"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Červenec 2015

SAP - kapitola V.

31. července 2015 v 21:02 | Kate Černobílá |  SAP
Měsíční dávka SAP-u je na stole! Tentokrát očekávejte kratičkou kapitolku (tři stránky) plnou sentimentu, sentimentu, sentimentu a mluvících rostlin. S Karin jsme to napsaly dneska odpoledne a stihnly jsme to jen tak tak. Příští kapitola bude také pravděpodobně až 31. srpna... Nuže, bavte se!
P.S.: Pamatuje si ještě někdo na zmínku o stužkách z minulé kapitoly?

V.
Když skupina několika mužů otevřela dveře, jako první spatřili svou oběť, jak stojí vedle květináčů. Jeden z nich se chystal vytáhnout svou zbraň, když v tom momentě se Deventer otočil. Bylo pozdě. Všiml si jich.

"Vyskytl se nějaký problém? Jdete požádat o nějaké peníze? Snad jste nám nepřišli oznámit, že se panu Averinovi něco stalo, viďte že ne?"

"Ehm...kdo je ten Averin?" zašeptal jeden z poskoků směrem k druhému.

"Náš drahocenný přítel, kterého jste měli ochraňovat! Všech osm- včetně Jade- se nás shoduje, že vaše výstřelky už není nutno tolerovat, pokud jste dopustili, aby mu někdo zkřivil vlásek, jste všichni propuštěni!"

Poskok na něho upřel pohled plný výzvy. "To není nutné. Přišli sme ti říct, že se propouštíme sami. Otravuje nás, jak se k nám chováš."

"Co to má znamenat?" zasyčel vědec zmateně a obrátil se k rostlinám. "Čí to byl nápad? Povolil jim to někdo z nás? Deventer o tom nic neví!"

Další ze sluhů se nahnul k tomu prvnímu. "On je fakticky padlej na hlavu..."

"Jo," odpověděl. Vytáhl zbraň a chystal se stisknout spoušť, aby ho znehybnil střelou. Již se připravoval, když v tom momentě několik květin zacvakalo zuby. Muže to tak vyděsilo, že v panice vystřelil. Zbraň vydala ohlušující ránu, ale kulka neškodně zazvonila o stěnu.

Aydlin schovanou za květináčem to vyděsilo, ale na nic nečekala. Nepozorovaně se kolem poskoků proplížila a vyběhla z místnosti. Musela sehnat pomoc, a to rychle.

Deventer si uvědomil, že musí hrát o čas. Jeho přítelkyně sice zjevně přivede záchranu, ale to bude k ničemu, pokud se on mezitím nechá zavraždit. Rozhodl se své vrahy alespoň na chvilku zabavit a využít zbytku autority, kterou si myslel, že nad nimi má. "Ztraťte se." poručil ledově. "Diegovi se přestáváte líbit."

"A co nám ta blbá kytka může udělat?" vysmál se mu jeho bývalý poskok. "Může akorát předstírat, že umí kousat."

Vědci se něco zalesklo v očích. "Oni umí kousat." Střelil pohledem ke květináčům. "Ne, Jade, nemůžeš se na ně vrhnout. Nech to na Deventerovi."

"Patříš do cvokárny, ne do čela Sals!" vykřikl jeden z posluchačů, ale zněl poněkud vystrašeně.

"Jo! A my tě zabijeme, chápeš?" dostal se jeho kamarád do bojové ráže.

Jejich bývalý zaměstnavatel temně ztišil hlas. "Pokud to uděláte...ne, spíše pokud to zkusíte..." pro efekt se odmlčel. "...Amir vám nikdy neodpustí!"

"A ten Amir je zase kdo? Doufám, že ne kytka."

Jiný poskok převrátil oči. "To je kytka. Vždyť je šílenej. A to si s nima ještě teď aspoň nepovídá o večeři."

"Kytka..." zopakoval Deventer zlostně. "Jak si dovolujete...označovat naši rodinu...za ,kytky´! Pokud nám tak říkáte...pak nechtějte vědět, jak my říkáme vám. Zejména Jade."

"Jade...další..." povzdechl si posluhovač otráveně.

"Neboj, za chvilku se dozvíme, jak se jmenuje další čtyři."

"Rosie, Grace, Zoe a Leon." odsekl vědec chladně. "Co jsme vám vlastně udělali? Chápu, co Deventer- ale co my ostatní? Cítíte náš hněv?"

"Klid, o ty kytky nám vůbec nejde," zavrčel. "Ale ty," pravil výhružným hlasem a přiblížil se k němu. "Jsi nás jen celou dobu využíval a týral. A tvůj plat byl mizernej!"

"Ach tak..." zašeptal oslovený. Už vypadal mnohem klidněji. "V tom případě, kdyby nebylo Aydlin a pana Averina, klidně bych vás nechal Deventera zabít. Jemu to nevadí...když necháte jeho rodinu být, klidně potrestejte jeho zločiny... Ale jak říkám, vyskytly se nepředvídatelné okolnosti. Myslím...že kdyby se Aydlin nyní vrátila a našla Deventera mrtvého, možná...možná by byla smutná."

Ovšem náhlá rána vrahům úplně překazila plány. Dveře se rozrazily a dovnitř se vřítil uragán samozvané spravedlnosti. "Ani hnout!" zařvala Yeneria a rázem bylo po vraždě.

"A kdo je sakra tohle?" zasyčel sluha. "Já jí neznám, a to u toho idiota sloužím deset let!"

Aydlin vyšetřovatelku nasledovala. Téměř nikdo si jí ale nevšiml, protože všichni hleděli jen na agentku.

"Zbraně na zem! Ruce vzhůru!" dirigovala tmavovláska. Všichni poslechli. "Vy nemusíte, pane Deventere. Jste v pořádku?" ještě než to dořekla, vrhla po jeho bývalých zaměstnancích vražedný pohled. "S vámi si to vyřídím!"

"Zkrátka plánovali vraždu," vysvětlovala vyděšená Aydlin. "Slyšela jsem to na vlastní uši. Dokonce se ho pokusili i zastřelit!" Ukázala na zeď. "Vidíte ten důlek po kulce?"

Policejní činitelka přikyvovala. "Hm, konečně něco, co není planý poplach. Dobrá práce! Už jsem se bála, že dneska nikoho nezatknu..." Ačkoli zněla docela spokojeně, jedna věc ji docela zklamala. Averin se zdál do případu nezapleten.

"Zatkněte i jeho! On nás tyranizoval!" vyjekl jeden z poskoků.

"To je pravda! Byly jsme pro něho věci! Stará se jenom o ty svoje kytky!" přisvědčil stále bojovně naladěný atentáník.

"To už není moje starost. Předložte to soudu a svým právníkům, mně ne. Já bych ho zatkla, jen pokud by měl taky pistoli. Má nějakou? Ne! Takže žádné zatýkání."

"Kytky..." Deventer se téměř třásl.

"Pojďte." Yeneria ukázala napřed na bývalé posluhovače, pak na dveře. Jakmile si je všechny seřadila a nasadila jim pouta, která se až doteď houpala za jejím opaskem, vypochodovala jimi následovaná ze dveří.

"Tady nás ta blbost napadla." zamumlal jeden z poskoků kysele, jakmile se blížili k rádiové místnosti.

Agentka si všimla vykopnutých dveří a její instinkt...nebo spíše její paranoia jí okamžitě napověděla, že se může jednat o další trestný čin. Naznačila svým zajatcům, ať počkají, a plížila se pomalu a s lehkostí kočky blíž, tak, aby ji z místnosti nebylo vidět. Zastavila se těsně u rámu dveří a opatrně nakoukla dovnitř. Když uviděla svého úhlavního nepřítele, málem poskočila na místě a sama nevěděla, jestli zlostí nebo radostí. Raději se znova schovala, ale uši měla nastražené.
Slyšela dutý hlas vycházející z nekvalitního lodního telefonu. "Zdravím vás." Jeho hlas ovšem nezněl vůbec upřímně. "Tady premiér Denius Derfer. Musím vám oznámit....že váš plán nevyšel. Veškeré chemické společnosti odmítli váš návrh. Nemůžeme obětovat blaho světa pro pár stovek životů. Vzkazují vám, že SAP nebude nikdy zrušen, a že raději vyšlou torpéda na potopení vaší lodi, než aby zničili dobro lidstva."

A-Ale...pár stovek...životů? Tomu říkají "dobro"...? Yeneria se marně snažila vstřebat, co právě zaslechla. Vždyť...vždyť vědí, že tady jsem! Existují i jiná řešení! Proč mi prostě neřeknou, abych teroristy eliminovala? Jsem zde, abych ochránila lidi...ne, abych je obětovala! To není má práce...!

Ale ani šok a zoufalství, které ji zachvátilo, nedokázaly úplně utlumit její reflexy. Zvuk klapajících bot pachatelů na útěku by poznala i mezi tisícem jiného hluku. Okamžitě se otočila, na nic nečekala a letěla jim jejich poslední naději řádně zatrhnout.

Averin ohromeně vyšel z místnosti. Nemyslel si, že jsou schopni to udělat. Očividně příliš spoléhal na jejich city. Jeho plán se zhroutil jako domeček z karet. Začínalo se ho zmocňovat zoufalství. Musí se vrátit ke své sestře a tomu vědci, a něco rychle vymyslet. Nevěděl, jestli by dokázal unést, že by byl zodpovědný za tolik životů. Již byl skoro u chodů vedoucích do podpalubí.

Skrytý muž si připravil svou pistoli. Bylo to teď nebo nikdy. Zkontroloval s ještě jednou, jestli je jeho zaměření správné. Stiskl kohoutek a ucítil uspokojivé škubnutí zbraně. Když oběť vykřikla, usmál se. Postřelený muž však běžel dále. Musel ho zasáhnout jen do paže. V duchu zaklel.

A vtom to šlo ještě hlouběji do háje. "Nevím, co to s tou puškou děláš, brácho, ale přestaň mířit na lidi." ozvalo se mu za zády. "To bysme měli nahlásit té holce, co tu pořád běhá s pouty a vyřvává jak smečka policajtů."

"Jo, třeba nám zaplatí," odpověděl mu jeho kolega.

"Sakra..." střelec polkl naprázdno a roztřeseně upustil zbraň.


Averin se potácel dlouhou chodbou. Přísahal by, že kdysi byla kratší. Již na pokraji sil otevřel dveře a jakmile vstoupil dovnitř, nedokázal skrýt bolestný výraz. Jeho sestra k němu vystrašeně přispěchala.

"Bráško! Co ti to udělali?"

"To ne! Pane Averine, kdo vám to udělal?"

Averin se pokusil slabě usmát. "Já...já nevím, kdo to byl. Jsem v pořádku. Odnesla to jen má paže. Já...musím vám něco říct! Slyšel jsem odpověď vlády. Řekli mi, že..."

"Nejprve to zranění!" přerušila ho Aydlin a rozhlížela se kolem sebe. "Ke jsou nějaké obvazy? Jistě tady musí být lékárnička!"

"To nic," snažil se jí zastavit. "Teď máme důležitější věci na práci..." Jeho sestra se však již nedala zastavit.

Deventer už byl u telefonu. "To jsme my. Zdravotníka. Hned. Kam? To se vážně ptáte? K nám! Zjistěte si, kde jsme! Rychle! Mému příteli jde o život, takže pokud sem nepřiletíte ihned, zařídím, aby to stálo bytí vás!"

"Deventere, ale mě o život vůbec nejde. Ale vláda chce potopit tuto loď!" namítl Averin, ale nikdo nevnímal, co říká.

"Nestrachujte se, nás osm vás nenechá zemřít! Vždyť my bychom za ctihodného bratra naší jediné přítelkyně Aydlin položili své životy! I Jade!"

"Ale Deventere," odpověděl Averin zoufalým hlasem. "Je to moc krásné, ale já jsem v pořádku! Mohl bys, prosím, poslouchat, co říkám? Zemřeme všichni!"

"Nejspíš mluví z cesty," zašeptala Aydlin.

"Zoe se o pana Averina tak bojí... To ne, vyžaduje, aby mu Deventer předal ty stužky, které jsme mu slíbili, jenže...my žádné nemáme! Co budeme dělat? Zoe se bojí, že než Deventer sežene stužky, už bude pozdě! To ne... Zoe tolik toužila vidět pana Averina se stužkami ve vlasech!"

Averin se pousmál. "Uděláme dohodu. Vy mě budete konečně poslouchat, a já si nasadím...budu ze sebe dělat blbce."
Později jim všem bylo jasné, že měli čekat pohromu. "Mám tě, teroristo Averine!" Tragédie s policejním odznakem vběhla do místnosti přesně na čas.

Oslovený se snažil dlaní zakrýt ránu, ze které proudem tekla krev. "Že ti to ale trvalo. Již jsem si myslel, že jsi mě nechala být. Škoda. Přišel bych o veškerou zábavu." Sám si ale uvědomoval, že nezní tak sarkasticky, jak by chtěl.

"Jsem zvědavá, co jsi provedl tentokr..." její hlas se vytratil do ztracena. Zmateně zamrkala a pomalu přešla k němu. "Co...ty...jsi zraněný..." hlesla.

Averin se ušklíbl, ale v jeho očích se odrážela bolest. "Postřelili mě. Nejspíš tuším, za to, ale to ti neřeknu. Ale to je jedno. Ani tentokrát na mě nic nemáš, takže můžeš zase odejít. Proč jsi vlastně přišla?"

Její pohled trochu zostřil. "Odejít...mám odejít? Nemáš vůbec smysl pro spravedlnost? Ano, možná jsi zároveň arcipadouch a terorista, ale teď jsi zejména oběť příšerného trestného činu, který nemůže být prominut!" Myslela to vážně. Tohle opravdu nehodlala nikomu opustit, už jen proto, že jí úplně zničili vyšetřování. Sice plánovala svého úhlavního nepřítele zavřít až do zčernání, ale nechtěla ho vidět v bolestech. "Všechno mi o tom řekni...já je chytím!"

Averin převrátil oči. "Teď to je již vlastně jedno. Nepřerušuj mě, prosím, i když vím, co si o tom myslíš. Byl jsem za kapitánem a přesvědčil jsem ho vydíráním, aby mi vydal loď. Myslím, že toto byla pomsta.. Ale jestli chceš vědět, kdo mě postřelil, neporadím ti, neviděl jsem ho. Mimochodem, jsem rád, že jsi stále stejně příšerně spravedlivá."

Yeneria se zhluboka nadechla a zpříma se na něj zadívala. "Já..." trošku jí vysychalo v hrdle. Nesnášela už jen tu myšlenku, že by někdy pronesla něco takového...ale neměla jinou možnost. "Já...J-Já...ti nabízím s-spolupráci!" tolik se snažila zachovat si tvář, až byl efekt úplně opačný. "Nevykládej si to špatně! Já to slyšela! Slyšela...jsem...to! Takže..." Trošku se zasekla. Její hlasivky prostě ta slova jednoduše odmítaly. "Dovol mi se k vám přidat!" vykřikla rychle.

Averin nejprve o krok ucouvl a pokoušel si to přebrat v hlavě. Když promluvil, jeho slova byla pomalá a váhavá. "Ty jsi slyšela ten záznam, to máš na mysli? A...tobě nevadí, kým jsem? Rozumím ti, že nedokážeš přes srdce přenést smrt těch lidí, ale já jsem také zločinec." Odmlčel se. "To je to poslední, co jsem od tebe čekal, vážně. Jsi dobrá. Málo lidí mě dokáže takto překvapit." Pokusil se usmát, ale byl příliš překvapený a zesláblý.

"Pokud spravedlnost změní stranu, já ji měním taky," zdůvodnila to trochu rozpačitě a dívala se někam do zdi. "Navíc, já si cením našeho nepřátelství! Je...příjemná výzva pro mé schopnosti, čelit někomu na tvé úrovni! Takže chci, aby ses pořád usmíval a říkal ty nesnesitelné sarkastické poznámky, jako tehdy, když jsme se poprvé setkali! Proto se pro jednou přidám na tvou stranu, pokud to alespoň trochu..." zatnula zuby a otřásla se. "Pokud to alespoň trochu přispěje k tomu, že se ti vrátí úsměv!"

Averina to opravdu dojalo a věděl, že to na něm je vidět. "Víš, že je to to nejmilejší, co jsi mi zatím řekla? Neboj, budu tě stále štvát a nesnášet jako kdysi. Doufám, že ty mě budeš i nadále oslovovat teroristo a obviňovat ze zločinů. Alespoň si na mě můžeš procvičovat komunikaci s lidmi."

"Domluveno!" Yeneria se zeširoka usmála. Přistihla se, že se takhle usmívá možná i poprvé v životě. Averin jí úsměv oplatil a uvědomil si, že jí vlastně má svým zvláštním způsobem rád.

Konečně dorazili zdravotníci a úplně zkazili atmosféru. A zatímco se s zdravotnickým vybavením vrhali na nebohého teroristu, skončil další šílený den.

Prodavač kamenů- kapitola XI.

25. července 2015 v 20:28 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
No, upřímně, tohle vážně není ta nejlepší kapitola, co jsem kdy napsala. Je spatlána hrozně narychlo a úplně celou povídku ničí- ale jelikož mám své nepsané pravidlo "co už je v Libre Office, to platí", musím ji bohužel zveřejnit. Jde o to, že v následujících sedmi stránkách se děj nepohne ani o mikrometr, za to tam najdete jedno zmatené a záměrně neúplné vysvětlení, přibližně čtyři hysterické scény, jednu kýčovitou vzpomínku Mary Sue Deireaneze (a to si počkejte na vzpomínky Mary Sue Jasnovidky...) a jeden absolutně nepochopitelný pisatelský experiment na konci- už předem říkám, že to byl pokus o popis halucinací, ale jelikož to musím v předmluvě vysvětlovat, asi si domyslíte, že to nebyl moc úspěšný pokus. Tahle kapitola se mi tak zatraceně nelíbí! Není tam děj, postavy se chovají naprosto nelogicky (jako třeba s tím stromem. Kdo prosím vás z dálky pozná jabloň, když na ní nejsou jablka?! A komu to musíte probůh říct, aby mu došlo, že tam žádná jablka nejsou?! Nebo pak s tou "zapomenutou" Jasnovidkou- kdo si sakra nevšimne, že člověk, ke kterému asi půl hodiny nepřetržitě mluví, není vedle něj?!). Tím bych se chtěla dostat k tomu, že vám hrozně moc děkuji- ne, jsem vám zavázána a vděčná, že to ještě čtete. Prosím, užijte si tuhle kapitolu a snad se vám bude líbit více než mně samotné!
P.S.: Tu zmínku o seznamu, o kterém mluví Jasnovidka, si prosím zapamatujte, protože ten seznam bude mít v další kapitole ještě sice nepatrnou, ale přesto roli.

Kapitola XI.- Zkáza sobce

Prudce se otočil jejím směrem. Očekával, že měl právě slyšiny a ona tam bude stále ležet "mrtvá", nicméně se pletl. Jeho společnice se opírala o zeď a usmívala se jako měsíček na hnoji.

"Jasnovidko... Ty...ale přece tě střelili a-"

"Myslí Reineteril tohle?" Rozevřela dlaň a ukázala mu zakrvácenou kulku. "Otravná věcička. Vůbec nechtěla ven!"

"Ale...to tě mělo zabít!" namítl nejistě. Prohlédl si ji pořádně. Rameno měla pořád obvázané, ale na čele nezbylo ani škrábnutí- ta rána prostě zmizela.

"Doopravdy-"

"To je vlastně jedno." pořád trošku roztřeseně mávl rukou, přešel k ní a pevně ji objal. "H-Hele, pokud bys...pokud bys teď umřela...kdo by mi předpovídal počasí?"

Nemohl tomu uvěřit, ale ke své snad ještě větší nevíře cítil něco, co už opravdu dlouho ne. Upřímnou radost. Byl šťastný. Ani si to předtím ve svém záchvatu emocí neuvědomil, ale to jeho zoufalství před chvílí spustila právě její údajná smrt.

Samozřejmě, pomyslel i na to, že by mohla být teoreticky nemrtvá, ale tu možnost hned vyloučil. Když ji držel v náručí, slyšel, jak jí tluče srdce. Navíc hřála. Rozhodně se o zombifikaci nejednalo.

"Pokud bych umřela a odloučili bychom se, koho bych si dobírala?"

"Hlavně si ale nevykládej tohle špatně. Byl jsem prostě jen překvapený, protože jsi to udělala tak zničehonic. Pokud bys mě varovala předem, že se chystáš umírat, bylo by mi to jedno. Ale...jsem docela rád, že žiješ." Pohladil ji po vlasech.

Přitiskla se k němu ještě víc. "Technicky jsem neumírala."

"Dobře, tak v tom případě ,že se chystáš nahrát svou smrt´."

"Technicky jsem svou smrt nenahrála."

"Dobře, tak se nechám podat. Co to tedy mělo být?" Konečně ji pustil, ale značně nedobrovolně.

"Reineteril by měl vědět, že mám jeden problém."

"Souvisí to s bazalkou?" povzdechl si otráveně.

"Já opravdu neumím umírat."

"Co?!" vyjekl.

Přikývla. "Jsem v tom mizerná."

"Ale to není z lékařského hlediska možné!"

"K čemu dochází, když člověk zahyne?"

"No...přece k oddělení jeho duše a zániku všech funkcí jeho fyzického těla."

"A co kdyby někdo pořád dělal v jednom stádium chybu?"

"Jak to myslíš?"

"Má duše se nemůže oddělit. Tím se proces zasekne a mé rychlé regenerační reflexy mezitím zhojí zranění, na které jsem umírala."

"Aha...Počkat, to nedává smysl!" pozvedl obočí. "A mimoto, čeho jsi tím chtěla docílit? Jít na střelce s holýma rukama a zavřenýma očima..."

"Matematika!" pokrčila rameny. "Selhala mi. Počítala jsem náboje a myslela jsem si, že už mu došly, ale jeden tam ještě pořád byl..."

"Tys počítala kulky?!"

"A co je na tom?" zeptala se, jakoby to v té situaci snad udělal každý.

Vtom si uvědomil ještě něco. Jak to, že mu to předtím nedošlo? Ale teď mu v hlavě vířilo tolik otázek, že nevěděl, na co se zeptat první. "Poslyš, kde je ta babička?!" vyhrkl vyděšeně a rozhlédl se kolem. Žádné rozstřílené tělo neviděl.

"Odvedla jsem ji do vedlejší místnosti, zatímco se Reineteril běžel schovat."

"Ta druhá polovina souvětí tam nemusela být." zabručel trošku zahanbeně.

Mírně naklonila hlavu a zadívala se na něj tak, že jí nad hlavou skoro blikaly otazníky. "Snad si o sobě Reineteril nemyslí, že je zbabělec?"

"Reineteril si-" prudce trhl hlavou. Nemohl uvěřit, že málem přešel na její styl mluvy. "Nemyslím si to o sobě. Já jsem zbabělec. Absolutní srab. No a co? Prostě mám rád svůj život..." Alespoň to rád tvrdím. "Sice vždycky uteču, ale alespoň všechno přežiju!" Uvědomoval si, že si jeho racionální a emocionální stránky navzájem protiřečí, ale možná mu to dokonce i vyhovovalo.

Jasnovidka se čím dál víc culila.

"Co je tu tak vtipné?!" obořil se na ni.

"Nic, jen jsem našla další věc do svého seznamu."

"Ne, ne, zadrž! Já nechci vědět, co je to za seznam!"

"Dobře..." vypadala najednou tak zamyšleně. "Ale na druhou stranu..."

"Na druhou stranu co?"

"Možná by tymián dodal sušenkám úplně novou dimenzi chuti."

Převrátil oči. "Já tě vážně zbožňuju. Cítím se vedle tebe tak normální..."

"Tohle si dám taky na seznam!"

"Nechceš mi radši vysvětlit, proč se tvá duše nemůže oddělit?"

Zmateně zamrkala. "Není to jasné? Protože už oddělená dávno je!"

"Co?!"

"Reineterilův zaskočený výraz je vážně rozkošný!"

"Tuhle debatu považuju za ukončenou." uraženě si odfrkl. Každá žilka v jeho těle ještě pulzovala z té šílenosti, kterou si před chvílí prošel. "Tak co by se stalo, kdyby tě někdo gilotinoval? Hlavu neumí žádná bytost zregenerovat."

Zazubila se. "Moje bezhlavé tělo by tam asi zůstalo ležet a můj duch by navždy strašil ubohé kolemjdoucí!"

"To by tě bavilo, co?" povzdechl si. "Dobře, další logická otázka. Jak potom můžeš ovládat svou fyzickou schránku?"

"Nevím, asi to funguje na principu...těch věcí, co si jednu necháš v ruce a druhou položíš na zem, pak mačkáš tlačítka na té jedné a ta druhá jezdí a podkopává lidem nohy!" popisovala to docela nadšeně.

"Chceš mi říct, že jsi vlastně autíčko na dálkové ovládání?!"

"Je na tom něco zvláštního?"

"Ne, ne, ne, vůbec nic. Já už se radši přestanu ptát. Nebo víš co, ještě jedna otázka. Co to sakra před chvílí bylo? To je v těchto končinách normální střílet do domů? Nebo...nebo...Adelaide?"

Zavrtěla hlavou. "Ona ne. Cítím z toho kámen. Ten střelec byl lupič, kterého k přepadnutí tohoto domu zmanipuloval Požírač duší."

"To existují i takové...?" V básničce o nich rozhodně nebyla zmínka. Na žádný verš ve smyslu: "Sousedů zkázou stát se smíš," si nevzpomínal.

"A teď bychom měli jít, než přijde tentokrát Adelaidin útok. Nechci, aby byla babička v ohrožení."

"Jasně. Hlavně že my v ohrožení nebudeme." protočil oči a společně opustili dům.

...a ani jsme jim nevyplenili spižírnu... Kdysi se v nějaké chytré encyklopedii dočetl, že je zcela nemožné, aby bytostem jako on kručelo v břiše. Teď už věděl, že si autoři oné knížky pravděpodobně nikdy nezkusili dát jablečnou dietu. Ale i kdyby to teď s těmi jablky vzdal, stejně by mu to bylo k ničemu, protože se kolem nenacházelo žádné jídlo.

Napadla ho další z nekonečného proudu otázek. "Hele, co ty vůbec jíš? Kromě ,cokoli s bazalkou a tymiánem´."

"No, ještě meduňku..."

"Proč mi to nepřipadá divné?" Naopak, měl pocit, že by mu teď připadl děsivě zvláštní kdokoli normální. "Ale pokud vím, tak tys taky nic nejedla za celé ty tři dny. Moje tělo umí využít jablečnou kyselinu tak efektivně, že mi to stačí jako náhrada obvyklé potravy až na týden. Ale co ty?"

"Nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlela..."

Vtom Reineteril identifikoval podél cesty opravdový zázrak. "To je...jabloň!" očarovaně na ten strom zíral.

"Trošku lítost vzbuzující..."

Studentovo nadšení bylo okamžitě to tam. "Máš pravdu...jsem odsouzen k vyhladovění..." Strom opravdu působil trošku okudlaně a hole.

Zavrtěla hlavou. "Ne, jedno jablko tam je."

"Vážně?" Rychle přešel ke stromu. Měla pravdu. Opravdu tam bylo.

"A pokud je červivé, tak mě trefí šlak." Utrhl osamocené ovoce a pečlivě si je prohlížel. "Vypadá v pořádku." Ani nemohl uvěřit svému štěstí. Ještě jablíčko trošku vyleštil a chystal se ho sníst, ale prostě to nešlo. Výčitky svědomí.

"Zatraceně..." zasyčel, tasil dýku a rozřízl jablko na půl. Otočil se k Jasnovidce. "Tu máš. Dobrou chuť." podával jí druhou polovinu rozkrojeného ovoce.

Přikývla a vzala si. "Myslím, že se to Reineteril snaží zakrýt marně."

"O čem mluvíš?"

"O tom, že je ve skutečnosti hrozně hodný člověk."

Sarkasticky se uchechtl. "Já to neskrývám. Nevidíš tu svatozář, co mi levituje nad hlavou?"

Podivně se na něj zadívala. "Hm...myslím, že mám řešení Reineterilova problému."

Povzdechl si. "Další dokonale navazující rozhovor?"

"Ale neřeknu mu jaké, dokud neuhádne, o jakém problému mluvím."

"Hele, ty o mně víš první poslední, tak proč bych ti měl ještě něco říkat?"

"Je vidět, že to Reineteril vůbec nechápe."

"Tak prosím, slečna chytrolínka mi to jistě ráda objasní."

Ale ona se očividně do vysvětlování moc neměla. Místo toho se rozpustile zatočila a vzhlédla k obloze. "Vidím červánky...jsou tak krásné..."

"To mě nezajímá. Pro mě je hlavní, že už končí další naprosto šílenej den." sedl si do trávy pod jabloň a také zaklonil hlavu k nebi. "Víš co? Dneska se ujmu koutku statistik já. Tři. To je číslo, kolikrát mi za posledních dvanáct hodin šlo o život."

Sedla si vedle něj. "Hm. Tři...To je celkem slabý výkon. Svět by se měl více snažit."

"Odkud bereš ten svůj klid?"

"Z bazalky." pokrčila rameny.

"Jo, a ještě jedna věc... Teď tu tvoji teorii o neumírání určitě položím, uvidíš. Tak! Připravená?"

"Nechť Reineteril vznese otázku."

"Když máš prý tak rychlé regenerační reflexy, proč se ti ještě nezahojila ta ruka?" jeho hlas zněl docela vítězně.

"To bude asi kvůli tomu jedu. Nebo kvůli tomu, že jsem chtěla z Reineterila vypáčit přiznání ohledně studijního oboru. Vyber si."

Nespokojeně si podepřel bradu. "Sakra. Když říkáš, že za to mohl jed... No nic, tak ti tu tvou směšnou hypotézu rozdrtím jindy." Zničehonic ale dostal nápad. Skvělý nápad. Geniální nápad. "Poslyš, Jasnovidko, zahrajeme si hru! Já se budu ptát za účelem odhalení pravého tajemství tvé nesmrtelnosti a ty mi budeš odpovídat. Pokud tě donutím změnit tvou výpověď, vyhrál jsem! Pokud ne, vyhrálas ty. A vítěz může tomu druhému položit jakoukoli bonusovou otázku, na kterou ten druhý musí odpovědět- a musí říct pravdu. Tak co ty na to?"

V očích jí zaplálo nadšení. "Copak? Reineteril rád prohrává?"

"Beru to jako souhlas. Hra může mít neomezený počet kol. První kolo si dáme teď, další kdykoli v průběhu zítřka, až mě napadnou nové otázky."

"Štíty aktivovány, deflektory v provozu, soutěž může začít!"

"Fajn! Tak zaprvé! Když říkáš, že tvá duše není v tvém těle- kde teda je?"

"Reineterilovi je souzeno se to brzy dozvědět. Ale blíže, než si myslí."

Slepá ulička. Ale já se nevzdám! Potřebuji se zeptat- a musím ji nějak přinutit odpovědět! Takže ji musím porazit! Student už se nadechoval k další otázce, když v tom najednou zaslechl povědomé hlasy.

"Babička je v pořádku... a co víc, máme stopu! Ten popis přesně odpovídá Reinovi!" Ten samolibý podtón by zmíněný poznal naprosto všude.

Deireanez se svou bandou poskoků mu jsou v patách.

"Dokonalá příležitost, abychom si to s přáteli ujasnili!" navrhla Jasnovidka.

"Ty si ujasňuj co chceš, ale já zdrhám!" vstal a dal se na odchod.

Pozdě.

Jeho bývalí přátelé už vyšli zpoza rohu a spatřili je. Reineteril se nedobrovolně zastavil a otočil se k nim, připravený se kdykoli rozběhnout a utéct.

"Támhle! Máme ho!" vykřikl jeden z nich.

"Zdravíčko!" odvětila Jasnovidka a zamávala jim.

Deireanez před sebe natáhl ruku a vykřikl: "Reine, neutíkej! Prosím! My tě nechceme-"

"NIKDY! Živého mě nedostanete!" zaječel vyděšeně oslovený.

"Prosím, vyslechni si mě! Pokud se nám nevydáš, Foiren-"

"To je její problém! Nanejvýš pak ještě tvůj, ale můj ne! Bez trapných výmluv, Deireanezi! Chceš mě zabásnout, co?! Chceš, abych pykal za Morixovu vraždu! Ale já to n..." Pak si to uvědomil. V jeho hlavě jakoby třesklo. Bolelo to.

On to byl. Zabil ho...ne bělovlasá zombie, ne Adelaide, ale to on, jeho věty věty zapříčinily jeho smrt.

To...To je ono... Proč se vlastně...proč se vlastně nenechám zavřít? Ztěžka dýchal. Zasloužím si to...jsem vrah... Ale pak mu hlavou problesklo něco jiného. Kámen! Kámen nechce, abych šel do vězení! Houby, vždyť já se nesmím nechat odsoudit! Na co jsem to sakra myslel?! To tak měknu?! Musím kámen udržet na svobodě!

"Ne! Já vím, že jsi to nebyl! Ty bys mu neublížil! Pachatelem je Adelaide!"

To byla pro jeho protivníka příležitost. "Tak proč mě tím pádem nenecháš být, hyeno?!"

"Protože chci odměnu, která je na tebe vypsaná!"

"Ha! A prý, že jsi můj přítel!"

"Ale já jsem! Jen potřebuji peníze!"

"Hm," Reineteril si pohrdavě odfrkl. "A to ti jsou prachy důležitější, než já?"

Jeho oponent zneklidněně přivřel oči. "Ano."

Mladík nemohl uvěřit vlastním uším. "A ty mě zkoušíš z něčeho obviňovat? Ty?! Sarahský šlechtic, jehož rodina se topí ve zlatě a on i přesto loví lidi pro odměnu? Chamtivé prase! Hrozně jsi klesl, Deii!"

"Ty o tom nic nevíš." zašeptal stopař raněně.

"Vím toho dost! Odcházím! A pokud mě budeš pronásledovat, zabiju tě!" Vzpomínal si, že něco takového řekl i Jasnovidce. Okamžitě toho zalitoval. Pokud to dopadne jako s ní...

"Ale Foiren-"

"Já už tě neslyším!" Bývalý student se otočil a šel pryč.

Teď už zuřil i Deireanez. "Ty sobecký parchante! Kdyby sis jednou viděl i za špičku tvého egoistického nosu, tak bys možná poznal, že ničíš všechny okolo! Lidi, kteří ti chtějí pomoct! Lidi, kteří tě mají rádi!" syčel. "Vždycky jsi býval takový..."

Severní akademie

před čtyřmi lety

"Přísahám." pronesl tiše a očima studoval linie koberce.

"Tak ty ,přísaháš´..." starší žena si každé slovo jakoby převracela v ústech. "To zvládne každý primitiv. Nejsem si jistá, jestli víš, co to obnáší, Deireanezi."

"Vím, tetičko. Naplním vaše očekávání!"

"Ó, vážně? Může naprosto nedisciplinované, prostopášné, nezodpovědné a lehkomyslné dítě říct, že ,naplní očekávání´ jakožto následník našeho vznešeného rodu?"

"Jistě pochopíte," nejistě k ní vzhlédl. Třásl se. Pokud řekne něco špatně, on i sestra se mohou se vzděláním rozloučit. "že v prostředí, kde jsem vyrůstal, jsem se toho o aristokratických mravech moc nedozvěděl."

"Ach ano. Nechápu, proč můj pošetilý bratr ve své poslední vůli tak trval na tom, ať tě i Greirenbell vychovává naše matka na venkově. Vyrostli z vás vidláci..." zaskřípěla zuby. "Ale naštěstí jste alespoň projevili zájem o vyšší vzdělanost a přišli na tuhle školu."

Jako bychom měli na výběr... kdybychom chtěli studovat jinde, přestala bys nám posílat peníze.

"Děkuji moc za pohostinnost."

"Zatím nemáš za co děkovat. Pokud neodpromuješ s nejlepšími možnými výsledky, pak mi teprve děkuj, protože pak by ode mě byla tahle šaráda čiré plýtvání časem."

"Slibuji, že rodinu nezahanbím. Získám potřebné tituly a stanu se reprezentativním členem našeho rodu." odkýval. "A můžu...smím se ještě na něco zeptat?"

"Hm?"

"Foiren už sem taky dorazila?"

"Již před týdnem. Do začátku prvního semestru zbývá sice ještě necelý měsíc, ale studenti, kteří získali mimořádné stipendium a z nějakého důvodu nemají kam jít, se sjíždějí na koleje už teď. Tvůj spolubydlící už zde také je."

"Spolubydlící?"

"Myslel sis, že teď, když jsi oficiálně uznaný šlechtic, se tak k tobě taky budou chovat? Žádné takové. Tobě i tvé sestře se dostane naprosto obyčejného zacházení. Ještě jsi nevystudoval- tím pádem ještě probíhá tvá výchova. A ta musí být drsná- protože ani fazole bez tyčky správně nevyrostou." láskyplně se zadívala na rostliny na okně.

"Rozumím." přikývl.

"A nyní se běž zabydlet na kolej. Svá zavadla najdeš před svým pokojem. Budova 8, blok C, levé křídlo, apartmá číslo 135. Zapamatuj si to."

"Omluvte mě, tetičko." uklonil se a odešel.

Jakmile se za ním dveře ředitelny zavřely, oddechl si. Už od malička ho připravovali, že se něco takového stane- že z něj jednou bude velký pán, který jezdí v kočáře, bydlí ve vlastních komnatách, nosí brýle ze zlata a kolem něj poskakuje nejméně dvacet sluhů- a vždycky se na to moc těšil. Ale teď ta radost nějak vyšuměla. Napřed disciplína, pak sluhové, komnaty a kočáry? To nebude lehké...zejména když ho mentoruje jeho děsivá teta.

Sestra jeho otce nebyla děkanem univerzity, nýbrž jejím vlastníkem. Všechno kolem výuky šlo mimo ni- ona se starala o ekonomiku, pověst školy a o to, aby ji každý poslouchal. Jejich rod velmi dbal na vzdělání, proto založili tuhle soukromou univerzitu- a ona doufala, že právě Deireanez ji jednou zdědí. Jeho sestra měla očividně jiné plány a po studiu hodlala odjet za prací do Dainginu, takže nebylo proč váhat.

Ale alespoň že teď bude moct být častěji s Foiren.

Nepříliš nadšeně se dal do hledání budovy osm. Pozemky Severní akademie byly tak velké, že připomínaly spíše malé město, takže už předem věděl, že to nebude lehké. Navíc, všechny stavby vypadaly skoro stejně- jejich rudé střechy architekti vytáhli do špiček, po obvodu umístili ve tmě svítící skleněné rampouchy a omítku přebili nějakým lesklým nátěrem, který z dálky připomínal led. Všechny cesty a chodníky někdo sestavil z pečlivě vybraných světlých kachlíků, na které vyryli sněhové vločky. Celé to mělo být asi odkaz na sněžné hory pár desítek mil za školou.

Což ovšem zároveň znamenalo, že všem studentům, kteří nepatřili k teplotám odolným typům bytostí, byla permanentně kosa.

Když po necelé hodině Deireanez konečně dobloudil k sto pětatřicátým dveřím v levém křídle bloku C osmé budovy, opravdu tam našel své kufry. A co víc- k jeho překvapení dokonce zjevně nevykradené.

Zaklepal na dveře.

Nic.

Vzal za kliku a vešel dovnitř.

Ohromením mu poklesla brada. Představoval si cokoli, jen ne tohle. Na druhou stranu chápal, proč asi polovinu studentů tvoří lidé jako on- prominentní synáčkové a dcerušky ze zazobaných rodin.

Jeho "pokoj" by se totiž dost dobře mohl vydávat i za tu šlechtickou komnatu z jeho snů. Proto nebylo divu, že je školné tak vysoké.

První, čeho si všiml, byla na huňatém koberci stojící luxusní fialová pohovka a televize naproti ní. Dále zahlédl plně vybavenou kuchyňku, moderně působící stůl, akvárium a pár nebezpečně zakroucených lamp. Potom zaregistroval i pár dveří- ty asi budou vést do ložnice a koupelny. Ale nakonec ho nejvíce zaujaly dekorace. Na stěnách i ze stropu visely modely různých planet a kostry mechanických přístrojů, například malinké a zcela průhledné autíčko. Když už nic, tak to alespoň vypadalo dost působivě.

"Ty asi budeš můj nový spolubydlící." ozval se hlas. Deireanez se otočil. Stál za ním mladík v uniformě medicínské fakulty.

"To ano. Jsem Deireanez, z prváku. Těší mě!" natáhl k němu ruku.

Ten člověk se usmál a potřásl si s ním. "Já se jmenuji Reineteril a taky půjdu do prváku. Rád tě poznávám!" stisk jeho ruky zesílil. Šlechtici zpětně došlo, že ten "úsměv" předtím byl spíše úšklebek. "Horní palandu si zabírám já a pokud budeš nechávat špinavé oblečení válet se na zemi, nacpu ti to do chřtánu. Rozumíme si?"

"Myslím, že jo." odsekl. "Já zase nestrpím nepořádek na stole. A televizi, když se budu chtít učit." Nevěděl, jestli je moudré oplácet mu to stejnou mincí, ale říkal si, že nemá co ztratit. Pokud na něj zaútočí, tak ho prostě přepere.

"Fajn..." ten člověk pustil jeho ruku. "Budeme kamarádi." S těmito slovy kolem rusovláska prošel a nezapomněl do něj pořádně žduchnout.

A takhle začalo jejich přátelství.

Přítomnost

"Zatracený Deireanez... beztak se nějak dozvěděl, že mám kámen, a jde po něm!" supěl mladík a dál si vedl svůj monolog. "Nesnáším ho! Nesnáším ho! Ne, oprava- nesnáším celý svět! Proč, proč mi všichni chtějí sebrat můj kámen?"

Na chvíli se odmlčel a rozhlédl se kolem. Krajina se měnila. Už ubývalo stromů, zato se ale začínaly kolem hemžit skály.

"Taky se ti to stávalo? Že tě všichni chtěli jen okrást?" zeptal se.

Bez odpovědi.

"Hele, ty jsi uražená?"

Opět nic.

"Jasnovidko-" Podíval se vedle sebe. Ohlédl se dokonce i za sebe. Nic. "Kde jsi?!" Zase!

Uvědomil si, že když dramaticky opouštěl svého bývalého spolubydlícího, byl tak zabraný sám do sebe, že se nepřesvědčil, jestli jde ta podivná bytůstka s ním. Pravděpodobně ji tam nechal.

To snad ne! "Jsem takový vůl!" vykřikl k obloze.

Zatočila se mu hlava.

Jediný člověk, který se choval, jakoby o Reineterila stál i přes jeho odpornost...a ten idiot ho nechá za sebou. Nikdy nevěděl, co si jeho společnice myslela, ale byl si jistý, že je na jeho straně...až do teď.

Prolétla mu hlavou ještě jedna myšlenka.

Ona...ona mě vyměnila za Deireaneze... Ano, nedávalo to smysl a znělo to zatraceně blbě, snad i směšně- jenže vzhledem k jeho zhroucenosti tomu byl ochoten uvěřit.

Vtom ucítil, jak mu někdo zezadu přejel hřbetem ruky po vlasech až ke krku. "A ty se jí divíš?" zašeptal ten někdo. Byl to ženský hlas, ale hrozně syčivý, nezřetelný a tichý.

"Kdo jsi?!" prudce se otočil. Nikdo tam nestál.

"Můžeš hádat..." ta záhadná osoba byla opět za ním a ovinula mu ruce kolem krku. On raději zavřel oči.

"Adelaide?"

"Možná..."

"Nech mě být!"

Hrála si s jeho vlasy. "Nikdy...Já budu vždycky, vždycky, vždycky u tebe...nezbavíš se mě..."

"Proč?!" Proč se mi tohle děje?!

"Ty se ještě ptáš?" chladně se zasmála.

"Pusť mě!"
"Už jsem řekla, že nikdy..."

Před očima se mu začínaly dělat mžitky. Zapotácel se. V hlavě mu pulzoval obrázek mrtvého Morixe- Morixe, kterého on zabil. "Už dost!" vyjekl a přitiskl si dlaně k hlavě. "Dost...prosím..."

"Tak ty prosíš, hm...?"

Pevně stiskl víčka k sobě, aby udržel slzy. "Odpusťte mi, odpusťte mi..."

"Dobře víš, že ti nebude odpuštěno nikdy..."

"Ale...mě to moc mrzí!" Teď už to zastavit nedokázal. Slzy mu stékaly přes tváře až ke krku.

"Opravdu? Ale to nestačí. Celá tvá existence je zločin."

"Ne, není..." vrtěl hlavou zběsile, aby sám sebe přesvědčil, že má pravdu.

"Jak tohle můžeš říct?" Cítil, jak mu ta bytost pokládá ruku na čelo a jemně mu zaklání hlavu. "Reineterile, který neumíš nic jiného, než opouštět své přátele..."

"To není pravda..." bránil se, ale slabě.

"Sám víš, že ano. Udělal jsi to Morixovi. A Jasnovidce alespoň desetkrát. Před chvílí i Deireanezovi. Všem, kdo ti věří, všem, kdo tě mají rádi, ty bodneš dýku do zad. Jen je využiješ a pak překročíš jejich mrtvoly ke svému cíli..."

Mladík se vytrhl z jejího sevření a znova se otočil. Tentokrát ta osoba nezmizela, ale najednou nějak vypadala přesně jako on. Ten druhý, stínový Reineteril byl mrtvolně bledý, mírně pohublý, z očí mu tekla krev a mířil na svého dvojníka pistolí.

"Nenávidím tě!" zasyčel a vzteky zúžil své vyhaslé oči.

"C-Co jsi zač...?!" Bývalý student absolutně šílený zoufalstvím vyděšeně couval zpátky.

"Nepoznáš sám sebe, špíno?! To kvůli tobě vypadám takhle! Nenávidím tě! Nenávidím tě! Modlím se, ať shoříš v pekle!" Přešel k oslovenému a hrubě do něj strčil, až zhroucený vlastník kamene spadl na zem.

Ten si zmateně, poníženě a bolestně odstranil štěrk z tváře a pomalu se obrátil zpátky ke svému mučiteli. Na to, aby vstal, neměl psychicky sílu. Ale když se znovu podíval na neznámou bytost, zjistil, že místo jeho dvojníka nad ním stojí Morix. Byl celý zakrvácený a oči měl opuchlé od pláče.

"Proč jsi mi to udělal, bráško?"

"Morixi..." Chtěl toho tolik říct, toužil se omluvit tolika různými způsoby, ale vyschlo mu v hrdle. Nedokázal už ze sebe vydat ani hlásku navíc.

"Vždyť já jsem tě měl moc rád..." po tváři mu stekla slza. "Tak proč jsi mě zabil?"

Student se zmateně rozhlédl kolem sebe. Místo skalní cesty viděl to kasíno, kde vysedával ještě před pár dny. Ale teď bylo prázdné... kolem nikdo...jen on a jeho výčitky.

"Reineteril mě nezachránil." odněkud z prostoru vystoupila Jasnovidka. "Věřila jsem mu. A on se mnou jedná jen jako s kusem masa. Pokud se objeví medvědi, udělá ze mě návnadu a sám uteče."

"To ne..." zkoušel odporovat, ale marně. Přes slzy už sotva viděl, natož aby mohl přemýšlet a mluvit.

Její šedivé oči ho sledovaly s čirým pohrdáním. "Reineteril si zaslouží smrt."

Najednou tam místo ní stál opět Morix. "Kéž bys místo mě umřel ty, bráško..."

Proměnil se v mladíkova dvojníka. "Už jsem ti řekl, ať shoříš v pekle!"

"Zaslouží si smrt!" pronesla černovláska.

"Zasloužíš si smrt, bráško!" přidal se jeho nejlepší přítel.

"Zasloužíš si smrt a nic jiného!" zopakovalo do třetice všeho dobrého jeho zubožené já.

"Zasloužím si smrt..." přikývl a pak konečně ztratil vědomí.

Daleká cesta (parodie)

21. července 2015 v 22:37 | Kate Černobílá |  Daleká cesta
Pamatujete si ještě na "My dream is your", mou parodii na fanfiction o One Direction? Řekla jsem si, že aby to bylo spravedlivé, napíšu ještě jednu parodii- tentokrát sama na sebe, přesněji na mé povídky. Pokud si to přečtete, poznáte v tom povídky Čas trollů, Hnusné krychle a Prodavač kamenů a pokud si to přečtete, slibuji vám, že už se nikdy, nikdy nebudete dívat na mé povídky stejně (a ani je nebudete moct číst s vážnou tváří...). Upřímně, tohle mě bavilo psát možná ještě více než ta directionerská, neboť tady jsem se nemusela držet u zdi, abych to s drsností nepřehnala (sebe si můžu urážet jak je libo) a podařilo se mi opravdu věrně vystihnout základní kostru všech mých děl. Přeji příjemné počtení a snad se pobavíte!

Jmenuji se (doplňte si jakékoli fantasy znějící jméno). Býval jsem spokojeným mladým studentem/šlechticem (vyberte podle nálady), než se mě ovšem má rodina zřekla a teď jsem pouhá potulná Mary Sue.

Ano, potulná! Podnikám totiž obrovskou cestu za nějakým artefaktem, který hodlám získat většinou prostě ze sportu, zažívám tisíce nebezpečí (asi tak dvakrát nebo třikrát na mě zaútočí loupežníci) a spím jenom, když se mi má zdát nějaká noční můra.

Všechny trable mi obvykle způsobuje můj příšerný úhlavní nepřítel, kterého jsem většinou nikdy neviděl a neobtěžuji se zjistit jeho motivy, prostě ho vášnivě nenávidím, protože...eh...je to můj úhlavní nepřítel. A strašný padouch.

Jednou si tak vykračuji po lesní cestičce, když najednou se přede mnou někdo zjeví. Okamžitě tasím všech asi čtyřicet zbraní, co u sebe mám, a připravuji si sarkastické hlášky.

Ten, kdo mě přepadl, byla dívka přibližně stejného věku, jako jsem já. Samozřejmě by se dala považovat za výstavní krásku a zrovna teď na mě taky mířila nějakou libovolnou zbraní, protože to dodá našemu seznámení řádný šmrnc.

"Hele, ty jdeš na nějakou výpravu, co?" obvinila mě.

"Přesně tak. Chceš se přidat?"

"Jo." přikývla. "Ale musím tě varovat, že mám něco společného s vyvražděním mé rodiny."

"Fajn, já mám zase desítky různých psychóz a komplexů, tak to si budeme rozumět!"

"A kam vlastně jdeš?"

"Nevím. Podle GPS v mé hlavě dojdu na nějaké hrozně nebezpečné místo, ale vůbec nevím, co mě tam vede. Holt, hlavní záporák musí nějak získat šanci mě zabít."

"To zní dobře! Já se zase buďto strašně nudím, nebo před něčím utíkám, nebo musím něco zachránit, či jdu někoho zabít. Nemůžu si vybrat..."

"Jo, tak to mi vyhovuje. Já tě zradím jen asi tak jednou nebo dvakrát, jinak budu pořád při tobě."

"Díky. I přes tu temnotu v tvých očích jsi strašně hodný."

Tak jsme chvíli šli vedle sebe a řešili své psychologické problémy, když nás najednou obklopili loupežníci.

"Budeme bojovat!" dohodli jsme se.

Nic.

"Budeme bojovat?" zopakoval jsem nejistě.

"No, vždyť… ,bojovat´ přece znamená jen tak stát a povídat si o tom, jakým způsobem tu druhou stranu zabijeme, ne?"

"Aha. A neuděláme si piknik?"

"Dobrý nápad. Máme jídlo?"

"Ne. Ale kdo to řeší? Jakože ho máme. Čtenáři si ničeho nevšimnou."

"A co ti loupežníci?"

"Ti loupežníci nic. Kate už na ně stejně beztak zapomněla."

"Aha. Dobrou chuť!"

Najednou se na mě upřeně zadívala. "Hele, ty…co to máš na krku?"

"Ten náhrdelník s přívěskem? Ále, to jsem vyfasoval od nějaké zlověstné existence v zapadlé uličce… třikrát mě varovali, že mi to přinese hrozný konec, ale mně to nebylo vůbec podezřelé."

"Hezky se to leskne. Hádám, že se tě to v páté kapitole pokusí zabít."

"Sázím na třetí kapitolu. Vždyť Kate už nemá co dát ani do první." A s tímhle nezávazným rozhovorem jsme v klidu svačili své imaginární jídlo.

Zničehonic se ale setměla obloha. Vzduch ztěžkl a zfialověl. Zem zešedla. Květiny uvadly.

"To vypadá jako…" Hlavní hrdinka zatajila dech.

"…příchod hlavního záporáka!" dořekl jsem dramaticky.

Jakmile jsem vyslovil poslední písmenko, teleportovala se před nás záhadná postava na koštěti. Byl to muž, měl dlouhé tmavé vlasy a na hlavě špičatou čarodějnickou čepici. Poznal jsem, že bude určitě zlý, podle toho, že disponoval očima nějaké nepřirozené barvy a ještě k tomu je měl obtáhnuté tužkou.

"To je ale směšný klobouk…"

"A proč má koště, když se přemisťuje?"

Uraženě si odfrkl. "Nepoznáte styl? Navíc, co mám s tím kloboukem dělat- cylindr je v čistírně…"

"A co tě sem přivádí?"

"Jdu se vás pokusit zabít."

"Aha. A jak?"

"Budu mluvit o tom, jak vás zabíjím a doufat, že z toho umřete."

"A proč?"

"To vám nesmím říct. Čtenáři se nesmějí dozvědět můj motiv už na začátku, to by pak moje umírací scéna nebyla tak dojemná."

"A kdo vůbec jste?"

"Eh…um…to se Kate nechce vymýšlet. Jsem prostě tvůj úhlavní nepřítel."

"Aha."

"A teď jděte na tu příšerně nebezpečnou výpravu."

"Na jakou?" zeptal jsem se.

"A počkat! Vždyť na tu už jdeme od minulé kapitoly, ne?" podotkla Hlavní hrdinka.

"A nechtěl jsi nás náhodou zabít?"

Kolem prošel úplně cizí člověk. Měl na čele cedulku "Čtenář". "Už čtvrt kapitoly kecáte o ničem." poznamenal a zase odešel.

"No, zabít...asi jo, ale Kate si to mezitím rozmyslela. A ta výprava…ehm…no, nevím, ale prostě někam jděte, ať to má nějakou zápletku."

"Rozkaz!"

"Tak čau, já přiletím zase za dvě kapitoly!" pobídl svého koně do cvalu a zmizel.

"Měj se!" mávali jsme za ním.

Šli jsme dál. "Hele, abychom navázali na rozhovor, tak třeba…mám to! Jaká je tvá oblíbená kytka?"

"Kaktus."

"Jo? Moje taky!"

"To proto, že Kate žádnou jinou ani nezná."

"To bude asi fakt."

Den uběhl jako voda.

"Už se stmívá. Čas na nějaké ty kýčovité usínací scény, ne?" navrhla Hlavní hrdinka.

"Dobře. Tak si lehni, ať si můžu lehnout těsně vedle tebe a ty mě můžeš nějak odehnat."

"Ale já tě neodeženu."

"Proč?"

"Protože by to bylo moc logické. Hele, nechceš se rovnou objímat?"

"Proč ne. Alespoň to bude větší kýč."

Té noci se mi zdál sen. Ne, počkat, tohle není přirozený sen! Nemůžu se probudit! Někdo ovládá mou mysl! Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl šachový stolek. U něj seděl Záporák.

"Ahoj, Hlavní hrdino!"

"Ahoj. Co to děláš?"

"Zahraješ si se mnou?"

"Dobře. A proč vlastně musíme hrát šachy?"

"Protože se to Kate zdá vznešenější než Člověče, nezlob se."

"A…proč se o mě tak zajímáš?"

Záporák se na mě upřeně zadíval. "Protože beztak ze mě na konci vyleze, že jsem tvůj dávno ztracený bratr, nebo tak něco."

Přikývl jsem. Moc jsem tomu nerozuměl.

Proletělo nad námi letadlo s nápisem "klišé". To je ale divné…

Vtom mě ale něco napadlo.

"Hele, Záporáku, já…víš…napadlo mě…nejsi ty náhodou můj dávno ztracený bráška?"

"Ne. Vůbec…"

Aha.

Dohráli jsme a já se probudil.

"Dobré ráno." pošeptal jsem Hlavní hrdince.

"Odkud máš toho slona?" odvětila.

"No, já si myslím, že asi spíše ti elsijští militaristé, protože ten sarahský klub ozubených kočkodlaků vypadá fakt děsivě."

"Taky si myslím. Hlavně ty rohlíky v poslední době o tolik zdražily!"

"No jo. Škoda, že stromy neumějí číst."

"Moje řeč. Pak bychom tu stavbu možná dokončili včas."

"Hele, holub!"

"Kolik?!"

Spadl mi na hlavu nějaký papírek. Stálo tam: "Milá Kate, zkusila už jsi někdy psát za střízliva? S pozdravem, čtenář"

"No, ale nikdo nemůže říct, že nám ty rozhovory nedávají smysl!"

"Achjo. A teď budeme muset jít něco dělat, aby si zase nějací hnidopiši nestěžovali, že to nemá děj, viď?"

Rozhlédli jsme se kolem sebe. Před námi se tyčily tři brány. Na každé z nich bylo něco napsáno.

"Tudy do Ienfinie." hlásala ta první.

"Co bychom dělali v Ienfinii? Tam chcíp pes." protestovala Hlavní hrdinka.

"Tudy do věčného ráje." někdo vyryl na druhou.

"To zní jako past." usoudil jsem.

A poslední, třetí brána: "Tudy za jistou smrtí. P.S.: Máme sušenky zadarmo."

Podívali jsme se jeden na druhého. Oba jsme to pečlivě promysleli a brzy měli jasno. Kývli jsme a chytili se za ruce.

"Sušenky!" vykřikli jsme společně a hnali se skrz třetí bránu.

Samozřejmě nás to na počkání přemístilo do děsivé uzavřené dimenze. Stál tam obrovský, rozbitý hrad.

"Tam se asi budou podávat ty sušenky," odtušil jsem a nadšeně jsme vešli dovnitř.

Jakmile jsme překročili práh, dveře se za námi zabouchly a zamkly na deset západů.

"Vítejte v mém sídle hrůzy!" ozval se hlas Záporáka a vzápětí jeho děsivý smích.

"Máš to tu docela hezké…"

Hlavní hrdinka zavrtěla hlavou. "Chtělo by to koberec."

"Připraveni zemřít?" zeptal se majitel domu, zatímco jeho všemi možnými i nemožnými drahokamy zdobený trůn zavěšený na posuvném lustru připlouval do našeho zorného prostoru.

"Napřed nám řekni proč!"

"Dobře. Tak poslouchejte…"

O tři a půl hodiny později

"Takže si to zrekapitulujeme. Ode dne, kdy tvá láska zradila a vyvraždila tvou rodinu, ty jsi pak zabil ji, pak jsi zjistil, že jí někdo ovládal a ona za to nemohla, je tvé srdce plné žalu, touhy po pomstě a sebenenávisti. Navíc ještě potřebuješ ovládnout svět, abys ho mohl změnit k lepšímu. A ještě k tomu máš hluboká traumata z dětství. A nějaký arcizloduch ti vyhrožuje, že bude mučit duše tvých blízkých v pekle. A chceš, aby někdo uznal tvou genialitu. A tvá kočka potřebuje novou misku. Jiný motiv už nemáš?"

"Ještě jeden."

"No?" zeptal jsem se netrpělivě.

"Chci se shledat se svým bráškou, který jako jediný přežil a byl poslán někam pryč!"

"A kdo to je?"

Jeho fialové oči se do mě zabodly. "Ty!"

"Vážně?!" vhrkly mi slzy. "Ty žiješ, bratříčku? Já tě hledal tak dlouho!"

Vložila se do toho Hlavní hrdinka. "To je tak dojemné! Navíc, máš tolik důvodů a tolik sis toho prožil- ty vlastně nejsi vůbec zlý!"

"Díky." Taky se rozplakal. "Ale teď…pokud mě nezastavíte, zmáčknu tlačítko na zničení světa!"

"To ne!" vyjekli jsme oba.

Jsem hrdina, musím jednat! Vytáhl jsem pistoli, zamířil a vystřelil.

Minul jsem.

Místo svého bratra jsem zasáhl šnůru, která držela zavěšený jeden z obrazů, tím pádem se malba zřítila, narazila do svícnu na skříni, ten se převrhl, při pádu se otřel o závěs, který začal hořet, kouř probudil spící kočku, jež se rozběhla a prudce doskočila na zem, čímž deaktivovala mechanismus pojízdného lustru, ten pustil trůn, při dopadu těžké židle se zmáčklo další tlačítko, které způsobilo rozevření podlahy a zatímco jsme na svých padácích kličkovali mezi nábytkem, padali jsme do už předem připravených žíněnek, pod kterými se ale skrývaly pružiny, takže nás to vystřelilo zpátky nahoru, dům už mezitím celý hořel, ze stropu viseli hadi, ale kočka naštěstí uměla zpomalovat gravitaci, takže jsem měl čas chytit ve vzduchu Hlavní hrdinku za ruku a říct jí:

"Ten jeden den, který jsme spolu prožili, bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo!"

Usmála se. "Víš…chtěla bych ti říct…že jsem se do tebe asi zamilovala!"

"Já do tebe taky!" Přitáhl jsem si ji k sobě a poprvé jsme se políbili.

"Setkáme se ve světě mrtvých…" zašeptala mi do ucha o chvilku později.

"Co to říkáš…?" Zmateně jsem zamrkal.

"Víš…ve skutečnosti mě tvoje rodina najala, abych tě zabila." Tasila pistoli. Ještě naposledy se ke mně přiblížila a jemně přitiskla své rty na mé čelo. Potom se odtáhla, zamířila na mě a stiskla spoušť.

Přesně ve stejný okamžik jako Záporák, který pro změnu mířil na ni.

Ještě chvíli mi srdce tlouklo, abych viděl, jak se má přítelkyně přestává hýbat, zatímco můj bratr se dusí v záchvatu kašle.

"V-Víš…já…umí…rám na…něja…kou nemoc…" zasípal smutně.

"Brá…ško…" zašeptal jsem.

A pak všechno zčernalo.


Kočka se z hořícího domu dostala živá.


KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ!


Doslov

"Šestka, šestka, šestka…prosím, ať mám šestku!" zašeptal Záporák a hodil kostkou. Trojka. "Sakra! Takhle si nikdy nenasadím!"

"A já už mám dvě figurky v domečku, heč!" zapředla Hlavní hrdinka vítězně.

Vzal jsem kostku do ruky a sevřel ji v dlani. Pořád nad tím musím přemýšlet. Jakmile padla pětka na plechový stůl, trošku jsem se pousmál a vyhodil Hrdinčinu figurku, ale mé obavy to nezahnalo.

"Jak se nám to vlastně stalo?" prohodil jsem trochu smutně.

"Chtěla jsem se stát nejlepší nájemnou vražedkyní na světě…" dodala má přítelkyně.

"A já chtěl zotročit lidstvo…"

"Tak proč teď sedíme v pekle a hrajeme Člověče?"

Podívali jsme se jeden na druhého. Ačkoli byly naše oči odlišné, zračil se v nich stejný výraz. Zcela jednoznačně jsme v tu chvíli všichni mysleli na ta jedna a ta samá slova:

"TA POTVORA KATE!"

My, evidentně prokletí- kapitola VI.

19. července 2015 v 22:28 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Krvežíznivý zmatek dostal novou kapitolu (a pěkně krvežínivou, samolibost). Jen, chtěla bych říct, že já si všechny povídky píšu pro své vlastní potěšení, ale vaše reakce na tom hrají svou roli, protože když jsou pozitivní, tak mám většinou větší výčitky svědomí, pokud dlouho nepohnu s nějakou kapitolou- jenže, o téhle povídce to neplatí. Tahle povídka vznikla jako splácání mých soukromých minipříběhů a je psána jen a jen pro mě samotnou. To ovšem neznamená, že byste ji neměli číst, naopak, každého přečtení si cením a každý komentář mi zlepší náladu alespoň na týden. Tak v čem je mezi mou "normální povídkou" a mou "soukromou povídkou" rozdíl? Jednoduše, v těch soukromých na všechno kašlu. Kašlu na přehlednost. Kašlu na nesrovnalosti. Kašlu na opakování slov. Kašlu na potírání kýčů a klišé (naopak, kýče a klišé jsou vítány!). Kašlu na pravopis. Kašlu na děj. Kašlu na nepředvídatelnost (na to kašlu asi nejvíce). Prostě je mi kvalita úplně ukradená a podle toho to tak taky vypadá...
No, doufám, že si i přesto tuto kapitolu užijete a že budou potěšeni zejména čtenáři Času Trollů (které se ale chystám potěšit ještě více v příští kapitole, která by se z fleku mohla přejmenovat na "Čas Trollů II.")!

Kapitola VI.- Ta nejpreferovanější myš

Ilse slyšela jejich křik už dlouho předtím, než došla ke dveřím Zbrojnice. A opravdu, její uši se nemýlily- Rin a Kiara se opravdu hádali s takovým zapálením, až kolem nich málem létaly jiskry.

"...a tys zase zlomila můj meč, čarodějnice!"

"To proto, že zbraně do rukou idiotů nepatří!"

"Kdo je u tebe idiot?!"

"Ty!"

"Já tě zabiju!"

"Zkus si to!"

A v ten moment se dívka rozhodla zakročit, ačkoli stavět se mezi ně bylo asi tak moudré, jako pokoušet se zastavit ledoborec zahradním větrákem. "Nechte toho, prosím!"

"Ty to nechápeš! Ta potvora mi zničila meč a nechce mi dát nový!" zavrčel Anarďan a obviňovačně ukazoval na majitelku obchodu.

Ta zase mířila ukazováčkem na něj a netvářila se o nic více smířlivěji. "Tenhle nebezpečný zločinec mi zase neřekne, proč skrývá svou auru!"

Černovlásek okamžitě zareagoval. "Nic neskrývám, mrcho zelená!"

"To si vykládej holubům, jednookej spratku!"

Toho už měla dost. "Hele, jděte si po krku, až tu nebudu!"

"Dobře, omlouvám se, Ilse." přikývla její teta.

"Jo, promiň..."

"Neměli byste se spíše omluvit jeden druhému?!"

"NIKDY!" zaječeli sehraně.

"Vida, shodnete se." zamumlala středoškolačka bezradně.

"Hele, Isle, nejdeš mě teda provést po městě, jaks mi slíbila?" zeptal se Rin, což byla ovšem šance pro Kiaru.

"Vy dva spolu sami nikam nepůjdete! Já ti nevěřím! Ubohá, bezbranná Ilse! Kdo ví, co jí plánuješ udělat!"

"Kdybych jí chtěl ublížit, tak to udělám už dávno, ne?!"

"Nevím, já se v mozcích lotrů nevyznám!"

"A jak si vůbec dovoluješ mi tykat, ty obyčejná lidská hmyzačko? Jsem stokrát starší a tisíckrát silnější, než ty kdy bud-"

"Sklapni." zelenovláska ho obdařila tak vražedným pohledem, že poslechl.

Ilse se všem nenechala ignorovat dlouho. "To bude v pořádku, teto. Já Rinovi věřím...docela..."

"Jak myslíš." povzdechla si kamarádka její matky. "Ale..." na chvíli odběhla k pokladně a když se vrátila, nesla bíle zářící krychli. "Vem si tohle. Je to prověřený repelent."

"Na komáry?"

"Na démony. Funguje to i na starší a mocnější, než je tahle jednooká příšerka."

"Hele, já nejsem žádný démon!" ohradil se zmíněný okamžitě. "Neházej mě do jednoho pytle s Osmičkou!"

"Přibliž se k tomu amuletu a poznáš novou dimenzi bolesti." zasyčela na něj.

Ilse cítila, že se schyluje k další hádce, tak raději popadla Anarďana za loket a vší silou ho táhla ke dveřím. "Rine, pojď. Ukážu ti Daingin."

"Skvělé! A zavedeš mě i za těmi fajnými loupežníky ze včerejška?"

"Proč?"

"Vypadali tak rozsekatelně..."

Kiara slyšela jejich rozvor čím dál zastřeněji, až se ztratili z jejího doslechu. Zasmušile pokrčila rameny a zamířila zkontrolovat pacienty na ošetřovně.


"Osmičko, řekneš mi, co právě děláš?" zaskřípala zuby Dvojka a zabodla do na gauči sedící osoby vyčítavý pohled.

"Co myslíš?" oslovený zíral na nějakou krabici, ve které se pohybovaly obrázky.

"Plýtváš časem?"

Zazubil se na ni a mírně naklonil hlavu na stranu. "Trefa do černého!"

"Máme ještě spoustu práce!"

"Tak na co čekáš? Vždyť víš, že ti pomoct nemůžu."

"Proč?"

"Jsem přece vážně nemocný. Alergie na práci vážně není nic, co by se mělo brát na lehkou váhu!"

"Nemůžu uvěřit, že flákač jako ty sám vybudoval Démonské impérium..."

"Ano, ano, občas i mě udivuje má vlastní úžasnost...."

"Koleduješ si o to, aby tě přišla popohnat Desítka!"

"Ó, vážně? Nejsilnější prokletý?" zděsil se Osmička na oko, ale vzápětí se šílenecky rozesmál. "Možná má vyšší postavení mezi neexistujícími, ale jinak, pokud já jsem šakal, tak on je teprve štěně."

"I tak bys ho neměl podceňovat. A když už nic, tak by ses měl bát trestu, který na tebe sešle lady Anastassia, jakmile přistaneš na naší základně."

"Vzhledem k té nudě, co tam je, beru trest jako odměnu."

Dvojka vycenila zuby, hněvivě zavrtěla hlavou, klekla si na zem a přitiskla čelo k podlaze. "Osmičko, prosím, pracuj!"

Povzdechl si. "Dobře....tak já se půjdu pracovně poflakovat po městě. Spokojená?" zvedl se z gauče a protáhl se. "Myslím, že Trojka a zbylí idioti něco chystají. Pokud je potkáš, pozdravuj je ode mě a zabij je, jo?"

"Rozkaz!" přikývla maskovaná žena a zmizela.


"A tamhle v dvanáctém a třináctém patře toho mrakodrapu je nemocnice." ukázala Ilse na nedalekou budovu.

"Ale copak není jedna i ve zbrojnici?"

"Ano, ale to je jen ošetřovna pro pacienty se Západní Chřipkou, které jinde nechtějí brát."

"Západní Chřipka? Co to je? Zní to pitomě..."

"Nic pitomého na tom není, naopak- je to vážná věc! Umírají na to lidé! No, je to nemoc, která se objevila před několika týdny a propukla pouze v téhle čtvrti Dainginu. Začíná z toho být pěkná panika, ale já si myslím, že se není čeho bát. Teta Kiara totiž každého vyléčí!"

"Počkat...to bude asi ten vir, který vyvinul Osmička..."

"Lenny?!" Ilse zděšeně vyjekla. "Proč...proč...?"

"Chtěl tak najít Lesk safíru."

Zhluboka se nadechla a přikývla. "Aha! Tak to dává smysl. Tím pádem je teď ve městě, aby epidemii zastavil a pomohl lidem s léčením, že?" Velmi se jí ulevilo. Pokud on a její teta budou spolupracovat, Neiren bude určitě v pořádku.

Rin se zadíval někam do dáli. "A co je zač tamta nevzhledná věc?"

"To je jeden z hangárů našeho letiště. Tenhle se zrovna nepoužívá, myslím."

"Proč se nepoužívá?"

"Netuším. Možná ještě není dokončený."

Kýval, aby působil, že tomu rozumí. "Jo, Ilse...a co je to ,letiště´?"

"No, odtamtud startují letadla a taky tam přistávají..."

"Letadla!" rozzářily se mu oči. "Sice nemám páru, co to je, ale dá se s tím bojovat, viď že jo?"

"Ne, to je jen dopravní prostředek."

"Sakra..." zavrčel zklamaně. "To není fér...já chci nějakou bitku..."

"No, nevím, jestli tady nějakou najdeš..."

"Mám to!" usmíval se opravdu šťastně. "Odpoledne může začít náš tréning! Já se tak těším!"

"Já ne..."

"Neboj, pokusím se tě nezabít!"

"Že jsem vůbec souhlasila..." povzdechla si Ilse, ale když viděla, jak upřímnou z toho má Rin radost, ani toho zase tak moc nelitovala. Přeci jen, nadšení toho blbečka bylo nakažlivé.

Ale to ještě netušila, že za chvíli bude nějaký šermířský výcvik to poslední, na co jí přijdou myšlenky. Zpečetilo se to v té chvíli, kdy uslyšela ten arogantní hlas.

"Šestko, omlouvám se, že ti kazím rande, ale Lesk Safíru musí zemřít."

Na tohle se mu dostaly ve stejnou chvíli dvě různé odpovědi: "Rande?!" zopakoval Anarďan nevěřícně a "Zemřít?!" což pro změnu vykřikla blondýnka.

Trojka si jen mírně poupravil sluneční brýle a jemně se pousmál. "Jak jsem vám při našem první setkání mohl přehlédnout, slečno Ilse? Omlouvám se, že se chystám ukončit váš mladý a nevinný život, ale je to nutné v zájmu lidstva."

Chtěla něco namítnout, ale Rin byl rychlejší. "Jen přes mou mrtvolu!" zavrčel a zřejmě chtěl tasit meč, poté si však uvědomil, že žádný nemá.

"Klidně, Šestko. Ale pro tvou informaci, za slovo tě tak úplně vzít nemohu, neboť tvou mrtvolu už před tisícem let překročil Lee Sarahský poté, co ti uťal hlavu. Ale jestliže si to přeješ, rád zničím tohle umělé tělo, které ti Osmička vyrobil."

"Osmička...vyrobil...?"

"Ano. Jelikož jsme my, prokletí, již všichni dávno po smrti- a někteří z nás už pěkných pár milénií, musíme využívat i jeho nejzvrácenější vědu, pokud se chceme potulovat po světě živých. To je důvod, proč si toho šmejda všichni tolik cení- nedá se snést, ale je to génius." vysvětlil Trojka poklidně. "Nuže, slečno Ilse, připravte se. Nebude to bolet..."

Zase cítila, jak jeho hlas, jak on, nad ní pomaloučku přebírá kontrolu, ale tentokrát už na to byla připravená. Pokud je telepat a dělá tohle všechno pomocí své vůle, pak přece stačí, aby mu postavila do cesty své přesvědčení- a alespoň se jí ho podaří na chvíli zadržet.

Vzpomněla si na "repelent", který jí věnovala Kiara. Stačí tu kostku jen vytáhnout z kapsy a přiblížit ji k němu...

"Tak, teď pojďte sem." lákal ji telepaticky a naprosto neodbytně, ale přitom laskavě. Měla chuť se vážně poddat a nechat se zabít, ale došlo jí, že to je jen vedlejší účinek jeho hypnózy.

Poslechla ho a přiblížila se pár kroků k němu.

"Ano, přesně takhle..." povzbudivě se usmíval.

Než po něm ovšem hodila anti-démonský amulet, pak ho úsměv trochu přešel.

"Musím rychle sehnat nějakou zbraň!" panikařil Rin.

"Napřed utečeme!" Ilse se zděšeně podívala z jednoho prokletého na druhého- jeden vypadal naprosto ochromený a znehybněný obraným zaklínadlem a ten druhý právě zažíval hysterický záchvat kvůli absenci čehokoli ostrého v dosahu. Ani jeden v ten moment nebyl moc nebezpečný.

Dívka popadla Anarďana za ruku a táhla ho pryč.

Po chvíli se vzpamatoval. "Počkej! To je v pohodě, já Trojku klidně zmlátím!"

"Ale on má telepatii!"

"No a?! Já jsem mnohem, mnohem, mnohem silnější! Rozsekám ho na kousky!" Sice běžel vedle ní, ale nevypadal, že by se mu ten útěk nějak zamlouval.

"Čím?"

"A-Aha." To ho donutilo zmlknout.

"Schováme se v tom hangáru! Možná tam najdeš něco, co se bude dát použít k...sekání." Ilsenilia se sama divila, jak zvládá jednat tak rozhodně. Ale něco jí prostě říkalo, že ukrýt se bude dobrý nápad.

Ještě než vběhli dovnitř, ani jim nepřipadalo podezřelé, že jsou hlavní vrata odemčená a otevřená dokořán. Byli prostě rádi, že se zbavili Trojky.

Ovšem, když se za nimi mohutné dveře samy zavřely, už jim na tom něco přestávalo hrát. Na okamžik se ocitli v absolutní tmě. Pak se ale jedna po druhé začaly rozsvěcovat stropní svítilny a ozářily rozlehlou a téměř úplně prázdnou halu. Jen uprostřed, docela daleko od nich, stálo jedno bělostné nákladní letadlo.

To zaznamenala Ilse- ovšem její prastarý společník zíral na úplně něco jiného. V rohu obrovského prostoru se skvěla velká klec s otevřenými dvířky.

"Můj meč!" vykřikl nadšeně a opravdu, zmíněná zbraň se opravdu houpala zavěšená na provázku za mřížemi. Přešťastný starověký válečník se k ní hned rozběhl.

"Ne, Rine, to je past!"

"Ale můj meč!" argumentoval a nezastavil se.

Samozřejmě, jakmile se ostří dotkl, dveře klece se zabouchly.

"Ale vždyť teď se nedostanu ven!" konstatoval Šestka docela překvapeně a nevěřícně zkusil zalomcovat s mřížemi.

"To jsem se ti snažila říct!" Kdyby nebyla situace tak zoufalá, Ilse by si tloukla na čelo.

Vtom se ozval chladný, ale opravdu upřímně pobavený smích. Středoškolačka se rychle otočila za směrem zvuku. To jsem mohla vědět., pomyslela si, když uviděla siluetu někoho stojícího na křídle letadla. Ten někdo měl na hlavě cylindr. Dívce se příšerně ulevilo. Lenny je přece jejich přítel, ne? Nikdy by jim neublížil.

Osmý prokletý seskočil ze své pozorovatelny a kráčel k nim.

"Zdravím, Lenny!" zavolala na něj. "Máš úžasný nástup, jako vždycky, ale mohl bys pustit Rina z klece, prosím?"

"Zdravíčko, Ilse!" elegantně smekl klobouk na pozdrav. "Ne, když se tam primitiv zavřel sám, ať si sám pomůže ven."

"Parchante!" zavrčel zmíněný "primitiv".

"Ale vážně, Rine, já tě miluji! Ty mě vždycky rozesměješ! Já vážně nepočítal s tím, že se na to chytíš!"

"To už přestává být vtipné, Lenny, pusť ho, prosím..."

"Ne a ne a ne... Motal by se nám pod nohy."

"Nechápu, co tím myslíš."

"Jednoduše, právě teď stavím pastičku na myši! Není to snad jasné?"

"Ale...myš už se ti chytla, takže hra skončila a můžeš ji vypustit, ne?"

"Ne, Rin není ta myš."

"Takže...to jsem já?" vyptávala se Ilse opatrně.

Zavrtěl hlavou. "Ne, ty jsi sýr. Nejpreferovanější značka ementálu mojí nejpreferovanější myší."

Ementál?! "Ale...nesežerou mě na konci, že ne?" lehce se pousmála. Doufala, že Lenny jen vtipkuje stejně jako ona.

"Ne," v očích se mu zvláštně zablesklo. "Myška tě považuje za tak vzácnou, že tě nikdy nesní- chce tě ochraňovat a střežit, aby tě nezačali okusovat jiní hlodavci."

"A kdo je ta ,myš´?"

"Můj nejzavilejší úhlavní nepřítel a můj jediný spojenec v jedné osobě."

"No, když jste spojenci, proč ho prostě nekontaktuješ přímo?"

"Nevím, kde je. Ale jsem si jistý, že se s trochou správného sýru chytí do mé pasti stejně jako před chvílí primitiv."

"Dobře, ale jaká bude moje úloha?" Naivní blondýnka to stále ještě nechápala. Pořád Lennymu důvěřovala.

Ale on se sadisticky rozesmál. "Křičet bolestí, přece!"

"Eh?" vyrazila ze sebe nevěřícně.

"Dýka, telekineze, nebo jed?"

"Co?"

"Vyber si, čím chceš být mučena. Já se přizpůsobím."

"Nechápu..."

Povzdechl si. "Achjo, ta dnešní mládež... Pokud si vybereš dýku, tak tě budu bodat tak, aby ses dostala na hranici smrti, ale neumřela. Pokud telekinezi, tak budeš pravděpodobně škrcena, nebo s tebou bude házeno o zeď- spíše to druhé, protože u škrcení se špatně křičí. Zvol si ten jed, to je pro mě nejjednod...tedy, bolí to nejméně..."

"Ale my dva jsme na stejné straně!"

Pozvedl obočí. "Vážně?!"

"Já ti to říkal!" ozval se zoufale Rin. "Utíkej!"

Ilse ho chtěla poslechnout, obrátila se a rozběhla se ke dveřím, ale pak mrkla a na místě, kde předtím nic, vůbec nic nebylo, najednou stál Osmička.

"Jen tak mimochodem, sice v tomhle zatroleném těle nemůžu používat svou plnou rychlost, ale i tak jsem v přepočtu asi patnáctkrát rychlejší než ty." poznamenal chladně. "Hm, mlčení znamená jed. Dobře, tak se mi to líbí. Neboj se, budeš to mít ve svých rukou. Čím hlasitěji budeš ječet, tím dříve tě tvá myš zachrání. A jo, neboj se, že by náhodou přišel někdo jiný. O to jsem se postaral."

Zazubil se a v ruce se mu zaleskla injekční stříkačka.

Dívka vyděšeně couvla. "Lenny, ne...prosím, ne!"

"Nech ji být, ty šmejde!" zaječel Anarďan snad ještě vyděšeněji než ona. Lomcoval s mřížemi jako šílený.

"Primitivové nemají právo mluvit." odbyl ho oslovený a dál se věnoval své oběti. "Tak jdeme na to? Žádný strach, bodne to jen jako sršeň a pak to bude sice chvilku pálit, ale neboj, umřít bych tě nenechal! Ostatně, kdybys odešla do Země mrtvých, musel bych na rychlo shánět nový sýr!"

Ilse pohledem hypnotizovala jehlu. "Ale...co Athacamitha?!"

Lenny se rozhlédl kolem sebe. "Vidíš ji tu snad někde? A o čem se nedozví, to ji nebolí."

"Já jí to řeknu!"

Pousmál se. "A co já s tím?" Kráčel směrem k ní.

Rinovi se konečně podařilo prolomit se z klece. "Já tě zabiju, hade!"

"Měl jsem jim říct, ať ty mříže udělají z železobetonu..." Osmička ledabyle mávl rukou a rozzuřený Anarďan se i se svou znovuzískanou zbraní vznesl do vzduchu.

"Co...?! Ty parchante, používáš televizi!"

"Telekinezi. Buď mi vděčný, Riníčku, naučím tě létat." Černokněžník se sadisticky zasmál.

"Pusť mě, ty jeden-" Jednooký válečník se marně zmítal, neviditelná síla ho zvedala až ke stropu. Nutno podotknout, že hangáry mívají stropy opravdu vysoké. Poté ho telekineze násilím donutila upustit meč, který zazvonil o podlahu.

"Jaké je tam nahoře počasí?" Lenny se pořád ještě hystericky chechtal. Jeho zákeřné oči působily obzvláště krutě.

Ostří ležící na zemi se zvedlo a naaranžovalo se tak, že balancovalo na rukojeti špičkou vzhůru.

"Říkám ti, ať mě pustíš, zmetku!" ječel Rin.

"Dobře...když si to přeješ..."

"Ne!" vykřikla Ilse.

Prastarý čaroděj se na ni podíval a jeho úsměv se ještě rozšířil.

V té minutě proud telekineze, který černovláska obepínal, zmizel a válečník padal k zemi. Po podlaze se rozstříkla krev, jakmile se nabodl na svůj vlastní meč.

"Proč jsi to udělal?!" osočila se na osmého z prokletých šokovaná dívka.

Pokrčil rameny. "Protože se mi zachtělo."

"Jsi příšerný!"

Přikývl. "Ostatně, jakožto démon bych stál za houby, kdybych nebyl..."

Jakmile zaslechla slovo "démon", něco se jí vybavilo. Po zádech jí přejel mráz. Proplýtvala cenný repelent na špatnou příšeru.

"Ano, ano, viděl jsem Trojku. Ta zatracená světelná krychle by ho teoreticky měla spálit na prach...ale má to jeden háček. On démon není. Takže ho to jen na chvíli znehybnilo." poznamenal Lenny, jako by jí četl myšlenky.

"A můžu se ještě na něco zeptat?" Ilse hrála o čas. "Jak mě...myš uslyší?"

"Pravděpodobně neuslyší, ale vycítí utrpení ze tvé aury. Vsadím se, že už je na cestě, protože z tebe cítí strach a zděšení z toho, co se stalo Rinovi."

Středoškolačka si nemohla pomoct- věděla, že by se teď měla starat spíše o sebe, ale byla hrozně zvědavá, o kom to prokletý mluví.

"V tom případě...můžeš už odložit tu stříkačku, Lenny? Prosím... Když myš přijde tak jako tak, je mučení zbytečné, ne?"

"Ani nápad. Když tě přestanu děsit, přestaneš se bát."

Možná chtěl říct ještě něco, ale halu najednou zaplnilo řezavé bílé světlo. Blondýnka si instinktivně zakryla oči. Potom ucítila, jak ji někdo jemně a utěšitelsky objal.

"Už jsi v bezpečí, Ilse. Já jsem tady a ochráním tě." zašeptal ten někdo. Ten hlas okamžitě poznala.

"Teto Kiaro!" vykřikla šťastně. Otevřela oči. To příšerné světlo se mezitím změnilo v bílou mlhu.

"Promiň, že jsem tě nechala čekat tak dlouho..." teta ji pohladila po vlasech a potom ji konečně pustila. "Pověz, kdo tě ohrožuje?"

Zaskočené dívce došlo, že Lenny pravděpodobně využil té bílé věci, aby se schoval. A pak si uvědomila ještě něco dalšího. Zbledla. Kiara ji sice přišla zachránit, ale... akorát vběhla do smrtící pasti! Vždyť je to léčitelka, nemá proti tak starému a brutálnímu démonovi žádnou šanci! Před očima se jí promítl okamžik, kdy tak krutě mučil Rina. Pochybovala sice, že to černovláska zabilo, ale i přesto se o něj hrozně bála. Měla by ho co nejdříve vzít do nemocnice!

Tak či tak, to jí jen dokázalo, že s jejich protivníkem vážně nejsou žerty. Teď, když i Athiina matka byla v nebezpečí, jejich jedinou nadějí zůstávala ta záhadná "myš", která by měla co chvíli dorazit.

"Utíkej!" vyhrkla místo odpovědi Ilse. "Je to šíleně silný démon!"

Co ji ale překvapilo, byla Kiařina reakce. Ona totiž nevypadala nijak zaskočeně, ani vyděšeně, namísto toho smutně svěsila hlavu. "V pořádku. To bude v pořádku. Jen...jen...uvidíš něco, co jsem ti nikdy nechtěla ukázat."

Oslovená nechápala, o čem to teta mluví. "Ale...teto, vždyť ty neumíš bojovat! On tě zabije! Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale on už je na světě přes třicet tisíc let!"

Zelenovláska jen něco potichu zamumlala. Znělo to jako: "Já taky."

"Co?"

"Nic. Nic jsem neříkala." lehce zavrtěla hlavou. "Běž domů. Rychle. O mě se neboj. Já se vrátím. A neboj, pokud se do té doby nevzpamatuje, tak Rina přinejhorším přinesu s sebou."

"Ale-"

"Běž!" teta ji spálila ledovým pohledem.

Kývla a rozběhla se ke dveřím. Ještě se na chvíli zastavila. Mlha už úplně odpadla. Ještě viděla, jak Kiara vytahuje meč z probodnutého Anarďana, a vzala za kliku. K jejímu překvapení šly otevřít. Na nic nedbala a běžela domů, jak to měla přikázáno.

Zastavila se až v obchodě. Jakmile se její nohy dotkly huňatého koberce, zhroutila se na zem a z očí jí vytryskly slzy.
Dobře věděla, že léčitelka říkala, že bude všechno v pořádku- a tím pádem není důvod plakat, ale nešlo to zastavit. Nevěděla, co si o tom má myslet. Tolik Lennymu důvěřovala...po tom ránu v kavárně ho považovala za svého spojence a dokonce si myslela, že Rin přehání, když o něm mluví jako o bezcitném a zrádném hadovi.

Navíc, co když se nevrátí...co když se teta nevrátí? Zachránila ji...a nejen ji, zachraňovala soustavně celou čtvrť...a teď má takhle bídně zemřít, v boji se zákeřným démonem? Byla jako beránek, který se obětoval. Ale bude tahle oběť k něčemu dobrá? Vždyť Lennyho to nezastaví.

Ilse seděla na zemi, kolena přitisknutá k bradě a máčela si oblečení slzami. Po pár desítkách minut ani nedoufala, že někdo přijde. A pokud ano, tak to nebude Kiara, ale nějaký prokletý s nožem v ruce. Třeba Trojka. Kdyby ho potkala teď, nedokázala by jeho psychologickému vábení smrti odolat.

Vtom se otevřely dveře. Dívka leknutím nadskočila a ještě více se přikrčila.

"Jsem doma!" zazněl hlas majitelky domu.

"Teto Kiaro!" vyjekla blondýnka. Teď, když ji viděla, rozplakala se na novo. Ale tentokrát už to nebyly slzy zoufalství, ale úlevy a radosti.

Za zelenovláskou se vlekl poněkud pobledlý válečník.

"Rine!" Ilsenilia by ho nejraději běžela obejmout, ale bála se, že by mu tím ublížila. Přece jen, sice už mohl chodit, ale pořád ještě musel být příšerně zraněný.

Tak se místo toho otočila na svou tetu. "Takže...Lenny je...mrtvý?"

Přikývla. "Už nějakých těch třicet tři tisíc let. Ale.. Ale bohužel je pořád ještě v Dainginu. Nezničila jsem ho. Místo toho jsme se na něčem dohodli."

"Dohodli...?"

"Ilse..." zašeptala a bolestně přivřela oči. "Máš na hodinku čas? Dáme si spolu u tebe doma čaj a...a...musím ti toho opravdu hodně říct."

Dívka nejistě přikývla.

"Já zůstanu tady. Už jsem toho viděl dost." zamumlal Anarďan a zavrtěl hlavou. "Alespoň, že ten meč mám zpátky..."

"Pojď..." Kiara objala svou nevlastní neteř kolem ramen a vedla ji po schodech nahoru.

Recenze- Plastic Memories

17. července 2015 v 18:02 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Dnes vám přináším další ze svých příšerně rozplývavých recenzí. Tohle anime se tak trošku zařadilo mezi mé srdcovky, je to totiž druhý projekt, který jsem kdy dopřekládala (kromě endingové písničky, za překlad té musím poděkovat Arrietty), a moc jsem si to překládání užívala. Doufám, že se vám bude recenze líbit!
P.S.: Kvůli zoufalému nedostatku obrázků jsem tentokrát použila rovnou gify (pohyblivé obrázky), takže očekávám, že polovině z vás se tahle stránka kvůli tomu načítala přes hodinu a té druhé se to rovnou nebude zobrazovat (a kam se zařadí můj počítač, je zatím záhadou, ale pravděpodobně do obou skupin), takže počítám, že to zítra budu z technických důvodů měnit.

Plastic Memories (anime, 13 dílů)

anotace: Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, kdy firma SAI vyvine takzvané "Giftie"- androidy, kteří dokáží syntetizovat lidské emoce. Giftie jsou navenek i co se myšlenkových pochodů týče k nerozeznání od lidí, ale jednu osudovou vadu stejně mají- jejich operační systém dokáže správně fungovat pouze 9 let. Po přesažení jejich životnosti ztratí svou osobnost i vzpomínky a mohou zaútočit na lidi. Aby se tomu předešlo, založila SAI takzvané "Terminální oddělení", které se stará o včasné odebrání přestárlých Giftií. A právě tam začal pracovat mladý Tsukasa, kterému do týmu přidělili nešikovnou androidku Islu. Jak se Tsukasa se svou náročnou prací vyrovná, obzvláště když i Isle už zbývá jen pár měsíců života?

soupis mých dojmů a hodnocení

postavy: Tohle anime patří do kategorie "roztomiloučké", čemuž odpovídají i charaktery postav. Nenajdete tam ani umňoukané středoškolačky (no...ačkoli, Eru...), ani génie zla a nic podobného. Naprosto všechny postavy jsou prostě normální lidé- mají své přesvědčení, své charaktery a své zvláštnosti, ale jejich cílem je prostě žít co nejšťastněji.

Do téhle kategorie patří i hlavní hrdina. Není dokonalý, ani nějaký génius, kterému by všechno šlo, ale za to je prostě sympatický. Není to jedna z těch postav, která by vám byla sympatická svou výstředností a prostě úžasností, to ne. Tsukasa spíše patří k postavám, které mají své charisma, ale okouzlují spíše svou lidskostí a dobrotivostí. Věřím, že opravdu málo diváků má tak kamenné srdce, aby ho přímo nesnášeli.

Pak je tady hlavní hrdinka. Sice občas tupá jako poleno (ale upřímně- to se dá říct o devadesátidevíti procentech všech postav), ale musíte uznat, že má svůj nezaměnitelný charakter. Neříkám, že není otravný, ale je propracovaný. Dokonce je u ní vidět i charakterový vývoj, což je v krátkých anime téměř výjimka a zázrak!

příběh: Buďme upřímní, pokud hledáte něco akčního či detektivní triller, budete muset hledat o dveře dál. PM je bezpochyby anime čistě o emocích a jakémsi náhledu na smrtelnost, obarvené moc pěknou romantikou a protkané komediálními scénkami. Ano, někdo by mohl namítnout, že zvláště od šestého dílu nahoru děj výrazně, výrazně zpomaluje- jenže, to byl přece účel, takový typ seriálu to je. Ostatně, pokud chcete samou akci, můžete se dívat třeba na Bleach.

Napřed bych se ráda zmínila o komediálních prvcích v tomto krásném anime. Upřímně, najde se jen málo seriálů, kde mé sucharské maličkosti komedie nevadí, a Plastic Memories byl právě tenhle případ. Zaprvé, nenajdete tam ecchi- žádné, absolutně žádné (dokonce ani žádné otravné a zdržující kalhotkové záběry!) a krom ecchi ani žádné jiné vyloženě trapné druhy humoru (počkat...když se řeknou "trapné typy humoru", mě napadne jenom ecchi, a vás?). Komediální scénky jsou navíc většinou tam, kde je nečekáte (nebo tam, kde je čekáte až moc a bylo by divné, kdyby tam nebyly) a učiněně roztomilé.

Když se díváte na první polovinu první epizody PM, asi si řeknete, že vás čeká prostě veseloučké, bezstarostňoučké a barevňoučké anime (a pak přijde druhá polovina...). Ono je to všechno pravda, ale jen když se tenhle seriál zrovna nepokouší diváka rozbrečet (a že se mu to daří). Já jsem ten typ, který u sledování filmů a seriálů brečel tak třikrát v životě- a dvakrát z toho právě u PM. Nechápejte mě špatně. Tohle anime nezahnuje žádné vyvražďovačky, dramatické umíračky, ani nic takového, útočí spíše znenadání scénami, které člověka dojmou a rozbrečí ještě spolehlivěji, protože víme, že se to může dít v našem okolí a je nám to prostě bližší. Například babička zuby nehty bránící svou malou vnučku a poté jejich loučení. Scény tohohle typu by snad rozbrečely i slona. A PM je jich plné.

Další důležitý prvek je romantika. Vztah hlavních hrdinů je tak nádherně hořkosladký, protože ačkoli k sobě prostě patří a tak moc jim to spolu sluší, divák prostě ví, že spolu nemají žádnou budoucnost (už jen proto, že hlavní hrdina je člověk a hlavní hrdinka android), což je prostě jednoduše smutné. Ale i přesto je to podáváno úplně nádherně- nesměle, jemně a pozitivně.

Nevím, jestli je dobře nebo špatně, že je tohle anime tak krátké. Co se týče hlavní dějové linky, tak zatraceně dobře, protože natahování by to mohlo zkazit, ale na druhou stranu je škoda, že se divák nedozví skoro nic o minulosti zajímavých postav, jako jsou třeba Kazuki nebo Yasutaka. Zejména ohledně Kazuki toho bylo v průběhu desátého dílu hodně naznačováno, ale pak se to nějak smetlo pod stůl.

hudba: Opening PM je docela hezký. Jistě víte, že já prostě preferuji opravdu jiný styl hudby, takže jen málokdy jsem s hudbou v anime úplně spokojená, takže moje hodnocení nikdy nebude tak úplně spravedlivé. Ale ten opening má krásný klip- zejména se mi líbí, že se díl od dílu Islin výraz na posledním záběru mění, a čím dále díly postupují, tím více se Isla usmívá. (mimochodem, opět se mi nepovedlo sehnat verzi s titulky- no, jednu jsem našla, ale byly indonézsky, což by asi moc nepomohlo, takže textem se asi nepokocháte)
Co se mi ovšem líbilo hrozně moc, byla podkresová hudba. Ty znělky k tomu seděly tak hrozně moc, že bych si tam prostě neuměla představit nic jiného.

kresba: Než zhodnotím postavy, musím podotnout, že PM má úplně nádhernou, nádhernou animaci prostředí (zejména záběry na noční město) a překrásný výběr barev. Působí to takovým...ehm...lesklým a mírně třpytivým dojmem, ale je to moc hezké.
Toto anime pochází z jarní sezóny roku 2015 a kresba postav tomu naprosto odpovídá. I přesto, že je to původní anime (nemá předlohu v manze, ani žádné novele či hře), vypadají postavy líbivě a dají se od sebe dobře rozeznat.

závěr: Toto emotivní anime je jakýmsi letošním zákuskem pro sentimentální dušičky, vtipným kouskem s lehkým sci-fi tématem a spoustou romantiky. Určitě sice nezaujme všechny, ale nikdo nemůže říct, že by nebylo kvalitní- už jen podle propracované umělecké stránky. Je to podle mě perfektní výběr pro otaku začátky- pokud jste ještě nikdy v životě žádné anime neviděli (krom Pokémonů, ty v předškolních letech viděla velká většina z nás), pak s PM určitě nepřestřelíte. Já osobně jsem si tohle krátké anime velmi užila (i překládání mě velmi bavilo) a moc doporučuji!

čísla: 10,5/10 (Přiznávám, že abych tomu mohla dát 11, muselo by mě to unést ještě více, ale i tak mi na tom nic nevadilo, takže tomu dávám desítku s naprosto klidným svědomím.)

kde sehnat: Na Shirai v současnosti naleznete 6 dílů z 13ti a to ten překlad ještě není...no, tentokrát jsem si slíbila, že překlady kritizovat nebudu, protože by to ode mě bylo arogantní, takže pokud chcete vědět, jaký ten překlad je, běžte se na něj podívat.
Jinak, celou sérii naleznete zde (v momentě, kdy tohle píšu, můžu říct, že poslední tři díly vycházejí přesně pozítří), ale budete muset stahovat (Což ale není problém- pokud se snad bojíte virů, nebo si nechcete zaplnit počítač, stačí místo na "uložit" kliknout na "otevřít" a stažený díl vám hned po zhlédnutí a zavření přehrávače z počítače zmizí. A problémy s otevíráním stáhnutých dílů vyřeší bezplatný program Bandizip, kde poté jednoduše stačí kliknout na název videa, které se bez problémů spustí ve vašem základním přehrávači. Pokud najdete jiný technický problém, ráda v komentářích poradím! Ještě jedna důležitá poznámka- na první ze tří odkazů neklikat, protože to jsou titulky bez videa, a druhá poznámka- Mega.cz je na stahování rychlejší než Webshare.cz). Upřímně a sebestředně si myslím, že ten překlad ujde, jelikož jsem se opravdu snažila a měla jsem úžasné korektorky (děkuji, Arrietty a Arterie!), a moc ocením, pokud mi po zhlédnutí napíšete sem do komentářů k tomu překladu upřímnou kritiku.
Pokud vám ovšem můj překlad nebude vyhovovat, samozřejmě, zde si můžete vybrat i nějaký jiný.

Obrázky! (Dneska jsem se rozhodla pro malou změnu. Nevybrala jsem obrázky, ale gify. To znamená, že by se ty obrázky měly teoreticky hýbat. Takže pokud se nehýbají, něco je špatně, a hlaste mi to prosím v komentářích, v případě chyby je nahradím klasickými nepohyblivými.)



Recenze- Corpse Party: Tortured Souls

16. července 2015 v 12:21 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Zoufalý nedostatek recenzí, co myslíte? V poslední době mám vážně napilno, takže zveřejním jen pár, které už mám rozpracované docela dlouho. Tady jednu máte.

Corpse Party- Tortured Souls (anime, 4 díly)

anotace: Devět studentů jednoho dne po škole provede kouzlo, aby "zůstali kamarády navždy". Ovšem, rituál má poněkud jiný účinek a místo toho jsou přemístěni v čase i prostoru do uzavřené dimenze v podobě staré rozbořené školy. Jak brzy zjišťují, v oné škole se kdysi udála příšerná vražda, při které přišly o život čtyři děti a jedno se ztratilo. To však není všechno- z nějakého důvodu tam jejich zmučené duše stále zůstaly a žízní po krvi nově příchozích. Podaří se těm devíti studentům rozluštit všechny záhady a vrátit se domů živí?

soupis mých dojmů a hodnocení (varovaní před spoilery je na místě)

postavy: Jeden z důvodů, proč u mě tohle anime ztrácí body. Postav je nesnesitelně moc a dílů nesnesitelně málo- což je špatná kombinace. Ty nejzajímavější nedostaly vůbec prostor (zatímco některé, jako třeba stereotypní dvojice "dobrák a jeho roztomilostí překypující sestřička" Satoshi a Yuka ho dostaly až moc).

Jinak si nemám na co stěžovat. Sice, přiznejme si to, většina postav zapadla do typických anime archeotypů (pro příklad "rozkošná sestřička, která vypadá nejméně o pět let mladší než ve skutečnosti je" dále velice oblíbená "úchylná kamarádka hlavní hrdinky" a tak podobně), ale některé byly opravdu zajímavé. Třeba Morishige, jehož psychika by mu určitě měla vysloužit více prostoru, než jen pár scének v druhém díle (a možná jsem si ho tak oblíbila i z části proto, že ho namluvil můj oblíbený dabér). Nebo taky Naho byla docela zajímavý charakter. Nebo Kishinuma. Ani jeden z nich nicméně nedostal tolik prostoru, kolik by si zasloužili.

Záporák mě nezklamal. Sachiko je opravdu psychologicky zajímavá a vlastně spíše patří mezi oběti.

příběh: Z toho námětu a postav by se dalo udělat tak dobré psychologicky zaměřené anime o standartní délce (12 epizod), nicméně chápu, že se čtyřmi epizodami tvůrci žádné zázraky provést nemohli. Proto je tam prvků kvalitního psychologického horroru jen opravdu málo- ale místo toho tam naleznete čistou lekačku a zvracečku. Věřím, že kdyby mělo tohle anime cenzuru, tak tam neuvidíte prakticky nic jiného, než černý flek. Ono ji naštěstí (nebo naneštěstí?) nemá (alespoň ne ta verze, na kterou jsem se dívala), takže uvidíte spoustu stříkající krve, střev, vypíchnutých očí, střev, useknutých hlav, střev, znetvořených mrtvol, střev, vylézajících mozků, střev a zmínila jsem už střeva? Pokud jste doteď nevěděli, jak takové střevo vypadá kreslené, tak po zhlédnutí Corpse Party už to zaručeně vědět budete.

Tím se dostávám k tomu, že to není nic pro slabé žaludky. Mně osobně to nevadí, protože je to přece jenom jen kreslené, a navíc jsem ohledně kreslených nechutností celkem otrlá, ale někomu by to vadit mohlo. Ale přiznávám, u scény se stříháním jazyků jsem raději na chvíli odložila krabici se sušenkami.

Příběh je docela svižný a chaotický, za což ale opět může šibeniční počet dílů. Uvědomuji si, že to bylo vytvořeno podle videohry, ale to Higurashi ostatně taky, takže se to jako výmluva použít rozhodně nedá. Tím jsem se dostala k tomu, že to není lehké všechno vstřebat a spojit si tečky- zvláště, pokud to sledujete na Shirai. Tam vzhledem ke kvalitě překladu posledních dvou dílů prostě nemáte šanci.

Ještě nutno dodat, že pravděpodobobně strhnu ve svém hodnocení body za ještě jednu věc- na větší propracovanost některých postav sice prostor nezbyl, ale hlavně že na ecchi vtípky a kalhotkové záběry ano.

hudba: Opening je překvapivě snesitelný, má takovou svou atmosféru. Bohužel jsem nenašla verzi přímo z anime s anglickými titulky, takže dávám odkaz na dlouhou verzi. Na ending jsem se nikdy nepodívala, takže nemůžu zhodnotit.

kresba: Tohle anime z roku 2013 kresbou nezklame (ale bohužel ani nevezme dech). Prostředí hezké, postavy hezké (dokud jsou vcelku). Ale jinou kresbu bych si k tomu nedokázala představit.

celkové hodnocení: Jestli stejně jako já zjišťujete, co může nabídnout scéna animovaných horrorů, tento zvláštní kousek byste neměli prošvihnout. Je to vhodné zéjmena na sledování v tmavých místnostech uvnitř prázdých bytů o půlnoci, jelikož to, co se krvákového faktoru týče, nutí Higurashi i s Uminekem vypadat jako pohádky. Nicméně postavami a dějem to za zmíněnými seriály hluboce zaostává. I tak to ale stojí za to, nevadí-li vám přemíra kreslených střev.

čísla: 6/10 (Spousta, spousta věcí mi tam chyběla a pár mi jich tam naopak přebývalo (třeba Yuka). )

kde sehnat: Mají to na Shirai. Ovšem, to, že to tam mají, ještě neznamená, že byste se tam měli na to dívat. První dva díly jakžtakž ujdou, ale pak se toho dotyčná překladatelská skupina zřekla a zbylé dva díly prostě projeli Google překladačem převzal jiný překladatel. Jeho práce sice vyzvedla komediální prvek na úplně novou úroveň, ale za to úplně zabila všechnu emotivnost. Někdo by měl na internet vyvěsit příručku pro začínající překladatele, kde by bylo tučně, kurzívou a caps-lockem napsáno, že anglické "for someone´s sake" nemá se "saké" (japonským alkoholem) NIC společného! A kéž by to byl jediný vtip byla jediná chyba, na kterou ve zmíněném překladu narazíte... Ovšem, samozřejmě, nic proti dotyčnému překladateli, každý občas nemá svůj den. Závěr- raději si to najděte na HNS, pokud chcete z konce něco mít. Nebo ještě lépe, nevěřte nikomu a jděte se na to podívat anglicky.

Obrázky! (pokusím se vybrat nějaké, kde jsou postavy pokud možno všechny vcelku)


Omlouvám se, že je těch obrázků tak málo, ale nevěřili byste, jak těžko se k tomuhle anime nějaké hledají. Nad touhle zatracenou recenzí jsem proseděla v součtu šest hodin- z čehož asi pět a půl jsem hledala obrázky. A jediné, co nakonec přijal jak můj počítač, tak galerie blogu, jsou tyhle tři- společný obrázek většiny hlavních postav, hlavní Mary Sue a jeho sestřička.

Prodavač kamenů- kapitola X.

13. července 2015 v 18:12 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Tentokrát opravdu kratičká kapitolka. Já vím, že jsem slíbila, že bude celá z pohledu Deireaneze, jenže pak jsem už tam neměla co psát, takže jsem se vrátila zpátky k Reineterilovi a Jasnovidce, což byla učiněná chyba, protože lámat takovou na vysvětlování důležitou scénu do dvou kapitol je vážně blbost nad blbosti. Mimochodem, v téhle kapitole zase najdete spoustu mrtvol, hysterie, výčitek svědomí, hysterie a dalších dějetvorných prvků, takže už asi víte, že je to naprosto o ničem. Víte, mi se ty scény o zoufalství a hysterii píšou hrozně, hrozně dobře. Například tahle v této kapitole, ohledně Reineterilových výčitek svědomí, se mi psala téměř sama. Totiž, když samozřejmě odebere tu tématiku smrti a tu vážnost, tak podobné pocity také znám, akorát že lidé, kterým se toužím omluvit, jsou v mém případě naživu, jen mé omluvy prostě nechtějí přijmout, protože nechápou, za co se omlouvám. Ups, to si zase dělám z předmluvy deníček. Nuže, přeji hezké počtení!

Kapitola X.- Tvé štěstí už je dávno, dávno z dohledu

před několika hodinami

Spousta klobouků. To bylo to první, čeho si všiml, když se svými přáteli dorazil ke břehu nevelké říčky. Kamenité plážičky lemovaly hory nejrůznějších vyplavených čepic, od cylindrů po ušanky a celé to působilo lehce podezřele.

Nedůvěřivě to proskenoval očima a zastavil se. Poté pár vteřin jen tak nečinně stál a nakonec upřel pohled na přístrojek v jeho ruce.

Jeho společníci se mu zvědavě koukali přes rameno. Viděli, jak jejich šéf zírá na nějaké tečky, které krouží v různých spirálách v miniaturní krabičce, a absolutně nechápali, jak z toho může něco vyčíst. Ale mu to očividně nedělalo problémy, jelikož po asi třech minutách intenzivního pozorování teček zavrtěl hlavou.

"Ne. Jejich stopa končí ve vodě. Ale nejsme u přístavu, takže tady rozhodně nekotvila žádná loď, a vsadím se, že ani neplavali." Deireanez se zamyslel. "Tím pádem se tady museli otočit a jít jiným směrem. Od Traldisu na druhou stranu, řekl bych."

"Ale dostanem ho nakonec, že jo?" zeptal se jeden ze studentů obezřetně, zatímco pochodovali za svou kořistí.

"Samozřejmě. Rein nikdy nebyl nějaký supermozek, který by dokázal unikat mým stopovacím metodám." přikývl oslovený samolibě.

"Ale co ta holka, kterou jsme s ním viděli?"

"Stejně je to ale nefér!" vložil se do toho další. "Ten šmejd zabije svýho nejlepšího kámoše a osud místo toho, aby ho potrestal, mu ještě přihraje takovou kočku. Pokud se z ní nevyklube něco jako nájemná vražedkyně, tak fakt přestanu věřit na karmu."

"Reineteril Morixe nezabil!" okřikl ho jejich vůdce hněvivě.

Ale zdálo se, že je naprosto ignorován. "Mně zase jako taková kost nepřipadala. Je hezká, ale takovým...čarodějnickým způsobem. Bál bych se jí."

"To není pravda! Je to bohyně roztomilosti! Já tomu zatracenýmu vrahounovi tak závidím..."

A zatímco se většina skupiny čile hádala o fyzických půvabech Reineterilovy neznámé pomocnice, on se do rozhovoru nezapojoval. Za jiných okolností by s radostí o takovém tématu diskutoval taky, ale teď ho trápily vážnější věci.
Nechápal to. Vždyť on mu chce jenom pomoct! Touží očistit jeho jméno, tak proč před ním utíká? On přece ví, že ta obvinění jsou směšná- ano, s Morixem se často hádali a možná nebyli přímo ukázkový tým snů, ale Deireanez si prostě nedovedl představit, že by jeho stejně starý spolužák dokázal svému nejlepšímu příteli ublížit. Ačkoli sám neměl daleko k jeho šikanování, stejně ho vždycky chránil. Proč by ho měl sakra zabíjet?

A navíc, dobře věděl, že očistění kamarádova jména není jediný důvod, proč prchající dvojici chytit. Prostě to musel udělat. Záleželo na tom všechno. A on to dokáže...vždyť je nejlepší stopař, nebo ne?

"Hele, podívejte! Ty trosky...to byla kdysi vesnice? Co myslíte?" jeden z jeho kumpánů ukázal na černé a rozbořeně působící pole ohořelých sloupů a harampádí. Deireanez se tam skoro ani nepodíval, nějaká vypálená ves ho nezajímala. Pochyboval, že by se tam Reineterilovi zalíbilo.

Ale další věta jeho spolužáka ho vyvedla z omylu. "Ta cedule! To je drsný, co?"

U pěšinky vedoucí ke spáleništi stála dřevěná deska. Díky poplašenému výkřiku poskoka přitáhla jeho pohled a téměř mu vypadly oči z důlků. Nápis na ní zněl:

"Popel jednou rozfouká vítr
a vzpomínky zničí čas
Nechte všechno plamenem schvátit,
ohni, zkáze na pospas.
-Adelaidina poslední vůle"

Stopaře nezasáhla ta slova, jako spíše to zmíněné jméno.

"Říkala něco o Adelaide! Adelaide! Ta vražedkyně se prý jmenuje Adelaide!" tyhle zmatené věty mu zněly v hlavě. Tohle po něm v naprosté panice křičel Reineteril, když utíkal z pozemku školy.

Sice si uvědomoval, že "Adelaide" může a nemusí být docela běžné jméno, ale těch, kdo vraždí nevinné studenty a vypalují vesnice, asi moc není. Neměl pochyb, že právě narazil na stopu.

"Půjdu se tam podívat." naprosto schválně použil jednotné číslo. Měl za to, že osamocený a ostražitý průzkumník bude mít v troskách jako z horroru větší šanci na přežití, než štěbetající skupinka.

Každým krokem cítil větší a větší naději- pokud se mu teď podaří prokázat, že Morixovým vrahem je jednoznačně ta záhadná čarodějka (tedy, alespoň předpokládal, že je to "čarodějka"), Reineterila to zprostí vší viny! No, sice ho pak stejně bude muset dopadnout, ale alespoň už může míle předem křičet, že ho už nechce zatknout.

"Je tady někdo?" Upřímně nečekal, že mu někdo odpoví. Kolem se nacházely jen zříceniny nějakých budov- některé měly v sobě díru jako po vybuchlém granátu, jiné poznamenal oheň a některé obojí. Chodníky pokrýval popel. Všude se válely rozbité věci- hračky, pozůstatky elektroniky, roztříštěné nádobí, cáry oblečení. Děsilo ho to. Připadal si jako na vchodové rohožce před domem smrti.

Pak ale jeho pohled přitáhlo blyštivé světlo. Šel za ním a spatřil malý kamínek. Vypadalo to na drahokam, nejspíše safír. Ale kdo kdy viděl obyčejný nerost takhle zářit? Ale i přesto, že se mu to zdálo podezřelé, z toho nemohl spustit oči. Bylo to tak krásné... Vábilo ho to, přitahovalo jako vosu na med a čím dál tím více ho fascinovalo.

Pomalu a ostražitě kámen zvedl. Nebylo to studené, naopak, artefakt hřál a působil jako živý. Pozvedl ho, aby si ho prohlédl proti slunci.

V drahokamu se zableskla jiskřička a jakmile se setkala s Deireanezovýma očima, působila spíše jako blesk.
Mladík sebou trhl a sesunul se na kolena. Najednou se chtěl toho kamene okamžitě zbavit, ale nešlo to- jeho ruka byla jakoby v křeči. Cítil, jak si ta věc provrtává jeho dlaní cestu dovnitř a nemohl to nijak zastavit.

Křičel o pomoc. Nikdo nepřicházel. To on však nevnímal.

Svíjel se a snažil se artefakt setřást, zatímco ten vlézal čím dál hlouběji do jeho žil, až se konečně dostal k mozku. Studentův zoufalý řev ještě zesílil a on se, aby trochu zmírnil bolest, na zemi stočil do klubíčka. Měl pocit, že mu na hlavu útočí šrouby a dráty- ale ne zvenčí, zevnitř. Že kvůli nim všechno pulsuje. Že se přehrabují v jeho mysli, že mu propichují mozkové závity. Že nebude trvat dlouho, než mu prorazí lebku.

Bolest pomalu mizela, ale o to horší bylo to, co následovalo. Neodbytné a neutuchávající vlnění, že je od něj něco odtrháváno, že mu právě berou něco násilím, že se dobývají tam, kam by jim nikdy neposkytl přístup.

Foiren...promiň, asi to nestihnu...

Těžce oddychoval. Ty pocity nemizely. Ale už alespoň mohl přemýšlet.

Jo, máš pravdu, jsem blb... Kdybych ten šutr nechal být...

Díky tomu, jak kámen prošacovával jeho mysl, on nevnímal nic kolem sebe a byl absolutně klidný.

Zvoral jsem to... Asi tady umřu, nevadí? Sbohem, Foiren. Za tohle mě v nebi určitě přizabiješ...,Byl tak mimo, že se u těchto slov ještě usmíval. Už necítil ani dotěrnou přítomnost kamene. Vybavila se mu tvář, v jejíchž zelených očích se kdysi odrážela radost. Ovšem to byla už stará vzpomínka. Ona se nesmála už několik měsíců. Jak by taky mohla?

A pak už absolutně celý v transu konečně ztratil vědomí.


"Hej, kluku, probuď se!" Ten neznámý hlas byl daleko. Hodně daleko... Ale trochu se přibližoval.

To je ale divný sen.

Už mu přes víčka začalo prosvítat světlo.

"No tak, kámo, tohle není místo na šlofíka!" Cítil, jak s ním někdo lomcuje.

"Fo..." Pak mu došlo, že vzhledem k tomu, že ten hlas prokazatelně patřil nějakému muži, to Foiren asi nebude. "Co...co děláš v mé posteli, Reine?" zamumlal.

"Ty seš opilej?" odvětila mu ta záhadná osoba. Ne, ani jako Reineteril to neznělo.

Konečně ho napadlo, že by se mohl donutit otevřít oči. Ale nechtělo se mu. Ať ho nechají spát. Vždyť budík ještě nezvonil...

"E?" zmateně zamrkal. Toho člověka, co se nad ním skláněl, viděl poprvé. A ostatně, ani ta ohořelá skládka kolem nepřipomínala jeho komnaty v tetině sídle.

"Konečně vzhůru, kámo!" zaradoval se ten chlapík. Mohlo mu být tak přes čtyřicet a se svou výraznou květovanou košilí připomínal zatoulaného turistu.

"Kdo... Kde...?"

"Chápu, že jsi zmatenej, brachu. Našel jsem tě s Áďou v ruce a to je pěkně nebezpečná věcička."

"Áďou...?"

"Aderadanem. To je jeden z typů Požíračů duší. Pěkná potvůrka! Kámen pomsty. Jen málokdo si ho dokáže ovládnout a přivlastnit- což, promiň, kluku, ale není ani tvůj případ. Akoráts ho naštval."

Deireanez už si přestával připadat jako na lodi. "Co jsou to Požírače duší?"

Jeho zachránce se rozzářil. "Naše specialitka! Jsou to kameny, do kterých jsme uzavřeli zlou vůli vzniklou nenaplněnými tužbami. Využíváme je...no, různě! Snaží se toho z člověka hodně odčerpat, ale jinak jsou vlastně fajn! Plní přání!"

"To nechápu. Říkal jste ,kámen pomsty´...Jak by se mohlo něco takového mstít? Chápete, vždyť to ani nemá nohy!"

To té osobě zjevně připadlo tak vtipné, že uběhla nejméně minuta, než byl schopen přestat se chechtat a odpovědět. "Některé kameny, jako třeba Áďa nebo Káťa, pracují na principu náhody. Ovládají okolnosti tak, aby naplnily své cíle. Například, zabíjely by třeba tak, že by si vybraly klidně jen tu jedinou loupežnickou bandu v okolí a nasměrovaly ji na dům, kde bydlí jejich oběť."

"A ta ,Káťa´ je co?"

"Kaithan, Kámen štěstí. Jsou docela běžné, ale celkem slabé. Umějí sice vytvořit jakoukoli náhodu tak, aby pasovala vůli jejich vlastníka, ale proti cizím úmyslům nic nezmůžou. Ve srovnání s Áďou jsou to přátelské potvořičky."

Deireanez si oddechl. Byl tak rád, že se "Ádi" zbavil. Ale pak si vzpomněl, proč do těhle ruin vůbec přišel. "Promiňte, pane, ale vy jste odtud?"

"To jsem! Proč, kluku?"

Student přikývl a posadil se. "Víte, někoho tady hledám. Mohl byste mi, prosím, říct něco víc o dívce jménem Adelaide?"

"No, až do toho dne to bývala taková zvláštní bytůstka, docela zlověstná, ale roztomilá. Většinu času trávila ve své laboratoři, nevycházela moc ven. Nikdy se nekamarádila s ostatními dětmi! A jo, ještě taková zajímavost. Ona úplně nesnášela Požírače duší."

"Do ,toho dne´?"

"No...víš...ono se o tom těžko mluví... Prostě jí to jednou v té její sladké kebuli přeskočilo a zapálila tuhle vesnici."

"To je kruté!"

"To jo! Ale...víš, kámo... on tehdy nikdo neumřel..."

"Nikdo...neumřel?" Neuměl si představit, že by si katastrofa, která udělala z vesnice trosky, nevyžádala ani jednu oběť.

"Věř mi, kluku! Nebo víš co? Já ti to ukážu!" začal se hrabat v kapsách. Nakonec vytáhl nějakou bílou trubičku.

"Co je to?"

"To je, kámo, vychytávka až odněkud z Dainginu! Umí to přehrát hologramy. Není to sice na Elmeře moc běžné, ale díky profitu z Požíračů si starosta mohl dovolit koupit do každé domácnosti ve vesnici jeden. Tím pádem nás mohl svolat a ohlásit nějakou akci kdykoli chtěl a tak podobně."

Mladík jen obdivně hvízdl.

"Tak se dívej. Přehraju ti to. Ale pozor, je to dost drsný."

Stiskl tlačítko a ve vzduchu se rozsvítil obdélník modrého světla. Napřed se tam zobrazovalo jen malinko namodralé zrnění, ale pak se obraz zostřil do podoby dlouhovlasé dívky sedící na židli. V záběru ležela ještě jedna postava- také žena, podle odstínu modré na jejích vlasech asi blondýnka, ale ta se vůbec nehýbala. Vypadala mrtvě.

"Lidé z vesnice!" promluvila tmavovláska. Kvůli rozmazanosti obrazu a té všebytné modré jí nešlo vidět do tváře. "Ačkoli ty přenašeče obrazu stojí pod psa, po hlasu mě určitě poznáváte." On ji teda nepoznával. Nekvalitní vysílání totiž zkreslovalo i zvuk, takže pokud by na něj za pět minut promluvila, on by si ji s dívkou ve videu nespojil.

"Vážně se moc omlouvám, že vás ruším takhle večer. Doufám, že nikoho nebudím." pokračovala Adelaide. "Jen jsem vám chtěla říct, že vás od téhle chvíle za tři hodinky všechny vyhodím do povětří."

I přes tu rozmazanost bylo jasné, že se usmívá od ucha k uchu. Rozhodila ruce. Deireaneze napadlo, že i na té obyčejné židli vypadá jako královna na trůnu.

"Já vím, že to asi budete pokládat za vtípek. Ale! Na důkaz, že to myslím vážně..." Jemně žduchla nohou do mrtvoly pod sebou. "Jak vidíte, zabila jsem starostovu milovanou dcerku. Vážně je mrtvá. Nebo jí mám uříznout hlavu, abyste mi uvěřili?" elegantně pokynula rukou. "Bez problému. Nože už jsem si naostřila."

Pak se na pár řezavých vteřin odmlčela. "A jo, málem bych zapomněla. Pokud mi sem vtrhne šerif a jeho vrtáci, výbušniny, které jsem nastražila všude po sousedství, odpálím teď. Dále, jsou napojené krom ovladače i na mou oběhovou soustavu. Pokud mi přestane tlouct srdce...bum! Takže žádní snipeři a lukostřelci! A dále, pokud by se někomu chtělo mé mistrovské dílko ničit a třeba hledat skryté bomby a po jedné je zneškodňovat, mám pro vás špatnou zprávu. V momentě, kdy jednu vyřadíte, zbytek vybuchne! Doufám, že mluvím jasně."

Rozesmála se na celé kolo.

"Já hlava děravá, málem jsem vám o tom vážně neřekla! Mimochodem..." opřela se o opěrku své židle. "Zajímá někoho, proč to dělám?"

Znovu smích.

"Samozřejmě, že to nikoho nezajímá! Ale já vám to stejně řeknu. No...tak zaprvé. Jednou jsem si v pekařství objednala salát. Nedonesli mi ho."

Povzdechla si. "Ale to není všechno. Zadruhé. Nesnáším kameny. Nenávidím je!"

Dramaticky mávla rukou. "Zatřetí. Hrozně se nudím."

"A konečně začtvrté..." podepřela si hlavu. "...jsem přece psychopat. Vážně potřebuju nějaké důvody?" Z jejího hlasu čišel nezájem.
Pak se ale obraz začal třást. "Co to?!" vyjekla Adelaide a seskočila ze židle. "Ruší mi vys-"

Na chvíli jen zrnění. Poté se ale obdélník znova vyjasnil. Před vysílačem tentokrát stála nějaká osoba v kápi.

"Lidé z vesnice!" pronesla. Ten hlas zněl strašně uměle, takže bylo jasné, že je výtvorem nějaké mechanické zvukové měničky na principu mikrofonu. Jak podle hlasu, tak ani podle vzhledu nebylo poznat, jestli je to žena či muž.

"Máme ještě tři hodiny na to, abychom se zachránili! Ta maniačka to doopravdy myslí vážně, takže naše domovy asi nezachráníme...ale můžeme spasit naše životy!"

"To je ten hrdina!" vykřikl člověk vedle Deireaneze.

"Vezměte do kufrů všechno, co má pro vás cenu- jen ne kameny! Vypadá to totiž, že je tu ještě jedno pravidlo, o kterém vám ta vražedkyně ,zapomněla´ říct! A to, že pokud někdo pronese Požírač duší ze dveří, vesnice okamžitě vybuchne!"
Pro efekt pár sekund počkal. "A potom se shromáždíte na náměstí. Já tam budu čekat a odvedu vás tajným tunelem pryč. Nebojte, už jsem pro vás zajistil nové byty a domy v novém městě! Dokonce tam na vás čeká i pohádkové finanční odškodnění! Není se čeho bát! Jen se vzdejte kamenů a utečte za lepším životem!"

To zní skoro jako z propagačního letáku...

"A takhle jsme se všichni zachránili, kluku." prohlásil hrdě ten chlapík, zatímco obrazovka mizela a přehrávač se scvrkával zpět do miniaturní trubičky.

"To s tím městem a finančním odškodněním byla pravda?"

"Světe div se, ale jo! I když někdo nechtěl žít ve městě, stejně dostal dost velkej balík, aby si mohl koupit dům v jiné vesnici. Jen, museli jsme tu nechat kameny. Proto jsem teď tu. Hledám ten svůj. Ale asi ho už nenajdu..."

"Aha. A pokud se můžu zeptat, co se stalo s Adelaide?"

"Nevím. Asi se nakonec vyhodila do vzduchu, jak slíbila." pokrčil ten člověk rameny. "Ale je jí škoda. Byla to tak chytrá mladá holka..."

"Děkuju za pomoc. Odteď už to zvládnu sám." Vůbec nevěděl, co čem to blábolí. Co zvládne sám? Vždyť Reineteril pravděpodobně běžel úplně na druhou stranu. Ale víc se bál, že ho mezitím chytili jiní spolužáci. Potom by odměnu nedostal on... A navíc by spadl do své vlastní vykopané jámy. Až bude Rein na dohled, připravoval si, že se jich nějak zbaví, aby se s nimi pak nemusel o nic dělit. Potřeboval odměnu za dopadení celou, do posledního zlaťáku.
Ale teď už měl alespoň potvrzené, že Adelaide není přelud, ale podezřelý, kterého je nutno brát vážně.

"Jo, kámo, a ještě něco. Nechcu tě strašit, ale asi bys měl nějak varovat své příbuzné. Nakrkl jsi Áďu, vzpomínáš? Pár dní by si na sebe měli dávat vážně pozor. Máš někoho takového?"

Deireanez vytřeštil oči. "Babička! Žije poblíž a je úplně bezbranná!" Ne!

"Tak to bys měl běžet, kluku, a doufat, že nepřijdeš pozdě."

Jen vyděšeně přikývl, vstal a utíkal.

Přítomnost

Reineteril tomu nechtěl věřit. Nedokázal myslet na nic jiného než na krev. Byla všude, zakrývala mu oči, zabarvovala svět do červena. Jak se asi Morix cítil, když ho jeho nejlepší přítel opustil a nechal umřít? A jak se asi cítila Jasnovidka?
Třásl se. Kolena se mu podlamovala. Kvůli slzám už skoro nic neviděl. Chtělo se mu jen křičet, křičet a křičet, ale věděl, že by to nepomohlo. To, po čem doopravdy toužil, byl trest. Spousta bolesti, která by vyvážila to, co způsobil jiným. Přál si trpět. Protože jen muka ho potrestají- a jen trest uklidní jeho svědomí. Potřeboval to.

Už se to nedalo snést. Kdysi se mu dařilo myšlenky na Morixe potlačovat, ale teď všechny vyplynuly na povrch. Drásaly ho. Ničily ho. Trhaly mu vnitřnosti na kousky. Ječely po něm, že je vrah. Že je jen kus odpadu, který se neohlíží na ostatní. Že si zaslouží jen tu nejstrašnější smrt. Zaslouží si smrt. Zaslouží si smrt. Nic, než jen smrt.

Tolik se snažil nedívat se doleva, nutil se udržovat pohled na střelci, který kdovíproč setrvával v klidu. Ne, on se nesměl podívat tím směrem. Musí předstírat, že tam žádná Jasnovidka neleží a už vůbec není mrtvá. Není mrtvá! Není! Není mrtvá! Jak by mohla být?! Vždyť beztak stojí někde za ním a láduje se palačinkami s bazalkou. Nedokázal si připustit, že nechal dalšího člověka zemřít. Že zase někoho opustil, nechal osudu napospas.

Proč jsem sakra ještě naživu?! Proč Jasnovidka, proč ne já?! Proč?! PROČ?! Chci zemřít...chci zemřít! Morixi! Promiň!

"Mě to tak mrzí..." zavzlykal. "Slyšíš? Já se omlouvám! Odpusť mi...odpusť mi, prosím...odpusť mi, odpusť mi..." Celý svět se s ním třásl. Už ani nevnímal, že pláče. Chtěl se jen omluvit- Morixovi, Jasnovidce, světu.

Nějak krajně si uvědomoval, že se na něj míří pistolí, ale to mu bylo jedno. Naopak. V té chvíli mu to vyhovovalo. Přál si už být v Zemi mrtvých co nejdřív- a pak jít říct těm dvěma, jak je mu to všechno strašně líto.

"Omlouvám se!" vykřikl zoufale.

Pak to divadélko útočníka ale konečně přestalo bavit. "Sklapni konečně!" zavrčel a stiskl spoušť.

Nic.

Ještě jednou.

Nic.

Mačkal kohoutek jako zběsilý. Nic. Došly náboje.

"Zatraceně!" okomentoval to a očividně hledal náhradní zbraň. Reineteril se mezitím pořád ještě třásl vprostřed místnosti, ochromený výčitkami a nenávistí. Očekával, kdy konečně přiletí kulka.

Pak ale střelec najednou ztuhl. "T-T...to..." jeho hlas pozvolna přecházel do jekotu. V jeho vytřeštěných očích se odrážel příšerný strach. Děs, který zabíjí.

Bývalý student už zase začínal trochu přicházet k sobě. Jasnovidka je mrtvá. S tím on už nic neudělá. Může nad ní truchlit potom. Teď by měl zabít jejího vraha. Ze svého předchozí hysterie si sotva pamatoval pár okamžiků, ale věděl, že se ten stav za chvíli vrátí. Skvělé, alespoň že ta nepřítelova bouchačka už je k ničemu. To zvedalo jeho šance z nuly na asi tak deset procent. Jen mu nešlo do hlavy, proč se ten muž v okně najednou tváří, jakoby viděl ducha.

Postupoval pomalu vpřed. Bylo mu jedno, že nemá absolutně žádný plán- musí jít hlavně směrem k protivníkovi, ne naopak. Protože vždycky, když on utíká, tak mu někdo blízký zemře. Zároveň se pořád pekelně snažil nedívat se vlevo. Nechtěl vidět její mrtvé tělo a její krev.

Ale vypadalo to, že to zabírá. Nepřítel najednou zavřeštěl jako raněná zvěř a dal se na útěk. Nezdálo se, že má poblíž nějaké spojence.

Mladík se znovu ocitl sám se svými výčitkami. "Promiň, Jasnovidko..." zašeptal.

"Za co se Reineteril omlouvá?" odpověděla.

Osloveného málem trefil šlak.

Recenze- Štěstí na dosah

11. července 2015 v 9:55 | Kate Černobílá |  Recenze knih
Dokázala jsem to! Spatlala jsem svou první knižní recenzi! Musím uznat, že anime recenze pořád píšu nějak raději a že tohle je pravděpodobně nejen moje první knižní, ale taky poslední. Přeji hezké čtení!

název:Štěstí na dosah

autor:Irena Petříková

nakladatelství:Fragment

počet stránek:220

anotace:Autorčinu alter-egu, velmi talentované zpěvačce, skladatelce a pianistce Irene, se splní sen. Najde si brigádu v Anglii, kde potká svého už dlouho obdivovaného Harryho Stylese Stillese. Jak se bude jejich romance vyvíjet?

(Následuje soupis mých názorů a dojmů. Obsahuje dvě velmi toxické a nebezpečné věci- spoilery a sarkasmus- takže číst jen na vlastní nebezpečí.)

Dámy a pánové, chtěla bych vás uvést do světa, který nezná hranic! Že je fanfiction o One Direction záležitostí blogů? Že si prostě neumíte představit, jak by se na takové téma dala napsat kniha? Ha, Štěstí na dosah vás vyvede z omylu!

Než se vrhneme na technickou stránku, pojďme si detailně rozebrat děj a ponořit se do mimořádného příběhu.

Z anotace a obálky by se vám mohlo možná zdát, že ŠnD je typická romantická knížka o tom, jak se setkají dvě Mary Sue opačného pohlaví, ale to je, prosím, omyl! Ačkoli to sama autorka zapomněla zmínit, dle mých dojmů se ve skutečnosti jedná o vychytralý sci-fi příběh zabývající se tématikou kolektivní mysli. Čtenář totiž vchází do děje pomocí deníkových zápisků různých postav, přičemž se na konci ukáže, že to všechno byl jen sen hlavní hrdinky. Tak jak potom mohl být příběh vyprávěn z pohledů ostatních charakterů? Znamená to, že se všem asi tak deseti postavám zdál ve stejnou dobu na detail stejný sen? A nikdo se z něj nemohl probudit?

Dále si musíme povšimnout dalších zajímavých fantasy prvků. Za zmínku stojí například jasnovidectví.
(úryvek) "Holky se šly ptát prodavače do obchodu, co jsme tu dělali. Ten jim řekl, jak se jmenuju (ptal se mě na to, když jsme odcházeli), že jsem tam hrála a zpívala své vlastní skladby a že jsem asi Harryho kamarádka."
Z úryvku je jasné, že Harry a hlavní hrdinka už místo dávno opustili, tudíž je zde vidět vychytralé použití Irenčiných (Irenka- hlavní hrdinka) nadpřirozených schopností.

Ke konci pak ale knížka nabírá trochu temnější směr a odkrývá nám vymoženosti moderní nekromacie. Ubohá hlavní hrdinka, jejíž tělo musel žár vybuchujícího letadla spálit na škvarek a následný náraz přelámat na kousky, leží na svém pohřbu v nejsvátečnějších šatech a vypadá (cituji) "nádherně, jako by měla každou chvilkou otevřít oči".

Tolik ke zvláštnostem a zajímavostem příběhu. Jinak, co se dějové linie jako takové týče, dala by se tato knížka rozdělit na dvě poloviny- v první se děj točí okolo neustálých pochybností a překážek, které se staví do cesty Harrymu a Irence, ačkoli se do sebe hluboce zamilovali hned po pár hodinách a netouží po ničem jiném, než po romantickém vztahu s tím druhým. Poté, co se fanynky dojmou nad velmi nečekanou "vyznávací" scénou, děj vstupuje do druhé poloviny. Tam už Harry a Irenka neřeší žádné problémy, všechno je sladké a růžové, přičemž jejich jedinou starostí je, kde a za jakých okolností spolu stráví svou první společnou noc.

Nyní se podívejme na zoubek postavám.

Hlavní hrdinka, Češka jménem Irene Petříčková (ano, Irene, nikoli Irena- přičemž "Irene" se povětšinou čte jako "ajrín", z čehož přímo kypí čeština), je snad ten nejvíce okouzlující typ Mary Sue, na který jen můžete narazit. Budete jí držet palce, zatímco ona jakožto nejtalentovanější mladá zpěvačka světa bude dobývat slávu. Zapláčete nad jejím těžkým údělem directionerky, kterou kvůli tomu (i přes její krásu, inteligenci a milou povahu) neměl na škole nikdo rád. Budete jí tiše závidět, zatímco jí ostatní postavy pro její vrozenou dokonalost velebí do nebe. No, prostě je to hrdinka.
Koutek citátů!
"Já bych se asi nejmíň zhroutila, prostě bych sebou sekla anebo alespoň vylila to kafe. A ona si s ním jen tak povídá a ještě u toho stíhá pracovat a být okouzlující." - vedlejší postava o Irence, strana 23
"A co to tady vůbec vyvádíš? Vždyť jsi Irene! Nebojíš se nikoho a ničeho! Nezáleží ti na tom, co říkají ostatní! Tak tě znám já. A navíc k tomu jako vždy usměvavou, vtipnou, veselou a talentovanou holku! Tak mu ukaž všechny svoje kvality!" - vedlejší postava k Irence, strana 26
"A Irene už 45 minut randí. Teda vlastně nerandí! Jen okouzluje. To ona umí. Ale držím ji pěsti." - o hádejte kom, strana 28
Myslím, že to pro představu stačí, ne?

S dovolením přeskočím pár vedlejších postav (jako jsou třeba Irenčiny kamarádky), které jsou od sebe po stránce vyjadřování a myšlenkových pochodů prakticky nerozeznatelné, a přejdu rovnou k další části charakterového obsazení, totiž k reverznímu harému hlavní hrdinky. Hlavní hrdina, okouzlující Harry Stilles, trpí jen a pouze jedinou vadou- pořád si někde zapomíná svého bílého koně a korunku. Ale protože se Irene po nešťastném rozpadu minulého vztahu velmi bojí zklamání z nové lásky, vyřeší to šalamounsky- pošle Harryho k vodě a začne si s Nia- pardón, s Neillem. Ten k ní zaručeně nic necítí, takže to bude v pořádku. Samozřejmě, poté dá Harrymu znova šanci, což je velmi nečekaný zvrat. Mezi tím se tam motá ještě nějaký Oliver, který si taktéž vyslechne odmítnutí, ale jinou roli v příběhu nemá.
Citáty!
"Od první chvíle, co jsem ji viděl, jsem si ji spíš představil v posteli, prostě rychlovka. Je to divný a stydím se za to, ale nemůžu to dostat z hlavy." - Neill o Irence
"Proč jsem se do ní zamiloval? Proč žárlím na Neilla? Jak mi to ti dva mohli udělat? Vždyť mně složila písničku. Já jsem ji viděl první." - Harry o Irence
"Nevymlouvej mi, že já k tobě cítím něco víc. Líbí se mi spousta holek, to je fakt, ale jen jedna mi vyrazí dech vždycky, když ji potkám." - Oliver k Irence
Romantické věty Harryho a Neilla o tom, jak je hlavní hrdinka jejich osudem, jsem sem samozřejmě nedávála, protože si je jistě umíte představit.

Nuže, fanfáry, prosím! Dostali jsme se k hodnocení po stránce techniky!

Je dobře vidět, že autorka není včerejší, takže pro obzvláštnění textu používá moderní interpunkci, která teď přesně letí, aneb ??, !!! a !! (zdvojené tečky naštěstí ne). Pouze smailíků se autorka bohužel vyvarovala, což je škoda, neboť to je snad to nejmodernější, co můžete do knihy dát... ale to za cenu, že tím srazíte své dílo na úroveň knížky pro děti.

Zajímavá je také velká realističnost, co se týče logické návaznosti scén. Když hlavní hrdinka s někým mluví a slyší ji její dvě kamarádky, tak je snad jasné, že popíšete obsah rozhovoru napřed z pohledu Irene, poté znova z pohledu jedné kamarádky a pak z pohledu druhé, protože to přece slyšely všechny tři, ne? Nutno podotknout, že naprosto stejným stylem (naprosto stejnými slovy ne, to autorka přenechala svým kolegyním z blogů). Uf, ještě že Irenka nemá těch kamarádek víc...

Technické zpracování knížky, což jsem možná měla zařadit spíše k postavám, je velmi ohleduplné ke čtenářům a nenamáhá jejich paměť. Pokud vás tak příšerně štvou knížky, kde je spousta postav, které jsou všechny úplně jiné a ještě k tomu jsou zbytečně složité kvůli své minulosti nebo snad i povaze samotné, nevěště hlavu! ŠnD totiž takovými výstřelky rozhodně netrpí! Žádná z postav nemá minulost. Žádná nemá svůj specifický charakter. Je jich tam asi deset, ale projevují se jako jedna. Prostě konečně úleva pro vaši paměť!

Jinak, knížka je velmi čtivá (já ji spolkla jako malinu za hodinku a půl), k čemuž přispívá i velikost písmen. Autorčin styl psaní vyhoví snad každému vkusu- neboť neurazí a nenadchne, ale na druhou stranu přispívá k čtivosti.

závěr:Autorka si dozajista zaslouží velkou poklonu, ovšem ne za to, že jí v době sepsání ŠnD bylo teprve 16 let, ale za své závidihodné konexe v nakladatelství. Hlavní postava je alter-ego-kyborg, více méně jen výrazně vylepšená verze spisovatelky, přičemž jí i všem ostatním postavám by mohlo lecjaké prkno závidět plochost. Příběh je jednoduchý, nepromyšlený a smysl nedávající. Ale po technické stránce to ujde. Velmi doporučuji všem masochisticky laděným directionerkám!

(závěr ze závěru: Já si uvědomuji, že má recenze je drsná, hnusná a urážlivá. Být autorkou bych se nad ní asi rozplakala- a já nechci nikomu ublížit. Víte (teď oslovuji autorku, tudíž používám vykání, jelikož na ulici bych jí také vykala), když vydáte knihu, musíte počítat, že se najde pár zlomyslných sarkastických mozečků, kterým se vaše práce nebude líbit a pořádně si na ní vylijí vztek. Není to snad lepší, než kdybych Vám neupřímně lezla do zadnice a vychvalovala ŠnD až do nebe? Ano, vím, že já nemám žádné právo Vás kritizovat. Jsem mladší a vedle Vás naprostá nula, kterou v každém nakladatelství pošlou do háje, takže, prosím, pochopte, že jsem jen napsala svůj upřímný názor a mým cílem bylo pouze nanejvýš urazit Vaši knihu, nikoli Vás samotnou.)

My dream is your (parodie)

8. července 2015 v 14:37 | Kate Černobílá |  My dream is your
Pokud nejste zvyklí číst předmluvy, tentokrát si ji, prosím, přečtěte! Pokud to neuděláte, určitě dojde k hroznému nedorozumění! (P.S.: předmluva je to fialové)
Dnes mám pro vás připravené něco, co polovinu z vás nebude bavit a druhou polovinu příšerně urazí. Napřed se chci vyjádřit k samotnému názvu. Jako všechno ostatní v této povídce, i ten název samotný je PARODIE (slovo "parodie" znamená "zesměšnění a kritika pomocí napodobování" jinými slovy to prostě není myšleno vážně). Jak víte, já bych anglický název pro česky psanou povídku nikdy, nikdy, nikdy nepoužila, což je jedna věc a druhá- ano, já vím, že tam mám pravopisnou chybu. Je tam schválně. (správně by to mělo být "My dream is yours") Totiž, statistiky prokázaly, že nejčastější anglické nadpisy u tohohle žánru povídek obsahují alespoň jednu chybu a nejčastěji se jedná právě o záměnu přivlastňovacích zájmen, takže proto.
Tak, název vyřešen, teď něco málo k samotné povídce. Touhle čtyřstránkovou spatlaninou si chci udělat zlomyslnou legraci z jistého velmi populárního internetového žánru. Mluvím o jistém určitém druhu fanfiction (většinou ještě k tomu na jistou kapelu, což jistě už z prvních několika odstavců poznáte). Pozor, ale nepochopte mě špatně. Ne o všech fanfiction na tu určitou kapelu, ale pouze o těch, které splňují definici, která vyplývá z mé následující parodie (jedním slovem tomu říkám "jednosměrná povídka", jistě vám dojde proč).
Dále, tato povídka má za úkol jen (doufám, že) nenásilným způsobem zobrazit a spočítat nejčastější chyby a zápletky, a nastavit tak malinko zrcadlo, ale spíše se nad tím jen zasmát. Neobsahuje vulgarismy ani urážky té oné kapely. Nebyla napsána k tomu, aby urazila fanynky té kapely, tu kapelu samotnou (ta tam nehraje žádnou roli, je to o tom žánru, ne o nich), nebo pisatelky podobných děl. Prosím, berte to s nadhledem, já vám vážně nechtěla ublížit. Ale pokud se tak stalo, nebráním vám vylít si zlost v komentářích. Povídku nesmažu, ale na ty komentáře vám (pokud bude možno) přátelsky odpovím.
Nuže, snad se vám bude moje první a poslední parodie líbit!

Jmenuji se Cassidy Phoneová a je mi sedmnáct let. Mám mladší sestru Verču, které je šestnáct, a staršího bratra Lukáše, kterému je dvacet. Bydlím v České Republice.

Když se na mě podíváte, uvidíte prostě normální holku. Mé zlaté vlasy mi sahají po ramena, ale vůbec neladí s mým dnešním oblečením- mým blankytným tričkem s nápisem "You Only Live Once" a šik riflovými kraťáskami. No, to nevadí. Modrá mi jde k mým jasným zeleným očím.

Bohužel, jak to tak chodívá, musím navštěvovat školu. Nenávidím to tam! Totiž, i přesto, že jsem hrozně chytrá, mám samé jedničky, má krása oslňuje všechny okolo a čistou náhodou se ke všem chovám mile a ochotně, všichni mě strašně šikanují!

Nenávidí mě proto, že miluji kapelu One Dimension.

Vím, že bych asi měla přestat, jenže nemůžu. Těch pět kluků mi změnilo život! Joe, Jay, Peter, Henry a Ben- sice jsem se s nimi nikdy neviděla a nikdy ani neuvidím, ale i přesto k nim hořím hlubokou láskou. Samozřejmě, ne ke všem. K Henrymu hlavně. Každý den ho vidím ve svých snech a nemůžu se zbavit dojmu, že má ty nejkrásnější vlasy na světě.

Když jsem dneska sešla do kuchyně, teta už tam byla. No jo, asi jsem se vám zapomněla zmínit, že mí rodiče zahynuli při autonehodě a vychovává mě taťkova sestra, která mě nesnáší, protože na rozdíl od svých sourozenců mám hrozně složitou osobnost, asi padesát pět různých psychologických problémů a poslouchám 1D.

"Dobré ráno." řekla jsem.

"Dobré ráno." odpověděla.

"Co bude k snídani?"

"Topinky."

"Aha."

"Dáš si?"

"Jo."

"Tak se jimi zadav." Když mi ale dávala ty její hnusné spálené chleby na talíř, najednou se zarazila. "Jo, a musím ti něco říct. James si našel práci v Londýně, tak se tam večer stěhujeme." James je můj strejda (a ten mě mimochodem taky nesnáší). "A chceš na to česnek?" dodala, jakmile mi praštila topinkou o hlavu.

Mně ale do očí vhrkly slzy. "To ne! Ztratím své kamarádky!" (které stejně nemám, protože mě všichni hrozně šikanují). Teatrálně jsem na ni půlhodiny řvala a pak si šla do pokoje zabalit.

Do kufru jsem si dala růžový svetr s puntíky, červené džíny, zelenou čepici s fleky, plesové šaty, klubové šaty, zahradní šaty, koupelnové šaty, tričko jedna, tričko dvě, tričko tři a tričko čtyři, potom taky sukni s pruhy, sukni bez pruhů a tílko s nápisem "I love my mobile phone".

Pak jsme nasedli do letadla a to vzlétlo. Já toho využila k tomu, abych si na telefonu kontrolovala Facebook. Než jsem se nadála, stáli jsme v Anglii.

Když jsem kráčela po letištní hale, uviděla jsem na zemi ležet papírek. Zvedla jsem ho. Panebože! Byl to lístek na dnešní koncert One Dimension!

Rychle jsem se zeptala tety a když mi odpověděla, že "je jí to jedno, neboť se mě stejně plánovali zbavit a k tomu účelu mi koupili dokonce vlastní dům", málem jsem umřela štěstím. Dostala jsem klíčky od mého nového sídla a šla na koncert.
No, sice jsem v tomhle městě poprvé, ale to vůbec nevadilo, protože Londýn je maličký a já mám svůj nepřekonatelný radar dimensionerky, takže jsem to brzy našla a dorazila včas.

Sedla jsem si na sedačku a oni začali hrát. Henry se celou dobu díval jenom na mě. Zahráli pár písniček, to jsem ani moc nevnímala, ale potom se můj Henry najednou odmlčel a pronesl: "Rád bych teď na pódium pozval tu překrásnou dívku sedící na sedadle 8567." Rychle jsem si zkontrolovala číslo svého sedadla.

ÁÁÁ! Já jsem osm tisíc-pět set-šedesát-sedmička!

Trošku nesměle jsem tam šla.

Henry mě vzal za ruku. "Jak se jmenuješ?" zašeptal a křiklavé světelné efekty vytvářely odlesky na jeho pětihvězdičkových vlasech.

"Cassidy." špitla jsem, pohlcena jeho nadlidskou krásou.

"Cassidy! Už asi deset minut tě z celého srdce miluji! Budeš se mnou chodit?"

"Ano, Henry, ano!" ječela jsem radostně. Můj sen se splnil! Mimochodem, ačkoli on mluvil anglicky a já česky, díky síle pravé lásky jsme si rozuměli každé slovo.

"Tak to je super!" zaradoval se. "Uvidíme se po koncertě v zákulisí."

po koncertě

"Kluci, tohle je Cassidy." pronesl Henry jednoduše božsky.

Jay, Joe, Peter a Ben přikyvovali.

"Cassidy, tohle je Jay. Rád se stará o svoje vlasy."

Jay zamával kartáčem.

"Tohle je Joe. Má rád mrkve."

Popisovaný zrovna jednu jedl.

"Další je Peter. Ten má rád všechno jídlo."

"Zajdem někdy na oběd?"

"A poslední je Ben. Je zodpovědný."

Jé, to je úžasné! Vykreslil jejich osobnosti tak složitě, až mi to v hnalo slzy do očí.

"Tak já už půjdu. Miluji tě, Henry!" rozloučila jsem se s nimi.

Můj nový kluk mi odpověděl: "Já tebe víc, Cassidy!" Přitáhl si mě k sobě a vášnivě mě políbil.

Cestu k novému domu (který jsem hledala pomocí svého dimensionerského superčichu) jsem si zkrátila přes park. Víte, už byla asi tak půlnoc a kolem ani živáčka, teda kromě té hrozné loupežnické bandy u vchodu. No co, oni si mě určitě nevšimnou.

Samozřejmě, že mě chytli. Tohle jsem i přes svou nadpřirozenou inteligenci vážně nečekala! A protože lezu kam nemám a potom se sama zmůžu houby, začala jsem volat sílu spravedlnosti.

Můj princ Henry samozřejmě přes půl města uslyšel můj zoufalý hlásek a jediným pohledem donutil násilníky utíkat.

"Jsi celá?" zeptal se mě a jeho famózní vlasy rozfoukával vítr.

"Jo."

"Udělali ti něco?"

"Ne."

"Miluji tě."

"Já tebe víc."

"Kam půjdeme?"

"Nevím."

"Ke mně domů?"

"Dobře."

A tak jsme šli. Jé, Henryho dům je přesně vedle toho mého! A navíc je to vila s podlahou z diamantů, okny z safírů, střechou z ametystů a dveřmi se zlata. Podlomila se mi kolena při pomyšlení na to, kolik krásného oblečení mi Henry bude kupovat.

"Co budeme dělat?" tázala jsem se.

"Podíváme se na film."

"Na jaký?"

"Na horror."

"Né, ty já nesnáším..."

"Stejně se na něj podíváme. Chápeš, ty se budeš třepat strachy a já tě budu objímat a utěšovat, jakožto tvůj věčný hlídač...tedy tvá věčná pravá láska."

"Jo, to zní fajn."

A tak jsme se dívali. Protože jsem inteligentní a silná žena plná sebeúcty, samozřejmě jsem se už u reklam schovala v náručí svého prince a po skončení filmu se nechala odnést do postele, aby si náhodou nemyslel, že něco zvládnu i sama.
"Cassidy, já tě tak miluji! Vyspíš se se mnou?" zeptal se mě procítěně, zatímco jsme leželi vedle sebe.

"Ne, Henry, známe se jeden den. Až zítra."

"Aha." přikývl a oba jsme usnuli.

Jakmile jsem se vzbudila, vytáhla si mobil a zkontrolovala Facebook. To snad...ne! Někdo mi napsal ošklivou zprávu! Že prý se k Henrymu nehodím... Z očí mi vytryskly slzy. Jak dlouho ještě budu muset snášet takové utrpení? Má můj život vůbec ještě nějaký smysl?

Pak jsem šla na snídani, oblékla si černé šaty, nalakovala si vlasy na černo, to abych ukázala haterům, jak na ně kašlu!
V kuchyni jsem našla zbytek 1D, Henry ještě spal.

"Ahoj," řekla jsem.

Oni překvapivě odpověděli taky "Ahoj.".

V tom najednou Peter vystoupil z davu. "Cassidy! Už od prvního pohledu jsem vědět, že se do tebe v čtvrté kapitole zamiluji!"

"A já taky!" přidal se Ben.

"My všichni!" přitakali ostatní.

V tu ránu přiletěl do místnosti Henry.

"Cassidy... Já...já...já ti musím něco říct!" vyhrkl zoufale. "My...my odjíždíme na turné!"

"Panebože, to ne! Na jak dlouho?"

"Na dva dny!"

"Na celé dva dny?!" Svět se mi rozpadl na kousíčky. Já...Přece se už známe celých asi osmnáct hodin, nemůžu se od něj odloučit! To přece ne! Co tady budu ty dva dny dělat? Vždyť já přece nemám absolutně žádné jiné zájmy! Navíc ho potřebuji prostě jako vzduch!

"A nemůžeš se vrátit dříve?"

"Jen pokud tě bude obtěžovat tvůj agresivní bývalý přítel. To využiji své vrozené teleportace a zachráním tě!"

Přikývla jsem, pořád trochu smutně.

"A mezitím si zajdeme do obchodu! Co chceš, abych ti koupil?"

A takhle probíhal můj první den s One Dimension. Bohužel, nemělo to trvat dlouho. Hned zítra ráno totiž Henry a ostatní odletěli pryč a zanechali mě tu na dva dny osudu na pospas.

Opět jsem si šla zkontrolovat Facebook- nenávistné zprávy jsem si tentokrát ani nečetla a rovnou přešla k novinkám ze šoubyznysu. Vytřeštila jsem oči. To...ne...

"Slavný zpěvák Henry z 1D se dlouze podíval na nějakou herečku!" hlásal titulek. Dál jsem ani číst nemusela. Zhroutila jsem se na podlahu. Ne... Henry mě podvádí... Sice k němu pořád cítím hlubokou lásku, ale to s důvěrou přece nemá nic společného, ne? Paparazzi jsou věrohodnější. Ale stejně, to přece... Myslím, že asi spáchám sebevraždu...

Pak mi ale zazvonil telefon.

"Haló, Cass? To jsem já. Miluji tě."

"Ó, Henry...Jaks mi to mohl udělat, šmejde?! Já tě tak nenávidím!"

"To ne, tys četla ten článek! Ale to je snůška blbostí!"

"Aha. Tak v tom případě tě taky miluji."

Jé, to se mi ulevilo! Po dalších pěti minutách nepřetržitého a vzájemného vyznávání si lásky hovor skončil. Už jsem chtěla jít na oběd, ale najednou slyším zvonek. Hm, někdo je u dveří, kdopak to asi bude? Snad ne můj bývalý přítel Bob!

Otevřela jsem a podívala se Bobovi do naštvané tváře.

"Čau, Cass." zvedl ruku na pozdrav. "Já jsem násilnické, tupé, smradlavé a barbarské prase, které bylo vytvořeno, aby kontrast mezi mnou a Henrym podtrhl jeho úžasnost. A ehm, jdu tě odtáhnout zpátky do Česka, protože tě chci zpět."

"Né, Henry, pomóc!" rozplakala jsem se okamžitě.

Pár sekund se nedělo naprosto nic, takže jsem to nevydržela, zpanikařila, prosmýkla se kolem Boba a zdrhala pryč.
Ještě si pamatuji, že jsem vběhla na vozovku. A pak ta světla...


"Cass? Cass?!" někdo se mnou třásl. Pomalu jsem otevřela oči. Všude bílo...jsem v nemocnici?

A počkat, kdo vlastně jsem?

A kdo je ten člověk u mě? Má super vlasy.

"Kdo jste...?"

"To ne, ty máš amnézii!"

"Proboha! A půjde to smýt?!" zděsila jsem se.

"Přejelo tě auto a ty jsi ztratila paměť!"

"To snad ne! Ale...Ale...myslím, že už se mi něco vybavuje... Já tě miluji!" (Ať jsi, kdo jsi!)

"A já tebe! Neboj, s Bobem jsem pomocí svých vrozených očních laserů zametl podlahu."

"Jé, děkuji..."

"Počkat, ty víš, co čem mluvím? Nemáš mít amnézii?"

"Aha, jo. Promiň, zapomněla jsem."

Do pokoje najednou svitl sluneční paprsek a odrazil se tomu neznámému ve vlasech. Zahleděla jsem se na ten intenzivní třpyt...a na všechno si vzpomněla.

"Skvělé! Amnézie mě přešla! Už můžu jít domů!" Sice si díky své podvědomé vševědoucnosti vybavuji, že jsem měla zlámané všechny končetiny, otřes všech mozků, přelomený vaz a hrozný škrábanec na čele, ale už je to dobré.

"To je skvělé! Byla jsi v kómatu tři dny a za tu dobu jsi oslavila své osmnácté narozeniny!"

"Žjóva! To musím říct sestře."

Henry se zatvářil slavnostně a poklekl. "Tím pádem bych se tě chtěl zeptat..."

"Ne, na zmrzlinu teď nemám chuť. Promiň."

"...vezmeš si mě?"

"Samozřejmě!" vyjekla jsem skoro okamžitě. To je splněný sen.

"Super! Tak pojď, ještě toho máme tolik před sebou! Musíme se stihnout ještě třikrát rozejít, pak se k sobě vrátit, mezitím si pořídit nějaké děti, adoptovat sestřina psa, jít tvému bratrovi na svatbu a dát tvou sestru dohromady s někým jiným z 1D!"

"To zní fajn!"

A ruku v ruce jsme opustili nemocniční pokoj.

Ještě jedna poznámka na závěr- doufám, že si všichni přečetli předmluvu a vědí, že to měla být parodie, tudíž je úplně samozřejmé, že je to napsané úplně hrozně (snažila jsem se :) ), takže prosím, pokud je tohle vaše první návštěva na mém blogu a chcete zhodnotit můj styl psaní, přečtěte si prosím něco jiného.

Prodavač kamenů- kapitola IX.

3. července 2015 v 22:26 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Tahle kapitola se mi moc nelíbí. (Paradoxně, mou nejoblíbenější částí je konec. zlověstně se chechtá) Je to spíše vztahově a psychologicky zaměřená kapitola, kde nebudete svědky ničeho jiného, než jen hysterických záchvatů, vnitřních konfliktů, výčitek svědomí, kamenofílie a dalších hysterických záchvatů. (Ani nevíte, jaká lahůdka je to psát.) Omlouvám se, že posledních pár kapitol je taková nuda, ale příští už bude dějovější- Reineteril a Jasnovidka tam opět nebudou, namísto toho se vám pokusím trochu přiblížit Deireaneze a konečně i trošku Adelaide, tak to se mnou ještě chvíli vydržte, prosím! Nuže, doufám, že se vám to bude líbit a jsem vděčná za každý komentář!

Kapitola IX.- Tvá smůla tě vábí do propasti

"Tak co je na programu jako další? Jak je cíl ještě daleko?" ptal se Reineteril s nadějí, že už jsou skoro tam.

"Problémy. Tři dny cesty. Na východě přeháňky, na severu bouřka."

"Vážně se pořád musíš vejtahovat, že umíš předpovídat počasí?" Seděl na kamenitém břehu říčky a doufal, že jeho vlasy a oblečení alespoň trochu uschnou, ale když se podíval na oblohu, došlo mu, že je to k ničemu- neboť za pár minut bude stejně znovu jako myš. Tak si sundal alespoň vestu, protože čím méně mokrých šatů, tím méně to studí. Podíval se na Jasnovidku, jestli se ona taky spravedlivě třese zimou, ale vypadalo to, že to na ni prostě nemělo žádný efekt.

"Hele, jak to, že ti není zima?" prohodil.

"Hřeje mě vina."

"V tom případě bych se já měl přímo péct, ne? Měli bychom už jít a pospíšit si někam, kde se dá sehnat náhradní oblečení."

"Reineteril má pravdu. Možná bude lepší si mokré věci svléct." přikývla, shodila ze sebe pláštík a začala si rozepínat šaty.

"N-Ne! Nemáš žádné společenské cítění, či co?! Je jedno, že jsi promočená až na kost, stejně se před lidmi nemůžeš jen tak promenádovat nahá!" vyjekl její společník rozpačitě.

"Reineterilovi to vadí?"

"Budeš se divit, ale jo! A spíše by to mělo vadit tobě!"

"Hm, tak takhle málo stačí, aby se Reineteril začal červenat...roztomilé..."

"Jak moc tě baví si mě dobírat?!"

"Opravdu to chceš vědět?" sluníčkovsky se usmála.

"Radši ne." povzdechl si.

"A co tedy Reineteril studoval?"

"Už se na to ptáš asi po šedesáté." mávl rukou a zvedl se. "Nevím jak ty, ale já jdu hledat přístřeší. Rozpršet se může každou chvíli a já už jsem zmoklý dost."

Jasnovidka taktéž vyskočila na nohy. "Rozumím! Čelem vpřed a pochodem v chod!"

"Kdes nechala zbytek pluku?"

"V čistírně..." zamumlala nevinně a s tímhle podivným rozhovorem se vydali dál.

Zatímco pochodovali polní cestičkou, mladíka opět pohlcovaly ty nejčernější myšlenky (jako ostatně vždy, když zrovna nemluvil se svou vyšinutou průvodkyní). Trošku se sice uklidnil, když si nervózně zkontroloval, že neztratil ani jeden z kamenů v řece, ale úplně všechny jeho starosti to nezahnalo. Opravdu ho chce i ona obrat o smysl života? Proč ji vlastně na té loďce nenechal? Vždyť její Požírač duší si vzal... a to byla na té otravné bytosti jediná cenná věc, ne snad? Proklínal sám sebe, že promarnil takovou úžasnou šanci zbavit se té ukecané přítěže jednou provždy.

Na druhou stranu, pořád měl svou dýku... A ona mu přece věří, nedává v jeho přítomnosti vůbec pozor, takže bude tak jednoduché zbraň prostě rychle vytáhnout a než stačí zaregistrovat, co se děje, podříznout jí krk. Znělo mu to jako dobrý plán. To bude mít ta mrcha za to, pokoušet se mu krást kámen!

Ale pak mu došlo, že by to nemuselo projít. Ona je pořád i bez kamene nějakým způsobem vševědoucí, takže by jí její podvědomí jednoduše dalo včas echo a bylo by po momentu překvapení.

Vypadalo to, že se zatím jeho existenci ohrožující hrozby nezbaví. Bude muset počkat, až se třeba společně postaví na hranu nějaké hluboké, hluboké, hluboké propasti a pak ji shodí dolů. A počkat, to ne. Ta propast rozhodně musí být naplněná lávou a ze stran posetá ostny- co kdyby to jinak náhodou přežila?!

A vtom se na něj podívala a asi se chystala něco říct.

"Můj kámen mi nevezmeš!" vyštěkl na ni, ještě než se stačila nadechnout.

Díval se na ni očima plnýma nenávisti a cítil jen a jen pohrdání a hněv. Neuměl si logicky vysvětlit, odkud se to v něm bere, ale důvod pro to přece měl- nikdy, nikdy, nikdy neodpustí žádnému zloději kamenů! Vždyť ta relikvie...ten nádherný drahokam...byl jeho srdcem, jeho duší, jeho vším. Když myslel na to, že mu ho chce někdo vzít, jeho tep okamžitě vystřelil nahoru, vztek a zoufalství se ujaly volantu a cítil, jak se blíží další zkrat.

"Klid. Mě Reineterilův Požírač duší nezajímá." zazubila se a dotkla se jeho ruky.

"V-Vážně?" pomalu se zase uklidňoval a do zraku se mu vracely i ostatní barvy krom rudé. Začalo pršet.

Její úsměv se ještě více rozšířil.

"Dobře, tak já ti budu věřit. Ale měla bys vědět, že pokud mi dáš záminku o tobě zapochybovat, jsem rozhodnutý tě zabít."

"Domluveno!" přikývla, jako by snad mluvili o výletu do nejbližší cukrárny. "A mimochodem, detekována vesnice."

Povzdechl si. "Nejsem sice vševědoucí, ale ani slepý. Spíše mi řekni, co je to zač."

Zamyslela se a zkrabatila čelo. "Já myslím...domnívám se, že to bude nejspíš... vesnice."

"Jsi vážně tak blbá, nebo mě chceš naštvat?"

"Reineteril může hádat..."

Zavrtěl hlavou a obrátil oči k obloze. "Já tě tak nesnáším, až tě mám vlastně rád."

Dalších několik okamžiků na pěšině lemované stromy vládl absolutní klid. Ale pak se najednou Jasnovidka prudce zastavila a vytřeštila oči.

"Pozor-" vykřikla, ale už bylo pozdě. Bývalý student už sám na základě vlastních zkušeností poznal, že právě došlápl na chytře zeminou zakrytý provaz.

Myslí mu přeběhla vzpomínka na minulé "provazochodectví", které ho tenkrát stálo pár nepříjemných chvil hraní si na netopýra nad nabroušenými stalagmity. Tentokrát ho však žádná lana nepopadla. Vlastně se mu zdálo, že se nic nestalo. Uslyšel jen lehké zasvištění a všiml si, že jeho společnice najednou stojí zády k němu směrem ke stromům a nějak divně se třese.

"Jasnovidko, je všechno v pořádku?" zeptal se.

Otočila se k němu. Ačkoli se lehce usmívala, její tvář nabývala trochu bolestný výraz. Z ramene jí trčel šíp.

"Jasnovidko!" vyjekl. V ten moment mu to došlo. Ta střela mířila na toho, kdo spustil past... Mířila na něj...a ona vletěla tomu šípu do cesty a zachránila ho. "Zatraceně, vždyť krvácíš!"

"Tahle past je stavěna na odchyt, nikoli na zabití. Trajektorii toho šípu předem vypočetla tak, aby Reineterila neusmrtila, jen ho zranila a dostala mu do těla uspávací jed."

"Díky za informaci, ale teď se starej spíše o sebe! Pojď, vesnice je blízko- a kde jsou lidé, tam jsou doktoři!"

"A sloni..." zamumlala a zapotácela se.

"Ten jed působí, co? Chyť se mě." natáhl k ní ruku.

Ona se na něj jen dívala zaskleným pohledem a třásla se. Bylo vidět, že za chvíli omdlí.

"Proboha..." netrpělivě protočil oči. "Hele, pokud si myslíš, že tě budu nést, ošetřovat tě nebo nějak jinak kolem tebe skákat, tak to si na zatraceném omylu. Jo, možná jsi mě zachránila, ale já se o nic neprosil. Pokud je ten šíp otrávený, tak je to tvůj problém."

Ona však neodpověděla, jen se skácela k zemi. Patrně se praštila o kámen, neboť se kolem ní začínala pomalu rozlévat krev. Jakoby té morbidity nebylo dost, ještě k tomu lilo jako z konve.

"K čertu...Říkám, že jsem nechtěl, ať pod ten šíp lezeš. Byla to tvoje volba, tak si za to nes zodpovědnost." Reineteril sebral všechno své odhodlání a dal se na odchod.

Opravdu nechtěl. Příčilo se mu nechat ji tam ležet v kaluži krve a bláta, zraněnou, v bezvědomí a bezbrannou, ale neměl na výběr. Ačkoli mu každý krok trhal srdce na kousky, prostě musel. Zaprvé nechtěl, aby skončila jako Morix. Zadruhé ji pořád podezříval ze spiknutí za účelem krádeže kamene. Zatřetí si chtěl prostě udržet chladnou tvář sobce a nepokazit si pověst nějakými obětavými gesty.

Po chvilce ji ztratil z dohledu. Zrak se mu zatoulal k nějakým bylinám, které rostly podél cesty. Je tohle bazalka? To už nevydržel.

Za tohle mi zaplatíš!, prolétávalo mu hlavou, zatímco běžel zpět.


Reineteril opatrně opřel bezvládnou Jasnovidku o sloup a zaklepal na domovní dveře. Snad jsou doma...

"Kdo je tam?" zeptala se stařenka, která obezřetně pootevřela a škvírkou nakoukla ven.

"Mou přítelkyni trefil otrávený šíp. Pomozte, prosím!" pronesl naléhavě.

Pohled na spící a zakrvácenou dívku dodával jeho slovům na věrohodnosti.

"Dobře, tak ji dones dovnitř, chlapče." Dveře se otevřely dokořán.

"Děkuji moc." pronesl mladík s opravdu upřímnou vděčností, když pokládal svou kamarádku na gauč v útulně zařízeném obývacím pokoji. "Nebojte se, není to vážné. Vypadá to jen na dávku uspávajícího jedu a škrábnutí na hlavě. Když omdlela, poranila se o kámen na cestě." vysvětloval.

Babička smířlivě přikyvovala. "Jsi opravdu moc hodný, že jsi ji tam nenechal."

Kdybyste věděla...

Jen přikývl.

"Půjdu zavolat doktora. A pak vám oběma přinesu nějaké suché šaty. Máte štěstí, že ještě něco zbylo po mých vnoučatech. Oba odešli na univerzitu, můj vnuk i vnučka..." starší paní se laskavě usmála a odešla. "A ano, upeču pro vás i mé světoznámé koláčky!" zavolala ještě z kuchyně.

Reineteril si oddechl. Tolik se bál, že narazí na dům někoho protivného a neochotného, ale nakonec se stal pravý opak. Byl vážně rád.

"Babička má pravdu. Reineteril je opravdu moc hodný člověk." prohodila Jasnovidka jen tak z ničeho nic.

"Ty nespíš?!"

"Proč bych měla?"

"Protože jsi dostala anestetikum přímo do žíly a ještě k tomu sebou flákla na kámen!"

"Aha...asi jsem se vážně měla pokusit usnout..." zamyslela se.

A v tom mu to došlo. "Tak počkat!" vyčítavě zúžil oči. "Že tys byla vzhůru celou tu dobu?!"

Přikývla. "Chtěla jsem si odzkoušet, jestli mě tam Reineteril nechá, nebo ne. Věděla jsem, že nenechá."

"Ty jedna...! Kdybych to věděl, samozřejmě, že bych tě tam nechal." zabručel uraženě. "A proč na tebe ten jed nezabral?"

Chtěla odpovědět a určitě, určitě by prozradila nějaké zlomové tajemství, jenže do místnosti se vrátila stařenka s ustaraným výrazem.

"Už ses probudila, mé dítě? To je dobře..." povzbudivě se usmála. "Ale...pan doktor je zrovna na služební cestě v Enya City..."

"Ale ona potřebuje vytáhnout ten otrávený šíp hned. A pak jí někdo musí vydezinfikovat a obvázat ránu. A to ještě ani nemluvím o té hlavě. Je to jen škrábnutí, ale může se to zanítit."odporoval bývalý student nekompromisně.

"Ale pan doktor tady není..."

"Co je to sakra za lékaře, když si odjede na služební cestu a nenajde za sebe náhradu?!"

"Bude to nejspíš muset počkat do zítřka."

"To má mít v sobě zabodnutý šíp ještě den? To tu není ani žádný medik?"

"Ne."

"Praktikant?"

"Ne."

"Zdravotní sestra nebo bratr?"

"Ne."

"Lékárník?"

"Ne."

"Kdokoli?"

Stařenka opět zavrtěla hlavou. "Obávám se, že se nedá nic dělat. Pokud bychom se ji pokusili ošetřit my, mohli bychom jí tím ještě více ublížit."

Reineteril očima hypnotizoval koberec. "Přineste mi lékárničku." zašeptal. "Přineste mi svou lékárničku, prosím!"

A opovažte se říct, že žádnou nemáte...

Babička byla v mžiku zpět a podávala mu krabičku s poněkud nakřivo nalepeným červeným křížkem.

"Děkuji." Našel, co potřeboval. Dezinfekci, kousek obvazu s polštářkem k zastavení krvácení a spoustu obyčejné gázy.

"Teď sebou nevrť, jinak to bude bolet ještě víc." upozornil "pacientku" ledově.

Ta jenom netečně přikývla. "Já Reineterilovi věřím." dodala po chvíli absolutně bezstarostně.

Zaznamenal, že šíp naštěstí prošel skrz a bude tudíž bezpečné ho prostě vytáhnout. Zhluboka se nadechl a dal se do práce. Jasnovidka se tvářila, jako by se jí to nijak netýkalo, jen jedinkrát sebou trochu škubla. Ani potom, když z otevřené rány začala téct krev, neprojevila větší známky zájmu. Bývalého studenta to udivovalo a děsilo zároveň.

Když jí obvazoval zranění a sledoval její podivně klidný výraz, cítil se příšerně. Pokud vážně byla celou tu dobu při vědomí, znamená to, že když ležela na mokré silnici, zraněná a opuštěná, vnímala každou vteřinu? Opravdu to podstoupila jen proto, aby ho donutila přiznat, že není tak sobecký? Ale to co on udělal, bylo více než "sobecké". Znovu jí říkal kruté věci- proto, že ho zachránila, že pro něj udělala dobrý skutek.

Už jen to pomyšlení ho dohánělo téměř k slzám. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ho plánuje svět ještě nechat čekat? Vždyť se tak snaží...musí to přece přijít každou chvilku! Událost, která ho zahubí a přitom zachrání, která bude trestem i úlevou... Aby to přivolal, nesmí polevit. Nikdy se to nestane, pokud ho lidé kolem něj nezačnou nenávidět, takže se k nim prostě nesmí chovat laskavě. Naopak. Každé jeho slovo musí být plné jedu, nemůže zapomínat ani na časté zrady a odměřenost s chladem, ano, ano, ještě chvilka využívání jeho přirozeně protivné povahy k uskutečnění tohoto plánu, a pak už se to určitě stane!

Přesto se ale kvůli nejnovějšímu incidentu s Jasnovidkou cítil trošku blbě. Ale na druhou stranu, ani ona není bez viny. Takhle zkoušet jeho přesvědčení- to vůbec není fér! Ne, ne, ne, jak ho vůbec mohlo napadnout, že se omluví? Navíc, všechno je to v rámci plánu. Žádná krutost či hrubost není přehnaná, dokud to poslouží dobré věci.

"No, myslím, že je to hotové. Zítra ti ty obvazy vyměním." S jistou samolibostí musel uznat, že se mu to povedlo. Doufal, že nic nezanedbal a že všechno od výběru obvazů po umístění spínacích sponek je přesně tak profesionální, jako to vypadalo.

Zeširoka se usmála a v očích se jí něco blýsklo. "Už konečně vím, co Reineteril studoval."

"Tak si to nech pro sebe."

"Proč? Reineteril se snad stydí za to, že z něj jednou bude doktor?"

"Nebude. Se školou jsem sekl."

V hloubi duše ho to mrzelo. Opravdu si jednou chtěl otevřít nějakou malou ordinaci někde, kde by ho nikdo neotravoval. Nemusel by s lidmi nějak zvlášť mluvit a sbližovat se s nimi- prostě by jim vždy poradil nějaké léky, ošetřil by je při nehodách a tím by to haslo. Když by zrovna někoho neléčil, mohl by si jednoduše třeba číst a procházet se po přírodě, prostě si užívat čirý klid v té nejkoncentrovanější formě. Navíc, lékaři dostávají plat od státu, takže by si za všech okolností žil na vysoké noze a nemusel by se o nic starat.

Takhle si svou budoucnost představoval ještě den před Morixovou smrtí. Ale pak už na to nedokázal myslet. To proto, že pro něj v tu noc "budoucnost" přestala existovat. A všechny její chatrné zbytky, které se v něm ještě udržely, smyl ten den, kdy získal svůj kámen.

"To je škoda. Měl by se vrátit a dostudovat."

"To těžko. Kdybys věděla, co jsem udělal-"

"Já to vím." přerušila ho. "Myslím, že by se Reineteril neměl obviňovat. Všechno je to Adelaidina vina."

"Adelaidina vina...Proč...?! Vždyť já ji sakra ani neznám..." Pak si ale uvědomil, že ta stařenka je pořád s nimi v pokoji a že by tím pádem neměl říkat moc divné věci. Raději změnil téma. "Hele, takže proč teda na tebe nepůsobí ten uspávací jed?"

Zamyslela se. Po několika desítkách sekund se zhluboka nadechla. "Nevím." prohlásila.

"A nad tím jsi musela přemýšlet tak dlouho?" povzdechl si.

Majitelka domu mezitím někam opět odešla. Možná šla pro to suché oblečení, o kterém předtím mluvila, nebo jim prostě chtěla dopřát soukromí.

"A mimochodem, Jasnovidko, co tvá paměť? Nezapomnělas náhodou, že pořád ještě čekám na tvé jméno?"

"Až si vzpomenu, Reineteril se ho dozví jako první." pokrčila rameny, ale něco bylo jinak než obvykle.

"Co se děje?"

"Rodina Sarahských dneska pořádá obrovský ples."

"Ne, co se děje s tebou?"

Jen na něj překvapeně zírala.

"No, víš..." nadhodil nervózně a díval se úplně jiným směrem. "...tehdy v té hospodě, když jsi řekla, že mě prostě dobře znáš, i když jsme se potkali před třemi dny...zdálo se mi to divné, ale, ale..." přistihl se, jak se mu zadrhává hlas. "ale...myslím, že teď už jsem to pochopil. Já tě asi taky dobře znám, Jasnovidko. Takže je úplně jasné, že poznám, když je s tebou něco v nepořádku!"

"Reineteril o mně neví nic."

Pozvedl obočí. "Hele, pokoušíš se mě parodovat?"

"Ne, proč?"

"Tak přestaň chodit kolem horké kaše a vyklop to. C-Co..." nějak se nedokázal přinutit vyslovit. Zhluboka se nadechl. "Co tě trápí?!" vyhrkl rychle.

"Málo bazalky v krvi!"

Zavrtěl hlavou. "A já idiot už si chvilku myslel, že se mi konečně chystáš odpovědět vážně..."

"Reineteril to možná podceňuje, ale pokud se to rychle nenapraví, mohla bych dokonce dostat rýmu!"

"Rýmu dostaneš akorát tak z toho, že tady pořád sedíme promočení jako myši." Vtom mu ale v hlavě svitl nápad. "Já se půjdu zeptat, jestli si teda můžeme půjčit nějaké suché oblečení...až mi ovšem řekneš, co máš za problém."

"Mě to nezajímá. Chlad na mě nemá žádný efekt. Ale pokud Reineteril rád mrzne, tak je to dobrý nápad."

"Hele, žádné námitky ohledně toho, že si pro to oblečení můžeš zajít i sama?"

"Můžu...ale je zbytečné to říkat, protože to nepotřebuji a nechce se mi." apatie, která byla cítit z každého jejího slova, úplně protiřečila její obvyklé osobnosti.

"Aha." Plán selhal. "Ale nesnaž se to zamluvit! Netvrď mi, že ti nic není! Předtím na lodi ses úplně zasekla a tehdy před Traldisem taky, nemysli si, že jsem si toho nevšiml. A...pokud mi to neřekneš...pokud mi to neřekneš..." Nemohl uvěřit tomu, co se chystal říct. "Pokud mi to neřekneš, jak ti asi můžu pomoct?!"

"Reineteril se to nikdy nedozví."

"Proč?!"

"Protože ho mám moc ráda."

Uraženě se ušklíbl. "A přesně proto bys mi to říct měla."

Jakoby najednou někdo přepnul program, její apatie byla rázem pryč. Napřed se posadila a aniž by stále před ní klečícího Reineterila nějak varovala, předklonila se a zcela záměrně mu spadla do náruče. Nečekal to, takže ji samozřejmě nechytal a skončili v leže na zemi. Nějak mu to připomnělo včerejší odpoledne u útesu.

"Jsou věci, které se neříkají zadarmo. Pokud se to chceš dozvědět, musíš zaplatit cenu. Jsou to tajemství... Reineteril jimi může zaplatit... Koupí si mě? Já udělám cokoli, řeknu mu cokoli, ochráním ho před Adelaide, ochráním ho před každým...jen za pár tajemství." zašeptala mu do ucha, zatímco se vzpamatovával.

"Ty..." zasyčel a odtáhl ji od sebe. "Když jsi předtím ,omdlela´, asi ses praštila do hlavy, co? Právě jsi mě dokonale přesvědčila, abych ti nikdy nic neříkal!" Měl ještě další zmatené výčitky, které by dodal, ale pohled do její tváře ho umlčel.

Její smutný úsměv dokonale korespondoval s jejíma šedýma očima, které se zdály úplně prázdné, až na jiskřičky nekonečné temnoty a zoufalství. Byl to absolutně šílený výraz, který nevěstil nic dobrého. Jakoby se právě chystala někoho zavraždit, nebo sama umřít- eventuálně obojí.

Vyschlo mu v krku. Nedokázal vyslovit ani písmenko a ani ho nenapadalo nic, co by měl říct.

Ale ona najednou zamrkala, otřásla se a její úsměv se rozšířil. "Dneska je moc hezké počasí, že?"

Ze srdce mu spadl velký kámen. "Díky bohu...ale už nikdy nic takového neříkej, prosím..."

"Až bude škaredě, tak to říkat nebudu..." pokrčila rameny ledabyle.

"To počasí jsem nemyslel..." opáčil, pořád trochu vyděšený. "A už ze mě můžeš slézt, ne?"

Když o tom později přemýšlel, došlo mu, že měla pravdu. On o ní vůbec, vůbec nic neví. Neznal její jméno. Ani minulost. Její cíle taky ne. Ze všech základních informací si uměl vybavit jen její věk a to, že vlastnila kámen. Nebo ještě stále vlastní? Celé se mu to zdálo podezřelé. A co mu připadalo nejdivnější, byl fakt, že podvědomě chtěl ty mezery zaplnit, chtěl se o ní dozvědět naprosto všechno.

Pak mu ale došlo, že měla pravdu i v další věci. Možná opravdu ještě nebyl připravený ty věci znát. Kdyby mu totiž řekla důvod, proč ztratila svou duševní rovnováhu, nebyl si zatím jistý, jestli by to dokázal přijmout a dívat se na ni stejně jako předtím. A navíc, pokud si to měl přiznat na rovinu, tak ho její temná (respektive, ještě temnější než obvykle) stránka prostě děsila.

"Zde, doufám, že vám to bude sedět." stařenka se vrátila do místnosti a nesla nějaké oblečení.

Jasnovidka se hluboce uklonila. "Promiňte, babičko, ale já to nepotřebuji. Můj původní oděv na mně uschne."

"Tak já to taky nějak vydržím. Přece jenom, stejně je malá šance, že by mi to bylo dobré." Reineteril pokrčil rameny.

Majitelka domu jen přikývla a konverzovala o něčem s černovláskou, ale on už to nevnímal. Pohled mu totiž ulpěl na jednom z obrázků na stěně. Zachvácen panikou se nemohl soustředit na nic jiného. To si toho sakra nemohl všimnout dříve?! Ta zarámovaná fotografie zobrazovala mladého muže s do pečlivého copu spletenými tmavě rudými vlasy a ledabylým úsměvem. Tu tvář by bývalý student poznal všude.

"Váš vnuk..." vyhrkl a bylo mu absolutně jedno, že oslovené právě přerušil monolog o louhování čaje. "Váš vnuk...se jmenuje Deireanez, že?!"

Babička přikývla. "Jste kamarádi?"

"V současné době moc ne." Absolutně se nesoustředil na to, co říká. Musím pryč! Co kdyby se jeho pronásledovatel náhodou rozhodl navštívit své prarodiče?

Mladíkova vyděšená mysl se snažila co nejrychleji najít co nejpřesvědčivější výmluvu, proč odsud rychle zmizet. Jeho kámen vysílal vibrace, pulzoval a hořel, jakoby snad sdílel jeho emoce- možná jakoby je dokonce produkoval. Tak či tak, oba- i vlastník, i artefakt- dýchali pro jednu věc- aby zůstali navždy spolu. Oba ovšem z trochu jiného důvodu.

A to bylo minutku předtím, než dopadla první salva.

Najednou se rozletěla okna.

Střepy plachtily vzduchem. Jeden ho škrábl, další se zabodl u jeho hlavy. Když se zmateně rozhlédl po místnosti, zjistil, že ji někdo proměnil v zimní království. Odevšaď trčely kousky skleněného ledu a spálené parapety nahrazovaly jinovatku.

Nevnímal, co dělá Jasnovidka. Nepátral ani po tom, kdo na ně útočí a proč. Chtěl se jen schovat.

Zahlédl, jak někdo nahlíží do vypálených oken. Potom spatřil i pistoli toho člověka. To nebylo vůbec dobré, ozbrojený jen dýkou a nedisponující žádnými tituly mistra boje neměl šanci. Splašeně se rozběhl pryč, pryč z toho zničeného domu.

Je konec, pomyslel si. Otočil se k nepříteli zády a ten teď zmáčkne spoušť.

A taky že ano. Reineteril slyšel výstřely a viděl, že se ve zdi a ve všem kolem něj objevují díry, ale kámen ho v kapse dosud hřál. Měl štěstí. Natrefil na vraha s mizernou muškou.

Skryl se za stěnou a snažil se ztišit zvýšený tep. Vtom mu to ale došlo. Vytřeštil oči a zoufale se roztřásl. K...Kde je Jasnovidka?! Uvědomil si, že ji tam nechal. Utekl sám, ani se za ní neohlédl. Před očima mu přeblikl obrázek mrtvého Morixe. To, co cítil, nebyla bolest. Měl pocit, že se každá buňka v jeho těle vzbouřila a požírají se navzájem. Trvalo to vteřinu, ale pro něj to bylo několik hodin. Trhl hlavou.

Tentokrát ne!

Vyběhl z úkrytu právě včas, aby ji zahlédl se zavřenýma očima a nataženou rukou kráčet k útočníkovi, a taky právě včas na to, aby viděl, jak jí kulka proletěla hlavou a jak padá k zemi.