"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Říjen 2014

Koleje ke hvězdám I.

28. října 2014 v 21:07 | Kate Černobílá |  Koleje ke hvězdám
No, něco tak divného na tomhle blogu už dlouho nebylo :) Jedná se o další společný projekt mě a Karin, jenže tentokrát je to báseň. Respektive, rýmuje se to. My dvě strkáme nos do téměř všeho, jenže tentokrát jsme si ukously velké sousto- chceme napsat opravdu, opravdu, opravdu, dlouhý, dlouhý, dlouhý...ehm, něco jako epos. Nemusím kvůli propastnému rozdílu ve kvalitě (já jsem dodala přehlídku mluvnických rýmů, Karin ten zbytek) a hlavně ve stylu psaní říkat, kdo psal co, ale raději pro jistotu, Karin začínala a střídaly jsme se po sloce, takže za každou sudou sloku přebírám zodpovědnost já. No, doufám že se vám to bude líbit! P.S.: Ten hlavní hrdina je pěkně povrchní, že? Tak jsme to nezamýšlely...


Koleje ke hvězdám (část I.)

Za chladné podzimní noci
počala má toulka mezi kapkami,
temnota okouzlovala mě svou mocí,
kráčel jsem tady dole,
dole pod hvězdami,
mezi kapkami deště tak sám.

Svět pokrytý spadaným listím
a světlo měsíce bere mi zrak,
kam směřuji, brzy zjistím,
až dorazí ten pomalý vlak.
Čekám snad na soudný den
-vlak stále ještě nespatřen.

Čekám zde na půlnoční vlak,
okno k jízdenkám je náhle otevřené,
mé kroky směřují k němu.
Vzduch však rozčísne ptačí křik,
k zemi padá psaní snesené,
zůstávám s údivem pod nebesy stát.

S pochopitelnou rozmrzelostí
zvedám dopis ze země,
copak zdržení to není dosti?
-snad alespoň odměna čeká mě.
Zpráva dosti naléhavá, písmo úřední
-to se nemohou jinak bavit, místo rušení?

Psaní ukazuje se být zbytečným,
cožpak já sloužím jako posel
zpráv o další schůzi marné,
já pro ostatní jsem tedy kým?
Toto měla být jen má cesta,
dopis nuceně k sobě skrývám.

Výborně, konečně je to tak
-laskavě se dostavil vlak!
V té slavné chvíli
pomalu mi dochází,
že čekání se přiblížilo cíli,
ovšem jízdenka mi schází...

Kolem mě proudí davy lidí,
smějící se děti,
ženy a muži mávající vzácnými vstupenkami,
zloději kolem trpělivě slídí,
stařenky o holi k vlaku spěchají
a já běžím v naději k oknu,
jestlipak zbyl jediný lístek na půlnoční vlak.

Sekunda za sekundou neřeší tu záhadu,
pan prodavač má zjevně dobrou náladu
a očividně s radostí
svěřuje se mi ze svých starostí.
"...mám jí šaty koupit, nebo panenku?"
Má omluva, vážně nevím-
jen dejte mi tu jízdenku!

Dávno již jsem vzdal boj,
nesnažím se býti laskavý,
někde v dáli zní houkání-
volání půlnočního vlaku,
na odpor prodavači se stavím,
bez dovolení popadám jízdenku.

Konečně mě vagón vítá,
dveře se za mnou zavřely,
mým očím teď pohled svítá
na to nejzmatenější, co kdy viděly.
Letící kufr můj život dává v sázku
a kde sakra leží moje kupé,
pokládám si otázku.

Zjišťuji ve zmatku,
že vlak plní se po pořádku,
zbylo na mě poslední volné místo,
poslední vagón, poslední kupé
já ohlušen štěkotem psím hledám,
někde se přece musí nacházet najisto.

Dorazil jsem beze ztrát,
kufr je pořád na svém místě
a číslo jsem četl tolikrát,
že už to vím skoro jistě
a po příchodu mnou cloumá víra,
že mým spolucestujícím je asi víla.

Její oči odstínu nebes posetých hvězdami
hledí na mě chladně,
když prohlížím si její kadeře,
že září jako slunce jasné,
zdá se mi,
mé myšlenky bloudí po neznámých krajích.

Na pozdrav jsem klobouk smekl
"Dobrý večer, já zdravím vás
ruším v tento noční čas,
ale obávám se, že je to tak,
musíme spolu sdílet vlak."
A ačkoli jsem mluvil mile,
tvářila se pořád ledabyle.

Lehce pokývla hlavou,
její hlas naplňovala záhadná zář
"Vítej na této cestě,
co pohledáváš na tomto místě,
copak prostor neskýtá ti celý vlak?
Řekla a odvrátila ode mne tvář.

"Jsem diplomat- dle úhlu pohledu
Anarin, jméno mé
a pocházím z dalekého západu
-věříte mi, nebo ne?
A odpustíte mi snad smělost,
když zeptám se na vaše jméno?"

Obrátila oči v sloup,
slovy plnými nezájmu řekla:
"Má úloha není příliš velká,
já tvořím nákresy celého světa,
cesty zaznamenávám do map,
ať poutníci nesejdou ze svých cest."

"Nezodpověděla jste mou otázku,"
zavřely se dveře,
vlak se brzy rozjede,
silou dravé zvěře.
"Zjistím si to klidně sám,
jste-li v našem registru,
snadno to vyhledám."

Lokomotiva táhne nespočet vagónů
vstříc novým dobrodružstvím,
předaleko od posledních domů,
o novým radostech sním.
Vlak unáší nespočet lidí
vstříc životu vzrušujícímu.

Prodavač kamenů- prolog

28. října 2014 v 11:26 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Tak, konečně mám pro vás něco, co by se s přivřenýma očima dalo nazvat "povídka"! První kapitolu ještě nemám hotovou, a tak tasím tenhle jednu a půl stránky dlouhý úryvek jako prolog. Vím, že tahle povídka nebyla v seznamu anotací, jenže shodou okolností mě napadla pár dní potom, co jsem ten článek s anotacemi zveřejnila, takže už se tam nedala dopsat. Tak, doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit. Čas trollů mimochodem právě prochází kompletní korekturou a až bude hotová, možná se osmělím poslat to do nějakého nízkonákladového nakladatelství, ale zatím ještě nevím.

Prolog- Nekoupíš kámen?

"Pojď sem, chlapče!" ozvalo se zasněženou, temnou uličkou. "Nekoupíš kámen?"

Dvě slova stačila.

Proč by měl někdo kupovat...kameny? Možná nějaké drahokamy...ale vypadal snad na to, že by něco takového mohl zaplatit? Nebo jde o léčivé krystaly z moře, hor, půdy i lesů, pro účely kouzelnické, okrasné a všelijaké, ale to mu taky nešlo do hlavy, proč by to měl někdo nabízet zrovna jemu.

Jenže ten stařík tam stejně seděl, světlo louče na stěně, o kterou se opíral, na něj vrhalo stín a před sebou měl na kousku látky vyskládané nádherné věci.

Ležela tam miniaturní soška kočky, která vytesaná snad z rubínu zářila vlastním měkkým světlem a když jste se zadívali do jejích očí, snad vám i připadalo, že na vás občas mrkne. Vedle ní byl zvláštní placatý nerost, který v jednu chvíli připomínal zrcadlo, a když jste se obrátili a podívali se pak zpět, vypadal jako bažina celá z mraků.

A takových zajímavostí se tam nacházelo nepřeberné množství a když se je mladý muž pokusil spočítat, divil se, jak se na tak malý zašedlý pruh látky všechny vejdou.

Nechtěl se zastavovat, spěchal. Ale ten starý pán v kápi jakoby čekal, volal na něj... Téměř proti své vůli poutník přešel k obchodníkovi, decentní úklonou pozdravil a poklekl naproti němu.

"Tak který, mladý příteli?" tázal se prodavač hlasem skoro tak mrazivým, jako tehdejší počasí. Teď, když ho student viděl zblízka, už mu nepřipadal starý, naopak. Ruce v černých bezprstých rukavicích se mu zdály stejně mladé, jako jeho vlastní.

Z toho člověka šel strach. Něco na něm bylo tak nepřirozené...

"Co mi o nich můžete říct?" zeptal se mladík nejistě a začínaly ho přepadat myšlenky na útěk.

"Co bych mohl povědět..." zamyslela se osoba.

"Každý kámen spolehlivě jistí
to, k čemu přece stvořen byl
a když podvedeš je, hned to zjistí-
zdalipak jsi to pochopil?
Jeden umí smůlu zmást
druhý smrt přinést může hned,
každý zná dávat i krást
varován byl jsi naposled.
Zvol si ten, co nese lásku,
brzy budeš šťasten jen,
byť opravdovost dáváš v sázku
mocí brzy opojen.
Přivolají slunce
vyvolají déšť- bouři snad
-je sice pěkné mít to k ruce
nenech se však oklamat.
A klenotu blyštivého,
střež se, střež!
Vrátí život do mrtvého
ale přece pro to neumřeš?
Každý kámen přilne k tobě
jako brána k podhradí
přítel zmizí ve velké zlobě...
kámen tě však nezradí."

Jakmile neznámý dorecitoval, posluchači se sevřelo srdce. Bál se, ale zatoužil jeden kámen mít.

"Tak který, mladý příteli?" tajemná bytost zopakovala otázku.

"No...já...nevím..."

"Tvé oči jsou osamělé. Chtěl bys být milován? Stačí jeden kámen a každý, na koho pomyslíš, bude žít jen pro tebe."

Opravdovost dáváš v sázku., zaznělo oslovenému v mysli.

"Ale já si nechci lhát." zavrtěl hlavou.

"Jeden kámen dokáže přinést smrt každému, komu ho věnuješ. Zbavíš se všech těch úlisných nepřátel, kteří tolik ublížili tobě i tvým blízkým..."

"Zabíjet takhle je hrozně zbabělé!" vykřikl zděšeně.

"Ty jsi mi ale náročný zákazník..." povzdechl si obchodník.

"A...a..." osmělil se zeptat mladík, protože mu jedna věta pořád vrtala v hlavě. "Je pravda, že ty vaše kameny umějí vzkřísit mrtvé?"

"Svým způsobem."

To mu jako odpověď stačilo. "Už vím, který chci." Jeho pohled se zastavil na strakatém opálu. "Tenhle!"

"Jsi si jistý? Nuže, dobrá volba, ten ti totiž přinese štěstí."

"Jen...,přinese štěstí´...?" zákazník zněl zklamaně.

",Jen´, mladý příteli? Nejedná se o nějaký amulet, tohle nosí štěstí- zaručené a věčné štěstí. Zlá náhoda tě nikdy nepotká."

Student očarovaně zíral na vyvolený drahokam. Nemohl z něj spustit oči. Zdálo se mu, že se kámen tak podivně třpytí, že k němu promlouvá a barevné skvrnky se před jeho očima míhají.

Na jednu věc ale doteď nepomyslel.

"A...jaká je cena?" Zděsil se. Žádné peníze, ani cennosti u sebe neměl a duši nebo něco podobného se mu dávat zrovna nechtělo.

Proto se mu velmi ulevilo, když neznámý soustředěně prohlásil: "Chci tvou šálu."

"Šálu? K čemu?" ptal se, ale ochotně si ji sundal.

"Je mi zima." pokrčil ten někdo rameny, šálu si vzal, ale vzápětí se rozplynula v dým.

"Jak...co...?"

"Tím se nezatěžuj. Obchod uzavřen. Bylo mi ctí, příteli." Zdálo se mu to, nebo se ta osoba vypočítavě usmívala?

Tak či tak, mladík sebral drahokam, zamumlal "sbohem", uklonil se a utíkal pryč.

Dvě slova.

Pro převrácení jeho života naruby to bohatě stačilo.

Recenze- Durarara!!

26. října 2014 v 17:31 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Tak, máte mě tu zpět, ale pořád ještě ne s nějakou novou povídkou, ale za to s pořádně rozplývající se anime recenzí :) Vím, že jsem slíbila alespoň dvě další recenze pro Jackeey a už na nich pracuji, do příštího měsíce budou určitě hotové (teda...doufám). No, tak přeji příjemné vychutnání si mých superlativů plných a rozplývajících se žvástů a užijte si alespoň obrázky!

Durarara!! (anime, 24 dílů)

anotace (mnou spatlaná dohromady): Osudy se protínají, zejména v temných velkoměstech, kde se všechno točí okolo obávaných barevných gangů a městských legend. Mladý Mikado Ryuugamine, který nechce žít obyčejný život a s děním kolem má společného mnohem víc, než by se mohlo zdát, se na pozvání svého nejlepšího kamaráda stěhuje do tokijské čtvrti Ikebukuro, aby tam nastoupil na střední školu a zažil život v nebezpečném velkoměstě. Už první den je varován před lidmi a gangy, na které si má dávat pozor a shodou okolností narazí postupně na všechny, včetně zvláštního motorkáře, jehož černá motorka řehtá jako kůň a městské legendy říkají, že mu (nebo jí?) chybí hlava. Mikado a jeho dva přátelé se čím dál tím víc zamotávají do plánů, intrik a události a zdánlivě vůbec nesouvisející osudy obyvatel Ikebukura se spojí v jeden příběh...


soupis mých dojmů (no jo, samý spoiler, takže pokud máte rádi překvapení, rychle ze stránky pryč...)

Asi mi více vyhovuvuje sepisovat to podle konterétních aspektů, takže to tak udělám i tentokrát. Pokud se vám zdálo to, v jakém pořadí jsem to psala kdysi, přehlednější, tak napište prosím.

postavy: Asi to nejlepší na celém anime. Ačkoli chvíli trvá, než si člověk zapamatuje jména a internetové přezdívky, rozhodně nebudete mít problém zapomatovat si postavy samotné- stojí totiž opravdu za to. Absolutně každá má v příběhu nějakou funkci, nějakou zvláštnost a důvod, proč žije tak, jak žije. Neříkám, že jsem měla ráda úplně všechny, někteří jako třeba Seiji Yagiri, jeho přítelkyně nebo Shinrův otec mě dost vytáčeli, ale...naopak velice jsem si oblíbila Celty, Shinru, Shizua a vlastně svým způsobem skoro všechny.

Dokonce i hlavní hrdina se dá snést, ačkoli podle několika prvních dílů vypadá na typického náhodně do všeho zataženého chudáčka a sem tam se mi stávalo, že jsem zapomínala, že právě on má být hlavní postavou. Z jeho přátel jsem si oblíbila Kidu, ale Anri moc ne, ačkoli životní příběh měla hodně zajímavý.

Vlastní odstavec musím vyhradit mé úplně nejoblíbenější postavě- hlavnímu padouchovi, vychytralému informátorovi jménem Izaya Orihara. Musím uznat, že tak dokonalého a svým způsobem legračního zloducha si prostě nelze nezamilovat.

příběh: Zkusili jste si někdy představit psychlogické drama o válce gangů, kombinované s komedií, scénkami popisující školní život, velice pěkně podanou romantikou (mluvím o Shinrovi a Celty) a fantasy? Věřte nevěřte, tento šílený koktail naprosto neslučitelných žánrů se tvůrcům Durarary dokonale povedl.

Když jsem se dívala na první díl, moc mě to nezaujalo a chtěla jsem to odložit na neurčito. Velká chyba! Někdy u třetího dílu se to podle mě začíná teprve správně rozjíždět a potom už je jen otázka síly vůle, jestli se divák zvládne úspěšně odtrhnout od obrazovky.

Celý příběh se vlastně skládá ze série určitých náhod a událostí, které divákovi zpravidla začnou dávat smysl až o pět dílů později a z krátkých příběhů různých obyvatel města, které se většinou přímo protínají. Je opravdu zátěž na mozkové závity se v tom vyznat :) Naštěstí se část každého dílu odehrává na jakémsi internetovém fóru, kde si spolu pod přezdívkami povídají důležité postavy a celé to trošku osvětlují (pokud ovšem uhodnete, kdo je kdo :) ).

Celé to má takovou zvláštní atmosféru, která se mi velmi líbila.

kresba: Abych byla upřímná, na kresbu mi trvalo zvyknout si opravdu dlouho (nedivte se, když jsem před tím dlouho zírala na Code Geass). Připadala mi taková...zjednodušená. Respektive, hlavní postavy. Ale když jsem si zvykla, už mi to tak nepřišlo a líbila se mi. Na postavy se dobře dívá (z mého pohledu divačky obzvláště na Izayu a Shizua :) ) a animace prostředí výborně dotváří atmosféru, rozhodně se k temnému velkoměstu hodí. Podle mého názoru je dobré, že tvůrci nevykreslovali do detailu davy lidí, myslím to tak, že když jde důležitá postava přelidněnou ulicí, tak víte, kam se dívat, protože postavy "kulisy" (které tam prostě jen procházejí a nemluví) jsou nakresleny celé šedě.

hudba: Na podkresové hudbě se dá něco kritizovat málokdy a ani tady nezklamala, rozhodně ne. Co se openingů týče, anime disponuje dvěma a oba jsou pro mě osobně poslouchatelné a to už je na mě co se hudby týče hodně vysoké hodnocení :) Ten první se mi líbí více (dávám odkaz na plnou verzi s anglickými titulky, ačkoli sama těm titulkům nerozumím ani slovo). Oba mají přímo v anime pěkné klipy, které usnadňují zapamatování si jmen postav. Ending jsem si poslechla pouze ten druhý, první mě neskutečně odpudil už elektronickým začátkem.


závěr recenze

mé závěrečné slovní hodnocení: Baví vás složité, trošku detektivní a trošku mysteriózní příběhy a máte rádi tématiku gangů? Pak je Durarara!! rozhodně anime pro vás. Ale víte co, myslím si, že i když jste na otázku odpověděli "ne", mohli byste zvážit, jestli dáte tomuhle skvělému a docela krátkému (jen lehce přes dvacet dílů) seriálu šanci, už jen kvůli postavám. Rozhodně velmi doporučuji!

mé číselné hodnocení: 10/10 (dobře, na mé osobní stupnici nejlepších anime to Code Geass pořád ještě nesesadilo z první příčky, ale jak bych mohla dát nižší skóre, když jsem se nad tím tolik rozplývala? Nemůžu si vzpomenout na nic, za co bych strhla alespoň jeden zatracený bod...to jsem to ale recenzérka na baterky :) )

Kde sledovat?: Na Shirai.cz i HNS mají všechny díly (kromě speciálního dílu 25, který sama marně sháním, takže odkaz dát nemůžu), takže si můžete vybrat :) Shirai sice po vás bude chtít registraci, jenže HNS je na druhou stranu skoro pořád přetížené, takže je jen vaše volba.


A závěrečná část, na kterou se všichni těšíme (neobsahuje mé žvásty): Nebyla by recenze bez pořádné várky obrázků trochu oškubaná?


zdroje k obrázkům (ach jo, nevím, proč se s tím vůbec namáhám. Stejně to, co vypátrám, jsou patrně pouze stránky, na kterých byl obrázek naposledy uložen, ale co já vím, třeba se alespoň u jednoho obrázku trefím do opravdového zdroje...): 918thefan.com , fanpop.com , zerochan.net , maemixd.blogspot.com , durarara.wikia.com

Tak, doufám, že se vám mé nesouvislé rozplývání má recenze líbila alespoň trošku! Viděli jste toto anime? Souhlasíte se mnou, nebo se vám nelíbilo? Kdo je vaše oblíbená postava? Těším se na vaše komentáře!

Čas trollů XXIII. druhá polovina

22. října 2014 v 7:13 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak, k tomuhle mám jen jednu větu- za tohle mě ukamenujete. Je to konec, žádné pokračování už nebude. Ale až uvidíte jak blbý konec...no, nechte se překvapit. Koutek statistik: Tahle povídka mi zabrala přesně 8 měsíců a 21 dní, je to 152 stránek A4 a 90 942 slov. Chtěla bych poděkovat (ano, znovu poděkovat- poděkování nikdy není dost) všem, co to četli a gratuluji, pokud jste se prokousali až sem a neunudili se k smrti. No, pokud byste něco nepochopili, chtěli upřesnit, nebo úplně předem vyslepičit osudy postav nebo vysvětlit nějakou reálii, jsem v komentářích pro vás. No, konec mému nekonečnému žvanění a doufám, že se vám to bude alespoň trošku líbit (ale dobře vím, že nebude- už jen kvůli tomu konci)...

pohled Kiara

Seděla jsem v trávě pod Karangem a přemýšlela. Bylo by mi mnohem lépe, kdyby mi ten zatracený Emexeiren už dal povolení připojit se k mým vojákům, ale stále nic. Mohla jsem jen čekat...čekat a čekat.

Alespoň se mi dostalo mnohem více času na jistá dilemata. Vzpomínala jsem si...na veškeré časy v armádě...a jak jsem se tam vůbec ocitla...a ne, já prostě nemůžu čtvrtý prapor jen tak opustit! Za žádnou cenu! Já je vypiplala, vycvičila z nich pravé bojovníky, vedla je a chránila! A teď po mě někdo chce, abych jim dala prostě sbohem a nechala je napospas?

Nikdy!

Jenže...teď znám císařovu pravou tvář, vím jaký zaslepený trouba to ve skutečnosti je. Nechá mě žít a vykonávat svou milovanou práci? Těžko...A nesnáším už jen to pomyšlení, že bych před něj měla zase pokleknout a říct "pane"! Navíc, Kiaro, vzpamatuj se, vždyť jsi porušila přímý rozkaz! Gilotina bude pro tebe příliš milosrdný trest, pravděpodobně tě ukamenují, upálí, nebo rozčtvrtí.

Na druhou stranu, mírovláda je přece můj dávný sen. Nesmírně by mě to bavilo. A snad by mě zkušenější kolegové dokázali zbavit toho nepříjemného problému se záchvaty ničení...

Ale pochybuji, že Emexeiren a spol vedou něco typu: "mírovládní ubytovny". Já prostě nemám kam jít. Ztrácím střechu nad hlavou...

Dokážu si představit, že bych obětovala svůj život a ještě víc pro jiné, že bych pomáhala s ochranou planety...a vím, že by to bylo navždycky. To mi nevadí. Ráda přijmu takový osud. Nepochybovala jsem o tom, přesně tohle si přeje mé srdce. Znovu se vydám na dlouhou cestu za náplní práce "pomáhat a chránit", jenže tentokrát to bude doopravdy, ne žádné podlézání Aaronu Starovi.

Ne! Nesmím! Musím přijmout zodpovědnost! Provinila jsem se...a přijde trest. Je mi jedno, jak se mnou naloží, prostě to tak má být. Vykašlala jsem se na rozkaz a to správný voják přece nesmí!

Takže Emexeirenovi poděkuji a odmítnu to. Ano. Tak je to správně. Stejně bych byla mizerná učednice. Ať hledá jinde. Určitě najde někoho schopnějšího. A já se zbavím svých zločinů vstříc popravčí četě. Jinak se rozhodnout nemůžu, jsem povinna jít příkladem!

Vstala jsem a vydala se za mírovládcem. Odešel zkontrolovat jak si mé vojsko vede, takže nebude daleko.

Stačila jsem ale udělat sotva tři kroky, když se v mém detektoru aur zjevilo něco, co jsem tu rozhodně nečekala. A oxiduje to teda pěkně blízko. Pravděpodobně asi jen pár desítek stop za mnou. Nechtěla jsem se otáčet, abych si nezkazila naději, že hned zase zmizí...

Ale nestalo se tak.

"Má drahá sentimentalistko! Přišla jsi mě navštívit?" provokovalo mě to něco úskočně.

"Co? Já tu nejsem vůbec-"

"Škoda. To mě trochu zklamalo...a stýskalo se ti po mně alespoň?"

Prudce jsem se otočila. "Vždyť jsme se neviděli jen několik hodin, Alezallene!"

Potutelně se usmíval. "A copak to není dost?"

Podívala jsem se na něj. Vypadal jako obvykle. Jen...kdoví proč nesl v jedné ruce malinký květináč s lehce namodralým kaktusem.

"K čemu ten kaktus?" zeptala jsem se.

"Říkal jsem si, že bych ti mohl přinést nějaké květiny, ale všechny zvadly, jakmile jsem se k nimi přiblížil. Pak mě napadlo, že bych ti věnoval jednu z mých speciálních masožravek, jenže to by nemuselo skončit dobře. Tak jsem vybral kaktus, což je stejně ta nejhezčí ze všech květin." jeho úsměv se ještě rozšířil. Podal mi ubohou rostlinu.

"Děkuji...to je od tebe docela...milé..." dostala jsem ze sebe rozpačitě.

"A co vlastně pohledává tvá armáda na mém území?" tázal se, dokud jsem byla celá omámená z toho, že mi někdo poprvé v životě přinesl květiny.

"Na tvém...území...?" zopakovala jsem nechápavě a položila květináč na zem.

"Nacházíme se v Desetinném teritoriu, Kiarko...tady již moc Aarona Stara nesahá..."

Něco mi došlo. "My jen provádíme evakuaci civilistů, tohle není útok!" vykřikla jsem hned.

"Já vím...kdyby mě ten šašek chtěl napadnout, věřím, že by neposlal tebe." ušklíbl se.

"Myslíš? Přece jen, jsem to nejsilnější a nejlépe manipulovatelné tele v armádě." vydechla jsem rezignovaně.

S podezřelým výrazem ve zvláštních očích se ke mně naklonil. "Tak počkat, má drahá sentimentalistko...pochopila jsi, že jsem tím šaškem před tím myslel císaře, že?"

"Jo, proč?"

"A nezačala jsi po mě ječet, ani ses mě nepokusila přizabít..."

"Na co tím narážíš?"

"Urážel jsem císaře, měla bys mě roztrhnout jako hada." pronesl s pečlivou výslovností.

"Aha. No jo, urážel, ale..." sklopila jsem zrak k zemi. "...vlastně jsi měl pravdu."

"Takže to vyšlo najevo?"

"Všechno. Je to hloupý a zabedněný lakomec, který se stará jen o sebe a politiku!"

"Takže jsi ochotná dezertovat?"

Přikývla jsem. "Nevím...možná bych měla zůstat loajální, jen tak pro čisté svědomí...ale..." rozhodla jsem se mu to říct a požádat o radu. Dává to smysl. Komu jinému se svěřit, než pološílenému zloduchovi? Nikdo důvěryhodnější než král manipulátorů není. "...lord Emexeiren mi nabídl, že mě vezme do učení a vychová ze mě mírovládkyni...co si o tom myslíš?"

"Neznám nikoho, kdo by se do mírovlády hodil více než ty. Máš dokonalé předpoklady. Chceš-li znát můj názor, myslím si, že by od tebe bylo velmi pitomé a neprozíravé odmítnout."

"Chci se starat o nevinné lidi, vržené do rukou takových, jako je Aaron!" přisvědčila jsem.

"Tak to jsme na tom stejně, má milá."

"Co?!" vyhrkla jsem překvapeně.

"Přesně tak. Svět je nespravedlivý. Vlády jsou neschopné. Zkorumpované. Lidé u moci hloupí. Zaslepení. Přízemní. A já je zničím. Svrhnu každého vladaře a zruším každičký zákoník- a namísto toho dosadím svůj pořádek!" dramaticky rozpřáhl ruce. "Budu mít neomezenou moc! A víš, Kiarko, k čemu je taková ,neomezená moc´ dobrá?"

"K vejtahování a nakrmení ega?" odsekla jsem skepticky.

"Ke změnám. Všechno se ocitne v našich rukou, má převzácná sentimentalistko. Budeme si se světem dělat co chceme! Vymýtíme všechno ostatní zlo...tím začneme." zašeptal šílenecky.

"A co pak?"

"Potom stvoříme revoluci. Zrušíme peníze. Ne najednou, samozřejmě. Neboj, v ekonomice se výborně vyznám, dokážeme to."

"To zní-"

"Fantasticky, viď? A nejlepší na tom je, že pod naší vládou se nebude válčit. Vždyť ve vesmíru již nezbude nikdo, proti komu bojovat! Dosud jsi žila na vojně...viděla jsi pouze krev...neláká tě to prostě vzít do vlastních rukou a ukončit?" jeho neobvyklé fialové oči zářily jako dva drahokamy.

"Ano, ale-"

Pokračoval v proslovu. "Staňme se despoty. Nikdo nám nesmí odporovat! Ale na druhou stranu, budeme vládnout velmi moudře. Mám již stovky plánů! Starlandie potřebuje vyčistit životní prostředí i samotné ulice měst, jinak můžeme v nejbližších letech očekávat morovou ránu. My tomu ale zabráníme. Istana je rozpolcená a téměř úplně v rukou těch prasat ze soudní rady. To také opravíme! A mou sestru bychom mohli nechat být guvernérkou-"

"Alezallene, to jsou zločinecké řeči!" přerušila jsem ho.

Ušklíbl se. "Omyl, základy mých mistrovských plánů! Kiarko, pojď se mnou ovládnout svět!" natáhl ke mně ruku a působil opravdu přesvědčivě.

"Nikdy!" zavrtěla jsem hlavou, ale pochybnosti se setřást nedaly.

"No tak, copak tě to nevábí? Skrz zlo stvoříme dobro a z dobra opět zlo! Budeme nevyzpytatelní, nepolapitelní, nekontrolovatelní a přitom spravedlivými vládci, podrobme si svět a změňme jej k lepšímu!"

Sklopila jsem zrak a uchopila jeho dlaň. "To by bylo krásné, jenže...nemůžeme se přece zmocnit vesmíru násilím, ani lstí, to by nešlo!"

"Proč ne? Odděleně máme každý své slabosti, jenže společně nevidím jednu jedinou chybu! Naše schopnosti a dovednosti se doplňují...dokázali bychom cokoli!"

"Možná...ale když se stanu mírovládkyní, naše smlouva padá, ne?"

"Copak to shodí hvězdy a zapálí oblohu?" zeptal se záludně. "Nebyla to metafora, jen tak a pouze tak se dají zrušit černokněžnické smlouvy..."

"To jsem ráda." vydechla jsem upřímně, ale pak se rychle opravila: "Teda chci říct, že je to škoda, protože tě nenávidím!" a znělo to tak ohromně nenávistně, že by to nevyděsilo ani myš.

"A mimochodem, tvou dezercí přece končí i bydlení v kasárnách, že?"
"Hm. Díky za připomenutí. Nemám kam jít. Seženu si místo třeba v nějakém útulku pro chudé..." přemítala jsem.

Přiblížil se ke mně. Trochu se mi zrychlil tep. "To je lež. Ty máš kam jít a dobře to víš..."

"Netuším." nesouhlasila jsem posmutněle.

"No tak, vždyť už jsem se o tom zmiňoval...Copak jsem neříkal, že vlastním jeden malý hrad nedaleko?"

Zoufale jsem pokrčila rameny. "Já opravdu pořád netuším."

"Budeš ochotná strávit se mnou život konáním zla a popíjením čaje u jezírka s piraněmi, má rozkošná sentimentalistko?" zeptal se tiše, ale zlovolně.

"Uh?" reagovala jsem, docela červená. Opravdu mi právě nabídl...

"Společný život. Oba jsme osamělí a oba máme na světě jedinou spřízněnou duši- toho druhého. Ty navíc budeš brzy násilím vystěhována z kasáren a potřebuješ alespoň bydlení."

"Jako...bydlet s tebou?"

"Ano. Nepochop mě špatně, já nejsem sentimentální, ale..."

"Vím. Bude krásné vrátit se domů a mít si s kým povídat."

"Přesně tak. Osamělost zabíjí. Sice ti nebudu pomáhat v mírovládních misích a nepředpokládám, že bys mi chtěla být partnerem ve zločinu, ale to neznamená, že nemůžeme být spojenci v soukromém životě."

"A není to nějak...nebezpečné?"

"Všechny pasti odstraním, hady nechovám a laboratoř mám v podzemí. Dalo by se říct, že se ocitneme až ve směšné bezpečném místě."

"A...a...a..." koktala jsem rozpačitě. O tohle jsem chtěla požádat už dlouho, ale nějak mi chyběla odvaha. "a naučil bys mě prosím pořádně číst?" Umím to, ale jen pomalu a některá písmenka se mi stále trošku pletou...chtěla bych si jednou přečíst nějakou knížku.

"Velmi rád, Kiarko." šelmovsky se zadíval. "A mohl bych ti ve volném čase vysvětlit i principy odmocnin a zlomků..."

"Uhm...to radši ne..."

"A nemuseli bychom jít každý po vlastní stezce. Napadlo mě, že bychom si založili svou vlastní malou, rodinnou firmu...poskytovali bychom služby podsvětí, já bych hlavně prodával lektvary a vynálezy, ty bys mohla dělat strážkyni, nebo doručovatelku...žili bychom klidný, zlem prosycený život a světovláda by nám spadla do rukou sama..."

"A tobě vážně nevadí, že taháme za úplně opačné strany provazu?"

Zlodušsky se zazubil. "Mírovládkyně a padouch světové úrovně...proč ne? Zní to dobře. Alespoň se nebudeme nudit."

"No tak to rozhodně nebudeme..." pousmála jsem se.

Znenadání si mě přitáhl k sobě a sevřel mě v náručí. Chvíli jsme se objímali. Netuším, proč jsem ho od sebe ihned neodstrčila, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi bylo takovéhle narušování osobního prostoru dokonce příjemné.

Už jsem chtěla něco říct, jenže v následujících momentech bylo nad mé síly i přemýšlet. Vím, že kdybych byla jen trošku rozumná, lehce bych se vysmekla a ještě mu vlepila facku, jenže já blbka mu místo toho polibky oplácela.

Poodstoupil ode mě a zlověstně se culil. "Takže dle úmluvy dané naší smlouvou, dneska večer půjdeme domů společně, ano?"

"Úmluvu přijímám." přikývla jsem.

"A budeme společně vládnout temnotě!"

"Tak počkat, o tom se nemluvilo!" pozvedla jsem obočí.

"Zlo reklamace nepřijímá..." věnoval mi nebezpečný úsměv.

"To mi říkáš brzy..." poprvé v životě jsem se na něj taky usmála.

"A nyní, když dovolíš, odeberu se jen tak potloukat se kolem a hledat nějakou příležitost k sobeckým skutkům. Uvidíme se brzy, má rozkošná sentimentalistko!" uklonil se a jak se dalo očekávat, zmizel kdoví kam.

Pohled vypravěč

Samozvaný budoucí světavládce ledabyle seděl na skále naproti ohromujícímu městu a pozoroval, jak rostliny kolem něj začínají pozvolna černat. Nevnímal drobný hmyz, poletující okolo něj- jen koutkem oka si všiml hloupého komára, který stačil ochutnat jeho krev, v důsledku čehož spadl neživý k zemi. Vědec z toho měl radost, užíval si jedovatosti všeho kolem něj. Tak zvláštně ho to uklidňovalo. A čím šťastnější byl, tím více to fungovalo. Bohužel pro okolní trávu...

Znuděně si zhmotnil jakýsi holografický plánek složitých výpočtů, pročítal si ho a u některých číselných pasáží se musel nahlas smát.

"N-gil-ang, víš, co je to?" zeptal se své průvodkyně.

"Tvůj starý domácí úkol z matiky?"

"Něco, co jsem si jen tak z nudy ukradl z mírovládních archivů..."

"A co to má symbolizovat?"

"Je to propočet, jak dlouho ještě vydrží Karang v celku. Píše se tady-" ukázal prstem na jedno z čísel. "-že nejméně do dnešní půlnoci. Dost času na evakuaci malého města, když máš dost lidí, viď?"

"No co to má s námi společného?"

"S námi absolutně nic. Jenže zde-" zvýraznil jiné číslo. "-se nachází další z důležitých bodů tohoto výpisu."

"A sice?" zajímala se.

"Fatální chyba. Emexeiren je asi dobrý bojovník, čaroděj, diplomat a kdoví co ještě musí mírovládce zvládat, ale...matematika mu nejde. Sekl se o několik hodin."

"Takže..."

Alezallen se dramaticky uklonil. "Karang se nezřítí až za stovky minut, nýbrž za pouhé desítky."

"Ne! Bojím se!"

"Ani Kiara nedokáže dokončit práce v takhle šibeničním termínu, zejména když si myslí, že si může dovolit dát si na čas...to město spadne i s čtvrtou armádou, nedá se nic dělat. Ale je to docela legrační..."

"Máš sadistický smysl pro humor." konstatovala jeho ochránkyně. "Ty se o ni nebojíš?"

"Ale N-gil-ang, Kiara bude v pořádku. Není možné, aby jí něco takového způsobilo vážnější zranění."

"Co uděláme?"

Černokněžník se culil od ucha k uchu. "Co bychom dělali? Přineseme dekorace a uspořádáme piknik!"

"Alezallene!"

"No tak dobře, možná bych mohl upozornit Emexeirena, ať si s tím trochu pohne...ale víc ani krok!" zasyčel znuděně.

"A jak to chceš udělat?"

"Prosím, to jsou základy zlodějiny! Když něco nemáte, sežeňte si to! V tomhle případě se jedná o....mírovládní vysílačku!" nevinně se zasmál a jednu vytáhl. "Tuhle jsem ukradl už předem."

"Kleptomanie je úchylka..." zasyčelo ari-chi-ri-ka-mi-ari.

Vládce zla si pobaveně hrál s tlačítky na malém přístroji a ladil příslušný signál.

"Haló, haló! Dovolal jsem se patronovi Starlandie?" prohlásil po chvíli pobaveně.

Odpověděl mu trochu překvapený, ale přesto otrávený hlas. "Bohužel. Kdo sakra js...aha, už jsem detekoval tvou auru. Jediný syn Arekianithy Istanské, proslýchá se, že manipulátorský sadista se závislostí na vědě, zálibou v drobných zločinech a okázalých rebéliích, ještě nutno poznamenat že trpící notnou dávkou narcismu."

"Docela trefný popis." mladík se odmlčel. "No, mi do toho nic není, ale proslýchá se, že s Karangem to bude trochu jinak...doba zániku nastane mnohem dříve, než mírovláda vypočetla."

"Děláš si legraci?!"

"Ale ne, Eme, nedělám. Takže buďto nařídíš svým lidem i Kiařiným vojákům, aby hnuli kostrou, nebo se s pláží pod vámi pozdravíte všichni."

"To nebude možné..." hlas starého čaroděje zněl neobvykle tiše.

"To jsem očekával. Tak podepiš dohodu s peklem."

"Pokus si myslíš, že je vhodná doba se vysmívat-"

"Ne, myslím to vážně. Jenže...peklo je bohužel dočasně nedostupné, takže budu muset stačit já. K věci. Nabízím spolehlivou záchranu."

"A chceš za to?" zeptal se strážce světového pořádku skepticky.

"Jeden vesmír, prosím!"

"Na to zapomeň. Poradím si sám."

"Tak alespoň Starlandii..." škemral Istaňan.

"Státní útvary nejsou na prodej!"

"Dobře, tak poslední nabídka. Chci, aby mi mírovláda dala pokoj. Žádné maření plánů. Žádné razie. Žádné odpírání informací. A všichni mírovládci se mi budou klanět. Kromě Kiary, ta nemusí."

"Kdo si vůbec myslíš, že jsi?"

"Ten, kdo se právě přemisťuje pryč a přeje příjemný pohled na zřícené město plné mrtvol vašich podřízených, vojáků a nevinných civilistů..."

Soudě podle mrazivé chvíle ticha Alezallen poznal, že uhodil hřebíček na hlavičku.

"Počkej! Dobře... splníme tvé přání...tak dělej, co je v tvých silách, jen těm lidem zajisti pomoc!"

"Nedělám to pro ně." ujistil ho král zlodějů záludně a s neurčitým úsměvem vysílačku deaktivoval.

"A teď, když máme Emexeirenovo slovo, vykašleme se na svou část dohody a zmizíme, že?" prohodila N-gil-ang znepokojeně.

"Přirozeně. Proč bychom se namáhali, když s ním nemáme smlouvu?"

"Takže kdyby na druhé straně vysílačky byla Kiara, zachoval by ses jinak?"

"Ano. Musíš rozlišovat mezi obyčejnými sentimentalisty a našimi vzácnými spojenci." rozhodil ruce, ale tvářil se nějak lišácky.

Ušklíbla se. "To jsi celý ty. Říkáš tohle, ale za chvíli jim stejně poběžíš na pomoc, že?"

"Sakra, N-gil-ang! Musíš vždycky vyzradit konec?! Jdeme."

"Kam tedy?"

"Co bys řekla? Přece učinit něco tak ohavného, za co se budeme proklínat do konce našeho života. Něco, o čem se v nepřekroucené formě nesmíme nikomu ani zmiňovat..."

"Co bys ty mohl považovat za tak odporné? Aha, už asi vím..."

"Ano. Jdeme spáchat...dobrý skutek." přikývl znechuceně, až skoro zničeně.

"No, když jsme si za to nechali zaplatit, tak to zase tak ,dobré´ nebude, ne?"

Alezallen se kysele pousmál. "To ještě netušíš, jakou blbost mám v plánu..."

O několik okamžiků později již dvě navzájem úzce propojené bytosti, duševní průvodkyně a její člověk vzhlíželi nahoru a mapovali očima křehké kamení, obrovské kusy skály, která se za chvíli měla rozdrolit a smést všechno živé na ní do hlubin dole.

Ari-chi-ri-ka-mi-ari se strachovala, ale tentokrát ne bez příčiny. Přepadlo ji velmi zlé tušení. Chtěla pryč, ne, tohle neskončí dobře, ale její chráněnec se odtamtud nedal odtáhnout ani násilím.

"Nemíníš snad..." hlas se jí třásl už jen z toho důvodu, že odpověď byla docela jasná předem. Ano, míní.

"Tak. Souhlasíš se splynutím myslí? Chtěl bych tě použít k přemýšlení, zatímco-"

"-zatímco ze sebe uděláš podpůrný sloup na bázi telekineze...a pak to spadne na nás!"

"Nesýčkuj. Samozřejmě, že ne. Jakmile budeme hotovi, přemístíš nás do bezpečí. Nezapomínej na své schopnosti..."

"Dobře. Tak já teda budu formulovat tvé myšlenky, potom tě včas zastavím a přemístím tě pryč, jo?"

"To se dá považovat za trochu primitivní plán, ale v jednoduchosti je někdy síla..."

Duševní průvodkyně zavřela oči a soustředila se. Trénovali to, ano, ale nikdy při tom ještě nebyla tak vyděšená. Musí přes jejich propojení na chvíli stmelit jejich duše dohromady tak, že N-gil-ang i Alezallen na chvíli přestanou samostatně existovat. A hlavně má povinnost zajistit, aby to oba přežili a mohli se ve zdraví zase odpojit.

Nesnášela chvíle, kdy z nějakého důvodu potřebovali myslet jako jedna bytost. Nerada poslouchala jeho myšlenky přímo, protože ji ničily. Nechtěla se stát přímým svědkem jeho sebedestruktivních a přitom sadistických sklonů, protože ji bolelo, když trpěl. Ale na druhou stranu, to byly jediné časy, kdy se zbavila svého svírajícího strachu. S jeho netečností k sobě samému i devadesáti procentům zbylého světa se její bojácnost perfektně zneutralizovala.

Už zbývalo jen pár vteřin do úplného protnutí jejich vědomí. Věděla, že tím pádem nahlédne do veškerých jeho vzpomínek i plánů do budoucnosti, což ji zase parádně vyděsí. Nejhorší na tom bylo, že po probuzení se vždycky cítila, jako by ty myšlenky byly její. A jednalo se za těchto okolností o velmi jednostrannou výměnu informací. Naštěstí se ale za ty roky už naučila trochu spojení myslí ovládat, takže mu nelezla do soukromých myšlenek, které se netýkají momentálního úkolu. S tím byla spokojená.

Vládce zla se mezitím ponořil do plného transu a jeho pohled prostoupila šachovnice. Analyzoval každičký kamínek, zkoumal každičkou píď třpytivé skály a všechno se rázem stávalo figurkami...figurkami s přísným rozkazem "nehýbat se".

"Jak nostalgické." pronesla N-gil-ang téměř svým, ale nepřirozeně ovládaným hlasem.

Zločinec nevědomky používal celou svou moc k poznání těch kamenů nahoře, k tomu, aby jeho vědomí vstoupilo do nich, aby je učinil poslušnými, aby je zmátl, vysál, zbavil samostatné vůle...nevnímal, že se jedná o kusy skály. Pro něj to byly loutky v jeho hře, na jeho šachovnici, v jeho malém počítačovém světě.... Kolem něj se formovaly a zase utichaly drobné vzdušné víry, jeden vzal s sebou jeho klobouk a poslal ho do písečné duny nedaleko.

"Doba trvání experimentu- již tři hodiny. Osob nahoře- již jen okolo pěti. Čtyři vykazují znaky mírovlády. Zbývající bytost detekována jako Kiara. Pravděpodobně provádí svým smyslem pro poznání aur kontrolu, zda-li jim neproklouzl nějaký civilista, či nějaká jiná bytost. Vida, našla kočku. Bere kočku a jde ji doručit." odříkal přízrak dívky strojově.

"Odnesla kočku tomu, kdo ji postrádal a vrací se. Pokračuje v pátrání. Náš stav energie- padesát procent." odpověděla si sama.

"Nyní mírovláda uklízí všechno obzvláště důležité k majitelům. Odhadem jim to zabere přibližně dvě hodiny. Začíná se stmívat."

"Náš stav energie- deset procent. Důrazně doporučuji přestat!"

"A zabít ty mírovládce nahoře? Ublížit Kiaře?" odsekla sama sobě, už zase trošku jiným hlasem.

"Prosím tě, vždyť jsou to mírovládci, přinejmenším umí létat!"

"Ale Kiara ne!" namítala naléhavě.

"Ona to přežije..." pokračovala schizofrenní hádka jedné osoby.

"Jen jestli! A navíc, to ji chceme zranit?"

"Máš pravdu, nechceme. Vydržíme to ještě chvíli."

"Náš stav energie- tři procenta! Rychle ztrácíme sílu! Nahoře pořád někdo je!"

"Právě jsme dosáhli nula procent! Kiara se pořád ještě nevzdálila z nebezpečné zóny!"

Jednotlivé části se začaly mírně třást, ale pořád držely na svém místě. Ovšem vlna telekineze, která je k tomu nutila, každou vteřinou slábla. Bytosti, pořád ještě zajišťující prázdnost ohroženého města, to cítily. Vnímaly jeho auru a byly si vědomy, že kouzlo za chvíli zmizí, ale nemohly s tím nic udělat. Evakuace se nedá uspěchat- co kdyby tam někoho nechali?!

"Náš stav energie- mínus deset procent!" ohlásila N-gil-ang.

Magie kolem působila, že černokněžník vypadal, jakoby se vznášel. Kolem něj kroužily světle modré jiskřičky.

"Náš stav- raději už ani nepočítat! Dovoluji si upozornit, že již čerpáme sílu z Alezallenovy životní energie, takže pokud v tom budeme pokračovat..."

"Přežijeme." odbyla po chvíli sama sebe.

Vládce zla již nevnímal svou existenci. Jeho mysl na obrovské šachovnici prováděla rozhodnutí úplně automaticky, ačkoli toho na rozhodování zrovna moc nebylo. Zatím vše fungovalo tak, jak má.

Až do toho okamžiku. Čtverce šedé a bílé se pomalu přebarvovaly do všech barev, proměňovaly se a mizely. Záplavy rudé, zelené, modré, žluté i fialové se rozlévaly všude kolem, obklíčily ho, obalily a zahltily jeho zrak. Jiskry těch odlesků zaplnily svět.

Ale jemu to bylo jedno. Cítil se dobře. Úplně zapomněl, kde se zrovna nachází a co dělá. Přes stěnu z nejrůznějších barev nic neviděl ani neslyšel, ale byl si jistý, že N-gil-ang rozpojila jejich mysli. Ocitl se mimo trans, ale přesto ještě ne v plném vědomí. Tak počkat...když se očividně probudil, jeho práce musela být přerušena...škoda, že si nevzpomínal, na čem že to pracoval.

"Ti-la´-me-ari, kolik stojí tvůj život?" medový a dobře známý hlas mu připadal správný, patří k tomuto místu...

"To je ale stará otázka, me-ri-a-ari..." odvětil s úsměvem. Slyšel svá slova, aniž by musel pohnout rty. Neuměl si to vysvětlit, ale nedivil se tomu.

"Tak ji zodpověz. Jakou cenu má tvůj život?"

"Takovou, jakou si sám stanovím. To jsi mě vždycky učila, me-ri-a-ari."

Neviděl sice tvář své babičky, ale vsadil by se, že se taky usmívá.

"Můžu to vyčíslit penězi?"

"Ne." zavrtěl hlavou.

"A jak jsi to poznal?"

"Ta cena se přece rovná tomu, za co bych svůj život sám vyměnil...a proč by to mělo být něco tak bezcenného?"

"Pamatuješ si hodně, ti-la´-me-ari. Je tou cenou moc? Zemřel bys pro ni?"

"Ne. Nedává to smysl. Proč se obětovávat pro moc, když z ní po smrti stejně nebudete nic mít?"

"Správně. Nemusíš mi říkat, co tedy tvá cena doopravdy znamená, protože to vím. Zeptám se na něco jiného- bál jsi se někdy smrti, ti-la´-me-ari?"

Přikývl. "Ano, babičko, velmi."

"Proč?"

"Protože nesnáším lidi. Jsou nenávistní, hloupí a malicherní. Naučil jsem se, že nejlepší sentimentalista je zotročený sentimentalista a ti, kdo se nadají nijak využít, poslouží nejlépe mrtví. Strachoval jsem se vlastního zániku, protože jsem si nestihl podrobit ty nízké bytosti...a neměl bych na koho čekat ve světě mrtvých. Jenže, pak mě něco napadlo. Nemusím je, tu tupou lidskou rasu, ničit ani vykořisťovat- vždyť to bych se brzy unudil k smrti. Všiml jsem si na nich různých zajímavostí- třeba emoce. Fascinují mě. A tak jsem se rozhodl, že si s lidmi budu hrát, místo toho, abych je zabíjel. Beru zpátky, co jsem řekl- miluji je! Jsou tak zábavní!"

"A teď se bojíš?" zeptala se záludně.

"Ne. Protože situace se opět změnila. Můj pohled na lidi se úplně proměnil. Poznal jsem někoho, kdo obrátil mé názory ohledně ostatních úplně naruby. Díky ní jsem připraven zemřít, ačkoli se mi do toho moc nechce." uklidněně přivřel oči.

"To je dobře, ti-la´-me-ari."

"A babičko, ale neuraz se- nejsi už taky dávno mrtvá?"

"To byl hloupý dotaz."

"Já vím." uznal Alezallen potichu. "Myslíš, že když se teď pokusím promluvit ke Kiaře, uslyší mě?"

Ale jeho me-ri-a-ari již neodpověděla. Zdálo se mu, že se barvy začínají měnit ve vodu- že stékají dolů, že ho nadnášejí, cítil drobné vlnky a zkapalněných jisker pořád přibývalo. Už zřetelně poznával, že ho za chvíli zatopí, že se bude potápět pořád hlouběji, ale nevěděl, co s tím udělat. Ani si nebyl jistý, jestli by se vůbec bránit měl.

Vybavily se mu tváře jeho sester. O silnou Anaotteku se nebál, ale uvažoval, jak se s tím vyrovná Annawaraka. Dospěl k názoru, že se přes to pravděpodobně časem přenese, ačkoli už teď by nejraději sdílel její bolest.

V naprostém klidu se díval, jak se mu voda přelévá přes oči a jak se vrství a stále a stále více rozmazává výhled na zářivé hvězdy. V mysli se mu přehrávaly některé scény z jeho života. U některých se pozastavoval, zvláště když měly co dočinění s Kiarou. Setkáme se na druhé straně, pomyslel si s úsměvem a oceán nad ním se stal neprůsvitným.



Mezitím zmatená válečnice dokončovala kontrolu evakuovaného prostředí. Její smysl pro detekci aur běžel na plné obrátky, ale nic necítila. To bylo dobré znamení.

Něco ji však znepokojovalo. Až do teď se ujišťovala, že se vratké kameny rozpojit a zřítit nemohou, protože na ně působí silná telekineze, jenže to kouzlo se zlomilo a vyprchávalo. Mizely i pozůstatky aury jejího přítele. Určitě se přemístil pryč, jakmile byli všechny živé bytosti odklizeny do bezpečí. To je logické- proč by zůstával? Akorát by mu lidé děkovali a nazývali ho hrdinou, což by ho muselo příšerně urazit.

Zem se pod ní začala třást. Vyděšeně uskočila z místa, kde stála, ale pak se uklidnila. Tohle přece čekala. Musí jen rychle doběhnout na pevnou zem. Nachází se sice v centru, jenže vzhledem k tomu, jak je město maličké, by to s její rychlostí neměl být problém. To stihne.

Ale...kudy se má vydat? Přišla zleva, nebo zprava? Která z těch dvou zatracených uliček vede ke branám Karangu? Začínala být mírně nervózní. Pokud to s ní spadne, možná to i nepřežije. A to by se jí nelíbilo, přeci jen slíbila Alezallenovi, že s ním dneska půjde domů a smrt by jí to překazila.

Už se chystala vběhnout do jedné z domy lemovaných cest, když se před ní zjevil už jen slabě svítící přízrak ženy s hustými dlouhými vlasy a hadem na ramenou.

"N-gil-ang!" vykřikla překvapeně. "Co tu-"

"Pojď!" přerušilo ji ari-chi-ri-ka-mi-ari a rychle aktivovalo přemisťovací sekvenci.

O okamžik později se duševní průvodkyně i s pobledlou Kiarou zhmotnila dole, na dohled od davu vojáků a mírovládců, kteří stavěli tábor pro všude pobíhající karangské občany.

"Dík-" nadechla se válečnice, ale hrozný hluk ji přerušil. Škubla sebou a rychle otočila hlavu k městu. S zlověstnými vibracemi ve vzduchu se odlomil kousek skály a Karang se rozlomil na půl. Z některých budov už zůstala pouze polovina, zatímco zbytek s nepředstavitelně masivní ránou dopadl na pláž. Zvedl se oblak písku a prachu. A za pár bolestivých okamžiků se po částech zřítil i zbytek osídlení. Byl to strašný pohled, jako by nějaký obr rozlámal Karang na padrť. Wala-Ibanka slyšela výkřiky lidí, kteří právě sledovali zkázu svého domova a nesmírně s nimi soucítila.

Potom si ovšem něčeho všimla. "N-gil-ang, to jsi vždycky byla takhle průhledná? Ne...ty-ty mizíš!" zděsila se.

"Nikdy na nás nezapomeneš, slíbíš mi to?" pronesl přízrak smutně.

"Přísahám!" vykřikla automaticky. "Počkat...,na nás´? Na tebe a Alezallena? Proč bych na vás měla zapomínat? A copak my se za pár hodin neuvidíme?"

N-gil-ang se jen mírumilovně usmála a sluneční paprsky uprostřed temného večera jí učinily ještě více třpytivou, než kdy bývala. Vypadalo to, jakoby s nimi splynula a když po několika okamžicích ten zvláštní efekt vymizel, ona už tam nestála.
Kiara běžela ke troskám starověkého města a nevnímala ani hlasité fanfáry, ohlašující příjezd samotného císaře, ani vztyčení velkého transparentu: "Další velké vítězství jeho veličenstva Aarona- jeho armáda vás zachránila a on vás střeží dál!".

"Alezallene!" křičela do větru, ale nikdo jí neodpovídal.

A pak si všimla malé písečné duny, na které odpočíval pískem zavátý opuštěný klobouk...

Doslov
O několik let později

"Jaká byla ta zkouška?" zeptal se Emexeiren, nějak hrdě.

Čerstvá nositelka hodnosti jedné hvězdičky se usmála. "Docela jednoduchá. Myslím, že brzy budu moct postoupit na další úroveň."

"Tím si buď jistá...zvláště když nám Hannah přidělila nové povinnosti..."

"My máme nové povinnosti?!" ověřovala si učednice nadšeně.

"Ano. Převeleli nás na velitelství." kývl její učitel jakoby nic.

"Na velitelství..." zopakovala zamyšleně a její nadšení opadlo. "Ale to je ve světě mrtvých, tam přece ještě nemůžu! Noví učňové se přece ještě nemohou procházet mezi světy, ne?"

"Dostaneš výjimku. Hannah o tom rozhodla." oznámil jí slavostně.

Překvapeně se nadechla. "Vážně? Proč?"

"Nabídli jsme práci v našem výzkumném oddělení jednomu geniálnímu šílenci a ten se kdoví proč urputně dožaduje, aby se s tebou mohl setkat...nevíš, o koho by se mohlo jednat?"

Čas trollů XXIII. první polovina

22. října 2014 v 7:13 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala, ale poslení kapitola mi dala docela zabrat (proto, že je dvanáct stránek dlouhá- proto jí dělím do dvou článků, ačkoli jsem slíbila, že to neudělám. Promiňte, jinak to nešlo), nicméně máte jí tady. Už teď vás varuji před kýči, jsou tam... Ach jo, abych vám řekla pravdu, je mi docela líto, že už to skončilo a že mě teď čeká už jen korektura- první a druhá kapitola potřebují celkově překopat a u ostatních mě čeká oprava slovosledu. Ráda bych do téhle předmluvy vecpala i poděkování, protože se bojím, že se mi to k druhé polovině nevejde...
Takže, celá tahle povídka je věnována mému taťkovi. Vím, že se Ti to asi nebude líbit, ale doufám, že Tě nezklamu úplně. Dále bych chtěla moc a moc a moc poděkovat Hermi a Efi. Vaše komentáře mi dělaly strašnou radost a jsem ráda, že se vám to líbilo. Příští povídka bude věnována vám :) Dále bych chtěla říct děkuji Jackeey. Jsem strašně moc ráda, že se ti to líbilo, opravdu ti moc děkuji. Nesmím zapomenout ani na Vanesu a Lady Cathy, i vám patří velké díky. A co bych to byla za hlavu děravou, kdybych vynechala Karin- tobě děkuji asi nejvíce ze všech. Kdybys tak trpělivě neposlouchala mé žvásty, rozhodně bych neměla sílu teď psát tohle příšerně sentimentální poděkování... Prostě děkuji a doufám, že vás touhle kapitolou moc nezklamu a raději se netěšte na pokračování v dalším článku!

kapitola XXIII.- Setkáme se na druhé straně

Císař přecházel po místnosti tam a sem, sem a tam. Skoro to vypadalo, jako že mi neposkytl audienci, aby mě vyslechl, ale spíše abych vyslechla já jeho.

"To je dobře, strašně dobře, že jste se vrátila..." zamumlal směrem k oknu, ne ke mně. Ale mé srdce stejně poskočilo- člověk, jehož důvěru a respekt se snažím získat většinu svého života, právě uznal, že mu na mě záleží! "Bez posledního supervojáka bych ve válce proti Istaně neměl sebemenší šanci..." Aha, tak proto. Zklamání.

"Vaše veličenstvo, chtěla bych požádat o-"

"Ano, ano, musíme na ně zaútočit. Nesmíme si nechat tu příležitost proklouznout! Komu je co po tom, že si sami musejí vodu kupovat a složitě dovážet?! Prostě porušili naší smlouvu a to nestrpíme! Zvláště od opic! Chápeš to, Kiaro? Jak si rádoby lidé zaseklí v pravěku, kteří ještě žijí na stromech, jak si můžou dovolit protivit se civilizaci?! Musíme ty chudáčky s mozečky skoro poloviční kapacity vyhladit, pro jejich dobro..." tlachal panovník dramaticky.

Tedy, ne že bych si dovolila nesouhlasit s lordem Aaronem, ale...pokud mají například Alezallen a Anaotteka dvakrát menší mozkovou kapacitu než my, pak naše starlandijské mozky musí být strašně obrovské...a podle všeho duté.

"Ale, prosím, mám naléhavou žádo-"

"Poslyš, Kiaro, ti stromomilové- vynalezli už vůbec písmo?"

Sakra, já se tady snažím zachránit životy vašich poddaných a vy řešíte vyspělost Istany, která je jen tak mimochodem dokonce i vyspělejší než my! A jo, písmo mají, číst umí a dokonce jsem potkala jednoho, co rozuměl alchymii a metafyzice mnohem lépe, než celý váš vědecký tým dohromady! Em...tohle jsem chtěla říct, jenže to bych na to musela mít odvahu...

"Určitě, vaše výsosti, ale ta má věc vážně spěchá!" pronesla jsem netrpělivě. Pokud se zpozdím, spousta lidí umře a ten fialový mírovládce mě promění ve slimáka!

"A jaký plášť bych si měl vzít, až to budu oznamovat lidu? Radostně žlutý, nebo ostře zelený?" vládce vypadal, že to bere jako opravdu vážné dilema.

A v tom mi selhaly nervy. "Karang brzy spadne a všichni obyvatelé zahynou!" vykřikla jsem zoufale.

Lord Aaron mi konečně věnoval pozornost. "Aha, a já si myslel, že máte na srdci něco opravdu důležitého, že mě pořád přerušujete. Jsem císař, nemám čas se zabývat takovými maličkostmi!"

Nemohla jsem věřit svým uším. "Ale...ale..."

"Chceš ode mě rozkaz, abys zmobilizovala svou armádu, nacpala ji do velkoplošného teleportu a pomáhala při evakuaci, že?" povytáhl obočí. Takže my něco jako "velkoplošný teleport" opravdu máme? Myslela jsem si, že si ten mírovládce ze mě utahuje. "Žádné takové! Víš vůbec, kolik bakalu se spotřebuje pro jednu aktivaci přemisťovadla- víš vůbec, kolik to stojí?! Mírovláda to zvládne, je to přece jejich práce. Navíc, těch přibližně tisíc lidí z té vesnice je úplné nic v porovnání s celkovým obyvatelstvem říše. Nemusíme se přece namáhat..."

"Ale...mírovláda...nás žádá o pomoc..."

"Ano? O ničem takovém nevím. Myslím, že ti v té trestní dimenzi něco poškodilo hlavu a vymýšlíš si. Proč by jinak nepřišli za mnou?"

Protože jste zabedněný tupec, odvětilo mé podvědomí, ale já s tím nesouhlasila. Ne, ne, ne! Nesmím si o císaři myslet nic špatného!

"Přísahám, že říkám pravdu...ten mírovládce-" Sakra, jak se jmenoval?! No jo, on se mi nepředstavil! "-naznačil, že nás opravdu potřebují!"

"Nezvyšuj na mě hlas, plebejko! Audience skončila! Očekávej rozkazy na poradě generálů a do té doby mi nelez na oči!" vyháněl mě.

"Ano, můj pane!" uklonila jsem se až k zemi a utekla. Tak tohle trochu nevyšlo...

Celou cestu zpátky do kasáren jsem se cítila, jako by mě někdo praštil stolním těžítkem. Bylo mi tak stísněně...zklamání bodalo jako naostřený kaktus. To se přece nemohlo doopravdy odehrát...ne, já jsem určitě nepožádala císaře o povolení zachránit nevinné civilisty a hlavně, on mi to určitě nezamítl...Jak mohl?! Ten osel s korunou! Nesměla jsem sice ani pomyslet na takové hrozné věci, ale věřte mi, v zákoutí mé hlavy rozhodně u oslů nezůstalo...

Když podrážky mých bot klapaly na betonem pokrytém nádvoří kasáren, deprese a tiché fňukání odeznělo. Nahradil je vztek. Ten šašek si to vypije! Tak dobře, to asi ne, ale...ano, mám to! Proč ho sakra poslouchám?!

Protože je to můj milovaný císař. Dal mi domov, když mě vyhodili z Wala-Iby.

Jo, a udělal to proto, abych za něj bojovala a zabíjela jeho nepřátele!

Neříkej, copak jsem to nevěděla? Věděla...a bylo mi to- ti to- nám to úplně jedno!

A to možná byla chyba!

Vážně?! Ale on je panovník Starlandie, které jsem upsala život!

Jenže se o tuhle zem neumí postarat!

Přestaň!

To ty sklapni! Já už toho pitomce nectím a kašlu na jeho rozkazy!

Aneb, hurá spáchat po ránu malou vlastizradu a zachránit Karang...

o několik minut později

"...já vám nic nenařizuji. Já vás prosím. Jsem si skoro jistá, že kdo se mnou půjde, bude potrestán, takže chápu, pokud se bojíte." ukončila jsem svůj trochu roztřesený a koktavý proslov. Vojsko na mě nechápavě zíralo.

Po chvíli se ale nepříjemné ticho změnilo v bouřlivou debatu a divoký potlesk těch, kteří byli rozhodnuti povstat se mnou. Několik statečných odešlo a vzápětí je dav následoval. Zůstalo jen přibližně sto mužů. A to bylo zatraceně málo, ani ne zoufalá polovina. Přesto jsem to považovala tak trochu za úspěch...

"Generál Kiara je z našich velitelů nejsilnější a nejzodpovědnější! Půjdu s ní i do horoucího pekla!" vykřikl nějaký voják a k mé nevíře se masa lidí ujala jeho vět a začala je skandovat.

"Dě...děkuji..." pronesla jsem rozpačitě. "Tak tedy...pojďme k teleportu!" A doufám, že na mém vůdčím tónu nešlo poznat, že vůbec nevím, kde to je...

Vyvedla jsem zbytky čtvrté armády z kasáren a snažila se naslouchat své intuici. Kde jen mohla vláda schovat dozajista obrovské plošné přemisťovací zařízení? K prvnímu praporu? Pod jednu z Věží snů?

Chvíli jsem se utápěla v beznaději a přemítala, jestli by nebylo rychlejší mašírovat přes celý Eisel pěšky, když můj zrak dopadl na malé světýlko v dáli. Požár? Ne, moc malé. Ohniště? Ne, moc jasně zářící. Tak co...a v tom mi blikla v hlavě správná odpověď. Ne ohniště, nýbrž ohňovka.

Je to Citrine, nebo není? Ale ještě než jsem si to stačila rozmyslet, mé nohy se nějak podvědomě vydávaly za tím světlem a vojáci mě následovali. Zdá se to pochopitelné- vždyť ohňovky byly stvořeny proto, aby svým plamenem ukazovaly cestu a vedly jiné bytosti ze tmy...


někde v Dimenzi trollů

pohled vypravěč

V prašném tichu se ozývalo mohutné dunění trollích tlap, které dopadaly na zem a zase se zvedaly, v pochodu smrti. Tenhle zvuk připomínal hluboký gong a jediné živé bytosti daleko připadalo, že jeho vlastní přerývavý dech musí být hlasitý nejméně tak. Zaposlouchal se do monotonního trollského dus-dus a přemýšlel, jak moc jsou kamenní obři blízko. Přijde nějaký a rozšlápne jej?

Ať už se ale soustředil jak chtěl, myšlenky mu poletovaly zcela nekontrolovaně. Pamatoval si nějakou knihu. Ano, ty listy papíru...zaklínadla, kterými se dá změnit svět...vrátí život i přivodí smrt, ale každé si žádá děsivou cenu. Jakou zaplatil on? Nebo se teprve zaplatit chystá? Pak už se jeho vzpomínky tříštily a rozmazávaly...viděl prýštit krev, pravděpodobně svou vlastní, vybavovaly se mu nešťastné černé oči osoby, která mu nejdříve způsobila tohle všechno a pak se jej pokusila zachránit a dokonce si vzpomínal si i na dvojčata, která byla pravděpodobně příčinou všech těch hrůz.

Omyl. Za nic nemohli. To ta kniha.

Znovu mýlka. Ani ta kniha ne, to on a jen on ji přece použil...

Co ho to vůbec napadlo? Zabít dvojčata? Teď se mu to zdálo jako absolutně ohavný plán.

Tak či tak, jeho mysl se už pomalu začínala zamlžovat. Cítil štěrk na chladné zemi, jak se mu zabodává do hlavy a pálící rány, které se už neměly sílu zacelit. Stuhu z vlasů už dávno ztratil a teď mu krví slepené poletovaly všude možně. Ležel vedle nějaké velké skály a doufal, že ho ochrání před jeho krvežíznivými bývalými podřízenými. Okolní písek se zbarvoval do ruda. Horká krev mu stékala po čele a postupně ho připravovala o zrak. Jeho osud zpečeťoval i jed, který vdechl během bitvy a který se mu až do teď dařilo potlačovat.

Jeho ruce nebolely, ale nemohl jimi pohnout. Nohy na tom byly podobně. Ale i kdyby měl na útěk sílu, už na to ani nepomyslel. Možná slyšel nějaké lidské hlasy, ale nevnímal je. Napadlo ho v tom okamžiku, že by se chtěl omluvit a to skoro každému, koho znal. Nyní už před sebou viděl pouze odraz vznešené královny a třech fialovookých dětí.

Přes zamlžený obzor spatřil, jak k němu kráčí nějaká žena. Měla černé, kadeřavé vlasy, které schovávala pod závojem a fialové oči, kterými dokázala člověka naprosto ovládnout. Na takovou dálku a s poškozeným zrakem by to sice nemělo být možné, ale zcela rozpoznával její krásnou tvář. Nezdála se mu dokonce ani rozmazaná. Představa se stávala pořád více a více realističtější, zářila v jeho pohledu.

"Caitlin..." zašeptal slabě.

Jeho oči vyhasly.

Výstupní plocha vládního teleportu, Karang

pohled Kiara

"Děkuji, Citrine! Asi jsi mě zachránila, víš o tom?" poznamenala jsem vděčně. Šelmička se na mě jen podívala, jako by to snad byla samozřejmost a zmizela.

Vrtalo mi to hlavou. Odkud mohla ohňovka tak dobře znát takhle tajné věci, o kterých jsem nevěděla ani já? Vedla nás sem tak přesvědčeně, ani jednou nezaváhala. Pochodovali jsme ani ne hodinku, k jednomu z dolů. Vždycky mi bylo divné, proč už se moc nepoužívá...kočkovité stvoření tušilo přesně, kam jít. Někteří z vojáků se na mě sice dívali jako na blázna, že slepě jdu za zářící kočkou, ale nakonec se to vyplatilo...díky tomu mýtickému stvoření jsme to objevili.

Starlandijský vojenský teleport.

Zázrak technologie. Vysvětlení, jak jsme se v minulých kolech Starlandijsko-Istanské války vyhnuli ničivému stoupání po prokletém schodišti i obtížné jízdě na tisících vznášedlech. Teď už mi to dávalo smysl. Také jsem tam totiž byla, ale tehdy mi toho moc nedošlo. Prostě nám řekli, kam máme jít, ale ne proč. Nezmínili se o žádném teleportu, ale za to vyrukovali s dosti dobrou historkou o "zázračných schopnostech císaře".

Nijak mě to nepřekvapuje. Celý můj život byl jen dobrý soubor lží...o tom, za co a pro koho bojuji...jaké je mé postavení...co můžu dokázat...co se doopravdy skrývá pod pojmem "dát duši za svatou Starlandii"...prostě všechno.

No, ale to jsem odbočila. V tuto chvíli už se mé vojsko seskupilo téměř v cíli a čekalo na rozkazy. Soudě podle slunce mohlo být tak přibližně dvě hodiny odpoledne.

Mé myšlenky se ještě na chvíli vrátily k naší cestě sem. Jak to, že takový trumf nikdo nehlídal? Napadlo mě, že to asi zařídil ten mírovládce...a když už o něm mluvíme, kde je? Měl na nás přece čekat!

Zahleděla jsem se na scenérii před sebou. Malé městečko, celé z kamenů a plné malých věžiček působilo jako vystřižené z pohádky. Dokonce i odtud jsem viděla, jak si sluneční paprsky hrají s zlatavými střechami, takže to vypadalo, jakoby někdo vytesal Karang přímo ze zlata.

Tím ale idylka jako z obrázku končila. Samotná skála se dneska tvářila obzvláště vratce- do šedivého nerostu naše stroje opravdu vykousaly solidní díry, které podemílaly celé město a vytvořily z malebné krajiny hrob. Tam, kde kdysi bývalo kamení, nyní zela uměle vytvořená pláž, do které vplýval šumící oceán. Ten zvuk vln narážejících do pevniny mě uklidňoval tak moc, až jsem pomalu ztrácela vědomí.

"No, očekával jsem horší výkon. Dostala jsi se tu docela rychle a s přiměřeným počtem lidí. Dobrá práce, generále." ozval se hlas za mnou. To je on!

Okamžitě jsem se uklonila. "Děkuji, pane. Ale...nevím, co mám dělat dál, jsem cvičená na zabíjení, ne na pomoc. Vydejte mi rozkazy, prosím!"

"Ach jo, zase je všechno na mně..." povzdechl si otráveně. "Ale dobře. Tebe teď chvíli nebude potřeba, budeš se hodit, až povedeme civilisty sem dolů. Poté dostaneš za úkol prohledat město a svými smysly detekovat, jestli se před námi nějaká forma života náhodou neschovala. Tví vojáci právě dostávají instrukce telepaticky -to je výhoda mírovlády- a vykonají manuální práci- totiž samotné vyvádění bytostí z jejich domovů. Všechno jasné?"

"Ne..." osmělila jsem se. "Co mezitím budu dělat já, než tedy pro mě nastane čas?"

"Probereš se mnou několik důležitých záležitostí."

"O čem to mluvíte?!" vyhrkla jsem vyplašeně.

"To se dozvíš. A přestaň mi vykat, je to otravné. Vlastně, já se ani nepředstavil, že? Jsem Emexeiren, už nějakých těch dva tisíce let patron Starlandie a mírovládní odborník na správný vznik, vývoj a zánik lidských státních útvarů."

"Dva tisíce let?!" Tak to se nedivím, že už ho práce tak štve...

"To je v naší branži normální, ba dokonce málo. Když už se jednou staneš mírovládcem, je to napořád. Ani smrt tě povinností nezbaví- naopak, možná ti jich ještě přidá. Nemáš nárok na mzdu, dovolenou, důchod a dokonce ani posmrtný život. A děláš to jen a jen pro blaho ostatních..."

"Úžasné!" vydechla jsem. To zní přesně jako můj vysněný život- zasvětit sebe pomáhání slabším!

"Mimochodem, slyšel jsem, že jsi zneškodnila Amariona z Dimenze trollů a za to ti patří náš dík. Ten člověk trpěl a my ho nějak nemohli dostat zpátky do přirozeného řádu věcí- tudíž odeslat do jeho domovského světa. Tobě se to podařilo." Mé nadšení rázem pominulo a deprese, která se nade mnou od těch chvil vznášela, konečně spadla na mou hlavu.

"Ale...nebylo to přece správné...chtěl sice zabít Anaotteku a Alezallena, ale považoval to jen za nezbytnou oběť, aby někoho našel..."

"Koho? Nezmiňoval se o nějaké ,královně Caitlin´?"

"Asi ano...kdo je to?"

"Starý příběh o tom, jak na nás nezávislá pobočka mírovlády v Amarionově rodném světě zase něco zkonila...chceš se na to podívat?"

"Podívat?" pozvedla jsem obočí.

"Ano. Můžu ti ukázat vzpomínku přiloženou ke zprávě, kterou nám tehdy poslali."

"Děkuji, to byste-tedy bys byl moc hodný!" přikývla jsem horlivě.

Starý čaroděj se zatvářil snad ještě otráveněji a zhmotnil si něco, co vypadalo jako divná vysílačka, která musela být v naší zemi zastaralá už v době jeho mládí. Přístroj začal vydávat podivné pípání a než jsem se nadála, zatmělo se mi před očima. Zase! Kdyby mi došlo, že ta vzpomínka bude vyžadovat pravděpodobně nějaké přemístění...protože po tom dnešním teleportu se to rovná hřebíčku do mé rakve.

Když se mi vrátil zrak, přísahala bych, že už nejsem ve Starlandii. Přede mnou se rozkládala zaprášená pěšina, pokrytá nějakým zvláštním modrým práškem, snad dokonce sněhem. Z jedné strany ji lemovaly stromy, které se také akvamarínově třpytily, ale jinak se mi zdály docela normální a na druhé straně se vrstvily kopce, na jednom z nich jsme mimochodem stáli. V dáli se rozkládal docela podivný kulatý hrad, který mi mírně připomínal křížence slunce a bowlingové koule.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se Emexeirena postávajícího vedle mě.

"Na měsíci Bayangan, jedné z mála kolonizovaných a osamostatněných ,planet´. Už od počátku tady vládne téměř anarchie a krvavé občanské války."

"A vypadá to tady tak mírumilovně..." No jo, když vám na hlavu padá modrý sníh, cítíte se prostě uklidněně.

"To ano, protože nadešel den velkých mírových rozhovorů. Caitlin se dnes má stát symbolem míru a ručit za spolupráci dvou znepřátelených frakcí." přikývl.

"A co se pokazí?"

"Všechno. Jen počkej a dívej se." odbyl mě.

V tom se ke mně donesl zvuk koňských kopyt. Byl mi povědomý, ačkoli ve Starlandii koně nemáme (jsou pro nás příliš pomalí), pamatuji si je ze svého dětství. Má matka vlastnila malou stáj, kde jsem občas mohla i já a pomáhala s úklidem.

Zajímalo mě, odkud se ten zvuk bere, než jsem ovšem spatřila dva koně cválající po té cestě. Samozřejmě, měli jezdce a pokud se nemýlím, právě oni měli být to, na co se mám v této vzpomínce podívat. Tak...tak počkat! Čí vzpomínka to vlastně je?

"Emexeirene-" nadechla jsem se, abych se zeptala, ale on okamžitě zasyčel, ať jsem zticha.

Podívala jsem se ještě jednou na ty dva dole. Jednoho z nich si má paměť vybavila okamžitě- vypadal sice o hodně mladší, asi tak na sedmnáct let, ale rozhodně to byl Amarion. Černo-rudé vlasy měl jako obvykle svázané mašlí...tedy stuhou za zády a jeho studeně zelené oči zářily více, než tehdy v Dimenzi trollů. Usmíval se. Znovu mě bodaly výčitky, já ho přece nechtěla zabít!

Druhým jezdcem byla žena. Taky mi připadala velice povědomá, zvláště její pronikavé oči, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud ji znám. Bylo mi to divné- na takhle výrazné lidi se přece nezapomíná, ne? Její čelenka ze safírů kontrastovala se sněhem, slabě zářila a vynikala v jejích černých vlasech. Z její tváře čišela jakási vznešenost. Tipla bych si, že právě vidím tu slavnou Caitlin.

Povídali si řečí, které jsem nerozuměla. Určitě to nebyla istanština, znělo to totiž jako opravdová celistvá slova, ale do universálního jazyka to i tak mělo zatraceně daleko. Ale rozhodně se nehádali, to mi bylo jasné i tak. Smáli se a působili opravdu šťastně.

A v tom jsem...no, nedá se říct, že přímo detekovala auru, ale vycítila něco nebezpečného za námi. Prudce jsem se otočila. Někdo, kdo se tvářil teda pěkně vojensky, právě napínal tětivu luku a chystal se vystřelit. Ne! Už jsem se připravovala nechat se střelit místo pravého cíle atentátu (ať už to byl kterýkoli z nich), ale šíp mnou prošel jako duchem. Aha. Ve vzpomínce jsem jen divák, zasahovat nemůžu.

Rychle jsem se tedy obrátila, ať nic neprošvihnu. Mírovládce očividně mé zaujetí nesdílel a vypadalo to, že si počítá vteřiny, aby si pak mohl nechat proplatit přesčas.

Letící šíp jen tak tak minul šlechtičnu a zabodl se do stromu, kousek nad její hlavou. Koně se vyděšeně zastavili, jako by na tohle byli cvičení. Přece, každý normální kůň by se splašil, nebo alespoň přidal do trysku, ne?

Jezdci seskočili z koní, kteří se v tom momentě opravdu dali na ústup. Aha. Takže se před bojem zbavit jediné šance na útěk. Chytré. Ale chápu je, jednali pro dobro těch koní, v bitvě by se jim mohlo něco stát.

Amarion okamžitě tasil meč. Caitlin u sebe sice měla dýku, jenže působila, jako by s ní vůbec neuměla zacházet. Politička to možná byla brilantní, jenže boj asi nepovažovala za svůj obor.

Ještě pár dusných okamžiků se nic nedělo, ale pak se rozpoutalo peklo. Válečníci vybíhali z lesíku a hnali se i přes kopce a za chvíli jich tady strašilo nejméně deset. V té chvíli se mi srdce sevřelo strachem. To ne! Oni přece ty dva zmasakrují jako mouchy! Taková přesila! Litovala jsem, že nemůžu pomoct, to by se totiž útočníci rychle ocitli v nevýhodě.

Strhla se bitva. Mladší verze Správce Dimenze trollů se sice velmi snažila, ale neměla šanci. Nemohl být na všech místech najednou. Ztracená královna se vyhýbala útokům a s mrštností lasičky uskočila, kdykoli se jí nějaký z atentátníků pokusil chytit. Byla rychlá, ale nedokázala se takhle bránit věčně.

Nepřátelští bojovníci brzy Amariona dostali, nechali ho ležet na zasněžené zemi a s krvácející ránou na hlavě. Jinak se však zdál být pořádku- jenom omráčený. To Caitlin dopadla hůř. Teď už bylo jisté, že hlavním cílem útoku je ona, protože jakmile ji zasáhl jeden ze salvy šípů a ona se zhroutila na kolena, sesypali se k ní téměř všichni protivníci a bezohledně do ní kopali, bili ji rukojeťmi zbraní a vůbec se mi zdáli jako banda neandrtálců, kteří právě dorážejí chyceného mamuta.

Nemohla jsem se na takovou krutost dívat. Slyšela jsem křik lynčované královny a toužila jí vyrazit na pomoc. Kašlu na to, že jsem ve vzpomínce! Tohle se prostě nedělá! Pokud už ji tak nutně z historického hlediska potřebují zabít, ať to udělají rychle a humánně, ať ji neponižují a nemučí!

"PŘESTAŇTE!" zařvala jsem velitelsky a pohnula se směrem k nim, ale Emexeiren mi položil ruku na rameno a zavrtěl hlavou.

"Neslyší tě. Nemůžeme pro ni nic udělat."

"Prosím, jsi mírovládce, tak nějak...třeba použij nějaké kouzlo!" vřískala jsem šílená bezmocí.

"I kdybychom se nacházeli v reálném prostoru, nic mě neopravňuje měnit minulost a příliš zasahovat do lidských záležitostí. Někdy to proklínám- mám ty otravné, nevděčné a blbé lidi vážně rád a byl bych raději, kdybych je mohl zachraňovat častěji."

"Aha..." zklidnila jsem se, ale pořád se násilím snažila mít hlavu odvrácenou jak jen to jde.

Ale něco mě donutilo se tam znova podívat. Pěšinka se totiž rozzářila bílým světlem a zjevily se dvě bytosti. Nevím jak to vím, ale něco mi říkalo, že celou dobu byly poblíž a tohle je vzpomínka jedné z nich. Obě osoby měly stejně bílou uniformu se stejnými hvězdičkami jako můj průvodce, takže rozhodně mírovláda. Zdejší, myslím.

"Ve jménu světa a jeho nesmrtelných i smrtelných částí vám přikazuji, nechte ji být!" zavrčela žena. Světlé vlasy jí zdobila nějaká divná bílá čepice, se kterou vypadala spíše jako zdravotní sestřička, jako než strážkyně planety. Mluvila taky tou řečí, ale jí jsem rozuměla. To bude určitě nějaká jejich schopnost.

Oslovená banda atentátníků ji překvapivě poslechla na slovo a trochu chaoticky odběhla zpátky mezi stromy.

"Sakra, jsme tu pozdě! Je mrtvá." poznamenal její společník, ale nevypadal ani trochu znepokojeně.

"Kdybys mě nedonutil ještě si zahrát šachy, tak bychom přišli včas!"

"Samozřejmě, shoď to na mě! To ty ses chvástala, že umíš hrát lépe než já!" pronesl mírovládce arogantně.

"A taky že jo!" založila ruce v bok.

"Ale stejně to je tvoje chyba!"

"Pche!" zavrtěla hlavou nevěřícně, ale pak se rozhlédla a její tvář zvážněla. "Ale...nechme toho, máme problém...obrovský problém..."

"Když Caitlin nedorazí na ten diplomatický večírek a nezaručí se za mír, válka bude pokračovat. Když jim řekneme, že je mrtvá, začnou se navzájem obviňovat a bude to ještě horší."

"Tak se přiznejme, že za to můžeme my!" povzdechla si blondýnka.

"To nepomůže."

"A co kdybychom...řekli, že jsme ji odklidili, ale vynechali to, že zemřela- myslím to tak, že si vymyslíme něco o...třeba osudové zkoušce, kterou jsme se rozhodli seslat na tuto planetu a...a...mám to!" mírovládkyně se vítězně usmála.
"Vybereme většinu z jejích blízkých sluhů a pošleme je do nějakého jiného světa, ,aby ji hledali´! Proti mírovládní zkoušce, navíc takhle hmotně podložené, nemůže nikdo nic namítat."

"Pěkné, ale něco ti na tom nesedí. To její služebnictvo ji bude hledat jako střelené, ale naleznou houby, ne?

Čarodějka si poklepala na čelo. "Přemýšlej trošku! Samozřejmě, že ne!"

"Ale když ji najdou mrtvou, asi je to trošku vyvede z rovnováhy, nemyslíš?" pozvedl obočí.

"Tak ji tam dostaneme živou! Reinkarnace, přece! Jo, Hannah nám to určitě schválí...pak už jenom nějakých těch přibližně dvacet let počkat, až stará dobrá Caitlin s novou identitou vyroste a ta-dá, znovuzrodili jsme královnu!" přednesla nadšeně.

"Dejme tomu, že kvůli té starobylé kletbě neměnnosti sice bude v dalších životě vypadat přibližně stejně, ale ztratí přece paměť!" protestoval druhý mírovládce.

Jeho společnice protočila oči. "Tak upravíme vzpomínky i jim, ať to je trochu vyrovnanější."

"Zbláznila ses?! Zmínila ses o Hanně, takže tím jiným světem asi myslíš Aharas, ale nepřestřelila ses trochu?! Ta planeta má miliardy obyvatel! Ty chceš těm ubohým lidem dát za úkol najít někoho, jehož jméno ani bydliště neznají a všechno ostatní o něm zapomněli?"

"Samozřejmě, že je umístíme nějak blízko ní, aby to zvládli! A máš snad lepší nápad?!"

Jejímu kolegovi zřejmě došly argumenty. "No dobře...dáme se do práce."

"A nedohrajeme ještě před tím ty šachy?"

A za touhle větou vzpomínka končila. Absolvovala jsem menší mozkový otřes a probudila se opět u Karangu. Trochu jsem se třásla, ale držela se na nohou. Zatracené přemisťování!

A první věta, kterou jsem ze sebe dostala, mě v Emexeirenových očích pravděpodobně navždy uzavřela ve škatuli "idiot". Totiž, nadechla jsem se a nesměle vyhrkla: "Omlouvám se, ale...já z toho nic nepochopila..."

"Ach jo. Caitlin umřela. Mírovláda to chtěla utajit, a tak její duši poslali na reinkarnaci k Hanně- což je má sestra a zástupkyně našeho světa. Takže milá ztracená královna tady prožila další život, ale zabili ji i znova. Už je mrtvá docela dlouho."

"Chudák Amarion...snažil se jí najít do poslední chvilky, ale ona..."

"Ano, zemřela už více než před patnácti lety. Ale Amariona moc nelituj, právě to činí ten příběh tak tragickým a ironickým- způsobil si to sám."

"Tím, že ji tehdy nedokázal zachránit před těmi bandity?!"

"Ne, něčím mnohem, mnohem, mnohem, MNOHEM hloupějším. Nevěděl, že Ariah zařídila, aby se objevil poblíž Caitlinina nového já. Nechal se zaslepit vidinou, že musí projít celý svět, že bude pátrat století...a zapomněl se rozhlédnout kolem sebe."

"On ji nepoznal?"

"Ne, kdoví proč. Přitom ji měl roky přímo před očima."

"To je tak smutné..."

"Velké mírovládní selhání. Bohužel, to se stává. Je nás málo, nejsme perfektní. A právě o tomhle jsem chtěl s tebou mluvit, generále Kiaro."

"O čem?" nechápala jsem.

"Určitě jsi už zjistila, že tě starlandijská armáda jen využívá, viď? Tak se věnuj něčemu užitečnějšímu- staň se mírovládkyní!"

"Ráda bych, ale to přece nejde...vždyť jsem nechodila na tu vaši akademii..."

"Akademie? To je formalita, spíše sirotčinec, než výukové centrum. Už jsi na to moc stará. Za to máš ale věk tak akorát, abys nastoupila do opravdového učení, u opravdových mírovládců."

"Jenže, který z nich by chtěl učit takovou nešiku, jako jsem já?" svěsila jsem ramena.

Emexeiren převrátil oči. "Právě s jedním mluvíš. Generále Kiaro, přijímám tě za svou učednici, pokud souhlasíš."

Cože?!

pohled vypravěč

"Hemží se to tu vojáky." zasyčel červeně zářící přízrak.

"Děkuji za brilantní postřeh, na to bych sám nepřišel. Otázkou je, proč tu jsou?" odvětil její člověk a pozvedl obočí.

"Nevím, ale zdá se mi to nějak...mírovládní."

"A teď to hlavní- přišla i Kiara!" černokněžník se nebezpečně usmál.

"Vypadáš šťastně."

"To protože svět se změnil, N-gil-ang." zahleděl se do dáli. "Už v něm nejsme osamělí. No nezní to jako zábava?"

"Ale nemáme moc času." namítla duševní průvodkyně. "Alezallene, já se bojím..."

"Padesát let...to je dost, ne? Když to připočteme k tomu, kolik let jsem již prožil, vyjde mi téměř osmdesát a to je jeden průměrný lidský život. Miliardy se s tím musí spokojit, tak proč bych to nezvládl já?" zasmál se.

"Až si majitelé té knihy přijdou pro tvou duši, asi ti moc k smíchu nebude!"

"Ale N-gil-ang, já přece žádnou duši nemám...a i kdyby ano, tak tak černou a zkaženou, že by neposloužila ani jako potrava žralokům...a i kdyby o ni přesto měli zájem, já je nějak přechytračím, nebo jim ji prostě dám."

"O tomhle nevtipkuj!"

"Ale já si legraci nedělám..." zazubil se vládce zla a dal se na odchod.

Možná ses stala plamenem

15. října 2014 v 17:46 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Dneska jsem ve škole opravdu stěží dala dohromady tuhle krátkou říkanku. Objektivně uznávám, že se mi teda vůbec nepovedla a že v encyklopedii pod pojmem "mluvnický rým" by to mohli otisknout jako příklad. Váže se to k jedné mé povídce, kterou jsem ještě nezačala sepisovat. Mimochodem, zdá se vám moc divné, že to píšu z pohledu hlavního hrdiny, nikoli hlavní hrdinky? Mi se to tak prostě píše lépe... No, děkuji za přečtení i komentář!

V lesklém stínu šedých plání
kde zastavil se čas
oheň nechal plápolání
a moři napospas
se šíří skleněnou krajinou
A jedinou bytost neminou
-snad seslány jsou shůry?-
průhledné noční můry.

Možná ses stala plamenem
a možná se již neprobudíš
a jiskry slunci vzdáleném
křičí po mě chladnou zvěst
že změnila ses v jednu z hvězd.

Nepotřebuji varovaní
a neodradí mě ani smrt
stejně nás nic nezachrání...

Už se ke mně ze tmy blíží
vojáci bez zástavy
jejich krutost na mě shlíží
tak vyřídím jim tvé pozdravy
a bojovat budu proti každému z nich,
než opět uslyším tvůj smích.

V karmínovém světě
snad slyšíš tahle slova
já vím, že je to nemožné,
ale shledáme se znova!

Patnáctidenní dotazník- téma anime

9. října 2014 v 21:18 | Kate Černobílá |  Kateiny řeči o sobě
Tak jsem se rozhodla jen tak z nudy si sestavit a vyplnit nějaký ten dotazník. Plánuji jich udělat více, ale na rozjezd si volím právě téma anime. O co v tomhle článku půjde? Upřímně? O nic. Prostě si jen napíšu nějakých patnáct otázek a odpovím na ně, žádný hlubší význam. Otázky si vymýšlím sama, jen jsem se lehce inspirovala u blogerky DirtyFoxx a dalších, co už podobné dotazníky na blogu mají. Nuže, jde se odpovídat a doufám, že z toho nakonec vyjde něco čitelného, brousím si na to zuby už dlouho... Pozor, tenhle článek, ačkoli netuším, jak se mi povedlo je tam dostat, obsahuje spoustu, spoustu spoilerů k různým anime, takže pokud vám spoilery vadí... (konkrétně se tam vyskytuje prozrazení konce a osudů postav anime Bleach, Code Geass a Death Note)
P.S.: "Patnáctidenní" se to jmenuje proto, že by se teoreticky měla každý den vyplnit jen jedna otázka, ale komu se chce takhle zdržovat?
P.S.S.: A nehleďte na ehm...u mě tradiční číslování, někde jsem si to sepsala do seznamu a tady si řadím otázky podle toho, jak se mi na ně chce odpovídat, takže to číslování rovnou ignorujte...
A ještě jedna poznámka- obrázky. Je jich více než textu, připravte se na to :) Taky mi dalo práci je sehnat a zjistit zdroje- a to se ještě vsadím, že u poloviny budu mít zdroj blbě, protože Google očividně píše pouze poslední stránku výskytu obrázku, nikoli pravý zdroj (to jsem zjistila, když jsem tam mezi "zdroji" jednou našla svůj blog...).

1. První zhlédnuté anime

Pokémony, ani Včelku Máju nepočítám, tehdy jsem netušila, že se dívám na anime, takže...první, na co jsem se podívala s myšlenkou "tak, a teď se podívám na nějaké anime", bylo Kaichou wa maid-sama. Strašně se mi to líbilo, ale teď, když se nad tím zpětně zamyslím, netuším, co mě na tom tak zaujalo. Je to krásné, roztomilé, ale příběhu to moc nepochytilo a připadá mi to malinko jako animovaný sladký dívčí román, s vtipným okořeněním celkem šílenými postavami a dobrým zpracováním. Mým oblíbeným kouskem to ale rozhodně není...

Je libo obrázek? (zdroj obrázku- www.satsuki-sasoa.blog.cz)

2. Oblíbené anime
Mám docela spoustu oblíbených...Death Note, Bleach, Kuroshitsuji, Stray dogs howling in the dark a další, ale mé naprosto nejoblíbenější je Code Geass (obě série). Zbožňuji na tom všechno-příběh, postavy i kresbu. Líbil se mi začátek i konec, prostě bych se mohla rozplývat hodiny.

4. Oblíbený žánr
Mám ráda shounen, mecha, fantasy a sci-fi. Nenávidím předsudky, že bych jakožto dívka měla sledovat něco romantického a sladoučkého. Prostě každý máme jiný vkus.

5. Neoblíbený žánr
Ecchi. Na to mám absolutní alergii, ale dokážu to snést, je li to nepodstatnou součástí nějakého jinak skvělého kousku. Co ale opravdu nevyhledávám, je shounen-ai, yaoi, shoujo-ai a yuri. Nechápejte mě špatně, nejsem homofób, zastávám názor, že každý může být kým chce a je to jen a jen jeho věc, ale...to ještě neznamená, že se na to musím dívat. Kamenujte mě, jak je libo :) Navíc, na některé yaoi zírají fanynky jen proto, že je to kreslené, kdyby to bylo s živými herci, považovaly by to za odpudivé porno. Nemám ráda ani hentai, prostě mě to neláká a příšerně bych se za sebe styděla.

7. Neoblíbená postava
Tak na tuhle otázku jsem se těšila. Mám totiž rovnou dva "terče vzteku", kteří mi v daném anime opravdu vadí. Samozřejmě, zdůvodním, proč je nemám ráda.
Light Yagami z Death Note. Od prvního dílu mi byl nesympatický svou dokonalostí. Je geniální, pečlivý student, charismatický, dobře vypadající a fyzicky zdatný. Tím mi připadal příšerně nudný, postrádal nějakou pořádnou výstřednost, nějakou zvláštnost, něco, čím by byl opravdu sympatický. Opravdu ho ale nesnáším kvůli jeho bezcitnosti a povýšenosti (stylu: "Já jsem bůh!"). Využil a obětoval každého, kdo mu přišel do cesty a potom na konci ještě úplně zhysterčil a vší silou se snažil zachránit si kůži.
Misa Amane, taktéž z Death Note. Na tuhle slečnu mám takovou alergii, že ji suverénně zvolím svou nejméně oblíbenou postavou vůbec. Proč? Je to urážka všech žen. Neemancipovaná slepice, která když zrovna nevisí na Lightovi, neplní jeho příkazy nebo nebásní o tom, jak je úžasný, vyvádí dětinské hysterické záchvaty a stěžuje si, že něco není dost roztomilé. Příšerně hloupoučké, otravné a ušlápnuté stvoření.

6. Oblíbená postava
Smím jich napsat více? Zbytečná otázka, stejně to udělám, i kdyby odpověď zněla "ne" :)
Lelouch vi Britannia z Code Geass. Mám ho opravdu ráda proto, že ačkoli je vlastně technicky záporná postava (možná že i mnohem ďábelštější, než s ním často srovnávaný Light Yagami), má své slabosti, miluje svou rodinu (tedy, respektive část své rodiny) a nakonec se ukáže, že má opravdu ušlechtilé cíle (narozdíl od Lighta, který se chce de facto stát bohem). Také hraje hazardně šachy, což mi přišlo zajímavé. A v neposlední řadě mě strašně fascinují jeho oči :)
"Střílet by měli pouze ti, kdo jsou připraveni na to, být sami zastřeleni." (první episoda první řady Code Geass)
Mello z Death Note. Dobře, sice by se dal taky považovat jen za náhražku L-a, jenže musíme uznat, že metody má originální- zatímco Near si shromáždil pár věrných agentů a počítače, Mello si obstaral vlastní mafii :) Je mi sympatické to, že jako jediný z těch třech zmíněných detektivů projevuje emoce- a to někdy až moc.
Ulquiorra Schiffer z Bleach. Nejchytřejší a jedna z nejméně krutých Espad. Měla jsem ho ráda právě kvůli jeho vychytralosti a tomu, že narozdíl od většiny ostatních zabíjel jen na příkaz Aizena. Když bojoval s Ichigem, přiznám se, že jsem fandila jemu. A jeho smrt se dá počítat jako možná ta nejsmutnější scéna v celém dlouhém Bleach. Jen škoda, že si autor nedal práci a nevymyslel mu nějakou zajímavou minulost.

13. Preferujete titulky, nebo český dabing?
Spíše ty tilulky, ačkoli někdy je to vážně o zlost. Respektive, už jsem viděla spoustu titulků, jejichž autor neuměl očividně ani anglicky, ani česky. Tak prosím, proč si takoví lidé neprojdou jazykovým kursem, nebo si nezvolí jinou zálibu, než překládání anime? Už jsem narazila na takové češtinářské perly, jako "zabýt", "zpolupracovat", "jestly", "sy", i výkvěty překladu, jako "one more time=ještě chvíli". Ještě horší je snad špatné časování. Když vám zvuk jde tři minuty za obrazem, naštve to... Samozřejmě, nekritizuji lidi, kteří dělají časování, protože bych to sama nezvládla, ale některé překlady by s prominutím zvládlo lépe každé druhé osmileté dítě s Google překladačem po ruce.

10. Oblíbený opening
Když se nad tím zamyslím, zatím jsem slyšela jen dvě openingové písničky, které by se mi opravdu líbily.
První je z Death note (myslím tím ten první, ten druhý opening je moc i na mě, a to si myslím, že tvrdé odvětví metalu poslouchám docela ráda). Jmenuje se to The world a je to od kapely Nightmare. V amine to ale zní dosti jinak, protože tam vyškrtli docela dost vět a částí. Ale uznejte, že ten text k Lightovi (hlavnímu hrdinovi Death Note) dokonale sedí...
A druhou je Monochrome no kiss z Kuroshitsuji. Omlouvám se, nemohla jsem najít verzi s anglickými titulky, tak snad postačí kompletně japonská verze (já osobně rozumím jen asi tak každému desátému slovu plus větám, jejihž překlad jsem se naučila z anime nazpamněť :) ). Pozor, takhle písnička není chytlavá, ale CHYTLAVÁ. Nejčastěji si ji prozpěvuji ve škole, nechápu proč.

11. Oblíbený ending
Sice jsem viděla i lepší anime, než Kuroshitsuji, ale hudba je tam na poměry openingů a endingů nepřekonatelná. Kdyby mi někdo zakázal poslouchat můj milovaný hardrock a klasickou hudbu, asi bych se dala na poslouchání soundracku z Kuroshitsuji :)
Můj neojblíbenější ending je rozhodně epická a ponurá Lacrimosa a na druhé místo se řadí I´m alive. Z I´m alive se mi osobně líbí jen ta část, která je přímo v anime (první sloka a první refrén), dále už se tam míchají syntezátory a to nepřekousnu. Zajímavé je, jak endingy naznačují vývoj příběhu- vesměs velmi komediální začátek Kuroshitsuji provází veselé I´m alive, které se v zápětí mění na Lacrimosu...

3. Nejneoblíbenější ending/opening
Kdysi jsem viděla pár dílů anime Toradora, moc mě to nechytlo, ale opening se mi zaryl do mozku...jakožto trauma. Nezjistila jsem název, ale pokud nemáte rádi techno a opakování jedné slabiky na začátku kadého druhého slova, prosím, nepouštějte si to.
Druhá písnička, ke které bych připojila "poslech jen na vlastní nebezpečí" se jmenuje Baby universe day a je z Kiddy girl-and. Celé to anime byl pro mě trochu trest a oproti první řadě (Kiddy Grade), která se mi líbila, to byl propad o hloubce Mariánského příkopu. Už jen ty hlavní hrdinky. Kvůli titulkům s o pět minut posunutým časováním jsem to navíc ani nedokoukala a nijak toho nelituji.

8. Oblíbený pár
Ups, to bude také dlouhá odpověď...
Takže, zaprvé...
Lelouch a CC z Code Geass.
"You're not alone. We are partners. If you are a witch, then I'll become a warlock."- Lelouch v kdoví které episodě.
(překlad- "Nejsi sama. Jsme spojenci. Pokud jsi čarodějnice, pak se stanu čarodějem.") Tahle věta mi přišla jako jeden z nejromantičtějších momentů v celém Code Geass a vůbec obecně se mi zdá, že ti dva se k sobě výborně hodí.
Suzaku a Euphemia, taky z Code Geass. Kdo by je neměl rád? A je vůbec někdo, kdo nebrečel, když Euphie umírala?
Gin a Rangiku z Bleach.
Byakuya a Hisana, taktéž z Bleach.
Kisuke a Yoruichi, opět z Bleach.

12. Nejsmutnější anime scéna, kterou jste kdy viděli
Asi by bylo nejlepší dát sem odkazy na nějaká videa, jenže to je takové vytrhávání z kontextu a do toho se mi moc nechce.
Raději napíšu krátký seznam anime, které mi něčím připadaly obzvláště smutné a k nim konktrétní scény:
Death Note- Celý díl 25 je jedna velká smutná scéna (myslím, že je to mnohem, mnohem emotivnější, než v manze).
Bleach- Dobře, tak tohle není celkově smutné anime, ale, uznejte, třeba Ginova nebo Starrkova smrt dokáže devadesát procent diváků rozbrečet (já brečela také).
Code Geass- Tak vypsat nějakou smutnou scénu z tohohle bude těžké, protože jich je opravdu hodně. Ale rozhodně na psychiku nejhorší jsou podle mě okolnosti Euphemiiny smrti, pak smrt Shirley a ten celkový konec...
Kuroshitsuji- Je mi líto, zvolit jednu konktrétní scénu asi nedokážu, ale hodně emotivní jsou podle mě hlavně poslední díly první řady. Také devátý díl řady Book of Circus není nic pro slabé povahy, já z toho byla špatná ještě týden.

Tak, jde se na veselejší otázky-
14. Nejhloupější anime postava, kterou jste kdy viděli
Jako první mě napadla Misa Amane, jenže tu už jsem zmínila a nechci se opakovat...
Takže...
Ascoeur z Kiddy girl-and. Už jsem se zmiňovala, jak mě to anime zklamalo a možná, že Ascoeur byla jedním z hlavních důvodů...Naivní, bezstarostná a strašně hloupoučká. Nevím sice, jestli je to opravdu ta nejtupější postava vůbec, ale je bezkonkurečné (dokonce i možná včetně Misy) ta nejhloupější, na kterou jsem si vzpomněla. Podívejte se klidně jen na první díl Kiddy girl-and a pochopíte sami...nebo víte co, raději se na to ani nedívejte. Chystám se na to mimochodem napsat recenzi.

15. Nejoblíbenější bojová scéna
Na tohle moc nevím, jak odpovědět, neboť jsem viděla Bleach a pokud jste to viděli taky, musíte uznat, že jelikož se tam děj defacto odvíjí pomocí bojů, mám opravdu široký výběr odpovědí na tuhle otázku (tak široký, až se v tom ztrácím)...
No, do mého seznamu nejoblíbenějších bojových scén (právě z Bleach) patří souboj mezi Ichigem a Renjim v jedenáctém svazku mangy (a druhé řadě anime, pokud se nemýlím). Dobře, nezastírám, že jsem fandila Renjimu, protože všemi milovaného Ichiga osobně nemůžu vystát, ale...


Tak, doufám, že se to dalo alespoň trochu číst...vím, že jsem některé otázky více méně úplně odbyla (8. a 15. už se mi učiněně nechtělo vypisovat, natož zdůvodňovat a na devítku jsem se vykašlala úplně, žádná otázka mě prostě nenapadla), omlouvám se za to, ale je to lepší, než kdybych se do toho nutila, rozepisovala sice více, ale za to ještě větší blbosti...Tohle jsem navíc vlastně psala jen tak na zkoušku, jestli dokážu napsat nějaký dotazník zaměřený na nějaké určité téma a zjistila jsem, že mě to více méně baví, takže brzy očekávejte další, tentokrát na knihy :)

A ještě nesmím zapomenout na zdroje obrázků (které stejně nejsou moc směrodatné):
www.fanpop.com
www.deathnote.wikia.com
www.love-animee.blog.cz
www.animeland.su
www.jen-and-kris.deviantart.com
www.crunchyroll.com
www.zerochan.net

Čas trollů XXII. druhá polovina

8. října 2014 v 20:19 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tady máte druhou polovinu kapitoly. Respektive, ty zbylé dvě stránky, které jsou důvod, proč jsem si v minulé předmluvě stěžovala na Kiařinu naprostou tupost...No, ale ještě než se dáte do čtení, chtěla bych ještě využít okolností (pět krát kratší kapitola=pět krát více prostoru pro předmluvu) a vyjmenovat vám písničky, které mi nějak pomohly při vymýšlení, protože tuším, že v předmluvě k poslední kapitole na to nebudu mít místo. Takže, zaprvé Dying for an angel , tam jsem se moc neinspirovala textem, melodií už vůbec ne a překvapivě ani tím videoklipem ne (dobře, možná ten klobouk mě přivedl na pár myšlenek...), ale myslím, že právě tahle písnička může za jeden můj sen, který se mi kdysi zdál a podle toho snu jsme vymyslela Alezallena a Kiaru. Pak But the best for you a Too far (obzvláště Too far), Unforgiven II. a Unforgiven III. (podle téhle jsme vymyslela Amariona, jen mi v jeho životním příběhu trochu chybí ty lodě...). Těch písniček je samozřejmě mnohem, mnohem více, vyjmenovala jsem jen ty, na které si právě teď vzpomínám. No, strašně se omlouvám za tohle nedůležité tlachání a doufám, že se vám bude tahle kapitolka líbit!

Než se má mysl plně přenesla, myslela jsem si, že umírám. Má hlava se točila jako po několikanásobném otřesu mozku, končetiny se mi snad měnily v sulc a cítila jsem se, jako by se na mě právě zřítila jedna z majestátních Věží snů. Už jsem v tom měla jasno- další přemisťování, nebo skok z okraje Istany? Díky, beru to druhé, zní to jako zábava...

Jakmile mi před očima přestaly pobíhat čokoládové myšky, zvedla jsem zrak a veškeré mé starosti se rázem rozplynuly, jakoby je odvál lehký vánek, který nesl nečistoty z nedaleké továrny daleko na východ.

Horizont zdobily velkolepé komíny- Věže snů, dvacet jedna sídel císařské rodiny. Zvláštní, že musí mít tolik svého prostoru, když jsou jen čtyři...ale to asi bude tím, jakou moc a původ mají.

Když jsem ale sledovala vížky v dáli, napadlo mě, že jim ani trochu nezávidím. Císaře ani císařovnu sice moc neznám, ale párkrát jsem si povídala s jejich synem, princem Niliem. Ptal se mě na něco, čemu říkal "skutečný svět" a pravděpodobně tím myslel všechno kromě jeho domova. On, ani jeho bratr totiž ven nesmí a nikdy neviděli víc, než kam dohlédnou ze zamřížovaných oken. A přitom jsou oba tak inteligentní- Jack prý zkouší vynalézat různé zbraně pro naši armádu a když jsem Nilia viděla naposled, vůbec mi nepřipadalo, jako že mluvím s čtrnáctiletým dítětem. Až se stane císařem, Starlandie se určitě velmi zlepší.

O pár mil dál určitě ležel obrovský bakalotěžný důl a za ním další...a další...právě ty monumentální doly tvoří pýchu celého Eiselu. Reprezentují a zachraňují naší zem. Bohužel se mi zdálo, že stromy a květiny naopak ustupují, jakoby se vzdávaly těžké technice všude kolem. To není správné! Vždyť to tady kdysi bývalo tak zelené...

"Vida, přálo nám štěstí. Nedaleko se nacházejí vaše kasárny, nikoli? Gratuluji, má milá sentimentalistko, jsi doma!" poznamenal Alezallen, jakmile si jeho plíce zvykly na smog a přemohly záchvat kašle.

"Nezníš moc šťastně..." odvětila jsem váhavě.

"No, pro mě tohle totiž není konec, ale teprve začátek. Mým cílem nebylo dostat se domů, neboť na mě nikdo nečeká, nýbrž ovládnout svět. Mám spoustu práce, není proč slavit vítězství."

"A neprohlašoval jsi náhodou, že tvým hlavním úkolem bylo porazit Amariona?"

Znuděně si povzdechl. "Chvíli ano, jenže teď mě to zklamalo. Nemám z jeho zániku vůbec žádné potěšení... potřebuji něco zlovolnějšího, něco promyšlenějšího, dlouhodobějšího...asi se přeci jen vrátím k té světovládě, rodinné pomsty mě už omrzely."

"To jsem ráda..." zamyslela jsem se, ale pak mi došlo, co jsem to vypustila z úst. "N-ne, já chtěla říct...že mi to k tobě prostě jen více sedí, ne že tě podporuji v zotročování vesmíru!" vyhrkla jsem rychle a honem pustila jeho ruku.

Zasmál se a s pobaveným úsměvem se ke mně přiblížil. "Jsi den ode dne roztomilejší, Kiarko..." upíral na mě ty své ametystové oči.

Snažila jsem se neuhnout pohledem. "N-ne-nesnáším tě..."

"Vážně?"

"Vážně!" přitakala jsem, ale znělo to asi tak seriózně, jako létající slon.

"Mimochodem, předpokládal jsem, že budeš nadšenější...vždyť se vrátíš ke své armádě..."

"Jo, jenže jak jsi mi před chvíli připomněl, mě taky nikdo nečeká. Možná..." bála jsem se na to i pomyslet. "...mě už dokonce nahradili."

"Tak je předběhni..."

"Jak to myslíš?"

"Než tě stačí vyšachovat, odejdi z vlastní vůle...a oni poznají, co ztratili." pohrdavě se ušklíbl.

"A pak se vrátím!"

"To by od tebe bylo lehce idiotské...opusť Starlandii a znič ji- pak ji budeš mít pro sebe."

Založila jsem ruce v bok a propálila ho zlostným pohledem. "Tohle je odporný způsob smýšlení!"

"Já můžu říct to samé...copak nechat se zneužívat jako živou zbraň není ohavné? Navíc, ty jsi silná, Aaron Star slabý. Měl by se ti klanět."

Zase s tím začíná?! Ten psychopat si snad předsevzal obrátit mě proti císaři! "Jenže já ,silná´ být nechci! Jsou s tím jen problémy!"

"Co to říkáš, má drahá sentimentalistko? Co by za tvou moc dali jiní?"

"A co bych já dala za jejich obyčejné životy zahrnující pojmy jako ,mír´, ,rodina´ a ,přátelé´?!"

"No tak, ty máš pořád komplexy z toho, že se tě lidé bojí."

"Jo...dokonce i ostatní generálové..."

"Já ne." pokrčil rameny. "Já z tebe strach nemám. Naopak, stala ses velmi důležitou součástí mých plánů..." v jeho pohledu se odráželo něco absolutně neidentifikovatelného.

"Součást plánů?" Snažila jsem se domyslet si, na co bych tak já mohla být dobrá, ale napadlo mě jen snad zarážka za dveře, rituální obětina, nebo možná návnada... "Ať se mnou chceš provést cokoli, já ti to nedovolím!"

"Ehm, Kiarko, rád bych tě na něco upozornil- čím častěji mi budeš opakovat věty jako ,nenávidím tě´, ,nikdy se k tobě nepřidám´..." záhadně se zubil. "...tím více zvyšuješ riziko, že si to vyložím úplně opačně."

Zčervenala jsem jako ukázkové rajče a snažila se vymyslet nějaké pořádně peprné odseknutí, ale jediná odpověď, která mě napadla, zněla: "Nenávidím tě!", takže... Kiaro, co se týče komunikace, ta slova ti vážně nejdou- přejdi na posunky! A nejhůře jsou na tom mé vyjadřovací anti-schopnosti v takovýchhle chvílích... nedělá mi problém si s Alezallenem prostě povídat, jenže když dělá tohle- ty jeho podezřelé úsměvy, to zdrobnělé oslovování, ten třpyt v jeho očích a vůbec ty věci, co říká- můj mozek prostě vypovídá službu.

"Proč se nechováš trochu normálně?" povzdechla jsem si, ale dobře si uvědomuji, že to bylo jako položit barakudě dotaz, proč kouše.

"Nechceš se spíše zeptat, jakou roli ti hodlám přidělit v mých ďábelských plánech?"

"Tak mluv." Ačkoli, možná bych to radši nevěděla...bez tak to bude něco jako "krmivo pro mé masožravé rostliny".

"Víš, já si chystám podmanit vesmír a vládnout. O to už usilovali jiní přede mnou, jenže já se sice neučím ze svých, nýbrž z jejich chyb. Víš, Kiarko, co dělali všichni špatně?"

"Všechno- už ty úmysly jsou zločinecké a naprosto špatné!"

"Někteří se snažili ovládnout svět sami. Jaká naivita! Jen nezralý hlupák by si myslel, že dokáže řídit celé planety jen sám a sám. Navíc, kdo vás probudí, až vám moc stoupne do hlavy a stanete se stejně ubozí, jako byli vaši nepřátelé?" šílenecky se rozesmál. "Ovšem, jiní to pochopili. Jenže, ti na to šli z druhé strany- sehnali si stovky poskoků, desítky blízkých přisluhovačů...z nichž se z poloviny vyklubala hrstka neschopných šašků a ta druhá polovina se vždycky spikla a svého pána svrhla."

"A pointa?"

"Přišel jsem na to, že ideální je ovládnout svět ve dvou. Sníží to riziko zrady na minimum a rozdělí povinnosti vládce na příjemné dvě poloviny. Není to geniální?"

"Máš pravdu, to zní jako nejlepší možnost...ale nechápu, co to má společného se mnou."

"Plánuji se stát králem všeho živého i neživého ve všech známých dimenzích..." jeho temný pohled zněžněl. "...jenomže, každý král potřebuje královnu..."

"Ale...pořád nechápu, jak do toho zapadám já." postěžovala jsem si.

Zoufale převrátil oči. "V některých chvílích shledávám tvé uvažování jako trošinku problematické..."

"Lepší by bylo, kdybys mi to prostě vysvětlil!"

"Myslím, že jsem pro dnešek svou kapacitu sentimentality již dávno vyčerpal, takže si to nechám jako tajemství..." zločinecky se usmál. "No, měl bych zmizet- znovu vybudovat své sídlo, podívat se na ochočenou mafii, zkontrolovat pasti, zrevidovat, co stihla má sestřička rozkrást a co ne, chvíli se potloukat po laboratoři a obecně rozšiřovat zlo a bezpráví. Prostě perný den."

"Ty máš nějakou ,ochočenou mafii´?" zeptala jsem se udiveně.

Odpovědi jsme se nedočkala. "Jistě se velmi, velmi, velmi brzy opět setkáme, má sladká královno..." elegantně se uklonil, smekl cylindr a s podivínským úsměvem se přemístil pryč.

Zadívala jsem se do dáli. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Už za pár hodin, nebo dokonce desítek minut (podle toho, jak rychle poběžím) se vrátím tam, kam patřím! Obleču si rezervní uniformu, pozdravím vojáky, předstoupím před císaře a dostanu nějaký úkol. Život se ocitne ve starých dobrých kolejích... Juchů!

O mnoho okamžiků později

"Generál Kiara je zpátky!" neslo se celým táborem čtvrté armády. Tak přeci jen mě postrádali...

Čtvrtá armáda sice nebyla ani z poloviny tak početná jako druhá, nebo tak elitní jako první, ale přesto jsme si vybudovali velmi výsadní postavení- říká se dokonce, že brzy předstihneme trojku. Naše kasárny sice ležely nejdále od věží, ale to je proto, že kdysi, když čtyřka ještě platila za břídily a všichni nás ponižovali, no...prostě jsme v těch dobách fungovali jako živý štít.

Nyní jsme se dostali přidělenou funkci policejního sboru, což znamená spoustu povinností, ale také mnoho příležitostí pomáhat civilistům. Líbí se mi to. Tohle bylo přece přesně to, proč jsem tehdy narukovala... Bohužel, každým dnem hrozilo, že z nás zase udělají obyčejný pluk, protože takové je v otevřené válce nejvíce potřeba. Na minulé debatě generálů se hodně skloňoval útok na Istanu, jelikož je teď roztříštěná a oslabená, ale...nevím, jestli jít proti Anaottece je zrovna dobrý nápad...a kdoví na čí stranu by se postavil Alezallen, jehož jedy a vynálezy by taky mohly výsledkem hodně zamíchat...

Celé vojsko nyní skandovalo mé jméno. Nebyla jsem na to zvyklá. Je ale pravda, že mám pověst, která mě vždycky předstihne. Mluví se o mně jako o někom, kdo zapříčinil proměnu čtvrté armády z bandy flákačů na pýchu starlandijského vojenství. Ze všech generálů jsem prý zdaleka nejpřísnější a nejchladnější, ale možná právě disciplína a drezůra, kterou svým podřízeným servíruji, snížila ztráty v bojích o dvacet procent...

"Generále, už nás chtěli sloučit s trojkou, kdybyste se neobjevila! Ti blbové z trojky jsou tak arogantní! Zachránila jste nás!" povídal mi každý na potkání, salutoval a klaněl se. Tak sloučit s třetí armádou? Uf, ještě jsem přišla včas!

Všem jsem oplácela pozdravy a ve zkratce jim vysvětlovala, že mě jen zdrželo pronásledování významného zločince (kterého jsem nakonec nechala jít...no, on by stejně utekl...) a že nyní jsem připravena vrátit se do služby. Hned, co se najím a převleču, se půjdu ohlásit císaři.

O chvíli později mi opravdu bylo o mnoho lépe. Hlad mě netrápil a konečně jsem mohla vyměnit ty směšné holčičkovské šatičky za pořádnou pěkně zelenou uniformu. Na hlavu jsem si narazila plochou armádní čepici a svět se hned trochu vyjasnil.

Něco mi ale chybělo...meč! Hrklo ve mně, jako bych si právě uvědomila soudný den. To snad ne! Já...já svou milovanou zbraň zapomněla u Amariona! Naštěstí se brzy ukázalo, že to tak horké zase není. Čepel ležela viditelně před dveřmi obytné ubikace kasáren, s lístečkem: "Možná se ti bude ještě hodit, má roztržitá sentimentalistko..."

"Díky, Alezallene." zamumlala jsem. Chvíli mi to bylo trošku divné, ale pak mi došlo, že se umí přemisťovat, takže zjevit se tady a zase v tom samém okamžiku zmizet mu nemohlo činit velký problém.

Připnula jsem si zbraň za opasek a konečně se cítila zase celistvá. Nadechla jsem se čerstvého smogu. Ano, jsem doma! Ještě se musím vrátit do pokoje pro náhradní generálské insignie, než se vydám k císaři... cítila jsem se nadmíru spokojeně. Sice bude ještě chvíli trvat, než se přeladím zase na domácí režim, ale...

Mé "hluboké" myšlenky přerušila aura vetřelce.

Z té bytosti sálala moc. Tlak její aury mě málem ochromil. Určitě stojí přímo za mnou. Otočit se s vytaseným mečem nebude moudré. Třeba přichází v míru...a co vlastně dělá někdo tak silný v mé skromné cele? Vždyť tady jen spím a skladuji oblečení, nic důležitého se tady nenachází...

Pomalu jsem se obrátila. Host seděl na jediné židli v místnosti, nohy ležérně přehozené jednu přes druhou, opřený s hlavou zakloněnou ke stropu a dokonce se na té židli houpal. Jak drzé! Po pas dlouhé rovné temně fialové vlasy mu splývaly přehozené přes opěradlo a několik pramínků mu z části zakrývalo obličej. Jeho černé oči odrážely příšerně otrávený výraz. Ve sněhobílém upnutém kabátě s vysokým límcem (a kdoví proč s čtyřmi decentními hvězdičkami na ramenou) vypadal jako vystřižený z nějakého zimního obrázku. Všimla jsem si ještě jednoho detailu- on svítil!
Jemné mihotání takové záře ale osvětluje jen...

Už jsem ho chtěla vyhnat, ale došlo mi to. Okamžitě jsem poklekla a uctivě sklonila hlavu k zemi.

"Vstaň. Těch jedenáct kreténů před tebou se mi napřed taky klanělo, než mě následně poslali do háje." poznamenal, aniž by se na mě vůbec podíval. Nejistě jsem poslechla.

"Jedenáct...myslíte starlandijské generály...?"

"Koho jiného. Řekli mi, že čtyřka byla unesena nějakým černokněžníkem a že je pravděpodobně mrtvá, ale jak vidím, už jsi zpátky, generále Kiaro."

To bolelo..."generále Kiaro" mi přece říkal Amarion...člověk, kterému jsem slíbila pomoc a dala mu smrt.

"Prostě, budu mluvit stručně. Máš tady nějakou mapu?" zeptal se neznámý.

"Ne, pane, nemám."

Převrátil oči, vstal ze židle a zasyčel něco ve smyslu: "Proč musím všechno dělat já?". Letmo se dotkl nedaleké stěny, na které se vzápětí objevil modrý holografický plánek Eiselu.

"To bylo úžasné..." vydechla jsem ohromeně.

"To nejenže nevedeš mapy, ale dokonce jsi ani nikdy neviděla čaroděje? Tohle byla maličkost." No, což o to, na různé čaroděje jsem měla tu čest narazit už spoustu krát (obzvláště jeden se mi zaryl do paměti), ale s mírovládcem se setkávám poprvé. Juchů, jeden ze strážců planety, a mi se ho asi podařilo naštvat.

"No, prostě, podívejte se. Co víš o Karangu?" pokynul rukou k tečce na mapě.

Karang bylo město postavené na majestátní skále, tvořené vzácnou rudou, potřebnou k výrobě bakalu. Samozřejmě tam těžíme, ale nevím přesně jak.

"Vypadá to, že všechno. No, takže mám tu čest slavnostně oznámit, že dnes v devatenáct hodin se to město zřítí dolů. Bude to následek dlouhodobé těžby, kterou jste vykrojili do oné skály jakýsi půlměsíc, který narušil její stabilitu. Je to vaše blbost, zapříčiněná vaší vlastní chamtivostí, ale..." nezvaný, ale vážený návštěvník se rozpačitě odmlčel. "Správně bych to měl nechat jak to leží a běží, ale nelíbí se mi, že za idiocii vaší vlády budou pykat nevinní lidé. A tak potřebuji...hm...stačil by mi jeden armádní pluk a schopný generál."

"Vše je předem poskytnuto!" vyhrkla jsem.

"Konečně někdo s alespoň jednou funkční mozkovou buňkou! Ty asi nejsi od vlády, že? No, zpátky k věci. Okamžitě svolej všechno, co se zrovna hýbe v kasárnách a teleportem to přeprav ke Karangu. Budu tam na vás čekat. Vaším úkolem bude evakuace veškerých tamějších forem života- a taková mravenčí práce si vyžádá spoustu času. Buď dochvilná!" rozkázal mírovládce a zmizel.


Čas trollů XXII.-první polovina

8. října 2014 v 19:58 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Konečně jsem se osvobodila ze zajetí učebnice ZZSV (zatracené základy společenských věd), ze kterých zítra píšeme písemku (a už teď z nich propadám), a jsem zpátky s předposlední kapitolou Trollů. Velmi sentimentální a hrozně, hrozně tupá (obzvláště Kiara se tam ukazuje ve vší své debilitě). Vím, že je to rozdělené trochu nešikovně, nejraději bych tuhle a dvacátou třetí kapitolu sloučila, ale co se dá dělat...Mimochodem, užijte si Anaotteku, v poslední kapitole už totiž pravděpodobně nebude vůbec vystupovat. No, snad se vám to bude líbit a děkuji za přečtení i komentáře!
P.S.: Už tak mám docela špatný den a blog do mě snad ještě kopne- zbýval mi už jenom jeden odstavec, ale ne, ono tam nutně muselo naskočit "délka článku je omezena..."... No, tak tady máte první polovinu kapitoly a druhou uvifíte v dalším článku. Omlouvám se.

kapitola XXII.- Pro tohle zemřeš

Zíral na mě, jako kdybych provedla kdoví co. "Má drahá sentimentalistko, proč si něco nalhávat? Vždyť já také žiji ve Starlandii- jsme tudíž téměř sousedé! Předložíš mi nějaký racionální důvod tvého tvrzení?"

"Copak to, že tě hned při návratu domů čeká vojenský soud a poprava, ti nestačí?"

"K žádnému soudu mě nedostanete... no tak, vymysli si něco lepšího..."

"Ty nepochopíš, že jsme prostě každý na úplně jiné straně barikády? Jasně jsem se odmítla k tobě přidat!" objasňovala jsem, aby mu to bylo už konečně jasné. "Odmítám" znamená ne! Ačkoli...proč jsem vlastně tak kategoricky proti...?Asi kvůli vojenské hrdosti...nebo kvůli ideálům míru a dobra...určitě to musí být něco takového, nějaký důvod přece mám! Nebo že by...? Najednou jsem si tím vůbec nebyla jistá...

"Kiarko, něco bys měla vědět... já nejsem ten typ bytosti, která by užívala slovní spojení ,vzdát se něčeho´..." pobaveně se zasmál. "...stokrát mě vyžeň, stokrát se vrátím...mé odhodlání roste s každým neúspěšným pokusem, neztratím naději- budu se tě ptát na tu stejnou otázku každý den, dokud jednou neodpovíš ,ano´..." hypnotizoval mě upřeným, zlověstným pohledem. V jeho ametystových očích se odrážely všechny barvy. Oplácela jsem mu pohled, ale když už mě má rozumná stránka přistihla, jak začínám zapomínat své jméno, raději jsem odvrátila zrak.

"To nikdy neřeknu!"

",Nikdy´ je zrádné slovo...a pro správné zlo nic neznamená. Jakožto vládce vesmíru žádné takové časové údaje neuznávám, ale dobře, nějaké ultimátum si vytyčím- budu na tebe čekat...hm...třeba celou věčnost, ale pokud si to nerozmyslíš ani pak, zmizím."

"Ale ,věčnost´ přece nikdy nekončí!"

Nasadil falešně nevinný úsměv. "Ach ne, prohlédla jsi to..."

Chtěla jsem něco odpovědět, ale znepokojila mě ta temná zelená slova, kterých nad knihou zlověstně přestalo přibývat. Jen poletovaly v kruhu, nečitelná, cizí řečí psaná...a neskutečně zlovolná. Prozkoumala jsem je pořádně. Prve se mi zdálo, že ta kniha i ta slova mají vlastní auru, jenže to byl omyl. Jen nasákly aurou předchozího majitele (ještě předtím, než se nějak dostaly k Amarionovi) a vytvořily si vlastní touhu zabíjet.

"Co je ta věc zač?" tázala jsem se.

"Chceš upřímnou, nebo neupřímnou lež?"

"Upřímnou!"

"Pak tedy, odpověď zní: ,netuším´."

"Ty to nevíš?" ověřovala jsem si užasle.

"Samozřejmě, že ne. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl, ani o tom nečetl."

A v tom se stalo to, co jsem už dlouho předpokládala. Slova se pohnula. Letěla vzduchem. Mimochodem, přímo na mě. Připomínala roj vos. Kolem mě se mihla N-gil-ang, ale buďto to ani nebylo možné, nebo zeslábla natolik, že kouzlo zastavit nedokázala.

"Nehýbej se, jinak budou ještě agresivnější. Provedu analýzu a zbavíme se jich, ano?" pronesl Alezallen tlumeně. Písmenka už mi létala okolo krku a kroužila jako naštvaní supi. Strašně jsem je chtěla obyčejně odehnat, ale bylo mi jasné, že na tak temné zaklínadlo by to nefungovalo.

"Jo...bojím se, že mě ale mezitím uškrtí..."

"Škrcení jistě není jejich primární funkce..." poznamenal černokněžník vědecky, jako by se nic nedělo.

"To by neuklidnilo ani-" Nestihla jsem ani doříct větu. Poslední, co jsem cítila, byla bodavá bolest, to jak se slova rázem propojila do zeleného obojku a vtiskla se mi na krk. A pak, pak už nastala tma. Zase.

Pohled vypravěč

Anaotteka neběžela, ale velmi rázným krokem se blížila ke dveřím. Už necítila auru svého otce a v její mysli se tudíž mísila radost, úleva, ale i výčitky svědomí a velká, velká zlost na bratra, že jí očividně sebral všechnu zábavu.

Jakmile vkročila do místnosti, její podezření se potvrdilo- Amarion opravdu nebyl k nalezení.

"Zatímco ty ses flákal, já prohledala tenhle holubník a našla pár mezidimenzionálních přemisťovadel, kterými se odtud dostanem-" královna polkla poslední písmenko a zděšeně vytřeštila oči. "Proboha! Co se stalo Koštěti?!"

Její sourozenec, klečící u bezvládné válečnice, se na ni podíval. Jeho oči prozrazovaly téměř až paniku.

To jí jako odpověď bohatě stačilo. Přiběhla k nim. Už z dálky cítila něco velmi temného původu neznámého, ale teď viděla, že skutečnost předčila všechny její obavy. Kleteb zhmotněných v nějaké viditelné podobě se těžko zbavuje. Tahle připomínala řetězec nápisů v nějakém jazyce, kterému šlechtična i přes své vzdělání vůbec nerozuměla.

"Takže on ji proklel! Sakra!"

"Tak něco dělej! Ty jsi tady odborník přes zaklínadla!" zavrčel na ni Alezallen a poslední slova vyslovil s opravdu mimořádným odporem.

"Nekomanduj mě! A proč jí vlastně nepomůžeš ty, pane budoucí vládce světa?!"

"Mé schopnosti jsou sice neporazitelné, ale jak chceš bojovat proti seslanému kouzlu telekinezí, či snad lektvary?!"

"Jsi tak k ničemu! Uhni, já zachráním Koště!" prohlásila Anaotteka a začala polohlasem přeříkávat všechna ochranná zaklínadla, na která si vzpomněla. Vzduch kolem ní vířil a její aura zesílila právěpoužívanou mocí.

Uplynulo pět minut a nic.

Deset. Kiara sebou začala znepokojivě šít, jako by se zmítala v bolestech. Pořád však nevnímala okolí.

Patnáct. Pořád nic. V místnosti se zjevila Citrine, ihned posmutněle zhasla a se zoufalým mňouknutím se stočila do klubíčka wala-ibance u hlavy.

Oba sourozenci začínali být trochu nervózní- jak Anne, už z toho zaklínání napůl v transu, tak její bratr, který nyní celou scénu sledoval naprosto chladně a nehybně.

"No tak! Za takovou dobu bych namíchal i elixír nesmrtelnosti!" poháněl svou sestru černokněžník, a v kontrastu s nezájmem, který se snažil udržovat ve tváři, se mu trošku třásl hlas. Byl rozhozený. S takovouhle komplikací nepočítal. Jeho plány nevychází!

Vládkyně Istany přestala čarovat a vyčerpaně vydechla. "Já...co to sakra je...?! Vždyť já...já...to nedokážu zlomit! Žádné protizaklínadlo nefunguje! Žádné! Jsem si jistá, že znám skoro všechna!"

"To si děláš legraci! Jsi strašně slabá, sestřičko!" vyštěkl vládce zla prudce, nevěřil svým uším. Už zbývá jediné...

"Od někoho, kdo nikdy nic nedělá a jen se chvástá, to zní fakt dobře!" osočila se na něj naštvaně, ale potom posmutněla. "Alezallene, víš, já...s tebou...já s tebou vážně soucítím! Chápu, že sis tuhle vojačku oblíbil, kdyby to bylo na mě, taky bych ji nechala žít, ale..."

"Kam tím míříš?!" zasyčel čaroděj ostře.

Anaotteka tasila elegantní dýku. "Víš to stejně dobře jako já. Ona trpí a my dva, ani my jí nemůžeme nijak pomoct. Jedině takhle. Že jí ukončíme trápení. Ty to asi nebudeš chtít udělat, ale neboj, já to zvládnu. Koště mi zase takhle moc k srdci nepřirostlo." zašklebila se.

"Nebuď směšná!" vysmál se jí bratr. "Copak ty si nepamatuješ, proč jsme si kdysi zvolili cestu nulového ohledu na ostatní?!"

"Abychom si mohli dělat, co chceme. Abychom si vždycky mohli zvolit konec."

"Přesně, sestřičko." zašeptal temně a dramaticky se odmlčel. "A mně se tenhle konec nelíbí!" jeho oči se rozzářily. "Takže si ho změním podle sebe, všechno poběží tak, jak já budu chtít! To je moc, kterou máme, Anne. Vždycky můžeme nastavit konec!"

"Máš pravdu." vyslovila to pomalu, jako by se nutila do každé hlásky. "Zvolme si konec! Dobře, jak to chceš udělat? Nemyslíš snad..." zhrozila se.

"Ano, přesně na to myslím." přikývl čaroděj samolibě a nechal si pomocí telekineze přilétnout jistou knihu přímo do rozevřené dlaně.

"Blbče! To vždyť je to na první pohled prokletá věc! Ani to nepochází z našeho světa! Zbavme se toho!"

"Jak myslíš...já v tom ovšem vidím cestu ke změně konce. Je to pěkná věcička. Má legrační název."

",Pro tohle zemřeš´. Hm, výstižné, vzhledem k tomu, co to udělalo té kryse..." poznamenala dcera Arekianithy Istanské. "Ale já tě zapřísahám, dej to buď mě, nebo úplně pryč! Nejsi snad tak debilní, abys to doopravdy použil, že?"

Alezallen se mezitím začetl. "Vida...myslím, že něco mám..."

"Ale za jakou cenu?!"

"Skoro zadarmo." odbyl ji bratr nevrle a nezvedl oči ze stránek. Královna i přesto letmo zahlédla kousek papíru.

"Ty idiote! Opovaž se!" vykřikla vyděšeně, ale idiot už ji vůbec neposlouchal. Plynulou istanštinou předčítal z knihy zlověstné fráze. Kolem něj se zvedl nějaký temný prach, který i odolné Anaottece přiváděl záchvaty kašle. Nejděsivější byly ale jeho oči. Díval se tak strašně prázdně...

"PŘESTAŇ!" ječela jeho sestra, ale marně.

Jakmile vyslovil poslední slabiku, zelená slova původní kletby se rozlomila na několik kousků a odpadla pryč. "Konec...pozměněn..." zamumlal alchymista a zhroutil se k zemi. Jak o okamžik poznala jeho příbuzná, pouze omdlel vyčerpáním, jeho srdce stále pravidelně tlouklo.

"Já tě vážně nemůžu vystát! Jsi tak hloupý!" nadávala mu šlechtična, ale pak jí došlo, že by na jeho místě určitě jednala úplně stejně. Možná ještě ukvapeněji. Hysterie a zbrklost byly dědičné problémy Istanských- emocím se tudíž snažili raději vyhýbat, protože je i ty nejslabší měly sklony úplně ovládnout. Takže si politička pouze povzdechla, odložila na podlahu dvě přemisťovadla a sama jedno aktivovala.

Pohled Kiara

První, co jsem po probuzení zaregistrovala, byla úporná bolest hlavy. Jako by do mě někdo zabodl tisíce špendlíků. Jako bych právě zažila festival jedovatých hadů. Nebo jakoby se mě pokusila uškrtit nějaká šílená písmena... Bláznivý sen. Nebo spíše...skutečnost? Netušila jsem, čemu mám věřit.

Do uší mě praštilo řvoucí ticho. Nikdo nemluvil. Nezpívali ptáci. Divné...Poté se ale k mému sluchu nějaký náznak zvuku přeci jen donesl. Možná to nějak souviselo i s podivnou tíhou na hrudi, kterou jsem cítila, neboť na mě seděla ohňovka a hlasitě předla. Její velké oči jakoby říkaly: "Ty bys snad prospala i milénium!"

"Dobré jitro, Kiarko..."

"Bré, Alezal- počkat! To už je ráno?!" jemně jsem ze sebe shodila Citrine a poplašeně vyskočila na nohy.

Černokněžník seděl s šálkem čaje na zemi a záhadně se usmíval. Krev na jeho oblečení zůstávala, ale tipla bych si, že už je v pořádku. Znovu se kolem něj mihotala ta temná aura, kterou měl v ruinách Hradu předků, ale mi to už děsivé nepřipadalo. Prostě to k němu patřilo.

"Možná. Pojď si se mnou vypít čaj...nebo zmrazit čas... a ovládnout svět..." lákal mě s baziliščím výrazem.

"Na to druhé a třetí-ne díky, ale ten čaj si dám..." přikývla jsem a přisedla si naproti němu. Elegantně mávl rukou a z rohu místnosti přilétl druhý hrnek, aniž by se jediná kapka vylila na podlahu.

"Proč jsi ještě tady? Vždyť už můžeš domů." zeptala jsem se. Na chvíli mi problesklo hlavou, jestli náhodou nepřevzal povinnosti otce a nestal se Správcem.

"Dostali jsme se sem společně, takže tímtéž způsobem odejdeme, nikoli? To bude mít styl. Rozhodně by nesplnilo estetické normy jednání podmanitele vesmíru, kdy opustil spojence."

"Moc se domů těším. Za svou armádou. Musím se omluvit císaři!"

"Aby ses nezklamala..."

"Co?!"

"V sentimentalistech. V Aaronu Starovi, zejména. Sňatkem s dcerou Raxenila Stara, výbornou čarodějkou Cassandriarou sice získal panovnický titul, ale je to krysa. Pozbývá sílu. Je směšný."

"Takhle o císaři mluvit nebudeš!"

"Omyl, má roztomilá sentimentalistko. Já si budu zásadně dělat kdy chci, co chci... to jen ty musíš poslouchat, co si nějaký šašek s korunou na hlavě poručí..." zašvitořil chladně. Pak se ale usmál. "Tak se osvoboď. Přidej se ke mně! Nebudeš muset nikoho poslouchat, ne mě, ne Aarona- nikoho!"

"To nejde!" zavrtěla jsem hlavou.

Opravdu jsem se obávala, že položí přesně tu otázku, kterou nakonec opravdu vyřkl. Tu nejobávanější větu... "Proč?"

Naštěstí jsem nemusela odpovídat. "Ehm...a neměli bychom už jít...?!"

"Samozřejmě..." ladně pokynul zápěstím ke dveřím do chodby. "Ale mohl bych mít s sebou pár malých zavazadel?" zákeřně se usmíval, zatímco se vrata otevírala a dovnitř vjížděl dřevěný vozík, až ke stropu naložený knihami. "Amarion měl na zdejší poměry opravdu bohatou knihovnu..."

"A jak to chceš přepravit domů?"

"Netuším. Pravděpodobně nijak. Pošlu si pro to, až ovládnu svět. Chtěl jsem se jen předvést..."

Pořádně jsem si prostor kolem nás prohlédla. Co tu u všech trollů dělají dva staré budíky s barevným nápisem: "Loučí se Dimenze trollů, přijďte zas!"? Neonově žluté ručičky poskakovaly nehoráznou rychlostí a vydávaly zvuk podobný tikání bomby. Působilo to zlověstně.

Alezallen telekinezí podal jeden mě a druhý sobě. "To je škoda, ani jsi se nenapila...musí náš čajový dýchánek skončit takhle brzy? No nic, dokončíme to doma..." spokojeně se usmíval. To nevěštilo nic dobrého... "Tak, teď si nařídíme čas, ve kterém se chceme objevit..."

"Osm hodin ráno! To budu mít ještě dost času vyžádat si audienci, pozdravit vojáky a stihnout poradu generálů v deset!"

"Za předpokladu, že se zjevíme v Eiselu..." poznamenal zlomyslně. "Tyhle věcičky jsou dosti nevyzpytatelné..."

Mezitím jsem přetočila ručičky tak, aby ukazovaly přesně osm, ani o minutu víc. "A co dál?"

Natáhl ke mně dlaň a nebezpečně se zubil. Přikývla jsem a podala mu ruku. Zavřel oči a jen tak ledabyle upustil kýčovitý budík na zem. Já ho napodobila.

Jakmile se přemisťovadla rozbila, svět se se mnou zhoupl, poskočil, ztmavl a zmizel.

Tak sbohem, Dimenze trollů...

Při bleskové a ne zrovna příjemné cestě časoprostorem mi ale vrtala hlavou jedna věc...nebyla tam tehdy, než mě obklopila zelená slova, nějaká divná kniha?

Přicházím s malou anketou

6. října 2014 v 7:17 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
V tomto článku se už zase na vás obracím pro vaši pomoc. Ale prosím, jen čtenáře mých povídek, protože vás ostatní to asi nebude moc zajímat...
Jak víte, zbývá mi už jen několik posledních kapitol Času trollů. Posledních tři čtvrtě roku jsem se věnovala jen téhle povídce a tak jsem na vážkách, co si mám zvolit jako "hlavní projekt" až to dopíšu. Už předem říkám, pokračování nebude (až si přečtete poslední kapitolu, rozhodně pochopíte proč).
A tak vám nyní předhodím několik zmatených anotací, nápadů, které jsem shromáždila za tu dobu, co jsem sepisovala Trolly. Musím zdůraznit, že sepíšu stejně úplně všechny a váš názor, která se vám líbí nejvíce, mi poslouží jen jako pomoc při rozhodování, kterou mám rozepsat první a nejvíce se na ní soustředit.
Dobře, tohle je jen záminka. Pravý účel tohohle článku je prostě ten, že miluji vymýšlení anotací :)
Nuže, tak přeji hezké počtení a hlasujte prosím v komentářích (anketu nedávám, nejsou spolehlivé)!

P.S.: Povšimněte si, že skoro všechno je tam kritika lidstva...snažím se totiž co nejvíce varovat před dystopickou budoucností a poukazovat na lidskou chamtivost a nenávistnost, prostě mě to baví... A rozhodně každá z těch povídek je romantická. Opravdu každá. Nic jiného psát neumím...
P.S.S.: A ano, jsou to všechno kýče, klišé a blbosti, to si uvědomuji i sama, ačkoli vaši kritiku s radostí přijímám...

Již rozepsané
1. název- Klaustrofobie
písničky, kterými jsem se inspirovala- Lady Starlight, Lost in space
žánry, témata, prvky- kritika lidstva, vesmír, sci-fi, romantika, politika, masožravé ryby
anotace- Vesmírné lodě mohou být různé- velké, malé, rezivé...nebo sarkastické. Záhadná loď Klaustrofobie, která má snad i duši, znenadání získá různorodou posádku- Před jakým hrůzným tajemstvím utíká arogantní a rozmazlený císař Raxenil, kterému jde po krku polovina galaxie a co před ostatními skrývá chladná a melanchonická Essethia, jedna z mála přeživších zániku své rodné planety? A jaký je opravdový cíl pirátů, kteří se nalodili s jaksi nepřátelskými úmysly? A dožije se posádka vůbec chvíle, kdy všechna tajemství vyplavou na povrch, nebo se do té doby pobíjí navzájem?

9. název- Hnusné krychle
žánry, témata, prvky- kritika lidstva, politika, romantika
anotace- Své dětsví jsme prožili různě. Někdo se narodil chudý, někdo bohatý...a někdo s titulem "princ", radostnou vyhlídkou na budoucnost loutky v rukou stínové vlády a příjemným pernamentním zákazem vycházet z prostor hradu. To je život mladého, znuděného a vším kolem sebe znechuceného básníka a filosofa Nilia, který se jednoho dne rozhodne se vším skoncovat a utéct. Celý život snil o bezchybném světě za zdmi "hnusných krychlí", světě, kde láska znamená víc než peníze, kde si každý může mít svůj názor a kde vám západ slunce zpoza zamřížovaného okna nezakrývá smog. Jenže, místo toho najde pouze zdevastovanou krajinu, napůl zoufalé starlandijské občany, nesmyslný soubor pravidel zvaný "Manifest", tajnou policii V.O.S.A. snažící se šířit Manifest do okolních zemí a cynickou bojovnici Aishu, která si předsevzala to všechno sama zastavit. Přidá se k ní Nilius v ponurém boji, nebo půjde dál, hledat "lepší svět"?

Můj seznam k rozepsání
2. název- (zatím bez názvu, pracovně tomu říkám "povídka o devíti blbečcích" ale o tomhle názvu ani neuvažuji)
kde jsem to vymyslela- Itálie
prvky- kritika lidstva, krev, moře, něco podobného zombifikaci, romantika, fantasy
anotace- Když vás pohltí voda, většinou se utopíte a zemřete. Jenže, co když se vám to stane poblíž Karmínového pobřeží přímo v den novu? Můžete žít dál, ale již nebude obyčejným člověkem. Mořská voda ovlivňuje celý váš život a vy se náhle stáváte jedním z Pobřežního národa. No, a přesně takovou smůlu měla bohatá architektka Abigail. Okamžitě se seznamuje se záhadnou Alessandrou, až příliš tichou Gerberou, protivným Astelarem, otravným Tairinilem, veselým Jonathanem, nebezpečnou Lynou a vychytralou Gilainou. Jakmile se ale Abigail sžije s novým stylem života, dovídá se i velmi stinné stránky bytí Pobřežního národa a ocitá se zatažena v krvavé válce dvou pobřežních frakcí o holé přežití...

3. název- (zatím bez názvu)
kde jsem to vymyslela- na túře v Českém Švýcarsku, poté v ulicích Prahy
žánry, témata a prvky- romantika, sníh, sci-fi, karty
anotace- Jen jeden předmět na celém světě vám může splnit jedno ze dvou přání- může vám zajistit neporazitelnou armádu, nebo vyléčit jednu jedinou osobu na světě. Co byste si vybrali vy? Kdybyste ho ovšem našli...Arrcarin v tom má jasno a ví také, že artefakt najít přímo musí. A účel přece světí prostředky... Dokáže Jeriene, bohatá a vlivná zástupkyně firmy specializující se na vyrábění alternativních prostorů, přežít Arrcarinovy intriky i zoufalou a nedobrovolnou honbu za artefaktem v jednom z jejich "výrobků"? A dokáže vůbec někdo bezohledného Arrcarina zastavit?

4. název- Ten, kdo prodal svět
písničky, kterými jsem se inspirovala- The man who sold the world
žánry, témata a prvky- kritika lidstva, romantika, politika, fantasy, sci-fi, postapokalyptické
anotace- Kolik asi stojí nezměrné bohatství a sláva? Celou planetu? Nellovi to přišlo jako výborný obchod a tak využil své pozice neomezeného diktátora a předal svůj domov nepříteli. Ne každý s ním ale souhlasí. Mladá Nathalia přežila kruté věznění ve "výzkumném ústavu" a jejich vládce k smrti nenávidí. Po jejím velice neúspěšném atentátu se ale všechno ještě zhorší- vůdci planetárního společenství potrestají Nella tím, že mu uloží úkol chránit Nathaliu až do konce jejího života a pokud se jí něco stane, bude okamžitě popraven. To dá Nathalii spásný nápad...co zajistit, aby její nepřítel selhal, i kdyby ji to mělo stát život? A co když se mezitím spustí mnohem zlověstnější série událostí, která může zapříčinit konec celé galaxie?

5. název- Zkáza číhá za rohem
kterou písničku jsem vykradla- Walking on the edge
prvky- šachy, předvídaná smrt hlavní hrdinky, romantika, kritika lidstva
anotace- Blízká rádkyně královny národa tikiri Jamie omylem odhalí zbrojařské spiknutí jejich spojenců a následně jednou ze zakázaných a nelegálně dovezených zbraní utrží smrtelné zranění. Fyzické rány se vyléčí, ovšem jed si vyčká na svou chvíli a může její život kdykoli ukončit. Aby ji umlčeli, odešlou ji zmínění zbrojaři "na odpočinek"...ovšem do trestního labyrintu, kde se posílají ti nejtěžší zločinci a odkud se ještě nikdo nevrátil. Zraněné Jamie usilují v nekonečném bludišti o život hned dvě věci- neúprosné nástrahy a zejména podezřelý hlídač, který slibuje obětem volnost, když ho třikrát porazí v šachách a s Jamie ho zjevně pojí víc, než jen osudové nepřátelství...

6. název- Seznamte se s Temnotou
prvky- vesmírné sci-fi, volnomyšlenkářské lodě, romantika, kočkodlaci, krev a zejména velká kritika lidstva
anotace- Vítejte na Temnotě, vlajkové lodi poněkud chudé vesmírné flotily slavné Starlandie! Posádka je možná tak na sedmdesát, možná na sedmdesát pět...tedy, rozhodně na sto procent loajální všem ministerstvům, ale samotná loď má vlastní hlavu. Její vzpoura, projevující se hlavně mizením náhodných členů posádky do záhadného prostoru v nejnižších palubách, ale rozhodně není největší starostí mladého kapitána. Co má sakra znamenat kontroverzí rozkaz, který obdržel? Bude se jím řídit? A jaké to bude mít důsledky? Proč musel jeho předchůdce zemřít? A stalo se tak vůbec? A jak běh věcí ovlivní fanatická přívrženkyně vládnoucího režimu, mladá komunikační důstojnice Rievienne, která se rázem stává jednou z neposlušnou lodí do palubního podsvětí shozených obětí?

7. název- My, evidentně prokletí
prvky- mafie, postavy vám známé z jiných mých povídek, krev, temné deštivé město, boj, romantika
poznámka- Dobře, tohle by se dalo považovat za jakési volné (opravdu volné) pokračování Času Trollů, neboť Kiara i Alezallen tam vystupují též (akorát, že se to odehrává po třiceti tisíci letech). Dále tam potkáte postavy z Klaustrofobie, Tmy na konci tunelu (ostatně se to odehrává z části v Dainginu) a dokonce i z Cest jinými světy.
anotace: Existuje organizace, ktará si z ústraní krutě pohrává s osudy různých lidí a tahají za nitky. Jsou sice přesvědčeni o svém utajení a neporazitelnosti, jenže co když se přeci jen ocitnou v ohrožení? Je jich deset, vyvrženci z koloběhu duší, zapomenutí a prokletí...a ohrožováni nějakým prachobyčejným smrtelníkem, který musí být zničen! A tak ho (nebo spíše ji?) pomocí speciálního viru lokalizují...a otráveně zjistí, že musejí čekat, než její síla dosáhne vrchlolu. Jenže se vyrojily další problémy. Co s virem, který se trošku vymkl kontrole? A co s usměvavou Ilse, jejich obětí, která všechno jen komplikuje? A jak to zvládnout, když existují dvě základní pravidla- nikdy nepomoct živé duši a hlavně, nikdy neprozradit své jméno?

8. název- Tvé dopisy
prvky- kritika lidstva (zaměřeno na stupiditu rasismu), politika, detektivní, krev, romantika
anotace- Jeden z přeživších zániku planety Mblendhos se usadil na lidmi obývané planětě Aharas, založil si svou podivnou firmu s úlohou ochranky a soukromého očka v jednom a začal se titulovat "inspektor". Na první pohled trochu vážný, ale zdvořilý a seriózní bohatý cizinec, ovšem trpící poměrně velkým problémem- hlubokou černočernou nenávistí k lidem, potažmo ke všem rasám humanoidů s vyjímkou Mblendhosanů. Soused, kterého byste stěží nepovažovali za vyšší trest a ještě horší zaměstnavatel. Když obdrží "zakázku", na jejímž konci je křivě nařčen z vraždy vlivného státníka, přijde téměř o všechno a jeho jediným zájmem se stává záchrana své cti a jeho jedinou útěchou dopisy od záhadné hraběnky, která prý sdílí jeho smutný osud přežití ztráty rodné planety, a kterou nikdy v životě neviděl...

10. název- O mafiánovi, který se ztratil v poušti
prvky- kritika lidstva (stupidita konfliktů), romantika, krev
poznámka: Tohle je malá parodie na pohádku, ono se to totiž jako pohádka tváří, ale je to zamaskovaná kritika lidstva. Hodně blbě zamaskovaná.
anotace- Přerušte na chvíli všechny nebezpečné laboratorní pokusy, ustájte už slony do spižírny, slezte ze sousedovy střechy a hra na zombíky ve válečném vlaku také chviličku počká. Pojďte už domů, milé děti, babička vám chce vyprávět pohádku. Bylo nebylo... uprostřed černočerného vesmíru, který vůbec nelišil od toho našeho, ve změti nádherně zářících hvězd, různorodých planet, chundelatých komet, kosmických stezek, létajících talířů...se nacházela jedna malá planetka. Opravdu maličká. Tak droboučká, že se na ní vlezlo jen osm malých vesniček a veliká poušť. A na té poušti se jednoho dne potácel zatoulaný terorista...a ten nechtěl nic moc, jen kousek dobrého jídla a válku mezi těmi osmi dědinami...




Jinak, mimo povídky, organizačně k blogu- aneb, u čeho se Kate zrovna fláká?
- chystám se sepsat varovný článek, který stejně nikoho nevaruje, polovina z vás mi nebude věřit a tu druhou jen vyděsím
- plánuji vydat i nějaké lehkovážnější články- právě teď dávám do kupy několik nesmyslných dotazníků a jednu stížnost na školu

Tak, doufám, že jsem vás těmi anotacemi neunudila k smrti a že si nějakou vyberete...už jsem zvědavá kterou :) Děkuji za pomoc!