"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Srpen 2014

Čas trollů XVII.

29. srpna 2014 v 22:39 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Na poslední chvíli jako rozlučku s prázdninami jsem stihla dopsat ještě jednu kapitolu, na kterou sice moc pyšná nejsem, ale snad se vám bude líbit. Nemám z ní nějak dobrý pocit, snad kvůli tomu, že jsem odsunula mého oblíbeného Alezallena trochu do pozadí příběhu, ale za to se konečně na scéně objevuje Amarion, takže snad mě neukamenujete. V tom jeho lpění na etiketu trochu poznávám sama sebe, takže se mi o něm dobře píše. Také omluva za ten odfláknutý název kapitoly, snad to nevadí. Nuže, dost tlachání a doufám, že se vám bude tahle kapitola líbit a děkuji, že to čtete!

Kapitola XVII.- Čí je pomsta?

Smrtící ticho proťal gong výstřelu, ovšem samotná střela se na světě moc dlouho neohřála. Obrovská zářící masa ničivé energie by sice porazila slona, ale pro komplexní štít hadí skrýše očividně nebyla ani výzvou.

"Smůla, sestřičko, skoro jsi mě předběhla, ale teď se karta obrátila a budu to já, kdo získá trofej!" konstatoval vládce zla zlověstně, jakmile se zhmotnil vedle svého dvojčete. Tedy, alespoň si myslím, že jsou dvojčata...musí být!

"Chyba lávky, bratříčku, kdo dřív přijde..." zatrylkovala bojovnice nevesele.

"Ale teď jsme tu oba, takže to nerozhoduje!"

"Jenže, to já mám potřebné schopnosti! Jsem meč Istany! Nikdo se mi netroufne postavit!"

"Ale tvé možnosti obrany jsou mizerné. A jak chceš zasadit smrtelnou ránu, když nepřežiješ první zásah?" vysmíval se jí její bratr.

"Došlo k nejhoršímu." královna zklamaně svěsila ramena. "Budeme se muset o trofej rozdělit!"

"Kdyby to nebylo pro pomstu..."

"Pro pomstu..." vládkyně působila opravdu sklíčeně.

"Spojíme své síly pro pomstu." zopakoval Alezallen znuděně a s odporem.

"Už jen ta myšlenka...že s tebou budu spolupracovat...mě ničí." příslušnice rodiny Istanských zaťala zoufale ruce v pěst.

"Nápodobně."

Říkala jsem si, co mezitím dělá Správce, než se jeho hlas ozval znovu. "...a než se tragické oběti své vlastní stupidity dohádaly a řádně si zafňukaly, jejich protivník si stačil promyslet celý plán a ještě si skočit pro čaj."

"Amarione...!" zavrčel můj úhlavní nepřítel nenávistně a upřel zrak tím směrem, do kterého mi výhled zakrývaly dveře. Zatracený kus dřeva! A pootevřít víc, nebo dokonce taky vstoupit dovnitř jsem nemohla, protože mě NĚKDO požádal, abych nezasahovala a já husa to respektuji...zatroleně! Tak moc bych chtěla vidět celou scénu!

"Od tebe jsem čekal něco originálnějšího."

"Považuj se za mrtvého!"

"...aneb i slovutný génius zla Alezallen Istanský se snižuje k několikahodinovým výměnám výhrůžek, když nemá žádný plán..."

Anaotteka konečně setřásla šlahouny koberce. "Chceme vědět, proč jsi to udělal! Proč jsi nahrál svou smrt, tak zbaběle, tak uboze, tak sentimentalisticky-"

"Řekněte mi spíše vy dva, když to tedy považujete za tak ubohé...proč jste mi na to tehdy skočili?"

Žádná odpověď. Oba mlčeli jako zařezaní.

"Protože jsme v tebe věřili!" vykřikl černokněžník s rozhozeným výrazem.

"Třeba jsem to udělal právě proto..." opáčil jim hlas ledabyle.

"To stačí! Víc už se s takovou špínou nehodláme vybavovat! Běž první, Alezallene, pokud selžeš, otevřu okna a rozsvítím oblohu!" rozhodla královna bojovně a teleportovala se na parapet k jednomu z těžkých tmavých závěsů, sedla si a pozorovala dění z hora.

"Dva proti jednomu...praví zločinci si se ctí hlavu nelámou, viďte?"

"Naposledy ti dám za pravdu!" usmál se vládce zla vražednicky. "N-gil-ang-"

"Počkej ještě chvíli... generále Kiaro, nechtěla byste se k nám připojit?" přerušil ho Správce. Co...já?!

"Ne, zůstaň tam, kde jsi!" okřikl mě můj úhlavní nepřítel.

"Ale generále, přece nemáte zapotřebí ho poslouchat?" přemlouval mě neznámý.

No...možná tím nic nezkazím...říkala jsem, že se budu držet zpátky, ale ne mimo výhled, ne? Když nebudu bojovat, přiblížit se snad můžu.

Překročila jsem práh a ocitla se v rozlehlé hale. Vypadá to, že jsem si do teď mohla prohlédnout jen opravdu malý zlomek obrovské místnosti. Sál se totiž táhl hlavně doleva, směru, který mi ještě před chvilkou zakrývaly dveře. Odrazy obrovských mramorových sloupů se lesky na dokonale vyleštěné světle modré podlaze až ke hranicím s kobercem a skříň ukrývající zbraň se zdála být jediným kusem nábytku opřeným o stěny a kromě stolu a několika židlí i jediným nábytkem vůbec. Onen stůl stál na šedém koberečku a postava u něj sedící ležérně popíjela čaj ze zdobeného šálku.

Našemu protivníkovi zakrývala obličej maska a na vlasech měl kápi. Proč si tolik dává pozor, abychom neviděli, jak vypadá? Něco se mi na tom zdálo podezřelé. Tmavě fialová uniforma tvořená velmi elegantním kabátem s vysokým límcem a jednoduchými kalhotami ho jasně přiřazovala k istanskému lidu a oba zločinci už stejně znají jeho přesnou identitu, tak o co mu jde?

"Teď máš s Hadí sítí lží utrum...chápu, že jsi byl ochoten riskovat pro mou záhubu svůj bezcenný život, ale troufneš si to použít, i přesto, že by to pravděpodobně zabilo i tady vzácného generála?" prohodil Správce spokojeně a otevřel knihu, kterou držel v ruce.

Alezallen odpověděl pouze ďábelským úsměvem.

"Podcenil jsi mě...odpověď na tvou otázku zní- klidně! N-gil-ang, připrav Hadí síť lží!"

"Cože?!" štěkl Amarion překvapeně, ale poté se zase uvolnil. "Aha. Chápu. Má u sebe nějakou rušičku, která ji ochrání, že? Mělo mě napadnout, že se pro tuhle situaci nějak pojistíš..."

"Máš poslední šanci utéct..."

"Z tvých řečí usuzuji, že se Hadí síť lží musí nabíjet přesně tak dlouho, jak si pamatuji...Tak to předveď. Když jsem viděl N-gil-angiin finální útok naposledy, nestálo to za nic. Trénoval jsi pilně?"

"Pouze pro tuhle příležitost!"

"Existuješ jen proto, aby ses mě pořád dokola pokoušel zabít? A co uděláš, až se ti to jednou povede? Ztratíš smysl života..." snažil se ho vyvést z míry náš soupeř.

"Bezvýznamné! Na ničem jiném mi nezáleží- pomstím poslední hrdou královnu sjednocené Istany a potrestám krysu, co se mi plete do cesty!"

"Ubohoučké, Alezallene. Jsi pořád jen dítě. Nenáviděl´s mě tak dlouho...a až za chvíli zjistíš, že tvá nejsilnější zbraň na mě neúčinkuje, zhroutíš se v ještě větší trosku, než jsi právě teď."

"Přestaň mě podceňovat! Podmaním si svět!" z podlahy se začali nořit tmavě zelení hadi tvoření světlem, snad nekonečně dlouzí se plazili přes celou halu a obtáčeli se Správci kolem nohou. "Výborně! Už to začalo! A teď si vychutnám pohled na tvou smrt!" zasmál se čaroděj nadšeně.

"Co ti hadi dělají? Vysávají z člověka životní energii?" zeptala jsem se.

Oslovený zavrtěl hlavou. "Něco mnohem lepšího! Jak jistě víš, N-gil-ang je obdařena pouze obrannými silami...takže i Hadí síť lží se dá počítat za štít... Jenže, díky temnotě v mém už prakticky neexistujícím srdci se pro něj našlo jediné využití...a to využití zabijí!"

"Proč jsi nechtěl, abych u toho byla?"

"Nebyl jsem si úplně jistý spolehlivostí protilátky, kterou jsem ti tehdy aplikoval společně s léky proti nemoci z ozáření a...bez tebe bych se na světě opět příšerně nudil." v jeho rudě fialových očích se odráželo něco nespecifikovatelného.

Nemohla jsem tomu uvěřit. "Tys mi podstrčil nějakou chemikálii bez mého souhlasu?! Využil´s mě!"

Chvíli se zamyslel. "Ano, přesně tak." věnoval mi nebezpečný úsměv.

"Mohl by ses prosím na chvíli přestat culit?!"

"Teď se zrovna musím soustředit, pohádáme se potom..." jako na potvoru se usmíval ještě víc.

Přepadla mě náhlá nevysvětlitelná chuť vrazit jednomu zavrženému aristokratovi naprosto nearistokratickou facku. "To je ta nejzbabělečtější-"

Mou nasupenou výtku přerušil Amarionův smích.

"Nemožné! Neměl by se moct hýbat a vnímat okolí!" zhrozil se vládce zla.

"Pěkný pokus. N-gil-ang, už s tím dívadýlkem můžeme přestat." vydechl Správce a plazi... zmizeli?

"S radostí, můj pane." duševní průvodkyně s hadem na ramenou se zhmotnila a bez známky strachu kráčela k našemu protivníkovi.

"Nemožné! N-gil-ang...!" černokněžník se znepokojivě přestal zubit.

"Překvapen? Myslel sis, že pokud ji nevyvoláš, nebo dokud já nevyvolám Nei-ke-ti-anu, jste v bezpečí? A tak, následkem své trapné školácké chyby v odhadu soupeřových schopností, obrátil se blbec v prach... Šach mat, Alezallene." maskovaný nepřítel jedním znuděným pohybem zavřel knihu a spokojeně si usrkl čaje.

"To ne..." Anaotteka sedící na okenní římse vyděšeně vytřeštila oči, jakoby si uvědomila něco strašného.

"Přesně tak." poznamenala osoba v kápi směrem k ní. "Nuže, Ki-e-mi, byl bys tak laskav a připojil se k nám?"

"Plně k vašim službám, vaše veličenstvo." ari-chi-ri-ka-mi-ari se zjevilo vedle své sestry a hluboce se uklonilo.

"Neodpustitelné, Amarione!" zakřičela královna zoufale.

"Ačkoli teď budu znít hrubě a nevychovaně, kdybych stál o vaše odpuštění, neplánoval bych teď váš konec." odvětil oslovený s nezájmem. Počkat...to je divné! Zdálo se mi, že ten nezájem jen předstírá...ale to se jistě mýlím.

"Tak do toho, máš všechny karty, dělej něco! Musíme tě porazit i tak, takže ať se to tu trochu hýbe!" vládkyně Istany s bojovným výrazem a ohněm v očích seskočila dolů, aniž by spustila zrak ze svého bývalého duševního průvodce.

"Nebuď tak netrpělivá..." mávl rukou maskovaný muž. "Ale dobře... Ki-e-mi, zastřel ji."

"Vaše přání je mi rozkazem, můj pane!" přikývl přízrak, natáhl ruku vpřed a z jeho dlaně vystřelil blesk, který jen o kousek minul fialovookou čarodějku.

"Dokážu se vyhnout, tohle na mě neza-" vzduchem letěl energetický výboj, mnohem rychlejší než ten minulý a uťal královnina slova. Byla odhozena o několik metrů vzad a zůstala bezmocně ležet na zemi. Rozběhla jsem se k ní, že jí nějak pomůžu, ale...

"Nevměšujte se, prosím, generále. Jste jen divák. To tihle dva mě vyzvali k boji, můžete uklidit jejich těla, až bude po všem." napomenul mě Správce.

"Je jen omráčená. Za chvíli bude v pořádku. Jsi pořád na tahu, Amarione..." zhodnotil situaci můj úhlavní nepřítel.

"Nesnažíš se mě snad vyprovokovat k použití Hadí sítě lží, že ne? Myslíš si, jsem jako ty. Že považuji svět za svá divadelní prkna, že se neobejdu bez pompéznosti a že nesnáším jednoduchá řešení..." náš tajemný protivník se znovu začetl do knihy, kterou měl u sebe. "Ki-e-mi, dělej svoji práci pořádně a střel ho taky."

"Zajisté, můj pane!" přitakal zmíněný a znovu natáhl ruku ke stejnému útoku, jaký použil na svou chráněnku.

Ne, tohle už je moc! Nevydržím prostě stát a předstírat, že jsem dekorace! Konec hře na solný sloup! Jsem voják, patřím přímo do víru bitvy!

Ignorujíc hlas svého rozumu, jsem tasila meč a rychle přeběhla na místo před Alezallenem.

"Ki-e-mi, pohov!" rozkázal Správce. Ari-chi-ri-ka-mi-ari přerušilo přípravy k útoku. "Generále, proč? Každý vám říká, ať se nezapojujete...můžete si v klidu užít drama, přehlídku našich nejsilnějších schopností a počkat si, než bude jedna nebo druhá strana kompletně vyvražděna...tak proč ochraňujete tu lůzu?"

"Sekunduji za Anaotteku!"

"Ne, to tedy nesekundujete. Tohle není nějaký triviální oficiální souboj, tohle je velmi, velmi osobní a soukromá pře. Se sekundanty se nepočítá."

"Pak se prostě zastávám slabších!"

"Slabších?!" zopakoval vládce zla nevěřícně.

"Sklapni alespoň na chviličku, právě ti zachraňuju krk!" okřikla jsem ho. Ačkoli se to zdálo neuvěřitelné, opravdu mě poslechl.

Amarion zaklapl knihu a opřel se o opěradlo zdobené židle. "Chtěl bych s vámi na chvíli mluvit, ctěný generále."

"Jak-jak to myslíte? Vždyť už spolu mluvíme!" aniž bych si to uvědomila, podvědomě jsem přešla také na vykání.

"Není zdvořilé projednávat důležité věci jinak, než mezi čtyřma očima." opáčil Správce, ale jeho slova mi začínala splývat do šepotu.

Na minutku se mi zatmělo před očima. Celý svět jako by se otřásl. Zemětřesení! Zachovejte paniku a evakuujte všechny civilisty! Tedy počkat, to nemůže být zemětřesení...Rozhodně ne...pravděpodobně, ta dutá rána se ozvala jen v mé hlavě, to jen můj mozek poskočil. Divné...

Když se mi znovu navrátil zrak, seděla jsem u stolu a přede mnou se nacházel šálek čaje.

"Co to?! Kde jsou-" ať jsem se rozhlížela jak chtěla, můj úhlavní nepřítel, jeho sestra ani jejich duševní průvodci nebyli k nalezení.

"V pořádku, jsou přesně tam, kde jste je viděla naposled. Zastavil se pro ně čas, zatímco se stvořil tenhle alternativní prostor. To je specialita tohoto sálu."

"Takže vy můžete kdykoli vybudovat pseudo-dimenzi a v realitě tak zastavit čas?" užasla jsem.

"Jen v této místnosti." opravil mě.

"Chápu. Ale proč to? Co mi chcete říct? A proč u všech trollů ten čaj?"

"Já vám nechci říct nic. Naopak, doufám, že vy něco povíte mně. A čaj je přece výborné pití. Klidně se napijte, není v něm nic, co by tam nepatřilo, nejsem přece Alezallen." pobídl mě možná až přehnaně zdvořilým podtónem.

"Tak se ptejte. A proč si vlastně vykáme? Jeden z nás zemře rukou toho druhého, tak bychom si mohli tykat."

Ačkoli jsem mu neviděla do tváře, určitě byl mým jednáním zaskočen, za to dám krk. "Každý musí dodržovat přesně dané společenské dekorum, etiketu, zdvořilost, prostě musíme být co nejslušnější a nejuctivější k sobě navzájem, ctihodný generále. A navíc, kdo vám napověděl tu hloupost, že se vás chystám zavraždit? Vždyť není žádný důvod, abychom my dva vůbec bojovali."

"A..ale...pane Správce, na tohle my ve čtvrté armádě nehrajeme! Když někdo stojí v bitvě na protější straně, je to prostě nepřítel a basta! Žádné zrádné paktování mezi jedinci!" protestovala jsem co nejslušněji.

"Zdáte se mi nejistá, co vás trápí?"

"Nerada mluvím s cizími lidmi, pane Správce!"

"Tak si nebuďme cizí. A zanechte prosím titulování mé osoby ,Správce´. Nesnáším to. Pro vás jsem Amarion."

"Divná slova od někoho, kdo má na obličeji masku." odsekla jsem chladně.

"Dobře tedy." pokrčil rameny. Sundal si kápi a sňal masku. Jeho tvář se zdála velice mladá a pohledná, ale oči...jeho mrazivé oči barvy modřínového jehličí odhalovaly, že je určitě mnohem starší, než vypadá. Mnohem. Nikdo tak mladý by nemohl mít v sobě tolik zármutku, bolesti a nenávisti. Dlouhé rovné černé vlasy měl svázané v elegantním vysokém culíku za zády. Něco mě na něm znepokojovalo. Příšerně mi připomínal Alezallena. Dokonce měl i ten nápadný rudý melír...

"Buďme spojenci. Nechci proti vám bojovat. Nemám žádný důvod, naopak." přátelsky se pousmál.

"Jak to myslíte?!"

"Bráníte spravedlnost, ne? Jsme na stejné lodi."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsem přesvědčena o vašich ,spravedlivých´ záměrech."

"Chci se jen dostat domů..." smutně sklonil zrak. "Jenže nemůžu, dokud se nezbavím toho arogantního mizery Alezallena."

To je úleva! "Počkejte! Vždyť by se to jistě dalo nějak vyřešit i bez krve! Přimluvím se za vás u všemocného císaře, do několika dní jste zpátky na Istaně!"

"Jenže Istana není mým domovem!" vykřikl zoufale, ale pak si to uvědomil a nasadil opět mírumilovný výraz. "Velice se omlouvám, nechávat se na veřejnosti unášet emocemi je krajně nevhodné chování. Jednoduše, jsem tady uvězněn, stejně jako vy. Smím dávat svobodu jiným, ale sobě nikoliv. Ale kdybych se zbavil té kudrnaté vši..."

"Kudrnaté vši? Aha, jo, vy myslíte..." pokyvovala jsem tak trochu do rytmu, aby to vypadalo, že chápu.

"Vyslechněte mě generále, prosím, mám plán jak zničit celou tuhle nechutnou trestní dimenzi navždy. Již nikdy by sem nemohli poslat žádnou duši- tím pádem by byla ta duše zachráněna, ne? Vy, vzorný voják, žena činu, dobrý člověk, vy byste na to měla slyšet- co je prohnilý život jednoho zločince proti spáse tisíců?" Položil dlaň na stůl a naléhavě se naklonil, zatímco v jeho očích plálo zoufalství. Pak si ale asi svá gesta uvědomil, rychle se narovnal, decentně si odkašlal a poupravil si límec kabátu.

"Zničit...dimenzi? A co lidé z Alute-ari? Co Směšná přilba a jeho vojsko?" vykřikla jsem nevěřícně.

"Padli by pro dobrou věc, stali by se hrdiny." odvětil hrdým podtónem, jakoby mu to snad na jejich místě vůbec nevadilo.

Kiaro, klid, nesmíš ho uškrtit...raději se ještě na něco zeptej. "A jak do toho zapadá Anaotteka?"

"Docela nijak, jen představuje záložní plán. Byla by k tomu účelu stejně dobrá jako její bratr, ale mnohem raději bych obětoval jeho, protože je to obyčejný ambiciózní gauner, zatímco ona válečnice a korunovaná královna... Pokud všechno vyjde, ušetřím její život, samozřejmě."

"Jenže to vypadá, že ti dva docela zuří a chtějí vaši hlavu více než všechny poklady světa." namítla jsem.

"Tragické. Oba rodiče jim odešli, když byli ještě děti a to je oba viditelně poznamenalo. Říká se, že ti největší géniové mívají zároveň velice křehké duše, nikoli? Lituji oba dva, mají talent." vydechl melancholicky.

"Ale proč se chtějí mstít zrovna na vás?" zajímalo mě.

"Netuším." pokrčil rameny.

"Alezallen říkal, že jste nahrál svou smrt..."

"Jistě říkal ještě mnohem víc, ale prosím vás, copak se necháte balamutit takovým lhářem? Určitě vám vykládal o mé ubohosti, zlotřilosti, nechutnosti, zbabělosti..."

"Přesně tak!"

"Je pravda, že jsme v dávné minulosti měli co do činění, ale nezkřivil jsem mu ani vlásek, zatímco on nepřímo může za mé uvěznění zde. Tak na čí stranu se postavíte, generále?"

Má trpělivost...je v háji! Nikdo mi nebude diktovat, komu mám věřit a komu ne! Nehledě na to, jak je ten někdo takovým tím temným způsobem okouzlující (v případě černokněžníka), nebo milý a zdvořilý (v případě osoby, která mi právě dělá společnost), prostě nikdo!

"Přestaňte! To, že je Alezallen lhář, vím dobře. Ale to ještě neznamená, že vám skočím na všechno, co se mi pokusíte nalhat vy! Vím, že mi mnohokrát lhal- ale jsem si vědoma i toho, že mi lžete i vy!"

Upřeně se zadíval na napůl vypitý hrnek, jako by v něm viděl vizi zkázy lidstva. ,"Má vás úplně omotanou kolem prstu...smutné..."

Opřela jsem se lokty o stůl a na slovíčko si připravila, co řeknu. Prosím, ať se nezakoktám... "To není pravda! Nesnáším ho! Jen...věřím. Věřím v lidskou laskavost a taky v možnost se napravit! Říkáte, že je to vlastně příšera bez jakékoli známky pozitivních lidských citů, že?"

"Vlastně ano. Přesně tak."

"Jenže to je nesmysl! Možná se tak navenek tváří, ale... já dobře vím, jak to bylo před deseti lety s tou jeho zradou a i kdyby ta historka byla jen další z lží, viděla jsem, jak s obdivem a láskou mluvil o své matce a babičce...a jak se dnes pokusil chránit svou sestru... prostě vás nenechám říkat o něm takové věci!" vrčela jsem odhodlaně se zrakem skloněným k podlaze.

"Uklidněte se prosím, generále. Jste velice laskavá a naivní, měla byste se od toho gangstera držet dál. Může vám říkat různé věci, ale jakmile ho přestanete bavit, odhodí vás jako ušpiněný kapesník. Pak vám dojde, že vás celou dobu jen využíval a že všechny ty projevy lidskosti byly jen předem pečlivě naplánované součásti pavučiny výmyslů a nepravd."

"Tohle nehodlám poslouchat od někoho, kdo na nás tehdy poslal tu obří housenku." pozvedla jsem obočí. Protiútok.

Správce nasadil pravděpodobně ten nejpřátelštější výraz, jakého byl schopen. "Ale prosím, vždyť to byl jen takový malý vzkaz a dar na uvítanou...má Nei-ke-ti-ana umí vytvořit větší zázraky..."

"Nei-ke-ti-ana? To je vaše ari-chi-ri-ka-mi-ari? A má sílu stvořit bojovné příšery?"

"Přesně tak."

"Když jsem poprvé slyšela o lidech a jejich duševních průvodcích, trochu jsem záviděla, že taky nějakého nemám. Jenže po tom, co jsem před chvíli viděla, už nežárlím ani trošku. Jsou to pěkně zrádné potvory, ne? Jak se mohl Ki-e-mi pokusit zastřelit Anaotteku? Vždyť to vypadalo, že ji má tolik rád... a N-gil-ang, považovala jsem ji za kamarádku, dvakrát mi zachránila život."

"Také že ani jeden nejednal ze své vůle."

"Jak to?!" vytřeštila jsem oči šokem.

"Ari-chi-ri-ka-mi-ari poslouchají jen ,své´ lidi. Respektive, za normálních okolností. Ovšem, když je poblíž Nei-ke-ti-ana...jejich mysl, jejich vůle, jejich duše...to všechno spadne do rukou mně. Kdysi jsem ji musel vyvolávat, pronášet název útoku a mohl se zmocnit pouze zhmotněných duševních průvodců- a na tom byl postaven ten idiotský plán toho vašeho milovaného Alezallena, kterého tolik zapáleně bráníte."

"Milovaného?! TAK TO NENÍ!" odporovala jsem hlasitě.

"Tak to se omlouvám. Vypadá to tak...odpusťte mi prosím tento projev nedostatku společenského taktu."

Grr, raději rychle změnit téma... "A k tomu ovládání...dá se to nějak zrušit, nebo jsou Ki-e-mi a N-gil-ang pryč navždy? A co se s nimi stane?"

"No, mám pravomoc je propustit...ale proč bych to dělal? Taky se mohou osvobodit sami, ale to není vůbec pravděpodobné. Vlastně vůbec netuším, jak by se jim to mohlo povést. A když zůstanou pod vlivem Nei-ke-tianina útoku moc dlouho...řekněme tak několik hodin, asi zemřou. Totiž, není to ,ovládání´, nýbrž jakési převzetí- začneme je vysávat, vezmeme jim svobodnou vůli a jakmile již bude všechna jejich síla naše, nic už z nich nezbude. Smutné, dělám to nerad. Ale vykládám si to tak, že prostě odzbrojuji své protivníky." Amarion se soucitně usmál.

"Takže podle vás jsou ti dva prostě zbraně?! Je to pravda?! Co vlastně jsou?!"

"Uklidněte se prosím, nezvyšujte hlas. A...vpravdě, ,zbraň´ není správné pojmenování. Velice to souvisí s mírovládou. Ten pojem by vám měl být znám."

Přikývla jsem. Tak si říká organizace...ne, nevím jestli se hodí nazývat je organizací...no prostě pár desítek opravdu starých a mocných bytostí, které mají na starost dohlížení na koloběh života a smrti, správné fungování proudů magie, trestání těch nejhorších zločinců a zabraňování těm nejhorším humanitárním katastrofám. Musí znát sebeovládání, sebeobětování a mít disciplínu, schopnosti a alespoň trochu laskavé srdce...Nedovedu si ani představit, že by někdo takový mohl existovat. To musí být taková čest se vůbec s nějakým setkat!

"No, istanský národ je v téhle věci jakýmsi mírovládním testovacím subjektem. Každý, kdo se u nás proviní nějakým hrdelním zločinem a zemře, neodchází do jednoho ze světů pro mrtvé, ale jeho duše putuje do posvátného stromu, tam omládne, ztratí vzpomínky a znovu se zrodí jakožto něčí duševní průvodce."

"A mohou nebo nemohou si člověka vybrat?"

"Vybírají si sice, ke komu se připojí, ale jenom podvědomě- takže do toho vlastně prakticky nemají co mluvit. Faktem ale zůstává, že od toho okamžiku, kdy malé lidské dítě získá jejich náhrdelník moci, jsou jejich duše úzce propojené. Jejich schopnosti se objevují a vyvíjejí podle skrytých přání toho dítěte."

"Takže například Alezallen chtěl někoho chránit?"

"Ano, vždycky podvědomě ochraňovat všechny kolem sebe. Jenže kvůli své debilitě se od toho odklonil a snaží se činit přesný opak."

"A co se pak s ari-chi-ri-ka-mi-ari děje dál, když se tedy připojí k lidskému dítěti?"

"Dospívají, stárnou a umírají s ním bok po boku. Některá doprovází své chráněnce i na onen svět, ale většina, ti lehčí zločinci, už mohou jít po smrti člověka vlastní cestou. Mohou se reinkarnovat, pokud ovšem jejich život neplnohodnotné bytosti nebyl ještě hříšnější než ten minulý, v těch případech samozřejmě nemůže být o nápravě ani řeč. Takoví z toho koloběhu nikdy nevypadnou, pořád se předávají z člověka na člověka, prostě je to s nimi složité."

"Vzpomínám si, jak Alezallen jednou říkal něco o dvou procentech mysli...co to má s tím společného?"

"Ano, právě těmi dvěma procenty je tvořeno nehmotné tělo všech ari-chi-ri-ka-mi-ari, to světlo."

Myšlenka probleskla mou hlavou jako raketa almarou."Teď mě napadlo- a když je propojení mezi dušemi průvodce a chráněnce tak pevné a unikátní, jak říkáte, proč jde cizí ari-chi-ri-ka-mi-ari prostě jednoduše ukrást? Vím, že je to možné, viděla jsem to!"

"Zdá se, že jsou vázána na svůj náhrdelník tak moc, že jej musí následovat. Bohužel, jak jste asi pochopila, pak to už ztrácí své kouzlo. Mezi novým majitelem a cizím duševním průvodcem nemůže vzniknout ani zdaleka tak silné pouto." vysvětlil skoro až lítostivě.

"A ještě jeden dotaz- dělí se ari-chi-ri-ka-mi-ari nějak, nebo existuje jen jeden druh?"

"Dělí se jen podle síly. Na kategorie. Nejsilnější jest číslo pět, nejslabší jedna. Liší se nejen samotným efektem, ale i počtem schopností. Jistě jste si všimla, že kupříkladu taková N-gil-ang zastane úkol přemisťovadla i štítu, navíc ještě ovládá tajemnou Hadí síť lží, o které toho zatím moc nevíte, ale raději se to ani nesnažte dozvědět..."

"Takže patří do kategorie tři?"

"Omyl, čtyři. Číslo třídy a počet schopností se neshodují. Má Nei-te-ki-ana je možná už jediná existující zástupkyně kategorie pět."

Kývla jsem hlavou, jakože rozumím. "Takže je silnější než N-gil-ang..."

"I než Ki-e-mi. A to výrazně."

"Ale pořád mi hrozně vrtá hlavou, co ti dva mohli tak strašného provést.."

Aneb jak tvůrce tagů omrzelo slovo "desetkrát"

29. srpna 2014 v 22:06 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Je tohle Liebster blog award, nebo není? Podle mě se to od něj moc neliší, jen všechno, co se mělo v Liebster blog award udělat desetkrát, musíte udělat ještě po jedenácté. Aneb, pěkně poděkujte, napište jedenáct faktů o sobě, odpovězte na jedenáct otázek, vymyslete jedenáct svých a nominujte jedenáct blogerů... Musím se vám přiznat, ten poslední úkol budu ignorovat. Nominuji jen několik svých blogových přátel, nebo možná i vůbec nikoho.
Nuže, začínáme!

Fakta o té otravnější z administrátorek tohohle blogu:
1. Říká si Kate Černobílá protože...no, kdybych tak věděla proč. Upřímná omluva, teď po mě žádné objasnění nechtějte, nenapadá mě moc argumentů.
2. Za pár dní ji čeká oficiální začátek čtyřletého mučebního programu na gymnáziu.
3. Právě sedí na zahradě a přemýšlí, jestli by tento úkol neměla rovnou přeskočit. Ostatně, od té doby, co tohle stejné psala naposled (minulý měsíc) se ta fakta tak závratně nezměnila...
4. Miluje svou rodinu, přátele, psaní, knihy, kočky a dobrou hudbu.
5. Nesnáší všechno módní, diskriminaci, bezdůvodné násilí, materialismus...ale nemůže proti tomu nic dělat. Ale myslí si, že je lepší si na to stěžovat, než dělat, že to nevidí, ne?
6. Nepovažuje se za milovnici společnosti a lvici salónů. Taktéž jako neustále kritizuje ostatní se staví kriticky i k sobě- uznává svou povrchnost, pokrytectví, aroganci, dětinskost a lenost, ale snaží se, aby tím neubližovala lidem okolo.
7. Teď, když znáte její psychologický profil, ráda by chvíli žvanila o svých hudebních preferencích. Zbožňuje starou hudbu rockového odvětví, zejména kapely Scorpions, Smokie, Deep Purple, Aerosmith, Bon Jovi, The Beatles. Naopak se ráda vysmívá moderní elektronické ehm...sériím zvuků, které jí zní jako supění týraného robota.
8. Zbožňuje fantasy, jakožto žánr knih a filmů. Mimoto se hlásí k fantasmagorii, o které tady někde najdete článek.
9. Nedávno se sama sebe začala počítat k otaku, totiž fanouškům japonské komixové tvorby a obdivovatelům samotného Japonska. Aby se předešlo nedorozuměním- hlásím se sice k otaku, ani netrpím homofobií, ale rozhodně nejsem yaoistka!
10. Věří většině konspiračních teorií a nejčernějším prognózám ohledně budoucnosti světa. Možná pesimismus, možná intuice, možná šílenství. Říkejte si tomu jak chcete.
11. A na závěr tohoto seznamu podává uctivou omluvu za neustále mluvení o sobě v třetí osobě, prostě jí to zní dobře.

Takže, moc děkuji Lady Cathy za nominaci a jde se odpovídat...


1) Kolik ti je?
Tento měsíc jsem oslavila patnácté narozeniny. Ale to je jen číslo. Chovám se i cítím se na mnohem méně (upřímně, asi tak na osm) a lidé mi často říkají, že některé mé názory a způsob vyjadřování odpovídá spíše osmdesátileté důchodkyni, takže netuším...

2) Bydlíš v domě nebo paneláku?
V domě. Ehm, moc nevím, jak se dá na tuhle otázku odpovědět celou větou, takže promiň, že jsem to tak odbyla.

3) Nejoblíbenější oblečení?
Cokoli, co je černé :) Ne, beru to zpět. Líbí se mi oblečení elegantní, upnuté a dávno vyšlé z módy. Ráda nosím šaty a sukně, ale v případě těch šatů ne příliš volné, nerada se cítím jako v pytli. Preferuji všechno černé, protože je to barva klidu, elegance a jednoduše se mi to líbí. Mám moc ráda klobouky, nevyjdu bez nějakého z domu, sbírám je. Jednou bych chtěla přemluvit dědečka, ať mi půjčí nějakou buřinku, nebo ještě lépe cylindr.

4) Nejoblíbenější píseň?
To je pěkně těžká otázka...mám jich přibližně třicet šest, jednu úplně neoblíbenější asi nevyberu. Tak třeba například Why od Smokie, to je nádherná písnička.

5) Jsi doma nebo někde pryč?
Doma.

6) O čem píšeš do blogu?
"Kateinblogoknihach" je sborník mých povídek, názorů, hysterických výlevů a sem tam do toho nějaká báseň nebo recenze. Mám také jeden blog jen pro recenze (protože sem zveřejním jen ty nejpovedenější), ale ten ještě není v provozu. Až bude, umístím sem samozřejmě v ránci sebereklamy odkaz :)

7) Co jsi dneska poslouchal/a?
Zkrácená verze odpovědi- všechno možné. Totiž, jen tak k nicnedělání, ke psaní, k blogování, ke čtení, k uklízení...ke všemu si pouštím hudbu, takže jsem si toho za dnešek stačila poslechnout opravdu hodně. Když zmíním náhodně jednu, tak třeba We all fall down.

8) Nosíš brýle?
Ano, už od sedmi let. Mám nějakou jakousi oční vadu od které nejsem schopna si zapamatovat název a ta způsobuje, že čím jsem starší, tím hůře vidím (já vím, že tak to má každý, ale je mi teprve patnáct, a to by ještě smysly upadat neměly, ne?). Můj dosavadní rekord jsou čtyři dioptrie :)

9) Jak se jmenuje tvůj nejlepší přítel?
Můj nejlepší přítel se jmenuje Karin. Věřím, že příjmení není nutné, jestli to zveřejní je ostatně její věc, ne moje.

10) Stahuješ si filmy?
Jen občas, moc to neumím.

11) Máš doma psa nebo kočku?
Kočku, jmenuje se Enya. Pokud se ten obrázek správně načte, tak tohle je ona, když ještě byla koťátko (teď je třikrát větší):


Tak, a teď třetí úkol! Ten mám ze všeho nejraději. Se svou vrozenou otravností se totiž strašně ráda lidí na něco ptám a zjišťuji jejich názory. Už předem ale upozorňuji, že ty otázky budou velice podobné těm z mé minulé nominace (ostatně, nikdo mi na ně neodpověděl, tak proč je nerecyklovat?), tak snad to nikomu nebude vadit.

1. Jaký hudební žánr a jmenovitě interpreta nemáte rádi a proč?
2. Čtete rádi? A proč? A pokud ne, proč ne?
3. Jaký je váš názor na situaci ve světě? (myslím třeba ty nekonečné války a další globální problémy)
4. Jaký je váš názor na používání anglických slov v českých větách? Je to podle vás prostě moderní, nebo to pošlapává krásu češtiny?
5. Otázka aktuální konci prázdnin- co vy a školské ústavy? Máte nějaký oblíbený a neoblíbený předmět (samozřejmě napište jaký a proč)?
6. Pokud byste si měli vybrat jedno místo na naší planetě, kam byste se chtěli podívat, které by to bylo a proč? Nemusíte být nijak kontrétní, stačí napsat je oblast nebo stát.
7. A teď něco ke snění- kdybyste si měli vybrat jedno místo mimo naši planetu, kam byste se chtěli podívat, které by to bylo? Teď se prosím vás neptám na nic reálně existujícího, vymyslete si něco vlastního a pořádně to popište- kde by to bylo, co by tam rostlo, co by tam žilo, jaká by tam vládla atmosféra...může to být úplně cokoli!
8. Máte nějaký oblíbený seriál? Který a proč ho máte rádi?
9. Máte rádi nějakou počítačovou hru nebo videohru? Kterou a proč ji máte rádi?
10. Jak zní váš nejoblíbenější citát?
11. Máte nějaké oblíbené přísloví?

Tak, než vyberu ani zatím nevím kolik dalších nominovaných, chtěla bych ještě jednou poděkovat Lady Cathy. Za nominaci, i za milou zmínku v tvém článku, že čteš můj blog. Velmi si tě jakožto čtenářky vážím.
Nuže, k nominacím:
Rozhodla jsem se nominovat Jackeey ( http://barbieakone1.blog.cz/ ), ačkoli trochu zbytečně, když o skoro všem v mých otázkách už jsme hovořily v e-mailu, tak snad ti nevadí odpovídat dvakrát. Pokud vadí, tak se omlouvám a zdůrazňuji, že odpovědět na tenhle tag není povinné.
Dále Hermi a Efi. Nevím, kterou z vás nominovat, tak nominuji obě :) Doufám, že jsem vám otravnou nominací nezkazila den :) ( http://hermi-efi-stories.blog.cz/ )
A to je z nominací všechno. Posedla mě strašně sentimentální nálada, takže bych chtěla poděkovat a zdůraznit, že vy všichni zmínění i nezmínění (osoby, které myslím, jistě ví, že myslím právě je) jste mými blogovými přáteli, že mě těší číst vaše články a vážím si vašich komentářů a už bych měla sklapnout. Přece je nechci urazit. Tak doufám, že se mi teď nepovedlo vás vyvést z míry, urazit, nebo popřípadě obojí :)

Tak děkuji za přečtení článku i za přežití mých pitomoučkých odpovědí
a nashledanou příště,
Kate Černobílá

Čas trollů XVI.

25. srpna 2014 v 14:26 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak jsem tady s další kapitolou. Já vím, že sem si vlastně celý ten humbuk kolem zrcadel mohla odpustit a trošku to zkrátit, jenže jsem si ráda přehrávala v hlavě, jak by to skončilo, kdyby Alezallen a Kiara bojovali proti sobě- došla jsem k tomuhle závěru a zajímalo mě, jak by to vypadalo sepsané. Opravdu vám strašně moc děkuji, že to čtete, vaše komentáře mě hřejí u srdce a doufám, že vás touhle kapitolou nezklamu.

Kapitola XVI.- Správné zlo se neomlouvá

Můj úhlavní nepřítel mezitím mluvil s mým zrcadlovým já. Nevypadalo to, že by se ocitali zrovna v zápalu boje. Pravděpodobně jí právě něco říkal, zatímco ona se tvářila naštvaně a netrpělivě. No jo, celá já. Nesnáším (nesnášíme?) tlachání v bitvách!

Cítila jsem, jak mě obepíná neviditelný tlak. Jako by mi někdo uvázal všechny končetiny na provázek a teď mě vedl jako loutku. Nebolelo to, ale věděla jsem, že se to může změnit, pokud budu vzorovat ještě více. Pak by se zašmodrchaly provázky a každá kost v mém těle by se zlomila...jedna po druhé... Tak tohle je bojová telekineze? Ovinete soupeře tou plíživou silou a zmocníte se kontroly nad jeho tělem? Proč to ale potom Alezallen nepoužil na mě nebo na císaře, když jsme ho tehdy vedli zajatého po bitvě? Touhle odpornou metodou by vysvobodit se bylo přece hračka...

Protestovala jsem proti každému nepatrnému pohybu, proti trhavým posunům mých ovládaných nohou. Vřel ve mně vztek, strach a ponížení. Nevím, jestli jsem křičela, asi ne- ale můj vnitřní řev rozechvíval každou část mé mysli. Příšerná bolest, ale ne fyzická. Takhle vás rve na kusy, když přestanete být sobě pány. Zpanikařila jsem a toužila to zrcadlo zničit, zničit, zničit, mé instinkty musely získat svou vládu zpět...zpět...zpět!

Chtěla jsem černokněžníka nějak varovat, moc chtěla, ale mé hlasivky nebyly s to spolupracovat. Ne, spíše má mysl řičela, vzpínala se a neschopnost uvažovat, natož zformulovat větu, zaplavila celé mé vědomí. V mé hlavě bouřila divoká hysterie, ovšem z venku to na mě nebylo nijak znát. Reflexy vojáka.

Kdybych se mohla osvobodit...kdybych se mohla zničit...! Né! Prosím, pryč z tohoto okamžiku...! Prosím! Prosím! Potřebuji pryč! PRYČ! Né... Mé podvědomí chtělo...ne, muselo...zadávalo příkazy...snažit se to setřást!...ječet, křičet, řvát, plakat, třást se, skákat, sesunout se k zemi! Jenže mé tělo nereagovalo...

"I za normálních okolností by ztráta kontroly nad svou existencí způsobila totální kolaps jedince, hysterii, agónii, odmítání logiky, nesouvislý vztek a silnou, krvavou a červenou touhu po smrti...Kdyby ta osoba měla klidně jen sekundu volné ruce, vrazila by si nůž do krku... A v případě slečny Kiary, mocné válečnice...strach, že to bude právě její meč, co utne hlavy jejích drahých a její ruka, co ten meč povede...to tyhle pocity ještě zdvojnásobí. Delirium, co končí zkázou...intenzivní muka..." popisovala to zrcadlová bytost zaujatě, zatímco já se stále blížila, blížila a blížila s vražedným úmyslem k někomu, koho přece zabít nechci!

Vládce zla se na mě zákeřně podíval a dám krk za to, že ten jeden pohled mu stačil k vyhodnocení celé situace.

"Tak telekineze... typu vnější manipulace s živou hmotou...věděl jsem to..." pronesl a vyhnul se mému výpadu. Zvláštní bylo, že ta-druhá-Kiara prostě jen tak přešla do role diváka a nic neříkala.

"Co jsi věděl?" vyštěklo jeho zrcadlo, očividně silně vyvedeno z míry.

"Že se jedná pouze o přenos podoby a schopností, nikoli o kompletní odraz bytosti...tím pádem, máš sice dobrý vkus na klobouky, ale v jiných směrech mou genialitu a rafinovanost naprosto postrádáš. Telekineze! Opravdu? Myslíš tohle vážně?!" zloduch se ďábelsky rozesmál. Můj meč sekl ještě jednou a tentokrát jsem ho minula jen o vlásek. Všimla jsem si, že když se mé tělo stalo loutko, mé pohyby jsou pomalé...útoky předvídatelné a amatérské...jako kdybych se najednou proměnila v dřevěnou figurku...

"A neměl bys místo povyšování se třeba zachránit slečnu Kiaru? Jen se na ni podívej...ona trpí... nechám ji tě zabít a pak ji nařídím spáchat sebevraždu. Opravdu jí nechceš nějak pomoct?" apeloval na něj jeho odraz. Vážně...sama to asi nezvládnu...tentokrát...

"Chtěl jsem jen říct, že ovládání živé hmoty je technika akorát tak pro špínu! Příliš primitivní...postrádá to styl...a je to surové, bez elegance...já bych se k tomu tedy nikdy nesnížil! V mých očích jsi odpad...a proto tě zničím..."

"Na výhrůžky se neumírá..."

"...ale na energetické střely ano..." zatrylkoval Alezallen a necelou stopu před ním, ve výšce jeho očí, se zhmotnila ta koule ničivé energie, kterou před tím vsál hadí štít. Letěla vzduchem, než narazila do zrcadla, které se v tu ránu rozpadlo na tisíce malých kousků...a tlak telekineze zmizel...vláda nad mými končetinami se mi vrátila!

"Ubohý blbec. Jednoduché vítězství."

"Hele, tenhle tvůj ,jednoduchý blbec´ mě málem zamordoval a tebe by časem dostal taky!" protestovala jsem a protřepávala si doteď znehybněnou ruku.

Zloun na mě upřel své ametystové oči a možná se mi to jen zdálo, ale působily trochu smutně..."Kdybych byl sentimentalista, asi bych se ti teď omluvil, že jsem tě použil jako návnadu a že jsi mým zaviněním jistě prožila hroznou chvíli. Čistě teoreticky bych asi řekl něco ve smyslu, že mě to vážně moc mrzí..."

"A já bych ti... čistě teoreticky... odsekla, ať s tím jdeš do západu slunce, když nemáš odvahu omluvit se normálně!" zavrčela jsem.

"Omluvy...poděkování...prosby...výrazy úcty- známky slabosti!"

"Mýlíš se!"

"Jsi tak roztomilá, sentimentalistko..." zlověstně se usmíval.

Mé zrcadlové já se očividně dožadovalo pozornosti vteklým syčením."Haló! Ještě není konec! Ještě máte jednoho protivníka, všímáte si, vy vši?!"

"Kdo by si v přítomnosti pravé Kiarky všímal tebe?" odvětil jí černokněžník ledabyle.

"Téhle urážky budeš litovat!"

"Správné zlo nelituje...nikdy, ničeho a nikoho...budoucí vládce vesmíru nedělá chyby..."

"Neumíš...litovat? Tak v tom případě tě to rychle naučím!"

Alezallen si pohrdavě odfrkl. "Nesnáším dobro! Dělá se mi z něj špatně. Funguje jako bolehlav...a je nakažlivé. Nenávidím tu vaši povrchnost. Nesnáším vaši zaslepenost! Nemůžu vystát vaše pokrytectví! ,Dobro´ by se mělo psát s velkým D, protože to není nic víc, než prázdný název! Doopravdy žádní dobří lidé neexistují- existují jen upřímní sami k sobě- to jsme my, a pokrytci- to jste vy. Každý má v sobě obě stránky, i zlé i špatné vlastnosti a vy, kteří tvrdíte, že jste nevinní, čistí a ...dobří, to popíráte! Nemůže být jen a pouze dobro! To prostě neexistuje! A nejvíce, nejvíce mě bolí hlava z těch vašich dětských siláckých řečiček! ,Naučím tě litovat´, ,zničím tě ve jménu spravedlnosti´- říkáte to naprosto všichni, slýchávám to každý den! Neumíte být trošku originální?!"

"Bóže, ty toho teda nakecáš..."

Věnoval jí lišácký úsměv. "No, bůh zatím nejsem, ale zalichotilo mi to..."

"Chcípni už!" vynadal mu odraz a podívala se na mě. "A my dvě si to vyřídíme za chvíli. Souboje jeden na jednoho!"

"Tak do toho. Není útok, který bychom s N-gil-ang-" čaroděj ustrnul uprostřed věty a upřel pohled kamsi do prázdna. Co se děje?! Cítila jsem nějakou...auru? Ne, to nemůže být aura. Ono to vycházelo odněkud z prostoru...

"Alezallene!" vykřikla jsem.

Neodpovídal.

"Co to děláš?!" osočila jsem se na zrcadlo.

"Sklapni a dívej se." odbyla mě.

To něco...ta síla v éteru...připadala mi tak vzdálená...jakoby zavřená ve sklenici...a přitom byla prokazatelně tak blízko. Třásla jsem se a útočila na mě husí kůže. Mé podvědomí citlivé na aury a magii se chvělo a šílelo. Neuvěřitelné! Taková moc!

pohled vypravěč

"Jenže já nemusím používat žádné ,útoky´, abych tě rozdrtila." hlas karikatury stvořené kouzlem se nesl prostorem.

A tohle považuješ za co?, pomyslel si její protivník kysele.

"Stačí, abych propustila uzdu své moci a tvé srdce se zastaví pod náporem mé síly!"

Takže tohle je JEN odraz energie, kterou vyzařuje?! Nemožné! To by její čistě magická moc musela dosahovat standartu mírovlády! Nesmysl!

"Nevěříš? Tak se podívej kolem sebe!"

Kolem sebe...to musí být nějaká léčka...iluze! Ano, to by na Amariona přesně sedělo! Ten parchant! Zničím ho! Ale počkat! Já teď přece nebojuji s ním...

A jak se mám asi rozhlédnout, když nic nevidím...musela mě vzít do alternativní dimenze, kde je tma!

Jenže tma nebývá červená!

A nesmím zapomenout, že se jedná o odraz Kiary. A ta žádné takové schopnosti nemá, tím jsem si jistý.

Karmínová mlha...ne, to není mlha!

Zaprvé, to by vypadalo jinak. A cítil bych vůni vody.

Zadruhé, ta červená není venku, je ve mně, v mých očích!

Je to tak, žádné jiné závěry vyvodit nelze- přišel jsem o zrak!

To nevadí. Umím se orientovat po sluchu.

Ale nic neslyším...

"Tak už sis to domyslel?"

Ano, použila nějakou zaklínací formuli. Vzhledem k okolnostem by to jinak nebylo možné.

N-gil-ang...můžeme se teleportovat pryč? Jen o pár stop.

N-gil-ang!

Slyšíš mě?!

Kde jsi?

Necítím tě!

N-gil-ang!

Přerušilo nám to komunikační kanál...nevadí. Obejdu se i bez ní. Jen...snad se jí nic nestalo...

"Tak co, už to víš?"

Proč na mě mluvíš, když si jsi jistě vědoma, že ti nemůžu odpovědět?!

A jak to, že Kiara- pravá Kiara!- jak to, že nic neříká?

Neslyší ji!

Nepřítel mluví jen ke mně!

Protože jsem chycen v její pasti.

"Tohle je desetina výkonu. Zvyšuji na padesát procent. Příjemné umírání přeji!"

Co to zatroleně má znamenat?!

Jakoby mě to doopravdy drtilo...začíná to být dosti nepříjemné.

Nemůžu se hnout.

Promluvit.

Ani zavolat N-gil-ang.

Kdyby se mi podařilo zjistit, co to je za zaklínadlo...

"Malá nápověda- žádné kouzlo to NENÍ."

Ať se mi nepokouší tvrdit, že tohle je opravdu jen tlak aury.

Kdyby byla Kiara takhle mocná, Aaron by ji rozhodně nedržel mezi dvanácti generály. Nejspíše by jim už dávno velela.

Kdyby opravdu disponovala touhle silou, nic z tohohle by se nestalo. Tehdy, na tom jejich směšném Hradě předků, mohla by to skončit už tam. V přímém setkání s někým tak mocným bych přece jakožto pouhý ďábelsky geniální vědec neměl žádnou šanci.

Třeba to skrývala?

Na to bych přišel.

Navíc, ona by mi nelhala. Nelhala by vůbec nikomu.

To zrcadlo si vymýšlí.

Ale...existují jiné možnosti?

"Za chvíli už to přijde. Vzdej to! Nejsi schopný to vydržet- za pár minut tě postihne věc, které se u lidí říká ,infarkt´ a bude od tebe navždy pokoj."

A co bych měl vzdát, když nic nedělám?

"A víš, proč nesneseš ani dotek téhle moci? Víš, proč to ochromilo pouze tebe?"

Vím. Nedělej ze mě pitomce.

"...protože jsi slabý! Ty tvoje lektvary a telekineze...to je úplně k ničemu! Ty osobně jsi stejně křehký, jako kterýkoli jiný civilista! Nemáš výcvik! A hlavně...postrádáš talent!"

No a co, že nejsem zrovna nejlepší válečník- ubránit se umím, ale co je nejdůležitější- dokážu používat mozek! Považuji se za vědce, alchymistu a stratéga, ne za tank!

"Zemřeš!"

Ano, ostatně- ani já nemládnu...

Jenže zrovna teď se mi umírat moc nechce.

Je to ponižující.

A mám ještě spoustu práce- musím například ovládnout svět!

Dobře, uznávám, za daných okolností bude brzy mé fyzické tělo naprosto zničeno.

To ale není překážka.

Potřebuji nějakou živou bytost, nejlépe humanoida.

Kiara?

Ne, Kiara ne!

Prostě by se to nepovedlo. Musím najít někoho slabšího...a ten někdo se musí nacházet v téhle dimenzi...

Hm, třeba jeden z těch sentimentalistů z Alute-ari.

To je sice trochu daleko, ale s mými schopnostmi by to neměl být problém.

Myslím, že dokážu separovat svou mysl a duši od zničeného těla, ještě než teoreticky zemřu.

A napojím se na zvolenou oběť.

Převezmu vládu, zaženu jeho duši a mysl někam do kouta jeho podvědomí, vezmu mé pravé tělo, poté kontaktuji Istanu (samozřejmě, představím se jako ten nebohý kolonista, ne jako princ Alezallen, to dá rozum), nechám se i s tou mrtvolou převést na Aharas ("chci pohřbít přítele"). Tam ve své laboratoři opravím své tělo do původního stavu a znovu tam vrátím svou duši a mysl. Oběť pravděpodobně během pokusu zemře, ale co je mi po tom? Problém by mohla činit jedině Kiara. Bude si myslet, že jsem mrtvý...pohřbí, nebo ještě hůře spálí mé tělo a požene se za pomstou (tedy, doufám. Urazilo by mě, kdyby ji to ani nenapadlo...). Tím pádem plán nepřichází v úvahu.

No nic, budu se muset snažit vyváznout z toho bez úhony...

Osoba měla dojem, že se vznáší a že se kolem něj rudá krajina neustále otáčí. Bolela ho z toho hlava. Cítil, jak ho něco neviditelného škrtí a nemohl to setřást. Nedokázal se ani pohnout. To je ale ubohý konec., pomyslel si, ještě než stihl upadnout do bezvědomí.

Ticho proťal zvuk nárazu. Po celé délce zrcadla, úhlopříčně od rohu rámu k druhému, se s tichým skřípěním rozběhla prasklina. Odraz stvořený kletbou vytřeštil oči hrůzou a s výrazem strachu ve tváři zmizel, o několik setin vteřiny před tím, než se sklo roztříštilo úplně a ostré úlomky se s zlověstným cinky-cink spustily k zemi.

Pohled Kiara

"Alezallene, jsi v pořádku?" zeptala jsem se lehce znepokojeným podtónem. Pořád tam stál, s nepřítomným a naprosto skelným pohledem, jako by spal s otevřenýma očima. Nic neodpověděl. Zkusím s ním trochu zatřást.

"Jsem naživu...z toho usuzuji..." zašeptal malátně.

"Jo, prostě jsem do toho kusu skla pořádně praštila rukojetí meče a ono se rozpadlo jako kus marcipánu. Jsme si kvit." pokrčila jsem rameny.

"Podcenil jsem ji...podcenil tebe..."

"Jo, ale žiješ. A mimochodem..." chtěla jsem se ujistit. "...vážně jsi právě přiznal svou chybu?"

Vrátil se mu potutelný úsměv. "Ne, to se ti jen něco zdálo. Já? Chyby?" zasmál se. "Jen tak mimo řeč...neporušila jsi ale náhodou nějaké z těch směšných pravidel omezeného, tedy pardon, čestného boje?"

"Ne. Jako myslíš, jestli jsem se neprávem nepřimíchala do vašeho souboje? No, mi to zaprvé vůbec jako souboj nepřipadalo, zadruhé, tvůj protivník byl pouhý shluk černé magie, ne plnohodnotný soupeř a za třetí, kdykoli se děje nějaká nevyrovnaná bitva, jsou sluhové spravedlnosti povinni zastat se prohrávajících!"

"V mých očích to spíše vypadá tak, že jsi porušila své zásady sentimentalisty, abys mi zachránila život..."

"Ne! Pro tvůj zkažený, prašivý život bych nehnula ani botou! Co tě o vůbec napadá...? Na co to myslíš?!" bránila jsem se.

Naklonil se ke mně a usmál se ještě zákeřněji. "Jen to přiznej, oblíbila sis mě...považuješ mě za ,přítele´..."

"Lež! Nesnáším tě!"

"Já to klidně přiznám- mám tě moc rád, má drahá sentimentalistko..." hypnotizoval mě těma svýma tajemnýma očima a já nějak ztrácela pojem o tom, co jsem chtěla říct. Pak mi ale něco došlo...

"Manipuluješ se mnou! Právě teď!"

Zklamaně vydechl a zadíval se jinam. "Popravdě se tě vážně snažím trochu obměkčit...chci se tě zeptat na důležitou otázku..."

"Ptej se!"

"Ani mě nenapadne, odmítneš!"

"To sice jo, ale stejně se zeptej!"

"Když nemám jinou možnost..."

"No tak, ven s tím. V naší čtvrté armádě na chození kolem horké kaše rozhodně nehrajeme!"

"Ctihodná lady Kiaro..." s falešnou pokorou dramaticky sklonil zrak k zemi. "...smím si nechat ten klobouk?"

"Vždyť, ehm, doopravdy nikdy nebyl můj a...a k tobě se stejně hodí mnohem víc." odvětila jsem kostrbatě.

"Tak, teď, když jsme si vyřídili všechno důležité, můžeme jít vpřed. Chci ti představit Amariona a pozvat tě na jeho popravu..." prohlásil Alezallen sebevědomě.

"Jo, jdeme. Ať už jsme doma..." souhlasila jsem, ale poslední slabiky se samy protáhly do bolestného syčení. Vzpomínám si...Když mě ovládali telekinezí, ocitla se moje ruka několikrát v dost nepřirozených úhlech...musím ji mít zlomenou...doteď jsem to přes adrenalin z bitvy nezaregistrovala, ale teď se bolest hlásila o slovo. To nic. Za chvíli už to ani neucítím. Co jsem?! Generál, nebo holčička na pískovišti?

"Jsi zraněná." konstatoval černokněžník. Ne, to by mi nedošlo... "Ale nejspíš nijak vážně. Dostaneš se z toho sama, nebo chceš nějakou medicínu? Nemůžeš se přiblížit ke Správci tahle znevýhodněná. V té ruce obvykle držíš meč, že? Napadnout ho bez možnosti bojovat by bylo..."

"Nerozumné?"

"Sebevražda." dořekl.

"Bez problému, Alezallene. Mluvíš s vojákem, ne nějakou dámičkou, nezapomeň! Zlomená kost je pro mě jako oděrka- mé regenerační reflexy se s tím vypořádají do deseti minut!" odhodlaně jsem se pousmála a přehodila si zbraň do druhé ruky. Umím šermovat stejně dobře levou, pravou, tak i obouruč. Čemu jiném myslíte, že jsem se celý život učila?

Věnoval mi lstivý úsměv. "Díky angorkám, že nejsi mým nepřítelem..."

"Ale já jsem!" namítám, ale on mě ignoroval.

"Tak pojďme...svět čeká na naši nadvládu!" otočil se a kráčel za zdrojem světla. Zdálo se mi, že zase zavyla nějaká ještěrka, tentokrát hlasitěji než ty ostatní.

Když jsme došli na konec aleje, čekalo mě překvapení. Správcovo sídlo jsem si představovala úplně jinak. Čekala jsem, že to bude dřevěné, vedle dveří že bude stát vrátný, nad ním spousta informačních cedulek pro turisty a nástěnka s rozpisy služeb pro trolly a nástrahy. Doma v kasárnách máme totiž taky někoho, komu říkáme "správce" a jeho kancelář to všechno obsahuje.

Obrovská stavba před námi ovšem žádnou kancelář nepřipomínala ani zdaleka. Základy mnohocípé budovy někdo vytesal snad ze safíru a leskly se tak, že jsem je chvíli považovala za pravý zdroj toho světla kolem. V kamenité fasádě paláce dominovaly nějaké složité safírové obrazce, ze kterých přecházel zrak a nad každým těžkým tmavým závěsem zatemněným oknem čněl malý ozdobný balkón bez dveří, zato plný pestrých masožravých rostlin. U velkolepých zaoblených dřevěných dveří svítily lucerny, které vypadaly jako obrovské svíce hořící nad psacím stolem. Přísahala bych, že slyším houkání sovy. Třpytivá fialová střecha ve tvaru čtverce se špičatila do výše a její okraje přesahovaly základy domu. Z vrcholu stříšky bublal tichý malý vodotrysk, z něhož se voda spouštěla po fialových taškách a spadala přes výběžky až dolů, kde kapky dopadaly do čtyřech elegantních mělkých misek a naplňovaly místo tichým zvukem kap, kap, kap...

Přiznám se, tenhle palác je to nejbarevnější, co jsem v téhle dimenzi kdy viděla. Připomíná mi obrovského papouška.

U poslední dvojice stromů z uličky zrcadel stály dvě krásné zakroucené pouliční lampy, které měly pravděpodobně na svědomí to jasné světlo všude kolem. Jen, jak dokázaly dozářit až na druhý konec stromořadí, je mi teda záhadou.

Ne každého ale sídlo Správce ohromilo. "V okázalosti jakou věnuje architektuře se odráží strohost a nedostatek stylu, které provází jeho osobní vystupování." odfrkl si Alezallen pohrdavě.

"Co máš teď v plánu?" zeptala jsem se.

"No, pokud se do minuty neukáže uvítací četa, tak asi...že by jít dovnitř?" odsekl jízlivě. Vypadalo to, že ho něco velmi znervóznilo a znepokojilo...že by vidina setkání tváří v tvář se starým úhlavním nepřítelem?

"Myslela jsem, co plánuješ udělat, až tak vrazíme?" opravila jsem se podrážděně.

"No, konfrontovat Amariona s jeho odpornými činy, popravit ho a přemístit se domů. Vevnitř existuje přirozené magické pole a mezidimenzionální teleportace je snadná."

"A vážně ho musíme zabít? Nemůžeme tam jen přijít, pozdravit ho a konečně zmizet domů?" namítla jsem.

Podíval se na mě, jako bych mu navrhla, ať se zúčastní festivalu růžových králíčků na podporu dobročinnosti. "To mě ani nenapadne! Nevážil jsem tak dlouho cestu, jen abych se otočil a nechal to být! Já, Alezallen Istanský, na svou hrdost vládce zla přísahám, že tu nepotřebnou krysu rozdrtím a pak...pak teprve ovládnu svět!" šílenecky se rozesmál.

"A to tě nenapadlo, že jsi možná tady naprosto jediný, kdo žízní po boji?"

"Upřímně- ano, napadlo, ale je mi to úplně ukradené. Pokud on nepřistoupí na souboj, tak ho prostě zabiju jen tak."

"Nemluvila jsem o Amarionovi, ale o sobě."

"Také že tě nikdo nežádá o pomoc...klidně se jen dívej. Vlastně, potěší mě, když nebudeš zasahovat. Tyhle záležitosti jsou příliš pod úrovní. Taková ohavná, nízká a zrádná věc, jako je spolupráce, nebude nutná."

"Dobře. Vynasnažím se držet se zpět."

Díval se na mě a podezřele se u toho usmíval. "A hlavně nezapomeň, co jsme si slíbili, Kiarko."

"Co?! Kdy jsem ti zatraceně něco slibovala?!" zděsila jsem se.

Zavřel oči a usmál se ještě podezřeleji. "Klidný důchod a jezírko s piraněmi...a že budeme jednou ve stáří často chodit k tomu jezírku popíjet čaj a vzpomínat..."

"Já...já tenkrát vtipkovala!" zavrtěla jsem hlavou.

"Škoda...ale zní to jako tak brilantní plán...těšil jsem se..." povzdechl si opravdu zklamaně. Bylo mi ho trošku líto. Asi jsem mu rozbila sen. A navíc, přistihla jsem se, jak myslím na opravdovou blbost- že je mě to vlastně taky moc mrzí, že bych opravdu chtěla ve stáří žít u tichého jezera a povídat si s ním o starých časech...

"Ale...Máš pravdu, zní to moc hezky!"

Okamžitě pookřál. "Tak bychom si už měli nějaké vhodné jezero vybrat. Čas letí, těch několik milénií uplyne jako voda, tak to musíme připravit!"

"Dobře, souhlasím. Vybereme nějaké doma, teď nemáme žádnou mapu."

"A vlastně...už existující vytyčená vodní plocha není pro tenhle zloplán žádnou podmínkou! Co kdybychom postavili velkou podmořskou zeď a zmocnili se kousku oceánu? Nebo si ho rovnou zabereme celý!"

Pousmála jsem se. "Pro tebe není nic dost šílené, že?"

Úsměv mi oplatil a v ametystových očích mu tančily jiskřičky. "No, v úvahu přicházejí i usedlejší, ale neméně zábavné návrhy... Co takhle zatopit nějaký z Aaronových milovaných bakalotěžných dolů?"

Vrhla jsem po něm takový slabší, spíše žertovný vražedný pohled. "Nenech se unést. Mimochodem...proč mi to teď tohle všechno vlastně říkáš? Tímhle snílkováním a plánováním důchodu a kdoví čeho ještě marníme čas!"

"Chtěl jsem ti to připomenout, abys na to myslela a neudělala žádnou sentimentalistickou hloupost, jako třeba sebeobětování se, nebo tak..."

On nechce abych zemřela...? Takhle...alezallenovsky podané mě to sice nijak třikrát nedojalo, ale stejně je to od něj moc hezké...vlastně mě to dojalo...moc...teda Kiaro, ty jsi vážně měkota.

"Tak tedy pojďme navštívit jednu známou krysu..." poznamenal černokněžník a vzal za kliku dveří. Nebyly zamčené! Otevřely se a my prošli dovnitř.

Úzká, temná chodba ústila jen v jedny dveře. Stěny lemovaly obrazy nějakých lidí, skupinky mladých v oblečení co trochu připomínalo uniformy pilotů hvězdných lodí, dále nějakých tří smějících se tmavovlasých dětí sedících v škrobených zdobených istanských šatech u nóbl vypadajícího stolu a tyhle dva motivy se opakovaly na plátnech po celé chodbě. Ti lidé musí pro Správce hodně znamenat...

Čím více jsme se blížili další místnosti, tím zřetelněji jsme slyšeli rozhovor lidí v ní. Ty hlasy...znala jsem oba, ale především ten dívčí mi byl strašně, strašně povědomý. Snad ne... Ona? Co tu sakra dělá? No, dokážu si domyslet, že s největší pravděpodobností přišla učinit přesně to samé, co její bratr...

"...za to prostě zaplatíš!" řečnila plamenně Anaotteka a asi si už připravovala nějaký blesk. Přes velkou škvíru v skoro dokořán otevřených dveřích jsem ji i viděla.

Stála tam v těch svých upnutých po zem dlouhých safírových šatech, na kterých se odráželo světlo a způsobovalo tím efekt, jako by se odstín zelené stále měnil, v perfektně učesaných po kolena dlouhých černých vlasech s karmínovými pramínky měla zlatou čelenku a tvářila se jako obvykle vznešeně a nevrle. Kdyby se zhmotnila bohyně pomsty, věřím, že by vypadala nějak takhle.

"Máš odvahu a pošetilost, když mi vzhledem k okolnostem vyhrožuješ..." odpověděl jí hlas Správce. Mé oči ho nemohly najít, asi se skrýval v úhlu, který zastiňovaly dveře.

"Já samozřejmě vím o tom vylepšeném protonovém dělu, které mám za zády. Model E-50, šarže 83. Pomáhala jsem ho stavět. Nic podobného mě, Anaotteku Zelenou, nezastřelí!" rozesmála se čarodějka a opravdu, starožitná skříň za ní se pomalu otevřela... a vykoukla hlaveň děla.

"Pokud jsi s tím počítala, smekám před tvou inteligencí a schopností předvídat...ale, právě proto jsem vyměnil pohonné jádro z bakalu za křišťál..."

"Nemožné! Nevysmívej se mi! Žádný křemen nemá požadované vlastnosti k-"

"Chceš to vyzkoušet?"

Krásný chlupatý koberec, na kterém královna celou tu dobu stála, se jí ovinul kolem nohou. "Co to-?! Zatroleně!" Vládkyně Istany se zoufale natočila jak jen mohla k nastavené zbrani. Moderní, patrně starlandijský (kde ho sebrali?!) kanón už vyluzoval zlověstné oranžové světlo, na znamení, že za chvíli vypálí.

"Má Anaotteka nějakou šanci?" zeptala jsem se šeptem Alezallena, ale ten už vedle mě nestál.

Čas trollů XV.

19. srpna 2014 v 13:16 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Další kapitola u které jsem se vykašlala na vymýšlení názvu podle nějaké zásady. Vím, že neorignálností té "poslední léčky" jsem si asi celou povídku pokazila, ale nelituji toho. Mimochodem, už jen asi čtyři, pět kapitol do konce- to mě trochu mrzí, protože mě to strašně baví psát. Nuže, doufám, že se vám to bude líbit!

Kapitola XV.- Poslední léčka

Ačkoli už musíme být na cestě alespoň tři hodiny, duny písku, štěrku a kamení jakoby vůbec neubíhaly. Zdály se mi úplně všechny stejné. Navíc ubývalo světla. V umělém světě nastává noc? Alezallen to zdůvodnil tak, že třeba už má Správce po krk dne a teď tady chce na chvíli tmu. Mi to ale nevadilo. Prý se znovu zjeví Citrine, aby nám svítila, až se setmí úplně. A já chtěla, aby se setmělo- pohled na jednotvárný, neživý svět už mě skličoval.

"...mám to! Teorie!" zvolala jsem vítězně.

"Hm...Ietilismus." opáčil vládce zla zákeřně.

"Co to je?"

"Netuším, ale začíná to na ,ie´, takže vymýšlíš slovo na ,us´, má rozkošná sentimentalistko..."

"Tohle je naposledy, co s tebou hraju slovní fotbal, přísahám...nevěděla jsem, že se dá podvádět i v tom."

"Ve všem se dá podvádět..." věnoval mi lišácký úšklebek. Už začínalo být dost šero. Šálí mě sluch, nebo opravdu právě v dálce zavyl šakal? Ne, to musela být jedna z těch divných ještěrek.

Sklonila jsem zrak k zemi, zaprvé proto, že jsme procházeli přes opravdu kamenitou stezku a já nestála o to zakopnout, ale hlavně musím přemýšlet. Mám se zeptat, nebo ne? Musím to udělat, jinak nikdy nebudu v obraze, navždy mě to bude sžírat a jednoduše, Kiaro, nebuď přece srab. Zeptej se. Za pár otázek se přece nezabíjí, ne? Na druhou stranu...co, když řeknu něco špatně? Co když ho to urazí? Co když neodpoví? No... risk je zisk.

"Alezallene, můžu ti položit deset otázek, za podmínky, že mi odpovíš pravdivě?"

"Samozřejmě, Kiarko, ptej se."

Po krajině se rozlila tma a už jen poslední "sluneční" paprsky dopadaly na zem. Musela jsem uznat, že to mělo svou atmosféru. Písek se třpytil jako drahokamy a když člověk nevidí do dáli, může si snáze namlouvat, že tam něco je. Kotouč zářící žárovky na nebi nahradila její bílá sestra a aby tvůrce scény výsměšně podtrhl její umělost, napsal na "měsíc" krvavý nápis: "Vaše poslední noc".

"Dobře... Začnu od těch nejblbějších...Proč pořád nosíš ten svůj klobouk?" ten, který jsi prohrál, tudíž ho mám na hlavě momentálně já?

"Klobouky -zejména cylindry- zlepšují představivost, zvyšují inteligenční kvocient a zabraňují úniku myšlenek..." usmál se způsobem, jakým se usmívá tygr na antilopu. Žertoval a díval se, jak se zatvářím. "Ne, tenhle se dědí v naší rodině už od doby, kdy jsme se vzdali technologie. Kdysi býval symbolem moci- mohla jej nosit pouze hlava rodiny. Teď to tak už ale není. Nosím jej jako památku na svého učitele...mocnou čarodějku, která se o mě a Anne starala, když zemřela naše matka. Mluvím o své babičce. Byla úžasná, nejmoudřejší a nejlaskavější člověk, kterého jsem kdy potkal. Také už nežije..." ačkoli se to usilovně snažil zakrýt, z výrazu v jeho ametystových očích bylo poznat, že ji měl moc rád.

"To je mi moc líto. Já nikdy žádnou rodinu neměla, takže absolutně netuším, jaké to je ji ztratit." ...nebo ji zradit a opustit, bych v tvém případě spíše měla říct, ale nechci tě ranit.

"Já to také nevím, přeci jen, nemám žádné city. Jsem zlo. No, a co zbylých devět otázek?" Jeho vychytralé oči se ve tmě rudě třpytily. Vzal mě za ruku. Trochu jsem sebou překvapením trhla, ale nevysmekla se. Jeho dlaň trochu studila, protože ryolia mají nižší tělesnou teplotu než bakalia, ale nebylo to nepříjemné. Spíše nezvyklé. Ještě nikdo v životě mě, takovou děsivou příšeru, za ruku nedržel... Poprvé za svou existenci jsem cítila, že nejsem na světě sama. Že mám přátele (ačkoli jen jednoho a to ještě bláznivého vládce zla, ale no a co...). A že bych za ně dala život.

Přemohla jsem záchvat sentimentality i trapného červenání a naprosto klidným hlasem položila třetí otázku: "Slyšela jsem, že vy Istaňané tvoříte jména ze slov jednoho z vašich dávno zapomenutých dialektů...možná je to ode mě moc troufalé, ale co znamená tvoje jméno?"

",Alezallen´ znamená ,vládce měsíčního svitu´." odvětil hrdě. Asi se mu líbí, jak to zní.

"To je hezké, ale musí se to pěkně promítat na tvém egu..." popichovala jsem ho s úsměvem. "Můžu se ptát dál? Třetí otázka. Kde teď vlastně žiješ?"

"Hádej..."

"Kdybych byla mladý šílený vědec, kterého vyhnali z domova, kam bych se nastěhovala? Nedokážu odpovědět. Nechám se podat."

"Vlastním skromný, malý a nedobytný hrad v Desetinném teritoriu, které mě už uznalo za svého bezvýhradného vládce."

"Desetinném teritoriu? Ale...to leží přece ve Starlandii!" žasla jsem. Tak proto ten kraj poslední dobou ignoruje císařské rozkazy...

"Tak rychle sem se čtvrtou otázkou. Potom se chci ptát já..."

"Jak to, že umíš tak dobře zacházet s kartami?"

Zlovolně se zazubil. "Když mi bylo sedmnáct, chvíli jsem si přivydělával jako kouzelník. Před tím jsem často hrával s istanskou šlechtou. Jsou všichni stejně ubozí. Nikdo z nich nedokáže doslova tasit esa z rukávu, aniž by si toho soupeři všimli."

"Zabil jsi už někdy někoho?"

Působil, že ho ta otázka zarazila. "Samozřejmě! Jsem přece vládce zla! Vzal jsem životy tisíce nevinných sentimentalistů, likvidace lidí je mým koníčkem!"

"Kdyby to byla pravda, nechlubil by ses s tím."

"Ale chlubil, vždyť pro padoucha je čistý štít nebetyčná hanba..."

Nadechla jsem se k další otázce. Kiaro, seber odvahu..."Proč jsi N-gil-ang dal rozkaz chránit mě?"

"Á, už se dostáváme k vážným věcem... Nic za tím nehledej. Chci tě živou, abych tě jednoho dne mohl zabít sám. Navíc, kdyby mi tě zabili, zůstal bych na světě sám a to by byla taková strašná otrava...a já se příšerně nerad nudím." prohodil zamyšleně s jistou zvláštní zákeřností v očích.

"Proč jsi ke mně upřímný?"

"Kdo říkal, že jsem?" zlověstně se zasmál. "Možná ti právě lžu...a možná ne. Zbývají ti poslední tři otázky. No tak, jsem přece geniální zločinec, nedělá mi problém uhádnout, co tíží tvé srdce. Zeptej se mě na to. Chtěla bys znát mou verzi příběhu o zradě před deseti lety?"

"Spusť. Ráda si to poslechnu." přikývla jsem.

"Dobře. Ale musíš pochopit, že mi bylo šestnáct. Vlastně skoro ještě patnáct...a mé schopnosti, zejména ty mentální, nebyly ještě zdaleka plně rozvinuté. No, prostě tehdy zuřila Starlandijsko-Istanská válka. A my jsme mírumilovný národ, který pozbyl všech moderních technologií...tudíž jsme proti vám neměli žádnou šanci. Tudíž určitě pochopíš, proč se naše provizorní vláda tehdy rozhodla podvádět."

"Jo, ve světle okolností to nezní tak strašně..." souhlasila jsem.

Měl pravdu. Proč jsme vlastně na Istanu tehdy zaútočili...? Aha, ano, už si vzpomínám. Přestali nám posílat pravidelné dodávky pitné vody, na kterých jsme bývali závislí (dnes už bereme vodu z jiných zdrojů- šikanujeme jinou zem). Používat samopaly a zbraně podobné úrovně máme sice zakázané, ale i přesto, naše pušky a bakalové meče proti jejich dřevěným lukům a kuším...

"Jenomže ty kretény nenapadlo nic lepšího, než zapojit mě a Anne, jejich dvě tajné zbraně. Já jsem vynálezce, zatímco má sestra je spíše pravá černokněžnice, mistryně všech zaklínadel, které se jí podařilo ukrást a společně bychom dokázali nemožné. Naší síle by nebylo rovno. Ale protože od té doby my dva nikdy v zásadě nespolupracujeme, svět je zatím v bezpečí. Jenže tehdy jsme společně stvořili revoluční bojovou techniku. Pojmenovali jsme to Síť ametystových květů, v naší mateřštině Hi-ki-ki-ta-hi-ari. Systém, který pokryl celé bojiště...a v momentě, kdy to nepřátelé nejméně čekají...padnou všichni v agónii, otráveni neléčitelným jedem. Anne zkonstruovala zaklínadlo, já namíchal jed a vymysleli jsme to nějak oba. Zásluhy bychom si tudíž měli rozdělit půl na půl, ale nestalo se tak. Jistě, že mě to naštvalo. Koho ne?"

"Ale...to ti přece ještě nedávalo motiv k vlastizradě... Nemusel´s to přece hned ničit..."

"Samozřejmě, ne. Navíc, kdo říkal, že jsem to zničil? Jen jsem si tehdy trochu pohrál s tím jedem...vyměnil jsem ho za jiný, který způsoboval pouze krátké bezvědomí, ne smrt. A naši vojáci proti němu neměli žádné protilátky."

"Proč jsi to udělal?"

"Ty to dobře víš a jen mě nutíš přiznat to nahlas. Mému tehdejšímu pubertálnímu patnáctiletému já se nezamlouvala představa, že tolik lidí zemře takhle ponižující a nečestnou smrtí."

Tak to jsem tedy nečekala. Najednou se mi zachtělo se omluvit, jak jsem mu celou dobu křivdila, ale rozmyslela jsem si to. Ještě by se urazil."Měli tě oslavovat jako hrdinu a ne tě vykázat. Zachránil jsi život spoustě bytostí."

"Ne, prosím, nepřipomínej mi to...cítím se jako blbec..."

"Promiň. Mimoto...mám právo ještě na dvě otázky. Můžu...?"

"Ptej se na cokoli, má sladká sentimentalistko. Více mých ponižujících tajemství už odhalit ani nemůžeš."

"Kdo je Správce? A prosím, neříkej, že měl být mrtvý. To už jste mi s Anaottekou naznačili dost jasně."

"Jmenuje se Amarion. A...a on a pouze on činí důvod, proč jsem ještě tady na světě." zavrčel temně.

"Jak to myslíš?"

V očích mu jiskřila hluboká zášť. "Má nenávist k němu posiluje mou vůli žít. Když jsem ještě nevěděl, že vstal z mrtvých, dával jsem si za cíl jen něco tak malicherného, jako je světovláda...ne. Teď jsem si našel něco mnohem lepšího, proč žít. Pomsta. Nenávist mě povede k cíli a nepřestane mě posilovat, dokud nezískám jeho hlavu. Cítím se skvěle. Teď, v této dimenzi...konečně jsem získal příležitost ho zabít! Vážně doufám, že mě Anne nepředběhne..."

"Proč ho tolik nesnášíš?"

"Protože...protože...protože je to slizký hmyz, odpad mezi vládci zla, absolutní ubožák, zbabělec a ranil mé sestry...ranil tehdy i mě...před šestnácti lety...protože si nezaslouží žít, protože nenajdeš horší karikaturu černokněžníka, než-li jeho!" syčel. Už jsem ho viděla rozhozeného, ale nikdy ne takhle poddávajícího se nenávisti. Cítila jsem z jeho aury, že to myslí vážně.

"No jo, to je dobrý důvod. Zvláště když si on o tobě myslí to samé..."

"Už se nemůžu dočkat, až se konečně ujistím, že je mrtvý...a postarám se, aby umíral pomalu a pěkně agonicky...strašně pomalu..." ignoroval mě černokněžník se sadistickým výrazem ve tváři. Já být Amarionem, raději bych mu ani nelezla do zorného pole.

"Měl by ses ovládat, takhle spíše nechá pomalu hynout on tebe, pokud propadneš emocím. Kdo se jimi nechá ovládat, zeslábne!"

"Nech si ta sentimentalistická moudra. Dokud budu toužit jen po jeho bolesti, dokážu to."

"To ti na té pomstě opravdu tolik záleží? Co bys pro to obětoval?"

"Úplně všechno! Vzdal bych se i své existence, jen kdyby to znamenalo, že on bude klidně jen hodinku neskutečně trpět. Nenávidím jej tak...jako ty mne."

"Jenže já tě nenenávidím takhle... Nechci, abys trpěl, jen mi lezeš na nervy a vím, že jakožto zástupkyně spravedlnosti bych tě jakožto zloducha měla zpacifikovat, ne si s tebou povídat."

"Tak mě zpacifikuj, zní to zábavně..." provokoval.

"Oprava- máš pravdu, asi tě nesnáším přesně tak." zavrčela jsem, ale nemyslela to ani z poloviny vážně.

Nebezpečně se culil. "Ani to mi nezabrání ovládnout svět...v mé mysli už se tak dokonce dávno stalo...a všechno se dávno podřídilo mému systému!"

Usmála jsem se, opravdu se mi ulevilo. "Jsem ráda, že už mluvíš zase jako ty. Nemůžu vystát ty tvé fanatické záchvaty sadismu vůči Správci."

"Záchvaty? Jsem vládce zla, mluvit a chovat se jako sadista ctím jakožto svou povinnost..."

"To máš tedy divné povinnosti..." zamumlala jsem.

Všimla jsem si, že ve tmě před námi stojí...stromy? Ano, stromy! STROMY! Živé! Tedy...pátrala jsem po jejich auře. Houby s octem. Tak se mi to zase povedlo zakřiknout. Ale alespoň něco. Vím, že tam asi číhá někdo, kdo se nás pokusí zabít, ale po té nekonečné štěrkové poušti o tom uvažuji spíše jako o příjemné změně.

Vysoké štíhlé jehličnany rostly ve dvou řadách a svíraly tak úzkou pěšinku. Jedna část mého mozku ječela "Hurá!" a ta druhá drkotala "Past, p-a-s-t, pa-pa-past!". No jo, vypadalo to teda jako pěkně průhledná léčka. Navíc, když se to dá tak pěkně obejít... jenže ta cesta tak láká...je na ní světlo...a za ní určitě už Správcův příbytek...

"Co to má znamenat...?" zeptala jsem se.

"Na sto deset procent past."

"Ale kolem těch stromů by se projít dalo, ne?" navrhla jsem. Ovšem jen krátké mimosmyslové zapátrání mi napovědělo, že tak jednoduché to možná nebude...

"Dobře. Ty se postaráš o těch padesát trollů, já zařídím ten zbytek..."

"Tak místo sarkastického brblání raději vynalezni nějaké řešení!"

"Řešení? Jen slabé a jednoduché existence vyžadují ,řešení´. Pouze problémy, které jsou pod mou úroveň, by se měly řešit!" pronesl zločinec prohnaně. "Tohle si na chvíli vypůjčím." vzal si zpátky svůj cylindr, pustil mou ruku, přemístil se o několik desítek stop dál a dramaticky se uklonil. "Nevím, jak se zachováš ty, Kiarko, ale...já se milerád nechám polapit v pasti."

"Blbče! Nevíme, co tam číhá!"

"Nepochybně nějaká ubohoučká kreatura, která nemá na práci nic lepšího, než skákat jak Amarion píská. Pochybuji, že s toho odpadu vůbec všimnu, natož aby mě to nějak ohrozilo..." mávl černokněžník rukou ledabyle, otočil se a šel stromům vstříc.

"Tak na mě alespoň počkej, jedu v tom taky!" rezignovala jsem a rychlým krokem ho dohnala.

"Toho si cením... ale ještě předtím, než projdeme tou alejí, měl bych ti předat bezpečnostní instrukce v případě ohrožení našich životů. Domnívám se, že jakmile se vynořím na území toho švába, už si moc nepopovídáme, tak ti to pro jistotu řeknu teď. Pečlivě kontroluj situaci v bitvě. Pokud usoudíš, že je šance na mé přežití menší než tři procenta, nepřibližuj se ke mně, uteč co nejdál a chraň se jakýmkoli štítem. Rozhodl jsem se, že než aby mě ten hmyz dostal živého, nebo alespoň celkem nepoškozeného, raději se zničím a vezmu ho do pekla s sebou. Mám nainstalované spolehlivé autodestrukční sekvence..."

"Takže mi oznamuješ, že až ti půjde o krk, zbaběle spácháš sebevraždu?"

"I tak by se to dalo říct." pokrčil čaroděj rameny nezasaženě. "Amarionovi se nesmí do rukou dostat údaje z mého mozku- ty by mohl získat i pokud by se mu dostala do rukou klidně jen má mrtvola. Prostě nesmí. Má celoživotní práce by skončila u té sentimentální krysy...všechny mé vynálezy...recepty všech elixírů, které jsem kdy namíchal...všechny vědomosti, které jsem sesbíral...všechno by bylo jeho! Mohl by s tím z fleku zotročit svět...ale to je na tom to nejmenší... v prvé řadě by mě tím tak strašně naštval! Pokud někdo zneužije posvátné umění alchymie a mé brilantní mentální schopnosti, budu to já, já, já a jen já!"

"To celkem chápu. Ale víš, co se stane duším, které dobrovolně odhodí dar života pro takovou malichernost?"

"Hm...Buďto pomůžu Amarionovi, nebo strávím následujících tisíc let v pekle... to není moc těžké rozhodování. Ta krysa z mé hlavy nedostane ani střípek desetiny sebebezvýznamnější informace!"

"Tuhle odpověď jsem přesně čekala..."

"Navíc, peklo už na mě čeká tak jako tak. Je mi úplně ukradené, jestli si to ještě pojistím." lotrovsky se usmíval.

Opatrně jsem našlapovala po spadanými listy dlážděné pěšině. Počkat! Co tu dělá listí, když všude kolem rostou smrky? Ačkoli všude kolem už byla neprostupná tma, mezi řadami stromů vládlo světlo a dobrá viditelnost. Zdá se mi to, nebo se ty jehličnany třesou? A proč když se zahledím rovně dopředu, tahle ulička vypadá nekonečná? A na konci taky něco svítí. Že by Správcovo sídlo? Zjistíme to! Ale to vytí "šakalů" už mi vážně začíná lézt na nervy...

"Tahle léčka je tedy pěkná nuda...skoro bych si myslel, že má opravdu sloužit jen jako příjezdová cesta..." stěžoval si Alezallen téměř ospale.

"Mlč, zakřikneš to!" zasyčela jsem potichu, podívala se ještě jednou před sebe a málem vykřikla hrůzou. Přísahám, kdybych se nepyšnila tak vysokou vojenskou šarží a nebyla připravená na všechno, asi bych ječela jako pominutá. Někdo kráčel směrem k nám...a ten někdo...rozčepýřené vlasy sestříhané do mikáda...mírně nazelenalá pleť...uniforma...ten někdo jsem byla já!

"Alezallene, vidíš to, co já?" tázala jsem se opatrně. Může to být jen iluze...jen iluze...

"Nevěděl jsem, že máš dvojče..." zákeřně se pousmál.

"Nedělej si z toho srandu! Je děsivá!"

"...a už dost blízko, aby tě slyšela, generále budižkničemu!" vložil se do toho můj vlastní hlas, aniž bych já ovšem byť jen otevřela ústa. Moje kopie rozhodně nezněla jako nějaký přelud, naopak, možná až moc živě a skutečně.

"Tak tohle tedy má být ta slavná past... No, ne že by se mi tady nelíbilo...Jestlipak, má drahá sentimentalistko, uhádneš, co jediné je lepší než ty."

",Já dvakrát´ to teda rozhodně není, ty idiote!" zavrčela jsem v odpověď.

Můj klon výhružně založil ruce v bok. "Hele, vy dva- já sem přišla, abych bojovala. Tak žádný vykecávání, tady nejste v kavárně! Taste zbraně, ať to máme za sebou!" jako bych slyšela sebe... brr, tak to je teda vážně něco.

"Kdo jsi?!" vyštěkla jsem.

"To tě nemusí zajímat, krávo jedna nešikovná!"

"Doopravdy bojovat nechceš. Ani to neumíš. Tvá primární funkce je snažit se Kiaru připravit o rozum, nebo ji donutit pod tíhou urážek a jedovatostí spáchat sebevražedný útok." poznamenal černokněžník klidně a s úsměvem. Přešel o pár kroků blíže k ní.

Mé druhé já si pohrdavě odfrklo. Otřásla jsem se. Bylo divné na ni i pomyslet. Já...mám...klon!

Ucítila jsem náhlé strmé ohnutí prostoru a než to lidské oko mohlo zaregistrovat, nad nataženou dlaní mého divného alter-ega se zformovala koule čiré magické moci. Takové potvůrky slouží jako munice ke střelbě. Nemůžete přesně určit, jaký mají účinek, než vás zasáhnou, protože každá je jiná. Některé vám rozbrní každou kost v těle a znehybní vás, jiné vám prostě uštědří ránu (síla se také liší- u těch nejmenších si to představte jako facku a u těch nejsilnějších...hm... jako kdyby vás přejel kamión až po okraj naložený slony) a jiné do vás rovnou propálí díru a vyrobí z vás lidský ementál. To jsou jen tři nejpoužívanější formy, existuje jich samozřejmě mnohem víc. Umí je používat každý, koho příroda obdarovala klidně jen sebemenším kouskem kouzelnické moci. Jen...i já? Já mám přece magii zablokovanou!

Ta-druhá-Kiara rychlostí blesku vyslala vytvořený shluk ničivé energie po provokatérovi, ale střela se i hned "rozplynula" beze stopy ve vzduchu. Komplexní štít hadí skrýše ji sežral jako malinu.

"Tento typ útoků na mě nefunguje, ale pokus to byl pěkný."

"Ubohý slabochu používající nečestné, předvídatelné a zlé levné triky!"

"Levné? To si vyprošuji!"

"Ty zmalovaný šašku!"

"Došly nám útoky, přecházíme na nadávky? Pravá Kiara je tedy úplně jiná kategorie..."

"Rozsekám tě na kousíčky!"

"Roztomilé... obzvláště, když se nemůžeš hnout z rámu..." vysmíval se jí Alezallen. Počkat! Co to říkal...? Z rámu?

"Ona je...?" vytřeštila jsem oči.

"Ano, jen pouhé zakleté zrcadlo. To mě tedy dost zklamalo." povzdechl si vládce zla. "A zrovna když jsem tě chtěl pozvat na malé dostaveníčko u mě v laboratoři..." dodal smutně, upírajíc pohled na tu-druhou-rádoby-klon.

Ozvalo se podrážděné odkašlání.

"Ano a než mě někdo upozorní, já vím, že až se otočím, uvidím svůj odraz, jak vyvádí hysterické scény kvůli tomu, že si ho nikdo nevšímá." pronesl čaroděj a ledabyle pozvedl obočí.

"Vy dva jste vážně ti nejsměšnější hlupáci, kteří sem kdy vůbec vkročili... poznali jste, že tahle ulička má být past, ale přesto si nedáváte vůbec žádný pozor! Stojím vám za zády už od začátku vašeho rozhovoru a vy se ani nenamáháte se otočit! Měl jsem jednomu z vás snad zaklepat na rameno a říct ,baf´? Mohl jsem vás klidně oba zabít!" prohlásil skoro totožný hlas.

"Zníš nějak nervózně, na to, že máš asi představovat mě." odsekl černokněžník.

"Ty zase za chvíli zemřeš, takže si nemáme co vyčítat." Druhé zrcadlo působilo stejně jako to první. Přesný odraz istanského zloducha, bez jakékoli aury, ale za to se silným magickým polem kolem sebe. Ach jo, určité osoby světu stačí jednou!

Nevím proč, ale nesnášela jsem tuhle past. Nemám ráda zrcadla a ještě víc je nenávidím, když se odrazy v nich samy hýbou, mluví a očividně si vás přejí vidět mrtvé. Neumím si představit nic děsivějšího.

"Nemůžete nás nechat na pokoji? My si jen...promluvíme se Správcem, nechceme vám ublížit." zkusila jsem diplomacii. Tak takhle se prosím praktikuje naivita.

"Kiara...přesně tak okouzlující, jako jsem si ji představoval... No, k věci. Ne, nemůžeme. Máme své rozkazy. Rád bych ale vysvětlil, jak tahle past funguje." usmíval se falešný zloun. Ten pravý jen protočil oči a něco si pohrdavě mumlal o plnění rozkazů.

"Dobře, ale ve zkratce. Pokud jsi stejně ukecaný jako tvůj originál, tak tolik času zase nemáme..."

"Jakmile se oběť přiblíží uličce, načte se jeho podoba a schopnosti, což se promítne do zrcadel- tedy nás. My pak zlikvidujeme vetřelce jeho vlastními zbraněmi a jdeme se nudit dál, dokud nepřileze další nešťastník. Takhle jednoduché to je. Nějaké otázky? Obvykle se s oběťmi takhle nevybavujeme. Jenže když tady je taková nuda...kdybychom to s každým ukončili rychle, neměli bychom pak po zbytek dne co dělat..."

"A co se stane, pokud si ještě s někým hrajete, a mezitím přijdou další oběti?"

"Co by se stalo? Prostě si stoupnou do fronty."

"A co se stane, kdyby vás někdo porazil?"

"Em...to nevím...to se nestává, protože jsme několikanásobně silnější, než originály. Každý, kdo tady bojuje se svým zrcadlovým oponentem, má k dispozici jen zlomek svých schopností- protože mu za normálních okolností chybí magické pole- zatímco my jsme v plné síle."

Alezallen (ten skutečný, alespoň myslím) se ďábelsky zasmál. "A v tom případě- co se vyměnit? Já bych si vzal na starost zrcadlové já Kiarky, zatímco ta pravá by vyřídila tebe."

"Vy vážně nechcete bojovat sami se sebou? To se divím. Obyčejně jsou z toho oběti nadšené..."

"Mně je jedno, kdo bude mým protivníkem. Zabiju každého." zhodnotila to má-druhá-já.

Mi to upřímně taky vyhovovalo. Když nemůže vystoupit z rámu a použít nějaký jed, není náhodou tenhleten zločinec celkem bezbranný? Takže to skoncuji rychle a půjdu pomoct v boji proti mému odrazu, který bude určitě tvrdší oříšek... Jen opravdu doufám, že ten blbeček v cylindru vydrží do mého příchodu a nenechá se zavraždit dřív.

Tasila jsem meč a zamířila na zrcadlo, aniž bych se ovšem pohnula vpřed. Slušnost je nechat soupeři výhodu prvního útoku.

"Omlouvám se. Vážně se mi nechce ničit tak fascinující stvoření, jako jste vy, slečno Kiaro, ale mám povinnosti. Tak se ještě jednou omlouvám...a bude to bolet." povzdechl si můj soupeř.

"A co proti mně použiješ?"

Zatvářil se překvapeně. "Copak ty neznáš pravé schopnosti svého přítele?"

"Jakého přítele?...! Aha! Ty myslíš tvůj originál? Jeho pravé schopnosti...hm...jak mi chceš ublížit přemisťováním se?"

"Omyl. Teleportaci ovládá pouze jeho ari-chi-ri-ka-mi-ari. Doopravdy je zaměřením specialista na telekinezi."

"Telekinezi? To myslíte zvedání věcí, aniž by se jich dotkl?"

"Vy si občas opravdu stojíte na vedení. Raději vám předvedu praktickou ukázku..." zavrtěl hlavou a upřel na mě oči. Byly stejně krvavě ametystové, jako jsem zvyklá, akorát v nich chyběla ta zlověstnost.

Pořád jsem nechápala, o čem to mluví, dokud má paže, která držela zbraň, nepřestala mířit na něj, ale namísto toho obrátila ostří proti mně, až mě špička meče tlačila do žeber. Ale...ale...já tou rukou nehýbu! Ona...ona...ne! Ztrácím kontrolu nad svým tělem! Klid, žádnou paniku! Vzdorovat! VZDOROVAT! Ale ať už jsem se s silou, která obepínala můj meč i paži, přetlačovala celou svou silou, nedokázala jsem zastavit pocit, že se za chvíli nedobrovolně sama probodnu. Zavrčela jsem.

"Vám se to nelíbí? Jakže se řekne wala-ibansky ,rituální sebevražda´? Vtrr...trrr...tak nějak. To je jedno, stejně to pro vás bude pěkná smrt."

Druhou rukou, kterou zatím neovládal, jsem lapila rukojeť zbraně a snažila se si ji oddálit od hrudi. A i kdybych to nezvládla, bitva ještě není prohraná! Jedna bodná rána, ačkoli přes plíce, nadpřirozenou bytost neskolí!

"Dokud nevykrvácím, nepadnu. A...dokud budeš existovat, nevykrvácím!" vmetla jsem mu starou wala-ibanskou bojovou průpovídku s ohnivým pohledem.

"Vypadá to, že tohle bude na dlouho...neodložíme to? Před tvým odchodem ze světa raději vyřídíme ještě jiné věci..." prohlásilo prokleté zrcadlo a tlak kolem mého meče ustal.

Namísto toho ale mé nohy samy od sebe blížily se neobratně krok sun krok k pravému Alezallenovi, ruka s čepelí útočně natažená pro výpad... Ne!

Propaganda? Ano, ale kde?

17. srpna 2014 v 18:15 | Kate Černobílá |  Přemoudřelost
Zdravím všechny čtenáře! Tento článek by měl být spíše taková úvaha, něco jako moje zamyšlení nad fakty (nebo snůžkou lží), které každý z nás dokáže sesbírat různě po internetu a zdůvodnění mých názorů, proč některým věřím a jiným ne. Vybrala jsem si dvě témata- Postoj k USA a hudební průmysl. Už teď, na začátku článku vás vyzývám k vyjádření vašeho názoru v komentářích. Pokud se bude snažit nebýt zaslepení předsudky a vulgární, můžeme diskutovat zajímavě a na úrovni.

1. Palčivá otázka dnešních dní- Být "pro-ruský" (v několika internetových diskuzích jsem dokonce narazila na slovo "rusofil"), nebo "pro-americký"?
Tohle se dneska hodně řeší hlavně v souvislosti s Ukrajinou. Připadá mi divné, jak každé mainstreamové médium hází všechnu špínu na Rusko. Úplně všechnu. A USA levituje nad hlavou svatozář... Nelíbí se mi, jak většina lidí neuznává možnost neextremistického pohledu a dělí lidi strašně krátkozrace. To, že někdo nesouhlasí s Amerikou a podezírá ji z válečného štváčství, snad ještě neznamená, že je ten někdo stalinistický komunista, který by nejraději obnovil Sovětský Svaz! Vždyť svět není černobílý!

Důvody, proč se já osobně bojím Ameriky a nevěřím jí: (mé názory, ne potvrzená fakta. Berte to prosím s rezervou. Nic vám nevnucuji, každý má svůj názor.)
1. Přesto, všimli jste si, že by v médiích hlavního proudu někdy zazněla nějaká kritika, něco alespoň trošku negativního o nejvlivnější zemi kontinetu za velkou louží? Já tedy ne.
Já vím, že jsem pouze hloupé děcko, které nic nezažilo a všechno zdaleka přesahuje rozsah jeho chápání- a tudíž bych se k takovým věcem vůbec neměla vyjadřovat, ale jsme v demokratické zemi, ne? Pokud tím nikomu neublížíme, můžeme vyjadřovat svůj názor volně a svobodně, zvláště na svém vlastním blogu.
No, zpět k tématu. Chtěla jsem říct, že vám klidně odpřísáhnu, že celých těch přibližně deset let, co jsme schopna vnímat televizní zprávy, tam nepadla o Spojených Státech jediná nepatolízalská zmínka. Třeba se mýlím. Pokud ano, poučte mě, prosím.
Přitom je nesmysl, aby jejich vláda nedělala chyby a aby se tam kromě člověkem nezaviněných ekologických katastrof a zločinů neovlivňovaných státem nic špatného nedělo, ne? Nic není dokonalé! To by přece úplně odporovalo zákonům přírody. Mimochodem, jsem se z důvěrohodných zdrojů dočetla, že USA je v současnosti jednou z nejzadluženějších zemí světa a peníze si půjčují například od Číny... Připadá mi zajímavé, proč se krach například Řecka rozpitvával v českých médiích, div že se ve zprávách mluvilo i o něčem jiném, a hospodářské problémy makrovelmoci (která, pokud se nemýlím, ekonomiku EU také velmi ovlivňuje) se drží pěkně pod pokličkou.

2. Hollywood. Už jste viděli nějaký opravdu populární film, kde by Spojené Státy Americké hrály zápornou, nebo alespoň neutrální roli (vyjmeme samozřejmě ty, kde se o žádné národy nejedná)? Z pravidla se naopak prezentují jako naprosto hrdinská zem. Nezavání vám to trochu propagandou?

3. Hnusné lži o americké roli ve válkách na blízkém východě. Proč si myslím, že to jsou lži? Lež je podle mě to jejich "Bojujeme za lidská práva!". A tihle lidumilové a ochránci lidských práv jsou ve spojenectví se Saúdskou Arábií, nejkonzervativnějším muslimským státem na světě, kde ženu srovnávají se zvířetem a pošlapávání lidských práv je tam na denním pořádku. To mě vede k dojmu, že válečná mašinérie USA nechrání humanitarní zájmy, jako spíše své zásoby ropy...

O Rusku, abych vám řekla pravdu, v tomto směru moc nevím. Vím jen, že tam zakázali geneticky modifikované potraviny, čímž si získali výraznou část mých sympatií. Kéž by se jimi v tomhle naši politici inspirovali...ne, my místo toho pěstujeme modifikovanou řepku olejku na skoro každém druhém poli. Jedno takové nám roste skoro za domem.

Takže když jsem se nad tím zamyslela, opravdu nevím, která strana má pravdu. Možná ani jedna. Doslechla jsem se spoustu, opravdu spoustu zajímavých teorií, i s důkazy, že Rusko je v tom vlastně docela nevinně a celé je to komplot nacisticko-kdovíjakých organizací, které se snaží nastolit nový světový řád. Na existenci takových organizací opravdu věřím, ale hryžou mě pochybnosti, jestli je to s tou Ukrajinou opravdu tak, jak zmíněné teorie tvrdí. Nedokážu totiž pochopit, jak by mohl být někdo tak krutý a nelidský. Hold, jsem malá kytičkovaná naivka.

A navíc, když je jasné, že velká většina informací z médií mainstreamu je propaganda, proč by neměla být lež i to ostatní? Jako, myslím- lži kam se podíváte, propaganda na jedné i na druhé straně?

Jenže, některé konspirační teorie jsou vážně tak přesvědčivé, že nejenže šokují, ale také změní člověku pohled na svět. Nevím, jestli mě teď správně pochopíte, ale u čtení nejedné z nich jsem prostě vnitřeně cítila, že je to pravda. Schválně, pokud máte přístup k nějaký esoterickým objektům, které znají odpovědi na všechny otázky světa (například ke kyvadlu), můžete se dokonce zkusit zeptat. Já to udělala. Výsledek mě hodně znepokojil.

2. "Pravé pozadí hudebního průmyslu"- věříte na něj?
Tohle má spoustu společného s Novým světovým řádem, zkažeností společnosti, Illumináty, a tak dále. Pokud nevěříte na tyhle věci, asi neuvěříte ani tomuhle.
Když píšu "pravé pozadí hudebního průmyslu", myslím tím zneužívání populární mainstreamové hudby k účelům otupění lidstva. Většinou to je pop a rap.
Já na to věřím. Dovolte mi prosím, předložit důkazy. (za příklad si vezmu třeba Rihannu)
1. Její texty propagují přehnané dbaní na sexualitu a materiální hodnoty. Na stránce karaoketexty.cz jsou její písničky docela dobře přeložené, myslím, že když si pár textů přečtete, řekne vám to všechno a nic víc už psát nemusím. Pokud ovšem máte silný žaludek...některé její texty jsou až nechutné.
2. V mnoha jejích písní se objevuje satanismus. Pokud se podíváte pozorně, opravdu pozorně třeba na klip k Umbrella, všimnete si možná toho, že tam na zlomek sekundy probleskne hlava nějakého známého satanistického symbolu (promiňte, nevím jak se to jmenuje, nevyznám se v tom- ale připomíná to hlavu kozla). Nemohu vám říct, na kterou část klipu si máte posvítit, naposledy jsem celý klip viděla před šesti lety... no, lepší bude, když vám sem dám odkaz na článek, kde je to vysvětleno do podrobna. Na mě osobně je ten článek až moc radikálně náboženský, ale pointu vystihuje dokonale: http://nejotazky.nazory.cz/2012/09/Okultni-Rihanna.html


Třetí a poslední část článku. Bez argumentů, jen křik do větru. Stejně to nedojde ke správným uším a ty uši by to stejně nepochopily. Aneb, přidávám se k těm tisícům, kteří už napsali podobné věci...
K čemu jsou zatraceně války?!
Pokud se nad tím zamyslíme, válka nikdy nepřinesla lidstvu nic dobrého.
Technický pokrok možná.
Jenže opravdu bychom se bez něj neobešli? Co jsou televize, počítače a další elektronika proti milionům zničeným životů?
Ano, i elektronika dokáže život zachránit. Přece jen, pokročilá medicína. Jenže kdyby nebylo atomových bomb a dalších radiačních katastrof, bylo by teď nejméně o polovinu méně nemocných...
Počítače jsou užitečné a zábavné, to ano. Sama ostatně u jednoho sedím. Ale jsou potřebné k životu?
Nejsou! Když ještě nebyly, také se šťastně žilo.
A proč vlastně člověk válčí?
Ze žízně po krvi?
Pro peníze?
Jenže každé malé dítě ví, že hodnoty, které se dají koupit, nejsou pravé.
Tak k čemu miliardy na kontě?
K zakoupení dalších zbraní, přece...
A k čemu potřebuje zbraně?
Přece k získání dalších peněz, hlupáci!
Jenže války ničí lidské životy. To musí být jasné i tomu, kdo nikdy v žádné nebyl.
A není to jedno? Přece z toho kapou peníze. Ostatně, USA už na dvou světových válkách vydělalo dost.
Myslím, že život je dar.
A válka výsměch životu.
A války ve jménu náboženství výsměch Bohu, ať už existuje, nebo ne.
A zbraně hromadného ničení výsměch snaze ochránit přírodu.
Tak proč pořád válčíme?
Proč to vládcům Země pořád nedochází?
Proč se lidská rasa nutně musí vyvraždit mezi sebou?
Proč je kolem tolik nenávisti?
Jenže, když budeme nenávidět, bude jí kolem ještě víc.
Snažme se tedy raději nenenávidět vůbec.
Chceme žít ve světě zášti?
Ne!
Jenže, pokud se spustí válka, nejen že chamtivost a nenávist zvítězí na celé čáře, ale civilizace pravděpodobně zanikne.
...a nejsmutnější na tom je, že tomu nemůžeme nijak zabránit.
Psaním těhle kýčovitých vět svět ještě nikdo nezměnil.
Tak proč je píšu?
Možná, protože nemáme jinou možnost. Nemůže jít a zakázat všechno masové vraždění. Můžeme jen apelovat psaním těhle kýčovitých vět.
Ačkoli jsme jakkoli bezvýznamní.
Ačkoli jsme jen malé kapky v dešti.
Ale nikdo nám to nemůže vzít. Nemůže nám vzít tyhle kýčovité věty.
Nemůže nám zakázat je psát.
A když si to všichni vezmeme k srdci...
...a přestaneme nenávidět...
...nebude pak svět alespoň o kousek lepší?

Děkuji za přečtení tohoto článku, jsem vděčná, že jste si vyslechli mé naivní výlevy. Moc to pro mě znamená. Už se těším na vaše komentáře!

Snad jsem vám nezkazila den,
Kate Černobílá

Recenze- Death Note

16. srpna 2014 v 23:07 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Ano, Kate se dala na psaní recenzí. Moc mi to nejde. Než se rozepíšu, přemýšlím nad každým slovem půl hodiny a stejně je to nakonec tak nějak kostrbaté. Jenže, řekla jsem si, že lepší, než si stěžovat jak mi to nejde, by bylo trénovat. A tady máte výsledek- mou první recenzi. Vybrala jsem si jedno ze svých neoblíbenějších anime, takže očekávejte trochu nesouvislého rozplývání a pár obrázků (kdyby se vám ty obrázky nechtěly načíst, nebo se vůbec nezobrazovaly, tak se omlouvám a pokusím se to nějak opravit). Nuže, doufám, že se tím nějak prokoušete a že se vám má první recenze bude alespoň trošku líbit!

Death Note (anime, 37 episod, autory Cugumi Óba, Takeši Obata)

anotace (mnou formulovaná): Dal by se prohnilý svět vyléčit vyvražděním všech zločinců? Vychytralý student střední školy Light Yagami poté, co najde odhozený zápisník smrti, dojde k názoru, že ano. A tak si usmyslí, že zabije každého jednoho špatného člověka na planetě a stvoří mírumilovný svět- kterému bude moci vládnout jako bůh. Každý, jehož jméno se ocitne v zápisníku, totiž zemře a takže Lightovi stačí jen psát a psát. Jenže ne každý s ním souhlasí...Dokáže geniální detektiv L vyvražďování zločinců (a Lightových odpůrců) zastavit?

soupis mých názorů a hodnocení (pozor, hrozí vyzrazení konce příběhu a osudů postav!- vadí-li vám to, byli jste varováni a nečtěte dál!)

mé dojmy z první episody: Abych řekla pravdu, první episoda se mi tehdy nelíbila- už po deseti minutách jsem si totiž vytvořila absolutní alergii na Lighta. Ale líbila se mi kresba a ponurá atmosféra. Řekla jsem si, že se na druhý díl už dívat nebudu, jenže zvědavost je zvědavost- a podle anotací a obrázků jsem se navíc těšila na L-a. A tak jsem se podívala...a to byla možná chyba. Tohle anime je totiž velmi, velmi návykové. Ačkoli mě první episoda nenadchla, po druhé už jsem se od toho nemohla odlepit.

mé dojmy z poslední episody: Mé dojmy po dokoukání poslední episody shrnu jen do jedné věty: "Cože, to už vážně končí? Chci další díl!" Ačkoli vzhledem k tomu, kolik zásadních postav umřelo, by to pokračování bylo poněkud o ničem... Patřím k malé skupině fanoušků, kterým úplně vyhovuje, jak to skončilo. Proti Nearovi nic nemám, byl mi mnohem sympatičtější, než Light. Ačkoli i přes svou averzi k hlavnímu hrdinovi musím uznat, že ten konec je velká zátěž na psychiku.

co pokládám za klady tohoto anime?

- postavy. Všechny hlavní postavy mají nějaký motiv a jsou oblíbitelné (kromě Lighta, ale to může být jen můj názor). Úplně úžasné jsou jejich myšlenkové pochody, autor vždycky krásně vysvětlil, jak postava k určitému závěru došla a žádná postava není učiněně hloupá (až na Matsudu a Misu). Strašně se mi líbí, že každá postava (kromě podle mého názoru absolutně nudného Lighta) má své výstřednosti a je naprosto jedinečná. Osobně jsem si nejvíce zamilovala L-a a Mella.

- kresba. Absolutně nemá chybu. Pěkně podtrhuje temnou atmosféru a jak prostředí, tak postavy vypadají opravdu dobře. Na své si přijdou i "zíratelky na obrázky", protože i přesto, že žádná z postav není typický přeslazený "bišík" s očima přes půl hlavy, na některé postavy se zírat opravdu dá...

- samozřejmě příběh. Obě části (myslím před episodou 25 a po ní) jsou tak chytlavé, že vás zaručeně nepustí od obrazovky. Myslím, že se tohle anime nehodí pro opravdu slabé povahy, protože konce se dožije jen zlomek postav a některé scény až zacházejí do brutality (třeba Mattova smrt. To mě opravdu přikovalo k židli. Opravdu mi ho bylo líto.). Většina diváků říká, že nejsmutnější je to na konci, ale mě nejvíce zasáhla zmiňovaná episoda 25 a pak taky díl 36.

- hudba. Zejména ta podkresová. Endingy jsem přeskakovala a z openingů mě zaujal jen ten první. Zprvu se mi moc nezalíbil, jenže jako většina anime openingů je velmi chytlavý a když už jsem si ho prozpěvovala v kuse třetí hodinu, zamyslela jsem se nad tím a zjistila, že na té písničce vlastně není nic špatného. Melodie je alespoň z většiny kytarová a text dobrý. Za to ten druhý opening...poslechla jsem si ho jednou a stačilo mi to. Nezaregistrovala jsem tam nic jiného, než řev a z toho klipu k tomu pěkně bolela hlava.

- filosofie. Nejlepší na tomhle anime je podle mě to, že tam de facto neexistuje žádné dělení na "kladné" a "záporné" postavy. Ano, Kira je nudný, psychopatický a panovačný, obětuje pro své plány každého, kdo mu vleze do cesty- ale na druhou stranu chce očistit svět od všeho zla, takže není vlastně kladný? A Lawliet se zase snaží chránit zločince a některé jeho metody taky hraničí s krutostí. Každý divák se musí zamyslet, jestli s Kirou souhlasí, nebo ne (já osobně ne. Jeden člověk nemá právo rozhodovat, kdo má šanci se napravit a kdo ne. Taky se mi nelíbí, že se Light snaží stát bohem.) a každý divák si může vybrat, které straně bude fandit.

- nenajdete tam žádné trapné vtipy pro rozesmání pubertálních diváků, které mi tak vadily například v Bleach.

a co se mi nelíbilo?

- stručně: Amane Misa. Ta mě štvala tolik, že pro ni musím vyčlenit speciální odstavec. Její povaha a chování se dá popsat jedním slovem: slepice. Nejenže je absolutně neemancipovaná, autor z ní udělal taky absolutně nejhloupější postavu celého Death Note. V manze jsem scény, kde vystupovala jen ona, nebo ona a Light, četla jen letmo, nebo úplně přeskakovala. Ale i přesto mi jí na konci bylo líto. Skončila vlastně nejhůře ze všech. Zkrátila si život na čtvrtinu kvůli někomu, kdo ji jen využíval a pak ještě zemřel, takže zůstala úplně sama.

- nedostatek ženských postav. Je jich tam vážně výrazná menšina. A z toho jsou ještě dvě absolutní kvočny, jejihž slovní zásoba se omezuje na "Raito-kuuun!" a které by poslechly Kiru na slovo (Misa a Kiomi Takada). Mými nejoblíbenějšími ženskými postavami jsou Naomi Misora (která rozhodně nebyla ušlápnutá pipka po vzoru Misy) a Halle Lidner (hlavně při čtení mangy mě několikrát napadlo, že by byli s Mellem docela krásný pár).

- druhý opening. Ta písnička je podle mého názoru vážně strašná.

závěr recenze

mé číselné hodnocení: 9,5 (promiňte, ale za tu kravku Misu půl bodu strhnout vážně musím)

kde sledovat? Já osobně jsem se dívala na Shirai.cz . Titulky tam mají ucházející kvalitu a přepínání mezi episodami je pohodlné. Musíte se tam ovšem zaregistrovat, pokud se chcete dívat.

kde sehnat mangu? Na internetu jsem mangu nenašla, ale nakladatelství Crew už vydalo oficiální překlad (deset dílů, po naverbování Takady do řad Kirových poskoků. V září by měl vyjít jedenáctý.) a ten se dá sehnat v každém větším knihkupectví. Jen první díl se shání dosti blbě.

závěrečné slovní hodnocení: Death Note je podle mě právem považováno za jedno z nejlepších anime vůbec. Doporučuji úplně všem, kdo máte slabost pro geniální psychopaty snažící "provraždit se" ke světovému míru, nebo podivínské a geniální detektivy, či rovnou pro obojí. Jen pozor, na Death Note vzniká okamžitá závislost! :)

A slíbená ochutnávka obrázků:

zdroj- deathnote.wikia.com
zdroj- fanpop.com
zdroj- deathnote.wikia.com
zdroj- polyvore.com
zdroj- deathnote.wikia.com
zdroj- comicvine.com
zdroj- deathnote.wikia.com



No, doufám, že se vám ta recenze líbila alespoň trošku. Kdybych něco důležitého vynechala, nebo zkomolila jména postav, budu vděčná za doplnění či opravení.
A jaký máte na tohle anime názor vy? Viděli jste ho? Kdo je vaše nejoblíbenější postava?

Čas trollů XIV. druhá polovina

4. srpna 2014 v 9:31 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Druhá polovina čtrnácté kapitoly. Opravdu mě to rozdělení strašně, strašně štve, ale nepodařilo se mi to vyřešit lépe. Doufám, že vám to nevadí. Nuže, snad se vám to bude líbit a v příští kapitole už se děj pohne, slibuji...

"Gratuluji! A nyní, nechť karty určí, kdo z nás získá bank. V sázce je klobouk a boty." pronesl vládce zla a hodil na stůl další list. Trojka krychlová? Zase! Zase mě nechá vyhrát! To prostě není fér! Mi už zbývala jen křížová sedma a krychlová devítka, tak jsem se rozhodla pro tu sedmu a vyložila jsem ji.

"Tím, jak mě pořád necháváš vyhrát, mě neskonale ponižuješ!" zasyčela jsem.

"Ale já tě nenechal vyhrát...co jsem tam měl dát jiného?" obrátil vějíř karet, které držel, lícem ke mně. Samé krychlové trojky! Ten starý podvodník! "Každopádně..." vzal svůj klobouk a opatrně mi ho položil na hlavu. "...velmi ti sluší."

"Ne...čaroděj prohrál!" zalapal po dechu jeden z obyvatel Alute-ari udiveně.

"Měl jsem vsadit na generála." zamumlal druhý.

Istanská vojačka jen zatleskala a působila, jako že se jí to, že prohrála spoustu bakalových odlitků, ani nedotklo. Někteří to prostě neřeší. Já vlastně, abych se přiznala, taky moc ne. Jsem chudá, dalo by se říct. Ještě nikdy jsem se nezkusila přihlásit o pěněžitou výplatu...pro mě je odměna za práci boj a věrnost jednotky. Potravu mám hrazenou z generálských výhod, meč mi darovali a pokoj v kasárnách je zdarma. Nosím jen svou uniformu, takže ani oblečení si nemusím kupovat. Peníze pro mě neznamenají nic a kdybych pár šušnů prohrála, taky by mě to nějak nevzalo.

"Mimochodem, řekli mi, že se tady sešel dav, aby se mě na něco zeptal a tak...kde je?"

"Dav? Aha, že ti pověděli něco ve smyslu ,přišli skoro všichni obyvatelé´? Vždyť je to pravda- copak někdo tvrdil, že je Alute-ari nějaká metropole?" černokněžník byl jediný, kdo mě v tu chvíli ještě vnímal. Ostatní už se dávali na odchod.

"Mimoto, byla čest s tebou hrát, rád bych si to někdy zopakoval..." prohodil můj úhlavní nepřítel. Bez svého klobouku vypadal nějak smutně.

"Neříkej. Pořád jsi mě nechával vyhrát, nesnaž se zapírat. A to s těmi trojkami na konci- jak jsi to udělal? Neviděla jsem tě tasit žádné speciální karty a i kdyby jich v tom balíčku tolik bylo, nemohl jsi je přece v necelých pěti kolech všechny shromáždit..."

"Vysvětlení je prosté. Stačí malý, ale působivý trik a žádná kombinace karet není nemožná. Můžu tě to naučit. Někdy doma v našem světě..."

"No tak, copak spolu už tak netrávíme až nezdravě moc času? Brzy mi z tebe přeskočí. Ale to nevadí, protože stejně už blázen jsem. Každý mentálně zdravý člověk by tě totiž ignoroval."

"Jenže doma stojíme každý na jiné straně barikády, což však neznamená, že nemůžeme být spojenci..." potutelně se usmíval, s pohledem vypočítavého a temného zločince, který předstírá, že je to nejnevinnější a nekytičkovanější stvoření světa.

"Promiň, že ti bořím iluze, ale přesně to to znamená..."

"To je detail. Malichernost. Bezvýznamné pro zlo mého formátu. Jenže my dva máme přece smlouvu. Já chráním tebe a ty mě, až do konce věků, dokud neshoří obloha a nespadnou hvězdy." prohlásil sebevědomě a v očích se mu odrážely jiskřičky.

"Počkat, počkat! Jaká smlouva?! Nic jsem ti nepodepsala!"

"Má drahá sentimentalistko, smlouvy s vládci zla se nepodepisují, stačí, když to cítím..." zašeptal temně.

"Blbost. Nikdy bych se na ničem nedohodla s někým, jako jsi ty. Na to tě příliš nesnáším." zavrčela jsem.

"To, jak se ze všech sil snažíš působit co nejchladněji, je strašně roztomilé." jemně, ale přesto zlověstně se usmál.

"Přestaň se mi vysmívat! Jsem stroj na zabíjení, nepřemožitelný válečník a to není roztomilé!" vyčetla jsem mu ostře.

"Když myslíš... Ovšem, nechtěla by ses jen tak zasněně bezcílně projít po Alute-ari? Tady již není nic k vidění. Navíc všechny místní nemístně otrávilo, že jsme je porazili v kartách, a tak tě nechají na pokoji."

Tak tady už mi došly nervy. Mí vojáci zmatkují, možná mě dokonce chtějí prohlásit za mrtvou a nahradit...a tenhlencten blbec se chce procházet! "Alezallene, můžu mít otázku? Zapadá naprostá ignorace faktu, že na něco jako ,zasněné bezcílné´ procházky prostě nemáme čas, do tvé zvrácené logiky, nebo jsi prostě jen tak hloupý?"

"Hloupý?" zopakoval nevěřícně.

"To znamená ,ne dost inteligentní´." vysvětlila jsem.

"Já vím." zubil se jako barakuda zpitá pod obraz. "Jsi první člověk, který o mě kdy řekl, že jsem hloupý! To je úžasné! Výborně! Když jsem dokázal zmást tebe...dneska ty, zítra Aharas a pozítří celý vesmír!" ďábelsky se smál.

"Beru to zpět. Pravděpodobně jsi génius, jen to nemáš v hlavě v pořádku."

"Na detailech nesejde..." mávl rukou a zvedl se ze židle. "Já odcházím. Klidně se budu toulat sám. Ale smiř se s tím, že Správce pravděpodobně mluví pouze istansky a věř, že já jsem jediná cesta, jak se dostat k překladu." vydal se směrem ke dveřím.

"Pravda. Bez překladatele jsem v háji. Ale na druhou stranu, ty nemáš ani meč. Pokud ty jsi mou jedinou šancí na dorozumění se se Správcem, pak já jsem tvou jedinou nadějí na holé přežití." uznala jsem a následovala ho. Co jiného mi zbývalo? Společně jsme tu uvízli, společně se musíme vysvobodit. Krutá skutečnost.

Když jsem opustila místní hostinec (nebo spíše záchrannou stanici?), mým očím se nedalo věřit. Přede mnou se totiž rozkládala divoce působící, masivní a absolutně obrovská skála, se strmými svahy, lesknoucím se kamením stejně jako matným pískem a ostrými vrcholy, které by jistě stály život nejedno neopatrné letadlo. Ten majestátní kus šutru se táhl asi míli do délky, několik slonů do výšky a obepínal osadu kolem dokola jako stočený had.

"Tuto vesnici postavili tak, aby ji nikdo nikdy nenašel. Říká se, že všem vězňům trvá alespoň několik hodin, než narazí na vchod, pokud vůbec." poznamenal vládce zla.

"A jak dlouho to trvalo tobě?"

"S hanbou přiznávám, že celých pět minut. Když jsem hledal útočiště, pátral jsem po neobvyklých a rozlehlých skalách. Poté se na mě usmálo štěstí. Uviděl jsem ještěrku."

"Já vím, že z samotného faktu, že tam byla ještěrka, by mi mělo být hned všechno jasné, ale..." opáčila jsem sarkasticky.

"Tento svět je pustina. Nelétají tady práci, ani hmyz, ani nic jiného. A i tento drobný plaz- potomek dinosaurů- musí přijímat nějakou potravu. Tím pádem se musela samozřejmě nacházet poblíž lidského obydlí. A je jasné, že tu horu nepřeskočila, takže vchod k osadě nemohl být nijak daleko. Měl jsem za to, že skalní průsmyk bude nějak zabezpečený, nebo krytý maskovacím štítem, ale nikoli. Zdá se, že vsadili všechno na nenápadnost. Upřímně, kdybych nevěděl, co hledat a kde to hledat, taky bych si toho nevšiml."

Celkově jsem zde napočítala čtyři domy. Všechny někdo splácal z dřevěných prken a nelámal si hlavu s tím, že okna by měla být pravoúhlá a že se venkovní dveře kdoví proč nestaví do druhého patra. Jedna z budov připomínala papírovou čepici- celá nakřivo se postupně sužovala a na špičce se pomalu otáčela stříbrná korouhev ve tvaru kočky. Připadalo mi, že postavili střechu a zapomněli pod ní strčit dům. Další skvost architektury se pyšnil zářivým nápisem "Radnice, obchodní centrum, školící centrum, nemocnice a prostě všechno, vítá vás největší město v dimenzi, Alute-ari!" a ta písmena zakrývala celou přední zeď objektu. Ale alespoň to mělo dveře jen v přízemí a standardní tvar kostky. Ze třetí stavby jsme před chvílí vyšli a ta se ze všech domů tady pyšnila titulem "nejnormálnější", ačkoli... A konečně poslední budova, ta stála na čtyřech dřevěných nožkách a občas se mírně naklonila na stranu. Tohle město bylo divné. Hrozně divné...a možná proto se mi tolik líbilo.

A pak...pak mi něco příšerně pokazilo rozjímání o šílených domech. Lidský křik. Nesouvislý vyděšený jekot. Určitě volání o pomoc! Odkud to přichází? Zprava! Musím zakročit!

"Ti sentimentalisté jsou ale hluční..." povzdechl si Alezallen rozmrzele, zatímco já už běžela a nechávala ho za sebou.

Šla jsem po sluchu a stopovala nebohou oběť jako stádo vlků. Rychle, Kiaro, ty slimáku! Může jít o planý poplach, ale co když někdo někoho vraždí?! Nebo se přihnal přes skály troll! Vypadalo to, že se zločin děje za jedním z domů. Za tím špičatým.

A vážně, tohle rozhodně nevypadalo na mírumilovnou situaci. Pět vojáků...počkat, tyhle jsem už někde viděla...aha!...pět poskoků Směšné přilby zrovna přicházelo, směrem od skály. Nenašli vchod. Nesledovali ještěrky. Respektive, soudě podle jejich horolezeckého vybavení...

A původce křiku? Ten chlapec, se kterým jsme hráli věže, sledoval blížící se vetřelce a jekotem chtěl asi přivolat někoho, kdo je zastaví. Povedlo se. Pět protivníků je pro mě hračka. Budou zdrhat jedna báseň!

O zlomek setiny později mě ale polil chlad. To ne! Ne, ne, ne, ne! Tasila bych meč, kdybych ovšem u sebe nějaký měla... Nevadí. Tak je zastraším slovy, nebo se do nich při nejhorším pustím starým dobrým pouličním bojem kopy-pěsti. Nejsem v tom zrovna přebornice, není to můj obor, specializuji se na elegantnější formy souboje, ale se svou kondicí a hlavně silou bakalia (asi tak dvojnásobek lidské) by to nemělo činit problém.

"Vidím vaše zbraně! Nepřicházíte v míru!" konfrontovala jsem je. Zastavili se a zírali na mě, jako bych byla růžový slon. Aha. Já zapomněla, že tenhle typ opic se dorozumívá zásadně příšerně jazykolamnou a směšně do slabik rozkouskovanou hatmatilkou, v některých kulturách také zvanou "istanština". Kde je ten zatracený černokněžník, když ho potřebujete?

Sevřeli pevněji své meče a se zasyčením vyrazili do útoku. Tak. Pravá hrdinka dobra by teď v mžiku podle jejich držení těla určila alespoň jaké bojové strategie se budou držet, zloduch by z toho vyčetl i jak je v mžiku porazit a někdo typu Alezallen by k tomu ještě určitě přidal jejich oblíbenou barvu a co měli dneska k obědu. Jenže, já nebyla ani jedno. Ani dokonalá hrdinka, ani vládkyně zla, ani ďábelský vědec. A tak to vyřeším prostě po svém. Aneb, na dedukce kašlu a hrr do boje!

První výpad učinil jeden z vojáků chytře. Mířil mi na krk, takže pokud bych se nevyhla, probodl by mi hrdlo, což by u nadpřirozené bytosti, jako já jsem, znamenalo že bych ještě chvíli žila a mohla být zajata. Jenže vyhnout se nebylo těžké. Pokud bych se však jen zaklonila dozadu, ocitl by se v mém osobním prostoru a kopnout mě, či bodnout skrytou dýkou by pro něj nebylo nic těžkého. Proto jsem uskočila o tři kroky dozadu a připravila se na další útok. Vrhali se na mě jeden po druhém, to je od nich hezké. Kdyby zaútočili všichni najednou, musela bych uhýbat mrštněji.

Voják použil přesně tu samou techniku, jako při minulém úderu. Přímý, přesný zásah. Tentokrát se mu to ale nepovedlo.

"Moc pomalé." informovala jsem ho, natáhla ruku vpřed a letící čepel zastavila sevřením v dlani. Mohl mi utnout celé zápěstí, mohl si toho nevšímat, pokračovat a protnout mé srdce, ale zareagoval přesně tak, jak reagují nováčci. Úžasem a úděsem. Jak to dělá? Jak to, že ta holka prostě zablokovala úder holou rukou? Jednoduše. Rány, které nejsou dost rychlé, nečiní nebezpečí. Nezasáhnete svůj cíl, pokud se nezbavíte pomalosti. Pomalá zbraň je jako tupá. Věděla jsem, že bolest přijde až za chvíli, ale kapky karmínové krve už stékaly po soupeřově čepeli. Jo, možná jsem supervoják, kapesní tank a prostě úplná gorila, ale diamantovou kůží nedisponuju. Zatím.

Nepřítel vychrlil proud slabik, které mi absolutně nedávaly smysl.

"Uhm, generále...ptá se vás, co jste zač." pípl ten malý kluk, který ještě neutekl.

Chvíli jsem si promýšlela, co řeknu. Já tu komunikaci s cizími tak nesnáším, zejména v boji. V bitvě se má přece usilovat o život toho druhého, ne si s ním povídat! "Civilista." zasyčela jsem nakonec.

Chlapec něco zaslabikoval a dostalo se mu mým uším úplně stejně znějící odpovědi. Ti zbylí čtyři vojáci kolem mě obklíčili a číhali jako dravá zvěř.

"Chce vědět, jak jste dokázala chytit meč za letu a zastavit ho."

"Řekni mu, ať se příště trochu soustředí na jen na svou touhu vyhrát a pokusí se být rychlejší. V tom dělá chybu." A pokud vyhrát nechce, pokud se na to soustředit nedokáže, pak je ztracen a měl by se urychleně začít věnovat něčemu mírumilovnějšímu. Vždycky musíte prahnout po vítězství.

Ještě dříve, než jistá velice otravná osoba promluvila, mé podvědomí detekovalo temnou auru objevivší se za mnou. "Má drahá roztržitá sentimentalistko, nevěděl jsem, že umíš šermovat i beze zbraně..."

"Jsi nesnesitelný..." otočila jsem hlavu jeho směrem.

"Děkuji, snažím se! Ovšem, pro teď by se ti mohlo něco hodit..." zlověstně se usmál a podával mi můj meč.

"Ehm, díky." sevřela jsem rukojeť a pustila útočící ostří. Pořezaná dlaň pálila jako čert, ale co se divím- nemám si pořád zapomínat výzbroj.

Schovala jsem si krvácející ruku za záda a zkřížila čepel se zbraní protivníka. Těžké kovy o sebe plechově zazvonily. Ten zvuk mi upřímně strašně chyběl.

Soupeř náhle zpozorněl. Upřeně se díval na vrchol hřebene majestátní skály. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nahoře, po jistě dost úzké stezce, pochodovalo několik trollů a paprsky zdejší jednotvárné náhražky slunce dodávaly výjevu tajemnou atmosféru.

"Ari ni a-ke-ari-ru-ki-ana-mi-ari si-te-ke-ari me-ne-sti-ale-ri-ki-ari." prohlásil bojovník (alespoň myslím, že řekl tohle. Mluvil strašně rychle), zasunul meč zpátky do pouzdra, obrátil se a kráčel pryč. Jeho čtyři kolegové ho následovali.

"Co?! To už zdrháte?!" štěkla jsem zlostně.

"Říkal, že je volá Správce." přeložil ten mladík v čepici.

"A to je nějaký důvod k odchodu z boje?!" propouštěla jsem uzdu svému vzteku.

Jen Alezallen nic neříkal a jen tak stál, oči zavřené, ruce založené na hrudi. Vypadal, jako že se ho to netýká, nebo spíše, že ho to hluboce otrávilo.

"Co si o tom myslíš? Vy Istaňané obvykle organizujete tak nesmyslně pitomé útoky a krátké bitvy?" zeptala jsem se ho.

"To nebyl útok, ani bitva." odvětil chladně a bezvýrazně, aniž by se na mě podíval. "Byl to vzkaz."

"Vzkaz?" zopakovala jsem nechápavě. "Od koho, pro koho a co to mělo vyjadřovat? Vysvětli to, prosím, každý není tak inteligentní a-"

"Pro mě, od Správce. Že všichni trollové i vojsko Směšné přilby se shromáždili a že poslechnou každý jeho rozkaz. Naznačil mi, že stojím sám nejen proti němu, ale i proti desítkám válečníků."

"Proč mluvíš v jednotném čísle?! Já jsem taky ve hře!"

"Ano, ale o tebe mu nejde. On chce mou hlavu...tak ať! Prostě ho zabiji první!"

Nějak na mě dolehla temná deprese. Tak když bude ta velký boj, proč sakra ještě stojíme tady?! "Ale pokud nám vzkázal, že on i jeho armáda jsou připraveni, neměli bychom si pospíšit a najít ho?" prohlásila jsem rozhodným tónem.

Černokněžník přikývl, ale moc nadšeně nepůsobil. "Souhlasím. Věčná škoda...chtěl jsem ještě chvíli zůstat v Alute-ari a hrát karty..."

"A jak ho najdeme?" ignorovala jsem jeho stížnost.

"Netuším."

"A kudy půjdeme?"

Čaroděj pokrčil rameny. "Třeba..." vypadalo to, jako že si v hlavě přeříkává rozpočítadlo, nebo používá jinou velice vědeckou metodu. "...na sever!"

"A proč?"

"Protože nikdo nenavrhl jih." a se žraločím úsměvem kráčel někam kdoví kam (myslím, že na východ). Ach jo. Příště si hraju na kompas já!

Čas trollů XIV. první polovina

4. srpna 2014 v 9:23 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Další kapitola Trollů. Je na ní moc vidět, že píšu pod vlivem karetního záchvatu (a nedostatku čokolády)? Piraním zdar!...tedy, ignorujte mě prosím. Snažím se zlomit svou závislost na sladkostech, v manze, kterou zrovna čtu mi zabili oblíbenou postavu a prostě mám špatnou náladu. Omlouvám se, už tu předmluvu nebudu dál natahovat... Chci vám moc poděkovat, že to čtete a doufám, že se vám i tahle kapitola bude líbit!
Mám ale nějaké problémy se zveřejňováním (nechápu to. Nemělo by to být delší než moje obvyklé kapitoly a přesto to zveřejnit nejde) a tak se zase uchýlím k tomu nepřehlednému půlení kapitol. Druhá polovina v dalším článku!

Očekávala jsem, že místnost bude plná lidí. Ovšem u kovového stolu sedělo jen šest lidí a jeden "člověk". Dřevěné stěny působily zanedbaně, nebo spíše jen nouzově a neodborně postavené a kromě dveří a oken visel zatlučený do prken moly už napůl spořádány terč na šipky. Podlaha na tom nebyla o moc lépe a myší rodinka si zrovna dávala slalom mezi výmoly, o které se mi určitě poštěstí zakopnout, jak se znám. Ačkoli se to tady zdálo prostší než naše kasárny a neupravenější než společenská místnost u výcvikového tábora, cítila jsem se tu nějak domácky, nějak dobře. Jen ten plechový stůl trochu kazil atmosféru, typuji, že ho přitáhli kvůli Alezallenovi, který beztak chytil hysterický záchvat kvůli "zabitým stromům".

"Kiara se probudila, přivítejme ji mezi námi!" pronesl vládce zla, jakmile si mě všiml. V ruce držel stejně jako ostatní karty a soudě podle jeho úsměvu právě vyhrával.

Než ostatní osazenstvo stolu stačilo promyslet vhodný pozdrav, vrhla jsem po něm vražedný pohled. "Hazardní karban! To je ve Starlandii zakázané a v Istaně pokud vím tak stejně tak! Máš štěstí, že teď zrovna jsem prostá civilní osoba, jinak bych tě zatkla a ty tvé kamarádíčky taky!"

"Nepleteš si to trochu? Nebo jsi i policistka? Odkdy vojáci zatýkají lidi?" zeptal se pochybovačně.

"Tak abych tě poučila, v mé vlasti máme dvě policejní složky- Víceúčelový Oddíl Státní Autokracie, těm říkáme ,vosy´ a je to tajná síla spravedlnosti a potom jsme my, armáda. Každý prapor má své zaměření- my ze čtyřky jsme strážci pořádku a máme všechny policejní pravomoci! A mimochodem, co přesně za hru to vůbec hrajete?"

"Západní verzi hlídací věže s tradičními pravidlovými odchylkami používanými v San Ireng."

"To je snad ta nejhorší a nejnepoctivější věc, co se jen s kartami dá! Vždyť co hráč, to podvodník a stejně to hrají jen mafiáni, lapkové, opilci, zločinci a lůza!" tedy, ehm...neříkám, že jsem to nikdy nehrála... Ale já, já jsem přece voják! Mám povinnosti! Mám závazky! Není možné, abych se snížila k podporování špinavého hazardu.

Čaroděj na mě upřel své ametystové oči a žralokoidně se pousmál. "A nechceš se připojit? Jedna volná židle by se ještě našla..."

"Ne, ne, ne, nikdy!" odmítala jsem už jen z přesvědčení. Ale ten manipulátor na mě pořád zíral, jakoby mou odpověď přeslech. Musím uhnout pohledem...musím! Ale mé naprosto blbé a naivní já zvítězilo. "No tak tedy dobře, rozdej mi karty." rezignovala jsem a posadila se vedle něj.

Hlídací věž ve slušné formě je ohromně nudná hra. Možná proto byla původní verze téměř vymýcena a objevily se formy nové- západní a východní. A v těch jde jen o to, kdo podvádí více a lépe. Nikdo neví, kolik karet má přesně jeden balíček- ze začátku se hraje s tím, co se posbírá po zemi a ti nejzkušenější karbaníci navíc u sebe nosí jisté speciální karty, které si tasí kdy je napadne. Všechno, co si dovedete představit, je dovoleno, kromě přímého fyzického násilí. Znervózňování soupeře, kradení mu karet (o dívání se do nich ani nemluvím, to je samozřejmost), vymýšlení výmluv proč zrovna vaše kombinace vyhrává ("Dneska je čtvrtek a po stole lezou čtyři mravenci, takže má čtyřka je vítězná a tečka"), podvody při míchání, telekineze u rozdávání...kreativitě se meze nekladou.

Jde o to, postavit a tři kola ubránit tři věže z karet. Když začínáte stavět věž, musíte chytit alespoň šesti-kartovou postupku, pak už na ni můžete házet cokoli, co se vám nehodí. Vížka se skládá z většinou dvanácti karet, ale když se hraje velké celonoční utkání, musí jich tam být padesát tři. Každý trochu zkušený karbaník ví, že si má dělit karty, které mu přijdou na dvě skupiny- stavební materiál a bojová esa. Když vám totiž soupeř chce zbořit nebo ukrást věž (kompletní věže se kradou, nekompletní se prostě jen dají dospod talónu), máte kolo na to, abyste sestavili kombinace dvou karet a ty pak vyložili s útočníkem. Existuje přesná tabulka, která kombinace co znamená, ale i když máte dvojku a trojku, nemusíte zoufat, stačí, když si vymyslíte dobrou výmluvu, nebo si vyobchodujete (karta za kartu) nebo po případě ukradnete od soupeře po levici lepší kombinaci. A pak už jen stačí, aby byla ta vaše vyšší a věž jste ubránili. Každé kolo si hráči berou dvě karty z talónu.

Východní verze zakazuje přinášet si vlastní speciální karty a hra končí hned, jakmile někdo dostaví. Pak se vyrovnají sázky, položené na začátku hry- vítěz bere vše. Na západě se hraje jinak. Vyhraje ten, kdo má lepší nápady na podvodné karty a jakmile někdo bude disponovat třemi věžemi, hraje se ještě tři kola, jestli je někdo neukradne.

Fajn, západní formu mám stejně radši. Jen si moc nejsem jistá těmi irengskými úpravami. San Ireng je město v Říši Starových, ale ne v prosluněném Eiselu, nýbrž v zaostalém regionu, kterému říkáme Desetinné teritorium. Nevím proč ten název, asi měl někdo hodně matematickou náladu.

No, do té metropole se sjíždí nejrůznější druhy té nejnižší spodiny- zloději, gangy, nelegální obchodníci, vzbouřenci, revolucionáři, vrahounské tlupy, odpadlí vojáci, kočkodlaci a kdoví co ještě. Tedy, ne že bych proti odpůrcům režimu, nebo kočkodlakům něco měla, ale císař říká, že jsou špatní a když to říká císař...

Navíc, dokonce se tam ani pořádně nectí Manifest- svatý nedotknutelný seznam předepsaného chování a názorů, který musí každý, kdo chce být šťastný, dodržovat! Tedy...svědomí mě kouše. Já ho taky porušuji. S většinou věcí tam ani nesouhlasím. Ale...musím být hlavně vojákem oddaným své vlasti a i kdyby vláda řekla, třeba ať se převléknu do klaunského kostýmu, zatancuji na stole a pak ať se probodnu a skočím z okna, bez rozmýšlení poslechnu. To je má čest.

Ale to jsem odbočila od tématu. Prostě v tom barbarském kraji, kam se i armáda bojí (proč tam jednou nepošlou mě?! Já bych jim ukázala!) hrají hlídací věže trochu drsněji. Moc rozdílů oproti normálním verzím to sice nemá, ale jednu zvláštnost ano- povolené jsou nože.

"Sázím deset bakalových odlitků na kloboučníka. Že vyhraje." prohlásil jeden z mužů sedících s námi u stolu.

Byli dva, oba ve stejných čepicích a starých vybledlých fialových istanských uniformách. Dále si k nám sedlo nějaké děcko, asi chlapec, s kšiltovkou naraženou tak do čela, že mu nebylo vidět do obličeje a stářím přibližně dvanáct let. Šestou členkou karbanického osazenstva byla žena také s čepicí posazenou na dlouhých kaštanových vlasech a taktéž v uniformě istanské vojačky.

"Já to samé. Čaroděj ještě ani jednou neprohrál." přihodil ten malý kluk a upravil si kšiltovku.

"Patnáct bakalů na kouzelníka." zasyčela ta žena jen a zase působila, jako že absolutně nevnímá existenci protihráčů. Posunula určený počet beztvarých kusů kovu směrem k Alezallenovi. Ty kousky bakalu jsou totiž starlandijská měna. Peníze. Ostatní ji napodobili. Počkat, vím, že ve věžích se běžně vsází i na soupeře, ale co budou dělat, pokud můj úhlavní nepřítel vážně vyhraje? Poperou se o to? Určitě.

"Já sázím na sebe. Bohužel nemám žádné odlitky. Dávám v sázku...é...své boty!" vložila jsem se do toho, zula se a pár omašličkovaných balerín položila na stůl před sebe. Pokud prohraju, alespoň se jich zbavím.

"Říká se, že zelené objekty nosí štěstí, a tak sázím na Kiaru." pronesl vládce zla potutelně. Jen počkej, za ten "zelený objekt" ještě zaplatíš!

"A co dáváš do risku? Nemůžeš hrát bez hmotné sázky!" napomenul ho jeden z karetníků sedících naproti nám.

"No...žádný kapitál u sebe nikdy nenosím, jsem chudší než kostelní myš. Peníze jsou tak bezvýznamné, nemám potřebu si je křečkovat..." povzdechl si Istaňan. "Ale když jinak nedáte..." elegantně smekl cylindr a položil jej vedle mých bot.

"Dobře, začneme. Nejstarší rozdává." zamumlala dáma s pronikavýma zelenýma, jako kdyby kočičíma očima.

"A kdo to je? Oslavil už tady někdo tři křížky?" zeptal se jeden z obyvatelů Alute-ari. Bez odpovědi jsem mu vyškubla paklík karet z ruky a rozdala každému tři karty. Juchů. Mám křížovou sedmu, pikového julka a...krychlovou devítku? Ostatně, proč ne. Více barev, větší zmatek. Větší zmatek, více zábavy. Neměla jsem však ani jednu dvojici, která by se dala zkombinovat jako základ postupky, ani nijak vysoké bojovky, prostě úplné houby.

"Když se u karet hodně mluví, hra bývá svižnější. No, jak vlastně Alute-ari vzniklo?" prohodil Alezallen a vzal si dvě karty.

"Istanská vláda objevila tuhle trestní dimenzi a dostala nápad. Že bychom ji my, Istaňané kolonizovali. A tak vybrala pár desítek dobrovolníků a vedením pověřila toho blbce v přilbě. Naše vlast nám každý týden posílá nějaké zásoby. Jenže my jsme se rozdělili na dvě poloviny- přilba a jeho poskoci, kteří se chtěli chovat jako jedna z místních pastí a my, kteří jsme s tím nesouhlasili, odešli a ve skalách založili naši osadu tak, aby nás on nikdy nenašel." odvětila ta hnědovlasá žena. To je logické- Istana má tendence cpát se všude.

"A můžeme se teď zeptat na něco vás? Generále, je pravda, že jste poslední starlandijský supervoják?" zapojil se jeden z mužů a také už držel na ruce pět karet.

"Neříkejte mi ,generále´. Jsem civilista." zašeptala jsem plaše.

Nechtěla jsem o tom mluvit. Supervoják rovná se příšera. Něco, co slouží jen k zabíjení a bezhlavé destrukci, jiné využití to nemá. V tom byla dlouho síla naší země- sbírali jsme supervojáky. Jenže i oni umírají a je těžké najít nové. Musí to být nadpřirozená bytost, ne nic tak křehkého jako obyčejný člověk, musí mít disciplínu, výcvik, dovednosti, schopnosti a vrozené vlohy. Stydím se, že právě do téhle kategorie mě řadí a nejraději bych to utajila.

"Z jakého pocházíte rodu?" tázali se dále.

"Ze žádného."

"Čeká na vás doma někdo?"

"Nečeká."

"Byla jste ve spoustě bitev?"

"Jsem civilista." U všech trollů! Přišla mi jen krychlová desítka, na druhé kartě z talónu stálo: "Cha, cha, štve tě, že teď máš o kartu méně, viď?"

Déšť otázek neustával. Nerada mluvím s cizími lidmi. Hlavně když mě vyslýchají. Černokněžník mlčel, což bylo špatné znamení. Už vyložil základ první věže a teď se zádumčivě díval do karet (ne sobě, ale mimochodem mě). Asi promýšlí podfuk století.

"Řeknete nám něco wala-ibansky?"

"Rtkrrr mr?" Přestanete mě už otravovat?

Istanská vojačka odněkud vylovila kartu a vpašovala ji do balíčku.

"Kde bydlíte?" pokračovali ve vyptávání.

"V kasárnách."

"Jaká je vaše oblíbená barva?"

Ehm...tak to nevím. "Ametystově fialová!" vyhrkla jsem rychle.

"Máte doma teletovizi?"

"Myslíte ,televizi´? Ano." už mě ty dotazy začaly vážně štvát. Mými dalšími kartami mimochodem byli krychlový julek a...tajný vzkaz? Aha, tak to přidávala ta divná osoba do talónu! Pravděpodobně si vypočítala, že ta karta přijde právě mě. Napsala mi: Vím, jak se cítíš. Jsou otravní, co? Braň se, řekni jim to!

"A počítačku taky?"

"Mám počítač. A nemohl by už výslech skončit? Začínáte mě obtěžovat. Nemůžu se soustředit na hru." poslechla jsem její radu, se zrakem směřujícím do podlahy. Nesnáším, nesnáším, nesnáším komunikaci s cizími lidmi! Děsí mě! Raději nechávám mluvit můj meč.

"Tři věže...dostavěny. A stejně rychle, jako jsem vyhrál tuto hru, zvítězím i v epickém souboji mě proti veškerému dobru a ovládnu svět!"

Alezallen se ďábelsky zasmál. A opravdu, před ním stály tří vížky z dvanácti karet. Nemožné! Jak mohl za tak krátký čas vůbec nasbírat tolik karet, natož z nich složit tři šestimístné postupky a doplnit zbylé části věže? V tom musí být nějaký podvod! A ostatní si toho nevšimli! Nebo možná všimli, ale vždycky až moc pozdě, kdy už karta ležela a už s tím nemohli nic dělat. Počkat! Ale je tu také pravidlo tří kol...

"Počkat! Ještě jsi nevyhrál! Útočím na tvou věž!"

"Věděl jsem, že přesně takhle zareaguješ, Kiarko...možná přeci jen může být tahle hra ještě zajímavá..." nepřestával se potutelně culit.

"Vylož kartu!"

"Jak si přeješ..." Pikové eso. Sakra!

Já hodila na stůl krychlového julka a už se tiše smiřovala s porážkou. No nic, snad jiný vyzyvatel bude mít více štěstí...nesmíme ho nechat vyhrál, podváděl nejvíce z nás!

"Á zatroleně...je svátek julků...eso prohrává..." Co-o-že?! Svátek julků? Kdo kdy slyšel větší blbost?! Avšak trofej jsem přijala a posunula věž na mou stranu.

V dalším kole se nikdo další nepokusil vyzvat černokněžníka k boji o další věž. Srabi! I když...oni si na něj vsadili, takže z části chápu, proč mu výhru přejí...

"Hrajeme o druhou!" navrhla jsem s bojovným odhodláním.

"Výborně. Tentokrát vylož nejprve ty. Minule jsem tu výhodu měl já a protože se umím chovat k dámám, nebudu se hádat a vyprošovat si ji i tentokrát."

"A víš, že by se správně mělo vykládat současně?" připomenula jsem.

"Jenže já chci, abys tu výhodu měla." zašeptal zlověstně.

"A co když získám tvůj klobouk?"

"Tak tě alespoň budu moci vyzvat k odvetné hře a ty to přijmeš, protože jakožto v jádru laskavá bytost budeš cítit potřebu mi jej vrátit." v jeho zvláštních očích se odrážela vychytralost.

"Nesnáším tě..." odsekla jsem, ale asi málo prudce a naštvaně, protože se usmíval ještě více.

"Hele, hrdličky, nechcete už raději hrát?!" okřikl nás jeden z našich protihráčů. COŽE?! Sice jazyk civilistů moc neovládám, ale neříká se "hrdličky" zamilovaným párům? A do toho máme s Alezallenem pěkně daleko, vždyť jsme úhlavní nepřátelé! A uráží mě to! A jsem hrozně v rozpacích, že tak působíme!

"Hr-hrdličky...? NEJSME-" nadechovala jsem se k pořádnému kázání, kterým bych jim snad navždy dostala z hlavy ten jejich trapný omyl, ale zase mě NĚKDO přerušil.

"Nuže, tak hrajme. Čekám na tvou kartu."

Vyložila jsem krychlovou desítku. Můj nepřítel chvíli vybíral vhodnou kartu a poté položil na stůl...károvou dvojku? To si dělá legraci?! Ten parchant mě normálně sprostě nechal vyhrát! Tak to mu nedaruju! Doufám, že teď přijde s nějakou dobrou výmluvou, jinak si tu dvojku může ledastak strčit za klobouk, kdyby ovšem v ten moment nějaký měl.

"Už zbývá jen jedna..." prohlásil zlovolně a posunul věž k její sestře ukradené v minulém kole.

"Tak to ne! Nech si ji!" odmítla jsem.

"Hra je hra a ta věž patří tobě!" bránil se.

"Tak dobře, no. Vyhrál jsi."

"Ne, ještě nevyhrál. Zbývá ještě třetí." usmíval se od ucha k uchu.

"Tak si o ní dejte souboj teď, stejně pak ještě musí nadejít rozstřely o kořist." navrhla ta podivná žena s kočičíma očima.

"Dobrý nápad." souhlasila jsem a připravila si kartu. Pikový spodek.

"Jedna...dva...čtyři." odpočítal čaroděj a tentokrát oba ve stejnou chvíli jsme vyložili karty. Desítka? Křížová desítka! Zvítězila jsem, tentokrát poctivě!