"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Leden 2015

Soutěž- Protiklady (druhá polovina článku)

31. ledna 2015 v 22:47 | Kate Černobílá |  Protiklady
Druhá polovina! Ale pozor, opravdu platí to, co jsem říkala v minulé předmluvě. Tohle si k ději ani nečichlo. Je to rozhovor.
P.S.: Jsem na tom hodně špatně, když se mi nejlépe psala ta poslední scéna nad úplným koncem?
P.S. II.: Autorku napadla ještě jedna blbost, kterou by mohla dát do předmluvy. Totiž nutné varování- pokud vy neradi kýče a klišé (teď zrovna nevím, co z toho jsem použila), raději to ani nečtěte.

Hra už byla tou dobou v plném proudu a figurek na černobílých čtvercích rychle ubývalo. Nedalo se určit, který z hráčů má navrch, ale nebylo to tak, že by postupovali s opatrností a geniální promyšleností, čekajíc, až soupeř udělá chybu. Opravdu ne. Spíše oba rozrušením tahy uspěchávali, skákali na sebetupější triky toho druhého a jednoduše spíše než souboj dvou mistrů to vypadalo jako hra školáků, kteří se umění šachistů teprve učí.

"Věž bere střelce. Šach." poznamenala Jamie a sundala černého střelce ze šachovnice.

"A kůň bere věž. Tím se dostává do šachu tvůj král. A protože nemáš čím sebrat útočícího jezdce a nemůžeš ani uhnout, ba dokonce ani obětovat žádnou figurku..."

"Sakra, toho jsem si nevšimla! Šach mat, viď?" uznala bývalá princezna a usmála se. "Vyhrál jsi, i když jen těsně. Ale první kolo nic neznamená, ne?"

"Takže nemáš v plánu se vzdát."

"Ani náhodou. Nechala jsem se vykolejit a přestala se soustředit. Příště už budu bojovat lépe. Proč bych se vzdávala?"

"Vždycky bereš věci z té pozitivní stránky..." nostalgicky se pousmál. "Proč ses nestala královnou?"

"To je tikirijský politický systém. Panovník se v den své korunovace stává osobou, která bude ze strany všech nepřátel neustále ohrožována, protože jeho náhlé zabití by vedlo k morálnímu úpadku celého národa a tudíž jeho oslabení. Jenže, on se musí starat hlavně o spravedlivou a silnou vládu, nemůže si pořád hlídat záda. A proto musí mít u sebe druhou tikiri, speciálně školenou v boji, která ho vždycky ochrání. Takhle je to psáno ve starobylých zákonech." vysvětlovala Jamie. "A můj ochránce jednoho dne prostě zmizel. Nemyslím si, že by utekl, nebo něco takového. Byli jsme ještě děti a on zrovna v ten týden složil závěrečné zkoušky, prostě nevěřím tomu, že by to udělal schválně. Pravděpodobně zmizel proto...že ho někdo zavraždil, abych nemohla nastoupit na trůn. Kruté, že?" zněla velmi smutně, jakoby zadržovala slzy.

"A to jsi ho nemohla prostě nahradit?"

"Ne. Už před posledními závěrečnými zkouškami jsou vládce a ochránce spojeni věčným duševním poutem, které nelze nijak odstranit. Kvůli tomu když zemře panovník, zemře i ten, kdo mu zaslíbil svůj život."

"Mrzí tě, že jsi nepřevzala vládu?"

"Ne. Má mladší sestřička se na to stejně hodila víc...já jsem moc naivní, byla bych slabá a lehce napálitelná královna."

"Tak proč o tom mluvíš tak smutně?"

"To se musíš ptát? Říkala jsem, že mezi ochráncem a vládcem existuje silné duševní pouto. Navíc, já a Xallimeren jsme byli nejlepší přátelé už od nepaměti, naše rodiny nás seznámily, když nám bylo kolem šesti lidských let. Považovala jsem ho za svého jediného kamaráda a svou dětskou lásku... Možná proto se vůbec nebojím smrti. Mám naději, že se v posmrtném životě ještě uvidíme."

Černovlasý vězeň cítil, jak se mu do očí hrnou slzy dojetí. Usmíval se, dokonce se i mírně červenal. "Tak to by ses opravdu měla dostat z labyrintu ven a usvědčit ty pašeráky než zemřeš, abys mu pak mohla říct, že jsi ho pomstila. Ti, kdo tě sem poslali a ti, kdo se ho tenkrát zbavili, byly totiž určitě jedny a ty samé osoby."

"Máš pravdu, to mě také napadlo. Takže bychom měli hrát dál."

"Dobře, ale tentokrát už se hraje o něco, takže se soustřeď." prohodil správce věznice a začal stavět figurky na jejich místa.

"Ty taky. Pokud teď prohraješ, náš společný čas je u konce, protože budu požadovat, abys mě vyvedl z tohoto bludiště pryč."

"Jsem si toho vědom. Tentokrát mám bílé já, takže začínám." Vybral si koně a položil jej na políčko před třetího pěšáka.
"A můžu se tě na něco zeptat?"

"Samozřejmě. Nemám proč odmítnout odpovědět."

"Jak se jmenuješ?"

"Mé jméno přece znáš. Doufám."

"Aha, takže mi přece jen neodpovíš. To nevadí, já se taky nepředstavila."

"Hrajme v tichosti, prosím."

"Dobře." souhlasila a po zbytek souboje už nepronesli ani slovo.

"Šach mat." pronesl vězeň s povinností popravovat ostatní tiše, jakmile bílé figurky obklíčili černého krále.

"Jsi vážně dobrý. To je podruhé v životě, kdy mě někdo porazil...a hned dvakrát za sebou! Jsi úžasný!" řekla Jamie a zazubila se.

"Bereš to nějak sportovně, na to, že jsi právě skončila."

"Ale měla jsem šanci o svůj život bojovat a to je hlavní." pokrčila rameny.

"Ty už jsi vážně smířená ze vším, že? Nicméně, ještě jsi nedobojovala. Dám ti jiný úkol a sebevraždu ti nařídím až za chvíli, poté, co prohraješ třetí kolo a já budu vlastnit tvou existenci."

"Jiný úkol?"

"Nic těžkého. Chci jen, abys mi pořádně vysvětlila, proč vkládáš tolik naděje do úprku z labyrintu, ale mluvíš, jako bys nevěřila, že budeš žít- i kdyby se ti to povedlo. Proč?"

"Protože stejně umírám."

"Cože?"

"Byla jsem otrávena jedem ze Zakázaného bodce, to je nejspolehlivější přípravek proti tikiri."

"A...a..." její soupeř nevěřil svým uším. "A kolik ti zbývá času?"

"Kdoví?" usmála se. "Možná deset minut, možná deset let."

"To není možné..."

"Takže možná zkolabuji ještě předtím, než stačíme dohrát třetí kolo..."

"Musíš teď hned do nemocnice, někam na Sarahu...ne, k mírovládě a-"

"Ale to je nemožné. Jsme ve vězení, ne? Navíc, jak říkám, můj život je u konce. Tečka. Teď už si musím jen své poslední chvíle užít co nejvíc a vymyslet způsob, jak prozradit jména prodavačů zakázaných zbraní. Už jsem si vzpomněla skoro na všechna."

"Proč mě nepožádáš, abych ta jména řekl světu za tebe?"

"To můžeš?"

"Ano, dokážu kontaktovat pár diplomatů, kteří se starají o systém věznic a trestných dimenzí. Jak jinak bych si mohl stěžovat na nedostatek světla?"

"To je skvělé! A budeš si ta jména všechna pamatovat?"

"Já ne, ale stěny tohoto labyrintu ano a ty mi to připomenou."

"Dobře!" zajásala Jamie a začala mu vyjmenovávat nejméně dvacetimístný seznam jmen a hodností.

"A teď, když bylo tvé poslední přání splněno, co kdybychom rozehráli třetí hru?"

"Do toho. Vlastně, tím pádem už je mi jedno, jestli vyhraji, nebo ne. Když můj život padne do rukou tobě, zabiješ mě nějak rychle a bezbolestně, ne? Nebojím se. Jen mám obavy, že nedokážu spáchat sebevraždu, proto bych tě chtěla poprosit...bez obav, nebude se to z tvé strany počítat jako vražda, protože jsem tě o to požádala a bylo to vlastně jen milosrdenství."

Druhý vězeň se zatvářil trochu smutně, ale přikývl. "Samozřejmě. Já se teď už navíc nemusím vyhýbat vraždám, protože mé přání se také splnilo."

"Splnilo? Myslela jsem, že si přeješ něco, co se může naplnit jen, když se odsud dostaneš..."

"Okolnosti se změnily..." zašeptal celkem přiškrceně a raději znovu rozestavěl figurky.

"Dobře, to je tvoje věc. Začneme?" A s úsměvem učinila tah nejkrajnějším pěšákem.

"Soustřeď se. Je tady sice nulová šance, že vyhraješ, ale pokud ano, získala bys na těch svých posledních deset minut svobodu. Pokud ale prohraješ, staneš se jen další bezejmennou mrtvolou. Není lepší se vzdát? Pokud se vzdáš, zemřeš se ctí. Ne jako poražená."

To vzbudilo v princezně pochybnosti. Vlastně, není to žádné všechno, nebo nic. Spíše nic, nebo nic. Ale může si vybrat, jak moc poníženě skončí. Až doteď byla přesvědčená, že musí bojovat...jenže vážně? Ten člověk měl pravdu, ona si o vítězství může jen nechat zdát. Kdyby se vzdala, byl by klid...ale zase, přece ji nedostanou takhle jednoduše. Co na tom sejde, jestli prohraje svůj život, nebo jej odevzdá dobrovolně? Navíc, ten divný správce jí slíbil, že ji zabije bezbolestně- jenže opravdu mu může věřit? Vždyť tu osobu zná sotva několik hodin. Ale má na výběr?

"Víš...nechápej mě špatně, já bych se opravdu ráda vzdala. Místo toho, aby vstala a šla dál, bych prostě padla, zavřela oči a usnula navždy. Jenže, to nejde."

"Proč?"

"Protože jak bych se pak mohla na sebe podívat do zrcadla? Jsem unavená, strašně hladová a nejraději bych spala. Ale už jsem hrála dvě hry, tak proč bych to měla ukončit zrovna v polovině třetí? Respektive, vždyť už jsem to dotáhla až sem..."

"Ta tvá pozitivita je skličující."

"To mi vždycky říkával Xallimeren..." Jamie se zasněně usmála a sebrala střelcem soupeřova koně, ale vzápětí jí úsměv na rtech ztuhl. "Ty...kdy jsi přesně byl uvězněn v tomhle labyrintu?"

"Myslím, že to víš."

"Ty žiješ...celou tu dobu jsi nebyl mrtvý...jen tě ustanovili správcem vězení..." šeptala užasle. "...a mně nic neřekli...mohla jsem tě zachránit!"

"Možná. Mimochodem, uhádneš, co bylo to mé přání?" zněl nějak zvláštně klidně a šťastně. Černá věž vzala jednoho z bílých pěšáků.

"Abychom se znova setkali?"

Přikývl. "Tím se ruší ten tvůj plán, že se necháš mnou zabít, až prohraješ tuhle hru. Co bych to byl za ochránce, kdybych ti ublížil? Tedy, pokud...pokud..." znovu sklonil zrak k zemi. "...pokud považuješ tu starou úmluvu pořád za platnou a-"

"Samozřejmě!"

"Takže můžu nastoupit do služby? Na těch posledních deset minut až deset let?"

"Samozřejmě!" souhlasila Jamie, ale pak se zarazila. "Tedy, samozřejmě že ne! Vždyť je mi předurčeno brzy zemřít a pokud bys byl po mém boku, zabilo by tě to taky!"

"Ale to se stane tak jako tak...Navíc, já se rozhodl zasvětit ti svůj život už v dětství a nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval. Spíše ti teď velmi dlužím. Nemohla ses stát královnou, protože já je nechal, aby mě unesli. Bodli tě tím otráveným kdovíčím, protože jsem tam nebyl a nechránil tě. Prosté, nemyslíš? Měla bys mě raději nenávidět."

"To není pravda! Dokážu...dokázala jsem se o sebe postarat i bez tebe, jen mě prostě nachytali nepozornou, to je vše. Nedlužíš mi nic. A jen tak mimochodem, můj pěšák bere tvou věž. Šach mat."

Xallimeren se chvíli jen tak bezmocně díval na šachovnici, jakoby nemohl uvěřit tomu, že si právě nechal vzít věž pěšákem a navíc ještě absolutně prohrál. "Třetí kolo...vyhrála jsi... z toho vyplývá, že nyní vlastníš můj život již dvakrát. Čekám na tvé rozkazy."

"Žádné rozkazy nepřijdou." zavrtěla hlavou. "Vzdávám se jakéhokoli práva ti rozkazovat. Ačkoli, vlastně bych jeden první a poslední rozkaz pro tebe měla- pojďme teď z labyrintu pryč, společně. Počkáme si na naši smrt třeba v nějaké klidné osadě pro tikirijské veterány."

"Asi jsem ti zapomněl něco říct."

"Hm?"

"Já z tohoto labyrintu nemůžu odejít. Netuším proč, ale východ se uzavře, když se pokusím projít."

Princezna však neztrácela naději. "Tak to pojď alespoň ještě jednou zkusit!"

Oslovený si povzdechl. "Tvůj vražedný optimismus je nakažlivější než malárie."

"Prostě to ber jako rozkaz své královny a pojď!" Vstala, popadla ho za ruku a táhla ho z prvního stanoviště pryč.

"Dobře, následuji tě dobrovolně. Ale netuším, odkud se v tobě to nadšení bere, protože i kdybychom se dostali ven, stejně nás tikirijská policie chytí a popraví."

"Tím se budeme zabývat až potom!" odvětila s úsměvem. "Navíc, nemusíme zůstat na Vzdušných ostrovech. Naopak, tam už nezapadneme, musíme někam, kde žijí lidé, protože vypadáme jako oni."

Po několika desítkách minut už uviděli první paprsky světla a východ na konci chodby.

"Zvládli jsme to!"

"To nebylo nic těžkého. Pasti se mi vyhýbají a chodby se automaticky formují tak, jak chci já." poznamenal Xallimeren skepticky, ale královnina sestra se tím nenechala nijak ovlivnit.

"Co uděláš jako první věc, až budeme volní?"

"Poděkuji ti, že jsi mě nakonec přece jen zachránila. A pak půjdu hledat nejbližší pomerančovníkovou plantáž."

Jamie se zasmála. "Tak v tom se shodneme. A až nějaké pomeranče najdeme, sníme je společně."

"Slibuji." oplatil jí úsměv a oba vykročili vstříc světlu.

"Tak, a teď uvidíme, jestli tě to nechá projít, nebo ne. Pokud ne..." Princezna přešla skrz bránu ve zdi, ale zůstala stát u ní, aby mohla stále držet Xallimerenovu ruku. "Už jen jeden krok. Určitě to dokážeš!"

Zavrtěl hlavou. "Bojím se, že když se o to jen pokusím, průchod zmizí a já budu přemístěn zpátky na kontrolní stanoviště. Východ se pak objeví někde úplně jinde. Víš, co to znamená, ne? Potom, co jsem tě konečně našel, bychom byli zase rozděleni."

"No tak! Nestojí pár chvil míru za ten risk?"

"Tvá pozitivita mě jednou dostane do hrobu. Umíš mě přesvědčit k těm nejhorším nápadům..."

"Tak to alespoň zkus...až to dokážeš, půjdeme společně udat pár zločinců, kteří nám zničili životy, pak si dáme šťavnatý pomeranč a pokud souhlasíš, mohli bychom potom chvíli žít spolu..."

"Samozřejmě, že souhlasím!"

"Tak pojď! Nebo chceš zůstat v labyrintu? Navěky?"

"A nebylo by to lepší?"

"Samozřejmě, že ne! To bludiště je vězení a ty nejsi žádný zločinec! Skončil jsi tam jen proto, aby mě nějaký podlý politik zkompromitoval, to je všechno! Nepatříš do žádného vězení!" pronesla bývalá tikiri nekompromisně, ale zničeho nic sebou trhla a začala se třást.

"Jamie!" vykřikl její přítel z dětství vyděšeně.

"Patříš..." pustila jeho ruku a svezla se na kolena, ale stále se usmívala. Možná ještě víc, než před tím. "...patříš...domů. Vrať se...vrať se domů...se mnou..."

"Ano, vrátím se...přísahám! Jen nemluv, šetři síly!" Také si klekl a zadržoval slzy.

Její úsměv se ještě rozšířil. Z koutků očí jí vytékaly pramínky krve, zbledla do popelava a celá se velmi chvěla. "Mám...tě ráda..." podařilo se jí vyslovit, než se jí zlomil hlas.

"Já tebe taky! I přes ten tvůj příšerně pitomý optimismus... a idealismus a...a naivitu... J-já tě mi-"

"Nikdy nevy....nevyznávej lásku....umírajícímu..." přerušila ho s úsměvem, ale její oči se už začínaly pomalu zamlžovat. Její aura se viditelně třpytila...nebo to začínala světélkovat ona sama?

Xallimeren ji zoufale chytil za ruku, ale pak si uvědomil, že totéž se děje i s ním. Také se mění ve svit hvězd, ze kterého byly prvotní tikiri stvořeny.

mezitím- Saraha...

"Mami, podívej! To je krása!" ukazovalo děvčátko na noční oblohu, kde jedna z hvězd v ten moment svítila obzvláště jasně a jakoby se třpytila všemi barvami.

"Když uvidíš hvězdy takhle zářit, prý to přináší štěstí. Tak si něco přej!"

Holčička přikývla a ještě jednou vzhlédla k nebi.

Soutěž- Protiklady (první polovina článku)

31. ledna 2015 v 22:40 | Kate Černobílá |  Protiklady
Juchů! JÁ JSEM TO STIHLA! Terním "odevzdání" této povídky totiž odzvoní za ani ne dvě hodinky, takže to zveřejňuji právě v čas. O co jde? O to, že se účastním téhle soutěže a tohle je můj příspěvek, ehm...bezejmenná slátanina povídka. Mám dva důvody, proč to rozděluji do dvou článků- zaprvé, má to deset stránek (35 907 znaků) a zadruhé, tahle předmluva bude dlouhá nějak tak podobně :)
Mám k tomu asi deset poznámek, takže počkejte prosím, až si na všechny vzpomenu.
Zaprvé, napřed se obhájím, že jsem splnila zadání do puntíku. Muselo tam být tohle všechno:
a) Blízko, či daleko (Splněno! Metaforicky a časově pojato. Hlavní hrdinka vlastně nedělá nic jiného, než polemizuje, jestli je její konec blízko, nebo daleko)
b) Všechno nebo nic (Dobře, tak to jsem trochu odflákla. Ale mám to tam! Přímo doslova zmíněno!)
c) Padnout, či vstát (Ehm, ono se v té slátanině jedná i o něco jiného?)
d) Vzdát se, či bojovat (Ten samý případ jako za c)
e) Věřit nebo nevěřit (To je taky jedno z témat Jamiiny jednoodstavcové úvahy)
f) Milovat, či nenávidět (Dobře, to jsem taky odbyla. Ale náhodou, dalo by se říct, že to tam mám, někde v poslední třičtvrtině, ale spíše to moc nerozmazávám)
Tak, a ať jsem puntíkovaný hroch, jestli mi tohle projde.
Druhá vysoce inteligentní poznámka! Asi vám bude připadat, že se to "náhodou" podobá jedné povídce od Karin (a taky ještě jedné, ale tu jsi pokud vím ještě nerozepsala, viď, Karin?). Můžu vám čestně odpřísáhnout, že se žádné kopírování a dokonce ani inspirace nekonaly, vymyslely jsme to nezávisle na sobě a já dokonce ještě v létě (což samozřejmě nemůžu ničím doložit). Jak taková trapná náhoda mohla vzniknout? Jednoduše. Vykradly jsme stejnou písničku :)
Zatřetí! Tohle měl být původně vícedílný příběh, povídka dlouhá asi jako Čas trollů. Tohle je prosím výrazně, výrazně zredukovaná verze. Vyškrtla jsem popis labyrintu a života v něm, vyškrtla jsem pasti, vyškrtla jsem Jamiinu rodinu, vyškrtla jsem Jamiiny vzpomínky z dětství, vyškrtla jsem popisy Vzdušných ostrovů, vyškrtla jsem všechny motivy "záporáků" (a ty samotné záporáky jsem mimochodem vyškrtla taky) a všechnu složitější politiku, vyškrtla jsem všechny zajímavé stránky Xallimerenovy osobnosti...a otázkou tedy je, co jsem tam nechala :) Jen ty nejdůležitější rozhovory a Jamiinu otravnou zabedněnost vůči tragickým věcem ("To je jedno, že umírám- nezajdeme si na pomeranč?"). Tím jsem chtěla říct, že jsem vyškrtla hlavně jednu věc- děj :)
Začtvrté, přečtěte si v tomhle článku něco o Vzdušných ostrovech a tikiri, bude se vám to více než hodit, pokud chcete tuhle slátaninu pochopit.
Zapáté! Tohle je taky důvod, proč jsem se včera a předvčerem a vlastně celý minulý týden moc nevyskytovala na internetu. Bylo pro mě hrozně důležité, abych tohleto stihla dopsat včas (ačkoli přísahám, že jsem to rozepsala už v prosinci), takže jsem tomu věnovala všechen čas.
A to bude z předmluvy asi všechno. Děkuji moc, pokud si to přečtete, děkuji moc za každý komentář a doufám, že se vám tahle absolutně předvídatelná, nedějová a kýčovitá...věc bude líbit!

Proč?

Všechny ostatní její myšlenky zanikly ve tmě. Necítila bolest, jen chlad dlažby. Kamenná podlaha jí měla připadat tvrdá a studená, ale v té chvíli spíše přinášela úlevu.

Chci ještě žít...

Malátně pootočila hlavou. Svět se rozmazal a ztratil barvy. Před očima jí hrály zelené tečky, ale i přesto se snažila vidět a uzřít to, nebo toho, kdo se ji právě pokusil zabít. Nedokázala to však. Rozeznala jen červenou barvu rozlévající se po podlaze.

K...krev? Moje...krev?

Proč...?

Ztratila vědomí.


"Vaše jasnosti! Vaše jasnosti!" Nepovědomé hlasy se rozléhaly všude. Nekřičely její jméno...ale byly blízko. Moc blízko. Stačilo by se jen natáhnout...

Už je pozdě. Mrtvá...chtěla zůstat mrtvá. Proč ji ruší? Vždyť spí. Je velice neslušné budit někoho takhle hrubě. Ne, ne! To ona se provinila- zaspat je vrchol nejapnosti! Už určitě měla někde být! Jak nevychované, jak nedůstojné...a teď s ní musí služebnictvo třást! Na takhle trapný moment dlouho nezapomene. Hlavně by ale měla otevřít oči...
Udělala to. Místnost se pořád ještě trochu točila.

"Vaše jasnosti! Žijete!" zajásala služka.

Počkat..."žijete"?A proč tohle není její pokoj? A co je to za bolest? Nebodá to nijak spalujícně, ale vytrvale to pálí...
Pak jí to došlo.

Nezaspala.

Probudili ji z kómatu.

"Co...?" zašeptala. Cítila se křehce, nehmotně...měla pocit, že se její tělo za chvíli rozsype, nebo se přinejmenším pozvrací.

"Byla jste napadena, jasnosti."

"Napadena..." zopakovala nejistě.

"Kým, to nikdo netuší. Našli vás ležet na chodbě v kaluži krve, probodnutou harpunou."

"Harpunou..." To ne. Kdyby mě opravdu bodli jen primitivní lidskou zbraní, nepadla bych hned- možná bych se dokonce zvládla otočit a bitvu vyhrát.

"Ne obyčejnou. Zakázaným bodcem."

"Ale to je přece..." poslední slovo neměla sílu doříct. Tak proč jsem ještě mezi živými?

"Měla jste štěstí. Rána se už skoro zahojila." služebná se pokusila vykouzlit uklidňující tón.

"Rána se už skoro zahojila." O jedu ani slovo.

"A zbytek?" zeptala se.

Podřízená jen smutně zavrtěla hlavou.

"Ach tak. Chápu." donutila se k mírnému úsměvu a pomalu se zvedla. Její vlastní tělo jí připadalo neohrabané a těžké. Matně si uvědomovala, že je v lidské podobě, ale nepřikládala tomu váhu, nemohla totiž myslet na nic jiného, než na ten útok. Dokonce ani služčina slova ji nezasáhla. Na svém životě nelpěla. Už se dávno připravovala odejít. Koneckonců, smrt bude jen začátkem něčeho nového, netřeba ji brát v potaz.

"Vaše jasnosti, ležte! Ještě jste si určitě nezvykla-" křikla služebná, ale pozdě. Princezna vykročila, ale záhy se jí podlomila kolena a sesunula se k zemi. Asi chvíli potrvá, než se naučím chodit po dvou... poznamenala si v duchu sama pro sebe.

Tikiri nejsou humanoidní bytosti, ovšem mohou se proměnit do lidské podoby- stojí je to však mnoho sil. Když se nad tím sestra královny zamyslela, došlo jí, že její zranění musí mít tak hluboký charakter, že jí znemožňuje udržet si pravou podobu- protože lidské tělo, ač je pro ni skoro jako cizí, se určitě vyznačuje mnohem vyšší odolností než její opravdové. Takhle má mnohem větší šanci na úplné fyzické uzdravení.

Ještě jednou se pokusila vstát, tentokrát se na nohou udržet dokázala. Vítězně se usmála.

"Vaše jasnosti...co chcete dělat?" zeptala se ošetřovatelka roztřeseně.

Rusovlasá žena se k ní otočila a její pohled zářil nezlomnou energií a odhodláním. "Vychutnat si každou sekundu, která mi zbývá! Začnu s tím, že dopadnu zrádce, kteří na mě zaútočili...pokud to stihnu...a pokud ne, půjdu si odpočinout na krásné místo!"

"A-ale..." na více se už služebná nezmohla a s očima plnýma děsu a zároveň obdivu sledovala, jak její princezna pomalu a nejistě kráčí z místnosti.

Mezitím

"Jamie...sestřičko..." Oheň, který plápolal kolem mocné tikirijské vládkyně, s jejím žalem a zoufalstvím pohasínal.
V tom se rozrazily dveře a do sálu vplul zástup dalších tikiri. "Královno! Stalo se něco strašného!" začal jejich očividný vůdce.

"Já vím! Moje zatracená neopatrná sestra zase strčila nos někam, kam neměla! A zaplatila za to!" královnin hlas byl pevný a silný, bytosti jako ona slzy neroní.

"Co si myslíte, že by to mohlo být?"

"Určitě nic pěkného! Zakázaný bodec! Zbraň, kterou stvořili lidští černokněžníci na boj proti nám! Zbraň, která představuje takovou hrozbu, že byla po celém světě zakázána! Kopí napuštěné jedem, který dokáže zastavit tikirijské srdce! To, do čeho se Jamie připletla..." panovnice zvedla hlavu. "...musel být nelegální obchod se zbraněmi!"

"Ne! To by princezna nikdy-"

"Já vím! Ona v tom nejela, ale odhalila, kdo ano! Alespoň to si myslím..."

"Ale...mezi námi nejsou žádní tací, kdo by toužili po moci a majetku, nikdo, kdo by obchodoval se Zakázanými bodci! Tikiri byly stvořeny k pomáhání živým bytostem, na nic jiného ani nemyslíme!"

"To řekněte mé sestře! Sama se zapovězenou zbraní rozhodně neprobodla!"

"Asi máte pravdu...Ale uvědomujete si, že to znamená, že atentátnící zaútočí znovu? Měli bychom ji převést do bezpečí..."

"Kam přesně myslíte? Ale souhlasím, ve svém žalostném stavu se tady potloukat nemůže."

"No...asi by jí bylo nejlépe v nějaké klidné osadě pro veterány..."

Královna bolestně přivřela oči, ale přikývla.

"Takže ji můžeme eskortovat?"

"Jak myslíte...jen ji neveďte sem. Nechci ji už vidět." Ponížilo by ji, kdybych ji spatřila v takovém stavu.

"Vaše přání je rozkazem..." vůdce zástupu se lehce uklonil a odkráčel pryč. Vaše slova se splní- už ji nikdy neuvidíte. A nevšímaje si jeho vítězného výrazu, zbytek skupinky jej následoval.


"Osada pro veterány...není našim cílem." konstatovala tikiri v lidské podobě, která seděla na zdobených nosítkách.

"Vaším cílem je se proměnit ve hvězdnou energii a ve formě třpytu spadnout k zemi s deštěm." namítla tygrošakalka, která kráčela vedle nosítek.

"Ale než se tak stane, na svobodě mě nenecháte."

Její společnost se zhrozila. "Za koho nás máte? Tikiri jsou laskavé bytosti. Neintrikujeme proti sobě, nevraždíme se-"

"Neprobodáváme se zakázanými zbraněmi..." zasyčela princezna jedovatě.

"To je směšné podezření! Mýlíte se! A nemáte pravdu ani v tom, že se vás snažíme umlčet! Vezeme vás na místo, kde vám bude dopřána absolutní svoboda a čestný odchod ze světa."

"Takže to není Drenynie, kam směřuje tahle kolona? Cítím zimu. A prázdnotu. Vzduch naplněný promarněnými přáními a lidským zoufalstvím. Hrdé království minulé epochy, které lehlo popelem. A popel ulehl, zatvrdl a přišly zrůdy. To je náš cíl, nebo se znova mýlím?"

"Ta důchodová osada opravdu leží v Drenynii."

"To musí být ráj..." odvětila Jamie sarkasticky a raději si to ani nepředstavovala. Místo pro odpočinek v zemi příšer a věčně zmrzlého prachu? Nebyla tak hloupá, aby tomu uvěřila.

"Myslím, že se vám tam bude líbit." přisvědčil její doprovod, bez známky jízlivosti.

"Souhlasím. Bude hezké vyzkoušet naposledy vůli osudu."

A pak to spatřila. Hradby...ne, hradby to nebyly. Vysoké kamenné zdi se vypínaly snad až ke mrakům a táhly se možná až do nekonečna. Hned, jakmile to uvidělo, jí došlo, co to je. Labyrint. Místo pro nejtěžší zločince. Destinace, ze které se neodchází. Dovolená, ze které se ještě nikdo nevrátil domů.

"Tak to je můj...klidný odpočinek?" vydechla omámeně, ale kromě šoku necítila žádnou další emoci. Její život může skončit v tuhle sekundu, tak co na tom záleží? Už delší dobu, už před tím, než ji probodli otrávenou čepelí, věděla, že padá opona. Měla dost času se na to připravit. Hluboko uvnitř ní sice něco hysterčilo, vzpíralo se bojovalo o svůj život, ale ona tomu nevěnovala pozornost. Musí odejít klidně, důstojně a s lehkým úsměvem na tváři. Protože sprška jisker z duše mrtvé tikiri prý přináší lidem štěstí- a ona doufala, že takhle dá své existenci alespoň smysl.

"Nebude vás nikdo rušit. A nikdo si nevyslechne vaši zpověď plnou hrozných lží."

"To si uvědomuji. Ale trochu se to podobá popravě, nemyslíte?" prohodila princezna s klidným úsměvem.

"Proč bychom měli popravovat někoho, kdo-"

Zraněná ji přerušila: "Já vím. Jen se mi tak zdá. Takhle zacházíme s obrácenými, s těmi, kdo už nežijí v souladu s mírem a laskavostí. Ale je to trošku ironie, nemyslíte? Abychom jim ukázali, že ubližovat je špatné- a neodpustitelné pro nás tikiri- tak je zabijeme. Nedává to smysl."

"Ale dává, vaše jasnosti. Chceme je naučit, že násilí vede jen k násilí. Zabiješ a budeš zabit."

"Tak proč ještě žijeme? Tyhle popravy jsou zabíjení jako každé jiné, takže pokud bychom se řídili tím, co jste říkala, už bychom neměli na tomhle světě být."

Tahle poznámka druhou diskutující na chvíli připravila o slova. "To je pravda. Také že to pravidlo nefunguje. Bohužel jsme se za ta století příliš přiblížili lidem a tam, kde si byl kdysi každý roven, jsme zbudovali systém moci. A z toho plyne, že ti, kteří stojí na vrcholu, nemohou být potrestáni stejně jako ostatní. To oni totiž trestají."

"Pak ale vězíme v začarovaném kruhu. Když oplácíme krutost krutostí, rozdmycháváme ji. Kdybychom se naučili odpouštět, možná že by zkaženost a krvelačnost z našich srdcí zmizela. Nevím, jestli by to fungovalo u lidí, ale stálo by za to to vyzkoušet."

"To je šílené!" vyjekla tygrošakalka zděšeně. "A proč máte pochyby jen ohledně lidí?"

"U nás by to zabralo určitě, protože technicky nejsme přirozené bytosti. Nemáme dobrou i špatnou stránku a nemůžeme jednat flexibilně- pozbýváme vůli a možnost vybrat si, podle které stránky se v určitém okamžiku rozhodneme zachovat. A proto existují obrácené tikiri- uvědomily si to a chtěly být...živé. Plnohodnotné bytosti s oběma stránkami. Ale pohltilo je to."

"Ale to, že nám třpyt hvězd a mírovládní kouzlo, ze kterého se první z nás zrodili, že nám dalo jen vlastnosti laskavosti, je přece dobře!" argumentovala přesvědčeně.

"Ne, není. To, že si neumíme připustit, že bychom se dokázali zachovat tak, jak opovrhujeme, že bychom udělali chybu, znamená, že neumíme chyby ani odpouštět. Jsme politováníhodný mírovládní projekt. Čím déle jsme v hmotném světě, tím více se měníme na přirozené bytosti a tím více přestáváme sloužit původnímu účelu."

"Vy jste vážně..." její doprovod sotva rozčilením popadal dech. "...zločinec a kacířka! Vaše myšlenky jsou depresivní a zhoubné, přesně jako vaše zhýralá lidská podoba! Už nemáte právo říkat si tikiri!"

"Já vím." přikývla princezna. "proto mě eskortujte do labyrintu a nechte mě dokončit svou práci."

"Práci...?"

"Ano. Povinnost, kterou sdílí všichni živí- lidé, tikiri i ostatní."

"A to je?"

Jamie na ni upřela oči. "Žít."


"A dostanu alespoň jídlo?"

"Nepotřebujete jej. Doufejte, že vás jed vysvobodí dříve, než začnete cítit bolest z umírání hladem."

"To je od vás laskavé." nešetřila oslovená sarkasmem. "Takže o nějaké zbrani si taky asi můžu nechat jen zdát."

"Tikiri! A chce zbraň! Pohoršující!"

"Máte pravdu. Stejně v této podobě nedokážu bojovat. Sotva stojím. Udržovat rovnováhu na dvou nohách je překvapivě docela těžké."

"Nezajímají nás žádné podrobnosti z existence znečištěné bytosti. Máte nějaká poslední slova?"

"Ráda bych je řekla své sestře." hlas bývalé tikiri překypoval ledovým klidem.

"Královna má důležitější věci na práci."

"Chápu. V tom případě žádná poslední slova nemám. Jen...ať pro mě netruchlíte. Už dlouho jsem věděla, že brzy opustím tento svět a to, že se tak děje touhle brutální cestou, je jen vina mé nepozornosti. Kdybych nezanedbala své reflexy, mohla jsem své budoucí vrahy zastavit dříve, než oni zastavili mě. A cítím se...dobře. Mělo to přijít. A navíc, konečně zjistím, co se děje s tikiri po smrti. Opravdu se ztrácíme v dešti jisker? Nebo jen v jiném smyslu žijeme dál? Vyřiďte mé sestře, že jsem šťastná, protože se možná znovu setkám s Xallimerenem, takže nemá smysl, aby ona byla smutná."

"Dobře. Vyřídím." odvětila služka s neupřímnou poklonou a odešla.

Jamie kývla a vkročila do labyrintu. Když se potom ohlédla zpátky, žádný východ už tam ale nebyl, jen šedá vysoká zeď.
První, co zaregistrovala, byla tma. Tmoucí černá temnota, která jí zabraňovala vidět na krok před sebe. Opatrně se pohnula a pokročila vpřed. Povrch pod jejíma nohama se jí zdál dokonale rovný, takže to typovala na něco umělého, nebo nabroušený kámen. Přesto si připadala nemotorná a vratká, jako by se měla s příští vteřinou zhroutit k zemi.

Nejraději by to vzdala. Sedla by si a počkala. Pokud ji nedostane jed, hlad jistě ano. Kdyby tak tady rostly keře s chutnými pomeranči...jen tohle ovoce totiž tikiri jedí. Chvíli se zasnila, že se ocitá na pomerančové plantáži, ale pak si uvědomila, že ani to by jí nepomohlo. Kdyby se opravdu podvědomě chtěla vzdát, mohla by si už tehdy v paláci vyžádat dýku a vrazit si ji do srdce. Bylo by to rychlejší. Jenže tohle si nepřála, toužila přece po posledním boji. Musela před svou smrtí stihnout ještě něco famózního, něco, díky čemu by její smrt nebyla tak zoufale zbytečná.

Kdyby si alespoň vzpomněla na jména těch, které vyšetřovala...pokud by se jí to povedlo, mohla by je usvědčit- protože pokus o její odstranění se rovná přiznání. A tohle děsivé místo přece musí mít nějakého správce. Někoho, komu by to řekla a kdo by tu informaci oznámil její sestře.

Povzbuzena novým cílem pokračovala ve tmě dál. Šla velmi, velmi pomalu, opatrně a vratce, ale byla ráda, že se vůbec drží na nohou.

Vtom se ozval záhadný hlas: "Další. Hodili mi sem další chodící mrtvolu bez lucerny. Kolikrát jsem jim říkal, ať každému dají na začátek světlo. Lampičku. Lampión. Baterku. Roj světlušek. Cokoli. To je na nic..."

Jamie se ostražitě zastavila. "Vy jste správce, že?" zavolala v odpověď.

Nikdo se však už neozýval.

Ovšem, ať ten hlas patřil komukoli, rozhodně se s ním shodla- určitě by každý vězeň měl dostat alespoň lampión. Ta nehorázná tma ji už opravdu zmáhala. Na druhou stranu, něco jí říkalo, že by se jí asi nelíbilo, co by uviděla.

Čím déle šla, tím více si přivykala na své lidské tělo a tím méně zakopávala a vrávorala. Po půl hodině už se jí chůze po dvou nohách nezdála tak hrozná. Ale pořád ještě nebyla ve stavu, kdy by zvládla bojovat, či překonat nějakou překážku, která vyžaduje rychlost a obratnost.

Nicméně, připadalo jí, že jde rovnou chodbou pořád vpřed, že nemusí zatáčet a vybírat směr. Možná že labyrint mění její cíl sám, možná, že nepotřebuje procházet rohy a zatáčkami, třeba je pod vlivem halucinačního kouzla- nebo něčeho ještě mnohem horšího.

Litovala, že nemá co rozsypávat za sebou, aby si vytvořila svou cestičku, nebo alespoň že si nevzala nějaký ideálně nekonečně dlouhý provázek. Ale uklidňovalo ji to, že i kdyby něco takového měla, v té tmě by své značky na zemi stejně přehlédla.

"Je tady někdo?" zeptala se dosti nahlas, ale odpovědí jí byla jen ozvěna. Deprimovalo ji to. Doufala, že v takovém velikém vězení přece nebude sama. Možná to nakonec nemusí být hlad, ani jed, co ji promění ve shluk třpytivého prachu...možná to bude osamělost. Ztrácela se v čase, ale logika jí napovídala, že to nemohou být ani tři hodiny, co vstoupila do bludiště. I přesto se ale cítila tak opuštěná, jako ještě nikdy před tím.

"Prosím, odpovězte mi...jestli žijete." zašeptala posmutněle. Ve vzduchu čpěla atmosféra smrti a to ona jakožto tikiri nedokázala ignorovat. Kolik zpráchnivělých koster asi leží u stěn chodby, po které právě prochází? Přes tu tmu mohla jen hádat.

Občas slyšela ten neznámý hlas, ale to, co říkal jí moc nedávalo smysl. Věci jako: "Pořád je ještě naživu. Na to, že nemá světlo, docela dobrý výkon. Třeba se dostane až na první stanoviště..." jí moc na psychice nepřidávaly. Takže v tomhle labyrintu je kromě neprostupné tmy a děsivé atmosféry i nějaké další nebezpečí? A čeká na ni na "prvním stanovišti", ať je to kde chce.

"Prosím, odpovězte mi!" zakřičela, tentokrát ale její slova mířila přímo ke správci. Chtěla mu říct, co ví o korupci a spiknutí mezi tikirijskou elitou, potřebovala, aby se ty informace dostaly ven.

Asi ji ale neslyšel, protože se žádná odpověď nedostavila.

Jamii nezbývalo nic jiného, než pokračovat dál. Ale vzápětí se jí rozzářily oči- spatřila v dálce plápolavé světlo. Jakoby jí už ten pohled dodal novou energii, rozběhla se, dokonce s trochu nadšeným výrazem. Světlo...a pomeranče...tedy, s tím druhým si nebyla jistá, ale alespoň si to přála.

Mířila k té osvětlené místnosti čím dál blíže a blíže, když se s ní najednou celý svět otřásl. Zastavila se a zhluboka dýchala. Zatočila se jí hlava a cítila, jak jí z úst vytéká pramínek krve. V první minutě málem zpanikařila, ale pak si uvědomila, že se nic neděje. Na tohle je přece dávno připravená. Nicméně, když dalších třicet zoufalých sekund nic dalšího nestalo, usoudila, že to musela být jen taková ochutnávka a smrt se zatím ještě nekoná. Otřásla se, otřela si krev z obličeje a pokračovala dál.

Brzy dorazila do kruhové haly osvětlené několika plápolajícími pochodněmi. Kolem se na všechny strany větvily další tunely, jeden dokonce architekt labyrintu umístil na strop. Uprostřed kruhu stál osamělý šachový stolek, ale nikdo u něj nebyl. To však Jamii netrápilo- spíše si všimla květináče s rozlehlým keřem, na kterém se houpaly ideálně zralé a chutně vypadající pomeranče. Bývalá tikiri si vzpomněla, že naposledy jedla ještě předtím, než ji zranili a jen děkovala prozřetelnosti, že bytostem jako ona nekručí v břiše.

Natáhla ruku vpřed a pomalu kráčela k jídlu.

"To bych na tvém místě nedělal." ozvalo se. Tikirijská princezna sebou trhla a prudce se otočila. Ze stínů jedné z postranních cest vystoupil člověk.

To královninu starší sestru mírně překvapilo. Čekala v bludišti tikiri, ne lidskou bytost.

"Ty jsi správce?" zeptala se opatrně.

Ten člověk vypadal dosti nebezpečně. Černé vlasy mu spadaly do půl zad a i přesto, že mu pár pramínků padalo do tváře, nezakryly bílou jizvu na jeho čele. Jeho hnědozelené oči působily strašně zoufale a osaměle, až apaticky. Neusmíval se a v čistě černém plášti působil jaksi mrtvě.

"Tohle místo nemá správce." promluvil se zvláštním morbidním tónem v hlase. "Já jsem jen vězeň se zvláštními pravomocemi a povinnostmi."

"A sice?"

"Zabíjet ostatní vězně." Zatímco to říkal, výraz v jeho tváři se nijak nezměnil.

"Tohle ti přikázali? Jsi jedna z pastí?"

"Jsem ta hlavní past. Jak vidím, tebe zatím všechny ostatní minuly." Sklonil zrak k zemi a mírně se usmál. "Jsem šťastný...málokdo přijde až sem, na kontrolní stanoviště."

Jamie cítila...soucit. "Jak dlouho už tady žiješ?"

"Přes sto let. A přibližně každých sto osmdesát pět dní sem hodí nového vězně. Ale pořád jim zapomínají dávat něco, čím by si posvítili na cestu....to je velmi, velmi špatné. Mám světlo rád."

"Sto let...takže asi nebudeš obyčejný člověk, že? Vypadáš velmi mladě."

"Nejsem člověk."

"Tak co jsi? Tedy, pokud se můžu zeptat...víš, mi už nezbývá moc dlouhý život a ráda bych si s někým jen tak naposledy popovídala."

"Co jsem? To, co ty."

"A to?"

"Nic. Tikiri zbavená všeho tikirijského. Už nikdy nenabudeme svou původní podobu. Už nikdy nepocítíme a neuvidíme tu magii, ze které je svět stvořen. Dokonce ani nezískáme zpět své původní schopnosti. Ale přesto se nemůžeme nazývat lidmi."

"To je sice pravda, ale stejně žijeme!"

"Ty už dlouho nebudeš. Omlouvám se, ale v následujících několika hodinách tě určitě popravím."

"Hodinách? Ty máš nějakou speciální krutou a pomalou metodu zabíjení?"

"Ne. Nařídím obětem, aby spáchaly sebevraždu."

"Ale já tě neposlechnu. Nechci si svůj krátký čas dobrovolně ještě více zkrátit."

"Budeš mě muset poslechnout. Až vyhraji třetí kolo té poslední tikirijské věci, která nám zbyla. Tradičního souboje."

"Tradičního...souboje?" Aha, tak proto tady je ten šachový stolek.

Potěšeně se pousmál. "Přesně tak. Každého, kdo se dostane na kterékoli kontrolní stanoviště, vyzvu na hru o život. Pravidla jistě znáš. Prohraješ první kolo, nic se neděje. Prohraješ druhé, musíš splnit příkaz. Prohraješ třetí...tvůj život propadá tvém protivníkovi."

"Chápu. Takže každému, koho porazíš, nařídíš sebevraždu a sám si ruce neušpiníš?" poznamenala a založila ruce v bok.
Jen přikývl.

"To se mi zdá docela zbabělecké."

"Záleží na úhlu pohledu. Kdybych vzal něčí život vlastníma rukama, zmizela by poslední šance na splnění mého jediného snu."

"Dobře." prohlásila Jamie rozhodně. "Tak já si s tebou zahraji dobrovolně a pokud vyhraji, budu ti moct přikázat, abys mi ukázal cestu z labyrintu ven, že?"

"Nevyhraješ."

"Zahoď tu jistotu. Jak jsi říkal, jsem bývalá tikiri, jako ty. Šachy jsou oblíbená zábava našeho národa a ještě mnohem více... Není tikiri, která by nebyla zároveň mistrem šachů."

"Zatím mě porazila jen jediná osoba a to ještě před dávnými časy."

"O mně platí úplně to samé. Vypadá to, že jsme vyrovnaní protivníci." I přesto, že nevěděla proč, usmívala se.

"Ostatní oběti se většinou tak nadšeně netváří..."

"To proto, že mám ještě jeden důležitý úkol, takže prostě nesmím umřít a taky proto, že už jsem se se smrtí dávno smířila." a s těmito slovy si přisedla k šachovému stolku, na stranu bílých figurek.

Druhý vězeň zaujal místo u černé strany. "Za co tě sem vůbec hodili?" zeptal se zamyšleně.

"Držím nebezpečné tajemství, které oni nemohou nechat dostat se na světlo světa. Já to naopak musím říct a proto se potřebuji dostat z labyrintu ven."

"Takže politika?"

"Obchod s nelegálními zbraněmi."

"Tikiri pašeráci? To mi moc nesedí...ale nepřekvapuje mě to. Bílí mimochodem vždycky začínají, takže máš první tah."

Posunula pěšáka o dva pole a uvolnila tím cestu dámě. "A ty? Jsi zločinec, nebo se ti také povedlo naštvat papaláše?"

"Netuším. Prostě mě jednoho dne odtáhli a ,svěřili´ mi tohle peklo. Proto doufám, že mě jednoho dne i propustí." Táhl pěšákem o jedno pole, aby odkryl střelce.

"To od nich bylo kruté! Vypadá to, že mé sestře za zády se dějí věci, které přesahují chápání živých bytostí!"

Prudce vzhlédl od šachovnice a zabodl pohled do očí své spoluvězeňkyně. Vypadal překvapený a vyděšený. "Tvé sestře...takže opravdu...ne, to je nemožné!" V jeho tváři se odráželo čiré a žaluplné zoufalství. "Měl jsem podezření už hned, když jsem tě uviděl, ale nechtěl jsem tomu uvěřit... Co tady děláš...co děláš na místě, kde se umírá, Jamie?!"

"M-my se známe?"

Tahle věta ho zřejmě zaskočila ze všeho nejvíc. "Aha. Ne, neznáme. Věděl jsem, že jsi na mě zapomněla..." Zklamaně svěsil ramena a poslední jiskra v jeho očích úplně vyhasla.

"To nic, asi sis mě jen s někým spletl." pronesla nejistě, ale hlodalo v ní podezření, že o omyl se přeci jen nejedná.

Recenze- Shingeki no kyojin

27. ledna 2015 v 20:46 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Já vím, že vás s tímhle svým "když dlouho nemáš žádný článek, dopiš nějakou z už hodně dlouho rozpracovaných recenzí" už musím vytáčet a chápu, že pořád jen recenze a recenze a recenze dokolečka není asi to nejzáživnější. Náhodou, tady tahle ale alespoň není ani přehnaně rozplývací, ani záporná- konečně se mi podařilo napsat celkem neutrální hodnocení! Tak snad se vám tahle recenze bude líbit a když ne, tak si alespoň užijte obrázky!

Shingeki no kyojin (anime, 25 dílů plus spoustu speciálů a OVA)

anotace: Nikdo neví, proč a odkud se titáni zjevili, ale tyhle přibližně humanoidní, velké a zatraceně silné příšery vyvraždily většinu lidstva a zbývající lidé žijí v městech za třemi hradbami. Žili si tam docela spokojeně sto let, jednoho dne se ale zčistajasna zjeví titán ještě větší a silnější než ostatní a jednu hradbu prolomí. Lidstvo je znovo zahnáno na útěk. Tahle katastrofa ale taky ukončila mír v životě mladičkého Erena a jeho dvou přátel, a donutila tuhle trojici ke vstupu do armády. Eren si totiž vytyčil jasný cíl- zabít každičkého jednoho titána. Bude ve své snaze úspěšný? Nebo ho jeho vlastní temná tajemství srazí na kolena? A jak se povede lidstvu? Získají lidé zpět svou svobodu, nebo skončí jako potrava ničivých titánů?

mé názory, hodnocení a dojmy (tentokrát opravdová spousta spoilerů, ale budu se je snažit omezit označit)

postavy: Abych řekla pravdu, od tohohle anime jsem očekávala opravdu hodně, i po stránce postav. Když jsem si v anotaci přečetla, že hlavní hrdina je náctiletý s příliš vysokým cílem, očekávala jsem nějakého charismatického mladého génia, typu Lelouch z Code Geass. Nicméně, docela mě to zklamalo. Eren se mi zdál celkem nezajímavý a trošku mi připadalo, že si s ním v devadesáti procentech příběhu ostatní dělají naprosto co chtějí. Možná nedostal moc prostoru na projevení se.

Ohledně vedlejších postav to ale nebylo vůbec špatné. Mikasa mi sice moc srdci nepřirostla, ale její loajalita k Erenovi a to, jak se ho neustále snažila chránit i za cenu svého života jí získala mé sympatie. Armina jsem měla velmi ráda a dále jsem si z hlavnějších postav oblíbila Jeana a tu šílenou vědkyni z Legie. Jinak i připadalo, že některé postavy prostě moc rychle umírají, že si divák ani nestihne zapamatovat jejich jména, než zmizí v žaludku titána. V důsledku toho se pak docela pletou a působí nevýrazně, i když by jinak mohly být oblíbené.

Pokud si o tomhle anime něco zjistíte, určitě si všimnete, že za u diváků nejpopulárnější postavu rozhodně platí Levi. Náhodou, tohle bylo snad to jediné, v čem mě toto anime nezklamalo, Levi si svou popularitu určitě zaslouží. Kdo by nemiloval za všech okolností chladného, protivného a celkem sarkastického úklidového fanatika, který je však hluboko v srdci absolutní kladný hrdina? Přiznám se, i u mě jasně získal příčku nejoblíbenější postavy už v první scéně, kdy vystupoval. Jen škoda, že celkově neměl moc prostoru. Snad bude v druhé sérii vystupovat více.

pozor, extrémně spoilerový odstavec!
Ohledně záporáků (přemýšlejících záporáků, ne titánů) ve mě tohle anime nezanechalo dobré pocity. Já vím, že připravují druhou sérii, ale právě to, že ani nenaznačili Anniein motiv, ve mě vzbudilo dojem neuspokojivého a násilně urychleného konce. Co se týče Annie samotné, neměla jsem ji ráda, ale to možná mohlo být tím, že divák ještě nezná její motiv a bez motivu prostě není dost zajímavá, aby ona jako postava dokázala převážit její činy do oblíbitelnosti. Prostě mě naštvala a u boje v lese jsem se přistihla, jak si přeji, aby ji Levi už konečně zabil. (možná ji nemám ráda hlavně proto, že vyvraždila Leviho tým, u té scény jsem téměř brečela)

příběh: Ani tady nebudu moc rozplývavá. Ne, že by se mi zpracování zápletky SnK přímo nelíbilo, ale... Například zcela upřímně jediné, co mě v prvních přibližně třinácti dílech opravdu zaujalo, byl Levi. Místy jsem se dokonce přistihla, jak vývoj příběhu předvídám (například Erena v titánské podobě jsem poznala okamžitě) a nudím se. Ale to jenom občas.

Tohle anime je psychologického zaměření. A to extrémně. Připravte se na to, že nejméně padesát procent každého dílu budete poslouchat úvahy ve stylu "Pro co umřu?" nebo "Nechci ještě umřít!". Mnoho diváků si na to stěžuje, ale já myslím, že to není tak zlé (jen při situacích, kdy už by zoufalý divák nejraději zaječel na danou postavu něco ve smyslu: "No jo, pravděpodobně umřeš, ale pokud se do několika sekund nepohneš, umřeš určitě!") a přiměje to člověka se o ty postavy místy i bát a hlavně, to tam podle mě tak nějak patří. Je ale pravda, že kdyby tyhle tklivé monology autoři alespoň o polovinu zkrátili, mohli by vzniklou díru zaplnit třeba pořádným dějem.

Zato opravdu hezká stránka tohohle anime je realistickost jednání většiny postav ve většině případů. Myslím tím to, že tady nenajdete žádné: "No jo, sice máme šanci na přežití asi tak pět procent, ale nic se neděje, pak si dáme dobrý oběd." Postavy se opravdu bojí, vyvádějí a hysterčí na každém kroku, prostě jako kdybyste proti děsivým titánům postavili skutečné lidi.

extrémně spoilerový odstavec II.
Ovšem, u jedné nebo dvou scén mi naopak nebyl logický postup moc jasný (ale pozor, to může být chyba mé pitomosti, ne tohohle anime) a to hlavně ze schopnostního hlediska postav. Třeba v boji s titánskou Annie v lese, kdy proti ní vyrazili Mikasa a Levi, mohl by mi někdo vysvětlit, v čem přesně spočívala Mikasina úloha (kromě omámeného zírání a obdivných myšlenek)? A hned po tom boji, kdy se titánská Annie zhroutila, pořezaná skoro na kousky a očividně neschopná dalšího odporu, proč se Levi a Mikasa stáhli, proč z ní prostě lidskou Annie nevytáhli a neukončili to tím?

Ale v jednom tohle anime opravdu exceluje- umí diváka uvést do pěkně špatné nálady, dokonce až možná rozbrečet. Postavy totiž umírají jedna po druhé (jen Eren ne, ten přežije všechno, včetně svých asi tří preudosmrtí) a některé scény jsou opravdu moc smutné.

To se dostávám k další věci, na kterou bych chtěla upozornit. Neutekl administrátorům Shirai náhodou lísteček "od 15-ti let"? Protože tam není a když tuto značku přidělili k Fullmetal Alchemist Brotherhood (kde se absolutně nehodí), tak sem ji měli logicky rozhodně dát taky. Krev, pár těch ukousnutých končetin i spousta mrtvol tam totiž je, a hlavně ta krev není nic umírněného, takže pokud nemáte krváky rádi, rozhodně se tomuhle anime vyhněte. Dále se to řadí k žánru "horror" a oprávněně. Titáni, zvláště jejich zmražené úsměvy, kolébavá chůze a nepoměr velikosti hlav či končetin k trupu, jsou občas vážně docela děsivá a nechutná podívaná.

hudba: Oba openingy jsou alespoň z části neměcky, takže je o zajímavost postaráno. Ten první je velmi silně zapamatovatelný a ten druhý zase zní jako nějaká hymna, ale oba jsou velmi povedené a to se jen tak nevidí. Ani jeden jsem nepřeskakovala (což ovšem ani nešlo, protože v přehrávači, ve kterém jsem se dívala, nešlo přetáčet dopředu).

kresba: Toto anime je z roku 2013 (nebo 2014, teď nevím jistě) a už to samo o sobě je slibné. A náhodou, tuto předzvěst podle mě SnK dodrželo, protože kresba je opravdu strašně nádherná. Jedna z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděla. Obzvláště se mi moc líbí oči postav.
Co se prostředí týče, barvy jsou jemné a temné, což je jen dobře.

závěr: Hledáte něco smutného, hlubokého a přitom trošku akčního (ignorujte, že to jako akční anime vypadá- akce ustoupila do pozadí kvůli úvahám postav o životě a smrti, takže se jí moc nedočkáte)? Nevadí vám krev? Pak můžu jen doporučit. Shingeki no kyojin má v mých očích své chyby a mým oblíbeným kouskem se to rozhodně nestalo, ale tím to ještě neztrácí na své kvalitě a co vy víte, třeba na to budete mít jiný názor než já a tenhle seriál si zamilujete.

mé závěrečné číselné hodnocení: 9/10 (zaslouží si to spoustu bodů za originální nápad, překrásnou kresbu, hezké openingy a uspokojivý příběh, takže bych tomu dala 8 bodů z deseti, protože mi mírně vadil Eren a prostě mě to zase tak za srdce nechytlo, ale ten jeden nadbytečný bod je za Leviho :) )

kde sledovat? Tohle anime je tak slavné, že ať se podíváte na kterýkoli velký československý anime server, určitě ho tam najdete :) Já osobně jsem se dívala na Shirai, ale pamatuji si, že byl nějaký technický problém s prvními díly, takže ty můžete najít na Kazekage nebo HnS. Titulky...ty české na Shirai se daly unést, ale občas titulkářům opravdu skřípal pravopis a mé puntičkářské maličkosti docela drásalo nervy používání pojaponštěné/poangličtěné a nevím ještě jaké úpravy jmen (třeba z Leviho se stal "Rivaille", kvůli tomu, že v japonštině se "l" vyslovuje jako "r" a to l na konci tam přidali pravděpodobně na okrasu). Bohužel jsem nenašla OVA SnK: Kuinaki sentaku s českým titulky, což je škoda, protože by to mohlo být zajímavé, jelikož je to o Levim.

obrázky (užijte si je, já jdu hledat zdroje):

Eren (vybrala jsem tenhle obrázek, protože tam jde hezky vidět podařená kresba očí)
Levi
Armin
Mikasa
Annie

zdroje obrázků: es.shingeki-no-kyojin.wikia.com , littlecloudcuriosity.com , fdzeta.com , comicvine.com

SAP - kapitola II.

20. ledna 2015 v 21:26 | Kate Černobílá |  SAP
Konečně...už jsem si myslela, že mě ještě dlouho na blogu neuvidíte, propadla jsem do jedné ze svých tradičních jarních krizí, takže jsem měla s články opravdový problém. Naštěstí mě vysvobodila Karin, když společně se mnou sepsala tohle, druhou kapitolu SAPu. Je vidět, že to píšou dva lidé? A poznáte, za které postavy píšu já a za které Karin? Zkuste si tipnout, uvidíme, kdo se trefí :) A na závěr téhle přemluvy mám pro vás obrovskou omluvu. Hermi, Lady Cathy a Vanesse dlužím asi deset komentářů, Jackeey přes padesát a Karin asi sto dvacet. Pomalu se ty dluhy budu snažit mazat a přísahám, že mě to mrzí. A ještě jedna zpráva- pravděpodobně s Karin brzy rozjedeme další (veřejný) společný projekt- pro všechny! Ještě napíšeme propagandistický článek, ale už předběžně- co na to říkáte? Bylo by psát povídku po internetu dobrý nápad? A kdo by se chtěl zúčastnit? No, už bych měla přestat tlachat, takže nechť se vám tahle sentimentální kapitolka líbí!

"Pochopila jsem tedy správně, že se krmí obden? To je poměrně často, nemyslíte? Copak Deventer ještě nikdy nezapomněl? Nezlobte se na mě, ale mně by se to jistě stalo!" vyptávala se Aydlin s nepředstíraným zájmem.

"Deventer opravdu ještě nikdy nezapomněl, protože nemá nic jiného, co by odvádělo jeho myšlenky jinam. On je vědec a žije svou prací- jeho přátelé jsou to jediné, co na světě má. Chce Aydlin položit ještě další otázku?" odvětil mluvčí sedmi rostlin.

"Možná bych ještě jednu měla, pokud mohu. Jak je možné-" Její slova ale uťal zvuk těžkých kroků na chodbě. Stále se přibližoval. Dívka zděšeně pohlédla na ochránce sals vilnis a rychle se rozhlížela po nějakém úkrytu. Když se dveře začaly otvírat, v panice jí nezbylo nic jiného než skočit zpět za onu krabici se záhadným obsahem. Skrčila se, jak nejvíce to šlo.

"Pane, pane!" ozýval se mladý muž. "Proběhl jsem celou loď, jen abych zjistil, že jste právě zde. Omlouvám se, že přicházím tedy tak pozdě. Chtěl jsem vám pouze oznámit, že budete mít návštěvu!"

"Nechť jim tenhle člověk vyřídí, že nic neprodám, nic nepodepíšu, nic nekoupím, do války nepůjdu, nezaplatím jejich dluhy..." obrátil se na své přátele. "..dobře, ty dluhy bychom zaplatit mohli, nemyslíte? Nám ty peníze stejně k ničemu nejsou."

"Žádám vaše odpuštění, ale to jsem jim už říkal. Bohužel si nic nenechají vymluvit. Myslel jsem, že budete rád, když vám povím, že se blíží. Nyní se pravděpodobně již nacházejí jen o poschodí výše."

"Velice děkujeme. Tento zaměstnanec může jít. My už to vyřídíme." Mladý vědec se lehce uklonil, na znamení vděčnosti.
Dveře se opět zavřely, a Aydlin zděšeně vstala. "Deventere...co když si mě někdo všimne, až zde budou? Nevíš, kam bych se mohla ukrýt? Nechci tě ani tyto rostliny v žádném případě nějak ohrozit!" I kdyby její hlas nezněl vyděšeně, její oči mluvily za vše.

"Aydlin se nemusí bát, může běžet téměř kamkoli, pokud ji chytí v podpalubí, může říct, že se zatoulala, nebo že patří k zaměstnancům té nevděčné firmy, která měla tu čest starat se o sals vilnis, než dorazil Deventer. Pokud má strach, že ji někdo z nás zradí, je to jen její paranoia. Jade sice trochu protestovala, ale nakonec jsme se dohodli, že nic neprozradíme ani za cenu našich životů."

"Děkuji," pokusila se dívka usmát. "Je to od vás milé, a jednou vám to určitě oplatím." Poté však zvážněla. "To mě netrápí. Já totiž neumím lhát." S těmito slovy vyběhla na chodbu, a myslela u toho na svého bratra, kterého vždy obdivovala za to, jak suverénně se dokázal dostat ze všech problémů. Ona měla vždy pocit, že na ní jde vidět, že neříká pravdu.
Nervózní teroristka se rozhlédla. Zatím žádní velvyslanci na obzoru. To ji trochu uklidnilo a nejistě pokračovala dál. Náhle se ale zarazila. Uviděla směrem k ní kráčet bytost, která sice vypadala jako bohatá obchodnice, ale vůbec se tak netvářila...Aydlin se otočila a pohlédla na opačnou stranu, než kudy k ní mířila ona žena, ale vzápětí jí došlo, že stejně již byla spatřena. S rychle tlukoucím srdcem zůstala stát na místě.

....

"...a s vaším kapitálem jistě nebude problém změnit stávající ucházející systém vaší firmy na revoluční! Všechno bude...větší a lepší! Navíc, naše produkty nejsou vůbec závadné!" Prodejce již kapku bralo zoufalství. Nemohl nabízenou věc už propagovat okatěji, jenže jeho zákazník se na něj díval pořád stejně pohrdavě. Napadalo ho jen, že možná zboží nechválí dost...

"Jistě nebudete litovat!" převzal štafetu další obchodník postávající v místnosti plné napětí. "Růst se rapidně zrychlí, vaším produktům ani vám to přeci nějak neublíží. Kromě toho, při první koupi dostaneme slevu, tak neváhejte!" Oproti svému kolegovi stále ještě věřil, že přinutí svého zákazníka koupit jejich výrobek.

"Přijměte naše nejhlubší omluvy, pánové, ovšem my i celá naše společnost i přes vaši dojemnou snahu není s to přistoupit na nabídku. Víte, lituji, ale neholdujeme jedům."

"Ale jakýmpak jedům?" podivil se prodejce a doufal, že to zní upřímně. "Přece jsme vám již říkali, že naše produkty nejsou jako všechny ostatní! Jsou naprosto bezpečné. Povězte mi, který pěstitel takovýchto úžasných květin by neudělal všechno pro jejich dobro?"

"Jenomže Deventer právě že činí vše pro jejich dobro...on nepodepíše žádnou kupní smlouvu a myslíme si, že právě plýtváte našim časem...ne, on plýtvá tím vašim. Nenechte se urážet, pánové. My o vašem zboží víme naprosto všechno."

"Tak to poté víte především o jeho výhodách, viďte?" nevzdával se. "Prohrát s tím de facto nemůžete." Odmlčel se. "Kromě toho, jaké smlouvy? Přeci zaplatíte a dostanete náš jedinečný výrobek! Co se vám na té nabídce nezdá?"

"Je mi líto, omlouvá se Deventer, ale informace o ,výhodách´ naprosto minuly jeho nevyvinutý lidský sluch. Musela nastat chyba. Chtěli bychom říct, že naší vědecké společnosti záleží jen na jednom- na životech našich členů, tudíž sals vilnis. A to je ten důvod, proč bychom váš deratizační prostředek nezakoupili ani pro Deventera, natož pro jeho drahé přátele."

Obchodník otráveně mávl rukou. "Měl byste přece vědě, že lepší nabídku již nikdy nedostanete! Opakuji, že je to pro vás i vaše...přátelé zcela bezpečné. Podle mého názoru jste jen pouhý blázen, který si naše produkty ani nezaslouží!" Zhluboka se nadechl. "Ale víte co? Naše firma je velkorysá, a proto vám zde necháme jednu malou lahvičku našeho produktu."

"Ztichni, blbče! Ten šílenec by si mohl koupit i naši firmu a ještě by mu pár zlaťáků zbylo! Je sice očividně hluboce mentálně narušený- mluví s kytkama!- ale pořád je to bohatý zákazník a jeden z nejvlivnějších cestujících na palubě!" sykl směrem k němu jeho kolega.

Zmíněný vědec to moc dobře slyšel, ale rozhodl se to ignorovat. Takhle o něm mluví každý. Tedy, téměř každý. Aydlin už měla dost času pronést něco podobného, ale z nějakého důvodu to neudělala.

"Odejděte, prosíme. Diegovi začínají vadit vibrace vaší nesnášenlivé přítomnosti. Deventerovi zase vadí...no, asi mu vadíte vy."

Prodejce, který byl před chvílí svým kolegou nazván blbcem, raději spolkl všechny urážlivé poznámky. Neodpustil si jen jedninou: "Jste si vědomi toho, že nám zase vadí vaše zvyky? Jsou jasným znakem psychické poruchy!" Poté se však vrátil zpět do své role. "Dobře tedy. Pokud přece jen procitnete, a rozhodnete se pro to, že chcete náš levný, bezpečný a zcela revoluční produkt odebírat, není nic lehčího než nás kontaktovat!"

"Děkujeme za nabídku a přejeme šťastnou cestu pryč, pánové! Děkujeme i za tu láhev jedu zdarma, jistě pro ni najdeme využití! Zapíšeme si vás do paměťových databank a příště se vám vyhneme zdaleka, ale rádi jsme vás poznali!" Deventer se uklonil a pokynul rukou ke dveřím. Muži tedy zase pro jednou odešli s nepořízenou.

...

Dívčino srdce divoce bušilo, když se k ní neznámá blížila. V jednu chvíli se jí zdálo, že na ní hledí dokonce vyčítavě, a musela se ovládat, aby na sobě nedala znát jediné obranné gesto. Poté se však žena zeširoka usmála a učinila několik posledních kroků.

Aydlin by možná něco řekla, ovšem spolupasažérka ji předběhla: "Dobrý den! Já jsem majitelka velké finanční korporace a provádím výzkum o počasí a nebezpečných jevech na lodích! Co byste mi řekla o terorismu? A co myslíte, bude dneska pršet?"

Plavovláska o několik kroků ucouvla. "Také zdravím. Myslím...že déšť nás trápit nemusí. Ani žádné další nebezpečné jevy. Ale zeptejte se raději někoho pověřenějšího." I když její slova nebyla nějak obzvláště hysterická, třásl se jí hlas, a moc dobře to věděla.

To brala agentka jako signál ke tvrdšímu výslechu. "A kdo by mohl být pověřenější, než cestující, která se neozbrojená toulá v podpalubí, kde nemá co dělat? My bohatí snobi máme na podezřelé věci nos, takže nechcete se mi svěřit, slečno?"

"Vy mě považujete za podezřelou?" hlesla zmatená Aydlin. "Jsem přece obchodnice! Kdybych opravdu něco provedla, dávno byste přece věděla, kým jsem, pokud jste opravdu tou, kterou se zdáte být."

"To nemůžu vědět, protože jsem člověk z vysoké vrstvy, který nikdy nepracoval, jen dělá nevinný výzkum o teroristech...a počasí." bránila se Yeneria, ale i jí samotné to znělo nepřesvědčivě. Po zádech jí přejel mráz. Pokud její krytí spadne, pokud se prozradí...

"Rozumím," pravila dívka pomalu, ale pravda byla taková, že nechápala docela nic. Ta žena byla podle jejího názoru blázen, opravdový šílenec, ne jako Deventer, nebo jí šlo o něco mnohem většího, a jen jí zkoušela. Že by něco tušila o její misi. Ne, ne, ne. To se stát nemohlo. Averin by jí nikdy nezradil, a byli snad dostatečně nenápadní. Nebo...zakázala si nad jinými možnosti přemýšlet. Nevěděla o nich, a tečka. "Ale myslím, že od teroristů ani kvůli vlivům počasí nám nic nehrozí. Promiňte, ale pospíchám. Nevadilo by vám, kdybychom se rozloučily?" Pravda byla taková, že se jí jen chtěla zbavit.

"Samozřejmě! Víš, já nejsem žádný strašák, žádný blázen a rozhodně ne policistka v civilu, prostě cestující jako ty!" Rozhodla se vyslýchající přejít do přátelského módu. "Takže můžeš kdykoli přijít ke mně do kajuty, popovídáme si a probereme terorismus! Budou z nás skvělé kamarádky!"

Aydlin se pokusila na sobě nedat najevo strach a údiv. "Snad. Takže...ehm...jak se vlastně s tím výzkumem daří?"

"Dobře! Už jednoho podezřelého...tedy někoho, kdo mi hodně pomůže, mám!" odvětila agentka s tím nejusměvavějším výrazem, jaký jen zvládla.

"Vážně?" zeptala se Aydlin, a také se pokusila usmát. Bylo to však hodně nejisté. Raději sklopila hlavu, aby Yeneria z jejího pohledu nepoznala, jak je vystrašená, a že lhala. "Tak...to vám přeji. Snad vaše práce bude přínosem."

"To určitě bude. Totiž, tím učiním velký krok v boji proti utiskování nevinných l- mraků! Je to přece výzkum o počasí, ne?" Už bych to měla ukončit, jinak ona začne vyslýchat mě!

"Jistě..." pravila Aydlin a znovu se zazubila. "Už žádné nespravedlivé obviňování oblaků!" Uvědomovala si, jaké říkala nesmysly, a kdyby se tak nebála, nejspíše by vyprskla smíchy, ale bylo to nejbezpečnější řešení.

"Tak já bych už měla jít- musím zkontrolovat podezř- tedy mého asistenta, co právě dělá." pronesla "finanční úřednice" diplomaticky. Potom se stalo něco divného- mladá teroristka by přísahala, že slyšela Yeneriu temně syčet něco ve smyslu: "Já tu krysu usvědčím!", ale to se jí muselo zdát.

"Omlouvám se...ale...řekla jste slovo ,krysa´? Je jich tady spousta, že ano? Představte si to- jedna z nich ke mně neustále chodí do kajuty! Přitom jistě vím, že je to stále ona! Také vás pořád otravuje jedna krysa?" Aydlin věděla, že tím hodně riskuje, ale alespoň si ověří, jestli je tato žena opravdu taková, nebo to jen hraje.

O pár let starší pasažérka si ji přeměřila pohledem. "Jedna krysa..." zamyslela se. Co to má znamenat? Která odpověď je správná? "...to nemůžu říct, protože si jich nevšímám. Ale jednu obzvláště nápadnou jednoho dne určitě chytím."
Aydlin pomalu přikývla. Takže bylo jisté, o co její nyní již sokyni vlastně jde. Podezřívá buď jí, nebo jejího bratra, jen nemůže nalézt způsob, jak je usvědčit. Musela ale zjistit, o kom z nich přesně ví. "Také se vám ta krysa zdá obzvláště nebezpečná?"

Jak ji popsat? Ta "krysa", po které jdu, je protivná a má samolibý výraz, ale to říct nemůžu. "Nebezpečná? Ne. Spíše mi připadá velmi sebevědomá. Ale žádný strach," záludně se usmála. ",protože já nad ní zvítězím."

"Drzé krysy jsou ze všech nejhorších," špitla mladší dívka, ale neměla daleko k tomu, aby jí panický záchvat připravil o rozum. Její bratr je v nebezpečí! Měla by ho varovat! Ačkoli, Averinovi to jistě došlo také, pokud se s touto "úřednicí" setkal. Zbývala jediná otázka- proč jim prozradila, že po nich jde?

"Souhlasím. Ony si myslí, že mají nějakou výhodu, ale já se vůbec nebojím. Ukážu jim spravedlnost! Ohrožují- tedy, nahlodávají nevinným lidem věci, ale já jim zatnu tipec. Nenechám je, aby nikomu ublížily! Tu drzou krysu, na tu si počíhám, sledovat ji budu, líčit pasti a jednou, jednou se zhroutí na zem v provazech!"

"Do boje!" povzbudila jí Aydlin, aby nepřitáhla pozornostna sebe. "Moc ráda jsem vás poznala. A dejte mi vědět, až tu hnusnou krysu chytíte!" Otočila se a vydala se na druhý konec chodby. Když byla dostatečně daleko, opřela se o chladnou zeď, a již nedokázala zadržet slzy. Něco takového pro ní bylo obrovských psychickým vypětím., přestože vyrůstala s někým, jako je Averin.


"No tak, no tak, nebuďte takový skrblík, pane! Zadarmo ani kuře nehrabe!" lamentoval námořník, ale v očích mu tančily nadšené jiskřičky, obzvláště když se zadíval na měšec peněz, které mu jeho společník nabízel.

Cestovatel převrátil oči. "Kolikrát ti mám opakovat, že prostě výše nejdu? Ber, nebo podplatím někoho jiného!" S těmito slovy mu strčil peníze do rukou.

"Achjo, ta korupce už není to, co bývala...ale alespoň něco..."

"Smiř se s tím. Svět není spravedlivý, takže ani nelegální obchody ne." Pokrčil rameny.

"Dobře, dobře...tak už jdu...kapitán se s vámi setká, to zařídím...ale nemohl jste mi dát ani o stříbrňák víc, že? To jsou dneska mravy..." zabručel a otočil se.

"To bych ti radil. Nechápu, proč si stěžuješ. Stejně dostáváš asi tak desetinásobný plat než kdokoli z nás..."

Vtom se ozval chladný hlas: "Terorismus nevynáší?" A podplacený zaměstnanec byl v tu ránu taky pryč.

"Tero-" začal Averin, a otočil se, což uťalo jeho slovo. "To jste vy...člověk by snad řekl, že mě sledujete."

"Znovu se setkáváme...a ne, já vás nemám potřebu sledovat! Jen jdu tak náhodou kolem a najednou ucítím zločinné vibrace, tak jsem se přišla podívat, co provádíte a jestli vás za to nemůžu zatknout." pronesla ledově s pozvednutým obočím.

Založil si paže na hruď. Nemohla ho nějak ohrozit, pokud byla stejně pitomá, jak si jí pamatoval. "Nemyslím si. Pokud tedy nechcete zatýkat každého, kdo má pár mincí, jen tak, pro kontrolu."

"Nedrážděte mě, už tak jste hlavní podezřelý. A já nemám ráda, když vidím zločince jinde, než za mřížemi! Takže, pokud se teď přiznáte, zatčení proběhne v klidu a ani jeden z nás tomu druhému neublíží."

Chvíli na ní jen nevěřícně hleděl. "Takže...jste policistka. Věděl jsem to." Odmlčel se. Zrychlil se mu tep, ale doufal, že si toho zatím nemusela všimnout. "Podívejte, myslím, že za rozbití jedné vázy mě nepopravíte, i kdybych jí právě čestně nezaplatil." Hlavou se mu však mihla obava, kolik toho Yeneria vlastně slyšela.

"Ano, jsem...vyšetřovatelka. Budu hrát na rovinu. Ale ostatní pasažéři se o mé pravé totožnosti nesmějí dozvědět, jinak vás zatknu za maření oficiální mise! A váza? Jaká? To je nějaká teroristická přesmyčka?"

Averin se neovládl a začal se smát. "Vy očividně moc ráda dostáváte lidi za mříže, viďte? Pokud jde o tu vázu, rád bych vám jí ukázal. Byla krásná, keramická, zdobená hnědými proužky. Ale bohužel skončila v odpadcích. Ne, o žádnou teroristickou ani jinou přesmyčku nejde. Prosím vás, já je ani tvořit neumím, natož abych je používal!" Alespoň to poslední byla pravda. V tom spíše vynikala jeho mladší sestra.

Ha! Poznal, že to nic neznamená, takže se v teroristickém slangu asi vyzná! Tedy...to nic nedokazuje. Sakra. "A máte pro to nějaké svědky?" Dobře, tak tudy cesta asi nevede. Musím ho dostat něčím jiným!, i přes tyhle myšlenky však pokračovala podle plánu.

"Můžete si v oficiálních záznamech zjistit, že vlastním kajutu sám. Prosím vás, k čemu potřebujete svědky, že jsem rozbil vázu? Klidně se ale můžete zeptat toho pracovníka, kterému jsem zaplatil." Kterého jsem podplatil, opravil se v duchu a potlačil úšklebek.

"Zeptám. A můžete mi tykat, pane teroristo, protože tohle pravděpodobně není naše poslední bitva- tedy náš poslední...kamarádský rozhovor!"

Averin se zazubil, i když se musel hodně přemáhat. Yenerii byl onen úsměv nějak povědomý, ale nemohla si vzpomenout, u koho dalšího jej již viděla. "Takže jsou z nás oficiálně nepřátelé, když si tedy myslíte, že jsem terorista?"

"Ne, je to jen pracovní. Dostanu tě sice za mříže, ale potom s tím skončím, nemám v úmyslu se po tvém zatčení mstít a intrikovat dál. Takový je rozdíl mezi naším vztahem a nepřátelstvím."

"Takže pracovně mne chceš zatknout, ale osobně se neznáme?" odvětil Averin. Netušil proč, ale ta situace mu přišla hrozně legrační.

Přikývla. "Ale pokud budeš spolupracovat, nemám v úmyslu chovat se hrubě. Jen dokážu, že jsi terorista."

Averin pokrčil rameny. "Tak to hodně štěstí. Musíš být mimořádně schopná, když chceš usvědčit někoho, kdo nic neudělal. Tedy, docela nic." Zhluboka se nadechl. "Ale ty mi nevěříš. A víš co? Mně je to vlastně docela jedno. Sice se na sebe do zrcadla dívám každé ráno, a jako terorista nevypadám, ale ty máš očividně jiný názor. Ty mimochodem jako policistka sice vypadáš, ale rozhodně se tak nechováš."

"Nejsem...policistka. I8ED75, to jsem já. Tak se doopravdy jmenuji. Agentka z jedné organizace, o které jsi stejně asi nikdy neslyšel. Najímají nás, abychom bojovali s velkým, krvavým zločinem- masové vraždy, terorismus a tak podobně. S policií nemám až na pravomoci a úctu k zákonu vlastně nic společného." zavrtěla hlavou. "A je mi mimochodem úplně jedno, jestli vypadáš a nebo nevypadáš jako terorista. Vzhled nic neřekne, ti nejlepší se naučili klamat."

Averin na ní chvíli jen hleděl. Poté si povzdechl. "Rozumím. Já vím, že vzhled může klamat...ale proč sis tedy vybrala zrovna mě? Já jsem nevinný, Yenerio. A i kdyby, prostě ses na mě pověsila. Nějaký důvod k tomu musíš mít."

"To je jednoduché. Instinkty. Já to z tebe cítím. Ale neměj strach, nemůžu nijak zakročit, dokud nezískám nějaký důkaz. Nemýlím se. Kolik zločinců a hlavně teroristů jsem už poslala buďto do basy, nebo do zemí mrtvých, bys nespočítal."

"Mýlila ses někdy?" zeptal se tichým hlasem.

Podívala se mu zpříma do očí. "Ne."

"Tak nejspíš budu první." Pokusil se znovu usmát, ale ztratil všechnu odvahu. Kromě toho, přál si v té ženě vidět jen nějakou hloupou vyšetřovatelku, jako před několika minutami, ale její upřímnost ho dočista ohromila. Z nějakého neznámého důvodu ho na okamžik napadlo, že by si to všechno prostě ušetřil, a přiznal se. Vzápětí si však za tu myšlenku vynadal. I kdyby si nevážil svého života a svobody, stále tady byla Aydlin.

"Uvidíme. Ale já se nemíním vzdát. Ještě nikdy jsem neprohrála. Kdyby ano, už bych tady nestála. A ujistím se, že splním svou misi i tady." její oči se rozzářily odhodláním. "A mimochodem, máš tady nějaké spojence? Kolik vás tady je?"

"Ne," odpověděl téměř bez zaváhání na její otázku. Více mu vyhovovalo, když ho nevyslýchala. Protože jí nemusel tolik lhát. "Ty svou práci opravdu zbožňuješ, viď?"

Zavrtěla hlavou. "Mýlíš se. Není to totiž má práce- ale můj život." Nasadila dokonale kamenný výraz. "Existuji proto, abych ctila zákon a chytala ty, kdo jej překračují. Jsem zbraň. Ale čestná a spravedlnost milující zbraň!"

Averin jí naopak pomocí mimiky chtěl ukázat, co v té chvíli cítí. Smutek. Když promluvil, pouze šeptal. "To ale nejsou tvá slova, viď?" Poprvé v životě mu jí bylo líto.

"Pleteš se! Ta slova jsou můj řád! Drží mě při životě! Není na nich nic špatného, teroristo Averine."

Ušklíbl se, ale nebyl do domýšlivý úšklebek jako obvykle. "To jsem také neřekl. Jenže ty jsi také člověk, kromě toho, že jsi chodící vražedná zbraň."

"To samé platí o nevinných lidech, kteří mohou kdykoli být terčem teroristického útoku. Já vím, že teď mluvím o něčem úplně jiném, ale mám pravdu! A ochráním je!"

"Já ti to ale nevyvracím. Máš ušlechtilé sny. Jen jsem podotýkal, že zníš jako z příručky pro správnou policistku. A to už správné není."

"Jsem agentka! A obvykle nevyslýchám, jen bojuji! Ale tady nevím, proti komu bych své schopnosti namířila. Ty nevypadáš, že bys chtěl sáhnout po násilném řešení. Ale počítej, že pokud se v momentě, kdy se tvé plány naplno projeví, nevzdáš, asi použiji svůj revolver. V tom případě tě samozřejmě jen nějak postřelím, nezabiji, pak bych neměla koho zatknout."

Averin si chvíli její slova přebíral v hlavě. Poté zavrtěl hlavou, ale spíše nevěřícně. "To všechno vysvětluje." Opatrně se zahleděl do jejích očí, jako by snad čekal, že ho propálí jediným pohledem. "Válčit nejspíš umíš, a vyhrožovat také, ale při komunikaci s civilisty stojíš za houby, pokud už k sobě máme být upřímní."

"Uhm...postupovala jsem přesně podle příručky ,Rozumějte lidem´, tak nevím, kde se stala chyba..." zamyslela se. "Nicméně, dnes je mi jasné, že důkaz proti tobě nezískám. Ale ten den jednou přijde!"

Pomalu přikývl. "Nejspíš si dlouho nebyla s obyčejnými lidmi." Chvíli se odmlčel. "Když v to věříš, prosím. Nejsem ten, který by ti chtěl brát vize. Ale jsem rád, že jsem mohl poznat i tuto tvou stránku. Víš, když se mě nesnažíš ze všech sil poslat do cely, a možná i zabít."

"Vlastně, s ,obyčejnými lidmi´ jsem poprvé, pokud tě to zajímá. A já...já jsem taky ráda, že jsem si s tebou mohla upřímně a na rovinu promluvit, před tím, než tě za pár dní předám zákonu, teroristo Averine. Nyní se však půjdu potloukat kolem své kajuty, ať nepůsobím moc podezřele."

Mladý muž se znovu usmál. "Tak hodně štěstí s nicneděláním. Něco mi říká, že se s tebou asi nevidím naposledy." Když odcházel, cítil jakýsi tlak na hrudi. Výčitky svědomí. Protože on jí lhal. Věděl, že musel, ale přesto ho to trápilo.

Recenze- Fullmetal Alchemist

4. ledna 2015 v 20:57 | Kate Černobílá |  Recenze anime
V ránci malého pročištění blogu, snažím se dopsat všechny rozepsané články- což jak jste si jistě všimli, znamená spršku recenzí (už to začalo- většina mých posledních článků jsou právě ony), protože těch jsem si v rozepsaných článcích nakřečkovala opravdu dost. Tohle je další z nich, ale upozňuji- není to recenze, jsou to fanynkovské rozplývací superlativů plné bláboly, takže pozor!

Fullmetal Alchemist (anime, 2 verze- původní 51 dílů, novější 64 dílů)

anotace: Alchymie je velmi mocná věda, která se řídí zákonem rovnocenné výměny- jen ten, kdo něco obětuje, může něco získat. Poté, co dvěma mladičkým (nicméně velmi nadaným) achymistům bratrům Elricovým zemře matka, pokusí se jí pomocí alchymie oživit. Samozřejmě, že to nevyjde, jejich maminka z mrtvých nevstane, ale oni stejně musí zaplatit cenu- mladšího Alphonse to stálo celé tělo a staršího Edwarda nohu. Aby Edward svého milovaného brášku zachránil, připoutá jeho duši k brnění, i za cenu své ruky. Oba se zapřísahají, že svou chybu napraví a získají svá původní těla zpět. Jenže jediná cesta k tomu vede přes kámen mudrců...a ten není zrovna snadno k nalezení. V ránci hledání se Edward bude muset přidat jakožto státní alchymista k armádě a to není jediná překážka- jelikož bratři samozřejmě nejsou jediní, kdo kámen hledá...

soupis mých dojmů a názorů (tentokrát jsem si jistá, že tam nějaké -vynasnažím se, aby jen maličké- spoilery budou, takže tentokrát tohle varování berte vážně a pokud vám spoilery vadí, nečtěte dál...)

poznámka: Jak už jsem se snažila naznačit ve výpisu počtu dílů, tohle brilantní anime má rovnou dvě série- ale pozor, nenavazují na sebe. Ta novější není pokračováním původní, nýbrž její alternativní verzí. To znamená, že příběh se buďto odehrál tak, nebo tak- diváku, vyber si. Jedna je podle mangy (ta novější) a druhá ne. Čím se kromě délky liší? Původní verze je mnohem, mnohem těžší a depresivnější. Také konec není úplně "...a žili všichni šťastně až do smrti.", jak se ale dá očekávat. Některé události se liší mírou pozornosti, kterou jim anime věnuje- v Fullmetal Alchemist Brotherhood (novější verzi) jsou některé příhody (které má společná první i druhá verze) dosti zkrácené. I postavy se liší- největší změnu prodělala záporná strana. Na druhou stranu v původní sérii podle mého názoru lépe vyniká myšlenka a protiválečné poselství příběhu. Novější série má ale podle mě zajímavější děj, záporaci jsou tam lepší a více se soustředí na vztahy, takže opravdu nevím, kterou vám doporučit. Vyřešte to šalamounsky- podívejte se na obě :)

postavy:Jedna z velice, velice silných stránek tohoto seriálu.

Hlavní hrdinové mají cíl a jdou si za ním, ale nejsou to žádné zaslepené ovce, které by po cestě poztrácely všechny své morální zásady. Také, a to je velmi pozitivní, ačkoli anime spadá hned do několika žánrů jako "shounen", "akční" nebo "bojová umění", hlavní hrdinové, hlavně Edward, mají i něco v hlavě. To se jen tak nevidí. Tím se dostávám k další věci, která mě nadchla (a bude jich více, tohle je ultra-pozitivní recenze)- ani za těch přibližně sto deset dílů, co to dohromady má, mi bratři Elricovi nezačali lézt na nervy, naopak, Edwarda jsem si přímo zamilovala. A to klobouk dolů, většinou si titulní postavy neoblíbím.

Ohledně vedlejších postav si také myslím, že si divák rozhodně stěžovat nemůže. Je jich hodně (hlavně v novější verzi) a každá má svůj charakter a všechny důležité dokonce i motiv. Hlavní ženská postava (myslím Winry), mi překvapivě vůbec nevadila. Její občasná ubrečenost na mě působí přirozeně- kdo by v její situaci ubrečený nebyl? Nejvíce se mi ale na ní líbí, že z ní tvůrci anime naštěstí neudělali žádnou neužitečnou slípku, má své schopnosti. A s Edwardem Winry tvoří velmi roztomilý pár. No, už dlouho jsem neviděla anime, kde by seznam mých oblíbených postav přesahoval dva řádky, naposledy Bleach a právě Fullmetal Alchemist. Namátkou jsem si hodně oblíbila Izumi Curtisovou, Roye Mustanga, Rizu Hawkeye, Envyho, Lust (jen v původní verzi), Greeda (obzvláště v novější verzi) a Linga (taky v novější verzi, protože v původní ani nevystupoval).

Záporné postavy jsou na dlouhé rozebírání, v FMA i FMA Brotherhood jich je hodně. Co se hlavního záporáka týče, vyhrála u mě novější verze. Dante, se svým pitomým motivem žít věčně a v ideálním případě ještě k tomu ulovit Hohenheima, mi moc k srdci nepřirostla a jsem upřímně ráda, že si ji autor novější série odpustil. Obrovský rozdíl mezi dvěmi verzemi FMA je také úplně jiné pojetí původu záporné "rodinky" homunkulů a upřímně, zdůvodnění původní verze se mi líbilo více. Homunkulové samotní jsou v obou sériích také úplně jiní- Pride, Wrath a Sloth jsou úplně, úplně odlišné postavy (a upřímně, tyhle tři jsem zrovna nesnášela v obou verzích) a novější série úplně odbyla Lust, která by se v první sérii dokonce dala nazvat sympatickou. V FMA jsem ji měla hodně ráda, ovšem v FMAB ji divák sotva zaregistruje. Mým nejoblíbenějším homunkulem v FMAB byl rozhodně bezkonkurenčně Greed (společně s Lingem má druhá nejoblíbenější postava hned po Edwardovi). Líbí se mi, že téměř každý homunculus má svůj motiv a nějakou filosofii a ačkoli to z počátku vypadá, že ne, smrt několika z nich dokáže rozesmutnit i otrhlého diváka. Mi osobně bylo v FMAB líto i Envyho...

příběh: Ačkoli v zařazení do žánrů potkáte směsici slov, které vám (kromě takových jako "tragédie" a "triller") přislíbí akční podívanou na způsob Bleach, nevěřte tomu. Boje sice tvoří nezanedbatelnou část celého anime, ale jsou inteligentní a netvoří jádro příběhu, ani náhodou.

Ovšem, velký prostor zabírají v tomto anime komediální prvky, zvláště v přibližně prvních deseti dílech a zvláště v Brotherhoodu. Tam jsem si někdy až říkala, jestli to není na občas na škodu. Naštěstí, to není ecchi, takže se občas dočkáte i nějakého docela inteligentního vtipu, ale nespoléhejte na to (no jo, ozývá se suchar ve mně). Samozřejmě, jako to už ve většině anime bývá, velkou část "komediálního" prvku obstarávají deformace kresby, ale vadí to?

První díly obou sérií jsou takové nevinné a veselé, ale nebojte, to potemní.

Velice, velice oceňuji opravdu hlubokou myšlenku příběhu. Když se nad tím zamyslíte, tak hlavně varuje před válkou a hlavně před důvody, kvůli kterým války vznikají a poukazuje na zbytečnost válečných konfliktů. To, co je v tomto pozoruhodném anime vyobrazeno jako krveprolévání ve jménu kamene mudrců, by mohla být metafora celkem sedící na okolnosti některých skutečných válečných konfliktů, nemyslíte? Součástí myšlenky příběhu je i poukazání na stupiditu rasismu a fanatické pomsty. Také se tam odráží to, jak je věda snadno zneužitelná.

I kdyby se vám FMA nelíbilo, nemůžete mu upřít promyšlenost. Novější verze je podle mě trochu složitější a je tam toho více- více vysvětleno fungování alchymie, více diváky seznámí s Amestrisem (zemi, kde se to odehrává) a složitou stavbou tamější armády (což je samozřejmé, když jedna v výrazných zápletek FMAB je vojenské spiknutí na pozadí problému lidé versus homunkulové). V původní sérii najdete zase více teorií o alternativních dimenzích a více filosofie, neboť v několika posledních dílech se řeší hlavně existence-neexistence zákonu rovnocenné výměny.

zvuková stránka: Původní série má rovnou čtyři openingy, já jsem bohužel našla verzi s anglickými titulky jen ke čtvrtému(a to ještě v tak mizerné obrazové kvalitě). Ovšem, abych řekla pravdu, mi se nelíbil ani jeden. Zato v novější verzi jsem nikdy nepřetáčela hned dvě písničky- 1. opening a 1. ending. Pokusím se najít i zbylé openingy (víte, že já si na endingy moc nepotrpím, takže nemůžu hodnotit)...takže, 2. , 3. , 4. , 5. , a abych vám řekla pravdu, docela poslouchatelné se mi zdají všechny.

Už jsem narazila na anime, kde by se mi nelíbila podkresová hudba, tohle ale naštěstí není ten případ. Podkresová hudba tam podle mě výborně seděla.

Co se dále zvukové stránky týče, musím poznamenat, že si divák nedokáže naplno vychutnat kvalitu původního dabování, dokud nezakusí studenou sprchu- dabing český. Já viděla v češtině jen jeden díl...a stačilo mi to. Edward a Al vůbec v naší české verzi neznějí na svůj věk a jednoduše to zní celkově trochu divně. Mimochodem, pokud jste toto anime viděli v originálním dabingu, všimli jste si, že Edwarda namluvila stejná dabérka jako Toushira z Bleach (ano, dabérka, ale no a..)?

kresba: Animace vám možná, než si zvyknete, nebude připadat zase tak dobrá, přeci jen, pokud jste zvyklí na Noragami či Code Geass, možná se vám bude zdát zjednodušená a trošku...prostě jiná než to, na co jste možná přivyklí. To je však jen první dojem, nenechte se odradit. Vsadím se, že se vám to začne líbit, tak jako po několika dílech mně. Malinký rozdíl v animaci mezi starší a novější verzí samozřejmě existuje, myslím si, že FMAB je nakreslené o trošinku lépe, ale neumím to posoudit, protože jak už jsem řekla, mi se líbí oboje. Pokud chcete znát můj upřímný názor, mi se animace prostředí i postav v tomhle anime zdá úplně nádherná, prostředí je hodně barevné, což se hodí a na postavy se dobře zírá.

závěr: Pro někoho možná může být FMA příliš dlouhé, přece jen takových padesát-šedesát dílů se nezhltne za jeden večer, ale opravdu to je dobrá časová investice- stojí to za to. Navíc, hlavně Brotherhood má schopnost diváka pohltit tak, že se na tom stanete doslova závislí. Opakuji ale, že to stojí za to. Tohle anime má myšlenku, výborné postavy, ze začátku sice trochu hůře skousnutelnou, ale úžasnou kresbu a nepředvídatelný příběh. Tak na co ještě čekáte? Pokud na tom nejste s časem tak bídně jako já, rychle zapněte Shirai a podívejte se na to, doporučuji přímo fanaticky.

číselné hodnocení: 11/10 (no jo, má zatím nejrozplývavější recenze- čekali jste jiné hodnocení? Možná že FMAB dokonce předběhlo Code Geass na žebříčku mých neoblíbenějších anime. Vím, že umím buďto jen kritizovat, nebo se jen rozplývat, jsem recenzérka na baterky :) )

kde sledovat? Obě série mají na Shirai.cz, s českým dabingem se to dá stáhnout na Ulož.to. Pozor, na Shirai se musíte registrovat. Titulky jsou celkem dobré.

poznámka na závěr: K původní sérii existuje ještě doplňkový film, který je prý také úžasný. Já nevím, protože se mi zatím ještě nepodařilo sehnat verzi s českými titulky (český dabing jsem našla...ale bojím se ho) a hrozně mě to štve, už se těším, až se na to podívám.

Obrázky! Nechť se vám líbí.


Achjo, proč se nikdy nepoučím? Ten, kdo dává hodně obrázků, bude muset najít hodně zdrojů. Od teď budou ke každé recenzi tři obrázky a bude to :) (samozřejmě nemyšleno vážně)
Tákže..zdroje obrázků: zerochan.net , fma.wikia.com , fanpop.com , animevice.com , imgkid.com , car-memes.com

Klaustrofobie II.

4. ledna 2015 v 20:44 | Kate Černobílá |  Klaustrofobie
Už je načase vydat první novoroční článek, že? Tak, opožděně přeji krásný nový rok všem! No, taky už byl čas konečně pohnout s touto povídkou (mou první sci-fi telenovelou), první kapitola je ještě starší než první kapitola Času trollů, takže ji pravděpodobně většina z vás nečetla...a stejně je hrozná. Kvalitou, i ehm...ačkoli se za to stydím... úrovní mého pravopisu. Neuměla jsem vyskloňovat zájméno "já". Mimochodem, Raxenil je nevlastní dědeček Kiary (nevlastní, pokrevní příbuzní nejsou- Kiara je nemanželská dcera manžela jeho vnučky). No, doufám, že se vám to bude líbit!

kapitola 2.- Císařovna Essethie

"To je ale křáp!" rozhlédl se po okolí první z nich. Vypadal přibližně stejně starý, jako Raxenil, jenže ani z poloviny ne tak výrazný. Tento člověk byl přizpůsoben pro číhání ve stínech, nebo taky k plavení se na "teroristicko-obchodnických" lodích. Jeho tvář, ani celkovou podobu byste si v davu rozhodně nezapamatovali a to byl taky účel. Tmavě šedé oblečení, sivá kšiltovka a dokonce i našedlé brýle dokonale skrývaly všechny snadno zapamatovatelné parametry- nepoznali byste jeho účes, oděv by nenapověděl nic o jeho místě ve společnosti a dokonce byste ani nezahlédli barvu a výraz jeho očí.

No dovolte?!

"Hele, oni jsou jen dva!" neodpustil si poznámku druhý. Jeho kolega si očividně dával pozor na utajení za oba, protože jeho pravděpodobně podřízený si s tím moc hlavu nedělal. Taktéž sice vyfasoval tmavé brýle, ale nasadil si je na kšiltovku namísto čelenky, takže mu koneckonců nebyly docela k ničemu. V jeho modrých očích se neodrážela bojovnost, ani žádná vychytralost, ale za to neodpáratelná veselost.

"Tak do dvou to napočítat umí...Johnsone, asi jsme natrefili na vzdělance..." zhodnotil situaci císař výsměšně..

"Veličenstvo, být vámi, neryl bych do nich..."

"Proč? Co mi mohou udělat?" pokrčil rameny modrovlásek. Velitel dvoučlenné loupežnické tlupy došel ráznými kroky až k němu a k Essethiině úlevě o ni ani pohledem nezavadil. Provrtal drzého vládce vražedným pohledem. Aharasan se nenamáhal ani vstát z křesla, jen se na něj pohrdavě díval.

"A to je jako všechno? Očekával jsem, že mě začnete mlátit hlava nehlava a já..." prohlásil mladý vladař a pro větší efekt se odmlčel. "...budu mít ospravedlnění pro vaši vraždu."

"Jasně. Jako bys měl jak zavraždit."

"Tady někdo někoho pitomečkovsky podceňuje..." zatímco Raxenil mluvil, dívka na sobě ucítila zkoumavý pohled druhého z banditů. Otřásla se. Ne, ne, ne, nedívá se na ni...určitě se na ni nedívá...

"Spíše se tady někdo prázdně vytahuje..."

"Myslíš?" povytáhl obočí zelenooký obyvatel Aharasu.

V tu chvíli už neměla zoufalá Mblendhosanka pochyb, že byla objevena. Neznámý po ní v rychlosti chňapl a sevřel silou její loket. Zlomek okamžiku přemýšlela, jestli mu tu ruku utrhnout, nebo ne. Nakonec se rozhodla, že nepoužije násilí. Stejně svou situaci nezmění- při jakékoli obraně z její strany útočník nejméně vyjekne a to jí prozradí tak jako tak.

"Nemáš ani meč."

"Nepotřebuji jej. Ovládám magii."

"Znal jsem Thenellu. Škoda, že už umřela. Když jsem ji ale viděl naposled, byla v pohodě- jen si strašně stěžovala na svého neschopného syna, fracka bez talentu. Fakt si nemyslím, že bys mi byl nějak nebezpečný." pronesl muž v kšiltovce a brýlích. Sice ani nejmenoval, ale i přesto to působilo, jako by Raxenilovi vrazil facku. Starlandijský generál se ani nepohnul. Nevydal ani hlásku. To všem okolo napovědělo, že jeho protivník toto kolo vyhrál.

Druhý nepřítel mezitím hrubě táhl černovlásku pryč ze stínů. Dívala se na něj a hodnotila jeho sílu. S jistým uspokojením se ujistila, že bude snadno k poražení, pokud dojde k boji. Jeho nadřízený už byl ale větší oříšek. Neodhadla nic. Dále, Johnson se zdál prakticky bezbranný a císař...říkal, že je černokněžník. Pokud ano, tak ho ráda vyzve na souboj a porazí se ctí.

"Pane, něco jsem našel!" zakřičel pirát a překotně ukazoval na svou zajatkyni. Situace na můstku se přerušila a všechny páry očí se nyní upíraly na exotickou dívku.

"A co my jako s ní? K čemu je? Kdo by sakra platil nějaký výkupný za obyčejnou mblendhoskou holku?! Už tak se nějak musíme zbavit toho sluhy. Důležitej je jen Star, protože za něj všichni rádi zaplatěj!" hněval se jeho vůdce.

"Jak to myslíte, zbavit se sluhy?" zeptal se císař znepokojeně.

"Jak asi..." odsekl mu pirát zlostně.

"Nemůžete rozdělit pána a jeho služebníka! To prostě nejde! Mám u sebe kapsli s jedem. Pokud vztáhnete na Johnsona ruku, použiju jí. A kdo vám zaplatí za císařskou mrtvolu?"

"Tak dobře, no! Sluha pojede s námi! Ronnyangu, zastřel tu holku, ať můžeme plout dál! Jejích ostatků se zbavíme v nejbližším planetárním doku." zavelel vetřelec.

Jeho podřízený, Ronnyang, vytáhl z pouzdra tenkou laserovou pistoli.

"Ne! Počkejte! Ona...ona..." snažil se aharaský vládce rychle něco vymyslet. Pak ho ale něco napadlo. Pitomý, ale spásný nápad. "...my jsme manželé! Ona je urozená výsost, císařovna...ehm..."

"Essethia. A-" zareagovala dívka zaskočeně. Chtěla ještě něco namítnout. V hlavě jí rázem vyskočilo spousty námitek. Copak oni dva se vzali? Proč si to vůbec nepamatuje? Copak toho člověka zná déle, než půl hodiny? Toužila protestovat, ale on ji přerušil.

"Císařovna Essethia I. Starová, původem z Mblendhosu. To vám nedošlo, že když nás unesete oba, zkasírujete dvakrát větší výkupné?" dořekl Raxenil. Co to říká za lži?! Já přece nejsem žádná císařovna!

"Zajímavé. Myslíš, Stare, že ti to uvěřím, když ani neznáš její jméno?" namítl útočník.

Modrovlásek se však rozhodl dovést lež až dokonce. "To víte, politický sňatek. Naše rodiny to domluvily, když jsme ještě byli malé děti. Oddali nás v zastoupení, tady na lodi se setkáváme poprvé." bezradně pokrčil rameny.

"Dobře, možné to je. Budu ti věřit. Zlikvidovat ji ostatně můžeme kdykoli a pokud nelžeš, vyděláme balík." zamyslel se lapka. "Tak, Klaustrofobie, nastav kurs do soustavy Lietis a aktivuj autopilota. Řekni možná nebezpečí a dobu letu."

"Proč letíme na Lietis? Lietis...vždyť tam vůbec nic není! Kurs na Aharas!" zavelel císař.

"Hele, princátko, budou platit pravidla! Zaprvé, velím já! Zadruhé, ty nevelíš! Zatřetí, ty mlčíš! Začtvrté, nelez mi na oči!"

"A proč není pravidel pět? Pětka je moje nejoblíbenější číslo! Udílím ti královský rozkaz přidat ještě jedno pravidlo!"

"Právě jsi všechna porušil!" zavrčel vetřelec s nervy absolutně v háji.

Byla bych ráda, kdybyste mi věnovali pozornost.

Protože jsem zmatena, jestli vypočítat kurs na Aharas nebo k Lietisu, zadala jsem trasu do soustavy Tinarisa, která se nachází přesně uprostřed. Poletíme dva dny maximální rychlostí. Vidím, že spolu všichni harmonicky vycházíte a přeji příjemnou cestu!

"Ta loď je sarkastická..." konstatoval únosce nevěřícně.

To ještě nic není! Krom jízlivosti ovládám i metaforu, verš a skladbu not, takže pokud byste si to přáli, můžu vám příští zprávu i zhudebnit.

"Neuvěřitelný křáp." zamumlal.

Pokud by se někdy vaše křeslo samovolně katapultovalo do volného kosmu, přičítejte to technickým problémům, prosím.

Raxenil se potěšeně zasmál. "Klaustrofobie, začínám tě mít opravdu rád."

To si ani nezasloužím... ale teď už můžete jít každý do jiné kajuty, už tady nechci žádné hádky. Nyní se budeme chvíli vznášet v bezpečné vzdálenosti od Mbdlenhosu, než opráším hyperprostorový motor. Přeji příjemnou chvíli nudy a pokuste se pokud možno nepozabíjet, děkuji!

"Je tu jenom jedna paluba. Dvě obytné kajuty, jídelna s kuchyní a tohle. Pak samozřejmě strojovna a další prostory, které ovšem nijak nesouvisí s komfortem posádky. Pokud naše ctihodná loď říká, že bychom měli jít každý do jiné místnosti...nevychází to. Já si beru tu nejlepší kajutu a vy si prostě nějak rozdělte zbytek!" mávl rukou aharaský aristokrat.

"Tak na to zapomeň! Pokoj pro sebe získáš ledastak přes mou mrtvolu! Z jedné kajuty se stane naše pirátská základna, druhou přiděluji tobě a té tvé záhadné císařovně, abychom vás mohli zabít oba naráz, kdybys měl moc blbých připomínek a ten tvůj sluha...no, třeba bude spát před dveřmi."

"Souhlasím!" přikývl modrovlásek.

Johnson se jen trochu zachmuřil. "Mě se nikdy nikdo na nic nezeptá..."

o něco později, soukromá kajuta

Velká průhledná prostora ve stěně lodi nabízela krásný výhled na ošklivou planetu. Krátery, jednotvárná barva i výbuchy potvrzovaly, že Mbdlenhosu už nezbývá moc dlouhý život.

"Essethie, ty mluvíš universální řečí, viď?" ozval se aharaský vládce sedící na jedné z neluxusních postelí.

Nic.

"Tak proč mi vůbec neodpovídáš?"

Promluvila tiše a bezvýrazně. "Nechci hovořit s někým tak...hlasitým."

"Je to lepší?" zašeptal Raxenil.

"Jste tak hloupý, nebo na mě uplatňujete jeden z těch lidských výmyslů, kterým se říká ,vtip´?"

"Podle toho, jak si to přeješ... pokud mi řekneš něco o sobě, tak milerád budu hlupákem. Pokud-"

"Prosím, mluvte v jednoduchých větách. Vaše teatrální proslovy se možná líbí lidským ženám, ale na mě nemají účinek." přerušila ho zdvořile, ale bez zájmu.

"Copak ty nejsi ,lidská žena´?"

"Ne. Mblenhosané se řadí mezi humanoidy, ale nejsou lidé. Velmi se od vás lišíme."

"Čím například?"

"Mluvíme pravdu. Vždy jen pravdu. A podáváme ji čistě. Nechápeme sarkasmus a vtipy. Oprostili jsme se od vašich povrchností. Například cítíme jen lásku, ne zamilovanost. Nekrademe. Poddáváme se emocím, ale jen pokud jsou hluboké. Chcete vyjmenovat ještě další rozdíly?"

"My lidé rádi lžeme a podáváme pravdu co nejzaobaleněji. Také rádi krademe-"

"Popisujete sebe konkrétně?"

"Ne! Vždyť jsem císař! A císař nekrade...císař...ehm...znárodňuje. A nemusí si násilím brát věci, lidé mu je dávají."

"Takže ,císař´ je národní zloděj?"

"Ne! Vládnu celé dlouhé starlandijské říši! Jsem hrozně mocný a bohatý!"

"A zřejmě chudší na mysli."

"Vůbec mě neznáš! Navíc, nechtěla bys mi tykat? Vždyť já ti taky nevykám a připadám si divně..."

"Nechtěla, ale pokud je to tvé přání, tak budu."

"Jak to myslíš?"

"Nechci tady zemřít. Poslechnu každý rozkaz od kohokoli, kdo mi něco rozkáže."

"Ty jsi opravdu hodně upřímná...neměl bych se asi ptát, co si o mě myslíš, že?"

"Ne, neměl."

"Myslím, že bychom mohli být přátelé..."

"Ne. Navíc, prohlásil jsi, že jsme manželé. Na Mblenhosu se ten pojem sice neužívá, ale...neznamená to u vás lidí, že jsme v dobrém i zlém navždy spojeni?"

"Ale vždyť já se jen snažil vymluvit těm teroristům tvou vraždu..."

"Takže jsi lhal."

"Ano. A musím to dotáhnout do konce. A ty máš na výběr- buďto to budeš hrát se mnou, nebo-"

"Mblenhosané nelžou!" vykřikla zděšeně.

"Jasně, hlavně, když jsou mrtví! Essethie, když vypadneme z role, zabijou nás!"

"Raději zemřu, než se pošpinit lží."

"Essethie! Ale mně se ještě umírat nechce! No tak, vždyť nemusíš mluvit, stačí, když mě nepodrazíš..."

"Nehodlám nikomu ulehčovat jeho lži."

"Ani svému zachránci?"

Dívka vytřeštila oči.

"Je to tak- zachránil jsem ti život. Dvakrát. Jednou, když jsi se nalodila na mou loď a já tě nechal a podruhé, když jsem zabránil těm vrahounům nadělat z tebe sekanou a vyhodit tě do kosmu. Dlužíš mi to. Velmi." vypočítavě se zazubil. "Pověz, mají Mblenhosané rádi dluhy?"

"Ne..."

"Tak stačí jen držet jazyk za zuby a nechat mě mluvit...jen taková maličkost a já už po tobě nikdy nebudu nic chtít."

"Rozumím."

Lodí otřásl záblesk. Essethia sebou trhla a nahrnula se k oknu. Bezmocně pozorovala, jak se její domovské planety ujímají plameny majestátnější, než všechno ostatní, co kdy viděla. Tiskla ruce ke průhlednému kovu a chvěla se zoufalstvím. Ohně stokrát větší, než ty nejobrovštější stromy, pořád propukávaly na povrchu a nechtěly uhasnout. Svět se hroutil do sebe, praskal a mizel.

Přeživší zavřela oči, aby se na to nemusela dívat. Loď pod ní jakoby poskočila, když ji smetla tlaková vlna a když úlomky, na které nechtěla Mblenhosanka ani pomyslet, narazily do lodního štítu. Jakmile sebrala odvahu podívat se zase, po jejím domově nebylo ani památky, ale za to uviděla to největší pole asteroidů, které jen člověk mohl spatřit.

Zoufale z plných plic vykřikla a svezla se na kolena k zemi. Potlačila slzy, jenže čím více se snažila nerozplakat se, tím více se jí zamlžoval pohled.

Koutkem oka zahlédla Raxenila, který přestal zápolit s dilematem, jestli jí pomoct zpátky na nohy, nebo se jí začít vysmívat a místo toho si sedl vedle ní a díval se docela soucitně.

"Opravdu mě to strašně mrzí..." řekl tiše.

Essethia spolkla pláč a nasadila hrdost zpět. "Doopravdy je ti to jedno." zašeptala jedovatěji, než původně zamýšlela.

"Nemůžeš vědět, co si myslím!"

"Ale ano. Všichni lidé jsou stejní. Dělíte se do dvou kategorií- krutí a chvástaví. Krutí jen ničí a berou, zatímco chvástaví jen domýšlivě mluví, a nedělají nic. Ty patříš pravděpodobně do té druhé skupiny, pokud to chceš vědět." založila ruce na hrudi a její hlas překypoval pohrdáním.

Aharasan vypadal více něž vyvedeně z míry. "Mblendhosani jsou zase strašně přízemní, zaslepení předsudky, povýšení, naprosto arogantní a když se zrovna nenavážejí do jiných forem života, chovají se jako roboti a kochají se vlastní nádherou!"

"Možná si to nechceš přiznat, císaři, ale já tě neurážím. Jen mluvím upřímně. Kdyby i lidé kolem tebe byli upřímní, slýchal bys to denně. Mimochodem, když už mě nutíš, abych s tebou mluvila, ráda bych se zeptala třeba...hm, jak je možné, že takového mladého nezodpovědného prosťáčka zvolili vládcem?"

"Ty...kdybych nebyl džentlmen, který nebije ženy, asi bych tě praštil..."

"To v tobě má otázka vyvolala zlost? Copak to nebylo jen nevinné téma ke konverzaci?"

"Ne, to bylo jasné rýpnutí!"

"Tak to se omlouvám. A pokud mě chceš praštit, posluž si. Dvakrát jsi mi zachránil život, takže dokud ti to nesplatím-ačkoli jsem z toho opravdu nešťastná- můžeš si se mnou dělat, co chceš."

"Říkal jsem, že kromě toho mlčení po tobě už nic nechci, takže se mýlíš."

"Zkoušíš mě přesvědčit, že nejsi tak panovačný, sobecký a majetnický, jako doopravdy jsi?"

"Essethie...můžeš už konečně přestat být tak nesnesitelná?!"

"Ty jsi chtěl, abych mluvila..."

Raxenil něco vztekle zavrčel. "Mám toho dost! Nechám ti kajutu a půjdu za Johnsonem!" Vstal a odešel.

Dívka, jakmile se za ním zavřely dveře, skočila na postel, zachumlala se do peřin a zkusila usnout. Pořád se celá třásla a doufala, že noční můry nepřijdou.

Věrný sluha mezitím čekal na chodbě, jak bylo stanoveno. Když viděl svého pána, jak se k němu očividně zlostí bez sebe blíží, nepřekvapilo ho to.

"Chtěl jste nechat císařovně trochu soukromí?" zeptal se, ale věděl, že zbytečně.

"Ona je tak příšerná! Přísahám, protivnější osobu jsem v životě nepotkal! Napřed se mnou nechtěla ani promluvit, ale jak se potom rozpovídala, nezmínila se o ničem jiném, než jak nesnáší lidi a jaký jsem podle ní kretén!"

Podřízený pozvedl obočí. "A jste si jistý, že jste si za to nemohl sám? Neurážel jste ji a nezkoušel s ní náhodou flirtovat?"

"To druhé možná...ale to by přece nikoho tak nenaštvalo!"

Johnson pomalu zavrtěl hlavou. "Jenže... víte, ona přišla o všechno, viděla výbuch své rodné planety...ignorujte její nevraživost a pokuste se být na ni hodný..."

"To se lehce řekne...nazvala mě ,prosťáčkem´!"

"Vaše veličenstvo, ale ve vaší situaci...měl byste urážky nevnímat a spíše zpytovat své vlastní svědomí."

Raxenil se zarazil a když ho přešel šok z náhle připomenutého faktu, smutně svěsil ramena a jeho zelené oči náhle jakoby zestárly o několik stovek let. "Chápu. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se..."

"Já nejsem ten, komu jsou určené vaše omluvy...Doporučuji prosit o odpuštění spíše slečnu Essethii, ale počkejte na správný čas, protože aktuálně by vám hrozilo, že se okamžitě stanete obětí vraždy, můj pane."

"Ano." přikývl modrovlásek strojeně. "Myslíš, Johnsone, že se to dá ještě napravit?"

"Podívejte se z okna." odvětil moudře komorník.

Ta poznámka císařovu tíseň ještě rozšířila. "Měl jsem poslat evakuační loď...velkou...spoustu takových lodí..."

"Ale neudělal jste to. Tak teď nefňukejte, dejte se do pořádku a život půjde dál." jeho nejstarší ochránce mluvil přísně a ledově, jakoby káral malé dítě.

"Asi máš pravdu... Dám se do pořádku. Vrátím se za Essethie, omluvím se jí, ale neřeknu za co."

"Je to dobrý nápad, plést se jí do zorného pole?"

"Nehodlám spát přede dveřmi, ale jsem unavený. Je mi jasné, že dneska budu spát na zemi, ale v kajutě je alespoň koberec."

"Ale je to moudré...?"

"To nic, Johnsone, já se přece nikdy nechovám moudře..." císař mu ještě ledabyle zamával a opět odešel. Sluha se ponořil do doufání, že mu hodí alespoň polštář.


"Essethie-" nadechl se Raxenil k dlouho připravovanému omluvnému proslovu, jenže pak si všiml, že oslovená nejspíše hluboce spí.

Nicméně, mýlil se. "Vrátil ses." konstatovala naprosto bděle, ačkoli ležela a oči držela zavřené.

"Toho jsem si stačil vši-" pak mu ale došlo, jak protivně ta věta vyzní. Ona přišla o všechno, viděla výbuch své rodné planety...ignorujte její nevraživost a pokuste se být na ni hodný..., Johnsonův hlas mu pořád zněl v hlavě. Být hodný...to se ti dobře řekne. Napadalo ho pár dalších věcí, které by mohl vyslovit nahlas, jenže ani jedna z nich nebyla moc milá. Tak raději mlčel.

"Kde je tvá výmluvnost?"

"Vysmíváš se mi?! Zase?!" vyhrkl dříve, než si to promyslel. Ona se pravděpodobně jen nevinně zeptala, protože pochyboval, že by si stroji podobná bytost dokázala za hodinku vypěstovat sklony k sarkasmu.

"Ne, proč?" opáčila nechápavě.

Trhl hlavou a sklonil zrak. "Já se sakra přišel omluvit!"

"Nechápu."

"Mrzí mě, že jsem říkal hnusné věci i přes tvou situaci." zašeptal tiše.

"Takže kdyby můj domovský svět nezanikl, svých slov bys nelitoval?" zeptala se zvědavě.

"Vždyť sis začala! Urážela jsi mě a až potom se já začal bránit!" odporoval dotčeně.

Zvedla hlavu a její oči ho propalovaly smutným pohledem. "Možná na povrch vypadáš přátelsky a neškodně, ale jsi člověk. Poživačná bytost myslící jen na to, jak ublížit ostatním. Nemíním si s tebou vybudovat jakýkoli přátelský vztah."

"A to má být jako zdůvodnění, proč jsi tak protivná?!"

"Když budu ignorovat pobouření a zbytečný vztek v tvém hlase, tak jsi to celkem vystihl, Raxenile Stare."

"Tomu se říká rasismus..." zasyčel císař. "A vlastně, proč se s tebou bavím? Jsi neurozená, zatímco já vládnu velké říši, jsme na úplně jiné úrovni! Oslovil jsem tě jen proto, že jsi krásná, jinak bych o někoho jako ty ani pohledem nezavadil!"

Začínající hádku naštěstí (nebo naneštěstí?) přerušil Ronnyang, který vletěl do kajuty jako velká voda a ani před tím nezaklepal.

"Máme problém! Šéf vás chce honem na můstku!" zahučel a jako by se jich bál, honem běžel pryč.

Obě znepřátelené bytosti se podívaly jedna na druhou a poté ho následovaly.