"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Červen 2015

SAP - kapitola IV.

30. června 2015 v 21:10 | Kate Černobílá |  SAP
Jak jsme slíbily, dnes jsme s Karin rychle spatlaly červnový díl SAP-u. Ačkoli nám ten termín vydávání téhle povídky leze pěkně krkem, docela jsme se u toho nasmály. Jen tak stranou, uhádli byste, že původně měla být takhle hloupoučká romantická komedie temným akčním a dramatickým dílem? Mimochodem, pokud se minulá kapitola nedala brát vážně, tak tahle už tuplem ne. Některé scény nedokážeme brát vážně ani my dvě, takže to neočekáváme ani od čtenářů. Nuže, berte ohled na to, že je to společná povídka, takže kvalita šla stranou, a dobře se při čtení bavte!
P.S.: Pro všechny školou povinné- přeji krásné prázdniny!

IV.

Averin vešel do místnosti. Pokývl na svou sestru a vědce a posadil se k nim. "Napadlo mě, že bychom se konečně mohli někam pohnout. Mám plán. Ale potřebuji vaší pomoc. Respektive tvou, Deventere. Zní to hloupě...ale neměl bys pár poskoků na půjčení?"

"Samozřejmě! Ještě štěstí, že jsme si jich přibalili tolik...Kolik jich pan Averin bude chtít? Všichni souhlasíme, jen Jade...no, to je lepší nevědět."

"Promiň, Averine," zasáhla Aydlin a zkoumavě se na něj zahleděla. "Ale také bych se na něco ráda zeptala. K čemu je vlastně potřebuješ?"

Jmenovaný se ušklíbl. "Postupně, prosím. Takže...myslím, že bude stačit pět nebo šest. A k druhé otázce- no, potřebujeme přece konečně dát vědět světu. Dnes jsem zjistil, že bych se odsud mohl dostat do rádia několika států. Někdo snad nesouhlasí? Jenomže do místnosti, odkud bych to mohl udělat, se trochu špatně dostává, vzhledem k tomu, že je chráněná. Potřebuji vlastně bodyguardy." Upřel na Deventera prosebný pohled.

"Samozřejmě, pro vás, pane Averine, jsou všechny naše prostředky k dispozici. Jen, Zoe, Diego, Rosie, Amir, Grace, Leon, Jade a Deventer by vás chtěli o něco požádat. Toužíme jít do rádia s vámi! Ovšem, samozřejmě bychom vyslali jen zástupce, jelikož jsme ze sedmi osmin nepohybliví."

Averin raději spolkl všechny protivné odpovědi, které ho napadly. "Pokud opravdu chceš...budu rád. Jak tedy seženeme ty poskoky?"

Jakoby ho vědec neslyšel, zadíval se na jednu z rostlin. "Vidíš, Jade? Pan Averin není žádný idiot, já ti to říkal." Potom konečně věnoval pozornost otázce. "Ano. Omlouváme se, seženeme je teď. Pokusíme se nastartovat telefon, poté si je sem zavoláme, poté je ozdobíme a obvážeme mašlí, aby byli připraveni pro slavností předání vám, pane."

"Děkuji," překonal se Averin. "Ale bude to potřeba jen po bod, kde je sem zavoláme. Tak, do práce!"

Deventer přikývl, ale ještě chvíli počkal, aby mohl odpovědět i květině. "Ne, Zoe, jsem si jistý, že by pana Averina nepotěšilo, pokud bychom ty ozdoby a stužky dali jemu." Poté se odebral k telefonu. Počkal pár desítek sekund, až opadne oslepující mráček kouře, a potom zvedl sluchátko.

"Pane Deventere? Jste to vy? Co si přejete?" pravil mluvčí na druhém konci a snažil se skrýt rozmrzelost v hlase.

"Vás. Zde. Hned. Šest. Ve správném pořadí. A prosím, vyberte někoho, kdo příliš nezapáchá. Máme hosty."

"Hned to bude, pane," procedil poskok skrz zuby.

"Rychle. Zpoždění sráženo z platu."

"Rozumím," odpověděl už slyšitelně otráveně. Raději položil sluchátko, než Deventer vydá další šílené rozkazy.

"A vezměte si nějaké slušné oblečení-" V polovině komandování si vědec všiml, že telefon už je hluchý. Hněvivě zavrtěl hlavou a obrátil se na teroristu. "Pane Averine, pokud by se s nimi vyskytl klidně jen sebemenší problém, v otázce chování, kompetence, či pouhé estetiky, neváhejte nám to nahlásit! Deventer pro ně vymyslí adekvátní trest. V lepším případě. V horším trest vymýšlí Jade."

"Děkuji. Takže násilí z mé strany je zakázáno?" ujasňoval si podmínky. "Neměli by trvalé následky. Myslím."

"Zakázáno? Ale vůbec ne. Jim to nebude vadit, pokud jim za to zvýšíme plat. Ale pokud by si pan Averin toužil prostě vybít vztek, prosím, směřujte rány spíše na Deventera, jelikož oni by si mohli stěžovat."

"To v žádném případě," zasmál se Averin. "Ale nějak jim to trvá. Už by tady měli být. Já bych jim za toto ten plat nedal vůbec." V tom okamžiku se však jako na zavolanou otevřely dveře.

"Jsme zde, vaše výsosti!" uklonil se jeden z nich až k zemi a ostatní ho následovali. "Prosím, spočítejte naše zpoždění!"

"Padesát osm sekund. Ztrhávám tři bankovky. Mimoto jsem říkal, ať se slušně upravíte-"

"Neříkal..."

"To je jedno, ale máte límec uniformy nakřivo- další tři bankovky."

"Pane," zašeptal jiný z poskoků. "Ale poté si nebudeme moct koupit novou, až tato bude příliš otrhaná!"

"V tom případě..." jejich zaměstnavatel smířlivě zavřel oči. "...vám zakazujeme si ji otrhávat." Jeho výraz zase zpřísněl. "A nyní vás vypůjčujeme zde panu Averinovi. Budete výhradně poslouchat jeho rozkazy, oslovovat ho ,výsosti´...a náš mluvčí si osobně dohlédne na to, že to opravdu dodržujete!"

"Dobře," nenechal prostor protestům terorista. "Váš úkol je jednoduchý- každého, kdo nám bude stát v cestě, prostě zpacifikujete. Nebojte se, vesměs jsou hrozně pitomí. Alespoň myslím. Nehleďte na to, jestli patří k vážené posádce, ani na nic podobného. Všichni jsou nyní našimi nepřáteli."

"Výborně, zadání máte. Ještě bychom chtěli připomenout, ať přesně v obvyklou hodinu sem donesete vodu, sůl a potravu pro Deventera. Ne, vlastně, ne. Měníme rozkazy. Namísto obvyklé jedné porce lidského jídla připravte dvě. A ať je to dobré!"

"Vyrážíme!" zavelel Averin a následován zástupcem rostlin a jeho sluhy se vydal ke kajutě, kde se mohl nabourat do rádií.

Podivnou skupinku pronásledovalo ještě podivnější ticho. To, že nebylo slyšet nic víc, než ozvěny jejich vlastních kroků, všechny znervózňovalo. Ovšem, tahle úzkost neznamenala nic v porovnání s tím, co dalšího je pronásledovalo kromě ní. Tím něčím byla jedna pěkně nasupená tajná agentka, jejíž vytříbený policejní nos opět chytil Averinovu stopu.

"Ani hnout, teroristé!"

Averin se usmál. "Stará známá! Ahoj, Yenerio. Také ses šla projít?" Věděl, že mu na to neskočí, ale rád si s ní hrál.

Ale ona překvapivě vážně zavrtěla hlavou. "Ne, nejsem na procházce, nýbrž na lovu teroristů! Myslím, že jsem právě jednoho chytila..."

Averin se ohlédl. "Kde je?" Poté však zvážněl. "Tentokrát vážně nic kriminálního nedělám. Možná trochu. Ale nemusíš se s nějakým chytáním obtěžovat, stejně ti uteču."

"Hm, ,trochu´...No, u zel velkého formátu, jako jsi ty, se maličkosti promíjejí. Co taky čekat od velkopadoucha, který už v sedmi letech odcizil plesnivý sýr?" zamyslela se. "Tak běž dál, já tě chytnu, až něco provedeš." přikývla mírně, ale pak se znenadání její výraz dramaticky změnil. "To sis myslel, že řeknu, co?!"

Averin se pousmál. "Už jsem se začínal bát, že s tebou přestala být legrace." Povzdechl si. "Z čeho mě obviníš tentokrát?"

Na takovou vážnou překážku se ale mírně nervózní vědec již nedokázal dívat. "Dobrý den, my...tedy já, jsme-jsem Deventer a...jen Deventer. Od ostatních jsem dočasně oddělen. Prosím, nechcete pana Averina chvíli nechat být...jistě vás již unavuje...a mezitím vyslechněte nás...mě. Myslím, že jsem určitě spáchal nějaký zločin, neboť se cítím příšerně."

"T-Tak dobře. Kde jste byl včera večer?" A zatímco se Yeneria plně ponořila do výslechu, poskoci a jejich nový pán měli příležitost k útěku.

Mezitím Aydlin seděla v místnosti a pozorovala rozmanité rostliny. Náhle však získala pocit, jako by se v místnosti o několik stupňů ochladilo. Přejel jí mráz po zádech. Neměla nejmenší tušení, co se děje, ale něco jí říkalo, že to souvisí s Amirem. Přistoupila k němu a pohladila ho po listech. Vzápětí však měla pocit, jako by to něco zvláštního přicházelo spíše od Diega. Uvědomila si, že to nejspíš cítí všechny rostliny. Zavřela oči a snažila se to vnímat hlouběji. Nechala vibrace prostoupit celé své tělo. Náhle si uvědomila, že vysvětlení je jediné- Deventer je v nebezpečí.

Vyběhla z místnosti a snažila se následovat jeho kroky. Že jde správně, zjistila, až když ho zahlédla. Ale něco skutečně nebylo v pořádku. Stála u něj žena, kterou předtím slyšela vyslýchat jejího bratra. Skryla se za roh a přemýšlela, jak by mu mohla pomoct. Mezitím poslouchala.

"...a pak komorník donesl večeři. Deventer řekl: ,Dobrou chuť.´, Amir řekl...no, popřál všem taky dobrou chuť a to vlastně všichni, až na Jade, která pronesla: ,Dobrý jed!´, což vyvedlo Diega trochu z míry a on na to, že..."

Yeneria bystře poslouchala a pečlivě si dělala poznámky.

Aydlin pochopila, že z nějakého důvodu hraje o čas. Již neváhala ani vteřinu. Vyběhla ze svého úkrytu a doufala, že vypadá alespoň tak vyděšeně, jak se cítí.

"Paní vyšetřovatelko!" vykřikla zoufale. "Stalo se...stalo se něco hrozného! Viděla jsem zloděje! Ukradl jednomu cestujícímu hodinky!" Doufala přitom, že si vymýšlí alespoň trochu věrohodnou historku. "Chtěla jsem ho zastavit, ale byl moc rychlý! Musíte mi pomoct!"

"Vážně?! Nebojte, já ho chytím!" letěla tím směrem, odkud se před chvílí objevila Aydlin. Ještě se naposledy otočila. "A vy mi potom dopovíte, jak to dopadlo!" A v mžiku byla pryč.

"Jsi v pořádku?" zeptala se dívka starostlivě Deventera. "A Averin?"

"Panu Averinovi se podařilo utéct. Ani Deventer neutržil žádné poškození, ačkoli byla jen otázka času, než by se ve svém vyprávění dostal až k událostem posledních dnů a byli bychom odhaleni. Moc, moc, moc, děkujeme. Respektive, nejvíce děkuje náš mluvčí...jelikož my ostatní tady ani nejsme. A taky...taky je hrozně moc rád, že Aydlin opustila bezpečný úkryt jen pro něj, aby mu pomohla. Ještě jednou děkuji."

Dívka se usmála. "Tak utíkej. Já jdu Yeneriu najít, a zajistit, aby jí nenapadlo vás hledat znovu. Snad to vyjde." S těmito slovy odběhla za vyšetřovatelkou.


Averin si znovu přehrával scény z uplynulých minut, aby si vybavil heslo, které potřeboval na zprovoznění rádia. Dobře si totiž uvědomoval, že bude chráněno. Snažil si přehrát v hlavě celý rozhovor s kapitánem lodi, kterého pro to znovu navštívil.

"To snad ne...Zase ty?!" zděsil se velitel námořníků, jakmile spatřil mladého teroristu blížit se k němu.

Averin se usmál. "Stále platí, že pokud budete spolupracovat, nic se vám nestane. Ale pamatujte, že pokud ne, klidně mohu potopit celou vaši loď." Odmlčel se. "Řekněte mi heslo od rádiové stanice."

"Potopit celou loď..." kapitán zbledl. "Tak...tak...já se vzdávám...už to nevydržím...Dobře, udělám, co chcete, řeknu, co chcete... Heslo, říkáš? Dobře, dobře..." s kyselým a naprosto zoufalým výrazem mu heslo pošeptal.

Averin pokývl. "Tak se mi to líbí. Děkuji za spolupráci." S těmito slovy odešel z místnosti a s hotovým plánem zamířil za svou sestrou a vědcem.


Sledoval, jak jeden z Deventerových, vlastně jeho poskoků, vyrazil nepříliš pevné dřevěné dveře. S naprostou samozřejmostí přistoupil k jednomu s přístrojů a začal ho ladit. Tyto rádia dobře znal, hodně s nimi pracoval. Netrvalo dlouho, a připojil se na několik stanic najednou. Stiskl tlačítko, aby mohl vydat vzkaz, a zadal heslo. Zbýval jen jediný stisk, a mohl mluvit. Připravil si mikrofon.

"Ještě kdybych tak věděl, co chci vlastně říct," zamumlal si pro sebe.

"Nebojte se, pane, nás osm je tady, abychom vám pomohli. To je i důvod, proč jsme sem poslali Deventera s nutnými připomínkami. Bude je vám i celému světu sdělovat, jakmile padne správná zmínka. Mějte prosím na paměti, že ani jedna z nich není z Deventerovy hlavy, že jen vyřizuje vzkazy svých němých přátel. Takže mu neubližujte..."

"Dobře. Vzkazují rostliny něco zrovna teď?" zeptal se zoufalý Averin, kterému jako by někdo vymazal všechny užitečné myšlenky.

"Ano. Chcete přehrát vzkaz od Jade, či od Amira? Pokud neodpovíte do deseti sekund, automaticky přehraji tu druhou možnost."

"Amir, rozhodně," vyhrkl Averin.

"Nuže, tedy- Amir panu Averinovi- Nesmíte zapomenout na dechová cvičení. Váš proslov určitě bude okouzlující, tak si to nepokazte špatnou rétorikou. Dbejte na správné odlišení ,l´ a ,r´. Jméno nejdůležitější rostliny na světě je ,Amir´, se zřetelným ,er´ na konci."

Averin špatně skryl úsměv. "Děkuji, to mi jistě jednou pomůže." Bez toho, aby nad tím přemýšlel, stiskl tlačítko a ozvalo se typické rádiové chrčení. Terorista trpělivě vyčkával, až se dostane do stanic. Z reproduktorů se začala linout nějaká znělka. Náhle však byla přerušena tichem, a mladý muž věděl, že přišel jeho čas.

"Zdravím všechny obyvatele z paluby lodi Noční vítr a omlouvám se za jistě nepříjemné vyrušení. Snad vám ovšem není lhostejný osud našeho světa. Nebo snad ano? Já si to nemyslím! A proto jsem tady, abych vám řekl pravdu. Pravdu o všem. Pozorně poslouchejte." Pohlédl na Deventera a rty naznačil otázku, jestli k tomu mají co říct rostliny.

"Zoe světu- Dobrý den! Grace světu- Dělám průzkum ohledně sýru! Uzený, nebo obyčejný...který vám více chutná? Já to nemůžu posoudit, neboť nejím. Jade světu- ne, raději nic. To Deventer nahlas neřekne."

Averin si odkašlal. "Takže...chtěl jsem říct, že oni vám lžou. Všichni jste jistě slyšeli o SAPu. Jsem tady, abych tuto loď unesl, a vládu tak přesvědčil, aby ho zničili. Ptáte se, proč? Protože je to zlo. Jed, a nic více. Vy chcete, aby vaše nebohé rostlinky pojídaly jed, a vy ho poté přijímali také?"

"Jade světu- A navíc to chutná jako přejetý svišť!"

"To já nemohu posoudit," odvětil Averin. "Ale jisté je jedno. Proč si myslíte, že se nezveřejňují žádné laboratorní rozbory těchto látek? Jsou skoro tak jedovaté, jako kyanid, jen zabírají hodně, hodně pomalu. Tak co, pohnojili byste svou milovanou zahrádku kyanidem? Jistě ne. Tak proč, proč používáte SAP?"

"Rosie světu- Je to moc nebezpečné! Jadeina poznámka cenzurována."

"Proto toto šílenství musíme zastavit. Jsem ochoten zabít celou posádku této lodi, protože lidé přece vraždí rostliny, takže si sami zasloužíme smrt! Zastavme to, nebo tato bárka bude jen malá ukázka toho, jak všichni nakonec dopadneme! Lidé i rostliny! Jako třeba tyto velice vzácné sals vilnis, které se zde plaví s námi..." Udělal dramatickou pauzu. "...a vláda by o ně jistě nerada přišla." Rádio náhle zapípalo a zčernalo. Averin znovu vztekle zadal heslo, a chvíli počkal. "A tady to vidíte. Kdybych neříkal pravdu já, vypnuli by mě? Ne. Proto je jasné, že nám lžou oni! Tak co, jdete do toho se mnou?"

"Amir světu- Myslete na ubohého Amira! Jade světu- A nebuďte už takoví idioti! Deventer se za ni omlouvá."

Rádio znova zkolabovalo a tentokrát se ho už nikdo nepokusil vzkřísit. Poselství předáno. Averin se spokojeně usmál. Věděl, že poznámky rostlin možná budou obyvatelům i vládě trochu podivné, ale kdyby prozradil, kdo je říkal, nikdo by jeho vzkaz nebral vážně. Musel to nechat jako tajemství a téma dalších spekulací.


Mezitím za rohem vrcholil vztek a napětí mezi zaměstnanci vědecké společnosti Sals.

"Já ho prostě nenávidím! Vždyť on s námi zachází jako s věcmi! Prý, že budeme sloužit někomu jinému. Pche. Kdyby tak dobře neplatil, už bych u něho dávno skončil!"

"Moje řeč! Jedná s námi hůře, než s těma svýma pitomýma kytkama! A pořád mu něco vadí! Ha, kdyby tak věděl, kolik věcí štve na něm nás, tak se vsadím, že by byl alespoň chvilku zticha! Už mi dochází trpělivost!"

Druhému muži se něco zablýsklo v očích. "Tak mu to řekneme!" Poté si však promnul bradu. "No jo, jenomže to nás vyhodí..."

"To je fakt, jo..." pokyvoval jeho společník. "Ale mě je to ukradený! Proč musím sloužit nějakýmu magorovi, kterej mluví s kytkama, na nás je jako pes a pořád hledá, proč by na nás moh ječet! A proč mu ještě k tomu musím říkat ,výsosti´?!"

"Jasně, máš pravdu! Tak...tak mu ukážeme, že my nejsme jeho cvičený opice! Jo! Postavíme se mu!"

"Hele, ale já se nebudu držet zpátky! Pěkně mu to nandám, on mě tak štve! I ty kytky mě štvou! Nejradši bych je rozšlapal, ale to bych je pak musel zaplatit... tak radši zmlátím šéfa!"

"Jo! A když to bude nutný, budeme ho mučit, jako on mučil nás! Hele, a možná to ani nemusí přežít, co říkáš? Jdeme sehnat ostatní!"

"Jsem pro! Není důvod, cejtět se kvůli tomu blbě, protože on si začal! A pak si seženem lepší práci! Pokud nás nezabásnou..."

"Zabásnout by měli jeho! Vždyť on nás týral! Na nás žádní blbí policajti nemaj! Do toho!"

"Přesně! Pokud nás poldové vyčmuchaj, použijem to jako polehčující okolnost a pustí nás za pár let pro dobrý chování!"
"Jo! Doufám, že s náma bude v cele, abychom ho mohli zmlátit i tam!"

"Ale nemá bejt náhodou mrtvej? No jo, ty mluvíš o tom, kdyby náhodou nebyl, aha..."

"Jo. Ale nepřežije dlouho!" Pro efekt vytasil svůj nůž a mávl jím do vzduchu. "Já ho rozsekám!"

"A já ho probodnu jak jehelníček! Až s tím parchantem skončíme, nepozná ho vlastní máma!"

"Jo! A pak to zapijem!"

"Super, zajdem na panáka!" zaradoval se sluha, ale potom trošku zvážněl. "No jo...kam dáme mrtvolu?"

"To je ale jasný. Hodíme jí přes palubu! Tam jí nevyčmuchají, a jestli jo, bude pozdě."

"Dobrej nápad, ale nevšimnou si lidi, jak něco vyhazujeme? Asi by´sme ho tam měli házet po kouskách."

"Fajn. A uděláme to v noci. To skoro všichni spěj."

"Hele...a co ta holka? Myslíš, že si toho všimne?"

"Asi jo. Ale nebude vědět, že jsme to byli my."

"A když se bude ptát, řeknem, že si šéf šel zaplavat se žraloky! Nebude jí to divný?"

"Ne. On je na to šílený dost. A když jo, prostě jí uplatíme, aby necekla, nebo tak něco."

"A čím? Čím jí uplatíme? Co kdyby´sme si půjčili nějaký prachy? Šéf už tou dobou bude nebožtík, tak mu to nebude vadit!"

"Jasně. A tím pádem to nebude chtít zpátky. Hele, a kdy ho odprásknem?"

"Napřed o tom řeknem ostatním, pak ho najdem, omrknem vzduch a pokud u něj nikdo nebude, tak třeba hned!"

"Juchů!" zavýskal poskok a rozběhl se tam, kde si myslel, že se nacházejí jeho kolegové.


Prodavač kamenů- kapitola VIII.

23. června 2015 v 22:40 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Pokud se vám předchozí kapitoly téhle povídky zdály nelogické, nesmyslné a šílené, tak tuhle raději ani nečtěte. Mimochodem, až se dostanete k pasáži o kloboucích, předem říkám, že já za to nemůžu- za to nese vinu Karin, ona ví proč! :) Jinak, Reineteril je blbější než obvykle (být Jasnovidkou, já bych mu jednu dávno vlepila...) a Jasnovidka zase jako obvykle nedává vůbec smysl. Užijte si čtení a děkuji za komentáře!
P.S.: Jak by takové palačinky s bazalkou asi chutnaly?

Kapitola VIII.- ...a tvůj klobouk odvál vítr

"Hele, Jasnovidko..." nadhodil Reineteril zvědavě. "...co je vlastně ta Adelaide zač?"

"Netuším. Má kolem sebe mlžnou stěnu, kterou můj kámen nepronikne."

Jakmile se zmínilao jejím kameni, trhl sebou. Jak si toho mohla ještě nevšimnout?! "Copak? Takže jsi přece jenom na nic?"

Přikývla. "Jen o třídu nad návnadou." se širokým úsměvem zamrkala.

"To je fakt...teda, počkat!" věnoval jí zmatený pohled. "Tys právě...tys právě řekla výstavní protivnou hlášku...dokonce trochu sarkastickou..."

"Ohromený Reineteril? A to ještě není zdaleka všechno! Krom toho ovládám i metaforu a oxymóron!"

Ačkoli seděli v krčmě a čekali na objednané jídlo, tudíž byli v relativním bezpečí, on nemohl s jejím bezstarostným tónem držet krok. "Počkat...podej hlášení. Co Deireanez....a co ten zbytek?"

"Spolužáci prohledávají Traldis a zbytek ještě ani nedorazil do města. Tedy, zřejmě až na Adelaide..."

"Ta mrcha! Když si to tak vezmeš, to ona nepřímo zabila Morixe-" v polovině věty si uvědomil, že jí předtím o tom nic neříkal a ona tudíž nemůže vědět, o čem právě mluví. "V-Vlastně nic. Zapomeň na to. To není tvoje věc. Ale i tak...pokusila se mě zabít...a postřílela ten zlodějský gang..."

"Čímž Reineterilovi zachránila život."

"CO?!"

"Když se zbavila své ,náhradnice´, která se tě chystala se svými poskoky popravit..."

"Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Ale stejně! O co jí sakra jde? Ochraňuje mě, aby mě mohla zabít osobně? Nebo spíše naléhavější otázka- proč vůbec sakra já?! Proč po mně jde?!"

"Neublížil Reineteril někomu v minulosti?"

"Ne- teda asi jo, víš, jaký jsem... Ale nikdy ne tak, aby mě chtěli zavraždit!" Napadala ho jen jedna situace, kdy jeho oběť rozhodně měla motiv se mstít, ale to "Adelaide" rozhodně být nemohla. Jednalo se o Morixe.

"Nezlomil Reineteril náhodou tomu děvčeti srdce?"

"Zase tak populární jsem nikdy nebyl. A ne, já žádnou holku, co by se jmenovala Adelaide, ani neznám."

"Hm, tak se na motiv asi musíme zeptat jí osobně."

"C-Co?! Ona je...poblíž?!"

"Ne, ale chytíme ji, nebo snad...?

"Jak ji chceš zatraceně ,chytit´?!"

"Až se ukáže, tak to bude lehké..." pronesla s úsměvem, jako by snad na lapení mistryně pastí stačilo přehodit přes ní síť.

"Mě to vůbec nezajímá...hlavně ať to přežiju..."

"A co má Reineteril v úmyslu, až se živý a zdravý vrátí z téhle výpravy?"

"Jít si po svých. Bez nějakých otravných, ukecaných a neužitečných přítěží."

Pokývala hlavou. "Šest z deseti. Reineteril se moc nesnaží."

"Raději se tě ani nebudu ptát, o čem mluvíš..."

"Stupnice protivnosti!"

"Tak už mě chvilku nech, jinak řeknu něco, co bude na desítce."

"Nemožné. To se mu zatím ještě nepovedlo."

"Hele, právě jsem se dozvěděl, že to moje vražednická fanynka myslí vážně. Smrtelně vážně. Musím to rozdýchat a nemám na tebe náladu." Sám věděl, že lže, jako když tiskne. Chtěl, aby s ním mluvila, aby ho utěšovala. Jenže si uvědomoval, že nemá právo to od ní chtít.

"Reineteril se vždycky dívá někam za člověka, když mu lže. A pokud se mu podíváte na ruce, zjistíte, že drží palec přimknutý k ukazováčku."

Oslovený si zděšeně uvědomil, že je to pravda. "J-Jak jsi to zjistila...? Vždyť tohle o sobě nevím ani já!"

"Prostě Reineterila dobře znám."

"Samozřejmě. Poznali jsme se před celými tři dny."

"Ano! To mi připomíná, že třídenní výročí se musí oslavit!"

"Ty jsi vážně divná..."

"Hm, a Reineteril si se mnou povídá...zajímalo by mě, kdo z nás dvou je divnější."

"Máš pravdu. Asi já. Jinak bych se s tebou vážně nebavil."

Najednou vytřeštila oči. "Bazalka!" vykřikla.

"Co?"

"Objednala jsem si přece palačinky!"

"A jak to souvisí s-"

"Reineteril by snad vložil do úst palačinku bez bazalky?" podivila se.

"Ale to je úplně normální! Do palačinek bylinky nepatří!"

"Já vím, že mi ji tam zapomenout dát! Musím je na to upozornit!" rázně vstala.

"To si o tobě pomyslí pěkné věci..." povzdechl si, ale ona už si to rázovala pryč. Zavřel oči a zavrtěl hlavou. To holkou nepohne snad ani invaze zombie, ale kvůli palačinkám šílí. Vážně případ do blázince. Ale když tak nad tím přemýšlím...jo, je to děsivé, ale mi to připadá i roztomilé...sakra, takže já jsem taky magor?

Svou domněnku si potvrdil, když otevřel oči. Před zrakem se mu totiž rozprostírala téměř učebnicová halucinace. Na Jasnovidčině místě totiž seděl Obchodník a i přes kápi mladík poznal, že se ta záhadná osoba culí jako měsíček.

"Co...Co tu sakra děláte?!"

"Ále, mám tu nějakou prácičku. Jeden vlastník v tomhle městě nezodpovědně zaklepal bačkorami a nechal svůj kámen osamělý...Slyšel jsi už o tom?"

"N-Ne." zalhal.

"Mou prací je ten kámen vyzvednout a opět nabídnout k prodeji."

"To nevysvětluje, co děláte tady."

"Jen si povídám se svým starým kamarádem."

"S tím jděte k čertu!" s očima plnýma zlosti praštil pěstí do stolu. "Prodal jste mi vadný kámen, co? Je na něm kletba- a kvůli tomu po mě teď jde nějaká Adelaide!"

"Kameny nemohou být vadné." zasyčel Obchodník. Znělo to pobaveně. "A to není jediné, v čem se mýlíš, můj starý příteli. Když se lidem děje něco zlého, co neumějí vysvětlit, říkají tomu prostě ,kletba´ a přestanou pátrat. Doopravdy je kleteb hrozně málo a tohle mezi ně nepatří, ubezpečuji tě."

"Tak co potom..."

"Je vidět, že se z tebe brzy stane velmi nespokojený zákazník. Pamatuješ si na několik prvních veršů?"

"Jakých veršů...?"

"Každý kámen spolehlivě jistí

to, k čemu přece stvořen byl

a když podvedeš je, hned to zjistí-

zdalipak jsi to pochopil?"

Jakmile dorecitoval, usmál se Obchodník pod kápí. "A ty jsi, Reineterile, zřejmě vůbec nic nepochopil."

"Hele, těch řečiček o tom, jak mě ten kámen sežere zaživa, slýchávám denně dost."

"To si dovedu představit, vzhledem k auře tvé mladé společnice."

"A ano, na to jsem se chtěl zeptat! Kde jste ji potkal a proč jste jí nabídl kámen?"

"Nechceš se na to zeptat spíše jí?"

"Ona to neví. Má amnézii."

"Dobře, tak ti to teda prozradím. jí kámen neprodal a nikdy jsme spolu ani nepromluvili."

"Takže vás je na světě víc? Vás, obchodníků?"

"Ne." zavrtěla tajemná osoba hlavou. "Její kámen nebyl zakoupen, nýbrž ukraden."

"CO?!" vyjekl zaskočeně.

"Myslím, že největší nebezpečí pro tebe není ani zdaleka Adelaide, ale spíše zrádná spojenkyně."

"Jasnovidka...mě zradí?"

"Nejspíše jde po tvém kameni."

Reineterilovi se rozšířily zorničky. "Já to věděl!"

"S tebou vážně může manipulovat každý idiot." A s těmihle slovy se vypařil.

"Manipulovat"...myslel Jasnovidku, nebo sebe?

Ovšem její hlas ho probral do reality. "Obsluha stravovacích zařízení je den ode dne drzejší." Blížila se k němu s nasupeným výrazem a v rukou nesla květináč s bylinkou. "Řekli, že palačinky nebudou, když mi na nich tolik věcí vadí, ale že tou bazalkou se klidně můžu zalknout."

"A moje jídlo je kde?!"

"Zřejmě stornovali celou objednávku našeho stolu..." pokrčila rameny a přisedla si zpátky k němu. Nasadila jeden z těch svých úsměvů a posunula květináč doprostřed. "Ale Reineteril nemusí být smutný! Já se s ním rozdělím!" Uždibla si jeden lístek pro sebe.

"Tak s tím jdi někam. Já na rozdíl od tebe nejsem sudokopytník."

Zmateně vykoukla zpoza větviček. "Reineteril se zdá být v ještě horší náladě než obvykle..."

"A ty jsi ještě desetkrát otravnější a pitomější! Mám se snad smát, když všichni jdou po mém kameni?!"

Chvíli se na něj dívala a nakonec vědoucně přikývla. "Tak tohle s lidmi dělá hlad..." zašeptala fascinovaně.

"Víš, co jsem si teď uvědomil?"

"Vím!" opáčila nadšeně.

"Ale nech si to pro sebe! Já to chci říct." pro větší efekt se na chvíli odmlčel. "Hele, já nemám nic proti, abys mě doprovázela na mé výpravě, pokud budeš nějak užitečná. Ale vážně nečekej, že na tebe začnu být po nějaké době milý. Uvědomil jsem si totiž...že tě asi nenávidím! Jsi mi úplně odporná, tvé vlezlé a podivínské chování mě děsí a hnusí se mi! Tím pádem z nás nikdy nebudou přátelé, jasné?"

"Ale Reineteril už dávno je můj přítel!"

"Ty to nechápeš..." sklonil hlavu do dlaní. "Říkám ti, ať se se mnou přestaneš kamarádíčkovat, protože to nemá cenu. Je to absolutně jednostranné! Já...já si dokonce přeju tvou smrt!"

"A já si přeju..." temně ztišila hlas. "...palačinky!"

"Ty jsi nepoučitelná..."

"Mimochodem..." její oči měly v sobě nějakou zvláštní jiskru, která neznamenala nic dobrého. Tak...teď. Teď určitě praskne to s tím kamenem. "...co teda Reineteril studoval?"

"V takové situaci se ptáš na něco takového?!" Doufal, že si nevšimla, že mu spadla obrovská tíha ze srdce.

"Určitě moderní dějiny!"

"Ne a ne!" zavrtěl hlavou. "A až přestaneš okusovat ten keřík, mohli bychom jít laskavě někam jinam? Rád bych našel místo, kde by mi dali najíst."

"Tak v tom případě archaické dějiny?"

"Nic s dějepisem to nebylo." povzdechl si, ale nemohl přestat myslet na to, co mu řekl Obchodník. A také už by opravdu uvítal jídlo.

O chvíli později už s mrzutým výrazem stál před dveřmi třetí restaurace, odkud je vyhodili. V jedné Jasnovidka okamžitě po příchodu nakráčela k hostinskému a začala mu bez servítek vyčítat, že podvádí svoji ženu, v druhé se chovala moc hlučně a ve třetí na otázku opatrného provozovatele, jestli ona a její společník náhodou nejsou nějací podezřelí lidé, odpověděla, že "jediná podezřelá věc široko daleko je jeho účetnictví". Jednoduše to vypadalo, že se jí podaří úspěšně zhatit jakýkoli Reineterilův pokus ukořistit oběd.

"Napadlo mě, jestli mě náhodou neplánuješ nechat vyhladovět." ...a pak mi vzít můj kámen!

"Já mu bazalku nabízela."

"Ale já držím jablečnou dietu, ze zdravotních důvodů, víš? Co má bazalka společného s jablky?"

Zamyslela se. "Roste na stromech."

Vtom ovšem zakrákala melodie pravidelného městského rozhlasu. Nic neobvyklého.

Ale možná i proto mladíkovi skoro zatuhla všechna krev v těle, když uslyšel první slovo. "Velice moc děkuji panu starostovi, který byl tak hodný a dovolil mi touto cestou něco vzkázat mému příteli." ten hlas poznával. Až nepříjemně dobře. "Reineterile, prosím, už neutíkej! Já tě jen chci vyslechnout, nic ti neudělám! Naopak! Já nevěřím, žes to udělal, a chci očistit tvoje jméno! Já, Deireanez, ti dávám své slovo! Věříš mi?"

Ani co by se za nehet vešlo. Jen mě chceš strčit do basy... a potom mi vezmeš kámen!

"Pokud ano, tak se setkáme na náměstí- budu tě čekat!" Po téhle s naivitou pronesené větě zazněla znělka a další pořad už se týkal předpovědi počasí.

"Další zastávka- náměstí! Počet racků-"

"Na to zapomeň! Mají mě za idiota? Já z tohoto města zdrhám. Pokud ještě pořád chceš být v mojí výpravě, nemáš na výběr."

Jasnovidka jen pokrčila rameny a kývla.

Zatímco běželi uličkami Traldisu, dokázal bývalý student myslet jen na jednu věc. Jak to Obchodník myslel, když říkal, že bude brzy zrazen? Proč by vůbec měl být? Ona přece jasně řekla, že se na téhle cestě zdržuje jen proto, aby ji "nezabila samota", tak jaký by měla důvod svou společnost odstranit? Ano, kámen! To je určitě její pravý cíl!

Ale už jen myšlenka na tu relikvii mu vylepšovala náladu. Požírač duší nejen fyzicky hřál, ale dokonce s ním i na jisté úrovni komunikoval- utěšoval ho, chlácholil a sliboval mu budoucnost, zpíval mu a kolébal jeho mysl, zaplňoval jeho srdce tisícem barev a povznášel každý jeho krok. Kdykoli Reineteril zavřel oči, viděl před sebou lesk toho dokonalého opálu- ta krása, ta zář překrývala krvavé výjevy na pozadí, dokázala alespoň na chvíli potlačit vidinu mrtvol, vražd a provinění. Zaplašila taky noční můry.

Bohužel, v kapse ho tížil další kámen- a ten nedělal nic. Zdál se jen jako obyčejný kus šutru, dokonce ani neplnil své základní funkce. Jen dostával svého nového vlastníka do problémů. Chvílemi dostával chuť ho zahodit, ale vždycky se ovládl. Ostatně, s tímhle může držet Jasnovidku pěkně v šachu.

Zase. Zase ona. Ať myslel na co chtěl (tím v tuto chvíli rozumějte "kameny a jídlo"), stejně se jeho myšlenky dříve nebo později stočily k ní. Byla jako rádio bez tlačítka na vypnutí- její věty, její zjev i vlastně ona samotná- to všechno hrálo prostě bez přestání, až do zblbnutí či eventuálně do výbuchu baterek.

Ponořen hluboko do sebe nevnímal, jestli a před jakou dobou už minuli městskou bránu a kde se zrovna nacházejí, dokud ho ovšem zvuk crčící vody nepřivedl zpět. Zamžikal a rozhlédl se kolem. Zastavili se těsně za Traldisem a měli nerušený výhled na vodopád, který stékal ze hradeb a řeku, která se z něj vlnila a tekla někam do neznáma. Na ní trůnila loďka, rozpadle působící dřevěný čluneček oplývající jedním veslem a barakudu připomínající rybou, která ho obeplouvala pořád dokolečka.

Nebýt toho, že mu chtějí ukrást kámen, Morix je mrtvý, Deireanez a čmuchalové ve městě, Jasnovidka stále nepostrádá svůj Požírač duší a mimoto zrovna nějak divně ztuhla, by si Reineteril snad i pomyslel, že je to krásný výhled.

Jenže tyhle okolnosti se děly- dorážely na jeho mysl, vychylovaly mu anténky a rušily signál- (Ještě Adelaide k tomu!) -zabraňovaly mu zůstat v realitě, držely mu hlavu pod vodou, zatímco se marně vzpínal a nalokával se svých vzpomínek, bezbranný, zoufalý, vydaný na pospas, bezradný a zahnaný do kouta- (Zabijte mě už!)- baterky konečně s třesknutím vybuchly- (Morix!)- a jejich částečky se roztříštily do světa, zabránily mu ve výhledu a srazily ho na kolena.

Nějak matně zaznamenával, že je nějak blízko země a křičí, jen z plných plic křičí, doufaje snad, že se jeho mučitelé leknou a utečou, že jeho zlým myšlenkám bude ten hluk vadit a že z něj odejde i kousek po kousku všechna bolest. Nestalo se tak. Namísto toho, když už konečně přicházel trochu k sobě, se skrčil ještě víc, snažil se přitisknout si hlavu co nejblíž ke kolenům, protože nechtěl, aby mu Jasnovidka viděla do tváře, aby zaregistrovala jeho slzy.

Ona si však klekla na zem k němu a objala ho. Chtěl jí odstrčit, ale neměl na to psychicky ani fyzicky sílu. Jen se pomalu vzpamatovával, snažil se zadržet pláč a vnímal pouze svůj vlastní zmatek a teplo jejího těla. Ačkoli sám nevěděl proč, jemně si ji přitáhl ještě blíže k sobě.

"Omlouvám se..." zašeptal jí do vlasů. "Pořád ti jenom říkám, jak jsi k ničemu, a přitom sám umím jen hroutit se a stěžovat si..." Na chvíli mu připadalo úplně směšné, že ji ještě před chvílí podezíral.

"To je jenom důkaz, že je Reineteril opravdu člověk." Nedíval se jí sice do tváře, ale nějak prostě věděl, že se usmívá.

"Už jsem ti říkal...že nejsem."

"Tahle to nemyslím. ,Člověk´ ve smyslu ,lidská bytost´."

"A copak ty člověk nejsi?"

Ticho. Bez odpovědi. "Nevím." pronesla po několika desítkách sekund.

"Už bys vážně měla získat svou paměť zpátky."

"A mimochodem, je už Reineteril dost v pořádku, aby vstal a šel dál? Protože pokud ne, tak se obávám, že nám zbývá několik okamžiků života." prohodila absolutně nezasaženým tónem, jako by jí to vlastně bylo celkem jedno.

Ovšem tím dokonale pokazila melancholickou chvíli. "Co?!" vyjekl bývalý student, honem ji od sebe odstrčil, vyskočil na nohy a poplašeně se rozhlédl kolem.

Nevěděl, odkud nebezpečí přijde- a jestli je vůbec nějaké na cestě, dokud si nevšiml nějaké černé věci plovoucí v jezeře. Chvíli se na to díval a to něco mu upřený pohled oplácelo. Oči toho objektu nebyly lidské- což ovšem vysvětloval fakt, že ta bytost...ta věc...to kdovíco mělo do humanoida daleko. Ale Jasnovidka to vyhodnotila jako okolnost životu nebezpečnou, takže na tom něco muselo být.

A pak se události před Reineterilovým zrakem začaly hýbat jednoduše moc rychle. Na poslední chvíli se mu zaktivoval reflex a dokázal uhnout, zatímco ta příšerka z jezera přistála přímo na to místo, kde před chvílí stál.

Takhle z blízka připomínala klobouk. Ne, ne, to byl klobouk. Tedy, alespoň býval. Teď se to pyšnilo kukadly z knoflíků a po celém obvodu to zdobily čepele. Ať už to vytvořil kdo chtěl, jako pokrývka hlavy už to rozhodně sloužit nemělo.

"Co je to?!"

Jasnovidka se zamyslela. "Syntetická bavlna s přídavkem saténu."

"Ne z čeho je to, ale co to k čertu vlastně má být!"

"Zbraň na útěku. Vědecký experiment. Prudce jedovatý."

"Kdo to vyrobil- ne! Spíše, kdo to na nás poslal?!"

To nepovažovala za otázku hodnou odpovědi. Bylo předem jasné, že viník začíná na "A" a není to "ananas".

Klobouk tvrdý dopad zřejmě omráčil, ale mladík věděl, že to ještě není konec- ostatně by prostě neodpovídalo Adelaidině stylu. Zaostřil pohled na město, ale pak si vzpomněl, že je tam Deireanez a rychle si to rozmyslel. To se raději nechá přiotrávit oživlými klobouky. Ale pak jeho pohled padl na tu loďku. Nebylo co řešit- úniková cesta nalezena. Popadl Jasnovidku za ruku a běželi k plavidlu.

Onen majestátní koráb se nebezpečně zakymácel a málem se převrhl, když jeden po druhém doskakovali na palubu. Jasnovidka se vědoucně usadila přesně naproti vesla, takže Reineteril hádal, že veslování bude na něm. No, lenost byla lenost, ale stejně by se cítil blbě, kdyby si tam jen tak seděl a veslovala by ona.

Na váhání nebyl čas. Z vody se téměř synchronizovaně vynořilo přibližně patnáct jedovatých klobouků a vystřelilo směrem k nim. Situace nevypadala dobře- oni byli pomalí a čepice rychlé, působilo to jen jako otázka času. V té chvíli, zatímco se snažil ze všech sil veslovat, z celého srdce toužil po nějakém převratném nápadu, který by je zachránil.

Proč ale vlastně potřebují "nápady"? Vždyť mu slíbili zaručené a věčné štěstí, tak ať se štěstěna prostě přestane flákat! Samozřejmě mu v té zoufalé chvíli nedošlo, že "štěstí" se dá uplatnit jen v záležitostech řízených náhodou, v předem pečlivě naplánovaných situacích je na tom asi jako kapr na schůzce piraní, ale to je možná dobře. Kdyby nad tím měl sílu a vůli přemýšlet, rozdrtilo by to jeho poslední naděje.

Naštěstí, zase tak rychlé klobouky nebyly- ty, které se rozhodly plout, za nimi zaostávaly, a ty, které to vzaly vzduchem, plachtění po několika vteřinách zmohlo a stejně dopadly do vody. Jen jedna obzvláště dovedná ušanka už skoro, skoro doskočila na palubu, kdyby ji ovšem na poslední chvíli s sebou nevzal protivítr.
Tak přeci jen máme štěstí.

Úspěchy povzbuzeného Reineterila znepokojovala jen jedna věc- jeho průvodkyně byla už podezřele dlouho zticha, jen tak seděla a dívala se do prázdna. Připomnělo mu to ty chvíle před Traldisem, ale teď se chovala snad ještě sklesleji. Vůbec ji nepoznával.

"Jasnovidko!" oslovil ji a pokusil se na chvíli nemyslet na to, že se mu každou chvíli může přisát na krk zabijácká čepice. "Co se děje?"

"Osmdesát tři hadů před námi se nalézá dvanáct slonů vysoký vodopád." pronesla, aniž by hnula brvou.

"To myslíš vážně?!" Sice moc dobře nevěděl, kolik "dvanáct slonů" může být, ale odhadoval, že hodně- a "osmdesát tři hadů" zase zatraceně málo.

"A v podvečer bude pršet."

"Hele, uvědomuješ si, že teď budeme muset skočit mezi ty vražedné čapky, že?"

"Nikam neskáču." zašeptala.

"Ale tahle loď ten vodopád nepřežije a ty už tuplem ne!"

"Nikdo neřekl, že Reineteril neskočí."

"Co...? Jak to myslíš? Hele, vážně máme čas na vybavování se?!"

"Konečná stanice! Prosíme všechny cestující, aby opustili loď." významně se na něho podívala.

"Jo, všechny cestující!"

Zavrtěla hlavou. "Pokud nechce Reineteril zemřít, nechá mě tady."

"Nesmysl! Vidíš, jak jsou ty klobouky pomalé? Doplaveme ke břehu a zdrhneme jim!"

"To není možné."

"Proč?!" Teď ale začínal opravdu panikařit.

Usmála se. "Já neumím plavat."

"CO?!" Student vytřeštil oči hrůzou. Pokud zůstanou na lodi, na sto procent umřou, a pokud vyskočí...nenechal by Jasnovidku utopit se, ale kdyby se ho chytila...ačkoli je to kruté, jen by ho zpomalovala a klobouky by je dostaly.

Záhadné děvče se k němu naklonilo. "Chce Reineteril umřít?"

"Samozřejmě, že ne!" Vodopád už se přiblížil natolik, že musel křičet, aby přehlušil zvuk padající řeky.

Zamyslela se. "V tom případě to musím udělat tak, abychom přežili."

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Mladík jí věnoval zmatený pohled a ona začala zpívat.

Další čas již není k mání,

ani není cesty zpět,

hvězdy tě již nezachrání

a ani štěstí jakbysmet.

Tam, kde naděje není,

tam kde nestvůry zuby cení vztekle,

tam tě prosit budu o odpuštění,

můj příteli, v pekle.

Jakmile její absolutně nemelodické mňoukání dolehlo ke kloboukům, začaly se jeden po druhém potápět. Reineteril si vzpomněl, že tehdy v jeskyni se s lidožravými netopýry zřejmě dělo to samé.

Ovšem, když hrozba vzteklých čepic zmizela, mohli provést plán "nějak se na ten břeh prostě dostaneme". Naštěstí, v klidné téměř stojaté řece byste nenarazili na silný proud, takže by to teoreticky mohlo opravdu vyjít. Student skočil do vody a jeho společnice ho mírně nervózně následovala, chytila se ho jako klíště a snad jen to, že jim štěstěna držela palce, jim zajistilo bezpečný návrat na pevnou zem.

V okamžiku, kdy se vydrápali na břeh, to mladík naprosto vzdal. Zavřel oči a jen tak ležel, těžce oddychoval, mokrý jako myš, vyčerpaný jako sysel a zmatený jako krtek v oceánu čekal, až se mu začne vracet chuť do života. Měl tolik otázek, musel se zeptat rychle, než je všechny zapomene, ale jeho hlasivky neměly dost energie k provozu, takže pouze nabíral ztracené síly zpět a říční oblázky mu připadaly jako ten nejměkčí polštář.

"Hele..." zasípal, jakmile už mu bylo alespoň trošku lépe. "...co to mělo...co to mělo znamenat?"

"Vodopády vznikají, když-"

"Vodopády ne..." rozkašlal se a prskal ne zrovna chutnou říční vodu. "...ty řeči o sebevraždě... A proč jsi nezazpívala proboha dříve?"

"Chtěla jsem zemřít."

"Dobrá odpověď..." zavrčel, co mu síly stačily. "Proč?"

"Reineteril tohle nechce vědět."

"Používáš proti mně mé vlastní zbraně...to má být fér?" slabě se zasmál. "A co tě přinutilo změnit názor?"

"Vzpomněla jsem si, že toho s Reineterilem máme ještě hodně před sebou!"

"Ale víš...těžko se mi to říká...ale teď mi to došlo..." natáhl ruku k obloze. "Když jsme se potkali poprvé a ty jsi říkala, že ,se tvé schopnosti budou hodit´, myslel jsem, že jsi mluvila o kameni. Ale to není jenom kámen, co? Ty jsi vážně dobrá."

"A Reineteril je už zase podezřele milý."

"No a co?" zasyčel, ale moc přesvědčivě to neznělo.

A zatímco seděli u břehu a nabírali nové síly, mraky na obloze předvídaly déšť.

Rozcestník recenzí

22. června 2015 v 22:37 | Kate Černobílá |  Recenze
Protože rubriky začaly být poněkud přehlédnutelné a seznam recenzí malinko nepřehledný, rozhodla jsem se zpracovat to do článku, pěkně podle abecedy, s odkazy, technickými poznámkami a barevným formátováním (brr, to zase bude mravenčí práce). Snad se vám to bude líbit více než minulá verze!
P.S.: Jak si určitě všimnete, u některých názvů není odkaz. To proto, že jsem recenzi ještě nenapsala (a omlouvám se, ale do některých recenzí se mi ani nechce), ale zařazuji si to do rozcestníku, abych si to trochu sesumírovala a udělala si pořádek v tom, co jsem vlastně všechno viděla :)

Recenze anime

A

B
Black Lagoon
Btooom!
Brave 10

C

D
Death Note (moje první recenze, tak mě prosím kamenujte jenom trošku)
Dogs: Stray Dogs Howling In The Dark
Diabolic Lovers (recenze silně nevhodná pro fanynky...pardon, pro fanoušky)
Death Parade

E
(prozatím nic, bude doplněno později)

F

G

H
Hataraku Maou-sama!

CH
Charlotte

I

J

K
Kiddy Grade (recenze nevhodná pro fanoušky)

L
(prozatím nic, bude doplněno později)

M

N

O
Ookami to Koushinryou (možná vám to spíše bude něco říkat pod anglickým názvem Spice and Wolf)

P
Prétear

Q
(prozatím nic, bude doplněno později)

R
Rainbow: Nisha Rokubou no Shichinin
Ranpo Kitan

S
Sword Art Online (recenze nevhodná pro fanoušky) a Sword Art Online II. (výjimečně děleno do dvou článků)/ novější, přepracovaná (a výrazně drsnější) verze
School Days (recenze zatraceně nevhodná pro fanoušky)

T
Trigun
To Aru Majutsu no Index/To Aru Kagaku no Railgun

U

V
Vampire Knight (recenze bude nebo nebude, v závislosti na tom, jestli se Kate podaří prokousat se do konce. Zatím přežila tři epizody)

W
(prozatím nic, bude doplněno později)

X
(prozatím nic, bude doplněno později)

Y
(prozatím nic, bude doplněno později)

Z
(prozatím nic, bude doplněno později)

Recenze knih


Recenze- Higashi no Eden

22. června 2015 v 22:11 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Ups, jelikož nedostatek článků za měsíc zásadně řeším recenzemi, tak tady jednu máte. Je pozitivní, takže žádný velký sarkasmus nečekejte, a doufám, že se vám bude líbit!

Higashi no Eden (anime, 11 dílů plus 2 filmy)

anotace: Pokud byste měli povinnost zachránit prohnilou zevnitř umírající zemi a měli k tomu účelu k dispozici 10 biliónů yenů a telefon, skze který se můžete dovolat svému správci, jenž vám splní jakékoli přání, co byste dělali? A pokud by navíc ještě k tomu existovalo dalších jedenáct lidí se stejnými možnostmi a cílem- přičemž pokud jeden splní svou misi, ti ostatní zahynou?

soupis mých dojmů a hodnocení

postavy: Začněme od hlavního hrdiny, Akiry. V prvním díle o něm zjišťujeme, že ztratil paměť, že je to pravděpodobně terorista a možná dokonce masový vrah, ale také si můžeme všimnout jedné opravdu jedinečné věci- on ztratil paměť, ale ne mozek (většinou totiž postavy ztratí s jedním i to druhé. Podívejte se třeba na bezejmennou hlavní slepičku z Amnesie.). Nepamatuje si sice ani vlastní jméno (ale za to si může vybrat z několika falešných, které najde v krabici dokladů ve svém hotelovém pokoji), ale nehroutí se z toho a naopak, používá hlavu. Je to neskutečně sympatická a charismatická postava, kterou si snad nejde neoblíbit.

Dále tady máme hlavní hrdinku, Saki. No, nevím, jestli by se dala nazvat zrovna "hlavní", protože hlavně vprostřed anime už zase tolik prostoru nedostává, ale... Je nevýrazná, mírně obyčejná a naivní...avšak pozor, to je jen první dojem! Tedy, to všechno platí, ale, a tomu asi nebudete věřit, do děvče má i něco v hlavě. Vážně. Navíc, není to žádná ušlápnutá slépka, ví, co chce a čemu věří, prostě jsem s ní neměla žádný problém.

Co se týče vedlejších postav, téměř každá má své cíle a motivy, ale bohužel se s nimi vinou extrémně krátkého dílového rozsahu divák moc neseznámí. Jediná postava, kterou jsem vážně neměla ráda, byl Oosugi. Ani přesně nevím proč, ale prostě mě nějak vytáčel, možná svou nevděčností, možná svou prostě otravností a možná jednoduše vším.

příběh: Anotací možná tohle velmi nezvyklé anime trošku připomíná Mirai Nikki. Nenechte se ovšem zmýlit- i tady sice pobíhá dvanáct lidí vyvolených k tomu, aby používali své "kouzelné" mobily k naplnění svého cíle, ale jinak ty zápletky nemají vůbec nic společného- Mirai Nikki je akční vyvražďovačka s podtóny psychologického horroru, zatímco Higashi je spíše jemný a temněji laděný kousek, zabývající se kritikou dnešní společnosti. Navíc, za celé Higashi umře jen jedna postava (a to ještě pěkně vedlejší), což by vám mělo napovědět, že o žádný krvák rozhodně nepůjde. Spíše se u toho musí přemýšlet.

Děj tohoto anime je velice zvláštní. Zvláštní, ale úplně úžasný. Už jen téma je velice, velice zajímavé a nutí zamyslet se. Kromě toho jsou divákovi v průběhu postupně odkrývány různé skutečnosti, které mu absolutně mění pohled na postavy a situaci jako takovou.

Ovšem, i přes to, že téma jako takové je pozitivní asi tak jako padající asteroid, tohle anime sebe nebere ani náhodou vážně a je celé protkané spíše komediálními prvky. Nehledejte tam však ecchi, komedii tenhle seriál čerpá spíše ze dvou věcí- z hlášek a pak taky z neuvěřitelně paradoxních a trapných situací, které se postavám přihodí. Dobře, já to nedokážu tak dobře posoudit, neboť jsem suchar, ale než ecchi je lepší snad naprosto všechno.

Hrozně moc se mi tohle anime zavděčilo po vztahové stránce. Romantika tam nehraje ani náhodou první housle, je tam vpletená jen jemně, ale je hrozně hezky podaná. Akira a Saki k sobě prostě patří a je vidět, že si mají co říct, a jejich vztah je takový rovnocený, tak to má být.

Ohledně konce je pro mě tenhle bezesporu nádherný seriál trošku zklamání. Těch jedenáct původních seriálových dílů končí úplně otevřeně a ačkoli se ve filmech dočkáte nějakého toho pokračování a rozzuzlení hlavní zápletky, pořád vám v hlavě zůstane spoustu otázek a tudíž se ani tenhle konec nedá považovat za vyřešený ani náhodou. Všechno prostě vyzní do ztracena, což já osobně docela nesnáším.

hudba: Když si poprvé poslechnete opening, určitě si všimnete opravdu zvláštní věci- ono je to celé anglicky, ale ta angličtina je doopravdy "english", nikoli "engrish" (což je vžitý název pro angličtinu s japonským přízvukem, které mnohdy nerozumí ani rodilý Angličan). A to z důvodu, že se jedná o písničku Falling Down nazpívanou britskou kapelou Oasis. A překvapivě, až na syntezátorový začátek (mluvím o plné verzi- druhý odkaz), je to poslouchatelné- má to úplně nádherný text a melodie je z větší části kytarová.
I ending je překvapivě velmi příjemný- taktéž má krásný text (ale to si v přiloženém videu moc nevychutnáte, jelikož jsem nenašla verzi s titulky) a hlavně je k němu opravdu velmi povedený klip.

kresba: Tohle zvláštní anime z roku 2009 má snad úplně všechno originální- tudíž i kresba je opravdu unikátní. Není tak úplně typicky líbivá a pár dílů vám zřejmě potrvá, než si na ni zvyknete. Ale to, že je nezvyklá, neznamená, že by byla špatná, má své kouzlo.

závěr: Hledáte-li nějaké osvěžující a neotřelé anime s hlubokými myšlenkami, kde mají postavy mozek a kde se procento výskytu roztomiloučkých středoškolaček (jak iritující prvek!) rovná nule, jste na správné adrese. Higashi není nazýváno mistrovským kouskem pro nic za nic, ačkoli to rozhodně není seriál pro každého. Máte mé doporučení!

čísla: 8/10 (ty dva body dolů jsou za konec- takový nedořešený kočkopes dokáže diváka jednoduše otrávit)

kde sehnat?: Nedávno to zveřejnili na HNS. Ovšem filmy tam nenajdete, já osobně jsem je v českém překladu nesehnala vůbec, takže se budete asi muset spolehnout na svou angličtinu a na legendární dostupnost anglických internetových přehrávačů.

Obrázky!
Saki
Akira
Akira a Saki

Recenze- Jormungand

10. června 2015 v 20:04 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Hm, už tady dlouho nebyla žádná recenze! Tahle je docela pozitivní a doufám, že se vám bude líbit!
P.S.: Omlouvám se za komentářové dluhy. Nemám pro to žádnou adektvátní výmluvu, prostě jsem si ještě pořád nenašla čas. Promiňte.

Jormungand (anime, 2 série po 12ti dílech)

anotace: Shoda opravdu nehezkých okolností donutí mladičkého dětského vojáka Jonaha přidat se k osobní jednotce zbraňové překupnice Koko. Jenže Jonah zbraně i jejich překupníky hluboce nenávidí, protože kvůli nim byli zabiti jeho rodiče. Ale výstřední Koko není zrovna typická obchodnice a její plány zasahují mnohem hlouběji, než by se mohlo zdát. O co Koko jde a jak se Jonah sžije se svým novým životem?

soupis mých dojmů a hodnocení

poznámka: Tohle anime je prý z dílny stejného režiséra jako School Days. K tomu mám jen jedno slovo- neuvěřitelné. Vůbec to nejde poznat. Téma, kresba a hlavně kvalita je prostě úplně o něčem jiném.

postavy: Člověk málokdy narazí na tak úžasnou hlavní hrdinku, jakou se pyšní právě tohle anime. Koko má do slepičky vážně daleko, je chytrá, správně vyšinutá, docela nelítostná a spíše než hlavní hrdinku připomíná hlavního záporáka. Její motiv by se sice dal už od prvního dílu čekat, ale stejně to nepostrádá efekt a ještě více to dokresluje její charakter. Velmi jsem si ji oblíbila, stala se bezkonkurenčně mojí nejoblíbenější postavou.

Ani vedlejší postavy nezklamou. Většina z nich má za sebou nějaký příběh z minulosti (jen většina, protože objasňování minulosti všech by se do tak krátkého anime prostě a jednoduše nevešlo) a všechny mají svůj charakter, ačkoli některé jsou mírně nevýrazné a velice se divákovi pletou.

Záporáky si dneska moc nezahodnotím, neboť už jsem je zhodnotila, když jsem psala o hlavní hrdince.

příběh: Co dostanete, když sloučíte drama o zbraňových překupnících, kteří se snaží ovládnout svět, s klasickými akčními střílečkami? Správně, mohl by vám z toho vyjít právě tenhle seriál. K tomu se váže asi jediná věc, kterou bych (krom hudby, ale k tomu se dostanu) tomuto nevšednímu anime vytkla. A to je absolutní nepřemožitelnost (spíše neprůstřelnost) hlavních postav a vůbec poněkud nereálné bojové scény. Když po sobě střílí ze střední vzdálenosti kolem třiceti vojáků a Kokoina osmičlenná soukromá armáda, je možné, aby se ani jeden voják ani jednou netrefil? A to není jen jedna scéna, v podobném duchu probíhají naprosto všechny přestřelky.

Ale právě ta věc, která Jormungand od bezduchých stříleček odlišuje, se mi líbí na celém tomhle seriálu asi nejvíce. Mluvím o myšlence. Zatímco v jiných akčních dílech (styl přestřelka tam, přestřelka sem) musíte (většinou) filozofii hledat mikroskopem, tohle anime jí přímo překypuje. Už jen složitá psychika Koko a její pohled na válku, či vyznění konce je důkazem.

Tím jsem se dostala ke konci, který je opravdu velmi pěkný. Dobře, uznávám, že přesně tohle jsem až na pár detailů čekala, ale přesto mě to potěšilo a Koko, která definitivně získala nálepku záporák-nezáporák, v mých očích ještě stoupla. Sice samotné ukončení jako takové je docela otevřené, ale...

hudba: Au, a teď půjde hodnocení dolů. Musím uznat, že asi až na dvě znělky, se mi opravdu hnusila podkresová hudba a to tak, že jsem měla občas chuť se ochudit o zvuk a spoléhat se jen na titulky (a to mluvím zejména o druhé sérii). Ne, že by ty písničky byly špatné jako takhle, ale opravdu se mi s takovou přesností netrefily do vkusu...syntezátory, syntezátory, syntezátory, syntezátory a ještě k tomu...syntezátory. První opening je zajímavý. Ne, že by se dal poslouchat, ale dokonale textem vystihuje Koko a vlastně celý seriál. Dávám odkaz na celou verzi, protože ke přímo z anime vystřiženým jsem nemohla najít kompletní titulky (jedny jsem našla, ale zvuk byl v takové verzi, že ta písnička zněla ještě hůř- a to si vážně nemůže dovolit). (P.S. Pokud v tom videu ty titulky nemáte, budete si je nejspíš muset zapnout.) Na druhý opening jsem neměla nervy, omlouvám se. Nicméně endingy nebyly tak špatné.

kresba: Kresba tohoto anime z roku 2012 je velmi jedinečná a opravdu velmi těžko se na ni zvyká. Postavy mají kromě neobyčejně výrazně barevných očí také výrazné obočí a výraznou bradu, ale na to se dá zvyknout (mně osobně se navíc ty oči velmi líbí). K čemu však nemám námitky, jsou barvy. Studené odstíny se k tomuto anime nádherně hodí.

celkové hodnocení: Jormungand je bezesporu úžasné anime, s velmi promyšlenými charaktery (hlavně s bezvadnou hlavní hrdinkou), ekonomicky a výrazně světokriticky nalazeným příběhem, dynamickými akčními scénami (až moc dynamickými), unikátní kresbou a uh, moderní hudbou. Asi bych to nenazvala seriálem, který pohnul mým srdcem, ale velmi se mi to líbilo. Máte mé doporučení.

čísla: 8/10 (Za co odečítám body? Zaprvé za postavy disponující aurou odpuzující kulky, zadruhé za hudbu, která mi nesedla. Těch osm bodů je za ten zbytek.)

kde sehnat?: Můžete sledovat on-line na HNS, ačkoli, přiznám se, opravdu nerada jim tady dělám reklamu. Nicméně, slovenské titulky, které tam najdete, jsou dobré. Ale jedna věc mě na tom štvala- přísahám, tohle je první anime, kde jsou komerční přestávky na reklamy, které se musí přetáčet.

Obrázky!

Koko
Jonah
náhodný výběr několika vedlejších postav

Prodavač kamenů- kapitola VII.

5. června 2015 v 21:51 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Opravdu nevím, jak se mi to povedlo, ale dokázala jsem napsat kapitolu jen o bezobsažných nudných rozhovorech (rozhovorech třeba o dárcích k narozeninám) a Reineterilově psychopatické závislosti na kamenech. Po technické stránce na to hrdá jsem, ale jinak se mi to vůbec nelíbí- je to kus vaty. A nebojte, budu se opravdu snažit, aby příští kapitola už zase byla lehkomyslná a komediální, mně samotné se takováhle depresivita do téhle povídky nehodí. No, snad se vám to bude líbit!

Kapitola VII.- Smůla tě hluboce zbožňuje

"Je tady hrozně moc lidí. Ohňostroje jsou sice na obloze, ale i tak máme docela blbé místo. Uvidíme jen finální fázi, ale ne celé vypouštění raket- ten blbý dav nám zaclání." pronesl Reineteril otráveně.

"Hm..." zamyslela se Jasnovidka a rozhlédla se kolem. "Mám nápad!"

"Ušetřím nám čas a už rovnou řeknu, že je to pitomost."

"Pojďme se dívat ze střechy támhletoho domu!"

Mladík si povzdechl. "Já snad vidím do budoucnosti."

"Co se Reineterilovi na tom plánu nelíbí?"

"Všechno. Začnu od základů- jak by ses tam chtěla dostat?"

"Nějaká cesta by se našla..."

"Nepřemýšlelas nad tím, přiznej to..."

"Tak pojďme na jeden z těch balkónů!"

"Ten samý případ. To jsou pokoje v nějakém hostinci, nemůžeme se tam jen tak vloupat."

"Do našeho pokoje můžeme."

"My nějaký máme? Nezapomínej, že jsme momentálně úplně na mizině, takže si nemůžu bez kradení dovolit ani pitomé jablko, i přesto, že mám hrozný hlad."

"Zatímco se Reineteril sbližoval s tou záhadnou slečnou, já narazila na jednoho sázkaře švindlíře, a protože mám mírně zlomyslnou náladu, rozhodla jsem se jeho momentální oběti prozradit vítězná čísla a on získal všechny švindlířovy peníze."

"A tys mu je poté ukradla?"

"Ne. Ukázalo se, že jsem pomohla majiteli támhletoho hostince, a on mi nejenže pronajal jeden z jeho pokojů zadarmo, ale také mi věnoval malé procento výhry, takže jsem mohla koupit dárek pro Reineterila."

"Aha. A to tě nenapadlo koupit místo nějakých blbostí jídlo?"

Na tohle mu odpověděla jen širokým úsměvem. "Tak už honem pojďme, nebo to začne bez nás!"

Nějaká usměvavá stařenka jim předala na recepci klíče, ale moc času tam nestrávili, protože Jasnovidka utíkala na balkón, jako by jí šlo o život. Reineteril s ní musel chtě nechtě držet krok, protože si z nějakého důvodu v tom okamžiku nedokázal představit, že by měl pustit její ruku. Podvědomě věděl, že ta řezavá bolest ze ztráty kamene by se v tu ránu vrátila.

Když probíhali pokojem, všiml si, že kromě skromné výzdoby, porouchaně působící skříně a poněkud vrzavého lustru místnost obsahovala naštěstí dvě oddělené postele umístěné ve zdvořilé vzdálenosti od sebe. Bylo mu jasné, že v jiném případě by samozřejmě podle dobrých mravů musel lůžko přenechat Jasnovidce- a spát na zemi se mu vážně nechtělo.

"Už to začne! Už chystají rakety!"

"Zníš, jako by se snad měla poušť proměnit v oceán, ne jako by mělo jenom vybuchnout na obloze pár hořících věcí."

"Reineterilův absolutní nedostatek nadšení mě deprimuje."

"Je to jen ohňostroj..."

"Ne." zavrtěla hlavou. "Je to první ohňostroj, který sledujeme společně."

Mladík převrátil oči. "První a poslední."

Ozvala se hlasitá rána a nebe nad nimi se na chvíli rozzářilo obrovskou třpytivou květinou. Lidé jásali a připravovali další.

"No...je to celkem pěkné..." zhodnotil to Reineteril znuděným tónem.

"Doufám, že mají v zásobě ještě i nějaké barevnější rakety." řekla to absolutně nezasaženě a bezstarostně, ale její společník už dokázal poznat, že by za to nejraději dodala: "V jejich vlastním zájmu..."

"Víš..." začal bývalý student rozpačitě a raději se díval někam opačným směrem. "...pokud si zajdeme na nějaké opravdu dobré jídlo, myslím...myslím, že mě tahle naše výprava nakonec zase tak neštve."

Dívka se zubila od ucha k uchu.

"C-Co se tak blbě culíš?! Řekl jsem snad něco divného?!" zděsil se.

Její úsměv se ještě rozšířil. "Nic...jen, že to byla ta nejmilejší věc, kterou jsem od Reineterila zatím slyšela. Jsem neskutečně šťastná, že cestujeme společně."

"Jasně, směšná výprava pro nic, na které nás pronásleduje zombie, mí spolužáci a nějaká krvežíznivá vražedkyně, a jako bonus možná umřeme ještě dřív, než nás chytí... no jo, to jednomu zlepší náladu..."

"Taky si myslím! Reineteril mě zachránil. Ne díky kostkám, ale díky tomu, že je po mém boku. Kdyby ne, osamělost by mě určitě zabila!" zněla, jako by na těch slovech neshledávala nic nenormálního.

Vtom osloveného ovšem něco napadlo. "Hele, Jasnovidko, ty...nejsi do mě zamilovaná, nebo tak něco, ne?"

Chvíli na něj jen tak zírala, ale potom se na celé kolo rozesmála. "Má mě Reineteril za nějakou lehkou holku? Vždyť jsme se poznali před včerem... Jednou...proč ne, ale teď je to vážně k smíchu."

"To ty tady zníš směšně. Posloucháš se vůbec?"

"A proč to Reineterila tak rozhodilo?"

"To by rozhodilo každého!" bránil se. Na chvíli se odmlčel a povzdechl si. "Tak až nastane to ,jednou´, nezapomeň mi to říct, ať tě můžu pořádně odmítnout."

"Spolehni se!" přikývla. "Ale...to Reineterila vážně nezajímá, co jsem mu koupila k narozeninám?"

Ta holka je úžasná. Takhle přejít... pokud ke mně vážně něco cítí, tak jsem jí přece právě musel zlomit srdce, ne? A ponížil jsem ji. To si z toho nic nedělá? Nebo to nechce dát najevo? Měl bych se jí omluvit? Ne, ne, tím bych naprosto přiznal porážku! Ne..."porážku" asi přímo ne...ale...zase by si mě dobírala, že nejsem tak chladný jako o sobě tvrdím! Ne, ne a ne! Neměl jsem to vůbec říkat...

"Nezajímá." ušklíbl se. "Ale když už jsi za to vyhodila peníze, tak mi to teda dej."

Černovláska se usmála a zmateně zamžikala. "Reineteril si myslí, že mu to dám zadarmo? Ani kuře přece nehrabe..."

"Tak proč tomu říkáš ,dárek´?!"

"Nevím. Zní to dobře." pokrčila rameny. "Tak co, zaplatíš?"

"Který idiot by platil za dárek k vlastním narozeninám?" obrátil oči v sloup. "Tak co za to chceš?"

"Informaci! Nemůžu přece Reineterilovi pogratulovat, když ani nevím-"

"Dvacet tři. Je mi dvacet tři let." zavrčel otráveně. "Spokojená? Nuže, teď mi to už předat můžeš, ne?"

"Dvacet tři...hm, to je pět let věkového rozdílu..."

"Zases změnila téma?" povzdechl si. "No jo, tobě je vlastně teprv osmnáct... středoškolačko."

"Protivný Reineteril nedostane svůj dárek!"

"Ó, jaká to výhrůžka...."

Jasnovidka nasadila slavnostní výraz. Něco vylovila z kapuce svého pláštíku. "Ta-dá! Všechno nejlepší!"

"K...Kostka? Obyčejná...obyčejná hrací kostka...a k tomu jen jedna..." téměř až žasl bývalý student, když udiveně zíral na maličký předmět na její dlani. Dřevěná krychlička s šesti na červeno nabarvenými stranami a černými puntíky se prostě tvrdohlavě nehodlala proměnit v diamanty. Váhavě si to vzal.

"Vůbec není ,obyčejná´. Je kouzelná." přisvědčila dívka okamžitě.

"Jen neříkej, že přináší štěstí..."

"To ne, myslím..."

"Tak co dělá?"

"Nevím! Ale ta kořenářka, co mi ji prodala, říkala, že je naplněná energií."

"Koupilas kostku...u kořenářky?"

"No a?" zeptala se zmateně. "Ale důležitější je, líbí se Reineterilovi dárek?"

"Přeskočilo ti? K čemu mi to má být? Na větší blbost už jsi přijít nemohla."

"To mě těší!"

"Tím jsem chtěl říct ,nelíbí´..." zamumlal rezignovaně. "A-ale...ale...i tak...díky."

Ale Jasnovidka už to samozřejmě považovala za uzavřené. "Výborně! Ohňostroj už dávno skončil...takže bychom už měli jít spát..." její hlas znejistěl, protože si na něco důležitého vzpomněla. "Ne! Málem bych zapomněla! Jídlo! Reineteril má jistě hlad!"

"A ty snad ne?"

Zavrtěla hlavou. "Co vlastně jíš? Co jsi vlastně za bytost? To hodně rozhoduje, protože jídlo pro lidi je o mnoho hůře sehnatelné než potrava nelytií a tak dále..."

"To tě nemusí zajímat. Stačí, že ze zdravotních důvodů držím jablečnou dietu."

"Tak proto tehdy Reineteril kradl jablka!"

"Ne-nekradl! Jen jsem si je na neomezenou dobu vypůjčoval!"

"Dobře! Tak tedy pojďme nějaké sehnat!"

"Kašli na to. Vydržím do rána. Nejsem člověk."

"V tom případě, dobrou noc!" a s tímhle bojovým pokřikem ho táhla z balkonu do pokoje. Reineteril si vyděšeně uvědomil, že celou tu dobu svíral její ruku, ale teď ji bude muset chtě nechtě pustit. Udělal to. Přesně jak si myslel, myslí mu začal přejíždět nepříjemný pocit, že potřebuje kámen...a že ho nemá.

Jasnovidka si sundala plášť, hodila ho na noční stolek, skočila do postele, zachumlala se do peřin a do několika sekund už vypadala kompletně spící.

Mladík zhasl všechny lampy a ve tmě se pokusil usnout. Ležel na trošku moc tvrdé matraci, ale nedařilo se mu ani zavřít oči, natož spát. Něco chybělo...ale nejen v jeho kapse, ale v celé jeho existenci. Třásl se a nemohl na to přestat myslet. Teplo kamene zmizelo- a s tím jakoby klesla jeho tělesná teplota, připadal si jako v horečce, ale přitom mrzl. Nemohl to vydržet.

Přiškrceně lapal po dechu. Ten kámen...ho přece chránil... Jak teď bude vypadat jeho život? Ne, ne, ne, od základů špatná hypotéza- bez toho artefaktu přece ani žádný "život" není! Kde ho má? Proč není u něj? Proč nedrží jeho mysl vcelku? Co teď Reineterila zachrání? Vždyť bez kamene se celý rozpadne! Alespoň se tak cítil. Jediné, co se mu zdálo hlasitější, než vlastní přerývavý dech, bylo tepání uvnitř jeho hlavy.

Pak se ovšem jeho zamlžený zrak zatoulal ke spící Jasnovidce. Ona je přece taky držitel Požírače duší! Problém vyřešen- rozhodnuto! On ho přece úplně očividně potřebuje víc než ona! On bez něj nemůže žít! Navíc, ona svůj kámen zjevně nenávidí, takže všimne si vůbec, pokud by najednou zmizel?

Celý rozechvělý zoufalstvím vstal a malátně se připlížil k jejímu nočnímu stolku. Opravdu doufal, že to, co hledá, bude schováno zrovna tam. Kdyby nebylo...kdyby si to nosila stále s sebou a neodkládala to... Pustým strachem šílený mladík ihned pomyslel na dýku, kterou mu před dvěma dny předala.

Vždyť tvrdě spí. Nemůže se bránit. Nebude těžké jí prostě podříznout hrdlo a prohledat ji. Ostatně, navíc jakožto mrtvá sotva na krádež přijde a bude si nárokovat vrácení, takže... Bývalému studentu to v tu chvíli přišlo jako výborný nápad.

Okamžitě zmíněnou zbraň tasil a přiblížil se ke své průvodkyni. Ta se ve spánku zavrtěla.

"Reineteril...nemůže usnout...?" zamumlala náměsíčně, aniž by otevřela oči.

Kámen...nic jiného nepotřebuju! Uprchlík ze Severní akademie se soustředil jen na tu agónii, která mu trhala žíly zevnitř, na nic jiného. Napřáhl se. Bude to tak jednoduché...Nakonec stačí jenom bodat a bodat, dokud se nepřestane hýbat, ne?

"Reineteril zase vypadá smutně..." zašeptala Jasnovidka pořád v zemi snů. "Nemusí se cítit osamělý. Vždycky může přijít za mnou... Je to můj jediný přítel..."

Mladík se roztřásl ještě víc a dýka mu vypadla z rukou. Zazvonila o podlahu, ale dívku to neprobudilo. Její společník se po vzoru své zbraně sesunul k zemi. Jeho oči se zalily slzami. "Blbko...o čem se ti to zatraceně zdá?" zavzlykal. Jenže touha zaplnit prázdnotu po kameni kamenem nezmizela. Musí alespoň zkusit prohledat její odložený plášť.

Už ani nedoufal, že bude mít jeho zlodějská výprava úspěch, nicméně, když opravdu objevil zářící smaragd, nepřipadlo mu to ani trošku podezřelé. Jakmile kámen spatřil, všechna jeho bolest se otupila. I přes tmu jaksi vnitřně viděl, jak se vzácný artefakt třpytí a leskne.

Bez prodlení svůj nový Požírač duši vzal a s pocitem opravdové úlevy si ho schoval ho kapsy. Do jeho srdce se vrátil klid. Vzduch už zase mohl sloužit k dýchání. Uklidněný, či spíše omámený se vrátil zpátky do své postele a pokojně usnul.

Probudil ho až zvuk tekoucí vody. Umyvadlo? Jelikož k pokoji byla připojena malá koupelnička, zase tak nepravděpodobné to být nemuselo. Reineteril si promnul oči, vstal a šel se tam podívat.

Opravdu. Kohoutek umyvadla byl opravdu pootáčený dokořán. Mladík s dosti nasupeným výrazem vodu zastavil a už si připravoval, jak za tohle Jasnovidce vynadá. Pak si ale vzpomněl, co včera v noci prováděl on a uvědomil si, že jí vlastně nemá co vyčítat. Jedno umyvadlo, no a. Oproti jeho provinění je troška vyplýtvané vody nic. Měl by se jí spíše omluvit, ale nedokázal k tomu najít odvahu.

"Dobré ráno!" ozvalo se z obytné části skromného apartmá. Bývalý student se tam okamžitě vrátil, možná s trošku nápadně provinilým výrazem ve tváři.

"Bré ráno." zasyčel. "Konečně vzhůru? Co má znamenat to umyvadlo..." jeho hlas se vytrácel čirým zmatením. "...a...ty jsi spala v tom plášti?" Kus oblečení totiž ze stolku zmizel, ale jeho majitelka stále ležela v peřinách, bez jakýchkoli náznaků, že by už vstala a oblékla se.

"Umyvadlo? Plášť?" zamžikala překvapeně. "To jsem musela udělat v náměsíčnosti." řekla to jen tak, jako poznámku o počasí.

"Náměsíčnosti?"

Přikývla. "Muselo se to stát potom, co skončil ten divný sen." pokrčila rameny.

"Divný...sen...?" zopakoval a zbledl skoro do běla.

"Zdálo se mi o tom, že mě Reineteril chtěl zabít. Touhle dýkou." na důkaz se pro zbraň ležící vedle její postele natáhla a pozvedla ji po výšky.

Oslovený se strojeně zasmál. "Hm, to je ale n-nesmysl...." Sakra, sakra! "A přestaň, je to děsivé. Odkud se tam ta dýka vlastně vzala...? To by mě zajímalo..." všiml si, že mu vynechává hlas a po zádech mu běhá mráz.

Jasnovidka vstala, oprášila si šaty a v jejích očích se mihla opravdová vážnost. Provrtala svého společníka vyčítavým pohledem a přešla k němu blíž.

Reineteril už se nadechoval, že se začne omlouvat a pokusí se jí to všechno vysvětlit, ale ona ho předběhla.

"Na tom nezáleží! Byl to prostě divný sen!" zazubila se. "Ale Reineteril nemá čas tady takhle lelkovat, ne? Musí do toho hostince U přihlouplé sovy, jak mu říkala ta zlodějka, aby od ní získal kámen zpátky, ne?"

"Přesně tak!" Modlil se, aby nepoznala, jak velká tíha mu spadla ze srdce. Teď už jenom dostane od falešné "Adelaide" zpátky to, co mu patří, a všechno bude v pořádku.

"A mimochodem...Reineteril se tváří, jako by mu uletěli sršni."

"Včely." povzdechl si. "A to proto, že jsem kvůli tvému náměsíčnému žvanění nemohl usnout."

"Ale pořád mi ještě neřekl, co studoval."

"Jak to s tím souv- ne, radši se neptám."

A s těmito slovy započali další den.

O pár minut později

"Určitě se mě její poskoci pokusí zabít. Proč jinak by mě zvala? Mimoto...Říkalas, že neumíš bojovat. Tak se drž někde vzadu, ať tě nechytnou." Reineteril nejistě svíral kliku majestátních dveří.

Sice to nechtěl přiznat, aby nevypadal jen jako idiot se siláckými řečičkami, ale ani on nepatřil mezi světové válečníky. Rozhodně se necítil na to, aby porazil několikanásobnou přesilu ozbrojenou kdovíčím jen titěrnou dýkou. Bez kamene ne.

Potřeboval hlubokou psychickou přípravu, než bude připravený se vrhnout do tak riskantní situace. Pro začátek zkoušel zhluboka dýchat.

Ovšem osud, který zapomněl své jméno, měl očividně jiné plány. "Proč nejdeme dovnitř?" položila svou ruku na jeho, zatlačila na kliku a dveře se otevřely.

Bývalý student zcela logicky očekával, že se na něj spustí proud nepřátel, ovšem nic. Ticho. Prázdno. Hala, do které vešli, vypadala jako obyčejný hostinec, akorát že absolutně bez hostů.

"Kde jsou?" Ovšem jakmile to vyslovil, věděl, že ta otázka je zbytečná. Jakmile učinil pár kroků vpřed, všiml si velkého nápisu na stěně, který nebyl viditelný z oken ani z úhlu na prahu dveří. Ten nápis působil jako napsaný krví. Stálo tam: "Na světě je místo jen pro jednu Adelaide, a to pro mě."

Když se ovšem Reineteril přiblížil ještě více, pochyby zmizely.

Ten nápis rozhodně nevypadal jako napsaný krví. On vážně byl.

"Vážně...kde jsou?" zopakoval otázku. Chtěl, aby mu jeho otravná průvodkyně potvrdila, že jsou naživu a ta krev na stěně je jen prasečí, koupená v nejbližším řeznictví.

"Dozajista v salónku." odvětila Jasnovidka tak nějak nad věcí a kývla směrem ke zdobeným dveřím.

Mladík si byl dobře vědom, co tam asi najde, ale i přesto opatrně vešel dovnitř. Černovláska ho s kamenným výrazem následovala jako vypočítavý stín.

Jeho podezření se potvrdilo. Jedna židle byla odtažená od stolu doprostřed místnosti a na ní seděla žena, se kterou včera mluvil. Nehýbala se a krev ze střelné rány uprostřed jejího čela stékala po její mrtvolně bledé pokožce.

Kolem židle v různých směrech leželi "Adelaidini" poskoci. Každý z nich měl dlaň přiloženou na levé straně hrudi, jakoby přísahali. Stejně jako jejich vůdkyně, i oni obdrželi kulku do hlavy a nyní nehybně očekávali konec věků.

"To je hrozné..." zašeptal Reineteril přiškrceně.

Jasnovidka ovšem jen tak bez jakýchkoli prostojů přešla k mrtvé dívce a zblízka se jí zadívala do tváře. Poté ji pohladila po vlasech.

"Co to děláš?!"

"To, co by měl dělat Reineteril. Hledám jeho kámen." poznamenala úplně nezasaženě a vyprostila z účesu nehybné mrtvoly křišťálovou sponu.

"Co to přesně děláš?" poupravil svou otázku.

Přiblížila se k němu, aby mu ukázala svůj úlovek. Zblízka ozdoba připomínala klíč.

"Ty myslíš...?"

"Ano. Uložila Požírač duší do své šperkovnice a my se tam pomocí tohohle dostaneme."

Její společník byl však příliš ohromený na to, aby se také připojil do pátrání. Nemohl uvěřit krutosti celé situace. Ano, možná se jednalo o gang podvodníků, ale zasloužili si postřílet? A navíc ten zvrácený způsob, jak vražedkyně naaranžovala těla...a ten psychopatický nápis...

Ale ačkoli si to nechtěl přiznat, pravý důvod jeho zmatených pocitů ležel někde úplně jinde. Byl to Jasnovidčin ledový klid a racionální způsob jednání, který v něm vzbouzel děs i obdiv zároveň. Taky její očividný nezájem o zbytek světa, který ho nutil pokládat si otázky, jestli vůbec jedná s lidskou bytostí.

"Určitě je tady. Každý by si tak důležitou věc bral všude s sebou. Navíc, tak by si to přál její kámen."

"Její kámen?" Doopravdy Reineteril poslouchal jen sotva na půl ucha. Jeho myšlenky se vznášely někde plně jinde.

"Byla vlastníkem Shromažďovače. To je Požírač duší, který umí vycítit ostatní kameny a přitahovat jejich majitele k sobě. Velmi otravný soupeř."

"Hm." kývl. Jak vlastně ztratila paměť?

"Adelaide pohodila pistoli do vedlejšího pokoje."

"Hm." Její bratr zemřel...jak?

"Není moc hezké počasí, takže hledání Reineterilova zlého kamene asi vzdám."

Pořád přikyvoval do rytmu. "Hm." Když má kámen, musela potkat Obchodníka...

Pozvedla jedno obočí. "Za oknem je obrovský drak!"

"Hm." Odkud vlastně pochází?

"Reineteril si z celého srdce přeje zůstat se mnou až do konce života a koupit mi spoustu, spoustu sušenek."

Znovu přikývl. "Hm." Počkat...co to říkala? "CO?!"

"Možná měla v tomhle hostinci pokoj. Půjde se tam Reineteril podívat?" usmála se, jako by ho zvala do kavárny.

Lidská bytost...Koho to zajímá?! Může mi být ukradené, jestli přede mnou stojí robot nebo vesmírný parazit, Jasnovidka je prostě...Jasnovidka! Oplatil jí úsměv. "Samozřejmě! Najdeme ten kámen a vypadneme!" znělo to docela přátelsky.

Přešla k němu tak blízko, že je dělila jen necelá stopa. "Myslím, že Reineteril..." zadívala se mu hluboko do očí.

"Co?" Určitě mi chce říct něco převratného, nebo mi složit nějakou významnou pochvalu...

"Myslím, že Reineteril..." její hlas zněl tiše a melancholicky. "...už dostává halucinace z hladu."

Převrátil oči. "To jsem mohl čekat." odstrčil ji od sebe. "Tak pojďme. Musím svůj kámen dostat zpět."

Po pár krocích si ale něco uvědomil. Kámen... vždyť já mám tvůj kámen! Fakt, že do něj žádné náhodné informace neproudí, ho zarážel a děsil. Znamená to, že vlastníkem je stále ještě Jasnovidka?! A pokud ne...pokud artefakt zrovna neslouží nikomu... Pak jak může to užvaněné individuum vědět tolik věcí? A co je hlavní- proč se o krádeži ještě nezmínila? Není možné, aby si toho nevšimla!

S očima vytřeštěnýma a plnýma strachu se prudce ohlédl jejím směrem. Ona se však jen lehce usmívala a něco si broukala. Zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit sám sebe. Pokud se bude pořád takhle plašit, tak z toho zešílí. Ukradl cizí kámen a musí se s tím pocitem prostě smířit.

Ale moc se mu to nedařilo. Ve svém absolutně rozhozeném a nesoustředěném stavu si dokonce ani nevšiml, že se zastavil a zírá do prázdna, dokud mu dívka nezačala mávat šperkovnicí před obličejem.

"Našla jsem to. Není pochyb, že Reineterilův kámen je uvnitř."

"Tak mi to dej a klíč taky."

"Dokud je Reineteril v takovém stavu, tak ne."

"Já bez svého kamene nemůžu žít!"

"A to je důvod, proč by se mu tato krabička neměla dostat do rukou."

"Nakládáš právě s mým potvrzeným majetkem! Navíc, pořád opakuješ, jak si vážíš téhle výpravy, ale přitom mě jen otravuješ! Ty nikam jít nemusíš, jsi tady jenom proto, že parazituješ na mém cíli a na mě! Tak mi dej ten kámen..."

"Proč si ho Reineteril nevezme, když po něm tak touží? Dobře ví, jak slabá jsem, takže by neměl být problém vzít mi tu šperkovnici násilím, ne?"

"Ne." zavrtěl hlavou. "Tebe se nedá podceňovat. Když tohle říkáš, tak by sis určitě tu blbou krabici vzít nenechala. Navíc, vážně si myslíš, že bych na tebe zaútočil? Blbko."

"Vida, to znělo docela příčetně!"

"Pokud mi ten kámen nedáš, budu se muset snížit ke krizovému řešení, je ti to jasné, ne?"

"To zní zábavně!"

"Dobře, řekla sis o to..." zavrčel a zhluboka se nadechl. Propálil ji nenávistným pohledem, pak se uklonil a zašeptal: "Vrať mi můj kámen, prosím..."

"Napřed jsem si říkala, že je mi Reineterilův život dražší než úleva od bolesti abstinenčního záchvatu, ale...nakonec je to přece jenom jen jeho volba. Když říká, že chce umřít v agónii..." vtiskla mu šperkovnici s klíčem do rukou, ale tvářila se u toho zasmušile. "...tak mu nebudu bránit."

"Díky..."

"Nikdy..." zadívala se mu zpříma do očí. "...nikdy neděkuj za podepsání rozsudku smrti."

"To mi opakuješ pořád dokola." povzdechl si otráveně, zatímco vyndával Požírač duší z krabičky a s pocitem úlevy a štěstí si ho uschoval do kapsy. "Mimochodem, jak dlouho tady plánujeme stát mezi mrtvolami? Ještě si někdo začne myslet, že jsme je zabili my."

"Navíc je už čas opustit Traldis." přikývla.

"A co to jídlo? Domluvili jsme se přece, že zajdeme někam na snídani." Mladík se rozhodl pustit kradené kameny, děsivě se chovající jasnovidky i mrtvé podvodnice z hlavy. Oproti Morixově smrti jsou to všechno jen maličkosti a to ho nesmí vyvést z míry.

Diskutující o jídle a na oko se hádající o ničem nesourodá výprava opustila hostinec.