"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

SAP - kapitola VI.

31. srpna 2015 v 21:48 | Kate Černobílá |  SAP
Jako další úplatek tady máte kratoučkou srpnovou kapitolu SAP-u. Upřímně, kdo ještě dokáže brát tuhle povídku vážně, ten má moje uznání. Navíc, Karin udělala chybu, když mě nechala navrhnout většinu ohledně jedné z postav (totiž, na všech postavách v SAP-u jsme pracovaly spolu, ale každá z nás odvedla u dvou "svých" postav nepatrně větší práci než ta druhá- když ovšem nepočítáme jména a charakterový design, což je práce Karin samotné), protože...také tam vidíte tu Kiaru? Já už ty dvě přestala odlišovat a přivlastnila jsem si Yeneriu jakožto Kiařino alter-ego. Nuže, doufám, že se kapitola bude líbit!

VI.

Poskok s protichůdnými pocity vstoupil do místnosti. Nevěděl, co po něm jeho nadřízený zase chce, a tušil, že se mu to nemusí líbit. "Co si přejete, pane?" zeptal se, když stál u něj.

"Dnes máme pro jedno z individuí, která žijí z našich peněz, jednoduchý úkol. Krom toho, že v příslušnou hodinu přinese Deventerovi a jeho přátelům jídlo, jim bude osobně asistovat. Stačí, aby stál na místě vyznačeném na mapě, kterou obdrží, a pokud se bude někdo blížit, přiběhne k Deventerovi a bude jeho přátele chránit vlastním životem."

Služebník pouze přikývl. Připadalo mu to jako podivný rozkaz, ale dostával i bláznivější. Kromě toho, nedovolil si odporovat. Převzal si mapu s vyznačeným bodem a vyšel ze dveří.

"Tys s tímhle plánem přišel, tak se moc nevrť." vrčela agentka, zatímco zapínala pouta okolo zápěstí svého spojence. Druhá polovina oněch pout už dávno byla obtočená kolem její ruky.

"A ty jsi s tím souhlasila, takže se opovaž to nějak pokazit," ušklíbl se na ní a trhnutím si vyzkoušel, jestli jsou pouta opravdu pevně zamčená a nespadnou v té nejnevhodnější chvíli.

"Pokazit? Mluvíš s někým, kdo pozatýkal tolik zločinců, že pro něj pro jednou zatýkání nahrát nebude problém! Tedy, doufám..." Yeneria začínala pomalu nervóznět. "No...vlastně, tolik jich zase nebylo, protože většinou už byli tak trochu mrtví, než jsem je stačila zatknout, ale..."

"Pokud se to nepovede, alespoň zemřu s pocitem pýchy. Víš, proč?" Averin se dramaticky odmlčel. "Protože jsem porazil vyšetřovatelku. Přidala ses na stranu teroristy, a ani ses to nesnažila nějak zakrýt." Zazubil se na ní.

"Já bych tomu ,porážka´ neříkala. Víš, jak bys to měl nazvat spíše?" pokusila se mu to oplatit. "Štěstí, pouhá štěstěna! Totiž, já se naštěstí pro tebe řídím jednoduchým heslem. ,Správný strážce pořádku by neměl měnit spravedlnost podle zákona, ale zákony podle spravedlnosti´! Máš-li na své straně spravedlnost, máš i mě!"

Averin na ní chvíli jen nechápavě hleděl. Myslel si, že mu prostě odpoví něco protivného, ale ona mu nepřímo dala najevo, že za ním opravdu stojí. "Tím heslem se řídím celý život. Ale policie to neakceptuje. Tak jdeme, nebo tady budeme lelkovat?"

Yeneria se na něj soustředěně zadívala a pomalu přikývla. "Do boje!"

Zamířili na kapitánský můstek a podle domluvy se snažili působit jako hrdá vyšetřovatelka a její chycený a ponížený vězeň. Příliš se jim to nedařilo, ale doufali, že jim na to lidé skočí, pokud se na to nebudou soustředit. Společně postupovali ke kapitánskému můstku. Když byli skoro u něj, Averinovi se nervozitou začínaly potit dlaně. Doufal, že to Yeneria nezjistí.

Agentka na tom nebyla o moc lépe, když otevírala dveře velící místnosti, třásla se a ve tváři měla strnulý kyselý úsměv.
"Ani hno-" zarazila se. "Ani hnout"?! Vždyť já potřebuju, aby se hýbali! No tak, co říkají civilisti, když někam přijdou? "Dobrý den!" opravila se. A-a-a...a co dál?! Mám na ně vybalit to o výzkumu počasí? Ne! Já tady nejsem na výslechu! No tak...přemýšlej...prostě jim řekni, co tu děláš! "Jdu vám ukázat...teroristu, kterého jsem chytila!" Druhou rukou překotně ukazovala na Averina, který se ze všech sil snažil nesmát.

Ostatní lidé se na vyšetřovatelku dívali, jako by se zbláznila. Jako první se vzpamatoval kapitán. "Také vás zdravím. Odpusťte mi tu otázku...ale terorismus na této lodi? To je vyloučené!" Když se však na Averina podíval, došlo mu, že ho zná. Přece mu vyhrožoval! Musel ovšem nějak uklidnit posádku. "Jistě to bude nějaký omyl."

Tím okamžikem ovšem pro policistku začalo osobní delirium. Nacvičená část totiž právě skončila. Prohlédla si tváře všech přítomných. Spontánně jí vířilo v hlavě, jakým způsobem by je mohla do minuty všechny porazit, ale nenapadalo ji nic, co říct. "N-No..." hlas se jí zadrhával. "Ale...ale...já tu mám...mám tu živého teroristu! Pravého! Nefalšovaného! Teroristu! Podívejte se!"

Kapitán byl stále na pochybách, ale musel si být jistý, že jeho loď nic neohrožuje. Povzbudivě se usmál na cestující. Poté přešel k Yenerie, aby s ní mohl mluvil soukromě. "Vyvoláváte na mé lodi paniku!" varoval jí. "Jak mi můžete dokázat, že je tento muž opravdu terorista, jak tvrdíte? A jak vás napadlo mi to říkat před tolika lidmi?" Všichni přítomní si začínali zděšeně šeptat své teorie.

Ta slova šla ale v první chvíli úplně skrz ní. Ci...ci....jak bylo to slovo? Ci...trón? Ne...civilista! Já mluvím s někým, koho nevyslýchám... M-Musím se chovat zdvořile a lidsky! Rychle, nějakou slušnou rozhovorovou f-frázi... Zběsile k němu natáhla volnou ruku. "Já se jmenuji Yeneria! Těší mě!" vyhrkla. Pak si ale uvědomila význam toho, co před chvíli slyšela. "Ne, p-pane! Já žádnou paniku nedělám! Já ji naopak odvracím! Totiž, přišla jsem celé posádce ukázat, že jsem chytila podvratnou krysu, takže už je tu bezpečno!"

Muž raději ignoroval její představování, a zamyslel se nad jejími posledními slovy. "Pokud je to skutečně tak... přišla jste v nevhodnou chvíli na nevhodné místo. Rozhodně zde není celá posádka. Ale pokud někdo o terorismu na lodi ví, a bojí se, mohu je svolat a vy je můžete uklidnit, pokud chcete." Averin se zamračil. To jim prošlo až moc snadno.

Ale agentčinu nervozitu to moc nezmírnilo. "Ano! Zavolejte je, p-prosím! Mám povinnost všem oznámit, že jsem podvratně chytila těžce pracující krysu! Tedy...to mělo být naopak!"Averin musel skrýt tvář za vlasy. V té chvíli si přál, aby to byl on, kdo může mluvit.

"Dobře, hned to bude," oznámil jí již profesionálním hlasem a přešel k rozhlasu. Oznámil celé posádce, kde se mají neprodleně setkat. Lidé se začínali shromažďovat.

"T-Takže...é...podívejte se na mě! Tedy...na mě ne, na něj! Tohle je zlý terorista, který ohrožoval vaše životy a navrtával díry do morálky téhle lodi! Ale už se nemusíte bát, chytila jsem ho! Rozumíte?! Pořádně si ho prohlédněte!" Doufala, že tímhle koupí přesně tolik času, kolik budou potřebovat. No, přinejhorším si ti dva budou muset pospíšit. V tom okamžiku do místnosti vtrhl poslíček.

"Pane, pane!" křičel a spěchal ke kapitánovi, nevšímajíc si okolí. "Mám pro vás vzkaz! Prý je to hrozně důležité, a máte si to neprodleně přečíst!" Muž si od něj správu s pokývnutím převzal a s klidem rozbalil. Nejspíš šlo o nějakou rutinní záležitost.

Po chvíli se strachem v očích zvedl hlavu. Pohlédl na své stráže. "Vytáhněte zbraně. Vláda a NHV vydali rozkaz zpacifikovat...." Odmlčel se. "Tuto vyšetřovatelku!" Zmatená posádka ho poslechla. Averin se na jmenovanou nechápavě podíval.

Jakmile zaznělo "zpacifikovat" v souvislosti s její osobou, zmíněné se konečně podařilo přepnout do módu "zločinec zavětřen". "Zadržte! To musí být nějaký zločinný komplot! Vždyť já k NHV pa...patřím..." na konci věty se jí zlomil hlas. Něco si uvědomila. Nikdo...nikdo kromě mě a jich samotných o tom neví... Na chvíli zůstala zticha. Pomalu se ani nehýbala. "ZRÁDCI!" zaječela najednou. Pak se ale zhluboka nadechla. "Tak pojďte...já tady neumřu!" Pokusila se zaujmout bojovou pozici, ale terorista de facto přivázaný k její ruce jí v tom poněkud zabraňoval.

"Yenerio..." sykl směrem k ní. "Je jich moc, mají zbraně a my máme pouta. Útěk!" Na umocnění svých slov několikrát škubl zápěstím.

"Říká se ,ústup´!" zaprskala, ale poslechla. Několik nepřátel se rozběhlo za nimi, jiní si nabíjeli zbraně. Vzduchem zazněly výstřely, ale uprchlíci již zabočili za roh. Oba běželi docela rychle a vytrvale, ale překáželi si navzájem. Nicméně v podpalubí už se jim podařilo získat malý náskok a protivníci kvůli civilistům nemohli střílet.

Najednou se před nimi ovšem zjevilo rozcestí. Averin bez přemýšlení zabočil vlevo, protože věděl, že vpravo by vběhl do slepé uličky, a nemuseli by se odtamtud dostat. Ucítil však odpor.

"Doprava!" zavelela Yeneria. "Ve slepé uličce -odemknout pouta- bojovat!" pokoušela se mu sdělit heslovitě.
Averinovi se to nezdálo, ale neměli čas na dohady. Následoval jí. Když doběhli na konec, zastavili se. Párkrát se zhluboka nadechl.

"Tak nás odemkni! Rychle!"

Vyšetřovatelka přikývla a volnou rukou prohmatala kapsy svého kabátku. Potom zavrtěla hlavou. "Klíče máš ty!"
"To určitě ne! Kdo nás zamykal?" Zavrtěl hlavou. "Není čas na vtipkováni."

"Tak nevtipkuj a dej je sem, protože když je nemám já, tak kdo?!"

"Já ne," opakoval. Vzápětí mu to došlo. Pohlédl na vyšetřovatelku. "Toto budeme muset zvládnout společně. Myslím tím opravdu společně."

"Musely vypadnout, když jsem běžela...no, nic! Pokus se mi nepřekážet!"

"Ty překážíš celou dobu mě! Tak dobře. Máš pistoli, viď? Tato ulička je dost úzká, půjdou maximálně po dvou. Zvládneme to. Chce to jen dobrý postřeh."

Samozvaná policistka tasila zbraň. "Spolehni se. Mám se vyhýbat míření na životně důležité zóny?"

"To záleží na tobě. Chceš být vrah nebo ne?" odpověděl jí. Na delší proslov nezbýval čas.

Ještě se k němu naposledy obrátila. "Já už jsem vrah." A v tom okamžiku začali přibíhat první nepřátelé. Vzduch protínal řev pistolí a výkřiky námořníků. Dva uprchlíci se nemuseli vyhýbat kulkám- žádné k nim totiž nepřicházely, jelikož útočníci padali k zemi dříve, než stačili stisknout kohoutek.


Aydlin se rozhlédla po místnosti a pousmála se. Sice to zde bylo prošpikované alarmy, ale ona věděla o způsobu, jak je deaktivovat. Byla to ta jediná věc, která jí šla lépe než jejímu bratrovi. Vrhla se k terminálu. Byla zvyklá na trochu jiné uspořádání, ale věděla, že to zvládne. Potřebovala jen trochu času na zjištění kódu, který měla zadat. Doufala, že Averin a Yeneria neselžou.

"Není důvod k nervozitě. Deventer pevně věří, že ctihodný pan Averin, bratr naší spřízněné duše Aydlin, a jeho neznámá přítelkyně odvedou při odlákávání stráží dobrou práci." Doopravdy byl mluvčí sedmi rostlin jedinou nervózní bytostí v okolí. Možná se by dalo říct, že je "nervózní" dokonce slabé slovo.

"Já vím," zamumlala dívka nepřítomně. Zabezpečení bylo lepší, než čekala. Začala mírně pochybovat.

"Pokud si to bude Aydlin přát, Deventer může přehrát povzbuzující vzkazy od našich přátel. Tedy, téměř všichni nahráli nějakou milou zprávu, krom Jade, jejíž zpráva je všechno, jen ne milá."

"Ne, děkuji, Deventere," odpověděla. Věděla, že si to nejspíš neuvědomuje, ale rozptyloval jí. Nechtěla mu ovšem nic říkat, nevěděla, jestli by ho to neranilo. Terminál ohlásil neplatný příkaz. Zbývaly jí ještě dva pokusy, než spustí poplach.
Její přítel sice zmlkl, ale za to ji vyrušoval jiný zvuk- klapot blížících se bot. Světélko naděje, že by onen člověk mohl zahnout někam jinam, pohaslo, jakmile se strážce zjevil zpoza rohu.

"Ruce pryč!" zakřičel. "Tady nemáte co dělat! Vypadněte, rychle!"

"Ať se Aydlin nenechává rušit. Deventer se postará o tenhle...problém." Vědec se snažil znít klidně, ale to byla jen přetvářka. Přesto se s vypětím všech sil pokusil nahodit svůj oblíbený panovačný a studený tón. "Kdo že to tady nemá co dělat? Vlastník a generální ředitel konglomerátu Salz, Deventer, ti přikazuje odejít a nikomu se o nás nezmiňovat."

"Nevím, co jste to za společnost, ale každopádně tady nemá přístup nikdo jiný než kapitán a jeho stráže. Odejděte, nebo přivolám posily. A u těch vám to tak snadno neprojde."

"O to se ani nepokoušejte. Nepodceňujte Salz. Deventer na to možná nevypadá...nebo na to spíše vypadá až moc, ale vážně mu nedělá problém vydat rozkaz k tvojí eliminaci. A k eliminaci těch tvých posil taky." Vědec už začínal proklínat sám sebe, že sem poslal jen jednoho poskoka- a to ještě zřejmě toho nejpomalejšího, kterého má. Ten blbec snad musel usnout.

"Říkám vám to naposledy," zavrčel strážce, jako by ho neslyšel. "Ať jste kdokoli, tady opravdu nemáte co pohledávat." Chtěl ještě něco dodat, někdo však vešel do místnosti. Než se vůbec stihl ohlédnout, ucítil ránu něčím tupým do hlavy. Zatmělo se mu před očima a ztratil vědomí.

"Pane, omlouvám se, byl moc rychlý. Ale zvládl jsem to!" Poskok doufal, že za tuto špinavou práci dostane alespoň prémie.

"Dobrá práce. Deventer je spokojený. Po konzultaci s ostatními určíme tvou odměnu."

Terminál zapípal a dívka se radostně usmála. "Můžeme jít! Alarm je deaktivován!" Její pohled padl na strážce v bezvědomí, ale snažila se nemyslet na to, co by s ním měli udělat, protože k tomu nebyl čas. Společně vešli do další místnosti. Dívka beze slova popadla vytoužený komunikátor a zamířili pryč.

Najednou se k jejich uším donesly zvuky střelby, zmatené lidské hlasy a další klapot podrážek. Vědec a teroristka se znepokojeně podívali jeden na druhého, ale pak se zdroj rámusu objasnil. Averin a Yeneria běželi jejich směrem a za nimi se jako stádo buvolů hnala mini-armáda námořníků. Agentka střílela a nepřátelé jeden po druhém odpadávali, ale stejně jich ještě zbývalo docela dost- a ti palbu opětovali. Kvůli propastnému rozdílu v intenzitě výcviku ovšem neměli šanci- strach ze zabijácké policistky naprosto pohřbil jejich mušku, takže se kulka cíli málokdy vůbec přiblížila. Jedna z nich však omylem téměř zasáhla Aydlininy ruce. Vykřikla a pustila přístroj, který držela. Nicméně na tom nezáleželo, protože byl stejně již zničený. Do očí se jí draly slzy. Celá jejich práce přišla nazmar.

"Aydlin!" křikl na svou sestru. Jakmile se na ní otočil, viděl něco zablýsknout se ve světle lamp. Něco ho napadlo. "Podej mi tu sponku, co máš ve vlasech!" Dívka nevěděla, co má v úmyslu, ale opatrně se k němu přiblížila a poslechla ho. Okamžitě začal pracovat na odemykání pout. Zanedlouho již visely vyšetřovatelce na zápěstí obě poloviny. Mohl jí dát prostor.

"Dejme se na ústup!" Yenerii už pravděpodobně docházela buďto síla, nebo munice.

Těm třem to nemusela ovšem říkat dvakrát a tak se nesourodá skupinka ocitla na hromadném útěku. Agentka nepřestávala střílet, aby minimalizovala množství nepřátelských kulek.

"Deventer myslí, že bychom u sals vilnis měli být v bezpečí! Nezní to přesvědčivě, ale věřte mu, prosím!" A tak byl cíl útěku určen. Čtyři udýchané bytosti si mohly konečně odpočinout, když se palba začala odrážet od nově vyměněných neprůstřelných dveřích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessa Error Tessa Error | E-mail | Web | 1. září 2015 v 20:29 | Reagovat

Práve som objavila tento blog :3 A som na seba patrične hrdá, lebo nie vždy sa mi podarí objaviť blog s dobrými poviedkami :) Ospravedlňujem sa, že som ju nečítala od začiatku, ale teraz si ju už budem musieť prečítať, lebo si ma úplne navnadila :D
Prečo by som ju nemal brať vážne? Je úplne super!!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 1. září 2015 v 20:32 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za nádherný komentář!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama