"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Květen 2015

Prodavač kamenů- kapitola VI.

27. května 2015 v 7:13 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Narozdíl od minulé depresivní kapitoly, tahle je už zase z větší části jen neinteligentní komedie. Na scénu se vrací Reineteril (který je znovu absolutně na zabití) a Jasnovidka, Morix už si svůj "vysílací čas" odbyl a do konce povídky už tam vystupovat nebude. Tahle povídka se mi píše trochu hůře než Čas Trollů, protože tady musí být i nějaký děj, což mi učiněně překáží v mých oblíbených bezobsažných rozhovorech... Ale i tak mě to psát moc baví, takže doufám, že vás bude bavit to číst!

Kapitola VI.- Vítej v krajině smůly

znovu v přítomnosti.

"Rychleji! Dohánějí nás!" panikařil bývalý student a neustále se ohlížel přes rameno.

"Neví o nás, neběží za námi. Tak proč bychom měli běhat my?" Jasnovidka si šla svým tempem.

"To je mi jedno, ale táhneš se jak šnek!"

"Jsem prostě jenom unavená. A nelíbí se mi zítřejší předpověď počasí..." zamumlala.

"Nepovídej. Ještě před chvilkou jsi byla plná energie."

Doběhla ho a sluníčkovitě se usmála. "Hm, pokud bych se vyčerpala a zkolabovala, nesl by mě Reineteril?"

"Nechal bych tě tu a šel dál." odsekl otráveně.

"Ale potom by se pro mě vrátil, jako předtím..."

"Jak dlouho mi to ještě hodláš předhazovat?"

"Dlouho..." spokojeně přikyvovala.

"Vážně za námi neběží? Není možné, aby o nás nevěděli. Deireanez je výborný stopař."

"Žádné stopy nezanecháváme." pokrčila rameny.

"Ale stejně..."

"A ještě něco..." zatvářila se, jakoby se chystala vyřknout pravdu o vzniku světa. "...Reineteril má dneska narozeniny!"

"Jak to víš?!" vyjekl bez přemýšlení a rázně zavrtěl hlavou. "A jak to s tím zatraceně souvisí?!"

Jasnovidka už se nadechovala k nějaké otázce, ale její společník si uvědomil svou chybu a dodal: "A ne, nechci žádný dárek, a ani ti neřeknu kolik je mi let."

"Skrblíku." zamumlala uraženě.

"Hele, já-"

"Hrozně moc na informace lakomý Reineteril. Já se s ním o ty své dělím a on mi ani nechce říct-"

Oslovený ji přerušil se samolibým úsměvem. "Dohodli jsme se, že to ty mě budeš zásobovat různými vědomostmi a já ti to budu oplácet tím, že tě nebudu ignorovat a občas si s tebou popovídám. O tom, že bych ti měl říkat něco o sobě, nepadlo ani slovíčko."

"Dvacet." prohlásila.

"Co?"

Zamyslela se. "Hm, dvacet jedna?"

"Aha, tohle. Ne, samá voda. Jsem starší."

"Dvacet čtyři?"

"Vedle jak ta jedle. A přestaň už hádat, můj věk se stejně nedozvíš!"

"A víš, kdy budu mít narozeniny já?"

"Jak bych to sakra mohl vědět? Já nemám jasnovidný kámen."

"Já to taky nevím." pronesla jakoby nic. "Ale jednu věc bych si přála."

"Ať je to cokoli, já ti to stejně nekoupím." zavrčel už preventivně.

"To se stejně nedá penězi vyčíslit."

"Tak co to je?"

Neviňátkovsky se pousmála. "Reineteril je roztomilý, když si myslí, že mu to řeknu..."

"Hele, snažíš se mi to snad oplatit?"

Ale než stačila odpovědět, donesly se k nim jiné hlasy. Nezaměnitelný zvuk chumlu lidí hádajících se o směru cesty.

Držitel kamene málem vyletěl z kůže. "Neběží za námi?! Jo, samozřejmě!"

Jen pokrčila rameny. "Ale oni vážně neběží, oni jdou..."

"Dovádíš mě k šílenství!"

"Děkuji!" bezstarostně se zazubila.

"Každopádně, musíme rychle odsud!" Reineteril ji popadl za ruku a skoro ji až táhl pryč.

"Blížíme se k východu. Počasí- slunečno." poznamenala Jasnovidka po chvíli a oba se rozběhli.

Aniž by věděl, co ho k tomu vedlo, věnoval jí úsměv. "Výborně! Kdy už bude konečně pršet?"

"Zítra!" odvětila bezprostředně, zubící se od ucha k uchu.

"Tak to abychom někde ukradli nějaký deštník."

"Jakmile se dostaneme z kobky, narazíme na město Traldlis. Je osm hodin večer a v celé hlavní čtvrti se zrovna nachází přes tři sta racků."

Mírně pozvedl obočí. "Děkuji, bez téhle cenné informace by do deseti minut bylo po mně..."

"Ráda jsem pomohla!"

"Tvůj kámen je vážně úžasný..."

"A Reineteril mluví nějak podezřele mile."

"V-Všimla sis..." zamumlal rozpačitě a raději po ní pro jistotu vrhl vražedný pohled. "Ale pokud nepoběžíš rychleji, tak tě tu nechám!"

"Ale pak netrefíš k hrobce." pronesla nezasaženě, jako by se jednalo o to, co bude dnes na oběd.

"To je asi fakt." bývalý student se ohlédl. "Ale vypadá to, že jsme je setřásli!"

Po dlouhé době uviděli sluneční světlo. Zrovna se začínalo trošku stmívat a zapadající slunce vybarvovalo mraky do nejrůznějších odstínů rudé a fialové. Členové nesourodé výpravy vyběhli z jeskyně ven.

"To je krása!" zavýskala černovláska.

"Měla by ses starat spíše o směr cesty a rozmístění pastí, než o krajinu."

"Reineteril už je zase tak protivný, jak má být!" bezelstně se usmála.

"Co místo blbých poznámek vymyslet, jak se dostaneme dolů?" kriticky se zadíval na město.

Což o to, na Traldlisu jako takovém by ho nic ani tak neznepokojovalo. Svítivá a jiskřivá osada chytala oranžové sluneční paprsky na střechy domů, zalévala své ulice ruchem a dokreslovala sama sebe hudbou složenou z lidských hlasů. Dokonce ani kamenné fasády čtyř vysokých věží na každém rohu čtvercové metropole nevyvolávaly samy o sobě obavy. Naopak. Díky svitu zapadajícího slunce bylo město vybarveno do přívětivých teplých barev a díky tomu, že v tuto hodinu se život ve osídleních poblíž sarahských hranic teprve probouzel, hluk obyvatel se stával jakousi lampou, která vábila poutníky jako mouchy ke světlu.

Problém byl v tom, že díky svahu, na kterém stáli, viděli Jasnovidka a její společník stříšky nižších budov téměř z ptačí perspektivy.

"Hm, tohle může být malinký problém..."

"Malinký?! Kdovíkolik stop vysoká sráz je ,malinký problém´?!"

"No, když si vezmeš, že svahy od pěti slonů nahoru se počítají za ,střední problém´ a od deseti za velký, tak to sedí..."

"Slonů..." opakoval Reineteril nevěřícně. "Ty měříš...ve slonech?"

"Jen výšku! Délku v hadech. Je na tom něco divného?"

To raději nekomentoval. "Tak co, už víš, jak se tam dostaneme?"

Vědoucně mrkla a působila u toho smrtelně seriózně. "Samozřejmě. Mám plán. Reineteril sleze a já mu skočím do náruče."

"To není plán, ale pitomost! Navíc, jak víš, že bych tě chytal?"

"Tak skočíme oba!"

"Pokud ten tvůj pláštík nefunguje zároveň jako hi-tech padák, tak ani náhodou."

"Dobře, tak opatrně slezeme..." řekla to tak, jako by za to chtěla dodat: "Nuda..."

"Na to bych přišel i bez tebe. Chtěl jsem vědět, jestli tvůj kámen náhodou nezná nějaký způsob, při kterém bychom se vyhli hodinovému plazení se po skalách, ale asi ne."

"Tak pojďme!" dívka pustila jeho ruku a přeběhla na okraj sráze. Tam se nejistě zastavila a trochu zbledla.

"Co? Neříkej, že se bojíš výšek." pronesl vedle ní stojící Reineteril pohrdavě.

Přikývla. "Dva a půl slona...ne, tři sloni! To není dobré, to není dobré..."

"Tak to máš smůlu." ušklíbl se a začal pomalu slézat dolů. Naštěstí díky proláklinám v hornině, které umožňovaly dobré uchycení končetin, to šlo dobře.

Bývalý student stál brzy na pevné zemi, ovšem jeho kamarádka se ještě ani nepohnula.

"Co tam stojíš jako přimražená? Takhle nás doženou!"

"Mé nohy...nejsou uzpůsobeny...na něco takového. Spadnu. Vím to."

Mladík si otráveně povzdechl. "Pokud sebou nehodláš hodit, tak tě tu nechávám."

"Abys spadl do nejbližší Adelaidiny pasti?"

To jméno mu působilo husí kůži. "Takže ta mrcha rozestavěla pasti i někde kolem?"

"Jen hádám."

"Což ve volném překladu z jasnovidštiny znamená ,na sto procent´, co?" vydechl zničeně. "Ale to na situaci nic nemění! Pojď hned, nebo rozpouštím naší výpravu!"

Ale ještě než to dořekl, ona už pomaličku slézala. Opravdu šnečím tempem a celá se třásla.

Na to se už Reineteril nevydržel dívat. "Nebo...víš co, beru to zpátky, radši si to někudy obejdi... Nemusíš jít dolů hned, já počkám!"

"To je v pořádku, já to zvlád-" a v tom momentě jí podklouzla noha. Vykřikla a zůstala viset ve výšce asi třinácti stop.

"Už jsi skoro dole, skoč!" nabádal ji její společník, ale ve skutečnosti byl možná ještě vyděšenější než ona. Hlavou mu problikávaly myšlenky, které věstily ten nejhorší konec. On vlastně vůbec neví, co je ta bláznivá holka za bytost. Pokud by byla obyčejný člověk...a spadla by z takové výšky obzvláště nešťastně... Před očima se mu mihla vzpomínka na mrtvého Morixe. Ne, podruhé už to takhle skončit nenechá! Nikdo už kvůli němu nezemře! Respektive, alespoň si to myslel.

"Spadnu...spadnu..." šeptala a o několik řezavých vteřin později se tak taky stalo.

"Jasnovidko!" vyjekl Reineteril a zoufalství ruku v ruce s panikou trhaly jeho mysl na kousky. Obraz jeho zavražděného přítele mu před očima zesiloval a stával se čím dál tím reálnějším.

Poté jeho pohled zakalily mžitky a po nich přišla tma.


"Tak mě Reineteril nakonec přece jenom chytil." poznamenala černovláska náramně samolibě.

"Nechytil. Prostě jsi na mě spadla!" zavrčel oslovený nevrle.

"Věděla jsem, že by mě nenechal zabít se pádem z takové výšky, jen jsem si to chtěla ověřit!"

"O-Ověřit?! Tys to udělala schválně?"

Jen s bezstarostným úsměvem přikývla. "Uskutečnila jsem svůj původní návrh..."

"Ne, tvůj ,původní návrh´ přece bylo, že mi skočíš do náruče, a ne že si ze mě uděláš přistávací žíněnku!"

"Detail..." mávla rukou. "Ale kdybych umřela, docela by mě to mrzelo, protože už bych nemohla cestovat s Reineterilem...a prošvihla bych dnešní večeři."

"Ty máš ale priority... Navíc bys to stejně přežila, protože ty máš beztak devět životů." povzdechl si. "Ale nechtěla bys už ze mě laskavě slézt?!"

Jasnovidka se zvedla a kráčela směrem k městu. "Už vím!" vykřikla najednou.

"To je u tebe vážně neobvyklé." bývalý student protočil oči, vstal, protáhl se a šel za ní.

"Vím, jak se Reineterilovi odvděčit!"

"Za co? Za to, žes mě před chvílí málem přizabila? Za to, že ses vecpala na mou výpravu? Za to, že jsi tak otravná? Za všechno zmiňované?"

"Seženu mu nějaký hezký narozeninový dárek!"

"Třeba minutku ticha..."

"Nesplnitelné." neviňátkovsky se culila. "Mimochodem, brány Traldlisu nejsou střežené, nebudeme mít problém dostat se dovnitř. Počet racků se od minulého měření nepatrně zvedl o tři."

"Takže žádné potíže na obzoru?"

"Pokud budeme mít štěstí, tak ne."

"My ho budeme mít."

"Ohledně toho, ukázal by mi pak Reineteril svůj Požírač duší?"

"N-Nikdy! Můj kámen nedostaneš!"

"Já ho ani nechci. Potřebuji jen něco zkontrolovat."

Mladík věděl, že to, co se chystá udělat, bude obzvláště kruté, ale chtěl to alespoň zkusit. "Tak víš co... uděláme dohodu. Ty se budeš moci podívat na můj kámen, ovšem na oplátku mi dáš svůj."

"Ne." zamumlala.

"Nic víc k tomu neřekneš? To se ti nepodobá."

"Ne." zopakovala s chladnými jiskrami v očích.

"Tobě ten kámen stejně k ničemu není..."

"A Reineterilovi by byl? Pokud si nebude dávat pozor, přijde o svou duši. Požírač ho ovládne."

"Blbosti. Jsou to jenom kameny."

"Mám ti říct, odkud získaly svou moc?"

"Ne, já to nechci slyšet." a na zdůraznění toho si přitiskl dlaně na uši.

"Stejně se to jednou dozví. Ale jen aby věděl, mě bolí, když je z jeho duše každým dnem ukusováno."

Bývalý student se zasmál. "Dobře ti tak. Ta bolest je trest za to, že strkáš čumák do cizích věcí."

"Možná." pokrčila rameny, jako by to šlo úplně mimo ní.

"Navíc, když to ,ukusuje z mé duše´, tak z tvojí přece taky."

"Ne, Reineteril se mýlí."

"Hele, kam jsi dala svou ukecanost?"

"Nevím."

"Co je to s tebou?" vyzvídal a snažil se soustředit na cestu. Už se nacházeli pár kroků od brány města.

"Nevím."

"Proč jsi najednou tak deprimovaná?"

"Proč to Reineterila najednou zajímá?"

"Protože když se chováš takhle, mám pocit, že za tři minuty sem spadne obří meteor a všichni budeme mrtví."

"Meteor je hořící stopa, kterou zanechávají meteority. Nemůže spadnout."

"Hnidopichu. Prostě mi jen řekni, co se děje. Opravdu mě znervózňuješ."

Ale ona neodpověděla. Bývalý student do ní už raději přestal rýt, ale každou vteřinku ticha se prohluboval jeho nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Ano, předtím jí říkal, ať na chvíli sklapne, ale myslel to spíše jako jakousi bezobsažnou protivnou poznámku, doopravdy tohle nechtěl.

Zase. pomyslel si. Lidé ho prostě berou moc vážně. Jako tehdy, když donutil Morixe stát se nekromantem a...a...dál už se nedokázal přinutit na to vzpomínat. Bolelo to. Ale vybavil se mu jiný případ- když kvůli němu Jasnovidka slezla tu skálu a spadla. Málem cítil výčitky svědomí i kvůli tomu, ale pak si vzpomněl, že takhle to nebylo, že to vlastně udělala schválně, aby ho mohla pošťuchovat. Ale stejně- proč se mu vždycky každá správná protivnost nějak vymstí?

V až trošku morbidním tichu překročili brány města. Okamžitě je obklopili lidé, kolem nich se tyčily budovy a ihned se ocitali obklíčeni nejrůznějšími stánky. Ulice voněla kořením, nocí a jídlem, zvonila lidskými hlasy a tóny kytary, útočila na lidské oči všemi barvami a jednoho by to téměř omráčilo. Z nebe visely pestré pruhy obřadních navoněných látek a když jste vzhlédli nahoru, vypátrali jste snadno jejich pravý původ- snášely se k zemi z balkonů, mezi kterými mnohdy pronikaly úzkou štěrbinkou jen nepatrné pásky slunečního světla, takže podvečerní atmosféra zde vládla po celičký den. Ačkoli neleželo za sarahskými hranicemi, Traldlis bylo každým coulem typické Saražanské město.

Reineterila zaujal nedaleký stánek. Na plátně se tam slunily dřevěné figurky různě velkých slonů. Mladíka napadlo, že by to možná mohlo zlepšit jeho průvodkyni náladu. Ostatně, ona působila přesně jako ten typ člověka, který takové věci sbírá.

"Hele, Jasnovidko, podívej-" začal nadšeně, ale jakmile se podíval jejím směrem, zarazil se. "J-Jasnovidko?" zmateně se rozhlížel. Po černovlásce nebylo ani stopy.

"Kde jsi?" zeptal se, ale sám sobě zněl trošku blbě. Je jasné, že mu neodpoví, když se už dávno ztratila v davu.

Ještě chvíli tam postával, ale potom mu došla trpělivost. "Tak já tu blbou hrobku nějak najdu sám!" zavrčel a dal se na odchod.

Cíl pochodu nemusel hledat dlouho. Příjemně vypadající krčma se přímo nabízela, aby tam nějaký hloupý poutník proseděl pár hodin a nechal se mučit vlastními výčitkami. Bývalý student nemusel přemýšlet dlouho. Došlo mu sice, že nemá ani zlaťák, ale snad mu nalijí na sekeru a on pak bude místo zaplacení moct utéct.

Když vešel dovnitř, málem ho omráčila tlustá vrstva těžké vůně fialového vína ve vzduchu. Dalo by se to krájet a Reineteril musel pár desítek sekund popadat dech, než se jeho plíce alespoň trochu přizpůsobily.

Našel si neobsazený stůl a okamžitě si položil hlavu na dřevěnou desku. Vzpomínal si, že přesně takhle "odpočíval", když si k němu včera přisedl ten voják a hrál s ním kostky. Tehdy se mu podařilo nedopatřením osvobodit zotročenou Jasnovidku- za což se mu prozřetelnost odměnila tím, že o pár minut později uvrhla do otroctví jeho samotného.

Co bude, pokud nezvládne přinést ten kámen? Vrátí se s hanbou a navždy bude muset Obchodníkovi sloužit? Otřásl se. Neuměl si představit sám sebe, jak s tácem se snídaní v ruce říká: "Dobré ráno.", zatímco se zdvořilou úklonou nahrazuje svému pánovi budík.

Proč tehdy jeho kámen nefungoval? Copak ho ta krysa v kápi něčím přebila? Pravděpodobně. A Reineteril se nikdy nedozví čím, protože pokud neumře a zvládne misi, tak už ho to stejně nebude zajímat.

I přesto, že se snažil přemýšlet pragmaticky a klidně o rozumných tématech, na mysl mu pořád lezla otravná Jasnovidka. Vždyť ještě před chvílí říkala, že "nechce umřít, protože by nemohla pokračovat v cestě s ním (a nestihla by večeři)"... Tak proč ho teď opustila? Co se jí to před těmi hradbami stalo? Přehnal to snad nějak? Ublížil jí? Ale vždyť jí už pověděl i mnohem, mnohem horší věci a to brala s úsměvem, tak jak ji mohlo takhle rozhodit pár mírně útočných vět o kamenech?

Čím víc do hloubky nad tím mladík přemýšlel, tím zoufaleji se cítil. Neuměl ale logicky zdůvodnit proč- vždyť tu užvaněnou existenci zná sotva dva dny, může mu být přece úplně ukradená. Ale i přesto, od předvčerejška spolu cestovali dvacet čtyři hodin denně, mluvili spolu jako staří známí a ačkoli si to Reineteril nerad přiznával, nevadilo mu to. Vlastně by mu nevadilo ani strávit s ní ještě více času, více ji poznat, zjistit, co je ta záhadná poutnice zač. Možná proto ho tak mrzelo, že odešla.

Když nad tím hloubal, najednou se mu zjevila příšerná myšlenka. Co když ho Jasnovidka neopustila, co když byla unesena? Uměl si dobře představit, jak ji někdo násilím táhne pryč, zatímco ona si prozpěvuje a ptá se ho, jestli ví, co bude tento týden za počasí.

Už jen to pomyšlení ale bývalému studentu nahánělo nepředstavitelnou hrůzu. Před očima se mu znova míhaly vzpomínky na den, kdy se stal prakticky vrahem- na bezvládné tělo jeho přítele ležící v kaluži krve, bez života jen proto, že ho on navedl k něčemu tak nebezpečnému. Přece se zařekl, že už nikoho nenechá skončit jako Morix. Nikoho nenechá umřít, pokud má možnost mu pomoct. Ale...i přesto, že si byl dobře vědom, že ubohá Jasnovidka mohla být za jakýmkoli účelem odvlečena někam do temnoty, jeho tělo se nechtělo pohnout. Cítil příliš velké výčitky na to, aby se zvedl a běžel ji hledat.

Pořád ležel na stole a nevnímal svět kolem sebe. Ovšem, melodický hlas ho brzy vrátil do reality. "Vypadáte opuštěně, mladý pane." pronesla ta osoba.

Reineteril pozvedl oči. Spatřil vznešeně působící ženu s lesklými karmínovými vlasy a černým semišovým kloboučkem na nich.

"Opuštěně...ani ne." zamumlal, pořád v polospánku.

"Nějaké problémy na vaší výpravě?" zeptala se soucitně a přisedla si k němu.

"Jak víte, že jsem-"

"Jen jsem to uhádla." opáčila. Hned mu to připomnělo Jasnovidku, ale ne moc- od téhle dámy to vážně znělo, že prostě dobře tipuje.

"A kdo jste?"

"Kolemjdoucí, které se zželelo vašeho osudu a chystá se vás zachránit."

"Zželelo...osudu? Mého osudu?"

"Jste ve velkém nebezpečí."

Už se začínal pomalu vzpamatovávat. "Poslyšte, já nevím, co jste zač, a je mi to jedno. Přestaňte strkat nos do mých věcí."

"Jste rozkošný. Přijměte pomoc a možná uniknete obrovské katastrofě. Jinak...budete zavražděn."

Jak to může vědět?! Že by...?! "Jste Adelaide, že jo?!" Vždycky si ji představoval nějak takhle. Jako krásnou, elegantní a nebezpečnou čarodějku, u které nikdy nevíte, na čem jste.

"Adelaide..." zamyslela se. "Ano, to jsem..."

"Tak to ti klidně můžu tykat! Zabila jsi Morixe!" obvinil ji, ale nějak to postrádalo zápal. Ochromen jejím kouzlem nějak nedokázal propustit uzdu svým pocitům, svému hněvu, svému žalu a své spalující nenávisti, kterou k téhle osobě cítil.

"Ou, to ne! To já ne! To byla nehoda!" bránila se nějak zmateně. "A-Ale nechme nějakého Morixe stranou, jde o vás...já vás chci zachránit."

"Proč?!" vyštěkl a ani přesně nevěděl, na co se to vlastně ptá. Bylo tolik "proč", že by se z nich dalo vybírat.

"Protože vidím z hloubi srdce, že jste dobrý člověk....záleží mi na vás..." teatrálně sklonila zrak. "Asi..." pokračovala zlomeným hlasem. "Asi jsem se do vás zamilovala na první pohled!"

Reineteril nevěřil vlastním uším. Osoba, která na něj líčí pasti, může za Morixovu smrt i za skon kdovíkolika dalších lidí, si k němu prostě přisedne v zapadlé krčmě a začne mu vyznávat lásku? "Blbost." odtušil.

"Ach ne, to si prosím nemyslete! Dokážu vám své city tím, že vás zachráním!"

"Jak a hlavně před čím mě to chceš pořád zachraňovat? Jediné nebezpečí jsi tu ty."

"Vážně...jsem tak zlá? V tom případě přijďte prosím zítra kdykoli do zdejšího hostince U přihlouplé sovy. Nebojte, nebudeme tam sami."

Kouskem vědomí si všiml, že nějaký povědomý hlas u nedalekého stolu volá hlasité: "Na zdraví!", ale nedokázal se přinutit se tím směrem podívat. Jeho zrak přitahovala ta žena, se kterou mluvil.

Ovšem ona se otočila po směru zvuku. Vytřeštila oči, vylovila si z výstřihu vysílačku a honem do ní zakřičela: "Máme dalšího! Ta holka, chytněte tu holku!"

Reineteril na to omráčeně zíral. Nemohl pohnout hlavou, ani nedokázal rozeznat její hlas, takže nevěděl, o jakou "holku" se jedná, netušil ani, proč má Adelaide vysílačku, a o co tady vůbec jde.

"P-Promiňtě, šéfko, ale máme tu...moc dobrý..." hlas z přístroje přerušilo škytnutí. "...pití!"

"Krucinál, mizerní budižkničemové!" zavrčela. "No, my dva se pro dnešek rozloučíme. Nezapomeňte." pronesla směrem k bývalému studentovi, rázně vstala ze židle, přiskočila k němu a objala ho.

"C-Co to děláš?!" vykřikl a než ji stačil od sebe odstrčit, vzdálila se sama a zmizela venku. Za ní se kolébalo i pět pod obraz zpitých poskoků, kteří předtím celou dobu seděli u vedlejšího stolu. Ovšem kouzlo její přítomnosti zmizelo.

Namísto toho se ovšem objevil někdo jiný. "Zničila jsem Reineterilovi rande?"

Oslovený na ni hleděl jako na ducha. "Kde...kde jsi byla? Prostě jsi najednou zmizela...Proč?! Víš vůbec-" vprostřed věty si uvědomil co říká a zbytek slov raději spolkl. Víš vůbec, jak jsem se o tebe bál?!

"Vím. Byla jsem sehnat dárek Reineterilovi k narozeninám." Jasnovidka se tvářila, jako by se nic nestalo.

"To jsi celá ty..." otráveně zavrtěl hlavou. Pak si ale vzpomněl, že jsou i důležitější věci k vyřešení. "Poslyš, potkal jsem Adelaide."

"Nepotkal." namítla zcela nezasaženým bezstarostným hlasem.

"Jak to? Vždyť tady b...počkat, to byla podvodnice, že jo?!"

Vědoucně přikývla a posadila se naproti němu. Tvářila se smrtelně vážně. "Uvědomil si Reineteril, co s ním tedy měla v úmyslu?"

"No...chovala se strašně divně. Vyznala se mi a zkoušela mě přesvědčit, že jsem v hrozném nebezpečí."

"To aby si získala tvou důvěru."

"Ha, takové laciné triky! Kdyby nebylo té její zatracené aury, tak..."

"A když se Reineterilovi vrhla do náruče..." černovláska mluvila zcela bezprostředním a obvyklým tónem.

Mladík si vyděšeně sáhl do kapsy. Jak si myslel, byla prázdná. Vytřeštil oči. "Ta coura mi ukradla kámen!"

"Bingo!" zazubila se dívka.

Ale jemu to nijak veselé nepřipadalo. Třásl se, čím dál tím víc bledl a omámeně zíral na své ruce. "Já...já už nemám kámen! Vrať mi ho!" vyštěkl zoufale.

Usmála se na něj. "Reineterila nezajímá, co jsem mu koupila?"

"Sklapni! Můj kámen..."

"...je pryč! Miluji šťastné konce!"

"Ty..." zkřivil tvář vztekem. "Celou dobu´s to věděla! Vědělas, že budu v tomhle zapadákově okraden a neřeklas mi ani slovíčko! Zradilas mě!"

"Ti poskoci, které jsem opila...do zítřka vystřízliví. A pak nás oba najdou...a co potom?"

"Neodbíhej od tématu, kryso!"

"Co kdyby se Reineteril šel se mnou projít po městě? O dvě ulice dál budou za chviličku ohňostroje!"

To už bylo na jeho hysterický záchvat prostě moc. Vstal a když promluvil, už sice neječel, zato se mu ale podařilo do hlasu vecpat spoustu pohrdání. "Procházet se s tebou?! Pche! Já? Se zrádkyní? Neztrapňuj mě!"

Najednou se mu v hlavě něco otřáslo. "...Neztrapňuj mě!" Přesně tohle řekl Morixovi...tímhle ho vyprovokoval, tímhle ho zabil... Už to nevydržel. Zraněně vykřikl, přitiskl si dlaně ke spánkům a z očí mu vytryskly slzy. Sesunul se zpátky na židli, bezvládně si položil hlavu na stůl, ruce natáhl před sebe a plakal.

Ucítil teplo a jemný tlak na své dlani. Jasnovidka ho brala za ruku a proplétala si s ním prsty. Vzhlédl k ní. "Promiň..." zašeptal.

"Reineteril se nemá za co omlouvat. Nemyslel to vážně. Nechtěl mě zranit. Navíc měl pravdu, já tohle opravdu věděla."

"Jasnovidko..." teď už se na ni nedokázal dívat. Druhou rukou si otřel slzy. "...pojďme se podívat na ten blbej ohňostroj..."

"Dobře. Počet racků se znova změnil, pět jich odletělo."

Pokusil se o slabý úsměv. "Ještěže tak. Nemám ty bílé potvory rád."

Společně vstali a dali se na odchod.

"Tahle hospoda je stejně na nic. Jejich víno chutná jako kaktusová polévka." zakyselila se černovláska.

"Jedla jsi někdy kaktusovou polévku?"

Podívala se na něj jako na blázna. "Ne. Proč?"

"Že se ptám..." zasmál se.

"Teď já! Teď jsem s dotazy na řadě já! Co Reineteril studoval?"

"To bys chtěla vědět, co?" potutelně se usmíval. V chladném, ale přesto hřejivém traldilském vzduchu mu v ten moment bylo nějak podivně dobře. Úplně zapomněl na kámen.

Se smíchem a v náladě, která věštila bouři před klidem, se nesourodá dvojice vydala dál.

SAP - kapitola III.

26. května 2015 v 7:00 | Kate Černobílá |  SAP
Zde je kraťoučká (a sentimentální) kapitola SAPu. Daly jsme si s Karin takovou opravdu blbou úmluvu, vlastně jsme si na sebe upletly bič. Řekly jsme si totiž, že každý měsíc napíšeme jednu kapitolu SAPu. Takže povídka, která doteď vycházela jednou za uherský rok, dostala pravidelné zveřejňovací termíny, budeme se mít co ohánět. No, tahle krátká...věc je zatím naše nejsentimentálnější společné dílo. Užijte si to.

III.

Aydlin seděla na zemi vedle jednoho z květináčů a zvědavě sledovala Deventera, který zaléval poslední rostlinu. Zrovna se chtěla zeptat, jestli je potřeba udělat ještě něco, když v tom momentě zaslechla otevírající se dveře. Dotyčný ani nezaklepal. Dívka se vyděšeně schovala za Jade. Stihla to tak tak. Sotva se odvažovala dýchat.

"Aydlin?" zvolal tázavě příchozí. "Aydlin, jsi tady?" Rozhlížel se po místnosti, a až nakonec padl jeho pohled na zdánlivě jediného přítomného. "Pro-promiňte. Někoho hledám. Myslel jsem, že když je otevřeno..." Aydlin si však v tom momentě uvědomila, že ten hlas zná. Postavila se, aby jí viděl.

"Dobrý den. Vy asi budete také terorista? Jen klid, já jsem na vaší straně. A nejen já. My všichni. Sedm rostlin a jejich mluvčí." promluvil spojenec sals vilnis.

Averin se nejprve zmateně podíval na něj, a poté na svou sestru. "Aydlin...?" V jeho hlase zároveň zazněla otázka i varování. Dívka znejistěla.

"Takže...seznamte se. Deventere, toto je můj bratr Averin. Averine...toto je můj...přítel Deventer." Pohlédla na chovatele rostlin, jestli s tím označením souhlasí. "On...nám vlastně nyní pomáhá."

Vědec lehce přikývl a uklonil se. "Těší nás. Diego, Zoe, Grace, Rosie, Leon, Amir a Deventer říkají, že vás rádi poznávají. Jade ne."

Aydlin se ujala vysvětlovací role. "To jsou ty rostliny. Nejprotivnější z nich je, jak jsi asi pochopil, Jade."

Averin pobaveně zavrtěl hlavou "A já jsem si myslel, že se tady nudíš." Spadl mu však kámen ze srdce, že se jeho sestře neděje nic špatného. "Také mě těší, Deventere a...rostliny."

"Nuže, všech osm z nás se shodne, že bychom vás měli požádat, ať nás zasvětíte do vašeho plánu."

Averin se zhluboka nadechl. "Usaďte se co nejpohodlněji, tohle bude na dlouho. Nevím, kolik ti toho Aydlin řekla, Deventere...každopádně, jedná se tady o SAP. Jakožto chovatel rostlin asi víš, o co jde, jestli se nemýlím. Chtěli bychom proti tomu bojovat, a jedinou cestou je tato loď. Doslova. Potřebujeme jí ukrást. Ještě se v tom orientuješ?"

Mluvčí sedmi sals vilnis přikyvoval. "Ukradneme loď."

"No, každopádně, loď se špatně krade, když má velitele Potřebujeme...vlastně rozpoutat chaos. Potřebujeme přinutit kapitána, aby se vzdal."

Aydlin zakašlala, aby se připomněla. "Mimochodem, měli bychom konečně vymyslet, jak to vlastně provedeme."

Averin znejistěl. "No...nad tím jsem ještě nějak nepřemýšlel. Ale je to přece jen detail.."

"To nechte na nás. My vylákáme kapitána z můstku. To se musí, protože místnost s kormidlem je výborně chráněná. Pak si s ním budete moci dělat, co chcete. Rosie se sice trošku zdráhá, ale bude to v pořádku."

"Vážně?" žasla Aydlin. "Ty to pro nás opravdu uděláš? Deventere...ani nevím, jak bych ti poděkovala! Existují nějaké pochoutky pro sals vilnis?"

"On s těmi kytkami mluví?" zašeptal Averin tiše ke své sestře, a doufal, že ho Deventer neslyší, nebo ignoruje.

"Svým způsobem," hlesla.

"Děkovat ani odvděčovat se nám nemusíte, děláme to pro naše přátele Aydlin a pana Averina. A ano, Deventer a ostatní spolu mluví. Raději pozor na takové poznámky, neboť Zoe to nemá ráda."

"Vyrážíme tedy?" ignoroval raději Averin Deventerovu řeč, ze které byl jen zmatený Mimochodem..." Podal své sestře krabičku, kterou celou dobu držel v rukou. "Mohla bys pohlídat toto? Je v tom bomba."

Dívka vykulila oči. "Bomba? Averine, ale my nechceme loď vyhodit do vzduchu!"

"Je to jen nouzové řešení," uklidnil jí "Bojím se jí nechat v kajutě. Za chvíli se vrátíme...slibuji." Aydlin natáhla k předmětu ruce.

"A také, moc prosíme naši kamarádku Aydlin, aby ochraňovala sedm z nás, kromě Deventera, zatímco on půjde vylákat blbce z nory. Nikomu jinému nedůvěřujeme. Prosíme..."

"Ale to je samozřejmé," pravila. "Jen jsem vám chtěla říct...dávejte na sebe pozor. Oba. Nejraději bych šla s vámi, kdyby to nebylo nejenže zbytečné, ale i nebezpečné..."

"V nejhornější palubě lodi je kajuta zamluvená na Deventerovo jméno. Tam můžeme kapitána nalákat. Přijde tam, ale místo s našim mluvčím se tam setká s panem Averinem. Souhlasí všichni? Ano, Jade, já vím, že ty ne."

"Mohu mít jednu otázku?" ozvala se dívka "Souhlasila už s tebou někdy Jade?"

"Ano. Když jsme prohlašovali Aydlin za naši spojenkyni." Vděčně se na něj usmála.

"Tak...jdeme!" zavelel Averin a otevřel dveře. "Čím dříve to budeme mít za sebou, tím dříve si můžeme povídat o ničem. Kde se tedy nachází ta kajuta, kde bych měl být?"

"Samozřejmě. Zde máte klíče. Je na nich číslo. Hledejte dveře v posledním patře severního bloku. Pak prosím řekněte Deventerovi, jak to tam vypadá. On tam nebývá."

"To nebude těžké. Všechny kajuty na této lodi vypadají stejně," podotkl. "Mimochodem, děkuji." Převzal si klíče a vydal se hledat kýženou místnost.

Přítel rostlin přešel k telefonu a vytočil číslo na služebnictvo. Přístroj divně zachrčel, vyfoukl obláček kouře, ale nakonec se ze sluchátka ozvalo zvonění.

"Haló?" Deventer po hlase toho poskoka nepoznával.

"Prosím, spojte mě s kapitánem této lodi."

"Jak si přejete, vaše výsosti."

Telefon vytvořil další menší mrak a začal znova vyzvánět.

"Dobrý den. U telefonu kapitán Bridget. S kým mluvím?"

"Zdravím. Zde Deventer, Diego, Jade, Rosie, Zoe, Amir, Grace a Leon." odvětil vědec klidným tónem.

"Ach tak, také zdravím, pane Deventere. Proč mám tu čest s vámi telefonovat?"

"Protože si přeji vaši přítomnost v mé kajutě. Hned."

"Samozřejmě, můj pane." To, že se kapitán na nic neptal, ani nic nenamítal, nebylo vůbec podezřelé. Tahle loď byla zvyklá převážet hodně bohatých lidí- a tak se posádka naučila jejich výstřednosti přehlížet, neodmlouvat jim a moc se v tom nešpárat.


Averin seděl v pohodlném křesle. Sám si nepřiznával, jak moc se třese. Nepřipouštěl si, že by se mohlo něco pokazit. Přesto však sebou trhl, když slyšel klepání na dveře.

"Dále," podařilo se mu ze sebe dostat pevným a rozhodným hlasem. Do místnosti vstoupil muž v námořnickém oblečení s neodmyslitelnou čepicí na hlavě. Averin si odkašlal a pomalu přešel ke dveřím. Když otočil klíčem, sledoval kapitánův vyděšený výraz. On se však na nic neptal.

"Nebojte se. Pokud budete spolupracovat, nic se vám nestane. Naopak, můžete i něco získat!"

"V-Vy nejste pan Deventer...myslím..." velitel se zmateně rozhlížel po luxusním apartmá. Nikoho dalšího tady neviděl, pokud ovšem nepočítáte umělecky vyvedenou sals vilnis nakreslenou na zdi. "Kdo jste? A co po mně chcete? Je tohle přepadení?"

"Možná. Svým způsobem," odpověděl Averin a sedl si tak, aby byl kapitánovi blíže. Pokračoval tichým, ale velitelským hlasem. Chtěl si získat autoritu, ale ne kapitána zbytečně děsit. "Vím, že to zní absurdně...ale potřebuji po vás, abyste mi předal velení nad lodí."

"Člověče, kdo si myslíte, že jste?! A...a kam jste dali pana Deventera?" Ačkoli to tak nemuselo vypadat, ani kapitán neztrácel nervy. Při nejhorším na tu divnou existenci zavolá ochranku.

Terorista pevně zavřel oči. Pokoušel se být klidný, ale nejraději by kapitánovi vyhrožoval. Slíbil ale Aydlin, že se pokusí být mírumilovnější než obvykle. "Je to za lepší svět. Svět bez modifikace potravin a různých hloupých postřiků, které ničí zdraví lidí. Nebojte se, vaší lodi neublížím, pokud budeme spolupracovat. Kromě toho..." Sáhl si do kapsy. "Dobře vám za to zaplatím." Vytáhl všechny své léta šetřené úspory, které sloužily jen tomuto dni.

"Chci vědět, jestli jste zabil pana Deventera!" vesele ho ignoroval kapitán.

"Deventer s tím únosem souhlasí," přiznal. "Opravdu. Tak přijmete mou nabídku, či ne? Dělá to celých pět tisíc bankovek. Chcete to přepočítat na jinou měnu?"

"Nikdy si terorismus nekoupím! Mluvíte s čestným člověkem, vyznamenaným za věrnou službu vlasti! Kdo vůbec jste?!"

"Mé jméno vás nemusí zajímat. Jsem čestnější než vy. Já nespolupracuji s někým, kdo ničí lidské životy." Zpod opasku s těmito slovy vytasil kapesní nožík. "Jestli nebudete spolupracovat, nejsem proti tomu, použít i násilí. A věřte mi, že mám i nebezpečnější zbraně, než toto,"

"Tak pojďte! Na takové, jako jsi ty, mám svůj bojový výcvik, zmetku! Ty máš perořízek, já odvahu!"

"To já také. Navíc, pokud dobře vidím, jste neozbrojený." Pomalým, ale výhružným krokem se přiblížil. Nechtěl tu zbraň použít, ale cítil, že bude muset. Ignoroval mrazení v zádech. Když byl již u kapitána, rozmáchl se. Nechtěl ho probodnout, jen pohrozit. Nikdy se k tomu však nedostal, protože se ozvala hrozivá rána.

"JSTE ZATČENI!" a s těmihle slovy vlétla Yeneria do kajuty, křehké dřevěné dveře pro ni nebyly žádnou překážkou. "Já věděla, že jsi to ty, teroristo Averine!"

Jmenovaný pustil nůž na zem a v duchu zaklel. Ona ho snad nikdy nenechá na pokoji! Přistoupil k ní. "Yenerio...řekl bych, že tě rád vidím, ale nebyla by to pravda. Abys věděla...můžeš mě potrestat, ale chci, abys znala pravdu. Já jsem ho nechtěl zabít. Ty ani nevíš, proč to všechno, viď?" Nerad si to přiznával, ale nebylo mu jedno, co si o něm myslí.

"Já to věděla od samého začátku! Jako bys měl na čele napsáno ,zločinec´, prokoukla jsem tě na první pohled. Máš pravdu, že netuším, proč to děláš. Ale teď mě to nezajímá. Popovídáme si, až budeš v cele." pronesla s jakýmsi uspokojením. "A vy, pane kapitáne, jste v pořádku?"

"D-Další! Další nebezpečné individuum! Kormidlo čeká!" Očividně v panice vyběhl pryč.

Averin ze sebe dostal smutný úsměv. "Jsi dobrá, uznávám. Ale trvalo ti to. Mimochodem...tato loď ale nemá věznici, a my jsme uprostřed moře, pokud vím..."

"Hele, co má znamenat ten poraženecký výraz? Takže se mi vážně chceš přiznat, že jsi terorista? Za rvačku s nožem tě sice můžu dát na pár dnů zavřít, ale nic to nedokazuje. Ale neboj, já nějaký důkaz vyhrabu."

"Hm...když mi bylo asi sedm, ukradl jsem v obchodě kus sýru. A když mi bylo devět, zničil jsem městský strom a nepřiznal se. Chceš znát další věci z mé temné minulosti?" Zavrtěl hlavou. "Ale teď už vážně. Stejně jsi to věděla už na začátku. Je snazší, když budu upřímný."

"Jeden sýr...a strom..." agentka se zamyslela. "To budou tak tři dny za mřížemi, nebo čtyři, pokud ten sýr nebyl plesnivý."

"A když ti řeknu, že to byl jeden z nejkvalitnějších?"

"Nejsem si jistá, ale myslím, že ses před chvílí chtěl přiznat k něčemu většímu, než je sýr."

Averin si povzdechl. "A kde máš pouta?"

"V kufru. A také dýmovnici, slzný plyn, rušičku signálu, deset druhů pistolí, sérum pravdy a další věci."

"A mohl bych to vidět?" zavtipkoval Averin. Yeneria se však tvářila vážně, takže přestal. "Podívej...ano, jestli chceš vidět svět černobíle, pak jsem pro tebe terorista. Ale ty nevíš, jak moc nám lidé, kteří vládnou...lžou. Vlastně o světě jako takovém netušíš vůbec nic."

"Vidět černobíle? No, přes tyhle otravné sluneční brýle je to spíše oranžová... A ano, já možná nevím nic. Ale víš, zločin je...zločin. Ať máš jakýkoli motiv, pořád jsi spáchal něco špatného, to nic nemění. Já se nezajímám o lži vlády, já chci jen chránit civilisty...nedopustím, aby jim někdo ublížil, i kdybych tím měla pomáhat vládě samotné. A pokud...pokud by naši vůdci byli to, co obyčejné lidi ohrožuje, pak bych bojovala i proti nim."

Averin svěsil hlavu. "A to ses právě že trefila. Oni nás svým způsobem chtějí zabít, Yenerio! Ale na tom vlastně nesejde. Odhalila si mě, a můžeš si připsat vítězství. Jen nevím, co se mnou uděláš."

"Říkám, že mě tvůj poraženecký výraz strašně štve! Proč už nemluvíš s tou sebejistotou, jako předtím? To ti sedělo víc. Pokus se o útek. Nebo se mou pokračuj v hádce o ideály. Prostě...něco dělej, nesmiřuj se s porážkou! Nesnáším jednoduchá vítězství!"

Averin se upřímně zasmál. "Ale jdi. Zase tak snadné jsi to se mnou neměla. Kromě toho... víš, že je úžasný pocit, prostě si tak málem unést loď? Ale ty jsi mi to musela pokazit!" Doufal, že tím, že zločin prohlásí za skvělou věc, Yeneriu naštve.

"A cos vlastně chtěl s tou lodí dělat? To je unášení civilních křižníků tvůj koníček?"

"Ne, myslím, že ne. Chtěl jsem prostě jen tak vyhrožovat, že zabiji všechny civilisty, jestli neudělají to, co si přeji. Jestli nezruší látky, které přidávají do rostlin, aby byly ,lepší´, a které opravdu nejsou vůbec zdravé. Ale neboj, vyhrožovat a udělat to jsou dvě různé věci. Mimochodem, víš, že mě blufovat o tom, jak hrozné věci udělám, docela baví?"

"Myslela jsem, že když se člověku na demokratické vládě něco nelíbí, tak uspořádá demonstraci, ne únos několika stovek lidí. Navíc, vybral sis špatnou loď. Na téhle je kromě lidí i sedm přísně tajných experimentálních organismů, za jejichž cenu by sis mohl koupit menší stát. To je další důvod, proč mě poslali chránit tuhle plavbu."

Averin se zamyslel. "Myslím, že to, co popisuješ...jsem vlastně již viděl. Ale neboj, nikomu včetně těch..experimentů se nic nestane. Opravdu. Musím jen donutit kapitána se mi poddat. Ti lidé se dostanou bez újmy domů, to ti přísahám. Nikdy bych neublížil nikomu nevinnému."

Yeneria ale nečekaně přikývla. "Ano! Takhle se mi to líbí, mnohem lepší, než ty poraženecké řečičky před chvilkou! Víš, je pro mě opravdu těžké obviňovat teroristu, který se tvářil jako zmlácené štěně, ale takhle už to jde. Ale...a co plánuješ udělat, pokud vláda tvé požadavky nevyslyší?"

"Popravdě...s tím nějak nepočítám. Ta zpráva se určitě dostane do médií dříve, než jim dojde, co se děje, a zcenzurují jí. Obyčejný lid by nikdy nedovolil smrt tolika cestujících. Budou muset vyjít s pravdou ven. Možná jí překroutí, ale nemůžou je nechat...prostě zemřít."

"Na to bych nespoléhala. Vláda najala mou organizaci, ať to tady vyčistíme. To neznamená, že tady máme vytřít podlahy, umýt nádobí a vymést pavučiny, ale že máme...zabít všechny alespoň trošku nebezpečné osoby."

"A ty si myslíš, že se ti to povede?" ušklíbl se. Srdce mu však začalo zběsile tlouct.

"Klid, já nechci! Všechny kriminálníky, které tady nasbírám, pěkně předvedu před soud, já už jsem s...čistícími akcemi skončila."

Averin se snažil nedat najevo, jak moc si oddechl. "No...rád jsem tady s tebou ztrácel čas, ale nemáš mě kam zavřít, takže..zatím sbohem."



Aydlin se usmála a přikývla, když pochopila další odpověď na svou otázku. "A Deventere...můžu se někdy setkat s těmito rostlinami jinde, než u tebe? Hrozně mě fascinují! V kterém lese vlastně rostou? Nebo to možná les není, když potřebují ke svému životu sůl, viď?"

Vědec se zatvářil smutně a podíval se do země. "Ony...ony už jsou pravděpodobně poslední na světě. Nás sedm a Deventer tvoříme poslední uskupení sals vilnis na světě. Víš, Aydlin, my prostě víme, jestli a přibližně kde rostou naši další druhové, ale radar zůstal už moc dlouho tichý. Máme pocit, že jsme se shromáždili všichni."

Dívčin úsměv zvadl. "Ne. Tomu nevěřím. Tak překrásné a úžasné květiny nemohou prostě být poslední! To, že se ti je nepovedlo shromáždit, asi jen znamená, že jsou dobře skryté! Kdybych mohla, chtěla bych je třeba i hledat s tebou!" Až poté si uvědomila, co vlastně řekla. Již se to však nedalo vzít zpět.

Deventer pozvedl oči a překvapeně se na Aydlin zadíval. "Všech osm..sedm, kromě Jade...se nás shoduje, že je to úžasný nápad! Hlavně Deventer je moc dojatý a bude rád, pokud mu Aydlin pomůže."

"Ale..."povzdechla si. "Dochází ti, že se možná vidíme naposledy?" Natáhla k němu ruku. Chtěla vzít jeho dlaň do své, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. "Ale to pomyšlení je jako střep."

"Pokud se plán našich přátel teroristů vydaří, pak ne. Nemusíme se snad rozdělit. Diegovi, Rosie...a všem ostatním by se po Aydlin moc stýskalo. I Deventerovi."

"To je od tebe i moc milé. I mně by se po vás všech stýskalo," odvětila s dojetím.

"A mimochodem, Grace se pořád nepřestává ptát, jestli už ji Aydlin slyší. I ostatní by to zajímalo. Kromě Jade, samozřejmě."

Aydlin sklonila hlavu. "Deventere, ale já nejsem ty! Jak bych je mohla slyšet? Myslíš, že bych k nim mohla mít tak hluboký vztah? Myslíš si, že jsem tak...tak citlivá?"

"O to nejde. Lidé nás prostě...začnou slyšet v náhodný okamžik, pokud s námi tráví čas, pokud v nás věří, pokud my věříme jim. Všechny podmínky jsou splněny, proto se nás všech šest...sedm, i ty Jade, nepovídej... těší, až nás konečně uslyšíš. Do té doby ti bude Deventer překládat." vědec se usmíval. Pak ale jeho výraz trošku zesmutněl. "My si vážně nevymýšlíme. Deventer není jediný, kdo s námi může mluvit. Vážně ne. I jeho rodiče to dokázali. Možná to tak nevypadá, ale on opravdu říká pravdu, nelže vědomě a ani není blázen. My všichni přísaháme!"

"Deventere..." zašeptala dívka. "Uvěříš ty mě, když ti povím, že já věřím tobě? Opravdu. Mluvit s kytkami...není zase tak podivné, věř mi. Možná trochu...ale není to důvod, proč si o někom myslet, že je blázen. Já...nevím, jak mám vyjádřit, že se nemůžu dočkat. Rozradostňuje mě už jen ta představa, že bych je vážně mohla slyšet! Pověz, jsou jejich hlasy jako lidské?"

"Ne...nebo možná trošku, ale ne úplně. Jsou jako...Aydlin to musí prostě slyšet, není v naší slovní zásobě to popsat. Ale...ale...my všichni, ale Deventer hlavně, jsme tak šťastní, že nám věříš. Opravdu moc šťastní."

"Já jsem šťastná, když s vámi...zvláště s tebou, Deventere...můžu prostě být," přiznala trochu rozpačitě. Usmála se na něj, a on jí to oplatil.

Recenze- Kami-sama Hajimemashita

25. května 2015 v 20:21 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Uf, tahle recenze mi dala zabrat. Protože mám na spěch, řekla jsem si, že abych ztratila tendenci se flákat, budu se mučit posloucháním openingu tohohle anime pořád dokolečka, a to dokud tu recenzi nedokončím- a zabralo to, spatlala jsem ji v opravdu rekordním čase! No, snad se vám bude líbit, dneska je celkem pozitivní, takže trošku nudná.

Kami-sama Hajimemashita (anime, 2 série po 12ti dílech)

anotace: Sedmnáctiletá Nanami vážně nemá moc štěstí- ona a její otec se ocitli ve velkém dluhu, načež její otec utekl a exekutoři zabavili jejich dům. Ovšem hned první den svého nového tuláckého života Nanami potká podivnou osobu, která jí oznámí, že stejně opouští město a Nanami si tudíž může vzít jeho dům. Nanamino nadšení trošku opadá, když zjišťuje, že ten "dům" je ve skutečnosti poněkud rozpadlá svatyně obývaná protivným liščím démonem jménem Tomoe, a jako by to nestačilo, vzápetí se dozvídá, že kromě svatyně jako takové "zdědila" i postavení, schopnosti a povinnosti regionálního boha. Jak se s tím vypořádá? A dokáže donutit Tomoeho, aby ji uznal jako svou novou vládkyni?

soupis mých názorů a dojmů

postavy: Víte, na čem roztomilá romantická anime často selhávají? Ano, správně, na pitomých hlavních hrdinkách. Naštěstí, Nanami je tenhle případ jen malinko. Z poloviny, řekla bych. Má svůj mozek (ačkoli ne zrovna funkční), ovlivňuje děj, občas se o sebe dokonce umí postarat (a občas ne...), prostě by se dala s přivřenýma očima nazvat sympatickou hlavní hrdinkou (na poměry shoujo anime...no, zkuste ji srovnat třeba s bezejmennou (H)hrdinkou z Amnesie...).
Ale měla jsem při sledování pocit, že to děvče je jako na houpačce- v jedné scéně jí skoro tleskáte, ale vzápětí udělá něco tak neuvěřitelně pitomého a slepičkoidního, pak si v další scéně ale zase vylepší skóre... aby to mohla v příští epizodě zase pokazit.
Její inteligenční kvocient je sice hluboko v mínusu, ale moc se mi na ní líbilo, že se alespoň v devadesáti procentech o něco napřed pokusila sama, než začala volat o pomoc, také to, že hlavně v druhé sérii se snaží zesílit, a v neposlední řadě také to, že občas musí ona zachraňovat Tomoeho, ne jenom pořád naopak, a tyto tři faktory ji v mých očích na dobro zachránily před škatulkou "slepice". Ne, vážně, nevadila mi.

Další otázka. Víte, proč má tohle anime tolik fanoušků (fanynek, hlavně fanynek)? Krom prostě miloučké atmosféry (což rozeberu později), je důvod pravděpodobně jediný- Tomoe. Je to příšerně tragická Mary Sue (což ve spisovatelské hantýrce znamená nereálně dokonalá postava), s temnou minulostí, svou dávkou protivnosti a jízlivosti, prostě se nedá si ho neoblíbit.

Všechny vedlejší postavy tohohle seriálu jsou sympatické a oblíbené (ačkoli tím neříkám, že já osobně jsem si oblíbila všechny- například Jirou mě jednoduše vytáčel). Mají nějakou povahu, některé i nějaké motivy a pár z nich mělo dokonce takové štěstí, že jim bylo přidělených několik epizod popisujících jejich vedlejší příběhy. Vážně si na ně nejde stěžovat.

Můj poněkud vlažný dojem z vedlejších postav avšak vyrovnává hlavní záporák, který se objevuje v druhé sérii. Velká škoda, že nedostal zase tak moc prostoru, protože kdyby se trošku více objasnily jeho základní motivy, mohl by z něj být opravdu kvalitní padouch, takový lidský- krutý, ale i se svou dobrou stránkou. (hm, má nejoblíbenější postava)

příběh: Tohle anime vypráví o blbce, která přijde k božské moci (a jedné protivné lišce) jako slepý k houslím, takže asi už odtušíte, že tady o žádná psychologická dramata a zamotané zápletky rozhodně nepůjde. Je to roztomilý komediální příběh s pozvolným dějem o překážkách, které Nanami překonává silou své pitomosti (a občas silou oné zmíněné lišky)- což žádný strhující dějový spád nepředvídá. Pravdou je, že se tenhle seriál soustředí spíše na vztahy mezi postavami, což vám přijde vhod, když si na něčem potřebujete vybít sentimentální náladu.

Co se romantického prvku týče, v tomhle mě tohle anime malinko naštvalo. Vzhledem k počtu dílů a k tomu, že tam o nic jiného než romantiku vlastně ani nejde, je to občasně natahované jako brazilská telenovela a když už divák pomalu vyčkává už od prvního dílu očekávánou finální romantickou scénu s vyznáním, zjišťuje, že právě dokoukal poslední díl druhé série a absolutně nic. Žádné rozuzlení, žádné vyřešení...ale což o to, to samé se dá říct i o ději samotném.

Tím jsem se dostala ke své hlavní výtce-nevýtce. Autoři určitě připravují třetí řadu- musí ji připravovat. Protože kdyby ne, tím koncem by u mě tohle anime rozhodně spadlo. Nechápejte mě špatně, ten konec není ani nevhodný, ani znepokojující- je nijaký. Nic ukončeno nebylo, po dvanáctém dílu druhé série máte prostě pocit, že před vámi prostě jen někdo schoval tlačítko na stáhnutí třináctého dílu, prostě ten konec nevyznívá vůbec jako konec.

Jinak jsem vlastně úplně spokojená. Ano, žádné dějové zákruty ani akční scény tam nenajdete, ale upřímně- kdo by je tam čekal? Tohle anime je přece o něčem úplně jiném. Je to oddechovka, jakýsi lehký a roztomilý odpočinek, nemusíte u toho přemýšlet (což o to, upřímně, u toho ani přemýšlet nesmíte). Celých těch dvacet pět dílů je jen a jen o tom, jak se hlavní hrdinka a hlavní hrdina pozvolně sbližují a vytváří si mezi sebou pouto, takže doporučuji spíše pro kytičkované dušičky jako oddechový seriál.

hudba: Tady mám jen pár slov: Ten...opening...je...zlo! Absolutní! Ta slaďoučká veseloučká písnička jednoduchého rytmu vám jednou vleze do hlavy a už se jí nadosmrti nezbavíte, přísahám. A opening druhé série mi raději ani nepřipomínejte. Naštěstí jsem nanešla žádný odkaz. Endingy, alespoň ten druhý, mají taky docela slušnou schopnost hrát v hlavě až do zblbnutí, tak pozor.

kresba: Pokud tohle anime z přelomu let 2012-13 v něčem vyniká, tak je to právě kresba. Já už jsem viděla asi tak třicet japonských animovaných seriálů a ještě v žádném jsem neviděla hezčí kresbu postav. (to je jasné, je to v žánru "shoujo", takže bez bišíků se to neobejde) I prostředí je krásné, ale s postavami si autoři vyhráli hlavně.

shrnutí: Potřebujete něco sladkého a jednoduchého, co by vám zlepšilo náladu? Neříkám, že mi tohle anime změnilo pohled na svět, ale je to ve svém žánru opravdu docela kvalitní kousek a velmi zábavná oddechová podívaná. Doporučuji a jdu si přečíst mangu.

čísla: 8/10 (celé dva body mínus za tupost hlavní hrdinky, zatímco takhle vysoké skóre si tohle anime vysloužilo pěkným oddechovým příběhem, sympatickými postavami a líbivou kresbou, prostě mě to nějak potěšilo.)

Kde sehnat?: V momentě, kdy píšu tuhle recenzi, je český překlad ztracený někde v podsvětí internetu, prostě jsem ho nenašla, ale jsem si jistá, že jakmile bude opět někde zveřejněn, že ho nebudete mít problém najít. No, na Shirai vzniká jiný překlad, ale, ale, ale...víte, já také překládám, takže to ode mě zní blbě, když kritizuji cizí překlady, ale upřímně je to trošku kostrbaté a hlavně... kazí jim to detaily. "high" sice v angličtině znamená "vysoký", ale "high school" je škola střední, "vysoká škola" je něco trošku jiného. Nanami má vážně do vysokoškolačky daleko. Já se dívala na první řadu tady, je to sice s anglickými titulky, ale když jsem tomu rozuměla já, tak vy určitě taky. Druhá řada je ke stažení zde.

Obrázky!

Nanami
Tomoe
Další důležité postavy

Polštář z bělomechu

22. května 2015 v 22:30 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Čas na novou říkanku, nemyslíte? Tahle není ničím zvláštní. Je to další do kolekce k povídce Hnusné krychle, ačkoli s dějem nemá nic společného, veškeré události, okolnosti a psychologické stavy postav popsané v téhle rýmovačce jsou vzhledem ke Krychlím budoucnost a nebudou v povídce ani zmíněny (protože se stanou až o několik let později, tím myslím). Opět je to psáno z pohledu Nilia a téma? Jako obvykle. Většinou v "Niliových básních" používám tři témata- sebelítostivě vyznívající popisy jeho psychického stavu (první čtyři sloky), popisování zkaženosti Starlandie (další čtyři sloky) a ještě sebelítostivěji podávaný popis toho, jak ho všichni opustili, všichni mu umřeli a jak zůstal sám (poslední čtyři sloky). Jak jste se už dočetli, v téhle říkance jsou všechna tři témata, takže je opravdu hodně překombinovaná. Velice se omlouvám za odfláknutý konec, už zvonilo na přestávku a já to potřebovala rychle dopsat, dokud běží nějaký zeměpisný dokument (aneb tolik k tomu, co dělám ve vyučování). Nechť se vám rýmovačka líbí!

V sněhobílém sále
na misce bílých vah
má duše se třese stále
...nebo je to možná strach?

Měl bych hledat světlo,
ale zrak mi zastřel splín,
mé svědomí mě spletlo,
a tak hledám stín.

Rozbili mě a spraví stěží
ve skříní čekám na finální krach
omýván mořem ze sta věží,
co místo vln vlní prach.

Možná se snažím zvolit
jedno větší ze dvou zel,
možná se k cestě chystám svolit
a možná jsem už zešílel.

Potácím se kolem skal,
jež hrají si na stěny,
pátrám po střípcích myšlenek,
které jsou zde zazděny.

Vzpomínky dvorních soch
zmizí a brzy se zacelí...
Jestlipak plakaly strachy,
než potáhli je ocelí?

Ten vřelý třpyt kovu
v kruhu jejich chladných tváří
už vyhasl znovu,
ale dle nich stále září.

Bezpečí je prý můj strach
a "před zradou se střež",
ovšem tak jako tak,
lež je vždycky lež.

Utíkám před nimi,
pro jejich dobrotu,
o azyl prosím
samotnou samotu.

Kéž bych tě našel,
unikli bychom tomu spěchu,
chci probudit se vedle tebe
na polštáři z bělomechu.

Hledám tě, umírám
nechám jedy v sobě mísit,
naději však přece mám
-ty mě dokážeš vzkřísit.

Konečně jsem tě našel
a střípky svého vědomí dávám v sázku,
když ti s pláčem vyznávám lásku
a mé slzy kanou na náhrobní kámen.

Recenze- Sword Art Online II.

20. května 2015 v 17:06 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Ehm, dost bylo pozitivních recenzí. Mám pocit, že výstižnější název pro tenhle článek by bylo spíše: "Co všechno je špatně na druhé sérii SAO"... Vlastně tohle není ani seriózní recenze, spíše alespoň z první poloviny střílení si z příběhu. Vynechávám většinu obrázků, protože už jsou v minulé recenzi, anotaci, protože místo toho se pokusím příběh převyprávět a dokonce jsem se tentokrát vykašlala i na odkazy na openingy a endingy. Ale nebojte, příště se zase vrátím do starých kolejí, po těchto úpravách jsem tentokrát sáhla jen proto, že tahle recenze je vlastně jen doplňek k recenzi na předchozí sérii.

Sword Art Online II. (parodie na Hvězdné války anime, druhá řada extrémně populárního SAO)

Takhle recenze nebude taková, na jaké jste u mě zvyklí. A to hned ve dvou věcech- zaprvé, chystám se napřed vypsat všechny klady a zápory, tím pádem kašlu na svůj obvyklý tabulkovitý způsob zapisování. A zadruhé, já nikdy nerecenzuji každou sérii několikařadového anime zvlášť. No, jak vidíte, skoro nikdy. Je to tím, že v době psaní recenze na první SAO jsem druhou řadu ještě neviděla- a byla jsem tehdy skálopevně přesvědčená, že ji nikdy ani dobrovolně neuvidím. Jenže, víte jak se to říká, zvědavost zabila kočku, a tak mi SAO spolklo dalších pár hodin volného času. A proč tedy na to píšu druhou recenzi? Protože SAO II. si to jednoduše zaslouží (v dobrém i špatném slova smyslu).

Následují odstavce jsou víceméně absolutně nevhodné pro fanoušky- obsahují kritiku, sarkasmus, přirovnávání ke Hvězdným válkám a další nelibé věci. Kromě toho sem tam nějaký spoiler, takže čtěte na vlastní nebezpečí. (aktualizace po dopsání- "sem tam nějaký spoiler" čtěte jako "SPOUSTA spoilerů")

Na konci předchozí série jsme se dozvěděli, že Kirito úspěšně zachránil svět (dvakrát), vrátil se společně s milovanou Asunou (a zbytkem svého harému) domů a žijí si šťastně až do smrti. Jenže, příběh nekončí, naopak! Z temných koutů vesmíru se vynořila druhá série a svět bude zase potřebovat Kiritovu pomoc.

Dámy a pánové, dovolte mi převyprávět vám zásadní body příběhu a seznámit vás s... parodií na Hvězdné války! Tedy, pardon...s prvními 14ti díly SAO II.!
Tentokrát zavítáme do hry jménem Gun Gale Online. Je to temnější než Sword Art Online, má to více sci-fi atmosféru a místo mečů se tam užívají zásadně a zásadně jen střelné zbraně. (než tam ovšem přišel Kirito, ale k tomu se dostaneme)
Z téhle hry se dá normálně odhlásit...ale jeden krvavý problém stejně má. Hráč jménem Death Gun si zjevně našel způsob, jak skrz tuhle hru zabíjet lidi ve skutečnosti. Když to zjistí za hru zodpovědní úředníci, sáhnou po tom nejlogičtějším řešení. Schválně, co byste udělali vy? Že byste zavolali hlavním vývojářům do Ameriky, ať vám zjistí IP adresu, ze které se Death Gun přihlašuje a zatkli ho? Pche, vy naivkové. Samozřejmě, mnohem logičtější a spolehlivější bude poslat Kirita do Gun Gale Online, ať to prošetří.
Potlesk prosím, máme zápletku!
Dobře, s touhle částí ještě nemám žádné problémy. Proč ne. Ostatně, ona je ta zápletka docela dobrá. Stačí kvalitní záporák a mohlo by to vydat na docela ucházející podívanou.Ovšem, jakmile se Kirito zjeví v GGO a narazí na hlavní hrdinku, divák cítí průšvih. V okamžiku, kdy si Kirito na cestu střeleckou hrou, zdůrazňuji střeleckou hrou vybere světelný meč (SVĚTELNÝ MEČ!), už je to celé zpečetěné.
Poté, co přeskočíme pár nudných scén, kdy se zmíněná hlavní hrdinka nasmrt urazí, protože si myslela, že je Kirito holka (a on jí poněkud zapomněl včas připomenout, že není), se konečně dostáváme k hlavnímu záporákovi.
Ano, nedělám si legraci. Používá to dokonce podobný kovový hlas a stejný syčivý zvuk dechu. Ale naštěstí to alespoň nevlastní světelný meč. Upřímně, jsem jediný fanoušek Star Wars, koho zajímá, kde tahle ubohá napodobenina Dartha Vadera nechala svou armádu klonových vojáků?
Tady se zastavme a dejme si trošku spoilerů. Další, co mě na tomhle antigonistovi zaujalo, je totiž jeho velmi promyšlený motiv. Jaký, ptáte se? Napřed troška rekapitulace:
1. hlavní záporák SAO- Kayaba Akihiko - svůj motiv zapomněl
2. hlavní záporák SAO- Sugou (příjmení se mi nechce hledat) - chtěl peníze a Asunu jako bonus k tomu
A teď konečně, fanfáry prosím...
3. hlavní záporák SAO- Death Gun- nemá rovnou absolutně žádný motiv. Je to zkrátka zabiják, ehm, protože je to zabiják.
Čtvrtého naštěstí nemají.
Nicméně, skončili jsme u toho, jak Kirito ke světelnému meči přišel. Takže abychom to zkrátili, jelikož je v té hře sice pár dní, ale díky své neuvěřitelné a parádní kiritoidnosti se stává bezkonkurenčně nejsilnějším hráčem, proseká se mezi kulkami tak, že by se za to ani Obi-Wan Kenobi stydět nemusel, a setká se s Death Gunem v pompézní finální bitvě (o jejímž výsledku je stejně předem rozhodnuto).
Dovolte mi se vyjádřit k té bitvě. Tentokrát se tvůrci SAO rozhodli vsadit na osvědčený recept, který tolik zabírá v anime jako třeba Bleach nebo Fairy Tail- nechat hlavního hrdinu většinu souboje dostávat na frak a řešit si mezitím vnitřní problémy. Tentokrát šlo o to, že se snažil vzpomenout na Death Gunovo předchozí jméno. Zjistil, že si na něj těžko vzpomene, protože ho vůbec nezná. Takže ho protivník mezitím přizabije tak, že se chudák Kirito sotva hýbe, pak našemu hrdinovi ale hlavou probleskne myšlenka na jednu starou nástěnku s údaji nepřátel, najednou vykřikne Death Gunovo jméno a rozetne ho ve dví. Překvapeni?
Upřímně, já u toho souboje jen vyčkávala na moment, kdy Death Gun prohlásí: "Luku...teda Kirito, jsem tvůj otec." Naštěstí si tohle tvůrci odpustili.

K téhle první polovině SAO II. je nutné podotknout jednu věc. Kirito si rozšířil harém. Ano, jak už jsem zmínila, nachomýtala se tam totiž nová hlavní hrdinka, Sinon. A překvapivě tahleta Kiritova obdivovatelka si získala příčku mé nejoblíbenější postavy. Je to možná úplně jediný charakter ze SAO, který má nejen vzhled a jednu základní povahovou vlastnost, ale i nějaké motivy a dokonce, a to se podržte, i minulost! A možná proto po skončení prvních čtrnácti dílů dostala přibližně asi celé dvě minuty vysílacího času!

Samozřejmě, fanservis vpřed, takže napočítáte asi deset momentů, kde kamera zcela náhodou zabírá Sinon z úhlu, kde vyniká její pozadí.

Také bych chtěla podotnout, že okrem prvních dvou epizod, autoři asi nějak zapomněli, že Kirita někde v prvních dílech první série dali dohromady s Asunou, protože až na zmíněné první dvě epizody tam o ní není ani zmínka. A Kirito si vesele flirtuje se Sinon.

Pokud můžu ten příběh dovyprávět, tak konec je naprosto tak předvídatelný, jak byste čekali. Co se velkého turnaje týče, prý v předloze (light novele- český výraz to myslím nemá- a to je, pokud se nemýlím, obyčejná kniha) Sinon nakonec zastřelila Kirita a vyhrála, jenže v mezičase mezi dopsáním knihy a vznikem animované verze si autor nejspíše přečetl Hunger Games, takže to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Úplný konec je snad ještě předvídatelnější- a absolutně nelogický, kýčovitý a zbytečný. To chtěl snad autor ukázat, že bez slovutného lorda Kirita je každý v koncích?

SAO II. 1-14 shrnutí:
klady- GGO má podle mě ze všech herních světů v SAO nejlepší atmosféru, Sinon, zápletka mohla mít naději, Kiritův účes
zápory- všechno ostatní
poznámka: Také se vám zdá, že se autoři příliš dívali na Hvězdné války a občasně to prokládali Bleachem?

Přejděme prosím k dílům 15- 17!
Kirito se vrátil z GGO (o kterém už neuslyšíme) do ALO (A...něco Online- což je další z virtuálních světů, tentokrát s tou samou atmosférou jakou mělo původní Sword Art Online), aby se svými přáteli zažíval další dobrodružství. K tomuhle není moc co psát, protože tady asi měli autoři prostě jen moc dílů nazbyt, nevím... Celá zápletka je o tom, že se Kirito a spol honí za nějakým artefaktem, narazí na úkol, který když nesplní, herní svět zanikne- takže ho samozřejmě splní, najdou artefakt a zazvonil zvonec, pohádky je konec.

Ehm...na těch třech dílech není co shrňovat.

Díly 18- 24
Tady si autoři malinko vylepšili skóre. Přišli s další celkem zajímavou postavou- Yuuki a hlavně jí připravili smutný osud. Ano, po čtyřiceti dílech SAO konečně alespoň nějaké emoce. Protože tohle mě tohle v kontrastu s minulými částmi tohoto anime velmi příjemně překvapilo, ušetřím si sarkastické poznámky (a že bych jich pár měla. Hlavně k té scéně, kde Kirito takřka sám poráží třicetihlavou armádu...) a přejdu rovnou k shrnutí.
P.S.: Víte, co je ještě na Yuuki úžasné? Je to jediná důležitá ženská postava, která nepatří do Kiritova harému!

klady- zatím ta nejemotivnější kapitola SAO
zápory- všechny pokusy o příběh okamžitě zničeny absolutní Mary Sueidností postav
poznámka: Po tom, jak jsem nenechala na předešlých čtyřech kapitolách ani niťku suchou, se mi možná zachtělo být chvíli milá, anebo mě prostě uchvátilo, že tam skoro vůbec nevystupoval Kirito. Vyberte si.

Pár na logice založených perliček z obou sérií

1. Svět, kde necítíte bolest
V epizodě 1 Kirito zmiňuje, že unitř virtuálního světa nemůžete cítit bolest. Takže jinými slovy, nemáte zapnutou funkci fyzického vnímání.
V epizodě 7 se Liz třese zimou. Ve světě, kde teoreticky nevnímáte teplotu.
V epizodě kdovíkolik se jedna postava svíjí bolestí. Ve světě, kde necítíte bolest.
... a takhle se dá pokračovat téměř do nekonečna.

2. Zázračný světelný meč
V epizodě...nechce se mi to hledat... se všechny kulky při doteku světelného meče taví. S takovým mečem snadno o pár dílů později přeseknete projektil vejpůl, že?

3. Kulka sem, kulka tam...
Buďto je GGO střelecká hra, kde můžete v klidu ignorovat všechna zranění krom smrtelných, nebo na Kiritově boji v epizodě pět něco nesedí. Dostal dva zásahy do nohy a stále skáče jako antilopa, vyhýbajíc se ostatním kulkám.

4. Existuje pravděpodobnost 1: 7 500 000 000...
...že v GGO, které přiděluje hráčům vzhledové vlastnosti NÁHODNĚ, budete vypadat jako vaše skutečné já, akorát že s jiným účesem. Kiritovi, Sinon a ještě Shinkawovi se to přesto nějak povedlo.

5. K čemu policii, když máme Kirita?
Yui, Kiritem a Asunou adoptovaný sentimentální program, umí kontaktovat jak veškeré herní světy, tak svět skutečný. Tak proč sakra nepošle zodpovědným úředníkům vzkaz: "Death Gunovo pravé herní jméno je Sterben, zablokujte ten účet!"? Tím by byly životy Kirita a Sinon zachráněny o několik dílů předtím a ta kapitola by nemusela spolknout nesmyslných 14 dílů. Ne, samozřejmě, jednodušší řešení je nechat Kirita o několik dílů později nakopat Death Gunovi zadnici.

Já nejsem zkušená hráčka online her, takže hloubkovější nesrovnalosti nechci zmiňovat, ale i tak se mi zdá, že SAO je skoro tak logické jako Fairy Tail (kde postavy například mluví pod vodou).

Teď se vám asi bude zdát, že kritizování SAO je jeden z mých koníčků a že to dělám vlastně proto, abych si vylila zlost. Dobře, pravdou je, že mě opravdu baví kritizovat, psát negativní recenze a tak dále. Ale chci říct, že to není tak, že bych v případě SAO tenhle seriál nějak moc zatracovala a říkala, že to není dobré anime. Prostě na mě občas působí jako dělané pro výrazně mladší diváky (jednoduchost děje, černobílost postav, žádná krev, vždy spravedlivý a dokonalý hlavní hrdina...), takže mi už asi ani nepřísluší soudit. Navíc, přeci jen, je to nejpopulárnější anime současnosti, takže na to něco musí být a já jsem tady ta, které pořád něco vadí. Tím chci upozornit, že mé názory se nedají zaměnit s fakty a v žádném případě jsem nechtěla ranit nějakou SAO fanynku.

celkové shrnutí
klady: od první série se o něco zlepšila kresba, autoři tam vložili dvě trošku snesitelnější postavy, divák se opravdu pobaví na účet děje
zápory: ten zbytek

Rozcestník povídek

20. května 2015 v 8:02 | Kate Černobílá |  Povídky
Pro větší přehlednost jsem se rozhodla zavést na tenhle blog rozcestníky- takže tady jeden máte. Snad s ním budete spokojeni.

Povídky skryté v podpalubí

Dokončené

počet kapitol: 23
forma: převážně ich
anotace: V posledních dekádách říše Starlandie je důležitá říšská základna napadena armádou přízraků. Po bitvě a drtivém starlandijském vítězství je tvůrce přízraků zajat a svěřen k hlídání generálovi Kiaře- velmi silnému a zásadovému vojákovi, který však děsí všechny civilisty i své kolegy na míle daleko. Při pokusu o útěk jsou však on i Kiara nedopatřením přemístěni do trestné dimenze, odkud se vlastními silami nedostanou, dokud nezískají povolení od tamějšího správce. Budou čestná válečnice Kiara a lehce vyšinutý manipulativní černokněžník Alezallen nakonec nuceni spojit síly, nebo se spíše pozabíjejí navzájem?
datum rozepsání: 28. 1. 2014
datum dokončení: 22. 10. 2014
současná spokojenost autora s dílem: Téměř nulová. Kiara od první do poslední kapitoly asi tak třikrát změnila osobnost, postrádá to děj, občas se vyskytne pravopisná chyba, ale jsem docela hrdá na některé rozhovory a na celkové zakončení, které si myslím, že se mi povedlo docela překvapivé.
poznámka: momentálně rozepisuji pár doplňkových stránek (pod názevem Právo existovat), které by měly osvětlit minulost jedné z hlavních postav

počet kapitol: 32
forma: ich
anotace: Povídka popisuje výpravu deprimované a otrávené čarodějky Mayi společně s několika členy mafiánské rodiny Sarahských a s pár jejich dalšími (ne)přáteli. Ráda bych napsala, že je to dramatický příběh o zradách, lásce, síle přátelství a kdovíčem ještě, ale doopravdy je to docela o ničem. Jedná se o mou úplnou prvotinu, docela se za to stydím a vyvěšuji to tady veřejně jen pro nostalgii.
datum rozepsání: někdy v květnu 2011
datum dokončení: 22. 6. 2013
současná spokojenost autora s dílem: É...to je nějaké dílo?
poznámka: Přečtěte si tuhle povídku, pokud se chcete pobavit na můj účet.
 
Rozepsané

17. Význam neviditelnosti (4. a nejaktuálnější verze Cest jinými světy)
stav: v procesu
forma: er
anotace: Figurky na šachovnici se konečně dávají do pohybu- zatímco se Maya, dívka, v níž je zapečetěn úlomek síly prastaré mírovládkyně, zaplétá do vyšetřování série zdánlivě nesouvisejících vražd, zlomená vládkyně tygrošakalů Shi-Shi po potupné porážce jejího národa spřádá plány na pomstu a plánuje Mayu najmout jako žoldačku. Ani jedna z nich zatím netuší, že postupují přímo podle plánu černokněžnice Vanessy, která potřebuje za každou cenu získat úlomek síly zapečetěný v Maye. Dokáží nakonec prohlédnout všechny Vanessiny lsti? A o co vůbec Vanesse jde?
datum rozepsání: (současná verze) 26. 9. 2015

3. Prodavač kamenů
stav: v procesu
forma: er
anotace: Reineteril vlastní kámen, který mu přináší zaručené a nezpochybnitelné štěstí, ale i přesto se mu podaří v kostkách proti bývalému majiteli kamene prohrát vlastní život. Vyslechne si slib, že bude osvobozen, pokud vykoná pro pobavení jeho vlastníka malou prácičku, která zahrnuje ne zrovna příjemnou výpravu. Jako by toho nebylo dost, už po prvních několika krocích se k Reineterilovi proti jeho vůli přidá majitel jiného kamene, dívka, která sice dobře ví, co jste měli před rokem k snídani, ale nemůže si vzpomenout na vlastní jméno. Do toho Reineterila z nějakého důvodu nepřímo pronásleduje "vražedkyně" Adelaide, která si svými pastmi očividně dává záležet, aby Reineteril brzy rozšířil seznam jejích obětí. Jaká je mezi Reineterilem a záhadnou Adelaide spojitost? Co je vůbec ona zač? Jak do toho zapadá Reineterilova průvodkyně se svou ztrátou paměti? A hlavně- odkud se vlastně vzaly kouzelné kameny a co mají za cíl?
datum rozepsání: 28. 10. 2014
datum vydání aktuální kapitoly: někdy v srpnu 2015, ale již se dokončuje nová

stav: v procesu
forma: er
anotace: Tato povídka svým způsobem nepřímo navazuje na Čas trollů. Odehrává se o 33 000 let později a primárně vypráví příběh deseti členů tajné zločinecké organizace, kteří sestoupili do města Daingin, aby vypátrali osobu, do které byla zapečetěna síla zničit jednoho z nich. Od toho se odvíjí další čtyři víceméně paralelní dějové linie sledující osudy různých postav, které se spojí na konci a jejichž jedinou spojnicí je mladá ambiciózní dívka jménem Athacamitha, která v každé z nich hraje důležitou roli. Kolem a kolem je to ale hlavně mírně komediální zmatená a krvežíznivá fraška, zabývající se romantikou, rodinnými shledáními po letech, souboji a motáním reálií z asi tak deseti dalších povídek.
datum rozepsání: 8. 10. 2014
datum vydání aktuální kapitoly: 19. 7. 2015, nová kapitola už je připravena a brzy bude zveřejněna

stav: v procesu
forma: převážně ich
anotace: Světem kolem sebe zhnusený a znuděný aristokrat Nilius se jednoho dne rozhodne utéct ze sídla své rodiny, ve kterém byl celý život vězněm, aby mohl začít žít plnohodnotný život. Ovšem, svět mimo zdi hradu není ani zdaleka tak krásný a růžový, jaký ho zná z knih, a tak se deprimovaný a zklamaný Nilius nechá naverbovat na už předem nesmyslnou výpravu, jen proto, že nemá kam jít. Jeho spolubojovnice, cynická lukostřelkyně Aisha věří, že ta výprava dokáže zachránit její zem před občanskou válkou. Ale Nilius tak optimistický není. Má vůbec cenu bojovat za něco, na čem vám nezáleží? A má vůbec cenu pokoušet se žít jako člověk, když máte pochyby, jestli vůbec člověkem jste?
datum rozepsání: 29. 12. 2013 (!)
datum vydání aktuální kapitoly: 15. 5. 2015
poznámka: Mezi první polovinou třetí kapitoly a dosud napsaným zbytkem je psací pauza celý rok. Jistě pochopíte, že za tu dobu se posunuly nejen moje psací dovednosti, ale hlavně způsob smýšlení o postavách, takže má představa a jejich motivy a myšlenkové pochody se diametrálně liší od těch předešlých. To proto to působí, jako by měl chudák Nilius rozdvojenou osobnost. Omlouvám se. Po dokončení celé povídky první tři kapitoly přepíšu.

stav: v procesu
forma: er
anotace: Vinou pokročilých zbraní z Aharasu planeta Mblendhos přišla v občanské válce nejen o osmdesát procent obyvatelstva, ale také o stabilitu a každou chvíli hrozí její výbuch. V těch neklidných dnech hledá Mbdlenhosanka Essethia jídlo, až ji hlad zavede na palubu aharasské lodě Klaustrofobie. Než se stačí vzpamatovat, majitelé lodi se vrátí a loď vzlétne- i s ní na palubě. A tak pro Essethii začíná nebezpečná plavba v doprovodu mladého domýšlivého a sukničkářského aharasského císaře Raxenila, jeho bezradného sluhy, pirátů, kteří se lodi zmocnili s nejasnými úmysly a jedné kachny. Navíc se zdá, že Raxenil má se zkázou Essethiina domova společného víc, než by si Mbdlenhosanka myslela, a z její strany je to téměř fanatická rasová nenávist k ne-mbdlenhosským lidem, co tvoří rozbušku v pytli se střelným prachem. Dokáže si posádka nakonec navzájem odpustit a najít společnou řeč, nebo raději sáhnou po zbraních?
datum rozepsání: 10. 3. 2014
datum vydání aktuální kapitoly: 4. 1. 2015

stav: zašlapáno, vhozeno do kontejneru a zalito betonem
forma: ich
anotace: Dainginská středoškolačka Enyarezetha má opravdovou smůlu- kvůli kolabsu mírovládního systému uprchlo z pekla spousta duchů, kteří zatoužili ochutnat sladkou pomstu. A chudinka Enya je reinkarnací jejich vrstevnice, která byla shodou okolností i jejich úhlavní nepřítelkyní, takže je jasné, že se budou chtít mstít zrovna na ní. Ovšem, Enyarezetha na to není sama, z mírovládních úřadů jí pošlou ochránce Christiana, který se s jejím minulým já také dobře znal a má tudíž na ochraňování zmatené Enyi osobní zájem. Přežije Enyarezetha, dokud mírovláda všechny její starověké nepřátele zase nepochytá? A hlavně, podaří se jí rozkrýt všechny záhady a tajemství svého předchozího já?
datum rozepsání: 3. 9. 2013
důvod odhození: nulová technická kvalita, fakt, že jsem za tu dobu třikrát překopala všechny reálie a tak dál

stav: ani mi to nepřipomínejte
forma: er
anotace: Povídka vypráví o osudu rodiny Carterových po skončení Naši celkem podivní sousedé (další odhozená povídka, která byla tak hrozná, že jsem ji musela smazat, ale i bez ní se to dá pochopit). Kiara Martinezová umírá a zoufalý Callisto ji rituálem nekromacie probouzí znovu k životu. Tím ovšem stvořil bezcitnou existenci nazývající sama sebe "Loro" a plánující zombifikovat svět. Poté, co Callisto a několik jeho příbuzných z rodu Sarahských (ano, odkaz na Cesty jinými světy) provedou fatálně ztroskotající plán na Lořino zničení, přesouvá se děj na planetu Saraha, kde Sarahští musí zachránit zombifikovaného člena jejich rodiny a naplánovat druhý úder, než Loro uskuteční svou instantní zombie apokalypsu.
datum rozepsání: 2. 7. 2013
důvod odhození: Absolutně všechno. Kvalita nulová, reálie sice o trošku lepší než v Tmě v tunelu, ale za to absolutně nulový a předvídatelný příběh. Ale chtěla bych napsat něco o své nejchudinkovatější nejufňukanější a nejsmolnější postavě (Callistovi) a o Vanesse Anardské, která má v tom příběhu také svou roli, takže možná za pár let napíšu novou verzi.

stav: zapečetěno tam, kde slunce nesvítí
forma: ich
anotace: Mírovláda se rozhodla zničit veškeré nebezpečí, takže vymazala celé národy Saražanů, Anarďanů a Tikiri z povrchu zemského. Jediná Saražanka, která byla ušetřena, je čarodějka Maya Jangová, znuděná a povýšená hrdinka z povídky Cesty jinými světy. Jenže, Mayiny poklidné dny skončily dříve, než vůbec stačily začít. Ještě někdo totiž přežil krutý trest- královna Elenis, která touží po nápravě situace a návratu své rodiny. Donutí Mayu, aby se společně s ní vydala požádat mírovládu o milost, ovšem v cestě jim bude stát nejedna překážka, jako třeba ničivá mírovládní válka, nebo Mayin absolutní nezájem.
datum rozepsání: 24. 5. 2013
důvod odhození: všechno

stav: v procesu (v po...ma...lém procesu)
forma: er
anotace: Povídka sleduje osud mladé konstruktérky výbušnin Nathalii, jejíž rodina těžce doplatila na politické změny na jejich rodné planetě. Původní vládce planety Nell totiž za bohatství planetu prodal instituci na výzkum zbraní, které se podařilo vrátit dotyčnou planetu takřka do lávového stádia. Jednoho dne se Nathalia plná bolesti rozhodne Nella zabít. Její atentát ovšem selže a místo chamtivého markraběte je zabit jen jeho dvojník. Naštěstí to ale přitáhlo pozornost mírovlády, která vymyslela pro Nella a Nathaliu obzvláště zapeklitý trest- jejich životy budou provázany a když umře jeden, umře i druhý- a to na tak dlouhou dobu, než oba přehodnotí své životní hodnoty.
datum rozepsání: 12. 11. 2014
důvod pozastavení: Vlastně žádný není, zápletka se mi dosud líbí, jen jsem se poněkud zasekla.

Jednodílné

forma: er
anotace: Tahle "povídka" je vlastně jen jakýmsi rozhovorem starlandijského politika a ducha jeho mrtvé družky. Je to mé morbidní tipování, jak asi bude náš svět vypadat za pár desítek let.
datum dopsání: 22. 7. 2014

forma: er
anotace: Tohle je jakýsi výtah z jedné vícedílné povídky, kterou jsem kdysi chtěla rozepisovat. Jde tam o poslední chvíle umírající hlavní hrdinky, které tráví ve smrtícím labyrintu hraním šachů.
datum dopsání: 31. 1. 2015

forma: ich
anotace: Tahle parodie vypráví příběh jedné krásné, chytré a talentované dívky jménem Cassidy, jejíž pěstouni (rodiče umřeli při dopravní nehodě) se přestěhují do Londýna. Tam potká svého oblíbeného zpěváka Henryho z kapely One Dimension a zamiluje se do něj. Jaké překážky se postaví síle jejich pravé lásky?
poznámka: neubližná parodie neobsahující vulgarismy a urážky určité kapely, sloužící k nastavení zrcadla klasickému kýčovitému fanfiction

forma: ich
anotace: Parodie na mé ostatní příběhy a mé oblíbené "zápletky".
poznámka: hodně ubližná parodie, která ovšem neobsahuje vulgarismy.

Společné

13. SAP
forma: er
anotace: Co se stane, když se dva sentimentální teroristé, jedna tajná agentka, vědec a jeho sedm záhadných rostlin setkají na palubě jedné lodi?
autoři: já a Karin
datum rozepsání: 21. 9. 2014
stav: v procesu (V hodně pomalém procesu. Máme s Karin takovou úmluvu, že přibližně každý půlrok vymyslíme a sepíšeme jednu kapitolu SAPu.)

forma: ich
anotace: Tato hodně, hodně dlouhá vícedílná báseň sleduje osud dvou cestujících v poněkud nevšedním vlaku- "diplomata" Anarina a jeho záhadné nepříliš milé spolucestující.
autoři: já a Karin
datum rozepsání: 28. 10. 2014
stav: odloženo na neurčito, ale možno jednou vzkřísit

15. CjO (Cesty jiným Osudem)
forma: er
anotace: Tohle je soubor rozpačitě legračních scén, které by se udály, kdyby se setkaly postavy z mých Cest jinými světy a povídky Osud, kterou psala Karin. Obsahuje to spoustu neoriginálních hlášek, parodií na moderní hudbu, robotických vos a dalších podobných věcí.
autoři: já a Karin
datum rozepsání:16. 1. 2014
stav: kdoví?

16. Společný projekt (neplést se "Společnou povídkou"!)
forma: er
anotace: Když se tři pětičlenné skupinky bytostí setkají na střeše jednoho hotelu, začne jim dělat problémy policejní oddíl pro chytání podezřelých osob. Sledujte, jak se budou vyvíjet jejich vzájemné interakce, zatímco se budou snažit uniknout patáliím. Opět to není nic víc, než spojení tentokrát tří autorských dílen a knih- od Karin postavy z povídky Osud, ode mě klasicky z CjS a tentokrát se k nám se svou skupinkou postav připojila i Vanessa.
autoři: já, Karin a Vanessa
datum rozepsání: 10. 11. 2013 (!)
stav: Myslím, že se všichny tři shodneme, že tohle patří na samé dno odpadkového koše literárních hlubin. Tomu odpovídá i datum rozepsání.

Recenze- Guilty Crown

16. května 2015 v 13:11 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Brr...jelikož zase vězím až po uši v jedné z těch svých pravidelných krizí, musím si trošku postěžovat. Vůbec nic kloudného mě ohledně psaní nenapadá, ale podařilo se mi alespoň vypotit jednu recenzi, když už nic.
P.S.: A dokonce i tu recenzi jsem pěkně odbyla...

Guilty Crown (anime, 22 dílů)

anotace: Sedmnáctiletý Shu si žije obyčejný život v nadnárodní organizací GHQ ovládaném Japonsku, které se zhroutilo kvůli náhlému vypuknutí epidemie zvláštní rakoviny, která mění živé bytosti v krystaly. Jednoho dne překvapený Shu narazí v opuštěné budově na svou oblíbenou zpěvačku Inori, která je však zraněná a vypadá, jakoby před něčím utíkala. Pravda vyjde najevo, když si pro ni přijdou vojáci GHQ a odvlečou ji pryč. Inori je totiž členem teroristické organizace a zlodějka důležité genetické zbraně. Tu ukradenou "zbraň" stačí ještě předat Shuovi, který se rozhodne donést ji Inoriným kolegům. Ovšem, nešťastnou náhodou je to nucen při záchraně Inori použít, čímž přijímá Sílu králů, schopnost vytahovat z lidských srdcí zbraně a jiné přeměty. Jak s touhle novou silou Shu naloží? Přidá se k teroristům? A o co těmhle teroristům vlastně jde?

soupis mých dojmů a hodnocení (pozor, možná mi sem tam uklouzl nějaký spoiler, takže se mějte na pozoru. Největší spoilery jsem sice bezpečnostně zabarvila, aby na ně nešlo zabloudit očima náhodou, ale mohl mi uniknout nějaký menší.)

postavy: No, hlavní hrdina mi moc do oka nepadl. Je to postava do všeho zavlečená vlastně náhodou, bez žádného svého přičinění, takže divák může očekávat, že se bude chovat jako normální člověk, že bude váhat, brečet, utíkat, občas pronášet řeči o všezachraňování a tak dále. Což ho samozřejmě dělá uvěřitelným, ale na druhou stranu také trochu nemastným a neslaným. Nezaujal mě a občas se mi dokonce zdálo, že se u něj místy projevuje nepěkný yukiterovský syndrom (kdo viděl Mirai Nikki jistě pochopí, co si pod "yukiterovským syndromem" představit).

Pak je tady hlavní růžovovlasý robot hrdinka, Inori. Ne, že by mi vadil její robotský charakter, takové postavy mám náhodou ráda a ona ostatně má velmi dobrý důvod, proč je taková, ale spíše si nějak nedokážu oblíbit ty typy postav "dělejte si se mnou, co chcete", ke kterým ona nepopiratelně patří. Ale úplná slepička to není, umí se ubránit, ale hlavně občas ovlivňuje děj.

Vedlejší charaktery mě nějak zvlášť neoslovily, nedá se jim sice upřít promyšlenost a zajímavost, ale už jsem byla charakterovým složením okouzlena i víc. Jedinou výjimkou byl vůdce teroristů, Gai Tsutsugami, kterého jsem si oblíbila hned. Jeho životní příběh je rozhodně více než zajímavý a ještě zajímavější je jeho smrt.

příběh: Když jsem si poprvé četla anotaci a když jsem se dívala na první díl, víte, co mě jako první spontánně napadlo? Název jiného anime, Code Geass. Tyto dva seriály mají společného autora a co víc, zdá se mi, že se tito autoři snažili z Guilty Crown udělat předělávku Code Geass v kabátu modernější animace.
Co všechno mají dva tak diametrálně odlišné seriály společného?
-tématiku boje s teroristy (po jejich boku, i proti nim) v prostředí krutou nadnárodní organizací utlačovaného Japonska
-hlavní hrdina je sedmnáctiletý středoškolák (v případě Leloucha geniální sedmnáctiletý středoškolák, což o se o Shuovi říct vážně nedá)
-mecha (což v anime hantýrce znamená obrovské pilotovatelné roboty)
-hlavní hrdina získá od záhadné dívky ještě záhadnější schopnost, příhodně v obou seriálech nazvanou "síla králů"
-hlavní hrdina se postupem děje ujme velení (Lelouch nad teroristy, Shu...ehm...nad provizorním vojskem tvořeným ze studentů jeho školy)
-maličkosti, jako třeba to, že v obou anime vláda přejmenovala zeměpisná místa a namísto jmen jim přidělila čísla, nebo také pojmenování jednotlivých dílů, které bylo pojato velmi podobně
GC by mohlo být teoreticky po technické stránce lepší, díky mistrné kresbě a ucházející hudbě, ale podle mě není. CG je přece jen klasika, jakési kultovní anime, které svého novějšího bratříčka po stránce promyšlenosti děje i postav vysoce převyšuje.

Když opustím srovnávání s mou srdcovkou Code Geass, nutno podotknout, že děj GC je rozdělen na dvě poloviny- a ta druhá možná nedosahuje kvalit té první. Někteří diváci říkají, že v ní Shu prošel divným a nepříjemných charakterovým vývojem, ale podle mě ne. Přece to byl pořád ten stejný ufňukánek, kterým manipulovali jeho rádci, nikde žádný "charakterový vývoj" nevidím. Proč se mi ale druhá polovina líbila méně než první byl fakt, že anime zaprvé opustilo své prvotní téma a z pořádného mecha o teroristech se stal jakýsi předem jasný boj proti jakési nábožensko-genocidofilní organizaci a zadruhé, autoři opět předvedli snad ten nejhorší příklad oživování, absolutně pošlapali hrdinskou smrt mé nejoblíbenější postavy, přičemž ho sice na konci nechali zemřít znovu, neméně hrdinsky, ale stejně...
Pozor, spoilerovitější odstavec si ani neumíte představit! Obsahuje nejen spoilery k GC, ale i k CG a to vlastně nejzásadnější vyzrazení konce, co ohledně Code Geass jen existuje, takže pozor! Pro ještě větší bezpečnost zabarveno- takže pokud si to chcete přečíst, musíte si to označit myší.
Berte to varování před spoilery na vědomí. V následujících větách se chystám prozradit celý motiv důležité záporné postavy, takže pokud jste to neviděli, ladně přeskočte k dalšímu odstavci. No, chci říct, že celá ta věc se sebeobětováním, předstíráním největšího lotra pod sluncem, jen aby se onen "záporák" následně mohl nechat zabít hlavním hrdinou pro dobro své lásky, nezdá se vám to, ehm, povědomé...? Samozřejmě, v Code Geass to nebyla milovaná osoba, ale světové dobro, pro co se určitá postava obětovala, ale i tak...
Konec spoilerového odstavce. Nebezpečí zažehnáno, můžete s klidem číst dál.

Dobře, mé dojmy ohledně děje jsem odbyla, uznávám. Takže vám to vynahradím rozborem hudby!

hudba: Říká se, že kvalita soundtracku Guilty Crown vysoce převažuje kvalitu příběhu, což bude bohužel asi pravda. Jak asi víte, já jsem na opravdu výrazně odlišný styl muziky, ale i tak musím uznat, že většinu písniček z tohoto anime bych možná zvládla poslouchat k psaní. Moc mi nevyhovuje hlas zpěvačky (která je zároveń i Inorinou dabérkou, nemýlím se?), ale texty mají něco do sebe.
Protože GC je svým soundtrackem proslulé, vyhledám vám protentokrát více odkazů než obvykle, abyste zjistili proč. Nejprve první opening. Bohužel jsem nenašla verzi s anglickými titulky, což je zatracené selhání, protože text je na tom podle mých uší jediná nadprůměrná věc. Zbytek je na mě moc syntezátorový. Dále mě zaujal první ending. Až na ten divný pasyntezátor na začátku je to skrz na skrz piánová písnička (dobře, až na pár syntezátorů. Ale to piáno je tam hlavní). Tentokrát musím říct, že myšlenka není nic originálního, ale má to v sobě jakýsi klid a se vším smířenou melancholii, takže se to hodí na psaní určitých (navzdory textu hlavně cukrovaných) scén.
Co je však nutno zmínit možná ještě více než openingy a endindy, je titulní píseň Euterpe (spíše popsatelná jako "Inorina písnička o válce, světovém míru, krutém lidském chování a umírajících kytkách"). Jak jste asi uhodli, ačkoli se mi moc nelíbí melodie, už pro to téma a text je to moje nejoblíbenější část GC soundracku. Jen někde za polovinou...ti kdovíco mumlající roboti srážejí úroveň skladby o deset stupňů. Píseň, kterou ovšem z GC poslouchám u psaní nejčastěji, je ale Krone. Bez přehánění můžu říct, že je nádherná. Je totiž celá instrumentální- a to nemyslím jen bez syntezátorů, ale i bez zpěvu. A takové skladby mají vždycky své kouzlo.

kresba: Další věc, kterou tohle anime předčí v základu samo sebe. Stejně jako s hudbou, i s animací si někdo vyhrál a výsledek je nádherný. Prostředí je pastva pro oči, stejně tak jako kresba postav. Ostatně, co byste od anime z roku 2012 čekali jiného?

závěr recenze: Hm, kdyby Guilty Crown bylo jediné anime na světě, asi by se dalo nazývat úžasným seriálem. Ale srovnání s jinými kousky bohužel zdůrazňují jeho chyby, takže dle mého názoru GC zapadlo do takového toho běžného nadprůměru. Ovšem, můj názor může být ovlivněn mým skepticismem a předsudky, které jsem proti tomuto anime už od začátku měla. Klikla jsem na první díl s pocitem, že najdu jen jakousi slabší napodobeninu Code Geass, tak asi není divu, že jsem ji našla. Nicméně, tentokrát se nebojím říct, že doporučuji. Je to po umělecké stránce nádherně zpracovaný seriál (kresba, hudba) a ohledně obsahové stránky bude nejlépe, když si názor uděláte sami.

čísla: 7/10 (body plus za jisté části příběhu, několik postav, hudbu, kresbu a alespoň chabý pokus o dosáhnutí přibližně myšlenkové kvality Code Geass, body dolů za hlavního hrdinu (který mi jednoduše nesedl), za další části děje a v neposlední řadě za selhání ve výše zmíněném napodobování)

kde sehnat?: Hledejte na Shirai a najdete. Vlastně si myslím, že toto anime je tak slavné, že určitě nebudete mít problém ho sehnat.

Obrázky!

Hnusné krychle VI.

16. května 2015 v 11:54 | Kate Černobílá |  Hnusné krychle
Na tuhle kapitolu Hnusných krychlí nejsem ani za mák pyšná. Je to absolutně o ničem, konec je hodně mile řečeno odfláknutý a až uvidíte, co jsem vymyslela za "zápletku", pravděpodobně si budete ťukat na čelo a ptát se mě v komentářích, jestli to opravdu myslím vážně. Na svou omluvu musím říct, že teď právě absolvuji hloubkové potápění se v umělecké krizi, cítím se úplně mizerně a za poslední týden jsem napsala sotva poslední věty téhle kapitoly. Omlouvám se. Moc se omlouvám. Prosím, odpusťte mi.

Kapitola VI.- Uvidět Neviditelné království

"Starlandiane, spíš?" pronesla Aisha tiše.

Doteď celkem ano. "Děje se něco?" pronesl jsem co nejméně ospale to šlo.

"Nic...jen bych se tě chtěla na něco zeptat. Prosím, nebudeš se mi smát?"

"Dobře, slibuji, že se pokusím nerozesmát se. Je to něco tak směšného?"

"Spíše...trapného. Hodně naivního, z mé strany. A do rána to nepočká. Chci to vědět teď hned."

"Tak do toho. A budu nějak potrestán, pokud odpovím špatně?"

"Nedělej si z toho legraci! Chci probrat naprosto vážnou věc!"

"Poslouchám."

"Ty...ty pocházíš z rodu Starových, že jo?" Bylo poznat, že je v rozpacích. Třásl se jí hlas.

"To je ta otázka? Vzhledem k mému příjmení patrně ne."

"Jen jsem si to chtěla ověřit, než se zeptám. Je mi tak trapně..."

Pomalu se té otázky začínám bát. "Nutíš mě zopakovat ten slib, že se ti nebudu vysmívat?"

"Dobře..." zašeptala. Skoro ji nepoznávám. Asi se opravdu za svůj dotaz hrozně stydí. "...no, vím, že je to ode mě strašně...pitomé, ale chci...chci jen více informací! K věci- znáš nějakého Jacka?"

"Ano. Je to můj malý bráška."

Zhluboka se nadechla. "Jo...tak teď konečně ta otázka... Řekni mi všechno, co o něm víš! Vyprávěj mi o něm! Chci vědět, co je to za člověka!"

"Takže ty ses jen chtěla dozvědět více o mém drahém dvojčátku? Kvůli tomu ses tak styděla?"

"Vypadám jako slepice, co se bojí své budoucnosti. Tak...tak už mi v tom přestaň vymáchávat čumák a odpovídej... Říkal jsi, že jste dvojčata, ne? Takže on vypadá jako ty a chová se taky jako ty?"

"Naštěstí ani v nejmenším." Já zrovna nejsem osoba, kterou by tenhle svět zrovna potřeboval dvakrát. "Nevypadáme stejně. Já jsem o dost hezčí."

"Mohl bys už konečně začít odpovídat vážně?!"

"Dobře, dobře. Trošku ti ho popíšu. Má vlnité hnědé vlasy a úplně stejné oči, jako mám já. Na rozdíl ode mě nosí barevné oblečení a pořád se usmívá. Jsme dvojčata, ale není lehké si nás splést."

"A povaha?"

"Neublížil by mouše. Je to moc hodný, laskavý, veselý a naivní člověk. Můj pravý opak. Není výbušný jako já...sobecký jako já...je prostě moc, moc bezbranný. Obávám se, že ho budeš muset ochraňovat."

"To ráda slyším."

"To věřím, mohla jsi dopadnout hůře. Mohla jsi schytat třeba mě."

Uchechtla se. "Problém je v tom, že já se nechci vdát za někoho, koho jsem v životě neviděla, a už vůbec se nechci stěhovat do Starlandie..."

"Tak to nedělej. Jsi volná, můžeš utéct kam chceš, ne?"

"Ale to způsobí válku!"

Povzdechl jsem si. "Naivita je nemoc."

"Jak to myslíš?"

"Opravdu je někdo z brilantně inteligentních arsterazijských státníků přesvědčen, že tohle válku odvrátí?"

"A snad ne?"

"Nechtěj mě rozesmát. To povede akorát tak k anexi Arsterazie, jejímu absolutnímu podřízení Manifestu a válce občanské. Znám svou matku."

"Ne, mýlíš se. Ten sňatek je z naší strany přátelské gesto, vy na něj nemůžete zareagovat takhle."

"Víš, naše rodina je hrozně milá a laskavá, stejně tak naše ekologická a pravdomluvná velmoc Starlandie, ale-"

"Pochopila jsem, co tím chceš říct. Ale nevěřím tomu."

"No, potom to poznáš na vlastní kůži, ale to už bude malilinko pozdě, nemyslíš?"

"Mluvíš skoro jako bych to já mohla nějak ovlivnit. Naše rodiny se dohodly a přes to už nejede vlak."

"Můj otec včera prohlásil, že ze mě dneska udělá císaře. A povedlo se mu to?"

"Zdá se mi to, nebo mě přemlouváš?"

"Vedu s tebou učenou disputaci, jejíž myšlenková hodnota je přímo úměrná faktu, že je přibližně jedna hodina v noci."

"Kdybych tě probudila až za hodinku, mluvil bys snad jinak? Tohle k ničemu nevede. Chci myslet na něco jiného. Pořád válka, politické sňatky, budoucnost národů...deprimuje mě to. Um, Nilie, řekni mi třeba...hm, mám to. Píšeš básně, ne? Dal bys mi někdy něco přečíst?"

"Pochybuji, že by se ti to líbilo. Zaobírám se veselými tématy, jako třeba stížnostmi na svůj krásný život, nadáváním na svou milovanou rodinu a rozebíráním svých sebevražedných myšlenek."

"Vypadá to, že jsme na jedné lodi." určitě se usmívala, vím to. "Ty žádnou rodinu prakticky nemáš-"

"Mám Jacka."

"Tak skoro žádnou, a já taky ne. Chceš, abych ti o tom vyprávěla?"

"Proč ne. Ty už znáš můj životopis nazpaměť, teď je se svěřováním se řada na tobě."

"Dobře. Jsem nejmladší z pěti sourozenců. Bohužel, všichni tragicky zahynuli...každý nějak jinak, ale zbyla už jsem jen já. Lidé vtipkují, že je to nějaké rodinné prokletí- všichni umřeli, když jim bylo dvacet čtyři let."

"Vlastně bychom se mohli trumfovat, kdo z nás je na tom srdceryvněji..."

"Vyhrál bys. Já z toho totiž zase takové trauma nemám, vůbec jsem je totiž neznala. Vyrůstali jsme pod přísným oddělením. A teď po mně všichni chtějí, abych zastala jejich povinnosti a povolání. Ale já nechci... Mnohem raději jsem tady v lese a přepadávám bezbranné vosy...zní to divně, ale to bych chtěla dělat v budoucnosti. A ty?"

"Netuším. Jsem poprvé ve velkém světě a bohužel mi jako na potvoru zapomněli poskytnout dotazník o volbě povolání..."

"To máš vlastně stejně jedno. Zítra tě převedu do Arsterazie a tam se asi nalodíš na nejbližší uprchlický křižník a odpluješ někam hodně daleko, viď?"

"Já vlastně...nevím..." No, já o tom ještě nepřemýšlel... chytré, Nilie, chytré. Jsi génius, asi jako opilé kuře.

"Tak dobrou noc. Promiň, že jsem tě předtím probudila."

"Počkat..." zašeptal jsem. "Já ti nevěřím. Nevěřím, že bys sklonila hlavu takhle snadno. Ty máš plán, jak se té svatbě a zániku Arsterazie vyhnout, viď?"

"Vážně ne. Možná to tak znělo, protože existuje ještě jedna možnost, ale to je tak stupidní, že se to dá těžko považovat za nápad."

"Nejsem unavený." Ne, jen se mi maličko zavírají oči... "Takže si to rád poslechnu. Stupidní věci mám docela rád."

"Existuje...legenda. Normálně bych tě s tím neotravovala, ale řekl sis o to, tak ti to vyžvaním ať chceš, nebo ne."

"Do toho."

"Ale není to příběh pro starlandijské vlastence, nevadí?"

"Až tady nějakého uvidím, včas ho varuji."

"Dobře. Mírovláda jednou seslala kletbu. Tím to vždycky začíná, nemyslíš? A ta kletba slibovala strašné věci, pokud starlandijská vláda někdy ještě nařídí nějakou krutou či agresivní věc. Zhmotnilo se to do podoby smlouvy. Kousku papíru. Oni se to báli porušit přímo, tak se pokusili zničit ten papír. Trhali ho, pálili ho, rozmáčeli ho...ale vždycky, když se rozpadl na více než sedm kousků, spojil se zase dohromady. A tak ho nechali rozpojený na těch sedmi kouscích a aby se nemohly zase slepit, roznesli je různě po celém kontinentu. Fungovalo to."

"A z toho vyplývá, že pokud by někdo tu smlouvu zase spojil, začala by znovu platit a nutila by všechny byrokraty, psychopaty a oligarchy sekat latinu?"

Uznávám, že se mi tomu nechtělo věřit. Na druhou stranu, pravda to asi bude, mírovláda je toho schopná. Hm, a pohled na mé milované příbuzné a obdivované Představitelstvo Vlivných...kdovíčeho, jak se krčí před artefatem v podobě kousku papíru, to by se mi zamlouvalo...

"Přesně tak."

"Skvělé. Ale pokud nemáš náhodou někde počáteční kousek a informace o tom, kde se nacházejí ty další-"

"Mám." pronesla ledově. Čekal jsem, že se začne smát, ale očividně mluvila naprosto vážně.

"A-"

"Vlastním kousek smlouvy a jednou se mi z archívů mého otce podařilo ukrást data o lokalizaci zbylých šesti."

"Tak v čem je problém?"

"ONP nemůže podniknout takovou cestu. Nemáme...lidi. Jeden je pro tak rozsáhlou výpravu málo. Mimo tyhle lesy nejsem dost...silná, abych přežila. Ne, nechápej mě špatně. Já jsem opravdu dobrá ve šplhání po stromech a hlavně v lukostřelbě, jenže to mi bude na dvě věci, pokud by mě třeba přepadla velká banda loupežníků. Chápeš- zastřelím jednoho a druhý mi mezitím utne hlavu. Zatraceně, já to řekla... já to řekla... já to vážně přiznala nahlas..."

"No, na mě tvé schopnosti udělaly dojem, nemyslím si, že bys byla slabá-"

"Vždyť nejsem!" odsekla, očividně v rozpacích. "Mám jen nevýhodnou specializaci pro pozemní boj! Myslíš, že mě to s tou smlouvou už dávno nenapadlo? Jenže, nikdo se nenabídl, že půjde se mnou, a já se nikoho doprošovat rozhodně nehodlám! A jeden je pro výpravu málo..."

"A dva by byli dost?" pronesl jsem další chytrou poznámku. V tu chvíli mi vážně nedošlo, jak dvojsmyslně to zní, čest a sláva mé inteligenci.

"Asi... T-tak počkat...počkat! Nilie Stare, ty bys se mnou šel?" Výborně. Pochopila to přesně tak, jak jsem to nemyslel.

"Ne-"

Ale zdá se, že už bylo pozdě. "Juchů! Vím o tržišti, kde by se daly nakoupit nějaké zbraně a další zásoby. A pak vyrazíme na první místo. Hm, to vyjde..."

Povzdechl jsem si. "Díky za zohlednění mé svobodné vůle."

"Umím číst v lidech. Hlavně v jejich očích. Tvé jsou prázdné, kruté a zoufalé. Myslím si o tobě, že jsi příšera schopná obětovat cokoli a kohokoli pro naplnění svých cílů. Takže mi musíš dokázat, že to není pravda! Pomoz mi a já budu vědět, že jsem se zmýlila!"

"To bylo docela dobré. Neuvažuješ o kariéře motivačního psychologa?"

Zhluboka se nadechla. "Sakra, ty jsi úplně imunní na jakékoli duševní podněty... Chceš peníze?"

"Zajímalo by mě, za koho mě máš..."

"Chceš smysl života?"

Myslím, že i přes tu tmu musela poznat, jak nechápavě na ni zírám.

"No, co ty víš, třeba po cestě nějaký najdeš...Rozhodně je to pravděpodobnější, než když zdrhneš."

"Pravda, nechat se v zájmu toho zabít pro záchranu dvou zemí, z nichž jednu nesnáším a druhá mě nezajímá, to zní vážně lákavě..."

"Srabe."

"Nebojím se, jen se mi prostě nechce."

"Chceš být jako tví rodiče?"

A věřte nevěřte, silou tohohle originálního argumentu mě přesvědčila.

"Dobře, vzdávám se. Jsem tvůj. Půjdu s tebou. Nehledě na to, že tohle je buďto to nejlepší osudem předurčené rozhodnutí, nebo ta největší blbost, co jsem mohl udělat..."

"Sázej na to druhé." morbidně se zasmála. "Dobou noc, Nilie."

"Dobrou, Aisho." zašeptal jsem a zahájil svůj druhý pokus o alespoň ucházející spánek.

Ne, že by mě trápily noční můry. Nebo že bych se dokonce trápil. To opravdu ani náhodou. Spíše...má vnitřní prázdnota si osvojila milý zvyk hloubat sama nad sebou, což mě vytrvale udržuje vzhůru. Navíc, před chvíli jsem se právě upsal na jakžtakž dobročinnou výpravu...heuréka! Neříká se tomu náhodou "životní zlom"? To bude asi ono! Skvělé...No, upřímně, čekal jsem trošku silnější pocity...

A zatímco já zahajoval svůj pravidelný festival sebelítosti, stromy, které se přede mnou skrývaly ve tmě, a hvězdy, které jsem také neviděl, zářily v tichém lese.

Mám pocit, že se mi potom přece jenom podařilo usnout, protože když jsem přišel k sobě (byl připraven pokračovat v rozjímání o nesmrtelnosti brouka), už se dávno rozednilo. Aisha už také nespala, protože to byla shodou okolností opět ona, co mě probudilo.

"Je pět hodin ráno, čas vstávat! Ranní blbec přežije déle!"

"Ale dopolední se zase lépe vyspí." odsekl jsem. "Máš ve zvyku budit lidi pravidelně vždycky co čtyři hodiny?"

"Chápu, že jsi asi unavený, ale musíme jít, ať stihneme trhy!"

"Nejsem unavený, jen se mi nechce nikam jít."

"Neříkám, že to bude super bezstarostný a obohacující výlet, ale rozhodně to bude zábavnější, než sezení ve Věžích snů, nemyslíš? Vsadím se, že se budeš bavit!"

"Kdybychom se chystali skočit do jezera po okraj plného piraní, říkala bys to samé."

"Škarohlídský Starlandiane."

"Já ti taky můžu říkat, že jsi naivní Arsterazianka..."

"Tak už pojď, nebo tě z toho stromu vážně shodím. Počkám dole a doufám, že si dáš záležet a vymyslíš si alespoň nějaký originální způsob, jak spadnout z toho žebříku."

Ach ano, můj přítel žebřík... no, není nad to si poránu vyzkoušet osvěžující volný pád a potěšující rozlámání všech kostí při dopadu. Hm, až potom upadnu do bezvědomí, alespoň se ještě trošku prospím...

Nakonec jsem to nějak zvládl, ale má náklonnost k žebříkům snad ještě vzrostla. Ano, úkryty na stromech jsou skvělá věc, to uznávám. Alespoň pokud jste veverka, popřípadě někdo jako Aisha...

Navíc, výšek už jsem za svůj život poznal dost. Teď se chci až do smrti nacházet jen čistě na zemi.

"Pokud se chystáš žít v Arsterazii, šplhat se rozhodně naučíš. A pak už nebudeš žebříky potřebovat." prohodila dívka (která už na mě samozřejmě dávno čekala dole) poznámku, kterou jistě považovala za povzbuzující.

"Už vím, kde žít nebudu..." povzdechl jsem si.

"Tak pojď, trh, o kterém jsem mluvila, je za hranicemi!" zněla opravdu nadšeně. Vážně se jí nějak rozjasnila nálada. Asi se do své rodné země opravdu těšila. Nebo možná měla radost z té sebevražedné výpravy. Či obojí?

"Takže já uvidím Neviditelné království..." poznamenal jsem, zatímco jsme šli lesní pěšinkou. Možná jsem nezněl zrovna vědecky, ale to proto, že jsem se za včerejších ještě nestihl nabažit zírání na stromy, což si vyžadovalo většinu mé pozornosti.

"Vlastně ne. Uvidíš jen to tržiště, protože je mezinárodní a postavené z obvyklých materiálů. Musel bys složit spoustu zkoušek a žít tam alespoň deset let, abys jakožto cizinec spatřil celou naši zem."

"Deset let? Ups, to možná nestihneme večeři."

Usmála se. "Nedělej si z toho legraci, já to myslím vážně."

"Mimoto, ty žiješ poblíž hranic?"

Přikývla. "Proč se ptáš? Připadá ti moc divné, že bych každý den běhala z vnitrozemí až sem? No, moji rodiče jsou místodržitelé příhraniční oblasti. Mám to do tohohle lesa kousek."

"A tvá rodina nebude mít s touhle výpravou problémy? Říkala jsi přece, že jsi jejich poslední dědička. Někde jsem četl, že by se rodiče měli o své děti bát i za normálních okolností, ale takhle mají o důvod víc tě akorát tak někam zavřít, ne?"

"Ne všichni řeší problémy jako famílie Starových...Zaprvé jim to ani neřeknu a zadruhé mají za to, že je mi stejně souzeno zemřít až za dva roky, takže se mi do té doby nemůže nic stát." se sebejistým úsměvem rozhodila ruce.

Na lesní cestě už začínaly pomalu prosvítat kousky kamenné dlažby. Vypadá to, že se blížíme k civilizaci. O chvilku později už jsme rozhodně nebyli sami- ze všech směrů se připojovali za hranice mířící obchodníci a poutníci. Někteří jeli v koňmi tažených vozech, jiní kráčeli pěšky. Přiznávám, že jsem nevěděl, kam se dívat dříve, nic takového doma v Hnusných krychlích nemáme.

Dokonce i něco tak běžného, jako jsou koně, jsem viděl poprvé v životě. Ve Starlandii totiž moc ořů nenajdete. Jsou příliš pomalí. Jediný živý "dopravní prostředek", který používáme, jsou černomyši- hlodavci téměř větší než člověk, kteří velmi koušou, ale na druhé straně také rychle běží. Milé potvůrky. Dále jsme si oblíbili auta, vznášedla a přemisťovadla. Ostatně, možná to chápu. S koněm by se velmi špatně zasekávalo v dopravních špičkách.

"Brzy projdeme hraniční branou. Možná se na tebe budou blbě dívat. Přežiješ to?" zeptala se Aisha s mírně zdviženým obočím.

"Kdyby se na ,blbé pohledy´ umíralo..."

Přikývla. "Ale pak už by to mělo být v pořádku. Lidé na trhu bývají velmi milí, nikdo tě nebude obviňovat z...ze starlandijskosti."

"Ach, tak to jsem zachráněn."

"Já jen, že oni umějí být k vetřelcům drsní, proto ti to říkám."

"Tak nebylo by lepší, kdybych počkal tady?"

"Ne." zavrtěla hlavou. "Vážně si myslíš, že když jsem si dala takovou zatracenou práci s najímáním tě, že tě nechám promeškat byť jedinou sekundu výpravy?"

"S ,najímáním´? To zní skoro, jako bych měl dostat nějakou odměnu."

"Vždyť ano. Až spojíme kousky té smlouvy, převedu tě podle dohody za arsterazijské hranice a nechám tě tam. To je dobrá oměna, ne? Svoboda."

"Ale ještě předtím bych chtěl vyzvednout Jacka a vzít ho s sebou. Slíbil jsem mu to."

"Ujednáno! Těším se, až ho poznám. Ostatně, pokud nám ten šílený plán se smlouvou nevyjde, jsme já a on pořád zasnoubeni, takže se s ním setkám tak jako tak..."

Zatímco jsme mluvili, čímdál více se k nám přibližovala vysoká lesklá brána. Působila jako vytesaná z křišťálu. Celou jí pokrývaly nápisy nejspíše ve astarazijštině, ale jelikož se já umím tou řečí možná tak představit, nerozluštil jsem ani písmenko. Pod ní hlídkovali dva strářžníci s bodci v rukou a luky na zádech. To vypadá ale přátelsky...

Aisha se na mě usmála a přidala do kroku. Já si tak jistý nebyl. Dobře, viděl jsem před sebou bránu. Ale jen to. Za ní v mých očích trůnilo velké nic, akorát tak další stromy. Rozhodně mě zrak nešálil, v tom mě cedule s univerzálním písmem napsanými slovy: "Vítejte ve městě Z´irinat!" utvrzovala. Tak. A mohl by mi někdo laskavě říct, proč jsem nejspíše jediný, kdo tam žádné město nevidí?

Recenze- Umineko no Naku Koro ni

9. května 2015 v 13:55 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Jako obvykle přikládám k plnohodnotnému článku recenzi. Minule byla kritická a sarkastická, tudíž je pro změnu čas na pořádnou várku fanynkovského rozplývání! Nuže, snad se vám bude recenze líbit!

Umineko no Naku Koro ni (anime, 26 dílů)

anotace: Kinzovi, hlavě bohaté rodiny Ushiromiya, už zbývá jen pár měsíců života, a tak sezve do rodinného sídla na izolovaném ostrově celou svou rodinu. Jeho příbuzní si samozřejmě logicky pomyslí, že jde o dědictví, ale ve skutečnosti nic není takové, jaké se zdá. Pravý Kinzův důvod ke svolání rodinné konference je totiž shromáždění dostatku obětí pro krvavý obřad vzkříšení jeho staré lásky- čarodějnice Beatrice. Následuje série záhadných a brutálních vražd, které má na svědomí prý právě ona. Tedy, alespoň si to všichni myslí...kromě jednoho z Kinzových vnuků, Battlera. Ten vyzývá Beatrice na myšlenkový souboj ohledně její existence, aby dokázal, že všechny vraždy mohl spáchat člověk bez přičinění magie a tím pádem žádné kruté čarodějnice neexistují. Jak to ale udělat, aby při tom zároveň nemusel obvinit nikoho ze své rodiny?

soupis mých dojmů, názorů a hodnocení

poznámka: Tohle anime má spoustu věcí společných s Higurashi no Naku Koro ni- autora, dabéry některých postav (dokonce i některé postavy jako takové), oba seriály byly natočeny podle stejnojmenných videoher (už vím, co si přeju k narozeninám), dělení příběhu do kapitol, jejihž události popírají jedna druhou, ale taky množství prolité krve. Pokud by někoho napadlo, že se jedná o pohádku o čarodějnicích, jen těžko se může mýlit víc.

postavy: Sice se říká, že vykreslení charakterů v tomto anime oproti původní vizuální novele (vizuální novela je, pokud se nemýlím, jakýsi kompromis mezi knihou a videohrou) dosti pokulhává, ale myslím, že divák, který původní VN nehrál, si přece ničeho nevšimne.

Umineko se řadí mezi psychologické horrory, takže by bylo opravdu selhání autorů, kdyby postavy neměly do detailů promyšlené charaktery a motivy. Naštěstí opravdu neselhali a pokud si na kvalitně vymyšlené postavy potrpíte, zklamáni nebudete. Vzhledem k docela malému počtu dílů je ovšem postav docela hodně- takže hlavně na začátku dá docela práci zapamatovat si, kdo je kdo a v jakém je vztahu k ostatním.

Ohledně hlavního hrdiny jsem nejprve měla dosti smíšené pocity, v několika prvních epizodách (zvláště v té první) jsem si ho nedokázala oblíbit, ale časem se zařadil na seznam mých nejoblíbenějších postav. Myslím, že jeho chování bylo uvěřitelné, sympatické a prostě si nevzpomínám na nic, proč by ho divák měl nesnášet.

K vedlejším postavám nemám výraznější výtky. Sice jsem si k některým prostě nenašla cestu (například s Roze pro mě bylo chvilkami celkem těžké sympatizovat a zejména po přečtení mangy jsem si vypěstovala silnou alergii na Krausse a Kinza), ale musím uznat, že všechny alespoň trochu důležité měly nějaké své vnitřní konflikty, nějaké překážky psychlogického rázu a nějaké své motivy. Dokonce i Maria měla pro své houkání a fňukání své pochopitelné důvody.

Co se charakterů týče, tohle anime mě okouzlilo hlavně v jedné věci- Beatrice jakožto hlavní záporák je úplně exelentní. Rozhodně to není jedna z těch pitomých slaboučkých rádoby záporných postav, kterých by se nebálo ani oškubané kuře a které jen čekají na to, až je nějaký hrdina v zájmu spravedlnosti zadupe do země. Naopak, Beatrice je mocná, chytrá, krutá, ale má i svou "hodnou" stránku a rozhodně není nudná.

příběh: Jedna z nejlepších věcí na tomhle seriálu je, dalo by se říct, že dokonce unikátní styl vyprávění. Stejně jako v Higurashi, i tady se pracuje s různými světy propojených vždy jen jednou spojnicí- v Higurashi to byla Rika, v Umineku tuhle úlohu zastává nehmotný svět, kde probíhá souboj Battlera a Beatrice. Samozřejmě vám asi dojde, že tím pádem vzniká parádní zmatek a divák musí neustále dávat pozor, aby mu v složitém sledu okolností něco neuniklo.

Zápletka Umineka protíná hned několik žánrů- rozhodně je to detektivka, dá se říct že hluboce zabíhající do fantasy, nepopiratelně horror (se všemi těmi děsivými a mírně nechutnými věcmi, co k tomu patří), také ale nezapře romantiku (a to velmi hezky podanou) a výrazné psychologické prvky, takže si skoro každý divák příjde na své.
Ovšem, ohledně zápletky prý platí to samé, co ohledně postav- úžasné, ale v porovnání s VN slabé. Ale to proto, že na dohrání vizuální novely potřebujete 80 hodin, zatímco tohle anime má pouze 26 dílů, takže je úplně jasné, že se tam spousta věcí prostě nevešla. Ale opět, nad tím truchlí jen čtenáři VN, protože ten, kdo to nemá s čím porovnat, to přirozeně neporovnává.

Jak víte, já si na vztahový prvek (ať už to má být přátelství či romantika) hodně potrpím a v recenzích si na to vždycky vyhradím samostatný odstavec, takže to mým hodnocením dokáže pořádně zamíchat. Ovšem, dnes si nemám na co stěžovat. Romantika v tomto seriálu je vykreslena krásně dojemně (zejména vzhledem k tomu, že jakékoli vyznání v tomto anime znamená, že obě dotyčné postavy do pěti minut zemřou). Obzvláště se mi líbí vztah mezi Battlerem a Beatrice, ačkoli primárním cílem obou je zabít toho druhého, nepopiratelně mezi sebou mají jisté pouto a je vidět, že Beatrice na Battlerovi v koutku srdce opravdu záleží.

Další věc, kterou tohle anime vyniká (já říkala, že se máte připravit na fanynkovské žvásty), je rozhodně atmosféra. Už první díl, ačkoli se ho autoři snažili všemožně zlehčit (podobným stylem jako odlehčující díly v Higurashi, tudíž lehoučkým náběhem do ecchi), prostě divákovi vším možným napovídá, že se stane něco opravdu nehezkého a že se počet postav brzy opravdu rapidně sníží. Z některých scén napříč celým seriálem vyzařuje skoro až hmatatelná depresivita.

Na co se však musíte předem připravit, je fakt, že pokud se vám Umineko zalíbí, budete si chtě nechtě muset nějak sehnat VN, pokud se ovšem chcete dozvědět, jak to dopadne. Konec je totiž tak ukázkově otevřený, že to víc ani nejde. (a druhá série se podle všeho bohužel nechystá)

hudba: Opravdu nemůžu uvěřit tomu, co se právě chystám napsat. Totiž, mám na jazyku prohlášení, že opening z Umineko je nejkrásnější japonská písnička, co jsem kdy slyšela, a že pokud bych neměla i oblíbenější styl hudby, nad kterým jsem schopna rozplývat se ještě víc, bez ostychu bych to poslouchala. Italština tam zní efektně, text skvěle vystihuje obsah seriálu a klipu taktéž nelze nic vytknout.

kresba: "Když racci pláčou" je anime z roku 2009, a kresba podle toho taky vypadá. Ale i přesto musím říct, že obzvláště animace postav je velmi, velmi hezká, na pohled mnohem líbivější než v Higurashi. Barvy jsou oproti Higurashi trošku temnější a tlumenější, ale to není na škodu.

shrnutí recenze: Pokud jste viděli Higurashi no Naku Koro ni a líbilo se vám to, Umineko byste si rozhodně neměli nechat ujít. Obzvláště pokud milujete intelektuální detektivky a horrory (anebo nejlépe obojí smíchané dohromady), vás to určitě nezklame. Jen se asi hodí poznamenat, že se vám bude hodit silnější žaludek, protože krev v tomhle seriálu teče po litrech. Nicméně, opravdu doporučuji všemi deseti, mě to zcela uchvátilo!

čísla: 10/10 (za příběh, postavy, myšlenky, hezké grafické zpracování a povedený soundrack. Jak bych mohla po tom rozplývání dát nižší skóre?)

kde sledovat?: Sice v poslední době vážně neodkazuji na Shirai ráda, ale pokud se stejně jako já snažíte co nejvíce vyhýbat stahování, Shirai.cz je stránka pro vás. Slovenský překlad má na svědomí stejný překladatel jako titulky k Higurashi, a i tentokrát musím říct, že se mu to povedlo.

Obrázky! (moje nejoblíbenější část celé recenze...)

Beatrice
Battler
další důležité postavy

Prodavač kamenů- kapitola V.

9. května 2015 v 13:36 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Mám tady další, jako obvykle velmi krátkou kapitolu Prodavače kamenů. Pokud vás zajímá, jak bude pokračovat děj, můžete těhle necelých pět stránek rovnou přeskočit, protože tam není o ději ani znímka. Myslím, že v seriálové hantýrce by se tahle kapitola dala pojmenovat jako "filler", ale přesnější bude asi říct, že je to prostě vata...pokud vás mimochodem zajímá, kdy se na scéně konečně objeví hlavní záporáčka Adelaide, tak mám pro vás jednu odpověď- za dlouho. Rozhodně ne v téhle ani v příští kapitole. Ještě bych se chtěla vyjádřit k hlavnímu hrdinovi téhle kapitoly (což překvapivě není Reineteril), k Morixovi. Mám spoustu postav, které stylem vyjadřování, psychologickými pochody a charakterem jsou jakési odrazy mě samotné, ale Morix je z nich rozhodně nejpřesnější. Na jeho místě bych s jeho schopnostmi jednala úplně stejně, ale s mou smůlou bych dopadla snad ještě hůř :) Přeji hezké počtení a nechť se vám tahle patlanina líbí!
P.S.: Najde se tady vůbec někdo, kdo při čtení téhle kapitoly nezatouží zaškrtit a přizabít Reineterila?

Kapitola V.- Den, kdy ti štěstí zamávalo na rozloučenou

před nějakou dobou v minulosti

"Hele, víš ty vůbec, co máš na práci?" zašvitořila na lavici sedící dívka a výsměšně se pousmála.

"Jo, náš každoroční festival ,Vítejte na Severní akademii´ měli vždycky na starost lidi z abstraktních věd. Tudíž ty!" přidal se další spolužák.

Oslovený se skoro až třásl. Obklíčili ho, neměl vůbec žádnou naději dostat se ke dveřím. A všichni se zubili jako piraně... "Ale...já nejsem jediný student z abstra-"

"Z naší koleje jsi. Tak co se ještě poflakuješ? Pokud nenachystáš stánek a všechno nezařídíš, bude to hanba pro nás všechny."

"Ale..."

Nějaký jeho vrstevník se zasmál. "Ó, tady pan čaroděj má námitky! Tak co, že by ta úžasná magie, co vás učí, měla dneska poruchu?"

"No tak, vždyť by to pro tebe měla být hračka! Minulej rok organizátoři vystřelovali ohňostroje z ruky, měnili kytky v motýly a...bylo to prostě super!" zavýskal někdo další, ale potom jeho výraz zpochybovačněl. "Neříkej, že ty to nedokážeš!"

"Tak neschopnej!" další osoba se řehtala.

To už nevydržel. "Já...já...nejsem neschopný!"

Jeden z jeho momentálních protivníků se k němu naklonil. "Tak to dokaž!"

"Já...já..."

"Ó promiň, zapomněl jsem, že ty umíš jen fňukat a vylívat si srdíčko Reineterilovi..." dotyčný spolužák mu posměšně tleskl před obličejem a mladíkovi opravdu vhrkly slzy do očí. Ostatní se rozesmáli.

"Nechte mě být...prosím..."

"Ne, dokud nám neslíbíš, že za nás připravíš náš stánek na festivalu a víš co...ještě bys nám mohl, ehm, pomoct s úkoly! Víš, tou otravnou esejí o koexistenci přímek..."

"A-Ale já o tom nic nevím..."

"To nevadí, tak si to půjdeš zjistit!"

"A...mám to napsat tobě, pod tvým jmén-"

"Ne, blbečku! Napíšeš to nám všem, tolikrát, kolik nás tu teď je, pod jménem každého z nás a tak, aby nebylo poznat, že to všechno psal jeden člověk. Rozuměl?"

"Ale...to nestihnu..."

"Tak to by ses měl na festivalu obzvláště snažit, abychom si to když tak rozmysleli..."

"A...a pokud nerozmyslíte?"

"Tak tě ani Reineteril nezachrání." zašeptal druhý mladík dramaticky a on i jeho přátelé se dali na odchod.

Morix ještě slyšel, jak nějaká holka říká: "To jsi trošku přehnal, ne?", načež jí oslovený odpovídá, že to nemyslel vážně, že ho jenom strašil- ale to ho moc neuklidnilo. Ať se ho třeba ani nedotknou, už jen to ponížení bude bolet.

Ale na druhou stranu měli pravdu, on asi opravdu nezvládne uspořádat tak dobré festivalové představení jako jeho předchůdci. A ani nedokáže napsat všechny ty eseje... Za pár dní to všichni zjistí, pošlapou ho, už se nikdy nevymaní ze škatulky "netalentovaný budižkničemu"...Ale to přece není pravda, on nadání! Vždyť to říkal Reineteril!

V tom ho něco napadlo. Ano, on přece není sám, může si zajít pro radu! Jeho bráška mu určitě bude umět pomoct. S touhle myšlenkou v hlavě vyběhl ven a zamířil ho hledat.

Když dorazil do učebny, kde by za chvíli měl mít jeho nejlepší přítel přednášku, nemohl uvěřit své smůle. On tam nebyl.
"Nazdar, Morixi. Hledáš Reina?" ozvalo se za ním.

Bleskově se otočil. "Uf, to jsi jen ty, Deireanezi... Um, ano, hledám. Nevíš, kde by mohl být?"

Jeho starší spolužák ležérně opřený o rám dveří se tvářil absolutně bez zájmu. "Za chvíli by měl přijít. Copak, potřebuješ se s něčím svěřit?"

"Chci požádat o radu..."

"Jakou?"

"Musím všem předvést, že mám na to stát se plnohodnotným černokněžníkem! Co by bylo nejefektivnější?"

"Hm...Metání ohnivých koulí?"

"Oheň je hrozně pokročilá schopnost, to nezvládne skoro nikdo..."

"Proměny?"

"To taky. Proč si všichni myslíte, že se na abstraktních vědách učíme takové věci? To není žádné pronášení zaklínadel, žádná levitace, telekineze, telepatie, přeměňování, ani nic podobného, abstraktní vědy jsou úplně o něčem jiném."

"Promiň, promiň. Tak co nekromancie?"

"Nekro...nekromancie?"

"Oživování mrtvých."

"Já vím, ale..."

"Nemá to nějakou valnou pověst ani úspěchy, ale rozhodně to udělá dojem! Můžeš nějakou duši, která je v tom momentě zrovna na odchodu, prostě přitáhnout zpět. To bys zvládl, ne?"

"Ale..."

"Oživit mrtvého samozřejmě nejde, ale alespoň se můžeš pokusit o napodobeninu."

"O...zombie?"

"Něco takového. Dokážou to jen ti největší černokněžníci, samozřejmě...ale já slyšel od Reina, že ty prý na to máš..."

"To mám!"

"Ale promiň, možná jsem ti nasadil do hlavy brouka. Zapomeň na to. Nekromancie je moc nebezpečná." Deireanez to ale říkal podobným tónem, jako by se za to chystal dodat: "A právě proto to musíš zkusit."

Morix jen přikývl a běžel pryč. V hlavě mu blikalo zmatení, ale když uviděl svého "staršího brášku" kráčet po chodbě naproti němu, rozzářily se mu oči. "Ahoj!" vykřikl.

Reineteril jen pozvedl ruku na pozdrav. "Co se děje?"

"Dali mi za úkol zařídit stánek naší koleje na festivalu..."

"No a? To přece není tak těžké, ne?"

"Ale...oni chtějí, abych k tomu uspořádal i každoroční přehlídku kouzel..."

"No a?"

"Ale..."

"Nechceš mi snad tvrdit, že nezvládneš ani něco takového, že ne?"

"Co mám dělat?"

"Jít brečet k někomu jinému. Já na tebe nemám náladu."

V očích mladšího z nich se zalesklo něco temného. "Ale...kdybych někoho oživil, pak by se situace změnila."

"Oživil? Jak to myslíš?"

"Nekromancie." pronesl Morix tiše.

Jeho přítel se ale rozesmál. "Nebuď směšný! To je obor pro naivní hlupáky, kteří nedokážou pochopit, že mrtví nikdy z hrobu nevstanou!"

"Ale..."

Nicméně, Reineteril ještě neskončil. "Navíc, ty jsi na to příliš velký srab! Nezvládneš to. Běž se radši učit, jak proměnit jablka v kytky."

"B-Bráško..." vykoktal oslovený omráčeně.

Oči staršího studenta se zúžily zlostí. "PŘESTAŇ!" vyštěkl. "Přestaň...přestaň mi tak říkat! Já nejsem tvůj bratr!"

"A...ale..."

"To se nezmůžeš na nic lepšího než pořád jenom dokolečka ,ale´? Hele, já už tě mám po krk! Už mě nebaví vodit tě za ručičku, pořád tě bránit a poslouchat tvoje nekonečné fňukání! Jo, uznávám, asi jsem ti to měl říct už dřív, ale doufal jsem, že si to uvědomíš sám!"

"O čem to mluvíš...?"

Uvnitř jeho hlavy koncertovalo zmatení s provinilostí, smutek hrál na smyčce a ponížení brnkalo na basu. Ano, on byl snad ta nejubrečenější osoba, kterou jen znal. Ale nemyslel si, že by ho za to měli soudit tak přísně. Čím se vlastně provinil? Upřímností? Že neumí skrýt své emoce? Co je na tom špatného?! Kolik bolesti způsobí ostatním jeho slzy? Žádnou! Tak proč slýchává pořád tolik kritiky, tolik povýšeneckých a záštiplných poznámek? Copak si snad oni myslí, že pláče proto, že chce? Že se slzy dají zastavit, že se jim dá poručit? Vždyť přece jen vyzařují pocity, které jsou moc silné na to, aby se udržely jen uvnitř.

Ale jeho nejlepší kamarád tomu očividně nerozuměl. "Už od prvního dne, co jsme se potkali, mě jenom otravuješ, zpomaluješ, visíš na mně...ale to skončilo!"

Mladší z nich nemohl uvěřit svým uším. Tak takhle si jeho jediný přítel celou dobu vykládal jeho chování...? Ano, stěžoval si často. Ale nedělal to proto, že by hledal soucit, či snad pomoc. Chtěl se prostě jen svěřit, udržet hovor, ukázat, čeho všeho si na světě okolo všímá a co mu vadí- poodhalit tím o kousek svou duši. Nevěděl, že o to ten, se kterým toužil sdílet své myšlenky, nestojí.

"Ale...já tě mám rád jako svého brášku..." Morixovi už se zadrhával hlas a po tváři mu stékaly slzy.

Oslovený se znechuceně ušklíbl. "Tak ,brášku´, jo?! Jako že bych mohl takovou bezcennou nulu považovat za bratra? Přestaň mě ztrapňovat!"

V chlapcově zoufalé mysli svitla naděje. "Ale...takže pokud přestanu být ,bezcenná nula´, budeme kamarádi?"

"Proč ne. Přiměj mě změnit na tebe názor..."

"Vzkřísím mrtvého člověka."

"To neuděláš, srabíku." odfrkl si Reineteril povýšeně.

"Uvidíme!" mladík si setřel slzy z obličeje, otočil se a utíkal pryč.


Hodiny neodbytně vyzváněly desátou hodinu noční. To byl čas, kdy měli přijít. Morix polkl na prázdno. Jakmile jeho obecenstvo dorazí, začne s obřadem. Není pochyb o tom, že když se bude pečlivě řídit pokyny z knihy, zvládne to. Schopnosti na to má. Dokáže to a ukáže bráškovi, že je ho hoden.

Do už připravené haly postupně vcházeli jím pozvaní spolužáci. Vybral ty, kteří na něj hodili práci na festivalu, a taky Deiraneze a samozřejmě i jeho, ale ani jeden z těch dvou nepřišel. No, to nevadí. Dozví se to od svědků. Studentem abstraktních věd projel mráz, když si vzpomněl na jejich rozhovor dopoledne. Hlavou mu tepalo spousta výčitek, zlosti a smutku, ale na druhou stranu cítil napětí a jakési zadostiučinění. Už jen krůček, jen krůček a donutí Reineterila se omluvit.

Hosté mezi sebou živě žvanili, pravděpodobně si vychutnávali vymýšlení sarkastických a jinak výsměšných poznámek. No, však je to přejde, idioty. Posadili se na do kruhu rozestavěné židle, vedle desítek svíček, tmavých dek, lebek, vraních per a dalších dekorací. Žádný z těch předmětů neměl žádný zvláštní význam- sloužily jen k navození atmosféry. Chlapec dobře věděl, že jediné dvě substance opravdu potřebné pro obřad byla ta kniha a on se svou mocí.

Morix se zhluboka nadechl a přešel do středu kruhu. Odkašlal si. "É...děkuji, že jste přišli."

"Za nic, rádi se pobavíme tvým neúspěchem!" vykřikl někdo z publika.

"Chci vám předvést své schopnosti."

"Myslíš ty blbosti, které se učíte v abstraktkách?"

"Ne." zavrtěl hlavou soustředěně. Uvnitř se třásl jako osika, uvědomoval si, jak hroznou sobeckou a nebezpečnou věc právě dělá, ale už nemohl couvnout. "Sílu, kterou má v sobě každá živá bytost. Vložím moc své vůle do slov a vytvaruji magické proudy."

"Co to mele?" zašeptala jedna holka.

"Neslyšelas ,magické proudy´? Bude čarovat! Húúú!" odpověděl jí někdo a vyvolal salvu smíchu.

Teď už se mladík chvěl i navenek. Nikdy v životě se necítil hůř...ale na druhou stranu ani lépe. "Bude se jednat o nekromacii!"

V obecenstvu to zašumělo. "A kde máš mrtvolu?" nadhodil jeden z jeho spolužáků posměšně.

Student stojící uprostřed kruhu do něj zabodl pohled. Starší z nich trošku zbledl. Měl nepříjemný pocit, že tohle přece nemůže být jeden a ten samý člověk, kterého ráno šikanovali.

Všichni napjatě čekali, až Morix znova promluví. "Žádnou mrtvolu nepotřebuji. Přitáhnu sem duši někoho, kdo právě v ten moment zemřel a ještě nestačil odejít do světa mrtvých. Pokud bude jeho vůle žít dál dost silná, objeví se slabá silueta jeho hmotného těla, která se časem může stávat čím dál tím skutečnější."

"Takže...vážně obživne?"

"Ne. Touhle metodou ne. Jeho srdce zůstane tiché a jeho duši dříve nebo později stáhne svět mrtvých zpět. Ale alespoň na malou chvíli uvidíte pravou zombii."

Hosté stále nevypadali přesvědčeni. Někteří se smáli, jiní jen povytahovali obočí a další měli očividně v úmyslu obřad potopit ještě dříve, než vůbec začne.

"Ale na celém světě každou sekundu umírá spousta lidí. To je přivoláš všechny?" ozval se nějaký dívčí hlas.

Chlapec si každou vteřinou připadal jistější a jistější. To, že to má v rukou on a že ho poslouchají, ho nabíjelo jakousi zvláštní energií, která potlačovala strach, výčitky i stud. "Jen jednoho. Koho byste si přáli?"

"Tak třeba nějakou mladou kočku!" zaburácel další spolužák a i tuhle poznámku následoval smích.

"Jak chcete. Můžu začít?" zeptal se jen tak pro jistotu, ale jeho oči už zabloudily k otevřené knize na stojanu.

Odpovědí mu bylo něco mezi pískáním, povzbuzováním a bučením, takže jen přikývl a začal předčítat.

Zatímco se soustředil, nevnímal dějí okolo sebe, ovšem nálada jeho obecenstva se zhoršovala a prohlubovala každým okamžikem- všemi smysly cítili tlak něčeho zlovolného, nebezpečného a nepřirozeného, vzduch kolem nich jako by se ochladil o desítky stupňů a některým začínaly před zrakem tančit mžitky. Každý z nich se pomalu ale jistě propadal do absolutního děsu a zoufalství, ale účel to splňovalo. Rozhodně to na ně zapůsobilo.

Jenže rituál teprve začínal. Morix celou myslí ponořený do zaklínadla monotónně vyslovoval věty starého jazyka, zatímco se za ním začínal mihotat tmavě fialový stín. Napřed to připomínalo jen jakousi skvrnu, pak to nabralo člověku průměrnou výšku, poté humanoidní siluetu, v té fázi tomu začaly prosvítat zářící oči bez zorniček, které se za chvíli ovšem ustálily do podoby běžných lidských zraků. O dalších pár sekund později se začaly tvarovat detaily, jako rysy obličeje, oblečení a proudem energie do všech stran rozfoukané vlasy.

"O-On...vážně...přivolal zombii!" vykřikl jeden z diváků a stejně jako v ostatních, ani v něm už by se krve nedořezal.

"U-Utečte!" zařval jiný a celé obecenstvo to pochopilo jako příležitost k vypuštění paniky a překotně se hnali ke dveřím.

Ovšem chlapec předčítající z knihy to nevnímal, možná o tom ani nevěděl. I bez publika obřad stále trval.

Fialová opadla a bytost dostala své původní barvy. Její bledá kůže kontrastovala s tmavýma očima a hrůzně ladila s jejími sněhobílými vlasy. Oblečená byla v lehkých letních šatech, které možná kdysi bývaly světloučce zelené, nyní však vinou krvavých skvrn chytaly poněkud karmínové zbarvení.

Nyní, když se duch zhmotnil celý, kouzlo zčistajasna zhaslo. Student se chytil za hlavu, zaúpěl bolestí a sesunul se na kolena vyčerpáním. Cítil se provinilý a vyděšený, ale jedna věc ho uklidňovala- tyhle hrůzy jen dokládají, že to dokázal. Jen ti nejlepší černokněžníci že zvládnou něco podobného? V tom případě už mu nikdo nikdy nebude moct říct, že je slabý či neschopný. Reineteril se mu omluví a prohlásí ho za svého bratra.

Tyhle pocity však vzaly za své, když nemrtvá promluvila: "P...Proč...?"

Vstal, obrátil se k ní a chtěl ji pozdravit, všechno jí vysvětlit a poslat ji zase zpátky, ale v momentě, kdy ji uviděl, mu vypověděl hlas. To její pohled. Ještě nikdy nespatřil v ničích očích tolik bolesti.

"Proč...proč rušíš můj spánek?" ještě trošku chraptěla, protože si její nové hlasivky ještě nepřivykly na svou existenci.

"P-Promiňte-"

"Chci slyšet proč!" zaječela, nenechala ho to doříct.

"J...Já-"

"Aha, už to chápu! Jsi pomocník té mrchy! Kde je?"

"Nevím o čem to ml-"

V návalu náhlého vzteku ho chytila pod krkem. "Kde je Adelaide?!"

"Pusť...te mě..."

"Tak kde ta coura je?!" lomcovala s ním, zatímco uvnitř ní hořel oheň nenávisti a touhy po pomstě.

"Nez...nám...ji..."

Mrtvá se zamyslela, ale její stisk nepovolil. Díky své zombifikaci získala sílu, kterou nedokázala ovládat a nejspíš si ani neuvědomovala, co dělá. "Nemůžu si vzpomenout na její tvář...ale ať si ta démonka nemyslí, že ji to zachrání! Řekni mi, kde je!"

"Pus...ťte... mě...prosím..." zaskuhral chlapec bezmocně.

"Já jí servu maso z kostí! Její hříchy jí nikdy neodpustím!" Kdyby se nekonečná zlost a zuřivost chtěla zhmotnit, nejspíše by si propůjčila podobu té dívky.

"Pro...sím..." studentovi už vážně docházel čas. Potřeboval se nadechnout, teď hned!

"Jak vůbec mohla?!" a s těmito slovy se ani nepokusila dostat svou novou sílu pod kontrolu a mrštila jím vstříc zdi.


"Hej, co má ten povyk znamenat?" pronesl Reineteril značně otráveně směrem k jeho několika spolužákům, kteří v záchvatu paniky pobíhali kolem, plakali, nebo se třásli v koutě. Bylo jich asi kolem sedmi a všichni vykazovali na vlas stejné příznaky.

"Mrtvola..." zahučel jeden z nich, přičemž mu z očí tekly slzy.

"On...on to vážně udělal..." brumlal další, skrčený na zemi do klubíčka.

Tmavovlasému mladíkovi se v hlavě náhle spojily dvě a dvě dohromady. "Morix!" vykřikl. Okamžitě všeho nechal a vši rychlostí vyběhl směrem k tréningové hale. Říkal, že tam bude, nebo ne...? Sakra, co když si to pletu s laboratoří? Hala, nebo laboratoř? Co z toho?! Zatraceně, pokud přijdu pozdě...ne, ne, ne, na to nesmím myslet! Zatímco se snažil přemýšlet, po zádech mu přejížděl mráz a výčitky svědomí se spojily se strachem o přítele a teď ho imaginárně natahovaly na skřipec.

Co to proboha udělal? Nechtěl říct ani jednu z těch věcí, které dopoledne křičel, ale...když v něm vřel už od rána takový vztek...a vybít si jej na bezbranném Morixovi se přímo nabízelo... Ale v žádném případě si nepřál, aby dělal nějaké nebezpečné věci jen kvůli nějakému zavděčení se! Pokud se mu vážně něco stalo... Reineteril se za to nepřestane nenávidět do konce života.

Doběhl k tréningové síni a rozrazil dveře.

První, na co mu padl pohled, byly svíčky. Spousta různobarevných zhaslých i zapálených svící rozestavěných všude po místnosti. Jejich plamen jakoby zvěstoval požár.

Jako další si všiml bělovlasé ženy v zakrvácených šatech a jizvou přes celý obličej. Stála tam nehybně, připomínala sochu.

Pak ztuhl.

Jeho oči se zatoulaly k Morixově mrtvole.

"Ne..." zašeptal nevěřícně, zapotácel se a ustoupil dva kroky vzad. Jeho mozek ztratil schopnost racionálně myslet.

"Morixi!" vykřikl a rozběhl se k němu. Ta neznámá tam pořád stála bez hnutí a pozorovala to všechno naprosto chladným pohledem.

Jak si myslel, jeho přítel už byl doopravdy po smrti. Ležel na zemi pod zdí s vytřeštěnýma očima a hlavou položenou v poněkud nepřirozeném úhlu. Pravděpodobně mu něco zlomilo vaz. Nebylo jasné, jestli úmrtí způsobilo tohle, nebo rána na spánku, ze které vytékala rudá krev.

V té minutě si Reineteril konečně uvědomil, že není v místnosti sám. Nemusel být detektiv, aby mu došlo, kdo je vrahem.
"Ty!" zavrčel nenávistně a setřel si slzy z očí.

Ovšem ona neodpověděla. Namísto toho se rozběhla pryč a než se otřesený a žalem šílený student stačil vzpamatovat, proskočila nedalekým oknem ven.