"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Červenec 2014

Až lidská chamtivost převezme vládu

24. července 2014 v 22:48 | Kate Černobílá |  Až lidská chamtivost převezme vládu
Po dlouhé době jsem zde s jednodílnou povídkou. Nemá však děj, ani není vtipná, je to totiž jen vyjádření, jak si představuji konec lidské civilizace. Až budou kolem nás samí lidé jako je Lianell a až se dostanou k vládě. Myslím, že právě k tomu směřujeme, a pokud si nedáme pozor, tak takhle dopadneme. Přijmu jakoukoli kritiku a už předem se omlouvám, není to zdaleka to nejlepší, co jsem kdy napsala (ke konci jsem si už přes samé morbidní myšlenky přestávala dávat pozor na opakování slov a tak). Jinak, s ostatními mými povídkami má těhle pět stránek spojitost tu, že se to odehrává ve Starlandii (stejně jako Hnusné krychle a z části Čas trollů). Nuže, doufám, že se vám to bude líbit.

...takto projevující se rodiny, zejména ty, které nectí Manifest, budou označeny jako "špatné". Špatní lidé jakéhokoli pohlaví a věku budou monitorováni. Každá podezřelá aktivita povede k jejich zatčení a okamžité popravě. Agenti Vládních Obranných Složek Armády mají povinnost kontrolovat růsty a poklesy populace špatných osob. Jakmile zjistí, že se do pochybné rodiny narodilo dítě, budou rodiče okamžitě vyzváni k odevzdání potomka. Takto odebraní novorozenci se využijí jako levná surovina ke vědeckým pokusům a část z nich, která se dožije dospělosti, poslouží jako bezvadná pracovní síla k podřadným a namáhavým pracím. Pokud budou rodiče klást odpor, nařizuje se všem agentům usmrcení jich i dítěte. Toto opatření očistí lid od-

Politik odložil psací brk a na chvíli se zamyslel. Nekalých živlů? Protestujících živlů? Zlých existencí? Individualistů?

...očistí lid od zvráceně myslících osob, alespoň pro následují generaci.

Ze spokojenosti sám nad sebou se samolibě usmál. Další z perfektních nařízení, které udrží mír, pořádek a štěstí v zemi...jeho úsměv se změnil v jízlivý škleb. Už myslí jako z propagandistického letáku. Mír? Pořádek? Spokojenost lidí? Pche! To se nedá zpeněžit. Jediné, co mělo smysl nějak udržovat, byl samozřejmě vládnoucí režim.

"Lianelli? Jsi tam?" k jeho uším se doneslo vzdálené volání. Někdo stojí přede dveřmi do jeho pracovny. Poznával ten hlas, jeho vytříbená strojová mysl si vzpomínala. V komkoli jiném by vzhledem k okolnostem vyvolala i ta prostá tři slova smíšený pocit překvapení, hrůzy a naprosté euforie, ale starlandijský aristokrat nehnul ani brvou. Jen instinktivně posunul ruku blíže ke hraně mohutného pracovního stolu, pod kterou bdělo tlačítko, které by v případě potřeby bleskurychle syntetizovalo několik bojových robotů k ochraně jeho života.

"Jsem." odpověděl prostě. V delší odpovědi neviděl smysl. Navíc, jeho návštěvník se na víc neptal, ne?

"Dobře. Nelekej se, prosím! Vrátila jsem se jen na chvíli, protože se chci podívat, jestli jsi v pořádku." v jediném slově osoby se odráželo více emocí, než jich oslovený projevil za celých předešlých pět let. Říkala to naléhavě, znepokojeně, ale dojatě. Určitě se na jejich znovu shledání velmi těšila.

Po několik úderů srdce se nic nedělo. Pak se ale jemný svit ducha, který se odhmotnil, aby mohl projít dveřmi, zformoval zpátky do podoby lidské bytosti.

Politik se zamyslel. Bezděčně mu v mysli vyskočil obrázek ze dne, kdy se viděli naposled. Ta vzpomínka mu nedala spát. Zrovna svítalo, tím si byl jistý. Zlatohnědý kotouč slunce stoupal na oblohu a prosvětloval smog. O něčem mluvili, ona se smála a i přes svůj zdravotní stav vypadala tak šťastně. Pamatoval si, že děti už byly ve škole a on měl brzy odejít do práce. Ona psávala články do povstaleckých novin, takže nikam chodit nemusela, zatímco on organizoval Setmění útlaku, opoziční politickou stranu proti dnešní vládě. Ten den však stranickou schůzi i důležité hlasování prošvihl. Ona chtěla jít se podívat na východ slunce, ale než vykročila ven, přitížilo se jí a málem zkolabovala. Vybavovalo se mu přesně, že se tehdy rozhodl zůstat kariéře navzdory doma, utěšoval ji, nosil jí vodu a zoufale se snažil zůstat jí na blízku a nějak pomoct.

"Nebojím se a nejsem smutná, čeká mě jen další etapa života..." řekla tehdy a srdečně se usmála. V jejích modrých očích se neleskl žádný strach, jen fakt, že si dobře uvědomuje, kolik času jí zbývá a že je šťastná za každou vteřinu, kterou jí ještě osud dovolí zůstat na tomto zničeném světě, se svou rodinou a přáteli. Pamatoval si, že tehdy nic neodpověděl, jen si ji přivinul k sobě a poslouchal tlukot jejího srdce. Zpropadený doktor, kterého před několika desítkami minut zavolal, si dával na čas. Tehdy pozbyl na chvíli schopnost rozumně myslet, zaplavený bezmocí, zoufalstvím, bolestí, vztekem a strachem ze ztráty. Dívali se sobě navzájem do očí a ona, ačkoli pomalu ztrácela vědomí, se pořád tak laskavě usmívala.

Lianell si tuto scénu přehrával v hlavě pořád dokolečka, ale už v ní nedokázal najít smysl. Stále si pokládal jednu a tu samou otázku: Jak jen si tehdy mohl dovolit nepřijít na schůzku strany?!

Nicméně bytost, která se mu zjevila v pracovně, vypadala jinak, než v den jejich posledního setkání. Ne tak zničeně. Ne tak vyhasle. Ne tak nemocně. Šarlatově rudé vlasy se jí vlnily až pod lopatky, její pleť už nebyla popelavě zašedlá a její oči zase zářily energií. Takhle si ji pamatoval.

"Jacqueline. Přišla jsi mě strašit?" zeptal se chladně, znovu sklonil zrak k práci a začetl se do nějakého měsíčního výpisu příjmu a výdajů, pravděpodobně nějaké instituce, která ho ani omylem nezajímala.

"Ne, to vážně ne. Jen...celou tu dobu jsem cítila tvou radost a bolest, jako kdybychom byli propojení, opravdu jsem mohla celých těch šest let být s tebou, ale...před několika měsíci to zmizelo a tak...tak jsem prostě musela přijít zpátky do světa živých, vždyť se ti mohlo něco stát!" objasňoval krkolomně přízrak, očividně nejistý ve volbě slov.

"Přežívám. Nic mi není."

"Co se stalo? Vypadáš a mluvíš, jako by sis mě ani nevšiml!"

"Co bych měl dělat? Nevěřícně se tě vyptávat? Křepčit radostí? Nebo obojí? Přečetla sis tabulku u dveří? Je tam napsáno ,Nerušit´ a to rozluštit snad zvládneš, ačkoli jsi jen primitivní odpůrce pokroku. Vždycky jsi byla."

"A co je to ten pokrok? Snadnější život? Více robotů? Barevný smog?" ohradila se žena nevěřícně. Její uši lhaly, ne, ona to prostě nemohla přijmout.

"Možná. Mám spoustu práce. Odejdi."

"Šest let jsme se neviděli...každý na jiném břehu...a když se vrátím...řekneš ,odejdi´?"

"Tvůj sluch se velmi zhoršil, pochybuješ-li o mých slovech."

"A jen tak mimochodem, odkdy vlastně Setmění útlaku sídlí v této snobské kovové krabici?" zeptala se Jacqueline, pevně rozhodnutá předešlý rozhovor vytěsnit z paměti.

"Setmění útlaku? Myslíš tu revolucionářskou rádoby politickou stranu, která rozsévala zvrácené myšlenky?"

"Ne, myslím tu organizaci, kterou jsme tehdy spolu založili a která měla být opozicí proti zrůdné oligarchii a pošlapávání lidských práv!" opravil ho duch důrazně.

"Plané řeči plné sentimentu, několik hanebných snílků a touha stát proti celému světu, tím jediným Setmění disponovalo. Dětinské a opovrženíhodné."

"S tvých slov usuzuji, že jsi odtamtud odešel." posmutněla bývalá ekologická aktivistka. "A co Jannie, Kim, Miles a Nikki? Jak se jim daří?"

"Osoby, o kterých hovoříš, byly zkažené a pro stát nijak nepřínosné. Odstranili jsme je."

"Popravili?! Ale Lianelli, vždyť to byli naši přátelé!" vydechla návštěvnice zoufale. "A Nilia jste, hádám, taky poslali ke katovi."

"Ne, Nilius Star pořád žije. Zatím. Přeci jen, koluje mu v žilách modrá krev, nemůžeme s ním jednat stejně, jako například s těmi čtyřmi bezcennými psy." aristokrat mezitím listoval dalšími dokumenty. Rozkaz k popravě. Jeden z vládců země papír podepsal, aniž by si přečetl identifikační číslo toho, koho odsoudil k smrti. Pod tím strašily ještě dva stejné příkazy, a tak monotónní naškrábání svého identifikačního čísla zopakoval. Na další list někdo nakreslil zjednodušenou podobiznu jeho prominentní vily a vedle ní pět postaviček s hlavami většími, než polovina domu. Státník poznal styl kresby své sedmileté dcery. Pod obrázkem stálo: Mám tě moc ráda, tati!. S nepochopením, proč mu vůbec pravidelně nosí takové bezcenné čmáranice, zmuchlal papír do kuličky a vyhodil pryč.

Jacqueline mezitím s vypětím všech sil spolkla proud urážek a nesouvislého vzteklého jekotu. Místo toho se posadila na židli naproti svému druhovi a upřeně se mu zadívala do očí. Zdály se jí příšerně prázdné.

"Lilliene, Lexianil, Rossalina...jsou šťastní?" zeptala se soustředěně.

"Lilliene utekla vést jedno ubohé odbojové hnutí a tím strašně zostudila rodinu. Lexianil i přes svou hloupost a neschopnost nějak záhadně získal neprestižní místo kapitána na hvězdné lodi Temnota a Rossalina se stále učí." odvětil politik nezaujatě.

"Odbojové hnutí? Odboj proti čemu?"

"Proti tomu, co je správné, samozřejmě. Proti míru. Proti blahobytu. Proti všemu dobrému ve společnosti. Proti pořádku."

"Nevěřím! To by naše Lilli nikdy neudělala!" vykřikla žena.

"Nebuď si tím tak jistá. Přeci jen, zdědila tvé nebezpečné rozvračecké sklony."

"Když tě tak poslouchám, asi ji začínám chápat." zasyčela Jackie potichu. "A vlastně, pro kterou politickou stranu teď pracuješ?"

"Jsem jedním z nejvyšších kancléřů."

"Na tohle jsem se neptala. Dobře, když mi to nechceš říct, tak alespoň, proč jsi opustil Setmění?" zajímala se návštěvnice. Připadala si jako ve špatném snu. Něco jí tady nehrálo. Proč necítila žádnou auru? Proč její příchod proběhl skoro bez povšimnutí?

"Kvůli vyšším hodnotám."

"Rodina?"

"Ne. Rodina je podstatná akorát tak pro lidi, kteří pozbývají vyšší cíle. Láska už od počátku věků zastává úlohu výmyslu pro naivní hlupáky. Obojí je zbytečné."

"Mýlíš se. Takže tvou nejvyšší hodnotu tvoří prospěch lidu a posun technologií, kultury i humanitárních aspektů společnosti kupředu?"

Kdyby Lianell nezapomněl, jaký význam má smích, snad by se i zasmál. "Ne. Výmluvy. Tohle říkáme ovčanům."

"Ov...cože?"

"Ovčanům. Jako ,občan´ a ,ovce´."

"A...co je pak ta hodnota?" ptala se Jacqueline zvědavě.

"Jediná věc, pro kterou stojí za to žít a umírat. Jistota, pro kterou se vyplatí riskovat všechno. To, co nás, kromě původu, odlišuje od těch nízkých stvoření, kterým vládneme. Nic smysluplnějšího neexistuje a nic jiného vám nedá tolik. Jinými slovy, peníze."

Oči ducha potemněly vzteky. "Kdo jsi?!"

"Identifikační číslo 465-897, kdysi znám také jako Lianell le Xim Lei, jeden z nejvyšších kancléřů uctívaného Představitelstva Vlivných Šlechtických Rodin Starlandie, aristokrat a správce rodinného majetku."

"Ne! Odmítám uvěřit tomu, že mluvím s pravým Lianellem! To nejsi ty! Nejsi, nejsi, nejsi, NEJSI!" její pěst dopadla na desku mohutného stolu, až se celý roztřepal.

"Vy nízké hysterické bytosti...skoro cítím úlevu, že už nejsem jedním z vás." doopravdy necítil vůbec nic. Už nedokázal vnímat emoce, ani pozitivní, ani negativní. Hvězdy jakoby se proměnily v žárovky. Možná, že mu příliš vlezla na mozek věta z Manifestu: Pamatujte, že majetek je to nejdůležitější. Pokud ho ztratíte, už nikdy nebudete šťastní. Chraňte své peníze a cennosti za každou cenu a snažte se jich nasbírat co nejvíce!

"Co se ti stalo?"

"Učinil jsem výhodný obchod."

"Jaký obchod?!"

"Prodal jsem to, co je na člověku nejzbytečnější."

"Co?!"

"Svou duši."

Jacqueline oněměla šokem.

Lianell však pokračoval. "Velice dobře mi za ni zaplatili, nelituji ničeho. A k čemu že potřebovali lidskou duši? Jako jednu z hlavních ingrediencí pro výrobu jisté zbraně. S ní Starlandie brzy expanduje do celého světa, kde budeme moci rozšířit náš Manifest- a vydělávat, kde budeme moci obchodovat- a vydělávat. Peníze dělají peníze."

"Ne...to jsi nemohl udělat..."

"Ale mohl. Jsem kancléř a oligarcha, můžu všechno. Podívej se z okna. Co tam vidíš?"

Jeho bývalá družka přemohla záchvat vzteku a otočila hlavu směrem k oknu. "Přes ten smog vidím houby."

"Ale je tam vesnice. Právě jsem se ji rozhodl nechat vypálit. To také zahrnují mé pravomoci."

Duch polkl na prázdno. "Sakra proč?!"

"Mohl by tam žít třeba nějaký nesprávně myslící živel...a také by to řešilo problém s tím, kam postavit novou továrnu na...zatím nevím na co, ale mohla by tam jen tak stát a produkovat smog."

"Uvědomuješ si, co říkáš?!" zpražila ho mrtvá tím nejvražednějším pohledem plným smutku. Pak se jí ale na chvíli tvář zase rozjasnila. "Aha! Mám to! Že ty si ze mě celou dobu jen děláš legraci! Takové přehnané blbosti jako z komixu pro malé děti by přece vážně nikdo nemyslel!"

"Nikoli. Tobě to připadá přehnané, protože jsi neinformovaná a hloupá. My smog potřebujeme. Naše auta ho přijímají jako pohon. Díky dýchacím chorobám vydělá farmaceutický průmysl více než kdy dříve. Jsme tak úspěšní, že tuhle na výrobu levnou komoditu dokonce i vyvážíme do zahraničí. Bez smogu by se ekonomika Starlandie naprosto zhroutila." u vysvětlování podepisoval nějaké faktury, které se ani nenamáhal přečíst.

"Aha. Jenže někteří lidé jsou z toho nemocní tak...že umřou." odporovala ekologická aktivistka tichých hlasem, ponořená do vzpomínek. Tenkrát cítila, že jí zdejší ovzduší dělá špatně, strašně špatně. Ale copak mohla opustit svou rodinu? Ne, to by raději zahynula. Vyplnilo se jí to doslova.

Lianell nevzhlédl od papírů, jen výsměšně pozvedl obočí. "A co je mi po tom?"

"A ti lidé z vesnice?! Zabiješ je úplně zbytečně! Co ti kdy udělali?!"

"Lidé? Já jsem nezaregistroval, že by si špinavý vesničan mohl říkat ,člověk´. Hmyz jsou, nic víc."

"Dala bych cokoli za to, aby ses vrátil..." zašeptala Jacqueline zničeně. Ačkoli si přísahala, že plakat nebude, oči se jí zalily slzami.

Hranaté digitální hodiny promítly hologram kukačky, která synteticky zapípala půlnoc. Po těžkých tmavě hnědých staromódních závěsech lezl pavouk. Zatáhly se, aby v pokoji na setinu okamžiku zavládla tma a mohl se hlásit o slovo obrovský lustr, který ozářil snobsky zařízenou plechovku připomínající místnost měkkým světlem, jenž se tam vůbec nehodilo. Kontrolka kamerového systému líně zablikala. V Eiselu, centru monumentální Říše Starových, ale hlavně zemi, kde "slunce nezapadá" a když zapadne, nahradí ho obří žárovka na nebi. V kraji věčného dne, kde vymýtili noc a tmu...

Politik vstal od stolu a pomalu přešel na místo několik kroků od ducha. Jeho tmavě zelené oči vyhledaly pohled návštěvnice ze záhrobí.

"Nerozumím tomu, co říkáš. Nechápu ani slovíčko. Mluvíš o soucitu...mluvíš o lásce...mluvíš o lidském utrpení, stesku, projevuješ hněv a pro mě to je, jako bys používala neznámou řeč." prohlásil a poprvé zalitoval, že ztratil všechny vědomosti o tom, jak být cítící bytostí. Nesnášel neznalost.

"Já zase nemůžu uvěřit, co se to stalo se světem...jak to jen někdo mohl dopustit? A když tě poslouchám, zdá se mi, jako kdybych mluvila s robotem-bankéřem, který má naprogramované tři věty o významu hmotných statků pro život a tím končí..."

"Vrátila ses...a vítá tě odraz zkaženosti světa. Běž zpátky do zemí mrtvých. Tvá duše není stavěna na tuto dobu. Vše, co jsi milovala, vše co jsem miloval já, vše co bylo krásného na světě, to je mrtvé. Nebo alespoň hluboce spící. Běž zpátky, třeba se jednou shledáš s mou duší, já ti už nemám co říct."

"Ne, to nesmíš tvrdit! Ne, že všechno, pro co stálo žít, je pryč! Není! Co přátelství?"

"Neexistuje. Vymyli jsme lidem mozky."

"Co láska? Všechna láska! Mateřská, bratrská, sesterská, partnerská...jakákoli!"

"Ten samý případ."

"Příroda! Dokud stojí poslední strom, máme naději!"

"Jenže on už nestojí. Alespoň ne v Starlandii. Slavnostně jsme ho pokáceli minulý týden. I květiny jsme pohřbili pod betonem. Keře taky. Žádná rostlina nepřežila. Zvířata byla buďto vyhnána, nebo snědena. Do betonového lesa už se žádné nevrátí."

"Ale to nejsou všechny části přírodního života- co éterické bytosti?"

"Odešly. Tady už není pro magii prostor. Z nadpřirozena nám zde zbyli už jen ti zablešení kočkodlaci."

"A co bakalia? To jsou také humanoidi, kteří se odmítají taxonomicky řadit k druhu homo sapiens!"

"To už ovšem zacházíš do vědy. Veškeré otázky týkající se bakalií jsme přesunuli do okruhu "věda", už to nemá s nadpřirozenem nic společného. Vzdej to. Přiznej si, že všechna magie je pryč."

"Jenže dokud se na světě najde klidně i jeden člověk ochotný pomáhat druhým, nic není ztraceno!" syčela žena a v očích jí plálo odhodlání rudé jako její vlasy.

Politik se na ní nechápavě zadíval. "Něco takového je ve Starlandii zakázáno!"

"No a?! Mohli jste už vymýt mozky většině- ale všem ještě ne! A nikdy se vám to nepodaří!"

"Nesprávně myslící osoby budou eliminovány!"

"...pokud se lidé nevzbouří a potom se jedinou eliminovanou osobou staneš ty!"

Kancléř na chvíli zavřel oči a když je zase otevřel, hleděl Jacqueline přímo do očí. V místnosti zavládlo absolutní ticho, jen závěsy šuměly a poletovaly tam a zpátky, neboť někdo ze služebných zapomněl zavřít okno. "Pak mám jen jednu žádost. Nedostál bych však cti své funkce, kdybych se jen tak zeptal, takže sepíšu smlouvu."

"Ne, jen to klidně řekni! Duchové nemohou držet pera, stejně bych ti tu smlouvu nepodepsala."

"Vybudujeme dokonalý svět. Místo bez konfliktů. Kde se nebudou střetávat různé myšlenkové spolky, protože existovat bude jen jeden názor. Kde lidé zapomenou na všechny hodnoty, které svazovaly jejich životy a materialismus je povede ke štěstí. Místo, kde si budou moci bohatí bohatnout podle potřeby. Systém, který přijmou všichni. Ale...pokud se to nepovede, pokud selžu, než se dostanu do rukou rozlícené lůzy, má logická mysl vyvozuje řešení." pronesl Lianell, aniž by hnul brvou. Stejným emocí pustým hlasem pokračoval: "Pokud k tomu dojde, zabiješ mě?"

"Ne, Lianelli, to nemůžu." zavrtěl hlavou přízrak. Ačkoli mírumilovně usmívala, slzy jí tekly proudem.

"Proč?"

Chlad ovíval celou budovu. Ačkoli to aristokrat před tím nezaregistroval, najednou mu byla zima. Bývalá revolucionářka se k němu přiblížila tak, že je dělila jen necelá stopa.

"Nemůžu ukončit tvůj život...protože v mých očích už dávno mrtvý jsi." zašeptala smutně.

"Nesmysl. Všechny základní životní funkce mého těla jsou v pořádku."

"Ano, ale uvnitř něco důležitého chybí." namítla.

"Dneska jsi samý kýč. Ještě řekni, že to něco je srdce a pořádně se znemožníš."

Duch se na něj vražedně podíval. "Máš pravdu. Neměla jsem tady chodit. Ještě mi zbývá poslední věc na vyřízení, pak se vrátím do světa mrtvých. Zapomeň na mě." otočila se a dala se na odchod.

"Co je ta ,poslední věc´?"

Dívka se ještě naposledy ohlédla. "Chtěla bych si ještě promluvit s tou zbraní." jakmile to dořekla, zmizela.

Venku pravděpodobně začala bouřka. Někde v rohu pokoje zapískala myš. Politik ještě chvíli jen tak nečinně stál, než jeho chladně logická mysl vstřebala, co se právě stalo. Poté usedl zpátky ke svému stolu, namočil brk do kalamáře a dál se věnoval papírování. Necítil nic. Nijak se ho to nedotklo. Ani stopy po výčitkách. Ani stopy po lítosti. Prachy nadále přitékají tak, jak mají a na tom jediném záleží, ne? I přesto se nemohl zbavit dojmu, že šumící závěsy šeptají Jacquelinina slova...

Za mřížemi v zemi z plechu

21. července 2014 v 21:57 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Chtěla bych se s vámi podělit o další mou rýmovačku. Tuhle jsem napsala v Itálii a váže se k jedné mé povídce (k Závodu o vesmír, ale k části, kterou jsem ještě nezveřejnila). Vypravěč té básničky byl unesen a uvězněn sekto-mafií Démony (kteří žijí v mé alternativě pekla) a chtějí z něj dostat nějaké informace a pak ho přeměnit v jednoho z nich. On si myslí, že je to nevyhnutelné a že už nikdy neuvidí svou rodinu, takže to není zrovna veselá říkanka. Děkuji vám za přečtení a upřímný názor!

Za mřížemi v zemi z plechu

Shořely a vzplály,

prach a kámen odvěké

a teď se ztrácí v dáli

zakleté i prokleté.

Nehleďte ke slunci,

když závidíte mrakům,

jsou to jen iluze,

co se podobají drakům.

Už se odtud nedostaneme,

nebojte, my nepovstaneme,

budeme tu na věčnost

prachu dělat společnost.

Špína, strach a utrpení,

to syčení už trhá uši,

nic lepšího pro nás není,

tomu jsme zaprodali duši.

Nerostou tu ani stromy,

jen hora, smetí a jednotvárné domy

a k mému zbytečnému vzteku,

je i ta hora celá z plechu.

Prý stojíme proti existenci,

která přináší jen shon,

a proti každé špatné věci

ano, a ta temná mříž je slon.

Ne, vůbec nejsme tlupa pokrytců

a vůbec nám nejde jen o moc

marné jsou snahy o přesvědčení pitomců

a tak jsem argumenty vzdal

a už křičím jenom "Pomoc!"

Už si ostří palečnici,

nebo mě chtějí mučit hlady?

Snad postavím si z prachu plachetnici

a proč jsem ještě tady?

"Už máš k nám stále blíže..."

šeptají mi tmavé mříže

"Už s tím nic nenaděláš,

v srdci už jsi jedním z nás."

Mí věznitelé poodešli

ale přesto moje naděje

mizí jako ptáci v dešti

a ta prázdnota mě zabije.

Nechci tady svou smrt strávit

a být jako oni-ovce,

oni se mučením jiných chodí bavit

a spávají na pohovce

a celý den nic nedělají,

tak se ptám, co z toho mají

a v šedých kostkách bydlí,

bez lampy, stolu, židlí.

Žijí v krásné krajině,

plné chemie, květů z plastu

kde prach tančí nevinně

A tahle zaslíbená zem je tolik přírody hřištěm...

až by si ji jeden spletl se smetištěm.

Okno vyčistili uboze,

mé oči přesto hledají

hvězdy na obloze

jež tady ani nemají.

Strop spadne za chvíli

už se kývá vratce

jak mi před zrakem létají motýli

a vlhkost kreslí vlny na omítce...

Poslední nádech

mě jako člověka

jen imaginární vítr v zádech

ale cesta daleká-

stanu se robotem?

Asi ne, ale třeba v spěchu

vymění mi srdce za kus plechu

a pak zazvoní na poplach

a pošlou mě chytře chytat prach.

Tak to je konec, sedím v pasti

a se smutnou písní kamenů

se plačící mraky snáší do propasti

potápí se klobouk spálených snů.

Sbohem.

Buon Giorno!

21. července 2014 v 14:27 | Kate Černobílá |  Ozbrojena fotoaparátem
Tento článek byl zařazen do rubriky proto, že obsahuje přemíru obrázků. Jinak by patřil do "řeči o sobě", protože neobsahuje žádnou hlubší myšlenku než "Kate je zpátky z dovolené."

Uplynulo čtrnáct dní a mořský vítr přivál naše auto zpět do zaprášeného Bohumína, odkud můžu psát články- to znamená, že jsem zpátky, otravná více než kdy dříve.

A kromě tohohle dlouhého a veledůležitého oznámení chci zasvětit tenhle článek fotkám. Ehm...jen fotkám, s žádnými inteligentními komentáři. Všechny jsem fotila já, až na tu první, kterou fotila mamka (a beztak se dozvím, že mě má paměť zase podfoukla a doopravdy všechno nafotila Karin). Na žádném z následujících obrázků se nenacházejí vědomě vyfocení lidé, takže mě tam ani nehledejte.

Tohle je foceno přes přední sklo auta, při průjezdu Alpami.

Představuji vám krabici, ve které jsme bydleli. Je to mobil-home (má to kolečka), tudíž jsme polovinu dovolené strávili vymýšlením, jak by se dal nejlépe napojit za auto a ukrást.

Zde si dovolím přidat nějaké inspirativní obrázky moře a ehm...pouličních lamp. Doufám, že se vám budou líbit.

Tohle je hora, na kterou se dalo pohodlně zírat z naší pláže. Nevím proč mám podezření, že v ní sídlí nějaká mumie.

V turistické vesničce pobíhalo spoustu koček. Některé měly tu smůlu, že pobíhaly zrovna mi před fotoaparátem. Kocoura na druhém obrázku jsme pojmenovali Theodor a soustavně jsme ho podpláceli vídeňskými párky.

Na konec ještě několik obrázků. Řeku, kolem které jsme každý den procházeli (a měli záminku zpívat si Where the river flows), promenádu (kousek nejkrásnější uličky v celém Portu Recanati) a most k moři. Doufám, že se vám budou líbit:

Doufám, že vás má malá galerie moc neotrávila a že vás některý z obrázků alespoň trochu inspiroval.
V Itálii bylo krásně. Mají tam výborné jídlo- lahodnou pizzu (jen příliš velké poplatky za ubrus) a italská zmrzlina má s tou českou napodobeninou společného možná tak akorát to, že je studená. Půl dne tam sice mají siestu, kdy jsou ulice vylidněné a obchody zavřené (shodou okolností se tam siesta vždycky praktikuje zrovna v tu dobu, kdy jsou Češi zvyklí vylézat na oběd a na nákupy, což způsobuje zmatené skupinky zatoulaných českých turistů stepujících odpoledne před pizzeriemi), ale zato přímořská Itálie ožívá večer, kdy se v půl deváté večer sotva první italská ranní ptáčata šinou na několikachodovou večeři a celé městečko se rozzáří. Ozývá se šumění vln, zpěv racků, hudba, smích, lidské hlasy a dav se hemží až daleko do brzkého rána. To se mi na Itálii právě tak líbí, ta atmosféra.
Také jsem tam z mořského vzduchu chytla jednu, nebo dvě zápletky, takže očekávejte nějakou tu smysl nedávající mořskou povídku.

Arrivederci a na viděnou v dalším článku,
Kate Černobílá

Namířit foťák proti obloze a stisknout spoušť!

17. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Ozbrojena fotoaparátem
Tenhle článek je předepsaný. V momentě, kdy ho čtete, já se pravděpodobně pokouším postavit z písku druhou Eiffelovu věž, takže nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Děkuji za pochopení.

...aneb Kate se dala na focení mraků.
Ano, ano, jubilejní první článek na tomhle blogu, u kterého budou obrázky!
Proč zrovna mraky?
Protože se s nimi setkáváme každý den, a mnozí z nás přesto nedokáží jejich krásu ocenit. Oblaka nejsou jen polštáře z vodní páry, věřím, že se v nich skrývá mnohem víc. Proč se formují do určitých tvarů? Co nám tím chtějí sdělit? Můžeme se z nich pokusit věštit, nebo na ně jen tak zírat a snít, nebo podle nich prostě předpovídat déšť. Vyberte si. Ať ale mraky "používáte" k čemukoli, doufám, že se vám mé fotografie budou líbit.

Tahle je focena z letadla (ne, to bychom podle těch čouhajících kusů okna a motoru vůbec nepoznali). Letěli jsme tehdy do Bulharska a mě napadlo, že bych průběžně mezi znechuceným okusováním palubní svačiny a stížnostmi, jak se mi obrací žaludek, mohla mamce ukrást z tašky fotoaparát, abych zvěčnila, jak nádherně vypadají mraky z pohledu, který se nám běžně nenaskytá- z výšky.
Vždycky mě zajímalo, jak takový mrak z výšky vypadá. Je placatý, nebo rozmanitě trojrozměrný? Jakou má konzistenci, jakou barvu? Co na něm žije?
Také vám tenhle připomíná nějaký ostrov a mořskou zátoku? Osobně mi tam už chybí jen pořádná pirátská bárka a modré palmy.


Já vím, já vím, tohle už nemá s mraky nic společného. Kupodivu to nemá (kromě letadel) nic společného ani s letadlovými čárami. Rozhodla jsem se to vzít za morbidnější konec a dát sem jednu povedenou fotografii čar chemických (známějších pod anglickým názvem "chemtrails"). Cože to sakra je? Myslím, že krátký dokument bude výmluvnější, než encyklopedická vysvětlování. http://svobodnenoviny.eu/odkud-fouka-chemtrails-cesky-dabing/
Jak chemické čáry na obloze poznat? Zatímco letadlové se vypaří téměř okamžitě, chemické můžete na obloze pozorovat i desítky minut (kdysi to bylo dokonce několik hodin, ale prý to kvůli nenápadnosti "upravili"- přidali další chemikálie). Chemické se taky jakokdyby rozplývají do stran, nemizí od zadu (a pokud alespoň mizí vertikálně, mizí od prostřed). Takže když to sečteme a podtrhneme, devadesát procent toho, co denně vidíte mezi mraky na obloze, je s největší pravděpodobností chemická čára.
Tyto krásky jsme vyfotili s Karin na mé zahradě. (je to tak tmavé, protože jsem na počítači stlumila jas, aby bylo vůbec něco vidět- jak vidíte, svítí tam přímo slunce) Promiňte, ale nepřehnali to trochu? Ještě tam mohli další chemickou čárou napsat, ať vypočítáme sinus, kosinus a tangents.

Doufám, že se vám mé fotografie líbily alespoň trošku. Plánuji "napsat" ještě podobný článek s fotografiemi stromů, tak snad vám mé foťákoidní pokusy moc nevadí.

Loučí se s vámi,
Kate Černobílá

Další literární cvičení- pisálkova rozcvička

15. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti

Tenhle článek je předepsaný. V momentě, kdy ho čtete, já se pravděpodobně pokouším postavit z písku druhou Eiffelovu věž, takže nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Děkuji za pochopení.
No, neradno zahálet a tak se pouštím do dalšího literárního cvičení. Tohle navrhla Karin, poprvé vypracovala Karin a prostě je to její literární cvičení, ale protože to veřejně vyvěsila na stránkách povídkářského klubu, tak co bych jí to neukradla?
a zde moje předělávka, doufám, že se vám bude líbit:

cíl cvičení: tréning popisů, dialogů a dějových scén

Popisy

zadání úkolu č. 1: Sedněte si kamkoliv, kde máte alespoň minimální výhled ven. Jistě si nemůžete nevšimnout krajiny, která se před vámi rozprostírá. Popište ho. Ale ne! Tamten panelák vám příliš vadí? A tamhle vlevo byste zase nejradši přidali ještě jeden javor? Pro váháte? Fantazii se meze nekladou! Svět vám leží u nohou a čeká na přetvoření!

úkol č . 1, vypracování:
Všudypřítomná tma halí majestátní, kapku okudlanou borovici do závanu tajemství, až mi začíná malinko připomínat dinosaura. Kolem ní se rozkládá malinká, plotem z nestejně vysokých dřevěných planěk ohrazená předzahrádka, pokrytá spadanými šiškami, jehličím, bylinkami a svěže zelenou trávou. Tam sedí naše vznešeně působící kočka- ve tmě nerozeznám její obrys, ale dobře vím, že tam je. Náš dům od prostoru za borovicí dělí živelná lesní pěšina, po které projíždějí denně desítky nádherných koní se třpytivými hřívami. Za rozložitým stromem stojí malebná stanice Prvního bohumínského přístavu, malý domeček ze dřeva, ozdobený kotvami, záchrannými kruhy, obrázky barakud, vln a sirén. Vchodem, který působí jako vystřižený ze starých westernů, denně projdou stovky lidí, aby nasedli na bárku a odpluli tam, kam je jejich srdce táhne. A hle, už jedna přijíždí! Obrovský civilní křižník, obrovský jako sto slonů a vysoký sotva dva a půl paneláku, už se šine unášen vlnami skoro k mému oknu. Hausbóty, které tvoří celou severní část Bohumína, zdvořile uvolňují cestu. Jen jeden hausbót-věžák, který se vratce kymácí v pozadí výjevu, stihne odplout jen tak tak. I přesto, že nevidím skoro nic, rozeznám nápis na levoboku obří lodi- jmenuje se Svatá Enya. Jejích tisíc oken svítí do noci a už z dálky slyším hrající jazzovou hudbu, která málem přehluší šplouchání vln a zpěv racků. Celou přístavní čtvrť Chalupy lemují krásné, kvetoucí sakury a není zde po smogu ani stopy, děkujeme za optání.

Popisovala jsem výhled z okna mého pokoje (do ulice), jen jsem si pár maličkostí trošku přibarvila. Realistický popis zní takhle: Všudypřítomná tma halí majestátní, kapku okudlanou borovici do závanu tajemství, až mi začíná malinko připomínat dinosaura. Kolem ní se rozléhá malinká, plotem z naprosto stejných kovových součástek ohrazená předzahrádka, pokrytá jehličím, šiškami a několika stébly trávy. Vážně netuším, jestli tam náhodou nesedí naše kočka Enya, ale pravděpodobně tam není. Náš dům od prostoru za borovicí dělí asfaltová cesta, po které projíždějí denně desítky aut a přejíždějí nebohé žabky. Za rozložitým stromem stojí dům našeho souseda, vymalován na bílo a se střechou myslím stříbrnou, ale tím si nejsem jistá, protože je tam tma jako v pytli...

Dialogy

zadání úkolu číslo 2.: Za předpokladu, že již máte vytvořenou alespoň část nějakého díla, můžete si procvičit dialogy formou reportáží. Co by se stalo, kdyby vaše postavy někdo pozval do televize, nebo do novin, a o událostech popisovaných ve vašem příběhu s nimi dělal rozhovor? Má to i výhodu- častokrát tímto postupem odhalíte pokračování příběhu lehčí a zábavnější formou, než nad tím dlouze dumat...

úkol č. 2, vypracování:
předmluva: Na tento úkol jsem si vybrala postavy z povídky Čas trollů, Alezallena a Kiaru. Sice se to týká trochu jiné povídky, která se odehrává zhruba takových třicet tisíc let po Trollech a zatím ji nezveřejňuji, ale snad to alespoň trochu půjde pochopit. Začala jsem to psát už dlouho předtím, než jsem mohla tušit, že se mi to bude hodit do literárního cvičení, takže je to trochu delší (čtyři stránky). Doufám, že se vám to bude líbit:

Reportér (k publiku): Vítejte opět u našeho pořadu, u Dainginských diskuzí, populárního vzdělávacího talk-show braku, který vyplňuje každé úterý hlavní vysílací čas ve svobodné (a jediné povolené) televizi Daingin TV! Jako obvykle i dnes pozveme dva povolané hosty a rozebereme do puntíku nějakou záhadu, která obyvatelům Dainginu nedá spát! Tuhle episodu to bude nejnebezpečnější mafie širého podsvětí, ...démoni! A co hosté? Ti nezasvěcenější! Dokonce jeden z nich bude muset být do našeho studia promítán holoprojekcí, protože z pekla si prostě odskočit nesmí! Přivítejte vládce pekel, lorda Alezallena a věhlasnou mírovládkyni, lady Kiaru!

Reportér (ve své mysli): Doufám, že mi režie nezapomněla zajistit bezpečností štítovou klec...

(hosté přicházejí, naivkové v publiku propukají v potlesk. Chytřejší diváci se strachy krčí hlouběji do sedaček. S prostorem kolem reportéra se nic neděje)

Reportér: (myšlenky): Samozřejmě, že zapomněla. Kdyby mi alespoň zvedli plat...

Reportér: (podle hesla "Čím falešnější úsměv, tím větší bezpečí!"): Vítejte!

Alezallen: Nezdržujte se formalitami, jako by nestačilo, že na mně míříte tou věcí...kamerou. Běží mi čas, musím se za půl hodiny pokusit zničit svět.

Kiara: Zdržte ho prosím co nejdéle!

Alezallen: No tak, k čemu ta planá nenávist, Kiarko? Nač proti zlu bojovat, když se k němu můžeš jednoduše přidat?

Kiara: Ocenila bych, kdybys na mě nemluvil.

Reportér: Dobře. Alezallene, kdo jsou to ...démoni vlastně zač?

Alezallen: Jsme mafie, jsme podsvětí, jsme bojovníci proti existenci, jsme to, co udržuje noční můry při životě...

Kiara: A taky jsou walang katuturan piraso ng junk!

Alezallen: Jak sentimentalistické označení... jednoduše nám všichni závidíte, že neumíte být tak zlí, jako třeba my.

Reportér (snažíc se vzpomenout na onu krkolomnou filipínskou frázi): Lady Kiaro, diváky by jistě zajímalo, co to...uhm...walank...ne...jednoduše to, co jste říkala, znamená, řeknete nám to?

Kiara: Označuje to osobu, která poškozuje rovnováhu dobra a zla, porušuje zákonitosti matky přírody a prapředky stanovenou Listinu zákonů o cti a mezích zla. Doslovný překlad zní ,Bezcenný šmejd´. Takové osoby- či spíše organizace bývají na kraji společnosti a na spodku hierarchie, protože ostatní zlo jimi pohrdá.

Alezallen: Rovnováha dobra a zla...výmysl blbečků pro blbečky...příroda sem, příroda tam...a každá listina je jen kus papíru.

Kiara: Jsi vzhůru?

Reportér: Děkujeme, Kiaro. Alezallene, další otázka je na vás-

Alezallen: -ale uvědomujete si, že pokud bude obzvláště pitomá, tak vás zabiji?

Reportér (v nejhlubším zamyšlení): Odteď se ptám jen Kiary.

Reportér: Budu si dávat pozor. Jste vůdcem...démonů už od počátku věků. Jsou Démoni opravdu démony?

Alezallen: Nebuďte směšný, sentimentalisto! Samozřejmě, že ne! Ale uznejte, ten název zní dobře. Někteří to dávají do uvozovek, nebo za tři tečky- jako například vy- a my to považujeme za hlubokou urážku...nedožijete se zítřejšího úsvitu...

Reportér (myslí si): Pomóóóc!

Reportér (urputně se snažíc zachovat si úsměv č. 24 a neomdlít strachy): A j-jak byste po-po-popsal vaši filozofii?

Alezallen: Jednou větou- vše co je zlé, může být ještě trochu zlejší, kdyby se to ovšem snažilo.

Reportér: Takhle jsem to nemyslel...obyvatele Dainginu spíše zajímá filozofie vaší komunity, ne vás osobně...

Kiara: ,Zabijeme co se hýbe i nehýbe!´?

Alezallen: Zaslepený pohled mírovládkyně. Doopravdy to tak jednoduché není...vlastně neustále válčíme s existencí. Myslíme si, že to nejhorší na vesmíru je vesmír samotný a že to jediné, co má právo existovat, je prázdnota. Toho se také snažíme dosáhnout- v přesném pořadí zničit napřed živé bytosti, pak ostatní hmotu a nakonec sami sebe a svět mrtvých.

Kiara (smutně): A ty tomu věříš?

Alezallen: Já? Ne, vždyť je to úplná snůška žvástů. Ale můj Stín ano. A i kdyby, zničit svět by bylo nádherně zlotřilé... (zlovolně se směje)

Reportér: Stín?

Kiara(suše): To je uměle vyrobený úpravce osobnosti, hlídač myšlenek a pojistka proti samostatnému myšlení, který má každý "démon" v hlavě.

Alezallen: Ona prostě zatím nemá ten správný úhel pohledu... Stín spíše...tvoří druhou polovinu Démona- Stín a duše. Duše nejsou dokonalé a Stínům zase chybí živost, ale když se to sloučí...Existují čtyři základní typy Stínu-

Kiara: -první je pro sadisty, ten je nejslabší, druhý pro ty, kteří nemají prohnilost v povaze, ten už je více omezující a třetí pro ty, kdo se vzpírali, ten poskytuje jen minimum svobodné vůle. Čtvrtý...počkat, o tom nic nevím!

Alezallen: Čtvrtý je dokonalost. Snoubí ty největší možnosti úpravy osobnosti v dějinách s perfektní kontrolou myšlení, jednoduchým napojením na kolektivní mysl a násobením přirozených magických schopností duše. Stín kategorie čtyři je cestou k ideálu cihly ve zdi, tedy...perfektního Démona.

Kiara: A v čem to má háček?

Alezallen: Jen v maličkostech, Kiarko. Pouze v trivialitách, které jsou pro mozek sentimentalisty příliš bezvýznamné, takže ti je raději ani neřeknu.

Kiara: Zatím se vám nepodařilo žádný vyrobit a zprovoznit, že?

Alezallen: Jak jsem říkal, maličkost.

Reportér(nějak se necítí ve své kůži):To zní velmi...zajímavě...a Kiaro, řekněte nám... jak vůbec vznikla myšlenka sektu Démonů založit?

Kiara: Anaotteka Istanská se jednoho dne naštvala na celý svět. Tak prosté to je.

Alezallen: Dobře, má sestra sice jednala v afektu, ovšem dala vzniknout něčemu majestátnímu, propracované infrastruktuře, nové filosofii, vzkvétající komunitě!

Kiara: Neposlouchejte ho. Propaganda. Anaotteka nehnula ani prstem. Jen prostě vyrobila první Stín. (otočivší se na Alezallena): Copak si to nepamatuješ? To ty jsi vybudoval ...démonské impérium, ,propracovanou infrastrukturu´, i ,vzkvétající komunitu´!

Alezallen (mimořádně temně): Nikdo v celém vesmíru nemá právo zpochybňovat zásluhy naší Královny. Jsem jen její služebník, takže vzpomínky, které můj Stín pokládá za zbytečné, nebo probouzející ve mně nějaký vzdor, okamžitě maže.

Kiara: A jak to tedy, že znáš mé jméno? Copak vzpomínky na mě nejsou zbytečné?

Alezallen: My dva se přece setkáváme poprvé. Ano, znám tě. Znám tě ze vzpomínek Alezallena Istanského, nad kterými můj Stín nemá žádnou moc. Rád si ty vzpomínky přehrávám v hlavě. Usoudil jsem z nich, že jsi to jediné, co mi v mém impériu ještě chybí.

Reportér (v myšlenkách): To se nemohou sejít třeba někde v kavárně a vyříkat si to soukromě? Ach jo, to si zase bude muset režie pohrát, aby to všechno vystřihla...

Reportér: A jak se duše může stát Démonem? Nemyslím tím proměnu, ale spíše to, jak si hledáte nové členy.

Alezallen: Jednoduše. Samozřejmě, nebereme jen tak někoho. První podmínkou je výskyt v Zemi ještě mrtvějších- a tam zrovna moc dobrých lidí nenajdete. Další je, být něčím pro nás zajímavý. Jakákoli moc a síla, jakékoli zkušenosti a jakékoli vykonané skutky jsou u nás téměř zárukou přijetí. Pořádáme nábory, aktivně vyhledáváme nové bratry a sestry- a pokud vás už jednou určíme za budoucího Démona, stanete se jím.

Kiara: Ať chcete nebo ne, samozřejmě.

Alezallen: Správně. Ti, kdo se vzpouzejí, dostávají Stín třetí kategorie.

Kiara(jízlivě): Správně. Ať žije svoboda!

Alezallen: Mimochodem, nechtěla bys se k nám přidat?

Kiara: Ani mě nenapadne!

Alezallen: Proč?

Kiara (znechuceně): Protože se mi hnusí ta vaše ohavná sekta.

Reportér (zoufale se snaží napravit bezvýchodnou situaci): Po celé planetě vznikají mezi živými malé, uzavřené spolky, které vás podporují. Počítáte je mezi svou členskou základnu? A...ehm...ještě bych se chtěl zeptal, lorde Alezallene, co byste těmhle apokalypsou nadšeným bytostem vzkázal?

Alezallen: Ne, mezi své bratry a sestry je nepočítáme. A co bych jim vzkázal? Ať odvádějí dobrou práci a nepolevují ve svém přesvědčení. Po smrti se k nám možná připojí. Vlastně, byl bych rád, kdyby se taková sdružení rozrůstala. Lidé, nebojte se a přidejte se k nám! Rozdáváme sušenky zadarmo.

Kiara: Kdo by ti zaprodal duši jen kvůli sušenkám?

Alezallen: To by ses divila- jsou podle receptu mé babičky a vážně zabírají!

Reportér: Lorde Alezallene, co byste divákům Dainginských diskuzí řekl o uspořádání hierarchie ve vaší sektě?

Alezallen: Obyčejní Démoni mají čtyři hodnosti- nováček, pěšák, pracovník odboru (zkráceně "odborník", ačkoli do odbornosti mají vážně daleko) a velitel syndikátu. Jakmile k nám nastoupíte, necháme vás asi sto let- ale to je individuální- navštěvovat naše výcvikové středisko- kterému se pracovně říká "školka". Tam vás naučíme boj i kouzla, předáme vám znalosti základní i pokročilé a hlavně, hlavně vám ukážeme, jak naplno využívat a dokonale ovládat svůj Stín. Ovšem, i ve školce jsou noví rekruti- těm my, starší Démoni, někdy říkáme "děcka", ačkoli to většinou dávno děti nejsou- nějak děleni. Většinou podle síly a typu schopností. Ti slabí většinou svá školní léta vůbec nepřežijí a těch průměrných je zase jako komárů v bažině. Prostě jen někteří jsou vytřízeni do vyšších tříd, kde je těžší, odbornější, luxusnější, zajímavější a kratší učební program. Výcvik té nejlepší třídy mám mimochodem na starosti já osobně. Jakmile se Démon plně sžil se svým Stínem a složil zkoušku, stává se z něj většinou pěšák. Pěšáci jsou takové to stádo ovcí. Tupě pochodují po našem táboře, poslouchají rozkazy z rozhlasu, dělají se na nich pokusy a když je nějaká bitva, bojují. Nic jiného. Třídíme je do různých syndikátů, abychom je měli nějak zaškatulkované a mohli třeba pořádat mezisyndindikátní soutěže. Ale ti nadanější nováčci, ti se stávají odborníky a bývají posláni do továrny, kde vyrábějí, navrhují, dělají něco odborného, poflakují se a zvorávají na co sáhnou. Pro největší esa je však i toto málo. Jsou to mí nejvěrnější a nejsilnější vojáci, velitelé syndikátů. Právě oni mají pod palcem masy pěšáků a velí nejsložitějším misím. Také se jim někdy přezdívá ,generálové Démonů´. Mají jen dvě nevýhody. Jedinci s jejich úrovní schopností bývají příšerně vzácní. Momentálně se hodností velitele syndikátů honosí jen tři z našich bratrů a sester. Druhá nevýhoda vyplývá z přezdívky mých třech nejvyšších generálů.

Kiara: Co je to za přezdívku?

Alezallen(kysele se šklebící): "Tři pitomci".

Kiara: Tak to opravdu mluví samo za sebe.

Reportér: Lady Kiaro, teď otázka na vás. Mohla byste prosím, těm co to neví, objasnit, co to jsou "syčavky"?

Kiara: To jsou naši přátelé, strážci a strážkyně Země ještě mrtvějších. Vypadají jako kočky, akorát že bývají dvakrát menší a mívají dvakrát delší ocasy. Disponují nadpřirozenou inteligencí, ovládají spoustu kouzel a budují parádní nory. Umějí mluvit, ale s ...démony komunikují výhradně syčením.

Alezallen: Opravdu zajímavé potvůrky. Snaží se nás zničit, my se je na oplátku pokoušíme spočítat. Občas se nám jich pár vynoří přímo v táboře, to je potom krásný zmatek! Někdy jejich vůdci přijdou na návštěvu pohovořit si o filosofii. Bez nich bych se nudil ještě více. Mám je rád.

Reportér: Děkuji. Naši diváci se ptají- co je to "Syčavečka"? Má to něco společného s syčavkami?

Alezallen: Ne, vážně ne. Je to název tajné vojenské operace, která se odehrála někdy před několika desítkami let. Proč se to tak jmenuje? Mám v oblibě zdrobněliny. Znějí krásně zlověstně...

Kiara: Vaši diváci to možná budou znát pod běžnějším názvem "Zorfolkský masakr". Spočívalo to tehdy v tom, že tady NĚKDO odhalil malou chybu v mírovládním systému a když byla na setinu nanosekundy brána světa mrtvých do světa živých nehlídaná, poslal několik svých poskoků, aby si dělali co chtěli! Dopadli do země Zorfolk a-

Alezallen: Dobře, ale musíte brát na vědomí, že z celé té euforie se možná poněkud utrhli ze řetězu. Nepočítal jsem, že kompletně zdemolují tři města. Vážně ne! V mých plánech jich měli zvládnout alespoň pět.

Kiara: A co ti ti ubozí civilisté kdy udělali?!

Alezallen: Byla to nehoda. Chtěl jsem své komando poslat na Sarahu, jenže ti blbci zkonili přistání a dopadli o dvě království dál.

Kiara: Sadistický vrahu!

Alezallen(s úsměvem): Děkuji! (smekl cylindr)

Kiara: Je mi z tebe k pláči.

Alezallen: Nechci, abys plakala. Nemůžeš se mi raději smát?

Reportér: Zpět k tématu, prosím!

Kiara: Alezallene, nemůžeš na chvíli alespoň předstírat, že nejsi prolhaný a prohnilý syčák?

Alezallen (prohnaně se culící): Ne, nemůžu.

Reportér( se slzami v očích): Prosí-í-í-í-m! Já už to nevydržím! To nemůže režie jednou pozvat někoho normálního?!

Z neznámého důvodu se vysílání přerušilo a na zkušebních obrazovkách nyní běží krátká reklamní přestávka.

"Kočkoboti! Hit letošního léta! Nemáte rádi kočky? Tak to máte smůlu, protože jsou ohromně v módě! Ale nezoufejte, máme řešení! Pořiďte si levně kočkobota! Mňouká! Přede! Pohybuje se jako živý! Vezměte svého kočkobota k vodě, na nákupy, s sebou do práce, nebo ho nechte za oknem oslňovat sousedy! Ohromte své známé, přátele i šéfa- nikdo nepozná, že nemáte opravdovou kočku! Nemeškejte! Zavolejte na naší linku! Prvních deset volajících obdrží zdarma-"

Reklama byla ukončena a kamery opět zaměřují studio Dainginských diskuzí.

Alezallen: Vážení diváci! V momentě, kdy jste se rozhodovali, zda-li si koupíte nové roboty, nám se konečně povedlo vyhnat toho neschopného sentimentalistu reportéra.

Kiara: Úprava- TOBĚ se povedlo vyhnat pana reportéra.

Alezallen: Ale neříkej, že tu bez něj není lépe? Jednoduše a prostě, od teď se zpovídáme sami!

Vrací se reportér s několika vojáky na obranu.

Alezallen: Ach jo...

Reportér (snažíce se netřást strachy a televizně se šklebit): Prosím, držte se tématu a hlavně na mě neútočte!

Kiara: Dobře. Prosíme o další otázku.

Reportér:Tahle bude poslední- Plánují Démoni něco velkého v blízké budoucnosti?

Alezallen: Na tuto otázku jsem čekal. Světe, třes se! Již brzy dojde k zániku všeho živého! Plány operace Syčavčička jsou již dokončeny a invazní jednotka už čeká jen na můj povel.

Kiara: Cože?! Další útok?! To musím oznámit Hannah, velitelce mírovlády! Jen počkej, Alezallene, my ti ty Syčavky zatrhneme! Jdu podat hlášení!

Alezallen: Kiarko, počkej, zůstaň ještě chvíli...třicet tisíc let jsme se neviděli, chtěl bych ti toho spoustu vyprávět-

Kiara: Haló, jsme v televizi! Nemůžeš prostě jen tak mluvit o čem tě jen napadne! Navíc, tady už nezůstanu ani minutu. Musím rychle varovat mírovládu!

Alezallen: A vyřiď jim, že Syčavčička je vážně strašlivá a že pokud mě budete ignorovat, bude to mít nedozírné následky! Ale...jelikož v současnosti máte něco, za co bych dal svou existenci i impérium, nabízím vyjednávání. Řekni Hanně, že pokud máte zájem zachránit svět živých, brzy vás kontaktuji s mými požadavky na mírovou konferenci. Dokážu projevit trpělivost a nezaútočím, dokud se situace nezmění.

Kiara: A pokud blufuješ, nebo lžeš a zaútočíš, mírovládní zbraně vymažou tebe a jakékoli záznamy o tvé existenci z celého známého vesmíru!

Alezallen: To zní zábavně...

Kiara mu věnovala zlostný pohled a teleportovala se pryč.

Alezallen: Souhlasil jsem s účastí v této šaškárně jen proto, že jste pozvali i Kiaru. Nyní, když je pryč, už pro mě ztratilo smysl tady posedávat, zatímco můžu ničit svět. Tudíž sbohem, lide Dainginu, a nezapomeňte- nebojte se apokalypsy, obdivujte Démony a nejlepším, nejgeniálnějším a nejmocnějším vládcem zla je a vždycky bude Alezallen Istanský, neboli já!

Zmizel.


Děj

zadání úkolu č.3: Jen tak, bez okolností, si zkuste zapsat nějakou akční scénu. Zkrátka vyjadřujte jen samotnou akci, pocity a myšlenky postav můžete vždy přidat později. Nikdy nevíte, jestli takovou věc nepoužijete. I když je například vašim stěžejním žánrem román ze života a akční scény psát neumíte. Nemůžete vědět, jestli se vám to náhodou v budoucnu nebude hodit...

úkol č. 3, vypracování

Tasila meč a pevně sevřela rukojeť. Čepel se krátce zaleskla v paprsku světla, který na ni dopadal. Válečnice zaujala útočný postoj a jako kobra na lovu učinila výpad. Zbraně ostře zazvonily. Od křížících se ostří div že nelétaly jiskry. Odražena zpět uskočila o tři kroky a než se nepřítel stačil vzpamatovat, přešla do dalšího útoku. Tentokrát do toho dala všechnu svou rychlost a mířila k protivníkově srdci, aby to ukončila rychle.

Ovšem druhý z bojovníků se vyhnul a přikrčil se před další ránou, která přilétala v těsném závěsu před tou první, ale zdánlivě z úplně jiného směru. Skoro svého soupeře nedokázal sledovat, byla tak rychlá! A právě v jeho osobním prostoru, v boji taková začátečnická chyba! Teď bylo pro něj o to těžší vykrýt každý úder a ať už švihal mečem jak chtěl, nemohl se zbavit pocitu, že dokud bude protivník tak blízko, díky nedostatku manévrovacího prostoru, zasáhne brzy tak akorát svůj nos.

Proto se rozhodl pro riskantní manévr. V nečekaném okamžiku uskočil prudce vzad a čepel bakalového meče starší válečnice minula jeho hrdlo snad jen o necelý palec. Všiml si možnosti, která se mu naskýtala díky bílé zdi, jež mu byla výškou asi po hrudník a snad by mu mohla pomoct vydobýt lepší podmínky ke přímému boji.

Soustředil svou mysl na mikrosekundu a malinkým pokřivením místního magického proudu donutil vzduch v jeho těsné blízkosti pracovat pro něj. To odstranilo gravitaci z cesty a on mohl jedním odrazem vyskočit a v podřepu dopadl přímo na úzkou zídku. Napřímil se a očekával další útok. Ten přišel vzápětí. Zatímco on zřetelně skočil, jeho protivník působil, jako by se na stěnu vznesl a ještě než se jeho boty dotkly bílých cihel, vyrazil vpřed jako střela. Útočná zraň jakoby syčela, když se vedená rukou mírovládkyně chystala probodnout mladšího válečníka. Cíl úderu se však vyhnul a instinktivně rychle couval co nejdále od ostří. Zídka sice nebyla širší, než několik palců, ale dobře trénovaná bytost to ani nevnímala.

Znovu si vypomohl kouzly. Tentokrát zmátl magické proudy tak, aby před ním vytvořily štít. Věděl, že je to chabý trik, a že to protivnici nezastaví, ale musel to zkusit.

S hrůzou zjistil, že nejen, že ji to nezastavilo, ale ani nezpomalilo. Bývalá vojačka jen nepatrně mávla zápěstím a jeho pracně vytvořený štít zmizel jako pára nad hrncem. Ve zlomku sekundy.

Oliver chtěl nějak zareagovat, zaútočit, nebo zase o pár kroků ustoupit, ale už to nestihl. "Pomalé." zhodnotila Kiara, učinila další výpad a zatímco se její meč zastavil několik zrníček prachu od jeho hrdla, druhou rukou popadla rukojeť jeho zbraně a vyškubla mu ji. Teď, když disponovala dvěma čepelemi, rychle tou, kterou netiskla protivníkovi ke krční tepně, zablokovala všechny "nepřítelovy" možnosti k úniku. Ať by se pohnul jakkoli, vždycky by ho to stálo hlavu.

"Tak, a jsi mrtvý." konstatovala starší mírovládkyně a obě zbraně odhmotnila.

"Omlouvám se. Vůbec mi to nejde." její učedník sklonil pohled k nehmotné zemi tréningové dimenze.

"A to je dobře! Vyplísnila bych tě za to, kdyby ses učil na válečníka. Jenže ty máš být vládce míru a násilí zamezovat, takže není nutné, abys ho ovládal. Jen se to může hodit třeba v sebeobraně." usoudila jeho učitelka a utěšitelsky se usmála. "A teď pojď, dáme si oběd!" zavelela s nadšením hladové piraně a oba odešli.

Víme, co jíme? Aneb GMO dobývá svět

13. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Dokumenty, které doporučiji zhlédnout
Tenhle článek je předepsaný. V momentě, kdy ho čtete, já se pravděpodobně pokouším postavit z písku druhou Eiffelovu věž, takže nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Děkuji za pochopení.

Tenhle článek bych ráda zasvětila tématu, o kterém jsem se tady ještě nezmínila. Jídlu. Nechci však vás (a sebe) nudit informacemi o dietách a výživových hodnotách, ráda bych spíše vyděsila upozornila ty, co to ještě neví, na několik děsivých faktů.

Donedávna jsem ještě nevěděla, co to GMO je. Přesný překlad té zkratky netuším ani teď, ale jedná se o...geneticky modifikované potraviny. Jak se jídlo dá geneticky modifikovat? Přesně tak, jak to zní. Do DNA rostliny (ze které vyrobíme jídlo) se aplikuje úplně cizí gen s určitými vlastnostmi. Většinou se jedná o odolnost proti herbicidům.

Jenže jsou takové věci opravdu jedlé? Jsou zdraví nezávadné? Šetří životní prostředí i peněženky?
Na to existuje jen jedna pravdivá odpověď... ne!

Jsou všude kolem nás?
Bohužel, ano.

Ráda bych zde vložila odkaz na jeden francouzský dokument o společnosti Monsanto. Monsanto jsou průkopníci biotechnologie, vlastnící celosvětového monopolu na GMO a podle všeho také traviči a vrazi. Ve svých reklamách kdysi uváděli, že jejich stěžejní přípravek (herbicid) je šetrný k životnímu prostředí, přirozeně odbouratelný...jestli je to pravda, vám ukáže ten dokument. Můžete tomu samozřejmě věřit, nebo nevěřit, to je na vás.
Zde je odkaz na článek na Svobodných novinách, kde video najdete:

Dokument je skvěle natočen, obsahuje rozhovory s vědci i s pěstiteli potravin, myslím, že dost věrohodné důkazy a je nadabován ve slovenštině. Jen, možná je trochu dlouhý- necelé dvě hodiny, ale myslím si, že to není plýtvání časem, podívat se alespoň na začátek.

Příznivci genetických modifikací říkají, že právě GMO je cesta k vyřešení všech hladomorů. Zní to dobře, to ano, ale po shlédnutí dokomentu se jistě shodneme, že realita vypadá poněkud jinak a že modifikace zasela hlad i tam, kde předtím nebyl. (o pravosti záběrů z Indie nebo Mexika snad není pochyb, to by se falšovalo opravdu těžko, nemyslíte?).

A co proti tomu můžeme dělat? Kdybychom se všichni zařekli GMO nejíst, bylo by to asi to nejlepší řešení, ale v dnešních dobách by se dalo realizovat jen ztěží a v budoucnosti už to pravděpodobně nepůjde vůbec. Já osobně si však myslím, že jako u jiných skrývaných pravd i tuhle musíme co nejvíce rozšiřovat. Varovat, klidně prostřednictvím sdílení toho dokumentu, co nejvíce lidí a když už naprostá většinová společnost bude vědět, odkud vítr vane, musí to přece skončit!

Řekněme ne ničení naší krásné planety, vždyť je to náš domov a ne přiotravování lidstva karcinogeny, vždyť obyčejní "civilní" lidé za to nemůžou!

Omlouvám se za tenhle článek, psáno pod emocionálním záchvatem. Když už jsem ten dokument viděla, připadá mi jako má povinnost spolumajitelky blogu napsat o tom a doporučit tak dokument dalším lidem.

Loučí se prozatím,
Kate Černobílá

Strom nostalgista

11. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Tenhle článek je předepsaný. V momentě, kdy ho čtete, já se pravděpodobně pokouším postavit z písku druhou Eiffelovu věž, takže nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Děkuji za pochopení.
Vypadá to, že mě štípl básnický komár a já se rozhodla restaurovat jednu svou starou rýmovačku. Je to o stromu, který zažil spoustu válek a vzpomíná na ně a také o tom, že v historii lidstva se zatím ještě bohužel nevyskytlo období světového míru a že bychom si to měli všichni uvědomit, aby už žádné další války nevznikaly. aneb obrovský záchvat naivity na scéně No, tuto patlanici jsem napsala ještě ve škole, zadali nám totiž v hodině literatury napsat kaligram (báseň uspořádanou do určitého tvaru) a takhle to dopadlo. No, doufám, že se vám to bude líbit a děkuji za každý komentář!

Strom nostalgista

Zajímavost, radost

svoboda

a sešit

Neznám důvody

proč a jak stromy raší u vody

a sledují

němé, tupé

závody

jemně klenuté

vyřezané podvody

vůně starých časů...

A ten neznámý

svit slunce

za námi

pro trest a pro spravedlnost

najít řešení

lidstva propojené ruce

a nezabíjet zbytečně!

Stromy tiše vzpomínají

na historii

kterou znají

na krveprolití

dosud neskončené

co je pro nás ještě cenné?

Copak nikdo nechce mír?

Vědění stromů od nebe k zemi,

tak prosím, řekněte mi

-proč je na koberci slon?

Nechme stromy kvést a růst

až vypukne shon

Javor!

Jabloň!

Svítí hrušeň!

Život stromů, stará vášeň

...a ve všech světech...

...smrk...

...borovice...

…a jedle.

Vítejte!

Němý svět

stvořen z hlučných myšlenek

co se v čase zpět

víří vírem vzpomínek...

Čas trollů XIII.

9. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Další kapitola! Vím, že mi ji trvalo napsat přibližně měsíc, ale jsem s ní celkem spokojená. Jen...nezdá se vám, že Kiara nedělá prakticky nic jiného, než že omdlévá a stěžuje si? Tuhle kapitolu byste neměli číst, pokud nemáte rádi hysterické postavy- tato kapitola je totiž vlastně jeden dlouhý hysterický záchvat. Mimochodem, zajímá vás, jestli ta šifra, kterou Alezallen vysvětluje Kiaře, opravdu funguje? Zkoušela jsem to-slovo "barakuda" by v číselné verzi vypadalo nějak takhle: 2/3/17/3/10/14/-9/3... Doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit!
Kapitola XIII-Správné zlo umí dešifrovat číslice a tečky nehledě na okolnosti

V nelidské tváři kamenné obludy se neodráželo vůbec nic. Ani náznak emocí. Ani myšlenek. Co mě to překvapuje? Vždyť trollové ostatně nejsou nic jiného než zaklínadlo obzvláště černé magie a pár velkých šutrů. Jo. A to mě zabije. Chtěla jsem k zablokování útoku příšery svůj meč, ale najednou jsem ho nedokázala ani zvednout. Mé ruce, mé nohy...nic mě neposlouchalo.

"Nemůžu se hnout!" stěžovala jsem si naléhavě.

"Instantní znehybnění. Naprosto běžné v blízkosti trollovitých věcí." odpověděl černokněžník s falešným klidem v hlase.

"A nemáš ještě pár kapek těch výparů z leknínu, nebo co to vůbec je?!"

"Já tím nesmím plýtvat! Víš, co by to vůbec mělo za následek?"

"Nevím!" osočila jsem se na něj. Jak bych to sakra já mohla vědět?!

"Zničilo by to tenhle svět, ale to ještě není zdaleka to nejhorší! Zabilo by to totiž i mě!"

V tom momentě sem zaregistrovala nějakou další auru. Známou auru. Silnou tak, že se nedala přehlédnout, i se svým vlastním magickým polem. Ten pocit byl doprovázen hlasitým zvukem o vyprahlou zem klapajících podpatků.

"Hele, ty tupý trolle, opovaž se dotknout mého mladšího bratříčka!" ozvalo se. Nad kamenným obrem se zformoval malý mrak, ze kterého vystřelil blesk. Byl to sice ten nejpomalejší blesk, který jsem kdy viděla, ale to se dalo vysvětlit tím, že ho nevytvořila příroda. Příšera zaklonila hlavu, aby se podívala a energetický výboj do ní narazil přímo. Se zaduněním se troll rozpadl téměř vejpůl a už zase připomínal jen hromadu šutrů.

"Tak co?! Jaká jsem?! Nejlepší!" zavýskla Anaotteka a vítězně se na nás podívala.

"Ne, ne, ne, ne...napřed trollové a teď tohle! To musí být zlý sen!" povzdechl si Alezallen zoufale.

"Naštvaný, že jsi byl jako vždycky k ničemu? Kdybych nepřišla, stal by ses expresně mastným flekem na vysušené hlíně, takže ani radši nemluv a poděkuj své starší sestře za záchranu života!"

"Až Annawaraku potkám, poděkuji jí rád." odsekl černokněžník trochu nevděčně a zvedl se ze země.

"Děkuji, opravdu jsi nás zachránila." vložila jsem se do toho, ignorujíc svého úhlavního nepřítele. Opravdu bychom bez ní byli mrtví, tak proč to nepřiznat?

"Sklapni, Koště! Z toho tvého podlého smyslu pro spravedlnost a otravného dobra se mi zvedá žaludek!" setřela mě ta namyšlená kráva.

"Kiara tě děsí, nezastírej to." poznamenal její bratr úskočně.

"Děsí?! Proč by mě měla taková hloupá a neschopná-"

"A když na ni shlížíš tak shůry, proč ses snížila k použití rozzářené oblohy, když jste spolu bojovaly naposled?"

"Ještě se jí zastávej! Uznej, že to říkáš jen proto, abychom se měli o čem hádat!" rozčilovala se královna. Oba vypadali, že pokud do několika vteřin nezakročím, asi se zabijí navzájem.

"Možná ano, možná ne."

"To není odpověď!"

"A nyní, když jsou všichni trollové v dosahu bezpečně eliminováni, nechtěla bys náhodou zase vypadnout?" zasyčel vládce zla.

"Tak to ani omylem! Mám tu -na rozdíl od vás- povolená kouzla, takže si můžu dělat co chci a já toužím...kousek vás doprovodit!"

"Tak jděte s Kiarou samy, já půjdu opačným směrem!"

"Já ji rozhodně doprovázet nehodlám! Světové strany jsou přece čtyři, takže si zabírám jednu z těch dvou, po které nejde ani jeden z vás!" protestovala jsem.

"Dobře, ale budete trpce litovat, že jste mou společnost odmítli! Beze mě nemáte ani jedno ubohé zaklínadlo!" zavrčela Anaotteka.

"Dosud jsme se bez nich hladce obešli! Já jsem mnohem důležitější, protože můj bakalový meč dokáže proseknout každou sebevětší potíž a dokud ho mám u sebe, žádná hrozba v podstatě neexistuje!" odporovala jsem.

"Pch! Pořád jen hrubá síla- ať už jsme se rozhodli na problémy seslat nějaké to ničivé kouzlo, nebo do nich budeme bodat, stejně na to jdete obě úplně stejně! Jenže, co si počnete, až se před vámi objeví překážka, která bude vyžadovat jemné, zlotřilé intriky, manipulátorské dovednosti, pár kapek jedu, nebo jednoduše a prostě mou geniální mysl?" přidal se Alezallen.

"Bude to možná trochu bolet, ale musíme prostě jít spolu. Alespoň kousek. Navíc, vsadím se, že setkání se Správcem už není moc daleko." jakmile jsem vyslovila slovo "Správce", sourozenci si vyměnili znepokojené pohledy.

"Jsi si jistý, že se jedná o něj?" zeptala se až dosud ledově působící vládkyně a hlas se jí nepatrně třásl. Věděla jsem, kam to směřuje. Ne, ne, ne! Už žádné psychicky zhroucené zloduchy, prosím!

"Možná ano, možná ne...nechci o tom teď mluvit." odpověděl černokněžník, na jeho poměry až moc bezvýrazně.

"Ale on umřel před šestnácti lety!" vykřikla jeho sestra zoufale. "Nečekám na nic! Musím ho zlikvidovat!"

"Sama nemáš šanci. Shodou okolností jej chci také vrátit zpět do hrobu, takže bychom mohli spolupracovat. Bude pykat za všechno!" Alezallenovy oči byly tak temné, jako nikdy předtím.

"Donutíme ho svíjet se v agónii, dokud nepřizná svou vinu a pak ho zabijeme!" plánovala tmavovlasá žena a její rozrušený výraz se začínal měnit na něco mnohem zlovolnějšího. Vzduchem se šířila atmosféra několika posledních sekund před výbuchem bomby.

"Žádné milosrdenství! Ukážeme mu, jak chutná peklo!" můj úhlavní nepřítel se sadisticky zasmál.

"Jdeme!" zavelela královna Anaotteka Zelená prostě, ale za to podtónem zabijáka.

Už jsme to nemohla vydržet. Cítila jsem žár z jejich aur a naprosté šílenství a to všechno mě dohánělo k hlasitému křiku. "Zadržte, idioti! Projděte si logická fakta- víte snad vůbec, kde se teď nachází?!" zařvala jsem jen tak do prázdna.

"Nepodstatné! Jakmile ucítí náš hněv, my vycítíme jeho strach!" černokněžník zněl vážně fanaticky a výraz v jeho ametystových očích byl až na vztek a temnotu tak...prázdný.

"UŽ DOST! Mluvíte jako blbě naprogramovaní roboti! Co se to s vámi sakra děje? To postrádáte absolutně veškerou disciplínu?!" všimla jsem si, že ačkoli bych si to předtím uvědomila, mířím střídavě na ně na oba mečem a mé tělo zaujalo pozici pro útočný výpad.

"Mlč! Mrtví neožívají! MRTVÍ NEOŽÍVAJÍ!" ječela na mě istanská šlechtična.

"A proto musí být zničeni!" dodal vládce zla přesvědčeně. K mému úděsu tasil tu jedovatou dřevěnou slepici. Zhluboka jsem se nadechla a začala zadržovat dech.

"Neožívají!" zopakovala Anaotteka a natáhla směrem ke mně ruku. Nemusela jsem být génius, abych poznala, že na mě v dalších několika sekundách pravděpodobně vyšle blesk. Proč se mě sakra pokoušejí oba zabít?!

"A musí být zničeni!" přitakal čaroděj. V druhé ruce se mu zaleskla dýka.

"Ale já přece žádný zombík nejsem! To jsem já, Kiara! Alezallene, copak ty si nevzpomínáš? Řekl jsi, že máš na světě jen mě...a...a...a já ti odpověděla...že...že....teda, chtěla jsem ti odpovědět... uhm...prostě jsem si myslela, že jsme přátelé, i přesto, že tě nesnáším!" zakoktala jsem naléhavě.

Ačkoli se oba očividně chystali zaútočit, necouvla jsem ani o píď. Instinkty stroje na zabíjení se ozvaly hluboko v mé mysli. Tak ať! Jen ať si to zkusí, já se ubráním! Sevřela jsem rukojeť svého meče pevněji. V mé hlavě se zaktivoval známý pocit- jako by mi ta zbraň odpověděla, že dokud budeme v bitvě spolu, nikdo nás neporazí. Že když ji budu vést, rozsekáme každého nepřítele na kousky, bez ohledu na jeho schopnosti.

"Stojíš tady před námi, jako by ses vrátil z cesty, ne z hrobu! Jak se opovažuješ...! Za všechnu krev, kterou jsi prolil...za všechny slzy, které jsme kvůli tobě vyplýtvali, když jsme ještě byli děti...chcípni konečně!" zaječela Anaotteka a bylo na ní vidět, že zadržuje pláč. Zakřičela nějakou nesrozumitelnou istanskou kletbu a z její dlaně vyšlehl blesk, mířící přímo na mě.

"NE! STOP! Přestaňte ubližovat Kiaře, slyšíte?! Alezallene! Dostal se ti do hlavy?! To tys mi dal tenhle příkaz, chránit ji a teď ji sám zabíjíš! Jsem tvé ari-chi-ri-ka-mi-ari, samozřejmě, že poznám, kdy je ve vzduchu výtažek z krvavé kopretiny! Okamžitě přestaň a podej jí protilátku!" N-gil-ang, která se zjevila přede mnou a zastavila energetický výboj, se tvářila velmi bolestně, jako by ji něco požíralo zevnitř.

"Ki...Kiaře? Nechápu, o čem to mluvíš...kde je Kiara?" vládce zla zamžikal a pokusil se zaostřit zrak. K mé úlevě se už asi pomalu probouzel z robotího módu, protože se mu opět začal do očí vracet výraz.

"Před tebou, blbečku!" napomenula ho jeho duševní průvodkyně důrazně a ukázala na mě.

"Amarion...proč...jak...vstát z mrtvých..."

"Amarion tady přece není! A pravděpodobně z mrtvých vůbec nevstal! Zaútočili jste na Kiaru!"

"Před chvílí zmizela a na jejím místě stál on..." zloduch bezradně zavrtěl hlavou. "Byl jsem pod vlivem halucinace? Vždyť jsem už dávno aplikoval na svou mysl modifikaci, která mě činí před takovými útoky odolným!"

"Tak ses mýlil! A málem jsi zabil Kiaru!"

"Nejen já! I Anne. Počkat! Necítím její auru, nevidím ji..." černokněžník působil zmateně.

"Musela zmizet v průběhu toho záchvatu." poznamenala jsem tiše, ještě pořád rozdýchávajíc mírné trauma. Ještě nikdy jsem nezažila nic děsivějšího. Vidět ty dva, jak se shodnou...A pak jejich oči, působily tak skleněně! Nevím, proč se jim to stalo, ale ponaučení jsem si z toho odnesla. Už nikdy, nikdy nevyslovím slovo "správce", bude-li Alezallen poblíž. Myslím, že jsme předchozích horrorových deset minut protrpěli všichni tři.

"Taková trapná, fatální porážka! Co jsem to za zlo, když se nechám takhle snadno ovládnout? No nic, každý velký vládce musí mít jednu nebo dvě slabé stránky..." lamentoval Istaňan a prohnaně se usmál, asi aby se pokusil vyváznout z celé situace ve zlém světle.

"Jsem ráda, že jsi zpátky, blbečku. Nahnal jsi mi ještě větší strach, než obvykle!" vyčetl mu přízrak dívky naštvaně, ale bylo na ní vidět, že má z pominutí divného záchvatu radost. Viděla jsem jí na očích, že jí na svém člověku záleží.

"Vypadá to, že jsem použil výtažek z krvavé kopretiny..."

"Vždyť ti to celou dobu říkám! Sem s protilátkami!" osočila se na něj N-gil-ang.

"...což je velice zajímavé, protože tím pádem hypnóza ovlivnila nejen zrak a ovládání emocí, ale i vědomosti. Krvavá kopretina obsahuje prudký jed, to ano. Ale funguje jen na lidi, ne na nadpřirozené bytosti. Účinky na Wala-Ibany jsem zatím podrobněji nezkoumal- ale konečně mám k tomu příležitost! Domnívám se ale, že se může objevit lehká malátnost, možná krátká ztráta vědomí."

Zatočila se mi hlava. Před očima se mi objevily mžitky a já cítila, jak slábnu v kolenou a padám k zemi...ne, ne, ne!

"Vidíte? Já to říkal. Nadýchla se moc. Chvilinku se prospí." slyšela jsem ještě zlomyslný hlas vládce zla, než jsem ZASE upadla do bezvědomí. Proč se to sakra musí dít pořád jenom mně?

Když jsem byla opět schopná vnímat svět kolem sebe, něco se mi zdálo podezřelé už na první pohled. Proč neležím zatraceně tam, kde jsem usnula?! Odpověď mi ležela na dosah. Protože ještě pořád spím. Jako by nestačilo, že mě přibližně každé tři hodiny něčím přiotráví, oni mě nenechají vydechnout, ani když jsem v bezvědomí! Tak, kdopak má na svědomí tento umělý sen? Alezallen, nebo jeho obávaný nepřítel?

Všimla jsem si, že sedím na nějaké nepohodlné, tvrdé židli a všude kolem mě visí na stěnách monitory. Na jednom z nich se zobrazují nějaké čárky a tečky, na druhém zase nějaký stoupající a klesající graf a třetí promítal pípající čáru, která pravidelně s každým úderem mého srdce vyskočila nahoru a zase přešla do roviny, takže vytvářela na obrazovce vždycky několik po sobě jdoucích zobáčků, než zmizela a objevila se po chvíli zase. Potom můj omámený mozek zaregistroval, že ještě něco je na těch monitorech divného. Jsem...jsem k nim připojená! Na čele, ramenou, rukou i nohou mi parazitovaly nějak divně přichycené hadičky, které každá z nich vedla k jinému displeji, či přístrojku. Dováděly mě k šílenství, nejradši bych je všechny ztrhla. Nevěděla jsem však, co by to způsobilo- třeba by to spustilo autodestrukční sekvenci?

Když už mluvíme o podezřelých věcech, které mě dohánějí k šílenství, vedle jednoho z monitorů naproti mně postával jistý nejmenovaný blbeček v směšném cylindru a potměšile se zubil.

"Proč mě pro jednou nenecháš spát?! Vždyť to tys mě de facto omráčil, tak bys měl mít alespoň trošku slušnosti a nerušit mé sny!" seřvala jsem ho zlostně.

"Má drahá sentimentalistko, já nenosím u sebe celou laboratoř. Chci-li na tobě provést jistá vyšetření a aplikovat jisté experimenty, musím-"

"Plánuješ na mně dělat pokusy?! ZAPOMEŇ!" přerušila jsem ho.

"Nebude to bolet-"

"Nikdy!"

Zloduch se usmál o něco mírněji. "Tak mi alespoň dovol zkontrolovat, jestli náhodou výtažek z krvavé kopretiny nenarušil tvou buněčnou stabilitu."

"Co to znamená ,narušení buněčné stability´?"

"Raději ani nechtěj vědět." ledabyle mávl rukou a přemístil se vedle mě. "Vidíš támhle ten monitor s tím velkým grafem?"

Přikývla jsem.

"Tak ten sleduje funkci všech tvých vnitřních orgánů. Zatím se zdáš být v pořádku, ale to ještě není úplně průkazné, protože k selhávání fyziologických procesů dochází většinou až v posledních fázích otravy."

"Ale...neříkal jsi, že pro nadpřirozené bytosti je ten jed úplně neškodný?" zajímala jsem se.

"Ano, jenže to platí pouze o typických druzích většiny humanoidů. Kříženců není zrovna moc a tudíž jistě pochopíš, že jsem zatím neměl příležitost ověřit, zda se účinky na ně liší."

"Takže i ty si myslíš, že ti, kdo se teoreticky neřadí ani do jednoho druhu, nemají právo žít?"

"V žádném případě! Naopak. Kolik si myslíš, že existuje osob se stejnou etnickou příslušností a stejnými schopnostmi, jakými disponuješ ty? Jsi jedinečná!"

"Každý je přece jedinečný!" namítla jsem.

"Já ne. Před tím, než jsem se vůbec narodil, existovalo spoustu vládců zla. Spousta alchymistů. Jsme sice s Anne první z rodiny, kdo sešel na scestí a přidal se k temné straně, ale i tak...bylo už spousta podobných vědců, jako jsem já a hory jich ještě budou. Zbytečný a otravně obyčejný, jako cihla ve zdi, to je můj popis, má definice." opáčil bezvýrazně a dokonce se ani neusmíval. Nedíval se na mě, ani do monitorů, zíral jen tak do vzduchu. Cítila jsem, že se tím strašně trápí.

"Obyčejný? Cihla ve zdi? Promiň, Alezallene, že to říkám, ale kdybys měl pravdu a všichni lidé by byli jako ty, asi bych se raději zabila skokem do bakalotěžného dolu."

Zahleděl se mi do očí a nasadil zpět svůj pověstný úsměv, takže mu to očividně zlepšilo náladu. "Jsi ke mně upřímná? Opravdu si myslíš, že jsem výjimečný?"

"Nic takového jsem neřekla...Počkat! Že ty sis stěžoval jen proto, abych ti odsekla, že to není pravda?" pozvedla jsem obočí.

"Možná..." skoro až zatrylkoval černokněžník rádoby nevinně. "Ale podívej se na ten druhý monitor. Myslím ty tečky a čáry. Uhodneš, co to je?"

"Um...lodní abeceda? A kdy mi už konečně vysvětlíš, proč musím být napojená na těch přiblblých hadičkách? Není to zrovna pohodlné, nemůžu se hýbat!"

"Skoro, ale ne, žádný z běžně využívaných kódů to není. Tuto zapisovací šifru jsme s Anne vynalezli, když nám bylo kolem jedenácti let. Funguje na principu zapisování prvního písmena do předkreslené tabulky, kde má každé písmeno své číslo a ta čísla se pak sepíší do lineární rovnice kde konstantu, písmeno ,y´ tvoří vždycky jedna. Rovnice tedy zní v přepočtu takhle: první písmeno slova plus ypsilon rovná se x. A x symbolizuje druhé písmeno. Chápeš to zatím?"

Přikývla jsem, jen abych nebyla za blbce.

"Ovšem, aby se to neokoukalo, třetí a zbývající písmena se dopočítávají jinak. Musíš si v tabulce najít číslo, které jsi napsala u písmena, které právě šifruješ. Poté si zvolíš číslo, které ti vyšlo minule a odečteš je. Výsledné číslo dosadíš do rovnice. Takhle pokračuješ, dokud nedokončíš slovo. Pak se podíváš na druhou tabulku, kterou jste si s dešifrátorem určili a podle ní jednoduše přepíšeš čísla do formy čárek a teček. Uvědomuji si, že je to až moc primitivní, ale musíme brát v úvahu, že to bylo myšleno jako kódování vymyšlené desetiletými dětmi pro desetileté děti."

"Máš pravdu, připadá mi to tak směšně lehké, že jsem z toho pochopila úplné houby." přitakala jsem sarkasticky.

"Klíčem je samozřejmě, aby i ten, komu zprávu posíláte, byl vybaven tabulkami, nejlépe těmi stejnými, jako vy."

"A proč mi to vysvětluješ? Dobře víš, že se to stejně nenaučím..."

"Chtěl jsem říct, že to, co se zobrazuje na obrazovce před tebou...jsou tvé takhle zakódované myšlenky."

"COŽE?!" vyštěkla jsem.

"Neboj se, není to doslovné a dokonalé. Snaží se to z vln a vibrací v tvé mysli zformulovat slova, ale má to jednu mouchu- myslíš prostě moc rychle, přístroj nestíhá. Zatím se mi bohužel nepodařilo odchytit bytost, jejíž myšlenkové pochody by se daly zpomalit na rychlost čtečky..." povzdechl si vynálezce lítostivě.

"A mimochodem, jak se mi vlastně dokážeš nabourat do snu?" tak to jsem vážně zvědavá, co mi na to odpoví. Žila jsem v přesvědčení, že vloupat se lidem do hlavy možná ani vůbec nejde!

"Tvá mysl je otevřená a nezabezpečená. Extrémně. Věř mi, změnit ti sen podle svého by zvládlo i malé dítě. Také musí být strašně jednoduché tě zhypnotizovat." zadíval se na mě a v jeho očích se odráželo něco zlověstného.

"Nechceš to, doufám, vyzkoušet, že ne?!"

"Ne. Ale...abych vyloučil poškození tvých buněk, monitorování nestačí. Potřebuji vzorek krve." v ruce se mu zaleskla injekční stříkačka s vsadím se že sakra ostrou jehlou na konci.

"Ne, ne, ne! Bodat do mě nebudeš! Stejně mám už toho tady dost!" vytřeštila jsem oči.

"No tak...takový mocný generál a bojí se injekce? Jen to trochu štípne, vezmu si jen tolik krve, kolik následující pokus vyžaduje a bude to hotovo, není se čeho bát."

Padouch nasadil sice výraz, o kterém by se dalo říct, že je na jeho poměry konejšivý, jenže, když jakýkoli vládce zla prohlásí: "Není se čeho bát...", znamená to: "Připrav se na smrt v agónii." a u tohohle konkrétního lotra to platí trojnásob. Nedá se mu věřit!

"Nejde o to, že bych se bála!" bránila jsem se. Nebojím se, jen mám trochu strach... "Ale nenechám se vyšetřovat někým, kdo ani není lékař!"

"A jak víš, že nejsem? Náhodou, skoro jsem vystudoval medicínskou fakultu na istanské univerzitě! V posledním semestru mě sice vyhodili pro všeobecnou nekázeň, ale ve své mysli již dávno disponuji kompletním doktorátem!" zamyslel se Alezallen. "Navíc, kdo by se svěřil do rukou omezených lékařů, když je mu k dispozici šílený vědec?"

"Nechci tě ranit, ale asi každý." odsekla jsem a strhla si hadičku připlácnutou na mém čele. Jeden z displejů zhasl.

"Tak dobře. Přeskočíme to a přejdeme k dalšímu experimentu, tedy... k dalšímu vyšetření-"

Přerušila jsem ho. "Víš, ráda bych tady seděla, hrála si s tebou na doktory a povídala si, ale pokud ti to nedošlo, venku nám ubývá čas. Zruš už tenhle sen!" Jsem si jistá, že jakmile bychom začali mluvit o nějakém jiném tématu, dokázali bychom jen tak tlachat i hodiny a to v době, kdy se musím dostat zpátky ke své armádě co nejrychleji, rozhodně není přípustné! Vždyť každou minutou morálka mých podřízených upadá!

"Zbožňuji, když se chováš takhle chladně..." v očích temného čaroděje jiskřilo zlověstné zaujetí a zlovolně se usmíval.

"Nenávidím tě!"

"To rád slyším." jeho úsměv trochu zněžněl.

"Tak už mě sakra propusť! Já se už chci probudit!"

Vládce zla pozvedl obočí. "Řekla jsi, cituji: ,Budu si s tebou povídat od svítání do svítání, ale jen pokud zničíme ty příšery.´ a všichni trollové byli přece eliminováni, takže od teď až do příštího rozbřesku mám naprosté právo otravovat tě, obtěžovat tě a krást ti tvůj drahocenný čas."

"Na jednoho trolla jsi ale tehdy zapomněl, takže se to nepočítá. Málem jsi nás oba dva zabil a já tě nesnáším...a... a nechci s tebou trávit čas!" Vztek, který vřel hluboko uvnitř mé mysli, se dral na povrch. Kde je mé sebeovládání? Na tuhle řečnickou otázku mi můj vnitřní hlas odpověděl krátce- v háji.

"Nezapomněl jsem na něj, byl to jen pravděpodobně vyšší druh, více odolný. Kdybych použil více koncentrátu leknínu, odstranil bych tak všechny své magicko-laboratorní modifikace a tím pádem bych se otrávil vlastní krví."

Servala jsem ze sebe i ostatní hadičky a postavila se. "Co kdyby ses někdy zkusil podívat dál, než na špičku vlastního nosu?! To je s tebou ta největší potíž! Myslím, že jsi v jádru duše dobrý člověk, jenže máš nesnesitelnou povahu, nervy drásající chování a většího sobce jsem v životě neviděla! To proto tě nesnáším! Protože jsi prostě úplně hrozný, Alezallene!"

Usmál se jako piraňa, která vyhrála los v loterii. "Hrozný jako ,děsivý´?"

"Ne, hrozný jako ,příšerně pitomý budižkničemu, kterému se všechna děsivost vyhýbá obloukem a působí jako levná napodobenina zloducha a alchymisty´!" trochu jsem si vylívala vztek. Možná, že mluvím až moc drsně, ale on si to do posledního slovíčka zaslouží.

"Tohle sedí od nejnešikovnějšího generála na světě." zasyčel.

"Nešikovnost alespoň není psychická vada! Mimochodem, jak si vůbec dovoluješ mi urážky oplácet?! Ty mě už ani nevím kolik dní bez přestání štveš úplně vším, co děláš a já? Já ti neudělala skoro nic, teda až na to, že beze mě bychom netrčeli v trestné dimenzi! Takže já mám právo řvát, syčet a vrčet, jen já! Mlč už, nic neříkej a já ti budu nadávat, abych trochu ulehčila svému vzteku."

"Rozkaz." zasalutoval černokněžník.

"Fajn. Nesnáším způsob, jakým mluvíš!"

"To se dá pochopit..."

"Nemůžu vystát, když se usmíváš! Přestaň se culit jako žralok!"

"To taky chápu. Takže pokud bych se usmíval jako barakuda, bylo by to lepší?"

"Nenávidím tvůj pochybný klobouk!"

"Tak tohle už mé chápání dalekosáhle přesahuje."

"Nesnáším způsob, jakým se na mě díváš!"

"A jak bych se měl dívat jinak?"

"Nevím! Ale taky...taky...taky na tobě nenávidím, jak jsi hysterický a nedisciplinovaný!"

"No tak, nejsme teď trochu pokrytečtí?"

"Na mě to neházej, já nejsem ta, kdo se hystericky sesype pokaždé, když někdo vysloví slovní spojení ,setkání se Sp-´"

"Zadrž! Neříkej to nahlas, aktivuješ hypnózu!" vykřikl černokněžník.

"Promiň! Já zapomněla... No, dále mi na tobě vadí...é...ty mě tak znervózňuješ, že už si nemůžu vybavit nic dalšího!" zasyčela jsem rezignovaně. "Tak víš co? Děkuji, že jsi mě vyslechl a...ráda bych, kdybys mi teď na oplátku řekl, proč ty nesnášíš mě. Nevykrucuj se, já ti své důvody pro svou nenávist pověděla naprosto upřímně!"

Něco v jeho pohledu se mi zdálo temnější, než obvykle. "Lituji, to nemůžu."

"Jak to?"

"Jak bych mohl říct své argumenty, když žádné nemám?"

"Neumíš si ani obhájit svůj názor?!"

"O to nejde." čaroděj se zlovolně usmál a v jeho očích jiskřilo něco podezřelého (respektive, podezřelejšího než obvykle). "Než si ujasníš motiv k nenávisti...musíš napřed nenávidět, ne?"

A s těmito slovy se sen začínal pomalu rozpouštět a já se probudila.

Naprosto právem jsem očekávala, že se proberu na vysušené zemi před jeskyní, ale šeredně jsem se spletla. Štěrk a kamení mě do zad netlačily, naopak, ležela jsem očividně na něčem pohodlném, co připomínalo postel, i s polštářem, prostěradlem a peřinou. Nebo...že by to dokonce postel opravdu byla? Jak jsem se tu ksakru mohla dostat?

Nacházela jsem se mezi čtyřmi stěnami, očividně dřevěnými, s jen mírně oprýskaným bílým nátěrem. Na okně si vedle nějaké pestrobarevné kytky lebedila mourovatá kočka, z jedné ze stěn na mě zíral obrázek divného stromu s očima a celé místnosti dominoval palčivě červený, chlupatý koberec.

Zmateně jsem vstala a zamířila rychlým krokem ke dveřím. Musím najít Alezallena, vynadat mu, zeptat se ho, kde to zatraceně jsme a pokračovat v cestě. Napadla mě nepříjemná myšlenka. Co když ten parchant šel beze mě a jen se mě tady zbavil? To mu nedaruju! Pokud je to tak, budu ho stopovat, pronásledovat a až ho doženu, uvidí zač je toho loket, naštvat generála starlandijské čtvrté armády!

V tom momentě se otevřely dveře. Bohužel, osoba v nich stojící neměla s tím zatraceným černokněžníkem nic společného. Stařenka s laskavým výrazem nesla podnos se šálkem čaje.

"Už jste se probudila, slečno Kiaro? Nabídněte si čaj. Nechcete něco k jídlu?" prohlásila.

"Jak-jak znáte mé jméno?!" vybafla jsem, div se babička neotřásla strachy.

"K-klid..." zašeptala, jako by konejšila agresivní slepici. "Ten mladík, který vás sem přinesl, říkal, jak se jmenujete a že vás postihla otrava..." vzpomínala. "...něčím...a že musíte ještě chviličku spát."


"Aha. A kdo to byl, ten co mě sem přinesl?"

"Ten mládenec mi své jméno nepověděl. Představil se jako ,budoucí vládce vesmíru´ a nic více neprozradil. Jak vypadal? Měl fialový plášť, dlouhé tmavé vlasy a černý cylindr, pohledný mladý vládce zla."

"Vy jste tady na zloduchy zvyklí?"

"Ano, cožpak nežijeme v trestné dimenzi?" stará paní se mile, babičkovsky zasmála. "Sem, do Alute-ari, přicházejí noví a noví zajímaví lidé temné minulosti skoro každý týden."

"Alute-ari?" zopakovala jsem zmateně.

"Alute-ari! Vzbouřenecká osada a jediná stopa civilizace v dimenzi."

"To zní strašně istansky..."

"Ano, Istana, naše pravlast." přitakala. Teprve teď jsem si všimla, že jí šaty zdobí ari-chi-ri-ka-mi-ari.

Rozhodla jsem se položit ještě jednu otázku. "A...vy mě nechcete zabít?"

Babička se na mě přívětivě podívala. "My jsme obyčejní lidé, děvenko, kteří měli osídlit tuto dimenzi. Nehrajeme si na vrahy, ani vykonavatele spravedlnosti. Naše vesnice slouží pocestným jako hotel. Tady se mohou na krátkou chvíli schovat, odpočinout si a pak vyrazit dál vstříc nebezpečím."

Nevěděla jsem, jestli jim můžu věřit. Tohle je trestná dimenze a ty obvykle fungují tak, že se vás snaží zabít naprosto všecko. Od trollů po stařenky. Raději ten čaj nebudu pít. Ačkoli, mohla bych se otrávit ještě více?

"Mimochodem, slečno Kiaro, možná byste se měla jít podívat do salónku, čeká tam na vás ten džentlmen, který vás doprovází a...jakmile se rozkřiklo, že do osady zavítal starlandijský generál, přišli se na vás podívat skoro všichni obyvatelé." poznamenala ještě má hostitelka a odešla pryč. Mimochodem, i s tím podnosem.

Chvíli jsem přemýšlela, že to vezmu zkratkou oknem. Aby mě vítal dav a díval se na mě jako na cvičenou opici, to není můj šálek čaje. A po setkání s Alezallenem taky zrovna třikrát netoužím, asi by bylo přece jen lépe, kdybychom dál pokračovali svou vlastní cestou. Zlo a dobro přece nesmí nikdy spolupracovat! Navíc, ten blbeček mě nespočetně krát přiotrávil, milionkrát naštval, jednou zaútočil na mou vlast, okradl císaře, urážel Starlandii a prostě se mi stačí na něj jen podívat a už soptím zlostí. Na druhou stranu ale...ustavičně si navzájem zachraňujeme životy (nerada to přiznávám, ale teď je řada na mě, takže se na něj nemůžu vykašlat, ani kdybych chtěla). Taky je pravděpodobně jediným člověkem na světě, se kterým můžu mluvit jako se sobě rovným. Tak či tak, mé rozhodnutí zní...jít dveřmi a postavit se čelem davu i setkání s úhlavním nepřítelem.

Když jsem procházela pokojem, neminulo mě velké zrcadlo s zdobeným, vyřezávaným dřevěným rámem. Konečně jsem měla příležitost zhodnotit, jestli dneska připomínám spíše smeták, nebo strašáka do zelí.

S hrůzou zjišťuji, že náhradní "uniforma", do které mě navlékli na příkaz Směšné přilby, čítá jen chatrné, sotva po kolena dlouhé šaty diskutabilní černé barvy a boty (naštěstí!) bez podpatků, ale za to baleríny s temně modrými mašlemi. S mašlemi! Bohužel, tím to nekončilo. Vypátrala jsem příčinu, proč se mi tak špatně dýchá. Ta onyxová hrůza zahrnovala i korzet a nařasený límeček, asi aby šaty dokázaly nositelku dusit i škrtit zároveň.

Když jsem zkontrolovala své vlasy, čekal mě další šok. Ma-ma-ma-mašle! Nééé! Když jsem se marně pokoušela si je vyplést z hlavy, akorát se mi zaplantaly do vlasů ještě hlouběji a vypadaly ještě hůř.

Na komkoli jiném, na elegantních dámách, jako je třeba Anaotteka, by to všechno, novomódní slečinkovské šatičky, mašličky i botičky, působilo vznešeně a nádherně. Já si však připadala jako nepovedená parodie na reklamu na prací prášek ("S novým Skvrnapryč pozná vaše černé oblečení novou dimenzi černoty!") a čím více jsem si uvědomovala, co mám na sobě, tím více to kousalo, škrtilo a omezovalo můj pohyb. Navíc, když jsem byla malá, oblékali mě do tuniky a kalhot, jako každé wala-ibanské dítě. Pak mě "převeleli" do mé současné armády a od té doby nosím zásadně pánskou vojenskou uniformu z bakalovými vlákny obohacené látky. Dalo by se říct, že dámské šaty mám na sobě teprve podruhé nebo potřetí v životě.

Přestala jsem zírat do zrcadla a raději vběhla do dveří, načež se mi málem podařilo sletět ze starožitných dřevěných schodů, které se rozprostíraly přede mnou.

Zase Liebster blog award

7. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Tenhle článek je předepsaný. V momentě, kdy ho čtete, já se pravděpodobně pokouším postavit z písku druhou Eiffelovu věž, takže nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Děkuji za pochopení.

A je to tady zase. Copak ono už to neskončilo? Ano, náš starý známý extrémně nakažlivý dotazník se v pořádku vrátil i na tenhle blog. Opět mě nominovala Karin, čímž mi zlomyslně vzala možnost nominovat ji zpět. No nic, stejně jsem neměla v úmyslu nominovat všech pět předepsaných obětí, ale třeba jen tři, formálně proto, že už se to stejně rozšířilo dost a doopravdy z toho důvodu, že prostě pět blogerů ani neznám...
A co to ten Liebster blog award vůbec je? Potulná anketa, která se šíří po kyberprostorové komunitě rychlostí blesku a málokoho mine. Jejím účelem je napsat deset faktů o sobě (na což jsem minule zapomněla), pak zodpovědět deset otázek toho, kdo vás nominoval, vymyslet si vlastních deset a nominovat někoho dalšího.

Tak, jde se na to.
Úkol č. 1- Fakta o Kate Černobílé
1. Jménem Tereza, dívka, dožívající se letos čtrnácti let, mimozemšťan, hrdá rodilá mluvčí jazykem českým- protože se narodila v Čechách, proč by tudíž měla tlachat po americku?
2. Posluchačka hardrocku, skalní fanynka kapely Scorpions, odpůrkyně moderní hudby, obzvláště komářího bzučení do rytmu bušení vařečkou na plast techna.
3. Fantasmagorik celou duší.
4. Fanatický pisálek, pachatelka asi třiceti rozepsaných rádoby povídek.
5. Děsí ji pavouci, škola, ruština, otevřené dveře, brouci a housenky všeho druhu, nakupování, zubař, chemické čáry na obloze a pomyšlení, jak jde svět do háje.
6. Milovnice Hvězdných válek, Star Treku a až na vyjímky všeho možného fantasy.
7. Hysterická a agresivní mrcha, která si myslí, že svou povahu zatají nejlépe tak, že ji bude pořád vykřikovat.
8. Člověk rád o sobě mluvící ve třetí osobě. Vážně to zbožňuje.
9. Snaží se být tolerantní, ale jeden druh "názorů" vážně nemůže vystát- předsudky.
10. Nedokáže pochopit, jak někdo může bezdůvodně ubližovat druhým, nebo se zapojovat do ničení přírody. Nejde jí taky na mozek, proč by se někdo snažil upravovat své názory proto, aby lépe zapadl do davu. Je holt opravdu blbá.

Úkol č. 2- Zodpovězení otázek z http://reveriedreams.blog.cz/

1) Zkuste popsat, co je vlastně pro vás opravdová láska. Věříte na ní? a prožili jste jí někdy?
Sakra, Karin, musela jsi nutně dávat otázky, u kterých se musí přemýšlet? Tak, encyklopedie kýčů jde na scénu. Pravá láska je pro mě pocit, že byste za toho druhého bez rozmyslu položili život, že byste šli kamkoli, jen abyste byli s ním. Je to podle mě více než jen zamilovanost. Pokud někoho doopravdy milujete, myslím, že byste si s ním měli opravdu rozumět, sdílet většinu názorů a mít si o čem povídat a že byste ho měli přijmout i s jeho zápornými vlastnostmi. Pravá láska je podle mě pocit, že když ten druhý zemře, ztratíte polovinu svého srdce.
A jestli na pravou lásku věřím? Rozhodně existuje a nic mě nepřesvědčí o opaku. Prostě jsem moc naivní, romantická duše, která přečetla příliš fantasy knih. A pokud už pravá láska není na naší planetě, pak proto, že jsme ji svou bezohledností a chamtivostí vyhnali společně s ostatními kouzly.
A jestli jsem ji už někdy prožila? Tak na to mám odpověď stručnou- ne.

2) Věříte na opravdové přátelství? Zažili už jste ho někdy?
Že existuje pravé přátelství, o tom nemám žádné pochybnosti. Přátelství na život a na smrt, o tom jsem sice také hodně četla, ale tentokrát můžu říct, že jsem ho i zažila. Za svou pravou kamarádku považuji shodou okolností tebe, Karin, jsi má nepokrevní sestra a nedovedu si představit nic, co by nás mělo rozhádat.

3) Jaký je váš neoblíbenější hudební žánr? Proč?
Frr! Tak odpověď na tuto otázku jsem psala asi tisíckrát, ale ráda ji napíšu ještě jednou. Mám ráda hardrock. Proč? Protože je to hudba, která vyjadřuje emoce jen za pomoci pravých hudebních nástrojů, hlubokého textu a krásného hlasu. (tím samozřejmě neříkám, že úplně všechny hardrockové písně mají hluboký text, tolik jich zase neznám) Hardrock popisuje snad úplně všechny pocity- lásku, radost ze života, ale i smutek, ztrátu a mnoho písní dokonce varuje před hrůzami války.

4) Jaký je váš nejoblíbenější hudební interpret? Proč? a nejoblíbenější píseň od něj?
Tak tohle bude na dlouho...
Má nejoblíbenější kapela jsou asi Scorpions. Proč? Zaprvé, kvůli textům jejich písní. Nejvíce se mi líbí ty o míru a kritiky lidské nesnášenlivosti (např. Under the same sun, Humanity), ale zbožňuji i ty romantické (z nich za zmínku stojí například Lorelei, nebo Are you the one). Zadruhé, kvůli andělskému hlasu jejich zpěváka. Zatřetí, kvůli nádherným melodiím většiny jejich písní. Vždycky, když se vrátím naštvaná a unavená ze školy, první co udělám je, že si poslechnu jednu, dvě nebo tři (nebo patnáct) písničky od nich. Je to návykové, ale pomáhá mi to. Vždycky, když jsem z nějakého důvodu smutná, nebo bez jakékoli příčiny v depresi, dám si sluchátka na uši a chvíli poslouchám. I ta nejsmutnější písnička od Scorpions mi dokáže zaručeně zvednout náladu. To jsou ve stručnosti rádoby argumenty, proč poslouchám, co poslouchám, teď už jen vybrat tu nejoblíbenější písničku. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem zvolila Lady Starlight (http://www.youtube.com/watch?v=6ap4SxTG7_E), ačkoli dobře víš, Karin, že mám nejoblíbenějších písniček asi dvacet...

5) Jaký druh umění je váš nejoblíbenější? Sami ho provozujete? Proč?
Bez dlouhého rozmýšlení rozhodně psaní. No, asi ano, asi ho provozuji, ale nevím, jestli se tomu mému vyťukávání náhodných písmen do klávesnice dá "psaní" říkat. Proč ho provozuji, nebo proč je moje nejoblíbenější? Odpovím na tu první otázku, protože je jednodušší. Píšu proto, že mě baví vymýšlet nové světy, nové příběhy, nové postavy... Říká se, že když čtete, prožíváte tisíce dalších životů. Když píšete, nejen, že je prožíváte, ale můžete si také sami určit, jaké budou a co v nich stane.

6) Jaká je vaše neoblíbenější barva? Proč?
Má nejoblíbenější barva je černá. Proč? Protože kdyby neexistovala tma, neviděli bychom světlo. Symbolizuje také klid, vyrovnanost a eleganci.

7) Jaké je vaše nejoblíbenější zvíře? Proč?
Mým nejoblíbenějším zvířetem je kočka. Proč? U koček se nedá pochybovat, že jsou přátelé člověka- protože se nevtírají, ani na vás nehledí svrchu. Nejsou služebníci lidí, ale jejich spojenci. Vždy bývají zahalené v závoji tajemna a přitom si dokáží zachovat roztomilost. Proto mám ráda kočky. Zbožňuji ale také koně a psy (a barakudy).

8) Jaký je váš neoblíbenější žánr knih? Proč?
Zbožňuji fantasy. Musí se u něj totiž přemýšlet, mívá složitý děj a vykresluje pravé přátelství, věčnou lásku, všechny filosofické otázky na které si jen vzpomenete, hrůzy války a nenávisti, nezlomitelá rodinná pouta, hrdinství, odvahu a konflikty na život a na smrt.

9) Jaký je váš nejoblíbenější spisovatel? Proč? jaké od něj máte nejradši dílo?
Tak tohle je těžká otázka. Já mám spousty, spousty, spousty oblíbených spisovatelů... Když existuje tolik skvělých knih, jak si člověk může vybrat jen jednu a jednoho autora? Na tuhle otázku prostě neznám odpověď. Aneb Kate se z toho sprostě vykroutila.

10) Sami píšete příběhy, nebo "pouze" čtete? Nebo snad ani nečtete? A když píšete, jaký žánr?
Píšu i čtu. Mým stěžejním žánrem je brak. Spousta krve, násilí, kvežíznivosti a žádná hlubší myšlenka. Ráda to kombinuji s fantasy, sci-fi a dívčím románem. Také ráda píšu telenovely. Ano, ony se podle všeho dají i psát. Vyznačují se nulovým dějem, nulovým spádem, zašmodrchanými rodinými vztahy a tím, že když přeskočíte deset kapitol, zjistíte, že se postavy mezitím přesunuly o deset metrů a tchýně se pohádala s tetou od babičky (což bylo celá náplň těch desíti kapitol). Z mých povídek patří k telenovelám, brakům i fantasy zároveň například Čas trollů a pak také Tma na konci tunelu, ale to je spíše jen telenovela.

A mám to z krku. Omlouvám se za mé klopýtající a příliš stručné odpovědi, nějak mě to unavilo.

Úkol č. 3- Vlastní otázky

1. Jaký máte názor na školské ústavy?
2. Který hudební žánr opravdu nemůžete vystát a proč?
3. Jaký je váš nejoblíbenější seriál a proč?
4. Co si myslíte o dnešním světě?
5. Věříte v existenci mimozemského života?
6. Píšete vlastní povídky? Proč? A jaký žánr?
7. Jaký máte názor na dnešní společnost našich vrstevníků (za předpokladu, že vám je -náct let)?
8. Jaký máte názor na používání anglických výrazů a zkratek v české řeči?
9. Díváte se rádi na hvězdy?
10. Vítáte zamoření přenosnými technologiemi? Co vy a mobily/tablety? Nosíte si je všude s sebou a za nic byste je nevyměnili, nebo jste spíše mobiloskeptičtí?

Úkol č. 4- Předat dotazník dál
Jak už jsem říkala, já kašlu na pravidla a nominuji jen jednoho dalšího blogera, místo předepsaných pěti. Je to proto, že já pět blogerů prostě neznám. Opravdu jsem poctivě hledala a zjišťuji, že neznám ani tři. Čtu spoustu blogů, na některých nechávám pravidelně komentáře, ale jen na málo z nich mi na ty komentáře i odpovídají. Pak jsou tady Karin a Vanesa- ale Karin nominovat nemůžu a Vanesu jsem nominovala minule a článek nenapsala, takže je mi blbé nominovat ji znovu.

Takže jsem se rozhodla nominovat tebe, Mishelle (http://denik-gymplacky.blog.cz/). Omlouvám se ti. Vím, že mě na svém blogu asi nevidíš ráda, pořád tě otravuji a teď ještě tohle. Ale někoho jsem nominovat musela...

Uf, konečně je tenhle dotazník za mnou! Píšu to ráda, jen je to pro mě trochu únavné. Děkuji za přečtení tohoto článku a doufám, že se mi vás podařilo unudit k smrti jen tak v míře :)

Nashledanou až se vrátím z Itálie,
Kate Černobílá

Plnou parou za žraloky!

5. července 2014 v 12:00 | Kate Černobílá |  Kateiny řeči o sobě
Tenhle článek je předepsaný. V momentě, kdy ho čtete, já se pravděpodobně pokouším postavit z písku druhou Eiffelovu věž, takže nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Děkuji za pochopení.

Motivovaná silnou kufrovou horečkou, rozhodla jsem se napsat svůj jubilejní druhý článek...o cestě do Itálie. Ano, Kate tam jede zase a zase trpí naléhavým nutkáním svěřovat se s tím kyberprostoru.

Od 3.7. mě tady na blogu, na e-mailu a tak dále nezastihnete šestnáct dní ani omylem. Naše pětičlenná výprava (já, má nejlepší kamarádka, mamka, taťka a naše auto) totiž už čtvrtého vyráží na cestu, kurs jihozápad, směr Porto Recanati. Notebook sice tentokrát kus místa v kufru dostal, ale na internet se nehodlám připojovat ani omylem (a ehm...pochybuji, že ten ubohý počítač za ty dva týdny vůbec jednou zapnu). Kdo by taky seděl u počítače, když si může v moři hrát na kachnu a cpát se italskou pizzou?

Takže, v den odjezdu nasedneme do Terezky (našeho auta, které jsem takhle originálně pojmenovala, když mi bylo šest let), naložíme kufry (kromě jednoho, nebo dvou, které zapomeneme doma), pustíme hudbu z škvrčícího rádia a jedeme!

Terezku na silnici poznáte věru snadno:
1. Napřed ze všech aut světa vytřiďte všechny černé oktávky typu kombi.
2. Pak odstraňte ty, které se lesknou, nebo mají na nárazníku rozplácnuté méně než padesát nebohých much. Zbydou už jen ty, na kterých přes nános špíny nejde moc rozpoznat původní barva, zdají se být všechny šedé.
3. Pryč s těmi, které disponují méně, než dvěma anténkami! Čím jsou navíc trolejbusu podobnější, tím větší šance, že jste nalezli pravou Terezku.
4. Teď napněte uši a poslechněte si, jaká hudba se line z přehrávačů zkoumaných aut. Nechte ve hře jen ty, které vyhrávají písničky od Ivana Mládka (text by měl vypadat ku příkladu takhle: "Já a můj kamióón, s paprikou za milióón..."), nebo od britské kapely Smokie. Občasně se přes otevřená okna hledaného auta ozývají také interpreti jako Kabát, Lucie Bílá, Abba, nebo (bohužel) Divokej Bill a Tři sestry. Všechna auta, která nesplňují tuto podmínku (poslouchají něco jiného), okamžitě vyřadit.
5. Nyní se podívejte na posádku. Pokud kolem ní projíždíte v autě, je vysoká šance, že si na vaše auto začne ukazovat a pokřikovat "Zombík!", protože to je taková hra na černá a barevná auta, v níž jsou černá auta na straně zla a kterékoli barevné auto, které předjedou, bude okamžitě zombifikováno a prohrává. (naše variace na oblíbenou jízdní kratochvíli mnoha lidí, totiž hru "kdo první uvidí věž, nebo krávu, vyhrává!"). Zkontrolujte také stav klobouků na palubě. Je-li jich méně než tři a dva z nich nemají mašle, je mi líto, podezřívané auto není Terezka. Důležitá je i oficiální palubní řeč. Můžou se vás sice pokusit zmást tím, že po sobě budou mluvit italsky (ale protože znají jen dva slovíčka ,Bon Giorno!´ dobrý den a ,umbrelone´ slunečník, není to zrovna mistrovská lest), ale hledané auto hovoří zásadně česky, nijak jinak.
6. Gratuluji, úspěšně jste našli naše auto, Terezku.

Naší cílem jest dopravit se i přes navigaci (která nám ruským přízvukem důrazně přikazuje: "Odbočte vlevo!" a ignoruje vesele, že nalevo od nás se rozkládá řepné pole...) a mé nekonečné stížnosti ostatním členům posádky (typu: "Je mi špatně." "Je tady moc vedro." "Proč je tady sakra tak málo racků?!" ) ke břehům Jadranského moře.

Ubytují nás buďto v modrobílém mobil home-u, nebo v takové divné krychli, která nebezpečně připomíná...naší školu. Zejména tvarem a barvou (pastelová, neonová, přeplácaná, nevkusná). Bydlet tudíž budeme buďto sami, nebo s milou kolonií malých, jen asi deset centimentrů velkých pavoučků, kteří potěší každého arachnofobika (splašená a s křikem zdrhám). Ale ty modrobílé věci, kterých je v cílovém kempu naštěstí více, jsou opravdu krásné, takže se ani tolik nebojím.

Tolik k detailům naší cesty. Strašně se těším! Nemůžu se dočkat! Jedu tam kromě zřejmého (pozorování žraloků, stavba vlnolamů, tyranizování kempu, hemžení se v rušném večerním přímořském městečku) také pro nasbírání nějaké té pisatelské inspirace, takže po mém příjezdu očekávejte spoustu nesmyslných, ale za to mořských kapitol.

A kam vyrážíte na dovolenou vy? Je tady někdo, kdo to má taky namířeno do Itálie? Máte Itálii rádi?

Děkuji za pozornost, za komentáře a prostě za všechno!
Vaše "Itálie!" neustále vykřikující,
Kate Černobílá



P.S.: Ovšem, to bych nebyla já, abych si nenašla nějaký způsob, jak vás otravovat i na dálku. Předepsala jsem kolem pěti článků, které budou vycházet po dobu mé nepřítomnosti, od 5.7. To je taky důvod, proč nepřispívám moc za červen. Předepisování článků a kapitol na červenec mi dává totiž zabrat více, než jsem očekávala.