"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Únor 2015

Zveřejnění dalších mých říkanek

21. února 2015 v 22:20 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Omlouvám se, že vás nechávám čekat s odpovědmi na komentáře, s komentováním vašich blogů a s odepisování na vaše e-maily, celý minulý týden jsem byla na lyžáku, vrátila jsem se dnes, takže se pokusím většinu věcí vyřídit hned zítra, promiňte za čekání! No, možná jsem se už někdy svěřovala, že trpím jednou příšerně pitomou chorobou kosterní soustavy, kvůli které je mi sport zapovězen už předem, takže jsem na tom lyžáku lyžovat nemohla. Pak se ale naskýtá otázka- co jsem tam tedy dělala? Kromě tyranizování všech kapesníků v okruhu sta metrů a šermování mastičkou na nos, jsem skládala říkanky. Tady je máte, i s předmluvami (které budou delší, než rýmovačky samotné), takže děkuji za přečtení!
První z nich se váže k povídce Hnusné krychle (což o to, to všechny), ale ne úplně tak docela. Spíše se týkají té země, kde se příběh odehrává a hlavně hlavního hrdiny, který je vlastně v roli básníka a všechny tyhle říkanky jsou z jeho pohledu. Tady tuhle lépe pochopíte, když si přečtete toto, není to sice po technické stránce ani náhodou to nejlepší, co jsem kdy napsala, ale vysvětlí vám to, kdo je to ten "strýček Lianell" a jaké principy uznává jeho vláda. On mimochodem není Niliův strýc, Nilius mu tak jen říká, protože si to zafixoval v dětství. Lianell samotný mimochodem není takový černobílý záporák, které zásadně nevytvářím se snažím nevytvářet, v mládí neměl se stvůrou, kterou se stal, docela nic společného a přihodilo se mu pár nepěkných okolností, stálo by za to o něm napsat povídku. No, ale zpět k té říkance. Je to vlastně "omluvný" dopis, který Nilius napsal Lianellovi, aby mu otevřeně vyhlásil válku. Snad se vám to bude líbit!

Strýčku Lianellovi s úctou
Za mou osobní temnotou,
v mé začerněné duši,
hádá se zlost s lakotou
a obě něco tuší-
že svému strachu navzdory
nehodlám zapřít své názory.
Dokonce i sobectví mému se zamlouvá,
že zpochybňuji váš lesk,
tu zbabělost má promlouvá,
že "Štvu si k sobě hrom i blesk!",
"Ale mohu tím vším získat dosti,"
dlí slova mé chamtivosti
a "Nepřátele změnit v pouhou kost!"
vzkazuje má kvežíznivost.
"Jen si vzpomeň, vše ti vzali,
dýkou do zad bodli tě!"
křičí blízko, křičí v dáli
má pomstychtivost hlasitě.
Než napočítáte, pane, do tří,
má nenávist už nože ostří
a mé opovržení sice sedí tiše,
i jemu už však kručí v břiše.
I má znuděnost tady byla,
už neví, čím by se zabavila.
Jen pokora má tady není,
asi se již uvrhla v zapomnění
a slušnost, stud a statečnost
šli jí dělat společnost.
Proč jsem vaší vládě trnem v oku
snad pochopíte brzy,
pohrdám vámi jenom trochu
a strašně mě to mrzí.
Já nemám rád boje líté,
tak přeji si, ať předem víte,
že jsem vlastně dobrák od kosti,
ale povězte mi, copak můžu zklamat
svoje špatné vlastnosti?

Tahle rýmovačka je takovou kritikou světa, nejen Starlandie. Univerzálně kritické je na tom to, že náš svět se může zanedlouho začít Starlandii až moc podobat, pokud to necháme zajít tak daleko. Je to opět psané z Niliova pohledu a je to vlastně přímá kritika jeho vlasti, maskovaná za nevinnou básničku o procházce. Mimochodem, ta dívka, co je na "exkurzi" po Starlandii, je úplně ta samá osoba, o které Nilius píše ve svých ostatních básních (většinou oplákává její smrt- ale v téhle říkance ne, ta se odehrává ještě před její smrtí). Ona v Hnusných krychlích ještě nevystupovala, ale ve čtvrté kapitole už bude.
Mimoto, pro plné pochopení některých vět je nutné znát starlandijské reálie- konkrétně když se mluví o dolech, mluví se vlastně o kruhových jámách v zemi s poloměrem asi sto metrů, ve kterých se těží bakal a nejsou nijak střežené, takže jsou oblíbenou destinací sebevrahů. Dále, když Nilius mluví o "žárovce na obloze", myslí to doslova, protože ve Starlandii opravdu jedna je. Měla vyhnat noc a tmu a přinést tam věčné slunce. Dále, Manifest je soubor zákonů a "doporučení", přes které manipuluje Představitelstvo Vlivných Šlechtických Rodin Starlandie (jejich vláda) lid- buďto ovce s vymytými mozky, nebo ty, kteří jsou donuceni poslouchat násilím. No, doufám, že se vám bude i tahle říkanka líbit!

Exkurze po Starlandii

Vítej, lásko, v naší zemi,
v kraji dobrém pro ovce
a neboť ty ovce nejsi,
potřebuješ průvodce.

Napřed si přečti Manifest,
na slovo není skoupý
a pak mě nech tě po cestě vést,
obdivovat betonové sloupy.

Neroste zde kvítek jediný,
dívám se na zem znovu,
má lásko, potěší tě místo květiny
kus chladného kovu?

Na obzoru vidíš město,
potřebuješ dalekohled?
Podívej se, ať v tom máš jisto,
ale není to moc hezký pohled.

Dále pojďme městu vstříc,
kde smetí lemuje krychle,
měl jsem zakázáno tohle říct,
takže radši pojďme rychle...

Spěch je tady velká móda,
všichni kolem běží
a když zeptáš se jich "kam?",
vědí jenom stěží.

Pokud nemáš stejnou vestu,
do očí se ti nikdo nepodívá,
znají totiž z Manifestu,
že každá odlišnost je nakažlivá.

Tvá exkurze neskončila,
co bys chtěla vidět dál?
V typickém městě už jsi byla,
teď pojďme k dolu opodál.

Raději nespadni,
předem říkám,
hloubku ani nepočítám
a zábradlí někdo ukradl...

I přesto na hraně tohoto dolu,
i kdyby se svět přestal točit,
pro mě nemá smysl dolů skočit,
dokud zde stojíme spolu.

Kolem neroste ani tráva,
pořád se ti tady líbí?
A mě myšlenka nahlodává,
že tvé exkurzi něco chybí.

Už vím, támhle v dáli hrad- to se jen tak nevidí!
Tam sídlí ti velmi vytížení,
vždyť krást od lidí
vůbec lehké není!

Ale to nepochopí žádní sedláci,
co to dá probůh za práci,
bojovat proti pachatelům zvěrstva-
myšlení a urážky ministerstva...

Starosti našich velkých vládců,
nejsou nikdy s to se vytrácet,
představ si už jen tu dřinu,
nechávat se podplácet!

Dle záře žárovky na obloze,
exkurze se chýlí ke konci,
já ptám se tě nesměle a stroze
a podobám se pitomci.

Děsím se, že procházkou smogem
plánuješ mi říci sbohem,
ale v mé duši je po tmě dlouhé náhle ráno,
když s úsměvem říkáš "ano"
a nevnímáme okolní svět,
časem se přece všechno spraví,
vždyť naše budoucnost je jako květ!
(pokud nás zítra nepopraví...)

Následující báseň je tady jen do počtu. Je (zejména v porovnání s těmi ostatními) tak zoufale špatná a bez jakékoli originální myšlenky, že jsem ji nejprve chtěla úplně vynechat, ale potom mi to nedalo a i ona nalezla místo v tomhle článku. Je zase z pohledu Nilia, ale tentokrát to není žádná kritika, ale moje oblíbené psací téma, totiž Niliovy úvahy na téma "nikdo mě nemá rád" a "má životní láska zemřela", popřípadě "ukradli mi lidská práva". V téhle básni jsem spojila všechna tři zmíněná podtémata, takže se mi to docela snadno psalo. Vlastně, místa v básni zmíněná, pokud je to nejasné jsou (v tomhle pořadí): les, jeskyně, moře, hory, město, poušt, propast, Věže snů (sídlo starlandijské královské rodiny) a louka. Víte co, tuhle rýmovačku můžete rovnou přeskočit, ty zbylé tři jsou lepší.

Po domově ani stopa

Tápající v nekonečném lese,
hledám cestu domů,
tak rád já modlil bych se,
ale nemám ke komu.

Kráčím jeskyní jako bez života
- kdy uvidím permoníky?
A proklínám toho idiota,
co tu nepostavil rozcestníky.

Vidím moře na obzoru,
ohromen jsem téměř vším,
i přesto mi říká světlo plné vzorů,
že ani na loď nepatřím.

Majestátní jsou hory strmé,
vítr vane ve vzduchu,
ale ani tohle ve mně
nevyvolá útěchu.

Když konečně najdu město,
mé naděje mizí,
tolik lidí, ale přesto
všichni mi jsou cizí.

Ztracen v moři písku,
s puškou v ruce tisknu spoušť,
a nehledím na výši zisku,
vždyť celý můj život je pustá poušť.

Znaven padám do propasti,
již nezbyla mi žádná síla
a jen tehdy odešly by mé strasti,
kdybys mě ty utěšila.

A ani když čas neúprosně běží,
necítím se nikde zdejší,
ptám se vězněný na vrcholcích věží:
"Domove můj, kde jsi?"

Na louce mezi květinami
to, co hledám, také není.
Možná jsme na světě všichni sami?
A můj domov není nikde k nalezení...

I pokud to není v tomhle vesmíru,
projdu stejně všechny planety,
domov je místo s trochou míru
a hlavně jsi tam ty.

A poslední je konečně znova kritika, nebo spíše vyčítavý dopis. Je to opět z pohledu Nilia a tentokrát je to, jak už plyne z názvu, adresováno starlandijské šlechtě. Je to v období, kdy se už před starlandijskými hranicemi sbírají silní a bojovní Saražané, kmen, který později Starlandii (a nejen ji) celou dobyje. Saražané si nárokují, aby se vládnoucí vrstva vzdala a zřekla se svého postavení, jinak zaútočí plnou vojenskou silou a nebudou šetřit civilisty. A tahle báseň je vlastně soubor Niliových z větší části sarkastických rad pro šlechtu, jak v případě sarahského útoku postupovat.

Doporučená domobrana pro starlandijskou aristokracii

Schovejte své poklady,
odneste pryč zlato,
zažijeme sice úklady,
ale bojovat stojí za to.

Rychle snězte lanýže,
nemáte na vybranou,
i šperky dejte za mříže,
nepřítel je před branou!

Odložte láhev na chvíli
a uchopte své meče,
určitě jste pochopili,
že krev také teče.

Důležité chraňte hlavně
-vaše zlaťáky a čest!
A děláte-li to všechno správně,
braňte majetek o sto šest!

Své barbarské nepřátele
vy rozeznáte snadno,
ale berte do zřetele,
že přibližovat se není radno.

Přerušte své konference,
začněte se skučením,
jen nepřekročte své kompetence,
například třeba myšlením.

Až se budete strachy třást
a to nevím, jestli chcete,
možná vás to bude mást,
ale něco si promyslete:

Co vám dává vaše pýcha?
Co vás učí peníze?
Starlandie sotva dýchá,
tak nehleďte do spíže!

Šlechtičny a páni,
probuďte se z dřímoty!
Copak bohatství stojí za strádání?
A za naše životy?

Vyjděte a vzdejte se,
nebude to bolet,
jinak každý z vás ponese
vinu dlouhou sto let.

Vyslechněte mé prosby,
nechte bojů prohraných,
než se beton zbarví krví
nás, vašich věrných poddaných.

Tak, to je pro dnešek všechno. Která říkanka se vám líbila nejvíce? Která nejméně? Doufám, že vám básničky o Starlandii trochu pomohly vyznat se v Hnusných krychlích a v Niliově charakteru. Jsem opravdu moc vděčná, že jste si to přečetli a chtěla bych se omluvit, že všechny mé básně jsou vlastně skoro stejné, ale když mě tolik baví o Starlandii psát...snad se mnou máte trpělivost!

Bílá tma

21. února 2015 v 7:00 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Tohle je krátká rýmovačka, do jedné projekto-soutěže kdovíčeho, kterou jsme si vytvořily s Karin. Úkolem bylo, napsat pokud možno důstojnou báseň, v které by bylo obsaženo nějaké absolutně nehodící se slovo, na které jetě k tomu nejsou skoro žádné rýmy. A tohle slovo je, přátelé, "kachna". Tu kachní sloku jsem zvýraznila kurzívou, ale to spíše proto, abyste věděli, že je tam jen kvůli tomu, abych splnila zadání, neberte ji prosím vážně. Ta sloka snižuje uměleckou hodnotu téhle rýmovačky o sto dvacet procent a absolutně mi to kazí :)
Jinak, tahle báseň (nebo "báseň", ale to přísluší k posouzení vám) patří k povídce Hnusné krychle, ale ne tak úplně. Nemá s dějem Hnusných krychlí absolutně nic společného, jediná spojnice mezi tímhle a tou povídkou je hlavní hrdina, Nilius, z jehož pohledu je ta báseň vyprávěna. Pokud jste Hnusné krychle (respetive, ty tři kapitoly, co jsou zatím napsané) četli, tak jistě víte, že Nilius je básník a tuhle báseň věnoval někomu, kdo mu byl opravdu drahý, potom, co ta bytost zemřela (nebudu prozrazovat, o koho se jedná, ale nebojte, jistě vám to dojde už podle první scény, kde bude dotyčná vystupovat). Ta "bílá tma" je metafora pro celý Niliův život, zvláště jeho depresi, která se ho chystá pohltit.

Bílá tma

V bílé tmě,
kde tříští se strach,
všechno zvoní na poplach
a měla-li mě
ta tma zbavit zraku,
tma planoucí jako oheň draků,
ta tma, co šedá zdá se mi
a přesto září barvami,
možná přetla mého vnímání niť,
možná již nikdy nespatřím nebe,
ale nedokázala mi zabránit,
mít před očima tebe.

Já počkám, nikam nepospíchám,
vždyť mrtvý jsem a přesto dýchám,
jen posbírám vzpomínky z těch časů,
na tvá slova, tvé teplo, třpyt tvých očí,
světlo tvé duše a hebkost tvých vlasů,
ačkoli se se mnou svět točí
a ta bílá tma všude kolem,
už se ke mně blíží,
nezasažena žádným bolem
neúnavně se plíží.

Ale ani tahle tma sněhobílá
nezbaví mě pomyšlení
na budoucnost, kdyby byla
- jenže nebude a není.
Na budoucnost šťastných dní,
kde láska není poslední
a za podivně krásných večerů
chodili bychom krmit kachny k jezeru.
V bílé tmě,
ze které není úniku,
nekrvácím sice,
ale čelím svému zániku.
Již opustila jsi tenhle svět,
tvé srdce zcela utichlo
a můj vesmír složený z vět,
rozpadl se v prach.

My, evidentně prokletí- kapitola III.

9. února 2015 v 21:51 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Třetí kapitola! Je to absolutně o ničem, ale za to fajně krvežíznivé, každý chce každého zabít. Původně jsem do téhle kapitoly chtěla vecpat ještě jedno "překvapivé" odhalení jednoho "velkého tajemství" a určitě jste už všichni uhádli, o co se jedná :) Tak doufám, že vás tahle kapitola bude bavit tak, jako mě bavila psát a těším se na každý komentář!

Kapitola III.- Dobyvatelka

"Díky prozřetelnosti za tepelnou modifikaci, zima je mi jen trošku. Kromě toho, že teplota zde může dosahovat tak mínus osmdesáti stupňů, je hezké počasí. Skvělé. Zásoby také mám. Jenže mé tělo omezují silové limity, musím odpočívat a spát. Tudíž budu muset často hledat bezpečná místa k přespání, nebo se naučit spát ve stoje a s otevřenýma očima, nejlépe za chůze..." mumlala si dívka, zatímco se rozhlížela po zdánlivě nekonečném poli usedlého šedého prachu, které se rozpínalo na severu, jihu, východě i západě.

Přízrak vedle ní přikývl. "A přinejhorším můžeš vždycky použít m-"

"V žádném případě. Musím počítat s tím, že mě nepřátelé sledují. Promiň, ale tvé schopnosti jsou příliš nápadné-"

"Co je na teleportaci nápadného? Vždyť prostě jen zmizíš..."

"Ano, ale právě podle toho by mě mohli okamžitě identifikovat-"

"A to ty nechceš? Nepřišla jsi snad dát jim co proto?"

"Přestaň mi pořád skákat do řeči, N-gil-ang! Ano...já je zničím...ale mé jméno nesmějí znát do té doby, než jim ho v jejich poslední minutce sama slavnostně prozradím společně s informacemi o mém původu, jinak by to prostě nebylo ono."

"A jak to vlastně plánuješ udělat?"

Mladičká žena s dlouhými vlasy barvy temného smaragdu se za široka usmála. "Počkej a uvidíš!"

"To zní nebezpečně...vždycky, když on nasadil tenhle pohled, chystal se udělat něco šíleně blbého, extravagantního, velkolepého a statečného a vždycky, vždycky nás to skoro stálo krk. A ty teď máš ten pohled v očích taky!"

"Neboj se!" culila se její chráněnka.

"Tobě se to řekne! Já se třesu strachy nejen o sebe, ale taky o tebe- a to dá práci!"

"Tak já ti slibuji, že tě ochráním a dám si na sebe pozor, ale teď už pojď!" zvedla objemné zavazadlo a kráčela vpřed.

"Něco podobného mi často říkal i on...a pak udělal co? Zemřel, lhář jeden!"

"Pokud plánuješ sýčkovat celou cestu, zalez si zpátky do myšlenkového světa a počkej v náhrdelníku, dokud tě nezavolám."

"Dobře. Beru." a zmizela.

Teď, když měla klid, vytáhla dívka velkou mapu a zaznačila si křížek na místě, kde stála (tedy...kde si myslela, že stojí). Nebylo to lehké, protože neviděla moc orientačních bodů- v této zemi se skoro ani žádné nenacházely. Přesto si však zvolila směr- sice úplně náhodně, ale doufala, že se bude moct první příšery, kterou porazí, zeptat na cestu.

Mezitím

opět v Dainginu

"A jak se to děvče, které hledáte, jmenuje?" zeptala se recepční nedůvěřivě.

"Athacamitha. Krásné jméno, že? Zní to hodně istansky."

"A její příjmení neznáte?"

"Ne. Tak ubytovala se u vás, nebo ne? Neříkejte, že to nejste schopna zjistit podle vnějšího popisu a křestního jména, tak velký tenhle hotel zase není. Kolik lidí vám tu projde za den? Tři?"

"Průměrně pět." zasyčela postarší paní nerudně. "A ne, žádnou takovou osobu jsem tu nikdy neviděla."

"Škoda...určitě zmiňovala, že se zdržuje v tomhle městě...a tohle je poslední hotel, všechny ostatní jsem již prohledal..."

"Pokud je to všechno, vypadněte." vyzvala ho.

"Ale, vy asi nevíte, jakou já mám profesi, madam, že?"

"Jakou?"

"Jsem zločinec. Černokněžník. Zaměřený na vědu, jedy, krádeže a manipulaci s lidmi...takže byste se mi měla klanět-"

"Cirkusákům se neklaním."

"Ani když vám nabízejí bohatství, o kterém se vám nikdy ani nesnilo?"

"Nekecejte."

"Ále, já bych opravdu moc, moc, moc, dobře zaplatil, kdybyste mi zamluvila pokoj."

"Chcete se ubytovat?"

"Ano. Pokoj pro deset, prosím."

"Nedělejte si ze mě srandu!"

Zasmál se. "Nedělám...dobře, tak deset pokojů pro jednoho."

"Tolik nemáme. Pět po dvou, vyhovuje? A až přivedete svých devět kamarádíčků, nezapomeňte jim vyřídit, že večerní klid je v šest, snídaně taky v šest a večeře nebude."

"To zní dobř-"

"Neusmívej se na mě, podvraťáku! Já takovou mládež znám, místo studia se jen flákají! Vím, že k nim patříte, poznám to podle očí!"

"Jé, madam, to je za třicet tři tisíc let poprvé, co mi někdo řekl, že jsem mladý! Jste laskavá. Pošlu vám nějaké květiny a možná si rozmyslím, jestli toto místo nechám vyhodit do povětří!" zazubil se.

Z rohu haly se ozvalo odkašlání. "Uhm, Osmičko, vážně je v pořádku, že tady chodíš bez masky a prozrazuješ kde co?"

"No tak, Dvojko, nebuď tak prudérní, vždyť říkat smrtelníkům jisté...zajímavé věci a pak sledovat, jak se tváří, je zábava!"

"Já se nebavím."

Recepční praštila tlustou bichlí (Turistický průvodce pro blbce: Daingin, město snů)do pultu. "A vaše jména?"

"Jmenujeme se Teceariadlovi. Všichni. Neřešte to, je to pseudonym. Pravá jména znát nemusíte." odbyl ji a uložil důraz na "neřešte to", přičemž se významně podíval na svou dosud maskovanou kolegyni.

"A křestní?"

"Bude stačit mé? Já jsem Lenny."

"Odkdy?" ozvala se Dvojka.

"Ten, kdo neumí lhát, to nepochopí, Esmeraldo."

"Já se ale nejmenuj-"

"Jmenuješ." střelil po ní varovným pohledem.

Stařena za pultem mezitím odněkud vydolovala velký svazek klíčů a znovu pleskla knihou o stůl, aby si sjednala ticho. "Dobře. Vaše pravá jména jsou mi ukradená! Tady máte klíče od pokojů, jen mi to tady nezdemolujte a pořádně zaplaťte, mládeži!"

"Samozřejmě!" usmál se "Lenny", hodil klíče své podřízené a sám odkráčel pryč.

Mezitím

"Au..." zasyčel na asfaltu ležící válečník a pomalu otevřel oči. Tentokrát nic, žádná Ilse s baterkou. Byl sám. Zraněný a utápějící se v dešti. Bez přátel...ale na to si zvykl už dávno. Nikdy ostatně žádné neměl. Horší se mu zdálo to, že neviděl ani žádného nepřítele. To bylo na nic...když není s kým bojovat, není proč žít. To považoval za svou filosofii.

Opatrně se zvedl. Některé rány ještě trošku krvácely a náraz navíc otevřel i ty, které se mu už skoro stačily zahojit ze včerejška. Nerad si to přiznával, ale asi nebyl ve stavu, kdy by zvládl pořádnou bitvu. Ani svůj meč nemohl najít. Někdo mu ho musel ukrást, když on spal. Nezbude mu nic než se zeptat Osmičky. Ten starý kleptoman o tom určitě něco ví.

Vedle něj na zemi ležel malý papírek. Rin ho zvedl, ale slova na něm nedokázal přečíst, protože z písmen poznal jen "r" "i" a "n". Naštěstí pod zprávou někdo prozíravý nakreslil i obrázkovou verzi- masku a domeček s velkou kočkou nad dveřmi. Tedy, Anarďan se mohl jen domnívat, že je to byla kočka. Autor zprávy kreslil mizerně.

Ale příjemce vzkazu si z toho samozřejmě vyvodil logický závěr: "Mou masku mi ukradla velká kočka, kterou hned potom sežral křivý barák!"

S vítězným pocitem chytrosti se rozhlédl kolem sebe. "Fajn, teď už jen ten barák najít! A s maskou můžu pokračovat v hledání Lesku safíru!"

Vykročil vpřed. "Ale jak? Nevím...a mám takový hlad...musím si nějak opatřit potravu..."

Možná jsem se měl zeptat Ilse, jak se v tomhle světě shání jídlo... Ale ne, na co to myslím?! Já pomoc té lidské holky nepotřebuju!
"Vyřeším to sám! Hm, ulovím si nějaké auto! Jak asi bude chutnat?" Zahleděl se na vozovku. Kolem zrovna jedno profičelo, div že ho opět nesrazilo. "N-ne...raději ne...auta jsou nadpozemští protivníci...má síla na ně nestačí...Tak co budu jíst?"

Už se začínal cítit docela zoufale, když v tom zahlédl záchranu. Nad vchodem jednoho z nekonečné řady paneláků zahlédl nápis, který sice nepřečetl, ale obrázek sýra a lahvičky s životní energií ho nenechával na pochybách- tam je jídlo!

Vběhl dovnitř a zjistil, že se nemýlil. Opravdu to tam přetékalo potravinami- kam se podíval, všude stály regály s něčím k snědku. Ho hlavně zajímala voda s rozpuštěnou životní energií, ovšem nepohrdl by ani dobrým lidským jídlem, protože byl vážně vyčerpaný.

"Co si přejete, mladý pane?" dolehl k němu přátelský hlas prodavačky.

"Uh? Přeju? É..." Najít Lesk safíru! Ne, hlavně chci, aby mi Osmička alespoň jednou řekl "můj pane"! Tahle holka mi to vážně splní, pokud jí to povím?

Ale dřív, než si to stačil promyslet, slečna za pultem pokračovala: "Dneska máme moc čerstvé pečivo! A moc, moc dobrý sýr!"

"A co je mi po tom?"

Prodavačka se po něm podívala trošku zaraženě. "No...co byste chtěl?"

"Jídlo!"

"Tak si vyberte, pane!"

"Chci tohle!" ukázal na modrou lahvičku s rozpuštěnou životní energií.

Zaměstnankyně obchodu kývla a sundala zboží z poličky.

"To je lidská?" tázal se zákazník.

"Ne, tohle je životní energie z různých zvířat. Nebojte se! Žádné nebylo při odběru zabito, ani vážně zraněno!"

"Tak to nechci! Jen slabá nelytia se živí slabou energií! Dejte mi lidskou!" Sakra, já mám takový hlad! Pokud nemáš lidskou životní energii v láhvi, vezmu si tvou!

"Jak si přejete." opáčila a vyměnila modrou baňku za červenou. "Takhle vám to vyhovuje?"

"Docela." přikývl starověký válečník, přešel k pultu a popadl lahvičku.

"Počkejte, pane! Pokud chcete brát věci z obchodu, musíte napřed zaplatit!"

"Zaplatit?"

"Ano! Tohle bude třicet stříbrných kruhů, ale vy jste určitě z východu, takže vám řeknu i cenu v sarahských zlaťácích. Počkejte chvíli, prosím, musím si to propočítat."

"Eh...já peníze...nemám..."

"Tak v tom případě budete muset zboží vrátit a jít pryč, pane."

"Ale já umřu, pokud si rychle nedoplním zásoby životní energie!"

"Tak si běžte od přátel půjčit nějaké peníze a za chvíli se vraťte."

"JÁ NEMÁM ŽÁDNÉ PŘÁTELE!" zaječel, hodil po ní skoro ukradenou láhev a odkráčel pryč.



Mezitím, střední škola v Dainginu



"Ještě že ses vrátila, Ilse!" vydechla Lizz, jakmile její kamarádka vkročila do třídy.

"Uf! Stihla jsem to? Poslední hodina ještě nezačala, ne?"

"Ne! A kde ses toulala?"

Ále, jen jsem narazila na jednoho nehorázného idiota, který je tak pitomý, že se nechá přejet každým druhým autem a pak jsem se s tím idiotem chvíli schovávala u košťat. Jó, a jen tak mimochodem, mezitím se mě pokusili zabít. Ale to není důležité, spíše- kde je ten idiot teď? Nevím! A nezajímá mě to! Už toho blbého jednoočka nechci nikdy vidět!

"Uh...musela jsem...é...do nemocnice...teta Kiara chtěla něco nakoupit..." blondýnka se nervózně usmívala.

"Aha, chápu. Ta tvá divná teta Kiara. Jen máš asi trochu průšvih, tak radši dohlídni, aby ti ta tetička taky napsala omluvenku!" spolužačka jí to naštěstí spolkla a bezstarostně se smála. Najednou se ovšem smát přestala.

"Co se děje?" zeptala se Ilsenilia zaskočeně.

"No jo...vzpomněla jsem si! Měla jsem ti vyřídit...počkat, teď už nevím co...ale byl za mnou nějaký divný chlápek a ptal se na Athie. Řekla jsem mu, že ta tu není, ale že jsi její nejlepší kamarádka a on pak něco v tom smyslu, že by se s tebou rád sešel..." středoškolačka se tvářila vážně zamyšleně a bezradně pozdvihávala obočí.

"Sešel?! A...měl modrou šálu?!" vyhrkla oslovená, aniž by přemýšlela, co říká.

"Jo, měl, proč?"

"A pásku přes oko?!"

"Ne, ale zato měl sluneční brýle, takže nevím..."

"A vlasy? Rovné, dlouhé a černé?"

"No...ne, dlouhé a černé sice jo, ale kudrnaté."

Uf, takže to nebyl Rin. Ilseina tvář prozrazovala, že jí právě spadl velký kámen ze srdce. "A co po Ath chtěl?"

"Nevím, říkal jen, že neodejde, dokud ji neuvidí. Děsivé, co? Ona se opravdu poflakuje s divnýma lidma, co?" Lizz se spiklenecky usmála. "Myslíš Ilse, že by to mohl být její-"

"Ne, to určitě ne." Podle mě jí přišel spíše zabít, než pozvat na rande.

"Vážně? Byl docela hezkej, takovým tím nebezpečným způsobem...jako nějaký temný čaroděj...nebo bohatý mafián..."

Víš, že se právě rozplýváš nad někým, kdo je pravděpodobně nejméně desetkrát starší než prababička tvé prababičky? A nad někým, kdo pročesává město, aby unesl člověka- ten jejich Lesk safíru- a asi s ním pak zničil svět?

"Uhm...a jak se jmenuje?"

"No, říkal, že Lenny. Lenny Te...na to příjmení si nevzpomenu, ale znělo to hrozně."

Tak počkat! Kdyby byl stejný jako Rin, tak by ho tohle přece spolehlivě zabilo, ne? Vyzradit svá jména oni přece nesmějí...Už vím! Sejdu se s ním a zjistím pravdu!

"A jak ho teda můžu kontaktovat?"

"Teda! Ty za ním vážně půjdeš?! Ale nechoď sama! Říkám, bylo to divné individuum! No...on povídal, že nemusíš dělat nic, že za tebou zajde sám. Prý si zjistí, kde bydlíš."

Počkat...tím pádem se nemám čeho bát! Je jedno, jak je silný a o co mu jde, teta mě přece ochrání! Je to přece moudrá léčitelka! Navíc se ten zloduch nebude mít odvahu ukázat se tam. Ačkoli, když v sobě našel tu drzost přijít do školy...

"Dobře!" kývla.

"Ilse! Tebe to neděsí?!" vypískla Lizz šokovaně.

Ne, věřím ve svou tetičku. Ačkoli... přece jen, ona se věnuje léčení, ne boji. Jak by se mohla postavit takové zrůdě? A navíc, už ty přezdívky- Šestka, Osmička...to znamená, že je jich takových minimálně osm, ne-li více! A všichni jsou příšerně prastaří! Paní Kiara nedostane ani šanci! Ale...ale...musím věřit!

"Ne, mám někoho, kdo mě ochrání." opáčila druhá dívka s úsměvem a doufala, že si nelže.

Mezitím

"Tak Kiara...to mi něco říká..." dlouhovlasá a velmi mladě vypadající žena zkrabatila čelo.

"Tak se jmenuje ta mírovládkyně."

"Děláš si legraci?! Takže narazíme na druhou nejmocnější bytost světlé strany?!"

"Ale ne, je po ní jen pojmenovaná, není to ona! Kdyby tady opravdu byla ta legendární mírovládkyně, cítili bychom její auru...ne, její aura by nás přinutila třást se. Tohle je jen nějaká lékárnice. Počkat, něco si o ní přečtu..." Maskovaný muž zabodl své světle modré oči do nebohého člověka, který ležel v bezvědomí na zemi. "Tohle je její pacient. Ví toho o ní dost. Takže...Kiara, příjmení neznámé, kolem čtyřiceti let- vypadá ale záhadně mladá, takže asi nelytium, pracuje v obchodě se zbraněmi, pomáhá lidem okolo a má jednu dceru. Jméno toho dítěte neznámé."

"Takže napřed vyřídíme ji?" žena založila ruce na hrudi.

"Ne, věřím, že o to se postarají jiní prokletí. My jim mezitím přímo pod nosem ukradneme Lesk safíru a zničíme ho dříve, než ho oni stačí použít."

"Zničíme...jako ,zabijeme´?"

"Co jiného."

"Jsi si jistý, Trojko? Takhle mladého a úplně nevinného člověka!"

"Nemáme na výběr. Pokud by ho dostali Osmička a spol, svět by pravděpodobně skončil. Tomu zabráníme!"

"A jak ho vlastně najdeme?"

"Počkáme. Šestka je do pátrání docela nadšený, tak necháme ho, ať Lesk safíru najde- a pak ho přepadneme a kořist mu vezmeme."

"To je docela zlotřilé..."

Přízračně modrýma očima telepata se přehnal odpor. "Přesně tak by to udělal Osmička."

"Ale on je na rozdíl od nás prohnilý lotr, který se neštítí ničeho! My se přece snažíme všechno a všechny zachránit, ne? Nesmíme používat jeho metody."

"Nikdy nezachráníš všechny a všechno, toho se vzdej. My prostě jen omezíme počet obětí. A potom se zbavíme Šestky, Osmičky, Dvojky a dalších fanatiků do zabíjení."

"Dobře. Zabírám si Šestku. Ty se postaráš o ty dva?"

"Ano. Ten šílenec mi ještě něco dluží a jeho poslušnou podřízenou prostě smetu s ním." pokusil se o sebevědomý úsměv, ale nějak se mu to nepovedlo.

"Tak proč ten ustaraný výraz?"

"Netuším, na čí stranu se postaví Desítka. Pokud s ním budeme muset taky bojovat..."

"...tak jsme v háji." dořekla starobylá válečnice a netvářila se u toho o moc veseleji než on.

....

Když Ilse vyšla na ulici, paranoidně se rozhlédla kolem sebe. Ale kolem byly jen stíny převysokých mrakodrapů, popelnice, prach a krysy, žádní idioti s páskou přes oko v dohledu.

Ale na druhou stranu, nemohla říct, že se ocitla sama. Věděla o očích, které jí pozorují zpoza popelnic- o velké spoustě očí. Typovala to na nějaký pouliční loupeživý gang.

U základů krabicovitých věžáků, které tvořily Daingin, se rojilo si na tisíc menších, či větších zločineckých band. Pokrývaly opravdu širokou paletu účelů- některé vedly černý trh, jiné přepadávaly lidi, další se věnovaly vandalismu a veřejným rvačkám, ale většina se prostě jen potloukala mezi krysami a snažila se tvářit záškodnicky.

Ilsenilia o nich věděla mnohem více, než by slušný občan měl. To díky tomu, že trávila až moc času se svou nelepší kamarádkou, holkou, která nevynechala ani jediný průšvih a které se kvůli její tajemnosti stranilo celé město. I přesto však mělo to děvče u spolužáků velký respekt- dokonce ji z čirého strachu zvolili třídní předsedkyní. A všem se moc ulevilo, když jednoho dne prostě zmizela. Ilse to vhánělo slzy do očí.

Ale pak se její pozornost vrátila zpátky k pouličním gangům. Znala je tak dobře proto, že Athacamitha, která s nimi bojovala i přátelila se, ji často brávala do víru zaprášených ulic s sebou. Ale vždycky ji ochraňovala a možná proto se teď blondýnka vůbec ničeho nebála. Musí jen jít sebejistě, jakoby vedle ní kráčela Athie.

Nicméně, nezabralo to. Lapkové si všimli, že někdo chybí, a vyskočili ze svých skrýší. Obklíčili svou kořist.

"Tak, dej sem prachy, kočko!" prohlásil pravděpodobně jejich velitel a natáhl k ní ruku. On i jeho kolegové měli na sobě všichni identické volné mikiny a na hlavách kapuce.

"Nic nemám."

"Tak si pro ně zajdi domů!"

"Já vám vážně nedám ani kruh!" Mluvila o stříbrných kruzích, místní měně.

"Tak to ti budeme muset trochu poupravit tvou krásnou tvářičku..." vyhrožoval loupežník a jeho poskoci se zachichotali.

"Já...já...já...se vás nebojím!" Ilse si snažila vzpomenout na sebeobranné chvaty, které ji učila Athacamitha. Když se jí to podaří, může sklátit alespoň jednoho a pak utéct.

"Vážně ne, kotě? Bez té své děsivé kámošky jsi jen obyčejná malá coura, která bojovat neumí, my to víme!" zařehtal se člen gangu.

"Žádná ,coura´ nejsem! A Ath není ,děsivá´!" Dobře, trošku je, ale nemusejí to říkat tak urážlivým tónem!

"Přestaň mluvit tak sebevědomě, vždyť vidím, že seš mrtvá strachy!" Ilsenilia moc nepochopila pointu vtipu, ale on se chechtal jako hyena, takže to asi být vtipné muselo. Ale tím loupežníkův proslov neskončil, obrátil se k jeho poskokům a pokračoval: "Tady na ulicích se nepovalují ani kosti! A tahle bohatá slečinka nám nechce dát ani kruh- slyšeli jste ji! Tak za to jí potrestáme! Je naše! Užijeme si s ní a pak ji můžeme zabít, na výstrahu ostatním, aby všichni viděli, že jsme nejsilnější gang v celém okrsku!" Jakmile domluvil, ostatní lapkové začali jásat, jen jeden jediný ne.

"A...ale...pane...vždyť to je ta blondska, co se kamarádíčkuje s tou rudookou čarodějnicí!" vykřikl ten vystrašený lapka.

To probudilo v přibližně sedmičlenném davu paniku. "Zlá čarodějnice nás sní..." ozývalo se. "Promění nás všechny ve slimáky a ty pak posolí a nakrájí na malinké kousíčky!" šeptali neohrožení gangsteři a pár z nich se dokonce strachy rozplakalo.

"Přestaňte, zbabělci! Čarodějnice je přece tuhá, ta už nikoho nepomstí!" odporoval jim jejich vůdce.

Zatímco se zločinci hádali, Ilse využila příležitost k útěku, jenže když se snažila nenápadně proběhnout kolem šéfa loupeživé bandy, hrubě ji chytl za loket a veškeré šance, že by zdrhla, byly rázem ty tam. Pokoušela se mu vytrhnout, jenže jejich fyzická síla se nedala srovnávat.

"Pusť mě!" zaprskala na něj.

"Ani náhodou, kočičko! Když nemáš prachy, tak si místo tvé peněženky ulovíme tebe samotnou!"

Ilse si uvědomila, že je zbytečné ječet. Teta Kiara je daleko, neuslyší ji. A tak se středoškolačka raději vnitřně obrnila a začala se smiřovat s nepěkným osudem.

Vybavila se jí dávná vzpomínka, tehdy se jí parta starších děcek vysmívala a chtěli jí ostříhat vlasy do hola. Připadalo jí to ponižující a hrozně se tehdy bála, tak se tehdy jen skrčila na zemi do klubíčka, plakala a čekala, co s ní nakonec udělají. Ale pak uslyšela ji- bylo to děvče stejně staré jako ona, ale vyrazila na její útočníky s klackem v ruce, jakoby držela meč a spíše překvapením, než strachem, oni opravdu utekli. Ilse si pamatovala, že měla strach, myslela si, že ji ta děsivá holka také přišla týrat. A ona na ni opravdu začala řvát, vyčítat jí slabost. Řekla: "Moc snadno se vzdáváš!", to se blondýně vybavovalo na zvuk přesně. Tehdy se rozbrečela ještě víc, ale ta neznámá dívka, co si na ní doteď vylévala vztek, jí znenadání nabídla ruku, že jí pomůže vstát. Představila se a prostě si jen tak bez okolků prohlásila, že jsou odteď kamarádky a časem se jimi opravdu staly.

Jenže, teď se Ilsenilia vzdala znova. Připadala si úplně stejně, jako tenkrát v dětství. Akorát že tentokrát nepřijde žádná Athacamitha a nezachrání ji. I to si studentka uvědomovala.

"Tak co, slečinko! Jak se ti líbí, zahrávat si s nejsilnější bandou v celém východním Dainginu?! A bude to ještě lepší, kotě! Budeš prosit o smrt!" zasyčel vůdce lapků trochu až radostně.

"Nechte mě být!" odsekla a snažila se zahnat slzy. Tentokrát ne, teď se nesmí strachy rozplakat, musí si zachovat hrdost. Tak by jednala v její beznadějné situaci Athie.

"Ani nápad, teď jsi naše, kočič-" jeho větu uťal šok. Ucítil, jak ho jeden z jeho podřízených lapl za nohu a pokusil se něco říct, ale buďto omdlel, nebo usnul na věky. Kolem něj se rozlila kaluž krve, která zřejmě pramenila z jeho probodnutého těla. Šéf gangu stejně tak jako traumatizovaná Ilse chvíli zíral dolů na ten hrozný pohled, a pak zvedl zrak a zabodl oči přímo rovně před. Stál tam černovlasý muž s páskou přes oko a krvežíznivým úsměvem, a z jeho meče kapala krev.

Recenze- Fairy Tail

9. února 2015 v 20:37 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Moje jubilejní patnáctá recenze! (ano, takže si určitě dovedete představit, jak jsem si musela zahltit galerii obrázky) Ehm, zase najíždím na strategii "když nemáš žádný článek, zveřejni jednu nebo dvě recenze", ale nebojte, v nejbližších dnech chystám alespoň dvě nové kapitoly. No, doufám, že se vám bude recenze líbit a pokud ne, že si užijete alespoň obrázky!

Fairy Tail (anime, 175 dílů plus 2. řada, která ještě vychází)

anotace: V království Fiore je magie naprosto běžná věc a tudíž není divu, že se spousta obyvatel magii věnuje- vydělává si na živobytí tím, že pomocí ní řeší problémy ostatních. A takoví lidé, mágové, se sdružují do cechů. A jen jeden cech je nejpřátelštější, nejztřeštěnější, nejsilnější a nejničivější- jmenuje se Fairy Tail. A tento cech je mimojiné i snem mladé čarodějky Lucy, která tam touží vstoupit. Jednoho dne se setkává s člověkem, který tvrdí, že jí toto přání splní. Samozřejmě je to podvodník a pokusí se ji unést. Ovšem, to by nesměl narazit na Natsua, pravého mága z Fairy Tail (a jeho modrou kočku Happyho), který samozřejmě Lucy zachrání a ještě k tomu jí nabídne místo ve Fairy Tail. Lucy souhlasí, čímž se stává částí rozhodně hodně netypické rodiny, za kterou se považují všichni čarodějové tohoto cechu a společně se svými novými přáteli zažívá spoustu dobrodružství.

soupis mých dojmů a názorů (pokud trpíte spoilero-fobií, raději rychle pryč, spoilerům se sice snažím vyhýbat opravdu svědomitě, ale občas se neudržím)

Na úvod své recenze musím poznamenat, že tohle anime patří ke čtyřem nejslavnějším shounen bojovkám v celém otaku světě (zbývající tři jsou Bleach, Naruto a One Piece- na Bleach už jsem recenzi napsala, z Naruta jsem viděla zatím jen pár dílů (a četla jedenáctý díl mangy) a One Piece mě moc neláká, takže v této recenzi můžu vlastně srovnávat jen s Bleach, asi nemám dost rozvinuté obzory), má spoustu fanoušků a já se na první díly podívala vlastně proto, abych zjistila, proč je to tak populární (a taky kvůli tomu, že jsem se dozvěděla, že tam hrají nějakou roli draci). Nicméně, té ztráty času nelituji, o čemž se ostatně chystám rozepsat níže.

postavy: Jak už jsem se zmínila, tohle je klasický dlouhý-dlouhý-dlouhý shounen, takže by bylo něco v nepořádku, kdyby počet postav nepřesáhl alespoň padesátku :) Ale není to zase tak zlé jako u Bleach, tady je myslím možné zapamatovat si všechny. Nicméně, Fairy Tail si nehraje na nějaké psychologické drama, které by se fixovalo na jednu postavu a sledovalo její myšlenkové pochody- a výsledkem toho je přirozeně to, že charaktery sice nejsou kdoví jak do každičkého detailu mentálně rozpitvány, zato ale divák najde spoustu sice trochu jednodušších, ale velmi sympatických postav, které jsou svým způsobem rozmanité a jde si je oblíbit.

Přiznávám, že jsem si na hlavní hrdinku (Lucy) zvykala opravdu, opravdu dlouho. Prvních několik sérií se mi zdála příšerná- povrchní, ale hlavně užitečná asi jako lední medvěď v Kalifornii. Připadalo mi, že je tam pouze proto, aby měl Natsu koho zachraňovat. Pak se naštěstí míra její užitečnosti zvedla a ta povrchnost se dala snést.

Pokud opět použiji srovnání s Bleach, dovolila bych si Natsua porovnat s Ichigem, protože mají jednu společnou vlastnost- většinou dostávají devadesát procent souboje pěkně na frak, pak ale začne jít o jejich přátele, najednou získají sílu, že by přeprali všechny zbývající postavy levou rukou a vyhrají naprosto proti každému. (ve Fairy Tail ale toto není případ jenom Natsua, nýbrž všech důležitých kladných postav) Ještě jeden rys tyhle dva spojuje- akutní nedostatek mozkových buněk, ale s tím se u hlavních hrdinů těhle typů anime tak trošku počítá. I přesto jsem si ale Natsua docela dost oblíbila (narozdíl od Ichiga, který mi připadal absolutně nudný od začátku do konce), možná proto, že si ho téměř nelze neoblíbit. Podle mého názoru je to příliš roztomilý blbeček na to, aby ho někdo neměl rád.

Jak už jsem zmínila, divák má na výběr z opravdu velké plejády sympatických postav a zvolit si oblíbence je jednoduché. Já osobně jsem měla nejraději Gajeela a Erzu a vlastně ani nevím, kterou postavu jsem měla ráda nejméně. Samozřejmě mě spousta postav štvala, ale nedokázala jsem si zapamatovat jejich jména a upřímně se mi to nechce hledat (dobře, vzpomněla jsem si. Opravdu mě vytáčel skoro celý cech Blue Pegasus, zejména Ichiya, ale to samozřejmě není všechno, těch otravných a zatraceně zbytečných postav je tam hlavně v komediálních scénkách spousta).

Ohledně záporných postav ve mě Fairy Tail zanechalo mírně neutrální dojmy. Ti s pořádnými motivy byli povětšinou poskoci, hlavní zla (neříkám, že všechna- ono jich tam totiž bylo trochu víc) většinou za nic nestála. Třeba vůdce Oracion Seis, se svým pěkně inteligentním cílem zničit všechno, co má tvar... Ale na druhou stranu, většina záporáků takhle odbyta nebyla- takže se diváci dočkají spousty dojemných příběhů a tak dále. Někteří záporáci si rozhodně dokážou získat vaše sympatie.

příběh: Tohle anime je opravdu krásně srovnatelné s Bleach, protože boje vyplňují devadesát procent scén. Ovšem, narozdíl od Bleach, kde se příběh pomocí bitev přímo odvíjel, ve Fairy Tail je to trošinku jinak. Tady funguje spolehlivý systém- zdánlivě bez jakékoli souvislosti, jakmile je jedna banda záporáků poražena, okamžitě přikluše nová, s jiným nápadem jak zničit svět a s trochou více síly. Samozřejmě, ty souvislosti tam jsou, všechno je propojené, ale ve výsledku si toho divák vždycky všimne až na poslední chvíli.

Ráda bych ohodnotila fillery (příběhy nesouvisející s hlavním dějem), ale to bohužel nemůžu, protože se mi nepodařilo přijít na to, co byl filler a co ne. Ovšem stejně jako v Bleach i tady narazíte na fillery jednodílné, což ale není zase tak moc na škodu, protože je tvůrci tohoto anime alespoň nestrčili doprostřed nějaké zápletky, pěkně počkali na mezeru mezi jednotlivými příběhy.

Tohle anime pro mě mělo jedno obrovské plus- ne sice moc originální, ale krásnou myšlenku. Jak jste asi uhodli, soustředí se hlavně na sílu přátelství. To sice není kdovíjaký filosofický spor, ale uznejte, dojemnost to má a příjemně se na to dívá. Vlastně, tohle anime ani o ničem jiném než o přátelství ani není, čiší to z každé druhé scény a dokáže to divákovi zlepšit náladu. Možná bych si i dovolila říct, že v ničem, co jsem do teď viděla/četla nebylo téma "přátelé jsou tvá rodina, dávají ti sílu a jsou to nedůležitější na světě" zpracováno intezivněji a sluníčkovatěji.

Ohledně bojů samotných mě zarazila jedna věc. Autoři se asi snažili přizpůsobit tenhle seriál tak, aby se na to mohli dívat jak puberťáci (boje, ecchi vtípky...), tak malé děti. Z čehož plyne, že není zobrazena krev. Vůbec. Ani něčím probodnuté postavy nekrvácejí. To samozřejmě neznamená, že by byly bitvy v tomhle anime nějak ochuzené, to v žádném případě, postavy se mlátí hlava nehlava, jen je krev jaksi cenzurovaná. A platí ten klasický syndrom "kladnou postavu nezničí ani přímý zásah atomovkou", jenže v tomhle případě to, pozor, platí i pro záporné postavy! Nevybavuje se mi, že by v tomhle anime někdo vážně umřel. Čtvrtina záporáků se přidá na stranu dobra, polovina se někam schová (aby se za padesát dílů mohli zase slavnostně objevit) a zbytek se prostě nechá mírumilovně odvést do vězení. Pozor, teď to mohlo vyznít tak, že v tomto anime nejsou žádné smutné a emotivní scény. Pozor, ony tam jsou, jen vždycky číhají na moment, kdy je divák nebude čekat.

Jak už jsem se zmínila v předchozím odstavci, obsahuje to i ecchi. (ostatně, to může každému dojít, když se podívá na obvod hrudníku hlavních hrdinek) Naštěstí, samotné anime je podle mě jen lehká forma, dá se to skousnout. OVA (samostané doplňující episody) už jsou silnější kafe, tam mi to vadilo hodně. Další oblíbený komický prvek tohoto anime jsou "legrační" deformace kresby, ale nedokážu si to moc představit bez nich.

Ohledně romantiky, tu moc nečekejte, alespoň ne přímo vyřčenou. Ačkoli, té jen naznačované je tam na poměry klasických shounenovek docela dost a je podle mě docela dost pěkně vyjádřená. Takže pokud jste stejně jako já květované dušičky a na takové věci si prostě potrpíte, určitě si vytipujete alespoň jeden pár, kterému budete fandit.

hudba: No, mě osobně nezaujala (ale co si budeme povídat...mě nezaujme skoro nic). Prvnímu openingu jsem celkem přišla na chuť díky té části textu ("Vílo, kam odcházíš? Posbírám všechno světlo a posvítím na tvou budoucnost" tyto věty mi pořád dokolečka hrají v hlavě (samozřejmě, japonsko-anglicky, ne v překladu) a docela se mi líbí, ostatně jako celý text té písničky), ale neposlouchám to ani k psaní. Ostatních plus mínus patnáct openingů jsem většinou přeskakovala, takže upřímně ani nevím, kolik jich je. (poznámka- pokud u té verze, na kterou jsem dala odkaz, nemáte titulky, tak je máte pravděpodně vypnuté. Můžete si je zkusit zapnout tlačítkem, které najdete ve stejné liště, jako přepínání na celou obrazovku)

kresba: Když se vrátím k mému oblíbenému porovnávání Bleach versus Fairy Tail, tohle anime má podle mě další bod. Kresba je taková pěkně barevná, má syté barvy a krásně se k celé atmosféře hodí. Důvod, proč se mi líbí animace tohohle seriálu více než animace Bleach, jsou ale postavy. V Bleach se často stávalo, že si postavy z některých úhlů nebyly ani podobné, čemuž se naštěstí Fairy Tail vyvarovalo (na to ale může mít vliv rozdílný rok vydání). Samozřejmě se na většinu postav pohodlně zírá, ale to je jasné.
Ovšem, tohle platí jen pro těch prvních 175 dílů. Druhou řadu dostalo na práci jiné studio a výsledek mi osobně vůbec, vůbec neseděl. Barvy jakoby ochladly a to se dle mého názoru moc nehodilo. Další podle mě úplně nepochopitelná věc jsou průhledné vlasy (když postavě padají vlasy do očí, to oko a obočí je prostě nakresleno přes ně). Samo o sobě by mi to moc nevadilo, ale to bude asi tím, že jsem byla zvyklá na tu starou kresbu.

závěrečné shrnutí recenze: Pokud uvažujete o tom, že byste se začali dívat na jednu z nekonečných shounenovek, Fairy Tail je vážně skvělá volba. Ucházející příběh, sympatické charaktery a líbivá kresba, to všechno můžete očekávat. Pokud ale chcete něco filosofičtěji hlubšího a temnějšího, asi budete zklamaní. Já osobně neříkám, že to bylo nějaké zlomové anime, které změnilo můj pohled na svět, ale bylo to fajně oddechové a velmi mě to bavilo, takže můžu doporučit. A ještě jedna malá poznámka na závěr- vystupují tam draci, takže to za shlédutí určitě stojí.

čísla: 7/10 (mínus tři body za přílišnou přehumorovanost (i tam, kde se to nehodí) a za klasické nelogické souboje (ta nezničitelnost kladných postav), jinak si vlastně nevzpomínám na žádnou další věc, která by mi pořádně vadila)

poznámka: Možná to z mého popisu tak nevypadá, ale tohle anime je více než návykové. Já vážně nevím, čím to je, ale dokáže se vám vrýt hluboko do myšlenek a strašit tam ještě týdny. A když se vám v hlavě slovo "ano" přirozeně přetransformuje na "aye, sir", tak už víte, že jste na tom špatně :)

kde sledovat?- Vyberte si, můžete si zvolit jeden ze tří největších československých online anime portálů, HNS, Kazekage i Shirai. Ovšem, všechny mají své mouchy. HNS nedávno změnilo server, asi aby se tolik nepřetěžovalo a nechci sýčkovat, ale podle mě se nyní přetěžuje (a tím pádem se seká) ještě více než předtím. Okolo čtvrté hodiny odpoledne (pokud máte štěstí, někdy to začne už v jedenáct) se tedy HNS stává nepoužitelným. Kazekage se vám taky bude zaručeně sekat, ale ne tak moc a když video pozastavíte a na půl hodiny odejdete dělat něco jiného, sekání by mělo vymizet. A Shirai? Tam mají zase nevím z jakého důvodu díly jen od 111 nahoru. Jinak, co se titulků týče, HNS i Kazekage docela ujdou (Shirai jsme nezkoušela). Ale chtěla bych vás varovat, pokud vám dojde s online sledováním trpělivost a rozhodnete se stahovat, dejte si pozor. Já z Ulož.to stáhla sice jen první díl, ale prosím, vyhněte se tomu. Ty titulky tam byly vážně krásné. Skvost češtiny. ("blbje" "můžež" "jest-li", a ani překlad samotný jim občas neseděl). A ještě jedna poznámka k titulkům- pokud budete mít na výběr mezi HNS a Kazekage (což nebudete, pokud se chcete dívat v nějakou rozumnou hodinu), tak je morálně lepší vybrat si HNS, protože Kazekage doložitelně ukradlo většinu překladů právě od nich.

Obrázky! (nejkvalitnější část celé recenze!)

Ták, teď najít zdroje k obrázkům... ale upřímně, zajímají pseudo-zdroje někoho? Stejně většinou nenajdu opravdový zdroj, ale jen stránku, na které byl obrázek naposledy uložen. Navíc se snažím vybírat obrázky přímo z anime, nijak neupravené (dobře, to jen většinou), takže jsou ty zdroje vůbec nutné? Jinými slovy, na zdroje dneska kašlu. Pokud by to někomu vadilo, samozřejmě to napravím, ale dokud si nikdo nestěžuje...