"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Březen 2015

Prodavač kamenů- kapitola III.

21. března 2015 v 22:34 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Rozhodla jsem se, že kapitoly téhle povídky budou vždycky trochu kratší, než je u mě zvykem. Tahle má čtyři a tři čtvrtě stránky. Je to kvůli toho, že se snažím podthnout děj, ne rozhovory, jako to bylo v Čase trollů. A také kvůli tomu že jsem to prostě nezvládla natáhnout, ačkoli jsem se snažila o sto šest :) Snad to nevadí. No, snad se vám bude takhle kraťounká kapitolečka líbit!

Kapitola III.- Štěstí už tě opustilo

Seděl opřený o kmen stromu a pokoušel se usnout. Neúspěšně. Naštěstí cítil teplo kamene v kapse. Vytáhl jej. Opál se třpytil jako slunce a to pro něj dělalo z noci den. Miloval proměnlivost skvrn na tom kameni a přemýšlel, jestli v dějinách lidstva spatřil někdo větší krásu. Požírač duší? Pche. Tak ať. Ať si ta přenádherná věc, co mu přináší takové štěstí a co ho zachraňuje, ať si jeho duši klidně spolkne. Bez duše ostatně žít může- ovšem bez kamene by nemohl.

Kdykoli zamhouřil oči, zdálo se mu, že se propadá do pekla. Obrazy před jeho očima...potoky krve...a ty zoufalé oči té nemrtvé bytosti...Pořád se uklidňoval, že to nebyla jeho chyba- ano, mohl za to Obchodník! Kdyby ho navštívil dříve a prodal mu kámen už tehdy, nic z toho by se nestalo!

A jak se vlastně ocitl na téhle směšné misi? Vážně prohrál v kostkách sám sebe? Znamená to, že je z něj teď otrok? Ale dostane svobodu, pokud přinese ten kámen. Jenže...odkud? To bohužel věděl. A vůbec se mu to nezamlouvalo. Může být rád, pokud to vůbec přežije.

"Nechte ten hrnec na pokoji..." zamumlala Jasnovidka opírající se o stejný strom z druhé strany ze spaní a vytrhla ho tím z myšlenek. "...a pokud chcete toho medvěda zachránit, musíte mi dát klíč od spižírny, jinak mimozemšťané napadnou centrálu..." Reineterila skoro zajímalo, o čem se jí zdá.

Strom, pod kterým seděli, byla košatá rybízovice, na které zrovna rostlo tisíce hroznů chutných bobulí. Měli štěstí, našli snídani dříve, než se vůbec rozednilo. A včera to vypadalo, že bude pršet, ale za celou noc nepadla ani kapka. Každý jiný by si prostě myslel, že to byla klika- jenže mladík se jen usmíval a opatrně schoval kámen zpět do své kapsy.

A v té chvíli to uslyšel. "Našla...jsem tě." Znělo to až moc bděle.

"Jasnovidko...?" Ovšem když se bývalý student podíval na držitelku kamene, spala a dále si poklidně šeptala něco o tom, že musí rychle sehnat dostatek veverek, protože Reineteril namíchl svaz kuchyňského nádobí. Za jiných okolností by mu zalichotilo, že v jejím snu vystupuje i on, ale teď neměl čas na nic jiného, než byla panika. Mělo mu to dojít hned. To ani neznělo jako její hlas. Ale nikdo jiný tady není...tak se mu to muselo prostě zdát.

"Našla jsem tě." Z toho chladného dívčího hlasu by běhal mráz po zádech každému, ale on neměl daleko k smrti strachem. Ale nikde kolem ji neviděl...

"Kde jsi?" zašeptal tiše a jeho vlastní tón mu zněl přiškrceně a slabě.

"Tady..." odpověděla mu někde z prázdnoty.

"Ukaž se!" vyštěkl, ale snažil se korigovat hlasitost, aby nevzbudil kamarádku.

"Ano, a polož tu vidličku!..." zamumlala dosud spící.

Bytost seskočila z koruny a ladně dopadla do lesní trávy. V bílých vlasech jí uvízl kousek rybízu. "Pamatuješ si na mě, Reineterile?" prohlásila.

"Ne..." zavrtěl hlavou usilovně. "A jak znáš mé-"

"Říkali to. Tví přátelé. Ti co po nás jdou."

"A pozor, mají elektrické vařečky..." varovala je Jasnovidka malátně, ani tohle ji neprobudilo.

"Sledovala jsi je?!"

"Samozřejmě. Ale já chci jen odpovědi, Reineterile. Tak mi je dej..."

"Ehm...já tady na odpovědi nejsem, ale za to tu mám jedno spolehlivé spící věštidlo..." snažil se z toho vyvléknout rozpačitě. Opravdu nevěděl, co ta hrozná bytost od něj chce. "...nechceš se zeptat raději jí? Je upovídaná, to co říká, nedává smysl, ale nikdy se nemýlí! A řekne ti výsledky všech zápasů v kopané!"

Ovšem zoufalá žena mu na to neskočila. Trhla hlavou a na chvíli odhalila jizvu táhnoucí se od levého oka přes krk až hrudníku, kterou jí zakrývaly vlasy. "Marný pokus. Chci zpátky! Řekni mi, proč jsem se najednou probudila v tomhle světě a jak se můžu vrátit! Nepatřím tady!"

"Já nic nevím! Vůbec nic! Jdi do nemocnice, nebo k nejbližšímu černokněžníkovi, zkus požádat o pomoc Anardské, to jsou specialisté přes tvůj obor..."

"Nechci, aby se do toho někdo míchal! Proč já..." sklonila hlavu do dlaní. "...ale to vám neprojde! Vy všichni...zjistím, jak se dostat zpátky a vás vezmu s sebou, stejně jako tu prokletou vražedkyni Adelaide!"

Vtom okamžiku ticho proťaly vzdálené hlasy. Znělo to jako skupina lidí, která se s velkým zápalem hádá, kterým směrem mají jít. Reineteril ty hlasy poznával, takže nepochyboval, co tady pohledávají. Jdou po něm.

Ovšem, nebyl jediný, kdo si myslel, že je cílem. "Zatraceně! Asi jsem nebyla dost nenápadná, určitě sledovali divně spadané listí, z čehož usoudili, že cestuji stromy a pak šli po stopě- a našli mě! Musím zmizet!"

"...a laskavě si tady nezapomeň talíř." dodala Jasnovidka náměsíčně a schoulila se do klubíčka.

Bělovlasá se otočila a zmizela v lese.

Bývalý student věděl, že také nemůže sedět a čekat, až ho najdou. Vstal a mířil pryč. Ale nedokázal ujít více než tři kroky. Svědomí ho hryzalo až do krve. Nemůže ji tu nechat. Oni by jí sice neublížili, ale stejně by to byla jasná zrada. Domluvili si, že půjdou spolu výměnou za informace, ne? A ona svou část dohody dodržela.

"Uhm...dobré ráno!" zkusil ji probudit, ale nereagovala.

Klekl si vedle ní a zkusil trochu zvýšit hlas, ovšem ani to nezabralo.

Vzal ji za ramena a jemně s ní zatřásl. Konečně zamžourala a pomalu otevřela oči. "Reineteril nemůže usnout...? Jsou dvě hodiny a dvacet sedm minut v noci. Vzbuď mě, až budou alespoň tři." zamumlala ospale.

"Jsou tady! Dohnali nás, musíme utéct!"

Najednou dívka působila naprosto bděle. "Proč tě pronásledují?"

"To bys měla vědět ty!" odsekl mladík netrpělivě.

"Možná by prostě pomohlo, kdybys přestal utíkat a vysvětlil jim to." prohlásila bezstarostně a znova zavřela oči.

"To nejde! Zabijou mě! Neuvěří mi!" zavrtěl hlavou. "Tak už pojď, nebo tě tu nechám!"

"Krutá výhrůžka..." ocenila přikývnutím, zívla si a pomalu vstala.

"Rychle! Kudy máme jít?!"

"Bereš v úvahu počet nepřátel, počasí, turistické průvodce, nebo polohu záchytných bodů?"

"Všechno!"

"V tom případě...se ti právě podařilo zmást můj vnitřní kompas! Zadej přesná kritéria, nebo se odtud nepohneme!"

"Nechovej se jako počítač a pojď!" Chňapl jí za ruku a utíkali pryč, na směru už nezáleželo.

V nočním lese sice zářilo spoustu světel, odlesky blikajících rostlin, oči zvěře a světlušky, ale nic z toho nesvítilo dost jasně, aby bylo vidět na cestu. Reineteril se zoufale a téměř poslepu prodíral trávou a nevnímal krásu měsíční záře, která kreslila po listí, ani sehraný orchestr vyjících lišek. Myslel jen na to, kdy a za jakým stromem se objeví někdo z nich a zajme ho. Jasnovidka se nepouštěla jeho ruky a běžela s ním, ačkoli nepůsobila vůbec tak vyděšeně, se zasněným úsměvem na tváři spíše vypadala, že se jí to netýká.

V tu ránu tichý chaos proťal příšerný výkřik. Bývalý student si se směsicí hrůzy a úlevy uvědomil, že ten hlas poznává- patřil jednomu z jeho spolužáků. Trhl hlavou a nezastavoval se. Ani se nezeptal své společnice, co se stalo. Určitě by to věděla, ale on se to dozvědět netoužil. Podle dalšího křiku, kterým se jeho bývalí přátelé svolávali, tušil, že to je jistě něco hrozného. Ale na druhou stranu, pravděpodobně tím pádem přerušili své pronásledování.

Utíkal však dál. Jakmile se zase sesbírají, půjdou po něm. A on se nesmí nechat chytit. V zájmu kamene, prostě nesmí. Zatnul zuby a soustředil se jen na vyhýbání se čemukoli, o co jde v lese zakopnout.

Držitelka kamene nevydala ani hlásku, jen se trochu přiblbě usmívala, jako by snad věděla něco, co by mohlo obrátit karty.

"Musíme běžet rychleji, jinak nás dostanou!" panikařil tmavovlasý mladík a pustil její ruku.

"Klid, vždyť se zastavili, aby ošetřili zraněného..." opáčila mu dívka nezaujatě.

"Nekomentuj něco, čemu nerozumíš! Víš, co by mi udělali, kdyby nás chytili?!"

"Vyslechli by tě?"

"Možná...ale hlavně by mě mučili a zabíjeli a....obviňovali, ale to je jedno! Vůbec nechápeš, jak se cítím!" zasyčel a zrychlil.

Najednou ale šlápl do prázdna. Ani nepostřehl, jak rychle se to událo, zaregistroval jen bezmoc a pád, potom už jen náraz. Ztratil vědomí.

Jasnovidka, která viděla dobře ve tmě- a navíc si zachovala rozum, si hluboké, ne však nijak rozlehlé propasti všimla včas a zastavila se u kraje. Rozhlédla se na obě strany, zabručela něco o "nešikovi Reineterilovi", nadechla se a skočila za ním.

Ležel na zemi a kolem něj se rozlévala krev, ale nevypadal vážně zraněný. Nejspíše si jen rozbil hlavu. To by pro člověka mohlo v těhle podmínkách znamenat jistou smrt, ale on byl výjimka. Totiž, existovala věc, která ho od ostatních lidí odlišovala- on měl vždycky štěstí. Když si dívka prohlížela ránu na jeho čele, zjistila, že je to jen povrchový skoro škrábanec a pokud se dovnitř nedostane infekce, měl by být v pořádku. Opravdu mu štěstěna přála.

"Až se vzbudíš, řekneš mi, proč se tak bojíš svých bývalých spolužáků? Tenhle kousek informace mi totiž uniká." promluvilo děvče a trošku posmutněla.

Přešla k němu a klekla si vedle něj. "Bylo děsivé tě vidět takhle vyděšeného. Teď bych jako správná kamarádka měla říct, že tě ochráním, jenže to nemůžu. Jsem slabá. Ale neboj, možná najdu způsob, jak tě ochránit bez boje. To je informace, kterou chci a kterou mi kámen nedá." jemně se usmála.

"Proč to dělám? To je jednoduché! Reineteril mě přece zachránil. A nejen to. Souhlasil, že mi bude dělat společnost, než znovu objevím své jméno. Je to skvělý člověk, který si mé přátelství zaslouží!" pronesla nadšeně a čekala, až se probudí.

O chvíli později

"Kde...to...jsem?" zamumlal mladík a pomalu otevřel oči.

Odpověď přišla okamžitě. "Na osmdesáté páté rovnoběžce severní šířky a padesátém osmém poledníku západní délky!"

"Děkuji vševědoucímu atlasu za další absolutně zbytečnou informaci." zamumlal.

"Není zač! A chceš vědět, jaké bude zítra počasí?"

"Ne, díky. Raději bys mi měla říct, co se stalo."

"Předtím, nebo potom, co se Reineteril odvážně vrhl vstříc téhle jámě?"

"Vrhl...jámě...já jsem sem spadl?" promnul si čelo a posadil se.

"Trefa! A máš opravdové štěstí, protože tady nás tví spolužáci rozhodně hledat nebudou. A můžeme navíc pokračovat v cestě, protože tudy vede systém jeskyní."

"Štěstí mě nikdy neopustí..." zašeptal a vzpomněl si na svůj kámen. Hned mu bylo lépe.

"Možná tě už opustilo." pokrčila rameny.

"Jak...jak to myslíš?!"

"No, přece tě pořád někdo pronásleduje..."

"...a potkal jsem tebe..."

"Já jsem štěstí! Ale ten tvůj kámen, to je pěkná smůla." přikyvovala bezstarostně.

Vytřeštil oči. "Ne! Nedám ti ho!" vykřikl důrazně.

"Já ho ani nechci..." s jemným úsměvem zavrtěla hlavou.

To určitě říká jen tak. Každý jde po mém kameni. Bez výjimky. Není nikdo, kdo by mě o něj nechtěl připravit! "Stejně ti ho nedám!"

Slavnostně se jí zablesklo v očích. "Za pár sekund nastane správný čas na to, aby mi Reineteril konečně prozradil, proč ho ti lidé pronásledují."

Trhl hlavou a upřel pohled někam do prázdna. "To ti neřeknu."

"Proč?" zeptala se tónem, jakoby mluvili o tom, co bude k večeři.

"Protože...bys utekla."

"Já přece nikdy neutíkám!"

Zatnul zuby a bolestně přivřel oči."Já...já zabil...člověka..."

"Vždyť já taky!" odvětila s opravdu podivným výrazem, jakoby ji to děsilo, ale nechtěla to dát najevo.

"Vážně...?"

Přikývla. "Myslím. Něco mi říká, že ano. Nevím proč a nevím koho, ale..."

"No, já ho nezavraždil vlastníma rukama, ale...ale....měl jsem ho chránit!" zaklonil hlavu a v očích se mu usadilo zoufalství.

Jasnovidka položila svou dlaň na jeho. "Nebyla to Reineterilova vina, vím to."

"Nevíš o tom vůbec nic!" odsekl a rychle ruku odtáhl.

"Na to je snadný lék! Pro vyléčení ,nevědomosti´ použij ,informace´!"

"Jsi tak neskutečně otravná. Už ti neřeknu ani slovo. Zjisti si to sama."

"Můj kámen by to zvládl."

"Tak proč to neuděláš? Poruč mu, aby ti tu informaci dal."

"...a on by si pak vzal něco ze mě. Je nesmlouvavý."

"To nechápu."

"Od začátku se snažím používat ho tak, aby se vysávání zpomalilo."

"Taková blbost."

"Přemýšlel někdy Reineteril, co dalo těm kamenům jejich moc?"

"Ne. A nezajímá mě to." I kdyby to byl ten nejďábelštější z ďáblů nebo gumová kachnička, mu to bylo prostě jedno.

"Já taky ne!" prohlásila upřímně a mírně zaklonila hlavu na stranu. "Ale vím to!"

"Ó, jak překvapující. Nech si to pro sebe."

"Musíš svůj kámen odnést tam, kde jsi ho našel, jinak se ho nikdy nezbavíš."

"Já se ho nechci-"

Dívčin hlas byl pořád tak nezasaženě povznesený, jakoby ani neposlouchala, co vůbec říká. "Pokud to neuděláš, zbaví se on tebe."

"To není tvůj problém."

"Reineteril se musí kamene vzdát-"

"Říká kdo?!" zavrčel na ni s tím nejnenávistnějším pohledem v očích.

"Lidé, co mají Reineterila moc rádi."

"Kdo?! Uveď aspoň tři!"

Černovláska mírně zčervenala. "Já...já...a já."

"Dej s tím pokoj. Co si myslíš? Že ti teď vyznám lásku? Poučím tě o životě. Nikdo nemá rád hrozně vlezlé divné holky, které umí jen chrlit neužitečné informace a krást lidem kameny!" zavrčel.

"Nikdy bych si nemyslela, že mi vyznáš lásku. Byla bych šťastná, ale vím, že mě nemáš rád." pokrčila rameny a zněla, jakoby se jí to prostě nedotklo. "Cestuji s Reineterilem jen proto, že nemám nic na práci a baví mě jeho společnost, nic víc."

"Posloucháš mě? Já ti právě řekl, že jsi divná, vlezlá, že tě nesnáším a že tě nikdy nikdo nebude mít rád..."

"No a?" usmála se.

"No, měla by ses rozbrečet."

"Ale ty jsi mě nechtěl rozplakat, vím to."

Nevěřícně zavrtěl hlavou. Tou holkou by snad nepohlo ani kdyby jí před nos spadl meteorit."Půjdeme dál. Musím se rychle dostat k tomu kameni a odnést ho Obchodníkovi. Pak budu mít konečně pokoj."

"A až dojdeme k hrobce-"

"K hrobce?" přerušil ji. Něco se mu na tom nezdálo.

"No a kam jinam?"

"No, to je asi pravda." souhlasil neochotně. Nevzpomínal si, že by se Obchodník o nějaké "hrobce" zmiňoval, ale...ona to přece musí vědět lépe. Vždyť je to Jasnovidka s tím svým pitomým jasnovidným kamenem.

Vydali se společně hlouběji do jeskyně.

"Bojí se Reineteril netopýrů?" pronesla po chvíli dívka do mírně znepokojujícího ticha.

"Co to má být za pitomou otázku?"

Její šedé oči zajiskřily. "Bojí, nebo ne?"

"Vidíš tady snad někde netopýra?"

"Ne, ale to není odpověď na mou otázku."

"Nebojím. Jsou to jen okřídlené myši. Stačí?"

"Uf, to je úleva." prohlásila a dál ho propalovala vědoucným pohledem. "Nechceš se mě na něco zeptat?"

"Nechci."

"Zítra má být slunečno. Nízká oblačnost. Ideální tlak vzduchu. Biotechnická zátěž jedna." oznámila jen tak, čímž dokonale navázala na předchozí rozhovor.

"A co mi tím chceš sdělit?" odsekl jedovatě.

Usmála se na něj. "Máš nějaké sourozence?"

"Proč bych ti to měl říkat? A co tím sleduješ?"

"Chápu, že se svou sestrou nevycházíš."

"Začni si své poznatky o mém soukromí nechávat pro sebe!"

"Dohodli jsme se, že ti budu tlumočit, co říká můj kámen."

"Ale jenom věci, co nevím!" zasyčel.

Jejich kroky se ozývaly s jemnou ozvěnou. Vypadalo to, že kromě tmy, mdlého světla, které sotva stačilo na rozpoznání cesty, a nich tam nic nebylo.

Ale Jasnovidčin hlas nezněl ani vyděšeně, ani deprimovaně. "Já ti rozumím. Reineteril je smutný...vyděšený...podrážděný...zmatený...tak si to vylévá na mě. Vím, že to tak nemyslíš, takže mi to neublíží, neboj se!"

Bývalý student sebou trhl. "Přestaň...přestaň, prosím..." Zastavil se, bolestně přivřel oči a mírně se třásl. "...přestaň ke mně být tak laskavá..."

Otočila se na něj. "Zamítnuto."

"Varuju tě...bude se to jen zhoršovat...čím milejší na mě budeš, tím víc tě budu nenávidět a tím víc ti budu ubližovat. Jsem hrozný člověk, víš?"

Přikývla, jako by se o nic nejednalo. "Vím. No a?" Bezstarostně se usmála a vzala ho za ramena. "A čím více mě budeš nenávidět, tím milejší na tebe budu! Vždyť Reineteril a já jsme kamarádi, ne?"

"Potkali jsme se včera..."

"Záleží na tom?" zeptala se nechápavě. "Navíc, můj kámen je mocný. Velmi mocný. Už teď vím o Reineterilovi všechno, jako bych ho znala už od dětství, ale to je mi jedno. Chci ty informace slyšet od něj samotného. Chci ho poznat ještě víc."

"Nic ti neřeknu." zavrtěl hlavou.

"Něco zkusím." oznámila a znenadání se k němu přitiskla. "Jak jsem si myslela...tluče ti srdce a hezky hřeješ."

Mírně se červenal a spíše byl momentálně trošku omráčen šokem. "D-děkuji...t-ty taky..." ale pak se vzpamatoval. "Běž ode mě dál! Možná si to neuvědomuješ, ale tvá gesta jsou příliš důvěrná!" Jemně ji od sebe odstrčil.

"Vážně?" zeptala se, jako by si toho nebyla vědoma. Pravděpodobně opravdu ne.

"Chtěla jsi mi ukrást kámen, že?" obvinil ji okamžitě.

Upřeně se na něj zadívala. Nadechla se a soustředěně prohlásila: "Koušou netopýři?"

"Uh? Jak to mám vědět? A jak to s tím souvisí?"

Nasadila nezúčastněný výraz. "Nevím."

A v té chvíli uslyšeli zlověstný pleskot spousty křídel.

Reineteril zpozorněl, tasil dýku a rozhlédl se kolem sebe, aby určil, odkud přijde útok. S kamenem v kapse se ale cítil nepřemožitelný. Ať si přijdou klidně nestvůry z pekla. Na tom nezáleží. Ale když se tak nechal opájet mocí toho artefaktu, pořád nemohl zahnat pocit, že se mu v koutě mysli přehrávají dokolečka slova Obchodníkovy písně...

Rychle utečte, začínáme!

17. března 2015 v 17:25 | Kate Černobílá a Karin |  Blog a názorové výlevy
Zdravíme!

Jak jsme slíbily, my, Karin a Kate Černobílá, vydáváme očekávaný článek. O co jde? Ano, obáváte se správně! Tímto slavnostně spouštíme projekt Obrovský zmatek Společná povídka. Ano, ten název myslíme vážně. Aneb třikrát hurá kreativitě! Ten Obrovský zmatek by možná byl i lepší alternativou, když o tom tak přemýšlíme...

(a tak se jim za půl hodiny památných hádek podařilo napsat jeden odstavec. Hurá!)

Jak mnoho z vás jistě ví, jde vlastně o jakousi formu RPG hry. Zkrátka a dobře, nakonec jsme se dohodly, že nejlepší možností bude přeposílání jednotlivých částí příběhu přes e-mail. Představujeme si to tak, že by každý účastník napsal repliku své postavy (případně scénickou poznámku), a poté celou zprávu poslal všem ostatním.

Navrhujeme, že by "formát" té repliky vypadal nějak takto:
Jméno postavy (jak a komu to říká): Co říká
Například:
Antrinil (nepříliš mile se usmál na Aluminiara): Ty se mnou chceš vážně bojovat?
A teď to účastník přepošle všem ostatním. To proto, aby mohl zareagovat kdokoli, nejen pisatel Aluminiara. (a taky proto, aby měl každý pořádek v tom, co se zrovna děje) Zdá se to všem dost přehledné? (Kate vrtí hlavou, že ne.)
A vždycky, až se toho nasbírá dost, navrhujeme, že bychom se domluvili a zveřejnili to na všech účastnících se blozích.

Asi byste konečně chtěli vědět, o čem to vlastně bude, že ano?

Nejde o nic závratného...pár zmatených duší se setká v jedné obrovské místnosti. Ta místnost je mimochodem vězeňská cela- a to je jediné, co vědí. Kdo jsou jejich noví "sousedi"? Proč se za jediné zdroje světla dají považovat zvláštní různorodé lampy, které každý našel vedle sebe, když se vzbudil v temné cele? Proč jim dělají společnost kočky? Najdou odpovědi na tyhle a mnohé další otázky, naleznou cestu ven, nebo smrt najde je?

Ale mnohem více vás asi zajímají samotné přihlášky. Ty se skládají ze dvou částí:

1. část- Přihlaste sami sebe!

a) Jak se jmenujete? Přezdívku, prosím. Vaše skutečné jméno by nám bylo na nic.
b) Svěřte se se svou e-mailovou adresou.
c) Pokud vlastníte blog, neváhejte sem vložit odkaz.
d) Chcete korekturu pravopisných chyb (korektura pravopisných chyb vymaže vaše hrubky a překlepy z povrchu zemského a ničeho jiného se nedotkne. Nezaručujeme správnost.)

2. část- ...a teď přihlaste i svou postavu! Nebojte, to bude delší formulář. A bez e-mailových adres.

a) Její/jeho jméno. Může být jakékoli. České, anglické, vymyšlené... a s příjmením se namáhat nemusíte (my jsme se na to příjmení taky vykašlaly).
b) Věk. Nijak neomezeno, ale snažte se prosím o nějaké adekvátní číslo. Chudinka sedmiletá postava by to měla trochu těžké, nemyslíte?
c) Vzhled. Držte se pravidla- čím více detailů, tím lépe. Popisujte, popisujte, popisujte. Prosíme, alespoň tři řádky. Přeci jen, vzhledem k formě, jak plánujeme psát, asi nebudete mít moc prostoru popsat svou postavu přímo v povídce (a ani to není moc důležité), takže to napište sem, ať ostatní vědí, jak si mají vaši postavu představovat.
d) Povaha. Tady se můžete rozhodnout- buďto to napíšete sem, nebo se na tenhle bod vykašlete a necháte si to až do příběhu. Povaha je dosti výrazným prvkem, takže to z chování postavy v příběhu určitě vyplyne, na rozdíl od vzhledu.
e) Minulost. Čím se vaše postava zabývá? Nejsou nějaké zásadní mezníky (rodinné záležitosti, či třeba nějaká traumata), které ji potkaly? Jak se vlastně dostala do té věznice? Co provedla? Nebo co neprovedla? Rozepisování se meze nekladou. Na nátlak Kateina nespokojeného kňučení dodáváme, že i tady máte dvě možnosti- rozepsat se pořádně, nebo nenapsat vůbec nic a nechat to svou postavu vyslepičit až rovnou v příběhu. Karin jí ovšem donutila souhlasit, že můžete větší část napsat zde, ale něco málo si nechat i pro povídku.
f) Motivy. Myslíme tím- Jaké jsou základní životní přesvědčení vaší postavy? Pro co žije? A proč chce odhalit tajemství věznice a dostat se pryč?

3. část- Pokud už máte hlavní postavu, pojďte vymyslet...lampu!
a) Jednoduše, potřebujete svítilnu. Jaký bude mít tvar? Barvu? Ozdoby? Plamen?

To by snad bylo k tomuto vše. Což je moc dobře, protože dále abecedu neumíme.

Tímto by tento článek mohl i končit, ale ještě pro vás máme dvě upomínky. První se týká opět vašich postav. Všimněte si, že jsme o nich stále psaly v jednotném čísle. To proto, že každý může mít jen jedinou. Je to proto, aby se pravý význam slovního spojení "obrovský zmatek" zase tak moc nenaplnil.

A to druhé je pouze naše doporučení, ale uznaly jsme, že by bylo vhodnější, kdyby si na tento projekt každý z nás založil samostatný e-mail. Proč? Protože když si tedy budeme všechno přeposílat, jistě si dovedete představit, kolik toho bude. Tolik, že bychom raději navrhovaly opatřit každý e-mail (tím pádem každou repliku) číslem (třeba do předmětu e-mailu). To by nám mělo pomoct se v tom vyznat, pokud ovšem nenecháme počítat Kate. V tom případě by to bylo k ničemu.

No, tak se sešly před jedním počítačem, pohádaly se (ale ne tolik, jako očekávaly. Třeba počítač přežil bez úhony.), strávily pár pěkných chvil počítáním pravopisných chyb té druhé, ale po dvou hodinách handrkování se konečně řekly, co chtěly říct. (A to ještě počkejte, až poví i to, co zapomněly).

Takže, už se těšíme na ten zmatek to obohacení pisálkovských zkušeností a nemůžeme se dočkat na naši spolupráci. Zúčastnit se může úplně každý. Čím víc se nás zapojí, tím lépe! Tím větší chaos legrace to bude! Ale nebojte, to nemyslíme sarkasticky (na rozdíl od většiny tohoto článku), legrace to bude určitě!

Dopsaly, zaklaply notebook a šly se hádat někam jinam...

Právo existovat 1/3

16. března 2015 v 21:16 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Pamatuje si někdo ještě na povídku, která se jmenovala Čas trollů? No, už asi půl roku mi leží v hlavě nápad na takovou doplňkovou minipovídku, která by měla nanejvýš pět dílů (ale jak vidíte v nadpisu článku, asi se spokojím jen se třemi), která by více osvětlovala Alezallenovu minulost, Kiařinu budoucnost a taky uh, nápady na alternativní průběhy a zakončení samotného Času trollů, které se mi tam taky podařilo zamíchat. Plánuji z toho udělat tragikomedii, kde by se hodně cestovalo časem a hodně se pletlo několik pararelních realit dohromady, takže se připravte na zmatek. Tohle je první část, taková prologová, úvodní, takže doufám, že se vám bude líbit! P.S.: Ten Alezallen je ale zmetek, co? Pokud jste si ho ve Trollech oblíbili, nevím nevím, jestli vám to vydrží...
A ještě jedna, orientační poznámka- Čas trollů se odehrává v roce 248 (nebo 249? Já a matematika...), takže vlastně deset let po úvodu téhle povídky a 8 let před tou scénou, kde je Kiara zase krásně pitomá.

Rok 238 osmého letopočtu první epochy, Tiranora VII., věznice pro nejtěžší a samotný chod světa ohrožující zločince

Mladý poslíček se s těžkou hlavou šoural dlouho chodbou, zakončenou ještě delším schodištěm vedoucím tak hluboko, že byste z vrchu ani neviděli, co je dole. Cestu tomu vystrašenému chlapci s modrou čepicí trochu zpříjemňoval jen jediný fakt- a to, že tady nemusí zůstávat dlouho. Není tady přece zavřený. Stráž ho pustila dovnitř, jen aby zanesl jednomu vězni důležitou obálku a potom ho přece zase musí pustit pryč. Už se nemohl dočkat. Hliněno-bakalové zdi ho ubíjely, v tunelech chytal klaustrofobii a když procházel kolem cel, nebyl si moc jistý, na jaké že straně mříží to vůbec je. Ostatně, i samotní trestanci, v těhle patrech bývalého bakalotěžného dolu ještě většinou fanaticky přitisknutí k kovovým zábranám, se tvářili, jakoby ho chtěli roztrhat na malilinké kousíčky a ty pak předhodit veverkám.

Když konečně seběhl nerovné točité a zatroleně dlouhé schody, ocitl se ve vazebním oddělení. Spousta velkých kójí pro mnoho zloduchů a v těch celách se ti lumpové tísnili jako sardinky, ještě dokonce ozbrojeni a rozhodně nedodržovali pravidla harmonického spolubydlení. Nikomu ovšem nevadilo, že se sem tam při potyčkách některý ze zadržovaných náhodou příliš důvěrně setkal s nožem svého kolegy a když se temperamentnější hordě vězňů vymkla hra na škrcenou z rukou, neštěkl ani pes. Prostě o obyvatele vazebních cel a jejich životy nebyl mezi vrchností, mírovládou ani bachaři moc velký zájem, a tak se prostě mrtvoly vždycky v neděli diskrétně uklidily a už se to dále nerozmazávalo.

Vazebních cel bylo ale i přesto jako máku a mladíkovi jako obvykle dělalo velký problém najít tu správnou. Jako v bludišti...

mezitím, vazební cela číslo 38/A5

"Alle, pojď si zahrát Strážní věže!" vykřikla energicky žena sedící na jediné posteli, mávaje balíčkem karet.

"Už jsem vám všem říkal, že mě máte oslovovat celým jménem."

"No tak, pojď hrát, nebo ti začnu říkat ,Alíku´!" pohrozila.

"No dobře..." přikývl chlapec a přešel ke skupince svých spoluvěznů, kteří se chystali hrát nechvalně proslulou karetní hru. "Ale jste si vědomi, že vždycky vyhrávám?" Mluvili mezi sebou plynulou istanštinou.

"Tentokrát ne! Zítra jdeš ven, tak tě musíme porazit alespoň jednou- máme poslední šanci!" zvolala nejhlasitější obyvatelka cely, Atresia, zvaná ale kdoví proč Joanne.

Při zmínce o tom, že ho pravděpodobně do několika hodin propustí, se mladík upřímně a bezelstně usmál. "Máš pravdu, hrajeme!"



Poslíček to konečně našel. Třicátá-osmá klec, s pořadovým číslem A5. Uvnitř vězelo několik bytostí, sedících většinou na zemi, nebo na jedné jediné posteli, co se tam vůbec nacházela. Ze všech šel mráz po zádech. Doručovatel přemýšlel, proč tam asi jsou? Dívá se právě na vrahy? Zloděje? Černokněžníky? Nebo všechno dohromady?

"Vida, přišly dopisy!" tleskla Joanne nadšeně, ale vyznělo to spíše jako: "Vida, přišla večeře!"

"To budou asi nějaké propouštěcí papíry pro Alla..." přidal se někdo jiný a vypukla živá diskuze.

Chvíli trvalo, než se chlapec vůbec dostal ke slovu. "Ehm...číslo 6549?"

"To jsem já." mladík, možná dokonce ještě mladší než on, se nadějnými jiskřičkami v očích zvedl a zamířil ke mřížím. Ačkoli ze všech spoluvězňů vypadal nejméně zkušeně a proradně, poslíček se i prostrčit obálku skrz kov trošku bál.

"Tady-" Zločinec mu poštu vytrhl a honem začal systematicky ničit pečeť. Když se mu podařilo vyjmout papír z obálky, radostně se začetl.

"Ukaž! Chci vidět, jak takovej propouštěcí dokument vypadá, abych mohla snít o stejném!" Atresia k němu přiskočila a i přes jeho zjevnou snahu obsah listiny utajit, se pokoušela číst mu přes rameno. Text byl naneštěstí psán univerzálním písmem, takže ho rodilá Istaňanka musela pomalu luštit.

Přesto ji však nadšení neopouštělo- na rozdíl od jejího mladšího kolegy, jehož výraz ve tváři odrážel čiré zoufalství.

"Není to...není to propouštěcí dokument..." zašeptal omámeně.

"Co?" vyhrkl téměř sehraně sbor jeho přátel.

Na papíře tučným písmem stálo: Tímto okamžikem soudní rada Nové Istany shledává plnomocným následující rozsudek: jeho jasnost kníže Alezallen z Istany budiž zapečetěn ve věznici Tiranora VII. na zbytek věčnosti. Je příliš nebezpečný. K výkonu trestu dojde přesně za týden tohoto času.

"Co je to za kec? To musí být nějaký blbý žertík! Moc nebezpečnej? Krucifix, kdyby měli každého ,nebezpečného´ zapečeťovat, my, zbytek Tiranory a ještě spousta lidí venku už by´sme dávno hnili pod pečetí!"

"Politicky nebezpečný..."

"Stejně je to blbost! Ani volská rada nemůže vztáhnout ruku na knížete!"

"To řekni jim..."

"Podej si odvolání k mírovládě!"

"Jak? Navíc, už živě vidím, jak nějaký vládce míru přijde a bude se chtít přetrhnout, jen aby ukřivděný zločinec získal svobodu."

"Tak žaluj u mírovlády to, že soudní krysy porušují istanskou ústavu!"

"Oni ji neporušují, v tom je ten problém."

"Jak to?! Vždyť je ti šestnáct, Ale! Měli by tě přinejhorším poslat do nápravného zařízení, nemohou tě potrestat jako dospělého! Istanské zákony takovéto jednání s dětmi a dorostem zakazují!"

"Já už jsem dospělý!" ohradil se okamžitě. ",Mimoto mě prohlásili plnoletým, když mě vyhnali ze země."

"Z pečeti je nemožné se dostat, ne? Co budeš dělat?"

"Co bych dělal..." sklonil zrak a oči se u rozzářily temnotou. "...prostě odtud uteču!"


Asi byste čekali, že tím celá věc pro našeho poslíčka končí. Nicméně, nakonec to bylo přesně naopak. Chudáčka uznali způsobilým doručovatelem pro blok A5 (neboť ho při první návštěvě nic nesežralo), takže by se dalo říct, že to pro něj teprve začalo.

Pořád mu ty chodby plné mříží a cel nedělaly dobře, třásl se a myslel jen na to, kdy už se odtamtud konečně dostane. Ale jedna věc ho nutila pobyt v podzemí dobrovolně prodlužovat.

"Mám pro tebe jídlo, Alle!" zavolal okamžitě, jakmile se blížil cele.

"Jimmy! Předem děkuji!" ozvala se jako vždy nadšená odpověď.

"To nic, to je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat!" Jakmile došel ke mřížím, podstrčil pod nimi balíček sušenek.

"Ale vůbec ne! Vždyť jsi můj jediný kamarád!" vězeň se na něj přátelsky zazubil.

"Ty...ty můj taky..." Většinou si ho lidé nevšímali, ale ten zbídačený mladík odsouzený k věčnému vězení horšímu než smrt, na něj zavolal a začal si s ním jen tak povídat. Jimmymu se zprvu zdálo trochu divné, jak se takový hodný a přátelský chlapec dostal do věznice pro nejtěžší zločince planety, ale pak to pustil z hlavy.

"Jé, čokoládové! Ty jsou mé nejoblíbenější!" výskal Istaňan, když si prohlížel sušenky.

"Uhm, poslyš...Vážně nejsi osamělý, když tě přeřadili na samotku?"

"Ale vůbec ne! Vždyť za mnou chodíš ty, brácho!" znělo to opravdu upřímně. Poslíčka bodlo u srdce kdykoli pomyslel na to, že Allovi už zbývá jen jeden den.

"A...a neříkal jsi předtím, že odsud utečeš?"

"Uh? Opravdu? To jsem musel být v nějakém šoku! Já a utéct? Z Tiranory někdo tak mladý a slabý jako já utéct nemůže!" vězeň se široce usmál a pokračoval. "Navíc, kdybych zdrhl, bráška Jimmy, můj nejlepší kamarád, by z toho měl průšvih!"

"To jo..."

"Ale vezmi si toto!" uvězněný chlapec protáhl pod mřížemi nějaké malé dřevěné kolečko. "To je přívěsek na náhrdelník, sám jsem to vyřezal, svou dýkou! Nos to, aby každý viděl, že jsme nejlepší kamarádi!"

"Uhm...díky...a proč je na tom had?"

"Ten had je můj znak! Takhle bude každému jasné, že jsi můj bráška!"

"Jsi tak hodný, Alle...vůbec nevím, jak se ti odvděčit!" zamumlal Jimmy dojatě a schoval si ten kousek dřeva do kapsy.

"Nemusíš dělat nic! Jsi můj kamarád! Jen trošku...je tu zima...nedal bys mi svůj kabát? Určitě jich máš doma spoustu..." mladší z nich se při těch slovech trošku otřásl.

Poslíček se chvíli zarazil, ale pak si sundal sako a podstrčil je pod mříže. Druhý mladík si svršek okamžitě oblékl a se širokým úsměvem vypadal, že mu ani nevadí, že mu jsou trošku dlouhé rukávy a malinko to na něm visí. Přeci jen, původní majitel byl alespoň o pět let starší a o dost vyšší.

"Děkuji! Jsi pravý přítel!"

"Ty taky, Alle! Počkat, jak se to vlastně jmenuješ celým jménem...?"

"To neřeš! Ty mimochodem taky pocházíš z Istany, že? Mluvíš totiž moc dobře istansky! Určitě se nejmenuješ ,Jimmy´, viď?"

"Ale jmenuju...mamka byla Istaňanka, ale dostal jsem starlandijské jméno po otci..."

"Aha! A tví rodiče ještě žijí?"

"Ne...a tví?"

"Mě vychovala babička! A sourozence máš?"

"Ne..."

"A přítelkyni máš?"

"Ne...proč?"

"Takže jsi sám, úplně sám. Nebo ne?"

Jimmy přikývl. "No, proto jsem se stal soudním poslíčkem...ať dělám něco užitečného a nemusím pořád sedět v prázdném domě."

"A nějaké kamarády, kromě mě, také nemáš?"

"Ne. Kam tím míříš?"

"Ale nikam! Jen jsem se zeptal!" Takže si nikdo nevšimne, žes zmizel. "Mám tě rád, bráško!" usmál se.

"Já tebe taky, Alle..." starší z mladíků sklonil zrak ke kovové podlaze. Už se nevydržel dívat se na to, jak se jeho "bráška" bezstarostně směje, když ho za necelých dvacet čtyři hodin navždy zapečetí. Pravděpodobně mu ani nedošlo, co zapečetění znamená, myslel si poslíček a děkoval za to, že je jeho kamarád tak prosté mysli. Kdyby byl trošku chytřejší a přišel na to, asi by ho to rozesmutnilo.

"A máš u sebe fix?"

"Fix?" zopakoval Jimmy udiveně.

"Fix! Tu tlustou tužku!"

"Jo, mám...musíme to mít u sebe, abychom mohli kdykoli označit nedoručitelnou poštu, než ji pošleme zpátky na ústřednu...proč?"

"Tak si tady-" chlapec si vyhrnul rukáv a ukazoval na levé zápěstí. "-tady si napiš to samé, co mám tady napsané já!"

"Ale ty to máš vytetované, ne napsané, Alle..."

"To nikdo nepozná! Prostě to udělej, ať jsme více jako bratři! Pak to doma smyješ!"

"Tak...tak...dobře..." mladý muž začal opisovat změť čísel, kterou viděl na ruce svého přítele.

"Díky! To je od tebe moc milé, bráško!" uculil se vězeň a vypadal u toho velmi upřímně. Jimmy nemohl uvěřit, že se právě dívá na knížete- jednoho ze tří možných následníků istanského trůnu. Vždyť tenhle prostoduchý kluk by nezvládl vést ani rybářský klub, natož světovou velmoc.

"Už jen chvíle do popravy..." povzdechl se poslíček nešťastně.

"A koho budou popravovat?" zeptal se aristokrat s ukázkově nechápavým výrazem.

Tebe...!

To už jeho "bráška" nevydržel a s očima plnýma slz pelášil pryč.

Následujícího dne

"D-dali mi po-poslední šanci...se s tebou rozloučit, Alle..." zavzlykal Jimmy a odemkl celu.

"Proč se loučíš? Copak nebudeme kamarádi navěky?" fialové oči vězně přímo zářily zmateností.

"To nic, to nic..."

"Ale máš můj přívěsek! A tetování jako já!" poznamenal mladičký kníže s nehraným nadšením. Perfektní.

"No jo...ale budeš nadále žít...v mých vzpomínkách..."
"Co?" chlapec dokonce naklonil hlavu mírně na stranu, aby umocnil dojem, že vůbec nemá tušení, o co jde. Po chvíli se zase od ucha k uchu usmál a vytáhl z kapsy malou kapsli, ve které se třpytil nějaký dým. "Ale raději si vezmi ještě toto! Bude to tvá památka na mě!" podal tu podezřelou věc svému příteli.

"Děkuji, Alle..." hlas staršího z nic překypoval dojetím. "A co to je?"

"Dárek pro tebe! Maskovací štít! Použij to!"

"Maskovací štít?" O kouzlu, které dočasně, ale kompletně změní podobu bytosti podle předem zadaného vzorce, slyšel snad každý.

"Ano! Použij ho, mi už k ničemu nebude!"

"Ale...já si ho raději nechám-"

"Ne, použij ho teď! Pokud to neuděláš, budu moc smutný!" prohlásil uvězněný nekompromisně.

"Ale..." Jimmy by možná argumentoval, jenže slzy v očích jeho jediného kamaráda ho umlčely. "Dobře. Chápu, že je to pro tebe důležité." zašeptal a rozmáčkl kapsli. Okamžitě ho zahalil dým.

Svou novou podobu samozřejmě vidět nemohl. Vlasy mu zkadeřavěly, prodloužily se tak, že mu nyní sahaly až pod bradu a úplně změnily barvu- ztmavly a objevil se v nich zářivě karmínový melír. Jeho čepice nyní vypadala jako naleštěný cylindr. Ale pokrývka hlavy nebylo to jediné, co se změnilo- také rysy v tváři, oblečení a dokonce i výška. Změnu prodělaly i oči- působily celkově mnohem šelmovštěji a jiskřily zlověstně fialovou- barvou ametystů potřísněných krví.

Vězeň si uznale prohlédl zdařilý vzhledový klon sebe sama a v duchu poděkoval své sestře, že mu věnovala tak užitečný maskovací štít. Jen jedna odlišnost bila do očí- pravá verze postrádala svůj klobouk. Vyhodil ho už když se dozvěděl, že bude zapečetěn- požádal Jimmyho, aby ten ubohý cylindr nechal u vrat věznice. Tím pádem měl teď o starost méně. Zapnul si vypůjčené sako až ke krku a narazil si na hlavu kšiltovku, kterou si po poslíčkovi vyžádal už před několika dny a jež doteď ležela v rohu cely. Náhrdelník s mírně stočeným hadem si schoval pod oblečení, ať symbol není vidět. Neměl u sebe sice žádné zrcadlo, ale hádal, že teď je převlek dokonalý.

"Co to děláš, Alle?" zeptal se jeho společník nechápavě.

"Nic...jen...nic se neděje!" odvětil mladý kníže vesele.

"Aha...jen, chováš se trochu div-divně..." vojenskému doručovateli se zlomil hlas. "...ale to je jedno! Jsi můj nejlepší kamarád...nechci tě ztratit!"

"Neztratíš!" zazubil se oslovený, ale lépe se z toho vykroutit už nestihl- k jeho úlevě se do totiž do jejich zorného pole vplížily vysoké stíny vojáků zaměstnaných v Tiranoře.

Jimmy se znova rozbrečel a až moc rychle se otočil, plánujíc jít rychle pryč a fňukat doma. Ovšem k jeho zřejmému překvapení ho nejbližší bachař hrubě popadl za loket a druhý mu nasadil speciální pouta, která vyčerpávala fyzickou sílu vězně.

"Myslel sis, že utečeš, spratku?!" zavrčel dozorce a praštil mladíkovi hlavou o kovovou zeď.

"Pusťte mě! Já jsem J-"

"Sklapni, knížátko! Puberťáci by měli studovat, ne páchat velezrady, vykrádat banky a děsit nevinné lidi!"

"Nejsem žádný kníže-"

"Máš pravdu. Ty jsi jen parchant, co se narodil do zatraceně vlivné rodiny a myslel si, že mu bude v životě všechno procházet!"

"To nejsem já!" ječel zadržovaný, zatímco se mu pouta nepříjemně zarývala do kůže.

"Ne? Nás neoblafneš, spratku! Máš tetování a dokonce i ari-chi-ri...no prostě tu tradiční istanskou blbost!"

A v tom to chlapci došlo, ale nemohl tomu uvěřit. "Alle!" zakřičel bezmocně, jenže jeho přítel už tam dávno nestál...


Mladík odhodil čepici a oprašoval špínu ze svého cylindru. Věděl, že by odtamtud měl rychle vypadnout- s neúspěchem sice nepočítal, ale že bude útěk z Tiranory VII. taková hračka, to taky netušil. Ještě se toho mohlo hodně zvrtnout.

"Tak to od tebe bylo mimořádně kruté!" ozvalo se za ním.

Otočil se a nahodil nevinný výraz, který celý týden pilně nacvičoval. "O čem to mluvíš, N-gil-ang?"

Dívka, stejně stará jako on, tvořená svitem, se tvářila pěkně naštvaně. "O tom, jak jsi podvedl a využil chudáčka Jimmyho!"

"To nebylo kruté..." zavrtěl hlavou poklidně. "...jen přirozené. Znáš to...naivita zabíjí! Jednou na svou dobrosrdečnost a tupost dojet musel."

"Máš pravdu...někteří lidé si přímo říkají o to, aby s nimi někdo vytřel podlahu, ale!" zaťala ruce v pěsti. "...nepřehnal jsi to trochu? Ten chudáček teď bude navždy hnít pod pečetí a odpykávat si TVŮJ trest."

"Ale ne, oni přece po pár dnech přijdou na to, že ta ubrečená troska se mnou nemá nic společného a pustí ho. Určitě."

"V to doufej. Jinak tě po smrti určitě půjde strašit. Bojím se už teď! Ale určitě rád uslyšíš, že jsem konečně zlomila pečeť, pod kterou uvěznili mě."

"To mi došlo, když tady stojíš zhmotněná. Tak rychle rychle, přemísti nás!"

"A kam? Domů?"

"My už nemáme domov."

"Tak k Anne?"

"Ani nápad! Co bychom tam dělali? Navíc, předala by nás policii. Ne, ne, takovou radost své sestřičce neudělám! Nade mnou nevyhraje!"

"Nemyslela jsem Anaotteku, ale Annawaraku."

"Aha...ale tam také nemůžeme..."

"Proč? Teď určitě brečí, protože má o tebe strach."

"Ne. Určitě jí řekli něco ve smyslu, že jsem...třeba že jsem odešel do Starlandie učit se k nějakému libovolnému černokněžnickému mistrovi. Neunesla by, kdyby se dozvěděla, že mě vykázali."

"Tak kam tedy půjdeme?"

"To je jednoduché. Do našeho vlastního sídla s obrovskou moderní a dokonalou laboratoří..."

"A kde to je?"

"No, to zatím nevím...ale porozhlédneme se ve starlandijském podsvětí a až zjistíme, kdo vhodnou laboratoř vlastní..." dramaticky se odmlčel. "...ukradneme mu ji!"

"Takže bez jakýchkoli podřízených vyhlásíme válku nějakému velkému černokněžnickému spolku?! Bojím se!"

"Zdá se ti to šílené?"

"Jo!"

"Mně taky...ale právě proto to vyjde!" A s touhle větou pravděpodobně považoval rozhovor za uzavřený.

Rok 256 osmého letopočtu první epochy (o patnáct let později), mírovládní dimenze Světlo

pohled Kiara

Obyčejný čaroděj si možná svět mírovlády ani neuvědomí. A přitom, vládci míru jsou tady, aby udrželi svět mimo chaos. Svou pílí hlídají magické proudy, svou vřelostí pomáhají a svou silou zastrašují černokněžníky. Tak to je- píle, vřelost, síla...tři pilíře mírovlády. Vlastnosti, které dovolují téhle organizaci fungovat tak, jak má.

A bude to už osm let, co k ní patřím taky. Jsem mírovládkyně. Tedy...zatím jen učednice, ale už mám hvězdičku.

Hvězdičky používáme jako hodnosti. Vypovídají o našich schopnostech, zkušenostech a věku. Čím více jich máte, tím váženější vládce míru z vás je. Já jsem zatím nasbírala jen jednu- ale to všichni nováčci. Až se trošku zaučím a zesílím, dostanu druhou- a to už bude znamenat, že je ze mě plnohodnotný mírovládce, ale pořád budu učnice. Až s třetí hvězdičkou výcvik končí.

Zrovna teď kráčíme s lordem Emexeirenem po jedné z asi tři sta padesáti stezek ve Světle, které vedou ke kanceláři lady Hannah, hlavní mírovládkyně.

"Dneska je velký den!" prohlásil můj učitel se širokým úsměvem a jiskřičkami hrdosti v očích. To je zvláštní. Většinou se tváří naprosto chladně, jako by ho unavoval celý svět (zejména jeho práce).

"Jak to myslíš?"
Zastavil se a usmál se ještě víc. "Původně ti to měla říct Hanna, ale...prostě, gratuluji! Dostaneš misi!"

"Misi?!" asi se mi opravdu rozzářily oči. Studium a cvičení je také fajn, ale mírovládní praxi se nic nevyrovná. "Už jsme na žádné dlouho nebyli!"

"Zopakuj to bez toho množného čísla, já tě doprovázet nebudu." pronesl fialovovlasý muž slavnostně. "Jedná se totiž o tvůj první samostatný úkol!"

"Sa-sa-sa...samostatný...?" nechápala jsem. "Vždyť jsem tady teprve osm let a ještě skoro nic neumím a-"

"Klid! Já tě z učení nepropouštím! Ten úkol je pouze šitý tobě na přímo na míru a já i má sestra souhlasíme, že by to pro tebe byla dobrá zkušenost."

Dobře...tak to beru! Konečně předvedu, že nejsem jen nemehlo, které se dobře ohání mečem! "Misi předem přijímám!"

"Věděl jsem, že to řekneš, Kiaro. Tak se běž rozloučit s-" slova mého mistra přerušilo náhlé ostré modré světlo, objevivší se kousek před námi. Šťastný výraz hrdého rodiče z Emexeirenovy tváře okamžitě zmizel a nahradila jej přísnost. "Ty...dokázal by sis bez telekineze, teleportace a kdoví jakých dalších telat vůbec zavázat tkaničky?"

Osoba, která se zjevila ve světle ho zřejmě ignorovala. Mladý temně působící muž smekl cylindr a uklonil se. "Váš nejoblíbenější zločinec je zpátky!"

"Ahoj, Alezallene." pozdravila jsem.

"Rád tě vidím, Kiarko-"

"Nebyl jsi s ní asi tak tři dny a děláš, jako byste se zase shledali po několika staletích." přerušil ho starý mírovládce výsměšně.

"Tomu sentimentalista jako ty neporozumí, Eme. Pro nás, ďábelské vědce, plyne čas jinak."

"Ale ani to ti nedává právo skákat do důležitých mírovládních rozhovorů, Istanský! Nejsi ani jeden z nás, dokonce nemáš ani uniformu!"

"Jenže i přesto pro vás pracuji a jsem zvědavá bytost- vidím, že jdete na misi, takže řeknete mi na jakou? Zajímají mě i detaily!"

"Tohle není nic pro tvé uši. Přísně tajné. Běž teď čmuchat někam jinam."

"To je od tebe tak lakomé..." černokněžník znechuceně zavrtěl hlavou, uraženecky založil ruce na hrudi a přemístil se někam pryč.

"Neboj, on ještě přileze, až se trochu vzdálím." okomentoval to Emexeiren a mávl rukou.

Alezallen nepatří k mírovládním učedníkům. Do tohohle světa má vlastně přístup jen díky tomu, že ho zaměstnáváme v laboratořích. A ačkoli na první pohled působí jako zlověstný a nevyzpytatelný šašek, má opravdový talent. Je to génius. Ale ideály mírovládců jsou mu úplně ukradené, sám říká, že tu práci přijal jen kvůli tomu, že se může vídat se mnou.

"A proč jste mu to nemohl říct?" tázala jsem se.

"Protože..." můj učitel nahodil zamyšlený pohled, jakoby se mi chystal prozradit osud světa. "....protože se ho to týká."

"Co?! A-ale on už je napravený! Už od své smrti seká latinu! A zemřel tak hrdinsky! Není třeba proti němu něco podnikat!"

"Nemluvím o tom Alezallenovi Istanském, který se pravděpodobně skrývá za nejbližším rohem a pohodlně si nás odposlouchává."

"Ono...ono jich je víc?"

"Ne, v této časové realitě naštěstí existuje jen jeden."

"Tak...jak to myslíte?"

"Stala se chyba. V oddělení pro ochranu časoprostorového kontinua."

"Co se tam stalo?"

"Neuchránili časoprostorové kontinuum, zjevně."

"A...jak?"

"Bohužel jeden mírovládce omylem zachránil život obyčejnému člověku a udělal to, blbec jeden, napříč časem. Takže ta osoba měla zemřít, ale díky tomu idiotovi to přežila."

"A ta osoba je Alezallen?!"

"Ne. Jmenuje se...sakra, jak to jméno bylo...no, to stejně není moc důležité. Prostě to je nějaký druhořadý majitel jedné velké laboratoře a vůdce jednoho gangu. Kdyby poslušně zemřel, kdy mu osud nařídil, tehdy sedmnáctiletý Alezallen by našel jeho laboratoř opuštěnou, bez problému by ji převzal, upravil by si ji a zbudoval si nad ní své sídlo. Takhle ji ale najde vysoce chráněnou a při pokusu o převzetí bude zabit."

"A-ale..."

"Ano. Budoucnost se změní. Alezallen zmizí. Vy dva se nikdy nepotkáte. Nikdy se nestaneš mírovládkyní."

"To ne!" neměla jsem slov. Tohle je snad zlý sen! Nestanu se mírovládkyní, dobře, ale...přijdu o Alezallena! Navíc ani nebudu vědět, že vůbec někdy existoval! Pořád mi to nedocházelo. Neumím si představit svůj život, kde by ten vyšinutý zločinec nebyl...

"Neboj, to jen v případě, že nezvládneš svou misi."

Trošku jsem se uklidnila. "Huh?"

"Jednoduše, ty půjdeš do příslušného času, zachráníš Istanského, pak mu vymažeme paměť a všechno půjde tak, jak by mělo."

"Uhm?"

"Budoucnost se nezmění, pokud ten sketa Istanský nezemře v té laboratoři. Jinými slovy, bude to všechno v pořádku."

"Takže stačí ochránit Alezallena?" Už mi bylo mnohem lépe. Uf, já se ale tak lekla!

"Přesněji jeho pubertální sedmnáctileté já. Ale...je tu ještě něco."

"Co?" Další komplikace?!

"Pokud to nezvládneš, nedotkne se to jen tebe a bytostí, které ten pitomeček zachránil u Karangu. Ten mírovládce, který pochybil při práci s časem, stvořil pět nových paralelních realit- falešných realit. Jenže, pokud to nestihneme včas a časové kontinuum se ustálí v poškozené formě, jedna nebo více z nich se začnou prodírat ,dopředu´ a mohly by se stát skutečnými. A nejen. Pokud by se přitom klidně jen jedna maličkost zvrtla, zničilo by to tenhle vesmír."

"A...proč já...?" Vždyť jsem tady teprve osm let! A jsem jenom učednice!

"Protože má sestřička usoudila, že jelikož máš osobní vztah k Alezallenovi Istanskému, padne ti tahle mise jako ulitá. Říkala, že se díky tomu budeš moct na misi více soustředit."

"B-Beru to, ale..."

"Nemáš možnost odmítnout. A určitě to zvládneš. Věřím ti." usmál se na mě.

A...a...to všechno mi oznamují jen tak...

Recenze- Kamigami no Asobi

14. března 2015 v 17:35 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Ups, když se dívám na počet článků vydaných mnou za tenhle rok, skoro se až stydím...budu muset zdvojnásobit počet recenzí :) A tady jednu máte- měla jsem chuť se podívat na něco veselého a nenáročného, takže tentokrát se to trochu vymiká mým oblíbeným žánrům. No, snad se vám bude má recenze líbit a když tak, alespoň ať vás potěší můj výběr obrázků!

Kamigami no Asobi (anime, 12 dílů)

anotace: Svět držel pohromadě vždycky jen díky vzájemné víře a porozumnění lidí a bohů. Jenže tohle pouto se začalo vytrácet a světu zhrozí zničení. Tuto tíživou situaci se rozhodne mocný bůh Zeus vyřešit tím, že stvoří imaginární dimenzi, do které sezve (=unese je) několik těch nejproblémovějších bohů a dá jim za úkol naučit se tam lépe porozumět lidskému srdci a lidem jako takovým. Jenže, co by to bylo za výuku bez názorných exemplářů? A tak je do téhle nevšední "školy" bez svého svolení přizvána i lidská dívka jménem Yui, která má bohy potížisty učit lidskosti. Už ze začátku to nevypadá dobře- někteří mladí bohové jsou k ní pěkně protivní a jiní zase milí až moc, takže povede se jí to nakonec? A jak spolu "studenti" budou navzájem vycházet?

soupis mých hodnocení, dojmů a názorů

poznámka: Když jsem poprvé viděla anotaci, vstávaly mi vlasy na hlavě děsem. Mám starobylé mytologie (tady se jedná o řeckou, severskou, japonskou a egyptskou) moc ráda a nesnáším cokoli, co by je uráželo. Říkala jsem si, že nacpat řecké (a nejen řecké) bohy do prostředí roztomilé školní komedie (a co si budeme říkat, taky obráceného harému), musí být snad nějaký špatný vtip. Ale pozor, nakonec...ono to tak hrozné zase není. Osobnosti bohů v tomto anime jsou utvořeny podle toho, jaké atributy zastupují, a autoři si naštěstí odpustili jakékoli větší zpracovávání jakýchkoli mýtů a soustředili se prostě jen na hlavní zápletku (možná až na pověst o Lokim a Balderovi. V mytologii to sice bylo jinak a skončilo jinak, ale...). Takže, doporučuji překousnout zděšení a dát tomuhle anime šanci, jak ostatně rozepíšu níže, opravdu si tu šanci zaslouží.

postavy: No, tohle se špatně hodnotí. Naprosto všichni, všichni bohové jsou oblíbitelní a sympatičtí, v tom problém není. Jak už jsem zmínila, autoři si dali práci s tím, aby jejich osobnost odpovídala tomu, čemu vládnou- například z Apollóna udělali dobráčka veselého jako slunce, Hádes je zase v podání tohoto anime melancholický jako podsvětí samo. Vlastně asi ani nedokážu vybrat nejoblíbenější postavu, ale kdyby, tak nejraději jsem měla asi Lokiho a Háda.

Lámu si hlavu, zaslouží si Kamigami no Asobi označení "reverzní harém", nebo ne? Technicky ano, protože nikdo nepopře, že naprosto všech šest hlavních hrdinů se zamilovalo právě do Yui, ale na druhou stranu...k žánru reverzní harém neodmyslitelně patří ještě jedna věc. Pitomá hlavní hrdinka. A tou Yui překvapivě není. Respektive, ne, že by se mi zrovna zdála jako nejzajímavější anime postava, na kterou jsem kdy narazila, ale když ji porovnáme třeba s bezejmennou hlavní (H)hrdinkou z Amnesie, opravdu klobouk dolů. Yui má své opravdu natvrdlé okamžiky (uhm...když ji překvapil fakt, že je Hádes bůh podsvětí, nestačila jsem zírat), ale má na druhou stranu i svou vlastní vůli, ovlivňuje děj a dalo by se říct, že je taková...uvěřitelná.

Uh, k záporným postavám se nedá nic říct, protože tam vlastně ani žádné nejsou.

příběh: No, což o to, pokud byste očekávali nějaké boje a dějové zvraty, těch se nedočkáte. Boje jsou jak se patří odfláknuté (ehm...pokud se vůbec dá říct, že tam nějaké jsou), ale to by asi nemělo ani moc vadit, protože se tenhle seriál zkrátka soustředí na něco jiného. To "něco jiného" je podle mě čirá roztomilost. Nechápejte mě špatně, nemluvím o nucené roztomilosti, chibících a tak podobně, to jsem tam naštěstí nepostřehla, ta roztomilost se podle mě skrývá spíše v samotných dialozích a zápletkách. Všechno je tak...pozitivní, sluncem zalité. Pokud už vás unavují dramata a tragédie, tohle veselé a jednoduše miloučké anime je něco pro vás. Přiznám se, že jsem spíše zastánkyní "dramat a tragédií", ale tohle se mi opravdu líbilo, zlepšilo mi to náladu a přišlo mi to osvěžující.

Romantické zápletky v tomto anime jsou takové...strašně jemné a jen naznačované (ve většině případů). To se mi líbilo. Každý z bohů má svůj vlastní důvod, proč miluje hlavní hrdinku a je to prostě svým způsobem i dost dojemné.

Tento seriál se velmi soustředí i na komediální stránku. Naštěstí, autoři si odpustili ecchi, chibíky, deformační výrazy a tak podobně, takže věřte nevěřte, ono to někdy i opravdu vtipné je. A ve většině případů ne ani tak vtipné, jako prostě veselé. Jak už jsem mluvila výše, tohle anime (hlavně prvních přibližně deset epizod) je soustředěná naivita, pozitivita a roztomilost. No, ale...co je na tom špatně? Vždyť je to krásné.

Ohledně konce, no...takový konec byste čekali. Možná vám proběhnou hlavou dvě verze konce, které by se mohly stát. Ony se vlastně vyplní obě, ale to podle toho, jestli se zapomenete podívat za poslední ending, nebo ne (radím vám, nezapomeňte- jinak budete mít na ten konec hodně zkreslený pohled). Ale opravdu, opravdu musím složit autorům pochvalu, že ačkoli to je reverzní harém jako vyšitý, naštěstí se neřeší, koho si hlavní hrdinka nakonec vybere, to se nechává na divákovi (naštěstí!).

hudba: Upřímně, anglicko-japonský opening (omlouvám se za verzi bez titulků, lepší se mi najít nepodařilo) mi moc k srdci nepřirostl, ale do hlavy vlézá pěkně. Nemám moc v lásce písničky zpíváné několika zpěváky (v tomhle případě, pokud se nemýlím, dabéry hlavních hrdinů), prostě na to nejsem moc zvyklá.

kresba: No, pokud si divák spojí dohromady pojmy "rok vydání 2014" a žánr, ke kterému to patří, asi si už představí, co u kresby tohoto anime čekat. Ten rok vydání skoro zaručuje, že animace bude nádherná. A to ona je. A proč jsem zmínila ten žánr? Protože to divákům (no...spíše divačkám, co si budeme povídat) napoví, že nejvýraznějším bodem kresby budou rozhodně bišíci (bishounen= nadpřirozeně krásný mladík). Ani v tom byste se nemýlili. Ale nejen postavy, i prostředí je krásně nakreslené, ve velmi jasných barvách.

shrnutí recenze: Máte špatnou náladu a potřebujete něco kytičkovaného, co by vás trochu rozveselilo? Pak můžete zvolit tohle anime- nemusí se u něj moc přemýšlet, je veselé, krásně kreslené, dojemně romantické a zdůrazňující sílu přátelství (v tohle je to jen příčku pod Fairy Tail). Co byste si od tohoto žánru přáli více? Doporučuji všemi deseti, mé vysoké divácké nároky to splnilo.

čísla: 10/10 (Není to mé nejoblíbenější anime, to ne, zase tolik mě to nevzalo. Ale na druhou stranu nevím, co vytknout, bez nadsázky bych to označila za nejlepší shoujo anime, které jsem kdy viděla.)

kde sledovat?: No, pokud berete do úvahy jen české on-line přehrávače, omlouvám se, ale musím vás zklamat. Na Shirai to nemají. HNS taky mlčí jako zařezané. Na Kazekage je taky ztráta času to hledat. Není vyhnutí, přátelé, budeme muset stahovat. Pokud si nechcete zatížit počítač, stačí v obyvklém stahovacím okně zakliknout místo "uložit" "otevřít", ale až se na to bude chtít podívat znovu, musíte to stáhnout zase. A odkud tedy stáhnout? Tady, ale musím vás upozornit, že z těch čtyř odkazů, co jsou u každého dílu, neklikejte na ten první, to jsou jen titulky bez videa (já se na to nechala nachytat a pak se divila, proč to nejde spustit :) ). Ohledně titulků jsem i já, věčný rýpal, spokojená, takže si myslím, že by se mohly zamlouvat i vám.

Obrázky!
Yui
Apollón (řecký bůh slunce a umění)
Hádes (řecký bůh mrtvých a podsvětí)
Balder (severský bůh světla)
Loki (severský bůh ohně, vylomenin a lží)
Susanoo (japonský bůh moře)
Tsukuyomi (japonský bůh měsíce)


Všechny obrázky jsou, myslím, přímo z anime, žádný fanart, takže zdroje nejsou potřeba. Nebo jsou? Pokud by to někomu vadilo, ráda je samozřejmě vyhledám a dopíšu.

Hnusné krychle V.

13. března 2015 v 22:17 | Kate Černobílá |  Hnusné krychle
Vypadá to, že se mi v posledních dnech Hnusné krychle píšou skoro samy, takže mám novou kapitolu hotovou už dnes a ne až za rok, jak je u téhle povídky zvykem. V poslední době se moc nevyskytuji na internetu, tím chci přidat omluvu, že jsem ještě pořád "neoběhla" všechny blogy, které bych oběhnout chtěla. Ale přísahám, do konce příštího týdne si na to čas určitě udělám a pokud ne...no, žádné "pokud ne", protože já sliby většinou držím, takže to udělám. No, k té kapitole...ta kapitola je vlastně, když nad tím tak přemýšlím, docela o ničem...děj se nepohne ani o kousek, ale možná by se bez tohohle šestistránkového rozhovoru špatně chápala následující kapitola. Takže, doufám, že se vám bude tenhle díl Krychlí líbit! P.S.: Že Nilius působí vedle Aishy jako úplný blbeček? Ne, že by byl nějak hloupý, naopak, jeho IQ dosahuje asi 120, ale ona je prostě ještě o něco chytřejší (a přitom v mých původních představách měla být tupá jako...jako Kiara, ale rozhodla jsem se, že Kiara zrovna nepotřebuje být duplikována, tak jsem to maličko pozměnila). Nebo jsou možná chytří úplně stejně, jen se mi to nepodařilo sepsat, ano, to je pravděpodobnější možnost.

Kapitola V.- Centrála ONP

Šíp proťal vzduch, jen o kousek minul mou hlavu a zabodl se vose, která se už za mnou napřahovala k úderu mečem, přímo mezi oči. Policista padl k zemi mrtvý.

"Děkuji." Já sice vím, že se projevuji velmi vděčně, ale poděkovat za záchranu života je jedna věc, ale sklonit zbraň je věc druhá.

"Přestaň už na mě mířit a já ten luk dám taky pryč, jo?"

"Tím alespoň ulehčíme práci těm zbylým dvěma vosám, které také už jen čekají ve křoví na vhodnou příležitost."

"Ty asi lidem moc nevěříš, že?"

"Měl bych?" zeptal jsem se obezřetně. Upřímně, asi je se mnou vážně něco špatně, protože jediný důvěryhodný člověk, na kterého jsem kdy narazil, je Jack.

"Mně ano, alespoň pokud se chceš dostat do Arsterazie. Proč chceš vlastně imigrovat? Nehoduješ smogu?"

"Obávám se, že jsem alergický na Manifest. Hledám svobodnější a laskavější svět, kde jsou na sebe lidé hodní, pomáhají si..."

"A proto mi vyhrožuješ, že mě naprosto bezdůvodně zastřelíš?" pozvedla obočí.

"Ty na mě také míříš střelnou zbraní."

"Říkám, že to dám pryč, až ty skloníš ten blaster."

"Hodláme slovíčkařit, dokud nepadneme hlady? Nikam to nevede." Ne zrovna ochotně jsem schoval pušku pryč. Ona opravdu sklonila luk. Jak naivní mladá dáma...myslí si, že mi opětovně tasit, zamířit a vystřelit zabere více než dvě sekundy? Odpočívejte v pokoji, slečno lesní válečnice.

A v tom momentě se mě mé falešné z kousků kapitol poskládané svědomí konečně uráčilo zastavit. Ona má vlastně pravdu. Zemřela by naprosto bezdůvodně. Zabil bych...poprvé bych vlastnoručně vzal život lidské bytosti...úplně zbytečně. A nebýt mé paměti, která mi předhazovala úryvky z moudrých knih, ani bych se nad tím nepozastavil... Je možné, aby se zrodila bytost s kompletní myslí a tělem, ale bez duše? Ať si nějaký filosof zkusí říct "ne" a koleduje si o mou návštěvu.

Nicméně, mezitím, co jsem se užitečně a velice bystře zaobíral horkou problematikou mého už od začátku nepřítomného charakteru, uplynula asi minuta a půl, takže to už té Arsteraziance začínalo být trošku divné.

"Uh...jsi pořád tady? Nad čím přemýšlíš?"

Ále, jen nad takovým běžným nezajímavým dilematem...konkrétně jestli tě zabiji, či ne.

"Já..."

"To nic, muselo to být asi něco soukromého, to mě nezajímá."

Soukromým? Jsou psychopatické samomluvné debaty o vraždění lidí "soukromé"?

"Takže, kudy se dostanu do Neviditelného království?"

"Do Arsterazie. To, že vy ji nevidíte, je váš problém."

"To cestu nezmění, ne?" Mimochodem, "nevidíme"? Možná ještě nejsem dost zběhlý v ignoranství, ale jak se dá přehlédnout země? Chci říct, o město prostě z nepozornosti nezakopnete.

"Neprověření cizinci- zvláště Starlandiani, tam nesmí."

"Měl bych začít štěkat, abych byl ,prověřený´? Měl bych ti vylíčit svůj rodokmen a trestní rejstřík?"

"Začni spíše svým jménem."

"Jimmy. Jmenuji se Jimmy."

"A teď pravé jméno, prosím."

"Jak jsi to poznala?"

"Podle tvých očí. Nezdají se mi...lidské. Spíše jako od nějaké panenky- krásné, skleněné a prázdné. Ale když provádíš něco špatného, rozsvítí se v nich taková jiskra."

Výborně. Mému otci trvalo roky, než si zapamatoval mé jméno a stejně nikdy neodhalil mou pravou povahu, zatímco tahle dívka mě zná hodinku a čte ve mně jako v otevřené knize. Moc se sice v mezilidských vztazích nevyznám, ale když o vás úplně neznámý člověk ví více, než vaše vlastní rodina, nestala se někde náhodou chyba?

"Jsi dobrá. Pak tedy víš, že se vážně potřebuji dostat ze Starlandie pryč. I kdybych měl překročit tvou mrtvolu."

"Kolikrát ti ještě zopakuju, že tohle na mě nefunguje?" svěsila ramena a povzdechla si. "Mně je docela ukradené, jestli zemřu teď, nebo jestli mě za pár let umučí. Dělej si, co chceš. Pokud máš takovou neodbytnou chuť si na někom vylít vnitřní komplexy, vytáhni tu pistoli a střílej. Ale byla bych radši, pokud by sis tohle odpustil, protože by to pravděpodobně nepřímo spustilo válku."

"Válku?"

"To znamená masovou vraždu z naprosto stupidních důvodů. A ti, kdo to přežijí, budou trpět."

No, což o to, to mi je celkem jedno, ale...nebylo by to opět naprosto zbytečné? Tolik neštěstí a smutku...to by se mi, podle toho, jaký člověk bych chtěl být, rozhodně líbit nemělo. Naopak. Už ta vidina by mě měla děsit. Výborně. Rozhodnuto. Vsugeruji si, že mi na tom záleží.

"Copak Starlandie a Arsterazie nemají spojeneckou smlouvu?"

"To řekni Starovým, kteří se k našim diplomatům chovají povýšeně, posílají nám sem své ovce s Manifestem a pouze drze zneužívají naše suroviny a zdroje. Každý vím, že se nás za chvíli pokusí obsadit vojensky. Teda, pokud trošku neupevníme diplomatické vztahy..." Omlouvám se, ale po dalším setkání se Starovými toužím asi tak, jako po útoku lidožravých tuleňů...

"To zní podobně splnitelně jako zapalování oblohy... jak to plánujete udělat?"

"Sňatkem. Já jsem měla tu smůlu, že jsou moji rodiče hrabata, takže to já budu lidská oběť z arsterazijské strany. Provdám se za nějakého starlandijského šlechtice a stanu se chodící dekorací."

Soucitně jsem přikývl. "To zní tedy zábavně..."

"Přesně to jsem říkala taky. Ale mám nechat svůj lid trpět?"

Tak to už je na mě moc...

"Odcházím." oznámil jsem chladně, dokud se u kormidla ještě drží má racionální (vcelku mírumilovná) stránka. "Uteču jinudy. Nemůžu...nemůžu tě obtěžovat. Jen bych ti přivodil problémy a to si nezasloužíš. Jsi silná a prohnaná, ale přitom dokonale lidská. Jedním slovem úžasná. Já jsem sice se svou absolutní absencí duše taky dosti skvělý, ale stejně působíme jako den a noc. Budu od tebe pozdravovat vosy." s těmito slovy jsem se dal na dramatický odchod.

Slyšel jsem, jak si otráveně povzdechla. "Počkej, Starlandiane. Já neřekla, že tě do Arsterazie nevezmu. Chceš tam jít? Je tam krásná příroda a nenajdeš tam žádný Manifest."

Otočil jsem se, přiznávám, že s trochu překvapeným výrazem. "Copak nemáš nic lepšího na práci, než pomáhat jízlivému násilnickému póvlu, jako jsem já?"

Jen pokrčila rameny. "Lidi si pomáhají."

"Tak to tě zklamu. Nejsem-"

"To je jedno. Lidi by měli pomáhat klidně i příšerám."

Jako by její názory vycházely z citátů, které mi krouží v hlavě... Ale to ne. To je asi tak možné, jakože Jack konečně vynalezne něco funkčního.

"Příšery jsou ve srovnání se mnou neodolatelně sympatické a šarmantní."

"To možná, ale pořád jsi mi ještě neřekl své jméno."

"Jmenuji se Jimmy."

"Když já řeknu své, uděláš to samé? Jsem Aisha."

"Já Nilius."

"A proč jsi to tak dlouho tajil?"

Protože kdyby ses trochu vyznala ve starlandisjké politické sféře, už bys mě někdy touhle dobou předávala nejbližší vosí patrole.

"Já to netajil. Prostě jsem ti to nechtěl říct."

"Dobře. Další otázka. Kolik ti je let?"

No, tahle informace mě nezabije. "Dvacet dva. Tolik je i Věží snů." To je pravda. Když jsem se narodil, bylo jich jen patnáct, jenže Jack už sedm let dostává každý rok jednu k narozeninám.

"Od tebe zní ,Věže snů´ jako nějaká hnusná kletba..." zasmála se. "No, ale jsme mimochodem stejně staří. Další otázka-"

"Vinen v plném rozsahu, další výslech netřeba."

"Prověřuji tě! Dokud neskončím, tak za hranice ani nestrčíš nos, protože odmítám nést zodpovědnost, kdyby se z tebe vyklubal vosí špeh."

"Oblíbená barva- černá, oblíbené jídlo- energie z kovů, znamení zvěrokruhu- štír, oblíbená hudba- cokoli, co se ve Starlandii neposlouchá, oblíbené zvíře- myš. Ulehčil jsem ti práci."

Povzdechla si. "Když mi trvalo půl hodiny vypáčit z tebe křestní jméno, příjmení mi asi dobrovolně neřekneš, počítám."

"Jméno je jen shluk písmen. Chápu, že taková užitečná věc nemůže být při udělování povolení k pobytu podceněna, ale stejně..."

"No, uvidíme jestli se rozpovídáš za pár hodin."

Za pár hodin? "To je ti má společnost tak příjemná, že mě tady hodláš držet-"

"Ne, troubo. Podívej se nahoru. Stmívá se. Hranice jsou až do rána uzavřené. Dobře, vezmu tě do Arsterazie, ale až zítra. Teď bychom ji nenašli a navždy zůstali bloudit v tomto lese."

"Proč vaše země uzavírá hranice?"

"Jak si můžeš být jistý, že je uzavíráme my a ne vy?"

"Protože Starlandie potřebuje rozšiřovat svou zářivou propagandu ve dne v noci, nemělo by smysl, aby se izolovala."

Odněkud z dáli k mým uším dolehly nějaké lidské hlasy.

Aisha se zaposlouchala. "To budou ty dvě zbylé vosy s posilami. Přijdou sem a najdou tady tu mrtvolu..."

"....ale podle tvého výrazu soudím, že nás ne, viď?"

Kývla. "Stromy nás schovají. Stejně tady nemůžeme postávat věčně. Pojď za mnou."

"Kam mě to vedeš?" zeptal jsem po chvíli, zatímco jsme se proplétali lesem. Asi jsem musel znít ohromně duchaplně, protože jsem se zrovna zaobíral zíráním na všechno kolem. To je poprvé, co vidím tolik stromů na jednom místě...a jak může být něco tak zeleného zároveň tak barevné. Lesy jsou architektonicky rozhodně efektní místa.

"Na tajnou základnu zdejšího protivosího a protistarlandijského odporu. Je to sídlo organizace, do které patřím. Jmenujeme se ONP- Odpůrci Nátlaku Plechovek. Chápeš, ne? Odpůrci jsme my, plechovky jste vy."

"Opravdu vybraná přirovnání."

"S tebou je něco špatně, Nilie. Nechováš se jako pravá plechovka. Možná proto chceš imigrovat?"

"Uvádíš mě do rozpaků, to je poprvé, co mě někdo poctil komplimentem, že ,nejsem plechovka´..."

Zastavila se. "Umíš šplhat po stromech?"

"Ve své rodné kleci jsem to neměl možnost vyzkoušet."

"To nevadí, máme i žebřík. Ale ujisti se, že zvládneš slézt i dolů. Pokud ne, tak spíš tady pod stromem."

"A co je tam nahoře tak zajímavého, že se musím obtěžovat s takovým nepatrným žebříčkem, na jehož konec sotva vidím?"

"Jak jsem říkala, velitelství ONP! Respektive, podlaha, na které můžeš přečkat noc, aniž by tě něco sežralo."

"To zní lákavě." uznal jsem a už se psychicky připravoval na velice příjemný zážitek skákání z výšek s padákem...akorát že bez toho padáku. No, ale na druhou stranu, noční schůzka s nejrůznějšími druhy hladových šelem zní také úžasně, takže...

"Tak lez nahoru, já půjdu jinou cestou. Rychlejší cestou. Cestou lián a větví."

Když jsem se konečně s vypětím všech sil vydrápal nahoru, samozřejmě už tam čekala. Tohle není má vina. Nikdy za celý život mě nikdo nenutil používat žebříky. A po té dnešní šťastné příhodě, kdy jsem se pokusil přejít "most" de facto slepený ze tří pokusů o žebřík, se to do seznamu mých nejoblíbenějších aktivit sotva zařadilo.

"Tys to vážně udělal! Myslela jsem si, že raději zůstaneš dole..."

"Možná tě to překvapí, ale docela nerad se nechávám požírat tygrolvy, nebo co to kolem vůbec pobíhá..."

"Ano, ale každá starlandijská vosa by se už jen z pohledu na ten žebřík obrátila na útěk..."

"Dobře, klidně mě měj za vosu, ale jak vidíš, udělám cokoli, abych se dostal ze Starlandie. Momentálně jsi můj kompas, bez tebe za hranice netrefím, to je mi jasné." Jedna věc se mi na tomhle místě vážně zamlouvala. Listí úplně zakrývalo výhled na Hnusnou krychli, ze které jsem utekl. "Ale...mimochodem, tohle je to slavné ústředí toho vašeho partyzánského spolku?"

Seděli jsme na dřevěné plošině, která se zdála být sotva dostatečná k udržení nějaké zdvořilé vzdálenosti pro nás dva, ale alespoň se zde dalo obdivovat úžasné vybavení odbojářského úkrytu- jeden polštář, list papíru, několik vaků se šípy a spoustu, spoustu knih.

"Není to tady pro tebe dost nóbl? Nikdo tě tu nedrží."

"Tak jsem to nemyslel. Má to tady své kouzlo. Jen, kolik členů ONP vůbec má?"

"Mnoho! Desítky! Stovky! Mě, mě, mě, mě a mě ještě několik set krát."

"Chápu. Takže přepadávání starlandijských policistů není až zase tak oblíbená volnočasová rekreace?"

"Máš s tím problém? Náhodou, je to praktické. ONP vedu já- a nikdo si na mé velení nestěžuje. Hlavní bojovnicí jsem taky já- a nikdo mi nevyčítá, když občas prohraju. Hlavním stratégem jsem taky já- a nikdo neříká, že jsou mé strategie hloupé. Můžu svolat schůzi i poradu kdykoli se mi zachce a taktické přesouvání skupiny je takhle snadné."

"Vedeš velmi zajímavý dvojí život. Vědí tví aristokratičtí přátelé, že se účastníš tajného lesního odboje?"

"Nemám nic jako ,aristokratické přátele´. Mí rodiče prostě mají spoustu titulů, které jednou zdědím. To je celé."

Než jsem stačil odpovědět, pod stromem už pátraly vosy. Raději bychom měli být chvíli zticha.

"Zabili Jamese! Zavraždili ho! Zvířata! Až je najdeme, já z nich vymlátím duši!" pokřikoval jeden z policistů. Ano. Ječet kolem sebe výhrůžky je zaručeně nejlepší způsob, jak přilákat kořist.

"Co si o sobě vůbec myslí?! A odkdy hledáme děcka, co utekly z domova?"

"Ten parchant už není děcko. A zamordoval Jamese!"

"Pst! Pokud tě uslyší, nepřiběhne!" Zajímalo by mě, za co mě vlastně mají. Ale vosa pokračovala, ještě hlasitěji než předtím: "Haló, vaše jasnosti! Ukažte se, prosím! Víme, že tady jste! Neublížíme vám, můj pane!"

"Hni sebou a pojď sem, ty jeden zatracenej syčáku! Pomstím Jamese, ty vrahu!"

"Sklapni, idiote!" okřikl ho ten druhý. "Vaše vznešená výsosti princi Nilie, prosím, už se neschovávejte, netrapte své nízké mrzké poddané, kteří vás hledají s nasazením vlastních duší!"

"Pojď sem, ty zrůdo a já ti rozmlátím ciferník!"

Dojemné...mám sto chutí tam opravdu jít.

"Přátelé se po tobě shánějí... Běž za nimi, Stare." zašeptala, nebo spíše zasyčela Aisha.

"Utíkal jsem celou tu dobu jen proto, abych se teď vzdal. Samozřejmě."

"Už docela chápu, proč ses nechtěl představit. Vypadni. Okamžitě. A pokud z toho stromu neseskočíš sám, zavolám na ty vosy a ony si pro tebe jistě rády vylezou."

"Rozumím, že mé jméno je rozhodně hrdelní zločin, za který si zasloužím tvou zášť, ale nemohla bys s tím udavačstvím chvilku počkat? Chci utéct do Arsterazie a s nimi už nemám nic společného. Jsme na stejné lodi."

"Došlo mi, že když jsi utekl z domova, asi se ti tam moc nelíbí, ale přesto...nemůžu vědět jistě, že jsi opravdu utekl, že to není past."

"Na tvém místě bych si myslel to samé. No, budu ti to muset dokázat. Půjdu dolů. Jen, můžu mít na tebe takovou malinkou prosbičku? Pohřbíš mě pak?"

Povzdechla si. "Dobře...tak dobře, nikam nechoď. Plán se nemění. Zítra tě vezmu za hranice. Ale pokud se nějak zbrkle pohneš, okamžitě tě zastřelím."

"To zní skvěle."

Naštěstí to vypadá, že buďto nám ten risk s šeptáním vyšel, nebo si vosy zapomněly doma naslouchátka. "Tady asi není. Pojď dál. Kdyby běžel, už může být dávno několik mílí před námi..." rozhodla ta rozumnější. Její kolega sice chvíli brblal nějaké nadávky na mou osobu, ale pak šel za ním.

"Nevšimli si nás. Máš štěstí." zasyčela Aisha a chvíli se dívala někam za obzor. "Proč jsi vlastně vůbec utíkal? Vždyť...jsi princ. Můžeš mít co chceš. Žiješ sice ve Starlandii, ale narodil ses jako bohatý muž ideální rasy, takže bys podle vaší ideologie měl mít plná lidská práva. Odporná země, ta Starlandie. Ale stejně, vždyť jsi mohl změnit, co se ti nelíbí, nemusel jsi od toho zdrhat."

To zní, jakoby v mé milované vlasti neplatila rovnoprávnost...no, o důvod víc se tam už nikdy nevrátit. Když už na tom máme být mizerně, tak ať jsme na tom alespoň všichni stejně.

"Neměl jsem žádná práva. Chovali se ke mně laskavě...přehlíželi mě a občas si na mně vylívali vztek."

"Ale vždyť jsi musel mít velkou politickou a společenskou moc!"

"Samozřejmě, byl jsem tak mocný, že jsem nemohl ani opustit Věže snů."

"To myslíš vážně...?" zeptala se tiše, ale docela soucitně.

Mimoděk jsem se usmál. "Tohle je poprvé, co vidím stromy jinak, než z okna nebo na obrázku. Dnes jsem byl poprvé ve městě. A těším se, až poprvé uvidím na vlastní oči hvězdy."

Už jen to pomyšlení mi zlepšovalo náladu. Svět je tak...barevný a zvláštní...samozřejmě nic v porovnání s rozmanitými Hnusnými krychlemi, které nabízejí vzrušující kombinace leštěného a vybledlého bakalu, ale i přesto...

Zavrtěla hlavou. "Přes listí je stejně neuvidíš."

"To nevadí. Slyšel jsem, že se noc a den střídají pravidelně, takže pokud se nepodívám dneska, zítra určitě."

"Víš, že působíš jako úplně jiný člověk, když mluvíš o hvězdách a stromech?"

"Možná. Jsou úžasné, ty stromy, viď? Ztělesňují sílu a mírnost. Nikdy bych si předtím nepomyslel, že jsou ve skutečnosti tak majestátní."

No...pohled na ně a filosofické úvahy o nich jsou krásné, ale...možná bych si to užil více, kdybych nepostrádal emoce. A to platí o celém mém útěku. Na každém kroku vidím, slyším a cítím něco nového...jsem ohromen každičkým kouskem velkého světa a veškerými informacemi, které se dozvídám...jenže nic to se mnou nedělá. Nevíte náhodou o nějakém přátelském spolku příšer, kam bych se mohl přidat?

"A dokonce ani nepoužíváš sarkasmus." Jak to dělá? I Jack má problémy poznat, kdy mluvím v ironii a kdy ne.

"Mimochodem, víš, že strom, na kterém sedíme, i ty ostatní kolem, jsou posvátné? Existuje o tom legenda."

"Povyprávíš mi ji?"

"Dobře. Kdysi žil kousek za tímhle lesem jeden malý národ a z toho národa pocházela skupinka dětí. Byli to sourozenci a...é...teď si nevzpomínám, kolik jich bylo, ale to je jedno. Jednoho dne se jejich rodiče rozhodli, že je nechají obětovat, aby si zajistili přízeň nebes. Ty děti ale byly chytré a podařilo se jim chvíli utíkat. Hledaly záchranu mezi těmihle stromy."

"A jak to skončí?"

"Jak bys čekal? Samozřejmě, že je naštvaná sebranka fanatických idiotů našla a povraždila. Jenže, tyto stromy to viděly a cítily, jak se krev těch dětí rozlévá kolem nich. A tak, aby už nikdy podobnou hrůzu nemusely zažít, říká se, že od té doby ochraňují každého psance, co u nich hledá spásu. Nevím, jestli a jak to funguje...ale...prý v tomhle lese nemohou pronásledovatelé ublížit žádnému utíkajícímu poutníkovi."

"No, to zní jako skvělé konverzační téma s těmi vosami..."

"Pochybuji, že splňuješ podmínky. Dokud nebudeš ochoten chránit jiné, sám ochranu nikde nenajdeš." poznamenala Aisha s úsměvem.

Počkat... "Ta věta, co jsi řekla...to je z Plačících kapek, ne?"

"Ty jsi to četl?" vyhrkla.

"Znám to nazpaměť. Všiml jsem si, že tady máš spoustu knih. Ráda čteš?"

"Je to nejlepší způsob jak se oprostit od reality a přitom ji poznat."

"V knihách jsou vlastně uschovány celé světy a spousta myšlenek...Bratr se mě vždycky ptal, co na luštění písmen vidím. Připadalo mu to nudné."

"Tvůj bratr je idiot."

"Souhlasím." Ale idiot k nezaplacení. "Ale i tak vlastně nedělám nic jiného, než čtu, provokuji ho a píšu básně. Hnusn...tedy Věže snů jsou ohromně rozmanité místo. Právě jsem vyjmenoval jediné tři činnosti, které tam stojí za to."

"A jaká je tvá nejoblíbenější kniha?"

A takhle nám uběhl večer (a myslím, že dokonce i značná část noci). Seděli jsme každý na opačné straně této okázalé partyzánské pevnosti a povídali si o knihách. Rozebírali jsme motivy svých oblíbených a neoblíbených postav, diskutovali, který autor je nejlepší, a posmívali se těm nepřekonatelným mistrovským kouskům, které doporučuje starlandijská propaganda (přičemž jsme došli ke společnému závěru, že každá dobrá kniha je zákonitě zakázaná).

Matně jsem si uvědomoval, že to bylo dneska ráno, kdy mi otec sdělil tu krásnou novinku a pokusil se na mě hodit své povinnosti. Ještě dopoledne jsem pobíhal po hradě a loučil se s Jackem. Jack...bude v pořádku. Musím spoléhat na pověstné štěstí blbečků. A nyní mě osud přivedl zde, abych otravoval Aishu a využil ji k další fázi svého útěku. Kam se asi dostanu zítra? Většinou se mě drží štěstěna, takže počítám s očistcem, či vosím výukovým střediskem.

Kdoví proč se mi vybavila Cynthia, ta zavražděná služka. Umřela mi přímo před očima. A...se mnou to ani nepohnulo. Ani teď necítím nějaké výčitky, smutek, či lítost. Je mrtvá. No a? To se už stalo tolika lidem před ní, a ještě nikdy se svět nezhroutil. Smrt prostě k životu patří a k tomu mému obzvláště. Už se mě drží od nepaměti, vidím ji na každém kroku. Jediné, co mě opravdu znepokojovalo, byla má vlastní chladnokrevná reakce. To jsem vážně takový dobrák, že se nenamáhám truchlit pro tak hodné mladé děvče, které mi předtím dokonce de facto zachránilo život? No, ale to je u příšery, počítám, docela normální.

Po ještě několika desítkách minut tohohle veřejně prospěšného zírání jsem konečně usnul.

My, evidentně prokletí- kapitola IV.

12. března 2015 v 19:00 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Omlouvám se, v poslední době zápasím s časem, můj komentářový dluh se nelepší (naopak, zatímco takdy předmluvuji, ještě se prohlubuje), tak jako omluvu alespoň zveřejňuji krátkou kapitolku Krvežíznivého chaosu (tak jsem to měla asi vážně pojmenovat...). A pozor, tohle ještě není ten finální chaos, bude to ještě zmatenější, to slibuji. Mimochodem, je tady ještě vůbec někdo, kdo netuší, co je zač Athacamitha? Já ta překvapení pro čtenáře vážně neumím. Ještě úplně mimo řečí, jak už jsem se zmiňovala (a více se zmiňovala Karin), brzy se spustí ten slibovaný projekt chaotický zmatek společná povídka, už brzy (což napovídá, že nemáme tušení kdy)! No, konec předmluvám, doufám, že si Krvežíznivý chaos užijete!

Kapitola IV.- Kiařina zbrojnice

"Rine..." zašeptala Ilse zmateně. Nevěděla, jestli má cítit úlevu, nebo se bát ještě víc. Přišel ji zachránit, nebo se přidat k jejím mučitelům? U toho idiota si nemohla být ničím jistá.

"Kdo seš?!...a proč útočíš na moje lidi?!" zavrčel velitel lapků, jakmile se vzpamatoval.

"Štve tě to?" zašklebil se Anarďan provokativně. "Tak tas zbraň a pojď!"

"To není odpověď! Nezahrávej si s nejsilnějším gangem východní-"

"Nejsilnější? Ó, vážně? Podle toho, jak jste obklíčili jednu ubohou neozbrojenou holku, bych spíše řekl že nejzbabělejší!"

Dívka, pořád svírána loupežníkem, polkla na prázdno. Ten jednooký blbec! Vždyť vidí, že jich je ještě šest a přesto provokuje bitvu! To nedopadne dobře!

"Řekni mi, kdo jsi!" zasyčel šéf gangu tónem plným odporu. Na obyčejného zločince se ale nějak dobře ovládal.

"To ti povím, až mě porazíš!" Šestý z deseti prokletých výhružně zašermoval ve vzduchu a přehodil si meč z jedné ruky do druhé.

Nejspíše to zapůsobilo opravdu děsivě, nebo si spíše vůdce lapků povšiml, že se stav jeho zraněného poskoka rychle zhoršuje, protože pustil Ilse, podíval se napřed na svou malou armádu, pak na Rina a nakonec tiše zašeptal: "Ústup." Zvedl svého krvácejícího podřízeného, otočil se a kráčel pryč. Zbytek gangu sice trošku hučel a brblal, ale nakonec ho docela disciplinovaně následovali.

"Neutíkejte! Počkejte! Ještě jsem neskončil! Já chci bojovat! Prolít vaši krev! Tak proč utíkáte?!" komentoval to prastarý válečník zděšeně a docela nasupeně, ale oni už na něj nijak nereagovali a brzy se mu ztratili z očí.

Středoškolačka si protřepala paži a sklonila pohled k zemi. "Uhm...díky." zamumlala.

Upřel na ni překvapený pohled, jakoby si jí všiml teprve teď. "Ilse? Ty jsi tady taky? Ale já tě nezachraňoval, nebo tak něco...chtěl jsem jen bitvu s těmi zbabělci."

"To je jedno..." pokrčila rameny, ale pak si vzpomněla, proč na je na něj tak naštvaná a lehký úsměv z její tváře rychle zmizel. "Běž pryč! Já tě už nikdy nechci vidět- a ,nikdy´ znamená nikdy!"

"Jsi trochu slabá a mladá na to, abys mi poroučela! Ani se odtud nehnu!"

"Tak si tu stůj do soudného dne, odcházím já!" otočila se a zjevně se chystala svá slova uskutečnit.

V tu ránu si Rin na něco důležitého vzpomněl. "Počkej, když půjdeš pryč, zase tě budu muset hledat!" To sice nebyla ta věc, ale dívku to zastavilo. Se zdviženým obočím se obrátila zpátky k němu.

"Hledat mě z jakého důvodu?"

"N-no..." Anardskému válečníkovi v tu chvíli nebylo zrovna nejlépe. Bojovala v něm hrdost s hladem a výčitkami svědomí, které se ale spojily a společně pýchu roznesly na kopytech. "Ehm...já..." pořád se nemohl donutit to říct nahlas. "...h-hledal jsem tě, abych se ti omluvil!" vyhrkl nakonec rozpačitě.

"Omluvil?" zopakovala blondýnka šokovaně.

"A- a požádal tě, jestli tvá nabídka pořád platí... jestli mi budeš pomáhat!" Zatímco mluvil, monitoroval pohledem zeď nejbližšího mrakodrapu, protože na to, aby se díval Ilseiným směrem, prostě nenašel odvahu. Zdálo se jí to, nebo se dokonce mírně červenal?

"Dobře." přikývla. "Tím pádem všichni zmizíte z mého života, že? Až najdete ten Lesk safíru."

"Jo..." přisvědčil prastarý bojovník.

Po Ilseniliině tváři se rozlil široký úsměv. "V tom případě, nech to na mně! Udělám cokoli, i kdybych vám musela toho lesklého chudáka najít úplně sama!"

"A Osmička se mi bude muset uklonit až k zemi!"

"Co to s tím má společného..." zamumlala dívka trochu otráveně.

"Takže, začneme! Mé zásoby životní energie se tenčí, mám hrozný hlad!"

"Tak proto jsi přišel? Abych ti sháněla jídlo?"

"Vlastně...jo."

"Dohoda je dohoda. Tak pojď. Půjdeme ke mně domů, mám tam nějaké zásoby a trošku z nich ti dám...ale od zítřka se krmíš sám!"

"Díky. Jen mi musíš dát peníze."

"Já jich mám sotva dost, abych si kupovala věci pro denní přežití sama pro sebe!" vyjekla Ilse a pak si povzdechla. "Dobře...tak můžeš večeřet u mě každý den, jestli chceš."

"Díky. A spát mám na ulici?"

"Proč ne? Zní to jako dobrý nápad."

"Autům napospas..."

"Dobře... tak můžeš spát v mém bytě, na gauči."

"Díky. Ale v takovém obrovském městě se budu pořád ztrácet."

"Kup si mapu."

"Neumím číst."

"Dobře...tak já tě zítra provedu, ale budeš si to muset zapamatovat."

"Díky. A...mám to! Já tě naoplátku naučím bojovat! Můžeš si vybrat zbraň! Stejně to musíme udělat, protože tě chci vyzvat na souboj na život a na smrt, abych smazal svůj dluh."

"Odmítám!"

"Kdybys byla silnější a uměla bojovat, zahnala bys ty loupežníky sama!" argumentoval Rin povýšenecky. Ilsenilia se zarazila. Připomněl jí Athacamithu. A v ten moment jí to napadlo- kdyby opravdu zesílila, už by nemusela být své nejlepší kamarádce takovou přítěží! Udělá to a příjemně Athie překvapí, až se vrátí...pokud se vrátí...

"Dobře. Bydlení se stravou a ochranou před obyčejnými nástrahami města, za lekce šermu!"

"Šermu? Uneseš ty vůbec meč?"

"To je jedno! Prostě to zvládnu! Přijímáš?"

"Platí! Zní to fér!"

"Jak pro koho, ale jsme domluveni." pokrčila dívka rameny a přikývla.

"Tak pojď, jdeme na to jídlo..." Vykročil vpřed se značným nadšením, div že ji netáhl s sebou.

"Tak počkej na mě, vždyť ani neznáš směr." pousmála se a přidala se k němu.

Šli sotva chvilku, když se ocitli před zatáčkou, kde pobíhalo více krys než obvykle a vůbec z toho místa šel divný pocit.

"Necítíš něco mocného před námi?" zeptala se Ilse docela znepokojeně.

"Žádnou auru. Jen obrovskou zlomyslnost." odpověděl Rin ostražitě a tasil meč.

V té chvíli se středoškolačce zdálo, jako by ve výši jejích očí pluly tmavě modré mraky, vzduch trochu nafialověl a všechno kolem se naplnilo hrůznou temnotou. Otřásla se. To, co cítila, nebyl strach, ale naprosto bezdůvodný děs, vyplašení, panika. Celé její tělo se chvělo.

"Vzdejte se svých bezvýznamných životů, sentimentalisté!" ozvalo se odněkud z prostoru, možná dokonce seshora. Byl to velmi zlověstně znějící, ale svým způsobem podmanivý mužský hlas, ale po jeho majiteli nebylo v jejím zorném poli ani stopy.

Dusivou chvíli se nic nedělo, jen ztmavlé mraky dále líně proplouvaly éterem a ta hrozná atmosféra pomalu drtila každý kousek Ilseiny duše. Anarďan na tom byl podobně.

A pak to najednou ve zlomku sekundy přestalo. Jako když praskne nafukovací balónek, znenadání byly mraky fuč, děsivá substance také a realita se v té vteřině zase vrátila do normálu.

Vzduchem se nesl ledový smích. "Skočili jste mi na to! Nemůžu uvěřit, že jste se vážně báli..." Teď, když její mysl už zase fungovala, dokázala dívka určit, odkud jde ten hlas a zaklonila hlavu. Přesně jak si myslela, ten člověk stál na parapetu okna v druhém patře pár desítek stop vzdáleného věžáku.

A pak ten neznámý učinil krok do prázdna, ale překvapivě nespadl a nezabil se na betonové zemi- na místo toho elegantně doskočil přímo před Rina a jeho novou spojenkyni, narovnal se a smekl svůj cylindr na pozdrav.

"Ty!" osočil se na něj jednooký válečník okamžitě.

Ta záhadná osoba se dlouze a hodnotitelsky zadívala na Ilse a usmála se. Nebyl to úsměv nijak přátelský, spíše napůl zlovolně dravý a napůl úplně šílenecký. Pak zaměřil pozornost na anardského bojovníka. "Dobrá práce, Šestko!" přikráčel k němu a kamarádsky ho poplácal po rameni.

"O čem to mluvíš?!" odsekl oslovený a z jeho hlasu čišela nedůvěra.

"Přece o tom, jak rychle se ti podařilo najít Lesk safíru! Gratuluji!" A potom se otočil k světlovlásce. "Mým úmyslem bylo vyděsit toho blbečka, nikoli tebe, to se omlouvám. Formálně se jmenuji Osmička, ale pro tebe a zbytek světa jsem ,Lenny´. Rád tě poznávám, naše mladičká lidská oběti!"

"Kdo jste...?" Ilse si všimla tmavě modré šály, která mu vlála kolem krku.

"Nejgeniálnější ďábelský vědec a nejděsivější černokněžník, co kdy chodil po tomhle světě, velmi rozporuplná historická osobnost. A v tento moment jsem zrovna to, co dělí Daingin od absolutní epidemie a katastrofy." v jeho očích se zablesklo něco ne zrovna mírumilovného.

Obecně měl velmi zvláštní oči- barvy krví potřísněných fialek, s ohníčkem inteligence a nebezpečnosti a ještě tomu obtažené černými linkami, jakoby nebyly dost výrazné i tak. Blondýnku by neskutečně děsily, kdyby jí ovšem nepřipadaly tak známé a povědomé.

"Já jsem Ilsenilia. Vy jste...stejný jako Rin?"

"Pokud to myslíš po stránce toho, jaké problémy s vlastní existencí máme a do jaké organizace patříme, tak ano. Oba jsme prokletí." zašklebil se, jako by tím trochu pohrdal. "A mimochodem, ty ho oslovuješ pravým křestním jménem?"

"Ano. Ale kdybych řekla i příjmení, bytost, jako jste vy, bych zabila, ne?"

"Přesně tak. A když vyslovuješ nahlas pouze křestní, ta daná osoba pouze ztratí polovinu své celkové síly."

Černovlasému válečníkovi div že nepoklesla čelist. "Cože?!"

"Ale teď už se to nedá vrátit..." Osmičkovi nezmizel z tváře úsměv, ačkoli byl zjevně jediný, kdo měl náladu se smát. "...nicméně, znamená to, že ti teď tak můžu říkat taky, Rine?"

"Ne!" zaječel.

Ilse ale v tom momentě neodbytně trápilo něco jiného. "A...jak jste to myslel s tím Leskem safíru?" tázala se.

"Achjo, další bytost s dutým obsahem mozkové dutiny...Ty, slečno Ilsenilio, jsi Lesk safíru."

"CO?!" tentokrát to vykřikli dívka i Anarďan v docela sehraném jednohlasu.

"Chcete to přeložit do istanštiny?"

Ve středoškolačce by se v té chvíle krve nedořezal. "A...a co se mnou uděláte?"

"Zatím nic. Počkáme, až se síla v tobě rozvine do úplného vrcholu, což by mělo zabrat nanejvýš několik měsíců a do té doby tě budeme chránit. Pak z tebe tu moc vypreparujeme a použijeme ji pro své účely."

Pořád tomu nemohla uvěřit. Cítila se jakoby v transu. "Ale proč já?!"

"To se ptej tam nahoře, bělásků. To oni to zapečetili do hloubi tvé duše ještě předtím, než jsi se narodila. Neboj se, nejsi v tom sama. Každých alespoň deset let se to opakuje."

"Bělásci?" opakovala nepřítomně. Nedocházelo jí to. Tohle musí být zlý sen.

"Mírovláda. Mají bílé uniformy. Jsou to docela zábavní sentimentalisté."

"A před čím mě máte chránit?" Copak nejste jediným nebezpečím v okolí právě VY?

"Před těmi, kdo nechtějí, aby se síla ukrytá v tobě dostala do našich rukou. O to, aby se k tobě ani nepřiblížili, se postará Rin. Já se kvůli tobě namáhat nehodlám. Ale..." jeho podezřelý úsměv se ještě rozšířil. "...zajímáš mě kvůli něčemu jinému. Hledal jsem tě a máme spolu dlouhou řeč."

"O-o čem?!"

"O Athacamithě. Nevarovala tě Lizzie?"

"Znáte Elisabethino jméno?!"

"Nejen. Dala mi i telefonní číslo. Silně uvažuji o tom, že bych si nějaký telefon pořídil..."

"Co po Ath chcete?!" Ilsein hlas byl najednou pevný a rozhodný. Kašlala na nějaké lesklé safíry, kašlala na strach, kašlala na všechno. Tady byla v sázce její nejlepší kamarádka.

"Setkat se s ní, nic více."

"Proč?!"

"Protože je to, dá se říct, můj sen. Více si musíš zjistit sama. Co bych to byl za vládce zla, kdybych fungoval jako všeobecné informační okénko pro turisty?"

"Athie není ve městě."

"Není...? A kde tedy-"

"Nevím." zavrtěla hlavou. A i kdyby věděla, stejně by mu to neřekla. Nevěřila mu ani co by se za nehet vešlo.

"Ale když tady chodila do školy, musí tady sídlit její rodina. Znáš její matku?"

"Ne." Pro jednou Ilse děkovala, že je tak dobrá lhářka.

"Vážně?"

"Ne. My s Athacamithou zase tak dobré kamarádky nejsme. Navíc...myslím, že se dokonce odstěhovali." Lež jako věž, ale co...

"Zatroleně...tohle byla moje poslední stopa...ale já ji musím najít..." mumlal si Osmička pro sebe.

"A nechcete, abych jí něco vyřídila, až ji zase uvidím?"

"To by nemělo smysl. Chci ji pozdravit osobně." pronesl to tak nějak zasněně, ale vzápětí nasadil zpátky zlodušský výraz. "Ale když o ní nic nevíš, tak nemá smysl se ti svěřovat." pochybovačně zamhouřil oči. Dívce přejel mráz po zádech. Odhalil její výmysly, nebo ne?

"Asi ne." uznala diplomaticky.

Teď prokletý přesunul pozornost znovu na svého kolegu. "A mimochodem, Rine, dostal jsi mou zprávu?"

"Tu o té kočce?"

"Přesněji je to hotel ,U naštvaného kočkodlaka´ a můj vzkaz byl pozvánka. Zaplatil...zaplatím nám pokoje a plánuji tam shromáždit všechny prokleté na téhle misi. Bude to něco jako naše centrála."

"Bydlet s vámi?! Né..." zasípal válečník zoufale. "Ne, já vážně odmítám! Už jsem se domluvil s Ilse!"

"S Ilse? Tedy, tak to gratuluji! Ale jdete na to docela rychle...poznali jste se včera a už plánujete společný život..."

"Tak to není!" vykřikli Anarďan i blondýnka v naprosto stejnou chvíli, oba očividně v rozpacích.

Lenny se rozesmál. "Vás sentimentalisty jde tak snadno vyvést z míry... A jen tak mezi řečí, Rine, kde jsi vzal ten meč? Ten není tvůj, že?"

"Jak to sakra víš?!"

"Mám dojem, že jsem ti ten tvůj ráno ukradl." nadhodil fialovooký podivín, jako by to nic nebylo.

"Okamžitě mi to vrať, ty parchante!"

Černokněžník nahodil nevinný pohled a zmateně rozhodil ruce. "Takhle se mluví s nemocným člověkem? Kleptomanie je choroba, abys věděl. A taky můj koníček."

"Jsi vážně ten nejdivnější-"

"Upřednostňuji označení ,záhadný´...A mimoto, chceš vůbec ještě vůbec zpátky svou masku? Víš, že máme zakázané chodit ve světě živých nezamaskováni."

"Hele, ty teď také žádnou masku nemáš!"

"To protože je otravná. Ale alespoň jsem ji neztratil..." pronesl Osmička významně.

Rin zkřivil tvář vzteky. "Ty!" a namířil na něj ostří své zbraně.

"Ale to ne...vždyť víš, že já se nerad peru. Navíc, s mečem proti mně nemáš žádnou šanci. Kdysi jsem často cvičně bojoval se šermířem, který byl desetkrát lepší než ty a vždycky jsme skončili remízou. Znám všechny triky, které bys mohl použít. Šermuj si s tím klacíkem před nosem kohokoli jiného a ušetři se bolestivé porážky."

"Jednou tě dostanu."

"A já jednou ovládnu svět." ďábelsky se zachechtal. "Ale nyní mě omluvte, jdu páchat různá bezpráví, bavit se na účel nevinných sentimentalistů a spřádat své geniální plány, alespoň než mě chytne Dvojka..." otočil se, vyskočil na nedalekou hromadu beden a z ní nehledě na fyzikální zákony na nejbližší parapet, naposledy zamával a otevřeným oknem zmizel v budově.

"To byl ale podezřelý člověk..." okomentovala to Ilse, jakmile si byla jistá, že se Osmička ocitl z doslechu.

"Člověk ne. Je to příšera!" odsekl Rin, pořád se ještě třesoucí hněvem. Vypadá to, že Lenny v něm vyvolával vztek, aniž by musel něco zásadního říkat.

"Na mě ale působil celkem neškodně..."

"Prý neškodně...To on mi vzal jedno oko! A říká se, že když ještě vládl pekelné armádě, nechal bez milosti vyvraždit tři města! Ještě k tomu krade! A nosí divný klobouk!"

Středoškolačka neměla potuchy, cože to je ,pekelná armáda´, ale raději to ani nechtěla vědět. "Ale je na naší straně, ne?"

"Kdoví...on to mění každých pět minut." poznamenal Anarďan kysele.

"Tak půjdeme? Než nás přepadne další z tvých...kolegů. Kolik vás vůbec je?"

"Co já vím? Ale v jehlanech prima a secunda je nás dohromady deset."

"A řazeni jste podle síly?" vyptávala se Ilse, zatímco kráčeli temnými uličkami.

"Samozřejmě, že ne! To bych byl jednička! Možná..."

"A kde vlastně žijete?"

"Uh...to nevím...ale je to asi někde...já vážně nevím. Ale ve světě živých to není."

"A jak se sem tedy dostáváte?"

"Uh...raději se zeptej Osmičky..."

"A jaký je vlastně váš cíl?"

"To mi taky neřekli."

"Tak proč vůbec něco děláš, když ani nevíš proč?"

"Protože chci Osmičkův obdiv! A nejen jeho, chci, aby mě obdivovali všichni!"

"A tím si ten ,obdiv´ získáš? Když budeš plnit rozkazy jako ovce?"

"Já rozkazy jen neplním, já je plním nejlépe! Tebe jsem našel už první den mise!"

"Ale nedošlo by ti to, kdyby ti to pan Lenny neřekl."

"Detail..." mávl válečník rukou.

Najednou se dívka zastavila. "Jsme tady!"

Skvěl se před nimi šedý panelák, naprosto stejný jako ty kolem, akorát že na dveřích se lesk nápis: Kiařina zbrojnice. Slovo "zbrojnice" ale šlo těžko přečíst, protože přes něj někdo přibil prkno, na kterém bylo naškrábáno "provizorní nemocnice".

"Můj byt je ve druhém patře. Projdeme přes obchod, nevadí?"

"Proč by to vadilo?" opáčil zmateně, protože mu nedošlo, že v "Kiařině zbrojnici" pravděpodobně narazí na nějakou Kiaru, a to bylo setkání, kterému by se rozhodně raději vyhnul.

Ilse vzala za kliku, otevřela dveře a ona i pradávný Anarďan vešli dovnitř.

První, co Rin zaregistroval, byla příjemná vůně čokolády ve vzduchu. A druhé, že se asi ocitl ve válečnickém nebi.

"Meče, nože, dýky, mačety, kudly, sekery, kladiva, pistole, revolvery, kanóny, luky, kuše, kulomety, biče, samostříly, brokovnice, wala-iny, hole, kopí, bodce všeho druhu, moderní laserové pušky, šipky, praky, vzduchovky, granáty, munice...máme všechno!" ženský hlas linoucí se odněkud přesně vystihl Rinovy momentální myšlenky.

V místnosti se nenacházelo nic jiného, než zbraně. Vitríny, skříňky a držáky lemovaly stěny a ze stropu cuchaly návštěvníkům účesy zdobené meče. V rohu byla dokonce vykrojena i výloha, ale někdo ji zvenku zazdil, takže do ní šlo vidět jen zevnitř. Tlumenou atmosféru dokreslovaly tmavé závěsy složené z korálkových provázků a tmavý, bodavě působící lustr.

"Ale prodáváme pouze do sbírek a pro sebeobranu, jinak nezáleží na tom, kolik byste chtěli zaplatit." a s těmito slovy se zpoza jednoho ze závěsů vynořila majitelka toho hlasu. "Jé, to jsi ty, Ilse! Vítej doma!"

"Ahoj, teto!" oplatila pozdrav středoškolačka a široce se usmála.

Teď už v to šestý z prokletých věděl jistě. "Teta" rozhodně neměla s tou legendární mírovládkyní nic společného. Vypadala...klidně. Rozhodně z ní nešla hrůza. A její aura se také nezdála kdoví jak silná. Rovné tmavě zelené vlasy jí sahaly k ramenům a na sobě měla kalhoty a světle modrý rolák. Nebyla tak klasicky dokonalým způsobem nádherná, ale čišelo z ní něco důstojného, něco vznešeného, ale na druhou stranu také jistá roztomilost, což z ní činilo celkem nezpochybnitelnou krásku.

"A ty jsi kdo?" tázala se a zaostřila na černovlasého bojovníka. "Ilsein kamarád?"

"Ne! V žádném případě! Jsem...uh...Rin."

"Aha. Já Kiara, majitelka tohoto obchodu a zřizovatelka ošetřovny."

Nedůvěřivě si poměřovali navzájem jeden druhého, ale v té chvíli zasáhl vlastník bytu nad obchodem: "Teto, on je cizinec z východu a ta dlouhá cesta ho trochu zmátla. Nemá domov, mohl by zůstat pár dní u mě nahoře? Spal by na gauči."

"Je to slušný člověk?"

"Přestaňte se o mně bavit, jako bych tu nebyl!"

"Tak dobře. Ilse, můžeš prosím zajít uvařit pro našeho hosta čaj? Nebo mu rovnou přines kapku životní energie."

"Samozřejmě!" přikývla dívka a kráčela k jednomu ze závěsů. Válečník ji chtěl následovat, ale zelenovlasá žena mu pohotově položila ruku na rameno.

"Ty ne, ty tam nesmíš. Je tam ošetřovna, leží tam nemocní, mohl by ses nakazit." zavrtěla hlavou.

Blondýnka mezitím zmizela v jiné místnosti.

"Tak. A teď mi na rovinu řekneš, proč skrýváš svou auru!" vybafla "teta Kiara" na zaskočeného Rina.

"Já...nic neskrývám..."

"Nic z tebe necítím! Aura je něco, co má každá živá i neživá duše. Nemůžeš ji nemít!"

"Tak se mýlíte!"

"To sotva. Co jsi zač?!"

"To tě nemusí zajímat, smrtelnice blbá."

"Pokud Ilse jen klidně zkřivíš vlásek, tak-" Protože se dívka vracela s hrnkem v ruce, musela majitelka obchodu ztichnout.

Tak co? Co jako?! Uděláš mi přednášku o aurách? Nemáš mi co vyhrožovat, jsi tak slabá! Můžu tě zabít jediným pohybem! Vedeš sice dost drsný obchod, ale vsadím se, že sama meč ani neuzvedneš!

"Co se stalo? Vypadáte naštvaně. Oba."

"Nic se nestalo. A ty, Rine, mohla bych se podívat na tvůj meč?"

"Proč?"

"Proto." zavrčela a pohled v jejích černých očích byl tak vražedný, že Anarďan raději tasil a zbraň jí bez námitek podal.

"Děkuji. Ocel s výraznou příměsí, stáří asi pět let, ukováno v Neonii, podle stylu soudě."

Válečník si vzpomněl, že mu Osmička jeho zbraň nevrátil, takže ta žena právě analyzovala nějaký zavšivený mečík, který našel ležet u popelnice v zákoutích Dainginu.

Kiara pokračovala: "Nechám si ho u sebe do zítřka a vyleštím. Nevadí?"

"Jak chceš." odsekl.

"Pojď..." Ilse s poněkud naštvaným výrazem odložila hrnek na zem, namísto toho popadla černovláska za loket a táhla ho přes další závěs po schodech nahoru. "A chovej se slušně, paní Kiara je laskavý člověk, který mě defacto vychoval, a moc uznávaná léčitelka!"

"To tak, ta ženská je blázen!"

Za to si vysloužil další vražedný pohled.

Zelenovláska je podezřívavě pozorovala, dokud se jí neztratili z dohledu. Potom zkřivila tvář směsicí strachu se vztekem, a meč, který držela v ruce, přelomila vejpůl.

Mezitím

Neirenovo svědomí těžko každým krokem. Ale on za to přece nemohl. To teta Kiara se dá prostě příliš snadno obelstít a utéct z její ošetřovny se prostě příliš nabízí.

Plížil se opatrně podél zdí mrakodrapů a zpozorněl, kdykoli se ozvala sebemenší šelest. Nestál o to, aby ho znova chytil ten divný kloboučník a ještě méně by si přál nechat se polapit naštvanou tetou.

Sem tam se zastavil, protože musel přemáhat prudké záchvaty kašle, ale jinak si připadal docela zdravý. Rozhodně mu nepřipadalo, že je stejně jako asi čtvrtina obyvatel této části Dainginu nakažený. Nakažený čím? To nevěděl, ale co hůře- ani vědci o tom neměli ponětí, takže na to přirozeně zatím nedokázali vynalézt lék. V televizi tomu říkali "syndrom ZZCH- Záhadné Západní Chřipky". Holt, každá hrůza potřebuje ještě hrůznější zkratku, kterou by mohli lidé v křečích pokřikovat na ulici.

Nicméně, tahle "chřipka" se zjevila z ničeho nic. Ze dne na den, najednou se virus rozšířil éterem a způsobil horečku, slabost, kašel a nakonec smrt tisícům lidí. Nikdo nevěděl, co to způsobilo. Nikdo, kromě Neirena.

Veřejnost se domnívá, že se jedná o chemický útok. Vyšetřují se laboratoře a hledá se, který zrůdný vědec to mohl být. Ale on věděl, že ho nedopadnou. Ačkoli si ještě neuměl dost živě představit, jak by se to vlastně dalo provést, kdo by to technicky zvládl, rozšířit smrtící virus do čtvrti jednoho města, tam a jen tam. Mimo východní Daingin se opravdu nikdo nenakazil, a to ani ti, kteří přicházeli do styku s nemocnými z epicentra. Bylo to zvěrstvo, ale rozhodně i dílo někoho schopného.

On sice znal jednoho člověka "z branže"... ale nevěděl, jestli by jeho kamarádka něco takového dokázala. Ne, opravil se, Athacamitha by to hlavně nikdy neudělala! Ale mohla by třeba pomoct s objevováním protilátky...kdyby tady byla. Jenže zmizela. A kam, to neřekla ani jemu.

Tak či tak, on se přece nemusel pídit po viníkovi. On ho viděl. On s ním mluvil. A bude to taky on, kdo toho parchanta předvede před spravedlnost, nebo rovnou zabije.

Nicméně, ještě nebyl připravený se s ním střetnout. Uvědomoval si, že by ho neporazil. Navíc musí myslet i na tu jeho neprůstřelnou strážkyni, kterou kulky nedokážou ani zpomalit. Ne, přes pistoli cesta nevede. Ta možná platí v nějaké potyčce mezi četnými dainginskými gangy, ale ne tady.

Tady se bude muset spolehnout jen na svůj mozek. To sice znělo moc hezky, ale protože si nebyl jistý, jestli to bude stačit, rozhodl se kapku spoléhat i na cizí mozky. V té chvíli se řádně psychicky připravil, pohlédl na dveře paneláku, před kterými stál, vzal za kliku a vešel dovnitř.

Hnusné krychle IV.

2. března 2015 v 21:44 | Kate Černobílá |  Hnusné krychle
Ačkoli ještě neuběhl další rok, mám tady novou kapitolu Krychlí. Přísahám, kdo si Nilia oblíbil v minulých kapitolách, tady ho určitě začne nenávidět. Když si po sobě pročítám první, druhou a polovinu třetí kapitoly, působí to, jako že má chudák pěkně rozdvojenou osobnost :) Ale nebojte, jeho chování bude vysvětleno později (a ty první dvě a půl kapitoly někdy přepíšu). Mimochodem, konečně se na scéně objevuje kromě hlavního hrdiny také hlavní hrdinka, což je po čtyřech kapitolách opravdu načase :) No, doufám, že se vám kapitolka bude líbit!

Kapitola IV.- Laskavý svět svobody a míru

Když jsem přišel k vědomí, připadal jsem si jako blbec. Padesát stop? Myslím, že doopravdy to nemohla být ani polovina, ale to se člověku lehce splete, že?

Druhá věc, co jsem si uvědomil, byla, že jsem sice idiot, ale...patrně ten nejšťastnější idiot ve vesmíru! Ležel jsem sice na betonu, ale...jen pár desítek stop ode mě byla tráva! Tráva! Já to dokázal! Jsem venku! Nemůžu tomu uvěřit..

Dokonce jsem se přistihl, jak se usmívám. Teda...netušil jsem, že to ještě dokážu...

A třetí věc, kterou vylovil můj mozek ze smetiště mého podvědomí bylo, že opravdu není nic bezpečnějšího, než rozvalovat se před branami území, ze kterého jsem tak pracně utíkal a gratulovat si mezitím sám sobě k úspěchu. Vypadá to, že budu muset otestovat, jak se po tom pádu daří mým nohám a pokračovat v útěku.

Pomalu jsem vstal. Výborně. Vypadá to, že všechny mé zlomeniny už se stačily zahojit. Už zbývaly jen malé škrábance, jenže ty jsem nevnímal. Pocit štěstí mi pomalu požíral jednu mozkovou buňku za druhou, ale já se cítil skvěle. Konečně...dýchám čerstvý vzduch...a dnes, dnes uvidím opravdový svět! No, vím, že to nezní jako nějaká obrovská ambice, ale člověk by se měl těšit z maličkostí.

A s těmihle pocity...oprava, s tohle koncentrovanou naivitou jsem se zahleděl do dáli. Nevidím žádné stromy, řeky, kopce, hory a další ty zajímavé věci, co bývají v přírodě, ale to nevadí. Za to se tady nachází spousta komínů- a to může znamenat jediné! Města! Já spatřím opravdové město! Nemohl jsem tomu uvěřit.

A kam půjdu první? Vždyť na mě čeká celý svět! Tak tohle je ta svoboda? Nemyslím to sarkasticky, opravdu. Neuskutečně si užívám ten fakt, že můžu dýchat jaký smog...tedy, jaký vzduch chci!

Vykročil jsem, sám nevím kam, ale hlavně ve směru od Hnusných krychlí pryč. Líbil se mi pohled na ně, jak se vzdalují. Myslím, že to se dříve spustí z nebes déšť kachen, než se mi začne po těch přenádherných hroudách bakalu stýskat.

Pohled vypravěč

"No tak, Starlandie je moc hezká země. Mají dvaadvacet královských hradů! Vy jakožto císařovna budete moct skoro dva roky bydlet každý měsíc někde jinde! No není to paráda?" trylkovala služka.

Oslovená otráveně přivřela oči. "Už toho nechte. Vždyť já souhlasím."

"Ano, ale tváříte se, jako byste měla umřít."

"Je na tom něco divného, že prostě nemám ráda smog a politiky, kterým přemíra škodlivin v ovzduší poškodila mozky?"

Tohle ani pozitivně myslící služebná vyvrátit nemohla. "Mohla jste dopadnout i hůře." poznamenala nakonec jen.

"To je pravda. Mohla být válka."

"Přesně tak, milostslečno! Vaše oběť zachrání spousty lidí."

"V to doufám." povzdechla si mladá šlechtična. "A nyní musím jít za rodiči. Chtějí mi to asi oznámit oficiálně."

Ovšem když došla do haly, kde byla zavolána, po jejích rodičích nebylo ani stopy. Místo toho spatřila samotnou královnu. Urychleně poklekla a připravila se na nejhorší.

"Vstaň." oslovila ji vznešená světlovlasá žena s jiskřivou korunou na hlavě.

"Kde jsou-"

"U téhle rozmluvy nebudou potřeba. Rozhodla jsem se udělit audienci jen tobě."

Dívka skonila hlavu, aby nebyl vidět její kyselý výraz. "Toho si cením."

"No tak, holčičko, obě víme, že si toho neceníš ani náhodou."

"Nejsem vás hodna." pozvedla zrak a zabořila do své vládkyně upřený pohled.

"Tvá horká hlava spíše puká vzteky, že?"

"Kdyby vás někdo prodal nepřátelům jako záruku míru, také byste chvíli nedokázala být milá."

"Chápu, že se zlobíš. Ale jistě si uvědomuješ-"

"Ano. Proto s tím souhlasím. Zachráním nás všechny před válkou. Jinak bych vám na to kašlala z vysoka."

"Máš nevymáchaný jazyk, tomu tě ve Starlandii odnaučí. I ten luk budeš muset odložit. A začneš tam nosit pořádné šaty. A budeš vysekávat pukrlata, ne klečet. A-"

"Promiňte, že vás přerušuji, ale když mám tolik zlozvyků, nebyla by lepší vaše vznešená Arlennie?"

Královna se ušklíbla. "Má vlastní dcera? Nech mě, abych se zasmála! Už od malička byla vychovávána k vládnutí, stane se příští důstojnou vůdkyní našeho lidu, nemůžeme ji obětovat! Ne, ne, ty sice nejsi tak urozená, ale pocházíš přesto z celkem dobrého šlechtického rodu, a když jsem Starlandianům řekla, že jsi krásná a budeš dělat, co ti řeknou, stačilo jim to."

"To jste ale lhala."

"No tak, holčičko, trošku si věř. Kdyby ses pořádně učesala, hezky se oblékla a půvabně se usmála, jsi nádhernější než luční kvítí."

"O tom jsem nemluvila! Myslela jsem tu část s tím, že je budu poslouchat."

"Budeš, pokud chceš zůstat naživu." mávla královna rukou. "Ale to o tvém vzhledu jsem myslela vážně. Hlavně to oblékání. Kdyby sis místo košile a kalhot vzala na sebe nějaké překrásné šaty-"

"Vím, které myslíte, ale...zkusila jste si už někdy šplhat po stromech v krinolíně?"

"S tím samozřejmě přestaneš. Žádné výpravy do...no, kam to vlastně pořád mizíš, už nebudou. Zavolala jsem tě sem, abych se ujistila, že víš, jaké to bude, být starlandijskou císařovnou."

"Lady Cassandriara taky ne-"

"Ale ona je opravdová panovnice, holčičko. Ty budeš jen loutka, tak zněla dohoda. Oni nepotřebují další schopnou političku. Těch tam mají dost."

"Tak co budu mít na práci?"

"Hezky se strojit, půvabně a křehce se chovat, dělat vkusnou dekoraci na veřejných slavnostech, přiblble se usmívat a pokud možno dát dynastii Starových další pokračovatele."

"To zní vážně zábavně." ucedila dívka jedovatě.

"Buď to a nebo válka. Vyber si, holčičko."

"Já vím. Třeba se odtamtud bude dát utéct..."

"Na to ani nemysli. Lady Cassandriara, pitomec Aaron i princ Jack by byli velmi zklamaní a pravděpodobně by sem do několika hodin vyslali vojsko."

"Ten ,princ Jack´ je ten budoucí císař, za kterého se mám vdát?"

"Ano. Ale ještě se neví, jestli z něj bude císař. Jen to předpokládáme, proto o tobě mluvíme jako o budoucí císařovně."

"Co ve vás vzbuzuje ty pochybnosti?" zeptala se mladičká šlechtična, odhodlaná ve své zoufalé situaci alespoň vytěžit co nejvíce informací.

"Starovi mají...problém. Jack je prvorozený, ale má bratra, který by se mohl pokusit uchvátit trůn. Je to naprostý budižkničemu, obyčejný a neustále si na něco stěžující, zkrátka neužitečný pisálek."

"Aha. Černá ovce černokněžnické rodiny, musí to mít těžké."

"Nech si ty soucitné zdvořilostní fráze. Je jasné, že teď myslíš hlavně na svůj osud."

"A divíte se mi? Tak dekorace...budu povinna nosit přes sebe přehozený ubrus?"

"Štiplavé vtípky ti nepomůžou. Smiř se s tím."

"Rozumím!" zasalutovala dcera hraběte a ještě jednou se uklonila. "A nyní, pokud to vašemu veličenstvu nevadí, bych se poroučela a šla marnit svůj krátký život někde, kde doopravdy být chci." Nenechala vládkyni prostor k odpovědi, otočila se a kráčela, ne-li přímo klusala, pryč z místnosti.

Jakmile se za ní zavřely těžké dveře, opřela se zády o stěnu a do očí jí vhrkly slzy.

Pohled Nilius

Slavnostní nálada se mě držela jako klíště a docela ztěžovala mým asi třem mozkovým buňkám, které se jí ještě nepodařilo zavraždit, práci. Skoro jsem si pomyslel, že už je na čase, aby odněkud vyskočila nějaká příjemná malá odpolední katastrofa...

Dávej pozor na to, co si přeješ, idiote.

Už můj příchod do města proběhl fantasticky. Zaprvé, nejsem si moc jist, jestli se mi vůbec podařilo vlézt na správné místo. V knihách, které jsem četl, byla lidská osídlení popisována jako živý komplet- spousta míst sloužících k nejrůznějším účelům, rozmanití občané všude, kam se podíváte, tak dechberoucně neladící architektura, že ji ani popsat nejde, zmatek, chaos a přitom řád, tolik zvuků, tolik vůní, tolik barev... Tak potom jestli je tohle pravé "město", pak já jsem istanský bůh čokolády.

Ale i tak se mě ta mrška naděje prostě odmítala pustit. Upřímně? V té minutě mi nezáleželo na tom, že se vlastně nacházím v lese krychlí, že všechny domy jsou odhadem bakalové a natřené každý na naprosto totožnou ušmudlanou béžovou barvu a že všichni ti přibližně tři lidé, co tady na ulici vidím, mě vřele ignorují.

Napadlo mě, že se mě možná bojí, protože mám pořád u sebe tu ukradenou pistoli a získaný rezivý kus šrotu...tedy dýku. A tak jsem schoval zbraně, pokusil se tvářit neozbrojeně a rozhodl se vytipovat si oběť, kterou oslovím.

Naštěstí pro mě kolem zrovna někdo procházel, obyčejně a civilně působící muž středního věku.

"Dobrý den!" zavolal jsem na něj přátelsky. Doopravdy přátelsky, přísahám. Bez žádné výhružnosti, jízlivosti, zloby nebo něčeho podobného.

A on mi to přesto oplatil milým pohledem, jakoby viděl žonglujícího hada a zavrčel: "S žebráky nemluvím."

Dámy a pánové, tohle byl prosím můj slavnostní první pokus o navázání komunikace s lidskou bytostí. No, zkusme to dál. Přece se nikdy nemůžu ztrapnit dost a nabažit se toho skvělého pocitu kusu hadru, ne?

"Mohl bych s vámi, prosím, na chvíli mluvit?" pronesl jsem se vší svou diplomacií, ale oslovený postarší pravděpodobně manželský pár si jen docela synchronizovaně pohrdavě odfrkl a zrychlili krok.

Teda, tady jsou lidé přátelští...myslím, že jsem jednou potkal koště, které bylo vřelejší. Ale na mou "rodinu" nemají.

"Smím vás poprosit, jestli byste mi neřekli alespoň, ve kterém městě se to nacházíme?" zkusil jsem to potřetí, tentokrát šla kolem nějaká žena a vedla za ruku malou asi šestiletou holčičku.

Překvapivě to bylo to dítě, kdo mi odpověděl. "V Cariu!" a zazubila se. Vida, Cario...o tomhle městě jsem slyšel. Je blízko hranic s Neviditelným královstvím.

Už jsem se nadechoval, abych poděkoval, ale její matka mě s reakcí předběhla. "Na ulici se chodí, nemluví! A už vůbec ne s podivnými cizími lidmi!" okřikla ji a táhla jí pryč, přičemž mi nezapomněla věnovat zlobný pohled.

No, každý má nějaký dar. Někdo je sportovec, někdo umělec, někdo umí slovy zmámit davy a já, já mám očividně unikátní nadání probouzet v lidech jejich povýšenější, protivnější a chladnější stránku. V nebeské loterii jsem nejspíše vyhrál.

Procházel jsem se dál, kochající se tím nekonečným horizontem, modrým nebem a prostorem kolem sebe. I v tomhle městě musí být taková neuvěřitelná svoboda! Nikdo tady nemá životní prostor omezený na jednu zaprášenou komnatu a pár chodeb, všichni mohou jít ven, kdy se jim zachce a potom se zase libovolně vrátit... Tenhle svět není o moc vlídnější a laskavější než ten můj, ale líbí se mi více. Je zde více míst, kam se schovat.

"Odpusťte mi...prosím..." To kňourání nešlo přeslechnout. Čišelo z toho zoufalství a strach. A já, když jsem to uslyšel, necítil žádnou morální pohnutku běžet tomu člověku na pomoc. Ani smutek. Ani zlost. Ani sdílený děs. Ani opovržení nad brutalitou toho, co se tomu chudákovi zjevně právě děje. Prostě to se mnou nedělalo nic.

Takže když jsem pospíchal za směrem zvuku alespoň zjistit více o situaci, nebylo to ze soucitu. Má racionální stránka prostě vznesla námitku, že lidé si pomáhají a pokud chci lidskost získat, někde začít prostě musím. Hrdinové a hrdinky mých oblíbených knih by toho ubožáka určitě zachránili, tak proč se neřídit jejich dobrým příkladem? Z hloubi duše jsem cítil, že je mi to docela jedno, ať si toho chudáka klidně ubijí k smrti, vždyť mě se to netýká, ale...

Zabočil jsem do nejméně tří temných uliček, následující jen svůj sluch (spíše svou naivitu) a protože neznámý naštěstí kvílel docela vytrvale, takže ne bez úspěchu. Nakonec jsem spatřil jednoho mladíka ležícího na zemi, rukama si bránícího obličej a tři uniformované muže, kteří stáli v kolečku nad ním a patrně se ho nechystali pozvat do hospody na skleničku.

Upřímně, míchat se do toho se mi chtělo asi tak, jako leštit Jackovu sbírku dikobrazů, ale lidská povinnost je prostě povinnost.

Pozvedl jsem ruku na pozdrav. "Zdravím, pánové! Jak je vidno, opravdu česně ctíte mír, pořádek a odmítáte kruté násilí, tak to má být!"

"A ty máš být kdo?"

Ten, kdo se chystá být za svou blbost pravděpodobně zbit do bezvědomí, děkuji za optání.

"Civilista, a vy?"

"Nevidíš?" hrdě poklepal na znak na své uniformě. Upřímně jsem neměl ponětí, co to má znázorňovat, ale to byla asi chyba...

"Nechte toho chlapce už být, odpusťte mu." nařídil jsem jim místo odpovědi. Ups, jednám s nimi jako se sluhy v Hnusných krychlích, to musí přestat!

"Kdo jsi, že nám rozkazuješ?"

Ále, jen takový obyčejný princ... "Jeho strýček," zatímco byli ohromeni pitomostí mé odpovědi, došel jsem k tomu šikanovanému klukovi a zvedl ho za límec na nohy. ",dávno jsme se neviděli... včera jsem se vrátil z Ryolie.... takže teď si chci se svým synovcem pohovořit o samotě!" a s touhle rozpačitou výmluvou jsem ho táhl pryč.

Trvalo mu ještě asi dvě uličky, než se přestal třást. Usoudil jsem, že už je docela bezpečné ho pustit.

"K-kdo jste, pane?" vykoktal. Měl delší světlé vlasy, strachy vytřeštěné modré oči a kšiltovku křivě nasazenou na hlavě. Něco na něm ve mně vyvolávalo ochranitelské reflexy, ale to bylo tím, že mi něčím velmi připomínal Jacka.

"Vyslanec těch nejstudenějších pekel." odsekl jsem. Když už tak moc vypadá jako můj bráška, tak se tak k němu budu i chovat.

"Já jsem Felix, těší mě..." Buďto tahle osoba absolutně nevnímá ironii, nebo je ještě sarkastičtější než já. Sázím ale na tu první možnost.

"Tak povídej, proč z tebe chtěli tví kamarádi udělat rohožku před dveře?"

"Mí kamarádi to nejsou!" bránil se. Rozhodně první možnost.

"Toho bych si nevšiml. Tak proč? Provedl jsi něco?" To bych neřekl. Nejen, že dle vzhledu soudě musí být snad ještě mladší než já, ale působí asi tak nebezpečně, jako spící kotě.

"Ne...já...já...neřeknu vám to, taky byste mě začal bít!"

"Vypadá to, že tvé jasnovidecké schopnosti mají zrovna technickou poruchu. Přísahám, že ti nezkřivím ani vlásek." Nemohl bych. Jacka bych také nepraštil.

"Chci vám moc poděkovat za záchranu..."

"To je od tebe hezké, ale já chci spíše odpověď."

"Už se mnou nebudete mluvit, až vám to řeknu." namítl odmítavě.

"Mluv už konečně."

"Dobře. Já...já...já..." ztišil hlas a znovu se roztřásl. "...jsem kočk-koč..." nedokázal to doříct. Zavřel oči a o vteřinu později ho obalilo měkké světlo, v další setině zmizel a na jeho místě stála mourovatá kočka.

"Kočkodlak. No a?" To je důvod někoho mlátit?

"Vy se nezlobíte?" zeptal se zaraženě, pořád ve své kočičí podobě. Pohled na mluvící kočku sice nebyl sice pro mě zrovna denním chlebem, ale můžu to považovat za to nejvíce uklidňující, co jsem dneska viděl.

"Měl bych? Naopak, docela ti závidím. Protáhneš se všemi malými prostory, hovoříš jak lidskou, tak kočičí řečí...máš úžasné výhody."

"A-ale...kočkodlaci jsou špinavá zvířata, která kradou, ničí a tak podobně..."

"Kdo to říká?"

"Manifest. A to, co jsem udělal bylo...bylo..." Už se sice trochu zklidnil, ale pořád hleděl vystrašeně, jakoby se právě chystal přiznat k masové vraždě. "...potuloval jsem se mimo naše ghetto!" zadrmolil rychle.

"A na tom je něco špatně?"

"No...to přece Manifest zakazuje..."

"Ale stejně, to je přece diskriminace a tamto byla jasná šikana. Měli bychom jít za policií." Sice jsem se nikdy v praxi ještě s "policií" nesetkal, ale četl jsem, že to jsou ochránci práva a pořádku, takže jsem se cítil moudře už jen proto, že jsem to vyslovil.

Kočičí oči na mě zoufale hleděly. "Oni byli policie."

"Cože?!"

"Viděl jste jejich uniformy, ne? Přesněji byli z Vládních Obranných Složek Armády, to jsou agenti, kteří mají dohlížet na dodržování Manifestu. Jinou policii nemáme."

"To napřed spadne obloha, než mi konečně vysvětlíš, co je to ten ,Manifest´?"

"Vy to nevíte? Jste z ciziny?" Zněl tak překvapeně, jako bych se mu přiznával k mimozemskému původu.

Z ciziny? Ne. Z klece. "Prostě mluv."

"To je přece soubor svatých nařízení, zákonů a doporučení, kterými se musí řídit každý dobrý člověk ve Starlandii! Chrání nás a navádí na správnou cestu! No, ale v našich ghettech se moc nedodržují, to je pravda..."

Navádějí na správnou cestu? Pokud něco, co káže "praktikujte násilí na kočkodlacích", ukazuje lidem pravý vzor, pak je Cassandriara vynálezkyní dobrotivosti. Možná je to pravda...a možná nás všechny rostliny odposlouchávají, je to možné...

"Kde si to můžu přečíst?"

"Uh...všude..."

"Tak mě tam doveď."

"Nechci se tam vrátit!"

"Škoda...takže si přece jen budu muset ověřit, jestli to ,všude´ zahrnuje i tvé vnitřnosti." Tasil jsem zbraň a zamířil na něj.

"Prosím, né..."

"Takže raději půjdeme?"

"Ale oni mi zase budou ubližovat..."

"Když se právě koukáš přímo do hlavně mé pistole, co bys hádal- jsem ozbrojený, nebo nejsem? Tím chci říct, že pokud se dostaneme do problémů...dokážu tě ochránit."

"Tak dobře..." proměnil se do lidské podoby a svěsil ramena. "Pojďte za mnou."

"A mimochodem, pane..." zeptal se Felix po chvíli a hrozně se u toho třásl. "...vy jste...vy jste...nějaký gangster?"

"Ani ne."

Bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce.

"Jsem něco mnohem horšího." dodal jsem zlomyslně.

Zmateně zamrkal a přikývl. "Působíte...drsně."

"A to jsem jen hledač věčného dobra a pravých životních hodnot."

"Děsíte mě...ale...ale..." rozzářily se mu oči. "...jste úžasný! Kdybych byl jako vy, nikdo by si na mě nedovoloval!"

To je jednoduché. Vzdej se lidskosti, místo ní naber cynismus, sarkasmus, flegmacii, výbušnost a další ctnosti, a tadá, staneš se mnou. Ale nahlas ti to neřeknu, ještě bys to vzal vážně.

Místo toho jsem se rozhodl pro mnohem smysluplnější a inteligentnější odpověď: "Uhm...děkuji..."

"Nemáte zač, pane! Mimochodem, jak se jmenujete?"

"Nilius." Ach, škoda! V té chvíli mě napadalo tolik skvělých falešných jmen, ale nějak není počasí na to, je použít. Aneb, jsem úplný idiot. Proč mě nenapadlo napřed přemýšlet, než jsem promluvil?!

"A odkud jste, pane Nilie?"

"Odnikud."

"To je super! Zní to drsně!"

"Možná. Jak myslíš. A kde je tedy ten papír zla?"

"Co?"

"To, co vás všechny terorizuje. Chci si to přečíst, aby mě to mohlo terorizovat taky. Ten váš Manifest."

"Je to papír dobra!"

"Dobro a zlo neexistuje. Jsou to jen slova, aby se mohlo lépe škatulkovat, vymýšlet různorodější předsudky, omlouvat pokrytectví a tak dále."

"Ale ne, to je tam napsáno! Jako že je to ,Papír dobra´."

"To zní elegantně a jednoduše ohromně. Zajímalo by mě, který idiot to napsal."

"Podívejte, tamhle to je!"

Došli jsme k něčemu, co se tvářilo jako obchod. A na stěně té budovy visel rozhrnutý svitek, psaný slavnostním inkoustem.
Manifest zákonů, doporučení a nařízení starlandijskému lidu

Zákoník základních práv a svobod občana

1. Každý člověk má možnost koupit si rovné možnosti a příležitosti

2. Každý má právo na lidské zacházení a spravedlivé jednání, není-li to ovšem proticísařsky myslící živel

3. Každý občan naší říše má naprosté právo nás následovat

Zákoník myšlení

1. Studie našich vědců prokázaly, že největší poškození mozku způsobuje přemýšlení. Tytéž studie potvrdily, že hloubání nad věcmi způsobuje rýmu, kašel, vyrážky, mor a demenci. Proto, jen z čisté lásky k vám a obav o vaše zdraví, přílišné přemýšlení zakazujeme. Také vám důrazně doporučujeme- raději nemyslete vůbec.

Dále jsem to nedočetl, to mi bohatě stačí. Mé srdce sice puká bolestí nad tím, že se nedozvím, s jakou frekvencí musím dýchat, ale... Navíc mám pocit, že jsem něco podobného už někdy viděl. Respektive, že mi někdo něco podobného už vtloukal do hlavy. Á, samozřejmě, stará zlatá Císařská pravidla. Výborně, tady tahle jejich verze je zjevně delší, což je skvělé, protože se tím pádem dá snadněji porušovat.

"To psala císařovna Cassandriara?" zeptal jsem se. Opravdu to tak zní.

"Ne, proč? To vydali naši ochránci."

Pozvedl jsem obočí. "Ochránci? Když máte ochránce, kteří vám rozkazují a mlátí vás, pak jistě máte i jídlo, které se vás pokouší sníst. Žijete v zajímavém světě..."

"Uh...žádné takové jídlo jsem ještě neviděl... A ti naši ,ochránci´, jsou PVŠRS, vedou nás..."

Že bych vlezl do hnízda nějaké sekty? Celé Starlandii přece vládnou mí rodiče. Ale na druhou stranu, přece vím, co ta zkratka znamená. Je to Představitelstvo Vlivných Šlechtických Rodin Starlandie, otcův a matčin osobní sbor patolízalů... Zkrátka to nezní moc jako práce nějaké sekty. Taková smečka penězi rachotících ubožáčků a podlézavek sice musí lákat spoustu fanatických náboženských uctívačů, ale...

"A ty tomu věříš? Že tě ,chrání a vedou´?"

"No, je to tady napsané..."

"A neříkal jsi před chvílí, že v tom vašem ghettu na tenhle bezcenný list papíru kašlete?"

"Ano, ale teď přece v ghettu nejsem...až se tam večer vrátím, tak Manifest poslouchat nebudu, ale teď přece musím, ne?"

Ten hoch je snad zhypnotizovaný. "Překvapuje mě, že si necháváte poroučet od papíru. Každý se zdravým rozumem přece musel prohlédnout, že ta pravidla jsou pitomější než pitomost sama."

"Ale nikdo nechce být zavražděný vosami..."

"A ty vosy mají být zase co?" Už jen čekám, kdy se objeví nějaké zlovolné včelstvo.

"Ne vosy, ale VOSA-y. Vládní Obranná Složka Armády. Chápete?"

"A tihle dobročinní lidé jsou-"

"-tady!" vyjekl kočkodlak najednou a ukazoval někam za mě. Prudce jsem se otočil. Byli to ti tři, kterým jsem sebral jejich kořist přímo před nosem.

"Felixi...zmiz." zašeptal jsem.

"Cože?"

"Zmiz. Přestaň mě to nutit mě opakovat. Budu v pořádku. Běž domů."

"Ale-"

"Obdivuješ mě, ne? Tak poslechni můj rozkaz!"

Jen přikývl a hnal se pryč. Výborně. Čas krocení bodavého hmyzu nadešel!

Bohužel, ačkoli jsem si myslel, že lépe už být nemůže, najednou šly věci do háje ještě víc. "Modré vlasy, zelené oči, černé oblečení...že jsme vás nepoznali dříve, vaše jasnosti!" pronesl jeden z vos nadšeně. Jak velkou odměnu jim asi otec slíbil?

"Asi si mě s někým pletete, pánové..." odvětil jsem s tou nejprvotřídnější napodobeninou nevinného úsměvu, která byla na skladě. Nemůžu je zabít tady ve městě, ne před tolika svědky...

"Vaši rodiče už čekají. Máme vás vzít domů, pokud se nebudete vzpírat." promluvil jiný, uctivějším podtónem.

"Ach, prohlédli jste mě! Můj život je v troskách...se slzami v očích hroutím se na zem! Já ubohý poutník, moc mladý pro smrt! Mé srdce hoří záští a puká na kousky, ale i přesto...odpor klást hodlám."

"Pak ale máme přikázáno přinést vaši hlavu. Chápete? Jenom hlavu."

"A mohu, šlechetní páni, monumentální strážci zákona, mít pár posledních slov?"

"No...proč ne..." souhlasil jejich mluvčí rozpačitě. Vidím mu na očích, že nechce žádné zbytečné násilí. Je to dobrý člověk. Á, teď jsme se asi dostali do části, kdy bych měl mít výčitky svědomí, že?

"No...chtěl bych jen říct, že..." opatrně jsem couval krok po krůčku dozadu. "...že...chyťte si mě, jestli to dokážete!" A v tom momentě jsem se dal na útěk.

Všiml jsem si lesa poblíž a má věrná laserová pistole mě pod pláštěm hřála. A když tyhle dvě věci spojím dohromady... Ouha, tak tohle tedy na titul "dobrý skutek roku" aspirovat asi nebude...ale nejlepší na tom je to, že je mi to jedno.

"Za ním!" křikli a vyběhli také. Asi se jim porouchaly přístroje na čtení myšlenek...

Musím říct, že dnes už mám na svůj vkus uběhnuto více, než jsem plánoval naběhat za celý život. Myšleno zcela vážně- pokud po mě dneska bude prozřetelnost ještě jednou chtít, abych klidně jen přidal do kroku, raději umřu.

Konečně les. Tak a teď tu hloupou honičku jednou pro vždy ukončím!

Když v tom mi osud zase podal pomocnou ruku. "Stát! Ani hnout!" ozvalo se odněkud z korun stromů a ať to byl, kdo to byl, mé plány jsou teď k ničemu. Ahoj, svědku (nebo podle hlasu spíše svědkyně)! Tak alespoň seskoč dolů, ať tě můžu zastřelit také...

"Kdo je tam?!" vykřikl vosa.

"Díky, že ses zeptal, pitomý člověče! Tady je strašlivý bandita Prokletý Nik a jeho lidožravá tlupa!"

Nemyslí snad toho Prokletého Nika, hrdinu "pohádek", které byly vymyšleny za účelem vyděsit děti k smrti?

"A co po nás chcete?!"

"Já chci vaše bohatství a mí lidé si vezmou ten zbytek!"

"A kolik vás tam je?"

"Dvě stě! Nejméně! Nevím to přesně, protože se k nám pořád přidávají nové a nové zombie a já už je přestal počítat!"

"Zombie..." otřásl se kolega upovídané vosy.

"Určitě si vymýšlí!" okřikl ho ten první a znovu zaklonil hlavu. "A proč máš tak vysoký hlas, Niku?"

"Sklapni! Každý je nějaký! Já se ti taky nevysmívám, protože jsi idiot!"

To už panu policistovi začínal rozmilý bandita očividně lézt krkem. "Mluvíš s-"

"Já vím! A ty mluvíš s pravým Prokletým Nikem, tím, co porazil starlandijskou armádu! S tím, kdo zahnal stromy na útěk! S tím, kdo vede stovky nemrtvých!"

"A co takový legendární zločinec pohledává-"

"Prokletý Nik nenávidí vosy, Manifest a vaše uniformy! Běžte pryč! Nepřibližujte se k Arsterazii!" Arsterazie je název pro Neviditelné království, který používají jen tamější obyvatelé.

"My se nedáme zastrašit..." hlas se mu zmateně vytrácel do prázdna, když v polovině věty zjistil, že jeho dva kumpáni už dávno vzali nohy na ramena.

"Jen počkejte, až vás chytím, srabi!" A s těmito památnými slovy pádil za nimi. Netušil, že zbabělost jeho podřízených ho zachránila před dírou, kterou se mu má laserová pistole chystala vypálit doprostřed čela.

A i přes trošku unáhlený odchod policejních složek, "vojevůdce nemrtých" očividně svou dnešní směnu jako ukončenou ještě neviděl. "Hej, neslyšel jsi, co jsem říkal?! Všechny vosy pryč! Prokletý Nik nenávidí chamtivce a vymyté mozky!"

"Až tady nějakou vosu uvidím, určitě ji pošlu pryč."

"Mé zombie si tě večer dají na paprice, pokud teď neutečeš!"

"Ach, to né, prosím! Papriku nesnáším!"

"Smysl pro humor tě nezachrání!"

Ale má pistole by mohla...pokud by ovšem drahoušek Nik laskavě slezl/a z toho stromu.

"Přísahám, nejsem vosa. Jsi slep...slepý, Niku? Oni mě pronásledovali. Musel jsi to vidět a ty tvé dva milióny zombií taky."

"To Starlandiani dělají v jednom kuse, honí i své spojence, aby chytili nepřátele do pasti."

"Takhle to není. Můžu ti to dokázat. Jen pojď sem dolů." Tak, a mám ho/ji. Jakmile ho/ji...prostě to spatřím, je mrtvé.

Ale ono se to do pasti nechytilo. "Pokud je to tak, co teda děláš na cestě do Arsterazie?"

Jedna pravdivá odpověď mě přece zabije jenom možná... "Chtěl bych tam požádat o azyl."

"Kdo jsi?"

"Evidentně obchodník s chobotnicemi. Jsem zraněný, chudý, hladový, neozbrojený-"

"Až na ten laserový blaster E-85, viď?"

Nechce se mi to přiznat, ale je dobrý/á.

"Ano, ale ty zbylé tři věci platí."

"Plánoval jsi postřílet ty vosy, že?" Jeho, či její (něco mi říká, že spíše její) hlas nezněl nějak zděšeně nebo znechuceně.

"Disponujeme čtečkou myšlenek?"

"Mozkem."

"Uznávám, o existenci tvého inteligenčního kvocientu není pochyb...škoda, že se to nedá říct i o tvé armádě nemrtvých..."

"A na to jsi přišel jak?"

"Tvé výhrůžky zněly zaprvé tak oslňujícně přesvědčivě, že by tomu neuvěřil ani můj bráška a zadruhé...Nik i všechny jeho zombie byli zničeni ve střetu s mnou sestrou. A nebylo jich dvě stě. Ona jich napočítala jen sto devadesát osm."

"Mírovládkyně Kiara je tvoje sestra?"

"Nemanželské dítě mého otce, takže ne úplně, ale příbuzní stejně jsme."

Mluvil jsem pravdu. Bývalý generál Kiara je ke své smůle opravdu Aaronovou dcerou. Občas si se mnou povídala, když to ještě nevěděla, a když jí to konečně prozradili, slíbila, že se bude se mnou a Jackem vídat, ale nemá moc čas. Hm, setkáváme se jednou za pět let a stejně je to hned po mém pitomoučkém dvojčátku má nejoblíbenější příbuzná... a to o naší rodině něco vypovídá, ne?

"Teď chci slyšet přímou odpověď. Chtěl jsi zabít ty vosy?"

"Ano." Víc k tomu nemám co říct. Je to pravda. Takový dobrák já jsem. Uvědomuji si, že jen dělají svou práci. Že na ně doma čekají rodiče, sourozenci, manželky, možná i malé děti...že jejich přátelé budou truchlit a že jistě měli někoho, koho milovali a kdo bude kvůli jejich smrti trpět. Já to vím. A je mi to jedno. To mě by měli odstřelit, ať je na světě lépe, jenže vypadá to, že osud zatím teprve hledá munici.

"Tak v tom případě..." a v tom momentě nejspíše za pomocí liány přistála pár kroků přede mnou. Neviděl jsem to dost jasně, v takové rychlosti se to událo. Ale stála tam, v ruce držela luk a na zádech si nesla vak se šípy. "Tak v tom případě..." začala znovu. "...jsme asi na stejné lodi. Když jsi je hodlal zastřelit, asi je v lásce moc nemáš. Promiň, že jsem ti nevěřila."

"To zní vážně dobře, když vám to říká někdo, kdo na vás míří naostřeným šípem."

"Asi bych to měla upřesnit- nevěřila jsem ti a pořád ti nevěřím. Ale už jsem si jistá, že nejsi vosa." věnovala mi chladný úsměv.

Tahle slečna nepatřila k těm, koho byste dokázali na první pohled přehlédnout. Z pod širokého pirátského klobouku se jí vlnily dlouhé světlé vlasy narůžovělého nádechu a každý z jejich pramínků byl zakončen ozdobným korálkem. Její tyrkysové oči jiskřily. Na sobě měla úzké tmavé kalhoty, bílou košili a černou koženou vestu.

Působila úplně jinak, než šlechtičny, které jsem vídával u starlandijského dvora. Pokud mám být sám k sobě upřímný, líbila se mi. Ano, "povrchnost" si do mého exkluzivního seznamu ctností můžete připsat také. Vím o své zkaženosti vše, jen se mi s tím nechce nic dělat.

"Mimochodem, zvážila jsi všechny okolnosti? Ano, zastřelil bych ty vosy, pokud bych měl příležitost. Myslíš, že mi něco brání zastřelit tebe?" Tasil jsem zbraň a zamířil na ni.

"Zmáčkni kohoutek a já pustím tětivu."

"Tvůj šíp mě může zabít...ale nemusí. Zato můj laser ti vezme život určitě."

V jejích očích se odrážel absolutní nezájem. "Posluž si. Má budoucnost je stejně v háji, dnes jsem v lese naposledy."

"Teď jsi vzala mému imaginárnímu svědomí i poslední argument..." Vida, už dlouho jsem nevyslovil nic sarkastického, což znamená, že to prostě beru až přehnaně vážně. Měl bych se nad sebou zamyslet.

Oznamoval jsem jí, že má před sebou přibližně minutu života, ale ona nepůsobila, že by se bála. Naopak. "Starlandiane, jak se jmenuješ?" zeptala se chladně.

"Je mi líto, to je v tuto chvíli státním tajemstvím."

"Škoda." pokrčila rameny, trošku si poupravila luk a vystřelila.

Recenze- Mirai Nikki

2. března 2015 v 21:31 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Jé, to už je březen? Asi bych měla vyrukovat s nějakými články, takže zde máte recenzi. Snad se vám bude líbit a pokud ne, tak si užijte alespoň můj výběr obrázků (což jsem, uznávám, tentokrát trošku odbyla). Dneska plánuji zveřejnit ještě kapitolu a chtěla bych se moc omluvit všem, kdo čekáte na můj e-mail, či komentář. Většinu vašich článků, které jsem ještě neokomentovala, už jsem četla a komentáře k nim dodám nejpozději do tří dnů. Omlouvám se. No, uvidíme se u kapitoly a ať se vám recenze líbí!
P.S.: Když jsem dneska zase kritizovala titulky, napadlo mě, že bych se mohla naučit pracovat s nějakým grafickým programem a podat si přihlášku do překladatelské skupiny. Chtěla bych vás požádat o upřímný názor na mou češtinářskou úroveň (kolik dělám hrubek, překlepů), protože já si vlastních chyb zásadně nevšímám a chtěla bych vědět, jestli na to překládání (spíše korekturu) mám. Děkuji!

Mirai Nikki (anime, 26 dílů)

anotace: Čtrnáctiletý Yukiteru se moc nezapojuje do věcí kolem sebe, ale za to všechno rád zapisuje do svého deníku. Má také imaginární přátele- například boha času a prostoru Dea. Jenže ouha, Deus má k Yukiterově překvapení k imaginárnosti daleko, ale bohužel umírá, takže chce zvolit svého nástupce. Proto Yukiterův elektronický deník "vylepší" a to tak, že ubohý mobil začne předvídat budoucnost. Yukiteru je zprvu nadšený, ale když zjistí, že ten samý dar obdrželo dalších jedenáct lidí, kteří udělají cokoli, aby se stali novým bohem (=zůstali poslední přeživší), nadšení ho trochu přechází... Přežije to Yukiteru? Podaří se mu využít svůj deník a zamilovanou vraždednici Yuno ve svůj prospěch? Kdo se stane jeho nepřítelem a kdo spojencem?

soupis mých dojmů a hodnocení

postavy: Za jiných okolností bych se nad postavami tohoto anime rozplývala a hodnotila je kladně, neboť všechny jsou svým způsobem oblíbitelné, všechny důležité mají motiv a žádná neměla jednoduchý život, ale je tady okolnost, která tenhle dojem naprosto ničí. Ta okolnost se jmenuje Yukiteru.

Hlavní hrdina umí dokonale tři věci- nechávat sebou manipulovat, měnit názory a vytáčet diváka. Dobře, jeho ubrečenost by se možná dala počítat za pozitivum, protože tomu dodává na věrohodnosti, ale co je moc je prostě moc. Yuki technicky totiž velkou většinu času nedělá nic jiného, než brečí, přemýšlí nad svými city k Yuno (které se až na poslední díly mění co půl hodinky) a poslouchá něčí příkazy. Má i světlejší chvilky, kdy projevuje vlastní vůli a nesedí v rohu čekajíc, až ho Yuno se sekerou v ruce přiběhne zachránit. Třeba v posledních dvou dílech se chová až neyukiterovsky rozhodně a statečně, což se mu skoro povedlo vyrovnat tou poslední scénou před posledním endingem, nad kterou člověk opravdu kroutí hlavou, ačkoli je to svým způsobem dojemné.

Ohledně Yuno jsem měla trochu neutrální pocity. Věřím, že to tak má většina diváků- v jedné scéně jí tleskáte, protože je chytrá, silná a dojemná a v další byste ji nejraději přiškrtili, protože dovádí svou yukiterofilii do nezdravých extrémů nebo udělala prostě něco nepochopitelného a nesympatického.

Příčku mé nejoblíbenější postavy si však bez dlouhého rozhodování získala Uryuu Minene. Tohle je první anime, kde je má nejoblíbenější postava žena, nicméně Uryuu si to vážně zaslouží. Teroristka používající jako zbraň výbušniny a neuvěřitelně silná osobnost. Také jsem si velmi oblíbila Akiseho, pro jeho inteligenci.

Kvalitu záporných postav tady hodnotit nemůžu, protože všechny důležité postavy v tomhle anime jsou technicky záporné. Yukiteru podle mě obzvláště. Je mezi diváky vůbec někdo, kdo by si při sledování jednoho jistého dílu nepomyslel větu "Zbraně do rukou naivních pitomečků nepatří."?

příběh: Děj tohoto anime je jedním slovem nepředvídatelný. Postavy mění strany, zrazují se, vyskytují se tam, kde je nečekáte a tak dále (jen Yukiteru vždycky dělá přesně to, co divák očekává. V posledních dvou dílech by si jeden pomyslel "konečně", ve zbytku anime je to spíše na škodu).

Velmi příjemným prvkem je rozmanitost Deníků budoucnosti. Myšleno jejich funkce, ony samotné moc rozmanité nejsou, vzhledem k tomu že velká většina z nich je v podobě mobilu. Každý deník ukazuje nějaký jiný druh informací a je vidět, že si autoři dali práci s vymýšlením.

Nejsem si moc jistá, jestli se mi úplně na sto procent líbil vztah Yuno a Yukitera. A to překvapivě ne z Yuniny, ale z Yukiterovy strany. Vždyť on ji dobrých přibližně šestnáct dílů jen využívá, aby ho ochraňovala (a to ona dělá...někdy až moc, což mě občas také trochu nepříjemně zaráželo), ale spíše mi vadí, že to prostě působí, jakoby se nedokázal rozhodnout, jestli ji má rád, nebo ne. Odpouští jí beze slova nepředstavitelné věci, ale v další scéně přemýšlí, jestli se jí zbavit. Také si myslím, že je autoři vytvořili zbytečně moc mladé. Mohlo jim přece být alespoň o dva roky více, to by školní scény přece nijak neovlivnilo a učinilo by to některé romantické scény trochu uvěřitelnějšími. Ale i přes to všechno jsem jim hlavně v posledních epizodách jako páru fandila a přála jim šťastný konec.

Konec mě moc nepřekvapil, čekala jsem, že to skončí nějak takhle, ale i přesto mě to nějak potěšilo, protože to byl docela hezký konec, obzvláště pokud vezmete do úvahy úplný konec, tedy tu koncovou scénku za endingem.

hudba a zvuková stránka: Z hudby mě zaujal první opening, který má svou atmosféru. Druhý si moc nepamatuji, to už jsem naučila, jak se na Shirai player přetáčí, takže jsem ho přeskakovala. Kvůli své netrpělivosti si nikdy moc neužiji endingy, ale tady bych (stejně jako u devadesáti procent ostatních anime) doporučila, pokud vypínáte před endingem, u posledního dílu to nikdy nedělejte, protože ve většině případů za endingem ještě bývá nějaká krátká scénka a v případě Mirai Nikki to platí dvojnásob, protože těch posledních dvacet sekund úplně mění vyznění konce.
Po stránce seyuu (dabérů), mi utkvěl v paměti jen hlas příčetné Yuno, který mi první dva díly, než jsem si zvykla, dokonale trhal uši. Nepříčetná Yuno, i přesto, že to, co říkala, nebylo moc pěkné, se překvapivě poslouchala lépe, alespoň podle mého názoru :)

kresba: Tohle anime je z roku 2011, což je už velký příslib velmi moderní kresby. Většinou "velmi moderní" věci stojí za houby, ale anime kresba je vyjímka, která potvrzuje pravidlo. Animace Mirai Nikki je velmi krásná, taková ostrá a s jasnými barvami.

shrnutí recenze: Máte rádi krev, romantiku, pitomoučké hlavní hrdiny a napínavé zamotané příběhy?Pak jste natrefili na anime, které se vám určitě zalíbí. Je to velmi akční, krvavé (a místy i kruté, takže se nedivím, že to má na Shirai nálepku "od 15ti let"), ale obsahuje to i myšlenkové souboje a dávku té slíbené romantiky, takže to osobně hodnotím jako velmi dobré anime. Má to své chyby, ano, ale k podívání doporučuji.

čísla: 8/10 (jednoduše- půl bodu za s prominutím dosti nevhodný věk hlavních postav a ten zbylý bod a půl dolů je za samotného Yukiho. Jinak by tohle anime ode mně dostalo plný počet bodů, opravdu se mi to líbilo a rozhodně se to zařadilo do pětice mých nejoblíbenějších japonských seriálů.)

poznámka: K Mirai Nikki existují dva OVA (vlastně jakési bonusové díly)- jedno je úplně k ničemu, můžu říct upřímně, protože je to jakási nekompletní rádoby alternativní verze shrnutá do třiceti minut, nového se v ní nedozvíte absolutně nic a to druhé, pokud se rozhodnete shlédnout všech 26 dílů anime, tak dělejte jakože je to 27. díl a radím vám, podívejte se i na to, protože to upřesňuje (a hlavně od základů mění) konec.

kde sledovat?: Na Shirai mají bez urážky příšerně přeloženou slovenskou verzi, kde některá souvětí delší dvou vět vůbec nedávají smysl, ale to si divák nějak domyslí podle kontextu. Ale abych tomu překladu tak nekřivdila, platí to jen pro pár prvních dílů, pak už to není tak hrozné. (Já vím, že se mi dobře kritizují překlady, když sama překládám jenom písničky, ale to je tím, že postrádám program na tvorbu titulků a hlavně schopnost s ním pracovat- a taky věk. Většina překladatelských skupin nabírá své členy od 18-ti let, nejschovívavější od 16-ti. Stát se členkou překladatelské skupiny a přeložit nějaký díl anime je ale můj velký sen.)

Obrázky:

Yukiteru
Yuno
Yukiteru a Yuno
Uryuu Minene
Akise

Tak, komu bude vadit, když se vykašlu na zdroje? Všechny obrázky jsou oficiální, ani jeden, myslím, není fanart. Tím pádem je vypisování zdrojů zbytečné, ne? Všechny obrázky hledám na Googlu a pokud ty zdroje tak nutně chcete, samozřejmě vám je na požádání dohledám.