"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Listopad 2014

Obrovitý vysvětlovací článek

26. listopadu 2014 v 20:45 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Tak, mám pro vás dokonale zbytečný článek! Vím, že tahle věta vám řekla asi tolik, jako ten nic neříkající nadpis, ale brzy pochopíte, o co se tu jedná (nebo spíše nejedná?). Ehm, Kate se rozhodla jen tak z nudy ušetřit si práci (no, jak se to vezme...) a sepsat něco málo o jejím imaginárním světě, kde se odehrávají její povídky. Takže, zkrátka, v tomhle článku najdete jen historii a reálie světa, ve kterém se odehrával například Čas trollů, ale žádný hlubší význam následující tlachy nemají. Doporučuji číst před spaním, protože to zafunguje jako ukolébavka :)
Mimochodem, asi jsem se místo psaní měla dát na tvorbu RPG her, ale nějak se na to necítím...
Ještě mimoto, chtěla bych se strašně omluvit těm, kterým dlužím e-mail, že ještě není. Tento týden všechen můj volný čas spolkla tahle potvora (protože mě svědomí bičovalo, že rychle musím vydat nějaký článek), takže možná stihnu odepsat až o víkendu. Strašně se omlouvám!
P.S.: Asi se vám to nebude líbit, jsou to samé kýče a sem tam nějaké klišé...a použité názvy, z těch by jeden taky tloukl hlavo do stolu. Vymyslela jsem to, když mi bylo deset, většinu názvu přidala ve dvanácti a pořád to ještě není moc domyšlené. Všechny výtky přijímám a na dotazy opravdu mileráda odpovím!

O neprozkoumaném vesmíru nic nevíme- jenže co když on ví o nás? V Mléčné dráze, ovšem od Sluneční soustavy daleko, se nachází několik planetoidů a planetárnch soustav obývaných inteligentními většinou humanoidními bytostmi a skrze magii dimenzí se tyto dva odlišné světy mohou protínat. Z těch vzdálených planet nejvíce vyčnívá jedna, která je obrovská, nesjednocená a nebezpečná... Vítejte na Saraže!

Z historie

Civilizace v planetárním systému Saraha je mnohem starší, než ta naše. Nikdo neví, jak se vyvinuli, nebo odkud byli dovezeni humanoidi, ani jak se objevily ostatní druhy bytostí, ale historikové se shodnou na jedné věci- sarahský letopočet se počítá od příletu jedné mimořádně magicky nadané bytosti, jejíž vliv změnil celý tehdejší svět.

Snad ji na tu planetu přitáhla neobvykle vysoká koncentrace energie, nebo to způsobila ona sama? Trvdila, že pochází ze "zničeného vesmíru". Zničila ho její moc a tu nestabilní přemíru magických proudů přivodilo Saraže právě jen ozáření tou událostí? Ať to bylo jak chtělo, rozhodně to nevěštilo nic dobrého- kvůli tomu, že tu přemíru nadpřirozené síly v planetě nikdo nehlídal, neusměrňoval a nechránil, hrozilo celému světu zničení. A tak se tam ona, ta čarodějka z hlubin dávna, rozhodla usadit na trvalo a nějak to změnit.

Vznik mírovlády

A právě usměrňování té obrovské energie přivedlo planetě spoustu pozitivních změn- národotvorné druhy se začaly vyvíjet, poklesl počet ekologických katastrof a snížila se i čísla zločinců, kteří létali na Sarahu zneužívat tryskající magii. Té bytosti ze zničeného vesmíru dělaly výsledky její práce ohromnou radost, jenže více stárla, tím více sílila a bála se, že ji jednou vlastní moc otráví a že se stane něčím, čím nikdy být nechtěla (a co by pravděpodobně zničilo i tenhle vesmír). Rozhodla se proto podstoupit sebezničení, aby ochránila Sarahu sama před sebou.

Ale nemohla to udělat, dokud neměla žádného nástupce. Hledala dítě s nadáním a jakštakž nezkaženým srdcem, které by mohla vycvičit. Nakonec ji osud zavál ke čtyřem sourozencům, které vlastní národ obětoval a vyhnal na smrt. Zachránila je a protože se nechtěla rozhodovat, koho z nich přijme za svého učedníka, vycvičila rovnou všechny čtyři. Byli to jediní humanoidi v historii Sarahy, kdo znal její hlas, podobu a charakter. Jmenovali se Hannah, Caira, Athennetha a Emexeiren. První mírovládci.

Co je to "mírovláda"?

Mírovláda je organizace, která by měla pomáhat lidem, ale je jich příliš málo a příliš ctí zásadu "nevměšovat se", takže v praxi někomu pomohou ani ne jednou za uherský rok. Mezi své důležitější povinnosti ale považují údžbu magických poudů, aby prostor kolem Sarahy neupadl do nerovnováhy, jako v časech před lady Kimonou, tou čarodějkou ze zničeného vesmíru. A co je snad ještě důležitější, je povinnost pečovat o koloběh duší. Jinými slovy, zavádějí řád do rozdělování duší (v překladu rozhodují, kdo půjde po smrti do Země mrtvých a kdo do Země ještě mrtvějších) a dohlížejí na hladký průběh reinkarnací. Všechno řídí ze svého sídla, které se velice originálně jmenuje Světlo. Také se považují za "obránce spravedlnosti", protože jednou za čas chytí a zneškodní (většinou popraví) nějakého černokněžníka, který jim poškozuje magické proudy.

Mají ovšem jednu malou chybu- ačkoli si někteří z nich trochu hrají na bohy, bohové to nejsou. Slovo "omylní" v jejich chrakteristice je velmi slabý výraz. Cítí emoce, také únavu a občas se jim prostě nezadaří. To, že například ovládají světy pro mrtvé způsobuje velmi smutné a krvavé justiční omyly (sem tam je totiž někdo poslán do pekla neprávem) a to, že by měli bojovat s těmi nejhoršími zločinci vede k tomu, že dotyční lumpové bývají většinou asi tak o tři kroky před nimi. I přesto je ale mírovláda vcelku prospěšná- protože kdyby zmizela, či postupně zanikla, magické proudy by se zamotaly, způsobily chaos, výbuch a zničení vesmíru. Také by se zhroutil koloběh duší a to by znamenalo ještě něco mnohem horšího, něco tak příšerného, že si to nikdo raději ani nechce představovat.
To platí pro mírovládce žijící na Světle. Pro nové rekruty, kteří ještě ve světě živých nezemřeli, platí úplně jiná pravidla a povinnosti. Každý kontinent na Saraže je vybaven jednou mírovládní pobočkou, kde se v těch nejšťastnějších časech shromažďovalo až dvacet mírovládců, po menší krizi jich tam ale je průměrně pět. Ti zase tak moc magické proudy neřeší, ale mají spoustu jiné práce- opravdu totiž musejí v térenu pomáhat lidem. Vyslechnout jejich žádnosti, občas obejít vesnice, rozřešit spory... Jak už naznačuje ten název ("mírovláda"), zejména se snaží udžet mír. To není tak snadné- zahrňuje to spoustu diplomacie i bojů. Tihle mírovládci jsou podřízeni těm žijícím na centrále a po smrti je nečeká žádný důchod a odpočinek v nebi- prostě jen přejdou do Světla a pracují tam. Služba mírovládců nikdy nekončí- jen jeden (kromě lady Kimony) mírovládce kdy ze své funkce odstoupil a odešel žít normální lidský život.

Život mírovládce zní sice těžce- navěky (a "navěky" znamená opravdu navěky, respektive dokud se neodeberete za lady Kimonou) pracovat pro blaho druhých, nemít ani chvilinku času pro sebe (magické proudy nepočkají) a sklízet za to posměch ze strany zločinců a ignoraci ze strany sedmdesáti procent obyvatelstva - není to zase tak zlé, protože devadesát devět procent z nich si to vybralo, považují to za své poslání, jsou na to hrdí a baví je to a mají i pár výhod. Třeba když zemřou, mají šanci se ještě vrátit do světa živých a čekat tam, než zemřou zase (jiným slovy mají dva životy), ale to proto, aby mohli ještě dokončovat svou práci.

Další kousek historie

Věky na Saraže se dělí na dvě takzvané epochy- v první epoše se planeta nazývala Aharas (jelikož název Saraha byl dán až na samém přelomu epoch). Epochy se vlastně vystřídaly tak, že v půběhu několika století zanikly vyspělé (ale z větší části zkažené a nefunkční) národy a na jejich místo přišly nové kmeny, které musely začít pěkně od začátku. Dělo se to proto, že státní útvary první epochy už byly strašně staré (a strašně rychle tehdy šly do háje) a jejich zánik byl jen přirozeným řádem věcí. U většiny téměř všichni obyvatelé přežili, jen byli násilím konvertováni na způsob života nově příchozích a některé národy prostě jen změnily vládu, používané technologie a název.

Národy na Saraže (Aharasu) jsou skoro stejně rozmanité, jako přírodní podmínky. Je jich více, než na Zemi (Saraha je podstatně větší, takže je to samozřejmé) a politická situace se stále mění. I vyspělost se různí- některé nedávno objevily oheň, jiné už cestují vesmírem.

Obecně se (vyspělé) národy druhé epochy dělí na dvě podskupiny: západní a východní. Názvy těch dvou podskupin jsou odvozeny čistě od zeměpisné polohy následujících států, s politickou situací na Zemi to nemá nic společného. Hlavní rozdíl mezi východními a západními spočívá v technologijích- zatímco západ odmítl být závislý na silách mezi nebem a zemí (takže šel cestou techniky), východ zanevřel na elektroniku a střelné zbraně (kromě luků a kuší) a jejich "technologie" fungují na z velké části magických principech. Západ zkoumá vesmír pomocí lodí, východ pomocí portálů a mezidimenzionálního přemisťování. V první epoše to bylo podobně, až na to, že tehdy se to nedalo tak krásně rozdělit na východní a západní, protože západní státy ne vždy ležely na západě a naopak.

O konkrétních zemích (začneme druhou epochou, aby to nebylo tak zbytečně systematické)

Saraha (nedivte se tomu názvu, ono se to sice jmenuje úplně stejně jako ta planeta, ale to je proto, že ta planeta byla pojmenována po téhle zemi. Raději budu název té země psát kurzívou a název té planety ne)

Saraha je velmi mocné království (jedna ze čtyř makrovelmocí reprezentujících planetu), ovládané podle tradic rodem Sarahsko-Gamiére.

V zemi vládne alternativní monarchie, to znamená, že návrhy pro zákony a různé reformy předkládají král a královna (na Saraže není běžné, že by vládla jen jedna osoba- podle tradic mají královský titul a rovný díl moci vždycky dvě, povětšinou manželský pár), schvaluje je Rada Gamiérových (která řídí ten královský rod) a konečné slovo má lid, který pak prostřednictvím přímých referend hlasuje. V mimořádných situacích (ohrožení) mají král a královna moc rozhodnout okamžitě.

Saraha je největší ze státních útvarů druhé epochy, pro představu zabírá asi tak desetinásobek rozlohy Ruska a většinu svého území získala násilnou cestou. Povrch zabírají nížiny, se spoustou jezer a spoustou lesů. (poznámka autorky- v záchvatu hnidopišství jsem si dokonce rozlohu Sarahy i vyčíslila- 2 979 270 611 940 lánů. Nechtějte prosím vědět, jak dlouho jsem to počítala...)

Podnebí zaručuje permanentní teplotu okolo dvaceti stupňů. Nestřídají se tam čtyři roční období, ale pouze období dešťů a období sucha. V období dešťů se Saraha mění v soustavu jezer, v níž jedinými ostrůvky zůstávají lesy a města.
Velmi důležitá je přítomnost měsíce Bayangan, který způsobuje prodloužení noci. Tím pádem si Saražané přivykli tmě natolik, že si vyvinuli noční vidění a spí přes den.

Zahraniční politika Sarahy je velmi nepříjemná pro okolní státy. První dekády svojí existence Saraha velmi dobývala a kolonizovala, potom se trochu umírnila, ale na druhou stranu začala "strkat nos" do věcí, se kterými neměla nic společného. To mělo za důsledek válku s Deimandií. Saraha má spojenectví pouze se Vzdušnými ostrovy, Wala-Ibou a takový zvláštní diplomatický vztah s konkurenčním Anardem.

Na Saraže vládne velmi, velmi vysoká životní úroveň. Díky dobře provedenému zásobování ani přes absolutní nedostatek zemědělské plochy a obrovskou rozlohu netrpí Saražané hladomorem. Kdyby byla ovšem zahájena námořní blokáda a po magií poháněných rozvaděčích potravin by se nemělo co posílat, Saraha by snadno vyhladověla.

Saražané mluví starosarahštinou a často ovládají také angličtinu, kterou na jejich planetu přivezli dávní cestovatelé, kteří strávili dlouhý čas na Zemi. Saraha je militaristický stát velkých válečníků a ačkoli je civilní obyvatelstvo zataženo do válek málokdy, je jakási slušnost a téměř nezbytnost pro muže i ženy umět alespoň průměrně bojovat. Každý Saražan u sebe nosí zbraň a oblíbené jsou souboje.

Národní mentalitou Saražané platí za velmi komunikativní a rodinně založený národ. Velmi důležitá je u nich etiketa, která má spoustu pravidel a je dodržována opravdu striktně. Zde jsou jejich základní společenská a morální pravidla. Schválně, zvládli byste se chovat jako dokonalí Saražané?

-zdraví se frází "čest a sláva Saraže", nejprve zdraví společensky níže postavený. U výše postaveného člověka se považuje za přijatelné odpovědět pouze "Čest a sláva."

-úklony se považují za nepostradatelnou zdvořilost a přátelské gesto. Je naprosto normální, že Saražané provázejí i pozdrav mezi přáteli mírnou úklonou. Při formálním uklánění se vždycky první uklání mladší osoba.

-tykání se na Saraže považuje za zbytečný přežitek a není moc oblíbené. Většinou se užívá pouze u blízkých členů rodiny. Saražané nepovažují za odtažité vykat i svých blízkým přátelům, nebo dokonce v některých případech i své rodině.

-Národ černých květin je pověstný svou srdečností a temperamentem. Je pro ně naprosto běžné zastavovat se na cestě, jen aby si několik desítek minut pohovořili se svým známým a považuje se ze velice neslušné, z nějakého důvodu skrývat své pocity

-odmítnutí výzvy k souboji Saražané považují za obrovskou urážku a toho, kdo chodí neozbrojený, považují za hlupáka. Je společensky významné doplnit si tedy oděv alespoň maketou zbraně.

-Saražané jsou známí lpěním na své (mnohdy velmi rozrostlé) rodině. Rodinná pouta v sarahských rodinách bývají nadmíru pevná. Obyvatelé Sarahy mají také zvyk nazývat své blízké přátele členy rodiny. Proto, když vám Saražan vypráví o svých příbuzných a sáhodlouze vyjmenovává všechny tetičky a bratrance ze sedmnáctého kolena, považuje se za hrubost dát najevo znudění.

-jejich království a národ je pro ně něco, co uctívají. Když mluví před cizinci o své zemi, používají většinou označení "matička Saraha". Je absolutně nepřístojné, když si někdo dovolí před nimi jejich vlast urážet.

-není neslušné odmítnout víno, ale odmítnout šálek čaje je obrovskou urážkou osoby, která vám jej nabídla

-Saražané jsou pověstní svou výmluvností a hovorností. Když s nimi mluvíte, snažte se svou řeč co nejvíce natáhnout a používat dlouhé věty, dlouhá slova a dlouhá slovní spojení. Budou s vámi pak jednat jako se sobě rovnými. Jednoslabičné vyjadřování bývá ve většině případů označováno jako drzost, hrubost a znak otrávenosti.

-nakopnout kočku je zločin

Uctívaným zvířetem je kočka. Saražané je milují, takže se těší velké úctě. Saražané uctívají i sníh- protože na Saraže žádný není, ale za to o něm kolují legendy, které národ černých květin (tak Saražané říkají sami sobě) fascinují. Velkou oblibu si získaly nejrůznější písně, na Saraže je téměř zvykem u všeho si prozpěvovat (nejoblíbenější je mimochodem státní hymna).

Elsie

Elsie je rozlohou skoro tak obrovská, jako Saraha, ale ani vzdáleně na tom není tak dobře. Trvalo spoustu, spoustu generací elsijského lidu, než se území vyčistilo od všeho znečištění, které tam zanechala Starlandie (popsána níže), když byla zničena.

To však nebylo jediným pojítkem této poměrně mladé zemičky ke kolosu první epochy (té Starlandii)- Elsijské království totiž založil jeden z mála přeživších rodu Starových a na hořký skon svého bratra, starlandijského císaře, nikdy nezapomněl (a samozřejmě ani neopomenul předávat tu nenávist pěkně dál a v jisté podobě přečkala třicet tisíc let). To samozřejmě zaselo jisté napětí mezi Elsii a sousední Sarahu (která položila Starlandii na kolena) a způsobilo velmi krvavou a místy opravdu hloupou válku intrik, pomluv, propagandy (ale bohužel i zbraní) mezi oběma zeměmi. Časem se navíc k té dávné křivdě přidal i strach z neznámého (oba národy od sebe dělila světelná stěna, takže mohly jen věřit propagandě, která samozřejmě Elsiany Saražanům prezentovala jako ufňukané náfuky, kteří nepracují a celý život tráví před zrcadlem a Saražany Elsianům jako typické negramotné pojídače štěňátek) a další krvavá jizva, zapříčiněná elsijským útokem na Sarahu a jeho naprostým krvavým fiaskem.

Podnebí v Elsii je horké, ale poskytující dostatek vláhy. V minulém odstavci jsem se zmiňovala o "světelné stěně", což je přesně to, co to zní- prostě stěna za světla, která na udrží zář a teplo na jedné straně a nepustí ji na druhou. Je dílem vládců míru a měla zmírňovat konflikty a zamezovat stížnostem Saražanů, že "je to zatracené světlo oslepuje" a Elsianů na to, že "že na ně táhne zima" a "že nejsou proti těm barbarům dostatečně chráněni". A otázka zní- proč mají v Elsii tak zatraceně moc světla (i naším očím by chvíli trvalo si přivyknout)? Jednoduchá odpověď- mohou si za to sami: Záměrem krála Jacka I. (to byl ten zakladatel) bylo vymýtit noc a přinést království věčný den, kde by slunce nezapadalo. A tak si vytvořili slunce umělé- s vlastním generátorem, který dodává energii nejen ke svícení, ale i motorům, které jej udžují v éteru. Je to starlandijská technologie, Elsiané samotní jakožto docela zaostalý a ještě k tomu východní národ by nic takového postavit nedokázali. Laicky řečeno, nad Elsií visí ve vzduchu obří žárovka.

I přes to, že podmínky k zemědělství by měly být úplně ideální, zemi zužují hladomory a obrovská chudoba. Je to odeznívajícím zamožením toxickým odpadem ze Starlandie, ale to jen zanedbatelně- zejména je to posedlostí vlády. Kromě Jacka C. (pokud jste četli Cesty jinými světy, tak to je otec Elenis, ačkoli tam moc nevystupuje), se všichni snažili udělat z krajiny políček a malebných městeček militaristickou vlmoc, která by rozdrtila sarahskou armádu. Opravdu nemožné, ale i opravdu drahé. Tahle opatření zamordovala elsijskou ekonomiku a přišel hlad (když se vyráběly zbraně, nevyrábělo se jídlo- nevyrábělo se jídlo, nebylo co jíst). Elsie si nemůže dovolit rozvodnu potravin, jakou mají Saraha a Anard. Před dobou sarahské kolonizace (která trvala asi dvacet let) se to ještě zhoršilo, protože Jack C. (nedivte se tomu číslu, všichni elsijští panovníci se po nástu na trůn přejenovali na "Jack", aby uctili prvního krále a všechny královny se musely jmenovat "Lilly") byl nejen fanatik do anti-sarahského rasismu, ale i vypočítavý diktátor a neskutečný egoista, takže v spoučtu lid kvůli jeho absurdním nařízením a výdaji za "uctívání" trpěl ještě víc. (sarahská kolonizace mimochodem Jacka C. vyhnala do země jménem Neonie- popsaná níže -kde se nějakým způsobem zase dostal k moci. Po smrti královny Elenis a ukončení sarahské okupace nasedl na trůn Jack CI., vlastním jménem Theodor- a věřte nevěřte, poučil se a vládl o něco lépe, než těch devadesát devět Jacků před ním a sto krát lépe, než jeho otec)

Národním jazykem Elsie je z planety Země přivlečená a na Saraže velice moderní angličtina. Původním jazykem staroelsijština, ale tu už tam horko těžko zaslechnete.

Neonie

Narozdíl od přechozích dvou obrů je rozloha Neonie docela maličká (na sarahské poměry!). Nějakou dobu byla okupována Sarahou, pak o ni sousední velmoc ztratila zájem, to propadla do bezvládí (protože Sarahsko-Gamiére systematicky vyvraždili původní neonilský královský rod a najít nový chvíli trvalo), pak se dostala do spárů Jacka Elsijského (což byl krok do háje) a po jeho útěku připadla Theodoru Neonilskému (tak se pojmenoval, doopravdy s původními Neonilskými neměl nic společného), aneb Jacku CI. Elsijskému, což byl docela pokrok, protože tím získala spojenectví se Sarahou (kvůli získané příbuzenské vazbě Thea na Sarahsko-Gamiére díky jeho sestře Elenis, která se k nim přivdala).

Daingin

Středisko všeho módního a konzumního, ale na druhou stranu kontrast třpytivého a uhlazeného světa poklidného velkoměsta (kde se vesměs řeší jen společenské postavení a nejnovější modely kočkobotů) se špinavým dainginským pouličním životem nižších společenských vrstev, se kterým jde ruku v ruce početná dainginská mafie.

Daingin není království, nýbž městský stát. Je to jenom jedno město a to ještě docela malé. Tak proč se nazývá "velkoměstem"? Není to rozlohou, Daingin je obrovský spíše co se týče toho, kolik se toho vešlo do tak malého prostoru. Navíc, místní si potrpí na mrakodrapy- nestaví vlastně nic jiného. Všechny budovy jsou příšerně vysoké vysoké- v nižších patrech žijí chudí, ve středních jsou situována veřejná místa a vysoká patra patří bohatým. Celé město se skládá vlastně jen z věžáků seřazených do podoby čtverce- a uvnitř, v tom čtverci se necházejí ta veřejná místa, která jdou nacpat do pater krabice opravdu obtížně- jako třeba parky a školy.

Daingiňané jsou západní národ a sbírají informace od vesmírných cestovatelů, aby mohli ve svém městě napodobit co nejvíce galaktické módy. Oblíbili si planetu Zem, mají všechny naše technologie (plus pár těch, o kterých se nám ani nesnilo), největší oblibě se těší auta a televize.

Vládne tam "demokracie", ale spíše se stane starostou ten, kdo umí nejlépe podplácet. Narozdíl od ostatních podobných vlád na Saraže ale ta dainginská svému lidu moc neškodí.

Dangin je v jistých kruzích znám pro jednu věc- dá se tam prý výborně schovat. Tohle a ještě zvláštní atmosféra a ruch přitahuje spoustu neobyklých přistěhovalců, většinou opravdu starých a utahaných mocných bytostí, které chtějí v Dainginu žít klidný a nezávazný život. Někteří z nich jsou staří tak, že zažili i první epochu. Zvláštní je, že čím více takových bytostí se tam přestěhovalo, tím více to láká další. Dokonce i podvědomě jsou tam duše starých hrdinů volány, protože když se reinkranují, spousta z nich se znova narodilo právě v Dainginu.

Symbolem Dainginu se stal kočkobot- malý realistický robůtek ve tvaru kočky. Je povinné vlastnit alespoň jednoho a bývají považováni za ukazatel bohatství a společenské prestiže. Kromě toho, že vypadají vkusně na okně a dělají dojem na sousedy, slouží kočkoboti k mnoha věcem- všichni mňoukají a dražší modely dokáží chodit, posílat zprávy a třeba přehrávat hudbu.

Deimandie

Další ze čtyř makrovelmocí, ale ne tak proslulá, jako zbylé tři. Do čtyřky nejmocnějších států se totiž vyšvihla až poté, co v krvavé světové válce porazila Sarahu a její spojence. Tahle docela rozlehlá země je velmi militárně založená, sjednotila kontinent Nová Deimandie (a pojmenovala si ho po sobě) a založila spolek Kastovní elipsy, ekonomickou a vojenskou alianci států, které spojuje jednotný kastovní systém.

Zmíněný kastovní systém Deimandie je velice přísný, nekompromisní a velmi, velmi krutý. Dělí lidi podle původu do 115ti kast, z nihž mají kompletní lidská práva pouze prvních třicet. Spousta obyvatel Deimandie jsou otroci. Panovník se volí z připravených kandidátů z bohatých rodin, takže vlastně oligarchie.

Ekonomicky je na tom velmi, velmi dobře, právě kvůli otrokářství.

Kastovní elipsa se dostala do velkého sporu se Sarahou napřed kvůli národnostním nedorozumněním, poté kvůli povýšenosti některých deimandijských diplomatů a sarahské tendenci strkat nos do vnitřích záležitostí Deimandie (chtěli položit kastovní systém na lopatky, protože je nelidský). To vyvolalo obrovské napětí, které ještě umocnila arogance Saražanů a několik politováníhodných incidentů mezi představiteli obou stran. Většina diplomatických konfliktů se odehrávala za vlády Christina VII. a Elenis I. (Saraha) a Rickyanilla II. (Deimandie), ale otevřená válka vypukla až o pár generací později. Obě strany sehnaly spoustu spojenců a tekly řeky krve, dokud to nevyřešila mladá alchymistka na Deimandijské straně, která sestrojila bombu, jež zabila šedesát procent sarahského civilního obyvatelstva a zničila osmdesát procent budov. To byl konec hegemonie Sarahsko-Gamiérových, kteří byli zdecimováni a připraveni o moc. Saraha se stala Deimandijskou kolonií. Jednoduše řečeno, všechno, co jste se dočetli výše o Saraže, přestalo v okamžiku kapitulace zlomené sarahské armády platit. Saraha zanikla (ale tu planetu nikdo nepřejmenoval).

Anard

Třetí makrovelmoc a nejstarší rival/symbiont Sarahy. Saražané a původní Anarďané mají podobné zvyky, podobnou řeč i podobnou národní mentalitu, protože jsou stejného etnika (to etnikum se nazývá "anardské") a kdysi bývali jedním národem.

Původní anardský národ však zanikl v rané etapě druhé epochy, kdy byl ostrov Anard (pietně přejmenován na "Starý Anard") zničen příšerou nedozírných rozměrů, tehdy zvanou "Ryba ukusující země" později však zkráceno na nepoetické "rybryba", kterou si nezkušení anardští alchymisté sami stvořili. Pohlcení Anardu rybrybu zahubilo (díky kletbě královniny matky Carrieny). Její kamenné tělo leží na dně oceánu dodnes. Jenže tuhle tragédii přežil ten zlomek národa (asi stovka lidí), který zrovna plul s královnou Fleur navázat kontakt se Sarahou (=napadnout ji) a u břehů, kde se na sarahském území vylodili, založili novou osadu- kterou originálně pojmenovali znova Anard (později Jižní Anard, ale to už bylo stejnojmených zemí více- ve všech vládne stejný panovník a všechny jsou pojmenovány po tom původním ostrově). Sarahsko-Gamiére si jich nevšímali, podcenili je a nechali vzniknout konkurenční impérium, které si ukouslo nejen z jejich území, ale také úplně smazalo z mapy mírumilovné státy okolo a podrobilo si jejich lid.

Ovšem, s tím se vyskytl problém. Stejně jako Elsii totiž i nově založený Jižní Anard trápilo "dědictví" staré Starlandie- toxický odpad. Tím, jak po generace žili domorodci v otráveném prostředí (ještě spoustu, spoustu věků před příjezdem Anarďanů), se zdegenerovaly jejich myšlenkové schopnosti (v Elsii se to nestalo, protože tam Starlandie vypouštěla trochu jiné chemikálie). Samozřejmě se to přirozeně zlepšuje a prostředí se čistí, ale tehdy to urychlilo nástup dravých Anarďanů do vedení.

Královský rod Anardských se považuje za protipól Sarahsko-Gamiére, ale v mnohém jsou si podobní:
- oba rody se drží u koryta tísíce, tísíce let a jsou známí tím, že praktují zakázanou magii
- pro obě rodiny je vzhledově typická světlá pleť a tmavé vlasy
- obě rodiny žijí na hradech
A liší se:
- Sarahsko-Gamiére je několika násobně více. Průměrná generace u nich zahrnuje kolem osmi dětí, Anardští jsou často jedináčci
- Anardští po smrti odcházejí do světů pro mrtvé, Sarahští zůstávají jako duchové (mají mírovládci zakázeno vstupovat do Země mrtvých i Země ještě mrtvějších)
- Sarahští jsou více semknutí, Anardští spíše fungují každý sami za sebe
- u Anardských je průměrná délka života kolem tisíce let, za to Sarahský se považuje za přestrálého, když je mu čtyřicet a málokdo se takového požehnaného věku dožije

Není mezi nimi žádná, ani sebemenší příbuzenská vazba, přesto se však někteří zástupci stejné generace z legrace oslovují "bratránku" a "sestřenko". Mezi Anardskými a Sarahsko-Gamiére je oficiálním vztahem rivalita a nepřátelství, ta rivalita opravdu přetrvává, ale to nepřátelství mnozí nedodržují a spousta zástupců Sarahských a Anardských se považuje mnohdy i za nejlepší přátele. Občas se stane, že se do sebe nějací zástupci obou rodin zamilují, ale zatím to nevypadá, že by se rody měly sloučit (ani jeden sňatek a ani jedno dítě, které by neslo krev obou znepřátelených rodů).

Jižní Anard také patří k dosahu stínu měsíce Bayangan, takže střídání dne a noci je tam stejně podivné, jako na sousední Saraže. Severní Anard se ovšem nalézá nad Elsií, přičemž valná většina jeho území zabírá jedno z nejvyšších sarahských pohoří- Bezejmenná skaliska (v první epoše známé jako Severní Skály). Další Anard je Východní. Ten leží v podzemní části Elmery (kontinentu, popsáno níže) a těší se obrovské rozloze a obrovskému naležišti různých drahých kamenů.

Společnost v Anardu je úplně jiná, než na Saraže. Samozřejmě je to už zmíněnou degradací šesesáti procent obyvatelstva, ale také tím, že narozdíl od Sarahy v Anardu není zavedena úplná rovnoprávnost pohlaví. To ani v Deimadii ne, ovšem Anard je touhle společneskou červivostí netypický- větší slovo tam mají totiž ženy, kvůli tomu, že tam tradičně vládnou královny. Jediným anardským králem byl Demetri Anardský, který v krvavé občanské válce porazil svou sestru. Další faktor, který souvisí s předchozí věcí, je trochu tvrdý politický systém- narozdíl od Sarahských, Anardští jsou toho názoru, že nemají zapotřebí nechat si něco diktovat rádoby-anardským lidem a vládnou tudíž absolutisticky a většinou velmi tvdou rukou. Anarďané se většinou svého vládce velmi bojí a uctívají ho jako boha.

Úředním jazykem je západoanardština, ale prostý lid pochytil angličtinu, která se po tom, co jí skupina lidí přivezla z planety Země a začala ji vyučovat, šíří po planetě jako mor. Anarďané mají jisté náboženské cítění, nejsou typičtí angorané (vyznavači angoranství, tradičního náboženství na Saraže), věří totiž v takzvaný Západní Anard, zapomenutý ráj. Spočívá to v tom, že jednou tu zem najdou a budou tam moct žít, aniž by kdy pocítili jakýkoli nedostatek. Stejně jako Saražané, i Anarďané jsou blázni do slušného chování, jejich pravidla etikety se však trochu liší:

- zdraví se frází "čest a sláva Anardu", pro zdravení nadřízených, šlechty, nebo rodinných starších se ale používá fráze "slyším, vidím, poslechnu". Nejprve zdraví společensky výše postavený. Při rozhovoru muže a ženy zdraví první muž a žena si může rozmyslet, jestli mu odpoví, nebo ne (naopak je to nepřípustné). V Anardu není neopětovaný pozdrav známkou neslušnosti.

- Anarďané na rozdíl od Saražanů rozeznávají hned několik druhů úklon, lišících se hloubkou. Každý typ se hodí pro jinou příležitost, ale u cizinců se běžně akceptuje, když se klaní pokaždé stejně. Úklona má stejný význam, jako na Saraže.

Anarďana i Saražana poznáte podle typického přízvuku- národ černých květin prodlužuje libovolnou slabiku a znějí, jakoby zpívali, zatímco jejich sousedé dávají v řeči za každým posledním slovem věty důraz, takže to zní, jakoby mluvili jen ve vykřičnících.

Vzdušné ostrovy

Vzdušné ostrovy jsou trochu odlišné od ostatních států, vznikly totiž na požádání mírovlády a to konkrétně proto, aby přejaly kousek jejich povinností a pomáhaly ostatním. Ze Vzdušných ostrovů se ihned stalo středisko vzdělání, bílé magie a těch nejpozoruhodnějších staveb a na magii založených technologií. Právě ony dodaly Saraže a Jižnímu Anardu rozvodnou síť potravin a postavily Tikirijskou stezku (popsáno níže). I rychlostezky (urychlení dopravy) na těch největších zemích jsou jejich dílem.

Ovšem, Vzdušné ostrovy neobývají humanoidi. Bytosti zvané tikiri připomínají na první pohled kombinaci mezi šakalem a tygrem, jsou huňaté, nosívají pokrývky hlavy a člověku by byly asi po pás. Ovládají lidskou řeč (ne výjimečně všechny lidské řeči) a prosluly svou moudrostí. Dokáží se libovolně proměňovat do lidské podoby, stojí je to však sílu a připadá jim to nepřirozené. Spousta z nich však byla zakleta tak, že v lidské podobě musejí zůstat navěky. Používá se to u nich jako trest.

Tikiri se dělí na pět kast, podle zaměření. První kasta jsou univerzální, ty jsou strašně vzácné a většinou zavalené povinnostmi.

Dále jsou tikiri-válečníci. Je jich nejméně a neužívají takové úcty, jako ostatní, protože tikiri velmi nerady bojují. Mohou se však uplatnit při převádění bytostí přes Drenynii (také popsáno níže), jako učitelé bojovníků jiných ras a za každou generaci jeden může pracovat jako stráž královské rodině a samotného vládce. Vládci a ochránci jsou úzce propojeni (dokonce, pokud zemře vládce, ochránce okamžitě také) a pokud budoucí vládce ztratí svého ochránce, nemůže nastoupit na trůn.

Třetí a nejpočetnější kastou jsou učitelé, kteří dělají to, na co se tikiri specializují zejména- učí. Akademie magického slunce (největší tikirijská škola) je považována za jednu z nejlepších škol na celé Saraže. Tikiri učitelky se také nechávají najímat jako soukromí vyučující pro děti, které z nějakého důvodu nemohou navštěvovat školu, nebo kterým školní osnovy nestačí.

Další jsou diplomaté. Diplomatické tikiri cestují po světě, prozkoumávají a vyřizují věci pro své nadřízené.

A poslední kastou jsou stavitelé, kteří navrhli a postavili ty největší zázraky. Specializují se na budovy, které se absolutně vysmívají fyzikálním zákonům. Například Tikirijská stezka- přímá spojnice mezi planetami. Je to vlastně třpytivá cesta, samozřejmě s hotely, odpočívadly a spoustou rychlostezek, která vede přes kosmos z planety na planetu. Je chráněna štítem a vzduchovou bublinou, takže je na ní dýchatelný vzduch i tlak. Tikiri ji udržují a brání.

Vzdušné ostrovy se nacházejí na kontinetu Oblačná Elmera (popsáno níže), což napovídá, že leží několik desítek kilometrů (samozřejmě, na Saraže se v kilometrech nepočítá) nad zemí. A nestíní trošku zemím pod ní? Nikoli, je zakletá tak, aby byla z dolního pohledu neviditelná a naprosto průsvitná. Z vrchu mají podobu mraků. Leží vedle Drenynie. A co vzduch? Ten je zajišťován opět veĺmi nepochopitelnými magickými způsoby, ovšem je tam. A teď zásadní otázka- nespadne? Pokud vyschnou proudy magie na Saraže, pak ano. Do té doby je to vyloučeno.

Abynnile

Poslední a čtvrtá makrovelmoc. Řadí se k pacifistickým států, ani ve světové válce (Kastovní elipsa proti Saraže) nebojovala. Platí za středisko obchodu, ovšem obchodovat se s ní vážně nevyplatí, protože bohatne na naivních zemích, které s ní vymněňují zboží za směšně vysokou cenu. Díky mírumilovnosti se tam velmi líbí mírovládě, která si tam zřídila hlavní pozemské sídlo. Co se zahraniční politiky je Abynnile pravým opakem Sarahy- do ničeho se nevměšuje, ale to ani když ji někdo žádá o pomoc (nemusí jít nutně o pomoc vojenskou, ale finanční a humanitární).


V popisech států jsem se často zmiňovala o kontinentech, pojďme si říct něco o nich:

Elmera: Je považována za nejmocnější, protože na ní leží Saraha a Anard. Jinak se na ní nachází Elsie, Zorfolk, Neonie a Stelea. Je pojmenovaná po sarahském králi Elmerovi (protože Saražané si rádi pojmenovávají věci po sobě).

Oblačná Elmera: To, co levituje nad Elmerou. S povrchem je propojena Křišťálovým schodištěm, opravdu nebezpečným a třpytivým místem. Státy: Vzdušné ostrovy, Drenynie, Údolí bran

Podzemní Elmera: Ta je pod Elmerou. Státy: část Anardu, Lailie (tam sídlí elmerská pobočka mírovlády)

Nová Deimandie: O něco (o oceán) na východ od Elmery. Státy (například): Deimandie

Abynnilie: Na severozápadě. Státy: Daingin, Abynnile

Je mi líto, budu to muset asi rozdělit do dvou článků, do tohohle se mi už nevleze první epocha a zbytek...je mi to strašně blbé, že takový pitomoučký článek musím dávat na pokračování, ale co se dá dělat... doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo (schválně, u kterého odstavce jste usnuli?) a druhou polovinu dodám za pár dní!

Recenze- Bleach

15. listopadu 2014 v 22:06 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Mám pro vás další recenzi, tuhle jsem psala už kdysi, ale kdoví proč ji zveřejňuji až teď. Omlouvám se, že úroveň článků na tomhle blogu dramaticky klesla, ale mám teď nějaké "umělecky" špatné období...nic, co vyžaduje kreativitu se mi ani trošku nedaří. Jsem z toho docela skleslá. Už dlouho jsem nevymyslela žádnou novou povídku, peru se s korekturou Času trollů, nezvládám psát slíbené články a na mé odpovědi na e-mailu mí přátelé, se kterými si dopisuji, čekají někdy i týdny. Omlouvám se. Snad mě to brzy přejde. No, tak si jdu alespoň spravit chuť zíráním na povzbudivě vysoké číslo za listopad vydavých článků (vysoké na mé poměry) a předhazuji vám tuhle nesmyslnou rozplývačno-kritizující změť. Děkuji za přečtení a užijte si obrázky!

Bleach (anime, v současnosti 366 dílů, autorem Tite Kubo)

anotace (mnou formulována): Ichigo Kurosaki sice vidí duchy, ale úspěšně se mu daří to ignorovat a žít si obyčejný středoškolský život... Než ovšem jeho rodinu napadne Hollow, příšera, která byla kdysi lidskou duší a Ichigovi samozřejmě nezbývá nic jiného, než s ním s pomocí shinigami jménem Rukia bojovat. Čímž se samozřejmě zamotává do série zákeřných intrik a nekonečných bojů... Shinigami žijí ve světě známém jako Soul Society a mají na starost hlavně boj s Hollow, jenže ani oni nejsou dokonalí... Kolikrát se Ichigovi a jeho přátelům povede Soul Society zachránit?

soupis mých názorů a hodnocení (hrozí vyzrazení příběhu a osudů postav!)

mé dojmy z první série: Abych se přiznala, první sérii jsem neviděla- četla jsem ji v manze. Když jsem dočetla první svazek, pomyslela jsem si, že jsem narazila prostě jen na nějaký průměrný duchařský příběh s průměrnou kresbou. A v téhle doměnce mě manga udržovala až do šestého dílu (omlouvám se, nevím kolikátého v anime), až do únosu Rukii. Myslím si, že ze všech patnácti sérií je ta první zdaleka nejslabší, jak po stránce příběhu, tak po stránce postav i kresby. Protože manga vychází na můj vkus strašně pomalu, začala jsem se dívat na anime a rozhodně toho nelituji.

Takže, co se mi na Bleach líbilo?

- postavy. Právě různorodost a oblíbitelnost postav je podle mě hlavním pilířem tohoto anime. Všechny postavy se během anime vyvíjejí a všechny mají nějaký motiv proč bojují. Ať už se jedná o shinigami či arrankary, rozhodně si myslím, že si každý divák vybere na každé straně alespoň tři oblíbence. Já osobně jsem si oblíbila strašně moc postav (skoro všechny, až na Ichiga, Rukiu, Kona a spol.), ale nejraději jsem měla Kisukeho Uraharu, Yoruichi Shihouin, Shinjiho Hiraka, Toushira Hitsugayu, Uryuu Ishidu, Renjiho Abaraie, Byakuyu Kuchiki, Gina Ichimaru, Ulquiorru Shiffera a další...(v případě zkomolení nějakého jména, nebo špatného skloňování, omlouvám se)

- příběh. Na začátku možná trochu nudný (hodně nudný), ale dechberoucí ke konci (no, možná je dechberoucí spíše ta promyšlenost osudů postav, než samotného příběhu, ale...). Sice, dobrou polovinu amine tvoří fillery (vedlejší příběhy), ale možná právě to dodává příběhu takovou rozvinutost. Některé z vedlejších příhěhů jsou sice trochu nudné (mě osobně moc nebavili Bounto a princezna Kasumi-Ooji už vůbec ne), ale některé jsou možná podle mě i ještě trochu lepší, než hlavní dějová série (moc se mi líbily ty díly se vzpourou Zanpakutou).

- rozmanitost bojů. Nemyslím výsledků bitev, ty tedy nebyly rozmanité ani trochu (Ichigo vyhraje za každých okolností), myslím samotné boje. Autor si dal spoustu práce s promýšlením různých schopností a bojových taktik jednotlivých postav.

- kulturní rozmanitost. Většina amine se soustředí jen na Japonsko a jeho tradice, ale v Bleach uslyšíte i němčinu a nejsem si jistá, jestli španělské nejsou jen názvy, ale setkáte se i s narážkami, které hodně evokují Španělsko.

- a posledním tahounem tohoto anime je podle mě kresba. V první a trochu i v druhé sérii není sice moc hezká, ale zdá se mi, že se na těchto sériích autor jaksi...rozcvičoval? a kresba zbylých sérií bere dech. Není divu, že tohle anime je prý žánrově určeno pro chlapce, ale podle internetových průzkumů tvoří většinu diváků spíše dívky... (tím samozřejmě nechci divačky nijak urazit, sama jsem na to dívala kvůli příběhu a věřím, že většina z nás je na tom stejně, jen u některých bych o tom mírně pochybovala...)

- podle se openingy od druhé do šesté série dají poslouchat (respektive, krátké verze, ty dlouhé, jak právě hořce zjišťuji, moc ne) (2., 3., 4., 5.,). Ano, kromě "šestky" obsahují občasně i syntezátory, což mi obvykle v hudbě velmi vadí, ale textově měly všechny ty písničky něco do sebe a energii nezaměnitelnou. Jen tak ve svém poslouchacím čase, nebo k psaní bych si je sice nepustila, ale málokdy jsem je přeskakovala. (dobře, teď poslouchám plnou verzi openingu 6 a tu věty o tom, že tam nejsou syntezatóry, beru zpět)

A co se mi nelíbilo?

- Bleach očividně cílí hlavně na diváky ve věku od dvanácti do osmnácti let a snaží se je rozesmát, což už z dálky zavání katastrofou. Občasné hloupé ecchi vtípky mi lezly na nervy napříč celým anime a někdy jsem kvůli nim měla chuť to prostě vypnout a přestat se dívat. Některé postavy, například Kon nebo Chizuru, tam (v Konově případě až na záblesk užitečnosti ve čtrnácté sérii) neměly pravděpodobně za úkol ani nic jiného, než prostě rozesmívat puberťáky. Mi, jakožto osobě se smyslem pro černý, nebo vůbec žádný humor, se to samozřejmě nelíbilo, ale každý může mít jiný názor.

- syndrom "Zápornou postavu může zničit akorát tak přímý zásah atomovou bombou, kladnou ani to ne". Za celé anime žádná důležitá kladná postava nepřišla k trvalé úhoně. Většina bitev v Bleach navíc zásadně probíhá podle tohoto scénáře: "Ichigo se setká s protivníkem a pronese něco ve stylu ,Musím ochránit své přátele!´. Potom nejméně tři díly bojují, přičemž Ichigo dostává pěkně na frak, poté mu/nebo protivníkovi probleskne hlavou nějaká šíleně smutná vzpomínka nebo představa, potom se krvácející, smrtelně zraněný Ichigo najednou zvedne a soupeře na jeden zásah porazí." Ale nesmíme tomuto anime tak křivdit, postavy sice neumírají, ale když náhodou umřou, tak devadesát procent diváků pláče a zbylých deset patří k lidem, kteří by u seriálu nikdy nebrečeli, ale stejně jim to připadá příšerně tragické. Sama jsem měla slzy v očích asi třikrát- když umíral Gin, když umíral Ulquiorra, když umíral Stark, a u dílu 326 (to ani nevím proč, přišlo mi to smutné a dojemné zároveň, asi jsme moc citlivka).

- krátké (jednodílné, dvoudílné) vedlejší příběhy odehrávající se v Karakuře s Konem v hlavní roli. Připadalo mi to jako z jiného anime a vůbec se mi to nelíbilo. Jako k vzteku jedna z těhle fillerových blbostí přišla vždycky v tom nejnapínavějším okamžiku...

mé stížnosti, za které ovšem tvůrci anime nemůžou

- České titulky na www.2bleach.cz jsou úchvatné. Obsahují taková krásná česká slovíčka jako "jestly", "zabýt", "zpolupracovat", "sy" a určitě nejsem jediná, kdo si myslí, že autor titulků například čtvrté série přehazuje "i" a "y" naprosto schválně (protože to píše přesně naopak, bez jediné vyjímky). Navíc, autorovi pravděpobně vypověděl službu Google překladač, protože s prominutím, blbosti jako "human race=lidský závod" nebo "one more time=ještě chvíli", poznám i já se svou mizernou znalostí angličtiny. Já vím, že bych nezvládla titulky vytvořit a načasovat, takže nemám právo kritizovat, ale věřím si natolik, že bych klidně tvrdila, že přeložit bych to zvládla mnohem lépe (nutno poznamenat, že se bavíme o překladech z angličtiny, ne z japonštiny).

závěr recenze

mé číselné hodnocení: 8/10 (dávám dva mínus body za "komediální" stránku)

Kde sledovat? Anime je ehm...skoro celé ke shlédnutí na stránkách www.2bleach.cz Určitě to není vina těch administrátorů, ale skoro celou třináctou sérii jim někdo vymazal z Rutube, takže se nedá přehrát a na dvanáctou se zase nedá dívat, protože mají časování tam, kde slunce nesvítí a zvuk je o půl minuty napřed před obrazem i titulky. Já osobně jsem se na zbylé díly dívala přes YouTube s anglickými titulky, ale myslím, že jdou stáhnout na ulož.to . Navíc jsem slyšela, že stránky 2Bleach chtějí administrátoři příští rok zrušit, což bude pro české fanoušky docela katastrofa....

Kde sehnat mangu? Manga je bezplatně k dispozici na internetu na stránkách www.t4fun.cz a v kamenných obchodech vychází jednou za dva měsíce oficiální překlad, ale to je poměrně drahá záležitost (300 kč za jeden díl). K manze na internetu nutno poznamenat, že pro potěchu největších fanoušků manga pokračuje tam, kde anime skončilo a nabízí spoustu Quicy, oživených arrankarů a rozpitvávání minulosti Ichigovy rodiny.

závěrečné slovní hodnocení: Máte nějaké ty dva měsíce po večerech čas? Fascinují vás promyšlené boje a příběhy plné dějových zvratů? A dokážete překousnout sem tam nějaký ten ecchi vtípek? Pak vám můžu Bleach jen doporučit. Anime, které vás buďto nenadchne, nebo absolutně pohltí.

A teď vrchol celé recenze! Obrázky:

Ach jo..nemůžu prostě napsat něco ve smyslu, že "kašlu na zdroje k obrázkům"? Asi ne, že...
Tak, tady jsou, zatracené zdroje... annissadewi.wordpress.com , www.megahdwall.com , fr.bleach.wikia.com , www.animevice.com , www.postavy.cz

No, doufám, že se vám recenze alespoň trošku líbila a děkuji za každý komentář!

Osmdesát pět a půl stížnosti (matematika)

15. listopadu 2014 v 21:03 | Kate Černobílá |  Přemoudřelost
Vítejte v oáze ventilovaného vzteku, oslích úvah a mnou formulovaných starých kýčů, totiž v mé rubrice Přemoudřelost, která se hlásí s dalším článkem. Sarkastickým článkem. Kritickým článkem. Školním článkem. Myslím, že tentokrát budu mluvit většině z vás z duše- protože si vezmu na paškál všeobecně milovanou matematiku.

Začneme z lehka! Opravdu jsem se snažila sesbírat pár věcí, které jsou na matematice opravdu dobré. Nuže, zde:

1. Je pěkné umět přečíst číslovky. Krásný pocit, když se ráno probudíte a zjistíte, že si dokážete na té tikající kulaté věci přečíst, jak moc jste zaspali.

2. Sčítat, odčítat, dělit, násobit...kdo by proti tomu co namítal? (třeba národní svaz kalkulaček, kterému tím bereme práci)

3. Dostaneme si do hlavy finanční gramotnost. (možná. Mně se to nepovedlo. A vám?)

Fajn, a teď mi oficiálně došly nápady. Ale výčet nekončí! Na matematice přece musí být více úžasných věcí, ne?

4. Hodiny matematiky dávají prostor k dospání, pokud jste museli vstát v nerozumnou hodinu ráno.

5. Kdybychom neměli matematiku, na co bychom si stěžovali?

6. Obohacujeme si slovník. Učíme se krásné nové nadávky- "Ty...disjunktní exponente!"

7. Sešity z matiky o prázdninách opravdu krásně hoří.

8. Zjistíte o věcech ve svém okolí nevídaná fakta. "Mám spočítat tu rovnici? Dobře...téda, hele! Byla ta tužka vždycky tak pruhovaná?"

9. Podporuje fantasii a kreslířské dovenosti. Budete se sami divit, kolik vás najednou napadá kreativních způsobů útěku a ostatně, ornamenty za okrajem sešitu někdy dosahují mistrovských kvalit...

10. Pravítkem se dobře šermuje.

A teď, ta očekávaná část! Zde máte důvody, proč nesnáším matematiku já osobně. Souhlasíte se mnou?

1. Ušlapává individualitu. Kdybyste dali tisicům bezchybných počtářů jeden příklad, dostanete ohromující jeden stejný výsledek.

2. Dává spoustu prostoru kreativitě- zvláště vzorečky! Ne, vůbec nemá vždycky jen jeden (někdy dva a v některých případech, představte si to- rovnou tři!) předepsaný postup řešení... Jak vás to mohlo vůbec napadnout?

3. Nemá příběh, postavy, okolnosti, konec ani začátek, emoce, myšlenku, atmosféru, vyznění a to je podle mě něco, co grafy, rovnice, operace, znaménka, množiny, obory a objektivní, přesné výsledky nikdy nenahradí.

4. Komplikuje sama sebe. Příklad z praxe (nevymýšlím si, cituji svůj sešit):
"Množiny jsou shodné, pokud všechny prvky množiny A jsou zároveň prvky množiny B a pokud všechny prvnky množiny B jsou zároveň prvky množiny A." (překlad: "Množiny jsou shodné, pokud mají stejné prvky. (No, koho by to napadlo?)")

5. 99,764% ze všech pokročilých matematických učiv jsou tak zoufale zbytečné, že se to ani nedá slovy vyjádřit.
Schválně, už jste se někdy probudili s pocitem, že si musíte nutně usměrnit nějaký zlomek, nebo si vyjádřit nějakou křupavou nekonečnou množinu?

6. Nemění se. Ani v detailech. Neobměňuje se. Pokud budete mít deset příkladů stejného typu, všechny se budou počítat naprosto stejně. Ani čas vám nepomůže. I když je na rok opustíte a pak se zase vrátíte, abyste je dopočítali, pořád se nic nezmění. A není to nejkratší cesta k nudě?

7. A poslední bod- a to není ani tak argument, jako spíše zoufalé fňukání- nesnáším matiku i proto, že mi vůbec nejde. Je těžká. Alespoň pro mě. A pro vás?

Tak, doufám, že se vám mé krátké seznamy líbily. Shodneme se? Jaký máte k tomuhle nepopulárnímu přemětu vztah vy? Jaké z něj máte známky?
A omlouvám se za délku tohoto článku (zavrženíhodně krátkou) a hlavně za kvalitu. Jenže, pro to druhé mám omluvu. ono je to dosti těžké vyjadřovat se inteligentně, když v hlavě pořád dokolečka hraje "We all live in a yellow submarine, yellow submarine, yellow submarine..." (mluvím o téhle písničce)...

Uvidíme se u dalšího článku!
Kate Černobílá

Je naše demokracie demokratická?

13. listopadu 2014 v 21:29 | Kate Černobílá |  Přemoudřelost
Po dlouhé době zase nějaký řádně kontroverzní článek na tomhle blogu!
Totiž, ráda bych se rozepsala ohledně toho, jaké pocity mám z vlády panující v České republice. Chci ovšem říct, že vycházím z toho, co vím a tím myslím, že mi toho spousta uniká, že se svou nedokončenou střední školou nejsem vzdělaná a neoplývám ani žádnými zvláštními zdroji informací, ani nejsem politologický génius. Jsem obyčejný průměrný patnáctiletý občan (no...nevím, jestli se vzhledem k věku můžu nazývat "občanem", ale občanský průkaz vlastním, tak by to mělo být v pořádku...) této republiky a kdokoli mě může opravit, pokud se nějak zmýlím.

Jak chápu slovo "demokracie"?
Možná mám trochu naivní představy, ale představuji si to tak, že si lid rozhoduje sám o sobě. Dobro většiny je nad přáním bohatých jednotlivců a každý krok vlády by měl přesně odrážet vůli lidu.
V naší republice se to realizuje pomocí volení zástupců. To je určitě moc dobré, ale když se nad tím zamyslíte, uvidíte, že to tu definici demokracie nesplňuje úplně do puntíku.

Co mě vede k takových myšlenkám? Každý zástupce má svůj volební program, na základě kterého si ho vybíráme, ne? U voleb jsem nikdy nebyla, takže nemohu soudit jistě, ale čistě teoreticky by to mělo být rozhodující, nikoli snad?
Jenže co když nastane situace, která nebyla v plánu? (ohrožení,...)
A to se ani stát nemusí, ale co takové běžné hlasování o věcech ovlivňujících chod státu?
Občan nemá zdání, jak by se volený politik například rozhodl bránit zem při ohrožení jiným státem.
Názor většiny lidu se přece nemůže zhmotnit, vloudit se do sněmovny a říct politikovi, který byl zvolen: "Teď tu ruku zvedni!"
Lid nemůže ovlivnit například postoj naší republiky třeba aktuálně k proti-ruským sankcím.
Lid vybírá, ale neobdržel jasnovidecké schopnosti. Nemůže tedy vědět, jaká rozhodnutí zvolil. Nekupujeme pak tak trošku kočku v měchu?
Z toho plyne, že důležitá rozhodnutí nečiní lid, ale zvolení jednotivci. A kdo nerozhoduje, nevládne. Tak kde pak máte tu "vládu lidu"?

To mě vede k úvaze, že jediná demokracie, kde vládne doopravdy lid, by se dala zrealizovat pomocí referend. Dovedu si představit i nevýhody- jistě by to zabralo velmi mnoho času, než by se referendum uspořádalo a sečetly hlasy (ale copak nynější parlament jedná rychle?) a také by se to velmi prodražilo, ale jméno "demokracie" by se konečně naplnilo.
Ovšem, můžeme to vyřešit i jinak. Odstranit nepřesnost v názvu nezabere dlouho- Google překladač mi poradil, že "zvolený" se latinsky řekne "electus" (za správnost neručím, tomu překladači osobně nevěřím ani písmenko), tak proč za to nepřidat "kracie"? Ušetříme!

Není na mě, abych posoudila, jestli je náš systém vlády dobrý či špatný, funkčí či nefunkčí, prospěšný či ne, jen jsem se pokusila svou na třikrát zlámánou logikou vysvětlit, proč zastávám názor, že má naše vláda špatný název. Ji samotnou ať posoudí jiní- někdo starší, chytřejší a informovanější než já. Děkuji za pochopení.

Tak vás vyzývám k diskuzi- jaký je váš názor? Přijmu i kritiku, dokonce mi můžete i nadávat, já to nějak přežiji... jen prosím, vulgarismy si odpusťte, nesnáším je a proto na mém blogu nemají co pohledávat. Těším se na vaše komentáře a doufám, že vás tenhle těžkopádný krátký článek moc nepohoršil!

Ten, kdo prodal svět - prolog

12. listopadu 2014 v 21:33 | Kate Černobílá |  Ten, kdo prodal svět
V ránci pročišťování počítače zveřejňuji všechno, co jsem jen našla- takže tenhle krátký prolog, jakousi ochutnávací kapitolu jedné z mých nových povídek. Byla v seznamu anotací a dostala i nějaké hlasy, tak uvidíme, zda-li jsem vás zklamala pořádně, nebo jen tak trošku. Je to trochu krvežíznivější a neskutečně pitomé, s předvídatelným dějem... Jinak, velmi, velmi jsem se inspirovala touhle písničkou, což ale bude patrné spíše v dalších kapitolách. Opravdu, opravdu moc bych chtěla poděkovat za přečtení a doufám, že se vám to bude líbit!

Ozvěny těžkých bot dopadajících na beton zalily ulice města. A nejen tohoto, téměř v každém lidském osídlení na planetě se v jeden okamžik odehrávala jedna a ta samá scéna- pochodující těžkooděnci na sebe strhávají všechnu pozornost. Nejsou armáda, ale nesou vzkaz- Neklaďte odpor. A nikdo si nedovolil říct něco proti...


"Konečně tě vidím na vlastní oči!" hlas mladé ženy se třásl nesmiřitelnou záští.

Bytost sedící na trůně z hromady zlatých pokladů a drahého kamení na ni chladně upřela zrak. "A to ses tak namáhala jen proto, abys nakonec řekla něco tak ubohého, jako je tohle?"

"Stejně nejsi opravdový, co?" odfrkla si. "Hledám vládce, ne nějakého nafoukaného klacka ověšeného drahými tretkami!"

"Já jsem tvůj vládce. A ,klacek s tretkami´? Ou, měla bys zjemnit slovník, nehodí se to k tobě."

Pozvedla obočí. "Nehodlám si dávat pozor na jazyk ve společnosti vrahů, supe!"

"Já zase nemám zapotřebí být zdvořilý k teroristce, takže nápodobně!"

Zavrtěla hlavou. "Pořád nevěřím, že jsi to ty! Představovala jsem si tě mnohem staršího."

"Já tebe zase mnohem chytřejší a sofistikovanější."

"Uvidíš, jak tě elegantně zabiju!" zaječela Nathalia a tasila nůž.

"Vražda je zločin, slečno atentátnice."

"To říká ten pravý! Tobě to nikdo nepřipomněl...když jsi...když jsi..." z očí jí vyhrkly slzy. "...když jsi uzavíral dohodu s těmi prasaty a mou rodinu nechal odvléct do zajetí?"

"No tak, tak hrozné to tam přece nemohlo být..." pousmál se král.

"Ni-nic o tom nevíš!" zařvala rozlíceně.

"Ale když pobíháš venku, tak jste se odtamtud dostali, ne? Jak se daří tvým rodičům?"

"JSOU MRTVÍ!" rozběhla se a vladař už pozvedal ruku, čímž by přivolal stráže, které by ji určitě na místě popravily.

Ovšem téměř hmatatelné bílé světlo přerušilo veškeré plány.

"Ne...oni se musí míchat do všeho..." povzdechl si Nell.

Zář uhasla a namísto toho stály v místnosti dvě další bytosti.

"Omlouvám se, že vám rušíme tak dojemnou schůzku, ale někdo tady má ještě nedoručený mírovládní trest." pronesl vznešeně působící na pohled mladý muž a nenuceně si prohrábl dlouhé tmavě fialové vlasy. Spolu s ním se zjevila i méně sebejistotu vyzařující dívka, která svírala sešit a něco do něj horečně zapisovala. Oba měli na sobě sněhobílou mírovládní uniformu, takže nebylo pochyb, z které organizace pocházejí.

"Kolik chcete? Zaplatím, ale nechte mě být!" prohlásil mladý král.

"My se nedáme uplatit...tvůj rozsudek byl už vynesen a my ti ho jen vyřídíme a pohlídáme, aby ses z toho nijak nevyvlékl." opáčil vládce míru.

Nell litoval, že nejsou místní. Když totiž jeho krajan říká "nedáme se uplatit", většinou tím myslí "nedáme se snadno uplatit" a v tom byl zatraceně velký rozdíl.

Kromě podplácení neměl žádný jiný argument a to považoval za hodně zlé. Ocital se v háji. Ať už v následujících sekundách vyřkne ta fialová osoba cokoli, beztak to bude něco jako "proměna v nějaký obzvláště odporný bezbranný a obtížný druh hmyzu" nebo "tři životy veřejně prospěšných úklidových prací". Zkoušel se uklidnit pohledem na své bohatství, na drahokamy, zlato a bankovky rozházené všude kolem a utěšit se pomyšlením na královskou pokladnici obsahující tolik cenností a peněz, že by se za to dalo koupit třicet planet, ale nezabíralo to. Pokračoval ve výčtu těch nejabsurdnějších trestů a uvnitř cítil, že je nebezpečně blízko pravdy...



o několik hodin dříve

"Vše je připraveno." zamumlala Nathalia a schovala se za sloup.

Moc dlouho tam ovšem nevydržela. Pořád neklidně vyhlížela dolů na rozlehlé nádvoří a čekala. Ruka svírající spínač se jí třásla. Už nebylo cesty zpět.

Zhluboka se nadechla, ale obavy to nezahnalo. Co když průhledné silové pole, oddělující široký pásl dlážděný kobercem od míst, kde se tísnil dav, nebude dost silné? Co když přijdou k úhoně nevinní lidé?

Teď už je to stejně jedno. Pokud ano, tak to bude oběť. Zrůda padne mrtvá a to je hlavní. Pak se všem velmi uleví. Ji sice pravděpodobně chytí, určitě ji někdo viděl, ale na to nedbala. Vyvraždili by i její rodinu, jenže to nemohou. Už se stalo. A co se stane se mnou, je mi úplně fuk. Můj život ztratil smysl dřív, než ho vůbec získal. Navíc, ráda budu potrestána, jen abych si dokázala, že nejsem jako on.

Ještě jednou vyhlédla a se zvláštním pocitem v útrobách si všimla, že to už začalo. Dav se dávno shromáždil, vrata paláce se otevírají a mrak ochránců a stráží vychází ven. A někde mezi nimi, zatím skrytý mezi svými poskoky, tam kráčí i zrůda...Nathalia si uvědomovala, že je to špatné, bylo jí z toho na zvracení, ale přesto někde hluboko uvnitř se na nadcházející sled událostí příšerně těšila.

Stráže se rozestoupily tak, aby do středu jejich formace bylo dobře vidět a dav uzřel jejich rádoby vládce. Přišli se na něj podívat z daleka...no, "podívat"...většina z nich si chtěla procvičit střelbu ovocem a prostě potřebovali terč (zabránit tomu byl účel zmíněného silového pole).

Dívka stojící na odlehlém balkóně z takové dálky neviděla, jak přesně její cíl vypadá, ale dala by ruku do ohně za to, že je to on. Upustila spínač na zem a dupla na něj.

Odpočítávala sekundy.

A najedou se zem zatřásla. Ozval se neskutečně hlasitý a ničivý zvuk, až si atentátnice musela rychle zakrýt uši. Zraky všech se upíraly jen k explozi, oranžovému výbuchu a šedému hřibu kouře, který se vznášel z místa, kde ještě před chvílí stál král a jeho vojáci. Silové pole naštěstí odolalo, a tak se lidem sice naskýtal hrůzný výjev, ale nikdo nebyl vážně zraněn. Až na ty, co stáli na koberci. Miniaturní exploze extrémní teploty je pravděpodobně i hned zpopelnila.

Všechny, včetně zrůdy. Nathalia se cítila hrozně, protože ji spalovala lítost nad smrtí strážců, ale na druhou stranu jí spadl kámen ze srdce. Tím hrozným činem splnila svou občanskou povinnost. Zbavila lid nenáviděného vraha. Pomstila své milované.

I přesto ji to neuspokojovalo tak, jak by mělo. Hlasy v její hlavě, které na ni ječely, že se teď vlastně od zrůdy ničím neliší- i ona právě zavraždila nevinné, bohužel převládaly. Zabila. Vzala životy. Je stejně zkažená jako ti, kteří opovrhuje.

Ale on je teď mrtvý...člověk, který prodal její domov a zapříčinil vyvraždění její rodiny, ten, kdo způsobil pro svou chamtivost tolik bolesti těm, které měl spravedlivě vést, je mrtvý. Respektive, nevěděla, jestli to udělal "pro chamtivost", možná ho k tomu donutili...ale to na věci nic neměnilo. Bylo jí jedno, jestli právě zabila lačného materialistu, nebo pouhého zbabělce. Stejně si smrt zasloužil. Vybavovala si jen jedno, k čemu chovala větší zášť, než k němu. Byli to ti, komu sloužil. Kupci prodaného světa.

Ačkoli to znělo hrozně, mrzelo ji, že se nedá nastražit bomba pod dlaždičky na nádvoří i jim. S chutí by si zašpinila duši ještě víc, pokud by to mělo zbavit svět jich.

Pod ní už začínala bujet panika. Lidé ječeli, utíkali a míhali se jako mravenci.

To však nebylo ještě to nejhorší.

Velká obrazovka, usazená na zdi paláce, se rozsvítila.

A rozdrtila Nathaliino srdce na kousíčky.

Na rozměrném vysílači se objevil státní znak a poté obraz nějakého mladého muže sedícího na královském trůně. Na velmi zvláštních pod uši dlouhých křiklavě modrých vlasech s bílými konečky měl okázalou zlatou korunu, zdobenou tolika drahokamy, kolik pohromadě ani lecjaký permoník neviděl. Tvářil se tak strašně domýšlivě a jeho pronikavě zelené oči se leskly krutým nezájmem o osudy těch, ke kterým se chystá promluvit.

Teroristka najednou nemohla najít ve vzduchu kyslík. To byl...to je...no, na to, že se před chvílí přímo před jejíma očima proměnil v prach, vypadal až moc živě.

"Uklidněte se, lidi." oslovil dav flegmaticky. "Já, váš milovaný markrabě, jsem naživu a velmi zdráv."

"Néé!" ječela atentátnice zoufale a toužila pořádně praštit hlavou do ostrého rohu kamenné zdi. Nicméně, nebyla jediná, kdo křičel různé věci- ale vesměs lidé spíše bučeli.

"Nějaká lůza si dovolila nastražit bombu, jak jste si asi všimli." Tak jak to, že žiješ?! Proč?! PROČ?! Chcípni, nech už nás být! NECH NÁS BÝT!

"Naštěstí jsem tam v tu chvíli vůbec nebyl a exploze si vyžádala život mého dvojníka. Jeho státní pohřeb bude zítra dopoledne, zítra odpoledne zahájím oslavy mého přežití." Ta slova vysávala z Nathalie život. Takže zabila...úplně zbytečně....

"Ano, zemřeli úplně pro nic. Atentátník asi teď musí vylétávat z kůže vzteky, že? Tak víš co, ty malá teroristická kryso? Pokus se to napravit. Velmi rád se s tebou seznámím. Čekám dneska večer v trůním sále, dveře budou otevřené." něco ve hlase markraběte bylo tak výsměšné a urážlivé, že dívka nezapochybovala o tom, že výzvu musí vyslyšet.

"Máš odvahu se mi podívat do očí?" Ano, mám.



současnost

"Potrestána budeš i ty, Nathalio." pronesl vládce míru.

To dívku zaskočilo. "Já..?"

"Copak jsi zapomněla? V touze mstít se jsi přehlédla Nellův zvyk posílat na veřejné akce místo sebe dvojníky a zabila jsi nevinné bytosti."

Sklonila se. "Přijmu...každý trest..." a na jejím hlase bylo znát, že přemáhá pláč.

"Výborně! A teď ta nejlepší zpráva dne- komu by se chtělo vymýšlet dva přetěžké nápravné tresty, když může seslat jen jeden pro oba, zato pořádně opepřený?"

"Tak už mě nenapínejte. Budu komár, nebo stonožka?" zajímal se markrabě.

"Ani jedno. Ale král už taky nebudeš. A tím se dostáváme k pointě! Nathalia nesmí zemřít."

"A to je ten trest?"

"Ne, blbče, to není všechno! Pokud se jí něco stane, Nell se odebere do věčných lovišť taky."

"Cože?! Ach tak...dám ji někam zavřít...a na jak dlouho?"

"Platí to do konce jejího života."

"CO?! A-ale jak může být ,konec jejího života´, když nesmím dopustit, aby zemřela?!"

"Jednoduše. Znamená to, že vaše životy budou svázány až do okamžiku, než rozhodneme jinak."

"Fajn. A proč bych už neměl být králem?"

"A co to znamená pro mě?" vyhrkla Nathalia zděšeně, ale v hlavě už se jí formoval plán. Ošklivý plán, při kterém poteče krev.

"Výborně, tím se dostáváme k druhé polovině trestu. Vidíte toto? Tady to je..." ukázal na jiskřivou kouli energie, která mu plála nad rozevřenou dlaní. "...a už to tu není." Měl pravdu. "A uhádne někdo z vás, kam to zmizelo?"

"Na nějaké šíleně nedostupné místo někde strašně daleko, že?"

"Věci ti docházejí rychle, Nathalio. Takže už jistě víš, co s tím máš udělat, že?"

"Když to najdu a přinesu, bude mi všechno odpuštěno?" zeptala se nadějeplně, aby zamaskovala, že je jí to úplně jedno. Nikam nepůjde. Už vůbec nikdy nikam...

"Přesně tak. Dáme ti souřadnice, tak lehké to budeš mít..."

"Ale mé šance na přežití asi nečítají moc vysoká čísla..."

"To vážně ne. Řekl bych takových...pět procent? Možná deset." polemizoval vládce míru.

To byla poslední kapka pro panovníkovu trpělivost. Měl o svůj život strach. "Nepůjde sama! Pošlu s ní ty nejlepší generály! Ne, celý pluk! Houby, celou mou armádu!"

"To nejde. Podmínkou zůstává, že počet účastníků výpravy nesmí přesáhnout tři."

"Tři...no, mám vojevůdce, kteří by zabili obrovského draka s rukou za zády! Okamžitě jim dál rozkaz!"

"A ty jim věříš natolik, abys jim svěřil svůj život?" odvětil čaroděj v bílé uniformě chladně.

"Uhm..." Nell nevěděl, co odpovědět. Nesmí vypadat, jako že si najímá nějaké neschopné zaměstnance! "...vlastně ne. Těm bych nesvěřil ani přípravu večeře." přiznal nakonec.

"Tak, myslím, že už víte, co máte dělat... Budiž k vám angorky milostivy! Pojď, Kiaro, naše práce tady prozatím skončila..." kývl na svou učednici, ta mu kývnutí oplatila a oba aktivovali přemisťovací sekvence.

"Počkat! Řekněte, že to byl jen vtip! Musíte to říct!" ječel markrabě zoufale, ale mírovládci zmizeli a žádná odpověď nepřišla.

Recenze- Kiddy Grade a Kiddy Girl and

11. listopadu 2014 v 14:56 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Tak, mám pro vás takovou hodně divnou recenzi- totiž dvojitou recenzi. Kvůli velké odlišnosti dvou řad recenzovaného anime se to nedá napsat v jednotné recenzi a protože z té druhé řady jsem kvůli špatnému časování titulků viděla jen polovinu, nemůžu o něm napsat nic kompletního a dát to do samostatného článku...Tak doufám, že se vám tahle recenze bude líbit a děkuji za každý komentář!

Kiddy Grade (anime, 24 dílů)

Kiddy Girl and (anime, 24 dílů, druhá řada Kiddy Grade)

anotace: V galaktické společnosti platí firma GOTT za jakési ochránce pořádku. A co by to byli za správné ochránce spravedlnosti bez speciálně vylepšených agentů s nadpřirozenými schopnostmi? Eclair a Lumiere jsou nesmrtelné agentky, ale jejich dlouhé životy rozhodně nejsou moc růžové- zvláště když zjistí, že GOTT ne vždy slouží jako nástroj justice a dobra...Podaří se jim přežít a zastavit sled intrik?

anotace (Kiddy Girl and): A máme to tu zase, opět se ocitáme v GOTT (které se mezitím stihlo přejmenovat na GTO) a opět sledujeme osudy dvou mladých hrdinek, které se snaží dosáhnout postu člena ES (tudíž klasického nesmrtelného agenta GOTT) a prožívají příhody, které se prostě stávají, když jste výraznými nadpřirozenými schopnostmi nadané sevírky v kavárně u firmy, která má hlídat bezpečnost vesmíru. Jenže, jak se Q-feuille a Ascoeur vypořádají s tím, že se jejich životy poměrně rychle obohatí i o jiné starosti, než je schánění nejlepšího pudinku- třeba o povinnost zachránit vesmír?

soupis mých dojmů (možná se nevyhnu spoilerům, takže pozor)

Kiddy Grade

postavy: Na úvod musím říct, že na mě zrovna silně nezapůsobily. Hlavní hrdinky, Eclair a její kamarádka Lumiere mi přišly ucházející, oblíbitelné, ale nadšením z nich do stropu neskáču. Lumiere jsem měla osobně trochu raději, připadala mi taková elegantní.

Celým anime pobíhá docela dost opravdu zajímavých vedlejších charakterů, jenže se jim bohužel nedostává moc prostoru. Sourozenci Tweedledee a Tweedledum (musíme tvůrcům uznat fantasii na jména :) ) by si zasloužili trochu více místa, stejně tak zbylé ES týmy a hlavně Armbrust (mimochodem jediná důležitá mužská postava v celém anime), o kterém se diváci vlastně dozvědí docela houby.

Co se "záporáků" týče, Kiddy Grade mě docela zklamalo. Osobně se mi motivy obou záporaček zdály dosti slabé (stylem: záporná postava: "My bojujeme za pomstu!" odpověď nejblíže stojící kladné postavy: "Ne, vy jen chcete uchvátit moc." zbytek postav: "Aha."), protože jak už jsem zmínila v závorce, myslím, že by si tohle velmi slavné anime zasloužilo něco propracovanějšího, než "My to tady chceme ovládn-...tedy pardón, pomstít se:"

příběh: Tady už bude mé hodnocení lepší, protože příběh se mi opravdu líbil. Má takový ten faktor "divák nemá šanci pochopit, co se právě děje" a to mám velmi ráda.

Anime hodně využívá časové linie, vrací se do minulosti a to příběh ještě více zamotává (zvláště když i nestárnoucí postavy v každém čase vypadají jinak)...

Mé hodnocení příběhu ale asi bude muset být stručné, protože na Shirai.cz, kde jsem se dívala, udělali takovou delikátní chybu- zapomněli přeložit poslední díl, takže těžko můžu hodnotit konec. Ano, zkoušela jsem se na to dívat v ruštině a japonštině (se znepokojením jsem si všimla, že tomu rozumím asi tak stejně, té japonštině možná trochu víc), ale podařilo se mi přeložit každé desáté slovo (japonština) a úplně houby (ruština).

hudba: Co se openingu týče- ta písnička je naprosté zlo...po textu není špatná a slyšela jsem i odpudivější melodie (jsou to syntezátory, ale odpudivější jsem už rozhodně slyšela.), ale pokud si ji dokážete nezpívat měsíc v kuse, jste dobří...(totiž, ten použitý druh syntezátorů je právě ten nejchytlavější). A nesehnala jsem verzi s kompletními anglickými titulky, neboť tahle píseň je alespoň ze tří čtvrtin zpívaná anglicky, zbytek je japonština. Mimotechnická poznámka- teď jsem se dostala ke konci druhé minuty a tu větu, že už jsem slyšela i odpornější syntezátory beru zpět. Ending hodnotit nemůžu, přeskakovala jsem ho.

kresba: Kresba tohohle anime mě moc nenadchla. Jsem asi zvyklá na něco jiného, nebo se mi to netrefilo do vkusu, ale to se týká převážně postav, prostředí se mi velmi líbilo, obzvláště planety jsou krásné.

poznámka: Všimla jsem si, že na Shirai tomu nedávno dali nálepku "od 18ti let". Proboha proč? Když to nijak nezděsilo mě a mou upjatost (dokonce jsem si ani ničeho vůbec nevšimla)... No, odněkud vytřepali, že prý je to shoujo ai (žánr věnovaný lesbické lásce). Blbost. Myslím, že tam nejsou ani náznaky, natož něco víc. Toho bych si všimla a poněkud by mě to odradilo, to mi věřte.

Kiddy Girl and

(hodnotím pouze první polovinu, přibližně do jedenáctého dílu (na zbytek se kvůli hroznému časování nedalo dívat), takže se nebudu vyjadřovat k celkovému příběhu ani ke konci- to dá rozum)

postavy: Zatímco Eclair a Lumiere se mi zdály oblíbitelné, u Ascoeur a Q-feuille jsem tenhle názor rozhodně neměla (hlavně Ascoeur mě vytáčela každým slovem- a k čertu s tím, štvala mě i když zrovna nemluvila...).

Proč chudinku Ascoeur tak haním? Možná proto, že nesnáším typické hloupé postavy- a to ona rozhodně je. Pokud hledáte prototyp dětinské, bezstarostné, miloučké, energické a inteligenčním kvocientem šumící trávy oplývající bytosti, v Kiddy Girl and jste na správné adrese. Q-feuille jsem měla trochu raději, ale ani ona mé mrazivě nízké hodnocení nepozvedne. Do trojice všeho hloupého se tam potuluje Dia, která je tam podle mě ukázkově na nic.

Jinak, malou čistku na konci první série přežilo i spoustu starých známých členů ES, ale ti v první polovině anime dostávali asi tak tolik prostoru, jako v celé první řadě- tudíž skoro žádný. To platí i pro Trixie a Troyes-Jeanne, jejihž smrt se mi zdála příšerně umělá a předvídaná.

příběh: Hodnotím jen první polovinu, ale přesto to bude znít trochu zaujatě, protože příběh těch prvních jedenácti episod mě nebavil. Ano, Kiddy Grade bylo ecchi. A tak si tvůrci řekli, že v příští řadě všechno zdvojnásobí (zejména tupost postav, tu ztrojásobili), tímpádem Kiddy Girl and je ecchi ještě třikrát více. Už v prvním díle podstatnou část zápletky tvoří Ascoeuřiny kalhotky a pak už se to táhne dál. Po prvních několika episodách jsem si říkala, že je to sice stupidní, ale i přesto vesmírné sci-fi, tak to dokoukám alespoň kvůli lodím a základní dějové linii. Jenže, episoda zaměřená na yaoistickou kavárnu mi spolehlivě pohřbila i tyhle myšlenky. Nedávno jsem se na těch jedenáct shlédnutelných dílů dívala ještě jednou, abych měla podklady pro tuhle recenzi (mimochodem, nic zápornějšího už napsat ani nemůžu).

Ještě jednu věc bych chtěla vytknout- nesrovnalosti. Uvedu jeden příklad za všechny- Eclair a Lumiere. Možná jsem slepá, ale v první řadě mi nějak uniklo, že by Eclair ovládala prostor a ohledně Lumiere...no, chápu, manipulace s elektronikou a zastavování času se snadno splete. Totiž, tvůrci zjevně kašlali na to, jaké nadpřirozené schopnosti jim věnovali v Kiddy Grade a přiděli jim nové. To se mi zdá velmi nepromyšlené.

hudba: Opening se jmenuje Baby universe day a ani o tom nemůžu napsat nějaké pořádně pochvalné slovo, je mi líto...Syntezátorová popovoučkost. Ending má každá postava svůj vlastní, tak alespoň pochválíme rozmanitost...

kresba: No, alespoň že kresba byla docela pěkná, ale nijak mě to neuneslo. Je stejná jako u první série, takže není co víc psát.

závěr recenze:
Kiddy Grade je příjemné, jen mírně ecchi a trochu nepochopitelné vesmírné sci-fi, které by se vám mohlo líbit, pokud vás neodradilo nic výše napsaného. Jen, doporučuji- ignorujte, že to má nějaké pokračování :)

mé číselné hodnocení: Kiddy Grade- 6/10 (některé věci mi vadily, jiné mi tam chyběly, nemůžu dát vyšší skore, je mi líto)
Kiddy Girl and- 3/10 (bod za vesmír, bod za lodě a bod ze soucitu)

kde sledovat? Na Shirai se sice budete muset registrovat a občas jim docela blbne přehrávač, ale mají svým způsobem obě řady, zatímco na HNS seženete jen Kiddy Grade (ne, že byste podle mého názoru o něco přišli).


Obrázky na konec (uznávám, to jsem tentokrát trochu odbyla):
Eclair a Lumiere
Q-feuille
Ascoeur

Tak, doufám, že se vám tahle záporná dvojrecenze alespoň trochu líbila a nezapomeňte v komentářích vyjádřit svůj názor :)

My, evidentně prokletí- kapitola I.

8. listopadu 2014 v 22:55 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Aby mě netrápilo svědomí, zveřejňuji i něco, co bylo opravdu na tom seznamu anotací a opravdu pro to někdo hlasoval. Ale abych řekla pravdu, jsem s tím hluboce, hluboce nespokojená. Líbí se mi asi jen jedna polovina, pak se mi moc nedaří udržovat charaktery postav a vůbec celé to jde do háje. Mimochodem, Ilse je dokonale tupá, že? A Rin měl být zase trochu krvežiznivější a ačkoli to bude znít divně, trochu hloupější. V první polovině působí až moc chytře. A poznáváte Osmičku? :)
Mimochodem, k téhle povídce rozhodně přibude velký, velký, velký vysvětlovací článek se všemi reáliemi, ještě není, ale brzy bude.
No, doufám, že vás tahle patlanice alespoň trochu zaujme a že se vám bude líbit víc, než mě samotné... Děkuji za přečtení!

Kapitola I.- Hledá se Lesk safíru

Setmělo se.

Tma.

Měsíc asi odešel.

To je jedno.

Náhle záblesk.

Co to má znamenat?

Oslepuje mě to.

Nic nevidím...

Světlovlasá dívka svírala baterku. Vytrvalý déšť zmáčel její vlasy i oblečení a strach jí zbavil logického uvažování. Pokud kdy nějaké měla...

Vysoké budovy svíraly prostor úzké uličky a vrhaly ponuré stíny. Svištění a bručení motorů z nedaleké cesty nedokázalo přehlušit zvuk miliónů kapek, které se tříštily o kovové střechy a tvořily kaluže na betonu. Tenhle déšť byl agresivní. Smýval z města špínu a nutil krysy plavat. Doháněl lidi ke snaze prohlédnout vodní oponu. Někteří se schovali v domech, jiné období dešťů instinktivně hnalo na ulice, bojovat.

Ilsenilia dvakrát stiskla tlačítko na rukojeti baterky. Kužel světla zmizel a zase se objevil. A zase. Ovšem, ať blikala jak chtěla, ani tenhle světelný signál nedokázal zraněného probudit. Povzdechla si. Nebyla dost silná, aby ho zvedla a odnesla k léčiteli. Ale paní Kiara stejně ošetřuje jen nakažené, pro oběti dopravních nehod se v její malé provizorní ošetřovně nenašlo místo.

Odhrnula mu černé vlasy z čela a kapesníkem utírala krev, aby mohla ranku zalepit náplastí. Uvědomovala si, že to je všechno, co zmůže. S většími ránami nic neudělá. Neměla s sebou ani pořádné obvazy. Uvažovala nad tím, že by k obvázání jeho ran použila temně modrou šálu, kterou měl obtočenou kolem krku, ale bála se, že by ho to naštvalo, až se probudí. Nicméně, byla si jistá, že to neznámý přežije. Určitě patří k nadpřirozeným bytostem, to je jasné. S tolika zraněními by už žádný člověk nedýchal.

Mladá ošetřovatelka už ztrácela trpělivost. Ta baterka má mít léčivé účinky. Tak proč to sakra nefunguje? Možná by pomohlo, kdyby ho místo svícení do obličeje tou baterkou praštila...? Třeba by se probral...

Oběť autonehody se ale najednou pohnula. Odvrátil hlavu od řezavého světla a pomalu otevřel oči.

"Uf, už jsem si začínala myslet, že jste mrtvý!" oddechla si středoškolačka.

"To světlo...by probudilo i mrtvolu...! Dejte tu zatracenou věc...pryč!" zasyčel.

"Očekávala jsem spíše ,díky´..." zarazila se dívka.

"Za co...bych měl děkovat...? Kvůli vám a tomu vašemu blbému svítícímu klacku jsem málem přišel i o druhé oko!"

"A kdo vlastně jste?"

"To vás nemusí zajímat!" vyštěkl. "Navíc, neměl bych se spíše ptát já vás?!"

"Jmenuji se Ilse a viděla jsem, jak vás srazilo auto, tak jsem vám chtěla pomoct!"

"Dobře, tak Ilse...co to je ,auto´?"

"Taková plechová krabice, ve kterých tady lidé jezdí...aha, vy jste z východu! To vysvětluje vaše oblečení, proč jste měl u sebe meč a tak podobně..."

"A to ,auto´ mě přejelo a ty jsi mi přišla na pomoc. A svítila jsi na mě tou příšernou věcí, neodpustitelné!"

"Byl jste mi milejší, když jste spal..." svěsila ramena.

"Kdybys to ale neudělala, asi bych zemřel, že? Takže jsi mi zachránila život. No super..." kysele se zašklebil. "Takže mám dvě možnosti. Splatit ti to, nebo...s tebou bojovat na život a na smrt. Jsem pro to druhé."

Dívka jen nevěřícně zírala. "Ale to nejde, já neumím bojovat!"

"Tak tě to naučím. Nehodlám ti být dlužný po zbytek své existence, na to vážně zapomeň."



Nic se nezměnilo. Na to, že si to tu nechává říkat "země her", tady vládne až příliš velká neměnnost. A nuda. Nu-da. N-u-d-a. Nu...da. Ne, ať si to řeknu jakkoli, pořád to zní nezáživně. Dokonce i to polstrované, měkké a drahé křeslo přestává být pohodlné, když už na něm zapouštíte kořeny několikátý rok. Několikátý rok na jen tomto konkrétním křesle, samozřejmě, jinak celková doba bude už mnohem delší- jen nám nedávno vyměnili sedačky...

Místnost připomínala malý promítací sál, dokonale zatemněný a jen jedna lampa v popředí se marně snažila to tady osvětlit. Deset křesel, točivých, černých židlí zavázelo v jedné linii před plátnem a vzadu se u stolů krčili poskoci těch, kdo si je mohl dovolit. Docela žalostný pohled. A k tomu ještě my, což tomu teda moc nepřidávalo.

Ozvalo se kovové cvak-cvak, které ohlašovalo schůzi za zahájenou. Všichni jsme se instinktivně narovnali a upřeli zrak na plátno. To se rozzářilo bílým a oslepujícím světlem. Aha, už to začíná. Vysílání od velitelů. Obvykle k nám mluví Anastassia, jejíž jediný pohled by srovnal nosorožce se zemí a jen tichým šepotem by mohla z fleku komandovat celou armádu, oni by ani nedutali a určitě poslechli na slovíčko přesně. Nikdo z nás ji, ani ostatní velitele nikdy neviděl naživo, prý toho nejsme dost hodni. Pche! Ale abych řekl pravdu, je mi to celkem jedno.

"Má drahé jehlany prima a secunda, vítejte. Nyní vypátráme, kdo z vás si dovolil nepřijít." Ano, jehlany. Totiž, naše organizace praktikuje jednu účinnou obrannou formaci a nikoho nenapadlo lepší pojmenování. Každý patříme do nějakého toho jehlanu- a nikdo neví, kolik jich vlastně existuje. V našem sídle, z kterého skoro vůbec nemůžeme vycházet, žijí dva, takže celkem deset lidí. Já patřím k secundě. Bohužel nevíme, jestli ta šaškařina opravdu funguje, protože jelikož nikdo neví o naší existenci, ještě jsme to neměli šanci vyzkoušet pod opravdovým útokem.

"Desítka." řekla Anastassia jen a její stříbrné oči propalovaly díry do zdí.

"Tady!" ozvalo se nadšeně od jedné ze služek někde v nedohlednu. Sama desítka se ani nepohla. Vlastně, nepamatuji si, že by kdy pronesla jediné slovo...pořád sedí v temných koutech, na hlavě kápi a vzdorovitě odráží všechny pokusy o komunikaci. Říká se, že je z nás všech nejsilnější.

"Devítka."

"Bohužel přítomen." zamručel oslovený ospale.

"Osmička."

"K vašim službám, zde!" Osmička má na rozdíl od těch dvou ten problém, že mluví až moc.

"Sedmička."

"Tady." nenamáhala se s pořádnou odpovědí zmíněná.

A konečně, dámy a pánové...

"Šestka."

"Zde!" ohlásil jsem se se vší energií, kterou se mi podařilo nasbírat. Opravdu dobrý výkon, přemáhám se. Není lehké mluvit hlasitě a nadšeně, když zrovna zaobíráte umíráním na rozměknutí mozku v důsledku nadměrného zírání do zdi.

"Pětka." pokračovala naše velitelka.

Nic.

"Pětka!"

Nic. Ups, myslím, že budeme mít tu čest shlédnout exemplární popravu...teda, až se dotyčná donutí přijít.

"Čtyřka a trojka." ou, musí nás mít už po krk, když už nás bere po dvojicích...nebo tady má nejen mikrofony, ale i kamery a vidí, že sedadla trojky, pětky, čtyřky a jedničky jsou prázdná. Ale tím pádem...proč vlastně děláme tuhle šaškárnu? Abychom se cítili více pod kontrolou?

"Dvojka."

"Tady." zašeptala smutně. Mám za to, že musí mít něco společného s těmi roboty, kteří mají naprogramované projevy pouze jedné emoce a ty opakují pořád dokolečka. Jinak pro její chování nevidím jiné vysvětlení. Ačkoli...všichni jsme tady vlastně chladní, zasmušilí, strojení, afektovaní a neteční, takže jí nemám co vyčítat.

"Tak. Teď, když jsme dokončili prezenci, mám pro vás zprávu, která vás rozveselí, mé jehlany." rozveselí? Aha. Třeba se na nás konečně řítí obrovský meteorit! "Bude to totiž takový úkol."

Úkol? Sakra, zklamání.

"Do světa lidí se už před přibližně patnácti lety narodil další Lesk safíru."

"Lesklé cože?"

"Lesk safíru je osoba, která má moc zvrátit účinky terkini kemungikanu...aneb zničit nás. Nebo zachránit. Jak se to vezme." objasnil Osmička okamžitě.

Při názvu "terkini kemungikan" všichni zpozorněli. Ta věc nás sem dostala, ta věc nás odstranila ze seznamu duší. Vlastní to mírovláda a očividně tím střílí jen tak pro zábavu, jelikož se nás tu shromáždilo docela hodně. Nepamatuji si, proč tehdy popravili zrovna mě, ale muselo to být hodně, hodně dávno...

"Osmičko, vysvětli ostatním svůj plán."

"No, odkud bych měl začít... Je jasné, že Lesk safíru se musí co nejdříve ocitnout v naší moci- a k tomu ho...nebo ji potřebujeme najít. Vyvinul jsem proto vir."

"Vir? To je nějaký druh sovy, že?"

"Ale ne, vir, nikoli ,výr´..." povzdechl si přednášející. "Protože, jak jistě víte, na tyhle věci jsem nejlepší, spolehlivost zajištěna. Již jsem infikoval déšť na téměř celé Saraže, nakažen bude brzy úplně každý. Ovšem, nemoc propukne pouze u těch, co se pohybují řekněme v okruhu pět set metrů od Lesku. Tak ho, či ji lokalizujeme. Pak už stačí pouze pátrat a padne nám do rukou. No nejsem geniální? A zlověstný, děsivý a předurčený ke světovládě..."

"Dobrá práce." uznala Anastassia. "Zvolím jedno z vás, kdo tu věc vyřídí. Kdo Lesk zabije, nebo přivede sem- nebo nejlépe obojí."

Vyber mě, vyber mě, vyber mě...

"Šestko, co ty?" zeptala se, ale nebyla to otázka. Ona snad čte myšlenky...každopádně, juchů!

"Rozumím, provedu!" mírně jsem se uklonil a v srdci mi vybuchovaly ohňostroje. Svět živých! Já půjdu do světa živých! A budu tam moct bojovat! No, prostě splněný sen...



O chvíli později už mě Osmička připravoval ke zhmotnění se v cílové destinaci. Ponořený v nějakých přístrojích a obrazovkách, které mu monitorovaly, kde že propukla ta jeho záhadná nemoc, právě vypočítával nějaké souřadnice.

"Daingin...co ti to říká?" prohodil jen tak.

"Je to město? Proč?"

"Přesně tak, město. A proč? Protože se tě chystám poslat právě tam. Je to velmi zvláštní západní sídliště. Západ Sarahy, jak víš, je mnohem uzavřenější k magii, ale za to otevřený všem moderním technologiím. Ty jsi Výchoďan, takže možná něco nebudeš poznávat, ale neudělej nějakou blbost- třeba se snaž nenechat se přejet autem."

"Au...čím?"

Pamatuji si, že mi to tehdy nevysvětlil, ale to nevadí.

Stejně jsem na to přišel sám.

Hned po tom, co mě nějaká už-předem-mrtvá součástka do vysavače napadla, bodla mě kdovíčím a pak zase zmizela (dobře pro ni), jsem už rozhodně znal definici slova "auto".

Jo, je to ta věc s obrovskými baterkami místo očí, co si ze mě udělala koberec.

A pak už si vzpomínám jen na to řezavé světlo...



"Ilse, co to má znamenat?!" Návštěvník ze zapovězené dimenze stál naproti dopravní značce a propaloval ji zlostným pohledem.

"O čem mluvíš?" zeptala se dívka překvapivě s úsměvem. Asi měla ve zvyku zakrývat pousmáním každé zmatení. Teď zrovna procházeli městem, ačkoli Ilseilia vůbec netušila, kam neznámého vede. Upřímně se ho spíše snažila zbavit.

"Proč je tam nakreslený meč a pistole?"

"No, zbraně..."

"A proč je dali do červeného trojúhelníku?"

"No, to je zákaz..."

"Zákaz zbraní?!" zděsil se, jakoby to bylo to nejhroznější, co kdy slyšel.

"Ne, jen zákaz bojů..."

Co?! "Ještě horší! Co je to tu sakra za díru?! Nějaký tajný úkryt mírovlády?! Větší..." samým rozhořčením přešel do svého rodného jazyka, neboť velmi moderní z planety Země přivlečená angličtina pro to neměla dosti peprný výraz. "...jsem v životě neslyšel!"

"Asi ti nevyjde ten plán-"

"O to nejde-" neznámá oběť dopravní nehody vypadala opravdu zoufale. Třásl se a nevěřícně zíral na své vlastní ruce. "...vždyť já žiju pro boj! Miluji ten pocit se zbraní v ruce, výraz v protivníkových očích, adrenalin souboje, i krev! Je to smysl mého života! Zvláště ta krev..."

"Uhm, jsi si jistý, žes před tím, než se stala ta nehoda, nepobýval v jistém specializovaném lékařském zařízení?"

Trochu se uklidnil. "Jediného doktora, kterého znám, osobně nesnáším a když jsem uvízl v jeho laboratoři naposled, stalo se mi tohle." ukázal na černou pásku zakrývající mu jedno oko.

"A to ti...mám věřit?"

Opáčil jí stejně uštěpačně. "A v tom případě nemám důvod nechávat tě naživu..." Tasil meč. Trochu se zapotácel, protože výrazná zranění se pořád ozývala, ale tvářil se šíleně vražednicky.

"A nezachránila jsem ti život?"

Zklamaně svěsil ramena. "Aha, no vlastně. Tak nic."

"A jak se jmenuješ?"

"Snažíš se mě zabít?!" Až na to, že už nějakých těch tisíc let mrtvý jsem a tohle skvělé nové fyzické tělo jsem získal jen díky tomu parchantovi Osmičkovi...

Ilsenilia vytřeštila oči děsem. Až do teď nedávala strach vůbec najevo, ale kdoví proč ji ta jedna věta absolutně vyvedla z rovnováhy. "Ale...já se jen...zeptala...na jméno..."

Odpověděl ledově. "Ty asi nevíš, co se stane, když jej někomu prozradím, že?"

"Ne, to nevím."

"Já a zbytek jehlanu nesmíme nechat smrtelníky dozvědět se naše jména..."

"Protože?" Ten úděs z její tváře zmizel, už zase byla tou prosťoučkou školačkou a ještě k tomu se blbečkovsky culila.

Pokrčil rameny. "Netuším, zatím to nikdo nevyzkoušel. Ale stalo by se něco hrozného. Pravděpodobně bychom byli mrtví ještě víc."

"Mám to!" Ilse se na chvíli rozzářila díky novému nápadu. "Tak ti prostě vymyslím nějaké falešné jméno, jak ti budu říkat...hm, třeba Harry!"

Očividně to zafungovalo. "Ach jo, tak dobře... Mé pravé křestní je ,Rin´. To mi snad neublíží."

"Rin...to zní staře...taková jména se dávala za mé prababičky..."

"Já jsem starý!" ohradil se ostře.

"Ale, vždyť ti může být nanejvýš pětadvacet!"

"Pche! Desetkrát tolik! Počkat...to je..." hluboce se zamyslel.

"Dvě stě padesát. Na počty jsem dobrá." uznale kývla.

"A to je méně než tisíc, že?"

"Jo, o dost. Co, ty jsi starší než milénium?!"

"Možná. Bojoval jsem s Leem Sarahským a ten mě asi zabil...kdy to jen mohlo být..." usilovně vzpomínal.

"No, těžko říct, protože Sarahští ještě nevymřeli..." zamyslela se blondýnka. "Teda, teď jsem zněla, jako bych ti na tu tvou blbou historku skočila! O mírovládním trestu...že tě vymazali z rejstříku duší...a byl jsi nucen přidat se k nějaké strašně nudné organizaci, která se zabývá děláním lidem ze životů pekla... a teď prej hledáš nějakej lesklej kámen..." Ilse dodržovala zvyk podtrhávat pohrdání či vztek (v tomhle případě oboje) pomocí nespisovné mluvy. Zabíralo to.

"Není to kámen, ale člověk-"

"Prostě si vymýšlíš!" středoškolačka založila ruce v bok.

Proč se to musí stávat jenom mě? Kdyby tady stál třeba Devítka, předvedl by jí nějaké ty laciné čáry máry a hned by se jí věřilo lépe. Jo, můžu ji předvést svůj arsenál zbraní (respektive, jen ten jeden meč, co mi zbyl) a ječet, ať si ověří jejich historickou pravost, jenže to by nezvládla. Co mám sakra dělat?!

"Za mého života vládla lady Lilian..."

"Ve které zemi?"

"V Anardu přece!"

Nemusel být jasnovidec, ani génius, aby poznal, že ji malinko naštval. "Jak jsem to měla vědět? A jak mám sakra umět vyjmenovat všechny anardské panovníky?! A i kdyby, to by mohl říct každý!"

"To je jedno, tak mi nevěř. Najdu Lesk safíru, do té doby se naučíš bojovat a pak tě zabiju. Nepotřebuji tvou pomoc!"

"Ale možná...možná..." Modrooká dívka přemýšlivě zkrabatila čelo. "...možná bych tě mohla zavést za paní Kiarou. Ta by už poznala, jestli lžeš, nebo ne."

"Kdo to je?"

"Moje sousedka, vede obchod se zbraněmi- tam by se ti líbilo! A teď zrovna je léčitelka- vždycky nám pomáhala s různými problémy, ale teď v době epidemie si otevřela svou ošetřovnu."

"Epidemie?" zopakoval a něco mu to říkalo, ale nedokázal si spojit tečky.

"Jo. Je to hrozné. Lidi strašně kašlou, mají horečku a pak umřou...není to žádná známá nemoc, ale brzy na to budou mít lék!"

Rina však trápilo něco jiného. "A ta ženská ze zbrojnice...ona je pojmenovaná po té slavné mírovládkyni?"

"Asi. Ale její schopnosti jsou úžasné, opravdu úžasné!"

"Nevím...nechci za ní jít." Sakra, co když to není jen jméno?! Kdybych tam šel a tam by mě čekala ta skoro neporazitelná potvora...zničila by mě už ve dveřích! Je to legendární, prastará bytost! Nesnáším ji, protože s ní nemůžu bojovat...nesnáším ji tak moc...

"Podle Osmičky-" válečník raději změnil téma.

"Osmičky?" zeptala se.

"Když nemůžeme používat svá jména, říkáme si čísly. Ale prostě podle toho hnusného prohnilého zrádného...mého kolegy, je Lesk safíru asi šestnáct let starý. To je jediné, co vím." prohlásil černovlásek a tvářil se odhodlaně.

"Tak to bys měl hledat...hm...šestnáct..." přemýšlela. "...to se ještě chodí do školy... a v okolí je naštěstí pro tebe jen jedna!"

"Dobře. Potřebuji více zbraní, abych ji mohl napadnout a obsadit."

"To přece nejde! Přece nepůjdeš dobýt školu a vyhrožovat ubohým zaměstnancům a dětem!"

"Co jiného mi zbývá?"

"Co třeba tam jenom zajít a něco zjistit?"

To se mi nelíbí, málo se při tom máchá mečem. "Jak to myslíš?"

"No, kdybys chtěl, mohl by sis určit falešný věk...jako že ti je třeba sedmnáct a podat si na tu školu přihlášku!"

"Podat...přihlášku?"

"Jo, že bys tam šel jako student, našel toho leského safíra a už se tam nikdy nevrátil."

To by se mi Osmička chechtal ještě nejméně tři milénia. "V žádném případě! Mám svou hrdost! Vymysli něco jiného."

A to byla poslední kapka pro Ilseininu trpělivost. "Proč by já měla něco vymýšlet? Vždyť já ti nevěřím, nespolupracuji s tebou a nevím, proč tu ještě s tebou postávám a nejdu domů! Chtěla jsem se ujistit, že nepotřebuješ zavolat záchranku, ale očividně ne." A s těmito slovy se otočila a běžela pryč.

Rin se opřel o zeď nejbližšího mrakodrapu, které zabíraly celé město. Zdálo se mu to, nebo byly ještě o trochu vyšší a šedivější, než před chvílí? On si toho však moc nevšímal, zaobíral se vlastním vztekem. Na koho vlastně? Asi na sebe samého, ale to byl pro něj o důvod víc, aby proklínal Ilse. "Nána jedna pitomá." zabručel a nechával se zmáčet kapkami deště.

Prodavač kamenů- kapitola I.

2. listopadu 2014 v 15:36 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Tak, mám pro vás první kapitolu nové povídky, ale nejsem s ní moc spokojená. Je to krátké, jen čtyři stránky. Opravdu jsem se snažila to nějak natáhnout, ale nemohla jsem na nic přijít. Asi to nebude vůbec tak dlouhé jako Čas trollů. Mimochodem, vymyslela jsem to u téhle písničky, což vysvětluje ty kostky :) No, doufám, že vás moc nezklamu a že se vám to bude líbit!

Kapitola I.- Máš štěstí?

Hodiny na ztrouchnivělé zdi ponuře tikaly, jenže nikdo je neměl šanci uslyšet.
Vzduchem se neslo miliony zvuků- zejména lidských hlasů, jejich výkřiků, slov i šepotu a ostré cinkání sklenic, lahví, chřestění řetězů a dusot bot, zvonění zbraní...a uprostřed toho všeho krátké zakvílení zvonku.

Někdo se připojil k osazenstvu rozlehlé místnosti. Někdo vkročil do kasína. Nikoho ale nezajímalo, jestli a s kým chce hrát. Nikdo muži v respekt vzbuzující uniformě a nešťastně se tvářící dívce nevěnoval pozornost. Voják se trochu přiopile usmíval a pohazoval si s balíčkem peněz tak nápadně, až by mu jej polovina kolemsedících nejraději ukradla, nebýt výhružného meče a malé pistole za jeho opaskem. Z jeho postoje bylo jasné, že přišel všechny ty zlaťáky pohrát, jenže nikdo se neměl k tomu, aby ho vyzval.

"Hej! Kdo si hodí kostky o toto?" zařval a zamával nad hlavou penězi.

Bez odpovědi.

Zabručel a hledal, kam si přisedl. Dneska mu přálo štěstí. Nejen, že ho povýšili na generála, ale pocit v jeho hlavě mu napovídal, že se mu dnes nachomýtne do cesty i štěstí ve hře. Možná to zbytek kasína nějak cítil a proto s ním nechtěl hrát...

Jen jeden člověk seděl zrovna sám a vypadal dost bohatý na to, aby mohl ještě hrát a dost opilý na to, aby s tím souhlasil. No, "bohatý"...bez okolností by tohle slovo v jeho popise málokdo použil. V šedé košili a tmavé vestě působil, jakoby už přišel i o kabát a umouněný široký klobouk, který kdysi před desítkami let byl možná zdoben ptačími pírky, ležel na stole před ním. Husté a vlnité vlasy kdovíjaké barvy- buďto temně hnědé, nebo černé, podle toho, jak na ně zasvítilo slunce- měl rozcuchané a sahající mu po polovinu krku mírně odstávaly do všech stran. Nicméně, před tímhle zanedbaným tvorem se na stole leskl jediný zlaťák a z toho voják usoudil, že je naprosto zralý ho prohrát.

Stůl, u kterého odpočíval mladík, který mimochodem působil, jako by hluboce spal, měl jen dvě židle. To novopečenému generálovi moc nevyhovovalo, ale v konečném součtu mu to vlastně bylo jedno. On si sedne a otrokyně si prostě postojí. Proč by se měl namáhat se sháněním místa pro něco, co padlo jeho armádě do zajetí před několika týdny- a naprosto uboze mu to bylo věnováno jako prémie za mimořádnou statečnost?

"Hej! Probuď se a hraj se mnou!" praštil pěstí do stolu. Jeho spolusedící sebou trhl a pomalu otevřel oči.

"Tak se dívám, co to za kreténa... tedy, chtěl jsem říct ,za ctihodného generála´...no prostě, kdo a proč mě to budí. A ono si to jen chce zahrát kostky." povzdechl si rozmrzele.

"Hej! Nevidíš, s kým mluvíš?!"

"Vidím nějakého chlápka, jak se s cílem obrat mě pro zábavu o peníze, neúspěšně snaží nabídnout mi hru v kostky. A pravděpodobně mě zmlátí do bezvědomí, až dokončím tuhle větu. Je ještě něco dalšího, na co bych se měl podívat?"

"Ty..." voják zápasil s nutkáním mu opravdu jednu vrazit. Jenže to by se připravil o výbornou oběť... "...zahraješ si se mnou kostky!" dořekl místo toho a neznělo to o nic méně výhružně, než kdyby za to dodal to zlověstné "nebo...".

"Tak dobře. Nemám ale skoro nic, co bych mohl vsadit."

"To nevadí..." Už se těšil, jak ho bude ponižovat, až se stane jeho dlužníkem.

Na stole už byly připraveny kostky i balíček karet, protože jen díky tomhle vybavení si zapadlá krčma mohla říkat "kasíno". Jinak tady neplatila žádná pravidla, ani systém- bank byl to, co si hráči sami donesli a výši jackpotu určovalo bohatství vašeho soupeře. Takový podnik se nedal vykrást- nebylo tu totiž ani co vzít.

"Dneska mám štěstí..." zazpíval generál, shrábl tři z kostek a nadšeně si jimi třepal v dlaních.

Dívka krčící se u nich to jen pozorovala a neříkala nic. Její ruce se ocitaly v provazech a druhý konec lana měl připnuté k opasku její věznitel. I přesto její šedé oči svítily podivuhodnou nadějí.

Voják rozhodil kostky na stůl. Zkrabatil čelo a počítal. Padla dvojice- trojky a jedna šestka. Hm. Usmál se, to bylo víc než dobré...

"Omlouvám se, ale myslím..." mladík bez zájmu sebral tři dřevěné krychličky, ale i přes netečný výraz jeho tváře, v tyrkysových očích mu tančily jiskry. Docela kruté jiskry. Hodil kostky na povrch stolu. "...myslím, že porovnání se mnou máte dneska spíše smůlu."

To nebyla zase tak pravda. Slovíčko "dneska" dělalo z věty lež. Dokud to potrvá, štěstěna mu bude nakloněna každičký den. Zkontroloval, jestli to v kapse pořád má, a když si spokojeně ověřil, že to nezmizelo, pozoroval soupeře, jak bezradně civí na dvě šestky a jedničku. Dvakrát vyšší kombinace.

Generál neochotně vysypal z váčku zlaťák a cvrnkl jej na druhou stranu stolu.

"To byla jen náhoda! Znovu!" zaburácel nasupeně.

O hodinku později už voják nevěřícně překlápěl měšec naruby, jenže ten zel prázdnotou.

"Jak...? Podvádíš!" vykřikl.

"Ó ne, už jsem to říkal, mám štěstí. Jak se dá v kostkách podvádět?"

"Jak to, žes pokaždé vyhrál?!"

"Mám to říct po třetí? Jsem jen šťastlivec." Pravý důvod mu říct samozřejmě nehodlal. Kdo by mu taky uvěřil, že existuje kámen, který znásobí vůli držitele a obrátí náhody vždy v jeho prospěch? Sám by na to nikomu neskočil, kdyby mu ovšem onen kámen v současnosti nezahříval kapsu.

"Ne! Hrajeme ještě jednou! Chci to zpět! Vyhraju..." cizincův hlas začal opilecky kolísat. Pití, které jim zaměstnanci lokálu nosili, se na něm začínalo projevovat.

"Ale všechen váš majetek, co máte momentálně u sebe, už patří mně." připomněl mladík, neúmyslně trochu výsměšně.

"Ona..." generál nahlas škytl a ukázal na svou společnici. "...ještě ne!"

"Ona...?"

"Jo, otrokyně. Obyčejná coura z jedné vesnice, co ´sme našli vyp-" další škytnutí."-álenou. Všechny zatracený civilisty ´sme sebrali a ona je moje!"

"Ach tak. Hrajeme?" přikývl jeho soupeř a vůbec nevypadal, že by ho to šokovalo.

Stačilo jen sotva pět minut a velitel nestačil zírat.

"Jak...zase´s vyhrál..." poznamenal opravdu vyděšeně.

"Tak, a teď už nemáte o co hrát, že? Tak vypadněte!" odvětil oslovený a snažil se tvářit co nejpřátelštěji.

"Ještě se...škyt!...uvidíme!" zabrumlal vojenský hodnostář výhružně, velmi neobratně vstal a odpotácel se pryč. Po chvíli si uvědomil, že přišel i o svou otrokyni, a tak odvázal provaz, který ji k němu poutal a ona okamžitě uprchla.

Mladík u stolu si pochybovačně prohlédl hromadu zlaťáků, která se před ním vytvořila, odsunul ji dál od sebe, opřel se lokty, zavřel oči a snažil se znovu usnout.

V tom ho ale vyrušil bohužel známý hlas. "Vidím, že prožíváš ten nejobyčejnější den, Reineterile... Spokojený s kamenem?" Bylo jasné, že se ta děsivá bytost nachází za ním, ale oslovený se raději neotáčel.

"Co po mně chcete?"

"Nic, copak nemůžu ani pozdravit starého přítele?"

"My nejsme přátelé!"

"Vážně? Tak proč mě pořád prosíš o pomoc?"

"Já...?! Nikdy jsem vás-"

"To už jsi zapomněl, kdo ti dal ten kámen?"

"Nezapomněl. Děkuju..."

"Tak mi dlužíš malou službičku. Zahraj si se mnou jednou kostky."

"Jste blázen?! Vždyť vy o tom kameni víte!"

"Ano, vím. Ale přesto chci hrát. Divné, ne? Ale trvám na tom. Možná ti něco zajímavého ukážu, Reineterile."

"A o co se chcete vsadit? Vás přece nezajímají peníze."

"To ne. Cenu si řeknu až po hře."

Každého rozumného člověka by to odradilo. Kdo by šel do hry, kde neví, o co se hraje? Jenže on věděl, že s prohrou už se dávno neznají. Možnost, že by nezvítězil, se zdála předběžně vyloučena. Co může ztratit?

Cizinec si přisedl k mladému muži, se svou vlastní sadou kostek v ruce. Hlavu mu zakrývala temná kápě, přes kterou bylo vidět jen konečky tmavých vlasů a chladný úsměv. Reineteril ani neznal jeho jméno, a tak mu ve své mysli říkal "Obchodník" a neoslovoval ho raději nijak. Jednu věc si ale ujasnil- neměl toho divného člověka vůbec rád.

"Tak, začínám..." Obchodník rozhodil kamenné kostky po stole. Tři šestky!

"Nemá smysl, abych házel..." konstatoval Reineteril oněměle.

"Přesně tak. Myslím, že jsem vyhrál. Ach ano, proč tvůj kámen nefungoval? Tuhle otázku si pokládej a já ti zatím vysvětlím, co se ti podařilo ztratit."

"To nemusíte. Chcete kámen zpátky, že?" mávl rukou mladík, ale pořád tomu nemohl uvěřit. Zdálo se mu to neskutečné a cítil zvláštní zoufalství, ale stále si to neuvědomil naplno.

"Žádné takové! Ten je navždy tvůj...respektive, teď spíše můj, jak se to vezme."

"Co to říkáte za nesmysly?"

Krutý úsměv osoby v kápi děsil všechny okolo. "Je mi líto, příteli, ale před chvíli jste prohrál... sám sebe."


Světlo hvězd zdaleka nestačilo osvětlit jeho myšlenky. Ztrácel se ve svých vzpomínkách, ve svých pocitech, dokonce i na rovné cestě před kasínem. Nevěděl, co má dělat. Měl by utéct. Rozhodně nesmí uposlechnout...uposlechnout svůj první rozkaz.

Něco mu však říkalo, že jen poslušnost mu zajistí přežití. Nemohl se smířit s tím, že získal práci...o kterou se nehlásil a za kterou nedostane žádný plat. Prý stačí jedna mise a bude znova volný...upřímně mu připadala celá ta věc s "prohráním sama sebe" úplně stupidní, jenže si nedovolil Obchodníkovi odporovat. A navíc, nemusel přece shodit oblohu, stačilo jít podle mapy, kterou už měl u sebe, přinést nějaký kámen (Proč se všechno v mém životě musí točit kolem nich?, napadlo ho) a vrátit se. Vrtalo mu hlavou, proč si tam Obchodník vlastně nezajde sám, ale nechtěl se ptát.

Cesta by mu prý měla trvat sotva dva týdny, jídlo ať si obstará příležitostně a až se vrátí, prý už bude mít navždy pokoj. Ani kámen odevzdávat nemusí. Znělo to skvěle. Kdyby ovšem nehrozilo, že se nikdy nevrátím...

Loudal se po nerovném chodníku a zatoulaný v myšlenkách si vůbec nedával pozor na nástrahy. Poznal, že je v nebezpečí, až když ho upozornil hlasitý zvuk rychlých kroků a stín útočníka se zlověstně vynořil přímo za ním.

Reineteril si uvědomil, že mu nezáleží na zlaťácích, které si s sebou nese, takže lupiče jednoduše uplatí a půjde si svou cestou dál. Nemohl se bít, protože u sebe nenacházel žádnou zbraň a do toho, aby se pral obyčejnou fyzickou silou, se mu prostě nechtělo. Navíc, napadala ho jen jedna věc, za kterou by mohl bojovat. Jeho mysl totiž vyvozovala jen jediný závěr- kdyby se pokusili dotknout jeho kamene, určitě by je zabil. Nenechá nikoho, aby mu jej vzal. Vůbec nikoho.

Prudce se otočil a následně pozvedl obočí čirým překvapením. Očekával cokoli, ale že jeho pronásledovatel zvedne ruce a vykřikne: "Neubližujte mi, prosím!", to opravdu ne. Zíral na to jako jelen a téměř tomu nevěřil.

Ten údajný lupič byla dívka, možná ještě o pár let mladší, než on. Lesklé černé vlasy jí spletené v pečlivém copu sahaly až pod pas a její velké šedé oči jiskřily. Spodní lem tmavě modrých šatů, které měla na sobě, plandal po zemi a její krátký zelený pláštík s kápí působil mírně ohořele. To děvče se ale i přes svou očividnou chudobu a zanedbanost usmívalo a její tvář Reineterilovi připadala znepokojivě krásná. Celá mu přišla nějak zvláštně půvabná, ale nejen to, také povědomá. Už ji někde viděl, tím si byl jistý.

"Proč bych ti měl ubližovat?" zeptal se zmateně, aby nějak odpověděl.

"No, nevím. Mému minulému pánovi to přišlo zábavné." pokrčila rameny, jakoby mluvila o počasí.

"Sadista...P-počkat!" všiml si, že se jí kolem zápěstí táhne tlustý provaz. "Ty jsi ta otrokyně, kterou ten blbec prohrál!"

"Myslí vám to!" přikývla nadšeně.

"Tak...co tu ještě děláš?"

"No, co bych dělala..." zase ten bezstarostný výraz. "Doprovázím svého pána! Konečně jsem se zbavila toho vojenského hrubiána, jsem tak šťastná...pokud ovšem vy nebudete ještě horší. Ale asi ne, vypadáte jako milý člověk."

"Tak počkat! Tím ,svým pánem´ myslíš...mě?"

Přikývla.

"Aha, jo. Já tě vlastně vyhrál." zamyslel se. "Jenže já nejsem otrokář! Připadá mi to ubohé. A zvrhlé. Běž si kam chceš, jsi volná...propouštím tě..."

Dívka vykřikla "Juchů!", a začala radostně poskakovat okolo něj, přičemž působila opravdu šťastně.

Pak se ale najednou zastavila. "Kam jen půjdu...? Mou vesnici vypálili."

"Mohla bys začít tím, že si doděláš školu. Znám jednu univerzitu-" V polovině ho nějak přešla chuť větu doříct. Už jen při vzpomínce na to místo propadal depresi.

"V pořádku! Já mám všechny školy v malíčku! Dostudovala jsem už dávno..."

"Pak si najdi útulek a začni pracovat, než si vyděláš na bydlení. Pak pracuj dál."

Vypadala, že se hluboce zamýšlí. "A kam jdete vy?"

"Tam, kam rozhodně nechceš."

"Kam?" nedala se odbýt.

"Nechceš to ani vědět."

"Uhm...dobře, tak mi to říkat nemusíte, ale..." působilo to, jakoby se jí nad hlavou rozsvítila žárovka. "..půjdu s vámi!"

"Co?!" vyjekl Reineteril překvapeně.

"Nemám kam jít a tak jsem si řekla, že doprovodím hodného člověka, který mě zachránil." vysvětlila úplně samozřejmě, jakoby se to stávalo prostě každému.

"Ale...jak jsi poznala, že jdu na výpravu?"

"Tváříte se výpravnicky." pokrčila rameny, jako by to mělo všechno objasnit.

"Ale copak si neuvědomuješ, že výpravy bývají zpravidla nebezpečné?"

Věnovala mu nechápavý pohled. "No...a? Je v tom problém? Bojíte se? Nemůžu vás chránit, nejsem v boji dobrá, ale dokázala bych sehnat-"

"Ne, já se nebojím!" přerušil ji. "Ale ty bys měla! Místo, kam mě poslal, není pro nikoho, natož pro-"

"Malé naivní holky? Odpustím vám jen z vděčnosti, ale urazilo mě to- umím se totiž o sebe postarat!" odsekla zraněně a její oči se vyčítavě zúžily. Neříkala náhodou před chvíli, že neumí bojovat? Neprotiřečí si trochu?

"Chtěl jsem říct ,elegantní dámy´, ale nenechala jsi mě to dokončit..."

"To je v pořádku, Reinterile, vím, že jste mě nechtěl urazit! A žádný strach, mé schopnosti se budou na cestě hodit!" přikývla vesele.

"Jak znáš..."

"Opravdu se budou hodit!"

"O tom nepochybuji, ale jak znáš mé-"

"Prostě mě napadlo, že byste se mohl jmenovat Reineteril a vida, bylo to správně!"

"A jak se jmenujete vy- tedy ty..." Nevěděl, jestli jí má nadále tykat, protože ona mu celý rozhovor vykala a očividně toho nehodlala nechat, ačkoli ho oslovila křestním jménem (které mu pořád vrtalo hlavou, jak získala. Nevěřil, že si ho prostě vysypala z rukávu).

"Musím si na vlastní jméno teprve vzpomenout, ale jakmile ho budu mít, budete první, komu ho řeknu, slibuji!"

"Divné..." uniklo mu spontánně. Mrzelo ho to, nechtěl svůj skepticismus ohledně dívčině duševním zdraví vyslovit nahlas. Věděl, že ji tím opět raní.

Přikývla. "Taky si myslím...hlavně to dnešní počasí je nanejvýš pochybné..." zadívala se na oblohu. "A vlastně, proč vás ten člověk v kápi někam posílal?"

"Jak víš, že měl kápi?!"

"V osmdesáti procentech ji mívají..."

"To nezodpovídá mou otázku!"

"Já některé věci prostě vím." srdečně se usmála, ale docílila tím akorát toho, že to vyznělo ještě děsivěji.

"A proč vás tedy-" chtěla zopakovat svou otázku, ale tentokrát skočil do řeči on jí.

"Přestaneš mi už konečně vykat?"

"Přestanu!" souhlasila nadšeně. "A proč tě-"

"Neřeknu ti to. Stejně za chvíli přijdeš s tím, že to prostě víš, nebo žes to uhádla. Nechám tvé schopnosti pracovat."

"To nevadí, stejně máš pravdu... a není to pro mě nakonec ani důležité. Splatím ti, žes mě vysvobodil!"

"Nic nesplácej. Jen jdi svou cestou a nech mě na pokoji."

"Souvisí tvůj smutek s tím, co se stalo tenkrát na Severní akademii?" vyhrkla bez přemýšlení.

Vytřeštil oči a jeho výraz zostřil. "To není tvoje věc!"

"Nerad na to vzpomínáš? Tak promiň...neměla jsem to říkat!" Omluvila se, ale on už kráčel pryč.

Ještě naposledy se otočil. "Běž si po svých a pokud mě zkusíš sledovat, následovat, stopovat, nebo cože to máš v úmyslu- zabiju tě." zavrčel a opravdu rychle, rychle se dal na odchod.

Přemítal, jestli to nebylo zbytečně drsné, ale už neměl čas to napravit. Nebyl si vlastně ani jistý, jestli tam podivná kráska pořád ještě stojí, ale rozhodně si ji přeřadil na seznam lidí, které už nikdy neuvidí.