"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Srpen 2015

SAP - kapitola VI.

31. srpna 2015 v 21:48 | Kate Černobílá |  SAP
Jako další úplatek tady máte kratoučkou srpnovou kapitolu SAP-u. Upřímně, kdo ještě dokáže brát tuhle povídku vážně, ten má moje uznání. Navíc, Karin udělala chybu, když mě nechala navrhnout většinu ohledně jedné z postav (totiž, na všech postavách v SAP-u jsme pracovaly spolu, ale každá z nás odvedla u dvou "svých" postav nepatrně větší práci než ta druhá- když ovšem nepočítáme jména a charakterový design, což je práce Karin samotné), protože...také tam vidíte tu Kiaru? Já už ty dvě přestala odlišovat a přivlastnila jsem si Yeneriu jakožto Kiařino alter-ego. Nuže, doufám, že se kapitola bude líbit!

VI.

Poskok s protichůdnými pocity vstoupil do místnosti. Nevěděl, co po něm jeho nadřízený zase chce, a tušil, že se mu to nemusí líbit. "Co si přejete, pane?" zeptal se, když stál u něj.

"Dnes máme pro jedno z individuí, která žijí z našich peněz, jednoduchý úkol. Krom toho, že v příslušnou hodinu přinese Deventerovi a jeho přátelům jídlo, jim bude osobně asistovat. Stačí, aby stál na místě vyznačeném na mapě, kterou obdrží, a pokud se bude někdo blížit, přiběhne k Deventerovi a bude jeho přátele chránit vlastním životem."

Služebník pouze přikývl. Připadalo mu to jako podivný rozkaz, ale dostával i bláznivější. Kromě toho, nedovolil si odporovat. Převzal si mapu s vyznačeným bodem a vyšel ze dveří.

"Tys s tímhle plánem přišel, tak se moc nevrť." vrčela agentka, zatímco zapínala pouta okolo zápěstí svého spojence. Druhá polovina oněch pout už dávno byla obtočená kolem její ruky.

"A ty jsi s tím souhlasila, takže se opovaž to nějak pokazit," ušklíbl se na ní a trhnutím si vyzkoušel, jestli jsou pouta opravdu pevně zamčená a nespadnou v té nejnevhodnější chvíli.

"Pokazit? Mluvíš s někým, kdo pozatýkal tolik zločinců, že pro něj pro jednou zatýkání nahrát nebude problém! Tedy, doufám..." Yeneria začínala pomalu nervóznět. "No...vlastně, tolik jich zase nebylo, protože většinou už byli tak trochu mrtví, než jsem je stačila zatknout, ale..."

"Pokud se to nepovede, alespoň zemřu s pocitem pýchy. Víš, proč?" Averin se dramaticky odmlčel. "Protože jsem porazil vyšetřovatelku. Přidala ses na stranu teroristy, a ani ses to nesnažila nějak zakrýt." Zazubil se na ní.

"Já bych tomu ,porážka´ neříkala. Víš, jak bys to měl nazvat spíše?" pokusila se mu to oplatit. "Štěstí, pouhá štěstěna! Totiž, já se naštěstí pro tebe řídím jednoduchým heslem. ,Správný strážce pořádku by neměl měnit spravedlnost podle zákona, ale zákony podle spravedlnosti´! Máš-li na své straně spravedlnost, máš i mě!"

Averin na ní chvíli jen nechápavě hleděl. Myslel si, že mu prostě odpoví něco protivného, ale ona mu nepřímo dala najevo, že za ním opravdu stojí. "Tím heslem se řídím celý život. Ale policie to neakceptuje. Tak jdeme, nebo tady budeme lelkovat?"

Yeneria se na něj soustředěně zadívala a pomalu přikývla. "Do boje!"

Zamířili na kapitánský můstek a podle domluvy se snažili působit jako hrdá vyšetřovatelka a její chycený a ponížený vězeň. Příliš se jim to nedařilo, ale doufali, že jim na to lidé skočí, pokud se na to nebudou soustředit. Společně postupovali ke kapitánskému můstku. Když byli skoro u něj, Averinovi se nervozitou začínaly potit dlaně. Doufal, že to Yeneria nezjistí.

Agentka na tom nebyla o moc lépe, když otevírala dveře velící místnosti, třásla se a ve tváři měla strnulý kyselý úsměv.
"Ani hno-" zarazila se. "Ani hnout"?! Vždyť já potřebuju, aby se hýbali! No tak, co říkají civilisti, když někam přijdou? "Dobrý den!" opravila se. A-a-a...a co dál?! Mám na ně vybalit to o výzkumu počasí? Ne! Já tady nejsem na výslechu! No tak...přemýšlej...prostě jim řekni, co tu děláš! "Jdu vám ukázat...teroristu, kterého jsem chytila!" Druhou rukou překotně ukazovala na Averina, který se ze všech sil snažil nesmát.

Ostatní lidé se na vyšetřovatelku dívali, jako by se zbláznila. Jako první se vzpamatoval kapitán. "Také vás zdravím. Odpusťte mi tu otázku...ale terorismus na této lodi? To je vyloučené!" Když se však na Averina podíval, došlo mu, že ho zná. Přece mu vyhrožoval! Musel ovšem nějak uklidnit posádku. "Jistě to bude nějaký omyl."

Tím okamžikem ovšem pro policistku začalo osobní delirium. Nacvičená část totiž právě skončila. Prohlédla si tváře všech přítomných. Spontánně jí vířilo v hlavě, jakým způsobem by je mohla do minuty všechny porazit, ale nenapadalo ji nic, co říct. "N-No..." hlas se jí zadrhával. "Ale...ale...já tu mám...mám tu živého teroristu! Pravého! Nefalšovaného! Teroristu! Podívejte se!"

Kapitán byl stále na pochybách, ale musel si být jistý, že jeho loď nic neohrožuje. Povzbudivě se usmál na cestující. Poté přešel k Yenerie, aby s ní mohl mluvil soukromě. "Vyvoláváte na mé lodi paniku!" varoval jí. "Jak mi můžete dokázat, že je tento muž opravdu terorista, jak tvrdíte? A jak vás napadlo mi to říkat před tolika lidmi?" Všichni přítomní si začínali zděšeně šeptat své teorie.

Ta slova šla ale v první chvíli úplně skrz ní. Ci...ci....jak bylo to slovo? Ci...trón? Ne...civilista! Já mluvím s někým, koho nevyslýchám... M-Musím se chovat zdvořile a lidsky! Rychle, nějakou slušnou rozhovorovou f-frázi... Zběsile k němu natáhla volnou ruku. "Já se jmenuji Yeneria! Těší mě!" vyhrkla. Pak si ale uvědomila význam toho, co před chvíli slyšela. "Ne, p-pane! Já žádnou paniku nedělám! Já ji naopak odvracím! Totiž, přišla jsem celé posádce ukázat, že jsem chytila podvratnou krysu, takže už je tu bezpečno!"

Muž raději ignoroval její představování, a zamyslel se nad jejími posledními slovy. "Pokud je to skutečně tak... přišla jste v nevhodnou chvíli na nevhodné místo. Rozhodně zde není celá posádka. Ale pokud někdo o terorismu na lodi ví, a bojí se, mohu je svolat a vy je můžete uklidnit, pokud chcete." Averin se zamračil. To jim prošlo až moc snadno.

Ale agentčinu nervozitu to moc nezmírnilo. "Ano! Zavolejte je, p-prosím! Mám povinnost všem oznámit, že jsem podvratně chytila těžce pracující krysu! Tedy...to mělo být naopak!"Averin musel skrýt tvář za vlasy. V té chvíli si přál, aby to byl on, kdo může mluvit.

"Dobře, hned to bude," oznámil jí již profesionálním hlasem a přešel k rozhlasu. Oznámil celé posádce, kde se mají neprodleně setkat. Lidé se začínali shromažďovat.

"T-Takže...é...podívejte se na mě! Tedy...na mě ne, na něj! Tohle je zlý terorista, který ohrožoval vaše životy a navrtával díry do morálky téhle lodi! Ale už se nemusíte bát, chytila jsem ho! Rozumíte?! Pořádně si ho prohlédněte!" Doufala, že tímhle koupí přesně tolik času, kolik budou potřebovat. No, přinejhorším si ti dva budou muset pospíšit. V tom okamžiku do místnosti vtrhl poslíček.

"Pane, pane!" křičel a spěchal ke kapitánovi, nevšímajíc si okolí. "Mám pro vás vzkaz! Prý je to hrozně důležité, a máte si to neprodleně přečíst!" Muž si od něj správu s pokývnutím převzal a s klidem rozbalil. Nejspíš šlo o nějakou rutinní záležitost.

Po chvíli se strachem v očích zvedl hlavu. Pohlédl na své stráže. "Vytáhněte zbraně. Vláda a NHV vydali rozkaz zpacifikovat...." Odmlčel se. "Tuto vyšetřovatelku!" Zmatená posádka ho poslechla. Averin se na jmenovanou nechápavě podíval.

Jakmile zaznělo "zpacifikovat" v souvislosti s její osobou, zmíněné se konečně podařilo přepnout do módu "zločinec zavětřen". "Zadržte! To musí být nějaký zločinný komplot! Vždyť já k NHV pa...patřím..." na konci věty se jí zlomil hlas. Něco si uvědomila. Nikdo...nikdo kromě mě a jich samotných o tom neví... Na chvíli zůstala zticha. Pomalu se ani nehýbala. "ZRÁDCI!" zaječela najednou. Pak se ale zhluboka nadechla. "Tak pojďte...já tady neumřu!" Pokusila se zaujmout bojovou pozici, ale terorista de facto přivázaný k její ruce jí v tom poněkud zabraňoval.

"Yenerio..." sykl směrem k ní. "Je jich moc, mají zbraně a my máme pouta. Útěk!" Na umocnění svých slov několikrát škubl zápěstím.

"Říká se ,ústup´!" zaprskala, ale poslechla. Několik nepřátel se rozběhlo za nimi, jiní si nabíjeli zbraně. Vzduchem zazněly výstřely, ale uprchlíci již zabočili za roh. Oba běželi docela rychle a vytrvale, ale překáželi si navzájem. Nicméně v podpalubí už se jim podařilo získat malý náskok a protivníci kvůli civilistům nemohli střílet.

Najednou se před nimi ovšem zjevilo rozcestí. Averin bez přemýšlení zabočil vlevo, protože věděl, že vpravo by vběhl do slepé uličky, a nemuseli by se odtamtud dostat. Ucítil však odpor.

"Doprava!" zavelela Yeneria. "Ve slepé uličce -odemknout pouta- bojovat!" pokoušela se mu sdělit heslovitě.
Averinovi se to nezdálo, ale neměli čas na dohady. Následoval jí. Když doběhli na konec, zastavili se. Párkrát se zhluboka nadechl.

"Tak nás odemkni! Rychle!"

Vyšetřovatelka přikývla a volnou rukou prohmatala kapsy svého kabátku. Potom zavrtěla hlavou. "Klíče máš ty!"
"To určitě ne! Kdo nás zamykal?" Zavrtěl hlavou. "Není čas na vtipkováni."

"Tak nevtipkuj a dej je sem, protože když je nemám já, tak kdo?!"

"Já ne," opakoval. Vzápětí mu to došlo. Pohlédl na vyšetřovatelku. "Toto budeme muset zvládnout společně. Myslím tím opravdu společně."

"Musely vypadnout, když jsem běžela...no, nic! Pokus se mi nepřekážet!"

"Ty překážíš celou dobu mě! Tak dobře. Máš pistoli, viď? Tato ulička je dost úzká, půjdou maximálně po dvou. Zvládneme to. Chce to jen dobrý postřeh."

Samozvaná policistka tasila zbraň. "Spolehni se. Mám se vyhýbat míření na životně důležité zóny?"

"To záleží na tobě. Chceš být vrah nebo ne?" odpověděl jí. Na delší proslov nezbýval čas.

Ještě se k němu naposledy obrátila. "Já už jsem vrah." A v tom okamžiku začali přibíhat první nepřátelé. Vzduch protínal řev pistolí a výkřiky námořníků. Dva uprchlíci se nemuseli vyhýbat kulkám- žádné k nim totiž nepřicházely, jelikož útočníci padali k zemi dříve, než stačili stisknout kohoutek.


Aydlin se rozhlédla po místnosti a pousmála se. Sice to zde bylo prošpikované alarmy, ale ona věděla o způsobu, jak je deaktivovat. Byla to ta jediná věc, která jí šla lépe než jejímu bratrovi. Vrhla se k terminálu. Byla zvyklá na trochu jiné uspořádání, ale věděla, že to zvládne. Potřebovala jen trochu času na zjištění kódu, který měla zadat. Doufala, že Averin a Yeneria neselžou.

"Není důvod k nervozitě. Deventer pevně věří, že ctihodný pan Averin, bratr naší spřízněné duše Aydlin, a jeho neznámá přítelkyně odvedou při odlákávání stráží dobrou práci." Doopravdy byl mluvčí sedmi rostlin jedinou nervózní bytostí v okolí. Možná se by dalo říct, že je "nervózní" dokonce slabé slovo.

"Já vím," zamumlala dívka nepřítomně. Zabezpečení bylo lepší, než čekala. Začala mírně pochybovat.

"Pokud si to bude Aydlin přát, Deventer může přehrát povzbuzující vzkazy od našich přátel. Tedy, téměř všichni nahráli nějakou milou zprávu, krom Jade, jejíž zpráva je všechno, jen ne milá."

"Ne, děkuji, Deventere," odpověděla. Věděla, že si to nejspíš neuvědomuje, ale rozptyloval jí. Nechtěla mu ovšem nic říkat, nevěděla, jestli by ho to neranilo. Terminál ohlásil neplatný příkaz. Zbývaly jí ještě dva pokusy, než spustí poplach.
Její přítel sice zmlkl, ale za to ji vyrušoval jiný zvuk- klapot blížících se bot. Světélko naděje, že by onen člověk mohl zahnout někam jinam, pohaslo, jakmile se strážce zjevil zpoza rohu.

"Ruce pryč!" zakřičel. "Tady nemáte co dělat! Vypadněte, rychle!"

"Ať se Aydlin nenechává rušit. Deventer se postará o tenhle...problém." Vědec se snažil znít klidně, ale to byla jen přetvářka. Přesto se s vypětím všech sil pokusil nahodit svůj oblíbený panovačný a studený tón. "Kdo že to tady nemá co dělat? Vlastník a generální ředitel konglomerátu Salz, Deventer, ti přikazuje odejít a nikomu se o nás nezmiňovat."

"Nevím, co jste to za společnost, ale každopádně tady nemá přístup nikdo jiný než kapitán a jeho stráže. Odejděte, nebo přivolám posily. A u těch vám to tak snadno neprojde."

"O to se ani nepokoušejte. Nepodceňujte Salz. Deventer na to možná nevypadá...nebo na to spíše vypadá až moc, ale vážně mu nedělá problém vydat rozkaz k tvojí eliminaci. A k eliminaci těch tvých posil taky." Vědec už začínal proklínat sám sebe, že sem poslal jen jednoho poskoka- a to ještě zřejmě toho nejpomalejšího, kterého má. Ten blbec snad musel usnout.

"Říkám vám to naposledy," zavrčel strážce, jako by ho neslyšel. "Ať jste kdokoli, tady opravdu nemáte co pohledávat." Chtěl ještě něco dodat, někdo však vešel do místnosti. Než se vůbec stihl ohlédnout, ucítil ránu něčím tupým do hlavy. Zatmělo se mu před očima a ztratil vědomí.

"Pane, omlouvám se, byl moc rychlý. Ale zvládl jsem to!" Poskok doufal, že za tuto špinavou práci dostane alespoň prémie.

"Dobrá práce. Deventer je spokojený. Po konzultaci s ostatními určíme tvou odměnu."

Terminál zapípal a dívka se radostně usmála. "Můžeme jít! Alarm je deaktivován!" Její pohled padl na strážce v bezvědomí, ale snažila se nemyslet na to, co by s ním měli udělat, protože k tomu nebyl čas. Společně vešli do další místnosti. Dívka beze slova popadla vytoužený komunikátor a zamířili pryč.

Najednou se k jejich uším donesly zvuky střelby, zmatené lidské hlasy a další klapot podrážek. Vědec a teroristka se znepokojeně podívali jeden na druhého, ale pak se zdroj rámusu objasnil. Averin a Yeneria běželi jejich směrem a za nimi se jako stádo buvolů hnala mini-armáda námořníků. Agentka střílela a nepřátelé jeden po druhém odpadávali, ale stejně jich ještě zbývalo docela dost- a ti palbu opětovali. Kvůli propastnému rozdílu v intenzitě výcviku ovšem neměli šanci- strach ze zabijácké policistky naprosto pohřbil jejich mušku, takže se kulka cíli málokdy vůbec přiblížila. Jedna z nich však omylem téměř zasáhla Aydlininy ruce. Vykřikla a pustila přístroj, který držela. Nicméně na tom nezáleželo, protože byl stejně již zničený. Do očí se jí draly slzy. Celá jejich práce přišla nazmar.

"Aydlin!" křikl na svou sestru. Jakmile se na ní otočil, viděl něco zablýsknout se ve světle lamp. Něco ho napadlo. "Podej mi tu sponku, co máš ve vlasech!" Dívka nevěděla, co má v úmyslu, ale opatrně se k němu přiblížila a poslechla ho. Okamžitě začal pracovat na odemykání pout. Zanedlouho již visely vyšetřovatelce na zápěstí obě poloviny. Mohl jí dát prostor.

"Dejme se na ústup!" Yenerii už pravděpodobně docházela buďto síla, nebo munice.

Těm třem to nemusela ovšem říkat dvakrát a tak se nesourodá skupinka ocitla na hromadném útěku. Agentka nepřestávala střílet, aby minimalizovala množství nepřátelských kulek.

"Deventer myslí, že bychom u sals vilnis měli být v bezpečí! Nezní to přesvědčivě, ale věřte mu, prosím!" A tak byl cíl útěku určen. Čtyři udýchané bytosti si mohly konečně odpočinout, když se palba začala odrážet od nově vyměněných neprůstřelných dveřích.

Recenze- Diabolic Lovers

30. srpna 2015 v 20:06 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Omlouvám se za neaktivitu jak na blogu samotném, tak co se komentování a e-mailů týče, v tomto období mi není zrovna moc do zpěvu, ale přísahám, že se alespoň pokusím být probuzená školou (přeci jen...léčba náhlým traumatem většinou zabírá...) a polepšit se! Jako omluvu předhazuji pár recenzí, tohle je první z nich.

Diabolic Lovers (anime, 12 dílů)

anotace (seriózní): Yui je hodná, krásná a pozitivně myslící sedmnáctiletá dívka. Jednou ji její otec bez vysvětlení požádá, aby změnila školu- a pošle ji bydlet do úplně cizího sídla. Jakmile tam ale Yui dorazí, najde ve vstupní hale bezvládně ležet mladíka, který nedýchá a srdce mu netluče, ale než stačí vyděšená hlavní hrdinka zavolat záchránku, "mrtvola" se probudí, chudinku Yui popadne a pokusí se jí vysát krev. Ano, Yui skončila v sídle ne zrovna přátelské upíří rodinky. Proč skončila v zajetí šesti upírských bratrů? A má Yui vůbec nějakou šanci na přežití, co myslíte?

soupis mých dojmů a hodnocení (pozor, vcházíte do zóny spoilerů)

anotace (upřímná): Když jste slepička poddruhu "sluníčko", uvíznout v jednom domě se šesti sadistickými upíry je pravděpodobně vaše nejhorší noční můra- a Yui si tuhle můru splnila. Tenhle strhující příběh vám nabídne spoustu otázek- Proč a kdo tam Yui poslal? Co je zač její otec? -na které se divák nedozví odpověď ani ve snu. Takže se pohodlně usaďte a podívejte se na tuhle 12-ti dílnou prezentaci toho, na kolik způsobů se dá vysávat krev jedné husičce.

postavy: Tohle je prý od stejného autora jako Amnesia. Musím tedy uznat, že je to zatraceně poznat. Bezejmenná hlavní (H)hrdinka dostala nové jméno a nový účes, jinak je to jedna a ta samá nudná slepice. To děvče sice občas klade odpor, ale zatraceně slabě- ano, to by se ještě dalo pochopit, ale spíše...vžďyť ta chudinka dostala někde kolem osmého dílu dokonce šanci k útěku...a nic! Nic! Nic! V té samé scéně dostane i stříbrný nůž na zabití upírů...upírů, kteří ji celou dobu šikanují a mučí...a ona se zeptá, k čemu jí ten nůž bude. (aby sis mohla oloupat pomeranč k snídani, chytračko) A ještě jeden příklad k vystihnutí jejího charakteru- kdykoli, kdy zkříží cestu některému z hlavních hrdinů, je vysávána jako plazmový džus, ale ona i přesto za nimi pořád chodí...a navíc to vypadá, že jim to vůbec nevyčítá a záleží jí na nich (ano, Stockholmský syndrom není v příbězích špatná věc, ale co je moc, to je moc). Pokud tohle není slepice, pak už nevím.

Pak tady máme šest bišíků. Ups, tohle vypadá, jako bych se chystala hodnotit nějaký reverzní harém, ale jsem předsvědčená, že tohle ten případ není (vysvětlím níže)... No, vlastně, jejich charaktery nejsou zase tak špatné. Každý má svou povahu a své trauma, ale má to svůj háček. Když říkám "své trauma", nezaručuji vám, že se o tom dozvíte něco více, protože u většiny z nich to anime prostě nějak nerozvádí- jen naznačí, co se asi přibližně stalo, ale pak hádej, diváku (respektive spíše- kup si vizuální novelu, diváku). U většiny nám anime neposkytne ani zdaleka dost uspokojující vysvětlení, proč je povaha každého z nich zkroucená tak, jak je. Chápu, že v VN je to asi jinak, jenže já tu teď hodnotím anime adaptaci.

Hlavního záporáka sice máme, ale je tam jen tak, aby se neřeklo, že to nemá žádný příběh. Naprosto neoblíbitelná postava.

příběh: Aby nedošlo k nedorozumění- tohle anime se vážně docela přesvědčivě tváří jako reverzní harém. Podle anotace, podle úvodního obrázku, podle počtu hlavních hrdinů- dokonce je to i všude k reverzním harémům zařazováno. Ale podle mě je to označení chybné. Není náhodou "reverzní harém" žánr, který se vyznačuje tím, že jsou všichni hlavní hrdinové více méně platonicky zamilovaní do hlavní hrdinky? Proto DL reverzní harém není- bišíky totiž na Yui zajímá jen její krev, jinak je jim úplně ukradená (všem- dobře, na samém konci možná Ayatovi už tak úplně ne, ale to je diskutabilní).

Jinak ani tady zápletku moc nehledejte. Dobře, v posledních několika dílech nějaký pokus byl, ale... Většina dílů je jen o tom, jak si upíři předávají hlavní slepičku jako horký brambor a kam se ta chudinka jen vrtne, tam se jí někdo přisaje ke krku. Někdo by řekl, že tím pádem to asi neměl být romantický příběh, ale horror. To si nemyslím. Na horror je to málo psychologické a málo děsivé. (vlastně, ono to vůbec není děsivé- o hlavní hrdinku diváka ani nenapadne se bát, protože oblíbit si ji je vcelku nemožné protože kdyby ji už konečně vysáli pořádně, už by nebyly další díly) Pak mě napadlo, že to možná tvůrci zamýšleli jako něco neidentifikovatelného s horrorovým podtónem a podbarvením ani ne tak romantikou, jako spíše erotikou. Tedy, ne že by tam nějaké lechtivé scény byly, ale některé scény vyzařují jakousi atmosféru, že by hlavní hrdinka měla raději utíkat, pokud nechce skončit znásilněná.

Pak jsou tady nelogičnosti. Například, razance...ehm...občerstvování se, kterou předvádí místní upírsto, zanechává diváka na pochybách, jestli má hlavní hrdinka v tělě ještě i něco jiného, nebo jen kosti a krev. Totiž, vzhledem k tomu, že se z ní za jeden díl napijí vždy nejméně tři a to ještě opakovaně, a ona neumře, neomdlí a ani nevypadá, že by z toho měla nějaké jiné zdravotní problémy...kolik litrů krve v těle zatraceně má? A navíc musí mít bleskové a bezchybné regenerační reflexy, protože se jí jizvička po každém kousnutí do další scény zahojí. Nebo, v prvním díle je zmíněno, že Ayatovi netluče srdce- zatímco ve finální "bitvě" na konci seriálu Ayato krvácí...jak tedy může mít krev, když ta krev neproudí? Pokud není nijak okysličovaná, neměla by shnít? Ale na druhou stranu, pořád to má méně nelogičností než jiné, známější upířiny- třeba všemi opěvované Stmívání.

Konec je nevyřešený a otevřený- což je docela jasné, když se chystá druhá série (nebo alespoň OVA, teď netuším), takže v tomto případě mi to ani tak nevadí (respektive, ne že bych měla zájem se na tu druhou sérii podívat).

hudba: Opening se na poměry anime písniček dá celkem poslouchat a dokonale se hodí k příběhu. Jinak, na podkresovou hudbu si nemůžu stěžovat.

kresba: Jediné, co se mi na tomhle anime bez větších výhrad opravdu, opravdu líbilo. Kresba se mnohem lepší než v Amnesii a všechny postavy i prostředí vypadají úžasně. Jen Subarovy průhledné vlasy (vlasy by mu teoreticky měly zakrývat jedno oko, ale přesto jde to oko vidět) jsou...zkrátka divné.

celkem: Víte, já se vám musím k něčemu přiznat- já nemám ráda upírskou tématiku a přesto jsem se podívala na anime o upírech, takže to samozřejmě nedokážu zhodnotit spravedlivě. Ale pravdou je, že se mi Diabolic Lovers vůbec nelíbilo. Hlavní hrdinka mě nutila se alespoň třikrát během každého dílu praštit do čela. Ostatní postavy mě také moc nezaujaly. Příběh také nic moc. Obzvláště mi tam chyběla romantika, která by to mohla alespoň trochu okořenit. Jednoduše, DL je podle mě anime jen čistě na koukání- kresbu to má opravdu hezkou, estetické cítění diváka (spíše divačky) to potěší, ale nic mu to nedá. Nedoporučuji.

čísla: 4/10 (dva body za alespoň trošku nastíněné charaktery bišíků, bod za kresbu a bod za opening. Původně jsem chtěla dodat: "Pořád lepší než Stmívání", ale nemůžu, protože větře nevěřte, tohle je podstatně horší než Stmívání, alespoň podle mého názoru. Á, mám to! "Pořád lepší než School Days!")

kde sehnat?- Opět se bude muset stahovat... překlad je uspokojivý, neboť ani takový puntičkář a nacista přes gramatiku jako já nad tím nevzlykal.

Obrázky! (spíše gify...vím, že to může způsobit nějaké technické potíže, jenže já si nemůžu pomoct- ty gify mají oproti obrázkům o tolik větší efekt...)

Recenze- Gekkan Shoujo Nozaki-kun

17. srpna 2015 v 22:06 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Mám strašně málo článků, takže jsem ze skladu opět vyhrabala nějakou recenzi a předhazuji vám ji. Tahle recenze je na mě netypická- nějak jsem nevěděla, co dát do odstavce o postavách, takže nejen, že jsem ty dva odstavce prohodila, ale dokonce, snad poprvé, mám odstavec o příběhu delší než ten postavový. Nuže, doufám, že se vám recenze bude líbit!

Gekkan Shoujo Nozaki-kun (anime, 12 dílů)

anotace: Chiyo Sakura jednoho dne sebere odvahu a rozhodne se vyznat lásku klukovi, kterého už dlouho obdivuje. Neví ovšem, že on je kreslíř mangy a její slova si tudíž vyloží trochu jinak- začne si myslet, že chudinka Sakura je fanynkou jeho knih. A tak naše hlavní hrdinka dostala místo odpovědi autogram a po slovech "chci s tebou být napořád" pozvánku ke spolupráci... Tak se Sakura přidá k Nozakimu a začne mu pomáhat s mangou. Jak se bude jejich vztah vyvíjet? Všimne si někdy trošku svérázný Nozaki, že Sakuru více než jeho mangy zajímá on sám?

(soupis mých dojmů a hodnocení)

Omlouvám se za zmatek, ale připadalo mi vhodné trošku si proházet můj obvyklý systém hodnocení, myslím, že takhle to bude lepší.

příběh: Podle anotace to nevypadá nic moc a když jsem si pouštěla první díl, byla jsem zrovna v takové té náladě na pozitivní školní roztomilosti, takže jsem očekávala tuctovou školní komedii. Po prvním díle ten dojem zůstal. Ovšem, jak díly plynuly, nějak mě to chytilo. To asi kvůli té labužnické parodii na různá klišé školních komedií a spisovatelským narážkám. To mě dovedlo k názoru, že GSN si lidé, kteří nepíšou povídky ani nekreslí komixy, prostě nemůžou naplno vychutnat. Strasti okolo vymýšlení zápletek a postav, popis pro nepisálka nepochopitelného vztahu pisatele ke svým postavám a k vlastnímu dílu, to bylo možná to, co pro mě tuto školní komedii tak okořenilo.

Jinak, je pravda, že děj ve vcelku epizodní a moc se ani "dějem" nazvat nedá, protože se tam docela nic neděje- sledujete Nozakiho tým při příhodách, které se jednomu stanou, když se pokouší nakreslit dobrou romantickou mangu, a jako třešničku na dortu taky ultrablbou Sakuru, jak se dvanáct dílů marně snaží vyznat své city ještě tupějšímu Nozakimu. Ale upřímně, když od toho nečekáte víc, zjistíte, že ono je to překvapivě dobré- takové plynulé a osvěžující, a taky, protože děj v podstatě neexistuje, nemůže mít ani díry a slabá místa, že ano...

Velkým plus tohoto anime je, že na rozdíl od velké většiny "konkurence" stejného žánru, má opravdu pevně vytyčené téma a toho se drží- díky tomu vznikají opravdu, opravdu, opravdu bizardní situace, které jsou ve většině případů vcelku vtipné, nikoli trapné. Navíc se člověk alespoň dozví, jak složitě vzniká manga.

Tím jsem se chtěla dostat k tomu, že tohle anime je vážně komedie, až někdy parodiální- staví většinu žánrových klišé úplně na hlavu, ani trochu nebere vážně samo sebe. Já mám na to takový neutrální názor, ale jedince se smyslem pro humor by to mohlo potěšit.

Co se týče romantiky, no... Když se chcete dívat na anime ze školního prostředí, asi očekáváte nějakou srdceryvnou slaďárnu, že? Já ji čekala taky. Ne, já si ji přímo přála. Jenže ona nepřišla... Respektive, ne ta vyřčená. Za to té nevyřčené tam bylo hory, zejména mezi některými vedlejšími postavami, což sentimentálního diváka jistě potěší.

postavy: Na poměry školních komedií jsou postavy GSN dosti promyšlené a barvité. Všechny jsou nádherně, ale vážně nádherně šílené. Mají svou osobnost, své zvláštnosti a cíle. Naprosto všechny se mi zdály oblíbitelné. Jen ta Sakura mi moc nepřirostla k srdci, ale nevadila mi. Za to hlavní hrdina, Nozaki, si mě rozhodně získal. Ale to asi proto, že jakožto pisálek občas přemýšlím přesně jako on (ale to asi většina psavců).

hudba: Tohle anime má pro mé uši jednoduše drásavý ending, ale opening, to už je jiná liga. Ta písnička je z devadesáti procent kytarová, po textové stránce krásná (přímá, ale jaksi roztomilá, protože má nejen pár vážně hezkých vět, ale je celá jako vystřižená z monologu nějaké rádoby ledabylé, rádoby protivné a nesmělé postavy- což je sice klišé, ale přiznejme si to, v koutku srdce snad všichni takové postavy zbožňujeme), prostě, světe div se, ona je poslouchatelná. Občas si ji pustím k psaní. (dávám odkaz na celou verzi, protože k verzi přímo z anime jsem nenašla anglické titulky)

kresba: Toto poměrně zbrusunové anime z roku 2014 má absolutně, absolutně překrásnou kresbu postav- takovou nepřehnanou, koukatelnou. I prostředí je nakreslené hezky.

závěr: Pokud hledáte něco lehkého na odreagování, GSN bude nejspíš to pravé. Sotva byste našli lepší školní komedii, obzvláště jste-li pisálci. Navíc to má hezkou kresbu a hudbu. Nicméně, jak už jsem se zmínila, kdo hledá děj, musí o dům dál. Tenhle seriál jsem si oblíbila a moc mě bavil, ale že by to bylo zlomové anime mého života, to nemůžu říct.

čísla: 9/10 (přeci jen...s absencí děje bych se v tomhle případě smířila, protože upřímně, v takovém příběhu by děj spíše překážel, ale ten konec kočkopes mě nutí strhnout celý bod)

kde sehnat?- Kdo hledá na Shirai, najde. Překlad ujde. Dále to má rozpracováno i NGFailsub, jenže tam je překlad bohužel pozastaven, takže jsem to i já zcela nevlastenecky musela zhlédnout na Shirai.

Obrázky! (opět jsem vybrala gify- jednoduše proto, že se lépe shánějí. Kdyby s nimi měl někdo nějaký technický problém- nechtějí se zobrazovat nebo tak něco, prosím, nahlaste mi to)

Sakura
Nozaki
další důležité postavy

Kateina závislost na hrách

16. srpna 2015 v 13:45 | Kate Černobílá |  Kateiny řeči o sobě
Jelikož má Kate narozeniny a ráda by ten den využila k nejrůznějšímu otravování (a vymlouvání se, že má na to dneska přece právo), vychází další článek o její maličkosti. Vyděste vlajky, konečně jsem se dokopala k něčemu jinému, než ke kapitole či nějaké recenzi. Mimoto, vím, že takové články jsou užitečné asi jako lední medvěď v potrubí, protože vy, co čtete tenhle blog, už mě z emailů, předmluv a té desítky podobných článků znáte jako své boty, ale i přesto...píšu to, protože mě to baví.
Dneska bych chtěla mluvit o mém nejoblíbenějším žroutu času- o počítačových hrách. V poslední době vážně nemám moc času, ale s velkou, velkou vinou na srdci se musím přiznat, že i tak vždycky, kdy se dá, nějakou tu půlhodinku dobré hře věnuji. (Přeci jen, kdo si hraje...neotravuje své čtenáře s pitomými články.) Představím vám ty, které mám zrovna rozehrány, nebo jsem si je prostě oblíbila, a můj názor na ně. Pokusím se dodat i nějaké obrázky, aby ten článek dostal trochu barvy.

Takže, u kterých on-line her se Kate ráda ulejvá, když má chvilku času?

1. Dark orbit
O čem to je?- V téhle vesmírné bojové hře máte svou vlastní hvězdnou loď a létáte si podle svého přání křížem krážem docela rozlehlým herním světem. Jak už jsem se zmínila, je to bojová hra, takže počítejte, že po vás u toho létání bude většina věcí střílet.
Proč mě to baví?- Protože je to hra s mým oblíbeným vesmírným tématem, kde si vlastně můžete dělat co chcete- pokud chcete bojovat, vyrazíte na lov a pokud nechcete bojovat, tak si prostě můžete jen tak svodobně létat a sbírat zdroje (jen se nesmíte nechat chytit). Hráči jsou rozděleni do tří znepřátelených firem, takže jste sice pro hráče z jiných firem lovnou kořistí (a oni pro vás taky), ale máte kolem sebe i spoustu spolubojovníků ze své firmy, takže můžete létat i v týmu. Pěkné taky je, že ačkoli i tady jsou hráči, kteří si nechtějí kupovat prémiovou měnu, maličko znevýhodněni, ale ne tolik, jako v jiných hrách (třeba v Goodgame empire), protože prémiovou měnu můžete sbírat i přímo ve hře, jen to bude stát trošku času.
Můj nevyšší dosažený level: (zatím) 14
Mé kontaktní údaje v téhle hře: KateCernobila, server Česko 1, firma VRU

2. Might and Magic: Heroes Online
O čem to je?- Taky se jedná o bojovou hru, akorát že tady nejste bojovník, nýbrž vojevůdce. Na bitevním poli určujete kroky své věrné armády- kdo zaútočí na koho, kdo ustoupí kam, dokonce i z jakého úhlu je nejvýhodnější zaútočit. Kromě toho, když se zrovna nenacházíte na bitevním poli, tak se stejně jako v Dark Orbitu můžete toulat rozmanitým herním světem co hrdlo ráčí. Nutno dodat, že herní prostředí, obzvláště nekromantské oblasti a Země světla, jsou vážně pastvou pro oči. A ještě jedno plus- můžete si vybrat mezi dvěma frakcemi- lidmi a nekromanty, což znamená, že můžete velet i své vlastní armádě zombíků, pokud chcete.
Proč mě to baví?- Zejména se mi líbí ty bitvy (viz. obrázek). Nejen vyhrát, ale i vést útok tak, aby došlo k úhoně co nejméně vašich vojáků, je umění a pěkně to zaměstnává mozkové buňky. Navíc, i v téhle hře je funkční komunita a hlavně funkce společných bitev- takže pokud jste na soupeře krátcí, vždycky si můžete zavolat spolubojovníkům o pomoc.
Co mi na tom naopak vadí?- Dvě věci. Zaprvé, když náhodou dostanete pořádně na frak a nemáte u sebe zálohy, čekání na nové vojsko se může pěkně protáhnout a zadruhé, jsem trošku zklamaná, že hratelné jsou pouze dvě frakce. Totiž, pokud jste již někdy hráli nějakou hru z edice Might and Magic, určitě víte, že těch frakcí je tam kolem deseti (pro labužníky dokonce rovnou dva druhy elfů), takže pokud jste natěšení, že si vyzkoušíte třeba démony, čaroděje, nebo temné elfy, nic z toho nebude.
Můj nejvyšší dosažený level: (zatím) 28
Mé kontaktní a taxonomické údaje v téhle hře: Azerethia, český server, nekromant
Co potřebujete k hraní této hry?- Krom počítače s adektvátní výbavou celkem nic, možná jen angličtinu na ucházející úrovni, protože "český" server je prakticky spíše "polský server s českou menšinou", a přísahám, že není nic horšího, než se zaseknout uprostřed společné bitvy v hádce o strategii, přičemž ani jeden z vás netuší, o čem to ten druhý žvaní. Ale víte co, většinou vás nezachrání ani ta angličtina. Ve dvou ze třech případů, kdy jsem ji byla nucena použit, jsem nakonec z polské slohovky mého parťáka rozluštila, že on neumí anglicky ani slovo, a tudíž mi to bylo na dvě věci.

3. 4Story
O čem to je?- V téhle fantasy MMORPG se ocitáte ve válce mezi dvěma znepřátelenými zeměmi (a jednou neutrální)- což jsou frakce, ze kterých si můžete vybrat. Pak si ještě vyberete svou rasu (můžete být člověk, kočko-člověk (budete mít uši) a víla) a povolání a můžete se rozběhnout do neuvěřitelně velkého fantasy světa, který má dokonce svou historii. A co v tom světě děláte? Řešíte úkoly pro NPC (postavy vytvořené systémem) a zejména zabíjíte drzé příšery, které vám vlezou do cesty.
Proč mě to baví?- Jak už jsem říkala, ten svět je obrovský. Vážně, obrovský. Už jenom jeho prozkoumávání stojí za to. Navíc, dávání co proto smečkám příšer je prostě učiněně odpočinková aktivita.
Co mi na tom vadí?- Je to příšerně složité- nováček vůbec neví, co má dělat (já tady ne, protože jsem nováček jako vyšitý- hraji to první měsíc).
Můj nevyšší dosažený level: (zatím) 20
Mé kontaktní a taxonomické údaje v této hře: Azerethia, název serveru si teď z hlavy nevybavím (ale je to ten na "L"), kočkovití, stínový běžec
Co potřebujete ke hraní této hry?- Počítač a kousek místa na disku, protože tahle hra je sice on-line, ale musíte si ji stáhnout. Angličtinu nepotřebujete, na českém serveru je všechno přeložené do češtiny a mluví se tam z velké většiny česky.

To jsou všechny online hry, které si čas od času zahraji. Kdysi jsem pár let hrála i Goodgame Empire, ale upřímně, to není dobrá hra- pořád tam mají nějaké technické problémy, rozdíly mezi "rubínovými a "nerubínovými" (protože placená měna se tam nazývá "rubíny") hráči je úplně propastný, a hlavně, pořád tam jen čekáte, čekáte, čekáte, čekáte a čekáte. Dále jsem zkoušela i Horwse, ale tam mě vůbec nezaujal herní princip a dost mě to nudilo. Také Shakes and Figdet, ale tam se také pořád jenom čeká.

A u kterých ne-online her se Kate ulejvá ještě radši?

Vizuální novely, které zabírají místo v mém počítači
(vizuální novela není tak úplně hra- spíše se to podobá knize. Nic tam neděláte, jen klikáte a čtete. V některých děláte rozhodnutí, které ovlivní osud postav- a v některých ani to ne)

Rising angels: Reborn
O čem to je?- V téhle vizuální novele jste v kůži nadané, ale trošku arogantní majora Nathalie, která strávila začátek své kariéry podřadnou prací na podřadné planetě, což jí samozřejmě sakramentsky leze krkem. Teď ale přidělena na svou první opravdovou misi- na opravdové hvězdné lodi. Jenže ta loď je divná. A to ani ne z poloviny tak divná, jako její posádka.

Moje spokojenost- No... Tohle byla první vizuální novela, kterou jsem četla, a vesmírné sci-fi k tomu, takže jsem z toho samozřejmě byla nadšená až ke stropu, zase tak kvalitní dílo to není. Má to sice krásnou kresbu a jednu, dvě promyšlené postavy, ale zbytek je trošku zklamáním. Například o většině postav se dozvíme velké houby. Tohle má být ten typ VN, který vás nechává rozhodovat- ale stejně za celou hru uděláte tak pět rozhodnutí, jež některé z nich ještě nejsou pro příběh moc relevantní. Také záporák je průhledný jako vyleštěné okno, až si téměř do konce říkáte "to určitě nebude on- tak zřejmé to být přece nemůže". Ale na to, že to trvá jen asi hodinu a půl to nebylo tak špatné.

Kde se to dá sehnat, kolik to stojí a co k tomu potřebujete?- Můžete si to stáhnout přes službu Steam. To je takový program, bez kterého nespustíte některé hry (včetně téhle) a který vám umožňuje dostat se do docela pestrého internetového obchodu- kde najdete dokonce i hry zadarmo. Velká výhoda téhle VN je, že právě mezi tyhle věci zadarmo patří- tudíž si ji prostě na Steamu najdete a stáhnete. Nic neplatíte, nic to po vás nebude chtít. A co k tomu potřebujete? Steam a dobrou angličtinu.


Juniper´s Knot
O čem to je?- Tahle krátká vizuální novela je příběh o přátelství a křehké důvěře mezi lidským dítětem a prastarou démonkou.

Moje spokojenost- Tahle vizuální novela má jednu chybu- je krátká. Opravdu moc krátká- budete ji mít dočtenou nanejvýš za hodinku a kousek. Také budete celou dobu jen číst, příběh je pevně daný a čtenář do něj nemá jak zasáhnout. Ale myslím, že to ani tak nevadí, protože příběh téhle novely je velmi silný- opravdu emotivní a krásný. Divák se sice spoustu věcí nedozví (třeba proč byla démonka vůbec uvězněna), ale to se dá přežít. Postavy jsou velmi oblíbitelné a rozhovory inteligentní.

Kde se to dá sehnat, kolik to stojí a co k tomu potřebujete?- Můžete si to legálně a bezplatně stáhnout na stránkách vývojářů. Potřebujete k tomu jenom dobrou angličtinu.


Higurashi no Naku Koro ni (kapitola první- Onikakushi)
O čem to je?- Stejně jako ve stejnojmenném anime sledujete příhody šesti přátel a odhalujete spletenec krvavých záhad obestírající vesničku Hinamizawa. Tahle přibližně 10 hodin trvající vizuální novela zachycuje děj prvních čtyř dílů anime. Od anime se liší zejména tím, že obsahuje spoustu, spoustu z velké většiny komediálně zaměřených scén navíc a tím pádem dokáže být více mrazivá a děsivá, když přijde na děj. Higurashi je horror- ale ne lekačka. Je to příběh o paranoie, důležitosti důvěry a postupném propadání do šílenství. Obsahuje to tudíž dost děsivých scén.

Moje spokojenost: Zatím jsem přečetla teprve polovinu a musím říct, že zklamaná ani náhodou nejsem. Je pravda, že úvodní první tři hodiny, kde moc děsivých věcí nenajdete, se asi nezalíbí nikomu než skalním fanouškům Higurashi, kteří chtějí o svých oblíbených postavách vědět více, ale já mezi takové fanoušky patřím, takže mi to nevadilo. Navíc, to, co mělo být děsivé, děsivé opravdu bylo. Nelituji, že jsem si to koupila.

Kde sehnat, kolik to stojí a co k tomu potřebujete?- Sehnat se to dá na Steamu. Bohužel, na rozdíl od předchozích dvou zmíněných VN tahle není zadarmo- já za ni zaplatila 6 euro (přibližně 160 korun). Na druhou stranu, za tak známé a svou kvalitou proslulé dílo, defacto za knihu, jejíž přečtení vám zabere 10 hodin, se mi to jako moc vysoká cena nezdá. Naopak. Když si vezmete, že za většinu randících simulátorů (vizuálních novel, které se točí jen kolem bišíků) na Steamu zaplatíte dvakrát více, je to vlastně opravdu levné. (navíc si můžete libovolně přepínat mezi angličtinou a japonštinou a mezi novým a starým designem postav- na obrázku je ukázka toho nového) Potřebujete jen Steam a, jak už asi čekáte, dobrou angličtinu.


Normální hry (ve kterých i něco děláte, nejen čtete)

Might and Magic: Clash of Heroes
O čem to je?- Tahle pozitivně laděná bojová hra je dělena do pěti "kapitol"- přičemž v každé z nich dostanete na starost jinou postavu a vaším úkolem bude vést je k vítězství a provést je příběhem až ke šťastnému konci (jinými slovy, prorvat se až k hlavnímu zlu, a to následně řádně nakopat).

anotace příběhu- Čtyři národy země Ashan (lidé, elfové, čerodějové, nekromanti) chrání jeden mocný artefakt. Proč ho musí chránit? Protože existuje ještě jeden národ, démoni. Ti jsou zavření ve svém vězení, což se jim kupodivu moc nelíbí a touží se dostat ven- což by se jim s tím artefaktem rozhodně povedlo. Jednou je ale elfský tábor, kde je artefakt schován, napaden a téměř kompletně vyvražděn. Tragédii ale přežilo pět mladých bytostí- elfka, čarodějka a tři lidští sourozenci, kteří mají v plánu artefakt ochránit a zachránit tak svět. Vžijte se do příběhu našich pěti hrdinů, které útěk před démony a následné pátrání po artefaktu zahnalo každého do jiného kouta světa, pomozte jim zesílit a zachránit svou zem.

herní princip- Vlastně putujete z bitvy do bitvy. Jak bojujete? Jako je to v Might and Magic obvyklé, nejste voják, ale přímo generál. Na rozdíl od ostatních dílů, kde vlastně jen určujete, kam půjde jednotka, která je právě na tahu (tím pádem největší vliv nemá vaše strategie, ale síla armády), tady je bitva jen a jen v rukou vašeho důvtipu. Pomocí rozmisťování základních jednotek do různých obrazců tvoříte hradby a nabíjíte útoky, přičemž každá jednotka má odlišný čas nabíjení a odlišné vlastnosti. Zní to možná složitě, ale hra má neuvěřitelně jednoduchý a přehledný systém výuky, takže to do deseti minut hraní pochopíte. A je to vážně zábava. Když zrovna nebojujete, můžete se jen tak volně procházet světem, který jste už odemkli, nebo mluvit s ostatními postavami. Dialogy jsou formou titulků (jako ve vizuálních novelách) a neinteraktivní (když se někdo vaší postavy na něco zeptá, vy nemůžete zvolit odpověď).

Co se mi na tom líbí?- Systém bitev mě neuvěřitelně baví a jsem spokojená s grafikou (v zobrazení při dialozích postavy vypadají dobře a prostředí je také svým způsobem krásné). Český překlad v titulcích je celkem dobrý, občas má nějakou tu chybu v rodech a občas bych někde použila trochu jiný výraz, ale jinak nemám námitky. A vlastně už jen to, že to vůbec nějaký český překlad má, ja velké plus.

Co se mi na tom nelíbí?- Někdo může namítnout, že je to přeci jenom pouze hra, ale když už tam mají celkem časté dialogové scény, tak si tvůrci měli trošku více pohrát s postavami. Mary Sue elfka Anwen mě nudila, ještě větší Mary Sue Godric už mě přímo vytáčel, pak ještě na konci další nudná Mary Sue Nadia, ale ti zbylí dva, Aidan a Fiona, mi už tolik nevadili. Možná to bylo tím, že měli nejzajímavější příběh. Bohužel, o vedlejších postavách se dozvíme kulové (a co si budeme povídat, o hlavních taky)- a, což je podle mě trošku nedomyšlenost, ty z vedlejších postav, které doprovázejí nějakou hlavní postavu (v každé kapitole je jedna), by vám sice měly "pomáhat", ale jsou tam úplně na nic (nevím...možná, když zrovna bojujete, tak vás z dálky povzbuzují...ale tak či tak pro vás nehnou ani prstem). Záporáci zklamáním, většina absolutně bez motivu a Ludmillin motiv očistit svou zem nijak nerozveden.
Dále, hudba. Na té hudbě není nic špatného, ale úplně strašně vlézá do hlavy. Nejhorší na tom je, že to má pravděpodobně nějaký text v nějakém cizím jazyce, jenže hráč si prostě nemůže pomoct a pořád v tom pochytává česká slova- já v jedné ze znělek, která hraje v bitvách, pořád slyším slovní spojení "zlaťoučký psík". Nemůžu si pomoct.

Kde se to dá sehnat, kolik to stojí a co k tomu potřebujete?- Já to koupila v Tescu v oddělení videoher, ale najdete to určitě i někde na internetu, nebo v nějakém specializovaném obchodě. Přesnou cenu už si nepamatuji, ale bylo to rozhodně pod 300, myslím, že něco kolem 150-250 kč. A co k tomu potřebujete? Steam. (o ten se nebojte, shánět ho nemusíte- jakmile nainstalujete tuhle hru, nainstaluje se automaticky) Jinak nic, pro tentokrát dokonce ani tu angličinu, protože hra má sice v pasážích vypravěče anglický dabing, ale s českými titulky.


Sid Meier´s Civilisation 3
O čem to je?- V této budovatelské hře si vyzkoušíte jaké to je, úzkostlivě chránit a rozvíjet svůj vlastní stát. Na záčátku si vyberete jeden ze států (výběr je velký- od USA po starověký Řím), reprezentovaný svou nejslavnější historickou osobností, a můžete začít přepisovat dějiny- samozřejmě, ve prospěch vašeho státu! Začínáte od pravěku a máte pod palcem úplně všechno- od vědy po obchod, přes vývoj politiky až někdy k ne příliš hladkému jednání se sousedními státy. Se svými sousedy můžete ochodovat i válčit, podplácet je (a nechávat se vydírat), uzavírat spiklenectví a vyměňovat si znalosti. Ale nezapomeňte, že tohle není jen obyčejné budování- je to závod! Dostaňte svou zemi do vesmírné éry a globální nadvlády dříve, než uhodí kritický letopočet!

herní princip- V této hře ovládáte vojsko, stavitele a vědce svého státu. Musíte stavět města a udržovat je, v nich musíte stavět různé stavby a monumenty, abyste pozvedli kulturu vaší země na vyšší úroveň. U vědy zase rozhodujete o tom, co se bude vyvíjet a jakou rychlostí- a samozřejmě, armádou zastrašujete a zabíráte vaše chtivé sousedy. Je to docela fuška. Navíc musíte ještě zvládnout komunikaci s ostatními zeměmi- sice jsou to počítačem ovládaní soupeři, ale pokud si myslíte, že se tím pádem nemáte čeho bát- pak jste ještě očividně neviděli arogantní, násilnické a protivné NPC (postava ovládaná počítačem (z anglického "non-player character")). A to ještě k tomu pracujete pod jakýmsi časovým limitem- hra má totiž tahový systém, přičemž jakmile uděláte tah, změní se letopočet- a v určitém roce se hra zastaví a vyhodnotí se výsledky. Dostanete podrobné statistiky, jak se vaší zemi vedlo (a nejen té vaší), která země byla v čem nejlepší, kdo ukořistil jaký monument, a dokonce vás to ohodnotí titulem. (pro zajímavost- můj nejvyšší titul, kterým mě hra obdarovala, byl "politování hodná")

Co se mi na tom líbí?- Je to nádherně promyšlené, už ten samotný nápad a provedení různých zemí je osvěžující, a rozhodně, rozhodně se nenudíte.

Co se mi na tom nelíbí?- Upřímně, tohle není ani náhodou moje oblíbená hra- z několika důvodů. Zaprvé, je to sice zábava, ale také neskutečně stresující. A zadruhé- ale to je subjektivní- je to na mě moc těžké... Většinou si vedu tak famózně, že zatímco mí vědci právě vynálezají luk a šípy, sousední Anglie už mě otravuje svými tanky. Navíc, v této hře si nemůžete vybrat mírumilovnou cestu- protože vás ostatní země nenechají (většinou vám zavolají, že chtějí buďto tribut, nebo nějakou vaši technologii- buďto vám za to nabídnou něco úplně bezcenného, nebo rovnou nic a v případě odmítnutí vás zničí). A ještě jedna věc- tohle je prostě naprostý žrout času. Ačkoli vám to vůbec nejde, prostě se od toho nemůžete odtrhnout. "Už u té hry sedíš čtyři hodiny!" "Ano, mami, ale teď se musím soustředit, jinak mi Mongolové zaberou Paříž!"

Kde sehnat, kolik to stojí a co k tomu potřebujete?- Já to koupila v Tescu, ale myslím, že to nebudete mít problém sehnat na internetu. Ohledně ceny si nejsem jistá, ale nebyla nijak vysoká (možná to bylo ve slevě?). A co potřebujete? Jako ve většině her tam nenajdete české slovíčko- takže angličtinu, angličtinu a angličtinu.


City Life
O čem to je?- Jste starosta města. Tedy, budete- až si nějaké město postavíte. Radnici, domy, pěkně od základů. Pak už to ale začne být pěkná fuška. Musíte lidem zajistit pracovní místa, dát ekonomiku do latě, postarat se o silnice, o obchody a nemocnice, hotely a další věci. Ale kdyby to tak bylo všechno! Do města se vám budou přistěhovávat lidé ze šesti různých sociálních skupin- z nichž je každá jiná, každá má jiné požadavky, přináší jiné výnosy, jejich domy vypadají jinak- ale hlavně, většina z nich se mezi sebou plamenně nenávidí. Takže musíte nejen dohlédnout, aby se vaši milovaní občané z nemajetných vstev mohli po pracovním žebříčku vyšplhat výš, ale také aby vám v ulicích nevypukla občanská válka (myšleno doslova).

Co se mi na tom líbí?- Je to graficky pěkný, promyšlený a obtížností adekvátní simulátor, kde jste v kůži ubohé vlády dohnané na hranici sebevraždy, protože lidem se pořád něco nelíbí (tomu se ale dá předejít- chcete-li mít v téhle hře pohodičku, vzdejte se myšlenky na prosperující velkoměsto a vybudujte- samozřejmě také prosperující- milionové ghetto pro ty nejchudší, kde budou jen továrny, domy, herny a televizní stanice (ty si vaši obyvatelé totiž zřizují sami od sebe). Klid zaručen. Inspirace pro apokalyptické povídky taktéž zaručena. Jestli vás to ale bude bavit dlouho, to nevím...). Navíc, město je živé- pořád tam létají vrtulníky (z policejních stanic, hasičských zbrojnic a...televizních stanic- ty jsou nejdotěrnější), po ulicích chodí lidé a vy můžete sjet kamerou dolů mezi stavby a procházet si své městečko z jejich perspektivy.
Taktéž, hra je celá v krásné češtině. (češtině, nikoli češtinovi- ačkoli, na tom překaldu se nedalo nic zkazit...)

Co se mi na tom nelíbí?- Jakmile už jste vytvořili prosperující metropoli s 80% milionářů v obyvatelstvu, necelou miliardou obyvatel, třemi Eiffelovými věžmi (a nejméně pěti Kremly), už to začíná být trošku nuda.


hry jednoduššího typu- Roboball, Výprava do květinové země a Emilka Holubová: Montezumův poklad
Když se zrovna nepotýkám se záchvatem obvyklé lenosti, přichází lenost- a to pak už jsem moc pohodlná i na hraní složitých her. Potom jsou nejlepší takovéhle- hry tak jednoduché, že jejich herní princip nejde ani slovy vyjádřit. Já se u nich ulejvám moc ráda z jednoho důvodu- to, že u nich myslíte absolutně na všechno, kromě té hry samotné. A to je pro pisálka přímo živá voda! U toho se tak dobře vymýšlejí povídky, postavy a zápletky, jako u ničeho jiného! Přísahám. 90% povídek na tomhle blogu vzniklo, když Kate dala dohromady věty, které vykradla z nějaké písničky, a blbosti, které ji napadaly, když se nechala zhypnotizovat míčkem v Roboballu. U Výpravy do květinové země jsem vymyslela svůj imaginární vesmír, kde se mé povídky odehrávají. Vážně, těmhle hrám já vděčím za hodně.
P.S.: Navíc mě baví v těhle hrát pořád dokolečka porážet mamku.

A nyní poslední kategorie- hry, které straší na jiných přístrojích, než je můj notebook.
Sice jsem říkala, že to bude o hrách, které najdete v mém počítači, jenže to bych sem nemohla dát svou snad úplně nejoblíbenější, která je na PlayStation (PS3, některé díly vyšly i na PS2).

Ratchet and Clank
O čem to je?- V této sérii bojových skákaček sledujete osudy dvou nejlepších přátel- Ratcheta, mechanika, který má sklony k zachraňování světa, a robota Clanka. Každý díl má svůj příběh, ale ty jsou (možná kromě Crack in Time) jednoduché a pochopitelné i bez anotace. V podstatě tam jde o kosení armád zlých robotů, toulání se po nádherných planetách a tak dále. Avšak ačkoli si primárně spíše procvičíte svou schopnost mačkat tlačítka (po několika planetách budete vládnout ovladači, to vám garantuji) a nezřídka si i malinko potrápíte mozkové závity, hra má i (na poměry skákaček, samozřejmě) docela rozmanitou a zajímavou plejádu postav, překrásnou grafiku a vynikající anglický dabing.

Co se mi na tom líbí?- Já tuhle hru úplně zbožňuji. Zaprvé, mám na ni spoustu vzpomínek, protože to hraji už od svých osmi let (takže jsem v tom proklatě dobrá) a protože to strašně rády hrajeme s kamarádkou a vždycky se u toho moc nasmějeme. A zadruhé, ta hra mi připadá skvělá i sama o sobě. Moc mě baví, líbí se mi grafika i zpracování příběhových scének. Navíc, ačkoli to má opravdu hodně dílů, bojový styl nepřátel, planety a jejich zvláštnosti, zbraně a překážky se opravdu málokdy opakují.

Co mi na tom vadí?- Většina dílů má pouze anglický dabing- bez titulků (nemyslím české titulky, anglické by mi bohatě stačily). Ten dabing je dobrý, ale pořád nerozumím každičkému slovu, což mě samozřejmě štve.

Můj nejoblíbenější díl- Rozhodně asi All for One. Je to jediný díl, který se dá hrát ve dvou (respektive, až ve čtyřech lidech- máte-li čtyři ovladače). S Karin už jsme to prošly křížem krážem a pořád nás to baví. Navíc, není to špatný díl ani po technické stránce- po grafické stránce je to jeden z nejkrásnějších, překážky jsou opravdu nápadité, zbraně fajné a příběh (na poměry videoher) také výborný. Také mám hrozně moc ráda díly Tools of Destruction, Crack in Time a možná také třetí díl základní Triologie. Jen ještě zbývají dva díly, které jsem zatím nehrála, takže nevím...



Tak, to byl výpis mých nejoblíbenějších her. Možná bych mohla zmínit ještě klasické The Sims 3, ale co bych o tom psala? Představovat to nemusím, akorát by to zabilo další kus místa v článku. Pak ještě další klasické kreativní hry od vývojářů Simska- My Sims, Spore a Create, jenže do toho se mi zase už moc nechtělo. (já na tu svou lenost jednou dojedu, přísahám...) Omlouvám se, že jsem vás otravovala tímhle naprosto zbytečným článkem, a doufám, že jsem vás svými minirenzemi alespoň trošku potěšila a že jsem se vám odhalením mého hráčského vkusu zase trošku víc přiblížila.

Také se tak rádi ulejváte u her?

Hrajete nějaké on-line hry?

Jaká hra je vaše nejoblíbenější?

Hráli jste nějakou z mnou vypsaných her? Jak se vám líbila?

Recenze- Uta no Prince-sama Maji Love 1000%

7. srpna 2015 v 21:02 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Čas na nějaké recenze! Pokud máte moje recenze rádi (a hlavně pokud je rádi nemáte), těšte se- mám jich připravených asi deset a chystám se je všechny vychrlit v průběhu srpna, takže o ně rozhodně nouze nebude. Moc děkuji, že to čtete, a doufám, že se vám tahle recenze zalíbí!

Uta no Prince-sama Maji Love 1000% (anime, 2 série po dvanácti dílech a třetí se připravuje- název druhé série se od první liší nahrazením čísla za 2000%)

anotace: Když bylo mladé Haruce nejhůř, zachránila ji hudba. To se samozřejmě stalo leckomu z nás, ale Haruka se rozhodla zajít dál za hranici fanynkovství- vydala se na prestižní soukromou akademii studovat hudbu, aby mohla pro svého nejoblíbenějšího zpěváka napsat písničku. Příjmačky složí, jenže pak narazí na první překážku- naše milá Haruka totiž o hudební teorii ví kulové a neumí přečíst ani notu. Vypořádá se s tím nakonec? A jak zamíchá kartami šestice Haručiných spolužáků- nadějných zpěváků, z nichž každý z nich si přeje, aby Haruka skládala jen pro něj?

(soupis mých názorů- pozor, spoiler kam se podíváte)

postavy: Jak je vidno z anotace, detekován reverzní harém jak vyšitý. A co musí mít reverzní harémy? Ano, správně. Kromě zářivých bišíků hlavně pořádně pitomou hlavní hrdinku. Naše Haruka je takový ten prototyp naivního, hodného a pilného děvčátka, které když zrovna nepřekonává překážky svou vytrvalostí, někomu pomáhá nebo šíří pozitivitu na kilometry daleko. Jakoby spadla z kopce cukrové vaty. Nikoho nepřekvapí, že je tím pádem absolutně nudná, což z ní dělá mezi fanynkami seriálu nejméně populární postavu (ostatně, její zářivá inteligence houpacího koníka jí body taky moc nepřidává).

Jenže, teď, když už máme hrdinku jak se patří, potřebujeme do správného reverzního harému zápletku. Tou zápletkou i v tomhle případě bude, že dáme naprosto nezajímavé hlavní hrdince skrytý magnet na bišíky a vyšleme ji na lov. Tady se divačkám nabízí opravdu široký výběr (sedm- Haručina šestičlenná soukromá kapela a pak její osobní kočkodlak). Klíčem k úspěchu je zajistit, aby každý z těch bišíků byl jiný, takže jim tvůrci nadělili nějaké osobnosti. Ano, je to hezké, jsou sympatičtí, ano, ano, ale... pokud už jste viděli více než dva reverzní harémy, pak už se stačí podívat jen na jejich představovací scény a už přesně víte, co od nich očekávat. Nic nového.

příběh: Tohle je náhodou výjimečné...výjimečně naivní... Dýchá z toho skoro taková omračující pozitivita jako z Kamigami no Asobi, ale nevím, v KnA se mi to nějak líbilo více. Možná, že jsem měla cyničtější náladu, když jsem se koukala na UtaPri, a možná jsem prostě od hudebního anime očekávala víc.

Tak či tak, tohle anime vás zavede do úplně jiného, pozoruhodného světa- tam, kde se všechny problémy řeší tím, že se prostě zastavíte a začnete z plných plic zpívat. (alespoň pokud jste bišík) Pokud by tohle někdo natočil naživo, rozhodně by z toho byl muzikál. Jestli dobrý nebo špatný netuším, ale rozhodně slaďoučký. Ta pozitivita je něco, co by položilo slona. Nicméně, ano, máme zpívající bišíky a jejich dojemná vyznání hlavní hrdince, to je sice všechno moc hezké, ale nezlobte se na mě, děj to není.

Co se romantiky týče, můžu říct jednu věc- dokonale nevyjádřená (protože na škole, kde všechny postavy studují, platí zákaz milostných vztahů), ale náznaky jsou od každého jednoho bišíka v řadě tak okaté, že by to nezaznamenala akorát tak sama Haruka. I přesto je vlastně svým způsobem romantika v tomhle anime krásná, protože každý bišík má svůj důvod, proč se nechal okouzlit nudnou Harukou, a je vidět, že jim všem na Haruce opravdu záleží. Osobně jsem "nefandila" žádnému z sedmice hlavních hrdinů, protože mě žádný z nich zase tak neokouzlil.

hudba: Tak, tady to bude možná nadlouho. UtaPri je totiž doslova přecpané písničkami (na každý díl alespoň jedna- plus opening a ending). Nutno říct, že všechno spojuje jednota žánru- je to cukrovaný popík (něco, jako byste na One Direction převrhli cukřenku), ale nedá se říct, že by to bylo úplně špatné. Totiž, ty písničky mají prostě efekt. Možná je to kombinací s klipy, že tu postavu vidíte a přiřazujete si k ní i ostatní scény, kde vystupovala... Ale upřímně, mně se nelíbily. Ani jedna. U většiny mi paradoxně nejvíce vadil text. Nechápejte mě špatně, ty texty nejsou špatné...ale jsou tak naivňoučké, kýčovité, klíšovité... Nejméně se mi nelíbila asi ta zpívaná Satsukim, ta nebyla tak přesrdíčkovaná a překytičkovaná. Možná mi teď špatně rozumíte, já úplně miluji naivní, květinkované, kýčovité, klíšovité a sladké věci, ale čeho je moc, toho je prostě příliš.

kresba: Toto anime z roku 2011 disponuje podobnou kresbou jako KnA (ať mě trefí, jestli to není od stejného autora- nebo alespoń od stejného studia), to znamená naprosto barevnou, nádhernou a prostě...je mi to trošku blbé přiznat takhle přímo, ale ta kresba prostě není žádná jiná než jednoduše bišíkovatá. Želbohu, autoři si tak vyhráli s charakterovým designem hlavních hrdinů, že jim na ubohou Haruku nezbyla energie a úplně ji odflákli. Její slepě působící oči, podivně tvarované vlasy a uniforma, co prvních pár dílů vypadá jako deka na piknik...nevím, nevím, jestli se s ní autoři trochu nepřestřelili- jednoduše, to děvče je po charatekrové a dokonce i po vzhledové stránce naprosto, naprosto odbyté.

závěr: Máte-li opravdu zatraceně sentimentální náladu a toužíte vidět anime o zpívajících bišících čiré radosti z hudby, rozhodně sáhněte po UtaPri. Jen od toho moc nečekejte. Děj byste tam hledali mikroskopem a pro...ehm...slaďárnové matadorky tam není vůbec nic, co by už pětkrát neviděly. Takže vlastně svým způsobem docela doporučuji, a až budu mít zase tak zoufale sentimentální náladu, podívám se i na druhou sérii.

čísla: v cynické náladě- 6/10, v sentimentální náladě- 8/10 (Přičítám za- pěkná roztomiloučká atmosféra, každý bišík má svůj charakter (o promyšlenosti nemluvím- hlavně, že nějaké charaktery vůbec mají), hezká kresba a chytlavá hudba, která se může někomu líbit. Odečítám za- nedějovost, Haruka, neoriginalita, nemám sentimentální náladu)

kde sehnat: Pátrejte na Shirai. Jen, ten překlad...je dobrý, jen mi osobně prostě nesedl. Nedokázala jsem si k němu najít důvěru- pořád jsem měla pocit, že postavy někdy říkají úplně něco jiného (zvláště u písniček, ale občas i v dialozích) a mám takové nepříjemné tušení, že to nebyl jenom pocit. Ale koukat se na to dá.

Obrázky! (tentokrát mi výběr obrázků šel podezřele rychle a lehce, takže počítám s tím, že polovina nepůjde nahrát)

Haruka
a její soukromá kapela
a abych to tak neodbyla, ještě obrázky každého z šesti bišíků zvlášť

Prodavač kamenů- doplněk ke kapitole XII. (převážně fanservis)

7. srpna 2015 v 20:56 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Před čtením tohohle je bezpodmínečně nutné přečíst si tohle.
Tak tady máte ty z(a)tracené poslední tři stránky k 12. kapitole. Teď, když na to mám dost místa, mě docela mrzí, že jsem to nerozepsala víc. Když jsem to sepisovala, věděla jsem totiž, že ta kapitola je moc dlouhá a šetřila každým slůvkem. No, teď mám ale vlastně docela chvilku čas, tak to zkusím opravit teď. Proto mě, prosím, omluvte, pokud tam budou pravopisné hrubky. Nezkonzultovala jsem to se svým korektorem (automatickým podtrhávačem chyb v Libre Officeu)...
Jinak, co se téhle doplňkové kapitoly týče, jsem docela spokojená. Upřímně, tam neměl být děj. Význam téhle kapitoly je, že čtenář malinko poodkryje Reineterilovu minulost, Jasnovidčinu sentimentální stránku a mou absolutní neschopnosti psát cokoli, co se jen trošku blíží k romantické scéně. Bavilo mě to psát a doufám, že vás tohle malé přiblížení postav alespoň trochu potěší.

"Tak fajn. Já idiot jsem s tím souhlasil, že?" pronesl, jakmile se za nimi zavřely dveře.

Posadila se na jednu z postelí a zatvářila se obzvláště nadšeně. "Přesně tak! Přinesla bych čaj, ale nemám do něj bazalku!"

"Neprotahuj to. Prostě se ptej."

Jasnovidka zavrtěla hlavou a poklepala na místo vedle sebe. Trošku neochotně přikývl a sedl si vedle ní.

"Reineteril slíbil, že mi splní mé přání."

"Bez toho úvodu, prosím. Neprotahuj to..."

"Mé přání, vědět o něm všechno."

"Dobře... ale už se prosím tě ptej, já už chci jít spát. Ale odpovím ti na všecko..."

"Ne, já se nebudu ptát. Chci, aby začal vyprávět sám od sebe."

"Když ti to udělá radost..." protočil oči. "Dobře. Jmenuji se Reineteril Ailesmonten a narodil jsem se roku 3306 desátého letopočtu druhé epochy v Severním Anardu. Nejedná se o shodu jmen, opravdu patřím ke klanu Ailesmontenových."

"Čím se ten klan zabývá?"

"Různými věcmi. Distribuce drog...nezákonný prodej zbraní...dokonce, myslím, vlastní i pár nočních klubů. Prostě taková malá rodinná mafie."

"To mi k Reineterilovi nesedí."

"Taky že mě vydědili. Odešel jsem, když mi bylo devatenáct. Nikdy jsem se do...rodinných aktivit moc nezapojoval, ale hlavně mě štvalo, že si na mě ve městě odmalička každý ukazoval. Šeptali si o mně... Už od malička jsem to vnímal a vždycky mě to hrozně mrzelo. Věděl jsem, že naše rodina si za svou pověst může sama, ale stejně mě to vytáčelo." i teď se tvářil trošku nahněvaně. "Toužil jsem všem těm klebetajícím lidem, co na mě hleděli z vrchu, vytřít zrak! Ukázat jim, že já jsem jiný, než všichni Ailesmontenovci, co kdy chodili po zemi!"

"A povedlo se to Reineterilovi nakonec?"

S jistým sebeuspokojením přikývl. "Opravdu pilně jsem se učil a stal jsem se snad prvním členem naší rodiny, který kdy dokončil základní školu! Ale to mi nestačilo. Když mi bylo patnáct, přihlásil jsem se k příjmačkám na tu nejprestižnější školu v okolí. Doufal jsem, že když budu první na listině, přestanou mě mít lidé za primitiva."

"A byl nakonec první?"

"Ne. Druhý..." posmutněl. "Ale to nejhorší přišlo na zahajovací ceremonii. Ukázalo se, že ten, kdo mě předehnal, byla nějaká desetiletá holka... Chápeš, porazilo mě o pět let mladší děcko... Moje patnáctileté já z toho bylo na prášky. Naštěstí se ukázalo, že se zapsala jen na zkoušky a na obyčejné vyučování docházet nebude."

"Jakou měla barvu vlasů?"

"Jak si to mám pamatovat? Nevím...asi černou... Počkat! Ty jsi o pět let mladší než já..."

Usmála se. "Teď už Reineteril nemůže říct, že se známe jen tři dny... Tohle z nás dělá přátele z dětství!"

"Vidíš. Teď už víme, že jsi nechodila do školy, ale vzdělávali tě doma. Měla jsi individuální program a pravděpodobně jsi byla sakra velký šprt, protože jsi v deseti byla na úrovni prváků. Úspěch!"

"Ne, ne. Teď máme mluvit o Reineterilovi. Jak pokračuje jeho životopis?"

"No, potom jsem dostal stipendium na Severní Akademii. Totiž, něco takového by mi moje rodina nikdy nezaplatila, takže díkybohu, že jsem se tak dobře učil..."

"A prý kdo že tady byl ,šprt´..." pousmála se.

"Neskákej mi do řeči, říkám to jen pro tebe! No, kde jsem skončil... Ano, moje rodina se na mě hrozně naštvala a pohrozila, že pokud na tu univerzitu pojedu, že už se nemusím vracet domů. Tak jsem prostě odjel a už nikdy se tam neukážu. Pak jsem na škole potkal Morixe a Deie a pak..." A pak jsem je oba zradil.

"Pak zhrzená Adelaidina oběť zavraždila Reineterilova nejlepšího přítele."

"Přesně tak... já za to můžu... kdybych ho do toho nedostrkal, nikdy by... A teď by ještě žil!"

"Ne, to je chyba jen jednoho člověka."

"Adelaide...?"

Kývla. "Reineteril už se z toho nesmí obviňovat!"

"Proč se do toho pleteš? Já tě v poslední době nenávidím čím dál víc!" zasyčel.

Zeširoka se usmála, vzala ho za ruku a propletla si s ním prsty. "Pravdou je, že jediný člověk na světě, koho Reineteril nenávidí, je on sám."

"Co ty o tom můžeš vědět?"

"Ale bez starostí, já to vyvážím."

"Co vyvážíš? Jak to myslíš?"

"Pokud se Reineteril vážně nenávidí, tak já ho budu milovat i za něj!"

"Co?!" vyjekl nevěřícně, ale pak si něco uvědomil. "Jsi tak opilá, že nevíš, co říkáš."

"Tak proč se Reineteril červená?"

"Protože říkáš divné a nevhodné věci, proto!" bránil se uraženě. "Jdu spát." vstal a přešel k druhé posteli. "Dobrou. A zhasni světlo."

"Brou noc!" popřála, ale bylo v tom něco zlověstného.

"Pokud se mi o tobě bude zdát..." zavrčel, ale to ještě nevěděl, že nemusí čekat na sny. Jasnovidčina dnešní zákeřnost přišla ještě než vůbec stačil usnout.

Ucítil, jak se matrace pod ním prohnula pod váhou dalšího člověka. Černovláska si očividně zamanula spát vedle něj.

"Hele, Jasnovidko..." zašeptal značně rozmrzele. "Tohle je moje postel."

Chvíli na něj zákeřně zírala a pak nechápavě zamrkala. "Je mi zima."

"Nepovídej. V té vesnici za Traldisem ti zima nebylo."

"Já chci ležet tady."

"Já zase chci, abys ležela tam." Zadíval se na ni. Ačkoli bylo zhasnuté světlo, přes díry ve stropě prosvítal měsíční svit, takže neviděl úplně zřetelně, ale dost dobře na to, aby poznal, že se Jasnovidka tváří jako obvykle naprosto klidně a vyrovnaně.

"Vadím tu Reineterilovi?"

Povzdechl si. "Bingo."

Široce se uculila. "Tak to má smůlu!"

"Dobře, tak si tu zůstaň. Ale neroztahuj se."

Působila opravdu zmateně. "Reineteril mě neobejme...?"

"Perfektní dedukce. Neobejme."

Zatvářila se uraženě.

"Hele," oslovil ji mírně otráveně. "Ty máš vážně asi tolik společenského citu jako pštros v akváriu. Vlézt do postele k defacto úplně cizí osobě opačného pohlaví je jedna z největších blbostí, co můžeš udělat!"

"Reineteril ale není cizí..."

"Tobě to nedochází... To, že jsme vedle sebe seděli na zahajovací slavnosti, z nás nedělá přátele z dětství. A i kdybychom čistě náhodou přátelé z dětství opravdu byli, tak tě to stejně neopravňuje mě obtěžovat v noci. Bohatě stačí, že mě otravuješ ve dne."

"To mi nevadí..."

"Ale mně jo, posloucháš vůbec...? Navíc, ty si asi vážně sama sebe moc nevážíš. Jsi přímo vedle mě. Rozespalá a pravděpodobně opilá. Neozbrojená. Kdybych toho chtěl nějak zneužít, myslíš, že by ses takhle ubránila? Blbko."

V šedých očích se jí něco zalesklo. "Počítám s tím, že by se o něco takového Reineteril ani nepokusil. Na to je příliš hodný a slušný. Navíc, po těch věcech, co jsem mu řekla...co jsem mu říkala celou dobu...myslí si Reineteril, že bych se bránila?"

"Beru to ,pravděpodobně´ zpět. Jsi zaručeně opilá."

Přikývla.

"Vážně nechápu, proč se ke mně chováš, jako bychom se znali od nepaměti. A proč sis mě tak oblíbila." Jeho hlas zněl rozpačitě.

"Ztratila jsem paměť." zamumlala, jako by to všechno vysvětlovalo. "Pokud jsem kdy měla nějaké přátele, zapomněla jsem na ně. Pokud jsem kdy měla nějakou rodinu, už ji nemám. Ale to nevadí!" zavřela oči a její úsměv se ještě rozšířil. "Našla jsem si novou. Reineteril je první člověk, kterého jsem ve svém novém životě potkala. Tudíž ho znám už od úplného začátku. Vím o něm všechno a přeji si, aby on věděl vše o mně. On je má nová rodina."

"Chceš mě snad adoptovat?" nadhodil výsměšně.

Zavrtěla hlavou. "Ne, nechci s ním být příbuzná. Ale nikdy ho neopustím..."

"To zní spíše děsivě, než nějak dojemně." Popravdě ho to ale trošku obměkčilo. Nebo už se konečně poddal únavě. "Co mám udělat, abys už ztichla? Tohle stačí?" Opatrně jí ovinul ruce kolem boků a trošku si ji přisunul k sobě.

"Sladké sny..." zašeptala.

"Dobrou." přikývl a pokusil se usnout.

To, že se pokusil, ovšem neznamenalo, že se mu to povedlo. Spousta věcí ho trápila. Nemohl se zbavit pocitu, že už mu kámen nepomáhá tolik, jako ještě před pár hodinami. Myslel si, že se od něj jeho ochranný artefakt odvrátil, protože udělal něco špatně. Ale pořád si nedokázal představit, že by se od něj měl odloučit.

Pak tu byla taky Jasnovidka a její divné chování. Proč nedokáže umřít? V čem je uschována její duše? Proč je tak odolná proti zimě i alkoholu? Ale tohle nebylo to, co mu nedalo spát. Mnohem více ho znepokojovalo její důvěrné chování. Myslela to opravdu vážně, když říkala, že ho miluje? Ne, jak by mohla? Vždyť se znají jen tři dny. Navíc, i kdyby, tak to určitě nemyslela v nějakém...podivném smyslu, asi tím prostě jenom chtěla říct, že ho má ráda jako přítele, a zvolila dvojsmyslně vyznívající slova.

Podíval se na ni. Očividně už spala. Nebo to alespoň předstírala. Vypadala tak poklidně a neškodně. Navíc jemně voněla po bylinkách. Černé vlasy jí splývaly rozhozené po polštáři. Musel objektivně uznat, že se možná jedná o nebezpečnou psychopatku, ale byla krásná. Její tělo příjemně hřálo. Spontánně ho napadlo, jak jemná by asi její pokožka byla, kdyby na sobě neměla to překážející oblečení. Dokonce se přistihl, jak očima hypnotizuje její rty a přemýšlí, jakpak by asi chutnaly. Zdalipak by jí vadilo, kdyby se to rozhodl zjistit...? V mžiku si to ale rozmyslel. Úplně by tím protiřečil svým slovům. Navíc se takové myšlenky úplně praly s jeho vychováním a mravními zásadami.

Stejně se ale cítil kvůli jejímu chování jaksi skleslý. Výčitky svědomí. Asi by jí vážně měl její laskavost oplácet stejnou mincí, ale prostě nemohl. Zničil by tím něco, co budoval každou chviličku, co zatím strávili spolu. Měl svůj plán. A k tomu nepotřeboval, aby ho lidé měli rádi. Naopak. Vyžadovalo to pravý opak.

Prodavač kamenů- kapitola XII. (na mé poměry převážně děj)

7. srpna 2015 v 20:55 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Mám pro vás novou kapitolu! Vzpomínáte, jak jsem někde u třetí kapitoly říkala, že kapitoly téhle povídky budou krátké? Tak tahle byla tak krátká, až se mi nevlezla do jednoho článku. Jak jsem to nakonec vyřešila, uvidíte v poznámce autorky na konci. No, to nic! Alespoň teď můžu napsat pořádnou předmluvu! Víte, tahle povídka se chýlí ke konci. Už jen asi tak pět-šest kapitol, které se z velké části nebudou týkat Reineterila, nýbrž vedlejších postav. To proto, že nechci příběh už dál nuceně protahovat. Už tak jsem si to zkazila. V mé hlavě je složitá dějová linie se spoustou postranních faktů, zvratů a odhalení, jenže pak jsem to začala sepisovat...prolog- výborný, první kapitola- dobře..., druhá kapitola- proč ne..., ... ale pak přišla šestá kapitola, kde jsem se i přes intenzivní boj vrátila zpátky k bezobsažným a na-ta-ho-va-ným rozhovorům, a od té doby byl s dějem konec. Tak, teď k téhle kapitole samotné- mimochodem, neptejte se, jak jsem vymyslela tu scénu s kostkami. To jsme jednou s Karin hrály takovou divnou variaci Člověče s duchy a divnou kostkou...a dál už si to asi dokážete představit, že?
Ještě jedna zajímavost- tahle povídka má zatím 12 kapitol, které popisují události 3 dní. To znamená 4 kapitoly na den. To je docela...no, nevím jaké, ale nelíbí se mi to. Měla bych trochu zrychlit čas...
Děkuji moc, že si to přečtete!
P.S.: Dokáže si někdo z vás představit Reineterila v čepičce s kočičími oušky?

Kapitola XII.- Démoni a kostky

"Je Reineteril v pořádku?"

Nic. Pořád tma. Její hlas k němu nedoléhal.

"Chvíli jsem si povídala s jeho spolužáky a pak jsem se vydala hledat Reineterila, jenže přišla jsem pozdě." vysvětlovala, ačkoli si uvědomovala, že ji neslyší. Klečela na zemi u něj.

"Měl by vědět, že omdlívat uprostřed cesty není zrovna zdravé, protože je díky tomu na ráně všem zlodějům a sadistům. No, teď už tu sice jsem já- ale mě na boj moc neužije, takže jakožto strážce nestojím za nic. Z toho vyplývá, že by se měl pro vlastní bezpečí co nejrychleji probrat."

Pak jí došla trpělivost a jemně s ním zatřásla.

Pomalu otevřel oči a podíval se na ni. "Zasloužím...zasloužím si smrt..." zašeptal po chvíli tiše a zvedl se do sedu. Pořád se mu příliš točila hlava, aby vstal.

Zavrtěla hlavou. "Ne. A to je ten Reineterilův problém. Ale nemusí se bát, já mu od teď ráda v boji s démony pomůžu!"

"Já snad ještě spím..." protočil oči. "S jakými démony, proboha?"

"No, přece s těmi, kteří tyranizují Reineterila..." pokrčila rameny.

Nepříjemný pocit horkosti a chladu ze ztráty vědomí už ho pomalu opouštěl. "Měla by ses dát vyšetřit. Vidíš tady snad nějaké ,démony´?" povzdechl si.

Přikývla.

"Fakt? A kde?" zeptal se posměšně.

Pousmála se a něžně se dotkla jeho čela. "Všichni jsou přesně tady."

"Já zapomněl, že v úterý si vždycky hrajeme na psychologickou poradnu."

"Ale dnes je středa..."

"Nech toho. Já od tebe pomoc nechci. A vůbec, já přece žádné psychické problémy nemám! Jsem naprosto bezstarostný, vyrovnaný a normální." nevesele postřehl, jak se mu do hlasu pomalu vkrádá sarkasmus. Ještě teď mu přejížděl mráz po zádech, když si vzpomněl na tu hrůzu, kterou si pro něj připravily jeho výčitky svědomí.

Ale ona jakoby ho ignorovala. "Začnu s bojem proti démonům klidně hned, ale nemůžu. Myslím, že nejlépe by je zahnalo odpuštění...ale já nemám jak Reineterilovi odpustit, když se mi nechce svěřit. Proto jediný člověk, který může být teď schopný zahnat je na útěk, je on sám."
"O čem to sakra blábolíš?"

"Reineteril musí odpustit. Sám sobě."

"To už nehodlám dál poslouchat. Jdeme dál?" Zvedl se na nohy a zadíval se v dál. Odtud už se daly spatřit první pramínky lávy, první gejzíry a první políčka zvláštní červeno-mrkvové barvy. Mladík se zhluboka nadechl. Ačkoli vzduch už brzy začne smrdět sírou, on už možná zítra ucítí vůni svobody.

Jasnovidka taktéž vstala a vesele se zazubila. "Odhodlanost a tvrdohlavost. Další věci do mého seznamu."

"Dobře, vzdávám se. Celou dobu ti jde o to, abych se zeptal, co je to za seznam, co? Tak do toho. ,Co je to za seznam?´"

"To je můj soupis věcí, které mě zajímají, fascinující nebo okouzlují ohledně Reineterila."

"V-Vážně? A kolik jich je?" vyhrkl mírně v rozpacích, ale potom rázně zavrtěl hlavou. "Chci říct, že jsem nikdy neviděl nic úchylnějšího a že mě ty věci na tom seznamu vůbec, vůbec, vůbec, vůbec nezajímají!"

"Tři sta padesát sedm. Tolik jich je."

"Cože?! A jak dlouho už to počítáš?" Pochyboval, že by někdo dokázal nasbírat tolik dobrých věcí, i kdyby počítal už od jeho narození.

"Asi šest hodin, dvacet tři minut a padesát pět sekund. Tedy, teď už padesát sedm."

"Mě to nezajímá...mě to nezajímá...mě to nezajímá..."

"Jestli Reineteril chce, já mu je vyjmenuji. Ale až jich budu mít nějaký kulatý počet."

"A-Ani náhodou!" Díval se přesně na druhou stranu. "Mluvme raději o něčem jiném! J-Jak ses zbavila Deireaneze?"

"Poradila jsem mu zkratku, která doopravdy vede úplně opačným směrem."

"Už ti někdo řekl, že jsi mrcha?"

"Ne, lidé většinou volí označení ,potvora´."
"Podle mě jsi pěkná mrcha, ale...jsem rád, že jsi na mé straně." Teklo by mi do bot, kdybys nebyla...a...a...Nechtěl si to přiznat, nechtěl na to ani pomyslet, ale ve skutečnosti dobře věděl, že by ho bez ní ta výprava ani nebavila.

"S každou Reineterilovou lichotkou více rozkvétám!"

"Tak to už bys měla dávno zvadnout."

"Mimochodem..." v očích se jí zablýsklo. "Kdy se mě konečně zeptáš, proč můj kámen u tebe nefunguje?"

"U mě...? Nefunguje...?" nadhodil pochybovačně, než si uvědomil, co vlastně říká. Pak mu srdce vynechalo několik úderů. "T-Ty...o tom víš?! Jak?! Ne, já tvůj kámen nemám! Nemám ho! Nejsem zloděj!"

"Reineteril by se měl naučit dávat si ruce za záda, když lže. Jeho gesta jsou dost nápadná. Ale mně to nevadí! Ten kámen stále patří mně...a bude patřit...Takže to, kdo ho u sebe nosí, nehraje roli."

"V tom případě ti ho vrátím." Už se přehraboval v kapsách.

Zavrtěla hlavou. "Ne, já chci, aby ho měl on."

Zarazil se. "Proč? Proč já?"

"Jako ostatně spoustu věcí, ani tohle Reineteril nechápe."

"V poslední době nechápu nic." zamumlal otráveně. Pak ho ale do očí praštilo něco, co ho vrátilo do reality. "Hele, Jasnovidko...nechci být paranoidní...ale...řekni, že ten šutr před námi není obří kostka."

"A láva! Hm, připomíná kečup..."

"Na někoho, komu jsem musel vnutit půlku jablka, mluvíš až moc nenažraně."

"Reineteril by se měl podívat nahoru."

Zaklonil hlavu. "Co?! Proč...proč je tu strop...?"

"Protože ho zde někdo postavil."

"Ale proč jsou na něm zrcadla?!"

"Aby hráči viděli na kostku."

"Hráči?" pozvedl obočí.

"Ti, kdo se pokusí přejít přes támhleto kamení."

"Ty...nechceš mi snad říct, že..." Vyděšeně se na scénu před sebou zadíval. "...že ty kameny mají být políčka, že ne?"

Skrz lávové jezírko před nimi vedla pěšinka z rovných balvanů, mezi kterými byla vždy přibližně několik palců velká mezera. Dost málo, aby tam někdo spadl, ale dostatečně na to, aby mechanizmus skrytý pod lávou mohl kameny posouvat. A pak ještě ta kostka... když se na ní člověk zahleděl pořádně, zjistil, že tečky na ní nějak divně světélkují- očividně je promítalo nějaké holografické zařízení. To znamená, že se mohou měnit. Hra byla funkční.

"Neříkej mi...že pokud to chceme přejít, budeme muset na živo hrát vražedné Člověče..."

Přikývla. "To je vstupní brána Melleoseffinu."

"Mele...cože?"

"Melleoseffin je kraj na hranici Jižního Anardu a Zorfolku. Pod správou Anardských, administrativně zorfolská provincie a téměř nulové obyvatelstvo. Lávová oblast. Když mi Reineteril tehdy řekl, že putuje zrovna tam, měla jsem radost, protože jsem se sem vždycky chtěla podívat!"

"Takže tady...v tomhle lávovém pekle...se nachází ta hrobka?" Věděl to, jen chtěl, aby mu to potvrdila.

"Konec Reineterilovy výpravy. To se musí oslavit!"

"Dobře... ale..." ještě jednou se nejistě podíval na tu podivnost před nimi. "Nemůžeme tu bránu někudy obejít?"

"Ne, takové jsou vystavěny po celém obvodu."

"Fajn... Takže stačí, když nespadnu z těch plošin, ne?"

"Lepší ukázat, než říct." Jasnovidka zvedla ze země nějaký kus štěrku a položila jej na začátek stezky.

Odněkud začala hrát podivná vrzavá melodie.

"V té střeše jsou reproduktory?! Zvrhlé!" Mladík nejistě o krok couvl.

Kostka začala blikat a po chvíli zase ustála. Číslo, které se odráželo na zrcadly posetém stopě, nyní byla čtyřka.

Políčko s kamínkem plulo, dokud si nevyměnilo místo s pátým v řadě. Najednou se na něm rozsvítil podivný znak. Připomínal lebku. Zděšený divák si všiml, že ten symbol byl na páté plošince od začátku, jen se teprve teď aktivoval.

Hudba se na chvíli přerušila a místo ní pouze dramatické údery bubnu. Potom se políčko číslo pět převrátilo a štěrk se potopil do lávy. Všechno ztichlo a zhaslo.

Bývalý student se nevěřícně otočil ke své společnici. "To jako...vážně?! Vážně?! To shazuje lidi do lávy! Já na to nevkročím!"

"Potom se ale Reineteril bude muset vrátit za svým pánem a protože nesplnil osvobozovací misi, bude patrně nucen podepsat smlouvu a strávit zbytek svého života jako otrok."

"Otrok..." V hlavě mu vyskočil obrázek sebe samého, jak v parném vedru stojí na pláži a přidržuje nad Obchodníkem slunečník.

"To ne. Myslím, že existuje spousta doplňků, které by Reineterilovi slušely víc, než okovy."

"Takže buďto láva, nebo otroctví, chceš říct?!"

"Co je příjemnější?"

Svěsil ramena. "Láva..." Zhluboka se nadechl a přešel na kraj pevné země. Otroctví...otroctví...ne, já nechci být otrok! NECHCI! Třásl se a plošinky se mu míhaly před očima. Nakonec ale ještě jednou pomyslel na scénu se slunečníkem a rychle, než si to zase rozmyslí, udělal krok na první políčko.

Opět se ozvala ta vrzavá melodie a velká kostka se rozsvítila. Mladíkem projel děs. Jak moc bolí, když se člověk noří do lávy? Je to něco jako upálení a utopení zároveň? A je to vůbec rychlá smrt? On doufal, že ano.

Kostka se zastavila. Padla šestka.

Jasnovidka zatleskala.

Vtom si Reineteril něco uvědomil a to odválo všechny jeho obavy pryč. Po tváři se mu rozlil celkem šťastný úsměv. Jak jen mohl být tak tupý a chvíli si myslet, že by někdo s magickým kamenem v kapse vůbec mohl prohrát v hře s kostkami?

V dalším kole překvapivě další šestka. To stačilo, aby se lidská figurka dostala do domečku a mohla se postavit na druhý břeh.

"Tak to bylo snadné! Nevěděl jsem, že to bude taková hračka!" zubil se uprchlík ze Severní akademie.

Černovláska se ale takhle radostně netvářila. "Když jde o lávu, osobně preferuji kečup."

Její společník se díval, jak nedůvěřivě našlapuje na první plošinku, ale necítil žádné obavy. Je to přece ta Jasnovidka. Zahání lidožravé...věci svým zpěvem a kulka doprostřed čela pro ni nebyla ani překážka, tak jak by se mohla nechat porazit sadistickým Člověče, nezlob se? Určitě má nějaký plán.

Pak ale o tom začínal mírně pochybovat.

Ona žádný plán nemá!

Opět se rozezněly střešní reproduktory a kostka zablikala.

Čtyři.

Číslo, které figurku zavede na políčko číslo pět.

Čtyři.

Číslo, které znamená konec hry.

"Ups, tohle se trochu nepovedlo..." dívka pokrčila rameny.

Proč?! Proč je tak klidná?!

Plošinka pomalu plula na páté místo.

K-Kámen! Já se odtamtud dostal díky kameni! Třeba by Jasnovidce taky pomohl! Reineteril panikařil. Když zběsile hledal ve vlastní kapse Požírač duší (nejlépe ten správný), omylem vypadla jiná věc- ta kostka, kterou dostal k narozeninám v Traldisu. Doteď na ni ještě ani jednou nepomyslel a úplně zapomněl, že ji u sebe má.

Jakmile malá kostička dopadla na zem, číslo na její větší kolegyni se okamžitě změnilo. Nyní obě ukazovaly tři.

"Dobrá práce!" uculila se majitelka jasnovidného kamene.

Reineterilovi až za několik sekund došlo, co se vlastně stalo. Jeho štěstí obrátilo Jasnovidčinu smůlu a změnilo její osud. "Počkat...takže...já pomocí tohohle můžu ovládat tu obří kostku!"

Nevesele si uvědomil, že přece jen nějaký plán měla- tohle.

Zvedl kostičku ze země a postavil si ji na svou vlastní dlaň číslem šest navrch. Herní plán uposlechl a přenesl dívku o šest políček dál. Už zbývala jen dva do cíle. Jedno z nich, to hned další, neslo znak lebky, ale na to on v té chvíli ani nepomyslel. Nenapadlo ho, jak jednoduše by se mohl Jasnovidky zbavit- že stačí přetočit jednu dřevěnou krychličku na "jedna" a bude po ní. Za normálních okolností by to alespoň zvážil- takovou moc nad její životem ostatně nemá každý den, ale teď myslel ji podvědomě chtěl zachránit, takže tak nějak automaticky nastavil kostku na "tři".

Záhadné děvče skočilo na pevnou zem a uznale kývla. "Je nyní Reineterilovi alespoň trošku lépe?"

"O čem to mluvíš? A mimoto, říká se ,děkuji´."

"Přesně to říkám! Polevily jeho výčitky, teď, když někoho zachránil?"

Chvíli mu došla slova. "Ale to by na mém místě udělal každý..."

Zběsile přikyvovala. "Takže teď už Reineteril vidí, že není o nic zkaženější než průměrný člověk."

"Vůbec nic o mě nevíš!" ohradil se vztekle.

Zavrtěla hlavou. "Jsem zvědavá, jestli to Reineteril někdy pochopí."

"Nemám ponětí, o čem mluvíš, ale už z principu doufám, že ne." povzdech si. "Plánujeme někam dojít ještě dneska, nebo tu budeme tlachat až do soudného dne? Už se stmívá... Nevím jak ty, ale já bych rád našel nějaký hostinec na přespání."

"Pár mílí odsud by mělo být odpočívadlo pro poutníky. Je tam hospoda a hotel."

"To beru..." Povšiml si, že už si na něm únava vybírá svou daň. Sice už stál jen krůček od konce té proklaté výpravy, ale nebyl nijak nadšený.

Společně se vydali na cestu.


"Tak tomuhle ty říkáš...odpočívadlo?" Jakmile tu polorozbořenou barabiznu uviděl, student neměl daleko k omdlení. Budovu někdo stloukl ze dřeva, takže div, že ještě nevzplála. Okna pravděpodobně vytloukli už dávno, takže teď tam místo nich zely okenice pobité různými inzeráty a plakáty. Dveře už také zjevně vzal čas, takže je majitelé nahradili závěsem. Ve střeše se skvěly takové díry, že by tudy proskočila veverka i s ledničkou.

"Vypadá to..." výraz držitelky kamene byl naprosto nečitelný, ale pak se najednou rozzářila. "...skvěle!"
"No, když se nad tím tak zamyslím, je to tvůj styl..."

Jasnovidka se na něj podívala, popadla ho za ruku a táhla ho dovnitř.

"Páni..." černovláska okouzleně kývala hlavou.

Ocitli se totiž ve zhmotněném zmatku.

Všude se něco hýbalo a hemžilo. Vzduchem létaly klobouky, dýky a kusy nábytku. Zákazníci, kteří seděli u stolů, se smáli, zatímco ti, kteří kvůli něčemu potřebovali vstát, se vyděšeně proplétali vším tím dopuštěním. Odněkud zněla kytara, ale byla nelítostně přeřvána rykem chechtajících se opilců, radostným výskotem výherců u šipkového terče a rázným jekotem obsluhy. U baru hostinský poklidně leštil skleničky.

Když hledali stůl, minuli nějaký hlouček očividně už dost opilých lidí.

"Hele, hoši!" vykřikl jeden z nich a škytl si. "Tohle je ta nejohnivější z démonskej chapadlovek!" Pozvedl nad hlavu nějakou sklenici. "Chapadlovka" byl druh alkoholu s pozitivní pověstí smrtící zbraně. "Hej, čmucháci!" zahulákal ještě jednou. "Kdo tohle vypije, tomu dám všechny tyhle prachy!" v druhé ruce nesl nějaký váček.

"Který idiot by na to skočil?" odfrkl si Reineteril, ale Jasnovidka už se prodírala davem k vyzyvateli.

Někdo přišel na řadu ještě před ní. Trošku si lokl a zděšeně sklenici upustil. "Hoří!" zařval a upaloval pryč.

Servírka přiběhla a za chvíli se vrátila s novou dávkou hořlavého pití.

Opilec si všiml držitelky kamene. "Co tu děláš ty, květinko?"

Davem se nesl ohromený šum.

"Soutěžím!" opáčila.

"Tak to zkus, ale položí tě to." podával jí sklenici. "Hele, lidi, najde se tu někdo, kdo pak tuhle omráčenou kočičku odnese na pokoj?" Všichni ožralové kolem se smáli z plných plic.

"Možná to tak nevypadá, ale mluvíš s démonem v těle středoškolačky..." povzdechl si Reineteril otráveně. Už přesně věděl, co bude následovat.

"Na zdraví, kluci!" Jasnovidka si od něj vzala pohár a vypila chapadlovku na jeden zátah. "Hm! Dobrota, ale trochu moc sladké!"

Několik opilců omdlelo.

"Díky za pití!" dívka vyškubla pytlík s penězi omráčenému pořadateli z ruky, otočila se a odkráčela zpátky za bývalým studentem.

"Vydělala jsem nám na přespání!" oznámila mu radostně.

"Ty máš ale metody..." s jemným úsměvem zavrtěl hlavou. "Patříš za mříže."

"Proto mě má Reineteril tak rád, ne?"

Konečně našli nějaký ucházející stůl. "Už jsem ti tolikrát opakoval, že tě nesnáším."

Okamžitě k nim přiletěla servírka.

"Dvakrát to nejsilnější pití, co tu máte!" zavelela černovláska ještě předtím, než se její společník stihl vůbec nadechnout.

"Máš dneska nějak slavnostní náladu, ne?" pozvedl obočí.

"Bingo!" vykřikla nadšeně a jen tak tleskla. "Dnes je přece pro Reineterila velký den! Dorazil do cíle své výpravy, teď už jen najít hrobku a bude to! Oslavíme to!"

"Nic k slavení na tom nevidím." Nevěděl proč, najednou se cítil strašně sklesle. Morixovi žádná pitomá oslava život nevrátí.

"Reineteril je m-o-r-o-u-s." Zašklebila se.

"A ty jsi očividně úplně o-p-i-l-á, takže na mě nemluv."

"Poslyš!" Červenala se. Těžko říct, jestli z alkoholu, nebo z toho, co se chystala říct. "Pamatuje si Reineteril, jak jsme slavili jeho narozeniny?"

"Myslíš mé nejhorší narozeniny v životě?"

"A já mu ještě předtím odmítla říct, co chci za dárek."

"A proč bys ty měla dostávat dárky, když se bavíme o mých narozeninách?"

"U-um. To proto, že až budu oslavovat já, Reineteril už se mnou pravděpodobně nebude, takže by mi měl ten dárek dát teď."

"Jaký ,dárek´, sakra? Já pro tebe nic nemám. A nehodlám nic shánět."

Nahnula se k němu přes stůl a něco mu pošeptala do ucha.

"T-Tohle... to je ten nejblbší ,dárek´, o kterém jsem kdy slyšel! To si nemůžeš přát něco normálnějšího?"

"Děkuji!" uculila se. "Reineteril je tak hodný!"

"Počkat, já neřekl, že to pro tebe udělám-"

"Už jsem si myslela, že odmítne!"

"Taky že odmítl!" bránil se. Ale po chvíli už to nevydržel. "Tak...tak dobře. Máš to mít. Ale až potom."

Servírka přinesla dvě sklenice. Jasnovidka okamžitě chňapla po té svojí a v mžiku ji do sebe obrátila.

Student jen netečně přejel prsty po dřevěné desce stolu. "Hele, teď, když jsi zlitá pod obraz, možná se ti bude lépe vzpomínat. Vrátíme ti paměť!"

Rozesmála se.

"Co?!"

"Jen jsem si představila Reineterila v takové té čepičce s kočičími oušky."

"Ha, ha, to jsme se ale nasmáli...ale teď dávej pozor, co říkám. Nedělám to pro sebe!"

"Zazpíváme si!"

"Začínám. Odpovídej na otázky. Jaká byla škola, kam jsi chodila?"

"Žádná."
"Nevzpomínáš si, nebo jsi do žádné nechodila?"

"Obojí." zamumlala.

"Fajn, tak se podívejme. Ano, babička! Měla jsi nějakou? Jaká byla?"

"Dozajista babičkovatá."

"No, tak probudit vzpomínky na dětství se mi nepodařilo...ale nevzdávám to! Jak vypadala vesnice, ve které jsi žila?" Co když žila ve městě?

"Vypáleně."
"To mi to teda ulehčuješ..." povzdechl si a zavrtěl hlavou. "Další-"

"Ať Reineteril přestane." zabodla do něj intenzivní pohled.

"Co...?"

Její šedé oči byly naprosto ledové. "Já si nechci vzpomenout. Už si nechci...vzpomenout na nic dalšího."

Přikývl. "Asi tě chápu. Já...víš, občas ti tu amnézii i docela závidím."

Ale ona opět přešla do opilého módu a místo vážné odpovědi pozvedla číši. "Ať už se Reineteril konečně napije!"

Pokrčil rameny. "Dobře. Hádám, že jediná možnost, jak s tvým zlitým já udržet krok, je opít se do němoty taky."

o pár hodin později

"Ještě skleničku! S-S-Skleničku!" Jasnovidka si tleskala do rytmu.

"Už ne. Odpadneš na otravu alkoholem." Ještě, že jsem si to nakonec s tím opitím rozmyslel a vypil jenom trošku...

"Otrava alkoholem! Jupí!"

"Žádné ,jupí´. Pokud budeš pár dnů mimo provoz, na téhle výpravě končíš."

"Mimo provoz! Končím!"

"Pojď, zaplatíme si ten pokoj a půjdeme spát."

"Pokoj! Juchů!" opět zatleskala. "Reineteril to nechápe! Juchů..."

"Co nechápu? Tvé opilecké žvanění?"

"Ne. Všechno, mluvím o všem! Neví vůbec, jak to funguje!"

"Jak funguje co?" Beztak to bude něco jako "továrna na slony".

"Důvěra." střelila po něm zcela střízlivým pohledem.

"Co?"

"A vědomosti také."

"Proč si jako myslíš, že to nechápu?"

"Odkud Reineteril pochází?"

Obrátil oči v sloup. "Proč bych ti to měl říkat, když to stejně víš?"

"O tomhle mluvím." Najednou působila strašně raněně. "Ano, vím o něm první poslední. Jenže...to se nepočítá... Nechci si ty vědomosti připustit, dokud je je neuslyším od Reineterila samotného."

"Proč? Proč se mám namáhat a vyprávět ti věci, které už dávno víš?"

"To není o tom, jestli vím nebo nevím. Jde o důvěru... Nechci ty informace ukrást, toužím, aby mi je dal dobrovolně."

Na to neměl odpověď. Nikdy se na to nezkusil dívat takhle.

Jasnovidka se zazubila a zatleskala. "Ukrást! Ukrást! Ukrást!"

"Jak to děláš...?" To tu opilost jen předstírá? Je její tělo opravdu tak...nemrtvé, aby zvládlo tolik alkoholu? No, to je jedno. "Ne, já to radši neřeším. Tak pojď, dej mi peníze a já, protože jsem tu jediný, kdo ještě nepřešel na mluvení v ozvěnách, nám objednám pokoj."

"Vlastně...jsme téměř všechny zlaťáky propili! Jupí!"

Reineteril zaklonil hlavu ke stropu. "Bože, řekni, za co mě trestáš?!"

Jasnovidka ho napodobila. "Lustr neodpovídá..."
"Tak jako tak, ještě bychom měli mít nějaké peníze z Traldisu."

"Ztratila jsem je po cestě! Juchů!"

"Tak jak to chceš vyřešit?!"

"Jasnovidka- udělat- slevu!"

"Super. To chci vidět."

"Reineteril uvidí!" přikývla, vstala, mírně se zapotácela, ale po chvilce dorazila k baru.

"Jeden pokoj pro dva, bych prosila!" vybafla na nic netušícího hostinského.

"Dobře, slečno. To bude sedm zlaťáků na noc."

"Mám jen tři. Jupí!"

"To je mi líto, slečno, v tom případě běžte někam jinam."

"Mám tři."

"To vážně nestačí."

"Ale použití veřejného telefonu stojí dva a půl. Číslo na policii znám. Vaše pašované chapadlovky by je určitě zaujaly."

"C-Co...?! Jak to víte?!" zděsil se.

Usmála se jako sluníčko. "Jeden pokoj pro dva, bych prosila!"

"D-Dobře, slečno. Tady jsou k-klíče." uklonil se a podal jí je. Nervózně se třásl. "A v-víte co? Bude to zadarmo! Když jste to vy, tak platit nemusíte!"

"Děkuji moc!" A s těmito slovy se otočila a zamířila zpátky k otrávenému studentovi.

"Zase jsi to udělala..." povzdechl si a společně šli najít svůj pokoj. Už se strašně těšil, až se vyspí. Nemohl to vydržet, nejraději by si zdříml klidně i na jednom ze stolů. Ale pak si na něco vzpomněl. Vypadá to, že spánek bude muset ještě půlhodinky počkat.

Protože "délka textu je omezena na 40000 znaků", tahle kapitola ještě měla tři stránky pokračovat, jenže se mi sem prostě nevlezla, a tak jsem ji trošku usekla. Chtěla jsem to udělat takhle, protože mi bylo proti srsti to dělit na dvě poloviny a ostatně, ty useknuté části byly jenom taková ta vata. Ale nebojte, stejně o ten zbytek nepřijdete. Hned, jakmile tuhle kapitolu vydám, vydám i "doplňkovou" kapitolu, která nebude mít vlastní číslo, protože je dějově teoreticky vážně jen doplňkem k tady téhle. Proč? To je jednoduché. Říkejte si tomu "vata", říkejte si tomu "fanservis", říkejte si tomu "blbost", ale... mě to bavilo psát a chci se vámi o to podělit, abyste trochu více poznali mé postavy...a taky proto, že se prostě nechce ty scény zahodit, když už jsem se s nimi patlala. Vím, že mě za takový styl rozseknutí kapitoly mnozí z vás budou kritizovat (už živě vidím tvůj nesouhlasný výraz, Karin...), ale myslím, že jsem vybrala podle svého svědomí nejlepší možnost.