"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Září 2014

Čas trollů XXI.

29. září 2014 v 21:35 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Za tuhle kapitolu mě ukamenujete, obzvláště za tu Kiařinu poslední větu...Ale nebojte, takhle blbě to ukončit teda rozhodně nehodlám, můžete se (ne)těšit ještě alespoň na dvě další kapitoly... No, k tady téhle mám jednu malou otázku, je vůbec někdo, koho ještě ta Mary Sue "Jsem za každé okolnosti kladná a spravedlivá!" (Kiara) nevytáčí? A ano, ještě varování, možná se vám to může zdát trochu sadistické... Nuže, moc děkuji, že to čtete a doufám, že se vám to bude líbit!

kapitola XXI.- Čí je pomsta? II.

Další z přízraků hrajících si na mě nasadil sadistický škleb. "Tebe asi hodně baví zachraňovat lidi, co za záchranu nestojí, že?" nechala naše meče ještě jednou hlasitě zazvonit.

"Každý stojí za záchranu!" oponovala jsem stručně a poodstoupila o krok, přikrčená v bojové póze, připravena k útoku. Alezallen mimochodem nic neříkal, a to bylo zlověstné. Navíc mám pocit, že spal.

"Jo? A kdo jim bude pomáhat? Ty?" také se připravila na plnohodnotný boj.

"Proč ne!"

Znovu se usmála. Připadalo mi, že mluvím s ženskou verzí jistého černokněžníka. Ale Hadí síť byla přece stvořena podle něj, takže... "A jak se ti oni odvděčí?"

"No...ehm..." snažila jsem se na něco přijít.

"Nech mě hádat! Zaplaví tě nenávistí, posměšky a pohrdáním!"

"Ne!" vyhrkla jsem.

"Ale ano!" zasmála se a morbidně pokračovala. "Nemáš žádné přátele! Tvá biologická rodina tě odvrhla- matka se tě zbavila a otec se k tobě nehlásí! Je ti skoro třicet a ještě sis nezaložila rodinu vlastní...nemáš s kým, že? Nikdo se o tebe nezajímá...ale to je jasné, kdo by se zamiloval do takové pitomé a chudé ošklivky, která je ještě navíc mnohem silnější a v boji lepší, než on?"

Její slova se do mě zabodávala jako otrávené šípy. Měla pravdu. Opravdu nemám vůbec nikoho- přátele, příbuzné, ani lásku. A taky si za to asi můžu sama...

Hadí síť lží se nadechla k dalšímu proslovu. "Neměj ale strach, není to jenom tvá nulová inteligence, pedantský charakter a nepříliš atraktivní vzhled..." když se mě právě chystala potopit ještě níž, široce se culila. "...ale zejména tvá síla, co od tebe lidi odpuzuje. Proč jen ses musela narodit s takovým nadáním? Proč ti poskytli perfektní výcvik? Proč z tebe udělali příšeru, které se každý lekne?"

"Ale právě to mi dovoluje chránit ostatní!" bránila jsem se zoufale.

"Ty ostatní, kteří by tě nejraději upálili za čarodějnictví, nebo ty, kteří tě nepovažují za nic víc, než jen oživlý tank?"

Už jsem toho měla dost. Zaťala jsem ruce v pěst. "Všechno, co říkáš, už dávno vím!"

"Jo? Tak proč s tím něco neděláš?" falešná já si malinko nadhodila rukojeť meče, radostně tleskla a zase ji chytila. Vejtaha.

"A co bych s tím měla podle tebe dělat?"

"Já nevím...třeba se oběsit? Ach, promiň, to by tě asi nezabilo. Nebo-"

Napodobeninu přerušil fakt, že pod ní bledla zem. Sklonila hlavu a vyděšeně couvala, ale brzy už nebylo kam utéct. Celé prostředí Sítě se roztápělo a mizelo. Štěrková země dostala nezdravě průhlednou barvu a mléčně bílé šlahouny zkázy šlehaly i po obzoru, jakoby se jednalo o nakreslené kulisy. Možná to tak i bylo... Po chvíli dokonce i falešná Kiara vybledla, zprůhledněla a přestala se hýbat. Jedinými skutečně vypadajícími objekty jsme se brzy zůstali jen já a Alezallen.

Nechápala jsem, co se to děje, ale jistě věděla, že to není nic dobrého. Že i kdyby nás to dostalo ven, můj úhlavní nepřítel je tak zraněný, že rozhodně nebude Amarionovi žádným soupeřem. Nemohla jsem mu pomoct, nějak ho vyléčit, protože, jak mi před chvíli bylo citlivě připomenuto, já umím rány jen způsobovat.

V tom se ve středu bezbarvého prostoru zjevila N-gil-ang. Svítila velmi slabě, ležela stočená do klubíčka, třásla se, vzlykala a zdálo se, že nás vůbec nevnímá. Vypadalo to, že trpí. Něco vykřikla a "krajina" kolem nás se začala odpařovat jen tak do časoprostoru. Nakonec, když jsme se vznášeli v bílém ničem, ucítila jsem, jak padám a najednou už jsem zase sledovala svět očima svého hmotného těla, vězícího v Dimenzi trollů.

S nečekaně hlasitým křupnutím se Hadí síť lží rozlomila a kousky červeného provazu dopadly na zem. Já, která si neodnesla ze štítu žádné zranění, jsem stála a mířila mečem na Správce, který zmateně třeštil oči a pravděpodobně tomu vůbec nedokázal uvěřit. Ari-chi-ri-ka-mi-ari, nyní plačící, překvapeně zamžikalo. Zdálo se, že si nic nepamatuje.

Nejhůř z nás na tom ale rozhodně nebyla. Vládce zla působil, jako by se po něm přehnalo stádo slonů. Kdyby byl člověk, nebo troufnu si říct že i obyčejné ryolium, asi by už opustil svět živých. Jeho zranění utržená v Síti se asi přenesla i na jeho hmotné tělo a teď se zjevně sotva držel na nohou. Kabát mu promáčela krev a rozhodně byl i ještě o něco bledší, než by vzhledem ke svému typu bytosti měl být. Jen jeho oči barvy zakrváceného ametystu svítily typickou vychytralostí a neztratily nic na své pronikavosti.

"Tak to přeci jen vyšlo... Vidíš mě rád, otče? Soudě podle tvého výrazu se mi právě podařilo...téměř bez úhony... přežít tvůj nejlepší trik. Víš, Hadí síť lží byla od začátku až do konce prakticky v mých rukou. Jakmile se totiž ocitnu na pokraji smrti, veškeré její efekty pominou- a mimoto to trochu potrápí samotnou N-gil-ang, což přerušilo její napojení na Nei-ke-ti-anu. Ano, stálo nás to pár okamžiků fyzické bolesti, ale když se teď na tebe dívám, nelituji toho..." pronesl Alezallen zákeřně a poupravil si klobouk.

"Při vší upřímnosti, ještě jste nezvítězili. Ty používáš ty své laciné triky a příliš přemýšlíš, generál neví, co je pro ni dobré a Anaotteka zkombinovala obojí. Jste zranění a unavení. Kromě toho, že se vám za dosti velkého úsilí podařilo zachránit svá ari-chi-ri-ka-mi-ari před naprostým pohlcením, jste proti mně zatím nezmohli ani ň. Všichni tři dohromady, vůbec nic." vyčetl nám Amarion s nečekanou povýšeností a rozevřel tu zlověstnou knihu zřejmě na úplně náhodné stránce.

"Jste krutý věznitel, který chce zneužít náhodné oběti téhle věznice pro své sobecké účely!" vykřikla jsem. Já vím, že mu to opakuji docela permanentně, ale...bojím se, že se za chvíli budu opět muset předvést ve vší své neohrabané goriloidnosti a ohánět se mečem.

Vládce zla mi věnoval úsměv masožravé rostliny."No tak, nelichoť mu tolik, vždyť nějaké zásluhy mám i já..." Poté se vražedně podíval na svého otce. "Skládám ti poklonu, tati, máš docela pěknou odolnost prosti jedům..."

"Aha, ano, já zapomněl, žes mě otrávil...no ano, tak to tvoje alchymistické schopnosti za moc nestojí, když ještě dýchám a nepozoruji na sobě žádné zdravotní komplikace...ve vší zdvořilosti myšleno." zamyslel se Správce. Svazek pravděpodobně nějakých prastarých zaklínadel pořád nervózně otevíral a zavíral, ale ani jednou se nepodíval dovnitř.

"To si povíme za chvíli..."

"O tom pochybuji. Vždyť vaše přistání v téhle dimenzi..."

"...setkání s těmi několika trolly..." navázal černokněžník vypočítavě.

"...váš střet s mým trochu neschopným služebníkem..."

"...příchod do Alute-ari..."

Starší Istaňan se nevesele pousmál. "...vaše vítězství nad zrcadly..."

"...lapení v Hadí síti lží..."

Oba na sebe chvíli jen nenávistně hleděli.

"...to všechno bylo součástí mého plánu!" dořekli oba ve stejný okamžik, se stejnou zarputilou temnotou v očích.

Bylo mi jasné, že mé poslední naděje na odvrácení boje šly rychle do kytek. Ale...nesmím to vzdát! Rychle jsem předstoupila mezi ně.

"Oba jste sadističtí psychopati- máte toho tolik společného! Tak se usmiřte! Alezallen vám, pane Správce, pomůže s cestou domů a vy nás neobětujete při nějakém ničení dimenze. Zabraňte rodinné tragédii!"

"To myslíš vážně, Kiarko? Mám...odpustit...muži, který chladnokrevně zabil mou matku a naprosto zkazil mně i mým sestrám dětství svým zbabělým útěkem?! NIKDY!" zasyčel můj úhlavní nepřítel vztekle.

"Také si myslím, generále, že jste se trochu přestřelila. To mám vážně nechat tohohle lotra, zloděje, podvodníka a vraha jít...jen kvůli našemu, bohužel, velmi úzkému pokrevnímu propojení?!"

Vypadalo to, že se přeci jen strhne bitva- a první obětí se stanu já. Ale naštěstí na sebe ti dva pořád jen vrčeli, a bych náhodou zase nezasáhla, plynule přešli do istanštiny. V tom okamžiku jsem si moc přála, abych se kdysi dávno nedávala na bojování a místo toho studovala lingvistiku...

Najednou se mi však zatmělo před očima a když jsem byla zase připravená vnímat, scéna před mýma očima se drasticky změnila. Zaprvé, znovu jsme s Amarionem osaměli, Alezallen i bezmocná N-gil-ang zdánlivě zmizeli kdoví kam. Ovšem já už na takové věci byla docela zvyklá, takže mi nedělalo problém uhádnout, že mě Správce "pouze" vtáhl do alternativního prostoru a ti dva se nepohnuli ani o píď.

"Velice se omlouvám, nemohl jsem to už vydržet...Je to k nesnesení...naprosto příšerná osobnost, ta kudrnatá veš..."

"Vy taky nejste zrovna ideální společník." chtělo se mi říct, ale nějak jsem k tomu nenašla odvahu. Ano, říkám běžně i urážlivější a drsnější věci, jenže teď se mi nějak příčí vyvolávat další konflikt. A tak jsem si raději napočítala do deseti a odpověděla slušně: "Asi ano...Ale...ehm...všimla jsem si, že máte pořád u sebe tu knížku. Co v ní je?"

Vypadal, že ho má otázka vyděsila. "To nic...jen nějaká starověká moudrost..."

Tak proč má ta kniha vlastní, naprosto destruktivní auru? Proč se mi zdá, že kouše?

Když se zpětně zamyslím nad následujícím sledem událostí, napadá mě jen jeden závěr- Kiaro, ty jsi vážně perfektní kus dobytka. No, jednoduše...nevím, co mě k tomu vedlo, ale najednou jsem mířila špičkou meče přímo na něj. Výhružně jsem zašermovala ve vzduchu a vrhla se do útoku.

Očekávala jsem, že ho prostě skolím a zničím tu ohavnou knihu, ale to jsem se pěkně přepočítala. V mžiku sekundy držel rukojeť ostré čepele taktéž a můj ukvapený výpad hravě vykryl. Chvíli jsem nevěděla, jak se mu to podařilo, odkud se ta zbraň vzala, ale pak mi došlo, že se nacházíme ve speciálním prostoru, kde vlastníkovi pravděpodobně nedělá žádný problém zhmotnit si to, co zrovna potřebuje.

"Nemoudrý tah, generále!" zašeptal morbidně a s elegantním úskokem okamžitě přešel do protiútoku.

Nevycházela jsem z úžasu. Čepele o sebe kovově třískaly, ale já neměla žádnou převahu, jakoby se má tolik opěvovaná i zatracovaná síla změnila v prach. Byl rychlý, mnohem obratnější, než já. Nedostala jsem ani možnost prověřit jeho dovednost uhýbání, protože mi vůbec nedal šanci zaútočit. Jen jsem se bránila, uskakovala a měla co dělat, abych s ním udržela krok.

"Divíte se? Jsem mnohem lepší šermíř než vy!" zasmál se vítězoslavně.

"A-ale..." zakoktala jsem zděšeně.

"Ano, celý život jste se učila, trénovala jste a ještě k tomu vaše vrozené nadání...dosáhla jste síly větší, než celá polovina starlandijské armády a všichni zbylí generálové dohromady...tak jak je možné, že prohráváte s někým, kdo považuje za svou hlavní disciplínu pouze taktiku?"

Třeba jsem vážně najednou zeslábla... V té minutě jen o vlásek minul můj krk. Mám za to, že skončit bez hlavy se počítá jako jasná porážka...

"Myslíte si, že jsem buďto tak úžasný, nebo že jste náhle ztratila svou sílu, že?"

Přikývla jsem a byla donucena uskočit ještě o pár kroků dozadu.

"Doopravdy se mýlíte v obojím! Jsem prvotřídní bojovník, ale za normálních okolností bych poslednímu starlandijskému supervojákovi nesahal ani po kotníky. Tak kde je zakopaný pes?"

"Netuším..." zamumlala jsem, zatímco se marně snažila obrátit souboj ve svůj prospěch. Spíše to ale vypadalo, že provádím taktický úprk.

"Byla jste v Hadí síti lží, nikoli? Jak se cítíte?"

"Neříkejte mi....že mě zase něco ozářilo!" zaprskala jsem a vyhnula se přímému výpadu.

"Ne, tentokrát to není fyzické, ale naopak..."

"Jak to myslíte?"

"Jste velmi skleslá... vypadá to, generále, že se do vás N-gil-ang pustila slovně, že? Ona sama je bojácná slepice, ale ve formě Sítě umí být pěkná drsňačka. Vždyť také odráží ty nejhorší vlastnosti mého syna- jeho bezcitnost, nedostatek společenského taktu, bezohlednost..."

"Do toho, co mi říkala, vám nic není!"

"Nechte mě hádat- snažila se vás potopit, přesvědčit vás, že jste neschopná, nehezká, hloupá a že vás nikdo nemá a nikdy nebude mít rád. Smím-li se odvážit být upřímný- všechno to byly jednoznačné lži."

Nevěděla jsem, co odpovědět. Zaprvé jsem měla dost práce s rozpačitým červenáním se a zadruhé, souboj pořád ještě neskončil (ačkoli už jsem se dávno považovala za poraženou), takže mi samozřejmě dávalo velkou práci uhýbat a bránit se.

"Dě-děkuji...jste hodný..." Ano, na poměry psychopata snažícího se zavraždit své děti, opravdu přímo laskavý.

"Což se o nedá říct o tom gaunerovi...pověděl vám za tu dobu alespoň jednou něco hezkého, udělal pro vás vůbec něco, nebo vám oplatil to vaše neustále zachraňování? Nezaslouží si vás..." konstatoval Správce soucitně.

Zamyslela jsem se. Je pravda, že se můj úhlavní nepřítel zrovna nedá nazvat milým člověkem, ale...vybavovaly se mi různé vzpomínky...to neustále narušování mých snů...ty podivínské poznámky...když jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě, že se ke mně vlastně ještě nikdy nikdo nechoval vlídněji. Nepotřebuji přece slýchat patolízalské řeči, ani být v jednom kuse utěšována. Přeji si jen, aby se mnou někdo jednal jako se sebou rovným...a mám pocit, že v tomhle se s Alezallenem shodneme.

"Do toho vám nic není!" zopakovala jsem jednu ze svých oblíbených vět a hbitě uskočila vzad, abych neschytala smrtelnou ránu. Sakra, pokud to tak půjde dál, brzy narazím do zdi...

"Možná." přikývl Amarion. "Ovšem, faktem zůstává, že jste sem přišla s myšlenkami na svou vlastní bezcennost...odhodlaná prohrát tento souboj!"

"Ne-" chtěla jsem odporovat, ale to, že mi ve stejnou chvíli vyrazil meč z ruky, mi naprosto vzalo slova. Já...já...já byla odzbrojena a...ne...neuvěřitelné...prohrála jsem!

Vyděšeně jsem sledovala svého protivníka, jak s jednou rukou za zády (v té držel tu zatracenou knihu) míří čepelí svého meče na mou hruď. Nedokázala jsem to. Právě mi utíkají poslední vteřiny života. Bylo mi jasné, že Správce v sobě těžko najde slitování a ani jsem o to nestála. Chci zemřít jako válečnice. Poražená, probodnutá, ale alespoň nežebrající o svůj mrzký život.

Fajn. Pokusila jsem se své dosavadní žití shrnout....

Poslali mě kdysi do Starlandie, abych žila u svého otce (protože mi můj rasový původ nedovoloval zůstat na Wala-Ibě, hlavně vzhledem k tomu, že je moje matka prý nějaká tamější šlechtična). Jenže, zapomněli mi říct jeho jméno i místo pobytu. Že prý "pokud tomu osud chce, tak ho najdu sama". Nutno připomenout, že mi bylo čtrnáct let a s hledáním ztracených příbuzných jsem nějaké valné zkušenosti rozhodně neměla.

A tak jsem to vzala a rozhodla si raději splnit svůj velký sen- využívat svou sílu k ochraně ostatních. Doslechla jsem se, že tuhle funkci prý plní čtvrtý prapor armády. Pokusila jsem se narukovat, ale odmítli mě zaprvé kvůli věku a pak taky proto, že drobnému rozčepýřenému děvčeti se těžko věří, že prošlo elitním bojovým výcvikem a že její bývalí krajané přirovnávají její nadání k bohům...

Jenže to mě neodradilo a po době opravdového snažení se mi podařilo předstoupit před císaře. Vysmál se mi a jen tak, asi aby se pobavil, mi navrhl zkoušku- že pokud porazím pět jeho nejlepších válečníků, bude o mých službách uvažovat. A k jeho obrovskému překvapení, zvládla jsem to bez vážnějších zranění. On se tehdy rozesmál a pořád vykřikoval, že "to našel". Nechápala jsem, o čem to mluví, ale později mi došlo, že ve mně uviděl nového, mladého a učenlivého supervojáka, tank z masa a kostí, který bude skákat, jak on píská. Opravdu neměl daleko k tomu, aby vyskakoval radostí do stropu.

Vím, že začátek mé kariéry neproběhl zrovna slavně, ale uznejte, rozhodně lépe, než tenhle ubohý konec. Tedy... klid, Kiaro... zase tolik se toho neděje. Viděla jsi smrt, rozdávala jsi ji a to v takovém měřítku, že se pro tebe stala prostě jen denním chlebem, a tak si ji dnes prostě jen vyzkoušíš z pohledu toho na opačné straně ostří.

Zažila´s jen práci, pohrdání, zkázu a samotu...to nevadí, každý prostě nebyl zrozen ke štěstí. A co ty víš? Třeba v příštím životě? Možná se narodíš jako obyčejná dívka v mírumilovném světě, budeš studovat, rozvíjet nějaké pacifističtější zájmy než šerm, tví rodiče možná budou vlastnit malé květinářství a ty budeš pečovat o květiny, bez toho, abys někdy viděla stříkat krev. Už nikdy neuvidíš umírat člověka... už nikdy nebudeš muset utnout něčí hlavu... a ti povrchní pokrytci, kteří na tebe každý den plivali a nadávali, už tě nikdy nespatří...a Alezallen nebude mít s kým pozorovat piraně...jednoduše, Kiaro, nehysterči- tvůj život se po smrti nepochybně zlepší.

Počkat! Teď mi to došlo...když jsem pomyslela na ty ryby... "A hlavně nezapomeň, co jsme si slíbili, Kiarko. Klidný důchod a jezírko s piraněmi...a že budeme jednou ve stáří často chodit k tomu jezírku popíjet čaj a vzpomínat..." hlas toho podezřelého čaroděje mi zněl v hlavě. Divná vzpomínka. Ale...něco na tom bylo. V těch jednoduchých větách a celém kontextu, v kterém byly řečeny, se skrývalo určitě víc. Respektive, s největší pravděpodobností můj momentální smysl života.

"Je mi to velice líto, generále..." zašeptal Amarion posmutněle a čepel jeho zbraně proťala vzduch.

Jaké bylo jeho udivení, když se ukázalo, že pouze vzduch.

"Všechna lítost je na mé straně, vážně..." namítla jsem. Mluvilo ze mě odhodlání a také trochu fakt, že si to má krvelačná stránka doslova a do písmene užívala. Ačkoli jeho útok nebyl slabý ani pomalý, přesto má dlaň dokázala ostří zastavit. No a co, být příšerou má své výhody...

S jistým, nevím odkud pramenícím sebeuspokojením jsem pokračovala: "Došlo mi, že se mi dneska moc umírat nechce. Víte, to, co jste provedl rodině Istanských, se mi ani trochu nelíbí a myslím, že by si Alezallen a Anaotteka opravdu zasloužili naplnění své pomsty. Jsem na jejich straně a nenechám se zabít, protože beze mě by to proti vám a té vaší úžasné Nei-ke-ti-aně měli hodně špatné!"

Má krev už skapávala na podlahu, ale mě to bylo úplně jedno. Začínala jsem totiž chytat ten záchvat a pokud mě rychle někdo nezpacifikuje, mám dojem, že se i poslední zbytky mých morálních zábran rozplynou a krve tu bude mnohem, mnohem více.

Aniž bych vůbec věděla, co dělám, z mé druhé ruky (té, ve které jsem nesvírala ostří) vyšlehla jiskřivá koule k destrukci zrozené energie. Ne! A potom už jsem nevnímala vůbec nic. Použila jsem magii a to je má osobní cesta do pekla. Má síla se zmocnila všeho ostatního. Racionalita, emoce, to všechno pro mě přestalo existovat. Jen boj, jen krev! Rvát, sekat, trhat, brát život!

Nic jsem si ze svého běsnění sice nepamatovala, ale i tak ve mně ječela obrovská lítost. Co jsem to...ne...já...asi jsem ho zabila...proto můj děsivý záchvat pominul...už v okolí nezbylo nic ke zničení...padla jsem na kolena a křičela zoufalstvím. Právě jsem naprosto nemilosrdně ukončila život člověka!

Alternativní prostor se narušil a rozplynul. Já klečela na skutečné podlaze a doufala, že události odtamtud se do téhle reality nepřenášejí...Ale na mé dlani stále zel dlouhý hluboký škrábanec a tohle zranění i připomínalo krutou skutečnost.
Ale když jsem pozvedla hlavu, málem mě ze samé úlevy dostal infarkt. Správce nejenže žil, ale dokonce stál na nohou.

"Generále..." zavrčel vztekle a přes kabát jeho uniformy začínala prosakovat karmínová krev. "...proč...?" vydechl a mírně se zapotácel.

"Amarione! Jste v pořádku?" Uznávám, tohle byl ode mě trochu tupý dotaz, ale v panice té chvíle mě nenapadlo nic lepšího.

Alezallenovi chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady. Zřejmě nad tím přemýšlel přibližně tři sekundy. "Vytváření alternativních prostorů zase tak dobrý byznys asi nebude, že?" sadisticky se zasmál a zvedl ze země svou dýku, která mu musela upadnout, když ho tehdy zasáhl Ki-e-miho blesk.

Neváhala jsem ani chviličku. Rázným rychlým krokem jsem se znovu postavila mezi ně. "Chceš-li udělat to, co si myslím, budeš muset napřed zabít mě!"

"Chápu, že jakožto sentimentalistka tomu nemůžeš rozumět, ale ta špína, které se zastáváš, poslala mou matku pod gilotinu! Žiju jen pro pomstu!" Zněl vážně netrpělivě.

"Jo?! Vždycky jsem si myslela, že chceš ovládnout svět!" zasyčela jsem naštvaně.

Obrátil hlavu a díval se někam do prázdna. "To je druhořadé! Kiarko, pochop mě- já to musím té kryse pořádně zúčtovat!"

"Už jsem to vyřídila za tebe, pokud sis nevšiml! Copak nevidíš, že sotva dýchá?!"

"Víš, pomsta ztrácí smysl, když ji za tebe vykoná někdo jiný!"

"To chceš být stejný jako on?!" zhrozila jsem se. No tak, vždyť já chápu tvou hysterii...ne, tvé zoufalství. Obětuješ vzteku všechno! Už teď jsi ztratil sám sebe, tak se probuď a chovej se zase jako Alezallen Istanský, arci-zločinec, budoucí vládce vesmíru a bytost, se kterou jsem navázala smlouvu! Tohle jsem mu chtěla pěkně nahlas říct, ale bála jsem se, že bych to nezvládla.

Zavrtěl hlavou, ale pořád se tvářil jako splašená srna. "Nikdy takový nebudu! On způsobil tolik smrti a bolesti svým blízkým!"

"Ano! A zaslouží si za to být spravedlivě souzen! A vražda příbuzného z pomsty, nebo z nějakého jiného důvodu- dobří lidé v tom nevidí rozdíl. JÁ v tom nevidím rozdíl! Pokud mě teď omráčíš nějakým jedem, tak...tak...Alezallene...už si nebudeme rovni! Budu tebou pohrdat!"

Pořád se mi nezdál v pořádku, ale už to alespoň vypadalo, že nad svým jednáním přemýšlí. Odložil dýku, ale pořád působil tak strašně zlomeně. Přála jsem si, aby nasadil jeden z těch svých nebezpečných zlověstných úsměvů, ale on pořád nic...

"Dobře. Stejně brzy zemře sám, tak proč bych se namáhal?" prohodil a dramaticky se zasmál. "Asi bych se měl jít podívat, kde je Anne, ale ona to určitě nějak zvládla. Zůstanu do poslední minutky tady...a sice nebudu zasahovat, ale nech mě přísahat, má malá sentimentalistko, že pokud se ta krysa nějak nevyzpytatelně pohne, je po ní."

"Děkuji..." Děkuji, že jsi mě nedonutil s tebou bojovat. "A-" chtěla jsem ještě něco říct, ale přerušil mě temný šepot. Amarion se vyčerpaně opíral o stůl a z posledních sil předčítal něco z té své knihy.

"Generále...vy...zaplatíte!" zasípal, jakmile jsem se otočila k němu. Přestal číst a vypadalo to, že zaklínadlo již nepotřebuje vyslovovat nahlas. Kolem knihy vířil jakýsi štiplavý prach a slova se vznášela ve vzduchu, zelená, třpytivá a zlověstná.

"Pane Správce, já...já se moc omlouvám! Mrzí mě to! Chtěla jsem vás jen odzbrojit, nebylo mým záměrem ublížit vám takhle moc!" vyhrkla jsem.

"Všechno jste zničila..." v ledově zelených očích mu plála nenávist smísená s žalem. "...už ji nikdy nenajdu...nikdy ji neuvidím..."

"Ne! Tak to není! Vy budete žít a znovu se s ní shledáte, ať už mluvíte o komkoli!" odporovala jsem a vrhla zoufalý pohled po jeho synovi.

"Velice nerad to dělám, ale...zde je nějaká léčivá substance...mělo by to pomoct." pokrčil rameny Alezallen a zněl vážně znechuceně. Podával mi nějakou podezřele vypadající zelenou lahvičku, která sice trochu bublala, ale jinak nepůsobila zase tak jedovatě. Já osobně bych to nevypila, ale...abych zachránila člověka, kterého jsem na pokraj smrti přivedla vlastní silou, budu tomu roztoku věřit.

"Tady! Tohle vás vyléčí!" natáhla jsem ruku s lektvarem k našemu zraněnému nepříteli.

"Já to nepotřebuji..." zasípal slabě. Nad tou zvláštní knihou pořád poletovalo čím dál tím více slov.

"No tak!" pobízela jsem ho naléhavě.

Věnoval mi ten nejzáštiplnější pohled. "Nepřijmu pomoc...od pouhého vraždícího...monstra..."

"Jak si to troufáš mluvit se zástupkyní vítězné strany?! Nedělej drahoty a koukej už buď si vzít ten lektvar, nebo konečně zemřít!" zasyčel černokněžník, který se očividně svého vzteku nehodlal vzdát.

"Generále...jste stvořena jen k ničení...tak zhyňte...!" ignoroval ho jeho otec a pořád se tvářil tak strašnězoufale. Pomyslela jsem si, že určitě za chvíli ztratí vědomí, a taky že se tak stalo.

Výčitky svědomí roztřásly mou duši. Co jsem to sakra udělala?! Běžela jsem k němu a poklekla vedle něj. Fialovooký čaroděj mezitím přešel ke knize a se zájmem si ji prohlížel. Zelená slova na něj překvapivě ani nezaútočila.

"Amarione, prosím, poslouchejte mě!" oslovila jsem zraněného důrazně, abych si ověřila, jestli opravdu omdlel.

Ukázalo se, že ne. "Plánujete mě...dorazit? Proč...jste tak krutá...? Vž-vždyť já se... jen snažil dostat se domů..." vrčel.

"Skrz smrt vlastních dětí!"

"Oběti jsou nutné...!"

"To se opravdu tak zoufale potřebujete dostat pryč odtud?"

Trhl sebou a výraz v jeho očích se úplně změnil. "Děkuji..."

"Za-za co děkujete?!" vyhrkla jsem zmateně.

"Zabrá...nila jste..." hlas mu už pomalu selhával. "...zabránila jste mi...udělat druhou největší...chybu..." stále krvácel a čím dál tím víc slábl. "...mého života..."

"A...a co byla ta první?" zeptala jsem se věru inteligentně.

Jen se pokojně pousmál. Pak byla ovšem chvilinka duševního zdraví pryč a jeho oči zase zářily nenávistí, zoufalstvím a vztekem.

"Doufám... že zemře...te v bolestech, generále!" zasyčel pohrdavě a...a....nedokázala jsem tomu uvěřit...přemístil se pryč? To měl opravdu ještě tolik síly? A proč si nevzal ten lék? Vždyť ho to zabije! Ne!

Celá roztřesená a v těžké depresi jsem vstala. Má mysl to stále nemohla vstřebat.

Alezallen pravděpodobně dokončil průzkum knihy. "Nedávej si to za vinu. Dostal jen to, co si zasloužil. Spravedlivé tresty vy sentimentalisté uznáváte, ne?"

"Já...já ho asi zabila..." vykoktala jsem.

"Možná." připustil, ale nijak sklesle se netvářil. "Pravděpodobně ale, jak svého drahého tatínka znám, měl v záloze nějaké místo, kde ho vyléčí. Uvidíš, že se za pár let objeví v plné síle znovu. Už svou smrt nafilmoval jednou...tak proč by to nemohl zopakovat?"

"Zase jsem byla ta, kdo to vyřešil hrubou silou...copak nejsem dobrá k ničemu jinému?" povzdechla jsem si.

"Tohle ti dělá starosti? V řádu fungování věcí máme každý své místo- například já a má sestra jsme si kdysi vybrali jinou cestu než ty. Studovali jsme, já chemii a fyziku, Anne panování a magii. V důsledku toho je z mého otravného dvojčete proslulá černokněžnice a já jsem úplně úžasný...ale kdybys nás postavila na bitevní pole, zakázala nám čarovat a sebrala duševní průvodce, nezmůžeme vůbec nic. Zatímco ty to máš sice tak trochu naopak..."

"Naznačuješ, že mi nejde fyzika?!" odporovala jsem jen tak ze zvyku. Jo, fyzice opravdu rozumím asi jako myš sarkofágům, ale...

"Vlastně ano." pokrčil rameny. "Jenže, je na tom něco špatného?"

"Víš, Alezallene, chápu, že se mě svým způsobem snažíš povzbudit, ale měl bys být trochu protivnější, motivační proslovy ti nejdou..." odvětila jsem chladně. "A navíc, tohle už jsem slyšela tolikrát..."

Usmál se jako liška na lovu. "Ano? A nabídl ti již někdo z těch, kdo ti ty proslovy vyprávěli přede mnou, abys se k němu připojila, abyste společně ovládli svět?"

"Co-co-cože...?!"

"Myslím to přesně tak, jak to zní! Má malá rozkošná sentimentalistko, pojď se mnou, já jsem génius a ty neporazitelná válečnice, svět před námi padne na kolena!" ďábelsky rozhodil ruce.

"Nikdy! Jsem voják, generál, služebnice císaře a uctívačka dobra!"

V těch jeho zatraceně krásných nebezpečných očích jiskřilo teplo. "Nepodstatné! Pojďme si podmanit alespoň malinký kousíček vesmíru, kde bychom mohli žít...a-"

"Ne, já s tebou rozhodně spolupracovat nebudu. Vždyť já tě vlastně nenávidím..." znělo to, jako bych si na to právě vzpomněla. A ne snad?, ozval se můj vnitřní hlas.

"Nenávist je základ... a mimochodem, nedokončíme tuhle naši roztomilou debatu doma?"

Kiaro, nebuď srab. Jednou to říct musíš. Jenže nechci! Ale...čím dříve se donutím to říct, tím lépe..."Alezallene, vždyť my už se doma vídat nebudeme..."

Čas trollů XX.

25. září 2014 v 21:05 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak, mám pro vás zásadní otázku- máte náladu na trochu sentimentality? Pokud ne, nedoporučuji vám číst dál... Také se mi tahle krátká kapitolka zdá trochu sadističtější, ale to je věc názoru. Mimochodem, chtěla bych se zeptat- nevadí vám to neustále přepínání z ich do er formy a naopak? Dělám to proto, že se snažím psát pouze z pohledu Kiary, jenže ona nemůže být na třech místech najednou a "vševědoucí" taky není slovo, co bych zrovna použila do jejího popisu. No, doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit a děkuji za přečtení i komentář!

kapitola XX.- Zásada nedržet se zásad

opět pohled Kiara

Amarion se díval do prázdna a pravděpodobně vůbec netušil, jak mi odpovědět. "Je to tak, jak jsem říkal. Nesnášel jsem ji, absolutně." pronesl nakonec bezvýrazně.

"A kdy už ta Nějaká-síť-už-nevím-čeho bude připravená?"

"Brzy. A jmenuje se Hadí síť lží. S prominutím, proč se ptáte?"

Nadechla jsem se a namířila na něj špičku meče. "Protože vás do té doby musím zastavit."

"Váš smysl pro spravedlnost je velmi otravný." povzdechl si.

"A vy si zase nemůžete jen tak odstraňovat každého, kdo se vám nelíbí!"

V jeho zelených očích zajiskřila zloba. No ne, že se mi ho povede naštvat, jsem vážně netušila. "A myslíte si, generále, že je Alezallen jiný? Na mém místě by by zachoval ještě krutěji."

"Už o něm ani slovo! Jde tady o vás! Zastavte to, dokud je čas! Mezi mé povinnosti vojáka patří poskytnout civilistům veškerou pomoc, přísahám, že vás odtud dostanu! Všechny tři!"

"Kiaro...víte, jak dlouho jsem čekal? Napustil jsem zbraně trollů tím nejjednodušším jedem, aby ho můj syn nedokázal detekovat...jenže vy jste mi překazila plány. Potom mí lidé dostali příkaz rozdělit vás dva, jeho poslat dál, zatímco vy byste uvízla uvězněná v jejich táboře. Pamatujete si na to vězení, ne? Ta kudrnatá veš je tenkrát sice předběhla s vlastním plánem...ale málem to vyšlo. A pak už ubíhaly moment za momentem...až konečně jste dorazili tady! Dnes podstoupím oběť, a už to nelze vzít zpět!"

"Jo? Tak tě bude muset někdo vyvést z omylu, tati!" Anaotteka se malátně a s kyselým šklebem zvedla ze země. "Ale napřed, vyzývám na souboj-"

"Vždyť již dávno bojujeme."

"...ne tebe, Ki-e-miho! Chci bojovat s ním! A o samotě."

"Dobře, můžete odejít do jiné místnosti. Pche, ty si s prominutím vážně myslíš, že se ti povede ho přesvědčit, aby se přidal zpátky na vaši stranu?"

"Na tupé otázky neodpovídám. Samozřejmě, přece!"

"Dobře. Ki-e-mi, příteli, chceš se utkat s tou krvežíznivou čarodějnicí?"

Ari-chi-ri-ka-mi-ari přikývlo. "Touha po krvi musí být potrestána. Smrt v tomhle případě bude dostačujícím trestem."

"Zrada si zaslouží odměnu taky. A uvidíme, kdo potrestá koho..." královna se ušklíbla ještě více a pak se podívala na mě. "No jo, Koště..." a co řekla, mi vyrazilo dech. "...drž se. Hodně štěstí." jakmile to pravděpodobně se vším přemáháním dořekla, zamířila ke dveřím, jiným než kterými jsme přišli. Její bývalý duševní průvodce ji následoval.

"Víte generále, Hadí síť lží nemá slabinu." prohlásil Amarion zamyšleně.

"Jak to myslíte?"

"Prostě dokáže zabít i několik cílů najednou a to se stoprocentní účinností. Slabé existence, jako třeba můj syn, ji neumějí ovládat. Chtěl vás ochránit, protože by věděl, že jinak by vás omylem vystavil působení Sítě také."

"A co to s lidmi dělá?"

"Myslím, že to za chvíli uvidíte v praxi. Nebojte, díky té látce, která pořád koluje ve vašich žilách jste v bezpečí a můžete se dívat. Ovšem, moc hezký pohled to asi nebude..."

"Myslel jsem si, že dokážu ležet a poslouchat ještě chvíli, jenže mě to začalo nudit a už nespoléhám, že bys řekl něco zajímavého, takže..." pronesl Alezallen zákeřně a vstal. Mělo mě napadnout, že se nenechal omráčit, jen si našel vhodnější pozici pro odposlouchávání. To k němu sedí.

"Takhle špehovat a předstírat spánek je záludné a nečestné!" vyčetla jsem mu okamžitě.

Usmál se. "Mám z tvých komplimentů radost, moje malá sentimentalistko..."

"Přestaň mi takhle říkat..." zasyčela jsem, ale v hloubi duše mi to ani moc nevadilo.

"Výborně! Hadí síť lží-"

"Ty se nestydíš? Používat vypůjčenou sílu je ubohé. Máš mou lítost." černokněžníkovy fialové oči zářily chladnou nenávistí, zatímco jeho oponent ho sledoval spíše s jakýmsi odporem.

"To stačí, synu. N-gil-ang, víš, co máš dělat." zavelel Amarion. Duševní průvodkyně se rozzářila modrým světlem a místnost se brzy zaplnila tisícem hadů, kteří se neslyšně blížili k čaroději. Ten zavřel oči a rozpažil ruce. Jakmile se ho plazi dotkli, změnili se v jiskřící červený provaz. "Přesně jak jsem plánoval..." stačil ještě zlověstně zašeptat, než ztratil vědomí.

Pohled vypravěč

Mezitím se za královnou zabouchly masivní dveře. Nepochybovala, že je uvězněná. Ale ne sama, jelikož ari-chi-ri-ka-mi-ari neumějí procházet zdmi, takže pro Ki-e-miho platilo to samé.

"Škoda. Doufala jsem, že když tě odvedu z Nei-ke-ti-anina dosahu, že se probereš. No, smůla." prohlásila a rozhlédla se kolem. Sál zel prázdnotou.

V jindy pokojných a laskavých očích duševního průvodce se objevila temná zášť. "Není z čeho se ,probírat´! Konečně jsem svobodný!"

"Jo, no pokud je ,svoboda´ nechat si vymýt mozek a pomalu vysávat, dokud z tebe nezbude nic, pak jsi opravdu svobodný." přitakala sarkasticky.

"Přestaň používat své lži..."

Anaotteka udělala několik kroků směrem k němu. "Mou pravdu!"

"Přestaň!"

"Ty mi nemáš co rozkazovat a já, já Anaotteka Zelená, tě přivedu zpět, nebo...přivedu zpět. Jiná cesta není!"

"Nikdy sis mě nevážila, krutá královno, jen mi dávala příkazy! Dívala ses na mě celé ty roky jako na špínu u tvých nohou!" syčelo ari-chi-ri-ka-mi-ari pohrdavě.

Oslovená se zanořila do vzpomínek.

"Paní chůvo, proč Ayanee nepřijde?" tázalo se sedmileté děvčátko.

"No...princezno...víte...vaše kamarádka se vás nejspíše bojí, provedla jste jí něco velmi ošklivého, vzpomínáte?"

Dítě nakrčilo nos. "Jen jsem jí vyprávěla pohádku a pak udělala ,baf!´..."

Služebná se zasmála. "Lady, ty vaše ,pohádky´ by vyděsily i dospělého válečníka..."

"Ayanne je strašpytel, já se s ní už nebavím!" holčička založila ruce v bok a pozvedla hlavu. "A All a Anne?"

"Váš bratr dnes otrav- tedy, pomáhá vědcům v laboratoři a vaše sestra se učí číst."

"Tak já si budu hrát sama!" rozhodla princezna a uraženě odkráčela.

Sedla si ke svým hračkám. Měla sadu malinkých pozlacených panenek, dřevěné vojáčky a vláček až ze Starlandie.

"Hloupý Alezallen, ošklivá Ayanee! Sama..." vzala do ruky vláček a pak ho zase položila. "...to je nuda..."

Všimla si, že se v jejím pokoji zhmotnilo ari-chi-ri-ka-mi-ari. Znala ho, bylo její. Chlapec úplně stejně starý jako ona, s rozcuchanými vlasy neurčité a barvy a v tradiční istanské tunice. Tvářil se trochu vyděšeně.

"Běž pryč." odbyla ho, ještě než stačil promluvit.

"Ctihodná princezno, trápíte se?" Anaotteka ho nikdy neměla moc ráda, nesnášela jeho strojené chování, které nasvědčovalo, že se takové věty učí nazpaměť, protože si myslí, že je to jeho povinnost. Ona na to měla jiný názor. Věřila, že kdyby se někdy choval jako její vrstevník, že by mu hlavu nikdo neutrhl.

Raději mu neodpověděla, viklal se jí další z mléčných zoubků a ona se bála, že by v důsledku toho trošku šišlala. Styděla se za to. Sedm let nebo ne, princezny přece nešišlají!

"Na co hrajete?" zeptal se se zájmem a už zněl více jako sedmiletý kluk.

"Na nic." zpražila ho s rukama uraženě založenýma na hrudi. "Nikdo si se mnou nechce hrát!"

"A-"

Nakrčila nosík. "Zajdi pro Ayanee!"

"Vaši kamarádku...ale já umím jen bojovat..." zamumlal sklíčeně. Doopravdy dost dobře tehdy ještě neuměl ani to. Neovládal ani polovinu ze svých útoků a nedokázal správně mířit.

Děvčátko se urazilo ještě více. "Jsi zlý!"

"Nejsem!" bránil se, ale potom se zatvářil vystrašeně a couvl o krok do rohu místnosti. "Promiň-te...já nechtěl po vás kři-křičet, princ-cezno..." zamumlal tak tiše, až mu nebylo vůbec rozumět.

"Říkej mi ,Annie´!" napomenula ho maličká budoucí královna. "Nikdo si se mnou nechce hrát a nikdo mě nemá rád!"

Její ari-chi-ri-ka-mi-ari sebralo úplně všechnu odvahu a přisedlo si ke hračkám naproti ní. "Na co hrajeme?"

"Já se s tebou nebavím!" odsekla tvrdohlavě. Potom si ale všimla, jak zesmutněl. "Ty nelžeš?"

"Nikdy bych nelhal! Byla jste moc smutná..."

Děvčátko se z nenadání usmálo, ale docela přátelsky. "Teď už jsem veselá!"

A on jí úsměv oplatil, poprvé v životě.

Anaotteka si na ten den vzpomínala docela živě- od té doby totiž pro ni Ki-e-mi postupně začínal znamenat mnohem víc, než než pro většinu Istaňanů jejich duševní průvodci. Stával se totiž jejím jediným přítelem. Od toho dne spolu trávili čas skoro pořád, povídali si a procvičovali své schopnosti. Zvykla si bojovat s ním bok po boku a už vůbec si nedovedla představit život bez něj.

Tak či tak si nikdy neuvědomila, že by se na něj dívala nějak extrémně z vrchu. Ano, občas se trochu povyšovala, ale to přičítala své povaze a tomu, že ji už v kolébce každý kolem oslovoval "ctihodná princezno". Rozhodně to nikdy nemyslela nějak zle.

Její fialkové oči ho vzdorně propalovaly. "Posloucháš se vůbec? To ti vážně vymazali paměť a úplně vygumovali mozek?!"

"Mlč, krutá královno!" zavrtěl hlavou rázně, ale bylo vidět, že se sebou bojuje. Natáhl ruku vpřed a připravil si blesk.

"ŘÍKEJ MI SAKRA ZASE ,ANNIE´!" zaječela oslovená a před ní se rozzářila koule ničivé energie.

A o zlomek okamžiku později se střely s impozantním výbuchem střetly.

mezitím

Když se Alezallen vzpamatoval, uvědomil si, že pořád vězí v Dimenzi trollů. Ach, jaká otrava, páchání zločinů téměř nemožné a podmanění si světa taktéž, prostě hrůza. Písek a štěrk. Takhle si ráj rozhodně nepředstavoval. Monotónní obloha bývá modrá i béžová, ale zrovna teď je černá. Nastala pseudo-noc. Štvalo ho to. Zbožňoval svit hvězd, který tady očividně prostě nevedli. Matně si vzpomínal, že nedávno nějaké hvězdy viděl...že je pozoroval s někým...ale nemohl si vybavit s kým.

Pořád mu v hlavě vrtal pocit, že se prostě nemůže hnout z místa, protože něco důležitého tady chybí...a to něco tady nesmí nechat.

Ano, už si vzpomínal...Kiara! Asi se neopatrně přemístil, což mu způsobilo malý výpadek paměti, který už ale hravě zažehnal. Nedělalo mu starosti, proč se musel teleportovat a jestli se tak vůbec stalo, prostě všechno bylo v pořádku. Jeho mysl spala na hřejivých vlnách klidu. Přežila pouze jedna naléhavá otázka- kde je ten roztomilý generál, jeho společnice?

Proto si upřímně oddechl, když ji uviděl přicházet z nedaleka.

"Má drahá sentimentalistko, proč jsme se rozdělili? Copak nevíš, že v momentě, kdy byl vytyčen nějaký konkrétní zlotřilý plán, už se pěšáci na šachovnici nesmí vzdálit, jinak by to celé ztroskotalo?" zeptal se s mírným úsměvem, ačkoli sám moc nevěděl, o čem to mluví. Aha, ano! Jde zabít Amariona a Kiara mu v tom chctě nechtě pomůže.

Když tak, tak ji alespoň může použít v boji proti trollům. Tedy, tak se alespoň rozhodl, když před několika týdny přistáli v tomhle zapadákově. Za tu dobu možná trochu změnil názor. Už ji nechtěl jen využít, což by se mu stejně nějak vymstilo, ale viděl v ní rovnocenného soupeře- nebo ještě lépe, komplice, spojence, spřízněnou duši. Ona už nebyla pěšák k využití a obětování, to vůbec ne.

"Netuším, prostě jsi najednou zmizel, tak jsem tě vyrazila hledat..." pokrčila rameny.

"Bála jsi se o mě?" uculil se. Věděl, že tohle poznámkou ji rozhodně naštve, ale...

"Ani nevíš jak! Byla jsem strachy bez sebe! Ještěže jsem tě našla!" vydechla. Na tomhle něco nesedělo...takhle by Kiara přece neodpověděla, ani kdyby ji za to někdo zaplatil. Ale to přece není nic, co by ho mělo znepokojovat, ne?

"To mi lichotí..."

"To jsem ráda." široce se usmála. Alezallen si všiml, že dívka pořád svírá rukojeť meče. Ale to je samozřejmé, odkudkoli se přece může kdykoli vynořit písečný troll. Všechno je v pořádku, svět odpočívá...

"Pojďme ovládnout svět..." navrhl zlověstně.

Válečnice se pořád blbečkovsky usmívala a přiblížila se k němu ještě víc. "Ano! S tebou cokoli!"

A v tom momentě si černokněžník vzpomněl. Kouzlo pominulo.

"Dobrý pokus." ocenil a přemístil se o pár desítek stop dál a místo, kde ještě před zlomkem vteřiny stál, proťala čepel meče. "Ale Hadí síť lží je bohužel i můj revír, N-gil-ang. Nedostaneš mě tak snadno..."

"Asi máš pravdu...já osobně se vlastně trochu bojím...ale tady má zbrusu nová falešná kamarádka to dokáže, že ano, Kiaro?"

Čaroděj se jen záludně zasmál. "A víš, že to tady vlastně ani moc neřídíš ty? Když jsi stvořila falešnou Kiaru pro útok, já si povolám falešnou N-gil-ang na obranu. Vlastně, již se tak dávno stalo. Jak dobře víš, já sám o sobě teleportaci neovládám."

"To tě nezachrání! Vlastně...proč s tebou vůbec mluvím?! Vždyť jsi můj bývalý otrokář, nenávidím tě!" hlas duševní průvodkyně utichl.

Oživlá součást Hadí sítě lží znovu zaútočila. Její cíl měl velký problém rozpoznat, z jakého směru rána přijde, tak rychlá byla. Nemohl dělat nic víc, než se zase rychle přemístit. Ostří jej minulo jen o vlásek. A bojovnice působila opravdu neúnavně, jakoby se ani nepotřebovala zastavit a alespoň na vteřinu si odpočinout. Výpad za výpadem nutila vládce zla předvádět, co všechno teleportační schopnost jeho ari-chi-ri-ka-mi-ari dokáže. S uspokojením zjistil, že se mu zatím daří držet rychlost. Jen sekundová prodleva by ho mohla stát život.

"Hadí síť lží je vlastně technika, která uvězní nepřítele ve štítu a nutí ho v neexistujícím světě zažít ty nejhorší noční můry. Perfektně sadistické, nemyslíš? Jsem na to docela pyšný." vysvětloval Alezallen, zatímco se jen tak tak vyhnul útoku, který by ho za normálních okolností připravil nejméně o ruku.

"Nepodstatné."

"Věděla jsi, že limit pro prostorové skoky čítá u N-gil-ang až tři sta osmdesát tři přemístění bez jakéhokoli času pro ochlazování a nabíjení? To znamená-"

"-že tě zabiju na třístý osmdesátý čtvrtý pokus."

"Docela pěkná odpověď, ale trochu málo procítěná. Postrádáš nenávist!" napomenul ji černokněžník se širokým zlověstným úsměvem. "Škoda, že nejsi opravdová Kiara. S ní je mnohem větší zábava a tohle malé rande by mohlo být o tolik lepší..."

Jeho protivnice najednou zmizela. "Měl bys méně žvástat, více uhýbat." poznamenala, když se mu zjevila za zády a rozmáchla se. Čepel jejího meče svištěla vzduchem. Budoucí pán vesmíru se na ni ohlédl a jeho ametystové oči zářily něčím nepochopitelně zákeřným a přitom pobaveným.

Zbraň se zastavila. Ať už se přízrak stvořený vražedným štítem snažil pohnout jak chtěl, prostě to nešlo. Jak ostří, tak její paže se ocitly zmražené v čase neprostupnou telekinezí.

"Je mi líto, ale kdybys mi uťala hlavu, nesplnilo by to estetické normy. Navíc jakožto vedlejší efekt by mě to poněkud zabilo." otočil se k ní a nastavil její meč tak, aby čepel mířila k jeho srdci. Doufal, že ho znalosti lidské anatomie nezklamou. Pokud se mýlí jen o kousek... "Dobře, takhle je to lepší." pousmál se a s naprostým klidem se nechal nabodnout.

Mezitím

Ki-e-mi vyvázl bez zranění, což bylo u nehmotné bytosti samozřejmé, ačkoli na něj de-facto spadl těžký strop. Trosky jím prošly jako duchem, což ostatně technicky byl. Rozhlédl se kolem sebe. Naštěstí se zhroutilo pouze jedno křídlo budovy, jeho člověk je v bezpečí.

Ne, počkat! Není! Vždyť by se vsadil, že ona byla přítomná té hrozné explozi! Kde je?! Co když se zranila?

Znovu omyl. A proč vlastně pomyslel na svého chráněnce jako na "ni", když je přece řeč o králi Amarionovi, ne? A jeho veličenstvo naštěstí výbuchu uniklo. Nachází se přece v nepoškozené části paláce.

Ne! Něco mu říkalo, že jeho lidský spojenec trpí a určitě je v nesnázích.

Co se stalo králi?!

Ne králi, nýbrž královně. Žádnému králi se přece nezpovídá!

Správně! Lady Anaotteka Zelená, vládkyně jedné části rozpolcené Istany, kněžna a úhlavní nepřítel soudní rady, jen ona si zaslouží jeho oddanost a úctu!

Ne! Propagandistické žvásty! On prostě nepatří k té čarodějnici, paní Nei-ke-ti-ana mu přece zakázala poslouchat její příkazy!

Jenže přece musel mít důvod, proč ji kdysi slepě zbožňoval, ne..?

Na nic si nevzpomínal.

Navíc, už je buďto mrtvá, nebo právě umírá. Zřítil se na ni strop!

Vypudil to z hlavy a plánoval běžet pánovi na pomoc, ale zdálo se, že se nepohne ani o krok. Točila se mu hlava a cítil, jak mu odcházejí i poslední zbytky síly. Jeho světlo sláblo. Zatmívalo se mu před očima. No tak, ta wala-ibanská kreatura mezitím pána zabije! Ne! Ovšem i přes všechny námitky se jeho nohy nechtěly hýbat. Přísahal by, že mu někdo položil na hlavu těžký balvan. Připadal si tak zesláblý...

V tom k jeho uším dolehl zvuk podpatků klapajících o nerovnou zem.

"Ty tedy vypadáš...zní to, jako bych vyhrála! Tak co, na čí straně jsi?" promluvil ten neodbytný, melodický a podmanivý povýšenecký hlas. Ještě v sobě našel sílu, aby ji vyhledal očima. Kráčela k němu hrdě pavím krokem a neměla na sobě ani škrábnutí. Očividně výbuch předvídala a stihla se včas teleportovat. To mu teda na náladě v tom okamžiku moc nepřidalo. O to hůře, že ji začínal vidět dvakrát.

"Já neměním strany...jsem věrný...svému králi..." zašeptal tiše a namáhaně.

"Neměníš strany? Vážně?" vysmála se mu a její krvavě fialové oči se třpytily.

"Já..." chtěl se bránit, ale hlas mu znenadání selhal. Měl dojem, že brzy omdlí.

"Nei-ke-ti-ana tě ovládá! Vymyla ti mozek! Je to její schopnost! A teď tě požírá! Absorbuje! Sílí na tvůj úkor!" zaječela šlechtična.

On ji neposlouchal. Svět se s ním zhoupl a mu se podlomila kolena. Sesunul se k zemi, ale zůstal při vědomí.

"Ki-e-mi!" vyhrkla čarodějka spontánně s naprostým zděšením v hlase. Rychle k němu poklekla a proklínala se, že nemůže nic udělat. Pokud se jí nepodaří jakkoli ho vysvobodit z moci bývalé duševní průvodkyně její matky, tak je do půl hodiny po něm. I po N-gil-ang, ale to už je Alezallenova starost.

"Krutá...královno..." oslovil ji.

"Poslouchej mě! Jsi-"

"...bývalý...zdroj tvé...síly?"

"Ne! Můj jediný přítel!"

"Lži..."

Zavrtěla hlavou. "Sakra! Nenechám Nei-ke-ti-anu, aby mi tě sebrala, je ti to jasné, že?!"

"Lady...Nei-ke...ti-ana je má mentorka..."

"Byla! Teď už dávno není! Vzpomínáš si?! Amarion si ji odvedl s sebou, když zbaběle zdrhl potom, co zabil mojí matku!"
Anaotteka si sundala náhrdelník moci z krku a vytáhla drobný křišťálový nožík zašitý v nenápadné krajce na šatech. Trochu je tím sice poškodila, ale co se dá dělat. Vzala perořízek do ruky a s přemožením pudu sebezáchovy se řízla do cévy na zápěstí druhé paže. Sykla bolestí a sledovala, jak vytéká karmínová krev. Sebrala svůj náhrdelník a nechala rudé kapky stékat po dřevě. Rýha ve tvaru blesku se v mžiku naplnila královninou krví.

"Tak..." začala šlechtična roztřeseně. "Pokud toto nezabere, pak už nic!"

Sevřela zkrvavený přívěsek v dlani a opatrně jej přesunula k ruce svého vyhasínajícího přítele. Ačkoli světlo už začínalo mizet, pořád cítila jeho působení. Nemohla se nehmotné bytosti přímo dotknout, ale i přesto posunula dřevěný artefakt ještě blíže a to až tak, že její ruka s zakrváceným náhrdelníkem protínala světelný obrys jeho dlaně. Vnímala mírné mravenčení a teplo.

"Vrať se! To není rozkaz...to je...to je..." i v takové situaci jí dělalo hrozné problémy nahlas to vyslovit. "...ponížená prosba!" vykřikla.

"Ty mě nemusíš...o nic prosit...Annie..." vydechl Ki-e-mi a jeho rty se zvlnily do jemného úsměvu.

"Díky...díky prozřetelnosti!" zasmála se královna úlevně a potlačila slzy štěstí, které jí zaplavovaly oči.

"To já...musím osudu...poděkovat..."

"Hned jak rozšlápneme Amariona jako blechu, vždyť jsme nepřemožitelní!" mladá vládkyně se euforicky culila.

"Už jsem to...dávno pochopil..." její duševní průvodce přivřel oči a láskyplně se usmál. "To díky tobě prázdnota zmizela..."

mezitím

Alezallen věděl, že si musí pospíšit. Nezbývá moc času. Měl by si pohnout už ze dvou důvodů- jakékoli zdržení či selhání zabije N-gil-ang a navíc by se vsadil, že by si to mezitím stačila Kiara vyřídit s jeho otcem a ta představa se mu moc nezamlouvala- nechtěl, aby bojovala jeho bitvy. Navíc, ten rozruch kolem Amariona je čistě rodinný spor.

Ležel na zemi, docela vážně zraněný a jeho protivník kolem něj kroužil jako hladový sup a nad hlavou se mu slétali havrani. Prostě všechno běželo podle plánu.

"No tak, to mě prostě necháš pomalu vykrvácet? Jsme ryolium, ještě k tomu laboratorně upravené, musíš mě zasáhnout přímo do srdce, aby si s tím mé regenerační reflexy nedokázaly poradit..."

"Pán si přeje, abys chcípl pomalu."

"No tak, v tom případě by ses mohla alespoň trochu snažit a trochu mě mučit, ne?"

"Ty jsi masochista?"

"Ani ne, ale tohle je prostě až moc pomalé." pro jednou mluvil upřímně. S tímhle tempem svou duševní průvodkyni zachránit sotva stihne. A přitom to je tak jednoduché! Potřebuje jen zničit Hadí síť lží a to se mu sice časem povede tak či tak, jenže vteřiny ubíhaly neúprosně.

Přízrak s podobou Kiary se zatvářil sadisticky. "Mám ti třeba uřezat končetiny? Takhle si to představuješ?"

"Ne, díky, raději umřu vcelku..." odvětil kysele, snažíc se získat nějaký čas. Síť je nastavená tak, aby zkolabovala, když se po ní rozlije dostatečné množství jeho krve, takže se snažil zranit se co nejvíc, aby to šlo malinko rychleji.

Součástka této zbraně asi ne pro vyhovění jeho prosbám, ale jen tak z nudy, přešla k němu a jen tak ledabyle ho bodla do levé nohy. Čaroděj si sice přesně tohle přál, ale i přesto syčel bolestí. Látka, kterou si vzal na utlumení jakéhokoli fyzického bolení, asi pozvolna přestávala účinkovat. Zatraceně, teď si musí pospíšit hned ze dvou důvodů- díky všem těm modifikacím pokládal sice za nemožné, aby upadl do bezvědomí v důsledku ztráty krve, ale i tak- bolest brzy i jeho připraví o vytříbené myšlení.

Nejvíce ho ale štvalo, jak poníženě teď před Amarionem vypadá. Vždyť se ta krysa musí cítit úžasně na koni! Doopravdy to tak ale není...každým svým krokem si ten zrádce čím dál víc a víc zpečetil svou porážku, copak to nevidí? Nebo se jeho syn mýlil...a všechna sláva, všechna čest, všechno vítězství bude patřit jemu. Alezallen to nemínil dopustit.

"Neměl bys už být mrtvý? Vždyť jsi samá rána a už se ani nemůžeš hýbat..."

"Zlo má tuhý kořínek...nesměl bych se nazývat padouchem, kdyby mě toto zabilo..." odpověděl čaroděj, ale hlas mu deformovala bolest. Snažil se neřvat, ani nevzlykat a zatím se mu to i dařilo, ale nevěděl jak dlouho ještě. Kdyby se mu povedlo doplnit si dávku analgetik...

"Jo? Tak ještě trochu přidáme, co?" navrhla Hadí síť lží sadisticky. "Co třeba něco, co by zanechalo trvalé následky?"

Už jenom chvilinka...a pokud ho za těch pár desítek vteřin stihnou rozřezat, bude to vážně k vzteku. "Nic takového není...Ve své laboratoři dokážu vyléčit jakékoli zranění, včetně hlubokých jizev a ztráty končetin..." konec věty neúmyslně protáhl do zoufalého "au".

"Trošinku to bolí, viď?" zašvitořil jeho protivník. "Tak ti od té bolesti trochu ulevíme..." a s těmito slovy znovu namířila meč. Černokněžník už sotva přemýšlel. Musí...musí se zbavit té bolesti...ne! Musí zachránit N-gil-ang!

"A teď ti vezmu život." oznámila Hadí síť lží, jakoby mu vyprávěla o počasí. Rozmáchla se, ale pak si to rozmyslela a ještě poupravila míření. "Teď!"

Kov jejího ostří ovšem zazvonil o čirý bakal.

"Vždyť on už nemůže bojovat!" vykřikla majitelka druhé zbraně. Černé oči měla trošku zmatené, ale jinak se tvářila docela bojovně. Alezallenovi v tu ránu došlo, že jeho plán je tím pádem v úplných troskách.

Před několika minutami
pohled Kiara

"Trpělivost, ctihodný generále. Anaotteka je již stejně pravděpodobně mrtvá..." napomenul mě Amarion, a rozhodně to neznělo trpělivě. Naopak. Působil, jakože se do tří sekund absolutně zhroutí.

"Tak zachraňte alespoň Ale-"

Správce mi bez ohledu na zdvořilost skočil do řeči. "Ne. Teď se už nemůžu obrátit a vrátit to zpět." vypadal vážně fanaticky.

"Jenže vy-"

"Nemluvte, generále! Jen si užívejte okamžiku vítězství!" oči se mu nějak divně leskly.

Teprve teď jsem si mimochodem prohlédla knihu, kterou celou dobu nepustil z ruky. Hádala bych, že je pěkně stará, šedá vazba už se začínala trochu porušovat. Obrovský nápis na obálce jsem nepřečetla, neboť mi změť nějakých divných teček a vlnovek vůbec nedávala smysl. Asi istanština. Problesklo mi hlavou, že ta kniha je možná mnohem nebezpečnější, než sám starý Istaňan i ukradená ari-chi-ri-ka-mi-ari dohromady.

Když už o nich mluvíme, Ki-e-mi se stále nevracel a N-gil-ang stála s rukama nataženýma před sebou a nepřítomným výrazem.

Vrhla jsem po vládci této dimenze znechucený pohled. "Víte, tohle pro mě vítězství rozhodně není!" Rázným krokem jsem se vydala k Alezallenovi, rozetnout pouta, které ho držely chyceného ve vlastní zbrani.

"Ne! Generále, nedělejte to!" vykřikl Amarion vyplašeně, ale bylo už moc pozdě.

Jakmile jsem se dotkla červené sítě, vyšlehl z ní had, obmotal se mi kolem zápěstí a zase se změnil v karmínový provaz. Sakra! A tohle bylo prosím to poslední, na co si pamatuju, než jsem ztratila vědomí...

SAP - kapitola I.

21. září 2014 v 20:34 | Kate Černobílá |  SAP
Nová společná povídka ode mě a Karin, ale pozor, vážně míněná. Ne žádný soubor co nejsměšnějších situací a rozhovorů, jako jsou Cesty jiným Osudem. Vymyslely jsme to mimochodem ve škole, v hodině tělocviku. Bude to pravděpodobně taková krátká vícedílná povídka, malá (velká) kritika světa, ale za to jsme si daly práci s promýšlením jistých rostlin a trochu divného terorismu, takže to rozhodně nebude nuda (myslím jako pro nás na psaní, na čtení si udělejte názor sami) :)
Jména jsou samostatná kapitola (mimochodem, všechna vymyslela Karin). Deventera jsme pojmenovaly podle jednoho města v Německu a ostatní jména vznikla, pokud se nemýlím, obvyklým skládáním slabik. A k názvu- to bude vysvětleno přímo v kapitole a ti z vás, kdo se vyznají v globálních problémech, jistě poznají, co jsme tím měly na mysli. Tak, přeji hezké počtení a děkuji za každý komentář!

I.

Plavovlasá dívka vzhlížela k monumentálnímu dřevěnému kolosu tyčícímu se vysoko, skoro až ke ztemnělým nebesům. Kdysi dávno ho již spatřila, ale nevzpomínala si, že by vypadal tak ohromujícně. To možná proto, že jí tehdy nesvíral strach. Připadalo jí, jako by tento prostředek byl ztělesněním temnoty. Nebylo jí to nepříjemné, nebo to alespoň nevnímala. Příliš se soustředila na svůj úkol.


Několik slunečních paprsků prosvítalo skrz pochmurné mraky a mořskou vodou zmáčené tmavé dřevo obrovské lodi se pod nimi skoro třpytilo. Bok plavidla zdobily výrazné ornamenty, odkazující na stáří bárky. Mezi nimi vévodila elegantní černá písmena, tvořící nápis Noční vítr, jméno tohohle symbolu vznešenosti.


Záři byly také osvětleny kapky vody tvořící celý nekonečný oceán. Loď působila, jako by neplula v něm, ale spíše se vznášela, nebýt čeřících se vlnek okolo ní, jak se mírně kymácela v začínajícím vichru. Ještě že odsud měla za pár hodin vyjet, bylo totiž zřejmé, že za chvíli začne bouře. Na západě, kam chtěla zamířit, však bylo jasno. Alespoň prozatím.

V přístavu už se mezitím formovalo hemžení nejrůznějších bytostí a kufrů, někteří se loučili, jiní hledali po taškách ztracené palubní lístky a odháněli ty, kteří se snažili ony lístky nalézt v cizích zavazadlech. Štěkot smutných psů, kteří odprovázeli páníčky až sem, se mísil s křikem a rámusem davu lidí. Vládl zmatek, neklid a přípravy k nalodění byly v plném proudu.

Aydlin se smutně pousmála. Pamatovala si, když kdysi zažívala něco podobného- tehdy se bála, aby se náhodou neztratila v takové mase svému bratrovi. Byli mladí a čestní. Ale to se stalo dávno. Nyní se zdálo být vše jinak. Dívce se to sice příliš nelíbilo, nicméně jejich cíle nebyly právě pro všeobecné dobro.

Přístavní hodiny nemilosrdně odbily půl čtvrté. Z čekající bárky spustili námořníci nástupní můstek a jakmile dřevo dopadlo na dlážděnou zem, dav zpozorněl a začala mírná tlačenice o to, kdo se nalodí dříve. Avšak zbytečně. Kontrolor palubních lístků už je řadil do fronty a pouštěl je na palubu jednoho po druhém. Lokajové se mezitím ujali kufrů.

Aydlin zůstala vzadu, a hledala svého příbuzného. Zrovna, když začínala panikařit, že se na ní vykašlal, přistoupil k ní a vítězoslavně zatřepotal palubním lístkem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nebyl jen jeden. Dívka se na něj nejistě usmála.

"Připravená?" oslovil ji.

"Ne," odsekla mu, ale navzdory tomu se vydala na palubu. Snažila se působit sebejistě, avšak vzhledem k okolnostem to bylo opravdu těžké. Averin musel skoro běžet, aby jí dohnal. Společně vstoupili na můstek, a nechali se unášet davem. Již nebylo cesty zpět.

Jakmile se na mladé sourozence dostala řada, hlídač se nedůvěřivě podíval na jejich vstupenku. Nějak se mu nezdála. A to konkrétně tím, že ať si ji prohlížel jak dlouho chtěl, ona se pořád ne a ne rozdvojit.

"Předložte druhou." vyzval je stručně. Jejich obličeje si zapamatuje, když už nic.

"É..." začal Averin a snažil se své sestře nenápadně naznačit, že přišel čas. Pokud rychle neodejde, jejich riskantní plán ztroskotá ještě dříve, než se jím vůbec mohli začít řídit. "Je to rodinný lístek!" prohlásil nakonec a s uspokojením sledoval rychle se vzdalující se Aydliina záda.

"Tak počkejte, pane, já si to ověřím." přikývl námořník, vytáhl nějakou tabulku a začetl se do ní. Potom s mírně naštvaným výrazem zvedl oči. "Žádné ,rodinné lístky´ nevydáváme! Ta slečna bude muset- počkat, kde je?"

"Omlouvám se," pravil Averin, ale nemyslel to ani trochu upřímně. "Chtěli jsme to zkusit. Tak nám ten podvod nevyšel. Nevím, kde je, ale myslím si, že se bála vašich výtek, a sama radši odešla z lodi. Víte, ona už je taková." Nestydatě lhal, ale ani při tom nemrkl.

"Tak dobře, pane. Můžete jít. Další!" zvolal hlídač a mladý muž s úsměvem pokračoval na palubu.




Aydlin mezitím uháněla dolů po točitých dřevěných schodech, temných jako ostatně vše na této lodi. Na dlouhé chodbě na okamžik zaváhala, a snažila si cestu vybavit v paměti, ale nakonec zahnula doprava. Sledovala nápisy na dveřích. Strojovna.. Ne, tudy to není. Vrátila se zpět, a běžela vlevo. Ano. Sklad. Přesně to potřebovala. Stihla to včas. Chodbou se začalo ozývat několik hlasů. V panice se schovala za jakousi obrovskou dřevěnou krabici. Mohly v ní být klidně výbušniny, ale ona nic lepšího neměla. Nakonec zjistila, že v místnosti ani lepšího úkrytu není. Tak tady stráví celou plavbu. Jako černá pasažérka.

Dívka zvědavě nahlížela za bednu, až jí z toho trochu bolelo za krkem. Tajemné osoby už dorazily do místnosti. Zamrazilo ji. K její úlevě ale hlasy nepatřily nikomu, kdo by měl co dělat s bezpečností. Ti lidé ani nebyli oblečeni v námořnické uniformě, patřili pravděpodobně k nějaké soukromé společnosti a přišli zkontrolovat...Aydlin se mermomocí snažila lépe zaostřit a věci identifikovat, ale nedařilo se.

Pořád to vypadalo jako obrovské rostliny. Už jen ty květináče! Kdyby si sedla za jeden z nich, spolehlivě by se skryla. Samotné majestátní kytky se výrazně kroutily, až se černé pasažérce zdálo, že mají volnost pohybu. Každá disponovala jen jedním, ale za to pořádným listem na straně stonku, který připomínal sloní ucho.

Z druhé strany rostliny vyrůstal impozantně působící květ různých barev, některé květiny až připomínaly duhu. Odstíny však do sebe s nádherou vplývaly, a tvořily tak jakési světelné iluze. Vypadalo to, jako by ze stonku rašil nějaký živočich, ale ve skutečnosti to byl pouze rozdvojený květ, který měl dokonce i zuby! V místě, kde se setkával se zbytkem rostliny, ho lemovalo několik menších okvětních lístků, zpravidla v trochu tmavším odstínu. Celé to vypadalo tak krásně a děsivě zároveň, že dívka málem nahlas zalapala po dechu.

"Vypadá to, že jsou kytky v pořádku. Uf, Deventer nás nepřetrhne. Jdeme podat hlášení?" shrnul to jeden z kontrolorů a nelegální cestující si opravdu oddechla. Nevšimli si jí!

"Deventer," odporoval mu jeden z jeho kolegů. "Nás stejně přizabije, akorát že kvůli něčemu jinému." Vyvolal nervózní smích. Nervózní, protože to byla pravda.

"To jo. A jindy si nás ani nevšimne. Ale kdyby sme se převlíkli za kytky, možná by nás povýšil..." Aydlin horko těžko zadržela smích.

"Ty seš hlava! Jdem si ušít převlek!" Dívka, která je odposlouchávala, opravdu doufala, že si dělají legraci. Tak jako tak, odešli.

Nelegálně cestující turistka znovu pohlédla na rostliny. Vypadaly skutečně nebezpečně. Již předtím si pomyslela, jestli náhodou nežerou lidské bytosti, ale zatím žila, takže to nebylo pravděpodobné. Pokud ovšem zrovna nemají plné žaludky. Ti námořníci přece naznačili, že se o ně někdo stará...



Mezitím na palubě se jedna cestující nervózně ohlížela. Ta loď musí být tak velká...a tím pádem se tam bohužel vleze hodně lidí. Spousta podezřelých... tedy spolucestujících znamená spousta práce. Položila těžkou modrou příruční tašku na zem. Jako jediná tehdy nedovolila lokajům dotknout se jejích zavazadel.

Poupravila si tmavě zelený kabátek a přistoupila k prvnímu z davu bytostí, koho uviděla. Vzpomněla si, že existují určitá pravidla nenápadnosti. Zásada číslo jedna- usmívat se. V důsledku působila jako pobavený žralok a člověk málem utekl.

"Ehm...po-potřebujete například vědět, kolik je hodin? Je tři čtvrtě na čtyři. Nebo snad chcete něco jiného?" Toužil se zubící se osoby co nejrychleji zbavit.

"Ne, ne- dobrý den, to dneska máme ale počasí, že? Nemyslete si prosím, že jsem od policie, nebo tak něco, ale nejste náhodou terorista?" Yeneria úsměv ještě rozšířila. Chtěla vypadat přirozeně a nenuceně, ačkoli se jí to příčilo. Nesnášela usměvavé lidi!

"Slečno, je zataženo. A pokud jste opilá, neměla byste se potloukat mezi námi, slušnými lidmi!" Cestující se znechuceně zašklebil, a ráznými kroky se vydal co nejdále od této podivné ženy.

Yeneria se zamyslela, co učinila špatně. "Příště bez toho počasí... Zkusím se zeptat třeba jestli neviděli nějaký zápas v kopané..." mumlala si, zatímco odcházela za dalším vyslýchaným. Času je málo a lidí moc!

Většina lidí jí utekla, nakonec se jí podařilo zastavit příjemně působící rodinku s postarším párem a jedním dítětem. Opět nasadila úsměv, a muž sebou trhl. Naštěstí však zatím nikdo neutekl.

"Děje se něco?" promluvila k ní žena. "Mimochodem ,asi nevíte, kde se nachází padesátá osmá kajuta, že?"

"Ne, omlouvám se, nevím, ale můžu zavolat na centrálu a-" pak si uvědomila, co říká a uculila se víc, aby to zamaskovala. "Ráda bych vám položila pár otázek. Hledám nebezpečného teroristu. Nevíte o někom?"

"Na této lodi je terorista?!" zhrozila se žena, a pevně k sobě přitiskla svého malého syna. "Vy- vy jste od policie?" Hlas se jí třásl.

"Ano- tedy ne! Možná, ale je to velmi tajné. A zachovejte klid, já ho vypátrám..." pak jí došlo, že právě rozdmýchává paniku. "...kdyby tady nějaký byl! Žádný není! Jen preventivní opatření!"

"Dost! Jdeme domů!" zavelela turistka.

"Ale...lásko, neblázni! Vždyť to má být dovolená! Po takové době. A slyšela jsi tady paní vyšetřovatelku. Žádný terorista tu není!" odporoval jí její manžel.

"Te-tero-teororista?" snažil se malý chlapec vyslovit složité slovo. Více z jejich rozhovoru již Yeneria neslyšela, protože se radši dala na únik.

Svůj kufr, zapomenutý kdoví kde, ani nehledala. Sluhové, také agenti v převlečení, jí ho přinesou...Nedostali ale ani zdaleka to nejhorší krytí, pomyslela si žena, když si vzpomněla na svou vlastní roli úspěšné obchodnice, nejbohatší pasažérky na lodi...





Všeobecná veřejnost měla za to, že rostliny tohoto druhu moc péče a pozornosti nepotřebují. Pro tyhle konkrétní to ale neplatilo. Alespoň v Deventerových očích ne. Už od momentu, kdy se vzácné květiny ocitly na palubě, o ně měl strach. Co kdyby dostaly hlad?

Myslel si, že je dnes první, vyjma svých podřízených, kdo zamířil do podpalubí. Nesmírně se na své okvětěné přátelé těšil. Podle jeho názoru se s nimi dalo vyjít mnohem lépe než s valnou většinou lidí. Velké davy ho děsily, a nebýt těchto rostlin, lodi by se vyhnul obloukem.

Před několika dny dostal příkaz přepravit sedm z nich za oceán. Nebyl z toho převážení zrovna nadšený, ale poslechnout musel. Kdokoli jiný by vybral pár svých lidí, ať vzácné rostliny dostanou na loď a hlídají je, ale on osobně by si to nikdy neodpustil. Musel se nalodit taky a starat se o ně sám, jinak by to přece nešlo!

Vešel do určené místnosti a rychle přelétl sals vilnis pohledem. Naštěstí se všechny všechny být v pořádku. Zalovil ve velké brašně. Nůž? Ne, potřebuje lahvičku. Nakonec vytáhl kýženou věc a natočil nádobku tak, aby mohla tekutinu rozptýlit přímo na listy rostlin.

"Vypadá to, že ti dva opravdu nic nepokazili...to je dobře. Podívejte, sice vám nenesu jídlo, ale mám pro vás tohle. Je to až z skoro druhé strany světa a mělo by vám to pomoct lépe vyrůst. Prý to obsahuje spoustu skvělých látek a stálo to dost peněz, takže to asi opravdu bude moc dobré. Bohužel, nemůžu s vámi dneska zůstat, protože je to pro lidi docela prudce jedovaté..."

Aydlin, stále skrytá za jedním z květináčů, zahltila panika. Možnost, že by muž neříkal pravdu, byla mizivá, a ona nemohla riskovat svou smrt. Z vězení jí možná její bratr dostane. Ona by ho totiž nikdy neudala. Bylo rozhodnuto. Musí se zachránit, ať to stojí, co to stojí. Pomalu a velice neochotně se postavila a vystoupila před hlídače sals vilnis. Se sevřeným srdcem k němu přistoupila. Hleděli si zpříma do očí.

"Prosím, já....nevím, jak ti to mám vysvětlit. Tak trochu se tady schovávám. Mohla bych ti první vysvětlit své důvody, než mě udáš? Můžeme si promluvit?"

"Člověk. Co asi pohledává ve skladu? Vyslechneme ji. Doufám, že vás nerušila při spánku."

"É....promiň. Netušila jsem, že tyto....rostliny vůbec někdy odpočívají. Dobře. Řeknu to takto- nepřišla jsem zde jako obyčejná turistka. Cestuji nelegálně, ale to pouze proto, že chci změnit svět. Co víš o Syntetických Artiklech Potravy? Pokud vím, jsou již rozšířeny po hned několika světech..." Hlas jí pomalu selhával.

"Mluví o SAP. To my známe. Víme, že je to jed. Zabíjí to velmi pomalu. My bychom to pro své zaměstnance nikdy nekoupili, že ne?"

"Tak nějak," potvrdila dívka. "Vlastně je to ale veřejnosti prezentováno jako nejúčinnější hnojiva a podporovadla růstu. Tak či tak, můj pobyt na této lodi je jediným způsobem, jak možná jejich výrobu, nebo alespoň dovoz, zastavit. Ještě se v tom orientuješ?"

"My známe propagandu. Výborně ji známe, takže tomuto člověku rozumíme. Pokud má tahle dívka způsob, jak zničit a zakázat SAP, my jí pomůžeme. Nesnášíme lidi, ale nemáme rádi, když zbytečně umírají. Také nás vytáčí naši kolegové, kteří nám pořád vnucují nějaká nechutná páchnoucí hnojiva za ještě nechutnější ceny. Chtěli bychom je odstranit."

"Děkuji, že mi rozumíš. Ty i tví...svěřenci. Chápu tě. Ale potíž není v tom, co chci udělat, ale jak to chci udělat. Mám v plánu unést loď. Možná si myslíš, že jsem teroristka, a možná jí opravdu jsem, ale jiná možnost není. Nejde jen o to, že umírají lidé, ale SAP ničí i samotné rostliny. Řekneš o mě kapitánovi?"

"Kapitán této lodi je idiot. My s ním nemluvíme. Pokud bude záhadná mladá teroristka chtít, může se ukrývat mezi námi. Ale my máme také své podmínky! Tento člověk mi vás bude na oplátku pomáhat krmit a hlídat. Potom nás může žádat i o pomoc v případném boji a my ji vyslyšíme. Další podmínka! Musíme znát teroristčino jméno."

"Dobře. Vy byste měli vědět dvě věci- jmenuji se Aydlin, a, to především, jsem mizerná zahradnice. Ale pokusím se žádnou rostlinu nepřelít, ani nepřiotrávit. Nevím, jak vám poděkovat! Zaplatila bych vám, ale proč si myslíte, že si přidělávám problémy tím, že cestuji načerno?"

"Aydlin nemusí děkovat, my díky obvykle nepřijímáme, což platí o sals vilnis, a Deventer není důležitý. Také nemusí platit, protože my jsme bohužel hrozně bohatí. Možná nás měla ale raději včera požádat, ať jí koupíme lístek, protože by to bylo snazší. Bereme v úvahu, že nás neznala, ale i přesto nás mrzí, že jsme nepomohli." Zelenooký vědec se rozpačitě odmlčel. "Ale měli bychom se taky představit. Jade, Zoe, Grace, Rosie, Leon, Diego, Amir a jejich mluvčí je Deventer. Prosíme, seznamte se."

"Jistě," odvětila Aydlin rozpačitě. "Chvíli potrvá, než si to zapamatuji, ale snad to nebude vadit. Takže...jsme se seznámili. Ehm, nezlob se, Deventere, ale mohla bych se tě zeptat, kdo ta jména vlastně vymýšlel?" Touto vcelku zbytečnou otázkou chtěla jen zamaskovat svou nervozitu. Ona netrpěla fóbií z lidí, ale fóbií z ozubených rostlin ano.

"Myslíme, že Deventer, ale nevzpomínáme si. Kdo vymýšlel jeho jméno, nevíme už vůbec, ale troufáme si říct, že jeho matka."

Dívka sklopila oči a ztišila hlas. "Omlouvám se, ale ty se...mě bojíš? Totiž, zajímalo by mě, proč se mnou nemluvíš přímo. Nevadí mi to, ale je to trochu zvláštní." To však byla pravda jen zčásti. Cítila se kvůli tomu tak vyplašená, že by opravdu uvítala, kdyby přestal.

"Možná. Lidé jsou děsiví. Většina z nich Deventera nesnáší a on na oplátku nedokáže vydržet jejich nenávistné pohledy. Jeho přátelé to nedělají. Bohužel se ho ale nemohou zastat, protože když mluví, nikdo kromě něj je neslyší, takže se rozhodl hovořit i za ně. Omlouváme se, všech osm z nás se omlouvá, ale nejvíce Deventer."

Černá pasažérka odolala pokušení mladého muže obejmout, aby ho utěšila, protože věděla, že tím by si ho zcela jistě znepřátelila. Nedělala to pouze proto, aby jí nechal se ukrývat, jak si uvědomila. Skutečně jí ho bylo líto. "V tom případě je to v pořádku. Souhlasím. Lidé jsou opravdu špatní. Tedy alespoň většina. Ale nechápu, jaký mají důvod nenávidět zrovna tebe. Možná je to proto, že se od nich odlišuješ, ale těžko říct. Napadlo mě- mohli bychom být přáteli. Já, a vás osm?" Pokusila se vyloudit úsměv, ale cítila se příliš zmatená.

"My...my přijímáme nabídku a jsme velice dojatí laskavostí člověka jménem Aydlin, našeho přítele. Všichni souhlasíme a už předem slibujeme, že ji nebudeme nutit mluvit o sobě ve třetí osobě množného čísla. A ještě bychom chtěli podotknout, že pokud je ona teroristka, pak my se stáváme teroristy také. Deventer doufá, že to od nás není moc troufalé a že se budeme hodit."

Aydlin se neubránila smíchu. "Děkuji. Kromě toho, na teroristu se přece hodí každý, kdo má alespoň jednu mozkovou buňku, ne snad? Mimochodem, nemohl bys mě tedy naučit, jak se o vás stará, Respektive o sedm z vás, o tebe, Deventere, se starat nehodlám, když jsme pravděpodobně stejný druh, i stejně staří."





"A vy, pane, jak se jmenujete? Provádím výsl- tedy výzkum, o ehm...počasí a terorismu. Musíte mi odpovědět, je to vaše občanská povinnost." Yeneria se podívala napřed do malého, zatím prázdného notýsku, který držela v ruce a potom na aktuální oběť- světlovlasého mladíka s tmavě šedýma očima.

Cestující se suše zasmál. "Nevidím jediný důvod, proč bych vám to měl říkat, ale budiž. Mé jméno zní Averin. A vy jste kdo? Očividně nejste od policie, ale obyčejná turistka také ne, viďte?"

"Jsem Yeneria, prezidentka finanční korporace- jak se ta firma jmenuje, to vás nemusí zajímat. A já se tady ptám! Odpovězte stručně! Co ty mraky?! Myslíte, že bude pršet?"

Mladý muž pozvedl obočí. "Na tomto místě? Určitě, ale nebojte, snad nás to nezastihne." Vrhl po ženě mrazivý pohled, který si nedokázal odpustit. "Pokud vedete nějakou finanční korporaci, ať se, jmenuje, jak chce, vlastně jsme si rovni, protože já lidi jako jste vy nesnáším. Jistě víte o mnoha zajímavých věcech, že?" Zdůraznil slovo zajímavých a významně se na spolucestující usmál. V úsměvu však nebyla ani špetka po vřelosti.

"Ano, například terorismus na téhle lodi...o tom vím hodně, a vy?" oplácela mu chlad a záštiplný pohled.

Averinovi přejel mráz po zádech, a doufal, že si obchodnice ničeho nevšimla. "Promiňte, ale o čem to mluvíte? Na této lodi se páchá nějaký terorismus? Proč, proboha? Co s tím mám já společného?"

"Vy...možná nic...ale možná všechno! Mluvte se mnou na rovinu, protože pokud to jste vy, tak vás stejně časem dostanu a pokud ne...tak se nic neděje. Ten terorista a vy...jste jedna a tatáž osoba?! Máte právo nevypovídat a cokoli, co řeknete i neřeknete, může být použito proti vám!"

Nyní se Averin zcela upřímně rozesmál. "Prosím vás! Copak vypadám jako terorista? Řeknete mi alespoň konečně, jestli tady vůbec nějaký je? Jinak si budu myslet, že buď lžete, nebo lžete, ale ani o tom nevíte. Já s vámi komunikuji zcela na rovinu, a netuším, proč jste si vybrala zrovna mě. Kromě toho, jste příšerná vyšetřovatelka." V mysli si však pokládal otázku, jestli ho již skutečně neodhalila. Ale jak?

Ženu nahlodávaly pochybnosti. Nemá přece žádné důkazy. Jenže něco...něco jí říkalo, že se možná nemýlí. Ale také existovala vysoká pravděpodobnost, že je to něco úplně vedle a ona se jen ztrapňuje a podezírá nesprávného. "Pane Averine, co vám říká název Lidový obchodní dům?"

Právě odtamtud, z místa, kde koupíte palubní lístky sice trochu načerno, ale zase o pár zlaťáků levněji, přišlo udání. Že prý si někdo známý kontaktem s "místní teroristickou pobočkou" koupil vstupenku zrovna na tuto plavbu.
Averin na okamžik odvrátil tvář, aby zamaskoval zděšený pohled. "Jistě. Dobře, přiznávám se- koupil jsem si tam lístek. Víte, madam, každý není tak zbohatlý jako vy. Já se například v penězích netopím. Ale zatknout mě za to nemůžete. Na pokutu to také není. Potřebujete ještě něco?"

Yeneria už neskrývala vztek, naprosto vybuchla. "Myslíte si, že to, že jste chudý terorista, z vás dělá něco víc?! Trochu uberte sebevědomí! Víte vůbec, s kým mluvíte?! Já jsem- tedy byla taky chudá a taky musím pracovat! A vůbec nejsem od policie, jak si o mě sakra myslíte!" když přestala ječet, zmateně zalapala po dechu.

To u Averina v té chvíli vyvolalo další vlnu smíchu, a uvědomil si, že v té chvíli ani trochu nepřipomínal svou sestru. Ta měla tendence se naštvaným lidem okamžitě omlouvat, bez ohledu na to, jestli byla v právu, či ne. "Kolikrát mám opakovat, že nejsem terorista? Kromě toho, každý přece nemá štěstí na dobře placená zaměstnání, kde se povětšinou ani nehne prstem."

"Tak to už jste přehnal!" v agentce vřel hněv. Podezření v ní sílilo- nebo to byly prostě antipatie? Tak či tak, ona toho člověka dostane- a je jedno za jaký zločin. Prostě pokud kdy v životě udělal něco špatného, ona to vyčmuchá a dá ho za to zavřít. Rozhodla se nedržet na uzdě a ještě si trochu zaječet. "Tak já že podle vás ,ani nehnu prstem´?! Tohle naznačujete?! Tak to ne! Já jsem...ehm...to vám neřeknu, ale musím riskovat život téměř každý den, bojovat se zločinem...tedy, se zloději našich účtů a..." začínala pomalu přicházet zase k racionalitě. Co to zatraceně řekla? Nesmí to prozradit! "...a jsem prostá finanční úřednice!"

Averin se znovu usmál, tentokrát skoro lítostivě. "Tou jste byla nedávno. Podívejte, já přece dávno vím, že pracujete pro policii. Nemusíte to skrývat, já nejsem ten, koho hledáte. Uznávám, že pokud jste agentka, asi se opravdu nezastavíte, ale zato jste chyběla, když se rozdávala inteligence." V mysli si však slíbil, že si na tuto ženu musí dát pozor. Možná není tak hloupá, jak se tváří...

"Ještě se mnohokrát uvidíme a jednou vám překazím ty vaše odporné sobecké plány a zachráním nevinné cestující, jen si počkejte..." zavrčela Yeneria tiše a temně, když už byla na odchodu.

"Sice nevím, před čím je chcete zachránit, ale budiž," odvětil jí klidným hlasem. Alespoň toto byla pravda. On přece neměl v plánu nikomu ublížit, právě naopak! Nebo alespoň považoval své záměry za správné...

Monolog vzdělávacího systému

19. září 2014 v 20:39 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Pamatujete ještě na můj školokritický článek v létě? Tak přechodem na střední školu tyhle mé negativní pocity ještě zesílily a občas se tady tedy vyskytne nějaká stížnost (plánuji napsat skoro všechny předměty- už si chystám češtinu). Tahle krátká docela nepovedená rýmovačka psaná v hodině Základů společenských věd je vlastně takovým vyjádřením, jak by muselo vypadat, kdyby náš český vzdělávací systém měl svou pravdivou reklamu. Tak co, už máte napsané domácí úkoly :) ?

Monolog vzdělávacího systému (reklama na školu)
Vítejte! Zveme vás do ústavu

hrdě vkročte do dveří,

jestli na to máte hlavu,

naše zkoušky prověří.

Jen pojďte dál, nebojte se!

Vždyť nemusíte přemýšlet!

A strom se skryje nejlépe v lese...

jak budeme my zamýšlet.

Máme pro vás úžasný program-

to všechno pro vás na míru!

A abyste se měli co učit,

vyčíslíme i plochu vesmíru!

Přiblížit se nezdráhejte,

svět definicí čeká na vás!

Žákovskou knížku mi rychle dejte,

neb dýcháte moc nahlas!

Nepotřebujete vědět "proč"

a vlastním názorem neprospějete světu-

vždyť jediným cílem vaší identity

je úspěšné složení maturity.

Řekneme vám hypotézu,

která přece pravdou jest!

O tom prostě nediskutujte-

je přesná nula dalších cest!

Motiv tady nic neznamená

a okolnosti taky

-lidské bytosti už nejste...

...změnili jsme vás v známky...

a hurá psát domácí úkol!

Kate si žádá úkol

18. září 2014 v 20:18 | Kate Černobílá
Zdravím!
Chtěla bych si vyzkoušet takový malý projekt.
Jedná se o takzvané "songfiction", aneb povídky podle nějaké písničky.
A proč ten nadpis? Co po vás chci?
Prosím, abyste mi vybrali písničku. Samozřejmě, dám vám seznam na výběr (nechci riskovat, že by mi někdo ze zlomyslnosti předhodil třeba Baby). Vyberte, která se vá nejvíce líbí, ale nerozhodujte se jen podle toho- spíše která vám připadá nejzajímavější a chtěli byste si přečíst ní inspirovaný příběh.
Ale prosím vás, nepochopte mě špatně. Já nechci, abyste mi nadiktovali, co mám napsat. Postavy, okolnosti i děj si vymyslím sama, chci jen zadat písničku.
Ano, vím, že toho teď mám na psaní hodně a že jsem vám naslibovala asi tak deset kapitol jiných povídek, ale prostě mě to láká si zkusit, a tak si ještě přiberu nějaký úkol navíc. Nečekejte ale, že to napíšu do druhého dne, naopak, pokud to stihnu do měsíce, bude to s mým tempem zázrak :) Navíc má už rozepsaná vícedílná povídka Čas trollů má přednost, protože už se chýlí ke konci a já bych ji nerada nechávala ladem ještě déle.
Pomůžete mi tedy? Zde máte písničky. Prosím, poslechněte si je, nevybírejte podle názvu. Děkuji!
1. Walking on the edge. Nad tím už jsem přemýšlela a už mám základy návrhu. Byla by to vícedílná povídka.
2. Crossfire. Ačkoli doteď jsem tu písničku neposlouchala ve velkém (asi jsem si ji nikdy neposlechla pořádně), vždycky se mi strašně líbil text a myslím, že by mě bavilo psát podle toho nějakou povídku (válečnou, samozřejmě).
3. The Distance. Jedna z mých nejoblíbenějších písniček vůbec. P.S.: Nelekejte se úplně těch prvních těch kytar na začátku, umím si představit, že člověku, který není zvyklý, mohou znít jako sekačka na trávu a pamatuji si, že když jsem tu písničku slyšela poprvé, že mě to trošku vylekalo.
4. Passion rules the game. Nejsem si jistá, jestli už podle toho nepíšeš ty, Karin, kdyby náhodou ano, tak tuhle možnost samozřejmě smažu, nebudu ti nic krást. Tak či tak, je to krásná písnička a má atmosféru...liboli nějaká povídka odehrávající se v casinu, nebo prostě v souvislosti s hazardními hrami?
5. Winter´s tale. Ideální pro povídku odehrávající se v létě :)
7. Last train. Vlaky!
8. Mirror mirror. Co třeba něco pro změnu ne zrovna temného? Základ nápadu už mám a nebojte, dala bych se do toho se vší pílí- dokonce i s pohádkovým zámkem a možná se snížím i k růžovoučkým princeznám :) Prostě, když slyším Mirror Mirror, vybaví se mi ten hrad, ale samozřejmě bych se pokusila řídit se spíše tím, o čem ta písnička opravdu je :) Ale v mém podání se to určitě zvrtne na maskovanou kritiku lidstva...

Tak, doufám, že osm stačí a že si vyberete... Opravdu vám moc děkuji! Anketu mimochodem nevytvořím, snad stačí, když napíšete svou volbu do komentářů.
Už se moc těším!

A ještě jednou děkuji...
Kate Černobílá

Čas trollů XIX. druhá polovina

15. září 2014 v 20:05 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Slibovaná druhá polovina devatenácté kapitolky- ta, o které jsem mluvila v minulé předmluvě, když jsem narážela na Amarionovu nekonečnou tupost a interval alespoň tři kýče za stránku :) No, tak mi nezbývá než doufat, že mi to prominete a popřát vám hezké počtení!
Dalšího dne, Istanský národní archív

"Tímto zahajujeme sto dvacátou první schůzi Ctěné soudní rady v tomto kalendářním roce. Tématem dne je odstranění té pitomé čubky, co nám pořád stojí v cestě, tedy pardón, její ctihodné výsosti kněžny Arekianithy." ozývalo se z komunikačního přístroje položeném na stole. Osoba okamžitě zbystřila. Už začínají!

Z reproduktoru vycházely zvuky bujarého potlesku.

"Plánovali jsme vystrojit oficiální fi-ti-ari a vysílat živě do všech domácností i veřejných prostor celého království. Jenže, to by byla chyba!"

Vzduchem se neslo nelibé "Co...?" kterým zbytek představenstva reagoval na výtku.

"Probuďte se! Ta šmejdka patří k Istanským a je mistryní jejich dávného umění!"

To samé se zopakovalo znovu.

"Manipulace s lidmi! Do pěti minut by vás přesvědčila, že jste poštovní schránka!"

Tentokrát bylo bučení už o mnoho chápavější. Nikdo nechtěl, aby se jeho povinností stalo stát před domem a chytat dopisy.

"Nesmíme jí dovolit, aby promluvila a tomu se při fi-ti-ari nevyhnete! A pak, když bude jako páv kráčet ke hranici, lid bude brečet, ječet a šílet vzteky! Vzbouří se proti nám! Nebudou nás poslouchat!"

Vzrušený šepot naznačoval, že vážení radní opravdu zapáleně přemýšlejí.

"Nebojte se, mám plán! Zbavíme se jí v soukromí, dáme jí ochutnat gilotinu na nádvoří a nikdo se o tom nedozví!"

Následoval potlesk.

"Jenže co uděláme s pozůstalými? Agtinela nebude dělat žádné problémy, není ve stavu, kdy by se mohla pokoušet svou dceru pomstít."

Myslíte? Mluvíte o současné hlavě rodu Istanských!, zasmál se posluchač v duchu.

"A Amarion? Ten je náš člověk, od začátku do konce. Jedinou otázkou zůstává, co uděláme s těmi spratky."

Rozléhalo se přitakávající brblání.

"Zabít je...o tom nesmíme ani uvažovat."

Někdo z publika po řečníkovi pískal.

"Přemýšlejte! Annawaraka je blbá jak tágo, udělá úplně všechno, co řekneme! Za pár let už bude mít věk na vdávání, můžeme sňatkem získat spojenectví nějaké mocné země!"

Radní tleskali jako o závod.

"A ti zbylí dva? Pánové, využijme situace! Vždyť obě ta děcka jednotlivě mají více funkčních mozkových buněk, než my všichni dohromady! Kolik jim je? Deset? Výborně, tak to už můžou do výzkumného oddělení naší armády. Uděláme z nich vynálezce a stratégy v našich službách, vymáčkneme všechno, co se skrývá v těch jejich geniálních malých mozečcích a pak je teprve můžeme odstranit!"

Jásot málem zboural sál.

"A teď si promluvíme o zhodnocení našich akcií-" Amarion znechuceně vypnul komunikátor, už to nedokázal dál poslouchat.

Vlastě byl šťastný. Velice se mu po vyslechnutém hovoru ulevilo a prakticky šílel radostí. Arekianitha je mimo nebezpečí! Dobře, fi-ti-ari by možná činilo problém, jenže když ho zrušili...a obyčejnou popravu nemůžou, prostě nemůžou uskutečnit- kdo má moc popravit královnu? To nedává smysl, soudní rada prostě selhala na celé čáře, plán se jim nezdaří a všechno zalil sluneční svit. Jeho malá příjemná lež, hra na šťastnou rodinku, může pokračovat! Hurá!

Až do tohoto okamžiku seděl sklíčeně a obával se dnešního odpoledne. Nechtěl, aby přišlo. Toužil starožitným hodinám na stěně utrhnout ručičky, aby zastavil čas. Celý zbytek minulé noci nedokázal zamhouřit oko, jen svíral svou družku v náručí a povídali si, ne, vlastně se loučili. Nevěděl proč mu připadala představa, že ji zítra ztratí, strašně mučivá. Nedokázal si to vysvětlit. Souhlasil s jejich sňatkem přece víceméně proto, aby se stal králem mohl nenápadněji pokračovat v hledání ztracené královny jeho vlasti, tak proč se přes to nedokáže přenést? Byl si jistý, že láska s tím rozhodně nesouvisí. Vždyť jeho srdce patří královně Caitlin.

A proč se vlastně zdržuje takovými malichernostmi?! Hledat, hledat musí, pátrat! Procházet archívy, záznamy zločinů i vyznamenání- dokud nenarazí na někoho, kdo provedl něco, co by sedělo na jeho ztracenou vládkyni. Pak se za tou ženou vypravit...a s pocitem zklamání, že to opět není ona se vrátit a pročesávat archív dál.

Pátrání se mu zdálo příšerně složité. Nezná její jméno, ví jen, jak si říkala ve světě, odkud oba pocházejí, ale netuší, jak se jmenuje teď. Nepamatuje si její tvář, ani hlas, barvu vlasů a její úsměv...prostě nic. Věděl, že mu paměť byla upravena, vymazána a to za účelem zkoušky, on i ostatní dvořané měli v tomhle příliš velkém nehostinném světě pátrat úplně poslepu. Ona si na ně samozřejmě taky zřejmě nepamatuje.

Ale určitě se nachází někde...někde tady, na Istaně, a podvědomě určitě čeká na své podřízené, až jí zavedou domů. A on nedopustí, aby ji našel jen tak ledaskdo. On ji měl chránit, jakožto velitel její tělesné stráže, její rytíř, nejlepší bojovník království...měl zabránit, aby jí kdokoli ublížil a protože selhal, mírovláda pro něj vymyslela tenhle krutý trest, aby to mohl napravit. Ostatní dvořané byli vysláni na pátrací výpravu také, ale oni za to nemůžou. Je to jeho chyba, jeho problém a jeho povinnost Caitlin najít.

Teď měl ale přikázáno chvíli se věnovat papírování. A vida, nějaké dokumenty od soudní rady. Co můžou chtít? Pár výpisů bankovních transakcí...pár potvrzení dovolenek...papír, že se poslechovou formou zúčastnil schůze...a... a příkaz k popravě? Amarion nevěřícně zíral a pročítal si list stále dokola. Prvně si myslel, že se spletl v luštění složitého tradičního istanského písma, kvůli němuž krátký požadavek zaplňoval dvanáct stránek. Jedno písmenko vydalo na celý řádek a skládalo se každé z nestejně velkých kopečků, zobáčků a kliček. Dalo práci to přečíst a ještě větší porozumět textu.

Jenže ať to luštil kolikrát chtěl, slova mu pořád dávala dohromady stejné věty. Arekianitha Neilisaheth Istanská, hraběnka, kněžna, arcivévodkyně, mistryně klamu a královna Nové Istany, se tímto odsuzuje k soukromé popravě gilotinou za následující zločiny: Neuposlechnutí nadřazené soudní rady, drzost, nestoudné politické názory, militarismus, příliš fialová barva očí, kritika soudní rady a nesympatickou existenci. Tímto se naplňuje kritérium sedmi zločinů, které musí panovník spáchat, aby mohl být sesazen.

Pod oznámením se skvěla kolonka pro podpis, podpis krále. Ten by raději snědl psací brk, než aby to podepsal. Ovšem, pak ho něco napadlo. Ani on nemá pravomoc oficiálně zabít královnu, takže to musí být chyták! Hm, třeba zkouška oddanosti ze strany rady! Ano! To bude ono! Zasmál se a ledabyle načmáral své jméno do kolonky.

Netušil, že tohle absolutně pitomé rozhodnutí by směle mohlo kandidovat na největší chybu jeho života.

Mezitím, sídlo rodiny Istanských

"...potom hodina etikety a lekce tance, následuje dějeprava, zeměprava, aplikovaná chemie a základy útočné magie." vyjmenovával chlapec, zatímco si pročítal nějakou tabulku vzorců.

"Ha!" poskočila jeho sestra. "Geometrie! Mám o jeden předmět víc! To znamená, že jsem lepší, lepší, lepší! Heč!"

"Mě to nezajímá. Mě stejně nejvíce baví chemie."

"Šprte. Nejlepší je bojový výcvik! Bum, prásk!" hádalo se desetileté děvčátko v krajkou prošívaných nařasených po zem dlouhých několikavrstvých růžových šatičkách. Vzala vidličku zašermovala s ní bratrovi před tváří. "Vyzývám tě na souboj, Alle! Určitě tě porazím, už jsem silná skoro jako maminčina armáda!"

Nijak nereagoval.

"Alle!" jemně do něj šťouchla příborem, který pořád držela.

"Mě to nezajímá."

Služka s pokojným výrazem vplula do místnosti. "Ale vaše jasnosti, chovejte se alespoň chvíli jako vaši vrstevníci, užívejte si svého dětství! Běžte ven, zahrát si třeba kopanou s kamarády!"

"Opovažuješ se mi rozkazovat?!" opáčil malý aristokrat povýšeností typickou pro rozmazlené děti.

"Ne, to bych si nikdy nedovolila, ctihodný princi." služka vysekla dvorní pukrle a trochu zápolila sama se sebou. Kdyby tak mohla těm dvěma děckám od plic říct, co si o nich doopravdy myslí...

"All přece neumí hrát kopanou a nemá žádné kamarády!" vysvětlila princezna rozesmátě.

"Kopaná? Jaký to má vzorec...?" pípl její bratr úzkostně.

"Proto nemá žádné kamarády..." přikývla služka soucitně.

"Nepotřebuji je. Jsem šlechtic. Musím pilně studovat." přednesl jeden z následníků trůnu se zdviženou, téměř zakloněnou hlavou.

"To já přece taky! A lidi mě mají rádi!"

Služebná se nadechla. "Přišla jsem vám oznámit...že vaše matka vás dnes nenavštíví. Něco moc důležitého s vyžaduje její přítomnost."

"To ne!" vyjekla dvojčata jednohlasně.

"Vím, že jste se na maminku těšili...ale nedá se nic dělat...bude poprav- tedy, odjede na dlouhou diplomatickou misi..." oznámila žena se zrakem skloněným k zemi a odešla.

"Chtěla říct ,popravena´!" vykřikla Anaotteka, jakmile se za dospělou zavřely dveře. Třásla se.

"Také si myslím!" přitakal její bratr, neméně vyděšený.

"Když někoho popraví...tak ten někdo umře, že?!" vyhrkla budoucí královna.

"Snad ne...musíme jít mamku varovat!" Alezallen běžel ke dveřím, následován sestrou, která mírně klopýtala na jehlových podpatcích, které se teprve učila nosit.

Mezitím, nádvoří

"No tak, pánové, chovejte se trochu uctivě. Přeci jen, pořád jsem vaše královna." Arekianitha namířila dlaň proti dřevěnému kopí, kterým na ni vojáci mířili.

"Ten titul ti byl zabaven, zločinče!" bránil se očividně jejich velitel a pohrával si s myšlenkou, že by opravdu bodl. V tom letmo zahlédl záblesk jasně fialového oka, plného jakýchsi záhad.

"Ča-ča-čarodějnice...!"

"Preferuji ,mistryně magie´, ale dobře." povzdechla si žena a vznešeně pokynula rukou. "Nemáte mě náhodou někam odvést, pánové? Nebo jste mě přišli pouze obklíčit a šermovat mi před nosem těmi kousky dřeva...?"

Poskok soudní rady si jen rozzuřeně odplivl. "Tak se hni, čarodějnice!" popostrčil ji kopím.

"Au, dávej pozor!" napomenula ho ostře, ale poslechla.

Eskorta v čele s královnou, na kterou stále mířily jejich zbraně se dala do pochodu. Vládkyně Istany kráčela neslyšně a ladně, s nezaujatým výrazem ve tváři. S koncem se smířila, toužila jen odejít s grácií a pompou.

"Gilotina..." začala kněžna zákeřně a prohlížela si smrtící stroj před sebou. "...je ten nejvíce ponižující způsob, jak vzít Istaňanovi život. To kvůli tomu kovovému ostří, víte? Dobrá volba, na vašem místě bych postupovala stejně."

"Klekni si a polož hlavu tam, kam máš!"

"Počkejte, počkejte- tohle je nějaké ubohé fi-ti-ari, nezdá se vám? Kde jsou davy, květiny a ohňostroje? Navíc, mám právo na poslední proslov."

"Zamítá se! Toto je jen potrestání zločince, nic víc!Jdi už k té gilotině a poslušně chcípni, čarodějnice!"

"Když myslíte...máte to mít..." žena pokrčila rameny a její ametystové oči se rozzářily rozhodností. Zula si boty a sundala závoj z obličeje. Její úsměv ke zmatení popravčích se ještě více rozšířil. Věděla, že tady soudní rada určitě nastražila kamery, a tak se sarkasticky culila co nejvíc. To ty krysy tak dopálí! Bosa a oblečená jen v splývavých perleťově růžových šatech se pomalu odebrala k nástroji, který měl znamenat její smrt.

"Pravda není nic než jen věrohodná lež..." zašeptala a zavřela oči. "...a skutečnost je výmysl, kterému jsme uvěřili...a síla slov, skrývá se ve větách...šeptaných za svitu měsíce...každému našemu nepříteli."

"Sklapni a dělej, čarodějnice, nemáme na to celej den!"

"Tenhle svět mi bude chybět...Amarione, Alezallene, Anaotteko, Annawarako, setkáme se jednou...vlastně ani nevím kde. Ale setkáme, to přísahám." padla na kolena a zlehka položila hlavu na dřevěnou desku. Cítila, jak jí chladné, mrtvé dřevo studí a jak se ostrá ocel houpe nad jejím krkem.

Jeden z jeho podřízených podal veliteli vojáků plechovou slavností přilbu, ve které vypadal trochu směšně. Jakmile měl u sebe svůj osobní symbol vítězství, triumfu jeho zbožňované soudní rady, jeho učitelů, jeho vzorů, jeho pánů, jeho světa...konečné výhry nad odvěkým nepřítelem, mávl muž rukou, aby dal rozhodující povel.

Nikdo z zúčastněných si nevšiml, že se za pootevřenými dveřmi skrývaly dvě fialovooké děti...které jednou budou ochotny udělat cokoli, ale nespravedlivou smrt jejich matky pomstily.

Opět v archívu

"Amarione! Oni to udělali!" ari-chi-ri-ka-mi-ari se bez jakéhokoli příkazu zjevilo v místnosti. Vypadala příšerně. Třásla se, plakala a v jejích vytřeštěných očích se odráželo jen zoufalství.

"Nei-ke-ti-ano. Arekianitha mi tě věnovala proto, abys mi pomáhala, ne abys mě rušila při práci! Omlouvám se za hrubost..."

"Jenže...jenže...teď je mrtvá!"

"Kdo je mrtvý? Mluv pomaleji!"

"Ona! Are-Areki..." duševní průvodkyně nebyla s to dokončit větu.

"Cože?!" vyštěkl král nevěřícně.

"Tys dal rozkaz...a oni ho splnili..." zavzlykala.

"Jaký rozkaz?! Snad ne..." vybavila se mu ta "zkouška oddanosti", papír, který opravdu podepsal.

Jeho mysli se zmocnil zmatek a hluboký nenávistný vztek. Poprvé v životě byla ale jeho zášť namířena proti němu samotnému... Vždyť on ji nechtěl zabít! Ale...pokud ari-chi-ri-ka-mi-ari mluví pravdu, pak už se tak stalo. Proklínal soudní radu. Ani peklo pro ně není dostačující trest! Za všechno můžou oni! Ale pak si uvědomil, že se mýlí. To on. Jemu patří všechna vina. Jeho vědomí bylo pořád zmatenější a zmatenější a předhazovalo jednu kletbu na svůj účet za druhou.

"Co plánuješ dělat?" zeptala se Nei-ke-ti-ana už pro ni obvyklým povýšeným tónem. Zazdila emoce, dala se dohromady. Pocity pro ni neměly význam, záleželo jen na práci. A pokud bude plakat, nesplní ani sebelehčí úkol.

"Nevím..." Amarion s hlavou v dlaních hypnotizoval stůl.

"Angorky, ty jsi ale blbec..."

Válečníkovi se pořád vracely obrazy usmívající se zemřelé. Takhle to přece nesmí nechat! Něco jí přece slíbil! "Zůstanu, postarám se o děti a zničím soudní radu!"

"A co Caitlin? Na ní se vykašleš?"

"Pokusím se ji hledat zároveň s plněním zmíněných úkolů..."

"To nezvládneš. Navíc, ty se dokážeš těm třem prckům ještě podívat do očí, potom, co jsi vlastně omylem zabil jejich matku?"

Touhle poznámkou shodila svého člověka na pomyslné dno. "Asi máš pravdu. Tak v tom případě musím zmizet."

"To ti neprojde..." zatrylkovala duševní průvodkyně zlomyslně.

Bývalý král se nevesele pousmál. "Když nahraji svou smrt..."

Čas trollů XIX. první polovina

15. září 2014 v 20:00 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak, otravuji už s devatenáctou kapitolou. Ačkoli možná se vám nebude líbit, protože jsem se dala do rozpitvávání minulosti rodiny Istanských a pokračování děj bude muset ještě o kapitolu počkat :) Mimochodem, upřímně, myslíte si, že jsem z Amariona udělala až moc velkého idiota, nebo je pitomý tak akorát? S další kapitolou se možná trochu spozdím, škola bere inspiraci a ještě k tomu se mi podařilo chytit rýmu, takže mé už tak malé tvůrčí schopnosti jdou ještě do mínusu :) Děkuji za přečtení a doufán, že se vám bude tato místy kapku kýčovitá kapitolka líbit!
No, tak mě blog.cz v bitvě o zveřejnění článku zase suveréně porazil, a tak jsem nucena prostě roztrhnout kapitolu na dva články. A zrovna tady se to tak nehodí! Nuže, zde je ta sentimentálnější polovina, tu kýčovitější naleznete v dalším článku :)

Kapitola XIX.- Přízraky budoucnosti

současnost, Dimenze trollů

pohled Kiara

"A můžu mít ještě poslední otázku?" zeptala jsem se.

"Proč ne. Odpovím pravdivě." přikývl. Nevím proč mám pocit, že vždycky, když někdo už předem zdůrazní, že bude upřímný, tak se rozhodně chystá lhát...

"Proč ta kápě a maska? Vždyť Alezallen a Anaotteka stejně vaši tvář určitě znají..."

"To bylo kvůli vám, generále. Nechtěl jsem, aby vám to došlo už na začátku."

"Aby mi došlo co?!" štěkla jsem překvapeně.

"Vám nepřipadá ani trochu divné, jak jsme si s tou kudrnatou vší podobní?"

"No jo, trochu divné to je. Jste sourozenci?"

"Ne, to ne." pobaveně zavrtěl hlavou. Zdálo se mi, že opravdu mluví pravdu...

Aha. Tak to je můj omyl. Opravdu jsem si myslela, že prostě musí být nějak příbuzní...

Navíc, proč...proč tu vlastně teď sedíme? Neměli bychom...já nevím...třeba to celé vyřešit a jít DOMŮ?

Nadechla jsem se a ostře se na něj podívala. "Pane Správ- tedy Amarione, nemohl byste už tenhle prostor zrušit, prosím? Myslím, že jsme v bitvě a tam se bojuje!"

"Jak chcete. Ale nezapomeňte, že vaše fyzické tělo pořád slouží mému nepříteli jako živý štít, ale že na to nebudu brát ohled a kdykoli můžu Ki-e-mimu přikázat, ať vás zastřelí. Počítejte s tím prosím a přijměte mou omluvu."

Scéna před mýma očima zmizela a s bolestivým třesknutím uvnitř hlavy ji nahradil pohled na rozlehlý sál. Anaotteka je stále v bezvědomí?

"Děkuji za váš čas, generále." Správce odložil tu nějakou knihu na stůl. "A pokládám stále stejnou otázku...proč tedy chráníte tu špínu za vámi?"

É...takové otázky nesnáším! Nesnáším! Musí se na ně pořád ptát? Co bych měla odpovědět, když to sakra sama nevím?!

Otočila jsem hlavu a setkala se s temně zvědavým pohledem "té špíny". "No, mě by to také velice zajímalo, má drahá sentimentalistko..." usmál se tak nějak lstivě.

"Protože...protože..." koktala jsem, nevědíc co říct. Zahleděla jsem se napůl zhypnotizovaná do krvavě ametystových očí vládce zla a vybavila se mi jedna vzpomínka... Podívala jsem se zpátky na trpělivě čekajícího Amariona. Už trošku vím, jak by měla znít má odpověď... zhluboka jsem se nadechla. "...protože mezi sebou máme smlouvu! Ochraňujeme se navzájem, é...do-dokud neshoří obloha a nespadnou hvězdy!"

"To je smutné. Tak potom budu nucen nebe zapálit a hvězdy shodit." povzdechl si zelenooký čaroděj.

Jeho protivník v černém cylindru se zlovolně zasmál a nakráčel ještě pár stop přede mě, v očích šíleně pomstychtivý výraz. "Amarione...čím to, že jsi nám ještě nenabídl čaj? A proč si nezahrajeme hru...? Pravda se stane lží a lež pravdou, skutečnost se rozpadne a výmysly se uskuteční, buďme neupřímní, hrajme, uspořádejme hodinku pravdy..."

"Jaká to fraška, když král lží navrhuje, abychom si navzájem prozradili pravdu..." starší z Istaňanů si poupravil výraznou stuhu, kterou měl stažené vlasy a pobaveně se pousmál.

"Tak přemýšlej. Vždyť pravda ostatně není nic víc než jen velmi věrohodná lež..." bývalý princ dramaticky rozhodil rukama. Vypadal čím dál tím více jistý dám sebou.

Oslovený se zamyslel. "...a skutečnost je výmysl, kterému jsme uvěřili..." pronesl pomalu.

"...a síla slov, skrývá se ve větách..." recitoval zloduch.

"...šeptaných za svitu měsíce..."

"...každému našemu nepříteli." dopověděl Alezallen a pohrdavě se uchechtl. "Nikdy bych nevěřil, že si to stále pamatuješ."

"Rodové heslo rodiny hadích našeptávačů, intrikánů a podvodníků, aneb Istanských. Jak bych mohl zapomenout? Byl jsem to já, kdo tě to učil nazpaměť."

"Spíše mě zaráží, že máš tu drzost pronášet ta slova po tom všem a pošlapat hrdost rodiny, která ti poskytla útočiště, Amarione!" oponoval tmavovlasý zločinec poněkud na jeho poměry až příliš vykolejeně a nasupeně.

"Mimochodem, ve slušných domácnostech děti neoslovují rodiče křestními jmény!" napomenul ho Správce.

Černokněžníka ta poznámka očividně vyvedla z míry ještě více. "Ve ,slušných domácnostech´ rodiče nemají ve zvyku nahrát svou smrt a někam zbaběle zdrhnout... tati!" zasyčel. Co...?! To snad! Jak to že jsem to neodhadla sama? Takže ti dva jsou přece jen příbuzní až moc...

"Jsi drzý. Měl by ses omluvit."

"To určitě...zlo se neomlouvá, to bys měl vědět!" odsekl.

"Jenže ty jsi sotva zlo. Jen se přehráváš, dětinsky to předstíráš, aby se tě lidé báli a tys nad nimi měl moc."

"A ono to kupodivu funguje, měl bys to taky zkusit." pousmál se zákeřně. "Tak do toho, tati, máš mi co vysvětlovat. Mám právo to vědět, než tě zabiju. Nechci moc, připravil jsem si pouze jednu otázku."

"Můžu hádat?" Amarion obrátil oči v sloup. ",Proč jsi zabil mou matku´? Mýlím se?"

"Tentokrát překvapivě nemýlíš. Mluv!"

"Zabil tvou matku...?" zopakovala jsem udiveně.

"Ano. Kněžna Arekianitha Istanská, poslední královna sjednocené Istany, byla popravena na jeho rozkaz!"

"Na to ti neodpovím." konstatovala osoba u stolu trochu sklíčeně.

"Ale odpovíš, jen si počkej!"

"Netrpělivost je nectnost, synu...a pokusy přiotrávit vlastního otce sérem pravdy mimochodem taky." pozvedl obočí náš nepřítel.

"To není sérum pravdy..." zavrtěl hlavou Alezallen a strašně spokojeně se u toho usmíval.

"Aha, chápu. A jak to, že to nepůsobí na generála?"

"Jed na krysy...tedy, na ryolia."

"Jenže ty jsi ryolium taky...respektive, býval jsi. Co na tobě vlastně zůstalo přirozeného, po těch stovkách laboratorních pokusů a chemických úprav?"

"Každý má nějakého koníčka." černokněžník rádoby nevinně pokrčil rameny. "A kdyby se náhodou někdo z vás bál o mé zdraví, funkce většiny orgánových soustav zůstala zachována, jen oběhová mě občas trochu zlobí, to kvůli těm chemikáliím, s krví se moc dobře nesnesou."

"Myslím, s prominutím, že detaily budou spíše zajímat vědce, kteří zaplatí majland, jen aby na tobě mohli provést pitvu..." podotkl Správce znechuceně. "A dobře, před tvou smrtí se rád trochu vyzpovídám...ale ne tobě, ale vznešenému generálovi."

"To tedy ne, to já, já a jen já mám právo dozvědět se, co tě k tomu vedlo! Proč musela zemřít?!"

"Omluv mou znuděnost, ale jsi příšerně otravný. Jako ona. Spokojíš se s odpovědí, že jsem ji nesnášel a že mi její existence bránila postupovat dál v hierarchii istanské šlechty? Opravdu jsem ji příšerně nenáviděl a den, kdy se konečně odebrala do věčných lovišť byl nejkrásnějším dnem mého života." opáčil Amarion poklidně. Něco v jeho hlase mi ale nesedělo, řekl to prostě nějak divně...

Umím si představit, že pro vládce zla to bylo jako rána bičem. "ZABIJU TĚ!" vyjekl zoufale a tasil dýku.

"Ki-e-mi..." mávl majitel tohohle sídla rukou.

Věřila jsem, že kdyby se čaroděj chtěl blesku vyhnout, že by to dokázal. Jenže mu už pravděpodobně na ničem nezáleželo. Všímala jsem si, že se teď chová absolutně zhrouceně, tak nepodobně sobě samému. Kde je ten přemýšlivý lstivý lišák? Alezallen, kterého znám, by nikdy nezaútočil přímo a vůbec ne dýkou. Na druhou stranu ho chápu. Celý život někoho nenáviděl a když se s ním konečně setkal, zjistil, že má nakonec ještě více důvodů šílet vzteky, než si původně myslel. Taky bych kašlala na všechno.

Tak či tak, energetický výboj jej omráčil stejně snadno, jako jeho sestru. Něco mi na tom ale nesedělo. Ne, to nemůže být skutečné, padl moc lehce...

"Obávám se, generále Kiaro, že jsme osaměli znovu..."

"Proč to děláte?! Tohle jste mohl udělat už na samém začátku, ale vy to prodlužujete, užíváte si, že ti dva trpí...Jste ohavný sadista!" osočila jsem se na něj.

"Máte pravdu, nemá cenu to dále natahovat. K věci. Můj plán zní- zničit tenhle umělý svět uvolněním příliš velké magické síly v jeden okamžik. Magie prosycené nenávistí, bolestí, vztekem a zoufalstvím...Oba tihle zoufalci poslouží jako dobré zdroje té moci. Stačí je pomalu mučit a jejich zapečetěná energie se uvolní v okamžik jejich smrti. Jak už jsem ale říkal, stačí si vybrat jen jednoho. Obávám se ale, že ten druhý stejně zemře, až se dimenze zhroutí."

To..to...to je tak kruté! Ale takhle argumentovat nemůžu, musím mu to rozmluvit logikou... "Ale to přece zabije nás všechny!"

"Ne, já a vy se včas teleportujeme pryč. Žádný strach, brzy budete doma v kasárnách."

"Tak proto potřebujete...aby vás Alezallen nenáviděl co nejvíc..." poznamenala jsem šokovaně.

"Přesně tak. Kdyby zahynul v klidu a míru, byla by jeho smrt zbytečná."

"Přesto se mi zdáte jako úplná zrůda. Vždyť vy pro svou svobodu obětujete životy svých dětí!"

"Ano, není jiné možnosti." už definitivně odhodil masku. Jak metaforicky, tak doslova. Chvilinku se mi zdálo, že pláče, ale to byl asi optický klam. "A pokud vás zajímá, na co čekáme teď, odpovědí je Hadí síť lží. N-gil-angiina zbraň, musí se ovšem velice dlouho nabíjet. Rozhodl jsem se ji použít, protože vyhovuje standardům kruté a velmi pomalé smrti."

"A proč je vám naplnění nějakého cíle cennější, než vlastní syn?"

"To byste nepochopila. Musím se prostě dostat domů!" odbyl mě naléhavě.

"Kam?"

"Netuším! Ale když jsem uvězněný tady, nedokážu pátrat! Pro královnu Caitlin..."

"Pro koho?"

"Ale, toho si nevšímejte."

"Ehm...předtím jste říkal, že se mi vyzpovídáte. Můžu se teda ptát?"

"Pokud vám to udělá radost..."

"Jaký jste měl doopravdy důvod k odstranění Alezallenovy a Anaottečiny matky?"

před šestnácti lety, Istana

pohled vypravěč

Poklidné noční ticho přerušovalo jen houkání sov. Jen ony sedávaly na větvích paláce a zpívaly poslední baladu myším. Nic jiného se neodvažovalo ani pohnout, natož vydat zvuk. Rámus rušného města utišila obrovská nadmořská výška, ve které se komnata nacházela-žádný hluk tak vysoko nedolehl. A i na hradě vládlo mlčení- žádný klapot kroků pobíhajícího služebnictva, ani chrápání spících stráží. Prostě idyla nočního klidu...

...narušená tichým zaskřípáním tasené dýky. Melancholické paprsky stříbřitého svitu luny se odrážely od chladného ostří a vytvářely dojem, že se zbraň třpytí.

Majitel čepele potichu našlapoval po dřevěné podlaze, po špičkách a pomalu, obávajíc se každého drobného zavrzání. Vůbec ne proto, aby nedejbože nepřivolal strážníky, kteří stejně už dávno odpluli do země spánku, ale spíše aby nevzbudil oběť. Podrážky jeho bot mírně zaklapaly, když neopatrně došlápl. Tlumeně zaklel. Tiché plížení mu nešlo ani z poloviny tak dokonale, jako jí. Ovšem i přes jeho chybu se spící žena ani nepohnula.

Podíval se na ni. Sametově černé vlasy měla rozhozené po polštáři a mírně se usmívala. Asi se jí zdálo něco hezkého. Zachumlaná do peřin a se zavřenýma očima vypadala tak neškodně...nikdo by v té bezbranné bytosti nepoznal odbornici přes lest a klam, političku, které se bál každý zástupce opozice na celém světě.

Tak, a teď už stačí jen bodnout...bodnout jednou, možná několikrát a bude po všem. Atentátník se roztřásl. No tak, vždyť to není kruté. Ani to neucítí, nebude to bolet. Mnohem krutější by bylo, kdyby ji nechal dožít se zítřka. Ale přesto...přesto se nějak nedokázal odhodlat připravenou dýku použít.

Vždyť...tohle prostě není smrt pro ni. Věděl, že by si přála zemřít se zdviženou hlavou a se vší svou nemalou hrdostí hledící vrahu do tváře. Ale on neměl jinou možnost. Kdyby ji probudil...kdyby se na něj dívala těma svýma ametystovýma očima...nezvládl by jí ublížit, ani kdyby to mělo zachránit svět.

I tak pořád váhal. Rozum ho přesvědčoval, ať si s tím neláme hlavu a prostě ji zabije, jako by se zbavoval toho nejnenáviděnějšího soka, ale něco hluboko jeho srdce ječelo pravý opak. Proklínal svou vlastní hloupost. Měl si najmout nějakého žoldáka, aby odvedl špinavou práci za něj. Strašně litoval, že ho to nenapadlo dříve.

V tom ale jeho vnitřní boj narušilo bílé světlo, které mu nelítostně oznamovalo, že padl přímo do pasti. Říká se, že o léčkách mistrů Istanských se dovíte, až se spustí efektní světelná sekvence a to už je prakticky po vás, takže hra skončila. A opravdu, spící bytost rázem zmizela a atentátník ucítil studivý chlad ostří na svém krku. Černovláska stála vedle něj a nejspíše se ho chystala co chvíli podříznout. Její jiskřivé fialové oči ho propalovaly hněvivým pohledem.

"Věděla jsem to." konstatovala morbidním podtónem. "Doufám, že si vymyslíš nějakou hodně dobrou výmluvu."

"Je mi líto, žádnou nemám."

To ženu očividně naštvalo ještě více. "Ale ne! Udělej mi radost a zapírej! Řekni, že jsi náměsíčný! Jen nezkoušej tvrdit, že ses doopravdy spřáhl s těmi soudními prasaty a chtěl mě zabít na jejich příkaz, tomu nechci uvěřit!"

"Víš...já opravdu jsem agent soudní rady..." přiznal Amarion lítostně.

"Řekni něco, co nevím. Nejsem blbá. Prohlédla jsem vás už na začátku. Proto ses nechal osvobodit od královských povinností- a hodil je všechny na mě -protože bys s nimi nestíhal skloubit plnění rozkazů. Byl jsi jen špeh...celou dobu."

"To není pravda!" odporoval.

"Ale je...podezřívala jsem tě vlastně už od první minuty, kdy jsem tě poprvé uviděla, pak mi začalo být divné, jak to že soudní rada ví o mých krocích, ještě než je vykonám a mé podezření ještě zesílilo. Celých čtrnáct let jsem čekala jen na tuhle chvíli...kdy se mi do rukou dostane nepopiratelný důkaz."

Králi sice do smíchu moc nebylo, ale i tak se musel jízlivě pousmát. "Takže jsi souhlasila s naším sňatkem jen proto, abys mě mohla jednou obvinit ze zrady? Omluv mou přímost."

Vládkyně přikývla.

"To jsi celá ty..."

Arekianitha sklonila zrak. "Tak...tak sbohem, Amarione." ukončila to sklíčeně. Tlak její dýky na atentátníkově hrdle nepatrně zesílil, ale dál se nic nedělo. Královna se celá rozklepala a po chvíli se vzdala, položila nůž na noční stolek za sebou, ale dívala se pořád vražedně.

"Možná tě to zklame, ale nejsem jako ty. Nedokážu jen tak podříznout někoho, s kým jsem žila čtrnáct let!" zavrčela vyčítavě.

"Jenže já-"

"Doufám, že ti jen dali příkaz, že nejednáš pro sebe. Ale vlastně...jakožto mistryně klamů ti skládám velkou poklonu za bezchybnou dlouhodobou přetvářku, opravdu to na mě udělalo dojem a dokonce, dokonce jsem si i chvílemi myslela, že čas, který jsme spolu strávili...naše společné vzpomínky...naše láska...že je to pravé." přerušila ho černovláska cynicky, ale oči se jí leskly slzami.

"Ale-"

"Neodpustitelné!" vykřikla, ale poté se zamyslela. "Ale...ale vlastně jsem ti právě odpustila. Ostatně, lhal jsi mi celý náš společný život, mařil mi cíle spoluprací s mými nepřáteli a de facto sis pohrával s mou náklonností...jo, to zní hrozně, jenže...jenže já dělala úplně to samé, takže ti nemám co vyčítat."

"S prominutím, jak to prosím myslíš?"

"Politika. Celé to byla politika. Soudní rada mi kdysi přikázala, ať si najdu někoho, kdo mi pomůže vládnout a navrhli tebe... A tak jsem to přijala, jen abych je skrz tebe hlídala a počkala si na dnešní noc, kdy je opět díky tobě můžu obvinit ze vzpoury a pokusu o atentát. Prostě se jich zbavím a tebe jsem jen využila..."

Zelenookému válečníkovi došla slova. "Víš, že jsi vlastně docela stejně bezcitná, jako se o tobě říká?"

"To říká ten pravý! Zrádce! Za ty společné roky, plné podezřívání a falše...ačkoli se mi to těžko říká, stali se z nás vlastně komplicové, přátelé, milenci..." Arekianitha se odmlčela a bylo vidět, že ji to bolí. "...měla jsem tě vlastně docela ráda. Ale teď tě musím požádat, abys odešel. Budeš vyhoštěn z Istany, pro tvé dobro. Annawaraka to snad pochopí a dvojčatům řeknu pravdu, až budou starší. Snad mě chápeš i ty- zaprvé, právě jsi dovedl mé vyšetřování ohledně tebe a tvých motivů do zdárného konce a zadruhé, promiň, ale zabít se nenechám a tím pádem by tě soudní psi nějak potrestali za nesplnění rozkazů."

Amarion zaťal zuby a rozhodl se bránit. "Jenže oni mi žádný rozkaz k tvému odstranění nikdy nedali!"

"Cože? Takže..takže..."

"Ano, chtěl jsem tě zabít. Já, já a pouze já. Stejně bys zemřela zítra v krutých bolestech a tak jsem se rozhodl zbavit tě trápení."

"Ale to nedává žádný smysl! Hodně blbá výmluva!" vládkyně rozzuřeně založila ruce v bok a bylo na ní poznat, že tomu nemůže uvěřit. "Jaké ,zbavit trápení´?! A jak víš, že umřu zítra?! Jedině že..." královna ztišila hlas. "Oni se zítra otevřeně vzbouří a naženou mě do fi-ti-ari, že?" fi-ti-ari byl tradiční obřad, při kterém se žehnalo novým vůdcům veřejným upálením těch starých.

"Nemýlíš se."přikývl její druh.

"Tak proč jsi mi to sakra neřekl?!"

"Zdůraznili, že pokud tě varuji, nechají zmasakrovat i všechny ostatní Istanské."

"Annawaraku a dvojčata!" zděsila se jejich matka. "Ne! To nedovolím! Za žádnou cenu!"

"Armádu i stráže, dokonce i tajnou policii má v rukou rada...nemůžeš nic dělat."

"Ale můžu! Okamžitě půjdu a ochráním své děti vlastními silami! A od tebe očekávám, že půjdeš se mnou!"

"To nezvládneme, padneme do několika minut. Ale napadlo mě, že bychom mohli utéct...vzdát se všeho a žít jako rodina daleko od všech soudních rad a politiky...ty a děti byste šli napřed, s tvými schopnostmi by najít místo i proplížit se přes stráže neměl být problém, ne? A já bych převzal zodpovědnost, nechal bych se vyplísnit radou a pak bych zmizel za vámi..."

Královna se zatvářila nevěřícně. "Navrhuješ zachránit si život a otočit se zády k istanskému lidu? Ke tradicím? K tomu, co mí předkové budovali a co mi zanechali? Ani náhodou!Jsem královna a to znamená, že nemůžu utéct! Musím stát příkladem a vždycky hájit zájmy mých lidí!"

"Takže mi chceš říct, že je ti království cennější-"

"Ani omylem! Nemíním nechat ty krysy na Annie a dvojčata ani sáhnout! Existuje jen jedno řešení, hodné následnice hlavy hrdého roduIstanských. Zítra půjdu...a zúčastním se fi-ti-ari, i když je mi jasné, že to bude to poslední co udělám."

"To nechápu..."

Arekianitha se usmála. "Je to jednoduché. Stanu se mučednicí. V momentě mé smrti bude veřejnost soudní radu tak nesnášet, že jakýkoli převrat se stane úplně nemožným, protože by ihned následovaly nepokoje a vzpoury. Tím pádem sice zemřu, jenže soudní se nebudou moct hnout z místa- a tudíž ani podnikat jakékoli kroky proti Alezallenovi, Anaottece a Annawarace. Budou se jim dokonce muset klanět a uctívat je- a tak to má být. Jednou jeden z nich nastoupí na mé místo a soudní radu rozpráší na prach!"

"Ne, to nemůžeš. Utečme..."

"Proč bych nemohla?"

"Protože tě to bude stát život!"

"Ale prosím tě, zase taková katastrofa to nebude. Žila jsem dlouhý, zajímavý a krásný život a...možná že osud chce, aby to skončilo. Ano, skončí pro dobro našich dětí a celé Istany."

"Ty si svého života vůbec nevážíš!"

"Co na tom sejde? Zítra se soudní radě splní velký sen, jen a pouze díky svým nedostižitelným schopnostem a všeobecné genialitě chytí a popraví nepřipravenou a překvapenou vládkyni...poslední velký klam mistryně lží!"

"Kdybyste vy Istanští nebyli tak teatrální..." povzdechl si Amarion zoufale.

"...tak bychom si nedokázali užít velké vítězství!"

"Tomu ty říkáš...vítězství?" zavrtěl hlavou a něžně ji objal.

"Musíš mi slíbit, že neuděláš nějakou blbost a budeš se starat o Annie a dvojčata, hlavně o dvojčata." zašeptala a přitiskla se k němu.

"Přísahám. Dokud budu naživu, nedojdou úhony." přikývl generál ozbrojených složek soudní rady a nebyl si tak docela jistý, jestli právě nezalhal.

Recenze- Kuroshitsuji

12. září 2014 v 22:12 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Já se s těmi recenzemi snad nepoučím :) Ignoruji, že mi vůbec nejdou a píšu je dál. A ano, tahle je zase na anime. Já vím, že bych se už měla podívat na něco hrozného, abych mohla napsat konečně zápornou recenzi, ale tentokrát se toho ještě nedočkáte. Sice to na mě nezapůsobilo tak mocně jako mé milované Code Geass (nesouvislé rozplývání, aneb recenze zde), ale i přesto se rozplývání zdaleka nevyhnu. Tak, přeji příjemné čtení a kdyby už nic, tak si alespoň vychutnejte obrázky :)

Kuroshitsuji (anime, 2 série po 24 a 12-ti dílech)

mnou formulovaná anotace: Kolik toho je schopen udělat člověk, aby dosáhl své pomsty? A kolik snažení dokáže vynaložit démon, aby získal obzvláště chutnou duši? Mladý šlechtic Ciel Phantomvive přežil vyvraždění své rodiny i následné věznění podivnou sektou a i přes svůj nízký věk se stává vlastníkem obrovské hračkářské společnosti a také "královniným hlídacím psem", osobou, která umírňuje londýnské podsvětí a řeší ty nejděsivější incidenty. Není na to ale sám, má na první pohled dokonalého sluhu Sebastiana. Jenže i Sebastian má jednu chybičku...je to démon, který sice pomáhá Cielovi, ale výměnou za jeho duši. Podaří se Cielovi nakonec dopadnout vrahy jeho rodičů a pomstít se?

Soupis mých dojmů a názorů (může obsahovat určitě obsahuje vyzrazení konce či alespoň osudů postav, takže raději nečíst, pokud vám to vadí!)

Tohle opravdu temné anime z prostědí viktoriánské Anglie mě velmi překvapilo. Zaprvé, nenechte se zmást anotací- ono je to místy (vlastně až na pár dílů skoro pořád) komedie, ačkoli mířená řekněme že na pouze na jedn diváckou skupinu- yaoistky. Ale nemusíte se bát, žádné yaoi se nekoná a i pokud yaoistka nejste (jako já), Kuroshitsuji se vám může líbit.

Co se mi líbilo?


- postavy. Myslím, že to je základ tohoto anime. Každý si určitě nějakého oblíbence najde, výběr je opravdu široký- od rudovlasé silně "sebastianofilní" smrtky, přes čínského mafiána, až třeba po nešikovnou služku, jejíž minulá práce spočívala v odstřelování lidí. A to jsem vybrala jen namátkou. Samozřejmě, pak se dá ještě obdivovat Sebastiana, ale mi osobně nijak s srdci nepřirostl. Nejraději jsem měla Ciela, Undertakera, Williama, Laa a ačkoli se za to trochu stydím, oblíbila jsem si i Grella (lze vůbec takové úchylné vražedné červené stvoření nemít rád?). Překvapivě mi i Elisabeth lezla na nervy jen prvních pár dílů (když se tam poprvé zjevila, moje spontánní reakce bylo něco ve smyslu: "Co tam sakra dělá Misa Amane (z Death Note)?!"), ale její láska k Cielovi a snaha ho rozveselit mě prostě dojala, takže jsem ji hned měla radši. Jsem prostě citlivka :) Ještě, jedinou postavu, kterou jsem opravdu nesnášela, byl/a ten/ta psychopatický/á anděl, podle mě absolutně nezajímavá záporná postava s ohavným náboženským motivem a zálibou v pálení měst.


- příběh. Dobře, většina dílů je jen takový ten fanservis (=scény pouze pro potěchu fanynek), ale když se ke konci začne něco dít, stojí to za to. Já vím, že to s tím fanservisem teď nevyznělo moc lichotivě, ale nemyslela jsem to tak, vlastně mi to ani nevadilo. Většina anime jsou totiž uzavřené případy (setkáme se například s trochu hodně netradičně pojatým Jackem Rozparovačem, nebude chybět ani Pes Baskervillský a tak dále...), ale i ty nějak vždycky souvisí s hlavní dějovou linií, i když příběh neběží zrovna rychlostí splašeného pštrosa. Není to o akci (ačkoli nějaký ten boj...ehm, povětšinou pomocí příborů a nádobí se tam taky najde), ale spíše o té temné atmosféře, filosofii.


- Ciel Phantomvive. Podle mého názoru těžko najdete nějaký silnější charakter, někoho odhodlanějšího a cílevědomějšího. Těžko uvěřit, že mu je na konci anime teprve třináct let.


- hudba. Podkresová hudba je přesně taková, jaká má být- temná a rozhodně krásná. Co mě ale hodně zaujalo, byly openingy a endingy. Málokdy se setkám s tím, že by se mi úvodní a koncové písně u anime doopravdy líbily...Neříkám, že jsem nikdy neslyšela hezčí písničku, nebo že si to najdu na Youtube a pustím k psaní, ale nikdy jsem nepřetáčela.


- kresba. Ano, právě možná kámen úrazu- totiž možná právě kvůli kresbě je toto anime terčem tolika yaoistek :) Aneb, bišík (zkrácený výraz pro "bishounen"= nadpřirozeně krásná postava mužského pohlaví) vedle bišíka. Dobře, když pomineme postavy, celým anime se nese opravdu strašně krásná viktoriánská atmosféra, prostředí je kresleno dokonale a barvy jsou přizpůsobeny tak, aby to nepokazily. Kresba se mi zdála úplně nádherná.


- Anglie. Různé druhy čaje, oblečení, budovy i věta: "Yes, my lord." (která zůstává v uších diváka ještě několik dní po dokoukání celého anime), z toho všeho prostě dýchá klasická anglickost. Pokud máte Anglii rádi, rozhodně se vám Kuroshitsuji zalíbí.

Co se mi nelíbilo?


- komediální scénky "obohacené" o deformace kresby (chibi, zjednodušení obličeje a tak dále...), to mi tam moc nesedělo.

- pokud jsem si u Death Note stěžovala, že tam nejsou žádné ženské postavy stojící za zmínku, Kuroshitsuji je na tom snad ještě hůře. Občas se tam mihnou Elisabeth a Paola (Lizzy se ale zrovna charakterní, silnou a emancipovanou nazvat s prominutím nedá a Paolina role se omezuje na cinkání, pokud jste viděli, pochopíte), ale to je tak všechno. Pokud ovšem nepočítám Madame Red, která se tedy na scéně dlouho neohřeje a Ranmao, která promluví sotva dvě věty za celé dvě série, zbývá už jen Meirin, která je ale překvapivě snesitelná. Angelu nepočítám. Rozhodně ne. Pak ještě samotná královna, ale ta se moc počítat taky nedá.

Závěr recenze

mé číselné hodnocení: 8/10 (celých těch osm bodů za postavy, příběh, hudbu a kresbu, dva body mínus za to, že mi tam osobně něco chybělo (nebo spíše za Ashe/Angelu, z něj/ní jsem vážně dostávala vyrážku).

kde sledovat? Na Shirai.cz mají obě série, skvělé titulky, jen je nutno se registrovat. Doplňkovou sérii Book of Circus (která zapadá někam mezi patnáctý díl a zbytek) tam ale nenajdete, jde však zhlédnout na http://www.hns.fonty.org/ . Přeji příjemný divácký zážitek!

kde najít mangu? Omlouvám se, to netuším, jen vím že manga existuje, nepodařilo se mi ji najít. Ale jelikož jsem někde slyšela, že se v anglicky mluvících zemích už vydává v papírovém vydání, bude asi otázka času, než se nějaké nakladatelství ujme překladu a vydá to i u nás.

závěrečné slovní hodnocení: Máte rádi historické detektivky s nádechem horroru? Toto temné, avšak místy vtipné anime opravdu velmi doporučuji, jen je nutné u toho trochu přemýšlet. Samozřejmě, pokud chcete strávit pár večerů pouhým zíráním na Sebastiana, nic vám nebrání, ale možná vám uteče celá myšlenka příběhu...



Co by to bylo za recenzi bez várky obrázků? :)
zdroje obrázků: www.fanpop.com , www.kuroshitsuji.wikia.com , www.zerochan.net , gallery.minitokyo.net , www.my-perfect-fantasy-world.blog.cz



Tak, doufám, že se vám recenze líbila! Jaký máte na toto anime názor vy? Kdo je vaše nejoblíbenější postava? Děkuji za přečtení a za každý komentář!

Knihy?! Pomóc, utečte, kdo můžete!

11. září 2014 v 20:58 | Kate Černobílá |  Přemoudřelost
Kate má kritickou náladu a rýpe do všeho, co jí přijde pod nos. Prosím, umírněte vlnu vzteku, až budete číst tenhle článek a diskutujte v komentářích prosím slušně. Konstruktivní kritika jí nevadí, váš názor vítá, ale na komentáře složené jen z několika vulgarismů a pár náhodných nadávek odpovídá autorka značně nevrle.

Tenhle článek bych chtěla věnovat jakémusi rozpitvání vztahu mých vrstevníků ke knihám. Už předem bych chtěla upozornit, že jsem nevystudovala sociologii, ani nejsem moudrá a chytrá- ostatně, je mi čerstvě patnáct let, tudíž si tenhle článek můžete vyložit jen jako kdákání nějaké pubertální slepice, i tenhle názor budu akceptovat. Myslím si ale, že mám právo kritizovat své vrstevníky právě proto, že jsem chtě nechtě jedna z nich. Ano, kritice se nevyhnu- takže pokud patříte k lidem, kteří se už odnaučili číst háčky a čárky, raději odejděte, v jiném případě bych vás velmi, velmi urazila.

Dneska jsem dělala malý průzkum. Dobře, chtěla jsem vám předložit spolehlivou anketu s přesným počtem třiceti dotazovaných, ale nepovedlo se to (tři stihli utéct včas), a tak výsledky vypadají takto:
Z 27 chudáků, které jsem otravovala dneska ve škole, se 16 vyhýbá čtení, nebo alespoň nečtou dobrovolně (to je více než polovina). Musím upozornit, že všichni jsme studenti prvního ročníku čtyřletého gymnázia, tudíž paradoxně právě studiiní typy.
Ano, jsme generace, která by raději večeřela slimáky na karí, než aby vzala knihu do ruky.
Potvrzený fakt, o tom žádné spory.
Ale proč to tak je?

Blábol hypotéza číslo 1: (Ne)vliv školy
Knihy, se kterými se v našem věku setkáváme nejčastěji a které jsou nám vnucovány a předkládány, jsou učebnice. Školou povinní z vás mě jistě pochopili, taková učebnice je asi tak zábavná četba, jako mezinárodní rejstřík úvěrů. Nejde o to, že jsou suché, jinak by asi nesplňovaly školské předpisy, narážím spíše na to, že činí jedinou školou propagovanou a podporovanou četbu. Ano, nepopírám, že nám ve škole občas nedoporučí i jinou knížku- ale s prominutím, Zločin a Trest nezaujal v deváté třídě ani mě, a to jsem opravdu knihomol těžkého stádia.

Pokud probíráme v literatuře, snažíme se obsáhnout co nejvíce nudných faktů a strojových definicí, namísto toho, abychom se nořili do problematiky, vysvětlovali si myšlenku, diskutovali a snažili se kromě naučení na zpaměť (alergorie, metonymie, metafora, personifikace, oxymoron, apostrofa, chlorid sodný...) něco třeba i pochopit, udělat si vlastní názor, najít si něco, co nás na tom fascinuje. Pak si myslím, že by skoro každému stálo za to, si tu knížku, o které se učíme, doma přečíst. Řekněte mi, kdo nerad příběhy, které ho zajímají?

Navíc, když už jsme u té školní výuky češtiny, nemyslím si, že by někoho nalákala ke čtení. Naopak. Hodiny jsou nudné...nudné...nudné a tak zatraceně nudné, že má jeden potřebu spočítat si mezitím domácí úkol z matiky, a to je co říct, školou povinní mě opět určitě pochopí. Navíc, abych se přiznala, z některých strojových definicí jsem úplný jelen. Třeba, co byste řekli, že je "epiteton"? Ono je to "básnický přívlastek, který pojmenovává vlastnost substantiva" a teď, kde se nám schovala ta mrška definice pro tu definici? Dobře, substantivum bude určitě nějaká věc, a když to pojmenovává jeho vlastnost, tak epiteton asi bude nějaké přídavné jméno, jenže jaké? Když napíšu "černá kočka", bude to epiteton? Ano, pár příkladů jsme si uvedli, třeba "zemřelá slova", to nám sice něco mále řekne, jenže za pár dní se nám to bez námitek stejně vypaří z hlavy. Co kdybychom ale dostali úkol napsat třeba pár krátkých veršů, kde bychom si mohli vymyslet naprosto vlastní epitetony a hlavně u toho trochu přemýšlet? Dokázal by někdo zapomenout něco svého, něco co si sám sestrojil? A vždycky, až se ho někdo zeptá na epiteton, měl by po ruce alespoň ty své příklady, z nihž by odvodil i definici.

Ale to jsem odbočila.

Prostě si myslím, že nejsme ke čtení vedeni. Systém pokládá za důležité, abychom věděli o knihách všecičko, přiřadili autora, žánr a rozpitvali, kolik se tam nachází oxymorónů, metafor, anekdot, zlomků a odmocnin, ale abychom se nikdy nenamáhali žádnou z těch knih si přečíst. Aneb, lidově řečeno- byl jeden mnich, znal spoustu knih a houby věděl, co je v nich.

Hlásím se s blábolem č. 2! Já jsem ovce, ty jsi ovce, my jsme ovce- aneb, čest a sláva ovčanství!
Pokud vám nadpis neřekl dost, jde o slova "módní", "moderní", "normální", "in", "cool" a "stupidní". Neboli, nač dělat něco jinak než ostaní, když to přece můžu dělat úplně stejně? Dneska nikdo nečte a když nečtou ostatní, tak já taky nebudu! A kdyby začali ostatní nosit na hlavách cedulku "Jsem blbec!", opatřím si samozřejmě taky takovou!

Teorie číslo 3- Proč bych sakra četl, když mám tenhle "supráckej smárt foun"? Tý jo, ono to bliká!
Potřebuje to komentář? No jo, proč bychom se namáhali s knihami, když můžeme sednout na fejsbůček a číst něco mnohem zajímavějšího, třeba jako že se Jirka rozešel s Martinou a jé, příchozí mesidž od Tondy, jakože mě lovííískuje, snad mi dá lajk! No to je přece maxi bomba, ne?

A co podle mě opravdu NENÍ důvod nečíst?
4. "Uhm...mě to nebaví..."
A baví tě se dívat na filmy? Nebo na seriály? Pak tě možná zklamu, ale jediný rozdíl mezi tím a knihami je v podání, nic jiného. Bohužel, veřejně známý fakt je, že u čtení se musí zapojit i představivost a to vážně nedáme, ne to není stravitelné.
5. "Čtou jen šprti!"
Copak jsme v třetí třídě, abychom se rozdělovali na šprty a é...nešprty? Ráda bych teď prohodila poznámku, že takové osoby spíše štve, že oni samotní číst neumějí, ale to by bylo asi moc...
6. "Nemám čas!"
To je sice většinou pravda, ale vážně nemáš ani čtvrthodinku volnou denně? Potom tedy máš můj soucit.


Na závěr článku bych chtěla podotnout, že ti, kteří nečtou, o hodně přicházejí. Není to jen o luštění písmenek, to vážně ne. Když čtete, můžete nahlédnout do příběhu a prožít životy tisíců postav, aniž byste se museli hnout z křesla :) Prakticky není možné, aby si někdo z té spousty žánrů, témat a stylů nevybral, no ne? Copak vážně existuje člověk, kterého nezajímá vážně nic a žádný příběh mu není dost dobrý?
Samozřejmě, dyslektici jsou speciální kategorie, ty prosím vás nekritizuji, chápu, že se jim čte velmi špatně.

Dovolím si ještě pár citátů na závěr:
"Dva největší lidské vynálezy - knihtisk, který vedl k rozšíření knih, a televize, která lidi odnaučuje číst."- Georges Elgozy
"Volům leží knihy v žaludku."- Gabriel Laub
"Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky."- Bernard Bolzano


A co vy? Čtete? Pokud ano, tak jaké knihy máte nejraději? A pokud ne, tak proč ne? Sedí na vás jedna z šesti uvedených "hypotéz"? Pokud ano, jsem si jistá, že mi spíše pošlete nějakou děkovnou výbušninu a balíček otrávených sušenek, ale zeptat se můžu...

Čas trollů XVIII.

2. září 2014 v 21:29 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Pamatujete si, jak končila minulá kapitola? Tahle totiž nenavazuje na děj, ale právě na poslední větu minulé kapitoly- na Kiařinu otázku ohledně Ki-e-miho a N-gil-angiiny minulosti. Možná jsem to trochu přepískla s krvežíznivostí...ale to náleží posoudit vám. Zrovna se zabývám posloucháním The Unforgiven III a The Unforgiven II , takže mám morbidnější myšlenky než obvykle, což by tuhle kapitolu mělo vysvětlit :) No, konec bezúčelnému tlachání a děkuji za přečtení!

kapitola XVIII- Příběh tří krys

Istana, před třiceti lety

pohled vypravěč

Žhnoucí slunce se přes velice technicky vyspělý šít zdálo být zabarveno do modra, jakoby ho někdo proměnil v jezero a poté ještě trochu pokapal vodovými barvami. Paprsky světla dopadající na bezpečnostní pokličku se rozkládaly v duhu a déšť barevných odlesků, takže istanské nebe zářilo jako podzimní ohňostroj.

A k takové obloze vzhlížel Li-ra-si-ari, posvátný strom. Rostl fyzikálním zákonům navzdory, stvořen sny a nadějí, uprostřed absolutní pustiny. Symbolizoval vůli k životu. Čekal stovky nehybných let na lidský národ, který s ním bude žít v symbióze.

A ti lidé nakonec přišli. Pocházeli z ostrova poblíž starlandijských břehů, jenže jejich nešetrné stroje, jejich materiály, výrobní postupy a zbraně ten kousek planety zničily. Kontaminovaly půdu, až z ní zbylo jen jedovaté černé bláto, zamořily vzduch toxickými chemikáliemi a hlavně, produkovaly velice nebezpečný těžký černý elektromagnetický smog. Jenže když se stav stal tak alarmujícím, že ani nejmodernější dýchací masky nefungovaly- a hlavně, před černým elektromagnetickým smogem nezmohly nic už od začátku, musel se zbídačený, všemi nemocemi napadený istanský lid dát na kočovnou výpravu za novým domovem.

Po dlouhé vyčerpávající cestě, která stála životy statisíců z nich, došli právě ke stromu a poslední kousek své technologie použili na zastřešení svého nového světa, aby jej uchránili před extrémními teplotami, škodlivým zářením a aby mohli syntetizovat dýchatelné ovzduší. To se povedlo a království, které dostalo název Nová Istana(později jen "Istana"), prosperovalo po dlouhé věky.

Jak už bylo někde řečeno, ten posvátný strom naplnil pustinu, jeho větve se staly silnicemi, vesnicemi i městy a když se spojily s hlínou dovezenou odjinud, mohly se stát loukami, poli, i lesy. Cokoli co Istaňané potřebovali, jim dával jejich strom, nebo si to dokázali vyobchodovat od jiných států. Jediný veliký problém znamenala voda- musela se v masivním množství posílat, pumpovat a vynášet kolem, přes a nad obrovskými schody, které říši nad mraky dělily od ostatních států.

V samém srdci království, u mýtických a záhadných kořenů Li-ra-si-ari, mělo jedno místo zvláštní moc. Právě tam visela z miliónů několik mil dlouhých větviček dřevěná kolečka s vyrytými symboly a kdo si je utrhl, stal se spojencem a chráněncem ari-chi-ri-ka-mi-ari sídlících v nich. Istanské děti tam bývaly brávány většinou v den svých druhých narozenin, aby v doprovodu celé své rodiny hledaly svůj náhrdelník moci. Většinou býval snadno k nalezení, svítil jasněji než vybuchující supernova a traduje se, že každý člověk tam mohl být schopen vidět pouze a jen jeden dřevěný přívěsek, právě ten, který náležel jemu.

A z celého spletitého dřevěného království nejvíce vyčnívalo vznešené Ari-ta-chi, hlavní město i s hradem obývaným panovnickou rodinou a nejvyšší soudní radou. Na hradbách stály světlé, složitě vyřezávané věžičky a metropole zářila tisíci světly. Přes cimbuří ze dřeva tryskal pohádkový vodopád, který zásoboval uměle vytvořenou říčku, jež protékala celou zemí. Byl to jednoduchý způsob, jak zásobit každou oblast náročně dosaženou vodou.

Ale dost už zdržování se, ocitáme se na důležité obchodní stezce ve stínu královského města, u nešťastně převrženého luxusního kočáru, jeho cestujících a viníků té "nehody".

"Nepotřebuji moc a pohrdám svými schopnostmi. Nepotřebuji rodinu, ani lásku, ani přátele. Nepotřebuji vládce, a už vůbec ne poddané." pronesl muž v širokém šlechtickém klobouku do ticha a jeho hlas se třásl žalem.

Nečekal však na odpověď a mluvil dál. "Nechci vaše peníze. Nechte si svůj bezcenný majetek. Připravte se zemřít v důstojnosti a hrdosti."

Skupina osob třeštila oči čirým děsem, třásli se a ani se neodvažovali pohnout. Jejich uniformy sice bláto na cestě ušpinilo, ale i tak šlo poznat, kdo jsou. Čtyři vysoce postavení úředníci istanského ústavu péče o chudé se jen bezbranně choulili k sobě a hleděli na mladého loupežníka. Jeden z nich sebral všechnu odvahu a natáhl k protivníkovi ruku s bankovkami.

"Opakuji- nechci je! Nejsem obyčejný lapka. Neptám se, jestli peníze, nebo život. Rovnou si beru to druhé."

"P...pro-oč m-my?"

"Protože mi to pomůže zahnat mou vnitřní prázdnotu. Proč jsem si vybral právě vás, pánové? Copak vy to nevíte?"

"Lo-lorde...ctihodný šlechetný pane...ušetřete nás!"

"Co tíží vaše srdce?" tázal se mladík, jakoby ho neslyšel. "Ptám se, jaký ohavný čin jste vykonali."

"Prosím...jsme jen poct-poctiví obchodníci..."

"To neříkejte mi, ale dětem v Ate-re-si-la-rii. Královna nechává posílat tuny humanitární pomoci denně...ale k potřebným se dostane kolik z toho? Několik gramů? Méně?"

"Prosím vás... vždyť za ty peníze pořizujeme zbraně do Starlandijsko-Istanské války a bráníme naši zem před nájezdy plech-plechových hlav..." vzlykl mluvčí malé skupinky, který se strachy rozplakal.

"Ne. Rozkrádání nákladů humanitární pomoci musí přestat."

"A-ano, za-zakážeme to!"

"Ne. Postarám se o to sám. Potom... Vaše smrt by měla situaci alespoň zmírnit. Navíc, nemůžete uniknout trestu."

Čtvrtý z obětí se hlásil o slovo. "Dobře, tak tyhle tři odporné zločince popravte, ale co já? Vždyť já jídlo a léky nemocným dětem z chudinských měst neberu, dokonce ani nepracuji v ústavu péče o chudé!"

"Máte pravdu. Vy k nim nepatříte. Možná jste ještě chladnokrevnější, než ti tři."

"O čem to proboha mluvíte?"

"O vaší rodinné tragédii. Smutné. Vaše matka, dědeček, manželka i dvě děti uhořeli při požáru vašeho domu. Ale vy moc netruchlíte, že? Pětinásobná životní pojistka téměř ztrojnásobila vaše jmění a vy jste si koupil nový dům a hlásíte se o místo v radě oligarchů."

"Všechno je pro něco dobré... Ale naštěstí, toho bídáka, co to tehdy zapálil, už chytili a popravili."

"Hm, a když počítám i jeho, celkem šest obětí. To oproti těmhle třem masovým vrahům není tak moc, ale vy jste na rozdíl od nich vztáhl ruku na svou vlastní rodinu. V mých očích jste méně než hmyz, ale na mém osobním názoru nesejde. Hlavně, že bude spravedlnosti učiněno zadost."

"Co tím naznačujete?!"

"To vy jste tenkrát škrtl sirkou, pak jste vykonstruoval soudní proces a obvinil nevinného člověka!"

"Nesmysl!"

"Nepopírejte to, provedl jsem důkladná prošetření!"

"Jenže co je ubohých šest životů proti takové sumě peněz?! Co byste na mém místě dělal vy?!"

"Kdybych byl jako vy, skočil bych do toho ohně taky. Naštěstí, já jako vy nejsem."

"Al-ale vy přece nejste o nic le-lepší!" ozval se znovu první úředník.

"Souhlasím, uvědomuji si to. Sžírá mě prázdnota, jakou si ani neumíte představit. Vaše usmrcení mi přinese klid možná tak na dvě, na tři hodiny. Zítra se zase vydám pátrat po nepotrestaných zločincích a budou doufat, že najdu...že najdu konečné vysvobození."

"Jaké vysvobození? Za vaše činy vám žádný panovník milost nedá, jakmile vás chytnou, čeká vás gilotina!"

"V to doufám. Jediná věc, která mě zachrání před prázdnotou je totiž...smrt." prohlásil loupežník-mstitel temně, se zrakem melancholicky skloněným k zemi.

V ten moment jednomu ze ctihodných zločinců projel hrdlem skrz na skrz nůž. Muž zachroptěl a vydechl naposledy.

"Promiň, Ki-e-mi, že ti ruším moralistickou seanci, ale trvá ti to moc dlouho. Tihle čtyři parchanti nám přece nemůžou zabrat celý den!" prohlásila nebezpečně působící žena s hladce sčesanými, pod uši dlouhými vlasy a vytáhla kudlu z krku oběti.

"Ale Ag-tai-to, nemůžeš je přece zabíjet takhle rychle! Musíš plnit své povinnosti."

"Omyl. Ty budeš plnit mé povinnosti a já si budu dělat, co chci!"

"Dobře. Skončíme to ještě s tamtěma dvěma a toho posledního ale nechme naživu...prozatím. Navrhuji ho po večeři upálit." mezitím, co budoucí duševní průvodce mluvil, dva blesky zasáhly dva úředníky a ti se zhroutili mrtví k zemi.

"Ne! Upálit ne! Chci ho pomalu rozčtvrtit!"

"Ale on nechal uhořet svou rodinu, bude krásně příhodné, když zhyne v plamenech!" argumentoval Ki-e-mi.

"Jenže já mám nový nůž a chci ho vyzkoušet!" přela se jeho sestra.

"Co kdybychom to zkombinovali?" navrhl loupežník v klobouku kompromis. Muž, o kterém mluvili, mezitím strachy omdlel.

"Souhlas! Ale musíme počkat na N-gil-ang, jinak by se určitě naštvala."

Její bratr mezitím vzal mrtvolám tašky a prohledal je. V jedné našel jen peněženku, v druhé ještě k tomu doklad o zakoupení soukromého ostrova a v třetí nebylo nic. Přepočítal bankovky a mince a zbytky peněženek pečlivě vrátil tam, kde byly.

"Dnes je to jen třicet tisíc. Cestovali nalehko. Tak či tak, odnesu to do sirotčince, paní správkyně snad pořídí dětem něco sladkého k snědku, nové hračky a několikero nedělních šatů."

"A myslíš, že jí nebude už kapku divné, odkud naše každodenní sponzorské dary bereme?"

"Neděláme nic špatného. Okrádáme zloděje."

"Jo. Zloděje, které jsme předtím uškvařili bleskem."

"Nepodstatné. Neplnili své lidské povinnosti- zasloužili si smrt."

"Tak je označ, já je zapíšu do notesu a zakázka bude, až na toho čtvrtého blba, hotova."

Ki-e-mi i Ag-tai-ta vytáhli malé sešity a tužky. Loupežnice napsala: "Původce hladomoru- třikrát. Žhář a příbuznovrah- jednou. Úspěšně potrestáni. Výtěžek- třicet tisíc zlatých pro sirotky." nový zápis se úplně ztratil v záplavě popsaných stránek.

Její společník vytrhl ze svého bloku čtyři papírky.

Ctěný pán úředník z úřadu péče o chudé. Několik let rozprodával humanitární pomoc od státu a zavinil tím smrt několika tisíců cítících bytostí v nejchudších krajích našeho království. Budiž mu peklo dostatečným trestem., lísteček pečlivě položil mrtvole na čelo. Totéž dvakrát zopakoval a jeden kousek papíru věnoval i dosud žijící oběti, přičemž ho varoval: "Ten papírek si nech a nepouštěj ho. Je to tvoje vstupenka do pekla a návrh, co mají lidé, kteří objeví tvé tělo, vytesat na tvůj hrob."

"Tak. Jdeme do tábora, počkáme na N-gil-ang a pak si opečeme každý krajíc chleba a poté jednoho idiota? Ale rovnou říkám- to druhé nejím!" prohlásilo budoucí ari-chi-ri-ka-mi-ari.

"Dobrý nápad, bratře! A kam toho pečeného ubožáka pak pohodíme?"

"Navrhuji-"

V tom se k jejich uším doneslo zlověstné řinčení kovu. Jako když se pojízdné železářství čelně srazí s tankem.

"Ne! Zase státní čmuchalové! Zatroleně!" zaklela Ag-tai-ta vyděšeně.

"Nemyslím si, že jsou přímo státní...nepodléhají královně, ale soudní radě. Oficiálně se představují jako tělesní strážci soudu." zavrtěl hlavou její sourozenec.

"Ale je to tajná policie? Je!"

"Na tom nesejde! Musíme utéct!"

"A co uděláme s ním?"

"Nic! Chytíme ho později!"

Loupežnice se poplašně rozhlédla kolem. "Tak sebou hni, nahoru!" Myslela tím malou poněkud narychlo vybudovanou stromovou pevnost, kterou používali jako základnu.

Oba mladí vrazi se dali na útěk, doufaje, že je přijíždějící trestní jednotka neviděla. Jelikož policisté zatím nebyli ani v dohledu, usoudili sourozenci, že jsou v koruně stromu schovaní bezpečně. Muž ležící na cestě stále ještě nepřišel k sobě, takže je prozradit nemohl.

"To ne! Jdeme pozdě!" zhrozil se jeden ze strážců soudní rady, když se jejich koně přiblížili k mrtvolám.

"Spíše brzo." zasyčela Ag-tai-ta tiše.

Osoba v čele jednotky se zamyslela "Ty tři krysy stihly zmizet, jak to tak vypadá."

"Ne!" Ki-e-mi vytřeštil oči hrůzou.

"Co?!" zajímala se jeho sestra šeptem, ale naléhavě.

"Pokud se N-gil-ang vrátí zrovna teď, dostanou ji!"

"Tak půjdeme do boje!"

"Ale oni nic neudělali, nemůžeme jim ublížit!"

Bojovnice si otráveně povzdechla. "Sakra, ty a ta tvá zatracená morálka!"

"Dávej pozor, něco se tam děje..." napomenul ji tiše a oba upřeli oči na scénu na cestě.

Ten, kdo měl být jejich příští obětí, se očividně probouzel. Alespoň to tak vypadalo.

"Vylezli...na strom...chyťte...ty zrůdy...prosím..."

"My a zrůdy?! Za to zaplatí!" sevřela ruku v pěst rudovlasá čarodějka.

"Důležitější je, že ten parchant celou dobou asi jen dělal mrtvého a všechno slyšel!" poznamenal druhý z loupežníků zděšeně.

"Musíme zmizet!"

"Už je pozdě...všichni se dívají naším směrem...pokud se pohneme, stejně nás budou pronásledovat..." konstatoval její společník. "Měli bychom...měli bychom...se vzdát."

"Jen přes mou mrtvolu!" vykřikla Ag-tai-ta dost nahlas, aby ji slyšeli i protivníci a elegantně skočila dolů. Tasila nůž a nejistě jím mířila střídavě na celou jednotku tajné policie.

"Nebuď zbrklá!" varoval ji její bratr, ale už bylo pozdě. Sice měl k tomu, co se chystají udělat, absolutní odpor, ale i přesto svou sestru následoval. Nechtěl bojovat, ale nemohl ji v tom nechat samotnou.

"Helemese, nechybí tady něco...? Jen dvě ze tří krys, podezřelé! Nechali jste komplice na stromě? To nic, my si pro něj- nebo eventuálně pro ni stejně zajedeme, jakmile to skončíme s vámi." smál se zelenooký vůdce čmuchalů. Poté sebou ale nepatrně trhl, přestal se chechtat a dvořansky se uklonil. "Omluvte prosím mou nezdvořilost."

"My se s váma nebudeme vybavovat!" zakřičela loupežnice a s nožem v ruce vrhla se vpřed. Nepřátelský válečník se ale na poslední chvíli vyhnul. Útok, který by mu za jiných okolností prorazil lebku, ho jen lehce škrábl na čele.

"Co jsi sakra zač?!" štěkla tlumeně, jakmile přistála asi stopu od něj.

"Přijměte prosím omluvu, že nemám v úmyslu se představit. A nyní, jste zatčena, kryso číslo jedna." odvětil spokojeně. Jeden z jeho podřízených přešel k dívce a svázal jí ruce za zády provazem.

"Když si tolik potrpíte na slušnost, pane poskoku soudní rady, měl byste vědět, že oslovovat dámu ,kryso´ je nevychované!" pronesl temně Ki-e-mi a pětiblesk, který si celou dobu chystal, se už snášel dolů.

"Dvojka se hlásí o slovo? Omlouvám se, ale nemám v úmyslu se nechat přemoci někým, kdo za svou primární zbraň považuje směšně pomalé blesky." energetický výboj se roztříštil o jakýsi štít, který sloužil šlechtici místo deštníku.

"Vaše úmysly jsou nám víte kde!" zavrčela zajatkyně.

"Mlčte, už jste mimo hru." odbyl ji věznitel a nasadil nápadně falešný přívětivý úsměv. "Vzdáte se, pane zmetku, nebo vás máme zmlátit do bezvědomí a cestou k hradu nechat vláčet za koňmi?"

….

Teda, to se to dneska ale táhne...pomyslela si blondýna a opřela se o zeď. Pokud budu jen stát a poslouchat, nedozvím se nic a ještě se tady zaseknu snad až do večera., uvažovala její logická stránka. Na druhou stranu, iracionální strach, který cítila, ji přesvědčoval o přesném opaku. Jenže, pokud ho neovládne, zítra nechytí žádnou kořist. A to by bylo zlé... nuda, nuda, nuda a k tomu ještě Ki-e-mi a jeho stížnosti na hladovou prázdnotu, nezvládnout vytipovat příští oběti se prostě nevyplácí.

Dívka si upravila své do drdolu vyčesané zlaté vlasy, nasadila si čelenku a trochu si narovnala krátkou sukni své uniformy. Nebo se spíše hodí říct "svého převleku"?

S hranou sebejistotou otevřela dveře a vkročila dovnitř.

"Dobrý den!" pozdravila hlasitě a s křečovitě nadšeným podtónem.

"Dobrý den. Kdo jste?" opětovala ji pozdrav osoba sedící u pracovního stolu, která byla právě vyrušena z důležitého obchodního jednání po si-te-a-ari, istanské verzi telefonu.

Agentka se hluboce uklonila, možná až přehnaně. "Jmenuji se Afeinetta a hlásím se o místo mezi služebnictvem vaší ctihodnosti!"

"Výborně, dobrou služku hledám už dlouho! Posaďte se, slečno." zaradoval se velice vážený člen soudní rady a pokynul k židli.

Loupežnice poděkovala a přisedla si. Všimla si, jak se na ni bohatý šlechtic dívá, že by ta sukně byla přeci jenom moc krátká? Nebylo jí to příjemné a těšila se, až bude moct z role hloupoučké služky vypadnout.

"Máte nějaká doporučení?"

"Ne, teprve před několika dny jsem opustila penzionát pro budoucí služebné, hledám si svou první práci. Potvrzení o dokončení studia bych měla mít...ach ne!" N-gil-ang využívala svého hereckého talentu opravdu naplno. "Zapomněla jsem to doma..."

"To nevadí. Bereme vás."

To máš TAKOVÝ nedostatek služebnictva, nebo ses nechal ošálit jen tou blbou skoro všechno odhalující uniformou? Nechutné! Chci domů! Zítra jde na sběr informací Ag-tai-ta nebo Ki-e-mi a já si v pohodlí zůstanu na stromě a budu sem tam přepadávat nevinné kočáry, už je rozhodnuto!

"Počkejte. Chci vědět, jestli budu sloužit dobrému člověku. Neprovedl jste někdy nějaký vážný zločin?"

"Já? Zločin?"

"Nelžete mi..."

"Já nelžu!"

N-gil-ang to otrávilo. Zdá se být opravdu čistý. Jo, to co říkal tomu druhému obchodníkovi před chvíli nebylo zrovna hezké, ale co se dá dělat, prověřila jsem jeho rodinu, finanční transakce, trestní rejstřík...nenašla jsem nic, za co by se zabíjelo. Zatraceně, tolik práce, tolik času, tolik námahy s tím zatraceným služkovským kostýmem, úplněpro nic!

"Tak sbohem!" Připravovala si přemisťovací sekvenci. Byla za ni prozřetelnosti hrozně vděčná- kdyby tu schopnost neměla, kolikrát by už ležela v hrobě. Ani ona, ani její sourozenci sice neměli svá vlastní ari-chi-ri-ka-mi-ari, ale zato každý z nich disponoval nějakých nadpřirozeným nadáním, které jim pomáhalo v jejich "práci".

Už by za jiných okolností dávno zmizela, ale něco ji vyrušilo. Projektor hologramů, který nahrazoval starlandijskou televizi, se s zabzučením aktivoval a promítl obdélníkový obraz hlasatelky.

"Všemu dobrému istanskému lidu, naléhavé vysílání! Naléhavé vysílání!" ozvalo se. Loupežnice vytřeštila oči hrůzou.

"Prosíme ,třetí krysu´, aby se okamžitě bez prodlení dostavila před královský hrad v Ari-ta-chiu! Měla by to alespoň zvážit, pokud chce ještě někdy v životě spatřit zbylé dvě krysy." pronesla hlasatelka s úsměvem. "A abychom dodali téhle zprávě na věrohodnosti, přidáváme toto video."

Na obrazovce se objevil záběr nějaké špinavé šedivé oprýskané místnosti, ve které opřeni o stěny seděli dva lidé.

"Už nahrávají?!" zeptala se poplašeně žena s nedlouhými temně rudými pečlivě sčesanými vlasy a černou květinou v nich. Její pronikavé modré oči zářily bojovnickou vzdorností. "N-gil-ang!"

Druhou bytostí ve sklepě byl mladý muž ve starém děravém šlechtickém kabátě a širokém klobouku, který si už dávno moli vybrali za svou daň. Mírně vlnité karmínové vlasy mu splývaly k ramenům, ledabyle převázané nějakou omšelou stuhou. I on disponoval stejně pichlavě alabastrovýma očima, ale působily spíše laskavě a nešťastně, než jakkoli nebezpečně.

"Sestřičko," oslovil nahrávací zařízení. ",uteč daleko a nechoď pro nás!"

"Jo! Kašli na nás a zachraň se, můžeme si za to sami, N-gil-ang!" přidala se ta žena a bylo vidět, že předstírá nezaujatost. "A mají kovové zbraně, dej si pozor!" varovala ji živěji.

"Setkáme se se svým osudem!" pronesl Ki-e-mi se smířeným úsměvem.

Ag-tai-ta pohrozila pěstí. "Jinými slovy- opovaž se jim na to skočit a objevit se tady!"

A tím záznam končil.

Budoucí duševní průvodkyně proklínala svět a třásla se strachy. Co má dělat?! Pokud vyslyší televizní výzvu, chytí ji taky a spadne opona. Ale pokud se opravdu zachrání, nadosmrti ji budou mučit kruté výčitky svědomí. V tom momentě se rozhodla. Raději zemře se svou rodinou, než žít neplnohodnotný život plný bolesti. Ovšem dravý strach ji celou sevřel v pulzujících kleštích. Opravdu? A co smrt? Nebude to...bolet? Ochromilo ji to, nemohla se ani pohnout. Po celou palčivou sekundu. A další. A další.

Nakonec se hnána děsu vpřed teleportovala pryč.

Na nádvoří královského hradu.

Promiň, Ki-e-mi...odpusť mi, Ag-tai-to...a sbohem.


"A krysí rodinka je pohromadě..." zanotoval zelenooký válečník spokojeně, zatímco jeho poskoci strkali N-gil-ang do cely k jejím sourozencům.

"Vy nás nezabijete?!" tázala se nejnovější vězeňkyně překvapeně.

"Zabít vás teď? A ochudit se o velkolepou veřejnou popravu, která vás zítra čeká? Omluvte mou přímost, ale to by bylo zatraceně hloupé." oslovený vysekl elegantní úklonu.

"Veřejná poprava...kdož čím zachází, tím také schází.." povzdechl si loupežník s mírumilovným úsměvem.

"Litujete, že jste krysami? Jak jste se jimi vlastně stali? Lorde Ki-e-mi, lady Ag-tai-to a obzvláště půvabná lady N-gil-ang, měl bych na vás takový dotaz. Chci vědět, z jakého pocházíte rodu."

"Proč se ptáš?!" odsekla dívka s květinou ve vlasech.

"Protože lidé vás sice oslovují šlechtickými tituly, ale podle mě urozené krve nejste!"

"Jako bys ty byl! Už jsme si o tobě něco zjistili, víš?! Objevil ses před několika měsíci odněkud a předtím o tobě nebyla ani zmínka! Pokud se nad námi chceš povyšovat, tak sklapni, zelenoočko!" oponovala bojechtivě.

"Nemám zájem se povyšovat nad krysami, ale chci vypátrat odkud jste se vzali, proč jste spáchali své zločiny a hlavně...jestli jste nepotkali královnu Caitlin. Musím ji najít."

"Caitlin..hm, nikdy jsem neslyšel o žádné panovnici, která by se tak jmenovala..." zamyslel se Ki-e-mi.

"A jak ta tvoje Caitlin vypadá? Třeba jsem ji někde viděla, na tváře mám paměť!" ozvala se N-gil-ang.

Jejich věznitel se lítostivě zadíval na podlahu. "Na to si nepamatuji."

"A když ani nevíš, jak vypadá, jak ji chceš proboha najít?!"

"Netuším. Ale několik informací mám...mělo by jí být asi dvacet dva let, nachází se v tomto světě, pravděpodobně dokonce na Istaně, je to obdivuhodná bytost a bez rozmyslu bych pro ni zemřel."

"Tak hodně štěstí v hledání." popřál mu loupežník.

"Děkuji moc. Ale zpět k výslechu. Řekněte mi, proč jste se stali krysami."

"Proč bychom to měli vyprávět zrovna tobě?!" zasyčela Ag-tai-ta.

"Mě to také zajímá." melodicky rázný hlas upozornil na to, že u mříží postávala další osoba.

"Kdy ta přišla?! Vůbec jsem si jí nevšimla!" udivilo se budoucí ari-chi-ri-ka-mi-ari Annawaraky Žluté.

"Ag-tai-to! Víš vůbec kdo-" chtěl ji napomenout její bratr, ale byl přerušen.

"Je povinností člena rodu Istanských dokázat se vplížit na libovolné místo a být viděn, jen pouze pokud si to přeje." tajemná žena se usmála a její zvláštně fialové oči zajiskřily.

"Vaše jasnosti, omluvte prosím mou troufalost si vás nevšimnout!" generál soukromé armády soudní rady rychle poklekl a uklonil se až k zemi.

"Kolikrát jsem vám říkala, ať tohle už nikdy neděláte!"

"Nemám se vám klanět?" zeptal se zmateně.

"Kvůli rozdílu v našem společenském postavení klidně můžete, ale ne tak přehnaně. Ostatně, nejsme zasnoubeni? Až vám bude udělen titul krále, pak můžete s tím pitomým ukláněním přestat." odvětila s netečnou apatií.

"Vy...vy jste princezna Arekianitha?" pípla N-gil-ang okouzleně. Neznámá opravdu vypadala jako vládkyně. Lesklé jako onyx černé kudrnaté vlasy měla částečně zakryté mysticky působícím průsvitným fialovým závojem a její oči barvy fialek zářily životem, ale také velkou rozvážností a cynismem. Její po zem dlouhé černé šaty s volánky doplněnou sukní zdobily modré kamínky, které odrážely světlo. U pasu se jí třpytila stříbrná dýka zastrčená za koženým opaskem. Náhrdelník moci, který upravený půlnočně modrými korálky přitahoval pozornost, nesl vyrytý znak- obrázek sirény.

"Ne, sváteční duch. Prosím vás, jen se mi ještě nezačněte klanět i vy, už toho mám plné zuby..." budoucí vládkyně přešla blíže k cele a věnovala vězňům povzbudivý úsměv. "Přicházím si s vámi promluvit. Vyslechnout vás. Diskutovat."

"A-a...proč, vaše výsosti?" tázal se Ki-e-mi.

"Vy se ptáte?" překvapilo oslovenou. "Přece jak jinak bych vás mohla spravedlivě odsoudit?"

"Mysleli jsme, že soudní rada už náš případ projednala."

"Soudní rada. Soudní...rada." princezna zkrabatila čelo. "Máte na mysli tu bandu zkorumpovaných blbečků? Trpí jakousi představou, že jsou všemocní, jenže já je vyvedu z omylu! I kdybych se proti nim měla vojensky vzbouřit! No a k vašemu případu...řekněme, že mezi oběťmi by se našlo i pár členů zmíněné hordy prasat, takže mohou být zaujatí."

"A proč vám tedy pomáhá on, když je sluha soudních?"

"On?" pokynula ke generálovi. "Podplatila jsem ho."

"A kdo tu mluvil o zkorumpovanosti..." zabrumlala Ag-tai-ta.

"Prosím, povězte mi tedy, proč jste vzali spravedlnost do vlastních rukou a...lovili bohaté zločince? A proč pouze ty majetné?"

"Proč majetné? Chudí se nevozí v přepadnutelných kočárech."

"Ale proč vůbec?"

"Protože někdo musel těm parchantům dát za vyučenou!" zaprskala válečnice s růží ve vlasech.

Blondýna se vsedě skrčila a objala si kolena."Protože si zasloužili okusit stejnou bolest, kterou způsobili..."

Pouze v pomněnkových očích třetího sourozence nebyla ani stopa po lítosti, jen zžírající bolest."Protože to vždycky na chvíli zaplní mou prázdnotu."

"Prázdnotu? Popiš ji." přikázala mu šlechtična mírně.

"Postrádám něco. Snad duši. Snad budoucnost. Možná oboje. Nevidím nikde radost a nikdy se necítím osamělý, ani když jsem dlouho odříznut od svých sester. To proto, že osamělost vás naplňuje. Dává vám pocity, cíl...Jsem zrůda. Rád zabíjím lidi. To protože pak cítím takové trhající výčitky, lítost a žal...ale je to lepší, než nevnímat vůbec nic...trpím, ale lidsky. Rád trpím. Bolest vytlačuje prázdnotu."

"Lorde Ki-e-mi, nejste zrůda. To právě kvůli těm výčitkám. To, že vás trápí každá vražda...popište to."

"Nesnáším, nesnáším, nesnáším tu chvíli, když se dívám na oběť, kterou vzápětí spálí můj blesk. Nevydržím dívat se jim do očí. Ubíjí mě, že jsem vzal lidský život." rudovlasý loupežník působil, jako by se měl každou chvíli rozplakat.

"To, co jste dělali, je příšerné. Spadli jste na stejnou úroveň jako ti, kterými pohrdáte." konstatovala černovláska klidně.

"A teď zase...prázdnota je hladová, vaše výsosti."

"Možná by se s ní za jiných okolností dalo něco dělat-"

"Ne, jasnosti, prosím, ne! Žádné zmírnění trestu pro mě! Propusťte prosím mé sestry...ale mě popravte, prosím!" vyjekl Ki-e-mi hystericky.

"Ukončit vaše životy mám v úmyslu." přikývla vladařka.

"Prosím, nechte nás vám sloužit a za vás bojovat!" vykřikla krátkovlasá rusovláska zoufale.

"Je mi líto, lady Ag-tai-to, ale bohužel to nepůjde. Kdyby vaše zločiny nebyly tak vážné, samozřejmě bych vám to už dávno nabídla. Mrzí mě to. Jste mladí sympatičtí lidé a určitě prvotřídní válečníci, ale spravedlnost si žádá vaše hlavy."

"Takže nás zítra čeká poprava."

"Ano. Soudní rada si žádá vaše veřejné upálení, ale dokud ještě mám do toho co mluvit, plány jim překazím! Vyhovuje vám soukromá gilotina?" zeptala se princezna morbidně.

"Děkujeme, vaše výsosti." zašeptal vězeň.

"Dobře, tak já půjdu. A ještě něco, lorde Ki-e-mi, pokud se prázdnotě poddáte a budete ji krmit, ona vás pohltí. Jsem si jistá, že v příštím životě najdete ten chybějící kousek skládačky." budoucí královna se záhadně usmála, otočila se a tiše zmizela.