"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Prodavač kamenů- doplněk ke kapitole XII. (převážně fanservis)

7. srpna 2015 v 20:56 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Před čtením tohohle je bezpodmínečně nutné přečíst si tohle.
Tak tady máte ty z(a)tracené poslední tři stránky k 12. kapitole. Teď, když na to mám dost místa, mě docela mrzí, že jsem to nerozepsala víc. Když jsem to sepisovala, věděla jsem totiž, že ta kapitola je moc dlouhá a šetřila každým slůvkem. No, teď mám ale vlastně docela chvilku čas, tak to zkusím opravit teď. Proto mě, prosím, omluvte, pokud tam budou pravopisné hrubky. Nezkonzultovala jsem to se svým korektorem (automatickým podtrhávačem chyb v Libre Officeu)...
Jinak, co se téhle doplňkové kapitoly týče, jsem docela spokojená. Upřímně, tam neměl být děj. Význam téhle kapitoly je, že čtenář malinko poodkryje Reineterilovu minulost, Jasnovidčinu sentimentální stránku a mou absolutní neschopnosti psát cokoli, co se jen trošku blíží k romantické scéně. Bavilo mě to psát a doufám, že vás tohle malé přiblížení postav alespoň trochu potěší.

"Tak fajn. Já idiot jsem s tím souhlasil, že?" pronesl, jakmile se za nimi zavřely dveře.

Posadila se na jednu z postelí a zatvářila se obzvláště nadšeně. "Přesně tak! Přinesla bych čaj, ale nemám do něj bazalku!"

"Neprotahuj to. Prostě se ptej."

Jasnovidka zavrtěla hlavou a poklepala na místo vedle sebe. Trošku neochotně přikývl a sedl si vedle ní.

"Reineteril slíbil, že mi splní mé přání."

"Bez toho úvodu, prosím. Neprotahuj to..."

"Mé přání, vědět o něm všechno."

"Dobře... ale už se prosím tě ptej, já už chci jít spát. Ale odpovím ti na všecko..."

"Ne, já se nebudu ptát. Chci, aby začal vyprávět sám od sebe."

"Když ti to udělá radost..." protočil oči. "Dobře. Jmenuji se Reineteril Ailesmonten a narodil jsem se roku 3306 desátého letopočtu druhé epochy v Severním Anardu. Nejedná se o shodu jmen, opravdu patřím ke klanu Ailesmontenových."

"Čím se ten klan zabývá?"

"Různými věcmi. Distribuce drog...nezákonný prodej zbraní...dokonce, myslím, vlastní i pár nočních klubů. Prostě taková malá rodinná mafie."

"To mi k Reineterilovi nesedí."

"Taky že mě vydědili. Odešel jsem, když mi bylo devatenáct. Nikdy jsem se do...rodinných aktivit moc nezapojoval, ale hlavně mě štvalo, že si na mě ve městě odmalička každý ukazoval. Šeptali si o mně... Už od malička jsem to vnímal a vždycky mě to hrozně mrzelo. Věděl jsem, že naše rodina si za svou pověst může sama, ale stejně mě to vytáčelo." i teď se tvářil trošku nahněvaně. "Toužil jsem všem těm klebetajícím lidem, co na mě hleděli z vrchu, vytřít zrak! Ukázat jim, že já jsem jiný, než všichni Ailesmontenovci, co kdy chodili po zemi!"

"A povedlo se to Reineterilovi nakonec?"

S jistým sebeuspokojením přikývl. "Opravdu pilně jsem se učil a stal jsem se snad prvním členem naší rodiny, který kdy dokončil základní školu! Ale to mi nestačilo. Když mi bylo patnáct, přihlásil jsem se k příjmačkám na tu nejprestižnější školu v okolí. Doufal jsem, že když budu první na listině, přestanou mě mít lidé za primitiva."

"A byl nakonec první?"

"Ne. Druhý..." posmutněl. "Ale to nejhorší přišlo na zahajovací ceremonii. Ukázalo se, že ten, kdo mě předehnal, byla nějaká desetiletá holka... Chápeš, porazilo mě o pět let mladší děcko... Moje patnáctileté já z toho bylo na prášky. Naštěstí se ukázalo, že se zapsala jen na zkoušky a na obyčejné vyučování docházet nebude."

"Jakou měla barvu vlasů?"

"Jak si to mám pamatovat? Nevím...asi černou... Počkat! Ty jsi o pět let mladší než já..."

Usmála se. "Teď už Reineteril nemůže říct, že se známe jen tři dny... Tohle z nás dělá přátele z dětství!"

"Vidíš. Teď už víme, že jsi nechodila do školy, ale vzdělávali tě doma. Měla jsi individuální program a pravděpodobně jsi byla sakra velký šprt, protože jsi v deseti byla na úrovni prváků. Úspěch!"

"Ne, ne. Teď máme mluvit o Reineterilovi. Jak pokračuje jeho životopis?"

"No, potom jsem dostal stipendium na Severní Akademii. Totiž, něco takového by mi moje rodina nikdy nezaplatila, takže díkybohu, že jsem se tak dobře učil..."

"A prý kdo že tady byl ,šprt´..." pousmála se.

"Neskákej mi do řeči, říkám to jen pro tebe! No, kde jsem skončil... Ano, moje rodina se na mě hrozně naštvala a pohrozila, že pokud na tu univerzitu pojedu, že už se nemusím vracet domů. Tak jsem prostě odjel a už nikdy se tam neukážu. Pak jsem na škole potkal Morixe a Deie a pak..." A pak jsem je oba zradil.

"Pak zhrzená Adelaidina oběť zavraždila Reineterilova nejlepšího přítele."

"Přesně tak... já za to můžu... kdybych ho do toho nedostrkal, nikdy by... A teď by ještě žil!"

"Ne, to je chyba jen jednoho člověka."

"Adelaide...?"

Kývla. "Reineteril už se z toho nesmí obviňovat!"

"Proč se do toho pleteš? Já tě v poslední době nenávidím čím dál víc!" zasyčel.

Zeširoka se usmála, vzala ho za ruku a propletla si s ním prsty. "Pravdou je, že jediný člověk na světě, koho Reineteril nenávidí, je on sám."

"Co ty o tom můžeš vědět?"

"Ale bez starostí, já to vyvážím."

"Co vyvážíš? Jak to myslíš?"

"Pokud se Reineteril vážně nenávidí, tak já ho budu milovat i za něj!"

"Co?!" vyjekl nevěřícně, ale pak si něco uvědomil. "Jsi tak opilá, že nevíš, co říkáš."

"Tak proč se Reineteril červená?"

"Protože říkáš divné a nevhodné věci, proto!" bránil se uraženě. "Jdu spát." vstal a přešel k druhé posteli. "Dobrou. A zhasni světlo."

"Brou noc!" popřála, ale bylo v tom něco zlověstného.

"Pokud se mi o tobě bude zdát..." zavrčel, ale to ještě nevěděl, že nemusí čekat na sny. Jasnovidčina dnešní zákeřnost přišla ještě než vůbec stačil usnout.

Ucítil, jak se matrace pod ním prohnula pod váhou dalšího člověka. Černovláska si očividně zamanula spát vedle něj.

"Hele, Jasnovidko..." zašeptal značně rozmrzele. "Tohle je moje postel."

Chvíli na něj zákeřně zírala a pak nechápavě zamrkala. "Je mi zima."

"Nepovídej. V té vesnici za Traldisem ti zima nebylo."

"Já chci ležet tady."

"Já zase chci, abys ležela tam." Zadíval se na ni. Ačkoli bylo zhasnuté světlo, přes díry ve stropě prosvítal měsíční svit, takže neviděl úplně zřetelně, ale dost dobře na to, aby poznal, že se Jasnovidka tváří jako obvykle naprosto klidně a vyrovnaně.

"Vadím tu Reineterilovi?"

Povzdechl si. "Bingo."

Široce se uculila. "Tak to má smůlu!"

"Dobře, tak si tu zůstaň. Ale neroztahuj se."

Působila opravdu zmateně. "Reineteril mě neobejme...?"

"Perfektní dedukce. Neobejme."

Zatvářila se uraženě.

"Hele," oslovil ji mírně otráveně. "Ty máš vážně asi tolik společenského citu jako pštros v akváriu. Vlézt do postele k defacto úplně cizí osobě opačného pohlaví je jedna z největších blbostí, co můžeš udělat!"

"Reineteril ale není cizí..."

"Tobě to nedochází... To, že jsme vedle sebe seděli na zahajovací slavnosti, z nás nedělá přátele z dětství. A i kdybychom čistě náhodou přátelé z dětství opravdu byli, tak tě to stejně neopravňuje mě obtěžovat v noci. Bohatě stačí, že mě otravuješ ve dne."

"To mi nevadí..."

"Ale mně jo, posloucháš vůbec...? Navíc, ty si asi vážně sama sebe moc nevážíš. Jsi přímo vedle mě. Rozespalá a pravděpodobně opilá. Neozbrojená. Kdybych toho chtěl nějak zneužít, myslíš, že by ses takhle ubránila? Blbko."

V šedých očích se jí něco zalesklo. "Počítám s tím, že by se o něco takového Reineteril ani nepokusil. Na to je příliš hodný a slušný. Navíc, po těch věcech, co jsem mu řekla...co jsem mu říkala celou dobu...myslí si Reineteril, že bych se bránila?"

"Beru to ,pravděpodobně´ zpět. Jsi zaručeně opilá."

Přikývla.

"Vážně nechápu, proč se ke mně chováš, jako bychom se znali od nepaměti. A proč sis mě tak oblíbila." Jeho hlas zněl rozpačitě.

"Ztratila jsem paměť." zamumlala, jako by to všechno vysvětlovalo. "Pokud jsem kdy měla nějaké přátele, zapomněla jsem na ně. Pokud jsem kdy měla nějakou rodinu, už ji nemám. Ale to nevadí!" zavřela oči a její úsměv se ještě rozšířil. "Našla jsem si novou. Reineteril je první člověk, kterého jsem ve svém novém životě potkala. Tudíž ho znám už od úplného začátku. Vím o něm všechno a přeji si, aby on věděl vše o mně. On je má nová rodina."

"Chceš mě snad adoptovat?" nadhodil výsměšně.

Zavrtěla hlavou. "Ne, nechci s ním být příbuzná. Ale nikdy ho neopustím..."

"To zní spíše děsivě, než nějak dojemně." Popravdě ho to ale trošku obměkčilo. Nebo už se konečně poddal únavě. "Co mám udělat, abys už ztichla? Tohle stačí?" Opatrně jí ovinul ruce kolem boků a trošku si ji přisunul k sobě.

"Sladké sny..." zašeptala.

"Dobrou." přikývl a pokusil se usnout.

To, že se pokusil, ovšem neznamenalo, že se mu to povedlo. Spousta věcí ho trápila. Nemohl se zbavit pocitu, že už mu kámen nepomáhá tolik, jako ještě před pár hodinami. Myslel si, že se od něj jeho ochranný artefakt odvrátil, protože udělal něco špatně. Ale pořád si nedokázal představit, že by se od něj měl odloučit.

Pak tu byla taky Jasnovidka a její divné chování. Proč nedokáže umřít? V čem je uschována její duše? Proč je tak odolná proti zimě i alkoholu? Ale tohle nebylo to, co mu nedalo spát. Mnohem více ho znepokojovalo její důvěrné chování. Myslela to opravdu vážně, když říkala, že ho miluje? Ne, jak by mohla? Vždyť se znají jen tři dny. Navíc, i kdyby, tak to určitě nemyslela v nějakém...podivném smyslu, asi tím prostě jenom chtěla říct, že ho má ráda jako přítele, a zvolila dvojsmyslně vyznívající slova.

Podíval se na ni. Očividně už spala. Nebo to alespoň předstírala. Vypadala tak poklidně a neškodně. Navíc jemně voněla po bylinkách. Černé vlasy jí splývaly rozhozené po polštáři. Musel objektivně uznat, že se možná jedná o nebezpečnou psychopatku, ale byla krásná. Její tělo příjemně hřálo. Spontánně ho napadlo, jak jemná by asi její pokožka byla, kdyby na sobě neměla to překážející oblečení. Dokonce se přistihl, jak očima hypnotizuje její rty a přemýšlí, jakpak by asi chutnaly. Zdalipak by jí vadilo, kdyby se to rozhodl zjistit...? V mžiku si to ale rozmyslel. Úplně by tím protiřečil svým slovům. Navíc se takové myšlenky úplně praly s jeho vychováním a mravními zásadami.

Stejně se ale cítil kvůli jejímu chování jaksi skleslý. Výčitky svědomí. Asi by jí vážně měl její laskavost oplácet stejnou mincí, ale prostě nemohl. Zničil by tím něco, co budoval každou chviličku, co zatím strávili spolu. Měl svůj plán. A k tomu nepotřeboval, aby ho lidé měli rádi. Naopak. Vyžadovalo to pravý opak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 18:09 | Reagovat

Neumíš psát romantické scény? Ha ha, vždyť toto je nádherné! Sice se tam o nějaké sentimentální řečičky po většinu času nejedná, ale k Reineterilovi by se to ani nehodilo.
Jediné, co mi možná kazilo požitek z této kapitoly, je to, když jí Reineteril vyprávěl o své minulosti, konkrétně jen v odstavci začínající "Taky že mě vydědili" Asi je to jen můj názor, ale ta dramatičnost se mi k Reineterilovi nehodí. Bylo to...ehm...málo protivné a sarkastické. Doufám, že mi rozumíš, co tím chci říct.
Ale jinak jsi napsala opravdu úžasnou kapitolu. Jasnovidka je vážně šílená, ale to je moc dobře.
Jen nechápu, že těm dvěma ještě nedošlo, jak silný cit mezi nimi je...

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 9. srpna 2015 v 19:53 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za nádherný komentář! A já si myslela, že mě za tuhle vatu sepsuješ jako psa... dobře, přiznávám, ještě nikdy jsi mě za povídku nesepsula, ale pokud bych někdy napsala vážně něco hrozného... Za to jsem ti strašně vděčná, protože jsi takový můj spolehlivý indikátor chyb, který nikdy neselže :) Ups, měla bych sklapnout, než to začne vyznívat urážlivě...

No, upřímně, Reineteril je docela ve dramatech se vyžívající existence- jen si počkej na příští kapitolu :)

No, což o to, Jasnovidce to došlo, ale Reineteril je tupější než průměrné poleno, takže... A navíc, nezapomínej na zlaté pravidlo, že první bezpodmínečně musí o vztahových stavech postav vědět čtenář, až pak teprve postavy samotné :)

3 Vanessa Vanessa | 20. října 2015 v 19:16 | Reagovat

Já ani nevím co mám říct. Všechno to padlo, nebo jsem všechno řekla.
Já bych řekla, že ji to dal příliš snadno. Čekala jsem, že bude mít plno keců, než se vůbec rozhodne něco říct. Dostala mě ještě jedna věc, jak prostě prohodila s těmi vlasy a on ani nebyl moc překvapený. Já bych byla asi.

Jinak, vis jak je takový to shipovani ve světě? Vůbec nevím, jak bych dala jejich jména dohromady. U Jasnovidky by to ani nešlo, protože nevím jméno.  Nevadí.

Rozhodně to romantické svým způsobem bylo. Nenuceně a přesně tak jak jsem si to představovala. Někdy spisovatele vyhoří právě na tom a tebe jsem měla docela strach, jak se ti to povede. Povedlo! Ne abys sis myslela, že jsem ti nevěřila, ale moc romantických scén jsem u tebe nečetla.

A miluju tvůj styl psaní i příběhy!

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 20. října 2015 v 19:31 | Reagovat

[3]: Moc děkuji!
No, popravdě, Reineteril už v téhle kapitole začíná pomalu měknout, takže už neodporuje tolik, jako by odporoval třeba ve třetí kapitole. A překvapený nebyl proto, že on sám v minulé polovině kapitoly navrhl, ať se Jasnovidka pokusí si vzpomenout na co nejvíce detailů, takže byl spíše rád, že konečně něco našli.

Nad tím shippováním jsem se také zamýšlela, ačkoli to někdy zní vážně směšně... A neboj, za asi tak tři kapitoly dostane Jasnovidka pořádné jméno, pak už to půjde :D (Ale jde to u Alezallena a Kiary. "Kiazallen")

Opravdu moc děkuji! Moc si tvých komentářů vážím! (To mi připomíná můj komentářový dluh. Přísahám, jak jsem řekla, do nedělního večera ti ten dluh splatím.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama