"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Prosinec 2014

Recenze- Amnesia

28. prosince 2014 v 21:55 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Recenze! Tohle anime mi bylo nepřímo doporučeno Jackeey, tak doufám, že tě má napůl záporná recenze nezklame. Tak! Už zbývají jen dva další anime, co mám nějakým způsobem doporučené od tebe a to, že na ně ještě nemám žádnou recenzi považuji za svůj dluh, který hodlám splatit. A ehm, nyní už končím s posíláním soukromých zpráv přes předmluvu a přeji všem příjemné kroucení hlavou, převrácení očí a schovávání hlavy v dlaních, což považuji za přirozené reakce na mé bláboly :)

Amnesia (anime, 12 dílů)

anotace: Hlavní hrdinka se probouzí v kavárně, kde očividně pracuje, ale nepamatuje si vůbec nic. Kdo je? A kdo jsou lidé, kteří mluví jako její přátelé? Co se jí stalo? Proč ztratila paměť?

soupis mých názorů a hodnocení (pozor, spoilery, spoilery, spoilery...)

postavy: Ups, důvod, proč u mě toto anime moc neuspělo. Bezejmnenná hlavní (H)hrdinka sice nedělá nic, čím by diváka rozčílila...ale v tom to možná je. Ona totiž nedělá nic. Kromě toho, že je jediná, kdo může vidět a slyšet Oriona a kromě toho, že je do ní zamilovaná velká většina mužských postav tohoto anime, na ní není nic zajímavého a sledovat ji a její myšlenkové pochody je asi tak zábavné, jako zírat do zdi. Má asi tak dva výrazy obličeje, které se v průběhu anime střídají. Celých dvanáct episod jsem marně čekala, až alespoň řekne nějaké souvětí (nebo větu delší než tři slova, která by neobsahovala fráze "děkuji moc" a "opravdu se omlouvám") a ona pořád nic. Dále se mi zdá trošku...přelétavá. Koho teda miluje? Divák získá dojem, že všechny.

Vedlejší postavy už na tom jsou lépe. Každý z (H)hrdinčiných nápadníků, které potkává v různých světech, má opravdu svou vlastní osobnost a jejich příběhy bývají velmi, velmi dojemné, velmi romantické- až se divákovi zdá, že by si jeden vedle každého z nich hlavní (H)hrdinky ani nevšiml. Já osobně jsem měla nejraději Ukya, jeho příběh se mi zdál nejdramatičtější.
Ale mou úplně nejoblíbenější postavou byl stejně Orion, ať si kdo chce říká co chce...

děj: Co říct o ději anime, které je celé o tom, že (H)hrdinka pořád přeskakuje mezi světy, v každém alternativním světě se zamiluje do někoho jiného, pak v tom světě zemře a putuje do dalšího? Je to velice originální námět a moc, moc se mi líbí, že anime neskočilo po přímo se nabízející (ale neskutečně pitomé) zápletce "Koho si hrdinka vybere, až se v původním světě setká se všemi?", to se naštěstí neřešilo a nechalo se to na fantasii diváka.

Co mi tam trošku chybělo, bylo nějaké obzvláštnění příběhu. Nějaké menší zápletky vpletené do děje, nějaké události, nějaká akce. Ani dialogy mi nepřipadaly zrovna nějak okouzlující, ale to proto, že nejoblíbenější odpovědí hlavní (H)hrdinky téměř na všechno bylo přikývnutí.
pozor, extrémně spoilerová část!
Konec mě malinko zklamal. V té poslední scéně jsem pořád, pořád, pořád čekala, až ta blbka řekne něco ve stylu: "Tak v tom případě ty vzpomínky zpátky nechci, protože naše přátelství je cennější, Orione.", ale ona nic. Vážně mě naštvala.

Dále, tohle anime není zmatené, nýbrž ZMATENÉ. Nechápejte mě špatně, já miluji zašmodrchané a na první pohled smysl nedávající zápletky (jako je třeba v mé milované Duraraře), jenže děj Amnesii se mi bohužel nezdál ani tak zašmodrchaný, jako spíše nedovysvětlený. Kousky se na konci nespojí dohromady, všechno je objasněno tak na rychlo a vlažně a na některé důležité části se autor co se vysvětlování týče vykašlal úplně. Třeba- proč má Ukyo rozdvojenou osobnost? Jak k tomu přišel? Také všechno ohledně těch karet tam bylo tak příšerně upozaděné, prostě jsem to moc nepobrala. Možná je to má vina, možná nejsem na to dost chytrá.

Jinak, je asi samozřejmé, že v tomto anime nenarazíte na náhlé dějové zvraty a obraty, ale kdo by je tam taky čekal?

hudba: Opening je překvapivě moc hezký, není tam moc syntezátorů, má to krásný text a svou atmosféru. Asi si to občas poslechnu k psaní.

kresba: Kresbě tohoto anime nejde nic vytknout. Samozřejmě, já osobně mám raději jiné typy kreseb, více se mi líbí charakteristická spíše pro žánr shounen, než tahle slaďoučká stoprocentě shoujo animace, ale zvykla jsem si. Velice se mi zalíbily barvy, které tvůrci použili pro oči hlavních hrdinů (pozor, jen hrdinů- se vzhledem (H)hrdinky si autoři moc nepohráli, měla velmi zajímavý účes, ale jinak ji docela odbyli).

závěr: Velmi krásné, dojemné a romantické anime, sice s nic nedělající a nic neříkající slepičkou v hlavní roli, ale pokud máte chuť na trošku sentimentality, doporučuji. Mně osobně se to docela líbilo.

kde sledovat? Na Shirai mají bohužel jen 4 díly a to se to ještě v flash přehrávači strašně seká a shirai-player nefunguje vůbec, takže tam vás odkázat nemůžu. Asi jsem pitomá, ale nenašla vůbec žádnou verzi s českými titulky (dokonce i Ulož.to mlčelo...). Sledovala jsem na to YouTube a anglicky (s anglickými titulky). Ale to by nemělo vadit, ne? Alespoň si člověk procvičí angličtinu. A ještě jeden tip- je marné to hledat pod názvem Amnesia, protože to je docela běžný název a našlo by vám to pravděpodobně tisíc jiných filmů a seriálů, jen tohle anime ne. Zkuste to hledat pod japonským názvem Kokuchou Amnesia.

má závěrečná hra s čísly: 6/10 (Ono se mi to moc líbilo a vlastně na tom nebylo nic špatného, kromě hlavní hrdinky- dva body dolů a kromě nedomyšlenosti některých věcí, nedovysvětlenosti- další dva body. Takhle toto anime u mě k tak nízkému hodnocení přišlo.)

Obrázky! Nebude jich moc, ale snad jsem vybrala dobře.

(H)hrdinka (výraz č.1)
(H)hrdinka (výraz č. 2)
Orion
Shin
Kent
Ikki
Toma
Ukyo

Upřímně, zajímají někoho zdroje k obrázkům? Asi ano. Vrrr. Zdroj- internet! Dobře... zdroje: zerochan.net , anime-planet.com , amnesia-series.wikia.com (ačkoli...ono to není taková otrava vypisovat, když vezmete šest z osmi obrázků ze stejné stránky...)

My, evidentně prokletí- kapitola II.

26. prosince 2014 v 22:31 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Omlouvám se, v poslední době na internetu moc nebývám- dostala jsem k Vánocům pořádnou rýmu, takže sedím v obležení hrnků s čajem v obýváku a na počítač se moc necítím. Ale mám v plánu to brzy napravit, odpusťte mi! No, tak jako takové malé odčinění rychle vydám krátkou kapitolku, snad se vám bude líbit. Pozor, je to opravdový chaos- a bude ještě větší...Mimochodem, Osmičku už mimochodem učitě všichni poznáváte, a Trojku taky? A ano, odpusťte mi, že se tam řeší jen to, kdo zabije koho. Mám pro tuhle povídku připravených pět dějových linií, a nejméně tři se budou točit jen kolem bojů a sadistických řečiček. Je to dost ubohá povídka, mám i lepší. Moc děkuji, že si to přečtete, ale neberte to prosím moc vážně...

Kapitola II.- Pochod nepochopených

Prastará bytost upírala zrak na černou věc plovoucí ve velké kaluži, která se zdála být trochu zředěná krví. Ta věc byla maska, škraboška, kterou nosívali loupežníci.

"To patří Šestce. Ztratil to, idiot."

"Nemáme náhodou zakázáno chodit po světě živých bez masky?" odvětila žena. Sama měla na hlavě kuklu, dokonce i bez otvorů na pro oči. Říkávala, že nemusí vidět, když dokáže předměty vnitřně cítit.

"Ale teď máme důležitější úkol, než trestat toho blbečka. Pojď, Dvojko, tamhle je další." muž v cylindru vrhl významný pohled na místo nedaleko od nich. Procházel tamtudy nějaký člověk, který si jich sice zjevně všiml, ale považoval je jen za členy místního cirkusu.

"Haló, mladý pane! Stůjte! Udělejte si na nás čas!" zamával mu Osmička a vypravil se k němu.

"Kdo jste?" mladík si je nedůvěřivě měřil pohledem. Něco mu napovídalo, že by měl utéct.

"Ále, jen šíleně talentovaný, nicméně nepochopený ďábelský vědec a jeho kolegyně, depresivní královna z časů dávno minulých. Evidentně prokletí."

"Jste od divadla?"

"Ale kdeže! Avšak předvedeme ti vystoupení, hru o tvé smrti. Máš tu čest v ní taky účinkovat."

"Jste směš..." jejich oběť skoro sklátil náhlý záchvat kašle.

"Rýmička? Nebo neidentifikovatelná smrtící viróza, která se šíři po Dainginu jako mor? Máš dvacet sedm a půl sekundy na odpověď."

"Vidím, že si užíváš, Osmičko." poznamenala Dvojka bezvýrazně.

"A ne snad? Jsme v lidském světě, tak vypni modul škarohlídství a taky se trošku bav...Veselím ke světovládě!"

Mladík, kterého přepadli, se nehodlal nechat ignorovat dlouho. "To si zvol za heslo, šašku, ale nech mě být! Já se nenechám-"

"Ale necháš. Já chci zastavit epidemii. Pomocí deště rozšířím protilátky a usmrtím každý objekt, u kterého to již propuklo."

"To nemůžete! A proč takový divný cizinec jako ty chce pomoct Dainginu?"

Starobylý zločinec sice schovával tvář pod maskou, ale přepadený nějak věděl, že se zlověstně usmívá. "Já vám nechci pomoct. Jen po sobě trošku uklízím."

"Jak to mys-...ty?!"

"Ano, to já tu epidemii rozpoutal." přikývl neznámý skoro nadšeně.

"Tak v tom případě..." v pohledu světlovlasého smrtelníka se zaleskly vzdorné jiskřičky vzteku. Okamžitě tasil nůž. "...uvidíme, kdo zabije koho!" A se smrtonosným odhodláním vyrazil do útoku.

Ovšem neúspěšně.

Tam, kde ještě před chvílí stál prastarý vládce zla, nyní nebylo nic a rána, která mu měla protnout hrdlo, akorát trošku vystrašila vrabce sedící na okolních parapetech.

"Přemístil ses!"

"Ne ne, pouze použil svou přirozenou rychlost a hbitost...No, řekněme, že teď je čas, abys utekl, pokud si chceš zachránit život."

"Dobrý nápad." uznal přepadený a rozběhl se pryč. Bylo mu jasné, že pouhá rychlost nestačí. Vždyť ten podivín v klobouku uskočil o několik stop tak rychle, že mladík ani nepostřehl, že se pohnul. Musel na ten útěk jít jinak. Myslet chladnou hlavou...

Útočník, se kterým mluvil, ale naštěstí moc netoužil jej pronásledovat. "Dvojko, skonči to, já už půjdu hledat další." mávl rukou, otočil se a odcházel.

Nicméně, ta žena, Dvojka, nečinila o nic menší problém. Ten kloboučník se alespoň chvástal, zatímco ona jen stála opodál. Zlé znamení. Takoví mívají ty nejvražednější schopnosti.

Běžel pořád dál a už se pomalu loučil se životem, když v tom ho něco napadlo...

mezitím
místní střední škola

"Ilse! Iííí-lse!" vyjekla hnědovlasá dívka a jakmile se její kamarádka objevila ve dveřích, běželají obejmout.

"Ahoj, Lizz!" pozdravila blondýnka a setřásla ji.

"Tak povídej! Kde jsi byla ty tři týdny a co jsi dělala?" vyzvídala spolužačka nadšeně.

Ilsenilia se cítila, jakoby na ni něco vylilo kbelík studené vody. "No...rodinné problémy..." zašeptala rozpačitě. O tom, jak pomáhala paní Kiaře budovat ošetřovnu a o tom, co se stalo jejímu bratrovi nehodlala samozřejmě vyprávět. Ještě teď se třásla obavami. A k tomu ten nález autem přejetého šílence...alespoň že toho se dokázala zbavit včas.

"Jo, sakra..." přikývla Lizz soucitně. "A mám několik novinek!"

"No?"

"Píšeme z matiky!" Tak tohle Ilse ještě chybělo. Už dlouho nepomyslela na to, že absolutně propadá a její častá absence tomu taky moc nepřidává...

"A to je všechno?" Ať neřekne, že máme nějakého nového spolužáka...prosím...Proč jsem mu o té možnosti vůbec říkala? Ale klid, pokud by se tady vážně vyskytoval, poznala bys ho. Není tu snad další idiot s páskou přes oko, historickým oblečením, pitomou historkou a mečem? Ne, není. Tak to se strachuju zbytečně...

"Hádej, kdo nastoupí na Athiino místo předsedkyně?"

"Ty?" Upřímně, to bylo to poslední, co ji teď zajímalo. Při zmínce o své nejlepší kamarádce, která záhadně zmizela, ji ale bodlo u srdce. Nikdo už jí nedával naději, že se ještě někdy vrátí...

"Ty! Nominovala jsem tě a prošlo to!"

"Co?! Ale...tys rozhodla za mě!"

"Jo...ale Ath by si to tak přála!" Pochybuji, že by Athacamitha řešila nějakou pitomou třídní samosprávu, ale dobře.

"Dobře..." svěsila rezignovaně ramena. Stejně ji z té školy za chvíli vyhodí. Věděla to.

K jejím uším dolehl hlasitý rádoby šepot nějakých náhodně kolemjdoucích studentů: "A slyšel jsi už o tom? U pavilónu B prý hlídkuje nějakej divnej ozbrojenej chlap! Je celý v černém a má jenom jedno oko! Jako nějakej pirát! Hustý, co? Šel bych to omrknout, ale bojím se...Hele, myslíš, že to může být nějakej strážce nějakého boháče, který chodí tady na školu?"

Ilse zamrazilo až do morku kostí.

Zaplavilo ji zoufalství.

"Promiň, Lizz, musím běžet!" vykřikla a hnala se ze třídy.

"Ty!" zavrčela hnedka, když dorazila k pavilónu. Při své smůle tam opravu byl.

"Já?" opáčil, jakoby nevěděl, o co jí jde.

"Jo! Co si myslíš, že tu děláš?!"

"Hledám Lesk safíru...A mimochodem, my se známe?"

"Jo, zachránila jsem ti včera život."

"Jak se to sakra jmenovala…Isle?"

"Ilse!" přešla k němu blíž a vrazila mu facku. "Děsíš mé spolužáky!" Ji samotnou ne. Ještě před několika týdny by ze sebe strachy nevydala ani slovo, ale po vypuknutí té divné epidemie a tom, co zažila, se jí zdáli panovační krvežízniví cvoci docela normální. Nic, čeho by se měla bát.

"Jsou to slaboši. Ani jeden nepřijal mou výzvu k boji."

Dívka už se trochu uklidnila a znovu nasadila přesvědčivý úsměv. "Neumí bojovat. Tady se to neučí."

"A co se pak tady učí?! Neříkej, že číst a psát. Blbost! Já to neumím a taky žiju, zatímco bez výcviku bych už byl dvakrát mrtvý!"

"Uh...jenže pokud říkáš pravdu, tak mrtvý jsi…" připomněla mu.

"No vlastně…" uznal. "A věděla jsi, že Osmička a Dvojka jsou také ve světě živých? Někde tady, v Dainginu."

"A co tu dělají?"

"Pravděpodobně to, co já. Ha! Když Lesk safíru najdu první, už si ze mě nikdy nebudou utahovat! Budou se mi muset klanět!"

"A jsou nebezpeční?"

"Pche! Jestli je Osmička nebezpečný? To kvůli němu jsem přišel o oko! Je u nás sotva sedmnáct let, což je úplné nic, a už zkouší všechny komandovat! Neznám všechny jeho schopnosti, ale pravděpodobně je silný. Ne více než já, samozřejmě. A Dvojka? Ta je taky záludná! Moc jsem s ní nemluvil, ale říká se, že ovládá bojové umění temných zaniklých světů a tak dál..."

"Tak to se jim radši vyhnu...a jak je poznám?"

"Mají modré šály a masky...počkat! Kde ji mám?! Neviděla jsi mou masku? Sakra, Anastassia mě zabije!"

"Ztratil´s masku a přišel´s na to až teď?"

"No...ano. Myslel jsem na něco jiného."

"A na co?" zeptala se Ilse mimoděk.

"Kdo na mě zaútočil. Před tím, než mě přejelo to auto. Byl strašně rychlý, ani jsem ho nezahlédl…"

"Takže hledáš Lesk safíru a tajemného útočníka. A nemyslíš, že je to možná jedna a ta samá osoba?"

"Ne-" Rin v polovině věty podivně ztuhl a otočil se. Právě včas, aby se stačil vyhnout úderu a nebýt gilotinován protivníkovým mečem. Okamžitě přešel do protiútoku a ostří o sebe nebezpečně zazvonila.

"Docela dobrý postřeh, Šestko!" zašvitořila maskovaná osoba a pohodila nad ramena dlouhými rovnými černými vlasy.

"Trojko...ty ještě žiješ?"

"Co tak zklamaně?"

"Anastasia tě měla roztrhat na kousky! A tvé kamarádíčky taky!" zavrčel služebně starší postrach.

"Asi...kdyby nás chytila...ale co ona nevidí, to mě nebolí, ne?" Trojka se dramaticky odmlčel a upřel pohled na Ilse.
"Vida...ona o nás ví, Šestko?"

Rin přikývl.

"Tak to bohužel… Pojď sem, děvče. Nebude to nějak moc bolet, uvidíš světlo a ve světě mrtvých spoustu mírovládců, to stojí za to, ne?"

"Chcete mě zabít!" uvědomila si dívka šokovaně. Nic nechápala, a tak ji to zjištění připadalo docela normální. Já vlastně chci zemřít...klid, toužím po klidu...nebude to bolet...určitě ne...

"Bystrá holčička. Zemřeš hned tady a tví přátelé tě budou pokládat za oběť válek gangů. Ou, chudinka… zapletla se do něčeho zlého...a tak podobně. Jak se jmenuješ?"

Její mysl posedl klid, který ještě nezažila. Vůbec nepřemýšlela. Existovala jen slova toho muže v masce a ta říkají, aby umřela. Dobře tedy. "Ilsenilia..." zašeptala odevzdaně.

"Ilse...takže..." Povšimla si, že ta zvláštní osoba teď míří mečem přímo na ni. To nevadí. "...nejsem sadista, jako Šestka nebo Osmička, takže to ukončím rychle. Neboj se." Nebojím se... Pak si ale něco uvědomila. Jeho slova neslyšela. Zněla jí v hlavě.

Uskočila vzad, překvapivě souběžně se svým protivníkem. Ten uhýbal před čepelí, která nepatřila jemu...

"Teď jsem si vzpomněl, že tě nemůžu nechat ji zabít. Zachránila mě, což logicky znamená, že ji musím porazit v souboji na život a na smrt." prohlásil Anarďan a nadále mířil špičkou meče na svého kolegu.

"To není vůbec logické!" zaprskala Ilse, pořád trochu mimo.

Vypadalo to, že Trojka přes enormní záchvat smíchu úplně ztratil na nějaké vraždě zájem. "Porazit v souboji? Tohle kuře? Uzvedne to vůbec nějakou zbraň?"

"Počkej si...a mezitím, nechceš trošku rozkrájet? Jsem dosti znuděný a už dlouho netekla žádná krev, což mě frustruje..."

"Eh...toho se raději nezúčastním...musím najít Lesk safíru dříve, než ty a další Anastaziini psi...jak se říká- kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jen si musím dávat pozor, ať nenarazím na Osmičku, to by mohl být problém..." zamyslel se nepřítel, otočil se, zamával a přemístil se pryč.

Mezitím

"Myslím, slečno, že jste v pěkné pasti!" zhodnotil situaci mladík už trochu veselejším tónem.

Od chvíle, kdy se mu přece jen povedlo doběhnout ke zdi, kde skrývali místní mafiáni záložní revolvery a jeden vylovit, už se rozhodně necítil tak zoufale. Obrátilo se to v jeho prospěch a neznámá s tváří zakrytou černou kuklou a tmavě modrou šálou kolem krku se bude muset vzdát. No, tohle si alespoň myslel...

"Já s vámi nesouhlasím. Mám rozkazy a ty splním." pronesla bezvýrazně.

"Mně jsou vaše rozkazy ukradené, prostě nepřipustím, aby mě někdo zabil jen tak z rozmaru na ulici!"

"Ukradené...kdo je zlodějem?"

"To byl řečnický obrat, tak se to říká!"

"Rozumím. Lidé se neumí vyjadřovat přesně a přímě." tasila nůž.

"Slečno, já vás zastřelím!"

"Mám dojem, že vdaná žena má titul ,paní´, nikoli ,slečna´, takže mi tak přestaňte říkat."

"Dobře, tak ,paní´! Ale proč byste mě vůbec měla zabíjet?"

"Jste tak hloupý? Před chvílí jsem to říkala. Mám rozkazy."

"Copak jste vojačka?!"

"Ne. Nájemná vražedkyně."

"Super, ještě lepší. A proč vás někdo najal zrovna na mě?!"

"Čistíme město. Nakažení musejí být eliminováni, aby jich nepřibývalo."

"Vím, co řekl ten kloboučník! To vy jste ten vir vypustili!" Už mu pomalu docházely nápady, co říkat. Ale musel pořád mluvit, hrát o čas, zdržet ji...nepochyboval, že bude nucen tu pistoli použít, ale rád by se tomu vyhnul.

"Už nemůžu marnit čas ani o minutu déle. Pan Osmička mě potřebuje." pronesla neznámá ledově a s čepelí odrážející sluneční paprsky se blížila ke své oběti.

Ovšem mladík se nehodlal dát zadarmo. Vyděšený, třesoucí se a zoufalý stiskl spoušť. Kulka zasáhla prastarou bytost doprostřed hrudníku, tam, kde by měla mít plíce. Ji to však ani nezpomalilo. Člověk křečovitě svírající zbraň hrůzou vykřikl a vystřelil znova. Stejný výsledek. Na povrchu se začínala objevovat červená krev, která prosakovala přes úbor zapomenuté královny.

Už se loučil se životem, když v tom se před jeho očima mihla silueta dívky na pohled jen o několik let starší než on. Její černé oči ho probodávaly vyčítavým pohledem a tmavě zelené vlasy jí vlály kolem tváře. A pak vlivem nekontrolovaného přemístění ztratil vědomí.

"Neirene, už jsi vzhůru?" dolehl k němu hlas. Ucítil známou vůni léčivých aromatických svíček a okamžitě si uvědomil, kde je. Ošetřovna. Pod bytem jeho rodiny. Tam, kde ho přivedli z pokraje smrti.

"Omlouvám se..." zašeptal malátně.

"To bys měl! Pro příště- když řeknu:, zůstaň ležet´, tak uděláš co?!"

"Zůstanu ležet..."

"To nezní moc přesvědčivě!" vyčetla mu majitelka obchodu se zbraněmi- provizorně přeměněného na ošetřovnu. Ostatní pacienti buďto spali, nebo je ignorovali.

"Slibuji, teto Kiaro..."

"Stejně je to divné. Kdybych přišla o pár minut později, rozřezala by tě na kousky. A já...já cítila jen tebe. Tvůj strach. Ne ji. Skrývala svou auru...úplně dokonale...dokonce ani z takové blízkosti jsem nic nerozpoznala..."

"Děkuji za záchranu."

"Nemusíš být vděčný, vaše matka by mě přišla ze záhrobí strašit, kdybych dopustila, aby se tobě nebo tvé sestře něco stalo. Navíc, já ochráním každého. Každého."

Kdyby takovou větu pronesl kdokoli jiný, všichni by ho pokládali za příliš sebevědomého a naivního idiota, ovšem z úst lady Kiary to každý akceptoval, bral to jako nezpochybnitelnou pravdu a dokonce jim to dodávalo útěchu. Slunce zapadá a vychází, k dýchání je vzduch a dokud bude záhadná léčitelka poblíž, nic se nám nemůže stát. Zákazníci její "zbojnice" si nedovedli představit, že by existovalo něco, před čím by se musela sklonit. Chodili za ní s nejrůznějšími problémy a většinu z nich dokázala vyřešit na počkání.

Neiren se nejistě usmál. Ani monstra se šálami, "evidentně prokletí", jak se sami nazvali, nezmůžou proti lady Kiaře nic. Tedy, doufal v to.

Mezitím

"Měl bys něco sníst." mávala mu před obličejem jablkem kradeným ze školní jídelny.

"Mrtvoly nejedí. Sakra, chci bojovat...s kýmkoli...měl jsem rozsekat Trojku..."

Dívka nasadila trochu zlomyslný úsměv. "Vidíš, a já měla být na hodině, a také si z toho nic nedělám!" Svůj bezstarostný tón naprosto hrála. Tehdy před pavilónem...to nebyly její myšlenky...a hlas toho neznámého útočníka slyšela přímo v hlavě...určitě se jí to nezdálo... No, a přinejmenším to, že se musela krčit v přístěnku na košťata s krvežíznivým šílencem, kterého nesměl nikdo najít...a tím pádem nesměli vidět ani ji, což jim v praxi vynášelo doufání, že příští hlídku nenapadne zkontrolovat košťata.

"Vypadala jsi pěkně mimo...co se tam stalo?" změnil Rin najednou téma.

"Já...on...cítila jsem takový klid...a sluneční paprsky..."

"Asi je pozdě ti říkat, že Trojka je telepat, že? Umí číst, měnit, ovládat myšlenky, hrát si se vzpomínkami a dokonce probudit nějakou duševní chorobu...je docela dobrý, ale v porovnání se mnou je to slaboch. Měl meč, ale víš, že s ním neumí moc zacházet? Nosí ho jen tak na strašení protivníků."

Blondýnka ho ale už moc neposlouchala. "Pomůžu ti...pomůžu ti najít Lesk safíru, ať to stojí, co to stojí."

"Co?!"

"Nevím, jestli budu nějak užitečná...ale udělám pro to cokoli."

"Proč?!"

"Protože chci, abys ty i tvých devět starobylých přátel zmizeli co nejdříve z města- a z mého života. Nepatříte tady."

Anarďanovy oči potemněly a rozsvítily se zlostí. "MY určujeme, kam patříme..."

…..

"...nepatříme nikam, takže zároveň všude." prastarý černokněžík se šílenecky culil.

"Filosofie je pěkná věc, Osmičko, ale prosím, poslechni si mé hlášen-"

"Jo, jo, já vím, co chceš říct. Kdo toho spratka zachránil?"

"Nevím. Byla rychlá."

"Byla?"

"Rozhodně se jedná o ženu s na ramena dlouhými tmavými vlasy a civilním oblečením."

"A její aura?"

"Silná. Necítil jsi ji?"

"Vždyť víš, že můj senzor na aury je uhm...trošku...lehce..."

"Neexistující?"

"Tak by se to dalo taky říct..."

"Měl bys trénovat, jednou by tě to mohlo stát existenci- mé vnímání aur je tak dokonalé, že mi nahrazuje zrak! Ponořila jsem se do toho tak, že před sebou nějak prostě vidím přesnou podobu některých objektů, ačkoli mám zakryté oči..."

"Stejně je to k ničemu. Nezáleží na tom, jak moc přesně detekuješ auru protivníka, když mu tím neublížíš. Telekinezi, vědu, alchymii, hbitost a starý dobrý mozek to nenahradí, věř mi Tudy vede cesta k ovládnutí světa!"

"Tvůj názor ti neberu. Jen, ta žena může být vážně nebezpečná-"

"Pronásledovala jsi ji alespoň?" přerušil ji se zamyšleným lišáckým úsměvem.

"Ne, okamžitě jsem běžela najít tebe."

"No, nevadí. Budeme dále napadat obyvatele města a ona se ukáže znovu."

"Ale musíme být nenápadní...jinak bychom mohli přilákat pozornost mírovlády!"

Osmička okamžitě zpozorněl a po chvíli se usmál ještě víc. "To by bylo fantastické! Ano! Koupíme nějaké rachejtle a pokaždé vypálíme nějaký krásný ohňostroj, ať si nás lidé všimnou!"

"Jsi šílenec…" konstatovala starobylá královna tiše.

"A nejen to! Také budoucí vládce světa a nejlepší ďábelský vědec, co kdy chodil po téhle planet-"

"A chvástání ti taky jde." pozvedla obočí žena a sklonila pohled k zemi.

"Co se děje, Dvojko?"

"Naše mise. Zabíjíme nemocné, ale proč bychom je místo toho nemohli vyléčit?"

"Ále…pozůstatek sentimentu? Lituješ je? Chceš je zachránit? Směšné! Chováš se jako nízká cítící bytost, mám tě za to potrestat?" zasmál se ledově.

"Ano, jak si zasloužím. Potom mě čeká ještě mučení od lady Anastassii-"

"Prosím tě, to byla jen řečnická otázka a navíc jsem to ani nemyslel vážně! Kdyby ses zranila, musel bych pochytat zbytek těch much sám a to by byla otrava. Navíc si musím ještě něco zařídit. A k tvému návrhu- zamítá se! A děkuj mi, že jsem se to nerozhodl nahlásit. Copak neznáš Druhé pravidlo?"

"Znám, pane. Omlouvám se. Byla jsem na chvíli přemožena, ale už jsem v pořádku. Na rozdíl od Šestky."

"Co je s ním?"

"Jeho síla klesla. Přesně o polovinu. Určitě to udělal…moc mluvil…"

"To už je celý on. Běž a zanes mu jeho masku. Já mezitím uskutečním jeden ze svých podlých plánů a půjdu se představit jedné velmi zajímavé osobě. Uvidíme se!" ledabyle zamával a dal se na odchod.

"Jinými slovy se jdeš flákat a ignorovat naši misi, že?" konstatovala Dvojka, ale její nadřízený už neodpověděl.


Mezitím

"Odpor je marný!" procedila Ilse mezi zuby netrpělivě.

"Jak si troufáš mi rozkazovat, ty malá lidská holko?!"

Blondýnka ho obdařila dokonale falešným laskavým úsměvem. "Zachránila jsem ti život, vzpomínáš, ty jednooká prastará příšero?"

"No jo...ale to ještě neznamená...můžu tě kdykoli zabít, ani to nepostřehneš!"

"Pokud jsi takový ubožák, tak tas meč proti bezbranné dívce, které dlužíš za záchranu..."

"Zatraceně...to je fakt..." zamyslel se Anarďan. "...ale to ti ještě nedává právo odvléct mě k té vaší-"

"Tety Kiary se nemusíš bát!" přerušila ho středoškolačka nadšeně. "Je to nejlepší léčitelka v okolí! Podívá se ti na to tvé zranění ze včerejška a možná ti i pomůže s hledáním Lesku safíru!"

"Tety...Kiary?"

"Tak jí já a bráška říkáme, protože ji známe už od narození a vždycky nám tolik pomáhala...není to naše biologická příbuzná."

"Nechci tam jít. Nedostaneš mě tam."

"Ale...potřebuješ lékaře! Není možné, aby ses s takovým zraněním vypořádal sám jen pomocí regeneračních reflexů za jeden den!"

"Dej mi pokoj!"

"Hele, na to, že se ti snažím pomoct, jsi teda hodně protivnej!"

"Já se tě o žádnou pomoc neprosil!"

"Tak fajn...můžu odejít..." dívka se podívala k zemi a když zase zvedla zrak, oči jí plály zlostí. "...ale kdo tě provede po městě? Pochybuji, že si takový ptačí mozeček jako ty zapamatuje spleť dainginských ulic- za to já tady žiju od narození! A odkud vezmeš peníze?! Kdo ti vysvětlí princip městské dopravy, aby ses už nepletl pod kola?! Až narazíš na nějaký vzkaz, kdo ti ho přečte?! Máš někoho dalšího, kdo má osobní zájem na tom, abys nalezl tu safírovou blbost a bude ti krýt záda, až půjde do tuhého?! Tak co, nevděčný jednooký blbečku?!"

Válečník si pohrdavě odfrkl. "Pche! Jen si běž, husa jako ty je stejně v boji dobrá tak akorát jako návnada..."

Ilse se otočila na podpatku a odešla.

"Blbá lidská holka..." zasyčel Rin a kráčel na druhou stranu. Všiml si dvou světel blížících se k němu. Nevěnoval jim pozornost a dál se zaobíral svou uražeností. Ostatně, jak by mu nějaká světla mohla ublížit? Dále už jen slyšel zoufalý klakson, hlasité zaskřípání brzd a náraz ho zbavil vědomí.

Čtvrtý díl vysvětlovacího článku

21. prosince 2014 v 22:10 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Zjistila jsem, že mě strašně moc baví psát vysvětlovací články...tenhle je už čtvrtý a navazuje na tento, tento a tenhlencten. Chtěla bych moc poděkovat, že se to namáháte číst a že se vám to líbí. Je to pro mě opravdová pocta. Pokud byste měli nějaké otázky, ráda zodpovím v komentářích. Mimochodem, pozor! Polovinu článku zabírají opravdové pitomosti!

Tak, teď už znáte nejmocnější národy, máte přehled o typech bytostí a víte, kterým sektám se rozhodně nedostat do spárů. Teď už vám zbývá jen vědět, kam se s trochou smůly můžete zatoulat!

Planety
Samozřejmě, Saraha není jediná planeta v jistém rameni galaxie. Pojďme si představit i ty ostatní, které se Sarahou nějak souvisí!

Proxima

Kde je? Náhodou, Proxima leží docela blízko Země. U hvězdy Proxima Centauri. Navíc, pokud se pohybujete kolem roku 2 000 pozemského letopočtu (plus mínus pár milénií), je to i jedno z nejbezpečnějších míst v galaxii. Takže neváhejte, pokud máte v práci pauzu, zaleťte si pro výbornou proximijskou kávu.

Kdo tam žije? Humanoidní Proximiané- z velké části nelytia. Vládne tam docela ošklivá plutokracie, ale spíše stupidní, než jakkoli vražedná. Oficiálně je u moci rod Proximijských, kteří jsou nějak přes osmdesáté koleno vzdáleně příbuzní se Sarahsko-Gamiére.

Proxima v první epoše: Ups, tak to už tak pěkná turistická destinace není. Proxima bývala v první epoše úplně jiná, než je teď. Bývala to bašta pirátů, nájemných vrahů a válečníků (něco jako dnes Saraha- myšleno ten stát, ne planeta). Se svými špičkovými loděmi tyranizovali celý známý vesmír. Bojovali proti Istaně i Starlandii (to byla v historii jediná událost, kdy tyto velmoce spojily síly- dlouho to ale netrvalo, protože Istana opustila svou vesmírnou flotilu...a dál už to znáte) a dokonce zvítězili.

Proxima v druhé epoše

Chystáte se na prázdniny? Leťte na Proximu! Je tam mnohem tepleji než na Malamigu a mnohem více věcí k zakoupení než na Saraže! Nebo chcete něco koupit? Je jedno co, proximijské obchody to zaručeně budou mít! Od narozeninového dárku babičce, přes galaktickou literaturu a umění, po soupravu zbraní k ovládnutí každého světa! A pokud nakoupíte v hodnotě nad milion sarahských zlaťáků (pokud jste opravdu nutně pozemšťané, dobře, Proximiané berou i dolary- jen se na vás budou tvářit mírně nevrle a možná, možná vám ani nenabídnou kartičku zákaznického klubu!), dáme vám i slevu! Pokud jste VIP zákazník (k čertu s jménem, zásluhami a původem- přijďte s co nejvyšším počtem zbraní a rozhodně vás budou oslovovat "vaše výsosti"), odpustíme vám dokonce i poštovné!

Kromě toho, že jsou brilantní (a nadšení) obchodníci, platí Proximiané za nejlepší výrobce vesmírných lodí v galaxii. Ovšem, jakožto pacifistická planeta produkují už jen obchodní, vědecké a výletní bárky, takže svou objednávku na flotilu těžkých křižníků budete bohužel muset předložit někomu jinému. Je nám líto.

Mbdlenhos

Kde je? Pokud tuto otázku položíte centrální dainginské databance, dostane se vám následující obsáhlé odpovědi: "Nevím." Bohužel není to chyba Dainginu, trosky Mbdlenhosu opravdu zmizely. Dobře, občas je někdo znovuobjeví, jenže nikomu už nestojí za to, aby je zaznamenal do nějaké mapy.

Obyvatelstvo Mbdlenhosu
Mbdlenhosané jsou (spíše byli) opravdu unikátní humanoidní rasa. Na první pohled byste je poznali podle modrých ornamentů na kůži, které je ovšem zdaleka nepokrývají celé, většina Mbdlenhosanů mívala pouze nějakou tu modrou hvězdičku na obličeji.

Většině Mbdlenhosanů bylo už od mala vtloukáváno do hlavy, že jsou něčím lepší, než ostatní humanoidní bytosti. Je pravda, že jsou přinejmenším velmi odlišní. Rozdíl je ve způsobu myšlení. Na Mbdlenhosu neexistují vtipy a sarkasmus, ale ani lži a neupřímnost. Neznají ani řečnické otázky. Za další obrovský rozdíl se považuje vrozený přístup těhle bytostí k partnerské lásce- sami Mbdlenhosané o sobě hrdě prohlašují, že "znají pouze lásku, nikoli zamilovanost" a fyzická přitažlivost pro ně většinou hraje velmi malou nebo žádnou roli. Kdyby si Mbdlenhosan/ka zvolil/a za životní lásku člověka (Mbdlenhosané nazývají každý humanoidní druh kromě sebe samých "člověk"), bylo by to na Mbdlenhosu považováno téměř za vlastizradu a dotyčný/á by pravděpodobně byl/a vyloučen/a z mbdlenhosské společnosti.

Mbdlehnosané existovali pouze v první epoše. V druhé již ne, protože potomstvo těch několika stovek, co přežilo zkázu Mbdlenhosu, se smísilo s lidmi a mbdlenhosanské znaky (třeba ta imunita proti humoru) téměř vymizely.

Zánik Mbdlenhosu

Pozor, tady se asi bude vyskytovat větší-menší spoiler k povídce Klaustrofobie. Ale ta stejně vychází jednou za půl roku, takže když si teď přečtete největší tajemství hlavní postavy, pravděpodobně to stejně zapomenete.
No, zánik Mbdlenhosu de facto způsobil (nebo alespoň urychlil) jeden z posledních starlandijských císařů, Raxenil Star. Na planetě se totiž rozhořela občanská válka (dobře, tak za to Raxenil opravdu nemohl), ovšem obě strany se domáhaly galaktických spojenců. Obě nezávisle na sobě poslali příšerně patolízalskou zprávu panovníkovi Starlandie, s nabídkou velmi dobré finanční odměny. Žádali pokročilé nukleárně-biologické zbraně.

Kdybyste byli Raxenilem, co byste dělali? Přistoupili na nabídku toho, kdo slíbil dát víc? Odepsali něco ve smyslu, že nepomůžete nikomu, protože je to nelidké používat tyhle zbraně na mbdlenhosské civilní obyvatelstvo, že je válka špatná a že by ji měli zastavit? Ten blbeček neudělal ani jedno. Přislíbil pomoc oběma frakcím (samozřejmě tak, aby se o tom navzájem nedozvěděly) a nechal si zaplatit od obou. Ty zbraně jim poslal, oni s nimi vyhladili devadesát procent obyvatelstva a poškodili stabilitu planety tak, že se chystala vybuchnout.

Na to Raxenil reagoval tak, že rychle odletěl na Mbdlenhos, aby přerušil kontakty s oběma stranami a přikázal jim, aby se o něm nikde nezmiňovaly. Samozřejmě, že musel utéct, aby si zachránil holý život a povedlo se mu odletěl jen o fous- planeta mu explodovala přímo před očima. To je i důvod, proč se Raxenil Star po své smrti ocitl v Zemi ještě mrtvějších, kde měl strávit deset milénií (což je oproti trestům některých jiných úplná chvilička), ale nakonec tam zůstal více než třikrát déle (ne protože by se mu tam líbilo, ale protože ho tam drželi sourozenci Istanští- napřed Alezallen, pak i Anaotteka, ovšem za Anaottečiny vlády se mu už povedlo zlomit Stín a dostat se odtamtud).

Bayangan

Bayangan není planeta. Je to jeden z několika desítek měsíců Sarahy. Ovšem, nepředstavujte si ho špatně! Bayangan není obyčejný měsíc, nýbrž měsíc naprosto divný. Zaprvé, neobíhá kolem planety. Tak jak tedy, ptáte se asi- jak může měsíc obíhat jinak? To je jednoduché- krouží nad planetou. Přičemž jen nad jediným místem, takže když se planeta otáčí kolem své osy, Bayangan ji přirozeně následuje, ale přitom ještě dělá taková malá kolečka- nad územím států Saraha a Jižní Anard. Teď vás asi napadlo- co je to za blbost, měsíc obíhajcí jen nad dvěma státy! Ovšem, pravděpodobně jste nevzali v potaz tři věci- zaprvé, Bayangan je maličký. Vážně, miniaturní. Zadruhé, ty dva státy jsou naopak obrovské. Rusko proti nim působí jako trpaslík. A třetí věc? Tenhle svět není logický. Jinými slovy, na Saraže je možné prostě všechno, fyzikálním, chemickým a rozumovým zákonům navzdory. Ovšem, tenhle argument moc nepoužívám, protože preferuji špetku logiky ve svých výmyslech (asi pětinu z celkového obsahu).

Civilizace na Bayanganu je opravdu archaická. A moc se nemění. No, není divu, když tam žije přibližně jen deset tisíc bytostí. Největším problémem Bayanganu je ovšem politika (ano, ani populace početná přibližně jako třicetina obyvatel Ostravy se nedokáže nad ničím shodnout), takže se měsíc potácí v neustálých občanských válkách. Začalo to jiným sporem- "boj" (nikdo nakonec nezkřížil meče) o autonomii Bayanganu, který kdysi patřil k Saraže (k té planetě, ze státního hlediska k Neviditelnému království). Už hrozilo, že se vojska NK a bayanganských sil střetnou, jenže pak politici dojednali splnění bayanganských podmínek a měsíc byl osvobozen- aby tamější obyvatelné nemuseli válčit s kolonisty a mohli se místo toho vesele pobíjet mezi sebou.

Tarilia

Tarilia je dějištěm povídky Ten, kdo prodal svět. Lávová planeta, kde zbytky národotvorných bytostí žijí jen s podporou přístrojů a všechno ostatní vymřelo (ono se to na lávových planetách ostatně přežívá velmi těžko). Vládne tam rod Starových- ano, a jsou to úplně ti samí Starovi, jako ve Starlandii, akorát že jiná rodinná větev, není to shoda jmen. Zpustošení planety (nebývala lávová vždycky) je dílem jednoho obzvláště bezohledného arogantního blbečka Nella Stara, ale o tom už pojednává povídka.

Světy pro mrtvé

Nemůžete se tomu vyhnout. Nesmrtelnost neexistuje. Takže jistě uznáte, že z toho důvodu není ve světech pro mrtvé nikdy nudno a pusto- pro sarahské obyvatelstvo dokonce existují rovnou čtyři (pracuji s teorií, že by každá obydlená dimenze měla mít své vlastní světy pro mrtvé, protože jinak by nebylo v ničích silách něco tak obrovského uhlídat).

Co zlého jste kdy provedli? Že jste ve školce ukradli lízátko? Zalhali jste o tom, jestli máte ten domácí úkol? Ále, ignorujte to. Pokud byste byli Saražané a nikdy jste nikomu vědomě doopravdy neublížili ("vědomě" neznamená "schválně". Je jedno, že jste třeba nechtěli, aby vaše jednání mělo zničující dopad. To je polehčující okolnost, ale ze seznamu vám to tu věc neodpáře. Stačí, abyste v koutku duše věděli, jaké následky může vaše jednání mít, a už je to v kategorii "vědomě"), tak vás pravděpodobně čeká:

1. Země mrtvých
To je nebe. Tady jste na dovolené, než přijde čas pro vaši reinkarnaci. Jak to tam vypadá? Těžko říct. Každá duše dostává "svůj koutek", který vypadá přesně tak, jak si představuje nejkrásnější místo na světě. Ano, ta dimenze je nekonečná, přesto tam vzdálenosti nic neznamenají a duše se mohou navštěvovat. A co vás tam čeká? Úplně všechno, co máte rádi (a koho máte rádi, pokud je ta osoba ovšem také mrtvá- pokud není, můžete tam na ni počkat), plus několik otravných mírovládců. Je to opravdu výborné místo- přinejhorším alespoň motivace, proč se chovat hezky.
Můžu vás uklidnit, v takovém nádherném, klidném, až nudném místě se žádná má povídka neodehrává, protože všechny moje postavy jsou buďto živé, grázli, nebo justiční omyly mírovládců.

Zabili jste někoho? Týrali jste někoho? Nechali jste se ovládnout chamtivostí? Spáchali jste sebevraždu? A mnohem více, je opravdu spousta věcí, které vám zajistí jízdenku na vlak, kterým jste se tedy rozhodně nechtěli projet...ten vlak jezdí do:

2. Země ještě mrtvějších

Jednou umřete. A můžete být mrtví- nebo ještě trošku mrtvější. Ten druhý případ nastane, když žijete svůj posmrtný život v téhle velké věznici.

Ale nebojte. Každý má šanci...na druhou šanci. To znamená, že vám mírovládce, který posuzoval, jestli si zasloužíte trest či ne, vyměřil délku pobytu a až ji přesáhnete, můžete ve většině případů jít rovnou cestou k reinkarnaci. Tohle místo vás totiž nemá zničit, ale napravit. Donutit vás litovat, donutit vás si uvědomit spoustu věcí a ačkoli si po reinkarnaci stejně nebudete vůbec nic pamatovat, ve vašem podvědomí ta lekce zůstane. Ale neradujte se ještě. Tohle místo má opravdu drsné metody, takže to bude bolet. Hodně.

Navíc, můžete také patřit ke čtyřem skupinám, které tam uvíznou navěky. Pokud jste tak zkažení, že jste úplně imunní vůči citům, lítosti a soucitu, patříte do první skupiny a posedíte si tam tak dlouho, dokud se nezlomíte- takže nějakou tu věčnost. Uznejte, nemůžou vás pustit z nápravné věznice, pokud nejste napraveni. Pak vás mohou ještě chytit Démoni, ta sekta, o které byla řeč v minulém článku. Au, au, to vám váš pobyt v tomhle horrorovém rezortu taky pěkně prodlouží, neboť se Stínem v hlavě (za předpokladu, že byste dokázali utéct) vás stejně nevezmou do vlaku (ten vlak totiž duše i odváží). Pak se vám může stát velmi, velmi nepěkná věc- narazíte na někoho, kdo vaše duševní tělo promění v kuličku energie a tu vztřebá. Jinými slovy, budete snědeni. To vás sice nezničí, ale budete čekat v těle vašeho požírače, dokud nepropustí jeho- a to se pěkně načekáte, protože ti, kteří získávají sílu požíráním duší, patří obvykle do první skupiny a nepůjdou ven nikdy. Čtvrtá skupina je nejvzácnější- to byste museli být Sarahsko-Gamiére a porušit Úmluvu (=zabít nějakého svého příbuzného).

No, ale jakmile se tam ocitnete, rozhodně budete litovat, že jste tam vůbec vlezli. Polovina vašich spoluvězňů vás bude ignorovat (protože je zoufalství zbavilo schopnosti vímat svět) a ta druhá se vás bude snažit zabít. Hodně štěstí, protože přes vaše duševní tělo cítíte bolest a může být dokonce i zničeno- to se znovu objevíte na vlakové stanici, jenže bez jakýchkoli vzpomínek. Žít budete pravděpodobně v plechovém...domě...no, spíše ve velké plechovce, které jsou všechny stejné a nebudete si ji moct ani nijak přizpůsobit, protože sousedi by vám naprosto cokoli okamžitě ze závisti zničili.
Vaše nové město se jmenuje Prostor zoufalých duší (ale všichni mu říkají Zoufalcov) a jsou tam jen špinavé ulice, špinavé obytné plechovky a ještě špinavější obyvatelé (ovšem, když se zatouláte do nějaké luxusní čtvrti, najdete tam i pár špinavých barů, kasín, nevěstinců a dalších veřejných budov, které byste čekali ve špinavém městě).

Brzy po příjezdu byste zjistili, že Země ještě mrtvějších se skládá hned ze tří typů povrchu- plechu, bahna a prachu. To bahno je mírně jedovaté, plech rezivý a po prachu se nedá chodit, za to ho ale budete hojně dýchat (někdy se přes něj ani nedá vidět) a možná budete mít tu smůlu, že spadnete do prašné propasti, což je něco jako tamní moře, a tam se dozajista utopíte.

Ještě na jednu věc můžete narazit- syčavky. To jsou takové na první pohled roztomilé bytůstky, podobné kočkám, jenže menší a a dvakrát větším nadýchaným ocasem. Pořád syčí a můžete je poslouchat místo cikád. Nenechte se však zmást. Jsou tam místo dozorců a umí neposlušným trestancům způsobit hodně nepěkné věci.

Život v Zemi ještě mrtvějších je hlavně jedna velká zkouška. Když živoříte v Zoufalcově, vidíte v horizontě za pachovou propastí obrovskou věž patřící králi (/královně) Démonů a budovy výcvikového střediska a zábavního centra, které vypadají mnohem lépe, než vaše plechovka. Zatoužíte po životě Démona? Po luxusu (představte si to- oni nebydlí ve špinavých plechovkách, nýbrž v čistých!), který mají k dispozici? Ačkoli tím odsoudíte svou duši? Ale i pokud podlehnete pokušení, je také otázka, jestli se tam vůbec dostanete. Cesta ze Zoufalcova po křehkém kostěném mostě není snadná. A pak, pokud vás Démoni přijmou! Pokud ne, sami Istanští sice vaši duši nezkonzumují (ani Alezallen, ani Anaotteka), ale některý z jejich generálů určitě. Samozřejmě, můžete být i opačný případ. Že si pro vás náborové jednotky přijdou a přijmou vás mezi Démony, ať chcete, nebo ne.

Cestu do paláce krále Démonů ovšem můžete podniknout ještě z jednoho důvodu. Máte nějaké přání? Chcete nějakou informaci? Nebo by se vám líbilo, kdyby váš otravný soused prostě...zmizel? Výborně, pak je jen jedno místo, kam se obrátit. Ale pozor, Alezallen není zlatá rybka, v devadesáti procentech vaši objednávku ani nepřijme...protože jednoduše nemáte čím zaplatit. Většinou si nárokuje to, co považujete ve svém životě za nejdůležitější, nebo něco, co uzná za důležité on. Takže pěkně uvažte, jestli vám to za to stojí...ale navíc se ještě můžete nešťastně trefit zrovna do chvíle, kdy má vládce pekel moc práce, nebo mu váš úkol bude prostě připadat moc nudný.

Ovšem, nemusíte být hříšná trestaná duše (nebo justiční omyl), abyste se sem dostali. Občas, jednou dvakrát za dekádu se stane, že nějaký idiot sám požádá o jízdenku do Země ještě mrtvějších, jen aby se tam porozhlédl a zase vypadl, nebo aby někoho navštívil. Nebo vás nějaká krutá duše prostě přemístí. To se také může stát, protože pokud jste dost silní a máte dostatek štěstí (smůly), můžete se přemístit do Země ještě mrtvějších, ovšem už ne ven. Takové duše dostávají do ruky svíčku...a plamen té svíčky nesmí zhasnout, jinak by tam už musely navždy zůstat. A není to jen svíčka- celá taková duše svítí (jednoduše proto, aby byla nápadnější a ostatnímu obyvatelstu ji nedělalo problém najít a umučit, nebo sežrat- energie z "živých duší" (tak se svítícím říká) je prý neobyčejná pochoutka). Další "svítící" kategorií jsou mírovládci, jenže ti vyzařují vnitřní moc, takže jejich světlo trestance spíše pálí (hlavně Démony), než přitahuje. Bohužel pro ně (mírovládce) však jejich světlo časem pobytu v Zemi ještě mrtvějších slábne a musejí si jej doplňovat pobytem v jiném světě.

Mimoto, nejmocnější trestanci, se nazývají Nestvůry a je jich devět.

Jenže co s tím, pokud jste mírovládci? Rozhodně popotujete do třetího světa pro mrtvé a to někdy dokonce i přesto, že jste ještě nezemřeli (protože jakožto mírovládce si můžete všemi světy procházet podle libosti)...

Světlo

Tohle je pradomov všech mírovládců. Je tady všechno bílé- nikdo neví proč, buďto byla bílá nejoblíbenější barvou lady Kimony, nebo je to proto, aby každý vetřelec (neoblečený v bílé mírovládní uniformě) byl dobře vidět? Je to opravdu maličký svět, najdete tady jen ubytovny, výcviková střediska, kasárny, laboratoře a jednací místnosti. Všechny tyto ubikace neustále problikávají prostorem a poletují, k tomu ještě spousta mírovládců, prostě to tam vypadá jako v mraveništi, které někdo pocákal kbelíkem bílé barvy.

Ovšem, nemusíte být mírovládci, abyste si mohli užívat tu bílou smršť kolem. Stačí, abyste byli špičkovým vědcem, alchymistou, umřeli a přizvou vás téměř okamžitě do jejich laboratoří. Motat se po Světle mohou také blízcí (ale mrtví blízcí) mírovládců.


A poslední svět není moc obydlený. Zkrátka řečeno, když se vám povede dostat se ze Země ještě mrtvějších více (nebo méně) legální (ale neoficiální) cestou, uvíznete někde před branami Světla, v ničem.

Mezisvětí, nicota, prostě bílé nic

Tady bloudíte v bílé mlze...ale nejste zase tak moc ztraceni, můžete totiž kdykoli vkročit do Světla a pověsit se na krk nejblížšímu kolemjdoucímu mírovládci, ať vás pošle někam jinam. Ovšem, tohle většina obyvatel nemá v plánu. Jsou to totiž psanci a nezabloudili tam, nýbrž přišli zcela schválně, ukrývat se tam. Odtamtud se dá totiž dokonale sabotovat některé mírovládní akce a občas udělat výpad na centrální věž Světla, kde sídlí Hannah.

Hannina hlava je totiž cílem hned dvou nejpočetnějších a nejsilnějších armád, které se tam nasbíraly. Jednu vede Anaotteka Istanská a druhou Atherenes Istanský. Oba chtějí pomstít svého popraveného bratra (Alezallena), což by se jim možná i povedlo, kdyby spojili síly. Jenže jak je u sourozenců Istanských zvykem, to už dříve začnou padat sloni z nebe, než se usmíří...takže obě frakce útočí na Hannu samostatně a obě se stejným neúspěchem.

Konec seriózní části...
...aneb, připravila jsem si pro vás původ jmen některých mých postav. Vždycky uvedu dvě odůvodnění, proč jsem to jméno vybrala, jedno použité v příběhu a jedno upřímné. Některé uvedené postavy ani nebudete znát, ale alespoň vám to napoví, jak pitomě vybírám jména. Vím, že teď většinu svých postav dokonale zesměšním...ale jen do toho!

Istanští a Kiara
Alezallen
seriózní význam jména: Ze starého dialektu istanštiny by se to přeložilo jako "vládce měsíčního svitu"

jak jsem to jméno vymyslela doopravdy: Toto jméno pochází z...osmisměrky. Ano. Našla jsem "alezalen" v osmisměrce a zdvojila "l", aby to vypadalo dobře. Původně se mi to jméno moc nelíbilo a ani nevíte, jakou práci mi dalo se to naučit nazpaměť...

jak jsem vymyslela samotnou postavu: Velmi divně. Zdálo se mi o bitvě, která se odehrává na začátku Času trollů a věděla jsem v tom snu, že se tam jedná o nějakého černokněžníka a podle něj jsem pak dovymýšlela Alezallena.

Atherenes
seriózní význam jména: Opět starý dialekt istanštiny, tentokrát "opuštěný bojovník" (občas ti Istanští dostávájí opravdu pozitivní jména, že?). Ovšem, sám Atherenes přišel na to, že pokud se jeho jméno zapíše trochu jinými znaky, které mohou mít alternativní výslovnost, změní se význam na "ten, kdo shodí měsíc", což je další z mnoha náznaků toho, že byl vychován jen proto, aby zničil svého staršího bratra (Já vím, že o Atherenovi nebyla v Čase trollů ani zmínka, ale to je proto, že původní tři sourozenci Istanští nevěděli o Atherenově existenci- je to totiž sice Amarionův syn, ale nikoli potomek Arekianithy Istanské, narodil se až dávno po její smrti. Příjmení "Istanský" tudíž Atherenes nosí proto, aby poukázal na své spojení se svými polovičními sourozenci a na přísahu, že je zničí, kterou dal svým vychovatelům).

jak jsem to jméno vymyslela doopravdy: Skládání slabik. Ale zní to řecky, že?

jak jsem vymyslela samotnou postavu: Dostala jsem nápad, že by bylo přece skvělé, kdyby Alezallen měl ještě mladšího bratra a potřebovala jsem nějakou moralistickou a dobrotivou postavu do příběhů ze Země ještě mrtvějších, tak jsem ta dvě přání prostě spojila.

Kiara
proč jsem vybrala toto jméno?- Kdysi jsem se hodně zajímala o výstavy koček a na jednom seznamu účinkujících jedné výstavy jsem uviděla to jméno (byla to siamka a myslím, že vyhrála, mimochodem). Znělo mi to strašně dobře a okamžitě jsem "Kiara" pasovala na své nejoblíbenější jméno (to mi bylo jedenáct). Pak jsem na to chvíli zapomněla, vzpomněla jsem si až jsem rychle potřebovala pojmenovat nějaké mírovládce (Kiara napřed vznikla jen jako doplňující postava, co v jedné mé staré povídce pronese tři věty a jinak sloužila jen jako výplň do historie mírovlády, příběh o ní a Alezallenovi jsem vymyslela až asi rok poté).

Anaotteka a Annawaraka
odkud ta jména pocházejí?- Z osmisměrky. Našla jsem je hned po sobě a řekla jsem si, že by to byla hezká jména pro dvě sestry, nejlépe dvojčata. Dobře, tak ty dvě nakonec dvojčata nejsou, ale i tak...

seriózní význam jmen: Staroistanština. Anaotteka znamená "květina pomsty" a Annawaraka "zimní růže".

Athacamitha
seriózní význam jména: Zase staroistanština (kdo čeká u Istanských něco jiného?). Tentokrát "zářivá budoucnost" (pokud se ptáte, jak v příbězích objasňuji vznik těch jmen, at jednoduše- postavy, které chtějí někoho pojmenovat, prostě vezmou staroistanský slovník a skládají dohromady slova, která dobře znějí)

opravdový původ jména: No, tohle je důsledek nadměrného zírání do atlasu. Znáte poušť Atacama?

Některé ostatní postavy
Nilius
proč jsem vybrala toto jméno?- Opravdu nevím, jestli tohle jméno opravdu existuje, nebo ne. Pokud ano, mělo by být podle všeho německé, ale nemám proto žádné důkazy. Tím pádem bych to sice měla skloňovat jinak (2. pád- Niliuse), ale mi znělo lépe latinské skloňování (2. pád- Nilia).

Callisto
proč jsem vybrala tohle jméno?- Netuším. Prostě mi utkvělo v paměti, když jsem to slyšela a první co mé jedenáctileté já napadlo, bylo pojmenovat takhle nějakou postavu. Později jsem se dozvěděla, že "Callisto" se jmenuje jeden z měsíc planety Jupiter (čímž se ta postava ráda chvástá) a nedávno, že je to i existující lidské jméno-je to italské, myslím, pochází to z řečtiny a mělo by to znamenat "nejkrásnější", ale to jsem vážně nevěděla.

Madilim
To je indonézsky. Znamená to "temná".

Loro
Vida, "papoušek", teď nevím ale kterou řečí.

Keiam
Indonéžština, či filipínština. Znamená to "krutá", myslím.

To bude asi všechno, protože ostatní jména jsou buďto běžná anglická, nebo pocházející z osmisměrek, eventuélně vzniklé skládáním slabik.

Ale ještě mi zbývá v článku trošku místa, tak se s vámi podělím o pár "zajímavostí" (eh, existuje slovo "nudností"?), konkrétně formou nejzbytečnějších otázek ohledně Sarahy. Dobře, už můžete přestat číst. Tady už zmizely i poslední zbytky serióznosti.

Tak, jdu vyzpovídat sama sebe!
1. Která z tvých postav je nejsilnější?

Podle toho, jak to myslíte. Pokud po fyzické síle, tak asi Ryno Anardský, či Caroline Gamiérová (oba z Cest jinými světy). Pokud to myslíte obecně, pak asi Maya Jangová (Cesty jinými světy), protože její magická moc jí dává docela slušnou obranu proti všem typům útoků, takže se jí dá jen velmi špatně porazit. Dokonce ani Kiara by to v souboji s ní neměla lehké. Na druhou stranu, Maya je čarodějka, bojovat vůbec neumí, takže kdyby ji někdo zavřel někam, kde by nebyly žádné magické proudy, už by na tom tak dobře nebyla.

2. Umí Alezallen bojovat? (myslím zbraněmi, magií samozřejmě)
Ano, umí. Snaží se předstírat před svým okolím, že ne, aby ho v kritickém okamžiku podcenili a nebo aby od něj náhodou nechtěli, aby je chránil a zapojoval se do jejich bitev. Doopravdy je ale velmi, velmi rychlý, hbitý a mrštný, takže s dýkou v ruce by mohl porazit i dvacet dobrých protivníků bez toho, aby se zmohli na účinný odpor. Naštěstí je ale moc líný na to, aby své schopnosti používal.

3. Proč je na bráně démonského nádvoří v zemi ještě mrtvějších napsáno zrovna "nestoupejte syčavkám na chvost"?
To proto, že ačkoli to zní směšně, je to jeden z nejzákladnějších tipů pro přežití tam.

4. Proč musel Lianell le Xim Lei (vystupující v této povídce) zaprodat svou duši?
Udělal to pro přežití své vlasti. Starlandie byla velmi velká a nestabilní v jeho dobách- jakýkoli lehký útok ze strany sousedních zemí by ji zničil. Proto po generace starlandijská armáda zastrašovala- většinou svými supervojáky, kterých se bál snad každý. Ovšem jedna z nejsilnějších, bohužel také poslední supervojačka od armády odešla a dala se k mírovládě (Kiara) a náhradu se najít nepodařilo. Takže když někdo přišel s nápadem zastrašit sousedy tou děsivou zbraní, pro kterou byla základem lidská duše, Lianell neváhal. Ovšem, ironií je, že když pár let po té byla Starlandie doopravdy napadena, nepřátelé nejen že se vůbec nebáli, ale ona zbraň dokonce ani nebyla použita. Dodnes leží někde v dávno zasypaných archaických podzemních labolatořích na území Elsie a čeká, až ji někdo najde a zničí s ní svět. Takže jinými slovy, Lianellova oběť byla úplně zbytečná.

5. Která z postav je nejstarší?
Netuším, pořád vymýšlím starší a starší :) Samozřejmě lady Kimona, ale z těch více promyšlených asi Anastasia (z My, evidentě prokletí). Je asi tak třikrát starší než Alezallen, kterému je přes třicet tisíc let. Samozřejmě, že takové bytosti už nevnímají čas- rok je pro ně méně než sekunda a jejich většinou nejhlubším přáním je už konečně ukončit existenci.

6. V jakém povolání by se tvé postavy uplatnily, kdyby žily na naší planetě v 21. století? (prosím vás, ty otázky už jsou čím dál tím tupější. Počkejte si na další...)
Kiara- policistka
Rin Resike (z My, evidentně prokletí)- atentátník
Vanessa Anardská (Cesty jinými světy, Katastrofický konec,...)- mezinárodní zločinkyně (takže nějaká politička)
Alezallen Istanský- učitel chemie
Loro Buwitre (Katastrofický konec)- modelka
Lee Sarahský (Cesty jinými světy)- člen čísi ochranky, nebo vyhazovač
Deborah Sarahská (Cesty jiným osudem)- mírová aktivistka
Emexeiren- bytový návrhář
Christian VII. Sarahský (skoro všechny mé povídky, vyberte si)- televizní moderátor
Amarion- lektor tance a etikety

7. Jaká se na Saraže poslouchá hudba?
Podle toho kdy, kde a v jaké společnosti. Druhá epocha zná všechny naše hudební nástroje, západní národy používají i syntezátory. V Dainginu se mezi puberťáky rozmohla móda poslouchat zvuky kočkobotů.

8. Otázka, které se v komentářích nejvíce bojím- Proč sakra mají skoro všechny tvé mužské postavy dlouhé vlasy?
Protože se mi to líbí. Zdá se mi to elegantní.

9. Je Sarahský hrad opravdu nafukovací?
Dá se říct, že ano. Místnosti v něm pořád přibývají a není nikdo, kdo by ten hrad kdy prošel celý.

10. K Času trollů- takže Arekianitha Istanská a Caitlin byly nakonec jedna a ta samá osoba?
Bála jsem se, že to není jasné, tak jsem to zařadila sem. Odpověď zní "ano".

11. Další věc, co mi do Času trollů nevešla- kdo je Kiařin otec?
Aaron Star. Čekali jste to, že? (a ti z vás kdo ne, si to už beztak přečetli v předmluvě k jedné kapitole Hnusných krychlí) Bude to zmíněno v Hnusných krychlích, protože Nilius ví, že je Kiara jeho sestra.

12. Další nejasnost z Času trollů! Takže, jak to je s N-gil-ang, Ag-tai-tou a Ki-e-mim? Jsou sourozenci doopravdy, nebo si tak jen říkají, protože jejich lidé sourozenci jsou?
Ano, jsou bratr a sestry doopravdy. V 18. kapitole je to vyslepičeno přímo, ale jednoho může zmást, že v předešlých kapitolách tvrdím opak. To je ale proto, že oni si nepamatují nic předtím, než se stali ari-chi-ri-ka-mi-ari, takže to nemůžou vědět.

13. Kolik máš vlastně těch povídek?
Přibližně 36, ale většina je nerozepsaná- a většinu z té většiny se ani rozepsat nechystám.

14. Proč je nestvůr v Zemi ještě mrtvějších zrovna devět a co symbolizují?
Protože by bylo klišé, kdyby jich bylo deset :)

Každá z nich něco symbolizuje- základní utrepení či cestu k utrpení (jednoduše citové motivy, které vás mohou dostat do Země ještě mrtvějších).

Devátá je Lež. Drží patronát nad zradou, jedy, hady a udržováním rovnováhy (=myšleno třeba chůzí nad propastmi po úzkých lávkách, ne nějakou vyšší rovnováhu). Tento titul "člověk" dostane v momentě, kdy si před jméno vloží "král/ovna Démonů". První a nejsvědomitější Lží byl tedy Alezallen. Má za úkol podvádět, zrazovat, špehovat, sbírat informace, kout pikle, chovat nějaké ty hady, občas někoho otrávit a vést Démony (má prostě napilno).

Osmé je Zklamání. Ovládá slzy, pomstu, uvadlé květiny a další pobodně veselé věci. Zklamání má jednu pozoruhodnou vlastnost- zeslábne a onemocní, když narazí na něco/někoho, co/kdo ho nezklame. Nejslavnějším Zklamáním byl Callisto Carter (není divu, jeho život byla jedna velká tragédie, nemohl skončit jinde).

Sedmá je Nenávist. Má u sebe pistoli, které nikdy nedojdou náboje a prostřelí úplně cokoli. Kromě té šikovné pušky má vždycky k ruce symboly krve, dveří a umí v ostatních vyvolat hněv. Jako většina nestvůr má své panství k kobkách ukrytých pod několika desítek metrů hlubokou vrstvou prachu, ony kobky totiž poletují v prachové propasti. Díky tomu, že je takhle ukrytá, nedělá Nenávist docela nic a tím pádem se na tom postu moc "lidí" nestřídá. Jednou se však jedna naivní Nenávist přiblížila ke zkáze, když vyšla i s armádou na povrch Země ještě mrtvěších bojovat proti mírovládě a Démonům, jelikož ji (spíše "jeho", jenže říkáme "ta" Nenávist) k tomu přemluvila Loro Buwitre, do které se zamiloval. Protože však někdo, kdo nosí titul "nenávist" (oni se tak mezi sebou oslovují, proto to občas píšu s velkým písmenem), nemůže milovat, zeslábl, byl poražen a sežrán jinou nestvůrou.

Za šesté přichází Poslušnost. Divíte se, jak vás může poslušnost dostat do pekla? Snadno. Když jste polušní nějakým špatným ideálům, nebo když jste poslušní konzumu (z toho plyne třeba chamtivost)... No, Poslušnost a její sluhové nosí obojky a kromě toho mají patronát nad mučením, hypnózou a sladkým cukrovím (kvůli toho vedou spory se Lží, protože Démoni si cukroví nárokují taky).

Omlouvám se, ale jak vidíte, nemám to ještě tak hluboce promyšlené, takže vám těch zbývajících šest zatím nepředstavím. Ještě k nim však mám jednu informaci- konktrétně postavení Lži mezi ostaními. Protože Lež je symbol skoro každého druhu utrpení a rozhodně k většině alespoň vede, je nejmladší ze všech postů. Tento titul vznikl proto, že se Alezallenovi prostě nechtělo být ničím poskokem. Proto Lež žije na povrchu, zatímco ostatní v prachu a taky je to jeden z důvodů, proč je území Démonů tak dokonale zabezpečené (Alezallen nechtěl, aby si jeho duši některý z mnohem silnějších kolegů dal k obědu).

15. Kolik činí Kiařino IQ?
No, v ZZSV (zatracených základech společenských věd) jsme se učili, že hranice defektu je 80, takže asi nějakých 85...

16. Jak zní starosarahština?
Jako čeština. Istanština jako slabikovaná maďarština a wala-ibanština jako hučení vrtačky ve vysílačce. Vlastně, starosarahština a čeština jsou si tak podobné, že jsou skoro stejné.

17. Slaví se na Saraže nějaká obdoba Vánoc?
Ano. Svátky světla a Svátky temnoty. Je to úplně to samé, jen tomu různé národy různě říkají (pod Bayanganem jsou to Svátky temnoty, ve zbytku světa většinou Svátky světla). Na rozdíl od Vánoc to nemá absolutně žádnou náboženskou příčinu, slaví se prostě rodina a láska. Každá země má své specifické zvyky- třeba Saraha (stát): Zdobí se tam wingu-awan (agresivní, létající stromeček, co připomíná několik srostlých krápníků), dávají se dárky a každá rodina v poledne (pozor, pro sarahské oči je v poledne tma jako v pytli a Saražan obvykle už v tu dobu dávno spí!) sedává u ohně, vyprávějí si příběhy a říkají si navzájem sentimentální věci.

A více se sem nevleze! Doufám, že jste si vysvětlovací články užili stejně jako já a přeji veselé Vánoce!

Recenze- Tokyo Ghoul

17. prosince 2014 v 20:32 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Tak, všechny recenze ze skladu zveřejnit! V "rozepsaných článcích" jsou platné jako mrtvému zimník, tak alespoň ať zvýší čísílko označující počet vydaných článků. Proč je zveřejňuji s takovou nevolí? Trošku se za ně stydím, protože jsou příšerné- neobjektivní a neinformativní. No, ale myslím, že alespoň obrázky vybírám hezké, takže nechť se vám líbí!

Tokyo Ghoul (anime, 12 episod)

anotace: Kaneki je obyčejný vysokoškolák, který v kavárně potká dívku jménem Rize. Mají stejný vkus na knížky a dobře si rozumí...dokud ovšem Rize Kanekiho nekousne a nepokusí se ho zabít, aby ho mohla sníst celého. Ano, ona je ghůl a každému je jasné, co ghůlové jedí. Ovšem, čirou náhodou (?) je Rize zabita a lidské lékaře posléze nenapadne nic lepšího, než zachránit umírajícího Kanekiho transplantací Rizeiných orgánů do jeho těla. Tím se Kaneki stává polovičním ghůlem a jeho život se od základů změní. Žít a zabíjet, nebo raději vyhladovět? A jsou ghůlové opravdu taková necitelná monstra?

soupis mých dojmů a názorů (pozor, spoilery všudypřítomné!)

poznámka: Tohle anime je na Shirai označeno "od 15-ti let", což podle mě samozřejmě neznamená, že byste se na to neměli podívat, pokud vám patnáct ještě nebylo, když se vám to zalíbí. Tyhle věkové výstrahy jsou stejně na nic. Tím jsem jen chtěla říct, že byste se měli zamyslet nad silou vlastního žaludku, než si to pustíte. Je to v žánrové kategorii "horror". A oprávněně. Krev stříká všude možně i nemožně a kromě...zakrvácených scén to obsahuje i scény klasicky děsivé a anotace lživá rozhodně není, většina postav se opravdu živí požíráním lidí. Mi osobně to nevadilo, jsem dosti otrlá, ale nevím, jestli bych u toho zvládla obědvat...

Výborně, teď jsem vás jistě náležitě odradila, takže recenze může začít!

postavy: Neříkám, že mi nikdy žádné postavy z žádného jiného anime neučarovaly více, ale i přesto musím vyjádřit svou diváckou spokojenost. Každý charakter v tomto pozoruhodném anime je jiný a všechny hlavní postavy mají svou filosofii a něco, co chtějí ochránit.

Hlavní hrdina mi nelezl na nervy. Nezbožňovala jsem ho, ale ani jsem na něm neviděla nic, za co bych ho neměla mít ráda a když z něj v průběhu příběhu téměř každý dělal jehelníček, bylo mi ho opravdu líto. Jeho přeměna v něco, co bude asi excelovat v druhé sérii, byla příjemným zakončením poslední episody. Konečně se, chudáček, na konci vzchopil.

Ohledně vedlejších postav...no, lhala bych, kdybych měla říct, že jsem měla ráda všechny. Třeba Nishikiho jsem už na první pohled úplně nesnášela, ale v páté episodě jsem na něj změnila názor a docela jsem si ho oblíbila (vlastně se stal mou nejoblíbenější postavou). Touku jsem měla také ráda, také byla jednou z mých úplně nejoblíbenějších postav. Ovšem...třeba Jasona či Madoua jsem si prostě oblíbit nedokázala, po shlédnutí snad pochopíte proč.

příběh: Tohle anime pro mě mělo jeden nedocenitelný klad. Zbožňuji totiž díla, kde absolutně neurčíte "dobrou" a "zlou" stranu. Obě jsou dobré a obě zlé. Lidé zabíjí ghůly na potkání, aniž by si ověřili, jestli onen ghůl kdy někomu ublížil a ghůlská strana zase zbožňuje lidi akorát tak k večeři (ne všichni, samozřejmě), takže komu dát za pravdu?

Úžasné je, že ačkoli je to nepopiratelný horror, příběh nestaví na boji a krvi. Naopak. Krev tam sice stříká, ale jen v pozadí emocí, na které se toto anime zaměřuje. Rozhodně vám po sledování Tokyo Ghoul nebude zrovna do skoku, některé zápletky jsou obzvláště kruté a dokáží diváka rozesmutnit ještě na dlouhou dobu.

Děj běží tak plynule, jak by měl. Máte dost času se seznámit s postavami, ale přitom nemáte pocit, že se tam nic neděje. Sice vás nečekají žádné zvraty-obraty, na jaké můžete být zvyklí třeba z Code Geass, ale i tak se rozhodně nudit nebudete. Konec rozhodně není takový, jaký byste čekali. Na první pohled je to úplně pitomé ukončení- poslední díl totiž končí uprostřed velké bitvy, ale...už víc nevyzradím, budete se muset podívat :)

Atmosféra se dá popsat jednoduše- taková morbidita, až by se dala krájet.

hudba: Opening jsem nejprve považovala za nevýrazný, ale...ono na té písničce něco je. Nelíbí se mi melodie a hlas zpěváka už vůbec ne, ale ten text a atmosféra...někdo říká, že se to k tomuhle anime nehodí. Nemůžu nesouhlasit víc. Ta pomalá, křehce znějící písnička se k tomu hodí jako nic jiného. Navíc to má naprosto úžasný klip. (Mimochodem, z odkazu je vidno, že jsem rezignovala na plné verze openingů. Ano, protože někdy je i ta minutová verze lepší než plná, lépe se k tomu shánějí anglické titulky a uvidíte i klip) Je mi líto, ale ending jsem vždycky přeskakovala, takže o něm nemůžu nic napsat.

kresba: Toto je velmi nové anime, z roku 2014 a to je jakýsi příslib velmi kvalitní kresby. Tokyo Ghoul nezklamalo, ta animace je opravdu úžasná. Je laděná do trochu temnějších tónů, což je ale pochopitelné a vkusné. Překvapivě, asi nejvýraznější část animace, na kterou si každý stěžuje je...cenzura. Ano, v tomto anime jsou nekompletní mrtvoly, velká zranění a oddělené hlavy zakryty takovým černým stínem, což je podle mě dobře. Díváte se na to anime snad proto, abyste viděli co nejvíce mrtvol? Já myslím, že většina diváků by odpověděla "ne". Já taky, proto si na tu cenzuru nestěžuji. Kresba postav je rozhodně dokonalá a příjemná na pohled.

závěr: Jste trošinku otrlí a pátráte po hluboko-myšlenkové podívané se sympatickými charaktery a rozhodně ne často vídaným tématem? Pak dejte tomuto depresivnímu dvanáctidílnému kousku šanci. Nezklame vás a při nejhorším si otestujete, jak moc vám vadí kreslená krev a podíváte se na krásnou kresbu. Ztráta času to rozhodně nebude.

číselné hodnocení: 9/10 (na desítku to u mě bohužel dosáhnout nemohlo, protože si přiznávám, že už jsem viděla i anime, která mě vzala více, ale nemám tomu co vytknout)

kde sledovat?- Zase si můžete vybrat, na Shirai.cz i HNS to mají. Ve slovenštině sice, ale myslím, že českému publiku by to nemělo vadit, protože i takové jazykové poleno jako já, co si, když čte slovenský blog, musí překládat každé delší souvětí, jsem po několika větách ani nepostřehla, že titulky, které vidím, nejsou v mé mateřštině... Musím říct, že kvalita překladu je dobrá a to je už co říct, když to porovnáte s kletbami, které většinou na účet překladatelů chrlím.

Obrázky! Užijte si je!


A proč jste zmeškali hodinu vy?

15. prosince 2014 v 19:53 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Tak, asi ten zdaleka nejpitomější článek na tomto blogu! Je to jen tak pro zasmání, neberte to prosím nijak vážně. Jde o to, že jsme si s Karin daly v hodině matematiky tu práci a shromáždily pro vás hned celou abecedu exkluzivních výmluv, překvapivě proč zmeškat matematiku. Většina je tedy práce Karin, já přiložila ruku k dílu jen asi tak ve čtyřiceti pěti procentech a některé se nám moc nepovedly, ale... Tak co, kterou použijete vy?

a) Omlouváme se, paní profesorko, ale neumíme poznávat hodiny

b) Paní profesorko, uzavřely jsme domluvu s mimozemšťany a ti nás vracejí jen na přestávky. Což je taky důvodem, proč nenosíme ani domácí úkoly

c) Paní profesorko, on zvonil nějaký zvonek? Cože? Odkdy zvonění značí začátek hodiny?

d) Paní profesorko, tady máte písemné potvrzení- jsme alergické na matematiku...

e) Paní profesorko, omlouváme se, my jsme vážně chtěly na tu hodinu přijít, jenže jsme si spletly budovy...byly jsme tak zklamané, když jsme zjistily, že v knihovně se ta hodina nekoná!

f) Naše nejhlubší omluvy, paní učitelko, ale náš slon potřeboval nutně k veterináři

g) Paní profesorko, utekla nám kočka a musely jsme za ní běžet až do Ostravy

h) Je nám moc líto, opravdu, ale věc se má takto, paní profesorko: My jsme na tu matematiku opravdu chtěly přijít, ale zapomněly jsme si do ní sešit a bylo nám to tak moc líto, že jsme přes samý žal na tu hodinu raději nešly.

ch) Paní profesorko, to byla hrůza! Ty dveře vážně nešly otevřít...ale my se opravdu snažily se do té třídy na tu hodinu dostat, přísaháme!

i) Paní profesorko, při vší úctě, nemohly jsme přijít na hodinu, neboť jsme slavily svátek čísla 3, kdy by nás jiná čísla ohromně znechucovala!

j) Paní profesorko, fňuk, my se moc omlouváme, ale stala se katastrofa! Onemocněl nám kaktus! Víte, on nechtěl vůbec pít! Přece jsme ho nemohly nechat zemřít na žízeň!

k) É...dobrý den. My víme, že jsme přišly pozdě, ale tomu neuvěříte! Cestou do školy jsme zabloudily a omylem nasedly do letadla, které s námi odlétlo do Itálie, kde jsme si prostě musely postavit hrad! Ale to všechno omylem!

l) Uhm...zdravíme...kde to jsme? Zrovna nás přepadla (na každou hodinu matematiky vracející se) amnézie, bude to v pořádku, až zazvoní na přestávku.

m) Paní profesorko, my vážně ani nevíme, jak se za to omluvit...ale...my jsme se ztratily po cestě do školy! Ne, vážně! Ta ulice, po které obvykle chodíme, prostě zmizela!

n) Paní profesorko, my jsme si ale dnes skoro celý den myslely, že je neděle!

o) Cože? Odkdy chodíme na střední školu? A nám bylo divné, že nás na základní škole poslali pryč...

p) Paní profesorko, nemohly jsme přijít na hodinu matematiky, protože nás nenapadla adekvátní výmluva pro absenci v chemii.

q) Paní učitelko, to je hrozné nedorozumění! Když jsme si doma házely runou, vyšlo nám, že dneska ani žádná matematika není!

r) Paní profesorko, my jsme ale opravdu nemohly přijít! Zdivočely nám všechny domácí spotřebiče a my jsme je musely pochytat!

s) Omlouváme se, paní profesorko, všechny naše boty zmizely!

t) Paní profesorko, omlouváme se, ale když u nás byl včera večer zloděj a ukradl nám všechna pravítka a kružítka!

u) Paní profesorko, stala se nám příšerně ponižující věc! Po cestě do školy nás přepadl gang pouličních loupežníků- uplatily jsme je aktovkami, aby nás nechali žít! Uznejte, že s takovou hanbou jsme na tu hodinu nemohly!

v) Paní profesorko, je nám to nesmírně líto, ale cestou do školy se před námi náhle zjevily masožravé rostliny! Udusily se našimi domácími úkoly z matematiky, takže jsme je musely vypracovat znovu!

w) Tak počkat...ta exkurze nebyla dneska? Nám to bylo hned divné, že zbytek třídy nepřišel!

x) Paní profesorko, my stávkujeme kvůli...é...nespravedlivému zacházení se sešity! Chceme, aby bylo trestné do nich psát čísla!

y) Omlouváme se, ale zapojily jsme se do projektu "Zachraňte propisky", nemohly jsme bezcitně plýtvat inkoustem!

z) Paní profesorko, promiňte, ale včera jsme byly u lékaře, on nám diagnostikoval disleksii na čísla a zakázal nám pobyt na hodinách matematiky!

Třetí nadměrný vysvětlovací článek

12. prosince 2014 v 22:54 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Třetí abslutně zbytečný článek, pokračování tohoto a tohoto. Tentokrát jsem se opravdu, opravdu poctivě snažila, aby tam bylo co nejméně pravopisných chyb (no...ale jelikož mi můj psací program opravuje "kočkodlak" na "odlakovač", asi jsem si moc nepomohla...takže kdyby se v textu vyskytovaly nějaké odlakovače, byli jimi myšleni kočkodlaci). Moc děkuji, že to čtete!

Popisy typů bytostí

Na Saraže/Aharasu (podle toho o které epoše mluvíte) žije široká plejáda nejen národů, ale samotných národotvorných inteligentních bytostí. Většina z nich jsou humanoidní, protože mají buďto lidské kořeny, nebo jejich prapředkové přijali lidskou podobu. Humanoidy můžeme na Saraže rozdělit do dvou skupin, podle toho, jaké jsou jejich největší výhody (a nevýhody) oproti lidem.

První kategorie

Nelytia

Nelytia jsou humanoidní bytosti druhé epochy, vyvinula se z ryolií. Kdysi bývala rozšířená po celé planetě, ovšem v průběhu Lidské války byl jejich počet výrazně (VÝRAZNĚ) zredukován (z řádů milionů na stovky (mimo Abynnile a Daingin) ). Krutá genocida se nedotkla jen Abynnile a Dainginu, takže místní nelytia zůstala v pořádku. Ovšem začátkem vlády Christiana VII. a Elenis I. se začínají vracet i na Sarahu.

potrava

Životní energie. Nelytium se umí mentálně napojit na vědomí kterékoli živé bytosti (žádná omezení se nekladou- od prvoků k lidem, dokonce i ostatní nadpřirozené bytosti a ostatní nelytia mohou skončit na jídelníčku) a ukrást jí vzácnou surovinu, kterou vnímají jen oni a bez které se nedá přežít- životní energii. Ukrást životní energii = zabít. Ovšem, každé šikovné nelytium si umí vzít jen část, takže napadená bytost přežije.

Bolí krádež životní energie (přímo samotný moment, ne následná smrt či ztráta vědomí)? To je individuální. Mysl a v hlubších fázích i duše nelytia i oběti se nacházejí velmi blízko, dalo by se říct, že se na malý moment propojí. To může být příjemné i mimořádně bolestivé, záleží na okolnostech. Navíc, to že vás právě někdo zabíjí, není zrovna hezký pocit, takže asi ano- bolí to.

Naštěstí, pro ty nejmírumilovnější nelytia se prodává speciální voda, ve které je životní energie obsažena, takže nemusí nic a nikoho napadat. Existují snad všechny druhy a spousta příchutí. Je to sice nejslabší a nejméně uspokojivý zdroj potravy, ale není tak nebezpečný, jako ty ostatní. Napadení člověka je ve většině států trestné. Napadání mezi nelytii sice ne (protože nelytium se mimochodem dokáže takovému útoku i bránit), ale za to konzumace nelytijské životní energie způsobuje jeden obrovský zdravotní problém- závislost. Závislá nelytia nad sebou občas ztratí kontrolu a hrozí, že pro další dávku omylem zabijí své nelytijské blízké.

výhody
Kdybyste byli nelytia, mohli byste si užívat tohle všechno:

- zlepšené smysly, navýšená fyzická síla a odolnost- čím víc stárnete, tím jste silnější

- od určitého věku fyzicky nestárnete

- kdo vás chce zabít mečem, či střelnou zbraní, musí mířit přesně do středu vašeho srdce, to by vám proděravělo úložiště životní energie (ostatní bytosti nic takového nemají, jejich životní energie je roztroušena všude po těle) a bylo by do dvaceti sekund po vás (nebo by vám mohl useknout hlavu, to by bylo po vás hned). Z toho vyplývá, že v souboji jeden proti jednomu jste na tom docela dobře (můžete dokonce přijít i o plíce- bez vzduchu chvíli vydržíte a regenerační reflexy vám to opraví).

- máte šikovné regenerační reflexy. Prakticky, pokud neumřete moc brzy a dáte jim čas, jediné, co vám regenerační reflexy nikdy neobnoví, je hlava. Proto je ztráta hlavy vaším koncem. Ale pozor, pokud jsou vaše zranění příliš rozsáhlá a vám dojde životní energie (ta mrška raněnému utíká třikrát rychleji), regenerační reflexy vás dát do pořádku prostě nestihnou.

- netrpíte lidskými chorobami

Zní to dobře, že? Ovšem, není to vůbec tak růžové...

nevýhody

- jednoduše umíráte. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Vlastně v celém svém životě neděláte nic jiného. Jak to? Vaše životní energie se totiž nejenže neumí sama obnovit- ona dokonce pořád samovolně klesá! Není divu, že si ji musíte shánět někdy velmi nehezkým způsobem.

- připravte se na to, že hlavně pokud je veřejné mínění konzervativní, vaši sousedé se vás jednou nebo dvakrát pokusí zabít

- vaše mysl, hlavně emoce jsou stálé. Ano, to přináší spoustu krásných věcí- přátelství nevychladá, láska nerezaví...jenže co když se vám přihodí něco opravdu hrozného? Bolest zůstane opravdu navěky. Žal vás bude věrně provázet. Nikdy nezapomenete na nenávist. Přece nepotřebujete tuhle prokletou duševní modifikaci, abyste získali to dobré! Nepotřebujete mít zmražené emoce, abyste někoho nepřestali milovat po třech dnech. Takže je vám tahle nelytijská vlastnost docela na nic, naopak, kvůli tomu, že vaše duševní rány čas přestal hojit, jste na tom ještě hluboce prodělali.

- netrpíte lidskými chorobami...ale za to je tady spousta nelytijských chorob, které už jen čekají na vyzkoušení. Nejobávanější je tardi morte, která sice je všechno, jen ne rozšířená, ale za to pěkně zákeřná. Přenáší se dědičně- ale naštěstí jen ob padesát generací a obvykle onemocní jen jeden člen oné padesáté generace. Tardi morte redukuje veškeré výhody nelytijství, snižuje fyzickou sílu a odolnost dokonce hluboko, hluboko pod lidský standart, přináší noční můry a křeče, mdloby a hlavně u vysoce inteligentních jedinců provází její poslední stádium prudká demence. Poté už navazuje jen smrt, která je obvykle vysvobozením. Na tardi morte byl kdysi lék, ale bohužel prošel zapomněním a nový se dosud nepodařilo znovuobjevit. Na tardi morte trpěli například Charlotta Sarahská a Christian VII. Sarahský. Oba spáchali sebevraždu. Dobře, je asi 0,67 % šance, že zrovna vy chytnete tardi morte, ale můžete místo toho dostat třeba vytrvalou nelytijskou rýmu, se kterou také nejsou žádné žerty.

- nejste náchylní k infarktům, jste extra-náchylní k extra-infarktům. Kvůli tomu můžete umřít skoro úplně na všechno- kromě takových samozřejmých věcí, jako třeba strach, žal, vztek, vám může hlavně ve stáří přivodit infarkt i nepřátelsky laděná moucha, nebo nečekaný "telefonní" (východní národy nepoužívají telefony, ale teletrepky- živé telefony) hovor... a ani si nezkoušejte představit, co by s vámi udělal nečekaný telefonní hovor od nepřátelsky laděné mouchy.

- z minulého bodu vyplývá, že se technicky můžete dožít i desetitisíce let, ovšem prakticky zemřete stejně v osmdesáti, jako člověk, jen z jiných důvodů. Ano, budete vypadat mladě. Jenže není to v pozdějším věku spíše na škodu? Nic není divnějšího, než vypadat stejně staří, jako vaše pravnoučata. Proto se u nelytií musíte podrobně připtat na různé rodinné vztahy, které mezi nimi jsou, protože od oka se to zkrátka poznat nedá.

- máte technicky zmařenou veškerou reinkarnaci. Jste prokletí kletbou neměnnosti- můžete se znovuzrodit, jenže nebudete někdo jiný, budete pořád vypadat i přemýšlet úplně stejně. Prostě se jen narodíte někde jinde a budete mít jiné jméno. Pravděpodobně se narodíte i reinkarnacím vašich rodičů- protože jinak by genetika nedávala smysl. A když vaši rodiče ještě nejsou ani mrtví, nebo se prostě jen ještě nereinkarnovali, máte prostě smůlu a bez ohledu na to, jak moc nový život chcete, do světa živých by vás poslal jen naprostý mírovládce-blbec. Proto nelytiií přibývá jen pomalu- to se lidské duše mění v nelytijské. Původních nelytií nemá jak přibývat- jen se "recyklují". Rody, které mají od mírovládců reinkarnaci zakázanou úplně jsou právě že ten případ, kdy počet nelytií vzrůstá- protože aby se mohlo do takové rodiny narodit dítě, musí to být bývalá lidská duše, kterou touhle reinkarnací osud navždy vyloučil z koloběhu. Naštěstí takových rodů není moc, vzpomínám si jen na Sarahsko-Gamiére.

- a tohle všechno jen pokud byste vůbec přežili Lidskou válku! Bylo to fanatické šílenství, kdy jeden sadistický mistr propagandy (Jack C. Elsijský, mimochodem) zmanipuloval spoustu lidí k tomu, aby začali zabíjet své nelytijské sousedy. Prý že jsou nelytia nebezpeční vrazi a všechno jsou to zkažené stvůry. On se svou inteligencí samozřejmě věděl, že nelytia a lidé jsou po duševní stránce a skoro i po fyziologické (až na to vyjmenované výše) téměř úplně totožní, ale chtěl vyvolat válku. Povedlo se mu to. Nelytia se bránila a začala lidem útoky oplácet. Skončilo to prohlášením nelytií za vymřelé. Jack a jeho rodina byli mimochodem nelytia také.

Tak co, chtěli byste se narodit jako nelytium?

Ryolia

V první epoše nelytia ještě nebyla, ale za to chodila po světě ryolia, která se vlastně liší jen potravou (všechny trable se životní energií tedy odpadají- být ryoliem tudíž bylo mnohem výhodnější, než být nelytiem).

Potrava

Ryolia jsou barevné bytosti a to se dramaticky projevuje nejen na jejich vzhledu, ale i obživě. Vysávají barvy. Každá barva má jinou chuť a jiný účinek. To už zní o moc lépe, než vysávat životní energii, viďte?

Zánik

Většina ryolií byla sice prokleta a vyvinula se ve své krvelačnější (energickolačnější?) příbuzné, ovšem některá ne. A to se týká rodů Sarahsko-Gamiére a Anardských. Sarahsko-Gamiére se považují za nelytia, ale doopravdy jsou spíše kříženci. Původní, prvo-epochální Sarahští, když ještě vedli kmen obývající temné lesy a o pár století poté, když vedli občanskou válku proti svým krajanům (odboj se po fatální porážce spokojil s označením "nižší šlechta" a Sarahští si uzmuli vládu), byli čistokrevná ryolia. Jenže pak, když se většina jejich krajanů změnila v nelytia, neměli jinou možnost a jejich krev se přirozeně smíchala, protože nepokrevní Sarahští od té doby bývají zpravidla nelytia. Barva, kterou nesli jejich ryolijští předkové, byla bílá a ta jim zůstala dodnes. V kombinaci s tím, že většinou mívají tmavé vlasy a světlé oči, to vypadá vážně děsivě.
Ryolia tedy vůbec nezanikla.

Kočkodlaci

Když padlo slovo "kočkodlak", každému vědci a politikovi přejel mráz po zádech. "Jsou, nebo nejsou mezi námi? Jsou v téhle místnosti?" Kočkodlaci totiž nemají tak nápadný způsob stravování, jako nelytia a díky tomu, že mají dvě podoby, se dokáží opravdu dokonale ukrýt a nejsou dobře k poznání.

Jak asi napovídá název, kočkodlaci jsou lidé, kteří se dokáží víceméně libovolně proměňovat v kočkovité šelmy (nejčastější jsou kočky, ale bývali i kočkodlaci, kteří se proměňovali třeba ve lvy). Mohou se proměnit kdykoli se jim zachce, ovšem v období novu se proměnit přímo musí a moc se neovládají. Oblečení, které nosí v lidské podobě, se jim přetransformuje a splyne se srstí (pokud ovšem není z kovu či plastu- kočkodlak, který by byl tak hloupý, že by nosil kovové či umělé oblečení, bude po každé proměně zpět v člověka vystaven velmi trapné choulostivé situaci) a při proměně zpět se vrátí do původní podoby taktéž. To kovové omezení také znamená, že u sebe kočkodlaci nemohou v kočičí podobě nosit žádné zbraně. Mnozí to obcházejí speciálními obojky, kde se díky zmenšovacím kouzlům několik mečů, dýka pro štěstí (a katapult) s přehledem vejde.

Po proměně si zachovávají lidské vědomí, dokonce mohou i mluvit. Ovšem, mluvit lidskou řečí, samosebou. Dorozumívat se s kočkami je pro kočkodlaka samozřejmostí v obou podobách. Ovšem, není to jen podoba, co je na kočkodlacích kočičího. Odráží se to v některých jejich preferencích- ze sta dotázaných kočkodlaků devadesát tři miluje plyšové myšky plněné šantou kočičí, devadesát pět štvou reklamí přestávky v "Rybím světě" (pořadu v Dainginské televizi, běžící dvacet čtyři hodin denně, ukazující jen záběry plovoucích ryb, bez jakýchkoli komentářů), sedmdesát dává přednost lovu myší před týmovými sporty a padesát považuje zhypnotizovatelnost provázkem na tyčce za svou největší slabinu v bitvě...

Jsou spíše záležitostí první epochy, obývali většinou Starlandii, ovšem tam začali být pronásledováni, diskriminováni a persekuováni. Bývali zavíráni do ghett a ponecháni vlastnímu osudu. Ironické je, že právě kočkodlačí ghetta byla na sklonku Starlandie ta nejlepší místa k životu, kde se nedodržoval Manifest, existovala tam ještě jakási příroda a přátelská atmosféra.

Mezi částečné kočkodlaky se řadí Sarahsko-Gamiére, neboť slavná Sarah (po které pojmenovali svou zem i sebe) byla kočkodlak. Ovšem, stejně jako tardi morte se to u nich projevuje jen jednou za několik desítek generací (a to kočkodlačství bych si tedy na jejich místě přála zdědit mnohem víc, než tu nemoc).

Bakalia

Bakalia žila v první epoše, nejlépe se jim dařilo ve Starlandii. Proč? Je to přizpůsobený druh, v základech to byli všichni ryolia. A na co se přízpusobili? Na kov. Uměli s ním do jisté míry komunikovat, měnit jej a hlavně- získávat z něj energii k přežití, jejich potravu.

Není to však jen potrava, v čem se od ryolií lišila. Bakalia byla velice fyzicky silná a odolná, proto se mnoho z nich věnovalo boji. Také, vlivem svého přizpůsobení ztratili ryolijskou barevnost, takže na pohled nešli rozeznat od lidí.

Mezi bakalia patřil například celý rod Starových a poloviční bakalium byla i Kiara.

Krystalia

Krystalia žijí v době sarahské druhé epochy na planetě Zemi. Vznikly přeměnou nelytií vlivem neopatrného (a nedobrovolného) mezidimenzionálního přemístění. Už se nemohla vrátit zpět, a tak proměnili ještě několik lidí (a ti proměnili další a další) a proto dnes krystalia zabrala vlastní svět (ne Zemi, ale planetu dimenzionálně s ní propojenou, zvanou Říše).

Z jejich původu lze vydedukovat, že mají podobné vlastnosti, jako nelytia. Liší se dvěmi věcmi- potravou a schopnostmi. Vysávají z lidí emoce, nikoli přímo životní energii. Když se stanete krystalijským obědem, sice to přežijete, ovšem je to o hodně bolestivější, než kdyby vás napadlo nelytium. Odlišnost ve schopnostech spočívá v tom, že krystalia mají mnohem, mnohem hlubší dovednosti na poli ovládání magie, nelytia nemívají zpravidla žádné. Pro krystalium není těžké ovládnout základy přemisťování, telekineze i zhmotňování. Ovšem ve všech těhle disciplínách bývají slabá a ačkoli se zdá, že zvládnou všechno, pořádně nezvládnou nic. Tahle vlastnost se vyvažuje tím, že krystalia bývají mnohem křehčí a pomalejší, než nelytia.

Existují však i krystalia-telepati a ti jsou velmi nebezpeční. Nejsilnější z nich dokáží se slabou lidskou (a nemusí být nutně lidská) myslí úplně všechno, co si dokážete i nedokážete představit- vymazat a změnit vzpomínky, přečíst, poslat, nebo dokonce naprogramovat myšlenky, provést hypnózu, vyléčit i vyvolat skoro každou duševní chorobu. Naštěstí jich je hrozně málo a většina z nich je tak slabá, že jedno samotné přečtení krátkého souvislého sledu myšlenek je stojí skoro celou životní sílu.

Základní rod krystalií (ti, jejihž přímí předci byli proměněni pádem ze Sarahy, ne přičiněním jiného krystalia) si vybrali obvyklé pozemské jméno Carterovi (a kdoví proč se usadili v USA, v lidem nepřístupné čtvrti Chicaga). Jsou velmi mocným klanem a každý se jich bojí. První říšská císařovna (vládkyně té dimenze zvané Říše) Adriana pochází také od nich. Jejich vůdcem a nejmocnějším členem byl po tři sta let Callisto Carter, o jehož skonu pojednává nedopsaná (a odhozená) povídka Katastrofický konec. (Callistův životopis by vydal nejméně na jeden takový článek) Do klanu Carterových patřila kdysi i Loro Buwitre, o které bude řeč níže (pokud se mi to vejde do článku...).

Carterovi mají úzké napojení na Sarahsko-Gamiére, protože tři ze čtyř zmíněných prvních krystalií byli Adrian, Sloan a Catherenynia, děti Christiana II. a Charlotty I. Sarahských, tehdejších krále a královny na Saraže. Čtvrtá byla Paloma Winterová, která kromě toho, že prožila z pohledu diváka celé dějiny Země, moc do dění nezasáhla. Nemá se Sarahsko-Gamiére pokrevně nic společného. Jedna z jejích sester, Kaila, je mimochodem matkou Christiana VII. (a jeho dalších sourozenců, samozřejmě).

(poznámka autorky- Charakteristiku wala-ibanů (psáno s malým "w" jako bytosti, s velkým, když mluvíme o nich jako o národě), tikiri, drenyniů a modrorií jsem už odbyla v popisech států a žádná další důležitá rasa mě teď nenapadá.)

Popisy sekt a organizací
Na Saraže se potlouká spousta mocných bytostí. A ty, které alespoň trošku spojuje cíl či kletba, se rády potulují sjednoceny v organizacích a frakcích (ty méně šťastné v sektách). Pojďme si některé z nich představit!

Démoni

(trochu vysvětleni tady, u části "dialogy")

výskyt: Země ještě mrtvějších (popsáno níže- nebo v dalším článku, ovšem po lopatě je to něco jako peklo)

typ: něco neidentifikovatelného mezi sektou, mafií, národem a militárním uskupením

zakladatelé: Anaotteka a Alezallen Istanští

vůdci (seřazeni chronologicky, a berte na vědomí, že nikdy nepůsobili současně, každý přišel, až byl zničen jeho předchůdce): Alezallen Istanský, po něm jeho sestra a po ní Loro Buwitre

poznámka k názvu: Tihle Démoni nemají s démony nic společného. Je to jen název.

cíl (oficiálně): Vymýtit všechnu existenci. Napřed život, pak neživot, poté podstatu vesmíru. Když nebude nic existovat, nebudou ani problémy, že?

cíl (za vlády Alezallena): Vytvořit na území pekla jednotný a stmelený národ, jakousi velkou rodinnou smečku se vším všudy- vlastní kulturou, vlastními techlogickými výdobytky, vlastními státními symboly a tak dále. Ten národ bude samozřejmě ovládat celé peklo. A úplně největší štěstí by bylo, kdyby všichni umřeli, šli do pekla a mohli se taky přidat k Alezallenově hře na velkou (VELKOU) šťastnou rodinku. Alezallen si šel za svým- stačil asimilovat v Démony téměř každou docela schopnou trestaneckou duši a vyslat pár destrukčních oddílů do světa živých a tím téměř vyhladit několik měst.

cíl (za vlády Anaotteky): Předstírat poslušné loutky a tajně plánovat násilné zničení Hory moci (popsáno níže), čehož chtěla Anne dosáhnout právě pomocí obrovské síly tisícovky Démonů. To se nepovedlo. Hora moci ji odhalila.

cíl (za vlády Loro): Loro popravdě neměla moc cílů. Chtěla udržet rozpadající se impérium pohromadě a nenechat upadnout vliv a sílu démonských vůdců. Přičemž sama se věnovala svým zálibám- hlavně módě, společenským kontaktům, chovu supů a návrhům nábytka. S podsvěcením od Hory moci vládla nejdéle, déle než Alezallen, který se udržel u moci třicet tisíc let.

hlavní znaky: vysvětleno v odkazu výše

historie
Anaotteka Istanská, posedlá Horou moci ("posedlá" ve smyslu, že ji ovládali, ne že by se o ně zajímala), zemřela a byla odsouzena k trestu- několika stovkám let v Zemi ještě mrtvějších. Trest přijala, ovšem tam se jí opět ujala Hora moci a už ji kompletně sevřeli v hrsti, ponechali bez jakýchkoli náznaku svobodné vůle a vlastní osobnosti. To kvůli tomu, že použila tu jejich knihu, stejně jako Amarion a Alezallen.

Jednoduše pod jejich vlivem vyrobila první Stín- úpravce myšlenek a chtěla jej na někom vyzkoušet. Věděla, že by pokud by pokus selhal, proměnilo by se pokusné "morče" ve zlatou sochu a protože pro Horu moci byla velmi, velmi důležitá, nemohla to tedy vyzkoušet sama na sobě.

Její bratr, Alezallen Istanský, už byl (jak jistě víte z Času trollů) taky dávno po smrti, ovšem nacházel se tou dobou na Světle (to je ten svět pro vládce míru), kde dostal práci v mírovládních laboratořích. Dostal vzkaz od své sestry, že s ním potřebuje mluvit, a tak se za ní vydal na návštěvu do Země ještě mrtvějších. Jak asi tušíte, už se nevrátil.

Bohužel nikomu neřekl, kam jde a tím pádem ho nikdo nešel zachránit, když už se zdálo, že se dlouho nevrací. Jen potom vyslala mírovláda malé komnado jejich "čistících" složek (které pak byly zrušeny, ale za své existence to bývaly sbory mírovládních zabijáků), aby odstranili Anaotteku a přivedli zpět Alezallena. Jak asi tušíte, ani to komando už se nevrátilo.

Anaotteka většinu mírovládců, kteří ji přišli zpacifikovat, zničila, ovšem kromě jednoho. Jmenoval se Renekerissial a jeho ubohá duše se stala surovinou do Stínu, který potom Anaotteka aplikovala svému bratrovi. Když viděla, že Alezallen nezkameněl, vyrobila Stín i pro sebe. Mnohem dokonalejší a silnější, samozřejmě. Aplikovala si ho...a proměnila se ve zlatou sochu. Tím začalo období Alezallenovy vlády.

Ovšem, Hora moci pořád těžila ze situace, protože posílala příkazy zapečetěné Anaottece, ta přes Stín Alezallenovi a on to předával dál podřízeným Démonům. Mělo to ale jeden háček- oni sice Alezallena celkem slušně ovládali, ale jen mu rozkazovali, neposedli ho. Tím pádem disponoval vlastní vůlí, což se projevovalo tak, že krom příkazů od Hory moci vydával i své vlastní.

Dobře, tak se Alezallen dostal k vládě. Jenže přišel na to, že není čemu vládnout. Jeho asimilace byl Anaottečin poslední, ale hlavně teprve první krok a Démonské impérium tehdy ani nemělo jméno, natož nějaké obyvatele a území. Pracoval na své poměry docela tvrdě- musel vyrobit stovky nových Stínů a hlavně, nejprve sám obcházet Zemi ještě mrtvějších a verbovat. Podařilo se mu získat například Raxenila Stara, který se později stal jedním z jeho nejvyšších generálů. Když už měl na tuhle práci lidi, bylo nutné zbudovat démonské zázemí. Podařilo se mu najít způsob, jak využít plech a pod plechem dokonce objevil naleziště nějaké neznámé horniny, která by se taky dala použít. Okamžitě na tom místě založil první pekelný důl (který pojmenoval na počest své milované mírovládkyně "Kiarka") a nakázal poskokům těžit. Z toho vybudoval kasárny (plech), svůj hrad (nebo spíše svou věž, z té horniny) a jakési výukové středisko (hornina).

Třicet tisíc let mírovláda nechala Démony sbírat sílu, jenže pak Alezallen udělal něco nečekaného. Nečekaně pitomého. Vyhlásil hrozbu nové vojenské operace a ještě k tomu začala jeho armáda obléhat nástupní stanici vlaku, který přiváží trestané duše do pekla. Pitomé na tom bylo to, že to udělal jen proto, aby na sebe přitáhl mírovládní pozornost. Jak asi tušíte, šlo mu hlavně o přítomnost jedné konkrétní mírovládkyně- a to se povedlo. Sice společně s Kiarou dorazilo i devadesát procent zbylých mírovládců, sehraných jako profesionání armáda, ale to Alezallenovi nevadilo.

Několik let se táhla dlouhá vyjednávání, plná intrik (a to nejen ze strany Démonů, ani Loro a další se nenechali zanedbat) (mimochodem by neškodilo o tom napsat povídku), ale nakonec to skončilo Alezallenovou vzporou proti Hoře moci a jeho eskortování na Světlo, kde ho Hannah nechala popravit (za jakých okolností zabírá děj My, evidentě prokletí, takže si nebudu spoilerovat ohledně své vlastní povídky, to dá rozum).

Tím končí Alezallenova éra. Hanna však zlomila pečeť jeho sestřičky (z počátku pořád posedlé Horou moci), takže začíná Anaottečino období. Anaotteka provedla několik změn, posílila moc Démonského impéria, ale nevládla dlouho. Hora moci jí provedla něco, co jim nemohla odpustit a co absolutně zrušilo kouzlo a odstranilo jejich vliv z jejího mozku. Chvíli předstírala, že je pořád posedlá, ale Hora moci měla své způsoby, jak zjistit pravdu. Anaottece bylo hned jasné, že nemůže vyhrát, že její síla je proti nim jako mravenec proti slonu, když ztratila moment překvapení. A tak se rozhodla pro tu nejmoudřejší věc- utekla do mezisvětí mezi Světlem a Zemí ještě mrtvějších, odkud se snažila napadnout a zabít alespoň Hannah, aby pomstila svého bratra. Několik desetiletí na to však zeslábla natolik, že už neměla šanci ani na tomto poli, a tak si zvolila reinkarnaci. Její duše se mimochodem, přitáhnutá magickými proudy, znovuzrodila v Dainginu.

A to je nástup posledního období- odchodu obou sourozenců totiž využila Loro Buwitre (kteá předtím ani Démonkou nebyla), vetřela se na trůn a tvrdohlavě se odmítla nechat sesadit. To je úplně poslední období existence téhle bizardní sekty, protože s Loro to šlo všechno do háje a říše během stovek let zanikla.

Klan Buwitre


Buwitreovi nejsou tak snadno zaškatulkovatení do místa výskytu jako Démoni, ale za to jdou výborně specifikovat podle druhu. Klan Buwitre založila Loro a všichni jsou nějakým způsobem nemrtví.

Na Saraže totiž zombie nejsou pouze výsadou horrových děl, ale na mnoha místech krutou realitou. Spousta černokněžníků strká nos do nekromacie (přeborníci jsou v tom mimochodem Anardští, kteří dovedli poznatky o nekromacii do téměř úplné dokonalosti), takže sem tam nějaká zombie povstane. Slovem "nemrtvý" se mohou podle sarahských směrnic specifikovat hned tři rozmanité druhy zombíků- první je ten klasický, který všichni známe (potácivá chůze, upádávající končetiny, hlad po lidském mase, nulová mysl) a další je poněkud nebezpečnější. Jsou to zombie, které si dochovaly nejen svou podobu (nepotácejí se, nic jim neupádává), ale i svou mysl a v některých případech, kdy byl dotyčný pouze kousnut a nezemřel předtím, se nepoškodí ani jejich duše. To byl případ naší Loro a jejích Buwitreových. Potom ještě existuje třetí druh, ale u nich je "zombie" spíše jen název. Jsou to Anardští, nelytia s kletbou pozastavenou oběhovou soustavou, aby si zvýšili odolnost. Umí si tento stav kdykoli zrušit a zpátky navodit, takže nemůžou být počítáni za skutečné zombíky (navíc nekoušou- díky tomu, že nemají hlad, je ke kanibalismu nic nežene).

Historie Buwitreových není moc složitá. Jejich zakladatelka, rodačka z Říše (bývalá otrokyně), původním jménem Kiara Martinezová (neplést, neplést s tou mírovládkyní! Jedná se o dvě úplně odlišné osoby, které mají společné jen to, že Martinezová byla po té mírovládkyni pojmenována, opravdu nic víc), byla kdysi členkou klanu Carterových (družka Callista), ovšem v jednom střetu se znepřátelenou frakcí Carterových (ano, jich je tak hodně, že se dělí na frakce), se jí přihodila nepěkná věc. Byla zabita. Naprosto zlomený Callisto ji v absolutním zoufalství "oživil". A tak se Kiarka přejmenovala na Loro Buwitre a od Carterových odešla. Stáhla s sebou i malou Palomu Carterovou, svou tehdy pětiletou dceru.
A tak už nově vzniklý klan získal první dva členy- matku s dcerou. Jenže, Loro nepřestala. Chtěla "sesbírat" všechny své děti a naverbovat je do své nemrtvé rodinky. Druhá, kdo byla svou matkou unesena, byla Jetix Rexová, taktéž Lořina dcerka (ale ne Callistova). Další dvě dcery, Adriana a Catherine Carterovy, už byly dost staré, aby poznaly, že s jejich matkou už není něco v pořádku a na její stranu se nepřidaly. (teď asi přemýšlíte, kolik dětí ta Loro má...počkat, celkem 7!) Dalšími členy famíie Buwitreových se stali John (Lořin nový manžel, ovšem Adriana ho zavraždila) a jejich děti Carneol a Ungas. Carneol nebyla zocelená ke krutostem, byla mírumilovná a toužila po jiném životě, pokud možno daleko od sadistické matky a ještě dál od povinnosti požírat lidi. Zato z Ungase se stal schopný generál Lořiny armády a bojovník, který se mohl měřit i s některými sarahskými legendami.

A co vlastně ti Buwitreovi dělají? Shromažďují další zombie prvních dvou kategorií, budují obří armádu a plánují zombie apokalypsu napřed pro Zemi, pak pro Sarahu a následně pro celý vesmír. Ale nemusíte se bát, tyhle dobročinné aktivity jim naštěstí ani v nejmenším nevyjdou. Loro se totiž podaří zabít Callista, čímž si ovšem proti sobě poštve Sarahsko-Gamiére a Vanessu Anardskou. Vanessa sice počká nějaké to století, ale nakonec to modrooké chodící neštěstí (Callista) pomstí. Loro dopadne velmi neslavně (mrtvá- jako úplně mrtvá, a v Zemi ještě mrtvějších, kde se ale přičinlivě snažila vyšplhat se znovu na vrchol, asi tisíc let se snažila neúspěšně svést tehdejšího vládce pekel (Alezallena), ale ten se jí akorát tak vysmíval, takže si musela na svou vládu dlouho počkat) a její dětičky se rozutečou do různých koutů světa, kde se sice některé z nich budou pořád ještě věnovat obecnému záškodnictví, ovšem osamocené jsou slabé.

Hora moci

Kdo jsou?

Několik velmi starých (opravdu velmi, i na poměry mých postav- tak, že takový přibližně 36 000 let starý Emexeiren působí vedle nich jako školáček) a velmi, velmi, velmi zahořklých bytostí se rozhodlo jít na věc z opačné stránky, než se dala mírovláda. Vzali si vládu nad světem. Ne, aby pomáhali. Ne, aby škodili. Proto, aby se zabavili. Jistě si umíte představit, jak musí být taková statisíce let trvající existence nudná. Roky jsou pro ně jako sekundy. Všichni jejich blízcí zemřeli. I jejich tisíckrát pra-vnoučata už dávno zemřela. Civilizace, ve kterých žili, už byly zničeny. Ani rodné planety některých již neexistují. A oni chtějí jen nějaké to pozdvižení...nejlépe takové, co by končilo jejich vysvobozením (=zánikem). A co dostanete, když spojíte moc, která by dokázala zničit ti vesmíry najednou, velkou nudu a sadistickou zkaženost?

Ovšem, tyhlety bytosti mají poskoky, kteří jsou také poměrně znechucení existencí, akorát že mají o nějakou tu nulu v čísle, které znamená jejich věk, méně. Nazývají se Jehlany. Jeden Jehlan je pět bytostí a většinou je to tak, že dva Jehlany žijí spolu a neví nic o ostatních Jehlanech a dokonce ani ne o svých pánech.

Jak jste asi pochopili, Jehlany se moc snaží zabavit. Takže si hrají. A jejich hračkami jsou lidé a jejich osudy. Nejraději mají rodinu Istanských, málokoho z nich ještě neposedli. Také si oblíbili mírovládu- Hannu a spol. mají také v hrsti a ukrutně se jim to líbí. Ne vždy však jejich oběti vůbec vědí o jejich existenci- například zrovna mírovláda, kdyby na vůdcovském křesle seděl kdokoli jiný, než Hannah, byla by to jediná organizace, která by mohla Horu moci zničit. Jenže oni ji nevidí a to i přesto, že se sobě vzájemně pletou do cesty už od začátku a téměř pernamentně. Ovšem, to se jednou zákonitě muselo změnit. To, jak Emexeiren jednou omylem Horu moci objevil, je jednou z asi tak pěti hlavních zápletek v My, evidentně prokletí.

A jak vlastně Jehlany vznikly? Jsou to osoby, které byly zasaženy terkini kemunbikanem, mírovládní zbraní, která má zničit vše od základů, úplně duši vymazat. To si myslí mírovládci. Ovšem realita je trošku jiná. Terkini kemunbikan jen odstraní zasaženého z koloběhu duší- už se nikdy nebude moct reinkarnovat, a pošle ho do neznámé dimenze, která je prý horší než peklo. Ten, kdo se z toho dostane, je navždy od svého minulého života odříznut, ale Jehlany ho přivítají mezi sebe. Nemají auru (tedy, mají...ale nikdo ji nedokáže cítit). Nedokáží vstoupit do světů pro mrtvé. Jsou duše-neduše. Duše, které ostatní nedokáží detekovat.

Vytváření terkini kemunbikanů je bohužel hlavní schopností obrácené Hanny (proto se s ní každý bojí bojovat), takže jí nikdy nedojdou. Ovšem, ostatní mírovládci, mají jen jeden a mohou ho tudíž použít jen jednou. Dokonce se jednou za dekádu vyskytne osoba, prokletá mocí zlomit moc terkini kemungikanu a znova duši vrátit do koloběhu, ovšem buďto to udělá (a u toho umře), nebo to neudělá a ta moc ji zničí (takže také umře). Tyto osoby se nazývají Lesk safíru a jejich kraťoučké životy nebývají zrovna šťastné...ale to je ostatně hlavní "zápletka" My, evidentně prokletí, takže nebudu více vyzrazovat.

Jak je poznáte?

Kdybyste už byli takoví neskuteční smolaři a narazili na nějakého člena nějakého Jehlanu, poznáte ho podle toho, že bude mít pravděpodobně na tváři nějaký typ masky a kolem krku šálu. Ty masky proto, že kdyby je někdo poznal, měli by opravdový průšvih (zase rozpitváváno v My, evidentně prokletí) a ty šály prostě jen tak, aby se navzájem s někým nespletli. Šály se liší barvou- každá dvojice Jehlanů má stejnou barvu. Prima a secunda mají modrou.

Kde se schovávají?

Mají sídlo, které mělo původně tvar hory, jenže je tak šikovně roztroušeno do VŠECH dimenzí, že z každé je vidět sotva taková velká palačinka visící ve vzduchu. Podle toho sídla dostali název. Jsou mocní a žijí v hoře, ne?

Příznivci Jacka Elsijského

Vzpomínáte si ještě na Jacka, Elenisina otce, zmíněného v prvním vysvětlovacím článku, u popisu Elsie? Pokud ano, tak se o něm teď dočtete něco více. Tenhle Jack si totiž kromě tunelování své země a navrhování symbolů své moci našel čas i na zřízení náboženské sekty, takže patří sem.

Tahle rozrostlá sekta (říkají si "reformáři") je ale překvapivě primitivní. Jejich náboženství je skrz na skrz ověřitelně falešné- protože za boha pokládají Jacka, hlavně jeho reformy (uctívají ty papíry, na kterých jsou napsány). Teď si asi říkáte, jak mohl v takovou blbost někdo uvěřit? Jednoduše. Klíč je v Jackově dokonalé manipulaci s davem. Další trik je to, že tahle malá sekta má asi tak jen několik desítek opravdových členů, ale přesto se říká, že reformářů jsou miliony. Jak to? Jednoduše. Tohleto "náboženství" bylo totiž v Elsii jednu dobu povinné a vláda si to hlídala násilnými prostředky. Pak ovšem sarahská kolonizace Jacka vyhnala ze země a počet reformářů opět klesl na příjemných přibližně dvanáct oveček.

Teď vás asi napadne logická otázka- k čemu asi Jackovi taková sekta byla? Kromě toho, že mu jejich uctívání dělalo dobře, mu to také usnaďovalo šíření rasistických výmyslů a válečné propagandy. Zejména tomu rasismu věnovalo reformářství obrovský prostor.

Tak, to už bude pro dnešek konec! V příštím zbytečném článku budou popsána místa, což bude asi nejnudnější část vůbec, ale rozhodně nebude poslední. Děkuji za přečtení!

Recenze- Noragami

12. prosince 2014 v 19:00 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Splácím dluh, který u vás mám ohledně recenzí (ano, možná bych lépe udělala, kdybych ho splatila nějakou recenzí, kterou jsem vám opravdu slíbila, už se do toho dám!) a zveřejňuji další. Tentokrát kompletně rozplývací, protože se mi recenzované anime opravdu hodně líbilo. Snad se vám bude tahle nesmyslná změť rozplývání líbit!

Noragami (anime, 12 episod plus doplňující díly)

anotace: Po světě se toulá osm tisíc různých bohů, někteří jsou slavní, jiní ne...a někteří jsou na tom tak špatně, že hledají ztracené kočky a čistí koupelny jen proto, aby si přivydělali (a mohli si postavit chrám) a aby v ně konečně někdo uvěřil. Přesně to je situace toulavého boha války Yata, kterého nikdo nezná, nikdo na něj nevěří a dokonce i jeho vlastní zbraň dala výpověď. Dívka jménem Hiyori zachrání Yata před přejetím autobusem, přičemž sama skončí pod koly. Jejímu fyzickému tělu se zázrakem nic nestane, ovšem její duše se uvolní a od té nehody občas samovolně opustí tělo (které bezvládně omdlí). Hiyori je z toho zoufalá, tak požádá Yata, aby jí za 5 yenů (yen=japonská měna, jeden yen je přibližně pětina jedné koruny) pomohl. Yato sice celkem neví, co s tím, ale slíbí, že jí pomůže. A tím je Hiyori vtažena do série událostí, které rozhodně změní její život. Navíc se k nim přidá nešťastná a deprimovaná zbraň Yukine, která situaci zkomplikuje ještě více....

soupis mých dojmů a názorů (ano, spoiler sem a spoiler tam...)

postavy- Jedna z velmi silných stránek tohoto nádherného anime. Proč hodnotím postavy tak kladně? Kvůli dvěma věcem.

Zaprvé, Hiyori není slepice a rozhodně jen nesedí na místě a nečeká, až se jí někdo uráčí zachránit. Naopak. Většinou to je ona, kdo Yata zachraňuje, ne opačně. To je úžasné, protože nic nezkazí anime tak, jako fňukavá slípka (alá Misa Amane z Death Note) v hlavní roli. Hiyori je opravdu sympatická a oblíbitelná a věřte mi, tohle já o hlavních hrdinkách opravdu často neříkám.

A zadruhé, samozřejmě Yato. Kdo by si nezamiloval šíleného chaotického boha, s příliš vysokým sebevědomím, temnou minulostí a zálibou v kreslení? Sice byste do něj rozhodně neřekli, že je bůh, ale o to sympatičtější mi připadá. Asi nemá smysl říkat vám, kdo byl má nejoblíbenější postava, že?

Vedlejší postavy musím taktéž ohodnotit nezáporně, protože jediná, na koho jsem měla opravdu alergii, byla Kofuku. Nemám ráda takové veselé růžové poskakující věci, prostě jsem si ji nedokázala oblíbit. Další moje neoblíbená postava byla Nora, ale myslím, že ta moc k oblíbení určena nebyla, slizounka jedna.

Záporák, Rabou, ze začátku vypadal docela uboze, ale na konci se to celkem vysvětlilo a jeho motiv byl nakonec slušné kvality.

Ještě jednu věc musím zmínit- konečně anime s nálepkou "komediální", kde se nevystupují typické archeotypy postav, sloužící jen pro rozesmání puberťáků! Juchů! Rozhodně velmi osvěžující.

příběh- Velice se mi líbí, že se příběh netočí kolem bojů, ale spíše kolem vztahů tří hlavních postav. Hiyori si je vědoma, že pokud se Yato a Yukine neusmíří, tak oba umřou, a je velice dojemné, jak se snaží jejich smrti zabránit. Je pravda, že děj samotný není tak rychle běžící, protože anime se spíše pozastavuje u rozhovorů a co je občas na škodu, u legračních (a bohužel i "legračních") scén.

Tím se dostávám k tomu, co se mi asi (kromě maličkostí) jako jediné na tomhle anime nelíbilo. I sebevážnější, sebedojemnější scénu se tvůrci téměř vždycky rozhodli pokazit něčím, co mělo diváky rozesmát, občas rozesmálo, ale mě v devadesáti osmi procentech případů rozhodně ne, naopak mě to většinou otrávilo. Ano, má to být komediální anime, takže ano různému druhu humoru, ano takovým těm typickým deformacím kresby (pro ty, kdo neví, o čem mluvím- to je takové zjednodušení obličeje postavy, aby se daly nakreslit šílené výrazy, objevuje se to v komediálních scénách v skoro devadesáti procentech anime tohoto žánru), ale opravdu muselo to Noragami strčit bez vyjímky do téměř keždé scény? Osobně mě to někdy až vytáčelo a občas mi to připadalo na úkor příběhu.

Líbí se mi i jemně podaná, bohužel jen naznačovaná romantika v tomhle anime. Vztah Yata a Hiyori byl krásný a docela mě mrzelo, že si ani nevyznali lásku.

Konec podle mě příběhu sedl. Poslední čtyři díly byly podle mě lepší, než celý zbytek tohoto anime dohromady. Opravdu dojemné, místy až dokonce smutné. Neříkám, že konec byl nějak překvapivý, to rozhodně ne, ale líbil se mi.

hudba- Ups, podle mě kámen úrazu. Tohle je první a doufám že i poslední anime, které jsem viděla a u kterého se mi nelíbila podkresová hudba. Opravdu nelíbila. Mluvím o té písničce, která hrála u bojových (a bohužel nejen u bojových) scénu. Na mě byla moc techno a ani zpěv se mi nelíbil (na mě moc rapované). Naučila jsem se ji ignorovat a sledovat spíše obrázky a titulky. Opening také jako na potvoru nemůžu hodnotit kladně, ale na druhou stranu, nebyl zase tak špatný a měl hezký text (a velmi, velmi chytlavou melodii), takže jsem ho občas ani nepřetočila. Opravdu se mi tam strašně hnusí ty všudypřítomné syntezátory, ale kdyby je někdo dal pryč a nahradil pravými rockovými elektrickými kytarami, poslouchala bych to k psaní. Ending (odkaz bohužel nedám, nemůžu najít nic s náznakem jiných, než španělských titulků) je takový nevýrazný, ale má strašně hezký klip.

kresba- Tohle anime pochází z roku 2014 a na animaci je to vidět nejvíce (dobře...nejvíce je to asi vidět na té syntezátorové hudbě). Nechápejte mě špatně, ono je to podle mého názoru dobře. Kresba Noragami je podle mě úplně nádherná. Ohledně prostředí si tvůrci vyhráli hlavně s ayakashi, aby byli krásně neonoví a kontrastovali s do tmavších barev laděným zbytkem prostředí. Někomu se to nemusí líbit, ale já jsem s animací ayakashi spokojená. Kresba postav se mi zdá úplně dokonalá (až na ty deformace zmíněné v jednom z odstavců nahoře, ale to bylo jen v komediálních momentech), viděla jsem stejně dobrou, ale lepší ne. Opět musím z povrchního a subjektivního pohledu divačky podotnout, že úplně nejlepší věc na celé kresbě jsou Yatovy oči :)

závěr recenze: Hledáte na pohled opravdu krásné anime, s velmi sympatickými a fajně šílenými postavami a překousnete nadbytek vtipných (spíše bohužel "vtipných") scén? Nezbývá mi nic, než doporučovat všemi deseti, mi osobně se to moc líbilo. Možná se to dokonce zařadilo za Code Geass a Durararu!!! v seznamu mých nejoblíbenějších anime.

mé číselné hodnocení: 8,5/10 (hloupé, já vím, chtěla bych srazit alespoň dva body za tu komediální stránku a za hudbu, ale osm budů jsem přidělila Kuroshitsuji a Noragami se mi líbilo více...tak dávám neskutečně pitomý půlbod!)

kde sledovat? Můžete si vybrat- čeština, nebo slovenština? Ovšem, předem říkám, ty české titulky nejsou moc dobré. Slovenské nevím, nevyznám se ve slovenském pravopise, ale překlad mi trošku skřípal jen občas (v těch českých byl pravopis dobrý, ale některé věty...au, au). Já osobně jsem se dívala slovensky, že to má i české titulky, jsem zjistila až den poté, co jsem se dodívala (teď se na to dívám znovu, abych ty titulky porovnala...a abych to viděla znovu). Ale také musíte zvážit, že ty české jsou na docela bezkonfliktním Shirai.cz, zatímco ty slovenské na Hakuhódžó no senši (nejpřetížnější stránce, na kterou jsem kdy narazila- pravděpodobnost sekání sto patnáct procent).
Tak, aktualizace. Mezitím, než jsem si dopřipravovala tenhle článek, jsem shlédla většinu dílů i v českých titulcích a opravdu, opravdu doporučuji slovenštinu. Ten český překlad není nejhorší (chci říct, viděla jsem už i horší), ale místy je z něj češtináři do pláče (zvláště pokud ještě k tomu umíte trochu anglicky, protože z japonštiny se to vážně nepřekládalo).

poznámka: K tomuto anime prý existuje i manga. Zatím jsem ji nesehnala, ale prý je skvělá.

Hurá, obrázky! Zmínila jsem se, jak moc se mi líbila kresba, takže tentokrát jsem se na výběr obrázků upřímně těšila i já. (jen na vypisování zdrojů bych nejraději kašlala z vysoka...) Takže:

zdroje: Google! Sakra, to asi nestačí, že? Takže: noragami.wikia.com , fanpop.com (hm, jen dvě stránky? Tak dneska to zase tak hrozné s těmi zdroji nebylo...)

Prodavač kamenů- kapitola II.

10. prosince 2014 v 21:02 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Na světě je nová kapitola Prodavače kamenů, hodně krátká a trochu nepovedená. Mimochodem, kdo si oblíbil Reineterila v minulé kapitole, ten ho v téhle rozhodně začne nesnášet :) Nepůsobí ten konec mimochodem trošku odbytě? Psala jsem to v hrozné náladě, byla jsem totiž tak hloupá, že jsem se podívala na podrobné výsledky krajského testování a helemese, mé průměrné hodnocení z angličtiny (kterou jsem doteď považovala za svou naprosto nejsilnější stránku) je 4 (no, alespoň mám na čem sedět...) a z češtiny mi přidělili trojku ze čtení s porozumněním, což jsem donedávna považovala za něco, co v patnácti nezvládá jen osoba postižená dysleksií, nebo naprostý tupec. To mi prostě zvedlo náladu a ještě více mě to utvrdilo v tom, že ať dělám co dělám, nikdy nejsem dost dobrá. Fíha! Sebelítostivý výlev v předmluvě! To je moc i na mě, moc se omlouvám (aneb, tady někdo používá předmluvu místo deníčku...)! No, doufám, že se kapitola bude líbit!

Kapitola II.- Štěstí tě nikdy neopustí

Reineteril opatrně našlapoval a dával si záležet, aby nebylo jeho kroky slyšet. Tiše se plížil směrem ke stánku a zatím se mu dařilo unikat zrakům nočních hlídačů. Nesměli ho chytit. Naštěstí však žádný nebyl v dohledu. Mladík věděl, co zapříčinilo, že se tady zrovna minulou noc odehrála nějaká velká oslava a všichni náhodou ještě pospávají...sebejistě se usmíval. Náhody v jeho blízkosti neexistují. Kámen má všechno plně pod kontrolou.

Vešel do prodejního stanu a už si vybíral, co si ukradne k zítřejší snídani. Nebylo vyhnutí- od té chvíle, co zjistil, že všechny jeho snadno vyhrané peníze jsou naprosto falešné a bezcenné, umřel by jinak hladem. Věděl o sobě, že není kdoví jak zdatný zloděj, ale kuš už s tím- s relikvií v kapse se mohl bát akorát té největší nešikovnosti.

Zaměřil se na nůši s jablky. Vezme jedno, vezme dvě a v příštím městě si přivlastní další. Nemohl táhnout s sebou zásoby, protože neměl v čem a ani mu nevycházel svět tolik vstříc, aby náhodou cestou narazil na pohozený vozík (nejlépe s koněm zdarma).

V tom se mu ale hlavou mihla divná předtucha- někdo ho sleduje. Není sám. Prudce se otočil a skoro vyjekl, jen tak z očekávání. Nic tam totiž nebylo. Ale když se obrátil zpátky, náhle zíral přímo do z velké části zakryté tváře Obchodníka. Ten člověk stál pár stop od něj, nakláněl se a tvářil se hrozivě. Reineteril by za jiných okolností začal křičet jako postava z béčkových horrorů, které četl jako malý a ještě raději by se dal na útěk, ale přemohl se. Té myšlenky na přehnané strašidelné příběhy se ale nemínil vzdát- ostatně, ať už se v té tmě podíval kamkoli, jako v jednom si připadal.

"Co chcete?" zeptal se místo toho potichu. Už předem se bál odpovědi- beztak to bude další šílený úkol.

"Nic, co bych měl chtít? Jen asistuji svému starému příteli na zlodějské výpravě..."

"Asistujete...?" Řekl bych spíše, že překážíte.

"Možná by tě zajímalo, že jsou ti patách." pronesla děsivá bytost a zdálo se, jako by se usmála.

Reineteril se chtěl zeptat na spoustu otázek, ale jeho bojové reflexy zareagovaly. Někdo učinil výpad nožem a bylo potřeba se vyhnout. Chvíli trvalo, než si poté, co riskantně uskočil vzad, mladík spojil tečky, ale došlo mu, kdo se ho právě pokusil zabít.

"Vy...vy jste na mě zaútočil!" osočil se na maskovanou osobu.

"Bystrá úvaha. Chtěl jsem tě vidět zemřít s tím naštvaným pohledem, jenže tys to nutně musel přežít..."

"No jo, to už je prostě má věčná chyba!" zavrčel oslovený a vřel v něm vztek. A hlavně nepochopení. Nešlo mu do hlavy, proč se mu někdo, kdo po něm chce, aby mu přinesl nějaký další prokletý kámen z cizích krajů, prostě proč se mu ten někdo právě pokusil prohnat dýku žebry.

"No, asi tě teď zase chvíli nechám jít dál...ale pozor, příteli, oni jsou ti v patách..."

"Kdo ,oni´?!"

"Musím zmizet, nebo mě dostanou taky..." odbyl ho Obchodník. "V čase nouze použij kámen, ale nezapomeň na varování!" a doopravdy se vypařil.

O varování Reineteril dobře věděl. Neměl ponětí, co to přesně znamená, ale snad to, že kameny si berou od uživatele něco nazpátek, nebo že mají limity...vlastně ho to ani nezajímalo.

K jeho uším se donesl zvláštní zvuk. Kroky. Spousta kroků. Netušil čí, ale nejasně mu docházelo, že za chvíli zjistí, kdo jsou "oni"...

"Haló, pokud tady někde jsi-a my víme, že ano- ukaž se!" vyzvali ho a mladík nezapochyboval, že to bylo určeno právě jemu. Ostatně, ten hlas poznával.

"Hej, vážně- my ti neublížíme!" A neříká se tohle právě, když chcete člověka dlouho mučit?

"Reine, měj rozum! Nemůžeš utíkat navždycky! Vysvětli nám, proč si to udělal a třeba to bude nějaká polehčující okolnost!" křičel další jeho bývalý spolužák. Bytost skrytá za stěnami stanu z toho neměla radost. Tak moc se snažil uniknout Akademii, až se ona vydala za ním.

V tom se ozval další hlas. "Můžete mi povyprávět, pánové, jak jste se dostali do v noci zabezpečené oblasti a co tupohledáváte? Poflakujete se kolem a řvete jako na lesy, běžte pryč!"

"Hledáme našeho starého přítele...nebezpečného zločince, který-"

"To je mi jedno, ale před chvílí jsem někoho takového viděla- běžel tudy!"

"Děkujeme, slečno!" Muž, který jí odpovídal, zněl, jakoby tomu uvěřil.

"Za málo... A nebojte, vaše teta vám nakonec odpustí!"

"Co? Jak víte, že-"

"To nic, už běžte, ať vám neuteče!"

"Ještě jednou děkuji!" A opravdu odešli.

Reineteril chvíli počkal, až se ocitnou opravdu pryč a vyšel ven. Nic si ze zavřeného stánku nakonec nevzal- řekl si, že by nebylo moudré krást, když je nablízku ona. No nic, bude si muset sehnat jídlo jinak.

"Uhádla jsem, že máš problémy- těch lidí bylo moc, nemohl jsi bojovat a kdoví, co s tebou chtěli udělat- a tak jsem ti přišla trochu splatit dluh!" Šedooká dívka zněla bezstarostně a nezaujatě, jako by to pro ni byla denní rutina.

"Děkuji, to nemuselo být. Žádný dluh u mě nemáš!"

"No tak, zlobíš se, že jsem přišla pozdě? Odehnala bych je dříve, ale sháněla jsem zbraň..."

"Zbraň?"

"Zbraň! Všimla jsem si, že žádnou nemáš, já obvykle taky ne, ale...přece jsi říkal, že mě zabiješ, pokud tě budu následovat, tak prosím." podávala mu stříbrem zdobenou dýku.

Ostří si podvědomě vzal, ale rozhodně se nechystal svou výhrůžku naplnit. "Děkuji, za tu dýku ti zaplatím, až seženu nějaké peníze. Bude se mi hodit." řekl trochu rozpačitě. Dobře věděl, co asi ta zvláštní bytost odpoví a upřímně se toho děsil.

A taky že to řekla. "Půjdu s tebou!"

"Nepůjdeš! Chci jít sám!"

"Ale já se tak nudím! Pobyt tady není žádná výzva pro mé schopnosti!" namítala.

"Tak běž někam jinam, ale se mnou ne!"

Ze široka se usmála. "Ale ty mi nemůžeš říkat, co mám dělat..." zatrylkovala.

"T-to se ani nesnažím! Já tě jen nechci na své výpravě!"

"To přece nevadí!"

"Ne? Mně docela ano!"

"Mé schopnosti se budou hodit!"

"A co umíš jiného, kromě...tipování?"

"Jakoby to nestačilo! Kdyby ses mě tenkrát v Akademii zeptal, řekla bych ti, jak to dopadne a nemusel bys-"

"To stačí! Kolik toho o...tom...víš?!"

"O čem? O tom nešťastném incidentu? Vím jen, kdy a kde se to odehrálo a že to muselo být něco velkého, protože tě to hrozně, hrozně moc trápí...ale nic víc! Netuším, o co vlastně šlo."

Bývalému studentovi spadl kámen ze srdce. "To jsem rád...jak vlastně tvé schopnosti fungují? To jsi naprosto vševědoucí?"

"Né," zasmála se. ",ale vždycky mi prostě najednou naskočí...nějaké útržky informací...z budoucnosti, minulosti, přítomnosti...většinou jsou to blbosti a nikdy mi to nedává smysl, ale dovídám se tak spoustu zajímavostí!" Zněla, jakoby ji to prostě a jednoduše vůbec nezaráželo.

"Takže neovlivňuješ, jaký druh informací se ti vybaví?"

"Ne. Takže můžu jít?"

"A proč se sakra ptáš, když jsi před chvílí prohlašovala, že o tom, kdo mě bude cestou otravovat, já nerozhoduji?"

"Nevím, asi ze slušnosti..."

"Vtírat se na soukromé výpravy NENÍ slušné..."

"Beru to jako ,ano´!" zajásala.

"Ale to bylo ,ne´!"

"Na podrobnostech nesejde!" mávla rukou. "Juchů, bude to symbióza! Za informace- třeba kam jdeme- ti budu říkat všechno, co zjistím a za to, že si se mnou budeš povídat a dělat mi společnost, ti dám ještě více informací. To bude super!"

"Takže jen za to, že s tebou občas prohodím pár slov, budu mít něco z té tvé vševědoucnosti?"

"Chytrý Reineteril!" přikývla.

"Musíš být zoufale osamělá. Ale co tě vedlo k tomu, pověsit se na- tedy promiň, vybrat si zrovna mě?"

"Nevím. Jsi dobrý člověk." pokrčila rameny.

"Nejsem...rozhodně ne...kdybys věděla...respektive, věděla víc... A i kdyby, tak ,dobrých lidí´ pobíhá po světě miliony."

"Ale ty jsi mě osvobodil."

"To by na mém místě udělal každý."

"Tak ses mi prostě náhodou nachomýtl do cesty. Ujde ten důvod?"

"Ne, pořád mi to není jasné. Ale víš co? Asi nechám vyzvídání, protože na vševědoucí holku prozrazuješ nějak málo."

"Náhodou, v každém mém slově jsou skryté informace nedozírné hodnoty! Víš, proč vyhynuli dinosauři? Já ano!"

"Proč vyhynuli?"

Zamyslela se. "No...protože už žádný nezůstal naživu, přece."

"Aha. Logické." uznal Reineteril. Při slově "logika" se mu vybavilo, proč se vůbec vplížil v noci do hlídaného tržiště a že se každou chvíli můžou odněkud vynořit lehce zmatené stráže. "Dobře, tak ale pokud vážně chceš jít se mnou, měli bychom vypadnout."

"Jasně! Nemůžeme tady postávat a křičet, přijdou stráže..."

Kdo tady křičí, to nevím, ale já to nejsem.

Štěstí opravdu neopouštělo dvě bytosti, protože když utíkaly z areálu, bezpečností pasti byly zrovna na prohlídce a stráže tvrdě spaly. Když nad tím mladík uvažoval, v mysli se mu přehnal stín. Kámen. Co když jeho doprovod...uhádne jeho existenci? A co když se mu ho tím pádem pokusí sebrat?! Nic bývalého studenta neděsilo více, než to, že by kámen mohl ztratit. Rozhodl se. Kdyby se neznámá pokusila ukořistit kámen, zabil by ji. A pokud by se mu to nepovedlo a ona s kamenem upláchla, zabil by sám sebe. Bez relikvie štěstí jeho život neměl cenu.

Ale zatím to vůbec nevypadalo, že by se měla o něco takového pokoušet. Broukala si nějakou melodii a tiše brumlala slova.

"Co si zpíváš?"

"Já si zpívám?" podivila se a zavrtěla hlavou. "Možná něco ze sna."

"Zdají se ti sny s melodiemi?"

"Možná. Nevím." pokrčila rameny.

"A nemáš ty náhodou vědět všechno?" navážel se do ní. Pod jejich nohama ubíhala dlažba uličky města, které opouštěli. Nocí se neslo pozoruhodné ticho.

I v té tmě byl přesvědčený, že vidí, jak se jí třpytí oči. "Ani ne. Tvůj kámen taky někdy selže, ne?"

Přikývl, ale pak mu došlo, co vůbec řekla. "Ty...ty...ty...máš taky kámen?!"

"Tys to nevěděl?" zněla vážně překvapeně.

"Jak bych mohl!"

"Proč tě to tak vyvedlo z míry? Požírače duší jsou přece úplně normální, ne?"

"Požírače čeho?!"

"No, Požírače duší...Tak se jim přece říká. Kamenům. Těm kouzelným."

"Ten název se vůbec nehodí!" osočil se na ni vztekle.

"Ne?" nadhodila vesele.

"Pokud svůj kámen nechceš, můžeš mi ho dát..."

"Ani nápad."

"Proč?! Takže jsi na něm závislá, ačkoli si myslíš, že ti žere duši, co?" zasyčel protivně.

"Hloupý Reineteril." zavrtěla nekompromisně hlavou. "Mám ho i přesto moc ráda, takže nechci, aby umřel. Kdybych mu ten kámen dala, stalo by se tak. Vím to."

"Vidíš! Přiznala´s, že máš ten kámen ráda!"

"Ale ne...hlupák, hlupák, hlupák...myslela jsem Reineterila, ne kámen..." zamumlala rozpačitě a pravděpodobně se červenala, ačkoli to v té tmě nebylo vidět.

"Mě?" vyjekl zmíněný šokovaně.

"Zachránil mě a je to hodný člověk. Proto ho mám moc ráda. Není v tom nic osobního!"

Její společník odpověděl zcela chladně. "Já tě rád nemám. Jsi otravná, nebezpečná a nechceš mi ani půjčit svůj kámen vševědoucnosti."

Čekal, že se urazí, ale ona se místo toho usmála. "Jsi upřímný! To je dobře! Mi to, co jsi řekl, nevadí. Nepřidala jsem se k tobě, protože bych toužila po tvé lásce, ale proto, že ti splácím dluh a nechci se toulat po světě sama. Je mi docela jedno, co si o mně myslíš."

"A mimochodem, jak jsi vlastně sehnala tu dýku?"

"Až mi řekneš, kam jdeme."

"To ti nikdy neřeknu, zjisti si to sama, jasnovidko." Hm, mohl by jí říkat "Jasnovidka"...

"Protivná lasička, moc protivná..."

"Lasička..." zopakoval po ní skřípějíc zuby.

"Nevím, prostě mě to napadlo. A protivný jsi!"

"Není divu, když do mě pořád někdo mluví." opáčil kysele.

"Tak neodpovídej..."

Neodpověděl.

Trochu se třesoucí pouliční lampa osvětlovala křižovatku. Jedna stezka vedla doprava, druhá opačným směrem. A za světlem už žádná cesta nebyla, jen traviny táhnoucí se k lesu a za lesem něco v dáli, co svítilo červeně a vůbec to nevypadalo přátelsky.

"Kudy teď?" zeptala se dívka.

"Jak to sakra mám vědět, jasnovidko?"

Děvče si otráveně povzdechlo. "Achjo...když půjdeme západně, přepadnou nás jen třikrát, zatímco na východní cestě čtyřikrát, ale za to uvidíme překrásná panoramata."

"Díky. A předpověď počasí nemáš?"

Přikývla. "Slunečno."

"To byl sarkasmus!"

"Přál sis déšť?"

"Tak kterou cestou máme jít?"

Založila ruce na hrudi a zavrtěla hlavou. "Musím vědět, kam jdeme."

"Neřeknu. Trénuj své schopnosti."

Pozvedla obočí. "Tak zvaž pěkně, co tvé slovo žádá- žádná odpověď, žádná rada!"

"Odkdy mluvíme v rýmech?"

"Od včerejška." odpověděla bezprostředně.

"Dobře. Tak já ti to řeknu. Ale utečeš, jakmile se to dozvíš."

Podívala se na něj jako na blázna. "Já nikdy neutíkám."

"Jak chceš. Jdeme...tam." ukázal k červené zemi v dáli.

"Zlý to kraj..." přikyvovala uznale. Ne vyděšeně, ne ustaraně. Prostě jakoby mu chválila dobře vybranou destinaci pro dovolenou.

"Ty o tom něco víš?"

"Já vím něco o všem. Nechceš si se mnou někdy zahrát nějaký kvíz?"

Rozhodl se její otázku prostě ignorovat. "Tak, řekl jsem ti to. Teď tvá část. Co říká tvůj kámen?"

"Že se zítra otřese svět! Mezinárodní utkání v míčových hrách vyhraje Stellea!"

"Ohledně naší výpravy!"

"Naštvaný? Sázel jsi na Sarahu, že?"

"Na Neonii, ale to je snad jedno! Kudy máme jít?"

Svraštila čelo. "No...není to zřejmé?"

"Není! Doleva, nebo doprava?"

"Rovně, přece!" řekla lhostejně a odtančila vstříc louce, kde jí některé traviny sahaly až nad hlavu. Očividně si z toho nic nedělala. Jak může být ta holka pořád tak nad věcí?, projelo Reineterilovi hlavou, ale rázně ji následoval.

"Ti motýli jsou tak krásní..." rozplývala se majitelka kamene, s hlavou zakloněnou k nebi.

"Žádné nevidím." vrtěl hlavou mladík.

"Slepý Reineteril."

"Vždyť je tady větší tma než v pytli-"

"Tebe asi nikdy v pytli nenesli, že?"

"Uhm...ne."

"Mě ano. Když jsem se stala otrokyní."

"To nic nemění na tom, že je tady hrozná tma, sotva vidím tebe, natož nějaké motýly!"

"Tma ano, ale rozhodně ne taková, jako bývá v pytlích. Svítí měsíc!" celá se rozzářila, ovšem ne doslova. Vypadala ale strašně šťastně, točila se a poskakovala.

"Jsi si jistá, že nejsi vlkodlak?"

"Nejsem! Ale co já vím? Neznám ani vlastní jméno..." věnovala mu sebejistý úsměv.

On se neusmíval. "Jasnovidka, co zná výsledky všech sportovních utkání, ví, kolik loupežníků je na cestách, ale nemůže přijít na své jméno. To je trochu divné, ne?"

"Mýlíš se...hned ve dvou věcech!"

"Hm?"

"Zaprvé, není to divné. Je to přece normální, ne?"

"No..."

"A zadruhé, zápas v kopané Deimandie versus Elsie jsem nějak prošvihla, nemám ponětí, kdo vyhrál!" zamumlala uraženě.

"Dobře, oprava- ,jasnovidka, co zná výsledky skoro všech sportovních utkání´. Spokojená?"

"Děkuji." zašvitořila a prodírala se trávou dál.

"Odkud pocházíš? Jsi si jistá, že nejsi Saražanka, když tě tolik fascinuje tma?"

"Netuším, možná jsem!"

"Jak jsi vlastně ztratila paměť?" Reineteril si na rozdíl od ní cestu neužíval, už skoro nic neviděl a brodit se ve vysoké trávě mu nepřipadalo zrovna jako ideál večerní zábavy.

Trochu posmutněla. "Hm...vím jen, že se mi to stalo, když bráška zemřel..."

"Tak vidíš. Vzpomněla sis, že jsi měla bratra. Pokrok, ne?"

K jeho překvapení jen smutně kývla.

"Zkusíme se toho držet. Jak se tvůj bratr jmenoval?"

"Netuším." pokrčila rameny a zastavila se.

"Jak vypadal?"

"Měl černé vlasy jako já...a víc si nedokážu vybavit..."

"Jaký byl?"

"Hodný. Když odešli naši rodiče, on a babička se o mě starali. Bylo mi tehdy dvanáct let a jemu patnáct. Teď by mu bylo dvacet jedna, kdyby žil."

"Skvělé, takže dokonce i víš, kolik je ti let. Pořád nevíš, jak se jmenuješ?"

Zavrtěla hlavou. "Ne, ale za to vím, že plocha měsíce Bayangan je přesně-"

"Nechci to vědět." Když tak přemýšlel, začínal se cítit docela unavený.

"Přespíme v tamtom lese? Nic nás nesežere, ale-"

"Nezajímá mě to. Jsem pro. Lidé musí spát." Zvláště pokud jim zřejmě zbývá necelý týden života, jako mě. "Navíc, je jasné, že na nás nic nezaútočí, protože budeme mít štěstí."

"Mohli jsme si odpočinout v tom městě. Našli bychom si nějaký přístřešek, já bych ukradla něco k jídlu a udělali bychom si hezkou večeři."

"Ukradla?!"

"Reineteril je sice taky zloděj, ale já se na rozdíl od něj nenechám tak lehce chytit."

"Žádný zloděj nejsem! Měl jsem jen hlad."

"A chytili tě. Třikrát."

"Můžeš toho prosím nechat?" zavrčel majitel kamene.

A dále už šli jen za zvuku dívčina pobrukování. "...to, k čemu přece stvořen byl a když podvedeš je, hned to zjistí, zdalipak jsi pochopil?..."prozpěvovala si tiše. Reineterilovi byl ten text strašlivě povědomý, nějak věděl, že je to něco strašně důležitého, ale nemohl si vzpomenout, kde už to jednou slyšel.

Recenze- Inu X Boku Secret Service

6. prosince 2014 v 19:11 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Tak, rozhodla jsem se zase trochu otravovat s recenzemi. Ano, opět to bude recenze na anime a jak se ode mě dalo čekat, zatím žádná z těch, které jsem vám slíbila (ale nebojte, nejpozději do příštího měsíce to napravím!) (ano, tohle jsem říkala i minulý měsíc. Omlouvám se, pořád jsem to nestihla). Takže děkuji za přečtení a když už nic, tak ať se líbí alespoň obrázky!

Inu X Boku Secret Service (anime, 12 epizod)

anotace: Patnáctiletá Ririchiyo, která je kvůli své mírně nespolečenské povaze všebecně neoblíbená, se rozhodne osamostatnit se a odstěhovat se do luxusního sídla Maison de Ayakashi (v překladu Dům démonů). Ovšem, je na ní ještě jedna zvláštnost (kromě toho, že je bohatá, osamnělá a protivná)- není tak úplně člověk. Má z části krev démonů, ovšem nemusí si z toho nic dělat, protože to ostatně zbylí obyvatelé Maison de Ayakashi taky. Každý z těhle obyvatelů dostane přiděleného vlastního agenta SS (Secret Service)- kteří jsou samozřejmě také člověko-démoni. Ririchiyo se to zrovna třikrát nelíbí, zvláště když si její agent z neznámého důvodu zamane hrát si na jejího poslušného pejska. Zvykne si Ririchiyo na svůj nový život a odhalí velké tajemství ze své minulosti?

soupis mých dojmů a názorů (ano, spoilery všude kam se podíváte...)

postavy- Hlavní hrdinka, Ririchiyo, je podle mě kupodivu sympatická. Nepatří ani do jedné ze tří základních skupin nesnesitelných imaginárních kravek (skupina "sama si ani nezávažu tkaničky...uvaříte mě, nebo upečete?", dále skupina "zamilovávám se na potkání a neřeší se prakticky nic jiného, než to, koho z řady nápadníků si mám vybrat" a třetí skupina "jsem tak veselá, nešiková a hloupoučká, až mě každý musí mít rád"), dá se jí poslouchat.

Dále za zmínku stojí ještě hlavní hrdina. Věřím, že jen málo diváků má tak kamenné srdce, aby ho přímo neměli rádi. To se nedá. Ale na druhou stranu, ani mě nijak neočaroval. Byl má nejoblíbenější postava, ale nemám potřebu se nad ním nějak rozplývat.

Některé vedlejší postavy jsou fajné, ale...proč musí být v každém anime označeném "komedie" nějaká úchylná blondýna s nafouknutou podprsenkou? V Code Geass byla Milly Ashfordová a i v InuxBoku SS samozřejmě nesměl tenhle archeotyp postavy chybět. V Code Geass mi to ani tak moc nevadilo, protože tam Milly tak často nevystupovala a nebyla zase tak hrozná, ale tady...ačkoli chápu, pro teenagery takovéhle postavy přinášejí "humor". Vyhledávám anime, kde nejsou.

příběh- Toto anime má snad jen jeden rozměr- neskutečnou sladkost a roztomilost. Je to prostě hlavně ke konci tak dojemné, tak romantické, až by z toho jeden dostal pořádný záchvat cukrovky. Nepochopte mě ale špatně- právě to se mi na InuXBoku SS tak líbilo. Konec má velmi láskyplnou atmosféru a končí to takovým tím slaďoučkým happyendem...ale není na tom podle mě nic špatného. Nevyzněl by jiný méně pocukrovaný konec prostě divně? Navíc, někde se prostě kytičkované dušičky jako já dojímat musí :)

Co je ovšem velkou slabinou tohoto anime, je že to vlastně žádný příběh ani nemá. Jinak řečeno- nic se tam neděje. Bitvy krátké a odbyté, vedlejší a nějaké dramatičtější zápletky absolutně nulové. Někoho by to mohlo nudit. Přiznám se, kdybych se na to dívala v nějaké cyničtější náladě, asi bych se místy nudila taky. Takže doporučuji- dívejte se jen v záchvatech sentimentality :)

hudba- Opening mě nijak nechytil, ale až na ty trochu bolehlav způsobující podkresové syntezátory byl poslouchatelný. Dávám odkaz na krátkou verzi vyjmutou přímo z anime, protože jsou u toho anglické titulky (dlouhou verzi jsem našla jen se španělskými a německými titulky, je mi líto).

kresba- Kresba je krásná. Studiu, které to vytvářelo, se velmi povedla animace očí. I animace prostředí se mi líbila. Na postavy se dá dobře dívat.

závěr recenze: Hledáte nějaké příjemné odpočinkové anime, které vás trochu dojme a nebudete u něj muset přemýšlet, gratuluji, právě jste jedno našli. Nečekejte moc a budete příjemně překvapeni. Tak jako tak, velmi doporučuji!

číselný závěr: 7/10 (romantické, krásné, s atmosférou...jenže bez děje. Co naplat.)

kde sledovat?: Teď vás asi zklamu, ale můžu vás odkázat jen na HNS, což bohužel znamená, že můžete sledovat jen v brzkých ranních hodinách a asi do druhé odpoledne, jindy se to bude hrozně sekat (takové už HNS je, nepřetržitě přetížené). Ovšem, je cesta jak z toho ven- u každé epizody je odkaz na stažení.

Tak, to nejlepší na konec! Obrázky!

Zdroje (fňuk! Asi nestačí napsat "google", že?)... tyffanickemp.com , jeffreyanime.blogspot.com , otomexkawai.blogspot.com , fanpop.com , 1999.co.jp


Doufám, že vás má recenze alespoň trošku potěšila a děkuji za každý názor!

Ještě větší vysvětlovací článek

5. prosince 2014 v 22:53 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Pokračování obrovitého zbytečného článku! Opět tady najdete informace o mém imaginárním světě, kde se odehrávají mé povídky, takže čtěte na vlastní nebezpečí, hrozí unudění se k smrti...

Z historie

Tak, to všechno platilo o druhé epoše, teď pojďme rozpitvávat tu první! Nebude to tak důkladné, protože v povídkách popisuji jen takzvaný Černokněžný věk, kdy je každý druhý světem pobouřený černokněžník a snaží si urvat alespoň jeden stát pro sebe (pokud jste četli Čas trollů...). Tenhle věk je na samém konci, takže spíše než celkový obraz o státech první epochy sepíšu obraz o tom, jak vypadaly před svým koncem. A protože to všechno šlo do háje, nebude to hezké počtení...

o konkrétních zemích (první epocha)

stará známá Starlandie

Kde byla? Na území druhoepochální Elsie, Severního Anardu, Jižního Anardu a ještě kousku Sarahy.

Kdo tam vládl? Rod Starových (černokněžnický rod, mimochodem), ale ti byli poslední dvě generace existence prakticky sesazeni a už byli jen pro smích. Potom vládlo PVŠRS- Představitelstvo Vlivných Šlechtických Rodin Starlandie, které už bylo vesměs jen sbírka materialistických shromažďovatelů zlaťáků, kteří si mysleli, že s lidmi mohou jednat jako s úplnými ovcemi (a také že mohli). Svá nařízení formulovali v Manifestu, jehož dodržování si vynucovali silou.

Úryvek z Manifestu:

Studie našich vědců prokázaly, že největší poškození mozku způsobuje přemýšlení. Tytéž studie potvrdily, že hloubání nad věcmi způsobuje rýmu, kašel, vyrážky, mor a demenci. Proto, jen z čisté lásky k vám a obav o vaše zdraví, přílišné přemýšlení zakazujeme. Také vám důrazně doporučujeme- raději nemyslete vůbec.

Jaká byla? Starlandie byla technologicky velice, velice vyspělá. Specializovala se na výrobu přístrojů a zbraní, všechno z kovu, dokonce i některé budovy byly kovové. Zpracovávala zejména bakal, slitinu dvaceti vzácných kovů. To si vyžádalo spoustu znečištění- řeky byly toxiny celé černé, vzduch hýřil smogem...jistě si to dovedete představit.

Proč zanikla? (pozor, následuje obrovský kýč!) Zkaženost vlády ji položila na kolena a kmen budoucích Saražanů ji dobyl, vyplenil a zničil. Stalo se to za "vlády" Nilia Stara (kterému dějepisné knihy většinou říkají Smutný císař) a záminka k tomu byla vinou dcery tohoto mimořádně depresivního a zoufalého "panovníka" (doopravy nemohl vládnout ani sám sobě, PVŠRS ho držela v domácím vězení, prohlásila ho za nesvéprávného šílence a poté mu sebrali zbytek lidských práv a prohlásili ho za svůj majetek). Mladá Chlorinne se pokoušela hrozbu ze strany Saražanů odstranit, nikoli popíchnout, ale pronajmutím nájemných vrahů dokázala přesný opak. Vrazi selhali a zabili pouze královnu Sarah (po ní se jmenuje Saraha), její druh Christian I. útok přežil a chtěl se mstít. Dozvěděl se, že si útok objednal někdo ze Starových a prvně nemohl uvěřit tomu, že to byl Nilius (že by to mohla být jeho čtrnáctiletá dcera, ho ani nenapadlo), protože ho považoval za svého nejlepšího přítele, ale i přesto nakonec šel a zaútočil na něj. Nilius se ho pokušel přesvědčit, že s tím nemá nic společného, ale Christian ho neposlouchal a nakonec došlo na boj. Starlandian sice platil za špičkového šermíře, ale dlouhodobá nečinost a hlavně každodenní láhev alkoholu jeho schopnosti značně otupily, takže Saražan vyhrál s přehledem a Nilius padl. Christian se potom (až se vrátil domů pro armádu a pak oslabenou Starlandii zničil) dozvěděl pravdu, ale to už bylo pozdě Nilia oživovat a omlouvat se mu. Uprchlý Niliův bratr Jack a jeho družka Lilly mezitím založili Elsii a Chlorinne utekla do hor (tedy do budoucího Severního Anardu), kde její potomci doteď vedou odboj proti všemu, co se tam nachomýtne a čekají na příležitost, až budou moci Sarahu napadnout.

Istana a Drenynie (ačkoli to druhé patří do druhé epochy, více se to hodí do jednoho odstavce k Istaně)

Kde Istana byla? V tehdejší Obačné Elmeře (tenkrát se to tak ještě nejmenovalo), vedle budoucích Vzdušných ostrovů (tehdy tam samozřejmě ještě nic nebylo).

Kdo tam vládl? Opět černokněžnický rod- Istanští. Istanští byli velmi obávaní, neměli sice tak dlouhý rejstřík krutých činů, jako Starovi, ale to proto, že si zakládali na tom, aby jim nikdo nemohl dokázat ani nos mezi očima, natož nějaký zločin. Vyžívali se v klamech, lžích, podfucích, manipulaci a dalších chvályhodných věcech. Někteří z nich se věnovali alchymii a jiní si své oblíbené jedy museli kupovat.
Jejich heslo znělo: "Pravda není nic než jen věrohodná lež a skutečnost je výmysl, kterému jsme uvěřili, a síla slov skrývá se ve větách šeptaných za svitu měsíce každému našemu nepříteli." A to znamená, že se ve svých bojích a svém stylu života snaží setřít hranice skutečnosti a že každý jejich nepřítel je předem v jejich spárech a ani to někdy nepostřehne.
Istanští narozdíl od Starových vymřeli...prý...

Historie Istany (ne zrovna podrobná, přece jen tady mluvíme hlavně o posledních letech existence):

Stejně jako Anard bývala Istana kdysi ostrovem a stejně jako Starlandie bývala velice, velice technologicky vyspělým západním národem. Vedla tuhý závod ve zbrojení se Starlandií, která tenkrát docela zaostávala.

Ovšem, istanské technologie byly tolik ekologické a bezpečné, že Istaňané museli nosit dýchací masky a ochranné obleky, a všechno jídlo se muselo dovážet, protože půda se prudce kontaminovala (a celá zčernala). Před čím je ale masky nezachránily, byl černý elektromagnetický smog. Nebylo před ním ochrany, pronikl každým materiálem a způsoboval opravdu značnou plejádu chorob. Nakonec i ostatní znešištění zesílilo natolik, že ani nejvyspělejší dýchací zařízení nestačila.

A tak kníže Alitelerin nařídil šílené řešení- zbavit se vší pokročilé techniky, nalodit se a hledat novou zem, Novou Istanu. Věděl o mýtickém stomu, ležícím někde daleko, daleko a hodlal k němu svůj lid dovést. Istaňané odcházeli ve třech vlnách, organizovaných a semknutých. Bylo jich celkem dva miliony, takže když si to vydělíte třemi, jistě si dokážete představit, že jedna vlna byla jako mrak. Nutno poznamenat, že černě oděný mrak za sebou pochodujících, kašlajících bytostí- bylo to majestátní a děsivé, připomínalo to pochod zombie. Není se co divit, že se jich Starlandiané velmi báli (cesta totiž vedla právě přes Starlandii) a nikdo jim neposkytl pomoc.

Ne každý tento pochod smrti přežil- dlouhá stezka zůstala lemována malými provizorními mohylkami, které pozůstalí navršili nad narychlo zbudovanými hroby. Starlandijská vláda dala později všechny ty pomníčky zničit. Mimochodem, cesta si vyžádala i život samotného Alitelerina, který dlouho umíral na jednu z nemocí způsobených černým elektromagnetickým smogem a pouť spotřebovala poslední zbytky jeho sil.

Nakonec zubožení Istaňané, vedeni kněžnou Asticiou, vystoupali na nebezpečné Křišťálové schodiště (které se tak tehdy ještě nejmenovalo, to dá rozum...) a nalezli zemi stromu, o které snil zesnulý kníže. Z původních dvou milionů jich došlo do cíle sice jen několik desítek tisíc (ale zase ne úplně všichni zemřeli. Někteří zůstali napůl cesty- usadili se ve Starlandii), ale i tak to znamenalo záchranu istanského lidu, neboť pobyt na kontaminované zemi by je brzy zabil úplně všechny. Byl to úsvit istanského národa- začátek jejich tradic a úplně nového životního stylu.
Už před cestou požádali lady Kimonu (tu mírovládkyni), aby nad jjich novým územím vytvořila ochranný štít, který by tam udržoval podmínky k životu (správné složení vzduchu, správná teplota, správný tlak...)

Mimochodem, velkým tajemstvím je istanská vesmírná flotila, kterou Istaňané naložili poklady (pro štěstí) a opustili. Doteď ji tisíce bytostí hledá.

Jaká Istana byla?

Istanský národ po "přerodu" ze západního typu na východní získal úplně nové tradice a stal se jednou z nejsvéráznějších společností té doby ("té doby" nemyslím jen Černokněžný věk, ale v případě Istany období nějakých deset tisíc let před odehráváním Času trollů až do nějakých těch dvaceti let po Trollech). Bylo to hlavně tím, že odmítali kov. Jen malé procento Istaňanů nosilo kovové zbraně a i to bylo považováno za barbarství. Taktéž odmítali kácení stromů pro dřevo. (argumentovali tím, že dřevo krást stromům nepotřebují- jejich budovy přece rostou z posvátného stromu samy a malé věci se dají vyřezat z kousků dřeva, kterých se posvátný strom sám vzdá. Tehle ten "posvátný strom" byl jedním z důvodů, proč se Istana dostala do sporu se Starlandií- a těch důvodů bylo asi padesát- a to konkrétně proto, že Starovi chtěli pokácet tento strom a zajisit Starlandii zásoby dřevěného paliva)

Revoluční byla spolupráce Istany a mírovlády. Istaňané nechtěli zločince a měli za to, že posílat je po smrti do pekla je na druhou stranu strašně neužitečné. Vymysleli si úplně novou metodu trestání provinilých duší- ari-chi-ri-ka-mi-ari (tomu se věnuje Čas trollů, takže to tady nebudu moc rozepisovat, mohlo by to spoustu věcí prozradit).

Další, co bylo na Istaně zcela unikátní, byl jejich jazyk. Istanština se počítala mezi nejtěžší řeči té doby- naučit se ji trvalo jazykově nadanému cizinci v přepočtu patnáct let, jazykově nenadaní se ji nemohli naučit vůbec, protože ji prostě nedokázali vyslovit. Slova se skládala z nasekaných slabik, ovšem muselo se je vychrlit velmi rychle a se správným přízvukem. Ještě horší bylo istanské písmo- jemné rozdíly ve velikosti a sklonu mezi různými druhy kliček a kopečků se zdají téměř neviditelné. Jen asi tak deset procent Istaňanů umělo dobře psát, ostatní psali (a četli) buďto jen základy, nebo vůbec nic. Nejdůležitější z celé istanštiny byla slabika "ari!" (což samostaně znamenalo "odmítat" či "odejít" a na konci sledu slabik to prostě značilo konec jednoho slova, protože kdyby to Istaňané neříkali, neměli by šanci poznat, kde končí jedno slovo a začíná druhé).
Istanská jména v devadesáti případech začínají na "A" a jsou vždy odvozena ze starého dialektu jejich řeči. Istaňané se rádi chlubí, co čí jméno znamená.

Istanský panovník není král/královna, ale kníže či kněžna. Tyhle tituly však dostavají automaticky všichni Istanští, i ti, kteří nikdy nebodou vládnout.

Istana je ve vleklé válce se Starlandií, kterou zapříčinil spor o vodu. Voda v obou státech je velmi, velmi vzácná (na Istaně žádný zdroj vody není a Starlandie si všechny své zdroje otrávila), jenže Istana sehnala levný kontrakt a kupovala vodu opravdu výhodně, tak zbytek prodávala Říši Starových. Ovšem, jednoho dne se to přestalo Istanským líbit, vadil jim vliv Starových na jejich zemi, a tak přívod vody zrušili. Starlandie si jí pochopitelně začala kupovat odjinud, ale vzala to jako velkou urážku. Samozřejmě, Istana prohrávala, neboť měli jen luky a šípy proti bakalovému brnění Starlandianů (vládci míru mimochodem zakázali Starlandii všechny pokročilé střelné zbraně pro účely vedení této války a samopaly zakázali úplně). O tom, jak to nakonec "vyřešili" také pojednává Čas trollů. Nicméně, nakonec se podařilo projednat příměří.

Mezi Starlandiany a Istaňany ovšem panuje oboustranný rasismus a předsudky, obzvláště co se istanské menšiny ve Starlandii týče. Napjatý vztah mezi nimi a původním obyvatelstvem by se dal přirovnat k vztahu mezi ostatním obyvatelstvem České Republiky a Romy na planetě Zemi.

Proč Istana zanikla?

Zánik Istany započala smrt kněžny Arekianithy. Vládu převzala soudní rada, která si v ničem nezadala se starlandiskými PVŠRS, neboť Arekianithiny děti byly příliš malé na to, aby se ujaly trůnu. Poté, co ty děti dospěly, mohly podat nárok na korunu, což také udělaly. Jenže, ačkoli jedno z nich odpadlo (nejmladší syn byl vykázán ze země), pořád byly dvě- sestry Anaotteka a Annawaraka. Dominantní Anaotteka by byla jasnou volbou (díky svému vzdělání, vrozeným vůdcovským vlohám a vysoké inteligenci), jenže soudní rada se nehodlala nechat vyštvat tak snadno a poradila naivní Annawarace, aby se sestře postavila na odpor. Tím vznikl spor, který byl rozsouzen věru šalamounsky- země byla prostě rozpůlena. Konec jednotné Istany.

Jedné části vládla sebevědomá, byť mladá a nezkušená Anaotteka Zelená (podle barvy šatů) a té druhé soudní rada, skrze ubohou Annawaraku Žlutou. Annawaraka byla velmi snadno manipulovatelná, díky své vrozené dobrotivosti a IQ pod hranicí defektu (kletba rodu Istanských- většina dětí tohoto rodu se narodí mentálně nemocných, ovšem pouze co se inteligence týče, jiné části mozku to postižení neovlivňuje. Mohou buďto mít inteligenční kvocient přemrštěně vysoký, což je mění v jakési lidské počítače bez šance vést plnohodnotný život, nebo opačná forma, kdy má jedinec v dospělosti problém zvládat na dostatečné úrovni učivo první třídy základní školy. To první se dá léčit- ne však úplně, pouze omezovat symtomy látkami, které zpomalují myšlenkové pochody, ovšem proti tomu druhému pomoc není.).

Ovšem, situace v obou Istanách začínala být brzy alarmující (kriminalita vzrostla dvacetkát), soudní rada vypouštěla tajné vojáky, kteří vypalovali domy jejich nepřátel, i obyčejných lidí. Horší to bylo ve "žluté" Istaně, protože soudní rada to dokonce na doporučení PVŠRS ještě podporovala, zatímco zoufalá Anaotteka se proti tomu snažila bojovat. Nakonec si řekla, že už má dost toho, jak soudní rada využívá její bezmocnou sestřičku a vypravila se do války, prostě "tu druhou Istanu" obsadit a království znova sjednotit.

Hrozilo, že konflikt přesroste do takových rozměrů, že se rozhodla zasáhnout mírovláda. A jak je jasné, všechno, do čeho mírovláda strká nos, jde okamžitě ještě více do háje. Hannah, tehdy už velitelka mírovlády, poslala svého bratra Emexeirena a jeho mladou učednici Kiaru, aby situaci sklidnili. Nepovedlo se jim to.

A v tom okamžiku nastupuje ještě i jiná hybná síla, kromě mírovlády, a tou je organizace, která sama sebe nazývá Hora moci (kvůli jejich sídlu) a setkáte se s ní v povídce My, evidentně prokletí, kde vystupuje přímo, ale ovlivňuje dění ve všech povídkách. V Čase trollů to byli oni, kdo dal Amarionovi tu knihu (a zase si ji pak vzali zpátky) a stejnou knihu narafičili i Anaottece v den zničení Istany.

Teď si asi říkáte, že nikdo se zdravým rozumem by tu knihu raději ani neotevíral (zvláště když jako Anaotteka dobře ví, co je to zač), jenže ona neuměla zvládat své emoce a v minutě, kdy uviděla tu knihu, se nacházela ve víru záchvatu, kdy nemyslela, nepřemýšlela nad následky a prostě přečetla tu nejstrašnější kletbu, co jen v té ďábelské publikaci byla. Cílem byl Emexeiren, protože neopětoval Anaottečinu lásku a ještě k tomu se jí docela krutě vysmál. To tak výbušnou a labilní bytost, jako byla ona, samozřejmě zlomilo a v těch desiti minutách, co žila jen hněvem, se jí podařilo napáchat strašné škody a když potom přišla k sobě, nejen že si nic nepamatovala, ale už to ani nešlo napravit.

Kromě toho, že upsala duši Hoře moci (a nejen svoji, ale také Emexeirenovu a všech jeho příbuzných taky), totiž také omylem založila požár, který srovnal celou zem se zemí. Jak jeden požár může zničit celé obrovské království? Jednoduše, Istana byla tvořena jedním obrovským posvátným stromem a když ten strom vzplál... Většina Istaňanů byla však evakuována, nicméně Anaotteka i Annawaraka obě zahynuly.

Kde je Drenynie a jaká je?

Tam, kde kdysi bývala Istana. Ovšem, nepředstavujte si to jako nádhernou zemi posvátného stromu- ten strom sice v jisté formě vyrostl znova, ale už vypadal jako obyčejná dřevina. A ten prach, zbylý z jeho minulé formy, se usadil a zkameněl, takže povrch zakrývá tuhá šedá vrstva popela. Zařízení, které Istaňanům zachraňovalo holou existenci udržováním atmosféry a teploty, se dočista zbláznilo a samovolně nastavilo pernamentní teplotu- v přepočtu na pozemské jednotky příjemných mínus 80 stupňů Celsia. Ideální místo na letní dovolenou, že?

Z toho se dá odvodit, že v Drenynii žádné živé bytosti nežijí. Přesto má obyvatele- nazývají se Drenyniové a vznikli jako nepovedený laboratorní pokus Angely Anardské. Angela chtěla stvořit perfektní válečné stroje- neporazitelné nehumanoidní příšery. Ovšem, nejen že se jí to moc nepovedlo (většina Drenyniů jsou těžkými soupeři, ale neporazitelní tedy rozhodně ne- už kvůli své enormně nízké inteligenci), ale dokonce se jí vymknuli z rukou. Tehdejší hlavní mírovládkyně kontinentu Elmera se s nimi ale vypořádala elegantně- všechny je zavřela a zapečetila na ten nehostinný kus země, jako do obrovského vězení. (mimochodem, ta mírovládkyně byla Kiara)

Drenyniové nejsou moc vzhledné umělé existence- dokonce jsou přímo odporní. Vypadají jako dva metry velká hrouda zeleného slizu s přečuhujícími tesáky. Jsou to však perfektní lovci- dokáží oběť znehybnit na dálku, dokonce používají magii (nemluvě o těch obrovských tesácích). Co jedí, ptáte se? Zvědavé turisty.

Vypadá to, že se Drenynie osamostatnila od Anardu a má vlastní samosprávu. Neřadí se ovšem mezi moc pokročilá království- její obyvatelé nedávno objevili oheň. I tak je ovšem pozurohodné, že se neživé laboratorní pseudo-bytosti vyvíjejí. Král Drenyniů sídlí v jediném dochovaném istanském místě- v prostorné a krásně zdobené jeskyni, kterou rodina Istanských používala jako mauzoleum a vytáčí tím místní duchy.

Uprostřed téhle pustiny se však nedávno usídlil zlomek neskutečně zimo-odolného národa, bytostí zvaných modroria. Jak vám tím chytře zvoleným názvem mé třináctileté já prozradilo, dají se poznat podle toho, že jsou modří. Žijí ve dvou výborně opevněných vesničkách a spoléhají na humanitární pomoc Vzdušných ostrovů.

Wala-Iba

Původně jsem měla dilema, kam Wala-Ibu zařadit, jestli do tohohle, nebo do předchozího článku. Říkáte, že jsem se měla logicky rozhodnou podle toho, do jaké patří epochy? Jenže ona patří do obou. Jediný stát, který se tím, že se naprosto uzavřel před světem a přijal odporné teologické rituály (všechno se točilo okolo živých obětí), vyhnul zániku v první epoše a vesele pokračoval dál do druhé.

Wala-Iba se rozkládá na stejnojmenném ostrově, poblíž elmerského pobřeží. Ten ostrov je velikostí přirovnatelný k USA (na Saraže je všechno velké), ale i přesto se mu dařilo se prvních patnáct tisíc let nové epochy úplně skrývat. Shodil maskovací štíty až v momentě, kdy útočná lodní flotila vyplouvala podmanit si Elmeru.

Wala-Ibané jsou velmi specifický národ. Dají se poznat hned na první pohled- typická je pro ně jemně nazelenalá pleť a barevný pruh přes obličej, který značí příslušnost k jedné z profesních skupin. Je jich opravdová spousta, ale nejvíce je "červených", což jsou válečníci. Na krku většinou nosí cedulku s číslem, což umožňuje rychlé přeskupení, přemístění a nalodění celého národa, kdyby bylo potřeba ihned zaútočit, nebo naopak zmizet.

Proslulá je jejich řeč- wala-ibanština. Připomíná vzteklé vrčení a je nad hlasivky devadesáti procent ne-Wala-Ibanů se vůbec naučit základy. Ignoruje samohlásky, nejsou v ní vůbec časté.

Wala-Iba je velmi podobná Saraže a to v jedné věci- ozbrojenost až po zuby. Tradiční wala-ibská zbraň se jmenuje wala-ina a je to barvy měnící, velmi ostře jedovatá sekera. Každý Wala-Iban má svou.

Wala-Iba byla vždycky pěkným místem k životu, ovšem v jednom období nikoli- v době vlády císařovny Aventurine, která začala směšný teokratický teror, úplně převrátila základní myšlenky Wala-Ibanské mytologie a získávala Wala-Ibě čas pomocí zvrácených obětních rituálů- z nihž ten největší se měl odehrát právě po dobytí Elmery. Také naprosto zničila školství. Cílem jejích "reforem" bylo připravit spoustu generací svého lidu o fungující mozkové buňky.
Úryvek z Wala-Ibanské hodiny zeměpisu:
Učitelka: Kde leží Elmera?!
Žáci:Pod stolem?
Učitelka:Ne! Leží na oceánu!
Žáci:A nezamokří se?
Učitelka:Ovládá Elmeru naše císařovna?
Žáci: Ne!
Učitelka: A bude?
Žáci: Ano!
Učitelka: Výborně, za týden si z toho napíšeme test.

Nicméně Aventurine to vycházelo. Wala-Iba překonala čas a přežila déle, než by měla. To samé platí i samotné Aventurine- dožila se patnácti tisíc let, což je na bytost, která stárne jen o něco pomaleji, než člověk a dožívá se v průměru tří set let, docela dobrý výkon.

Invaze na Elmeru skončila naprostým fiaskem. Spojená vojska Sarahy a Anardu útok odrazila, ovšem přeci jen to přineslo nějaký pokrok- Aventurine padla a Wala-Iba se otevřela světu. Nyní je jedním z nejbližších spojenců Sarahy a Anardu, přičemž nová císařovna Carllyn (Aventurinina dcera, v invazní válce ovšem "bojovala" na straně obránců) velmi dobře vychází s oběma černokněžnickými rody, které jsou u moci ve zmíněných zemích.

Ovšem, Carllyn se nedržela matčiných zvyků a rozhodla se přestat utíkat. Mírumilovný zánik by byl pro její přestárlou zemi přece jen to nejlepší. Asi polovina wala-ibanského národa se rozdrobila do světa, zbytek zůstala rozhodl se skonat se svou zemí. Dvěstě let po tomhle rozhodnutí opravdu přišla velká vlna, kvůli níž se ostrov ocitl pod vodou.

Neviditelné království

Byla to docela velká říše, rozkládající se v první epoše na území Sarahy. Prosluli zaprvé tím, že se stali prvním opravdu míromilovným a neutrálním státem v Černokněžném věku a přitom byli dost vojensky silní, aby se ubránili sousední Ryolii. Ta druhá věc je ale pozoruhodnější, dokonce po ní celé království dostalo jméno- architektura. Dřevo stromu, který rostl výhradně tam, viděli jen ti, kdo splňovali všechny následující podmínky- věřil v to, že ony stromy existují, žil v jejich blízkosti alespoň několik let a neměl úmyslu škodit bytostem, které žijí s lesy Neviditelného království v symbióze.

Jinak řečeno, ten strom měl pro ty, kdo podmínky nesplnili, jednu zajímavou vlastnost- byl neviditelný. A výrobky z něj taktéž. Ovšem, neviditelný ano, ale úplně průhledný ne. Do "neviditelných" domů jste z venčí neviděli.

Neviditelné království mělo jakousi smlouvu se Starlandií, prastaré spojenectví, které ovšem ke konci už moc nefungovalo. Starlandijští politici se začínali chovat dosti povýšeně a když Neviditelné království ničili Saražané a jejich spřátelené kmeny, Starlandie na pomoc nepřišla.

Ryolie


O Ryolii se toho moc neví- rozhodně byla nejuzavřenější a nejtajemnější zemí první epochy. Nic po ní nezbylo- jen přenádherná dýka, kterou věnovali náčelníkovi (a později králi) agresivního kmene (později Saražanů) Christianovi I. (poznámka sepisovatelky- jak se mohl král na cizí planetě před patnácti tisíci lety jmenovat Christian, což jak jistě víte znamená "křesťan", je mi také obrovskou záhadou. Mám proto jakštakš kostrbaté vysvětlení (která vám ráda vyoslím k kometářích, chcete-li), ale pravý důvod je to, že se mi ve třinácti to jméno prostě strašně líbilo a nenapadlo mě si to přeložit). Saražané dar přijali, ale stejně zaútočili. Ta dýka se mimochodem předává u Sarahských z generace na generaci, ale nejvíce vstoupila do dějin jako oblíbená zbraň Elenis I. (která pokrevní Sarahskou ani nebyla, ale přijali ji do rodiny).

Jak asi název napovídá, Ryolie je pravlast ryolií (typ bytosti, popsáno níže...pokud se to vejde do článku), ale ryolia byla velmi běžná i na Istaně. Patřili mezi ně dokonce i Istanští.

Ryolie proslula jako království kovářů a zbrojařů, kteří dokázali vyrobit zbraně a jiné kovové výrobky, o jakých se nikdy předtím (ani potom) nikomu nesnilo.

Kromě Saražanů byli největší problém Ryolie na konci Černokněžného věku trollové. Ano, trollové, obzvláště pokročilé výroby, žádé primitivní hroudy. Usadili se na hranicích a hrozili, že začnou ničit města. A tak je Ryoliané upláceli- ale trolly zbraně ani šperky nezajímaly. Za to je zajímali lidé (ke snídani, obědu i večeři), konkrétně děti. Zoufalí obyvatelé plnili jejich podmínky a posílali každý den několik ubožátek na smrt. Ovšem, král a královna měli za to, že by trolly navždy usmířila speciálně pozlacená oběť- děti přímo z královské rodiny. Trollové souhlasili. A tak Ryolie poslala na smrt všechny čtyři možné budoucí vládce- sourozence Athenethu, Cairu, Emexeirena a Hannah (řazeni podle věku). Ovšem, shodou okolností se jim povedlo přilákat pozornost nejvyšší mírovládkyně lady Kimony, která je zachránila a s trolly učinila krátký proces. Saražany u bran už ovšem neodstranila.

Nyní je ryolijské území součástí Sarahy.

Z historie mírovlády

Asi tisíc let po zrodu druhé epochy se ovšem v mírovládě začalo dít něco hrozného. Zlomyslná kletba Hory moci seslaná skrz zoufalou (a později dočista, dočista ovládnutou) Anaotteku se začala projevovat.

Bylo to prokletí, které zavedlo mezi mírovládce nový termín- Obrácení. S obráceným mírovládcem se stalo přesně to, co byste podle názvu očekávali- jeho povaha, citové vazby, názory a hlavně životní hodnoty, to všechno bylo rázem úplně opačně. Z pořádkumilných abstinentů by se stali nedbalí opilci a tak podobně. A teď si představte, že se to stalo bytostem, které si vybraly navždy sloužit cílům dobra. Samozřejmě to nepostihlo všechny a ne najednou, to byl konec světa, ale i tak to bylo hrozné.

První zaznamenané Obrácení nedobrovolně podstoupil Emexeiren (před ním to byly ještě Athenetha a Caira). Býval patronem obyčejných lidí v rozvrácených zemích a ačkoli to na sobě nedával znát, ničila ho každá ztráta na životě mezi jeho chráněnci. Samozřejmě to byla první věc, která se otočila naopak a z Emexeirena se stal bezohledný vrah. Dále měl vlastní hlavu (ze všech mírovládců asi nejvíce) a nebál se vykašlat se na sebeserióznější rozkazy, pokud je shledal pitomými, takže po Obrácení z něj byla výstavní poslušná ovce.

Když cítil, že se kletba začíná projevovat, chtěl zmizet a objevit buďto způsob, jak kouzlo zlomit, nebo přinejhorším cestu, jak se navždy zničit, tak jako to udělala jeho učitelka. Nikomu to však neřekl, aby si o něj nedělali starosti. Prohlásil svou učednici Kiaru (která pro něj byla jako vlastní dcera) za kompletně vyučenou a schopnou pracovat samostatně a snažil se Obrácení oddálit do té doby, než Kiara složí závěrečné zkoušky, aby jí mohl pogratulovat a rozloučit se s ní. Další, s kým se plánoval rozloučit a pak rychle zmizet (aby jeho obrácené já nemělo nějaké pohnutky jí nějak ublížit), byla jeho družka Annawaraka Istanská, ovšem to už se mu nepovedlo. Kdyby si Hannah nespojila tečky a včas ji nezachránila, Annawaračina duše by byla zničena (zabít ji nemohl- odehrálo se to ve světě pro mrtvé, z čehož vyplývá, že ubohá Anne už dávno mrtvá byla).

Poté spolu Emexeiren a jeho nejmladší sestra bojovali, protože obrácený mírovládce považoval za nutné tehdejší vůdkyni mírovlády odstranit, nicméně Hannah vyhrála. Chtěla bratra jen zajmout a najít způsob, jak ho vyléčit, ovšem Emexeiren se nenechal a oddělil jádro své duše od svého duševního těla. Tím ztratil veškerou fyzickou podobu, takže aby se jednou mohl vrátit na Světlo (a všem se tam pomstít), musel jít do světa živých a napadat smrtelníky, přičemž se snažil získat vládu nad jejich těly a znova si "zkompletnit" existenci.

Nicméně, to bylo živoření nejhlubšího zrna a když už se mu občas podařilo zahnat nějakou ubohou duši pryč z jejího vlastního těla, vždycky zklamaně zjistil, že dotyčná oběť není dost silná, aby se jejím prostřednicvím pomstít hordě nejmocnějších bytostí světa. Potom mu ovšem padl do oka sarahský král, skrze kterého by mohl využít magické zdroje Sahasko-Gamiérových. Jednalo se o Christiana VII., ovšem ten umíral na nevyléčitelnou nemoc, zbývalo mu pouze pár let plnohodotného života- a nehodlal se o ně nechat okrást. Emexeirenovi se nepodařilo Christianovu vůli zlomit a vyhnat jeho duši, takže odešel s nepořízenou.

Ovšem, i přes tohle všechno byl Emexeiren i první mírovládce, kterému se podařilo Obrácení zlomit a vrátit se. Povedlo se mu to jednoduše- mírovládce se totiž může dostat z Obrácení tím, že si splní hlavní cíl, který si jako obrácený vytičil. Pro Emexeirena to bylo získat zpátky alespoň své duševní tělo a stát se opět kompletní bytostí.

Bohužel, kletba byla seslána na úplně celou jeho rodinu, na každého, kdo s ním byl alespoň trošku příbuzný- Obracela v intervalech několika tisíce let každého, v pořadí podle věku. Nejprve byla zasažena Athenetha (už v den spálení Istany), která v ten den bohužel měla chránit tehdy ještě živou královnu Annawaraku. Když zoufalá Anaotteka pověděla Emexeirenovi a Kiaře, co provedla, Kiara kompletně převzala evakuaci panikařících Istaňanů, zatímco její učitel ihned letěl zachránit Anne. Přišel zoufale pozdě. Nicméně, dosti včas, aby ještě bojoval se svou obrácenou sestrou. Pokusil se ji zadržet, vyslechnout a přepravit na Světlo, ovšem ona utekla. Poté to dostalo i Cairu. Ta se ztratila a nikdo už o ní neslyšel. Říká se, že šla do světa živých, kde založila nějakou obzvláště nebezpečnou sektu, která čeká jen na spráný čas, aby udeřila. Po Emexeirenovi byla na řadě Hannah.

Hannino Obrácení byla zajisté největší katastrofa v dějinách mírovlády. Jako by to totiž i to samotné nebylo dost tragické, zhoršoval to ještě jeden fakt- Hannah byla po odchodu lady Kimony nejvyšší mírovládkyně. To by samotné nebylo tak hrozné, jenže- nikdo se ji nenamáhal sesadit. Obrácená mírovládkyně dávala všem příkazy, což vedlo ke spoustě "nehod", které způsobily spoustu škod a několikrát se mírovláda ocitla tváří v tvář zničení. Jediní, kdo ji neposlouchali, byli Emexeiren a Adrian.
Poté Obrácení zasáhlo i mírovládního experta na boj, Adriana (Hannina vnuka).

Moc se omlouvám, ale...pokračování příště! Následující kapitola měla být popisy bytostí, tak mi to přišlo blbé rozdělit a celé se to sem nevejde. No, doufám, že se vám to líbilo a děkuji za každý komentář!