"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Prodavač kamenů- kapitola XII. (na mé poměry převážně děj)

7. srpna 2015 v 20:55 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Mám pro vás novou kapitolu! Vzpomínáte, jak jsem někde u třetí kapitoly říkala, že kapitoly téhle povídky budou krátké? Tak tahle byla tak krátká, až se mi nevlezla do jednoho článku. Jak jsem to nakonec vyřešila, uvidíte v poznámce autorky na konci. No, to nic! Alespoň teď můžu napsat pořádnou předmluvu! Víte, tahle povídka se chýlí ke konci. Už jen asi tak pět-šest kapitol, které se z velké části nebudou týkat Reineterila, nýbrž vedlejších postav. To proto, že nechci příběh už dál nuceně protahovat. Už tak jsem si to zkazila. V mé hlavě je složitá dějová linie se spoustou postranních faktů, zvratů a odhalení, jenže pak jsem to začala sepisovat...prolog- výborný, první kapitola- dobře..., druhá kapitola- proč ne..., ... ale pak přišla šestá kapitola, kde jsem se i přes intenzivní boj vrátila zpátky k bezobsažným a na-ta-ho-va-ným rozhovorům, a od té doby byl s dějem konec. Tak, teď k téhle kapitole samotné- mimochodem, neptejte se, jak jsem vymyslela tu scénu s kostkami. To jsme jednou s Karin hrály takovou divnou variaci Člověče s duchy a divnou kostkou...a dál už si to asi dokážete představit, že?
Ještě jedna zajímavost- tahle povídka má zatím 12 kapitol, které popisují události 3 dní. To znamená 4 kapitoly na den. To je docela...no, nevím jaké, ale nelíbí se mi to. Měla bych trochu zrychlit čas...
Děkuji moc, že si to přečtete!
P.S.: Dokáže si někdo z vás představit Reineterila v čepičce s kočičími oušky?

Kapitola XII.- Démoni a kostky

"Je Reineteril v pořádku?"

Nic. Pořád tma. Její hlas k němu nedoléhal.

"Chvíli jsem si povídala s jeho spolužáky a pak jsem se vydala hledat Reineterila, jenže přišla jsem pozdě." vysvětlovala, ačkoli si uvědomovala, že ji neslyší. Klečela na zemi u něj.

"Měl by vědět, že omdlívat uprostřed cesty není zrovna zdravé, protože je díky tomu na ráně všem zlodějům a sadistům. No, teď už tu sice jsem já- ale mě na boj moc neužije, takže jakožto strážce nestojím za nic. Z toho vyplývá, že by se měl pro vlastní bezpečí co nejrychleji probrat."

Pak jí došla trpělivost a jemně s ním zatřásla.

Pomalu otevřel oči a podíval se na ni. "Zasloužím...zasloužím si smrt..." zašeptal po chvíli tiše a zvedl se do sedu. Pořád se mu příliš točila hlava, aby vstal.

Zavrtěla hlavou. "Ne. A to je ten Reineterilův problém. Ale nemusí se bát, já mu od teď ráda v boji s démony pomůžu!"

"Já snad ještě spím..." protočil oči. "S jakými démony, proboha?"

"No, přece s těmi, kteří tyranizují Reineterila..." pokrčila rameny.

Nepříjemný pocit horkosti a chladu ze ztráty vědomí už ho pomalu opouštěl. "Měla by ses dát vyšetřit. Vidíš tady snad nějaké ,démony´?" povzdechl si.

Přikývla.

"Fakt? A kde?" zeptal se posměšně.

Pousmála se a něžně se dotkla jeho čela. "Všichni jsou přesně tady."

"Já zapomněl, že v úterý si vždycky hrajeme na psychologickou poradnu."

"Ale dnes je středa..."

"Nech toho. Já od tebe pomoc nechci. A vůbec, já přece žádné psychické problémy nemám! Jsem naprosto bezstarostný, vyrovnaný a normální." nevesele postřehl, jak se mu do hlasu pomalu vkrádá sarkasmus. Ještě teď mu přejížděl mráz po zádech, když si vzpomněl na tu hrůzu, kterou si pro něj připravily jeho výčitky svědomí.

Ale ona jakoby ho ignorovala. "Začnu s bojem proti démonům klidně hned, ale nemůžu. Myslím, že nejlépe by je zahnalo odpuštění...ale já nemám jak Reineterilovi odpustit, když se mi nechce svěřit. Proto jediný člověk, který může být teď schopný zahnat je na útěk, je on sám."
"O čem to sakra blábolíš?"

"Reineteril musí odpustit. Sám sobě."

"To už nehodlám dál poslouchat. Jdeme dál?" Zvedl se na nohy a zadíval se v dál. Odtud už se daly spatřit první pramínky lávy, první gejzíry a první políčka zvláštní červeno-mrkvové barvy. Mladík se zhluboka nadechl. Ačkoli vzduch už brzy začne smrdět sírou, on už možná zítra ucítí vůni svobody.

Jasnovidka taktéž vstala a vesele se zazubila. "Odhodlanost a tvrdohlavost. Další věci do mého seznamu."

"Dobře, vzdávám se. Celou dobu ti jde o to, abych se zeptal, co je to za seznam, co? Tak do toho. ,Co je to za seznam?´"

"To je můj soupis věcí, které mě zajímají, fascinující nebo okouzlují ohledně Reineterila."

"V-Vážně? A kolik jich je?" vyhrkl mírně v rozpacích, ale potom rázně zavrtěl hlavou. "Chci říct, že jsem nikdy neviděl nic úchylnějšího a že mě ty věci na tom seznamu vůbec, vůbec, vůbec, vůbec nezajímají!"

"Tři sta padesát sedm. Tolik jich je."

"Cože?! A jak dlouho už to počítáš?" Pochyboval, že by někdo dokázal nasbírat tolik dobrých věcí, i kdyby počítal už od jeho narození.

"Asi šest hodin, dvacet tři minut a padesát pět sekund. Tedy, teď už padesát sedm."

"Mě to nezajímá...mě to nezajímá...mě to nezajímá..."

"Jestli Reineteril chce, já mu je vyjmenuji. Ale až jich budu mít nějaký kulatý počet."

"A-Ani náhodou!" Díval se přesně na druhou stranu. "Mluvme raději o něčem jiném! J-Jak ses zbavila Deireaneze?"

"Poradila jsem mu zkratku, která doopravdy vede úplně opačným směrem."

"Už ti někdo řekl, že jsi mrcha?"

"Ne, lidé většinou volí označení ,potvora´."
"Podle mě jsi pěkná mrcha, ale...jsem rád, že jsi na mé straně." Teklo by mi do bot, kdybys nebyla...a...a...Nechtěl si to přiznat, nechtěl na to ani pomyslet, ale ve skutečnosti dobře věděl, že by ho bez ní ta výprava ani nebavila.

"S každou Reineterilovou lichotkou více rozkvétám!"

"Tak to už bys měla dávno zvadnout."

"Mimochodem..." v očích se jí zablýsklo. "Kdy se mě konečně zeptáš, proč můj kámen u tebe nefunguje?"

"U mě...? Nefunguje...?" nadhodil pochybovačně, než si uvědomil, co vlastně říká. Pak mu srdce vynechalo několik úderů. "T-Ty...o tom víš?! Jak?! Ne, já tvůj kámen nemám! Nemám ho! Nejsem zloděj!"

"Reineteril by se měl naučit dávat si ruce za záda, když lže. Jeho gesta jsou dost nápadná. Ale mně to nevadí! Ten kámen stále patří mně...a bude patřit...Takže to, kdo ho u sebe nosí, nehraje roli."

"V tom případě ti ho vrátím." Už se přehraboval v kapsách.

Zavrtěla hlavou. "Ne, já chci, aby ho měl on."

Zarazil se. "Proč? Proč já?"

"Jako ostatně spoustu věcí, ani tohle Reineteril nechápe."

"V poslední době nechápu nic." zamumlal otráveně. Pak ho ale do očí praštilo něco, co ho vrátilo do reality. "Hele, Jasnovidko...nechci být paranoidní...ale...řekni, že ten šutr před námi není obří kostka."

"A láva! Hm, připomíná kečup..."

"Na někoho, komu jsem musel vnutit půlku jablka, mluvíš až moc nenažraně."

"Reineteril by se měl podívat nahoru."

Zaklonil hlavu. "Co?! Proč...proč je tu strop...?"

"Protože ho zde někdo postavil."

"Ale proč jsou na něm zrcadla?!"

"Aby hráči viděli na kostku."

"Hráči?" pozvedl obočí.

"Ti, kdo se pokusí přejít přes támhleto kamení."

"Ty...nechceš mi snad říct, že..." Vyděšeně se na scénu před sebou zadíval. "...že ty kameny mají být políčka, že ne?"

Skrz lávové jezírko před nimi vedla pěšinka z rovných balvanů, mezi kterými byla vždy přibližně několik palců velká mezera. Dost málo, aby tam někdo spadl, ale dostatečně na to, aby mechanizmus skrytý pod lávou mohl kameny posouvat. A pak ještě ta kostka... když se na ní člověk zahleděl pořádně, zjistil, že tečky na ní nějak divně světélkují- očividně je promítalo nějaké holografické zařízení. To znamená, že se mohou měnit. Hra byla funkční.

"Neříkej mi...že pokud to chceme přejít, budeme muset na živo hrát vražedné Člověče..."

Přikývla. "To je vstupní brána Melleoseffinu."

"Mele...cože?"

"Melleoseffin je kraj na hranici Jižního Anardu a Zorfolku. Pod správou Anardských, administrativně zorfolská provincie a téměř nulové obyvatelstvo. Lávová oblast. Když mi Reineteril tehdy řekl, že putuje zrovna tam, měla jsem radost, protože jsem se sem vždycky chtěla podívat!"

"Takže tady...v tomhle lávovém pekle...se nachází ta hrobka?" Věděl to, jen chtěl, aby mu to potvrdila.

"Konec Reineterilovy výpravy. To se musí oslavit!"

"Dobře... ale..." ještě jednou se nejistě podíval na tu podivnost před nimi. "Nemůžeme tu bránu někudy obejít?"

"Ne, takové jsou vystavěny po celém obvodu."

"Fajn... Takže stačí, když nespadnu z těch plošin, ne?"

"Lepší ukázat, než říct." Jasnovidka zvedla ze země nějaký kus štěrku a položila jej na začátek stezky.

Odněkud začala hrát podivná vrzavá melodie.

"V té střeše jsou reproduktory?! Zvrhlé!" Mladík nejistě o krok couvl.

Kostka začala blikat a po chvíli zase ustála. Číslo, které se odráželo na zrcadly posetém stopě, nyní byla čtyřka.

Políčko s kamínkem plulo, dokud si nevyměnilo místo s pátým v řadě. Najednou se na něm rozsvítil podivný znak. Připomínal lebku. Zděšený divák si všiml, že ten symbol byl na páté plošince od začátku, jen se teprve teď aktivoval.

Hudba se na chvíli přerušila a místo ní pouze dramatické údery bubnu. Potom se políčko číslo pět převrátilo a štěrk se potopil do lávy. Všechno ztichlo a zhaslo.

Bývalý student se nevěřícně otočil ke své společnici. "To jako...vážně?! Vážně?! To shazuje lidi do lávy! Já na to nevkročím!"

"Potom se ale Reineteril bude muset vrátit za svým pánem a protože nesplnil osvobozovací misi, bude patrně nucen podepsat smlouvu a strávit zbytek svého života jako otrok."

"Otrok..." V hlavě mu vyskočil obrázek sebe samého, jak v parném vedru stojí na pláži a přidržuje nad Obchodníkem slunečník.

"To ne. Myslím, že existuje spousta doplňků, které by Reineterilovi slušely víc, než okovy."

"Takže buďto láva, nebo otroctví, chceš říct?!"

"Co je příjemnější?"

Svěsil ramena. "Láva..." Zhluboka se nadechl a přešel na kraj pevné země. Otroctví...otroctví...ne, já nechci být otrok! NECHCI! Třásl se a plošinky se mu míhaly před očima. Nakonec ale ještě jednou pomyslel na scénu se slunečníkem a rychle, než si to zase rozmyslí, udělal krok na první políčko.

Opět se ozvala ta vrzavá melodie a velká kostka se rozsvítila. Mladíkem projel děs. Jak moc bolí, když se člověk noří do lávy? Je to něco jako upálení a utopení zároveň? A je to vůbec rychlá smrt? On doufal, že ano.

Kostka se zastavila. Padla šestka.

Jasnovidka zatleskala.

Vtom si Reineteril něco uvědomil a to odválo všechny jeho obavy pryč. Po tváři se mu rozlil celkem šťastný úsměv. Jak jen mohl být tak tupý a chvíli si myslet, že by někdo s magickým kamenem v kapse vůbec mohl prohrát v hře s kostkami?

V dalším kole překvapivě další šestka. To stačilo, aby se lidská figurka dostala do domečku a mohla se postavit na druhý břeh.

"Tak to bylo snadné! Nevěděl jsem, že to bude taková hračka!" zubil se uprchlík ze Severní akademie.

Černovláska se ale takhle radostně netvářila. "Když jde o lávu, osobně preferuji kečup."

Její společník se díval, jak nedůvěřivě našlapuje na první plošinku, ale necítil žádné obavy. Je to přece ta Jasnovidka. Zahání lidožravé...věci svým zpěvem a kulka doprostřed čela pro ni nebyla ani překážka, tak jak by se mohla nechat porazit sadistickým Člověče, nezlob se? Určitě má nějaký plán.

Pak ale o tom začínal mírně pochybovat.

Ona žádný plán nemá!

Opět se rozezněly střešní reproduktory a kostka zablikala.

Čtyři.

Číslo, které figurku zavede na políčko číslo pět.

Čtyři.

Číslo, které znamená konec hry.

"Ups, tohle se trochu nepovedlo..." dívka pokrčila rameny.

Proč?! Proč je tak klidná?!

Plošinka pomalu plula na páté místo.

K-Kámen! Já se odtamtud dostal díky kameni! Třeba by Jasnovidce taky pomohl! Reineteril panikařil. Když zběsile hledal ve vlastní kapse Požírač duší (nejlépe ten správný), omylem vypadla jiná věc- ta kostka, kterou dostal k narozeninám v Traldisu. Doteď na ni ještě ani jednou nepomyslel a úplně zapomněl, že ji u sebe má.

Jakmile malá kostička dopadla na zem, číslo na její větší kolegyni se okamžitě změnilo. Nyní obě ukazovaly tři.

"Dobrá práce!" uculila se majitelka jasnovidného kamene.

Reineterilovi až za několik sekund došlo, co se vlastně stalo. Jeho štěstí obrátilo Jasnovidčinu smůlu a změnilo její osud. "Počkat...takže...já pomocí tohohle můžu ovládat tu obří kostku!"

Nevesele si uvědomil, že přece jen nějaký plán měla- tohle.

Zvedl kostičku ze země a postavil si ji na svou vlastní dlaň číslem šest navrch. Herní plán uposlechl a přenesl dívku o šest políček dál. Už zbývala jen dva do cíle. Jedno z nich, to hned další, neslo znak lebky, ale na to on v té chvíli ani nepomyslel. Nenapadlo ho, jak jednoduše by se mohl Jasnovidky zbavit- že stačí přetočit jednu dřevěnou krychličku na "jedna" a bude po ní. Za normálních okolností by to alespoň zvážil- takovou moc nad její životem ostatně nemá každý den, ale teď myslel ji podvědomě chtěl zachránit, takže tak nějak automaticky nastavil kostku na "tři".

Záhadné děvče skočilo na pevnou zem a uznale kývla. "Je nyní Reineterilovi alespoň trošku lépe?"

"O čem to mluvíš? A mimoto, říká se ,děkuji´."

"Přesně to říkám! Polevily jeho výčitky, teď, když někoho zachránil?"

Chvíli mu došla slova. "Ale to by na mém místě udělal každý..."

Zběsile přikyvovala. "Takže teď už Reineteril vidí, že není o nic zkaženější než průměrný člověk."

"Vůbec nic o mě nevíš!" ohradil se vztekle.

Zavrtěla hlavou. "Jsem zvědavá, jestli to Reineteril někdy pochopí."

"Nemám ponětí, o čem mluvíš, ale už z principu doufám, že ne." povzdech si. "Plánujeme někam dojít ještě dneska, nebo tu budeme tlachat až do soudného dne? Už se stmívá... Nevím jak ty, ale já bych rád našel nějaký hostinec na přespání."

"Pár mílí odsud by mělo být odpočívadlo pro poutníky. Je tam hospoda a hotel."

"To beru..." Povšiml si, že už si na něm únava vybírá svou daň. Sice už stál jen krůček od konce té proklaté výpravy, ale nebyl nijak nadšený.

Společně se vydali na cestu.


"Tak tomuhle ty říkáš...odpočívadlo?" Jakmile tu polorozbořenou barabiznu uviděl, student neměl daleko k omdlení. Budovu někdo stloukl ze dřeva, takže div, že ještě nevzplála. Okna pravděpodobně vytloukli už dávno, takže teď tam místo nich zely okenice pobité různými inzeráty a plakáty. Dveře už také zjevně vzal čas, takže je majitelé nahradili závěsem. Ve střeše se skvěly takové díry, že by tudy proskočila veverka i s ledničkou.

"Vypadá to..." výraz držitelky kamene byl naprosto nečitelný, ale pak se najednou rozzářila. "...skvěle!"
"No, když se nad tím tak zamyslím, je to tvůj styl..."

Jasnovidka se na něj podívala, popadla ho za ruku a táhla ho dovnitř.

"Páni..." černovláska okouzleně kývala hlavou.

Ocitli se totiž ve zhmotněném zmatku.

Všude se něco hýbalo a hemžilo. Vzduchem létaly klobouky, dýky a kusy nábytku. Zákazníci, kteří seděli u stolů, se smáli, zatímco ti, kteří kvůli něčemu potřebovali vstát, se vyděšeně proplétali vším tím dopuštěním. Odněkud zněla kytara, ale byla nelítostně přeřvána rykem chechtajících se opilců, radostným výskotem výherců u šipkového terče a rázným jekotem obsluhy. U baru hostinský poklidně leštil skleničky.

Když hledali stůl, minuli nějaký hlouček očividně už dost opilých lidí.

"Hele, hoši!" vykřikl jeden z nich a škytl si. "Tohle je ta nejohnivější z démonskej chapadlovek!" Pozvedl nad hlavu nějakou sklenici. "Chapadlovka" byl druh alkoholu s pozitivní pověstí smrtící zbraně. "Hej, čmucháci!" zahulákal ještě jednou. "Kdo tohle vypije, tomu dám všechny tyhle prachy!" v druhé ruce nesl nějaký váček.

"Který idiot by na to skočil?" odfrkl si Reineteril, ale Jasnovidka už se prodírala davem k vyzyvateli.

Někdo přišel na řadu ještě před ní. Trošku si lokl a zděšeně sklenici upustil. "Hoří!" zařval a upaloval pryč.

Servírka přiběhla a za chvíli se vrátila s novou dávkou hořlavého pití.

Opilec si všiml držitelky kamene. "Co tu děláš ty, květinko?"

Davem se nesl ohromený šum.

"Soutěžím!" opáčila.

"Tak to zkus, ale položí tě to." podával jí sklenici. "Hele, lidi, najde se tu někdo, kdo pak tuhle omráčenou kočičku odnese na pokoj?" Všichni ožralové kolem se smáli z plných plic.

"Možná to tak nevypadá, ale mluvíš s démonem v těle středoškolačky..." povzdechl si Reineteril otráveně. Už přesně věděl, co bude následovat.

"Na zdraví, kluci!" Jasnovidka si od něj vzala pohár a vypila chapadlovku na jeden zátah. "Hm! Dobrota, ale trochu moc sladké!"

Několik opilců omdlelo.

"Díky za pití!" dívka vyškubla pytlík s penězi omráčenému pořadateli z ruky, otočila se a odkráčela zpátky za bývalým studentem.

"Vydělala jsem nám na přespání!" oznámila mu radostně.

"Ty máš ale metody..." s jemným úsměvem zavrtěl hlavou. "Patříš za mříže."

"Proto mě má Reineteril tak rád, ne?"

Konečně našli nějaký ucházející stůl. "Už jsem ti tolikrát opakoval, že tě nesnáším."

Okamžitě k nim přiletěla servírka.

"Dvakrát to nejsilnější pití, co tu máte!" zavelela černovláska ještě předtím, než se její společník stihl vůbec nadechnout.

"Máš dneska nějak slavnostní náladu, ne?" pozvedl obočí.

"Bingo!" vykřikla nadšeně a jen tak tleskla. "Dnes je přece pro Reineterila velký den! Dorazil do cíle své výpravy, teď už jen najít hrobku a bude to! Oslavíme to!"

"Nic k slavení na tom nevidím." Nevěděl proč, najednou se cítil strašně sklesle. Morixovi žádná pitomá oslava život nevrátí.

"Reineteril je m-o-r-o-u-s." Zašklebila se.

"A ty jsi očividně úplně o-p-i-l-á, takže na mě nemluv."

"Poslyš!" Červenala se. Těžko říct, jestli z alkoholu, nebo z toho, co se chystala říct. "Pamatuje si Reineteril, jak jsme slavili jeho narozeniny?"

"Myslíš mé nejhorší narozeniny v životě?"

"A já mu ještě předtím odmítla říct, co chci za dárek."

"A proč bys ty měla dostávat dárky, když se bavíme o mých narozeninách?"

"U-um. To proto, že až budu oslavovat já, Reineteril už se mnou pravděpodobně nebude, takže by mi měl ten dárek dát teď."

"Jaký ,dárek´, sakra? Já pro tebe nic nemám. A nehodlám nic shánět."

Nahnula se k němu přes stůl a něco mu pošeptala do ucha.

"T-Tohle... to je ten nejblbší ,dárek´, o kterém jsem kdy slyšel! To si nemůžeš přát něco normálnějšího?"

"Děkuji!" uculila se. "Reineteril je tak hodný!"

"Počkat, já neřekl, že to pro tebe udělám-"

"Už jsem si myslela, že odmítne!"

"Taky že odmítl!" bránil se. Ale po chvíli už to nevydržel. "Tak...tak dobře. Máš to mít. Ale až potom."

Servírka přinesla dvě sklenice. Jasnovidka okamžitě chňapla po té svojí a v mžiku ji do sebe obrátila.

Student jen netečně přejel prsty po dřevěné desce stolu. "Hele, teď, když jsi zlitá pod obraz, možná se ti bude lépe vzpomínat. Vrátíme ti paměť!"

Rozesmála se.

"Co?!"

"Jen jsem si představila Reineterila v takové té čepičce s kočičími oušky."

"Ha, ha, to jsme se ale nasmáli...ale teď dávej pozor, co říkám. Nedělám to pro sebe!"

"Zazpíváme si!"

"Začínám. Odpovídej na otázky. Jaká byla škola, kam jsi chodila?"

"Žádná."
"Nevzpomínáš si, nebo jsi do žádné nechodila?"

"Obojí." zamumlala.

"Fajn, tak se podívejme. Ano, babička! Měla jsi nějakou? Jaká byla?"

"Dozajista babičkovatá."

"No, tak probudit vzpomínky na dětství se mi nepodařilo...ale nevzdávám to! Jak vypadala vesnice, ve které jsi žila?" Co když žila ve městě?

"Vypáleně."
"To mi to teda ulehčuješ..." povzdechl si a zavrtěl hlavou. "Další-"

"Ať Reineteril přestane." zabodla do něj intenzivní pohled.

"Co...?"

Její šedé oči byly naprosto ledové. "Já si nechci vzpomenout. Už si nechci...vzpomenout na nic dalšího."

Přikývl. "Asi tě chápu. Já...víš, občas ti tu amnézii i docela závidím."

Ale ona opět přešla do opilého módu a místo vážné odpovědi pozvedla číši. "Ať už se Reineteril konečně napije!"

Pokrčil rameny. "Dobře. Hádám, že jediná možnost, jak s tvým zlitým já udržet krok, je opít se do němoty taky."

o pár hodin později

"Ještě skleničku! S-S-Skleničku!" Jasnovidka si tleskala do rytmu.

"Už ne. Odpadneš na otravu alkoholem." Ještě, že jsem si to nakonec s tím opitím rozmyslel a vypil jenom trošku...

"Otrava alkoholem! Jupí!"

"Žádné ,jupí´. Pokud budeš pár dnů mimo provoz, na téhle výpravě končíš."

"Mimo provoz! Končím!"

"Pojď, zaplatíme si ten pokoj a půjdeme spát."

"Pokoj! Juchů!" opět zatleskala. "Reineteril to nechápe! Juchů..."

"Co nechápu? Tvé opilecké žvanění?"

"Ne. Všechno, mluvím o všem! Neví vůbec, jak to funguje!"

"Jak funguje co?" Beztak to bude něco jako "továrna na slony".

"Důvěra." střelila po něm zcela střízlivým pohledem.

"Co?"

"A vědomosti také."

"Proč si jako myslíš, že to nechápu?"

"Odkud Reineteril pochází?"

Obrátil oči v sloup. "Proč bych ti to měl říkat, když to stejně víš?"

"O tomhle mluvím." Najednou působila strašně raněně. "Ano, vím o něm první poslední. Jenže...to se nepočítá... Nechci si ty vědomosti připustit, dokud je je neuslyším od Reineterila samotného."

"Proč? Proč se mám namáhat a vyprávět ti věci, které už dávno víš?"

"To není o tom, jestli vím nebo nevím. Jde o důvěru... Nechci ty informace ukrást, toužím, aby mi je dal dobrovolně."

Na to neměl odpověď. Nikdy se na to nezkusil dívat takhle.

Jasnovidka se zazubila a zatleskala. "Ukrást! Ukrást! Ukrást!"

"Jak to děláš...?" To tu opilost jen předstírá? Je její tělo opravdu tak...nemrtvé, aby zvládlo tolik alkoholu? No, to je jedno. "Ne, já to radši neřeším. Tak pojď, dej mi peníze a já, protože jsem tu jediný, kdo ještě nepřešel na mluvení v ozvěnách, nám objednám pokoj."

"Vlastně...jsme téměř všechny zlaťáky propili! Jupí!"

Reineteril zaklonil hlavu ke stropu. "Bože, řekni, za co mě trestáš?!"

Jasnovidka ho napodobila. "Lustr neodpovídá..."
"Tak jako tak, ještě bychom měli mít nějaké peníze z Traldisu."

"Ztratila jsem je po cestě! Juchů!"

"Tak jak to chceš vyřešit?!"

"Jasnovidka- udělat- slevu!"

"Super. To chci vidět."

"Reineteril uvidí!" přikývla, vstala, mírně se zapotácela, ale po chvilce dorazila k baru.

"Jeden pokoj pro dva, bych prosila!" vybafla na nic netušícího hostinského.

"Dobře, slečno. To bude sedm zlaťáků na noc."

"Mám jen tři. Jupí!"

"To je mi líto, slečno, v tom případě běžte někam jinam."

"Mám tři."

"To vážně nestačí."

"Ale použití veřejného telefonu stojí dva a půl. Číslo na policii znám. Vaše pašované chapadlovky by je určitě zaujaly."

"C-Co...?! Jak to víte?!" zděsil se.

Usmála se jako sluníčko. "Jeden pokoj pro dva, bych prosila!"

"D-Dobře, slečno. Tady jsou k-klíče." uklonil se a podal jí je. Nervózně se třásl. "A v-víte co? Bude to zadarmo! Když jste to vy, tak platit nemusíte!"

"Děkuji moc!" A s těmito slovy se otočila a zamířila zpátky k otrávenému studentovi.

"Zase jsi to udělala..." povzdechl si a společně šli najít svůj pokoj. Už se strašně těšil, až se vyspí. Nemohl to vydržet, nejraději by si zdříml klidně i na jednom ze stolů. Ale pak si na něco vzpomněl. Vypadá to, že spánek bude muset ještě půlhodinky počkat.

Protože "délka textu je omezena na 40000 znaků", tahle kapitola ještě měla tři stránky pokračovat, jenže se mi sem prostě nevlezla, a tak jsem ji trošku usekla. Chtěla jsem to udělat takhle, protože mi bylo proti srsti to dělit na dvě poloviny a ostatně, ty useknuté části byly jenom taková ta vata. Ale nebojte, stejně o ten zbytek nepřijdete. Hned, jakmile tuhle kapitolu vydám, vydám i "doplňkovou" kapitolu, která nebude mít vlastní číslo, protože je dějově teoreticky vážně jen doplňkem k tady téhle. Proč? To je jednoduché. Říkejte si tomu "vata", říkejte si tomu "fanservis", říkejte si tomu "blbost", ale... mě to bavilo psát a chci se vámi o to podělit, abyste trochu více poznali mé postavy...a taky proto, že se prostě nechce ty scény zahodit, když už jsem se s nimi patlala. Vím, že mě za takový styl rozseknutí kapitoly mnozí z vás budou kritizovat (už živě vidím tvůj nesouhlasný výraz, Karin...), ale myslím, že jsem vybrala podle svého svědomí nejlepší možnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 17:59 | Reagovat

Ty jsi vážně "úžasná". Dvakrát za jeden článek zmíníš mé jméno, nutno zmínit, že  ty poznámky dají dohromady sotva půlstránku, a jednou vypadám jako blázen, který tě nutí hrát pitomé hry (mimochodem, to jsi ještě nenapsala, že jsme si zdivnily i tu divnou verzi Člověče), a podruhé jako někdo, kdo nad tebou stojí, a říká ti, že tady jsi napsala o tečku víc. :-)
Dobře, teď už ke kapitole. moc se mi to líbilo, opravdu. Jasnovidka je fajně legrační, a pilou bych jí tedy nechtěla potkat. Já jsem zatím psala jen za postavy, které se v opilosti chovají docela normálně, bohužel.
Mimochodem, ta hra je stejně fajně krátká. Musíš asi mít hodně velkou smůlu, abys stoupla na ta smrtící políčka, ne (a proto se jim to povedlo hned dvakrát)?
Zkrátka, tuto kapitolu jsem si moc užila, docela jsem se i zasmála. Jen tak dále!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 9. srpna 2015 v 19:38 | Reagovat

[1]: O to se neboj, lidé, kteří nás znají, vědí, že to JÁ nutím do pitomých věcí TEBE, ne naopak :D A ohledně té druhé zmínky, hele, neříkej, že jsem se netrefila... :) Ty totiž nejsi někdo, kdo "za mnou stojí a říká mi, že jsem napsala o tečku víc", ty jsi můj anděl strážný, který mi rozmlouvá ty nejhorší blbosti :D

No, ta hra totiž není kolečko- ale jen cesta, která se skládá ze třinácti políček, z nichž tři jsou smrtící- to proto, že to má být brána, takže by to měli lidé mít šanci projít :) Ale Jasnovidka má na rozdíl od Reineterila extrémní smůlu, takže...

Hrozně moc děkuji za komentář!

3 Vanessa Vanessa | 20. října 2015 v 19:00 | Reagovat

Zjistila jsem, že jsem tuhle povídku moc dlouho nečetla, ale je má druhá nejoblíbenější. Jasnovidka. Všechno to její juchu bylo tak realistické. Nikdy u tvých postav nemam pocit, že nejsou skutečný, protože je ty je píšeš jako něco normálního. Ta hra se mi Sakra líbí. Hledám nějaké výtky, chyby nebo něco podobného, ale nenacházím tentokrát ani drobnost. Překvapila si mě svými dialogy, které se také podstoupily o něco do předu a nejsou jen žvatlací jako někdy u Časů Trollů. Největší eso tohoto příběhu je to, že nemůžu přijít na kloub konci. To je opravu výjimka. Většinou alespoň tuším, ale tady to nejde. Už jsem se nechala jen unášet příběhem a pečlivě sledovat náznaky Jasnovidky. Další velký klad je samozřejmě nový koncept postavy. Hlavně minulosti hlavního hrdiny je něco, co jsem u tebe nečetla. Další velký plus, který ti dneska vychválím je rozhodně odlišnost příběhu a jeho zvláštností, které mě baví. Možná jsem našla jen nějakou moji poznámku, ale není to ani moc chyba, jen podotýkám, že se tvůj příběh vždycky stočí kolem hospod. Ale i tohle mě baví!
Kate stala jsem se právě tvoji fanynkou. Grrr..

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 20. října 2015 v 19:05 | Reagovat

[3]: Ani nevíš, jak mě tvůj komentář potěšil! Opravdu děkuji! Vím, že tobě se ne vždycky trefím do vkusu, takže jsem pokaždé moc ráda, když se ti to líbí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama