"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Září 2015

SAP - kapitola VII.

30. září 2015 v 21:37 | Kate Černobílá |  SAP
Měsíční vydání SAP-u je tady! Když jsme to s Karin psaly, nedošlo nám to, ale byly jsme tak šťastné, že se nám tam podařilo vecpat všechen naplánovaný "děj", že jsme tomu zapomněly dát dobře znějící konec, takže ta kapitola působí tak neukončeně... Ale abych řekla pravdu, nás to psát sice moc baví, ale je to náročné a únavné (když říkám "náročné", myslím náročné- abyste si ten harmonický psací proces dokázali představit, tak si představte dva lenochody peroucí se na klávesnici o životně důležité věci, jako například: "Bude tam tečka!" "Ne, čárka!" "Pokud tam dáš čárku, tak končím! Končím!" "Jak je libo! Tečka tam prostě nebude!"...), což je zároveň i důvod, proč se ty kapitoly tak zkracují... No, snad se vám to bude líbit!

VII.

Nikdo nevěděl, kolik uběhlo času od doby, co se dostali do bezpečí mezi sedm rostlin. Plavovlasou dívku náhle něco napadlo.

"Toto je sklad, že ano?" přemýšlela nahlas. "To znamená, že zde musí být i terminál!" S rozzářenýma očima pohlédla na Deventera.

"Jsme si téměř jisti, že ano. Možná jsme jej někde zahlédli. Tak či tak, jaké informace plánuje naše spřízněná duše Aydlin vyhledat?"

"Informace o plánech nepřátel. Jedině tak se odsud můžeme dostat. Zkusíme ten terminál najít společně?" Bylo vidět, že jí vlastně ani nic jiného nezajímá. Chtěla se jen dostat z této svízelné situace.

Vědec přikývl. "Omlouváme se, sedm z nás tady bude muset zůstat, ale rádi vyšleme Deventera. Spoléhám na velectěného bratra naši jediné přítelkyně a na velectěnou ochránkyni spravedlnosti, že mé přátele pohlídají."

Aydlin se usmála. Společně se vydali tam, kde Deventer předpokládal, že se nachází onen přístroj.

...

"Zvládneme to! Máme na své straně sprav-" V polovině svého nadšeného motivačního proslovu se Yeneria zadívala na Averina a všechno nadšeni ji rázem přešlo. "Jsi bílý jako stěna. Není ti nic?"

Ušklíbl se. "Promiň, o své bělosti jsem nevěděl." Poté však zvážněl. "O nic nejde. Nejspíš to bude únava po tom boji. I když ty působíš, že by sis to klidně střihla ještě jednou."

"Samozřejmě," odvětila jaksi prázdně. "Jsem stroj na zabíjení a doteď měl můj život smysl. Jenže...všechno je teď pryč. Už nejsem agentka. Už nebudu zatýkat zločince. Ale..." založila ruce na hrudi. "To nevadí! Není to tak, že bych nikam nepatřila! Dokonce, poprvé v životě mám spolubojovníky! A to je důvod, proč nestrpím, aby se ti něco stalo! Když jsem konečně získala spojence, tak je nemíním nechat trpět!"

Podíval se na ní, ale ne do očí, jako obvykle. Spíše jako by hleděl skrz. "Ale tvůj život má stále smysl, jen někde jinde. Podívej...obvykle bych s tebou vedl nějakou hrozně filozofickou debatu plnou argumentů, ale pravda je taková, že chci jen jediné. Spát. Ale bude to v pořádku. Nedělej si se mnou starosti."

"Když jsi unavený, klidně si lehni a spi! Já budu na hlídce!" Pak ale na tom Yenerie začalo být něco trošku divné. "Počkat...kdyby tady bylo něco jedovatého, tak bych řekla, že jsi otrávený! Já to poznám- zab...zlikvidovala jsem spoustu záporáků s podobnými příznaky. Chce se ti spát. Nemluvíš tak...úžasně, jako obvykle mluvíváš. Jsi bledý jak smrt. Typický případ!"

"Promiň, ale kdybych věděl, co mi je, již bych si dávno určil lékařskou diagnózu. Mohli...mohli bychom na to zapomenout a mluvit o něčem jiném?" Bál se, že když nezmění téma, vyjde najevo, že jde opravdu o něco jiného než obyčejnou únavu, i když ho nic konkrétního nenapadalo.

Bývalé agentce se to moc nezdálo. "Ale přísahám, já nemám žádný zdravotnický výcvik! Pokud omdlíš, já...já nevím, co budu dělat! A-Asi poběžím pro pomoc, ale na druhou stranu tě tu nesmím nechat samotného! Mám to! Prostě nesmíš omdlít!"

"To je skvělé řešení. Ale neboj, neplánuji to." Již, když to však říkal, nebyl si tím úplně jistý. Hlava se mu na to motala dost.

Mezitím vědec a teroristka úspěšně dorazili k terminálu. Aydlin nedělalo žádné potíže ho zprovoznit a nyní pracovala na prolomení zabezpečení. Vypadalo to snadněji než u prvního terminálu. Až do doby, kdy se dostala přes první heslo, a narazila na složitý kód celé sítě určeně lodním rozkazům. Rozhodla se to vzít cestou přes jiné než bezpečnostní záznamy, doufajíc, že tudy se jí to povede.

"Schopnosti naší jediné přítelkyně Aydlin jsou ohromující. Databáze pokynů pro zaměstnance Salz je na stejné síti, ale zabezpečená lépe než ten zbytek. Pracoval na tom náš nejlepší technik."

Dívka neodpovídala, jen se znovu usmála. Jednak kvůli pochvale, a jednak proto, že se jí konečně podařilo dostat se v síti o něco dále. Náhodně si vybrala lékařské záznamy, aby si ověřila, kde přesně je. Když však zahlédla jméno svého bratra, roztřásly se jí ruce.

"Doufám, že se tam píše jen o tom postřelení," zamumlala si víceméně pro sebe, a trochu se tak uklidnila.

"Ale ošetření velectěného bratra prováděli naši lidé... tím pádem se naší spřízněné duši podařilo překonat i zabezpečení Salzu. Deventer si myslí, že je nepodstatné se tím probírat."

Aydlin zaváhala, ale nakonec přece jen nechala složku se načíst. Když si přečetla nejnovější záznam, se slzami v očích se otočila na svého přítele. "Ale ta látka, o které se zde píše...je droga. Ty o tom něco víš?"

Vědec se zadíval na zem. "Deventer...Deventer toho o mezilidských vztazích moc neví, ale jedna věc mu je jasná. Někomu, koho nazývá svou spřízněnou duší, by neměl lhát. Ano. Veškerý obsah toho spisu jsou jeho příkazy."

Chvíli jen lapala po dechu. Zavřela oči a počítala do deseti, aby se trochu uklidnila. Vůbec to ovšem nezabíralo. Předtím si vůbec neuměla představit, že by se na tohoto šílence mohla někdy naštvat, ale nyní cítila větší vztek než kdykoli předtím. "To je...neskutečné. A víš také, že když chceš udělat něco takového, měl bys to někomu říct? Mohl se...otrávit..." Na okamžik se odmlčela. "Doufám, že pro to máš hodně dobré vysvětlení."

"Deventer neměl špatné úmysly. Chtěl velectěnému bratru pomoct... Ta droga má jisté léčivé účinky, které zafungují lépe, než ostatní léčiva na lodi. Chtěli jsme, aby byl lord Averin v pořádku co nejdříve. Proto jsme to udělali."

"Ale nemuselo to vyjít," trvala si na svém. "Možná...možná jsem měla čekat, že něco takového uděláš. Neměla jsem ti věřit." Sklonila hlavu, ale již to bylo vyřčeno.

"Omlouváme...ne, omlouvám se. Deventer mluví pouze za sebe. Je to všechno jeho vina. Aydlin má pravdu...naprostou pravdu... Věděla předtím, proč lidé Deventera nesnášejí? Myslím, že teď už je jí to jasné. On si její důvěru opravdu nezaslouží. Ale..." I jemu se hnaly do očí slzy. "Ale...bylo moc hezké, když mu ještě věřila..."

Plavovláska se zarazila, ale nakonec zavrtěla hlavou. "Promiň. Myslím, že ještě není čas, aby nějaká omluva měla cenu. Ale jestli tě to utěší, tuto tvou stránku většinou lidé ani znát nestihnou. Pověz mi - kdybych ti něco podobného udělala já, odpustil bys mi vůbec někdy?"

"Kdyby...Kdyby Aydlin ublížila mé rodině...omlouvám se, to si Deventer neumí představit. Ale myslí si, že by jí odpustil. Aydlin ano." Vědec se zadíval jiným směrem. "Deventer nikdy moc s lidmi nemluvil a naše velectěná spřízněná duše je jeho prvním přítelem, takže moc neví, jak takové věci fungují...ale pár věcí o tom četl a myslí si, že přátelé si musí umět odpouštět."

"Já jsem neřekla, že ti neodpustím. Ale...ale nevím, jestli by to mezi námi mohlo být jako dříve. Víš...důvěru je snadné zničit, ale o to těžší znovu nalézt." Povzdechla si. "A to jsi mu musel podat zrovna tuto drogu? Kdyby sis vybral jakýkoli lék proti bolesti...ale drogu..."

"Deventer myslí, že už to docela pochopil! Ty věci, které Aydlin říká o důvěře. Takže...pokud se Deventer bude opravdu snažit, třeba pokud se bude snažit celý svůj život, jednou se mu povede tu chybu odčinit?" V jeho očích zasvitla naděje. "A co se té drogy týče, přísahám, že jsme neměli na vybranou. Navíc, Deventer je vědec. Troufl by si říct, že tomu docela rozumí."

Dívka se neubránila trpkému úsměvu. "Ale tebe zajímají rostliny, ne lidé. Nemyslím si, že ta stavba těla je úplně stejná." Odmlčela se. "Ale jestli si myslíš, že bychom to měli zkusit.... nevěřím tomu, že by jeden druhého dříve nebo později nezklamal znovu, ale...záleží mi na tobě. Stále."

"Deventerovi na Aydlin záleží hrozně moc. Mnohem více, než mu kdy záleželo na kterémkoli jiném člověku. A ohledně toho, že možná časem znovu zklameme jeden druhého... já sice o tom vážně moc nevím, ale nepatří to k věci? Není přátelství právě o tom, že se přes zlé časy dokážete přenést a tomu druhému odpustit?"

"Ano, ale ne za cenu důvěry. Pro některé lidi je možná odpuštění to samé jako znovuzískání důvěry, ale pro mě je to jen jeden krok k tomu. Ale nezáleží na tom, jak to vidíme. Přátelství není ani o tom, že by naše názory měly být jako přes kopírku. Hlavní je, že chci být s tebou."

"Děkuji moc...Deventer se hrozně bál, ale nejen teď, už od chvíle, kdy jsme se poznali, že Aydlin prostě řekne, že už mě má po krk a že už nechce být naší jedinou spřízněnou dusí. Snad to Aydlin pochopí, Deventer je divný a ještě k tomu zrádce, takže jsou jeho obavy zcela přirozené. Nikdo, krom andělské bytosti, jako je Aydlin, by nechtěl být s takovým...mizerou."

"Ale ty nejsi mizera. Každý dělá chyby, i když některé jsou možná...příliš velké," odvětila a vrátila se zpět k přístroji, aby znovu prohlédla dokumenty, tentokrát již ty správné. Dostat se k nim již bylo snadné.

Mezitím se Yeneria vyplížila ze skladu pryč. Ozbrojené námořníky už zjevně přestalo bavit číhat a střílet do neprůstřelných dveří, takže předtím, než vyběhla, si s uspokojením ověřila, že je čistý vzduch. Ostražitě se připravovala na vyhýbání se hlídkám- ale žádné tam nebyly. Domyslela si, že jsou asi na "vojenské" poradě. To jí vyhovovalo. Aby nakonec přece jenom splnila úkol, který měl zastat rozbitý vysílač, určitě vzbudí spoustu rozruchu.

Averin bohužel nebyl ve stavu, aby mohl běžet s ní, ale plán, který právě vyplňovala, vymyslel on.

"Poslouchejte!" vykřikla, či spíše zařvala Yeneria, jakmile se dostala do obývanější části lodi. Naštěstí jí její oblíbené: "Ani hnout!" docela vytrénovalo hlas, takže doufala, že ji opravdu uslyší. "Každý, kdo chce přežít, přijde teď hned na palubu 3! A kdo neuposlechne, bude nařčen z maření policejní práce!"

Tohle ještě na několika místech zopakovala. Mezi lidmi se podobné zvěsti šíří jako požár, takže s Averinem předpokládali, že by se měla dostavit alespoň většina cestujících.

Spokojená se svým výkonem utíkala zpátky, vyzvednout svého spojence. Averin jí již čekal se smutným úsměvem.

"Já to nedokážu. Toto bude tvá premiéra. Ale neboj, budu tam s tebou, kdybys to pokazila moc. Doufám, že tvé komunikační schopnosti nejsou zase tak mizerné, jak si myslím."

"C-Co to říkáš? Ty jsi vážně zákeřný! Vždyť dobře víš, že já neumím mluvit s civilisty...a teď mi říkáš, abych k nim přednesla proslov!" Ale pak se trošku uklidnila. "T-Tak jo. Protože ti není dobře. Jenom proto! Udělám to, ale kdybys na tom byl lépe, tak...!"

"Já vím," zašeptal. "Ale omdlení vypadá sice efektně, ale nikdo poté tvá slova nebere vážně. Já si myslím, že to dokážeš. A i kdyby ne...jednou se to naučit musíš."

"Fajn. Mise přijata! Tak jdeme..." zamumlala nervózně a natáhla k němu ruku. "Jsi na tom dost dobře, abys šel sám, nebo ne?"

"To poznáš, až spadnu," odpověděl jí a pokusil se vstát bez pomoci. Po několika marných pokusech však musel její ruku přijmout. Společně dorazili až na zmíněnou palubu. I Averina překvapila ohromnost davu. Byl zvyklý říkat proslovy spíše v televizích nebo rádiích. Nebyl si jistý, jestli by toto zvládl vůbec on, natož Yeneria.

Agentka polkla naprázdno. "Uhm...Já jsem...to vám m-může být jedno!"

"Je dobře, že toto jsem slyšel jen já. Zkus se nepředstavovat, ale prostě začít s tím, co jim chceš říct. Řekni jim, co všechno jsou lži, a čemu všemu naivně věřili!" snažil se jí pomoct.

"Dobře. Díky." Otočila se k publiku. "Jste naivní!" Znovu k Averinovi. "A co dál?!"

"Všechno, jen ne toto. Přestávám si být jistý, jestli jsem to přece jen neměl říkat já. Dobře..." Yeneria ho však přerušila.

"Já to zvládnu! Jen se dívej, teroristo, uvidíš sílu zákona! Doufám..." Zhluboka se nadechla a opět se soustředila na publikum. "Lidé!" Dobrý začátek. Zatím se držím! "Máte tu lži! Spoustu lží!" Přistihla se, že to omylem přednáší poněkud rytmicky. Ale zabralo to, cestující ji poslouchali.

"Uh...uhm... M-My jsme te-te...tetro...teroristé, kteří vám vyjeví pravdu! Ne, vlastně teroristé nejsme! Tak nám jen ř-říkají! My máme spravedlivos...spravedlnost!"

"Zhluboka dýchej. Má to pomáhat proti koktání. Sice to nefunguje, ale můžeš si to namlouvat," zašeptal Averin, aby jí trochu rozptýlil od toho, že musí mluvit s tolika lidmi.

Ona ho poslechla a zhluboka se nadechla- až spíše zafuněla. "D-Dobře! Tak já vám teď tu p-pravdu řeknu, jo? Je to lež! Jako ne ta pravda, ale to, co vám říkají! Nedávno...nedávno jsme kontaktovali vládu a ř-řekli jsme jim, že pokud nestáhnou z trhu jedovatý SAP, tak vyhodíme tuto loď do povětří...a oni řekli: ,Klidně!´...! D-Doopravdy jsme jen blufovali a nikdy bychom nic takového neudělali..." Zadívala se na Averina. Pak si něco vybavila. "Ale i tak, představte si, co by se stalo, kdyby ano! Oni vás obětovali!"
Její spojenec uznale pokývl.

V davu to zašumělo. Nejvýraznější byl hlas jedné z žen stojících v přední řadě, která se ptala někoho vedle sebe.

"Hele...věříš ji?"

"No...jo...Na lež je to moc...ubohé." vysvětlil váhavě.

"Souhlasím. A navíc...ona si to asi moc neplánovala. A i kdyby lhala, stejně jí věřím víc než nějakým pitomým politikům." Postupně se k nim přidávali i další posluchači.

"Prosím, přidejte se k nám! Stačí, když o tom řeknete všem mimo loď, na koho máte kontakt! Musí se dozvědět, že naše vláda nechala obětovat loď plnou lidí!" Teď, když se do toho vžila a když si představovala, jak by to řekl Averin, už jí to šlo pěkně plynule. Z davu se ozýval souhlasný šum. Yeneriin spojenec se poprvé za dlouhou dobu zazubil od ucha k uchu. Práce byla hotova a lépe, než si představoval.

Agentka málem nahlas zavýskla. Poprvé v životě cítila takovou euforii z dokončené mise. A co víc- poprvé se jí povedlo úspěšně předstírat civilistku a mít z toho zcela civilistickou radost. Ačkoli ani nevěděla proč, unešená tou atmosférou Averinovi úsměv oplácela. Nejraději by ho objala, ale včas se zastavila.

Minirecenze na školní anime (Kaichou wa Maid-sama a Special A)

27. září 2015 v 10:18 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Dnešní úplatek bude recenze- a to trošku netradiční- chystám se totiž zhodnotit hned dvě anime v jednom článku, protože obě na mě zapůsobila velmi podobným dojmem, dějově i postavově jsou si podobná a mají skoro stejné téma. Nuže, snad se vám recenze zalíbí!

Kaichou wa Maid-sama (anime, 26 dílů, rok vydání 2010)
(překlad názvu: "Naše předsedkyně je služka!")
Special A (anime, 24 dílů, rok vydání 2008)
(překlad názvu: název se nepřekládá, ostatně...co byste na tom chtěli přeložit?)

anotace (Kaichou...): Misaki je studenskou předsedkyní své školy a vládne pevnou rukou, aby zjednala kázeň a pořádek. U svých spolužáků má pořádný respekt a každý se jí bojí. Ovšem, jedna věc ji trápí- co by stalo, kdyby někdo přišel na její tajemství? Misaki si totiž přivydělává jako servírka v tématické kavárně, kde servírky chodí v kostýmu služek. Je jí jasné, že by její pověst silné vůdkyně byla ihned ta tam, takže se to snaží za každou cenu skrýt. Jednoho dne ji ovšem v práci spatří její spolužák a idol všech dívek na škole, Usui. Jak Usui s jejím tajemstvím naloží? A jak se bude vyvíjet jejich vztah?

anotace (Special A): Na jedné soukromé střední škole zavedli zvláštní systém odměn- pro deset nejlepších studentů založili speciální třídu (zvanou Special A), která má k dispozici místo obyčejné učebny nádherný rozhlehlý skleník a nemusí chodit na normální vyučování. Příběh sleduje příhody těchto deseti elitních studentů, obzvláště snaživé Hikari, která se propracovala do Special A, aby mohla soutěžit se svým nepřekonatelným spolužákem Takishimou. Situace je obzvláště paradoxní, jelikož ne zrovna přemýšlivá Hikari si ne a ne uvědomit, že Takishimovy city k ní dalekosáhle přesahují běžnou rivalitu.

soupis mých dojmů a názorů

Dneska to bude dvojrecenze, protože takhle podobná anime je jednoduše škoda hodnotit zvlášť.
postavy:
Kaichou- Tohle anime má jednu věc- sice pořádně tupou, ale neslepičkoidní a sympatickou hrdinku. Misaki je odhodlaná, silná a umí si zjednat pořádek. Tohle anime má být školní komedie, ne psychologické drama, takže je jasné, že nějaké obrovské hloubky charakterů se tady nedočkáme (a u Misaki už tuplem ne), ale možná právě proto- tudíž v ránci možností- je Misaki sympatická hlavní hrdinka. Pak tady máme hlavního hrdinu. Usui je jedno velké lákadlo na náctileté fanynky, neboť takhle neubližně podanou Mary Sue jste snad ještě neviděli. Usui je dokonalý- ale nikomu to nevadí, vždyť je to samozřejmé, vzduch je k dýchání a Usui je perfektní, nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Od sportů, přes učení, po hudbu- nenajdete nic, co téhle ultimátní Sue nejde. Ale i přes tohle všechno se nejeden divák přistihne, jak Usuimu a Misaki jednoduše drží palce a hrozně moc si přeje, aby se na konci dali s nějakým okázalým kýčem dohromady.

Special A- Všechno, co předvedlo Kaichou, SA bere a desetkrát znásobuje. Začal demencí hlavní (super)hrdinky. Největší otázkou, co si divák za těch dvacet dílů pokládá, je, jak takové tupé stvoření jako Hikari může být druhé nejlepší na prestižní škole. Na Hikarině intelektu je ostatně založen celý příběh (de facto je to totiž o tom, jak ta trubka ignoruje náznaky, které by trkly i pštrosa po lobotomii mozku, a dvacet čtyři dílů jí pomalu dochází, že ji hlavní hrdina miluje), ale tím hůře, ne? A pak je tady hlavní (super)hrdina. Člověk si pomyslí: "Hm, další Mary Sue." Ale to je mýlka! Tenhle hlavní (super)hrdina je totiž prezentován jako nejchytřejší a nejdokonalejší bytost světa, což ho staví nad každou obvyklou Mary Sue a dělá pro něj ten titul poněkud nízký. I Usui vedle něj vypadá jako žabař a Chuck Norris se rovnou může jít zahrabat. Ale upřímně, já si tohohle krále všech Mary Sue oblíbila. Líbí se mi jeho styl mluvy (zájméno "ore" kombinováno s formálními tvary sloves je prostě tak elegantní...) a taky jeho oddanost k Hikari (a také, upřímně, v některých scénách v přímé konfrontaci s Hikarinou tupostí mi ho bylo prostě jednoduše líto). Navíc, ostatní postavy z SA jsou na tom s mary-sueidností podobně. To je další odlišnost od Kaichou- SA dává vedlejším postavám mnohem, mnohem více prostoru. (...takže se tam ta mary-sueidnost krásně projeví)

příběh:
Kaichou- Kaichou je čistá komedie, která si zakládá na absurdních situacích a zjednodušovacích deformacích kresby (chibíci, chibíci kam se podíváte). Nebere to samo sebe ani náhodou vážně (viz. úplně dokonalá parodiální epizoda 9). Pak samozřejmě dává hodně prostoru romantice, která je dost hezká- až na své chvíle absolutní neschopnosti (kdy Mary Sue potřebuje, aby ji záchránila ještě o něco větší Mary Sue) není Misaki žádná slepice a její vztah s Usuim je tímpádem krásně rovnocenný. Tohle ale platí jen pro zhruba první polovinu seriálu. Někde kolem takového osmnáctého dílu to autoři úplně, úplně zadusili absolutně zbytečnou mutací v milostný trojúhelník, přičemž přidali nějakého Misakina přítele z dětsví, jehož jediná role v příběhu je se míchat mezi Misaki a Usuiho. Navíc, nějakých těch sedm dílů před koncem to podle mě už nějak ztrácí šťávu a moc mě to nebavilo. Ale kdyby tam necpali toho blbečka a trochu to zkrátili, opravdu by se mi to líbilo.

Special A- I SA je komedie, ale ne v tak extrémním smyslu jako Kaichou (o dobrých devadesát procent menší výskyt chibíků). A také se na rozdíl od něj nesoustředí jen na pár hlavní hrdina a hlavní hrdinka, ale ukazuje i osudy ostatních postav. Navíc je celé nějak jemnější a plynulejší. Ale najdete tam jeden opravdu, opravdu zarážející prvek- autoři SA totiž projevují tolik smyslu pro nadsázku, že by se od nich dávnověcí pisatelé ruských eposů mohli učit. Od výběhu pro slony v mrakodrapu až po hlavního hrdinu a hlavní hrdinku, kteří jsou de facto chodící nadsázka (například scéna s hodinou věží v posledním díle... protože když jste vedoucí S.A třídy, přece se nenecháte rušit nějakou blbou gravitací, ne? A pokud vám to nestačí, podívejte se na díl 7). Nic proti tomu nemám, ale když už tvůrci chtěli, aby měli hlavní postavy nadlidské- ba přímo nadpřirozené- schopnosti (a nafukovací mrakodrap), měli k tomu prostě přižadit štítek "fantasy", zatímco pokud prostě chtěli školní komedii, měli ji udělat trochu realističtější (kontrolovala jsem to- vážně tam žádný štítek jako "superschopnosti" nebo "fantasy" není, ani na Shirai, ani nikde jinde). A také, narazila jsem na stejný problém jako u Kaichou- zápletka prostě neodpovídá počtu dílů. Anime dlouhé, zápletka krátká. Občas jsem se nudila.

kresba:
Kaichou- Jelikož je to anime z roku 2010, kresba je velmi, velmi líbivá. Má zajímavé barvy a celá je vlastně docela zajímavá, troufla bych si říct, že neznám anime, ke kterému bych ji přirovnala. Dále se mi líbilo, že stejně jako v některých jiných seriálech, i tady je prostředí poměrně nesložité a postavy nepostavy, které ani nepromluví a mají sloužit jen jako křoví, jsou nakresleny prostě šedě, aby se divák mohl soustředit na důležitější věci. Co se mi naopak nelíbilo, je už zmíněné chibíkování. Vážně, je zázrak zahlédnout v tomto anime postavy ve své pravé formě.

Special A- Pokud máte rádi Kaichou a Code Geass a přáli byste si, aby se to spojilo- pak jste v SA na správné adrese (když pomineme, že Kaichou vyšlo později). Co má školní komedie o neuvěřitelně zabedněné blbce společného s Code Geass? Jednoduše- kresbu. Až na barvy, které jsou laděné zejména do odstínů hnědé a modré (ale s tou hnědou se mi to může zdát, protože dobrá většina postav má hnědé vlasy- což jejich rozlišování moc neusnadňuje), což je diametrálně odlišné od duhového, lesklého a zářivého CG, všechno nasvědčuje tomu, že se jedná taktéž o CLAMP. Postavy jsou okaté, protáhlé, mají dlouhé a tenké končetiny... a stejně to jaksi všechno ve většině případů vypadá celkem dobře, když si na to zvyknete. (P.S.: A když už tu mluvíme o Code Geass, fanynky jistě zaujme, že hlavního hrdinu SA dabuje úplně stejný seiyuu jako Leloucha. To byl asi další faktor, který přispěl k tomu, že jsem si tu nablýskanou Mary Sue tak oblíbila.)

hudba:
Kaichou- Ten opening... Rozumějte, když jsem to slyšela poprvé, byla to moje teprve asi druhá zaslechnutá japonská písnička a já se tak lekla... Ta písnička není sama o sobě špatná, ale ta slaďoučkost, zejména ten hlas té zpěvačky... Na druhou stranu, tohle anime disponuje hned dvěma endingy a obě jsou to vlastně docela poslouchatelné písničky.

Special A- Tohle anime má dva openingy- a jeden z mého pohledu horší než druhý. (abych tu recenzi dokončila ještě dnes, právě se popoháním tím, že je poslouchám dokolečka) Pokud jsem totiž o odstavec výš říkala, že ta openingová písnička ke Kaichou je nesnesitelně umňoukaná, oproti prvnímu openingu SA je to nic. A navíc, nevím proč, ten text se mi zdá až moc přehnaný- dýchá na mě z toho parodie (zvláště u věty "Jsme spolužáci na bitevním poli!"). Ale ten druhý už je alespoň o něco lepší, vlastně, když si na to zvyknete, je to písnička na hranici poslouchatelnosti. (mně osobně se zdá nejlepší verze zpívaná pouze dabérem hlavního hrdiny)

závěr:
Kaichou wa Maid-sama- Ohledně tohohle vskutku populárního seriálu mám trošku smíšené pocity. Víte, tohle bylo úplně první anime, které jsem kdy viděla. (když nepočítám Pretear, na který jsem se dívala na Youtube s anglickým dabingem- jinými slovy jsem se svou tehdejší angličtinou rozumněla každé dvacáté slovo a měla z toho houby) Takže jsem si tenhle seriál přirozeně oblíbila a mám ho spojený s takovou nostalgií. Ale není perfektní- obzvláště druhá polovina už jde pozvolna do háje, navíc ani postavy a příběh samotný není nic, na co by se dalo pět ódy. I přesto ale máte mé doporučení. Pokud to nebudete brát moc vážně, pravděpodobně se vám to bude líbit.

Special A- Na rozdíl od Kaichou, což byl můj otaku začátek, před SA už jsem nějakou tu desítku anime viděla a dobře jsem věděla, do čeho jdu, takže mě to přirozeně neokouzlilo tak, jak by asi mělo. Ale i přesto se mi to líbilo- je to lehká a odpočinková podívaná, která má své silné a své velmi slabé stránky. Až se budete nudit a budete mít náladu na pár létajících Mary Sue, tohle anime vás nezklame.

srovnání:
- Kaichou se mnohem více soustředí na vztah mezi hlavním hrdinou a hlavní hrdinkou, zatímco SA dává prostor i ostatním postavám.
- Kaichou bylo ke konci naprosto zmršené pitomým milostným trojúhelníkem, na druhou stranu je ale vztah hlavních hrdinů o něco rovnocenější než v SA, protože v SA jde zkrátka o dokonalého krále všech Mary Sue a bytost o intelektu houby na tabuli, takže je jasné, kdo vždycky ochraňuje koho, kdo vždycky utěšuje koho, kdo vždycky pomáhá komu, a z opačného konce kdo vždycky přidělává komu problémy, kdo vždycky koho svým jednáním neúmyslně zraňuje a tak dále. Ať už by se tvůrci snažili sebe víc, kvůli tomu propastnému rozdílu ve schopnostech bude Hikari vždycky na Takishimovi slepičkovsky viset, nedá se svítit. Ale trošku to napravuje a vyrovnává Hikarina absolutně neslepičkovská povaha, takže bych tomu "nerovný vztah" zrovna neříkala, ale i tak pro mě v tomto vyhrává Kaichou.
- Kaichou bylo vydáno později, takže má hezčí kresbu. Na druhou stranu, to může být subjektivní.
- SA má vyřešenější konec.
- Podle mě má Kaichou hezčí hudbu.
- SA má podle mě o mnoho jemnější atmosféru.
závěr srovnání: Chcete-li se více zasmát, Kaichou je volba pro vás. Chcete-li více sentimentálních řečiček a takových věcí, volte Special A. Máte-li až příliš času, volte oboje! (mně osobně se více líbilo SA- kvůli tomu že jsem na sentimentu závislá kytičkovaná dušička a SA bylo prostě...jak to říct...sladší)

kde sehnat?- Kaichou najdete na Shirai, kde zrovna vychází i Special A. Já se na Kaichou dívala přes Youtube s anglickými titulky (protože jsem tehdy Shirai ještě neznala), ale to vůbec nedoporučuji, kvůli kvalitě zvuku, kvalitě obrazu a usekávaným písničkám. Na SA jsem se dívala tady (s anglickými titulky), ale pokud vám to nebude vyhovovat, na internetu najdete SA i nadabované (do angličtiny), ale anglický dabing ve většině případů nesahá tomu japonskému ani po kotníky (zvláště v tomhle případě). Sedm dílů už máte i slovensky- na už zmíněném Shirai, ale o kvalitě překladu by se dalo spekulovat (ale není to nejhorší).

Obrázky! (no, spíše opět gify- mají totiž výhodu: v jednom gifu se dá elegantně odprezentovat více postav zároveň, takže jich nemusím shánět moc.)

Kaichou wa Maid-sama
Special A

Význam neviditelnosti- prolog

26. září 2015 v 22:52 | Kate Černobílá |  Význam neviditelnosti
Další tentokrát trošku větší úplatek. Je to něco, co jsem Karin slíbila už dávno. Pamatuje si někdo na rádoby povídku mého třináctiletého já, kterou nazývalo "Cesty jinými světy"? Tyhlety Cesty jsou můj dlouhodobý projekt. Moje prvotina a zároveň i jeden z mých nejnovějších příběhů. Totiž, ačkoli jsem je vymyslela de facto už před pěti-šesti lety, pořád se vyvíjejí- nejvíce po stránce postav, protože děj je v téhle verzi úplná novinka. Tím jsem se dostala k tomu, že tohle - fanfáry, prosím- by se dalo počítat za jubilejní 4. verzi (proto to ostatně dostalo nový název, který je snad ještě pitomější než ten starý)! První verze byla mizerná. Pokud vás to bude zajímat, mohla bych o ní napsat článek, protože si myslím, že by se z ní dala docela obstojně udělat legrace (vážně, milionkrát horší než jakákoli povídka, kterou jste doteď četli -krom My Immortal, ale to se nepočítá). Pak přišla druhá verze, kterou najdete zde. Schválně si porovnejte první kapitolu s touhle. A pak třetí verze- ale ta se nějak neuchytila. Nuže, prosím, hezké počtení. Trošku jsem nám ty Cesty zahalila do možná až malinko přehnaného depresivna, ale nebojte se, v příští kapitole o tygrošakaly ochuzeni nebudete...

Prolog: Festival, který neměl proběhnout

"Jsi si jistý, že se tvé informace nemýlí?" zašeptala černovlasá žena a zaryla nehty do opěrky svého trůnu. Její výrazně nalíčené černé oči obkládané drahokamy obřadně vrytými do její kůže se nedůvěřivě zúžily.

"Ale, Nessie..." bytost odrážející se v zrcadle se studeně zasmála. "Copak v pekle najdeš spolehlivějšího informátora než moji maličkost?"

Královna se zničehonic sadisticky usmála. "Říkáš, Alíčku, že máš titul ,Nestvůra Lží´ jen tak na ozdobu?"

"To zrovna ne, ale přísahám, že své nejdražší zákaznici bych falešné informace nikdy neprodal."

"Ty mi je neprodáváš. Prozrazuješ mi je, protože jsem tě vyvolala do světa živých. Jakožto Nestvůra jsi tudíž povinen plnit má přání, drahoušku."

"Ále, nech detaily být..." rozpačitě mávl rukou. "Důležité je, že pokud získáš ten úlomek, mohla by sis splnit svůj cíl. A nejen to, s takovou silou-"

"TICHO!" vyjekla. Pak si odkašlala a pokračovala znovu syčivě tichým hlasem. "Já dobře vím, co s tou mocí dělat. Říkáš, že to Hannah vložila do obyčejné smrtelné duše? Pak mi ale stačí najít toho spratka dřív, než se toho naučí využívat."

"To pro tebe bude hračka, ne snad? Ale měla by sis dávat pozor na pravidlo útočiště."

"Já vím. ,Pravidlo útočiště´... poskytuje kterémukoli úlomku Hanniny síly jakési elektricko-magické pole, které dovolí vstoupit jen těm, koho tam úlomek samotný pustí. Taktéž brání cíl proti útokům na dálku. Musí ke mně přijít sám, nesmím se ho dotknout..."

"To bys ale měla mít nějaký pl-"

Vanessa prudce mávla rukou. Ze stropu spadl obrovský kámen a zadusil ohniště. Obraz ze zrcadla zmizel. "SAMOZŘEJMĚ, ŽE MÁM PLÁN!" Posléze se zhroutila v záchvatu smíchu. Její černorudé oči žhnuly vzrušením a nadějí.


Mezitím v jedné vesnici daleko odtamtud vrcholily přípravy na každoroční festival. Obvyklý počet obyvatel se díky přílivu turistů ztrojnásobil a počet lampiónů na střechách stejně tak. Místní posypali pěšinky spadaným listím a náměstí proměnili v jeden velký slet dekorací. Mísy se speciálním roztokem rozmístěné všude kolem chytaly sluneční paprsky, aby se přenádherně rozsvítily, jakmile se setmí.

Ona se procházela stranou toho rozruchu, aby ji náhodou někdo nezatáhl do příprav. Jakožto dcera hlavní organizátorky pomáhala už od dětství a letos byl první rok, kdy se tomu měla šanci vyhnout. Na nějaké slavnosti ani nepomyslela. Už nechtěla mít s tou vesnicí nic společného. S vesnicí, která byla schopná provést něco takového. S vesnicí, kde neviděla svou budoucnost.

Obrátila se na východ, aby se podívala ještě jednou. Okamžitě si zakryla oči v šoku z nenadálého svitu a po chvíli to opatrně zkusila znovu. Teď už si trošinku přivykla. Když její zrak mapoval až do nebe vysoké zářící pole energie, skoro si ani neuvědomovala, na co se to kouká. Sledovala jiskřičky a plavné ševelení, ale v koutku duše si uvědomovala, že to není ani vodopád světla, ani jiná dekorace.

Byla to bariéra. Čára, která ohraničovala dva státy a nenávratně je oddělovala od sebe. Padala jen jeden určitý den za jedno období- aby mohli projít jednotliví lidé a obchodnické karavany. Každý se ale musel podrobit přísné celní kontrole.
Tohle pochopitelně nebylo dílo přírody. Mírovláda, něco mezi společenstvím čarodějů a rytířským řádem, kteří mají za úkol strážit rovnováhu a pořádek na světě, tenhle impozantní zátaras vztyčila na žádost elsijského národa, aby byl ochráněn před agresivní Sarahou.

Dívčin pohled napřed posmutněl, pak se ale melancholie změnila spíše ve vztek. Narodila se na špatné straně zdi. Ne, že by nějak zbožňovala Elsii, ale nemohla vystát svou vlast, Sarahu, stát, který mohl za všechno špatné, co se jí kdy v životě událo. Toužila se přestěhovat, jenže matka byla proti. Navíc musela myslet na svou sestru, která studovala na Severni akademii.

"Ztrácím tu čas." zavrtěla hlavou, otočila se a mířila směrem k civilizaci.

Uslyšela čísi smích. Bezpochyby ženský, štiplavý a absolutně nepobavený smích.

"Ha...Halucinace?" zašeptala vyděšeně. Pořád šla dál, ale hlava se jí znenadání točila jako by jí v mžiku stoupla teplota o několik stupňů.

Cesta pod jejíma nohama se nějak rozmazávala.

Ucítila, jak špička její boty do něčeho narazila.

Ten kámen...

Ale s jejími zpomalenými reflexy toho moc nezmohla. Rychle ztratila rovnováhu a spadla k zemi. Stihla ještě před sebe natáhnout ruce, takže zabránila největším oděrkám, ale dlaně ji nepříjemně pálily.

Zamžourala. Viděla své vlastní nepřirozeně bílé ruce s dlouhými černými nehty, jak se natahují pro nějaký kámen, a chladné zdi hradu, které ji obklopovaly. Nevěděla proč, ale cítila jakési zadostiučinění, jakoby se jí právě něco povedlo. Pak ji ale ochromila bolest. Prudká bolest vyvěrající odněkud z plic. V agónii se zoufale rozkašlala.

Ale pak to zničehonic přestalo. Obraz se jí před očima rozmazal a když se jí konečně podařilo zaostřit vidění, všechno to bylo pryč. Ležela na cestičce pokrytém listím a její kůže už znovu měla normální lidskou barvu. Slabě pozvedla ruku, aby si ji lépe prohlédla. Dokonce i nehty se vrátily do pořádku. A ten divný pocit uspokojení zmizel jakbysmet.

Znovu zavřela oči. Byla si jistá, že právě zažila nějaký druh halucinace. Ale tak realistické... měla za to, že kdyby tehdy zkusila zahrabat v té mysli, která byla i nebyla její, že by se to všechno objasnilo. A proč ta bolest? Proč ta krev?

K-Krev...?

Pomalu se nadzvedla a vyděšeně se podívala pod sebe, na místo, kde měla položenou hlavu.Zem byla v tom místě opravdu potřísněná červenými kapkami. Nevěřícně na to zírala. Cítila, jak se začíná třást a jak ji za krkem šimrá něco chladivého.
To není...možné... Jak mohla vykašlávat krev, když spala? Jak mohla, když se jí prostě zdála nějaká deliriózní vize, nebo si jednoduše prožila halucinaci? Jak? Ta agónie, kterou tehdy cítila, ta krev, která se jí hrnula z plic...to bylo skutečné.
Zpanikařila. Doteď si byla tak jistá svým zdravím...! Co bude dělat? Umře? Nebo to má říct matce, která ji pošle za doktory?

"Ne!" zaječela. Zaryla prsty do listí. Nepomáhalo to. Úzkost ani nekonečný hněv neodcházel. Tak prostě jen tak křičela z plných plic, dokud se trošku neuklidnila. Poté jen tak ležela a zhluboka dýchala.

"Jste v pořádku, slečno?" ozvalo se. Téměř nadskočila. Ten člověk už musel být poblíž delší dobu, ale ona si ho vůbec nevšimla...

"J-Jo, jsem!" přikývla rychle a pokusila se dostat alespoň do polosedu.

"To jsem rád." Ta záhadná osoba k ní přešla blíže a natáhla k ní ruku, že jí pomůže vstát.

"Díky..." zabručela, vděčně se ho chytila a nechala se vytáhnout na nohy. Zatím sice neměla čas si ho pořádně prohlédnout, ale podle toho, jak čisté a jemné ruce měl, usuzovala, že to bude pravděpodobně nějaký učenec nebo šlechtic- prostě někdo, kdo si ještě nikdy nepřičichl k fyzické práci.

Promnula si oči a podívala se na něj zpříma. "A ty...ty jsi v pořádku? Jsi bledý jak stěna." Nějak automaticky mu tykala, ačkoli podle vzhledu tipovala, že by mohl být starší než ona.

"Obávám se, že s tím už nic nenadělám..." Trošku nesměle se usmál. Hádala, že asi není moc zvyklý se usmívat. Možná ani mluvit- protože jeho hlas zněl hrozně tiše.

"Aha. Nejsi z I-mia, viď? Nikdy jsem tě tu neviděla."

"Chodím do téhle vesnice jen na dnešní oslavy. Pravidelně, každým rokem."

"Aha. A jsi z Elsie, nebo ze Sarahy?" Někde hluboko věděla, že je zbytečné se ptát. Sněhobílá pleť a onyxově černé vlasy byl pověstný poznávací znak ještě pověstnějších...nechtěla na to jméno ani pomyslet. Oni jsou jádrem všeho- oni jí zničili život. Jen si nechtěla připustit, že člověk, se kterým právě mluví, patří k nim.

"Ze Sarahy." trošku nahnul hlavu do strany, jako by si nebyl jistý, kam těmi otázkami míří. Teď to měla potvrzené. Hledala v jeho tmavě modrých očích známky temnoty či agrese, ale nic nevyčetla. Možná proto, že v odhadování lidských pocitů nebyla zase tak zběhlá.

"A jméno?!" vyštěkla.

Vypadal, jako by ho její náhlá změna tónu vůbec nezaskočila. Pořád se tak neviňátkovsky usmíval, ale jeho pohled byl plný smutku. "Je pro mě úplně zbytečné vám to říkat, protože to stejně zapomenete." Uklonil se a dal se na odchod.

"Hej, to bylo nezdvořilé!" zakřičela po něm po chvíli. Chtěla říct ještě něco, ale potom jí došlo, že by to neznělo ani náhodou tak dramaticky, jak si myslela, takže to jen zašeptala a vydala se na opačnou stranu než on.

"Ti přespolní jsou všichni divní. A tohle byl obzvlášť magor." povzdechla si. "Ne, že by se na něj blbě koukalo, ale na takové věci já nenaletím. Mám na šmejdy nos!" mumlala si naštvaně.
Zatímco si to supěla lesní cestou, míjela první dům své vesnice. Tedy, to, co z něj zbylo...

Všechen vztek ji přešel a vystřídala ho zášť. Prudce obrátila hlavu na druhou stranu, protože nechtěla o spálené ruiny zavadil pohledem. Vtom si všimla na zemi něčeho bílého. Kousku papíru. Zvedla ho a obrátila na druhou stranu.
Byl tam obrázek, černobílá tužkou vyvedená skica.

"To je nádhera..." zašeptala dívka ohromeně. Podobizna malé holčičky byla vystínovaná tak dokonale, až to vypadalo, jakoby měla co chvilku z papíru vystoupit. Nálezkyně by dala ruku do ohně za to, že ten, kdo to kreslil, měl opravdový talent, možná dokonce nadpřirozenou schopnost.

Pak si ale uvědomila, koho portrét zachycuje, a všechny její pocity obdivu odvál vítr pryč. Rozklepala se. To děvčátko znala. Bydlelo s tatínkem a maminkou v tom domě. Maya k nim často chodila na návštěvu a občas ji hlídala, když byli její rodiče pryč.

Ale to je minulost.

Už k nim nikdy nikdo nepřijde.

Nikdo už neuvidí úsměv malé Lii, takový, jakým se culí na tom obrázku.

To proto, že ona se už nikdy neusměje.

Podobizna ji vystihovala zcela dokonale, až na jeden malý detail. Ať už ten obrázek vytvořil kdokoli, přimaloval jí vílí či snad andělská křídla.

Maya odhodila papír na zem a utíkala pryč.

Lia nezemřela na svá zranění.

Zemřela proto, že ji nechali umřít.

"Chci...pryč..." zavzlykala a otřela si z očí slzy. Neuvědomila si, že pořád běží, dokud se nedostala do centrální vesnice- tam, kde to teď zářilo různými dekoracemi a kde to mravenčilo pobíhajícími turisty, kteří se sráželi s panikařícími místními.

"Chodím do téhle vesnice jen na dnešní oslavy. Pravidelně, každým rokem." Znělo jí v hlavě. Něco jí na tom nehrálo. Kdyby to byla pravda, určitě by ho alespoň jednou zahlédla.

Prodrala se davem, než našla svou matku.

"Mami! Musím se na něco zeptat!" vyjekla už z dálky.

Žena se na ni podivně zatvářila. "Copak?"

"Patří na seznam čestných hostů festivalu nějaký Sarahský?!"

"Ne...proč?"

Klid. Třeba to nakonec žádný Sarahský nebyl. Ostatně, co by jedna z těch příšer dělala tady, v Ienfinii? "Říkal, že tady chodí každý rok..."

"To je zvláštní. A jak vypadá?"

"Jako typický Sarahský! Měl bledou kůži a černé vlasy sestříhané pod uši, a taky hrozně divné oči, modré, myslím. A jo, taky černé oblečení!"

"Ne, nikoho takového jsem tady nikdy neviděla. A proč je pro tebe tak důležité, jestli tady někdy byl, nebo ne?"

"To neřeš." zavrtěla hlavou, ale svět se s ní točil. Její matka ví snad až na výjimky úplně o každém turistovi, který sem jezdí pravidelně. To znamená, že lhal.

Nevěděla, proč ji to tak znepokojovalo. Tak jí nějaký cizinec neřekl pravdu, no a. Jenže vzhledem k okolnostem si tohle říct nemohla. V její vesnici se zjevila příšera- a musela lhát, aby skryla účel své návštěvy. Pár dní poté, co zemřela malá Lia. A taky ten obrázek... Nezdálo se jí to podezřelé, spíše ji to děsilo.
Pomalu se šourala davem a odposlouchávala ostatní.

"Jo, Paul a ostatní už nastražili pasti. My tu bestii chytíme!"

"Slyšelas o tom? Oba se oběsili..."

"Tragédie. Chudák holka."

"Stejnak nikdo neví, jak si mohli dovolit takovej majestátní náhrobek. Byli chudí, přece jenom."

"Když tady zůstanu, určitě budu další na řadě..." ušklíbla se a doufala, že to tím nepřivolá. Ačkoli...nebyla si jistá, co chtěla méně- jestli umřít mladá, nebo strávit život v téhle zatracené díře. Znovu hořce zalitovala, že se ve škole nesnažila- kdyby měla dobré známky, mohla by příští rok prostě složit zkoušky na univerzitu a říct tomuhle peklu sbohem, jako to udělala její starší sestra.

Už se docela setmělo. Maya vzhlédla k obloze. Věděla, že modrou oblohu uvidí znova nejdříve až pozítří. Tady v zemi temnoty, kde kroužil divnoměsíc Bayangan, který stínil slunci a prodlužoval noc, se krajina zahalovala nejprve do tmy, pak do podivného přítmí a poté až konečně nastal den. Obyvatelům to nevadilo- jejich oči se vyvinuly tak, že ve tmě viděli mnohem lépe než na světle- takže si to prostě jenom prohodili a spali ve dne. V noci se prý celý kraj nádherně rozzářil a nic se prý nevyrovnalo čarovné kráse Sarahy v černém plášti.

Ona a její druhové o tom ale mohli jen snít. Díky tomu, jak blízko hranic žili a jak elsijská krev jim proudila v žilách, se jim sarahský styl života se všemi výhodami i nevýhodami naprosto vyhnul- a to i to pověstné noční vidění.
Dnešní noc byla ale výjimka. Světla festivalu otevírala i jim nerušený výhled na noc v plné kráse.

Proudy záře z misek už se aktivovaly a k nebi stoupaly osvětlené lampiony. Vypadaly jako špendlíky se žárovkou.

Oslavy už se rozběhly v plné proudu. Vůně jídla ze stánků omračovala hosty a jemná melodie flétny je zase stavěla na nohy. Každý pobíhal s nějakou světélkující věcí v rukou a vzduchem se nesl lidský zpěv a smích.

Jen jí bylo do pláče. Zažila už různé festivaly. Na většině se nechala vézt vlnou štěstí. Na jiných cítila vztek. Ale dnes poprvé...dnes poprvé ji dusil smutek.

Vymotala se z davu, aby ve své příšerné náladě mohla sledovat oslavy zpovzdálí. Vybrala si kopec, odkud bylo všechno krásně vidět. Znovu si otřela slzy z očí a sedla si do trávy. Cítila vůni stromů, protože co by kamenem dohodil za ní už se rozpínal les, který obklopoval I-mio ze severu. Tak nějak ji to uklidňovalo.

Zničehonic se jí zdálo, že za sebou slyší nějaké kroky. "Blbost..." zašeptala. Není možné, aby přes ten ryk festivalu a z takové dálky její uši zachytily něco takového. Ale přesto měla pocit, že se musí otočit.

Udělala to.

Samozřejmě, mezi stromy nikdo nestál.

Ne, někdo tam určitě byl. Prudce zavrtěla hlavou, polkla na prázdno a zkusila zavolat. "Já vím, že tam jsi!"

Nečekala odpověď. Proto málem nadskočila, když jí někdo opravdu odvětil.

"Máte opravdu bezchybný sluch." Od kohokoli jiného by to znělo výhružně či sarkasticky, ale ten hlas byl tak tichý a nějak zvláštně přátelsky naladěný, že se jí to ani nezdálo.

Rychle se postavila a o krok couvla. "C-Co tam děláš? Proč se schováváš?!"

"Velice se omlouvám, neměl jsem v úmyslu se skrývat." Záhadná osoba přešla do Mayina zorného pole.

Dívka zalapala po dechu. "Zase ty!"

On se však zatvářil ještě překvapeněji než ona. "Vy si...mě pamatujete?" zašeptal. Ale potom se s tím očividně nějak srovnal a sklonil zrak. "Předpokládám, že od našeho setkání prostě ještě neuplynula požadovaná doba."

"Hej!" pozvedla obočí. Upřímně se ho trošku bála, ale to pro ni byl o důvod víc mluvit statečně. Navíc, k Sarahským není potřeba být zdvořilý. "Nevím, o čem to žvaníš, ale fakt je, že ses najednou objevil přímo za mnou! Že tys...že tys mě sem sledoval?!"

Překotně zavrtěl hlavou a natáhl před sebe ruce v obranném gestu. "Ne, to bych...nikdy, přísahám... Navíc, nemám žádný motiv... A asi mi neuvěříte, ale přišel jsem z úplně opačného směru než vy. A stál jsem tady už před vámi."

"A proč mi vlastně vykáš?! Já ti tykám! Navíc, musíš přece vidět, že jsem očividně mladší!"

Teď naopak přikyvoval. "Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se..."

"Za co?! Ale to je jedno. Proklepla jsem si tě. Návštěvník festivalu nejseš! Tak co tu teda děláš?!"

"Možná bude lepší, když si se mnou nebudeš povídat."

"To má být odpověď?" Teď, když se do toho vžila, ji ten styl mluvy začínal bavit.

"Nejpozději za několik hodin všechny vzpomínky spojené se mnou ztratíš, takže nemá smysl nějaké vytvářet." Nevesele se pousmál a dal se na odchod.

To jí absolutně zničilo panovačnou fasádu. "J-Jak to myslíš...?" zeptala se rozhozeně.

Neodpověděl. "Pokud jsi na cestě do lesa, měla by sis to rozmyslet. Dneska bych ti tam chodit opravdu vřele nedoporučoval." pronesl jen, když procházel kolem ní.

"Trhni si." zavrčela. Doteď neměla žádný důvod chodit dnes večer do lesa, ale v ten moment se rozhodla, že se tam určitě podívá. Už jen kvůli tomu varování, které by nebýt toho příjemného podtónu znělo spíše jako výhrůžka.

Počkala, až bude z dohledu, a pak se vzdorně vydala vpřed. "Tak ,vřele nedoporučoval´, jo?! Kdo si myslí, že je?" supěla cestou. Ušklíbla se. "Zajímá mě, co tam schoval."

Její vztek jí na chvíli pomohl zapomenout na všechnu tu beznaděj, co cítila. Když zacházela stále hlouběji a hlouběji mezi stromy a poslouchala, jak jí jehličí křupe pod nohama, cítila se čím dál lépe. Přece jenom, to, že byla přímo varována- a přesto udělala pravý opak, jí přivádělo krásně rebelské myšlenky.

Vzpomněla si na palouk, kam kdysi ráda chodila. Rozhodla se tam podívat. Malinko znejistěla, protože to, co napadlo Liu, se mohlo vynořit kdykoli, ale poté se uklidnila. Lidé z její vesnice už nastražili pasti. A navíc, tak ať si jí to klidně zabije. Má ona vůbec důvod žít? Normálně by nad tím takhle nepřemýšlela, ale opilá pocitem zoufalství a volnosti byla schopna čehokoli.

Když dorazila na místo, rozhlédla se kolem. Něco jí na tom nesedělo. Něco bylo jinak než obvykle. Ten strom...měl vždycky tenhle tvar? A i kdyby, na té zlomené větvi je prostě něco divného.

Šla k tomu blíž a opatrně se toho dotkla. Na omak jí to připadalo jako látka. Ale co dělá látka na stromě? Znepokojeně o krok couvla a pořádně zaostřila, aby poznala, na co se to vlastně dívá.

Chvíli jen tak stála.

Pak se jí z úst vydral výkřik.

To, co viselo ze stromu, nebyla zlomená větev, ale člověk.

Mayiny vytřeštěné oči se marně snažily přesvědčit samy sebe, že se mýlí. Ale čím více se vyděšená dívka dívala kolem sebe, tím více mrtvol rozpoznávala kolem sebe.

Chtěla couvnout ještě, ale podlomily se jí nohy a skončila na zemi. Věděla jen, že se odtamtud potřebuje dostat. Obrátila se a pokoušela se rychle odplazit pryč. Po chvilce se zastavila a jen tak ležela opřená o strom. Před oči se jí vlila vzpomínka na oběšence, které před chvíli viděla. Čím více z ní opadal prvotní šok, tím více detailů se jí vybavovalo. Natiskla si obě dlaně před ústa, aby si zabránila zvracet, nicméně neúspěšně.

Ten Sarahský říkal...

Nevybavovala si jeho přesná slova, ale věděla, že si ho možná měla vyslechnout. Když ji varoval, tak o tom musel vědět!
Ať se ale snažila přemýšlet sebevíc, v hlavě měla pořád bílo- vnímala jen řezavý strach. Zmateně se postavila na nohy a znova se dala na útěk. Prostě toužila ocitnout se od toho místa co nejdále. Chtěla doběhnout zpět do vesnice a říct matce o hrůzách, které viděla. Jenže nemohla. Točila se jí hlava a všude kolem byla navíc tma. Po krátké chvíli se naprosto ztratila. Ale neuvědomovala si to- běžela prostě instinktivně dál, hnána čirým děsem.

Její bezhlavý úprk ukončil až prudký svah, ze kterého se skutálela dolů a konečně ztratila vědomí.

My, evidentně prokletí- kapitola 6,5

25. září 2015 v 22:18 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Úplatek číslo kdovíkolik! Tenhle je zatím jeden z nejdivnějších. Nenechte se totiž zmýlit- tohle není kapitola. Ale na druhou stranu, není to ani doplněk. Je to něco mezi tím. Kapitola to být nemůže, protože to prostě nemá odpovídající dějovou hodnotu (říkejte si, co chcete, ale já to prostě "kapitolou" nazvat odmítám), ale obyčejný dodatek to také není, protože pokud byste to přeskočili, vznikla by vám mezi šestou a sedmou kapitolou divná mezera. Už to mám dokončené asi měsíc, ale celou dobu jsem sbírala odvahu k zveřejnění, protože se za to prostě stydím. Dobře, řeknu to takhle -technicky je to kapitola, ale v zájmu mé hrdosti to berte jako doplněk, prosím. No, snad se bude líbit!

Kapitola 6,5- Démon a léčitelka

"Víš..." zelenovláska jemně posadila Ilse na gauč a sama si sedla vedle ní. "...já ti nelhala. Já ti prostě jenom...neřekla pravdu..."

"Teto Kiaro, co se stalo?"

"Nic, nic se nestalo. Jen...mě celý život považuješ za někoho, kdo nejsem."

"Co?"

"Nejsem léčitelka z východu. Nepocházím ze Sarahy, ale ze Starlandie."

Dívka se nervózně zasmála. "Teto, to si zase pleteš... Starlandie je ta země z první epochy, co zanikla před třiceti tisíci lety..."

Oslovená jen přikyvovala.

Ilsenilia vytřeštila oči. "Cože...?"

"To je můj pravý věk. A...slyšela jsi někdy, o mírovládkyni, která se jmenuje Kiara?"

"Učili jsme se o ní ve škole... Ty jsi po ní pojmenovaná, že?"

Zavrtěla hlavou. "Nejsem."

"Počkat...ta legendární mírovládkyně..."

"...sedí před tebou." nešťastně se ušklíbla.

"Ale...proč..."

"Proč jsem ti to neřekla?"

Ilse přikývla.

"Kdybych tehdy přišla do Dainginu a představila se tvé matce jako druhá nejmocnější bytost světa, chovali byste se ke mně stejně jako teď?"

"Ale..." Středoškolačka se násilím pokoušela spojit si v hlavě obrázek mocného postrachu zloduchů Kiary s rozesmátou, moudrou a laskavou tetou Kiarou. "Asi máš pravdu..."

"Ale to teď není důležité, A- tedy, Lenny mi řekl o...těch věcech s Leskem safíru. Víš, já to věděla už od tvého narození. Ale nenapadlo mě, že si pro tebe vážně přijdou! Neboj, já je nenechám zkřivit ti vlásek!"

Dívka zavrtěla hlavou. "Myslím...že teď není čas probírat mě. Víš, já o tobě chci vědět všechno, teto. To, co jsi před chvílí řekla, mi nedává vůbec smysl! Proč nejsi na nebi a nechráníš světový pořádek?"

"Protože..." válečnice se dívala do země. "Já už nejsem mírovládkyně. Dala jsem něco jako výpověď. Odešla jsem..."

"Opustila jsi mírovládu? Proč? Vždyť jsi byla nejsilnější!"

Usmála se. "Existuje něco mnohem důležitějšího, než byla moje práce a mé postavení."

"Athacamitha...?"

"Ano. Nepočítala jsem s tím, že bych někdy odešla. Jenže...pak jsem musela. Zjistila jsem, že jsem těhotná a neměla jsem na výběr."

"Copak mírovládci nesmí zakládat rodiny?"

"Samozřejmě, že smí. Ale podle toho s kým. Vzhledem k tomu, kdo byl Athacamithin otec, mi prostě řekli, že buďto jim to dítě odevzdám, nebo ho zabiju. Už jen pomyšlení na kteroukoli z těch možností bylo nesnesitelné, takže jsem si zvolila útěk."

"A...nikdo tě nepronásledoval?"

"Nemohli. To proto, že mám přátele, kteří se mě zastali. Hannah, vůdkyně mírovlády, určitě ví, kde jsem, ale nemůže na mě ani sáhnout."

"Těmi přáteli myslíš strýčka Emexeirena a Olivera?"

"Například."

"Takže to jsou taky mírovládci?"

"Přesně tak. Emexeiren byl mým učitelem a Oliver naopak mým učněm."

Ilse to pořád nedokázala pobrat. Připadala si jako ve snu- jako v hodně stupidním snu. "Mimochodem, promiň, že se ptám na tak osobní otázku, ale ty a Lenny se znáte?"

Přikývla. "Už hodně dlouho. Poznali jsme se ještě v první epoše. Já tehdy pracovala u armády, byla jsem generál se speciálním policejním oprávněním a on byl už tehdy zločinec."

"Takže ty znáš jeho pravé jméno?"

"Ano. Vlastně ,Lenny´ je zkratka jeho původního křestního jména. Vysvětlil mi, i jak přišel na své falešné příjmení. Sice už jsem to už zapomněla, ale je to poskládáno z prvních písmen jmen prokletých přesně v pořadí podle čísel. Ale zní to vážně pitomě a nedá se to vyslovit. Jeho skutečné příjmení samozřejmě taky znám, ale není vhodné, abych to říkala."

"Aha. A...smím se zeptat na ještě soukromější věc?"

"Ptej se na všechno."

"Proč byl Athacamithin otec nevhodný? Copak to nebyl taky mírovládce?"

Zavrtěla hlavou. "Ne. Byl to černokněžník. Jeden velmi, velmi nebezpečný."

"No, Athie něco takové říkala, ale myslela jsem si, že si to prostě jen nějak vzala do hlavy..." dívka sklonila zrak. Promiň, že jsem ti nevěřila... "A...a...ten zločinec...on...tě nějak donutil...?"

"Ne. Milovala jsem ho a jsem si jistá, že on mě také. Dokonce jsme byli chvilku manželé. Pak ho ale mírovláda odsoudila ke zničení a vyškrtla ho ze seznamu duší."

"To je smutné..."

Kiara polkla naprázdno. "Proč nepoložíš tu zásadní otázku?"

"Jakou...?"

"Jak A...teda Lenny souvisí s Athacamithou?"

"Bála jsem se zeptat."

"Říkal ti, že ji hledá, viď?"

"Ano! Tvrdí, že jí nemá v plánu ublížit, ale po dnešku...nevím, jestli mu věřím. Bojím se o ni! Nechci, aby ji našel!"

"Jsem si jistá, že tentokrát výjimečně nelže. Pravděpodobně se s ní chce vážně jen seznámit."

"Ale proč?"

Její teta pozvedla oči. "Protože je to jeho dcera."

"Co?!" To Ilse nedávalo vůbec smysl. "Ale...vždyť..." Na druhou stranu, teď už jí došlo, proč se jí zdály jeho oči tak povědomé. Její kamarádka má skoro stejné.

"To je pravděpodobně opravdový důvod, proč A...Lenny přišel do Dainginu. Víš, on...je i není nebezpečný psychopat."

"Jak to myslíš? Jak může někdo být i nebýt-"

"No...jak kdy. Nikdy nevíš, co se mu zrovna honí hlavou... Ale pokud se zrovna nenachází ve svém ďábelském módu, je to svým způsobem opravdu laskavý člověk. Jen škoda, že se to snaží ze všech sil skrývat a občas dělá bezdůvodně kruté věci, jen aby o něm lidi nepochybovali."

"To bude asi pravda..." Ilse se vybavil obrázek bezmocného Rina nabodnutého na vlastní meč. Otřásla se. Věděla, že to přežil, ale i tak... Raději se všemožně snažila myslet na něco jiného. "A...Ale pořád si nedokážu představit, jak spolu vy dva můžete vycházet..." nadhodila, aby ji Kiara svým vyprávěním přivedla na jiné myšlenky.

"Naše povahy jsou sice úplně opačné, ale nějak si většinou rozumíme. A navíc, v dobách, kdy jsme se potkali, byl A...Lenny trochu umírněnější než jeho dnešní verze."

"Umírněnější?"

"Promiň, Ilse, ale budu ti o něm vyprávět někdy jindy. Dneska toho už pro tebe muselo být dost..."

"Dobře..." trošku zklamaně přikývla. "Ale...ještě jednu věc, prosím! Říkala jsi, že jste se před chvilkou dohodli...na čem?"

před přibližně dvěma hodinami

Kiaře spadl kámen ze srdce, když viděla svou osvojenou neteř, jak prchá z napadeného hangáru do bezpečí. Byla tak hrozně šťastná, že přišla včas. Kdyby se opozdila a našla Ilse přinejlepším zraněnou, nevěděla by, co dělat. Ta dívka pro ni znamenala skoro tolik, jako vlastní dcera.

Jakmile blondýnka zmizela za dveřmi, rázně mávla nově získaným mečem, aby z něj setřásla krev, a zrušila efekt ochromující mlhy. Za pár desítek vteřin už každý v hale opět viděl čistě.

"Démone!" zařvala do prázdna. "Schovávat se nemá cenu! Já tě za chvíli najdu! Ale pokud máš alespoň špetku odvahy v těle, vylezeš sám!"

Věděla, že je to špatné, ale i tak se cítila jednoduše dobře. V hloubi srdce doufala, že ten démon bude opravdu silný. Už nebojovala tak dlouho... Zaléval ji pocit nostalgie a uspokojení z toho, že se po dlouhé době vrací k tomu, co jí opravdu jde.

Necítila ničí auru, ale dokázala rozpoznat, že tam pořád je. Bytost jako ona nemohla přehlédnout ten vražedný úmysl ve vzduchu.

"Tak pojď, šmejde! Udělím ti spravedlnost!" vyzvala ho ještě jednou.

A vtom zaslechla, jak se za jejími zády něco pohnulo, ale bohužel nebyla dost rychlá, aby zareagovala a otočila se.

"Hm, takže ,šmejde´... Už je to tak dlouho, cos mě takhle oslovila naposledy! Jé, to vrací vzpomínky!"

Ta slova na ni zapůsobila jako zásah bleskem. Ztuhla, jakoby dostala zkrat. Ten hlas... Ale pak se rychle uklidnila. Proč se vždycky nechám tak vyvést z míry?

"To ses nepoučil z osudu těch třinácti před tebou?" pronesla zcela klidně. "Vážně... Nechápu, kdo vás posílá, ale už je s tím otravný." A já jim na to vždycky skočím...

"Tak počkat, Kiarko..." rozesmál se. "Že ty si myslíš, že jsem falešný?"

Prudce se otočila a chvíli si ho prohlížela. "Hm, tentokrát se vám vzhledová stránka vážně povedla. Z téhle vzdálenosti vypadáš celkem jako originál." Pak ale sevřela rukojeť meče pevněji a pozvedla obočí. "Ale dovol mi tě poučit, napodobenino! Vládce pekel, Alezallen Istanský, byl zničen před sedmnácti lety! Odešel velmi důstojně a...a já..." zlostně zúžila oči. "Já nenechám nikoho, aby šlapal po jeho památce!"

"Třináct, jsi říkala? Vážně se někdo namáhal s tím, aby vytvořil třináct kopií? U všech syčavek, proč? Měl to být atentát na tebe? Nebo nějaká osobní pomsta? Vážně netuším, ale zní to vážně směšně..."

"Hele, já ti právě řekla, že tě zničím..."

"Á, promiň, nechal jsem se trošku unést..."

"Ze všech těch čtrnácti pokusů jsi zatím ten nejvyšinutější."

"Přestaň s těmi lichotkami, budu se červenat! Tak co, Kiarko, nezačneme už? Sem s první otázkou!"

"Myslíš, že ti budu pokládat otázky, abych si ověřila, že jsi pravý, když vím, že nejsi?! A navíc..." zatvářila se ještě vztekleji. "Jen jeden člověk ve vesmíru má právo oslovovat mě ,Kiarko´...a ten už je sedmnáct let pryč!"

"Takže otázky ne..." pokrčil rameny. "Škoda, měl jsem připravených pár opravdu zlovolných odpovědí... Takže to vyřešíme více v našem stylu, ne?"

"Pokud teď nezmizíš, rozsekám tě na kousky!"

Uculil se. "Vždyť říkám, v našem stylu..." Uskočil pár kroků vzad a tasil dýku.

"Připrav se!" kývla hlavou, zaujala bojový postoj a vrhla se vpřed.

Očividně se připravil.

Jejímu výpadu se elegantně vyhnul.

"Ještě nekončím!" ubezpečila ho a v mžiku přešla do dalšího útoku.

"Nebylas to ty, kdo vtloukal Oliverovi do hlavy, že se u boje nemluví?" zasmál se její nepřítel.

"Z respektu k Alezallenovi dělám jeho kopiím výjimku!" Pak jí ale něco došlo. Jak může vědět, co jsem říkávala Oliverovi?! Trhla hlavou a pokračovala v neustávajících výpadech.

"Jsi rychlá a přesná jako obvykle..." Prokletý už musel využívat celou svou dostupnou rychlost a občas odrážet rány vlastním ostřím, jinak by už dávno ležel na zemi zneškodněný. Čím více se Kiara ponořovala do bitvy, tím lepší byla, takže věděl, že pro něj už se to bude jen a jen zhoršovat. Ale prohrát nezamýšlel.

"Tobě zase to uhýbání docela jde... to je hi-li-ami-ari, že?" Byla na sebe docela pyšná, že si zapamatovala alespoň jedno istanské slovo. Znamenalo to název jejich tradičního bojového umění, které se specializovalo na úskoky a překvapivé útoky.

"Kdepak se to asi kopie mohla naučit, má roztomilá sentimentalistko?"

"Hi-li-ami-ari už dneska ovládá každý blbec!"

Ale on se nevzdával. "Kiarko, pamatuješ, cos mi tehdy řekla před třetí oknem zleva páté věže Paláce démonů, po tom, co jsme se s Atherenem zase poprali kvůli lovu syčavek a zdemolovali celý trůnní sál?"

"Pokus o další přesvědčovací otázku?"

"Jak by mohla pouhá replika znát tolik detailů? Například, tehdy jsi měla na sobě mírovládní uniformu."

"Ale já až do nedávna nosila uniformu pořád..."

"Zrovna se stmívalo!"

"V pekle je přítmí pořád!"

"No tak..." povzdechl si, zatímco si získával čas dalším úhybným manévrem. "Když mi nechceš odpovědět ty, odpovím si sám." V očích se mu něco zalesklo. "Řekl jsem tehdy, že se nikdy nevzdám. Věřím, že jednou mou nabídku přijmeš! Křičíš ,ne´, ale myslíš ,ano´! Staň se královnou Démonů!"

"Nechci to slyšet!" Rozběhla se k němu, rozhodnutá zasadit poslední ránu.

"Ano, ano! Přesně takhle jsi mi tehdy odpověděla! A já-"

Prudce se zastavila. Špička meče zamrzla jen kousek od jeho hrdla. "...a ty jsi pak řekl, že si uvědomuješ, jak sobecké tvé přání je..." na chvíli se odmlčela. "...a potom jsi ještě hodinu a půl spřádal alibistické řečičky o tom, že se klidně můžeš chovat jako sobeckej parchant, protože to máš v popisu práce."

"Takže už mi věříš?" zazubil se.

Její klid byl ten tam. "No, opravdu toho na kopii víš nějak moc... A jen málo bytostí by se mnou dokázalo udržet v bitvě krok..." Pak se ale na něj zpříma podívala. "A-Ale já viděla tvou duši rozpadat se na spršku jisker a mizet!"

"Pravdou je, že to vaše mírovládní ,vymazávání´, má pár svých much. Oběť není nadobro zničena, je jen přemístěna na takové...dosti hnusné místo, kde se většina navěky zasekne. Ti, kdo ne, se pak dostanou...někam. Promiň, já nevím, jak bych tu dimenzi popsal. A to je sídlo jedné organizace, která se specializuje na vlastní pobavení."

"Vlastní pobavení?"

Přikývl. "Neumíš si představit, jaká je tam nuda. Trávíme čas hádáním se mezi sebou a děláním různých pokusů na lidech. Někdy dokonce i na celých státech."

"Pokusy...na lidech?"

"A nejen ty klasické laboratorní. Například, pamatuješ ještě na Dimenzi trollů?"

"Jak bych mohla zapomenout!" vykřikla.

"To oni dali Amarionovi tu knihu."

"Cože?!"

"A to není všechno. Vyšlo najevo, že jejich nejoblíbenější hračky jsme byli my, rodina Istanských."

"Jak to myslíš? Amarion nebyl...jediný?"

"Ne. Podstrčili tu samou knihu i Anaottece."

Kiara vytřeštila oči. "To...ne! Ta kletba, která odstartovala ty hrůzy... Zničila Emexeirenovi život, zabila Annawaraku a postihla ještě desítky nevinných mírovládců... Mohli za to oni?!"

"Přesně tak. V Dimenzi trollů zneužili mé emoční lability a o pár let později udělali to samé s mou sestrou. Ona dopadla ještě hůře. Určitě jim hodně vzdorovala, ale po tom, co umřela, se zmocnili její duše...no, a zbytek ti říkat nemusím."

"Udělali z ní prvního Démona a pak jejím prostřednictvím zavolali tebe a na třicet tři tisíc let tě uvěznili v pekle..."

"To ještě není zdaleka všechno."

Kiara přikývla a v očích se jí nadšeně zalesklo. "A ty teď proti nim bojuješ, viď?!"

Ušklíbl se. "Ne, má milá sentimentalistko. Já se k nim přidal."

"Co...?"

"Dovol, abych se představil." ladně se uklonil. "Prokletý číslo Osm, hrdý člen jehlanu secunda. Pro přátele prostě ,Lenny´."

"Člen ,jehlanu´? Lenny?"

"No, s těmi jehlany je to složitější... A ano, Lenny! Totiž, teoreticky se naše pravá jména nesmí vyslovovat...a ,Lenny´ se mi líbí mnohem víc, než ,Al´, nebo ještě něco horšího."

"Ale já před chvilkou tvoje jméno vyslovila..."

"No jo, jenže v tom to je. Mé jméno všichni říkají špatně. ,Alezallen´ je teoreticky jen docela věrný přepis mého pravého jména z istanštiny."

"Tak proč si potom neříkáš normálně?"

"Protože se mi ,Lenny´ líbí. Ty si to nepamatuješ? To ty jsi mě tak poprvé oslovila..."

Povzdechla si. "Po třech flaškách démonské whisky."

"Staré dobré časy!" šťastně se uculil. "Tak, jména máme vyřešená, teď určitě budeš chtít vědět, co tu dělám."

Kiara se celou dobu trošku třásla, ale nyní už působila přímo zoufale. "Ty ses vážně vrátil!" vykřikla a asi ho chtěla obejmout, ale nakonec se zadržela. "J-Já tě tak...tak... nenávidím, ale docela ráda tě vidím!"

"Na tuhle chvíli jsem se těšil sedmnáct let." nepřestával se usmívat. "Takže chceš vědět, co tu já a ostatní pohledáváme?"

"Ne, počkej! Napřed ti něco musím říct já!" Polkla naprázdno. "Víš...já...teda, my... Athacamitha..."

"V pořádku, já o ní vím!"

"Víš...?"

Přikývl. "Roste z ní krásná a nadaná vládkyně zla! Jsem na ní moc, moc hrdý!"

"Počkat...kde jsi ji potkal? Pokud jsi byl těch sedmnáct let zavřený v sídle té organizace, pak ona...ne!" V očích bývalé mírovládkyně se najednou zračil hluboký strach.

Démonův pohled trošku potemněl. "To je také trošku složitější...myslím, že by ti to raději měla říct sama. Ale neboj se, nikdo jí nezkřivil a nezkřiví ani vlásek. Přísahám. Přísahám!"

"Chceš říct...že ona...s nimi vážně navázala kontakt....?" šeptala Kiara omráčeně. Pak ale zatnula zuby a namířila ostří meče zpět na svého "nepřítele". "Kde máte sídlo?! Kde?! Mluv, nebo-"

"Nebo co, má milá sentimentalistko?"

"KDE?!" zaječela.

"To ti nemůžu ří-"

"Pokud mi to neřekneš, tak tam přece nebudu moct vlétnout a rozmlátit to tam předtím, než stačí zničit naší dceři život!"

"Zadrž. Já ti to vážně nemůžu říct, protože to sám nevím."

"Dobře. Lepší otázka. Tak proč to tam sakra nerozmlátíš ty sám?!"

"Protože jsem za svou letitou existenci spáchal už tolik sebevražedných manévrů, že na další nějak nemám náladu."

"Tak to raději obětuješ Athacamithu?!"

"Nikdy! Vždyť říkám, že se jí nic nestane! To, že je nemohu zničit, neznamená, že ji nedokážu ochránit! Tohohle starého démona nesmíš tak podceňovat..."

"D-Dobře... já ti věřím." uznala nakonec. "Teď mi teda řekni, co tu ty a tví noví přátelé děláte."

"Slyšela jsi někdy o Lesku Safíru?"

"Jak by ne... jsem mí-...bývalá mírovládkyně."

"Takže už víš, o čem mluvím, viď?"

Vztekle zúžila oči. "Ne, ne a ne! Dokud tu budu já, Ilse nedostanete!"

"Upřímně, to, co do ní bělásci nasadili, je substance, která má moc zničit kteroukoli prokletou duši. Jenže... mě to nezajímá... Tak někdo bude zničen. No a? Nuda... Přišel jsem tu jen kvůli dvěma věcem."

"Athacamitě a...?"

Usmál se od ucha k uchu a přiblížil se k ní. "To máš tak krátkou paměť, Kiarko?"

"Uh...?"

"Něco jsem ti přece slíbil. Že pokud budu moct, znova tě najdu."

Pokrčila rameny. "Našels mě. Ale když jsme se domlouvali, nevěděla jsem, že se mezitím předáš k mým úhlavním nepřátelům!"

Zklamaně svěsil ramena. "Au... nebyl jsem ještě nedávno tvým úhlavním nepřítelem jen já? Udělal jsem něco špatně?"

"Dobře, tak k druhým nejúhlavnějším, hned po tobě. Spokojený?"

Znovu se rozzářil. "Naprosto!"

"Myslela jsem, že spolu musíme vyřešit důležité věci, ale vidím, že s tebou se stejně každý rozhovor promění v holubník, takže to nemá cenu..." povzdechla si. "Tak či tak, k Ilse se nepřiblí..." v polovině věty si něco uvědomila. "Rin!" vyjekla.

"Proč si ten primitiv na sebe vždycky přitáhne všechnu pozornost?"

"Má stejnou šálu jako ty! To znamená...on je jeden z vás! Tak proto! Proto jsem nedokázala cítit jeho auru! Teď už mi to dává smysl!"

"Klid. On Ilse neublíží. Ani já. Vysvětlím ti to jednoduše- naše jehlany se rozdělily na dvě jakési frakce- a my oba patříme k té, která nechce Lesk Safíru usmrtit. Naopak. Řekli jsme jí, že ji ochráníme před těmi druhými."

"Jakými druhými?! Kolik jich je? Kde jsou? Rozsekám je!"

"Skrývají se. Ani já je nenajdu. Myslím, že důvod, proč se schovávají, jsi ty. Znají tvou jedinou slabinu."

Kiara se třásla vzteky. "Ale...to není fér! Jak je mám porazit, když je nemůžu konfrontovat?!"

Démon se usmál. "Na to existuje řešení! Spojíme síly! Když budeš s námi spolupracovat, Ilse bude zaručeně v bezpečí."

"Mám pocit...že jsem tohle od tebe už párkrát slyšela...asi tak tisíckrát..."

"A vždycky-"

"-to byla katastrofa."

"Ale alespoň jsme se vždycky dobře bavili, ne?" sluníčkovitě se uculil.

"Tady nejde o zábavu, ale o život mé neteře!" osočila se na něj, ale po chvilce si povzdechla. "Tak dobře. Já se vám nebudu plést do cesty a vy mi na oplátku pomůžete ochránit ji, že?"

Přikývl. "Zpečetěno! Tak, Kiarko, když už jsme si vyřídili všechny pracovní věci, co přesunout tenhle rozhovor do trošku soukromější sféry? Mám dvacet tisíc věcí, které bych ti chtěl povyprávět! A vsadím se, že ty jich máš ještě víc." jeho úsměv se ještě rozšířil. "A vůbec, vůbec by mi nevadilo, kdybychom se přesunuli k tobě domů a tys mi ukázala, kde budu bydlet-"

"Počkat." přerušila ho. "Já si tě nemám v úmyslu nastěhovat do svého bytu."

Pokusil se o svůj nejlepší štěněčí výraz. "Kruté..."

Ovšem něco je přerušilo. "Osmičko! Jsi tady? Dneska jsi zase nic neudělal a zřejmě nepracuješ ani teď!"

"Zatroleně! Míří sem Dvojka!"

Kiara si otráveně povzdechla. "Takže se pořád ulejváš?"

"To proto, že jsem ten nejzákeřnější černokněžník na světě!" ušklíbl se. "Tak já se dám na taktický ústup. Velmi, velmi, velmi brzy se uvidíme, Kiarko!" Ještě jí naposledy zamával a zmizel někde ve tmě.

Bývalá mírovládkyně jen protočila oči, ukázala zoufalé prokleté směr, kterým utekl její kolega, a šla vzbudit Rina.

Festival pitomých soutěží- vyhodnocení

21. září 2015 v 21:47 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Velkoflákač Kate se konečně, konečně hlásí s článkem, který měla mít hotový už měsíc! Jó! (provinile si povzdechne a skloní pohled k zemi)
O co jde?
O dlouho očekáváné zakončení Festivalu pitomých soutěží!
Na začátku jsem říkala, že nebudu vyhlašovat vítěze. No, trošku jsem změnila názor.
Myslím, že vzhledem k tomu, že tady máme celkem 1 soutěžícího, nikoho tím vyhlášením nezklamu ani neurazím.
Fanfáry, ohňostroje a fontány sušenek, prosím...
...naším vítězem se stává Bezejmenná!

Nuže, zatímco Ti předávám imaginární věnec a virtuální korunku, chtěla bych Ti hrozně, hrozně moc poděkovat. To, že ses zúčastnila, nejenže zachránilo tuhle soutěž, ale taky mě to moc potěšilo a poctilo.
Nuže, slíbila jsem Ti recenzi, takže se teď pokusím něco spatlat. Ale nic Ti neslibuji. Možná že se mi to nepodaří, možná to nenatáhnu na víc než pár odstavců a možná z toho vyleze snůžka blábolů, ale měj se mnou trpělivost, prosím.

Dámy a pánové, dovolte své dvorní ulejvačce rozebrat nádhernou jednodílnou povídku, která vyhrála v kategorii Slzy, dílo jménem Krást se nemá!

Tak, napřed si načrtnu svou recenzní osnovu, aby to mělo alespoň nějakou úroveň:

Název: Krást se nemá
Autor: Bezejmenná
Délka: (odhadem) 2 stránky

(myslím, že kdybych se ti k tomu pokusila napsat anotaci, moc bych to nevystihla, takže kdo chce vědět, o čem to je, nechť si to maže přečíst)

(soupis mých dojmů a hodnocení- pozor na spoilery)

děj a jeho podání: Tady vzhledem k délce díla nemůžeme samozřejmě čekat žádné spletité dějové otáčky, ale to nevadí, to je jen dobře- protože příběh se soustředí úplně na něco jiného, je hodně propletený s myšlenkou. Podavaný je sametovou ich formou, kde Hlavní hrdina přehledně vysvětluje svou situaci, což se opět k typu a rozsahu povídky velmi hodí. Já osobně bych sice rozsah trošku natáhla, takže by se samozřejmě změnily i vhodné prostředky, ale to už záleží jen na subjektivních návycích každého pisálka.

myšlenka: Tohle má více než jen "myšlenku"- to má přímo "ponaučení" a to hned několikanásobné. Ačkoli jsem takové vytvarování myšlenkové úrovně už od začátku čekala, velmi se mi líbilo, jak cynicky a naturalisticky to nakonec vyznělo- za čin je prostě trest a žádné okolky kolem toho nebudou. Stejně je to velmi hezká myšlenka a hlavně originální.

(jistě pochopíš, že postavy v dvoustránkové povídce nemá smysl hodnotit- ani bůh by na dvou stránkách nedokázal nějak složitěji rozvinout žádné charaktery, ale s tím se u jednodílých povídek počítá)

styl psaní: Nenašla jsem žádné zbytečné otravné kudrlinky, ale bohužel jistě pochopíš, že z tak krátkého kousku to nemůžu úplně posoudit. Tak jako tak, velmi dobře se to čte- neboť se styl netluče se slovosledem. Díky tomu jsem si mohla poučný příběh vychutnat a slupnout ho jako malinu.

technické chyby (výskyt- "ANO"=vyskytují, "NE"=nevyskytují):
špatně zapsané přímé řeči: NE
chybějící odstavce: (krátký text je rozdělen správným zapsáním příme řeči)
pravopisné chyby: NE
slovosledné chyby: NE
opakování slov: NE
nedostatečná délka: NE i ANO (protože já jsem prostě divně nastavená, takže pro mě je to "ano", jenže pro 99,9% populace by to bylo "ne")

zadání: Zadání bylo rozplakat čtenáře (za použití všech prostředků). Když jsem tu soutěž vymýšlela, už jsem si živě představovala, jak budu číst nával umíraček, rozchoďáků, štěňátkovaček a podobných klasik, takže jsi mě velmi mile překvapila! Vážně, nic ti tam nezemřelo, nikdo nikoho neopustil a žádné šťěňátko nepřišlo k úhoně- a i přesto jsi mě úspěšně dovedla na pokraj slz. Dobrá práce! To asi proto, že jsi použila mistrovské koření. Nic nedokáže čtenáře rozdepresivnit tak, jako to, když si čtete povídku a u konce jenom praštíte hlavou do stolu a pomyslíte si: "Ten šťastný konec...utekl jenom o takový vlásek!" ... Vážně, dobrá práce. Zvláště s vymýšlením- ten koncept je skvělý.

shrnutí: Samozřejmě, všechno má pár much (tady je mou vyhlédnutou mouchou ta...prosím, neuraz se...slohovkovitá délka- ale na druhou stranu chápu, že se to už nedalo prodlužit), ale tvá povídka se mi zalíbila velmi. Určitě bych ji čtenářům doporučila a mou soutěž vyhrála právem.



Omlouvám se, je po recenzi. Cítím se tak pateticky, dva měsíce Tě nechávám čekat a pak vyrukuji s pěti a půl řádky. Opravdu, opravdu, opravdu se upřímně omlouvám a doufám, že jsem Ti tímhle článkem udělala alespoň malou radost.

Bohužel nejsi jediná, komu dlužím omluvu. Mám dluhy, resty, nedorozumění, zanedbání úplně všude, kam se podívám.Dlužím omluvu bez výjimky všem.
Dlužím velkou omluvu Vanesse a Jackie, kterým slibuji e-mail už ani nevím jak dlouho.
Pak je tady Karin, které dlužím komentář k tak deseti kapitolám, ale to pořád ještě nemá na můj dluh k Vanesse, které jich dlužím snad ještě víc. Ale i kdyby se ty dluhy sečetly, vedle mého dluhu k Jackie jsou jako mravenci. A ano, když už mluvíme o gigantických dluzích, ještě tady jsou Hermi a Efi, které pokud by si chtěly po mně za každý měsíc zanedbávání účtovat stokorunu, už by dávno měly na dovolenou na Kanárech. Ale ať nikoho omylem nevynechám- vidíte ten seznam pod profilem? To už není seznam mých oblíbených blogů, nýbrž seznam těch, komu dlužím- komentáře, omluvy a kdovíco ještě. A ano, dokonce existují i lidé, kterým dlužím, a na tom seznamu ani nejsou! Hm, musím si je všechny přidat. Já vím, že když to popisuji tak cynicky, že to asi moc provinile nezní, ale věřte mi, že mě to moc mrzí a že už je to všechno v procesu nápravy- jenže, když to beru postupně, znamená to, že se dávám do počítání chlupů na ocase mainské kočky- jinými slovy, je to běh na dlouho trať. Tak se prosím moc nezlobte, když se na vás dostane řada až opravdu opožděně.

Přemýšlím, jak bych vás mohla alespoň trošku potěšit, ale nic mě nenapadá. Nebo...počkat! Jak jsem ještě nestihla oznámit těm, s kým si dopisuji přes e-mail, naše domácnost nedávno ztratila člena, naši věrnou kočičku Eničku (ukradli ji zloději koček), ale protože za každým mrakem se skrývá slunce, naše domácnost se naoplátku o dalšího člena rozrostla- o malinké koťátko mainské mývalí, Smetáčka Jesseho. Je opravdu moc nádherný, takže doufám, že vás alespoň trošku potěší, když vám sem dám jeho osobní fotogalerii.
(logika alá Kate- když dlužíte komentáře, bombardujte své čtenáře fotkami své kočky)

V převleku za štěně

16. září 2015 v 21:14 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Omlouvám se, tenhle článek neumím nijak účelově zařadit. Je to úplatek? Nebo je to spíše přiznání? Zpověď? Blbost? (protože, upřímně, jen idiot by něco takového vyvěsil veřejně) Omlouvám se. Je to jedna z mála mých básniček, které se netýkají žádné povídky, nýbrž mého skutečného života. Takhle jsem se zkoušela vypsat ze záchvatu vzteku v hodině chemie, a světe div se, ono to pomohlo! Řádek od řádku už jsem měla lepší náladu. Většinou v předmluvách u básní píšu, co mě k tomu inspirovalo, ale tady to bude asi jen jedna z mých oblíbených představ- týká se lustrů ve všech místnostech naší školy- jsou to takové protáhlé a visuté, pevně vypadající lampy. Když tak sedím v lavici a zírám na ně, uklidňuje a rozveseluje mě představa mne samotné bezvládně se houpající na těch lustrech s konopným provazem kolem krku. Nevím proč, ale vždycky, když se podívám na jednu z těch lamp, napadne mě právě tohle. No, někdo by řekl, že bych takovou soukromou báseň ani neměla zveřejňovat, jenže já si myslím, že mám příliš málo článků za září a že je škoda to nějak nezúročit, když už jsem si s tím dala práci.
P.S.: Vyhodnocující článek pro soutěž už se připravuje, vydržte, prosím, ještě chvíli.

Zatímco tvořím mluvnické rýmy,
hledám možnost k úprku,
kdybych mohla, bodla bych si
tu propisku do krku.
Jsem prostě odpad-
i když zahodím pýchu,
stejně ve mně zbývá
pět ze sedmi hříchů,
pro své já tu nemám k mání
nic než zhnusenost a pohrdání
a když pýchy plná volám nebe,
znechucuji sama sebe,
povyšuji se nad ostatní
a neumím přijmout kritiku
jen závidím těm, kdo jsou duchem statní
a spoustu lží mám na triku,
tudíž je to pro mě strašný div,
že mi lidi ještě věří,
vždyť já nikdy nedodržím slib
a přísahy jen stěží,
vážně nechápu, co na mě vidí-
vždyť vlastním svůj patent
na zklamávání lidí...
Možná klamu vzhledem!
Se vzorným rozvrhem na stěně,
se slovy kypícími medem...
já, šmejd přestrojen za štěně.

Možná se tu právě teď
vyskytlo nedorozumění,
já se totiž nelituji,
což situaci mění-
má povaha je totiž
mým hlavním zdrojem radosti,
a nejvíce jsem z toho hrdá
na můj nedostatek hrdosti,
vždyť litovat se nemá smysl,
stejně se to nezmění...
a navíc, mít tak hnusnou mysl
je svým způsobem umění!
Sic to možná není vidět,
jsem však šťastná jak se dá,
já miluji se nenávidět,
bez toho to nejsem já.

Recenze- To Aru Majutsu no Index

9. září 2015 v 12:00 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Tenhle článek je předepsaný. To znamená, že nemám prostředky k okamžité odpovědi na komentář. Tedy, já v poslední době neodpovídám ani normálně, natož okamžitě, ale...
Třetí úplatek, tentokrát recenze! Já vím, že si chrlením recenzí asi ničí odpuštění nevysloužím, ale stejně...doufám, že se vám bude líbit!

To Aru Majutsu no Index (anime, 2 série po 24 dílech)
(překlad názvu: "Jistý magický index")

anotace: Kamijou Touma nemá prostě jen smůlu- on má hroznou smůlu. Sice žije ve vědou ovládaném městě, kde má téměř každý jeho vrstevník nějaké nadpřirozené schopnosti, ale sám žádnou nadliskou sílu nemá- tedy, kromě nevysvětlitelného daru rušit účinky sil druhých. Ale ani tenhle fakt, ani to, že se mu pořád pletou pod nohy nějaké nešťastné náhody, na něm zdaleka není to nejsmolnější. Jednoho dne totiž najde na balkóně svého bytu poněkud výstřední a věčně hladovou dívku, která tvrdí, že má v hlavě uloženo nespočet zaklínačských knih, jež by bohatě stačily i ke zničení světa. A tím se Touma, donucen jí pomoct setřást různá individua jdoucí po knihách, zamotává do nelítostného světa, kde se střetává magie a věda. Přežije to?

soupis mých dojmů a hodnocení (aneb spoilery, spoilery, spoilery...)

postavy: Naprosto, naprosto největší přednost tohohle anime, které svou strukturou spíše než psychologický příběh připomíná desetkrát kratší a desetkrát lepší verzi Bleach. Než ale vysvětlím, co se mi na sestavě postav tohohle seriálu tak líbilo, napřed objasním, proč jsem si tohle anime v hlavě spojila zrovna s Bleachem. Kromě podobného systému návaznosti kapitol (ale to vysvětlím níže), je to hlavně kvůli hlavnímu hrdinovi. Účes (střih, ne barva), nezničitelnost, status nejsilnější postavy, zachraňování všeho, co se pohne- to vše mi prostě připadá jako mnohem milejší a trochu méně mary-sueindnější verze Ichiga (jinými slovy, mnohem méně otravná verze Ichiga). Proto mi Touma (narozdíl od Ichiga) ani nevadil.

Můj neutrální dojem z hlavního hrdiny ale rozhodně vyrovnávají vedlejší postavy. Některé (neříkám, že všechny) jsou výtečně propracované, se svými motivy, názory, minulostí a zvláštnostmi...a některé na druhou stranu ne (například chodíci yuri fanservis, jejíž jméno jsem si nezapamatovala, ale její otravné "onee-sama!" mi zůstane v hlavě snad až do smrti). Ale i přes to, že kromě chodícího yuri fanservisu se tam ještě pár chodících fanservisů (jinak než yuri specializovaných) najde, jsem naprosto spokojená, protože většinu postav jsem si oblíbila téměř hned. Jen ke dvěma důležitým vedlejším postavám jsem si nenašla cestu- k de facto hlavní hrdince Index, která mi většinu času připadala jednoduše otravná, a k další hlavní hrdince, Misace. Misaku jsem prvních několik dílů měla docela ráda, jenže potom mi začala připadat jako vcelku nudná Mary Sue a přidal se ještě jeden faktor, ale to vysvětlím níže.

Proč ale říkám, že jsou postavy nejsilnějším bodem tohoto seriálu, je fakt, že lépe zvládnuté záporné postavy jsem snad za svou otaku kariéru ještě neviděla. (zejména v první sérii, v druhé ani tak už ne) Ačkoli je jich v tomhle anime pěkných pár a střídají se jako na běžícím páse v intervalu několika epizod, jejich osobnosti a motivy jsou vykreslené tak, až si divák řekne, že by na jejich místě udělal to samé. Samozřejmě, i mistr tesař se někdy utne, takže to neplatí úplně o všech záporácích v tomhle seriálu, ale o dobré většině ano. Měla jsem ráda až na pár výjimek téměř všechny, ale moje nejoblíbenější záporná postava- vlastně nejoblíbenější postava z tohoto seriálu a možná i jedna z mých nejoblíbenějších postav vůbec, je bezkonkurenčně Accelerator. To protože je inteligentní, šílený a zajímavý, díky jeho minulosti jsou jeho činy dosti pochopitelné a jeho charakterový vývoj je jednoduše dojemný. Škoda, že dostal tak málo prostoru.

příběh: Tohle anime má sice zápletku dělenou na kapitoly střídající se po několika dílech (a končícím rozfofrováním bandy záporáků, respektive poražením jejich vůdce, přičemž okamžitě přiklušou záporáci noví), což je velmi podobné jako Bleach (akorát že tam těch dílů není několik, ale vždycky alespoň dvacet), akorát že je to mezi sebou téměř až geniálně provázané a rozhodně to není na škodu. V první sérii mě příběh bavil tak, že mě dokonce na chvíli opustil přetáčecí reflex (ne, že bych někdy něco přetáčela...ale občas mám obrovskou chuť to udělat). Celkově na mě děj působil velmi svěže a poutavě (alespoň první série- v druhé se mi přetáčecí reflex chvilkově vracel).

Ale má to své mouchy (či spíše v tomhle případě rovnou své sršně). Zaprvé, ačkoli na Shirai není žádné varování, je to bezpochyby harémovka. Sice taková milá, protože romantika tam moc místa nemá a tím pádem se ten otravný harém neřeší, ale i tak. Z mého subjektivního hlediska je to velké mínus, protože já prostě harémovky nesnáším- připadají mi příšerně stupidní. Stupidní je už jen ten fakt, kolik ubohých náhodně kolemjdoucích ženských postav se zamiluje do hlavního hrdiny, a snad ještě stupidnější je posléze jejich chování. Tohle je mimochodem ten faktor, který mi zošklivil Misaku.

Druhá výtka se týká spíše druhé série, ačkoli ani první nebyla nezasažena. Fanservis. Ecchi. Fanservis. Ecchi. Fanservis. Navíc, příšerně otravný a pořád opakovaný. Uhádnete například, kolikrát se v druhé sérii podaří hlavnímu hrdinovi omylem vlézt někomu do sprchy? Já to nevím, protože jsem to po pár dílech přestala počítat. Pak tady máme kalhotkové záběhy (spoustu kalhotkových záběrů) a Chodící yuri fanservis. Prosím vás, vždyť to není vtipné ani na poprvé, natož na postodesáté. V první sérii to není tak hrozné, ale v druhé sérii je to už trošku na úkor příběhu.

A třetí výtkou je moje osobní zklamání. Zatímco první série mi téměř vzala dech, druhá série byl pro mě pád z obláčku. Pár dílů je samozřejmě podobně dobrých jako v první sérii, ale některé kapitoly mě opravdu nudily. Navíc, spadla i kvalita postav, protože autoři představili dva naprosto neoblíbitelné zaporáky. Napřed vůdce ledové flotily, s jehož motivem- troufnu si říct- že by se neztotožnil naprosto nikdo (navíc se ho jednoduše nedalo brát vážně. To zejména kvůli zvukové stránce- možná jsem povrchní, ale já opravdu do hodnocení postavy zahrnuji i jejího dabéra- a v tomhle případě, ne, ne, prostě ne. Záporák s dabérém, který namluvil Saotomea z UtaPri (a pokud jste to viděli, jistě víte, jak Saotome zní), se prostě nedá brát vážně. Tedy, alespoň myslím, že je to ten dabér. Nikde jsem to nenašla.). A pak ještě ohavnější vůdce Hound Dog, jehož motiv vůbec nebyl zmíněn a divák si už od první minutky jeho vysílacího času přeje, aby ho Accelerator konečně zabil. To je opravdu velký skluz. Navíc, konec je učiněný nedovyřešený kočkopes.

Co se týče vztahů mezi postavami, jsem docela spokojená. Tohle anime se sice nevěnuje romantice, ale za to jsou tam "přátelství nad zlato" scény skoro jako z Fairy Tail. Také se mi hrozně moc líbil vztah Acceleratora a Last Order, ale rozhodně bych je nedávala k sobě jako pár (upřímně se divím, jak to mohlo některé fanoušky napadnout), jsou spíše jako otec a dcera, nebo vzhledem k Acceleratorově věku spíše jako starší bratr a mladší sestřička.
Když ale říkám, že se tohle anime nevěnuje romantice, myslím to vážně, protože ani kytičkovaná dušička jako já si nevybrala žádný pár k podporování (a už vůbec ne hlavního hrdinu a Index, kteří se podle mě k sobě absolutně nehodí) a to se věru nestává často.

Moc se mi líbila myšlenkovo-filozofická kvalita seriálu a také docela neobvyklé téma. Totiž, v tomhle anime je jedním z hlavních motivů náboženství- ale ne tradiční japonská, jako to většinou v anime bývá, nýbrž křesťanství. Teď se asi někteří z vás zděsili, ale můžu vás ubezpečit, že to není nic špatného- mě, ateistku nejhrubšího zrna, to nijak nepobuřovalo, naopak moc se mi to líbilo. Jen, mám jednu otázku. Proč je římská katolická církev všude (tenhle seriál nevyjímaje) vykreslená jako banda hrdlořezů?

hudba: Všechny čtyři openingy tohohle anime jsou pro mě osobně prakticky neposlouchatelné, přičemž za nejsnesitelnější považuji ten první, který má vážně hezký klip a krásný text (což si ovšem v odkazu na video bez titulků moc neužijete).

kresba: Toto anime, které vycházelo od roku 2008 do roku 2011, má animaci na svůj rok výroby jednoduše nádhernou. Takovou...bez zbytečných kudrlinek, bych řekla. Na postavy se dá opravdu bez problémů koukat. I barvy v jakýsich studenějších odstínech se k tomu podle mě výborně hodí.

závěr: První řadu TAMnI bych se nebála zařadit mezi svá nejoblíbenější anime. Hrozně moc se mi líbila- postavami, příběhem, kresbou. Bohužel, druhá série už se mi do noty moc netrefila- u některých dílů jsem se nudila tak, že už jsem se dívala jenom proto, kdyby se náhodou na scéně měl objevit Accelerator. Tak jako tak ale velmi doporučuji!

čísla: 9/10 (tohle anime si zaslouží spoustu bodů za příběh, postavy, myšlenky, animaci a jakousi osvěžujícnost, ale na druhou stranu musím spoustu bodů strhnout- za upadající kvalitu, hory a hory místy učiněně trapného fanservisu, tu mojí "nemám-ráda-harémovky" věc a za houby ukončený konec, takže by to celkem dělalo 6/10, jenže ty tři bonusové body jsou za Acceleratora.)

kde sehnat?- Na Shirai.cz najdete na ochutnávku přeložené první dva díly, ale to bych doporučovala jen v případě, že si chcete záměrně zkazit požitek z celého seriálu. Pochybuji, že to ten překladatel myslel vážně. Nedá se nic dělat- buďto angličtina, nebo stahovaní. Na ty české titulky jsem se nedívala, sledovala jsem to anglicky. Ta anglická stránka je taková nepřehledná, pořád tam skáčou reklamy (pozor, většinou jedna vyskočí hned, jakmile kliknete na odkaz na nějaký určitý díl- nevšímejte si jí, prostě to vyskočívší okno vypněte, načte se vám to i bez toho), reklamy nejen vyskakují- ony jsou prostě všude, a tak dále- a dívat se na to dá. Ale v případě nouze není přece problém zadat si název do vyhledávače a najít si jinou anglickou stránku. Je jich jako hub po dešti. (mimochodem, druhou sérii tam nenajdete- ta je s anglickými titulky tady)

Obrázky! (aneb, i tady se vyřádila moje posedlost gify...technické problémy hlaste, prosím)