"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Říjen 2015

Prodavač kamenů- kapitola 14,5

22. října 2015 v 21:46 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Omlouvám se za další bonusovku. Víte, tohle je vlastně úplná vata. Příběh by skončil úplně stejně i bez toho. Takže to nemůže být samostatná kapitola. Ale na druhou stranu, ačkoli to není vůbec důležité pro děj, je to sakramentsky podstatné pro vyznění příběhu jako takového. Proto jsem zvolila cestu nejmenšího odporu. Sice to sepíšu a zveřejním, ale dám před to označení "bonusová", aby čtenář věděl, do čeho jde - že to pro mě za mě může přeskočit. Navíc, bude to znít divně, ale mě to baví psát - mám z toho radost, a píšu přece pro sebe, tak proč to nenapsat? Tahle bonusovka konkrétně má za účel hlavně přiblížit Deireaneze a představit Foiren, o které zatím bylo (a bude) jenom zmiňováno. Snad se vám bude líbit! Jen jedno upozornění - prostřední scéna není vhodná pro cukrovkáře, protože je přeslazenější než bulharské palačinky.

o přibližně deset let dříve

"Chovejte se slušně. Dost, že se mi podařilo přemluvit Tehiarovy, aby přijeli do takové díry." přecedila skrz zuby docela nervózně působící, ale elegantní žena ve středním věku.

Malá holčička se naklonila ke svému bratrovi. "Kdo jsou to ti Tehi...oni?" zeptala se šeptem.

"Nějaká další nóbl rodina. Kamarádičkují se s tetou." zasyčel nazpět.

"A proč jedou k-"

Ale to už jim sestra jejich otce nehodlala tolerovat. "Mluvte nahlas! Je neslušné si šeptat!"

Její neteř se už nadechovala k omluvě, ale babička jim skočila do řeči. "Reillet, už ti někdo řekl, že když se budeš chovat jako psí čumák, pošlou tě večeřet pod stůl? Nemluv na ty děti jako na vojáky."

"Zajisté, matko." zasyčela. "Ale jistě pochopíš, že tady jde o jejich budoucnost. A nejen jejich! Celého našeho rodu- naší pověsti, našeho blahobytu, našich životů! Je bezpodmínečně nutné získat si Tehiarovy na naši stranu a zařadit jejich majetek pod naši správu!"

Potom si odkašlala a otočila se zpátky k dětem. "Hosté přijíždějí oslavit společně s námi Dny padajícího listí. Zůstanou v tomhle sídle na týden. Ale pro vás je spíše důležité, že mají dceru ve vašem věku. Musíte si s ní přátelsky hrát a nesmíte na ni být protivní, rozumíte?"

Sourozenci se na ni jenom zmateně dívali.

" Greirenbell?" zeptala se, aby z nich vymámila nějakou reakci.

Holčička rychle přikývla.

"Deireanezi?"

Její bratr udělal to samé.

"Výborně. A teď-" Než stačila ubohá majitelka univerzitních komplexů rozdat další rozkazy, dovnitř vběhl jeden z jejich sluhů.

"Promiňte! Lord a lady Tehiarovi právě dorazili!"

"Sakra!" zaklela a běžela ke dveřím. "O půl hodinu dřív! Krysy!"

Když se o chvíli později vrátila, následovali ji tři úplně neznámí lidé. Deireaneze učili, že by se měl v takových situacích poklonit, a tak vysekl trošku nemotornou úkolu. Jeho sestra zase předvedla téměř bezchybné pukrle.

Dospělí sice jejich pozdravy neopětovali, ale dívka, kterou si vedli s sebou, se uklonila skoro až k zemi. Bylo vidět, že vyrůstala v mnohem upjatějším a vznešenějším prostředí než dva sourozenci.

"Nuže... Vítejte!" Reillet nasadila něco jako úsměv a taktéž se mírně uklonila. "Nejprve ze všeho mi dovolte představit následníky našeho klanu. Tohle jsou dvojčata Deireanez a Greirenbell."

"Děkujeme za přivítání." opáčil cizí muž a napodobil její úklonu. "Zde je dědic našeho rodu, naše jediná dcera Foiren."

"Výborně, výborně! Nyní, když jsme se představili, mohli bychom děti nechat dětmi a jít si vypít kávu. Pokud souhlasíte, ráda bych vám nabídla občerstvení v mé nádherné kaktusové zahradě." Teta si hosty odváděla někam pryč, ale svou dcerku tam nechali.

Zavládlo trapné ticho, které po chvilce jako první prolomila Greirenbell: "Ahoj, Foiren! Určitě budeme kamarádky!"

Děvčátko se nesměle usmálo. "Bude mi ctí." pronesla a vysekla pukrle. Deireaneze okamžitě napadlo, že vypadla z nějaké pohádky o princeznách. Chovala se tak, tak tiše, vznešeně a delikátně, ale dokonce tak i vypadala. Světlé vlásky měla svázané v pevném drdolu s jiskřivou čelenkou a její nabírané šaty se mírně třpytily.

...

K večeru následujícího dne měly začínat oslavy. Hodiny na věži zatím odbíjely teprve poledne, ale chlapec se stejně nemohl dočkat. Na Dnech padajícího listí nikdy nebyla nuda, pořád se tam pouštěly lodičky, vystřelovaly ohňostroje a jedlo různé dorty.

Aby si ukrátil čas, vzal si tužku, pravítko, papír, nůžky a lepidlo a chystal se zmizet na tajném místě. O tom úkrytu věděla jen jeho sestra, která ho objevila společně s ním, ale časem se dohodli, že to bude jen jeho území a ona mu tam nebude lézt. Zrovna teď Greirenbell stejně hlídala Foiren.

Už přešel babiččiny pozemky a chystal se vplížit do nedalekého lesíku, když za sebou uslyšel čísi hlas. Otočil se.
"Uf, konečně...Volala jsem na tebe celou dobu, ale ty nic..." Dívka zněla vážně udýchaně.

"Promiň. Ale...kdo jsi?" Snažil si vzpomenout, ale žádné jméno se mu nevybavovalo. Byl si jistý, že zná všechny děti ve vesnici, ale ta holka mu vážně nebyla vůbec povědomá. Toto děvče v šedých teplácích a mikině nikdy neviděl.

"Eh?" Zmateně naklonila hlavu na stranu. Z vlnitých světlých vlasů jí spadla kšiltovka. "Tvoje paměť stojí za houby," mumlala, zatímco z ní oprašovala hlínu.

"Chodíš do béčka?" Byl si jistý, že v jeho třídě určitě není.

"Ne, my dva nejsme ze stejné školy." Povzdechla si. "Jsem Foiren. Foiren Tehiarová."

Chvilku mu trvalo, než mu to docvaklo. Včerejší obrázek kouzelné princezny byl ten tam.

"Neměla jsi náhodou být u G-"

"Belle jsem utekla. Pro můj výzkum jsi daleko zajímavější ty."

"Výzkum?"

"Můj osobní. Na první pohled vypadáš jako blb, ale chci to ověřit." Teprve teď si všiml, že si nese nějaký sešit. "Můžu se tě zeptat na pár otázek?"

"Hele, řekneš mi, že jsem blbej, a pak chceš, abych ti odpovídal?!"

"Jo. Začneme? Tvoje jméno mám, následuje věk. Kolik ti je?"

"Za půl roku mi bude třináct."

"Dva-ná-ct..." Pilně zapisovala. "To je úleva. Než jsem sem přijela, bála jsem se, že budeš mladší než já. I když, možná by bylo ještě horší, kdybys byl o hodně starší. Mně taky bude třináct."

"Proč si to píšeš?"

"Dělám výzkum." pokrčila rameny. "Mimochodem, vidím, že máš papír! Rád kreslíš?"

"Ne." odsekl. "Něco mnohem lepšího."

"A co?" Působila, že se nedá odbít.

"Ukážu ti to, ale jen když o tom nikomu neřekneš."

Uraženě založila ruku v bok. "Tato Foiren umí držet tajemství!"

Měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Zápasil s chutí výsměšně jí odpovědět stejným stylem, ale vzpomněl si, že má zakázáno být na ni protivný.

"Tak fajn. Pojď se mnou."

Radostně přikývla.

Propletli se mezi stromy a ocitli se v lesíku. Pro nezasvěceného by se všechny statné borůvkovice zdály stejné, ale Deireanez se dobře pamatoval cestu k té své.

"Jsme tady." prohlásil po chvíli a zastavil se.

"Páni!" žasla Foiren. "Ty máš opravdický dům na stromě!"

"Není to žádnej ,dům', ale letiště."

"To nevadí! Můžu nahoru?"

"Tak jo..." Sice se mu to moc nelíbilo, ale co měl dělat? Zakazovat jí něco by se rozhodně počítalo za protivnost.

"To jste si s Bellou postavili sami?" zeptala se dívka po chvíli, jakmile překonala žebřík.

"Ne. Je to tu už dlouho. I taťka tu chodil, když byl stejně starý jako my."

Děvče se rozhlédlo. Nemohla si nevšimnou papírových vlaštovek a letadýlek všude kolem. Některá visela na větvích, jiná kotvila urovnaná na "podlaze" domku. "Tak tohle ty děláš s tím papírem..."

Přikývl. "Jen abys věděla, já nelepím letadélka, jenom učím papír létat."

Okamžitě se zastyděl. Uvědomil si, jak divně ta věta zněla. Čekal, kdy se Foiren rozchechtá a začne si ho dobírat. Přinutil se na ni podívat. Vůbec nevypadala, jakoby zadržovala smích.

Dokonce se místo toho usmála. "Jsou opravdu hezká, ta letadýlka. Nezdají se mi ani upatlaná. Musel sis s nima dát hodně práce!"

"D-Dík..." Najednou byl rád, že se jí předtím nevysmíval. "Rodina mojí mamky má v Dainginu letiště. Jednou jsme se tam jeli podívat. Bylo to...prostě super."

"Chtěl bys jednou odjet do Dainginu a být pilot?"

"Ne. Teta by mě roztrhala. A já se na to ani nehodím. Asi bych neprošel zdravotní prohlídkou."

"Proč? Teda...pokud se můžu zeptat."

"Sluch." zamumlal a ukázal si na levou stranu lebky. "Když jsem byl malej, chytnul jsem nějakou nemoc a od té doby na tohle blbý ucho napůl neslyším."

"Tak proto jsi nereagoval, když jsem na tebe předtím z dálky křičela..." vědoucně přikyvovala.

"Promiň." Vzal do ruky jedno z letadýlek a poslal ho po větru pryč. Chvíli plachtilo a pak se zaseklo ve větvích. "A co to děláš za výzkum?"

"Zkoumám tebe."

"Proč?"

"Chci tě prostě líp poznat. Myslím, že je to praktické."

"Proč?" Vůbec nic nechápal. Vypadalo to, jakoby ona věděla nějaký samozřejmý fakt, který se mu nikdo neobtěžoval říct.

"Ty to nevíš?" Vytřeštila oči.

"Co?"

"Podniky a majetek našich rodin se má spojit. Tvoje teta náhodou pozvala moje rodiče na celé svátky - a dokonce jim řekla, že od téhle chvíle můžeme všechny významné dny trávit spolu! A ještě k tomu nakázala, aby s sebou vždycky brali mě! Není ti to trošku divné?"

"Jo, to máš pravdu. A co?"

Foiren z nějakých důvodů zrudla jako rajče. "Chystají se nás...mě a tebe...určitě se nás chystají zasnoubit!"

Chlapec zmateně zamrkal. "É?"

"N-Nás dva...za-zasnoubit! To znamená, že se budeme muset v-vzít, až budeme dospělí!" vychrlila rychle.

"A-Ale...to přece nejde! Vždyť my se...ne-nemáme rádi!" protestoval Deireanez, teď už stejně rozhozený a stejně červenající se jako ona.

"J-Já vím!" Založila ruce na hrudi a zhluboka se nadechla. "Musíme vymyslet, jak z toho průšvihu ven!"

Odhodlaně přikývl.

O tři roky později (pořád jsme sedm let v minulosti)

Deireanez se opíral o stěnu vysoké budovy a pozoroval proudy lidí hrnoucí se od vlaků a ke vlakům. Poslouchal jejich hluk, ale kvůli jeho uchu mu to splývalo spíše v šum. Také se snažil zaslechnout nějaké houkání, ale to marně.
Sám pro sebe se usmíval. Už skoro měsíc zoufale odpočítával dny do začátku těchto prázdnin. Nebylo to však jenom proto, že by mu vadila škola, nebo že by potřeboval více volného času.

Těšil se tolik proto, že měla opět přijet na vícedenní návštěvu rodina Tehiarových - i s jejich dcerou Foiren, jeho nejlepší kamarádkou.

Návštěvy byly domluveny vždy na svátky, prázdniny a každý třetí víkend. Ze začátku to oba brali jako nutné zlo a přinejlepším příležitost, aby vymýšleli různé způsoby, jak překazit plány jejich rodičů. Na pár věcí sice přišli, ale vzápětí vše selhalo. Časem to vzdali. Politické sňatky jsou pravděpodobně jedna z nevyhnutelných nevýhod bytí bohatým a privilegovaným. Ale i tak spolu byli nuceni trávit spoustu času - takže se mezi nimi přirozeně rozvinulo blízké přátelství.
O chvíli později se z nádraží vyřinul další dav lidí a tentokrát mezi nimi byla i ona. Hned jak si Deireaneze všimla, nadšeně zamávala a poté se dala na vlečení dvou obrovských kufrů jeho směrem.

Jakmile se k němu dostala, nechala zavazadla zavazadly a s bojovým pokřikem ho objala.

"Tato Foiren hlásí centrále svůj návrat do zapadákova!"

Zazubil se a přitiskl si ji k sobě. "Zajisté, madam. Ihned uvědomím všechna laserová stanoviště, aby po vaší flotile nestřílela."

"Myslíte obranné prvky nainstalované na všech strategicky zásadních kurnících, poručíku Deireanezi?"

"Přesně tak. A vy, pokud smím hádat, má paní, mi určitě na důkaz vaší přízně přivážíte čerstvý smog."

"Ach, je mi líto... Vinou nedočkavého kočího jsem nestihla nachytat do lahviček dostatek jedovaté mlhy... ale za to mi bude ctí vám věnovat krásně naleštěnou plastovou ceduli, kterou mí sluhové našli ležet u cesty."

Pustili jeden druhého a po chvíli se oba rozesmáli. Tohle vtipkování mělo svou tradici- pokaždé, když se setkali u nádraží, si říkali přesně tyhle věty, něco jako soukromý vítací ceremoniál. Foiren si přísahala, že si jednou nějakou plastovou ceduli opravdu přiveze.

"Tak co?" zeptala se nedočkavě.

"Co myslíš?" ušklíbl se.

Věnovala mu křivý úsměv. "Vzhledem k vašim nezvladatelným sklonům si místo studia lepit letadélka, bych řekla, poručíku, že jste u těch příjmaček shořel jak seno na hranici."

"Vzali mě! Nemám páru, jak se mi to povedlo, ale nějak jsem to napsal...a vzali mě!"

"Super!" vyjekla nadšeně a plácli si.

"A jak jste dopadla vy, má paní? Nedostalo vás záludné nebezpečenství přijímacích zkoušek na kolena?"

"Ani nápad!" zavýskala. "Třetí na listině!"

"Ze tří?"

Zazubila se a škádlivě do něj žduchla. "Že já vám již nikdy víc nepřivezu žádnou vznešenou ceduli, poručíku..."

Usmíval se taky, ale najednou jeho výraz zvážněl. "Je vážně fajn, že jsme se oba dostali, ale... škoda, že každý jdeme na jinou střední."

"No tak, vždyť se setkáme na výšce, ne? Sice nemám tucha, co budu studovat, ale dobře vím, že si diplom získám na vaší univerzitě." Uchopila jeden z kufrů, Deireanez vzal ten druhý a společně se vydali od nádraží k sídlu.

"Moje teta by tě pověsila za uši, kdybys šla studovat někam jinam."

"Tebou by zase nakrmila nějaký masožravý kaktus."

Zasmál se. "No, co ty víš...nikdo neví, co se stalo se studenty, kteří mizí z akademie..."

"A s těma, co na konci devítky pořád ještě neznají rozdíl mezi sudokopytníkem a lichokopytníkem, viď?"

"U-Um... Já už to vím!" Nervózně se ušklíbl. "Měli jsme to na příjmačkách! Takové otázky jsou pro mě hračka!"

"Vážně? Pak mi to dozajista zodpovíte správně, že ano, poručíku?"

První vteřinu se z toho chtěl nějak vymluvit, ale potom v tom zavětřil svou šanci. "Jak si přejete, madam. Ovšem, dovolil bych si přednést vám návrh. Bude to sázka. Jelikož jsem si vědom, že holdujete hazardu..."

"Jen pokračujte. Nemohu se dočkat, až si vyslechnu vaši nabídku."

"Pokud řeknu správnou odpověď, vyhraju sázku já, a když ne, tak je výhra tvoje."

"A co se chceš vsadit?"

Díval se do země. "Když vyhraju, půjdeš se mnou dneska ven."

"No, to půjdu tak jako tak... A co budeme dělat?"

"To, co vždycky." Upřeně sledoval vzorek na potahu kufru. Vší silou se snažil zastavit ruměnec, který se mu hrnul do tváří. "Půjdeme tam, kam vždycky, a budeme dělat to, co vždycky, jen v tom bude jedna změna."

"Hm?"

"B-Budeme...budeme tomu říkat ,rande'!" zadrmolil rychle.

Taky se začervenala a honem se podívala jiným směrem. "D-Dobře, vaši výzvu při...přijímám, poručíku. Položím vám tedy tu otázku."

"Sudokopytník...ehm..." Dělení kopytnatců bylo to poslední, na co se mu chtělo myslet. "Sudokopytník je...má to sudé číslo! Dva, čtyři, šest, osm, devět, jedenáct...ne... Já to nevím..."

Přikývla. "Správná odpověď."

"Ale v-vždyť já to nevěděl!"

"To nevadí... Já...já..." Pořád se nedokázala donutit podívat se jeho směrem. "Mám zájem přijmout vaše pozvání, poručíku, a nějací sudokopytníci mi to nepřekazí."

Deireanez netušil, co na to říct. Cítil se tak trapně a rozpačitě, ale na druhou stranu byl nějak šťastný. Zazubil se na ni a ona mu úsměv oplatila.

O další roky později - nyní už jsme jen přibližně půl roku v minulosti

"Tak co se s ní děje?!" vykřikl Deireanez znovu. Připadalo mu to, jakoby už tu otázku opakoval po sto padesáté. Srdce mu splašeně bilo.

Jeho teta ho ale ignorovala, stále jen nasupeně pochodovala v kolečku a stejně jako on, i ona opakovala pořád ty samé věci: "A to si říkají ,šlechta'?! Nemohu uvěřit, že se mezi dvaceti šesti vznešenými rody velké Sarahy našlo místo pro takové opelichané darmožrouty!"

"A já zase nevěřím tomu, jak ukradení ti já a Gr-"

"Ticho." její hlas byl tichý, ale silný. "To pro vás dva udržuji čest a slávu našeho rodu. To vám dávám to nejlepší vzdělání. A tvá drzá ústa si dovolí pronést, že jste mi ,ukradení'..."

"Omlouvám se, tetičko..." Její synovec trhl hlavou. "Ale, prosím, řeknete mi už konečně, co se stalo s Foiren?"

"Probudily se u ní symptomy. Ty zpřelámané krysy musely už od začátku vědět, že je vadná, a přesto..." zasyčela zlostně.

"Nemluvte o ní jako o věci!" vyjekl. "Je to člověk...a budoucí člen naší rodiny!"

Starší žena si odfrkla. "Budoucí člen rodiny? Ty si ji po tom všem ještě pořád chceš vzít? Už nemusíš. Šlechtických rodin je spousta. Našla bych ti vhodnější manželku."

Prudce zavrtěl hlavou. "Ani náhodou! Já a Foiren už jsme si na sebe zvykli!"

"Když na tom trváš..." povzdechla si. "A pokud chceš slyšet přesný název toho, co ji právě zabijí, jdi se zeptat doktora. Mě to nezajímá."

Zbledl. "Za...zabíjí...?"

"Snad si nemyslíš, že se za pár dnů probudí? Podle lékařské zprávy by se záchvat mohl potlačit určitou léčbou... a jinak navrhuji pár měsíců počkat a pak ji odpojit z přístrojů."

To je vtip, že jo?! "N-Ne! Ale léčba přece existuje!"

"Vskutku, ale stojí sedm set tisíc sarahských zlaťáků." Majitelka univerzity se zadívala na své kaktusy. "Problém je v tom, že Tehiarovi..." nakrčila nos pohrdáním. "...ty krysy v skutečnosti před patnácti lety zbankrotovaly a nás viděly jen jako příležitost splatit své dluhy! Podvedli nás, podvraťáci!"

"Takže...oni nemají na ty léky dost peněz?"

"Samozřejmě ne. Proto se ostatně nám, mnohem bohatším, pokusili vnutit tu svou oškubanou dcerušku."

Vůbec se mu nelíbilo, jak o Foiren mluví, ale byly tu i důležitější věci. Pokusil se o alespoň náznak úsměvu. "To je skvělé, že léčba existuje! Sedm set tisíc, to je pro vás jako nic! My jí to zaplatíme, že jo?" Jeho teta však neodpovídala, jen se na něj dívala jako na pitomce. "Že...ano?" zopakoval nejistě.

"Oni z nás udělají idioty a my na oplátku zachráníme jejich dceři život? Vážně?!"

"A-Ale..." Nevěřil svým vlastním uším.

"Takhle život nefunguje. Nemám s Foiren Tehiarovou nic společného a nehodlám jí pomáhat." Otočila se k němu zády a láskyplně pohladila jeden z kaktusů. "Pokud se ti to nelíbí, vezmi to do vlastních rukou. V žádném případě ode mě pomoc nečekej, ale...čirou náhodou dneska ustanovím odměnu za dopadení Reineterila Ailesmontena na sedm set tisíc."

"T-Takže..."

"Pokud mi svého zločineckého kamaráda přivedeš, získáš sedm set tisíc." Obrátila se zpátky k němu a věnovala mu významný pohled. "Už máš nějakou představu, co si za ně koupíš?"

Prodavač kamenů- kapitola XIV.

22. října 2015 v 21:37 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Omlouvám se, Kate žvaní a žvaní, jenže výsledky nikde. Jenže souběžně s tím, že nestíhá vůbec nic, se zoufale snaží dokončit Prodavače kamenů co nejdřív, protože si holubí mozeček objednala asi třicet recenzí a potřebuje vydat poslední kapitolu dřív, než stihne kterýkoli z těch recenzérů splnit svou práci. Samozřejmě, čím roste rychlost, tím klesá kvalita. (nepřímá úměrnost, řeší se trojčlenkou...rozječí se a bolestně se chytí za hlavu, když si vzpomene na předvčerejší test z kvadratických funkcí) Tahle kapitola je prostě...slabý odvar. Do pěti stránek jsem shrnula myšlenkové pochody, které by vystačily na pět kapitol, a dokázala jsem to tak bravurně, že se tam i přesto vůbec nic nestalo. Proto žebrám o vaše odpuštění alespoň tím, že jsem si pro vás připravila fanservisovou bonusovou kapitolu o Deireanezovi. Nuže, ale tady máte jádro 14. dílu, snad se vám alespoň trošku zalíbí!

Kapitola XIV.- Den, kdy se tvé štěstí vrátilo

Reineteril poplašeně zamžikal a uskočil několik kroků od něj. Teprve teď mu to po kouskách docházelo.

"V jaké fázi jsem?!" vyštěkl.

"Jak to myslíš?"

Zoufalý student zatnul ruce v pěst. "Kolik mám ještě času?!"

"Vždyť jsem ti to říkal. Několik dní."

"DNÍ?!" Zatočila se mu hlava. Dní... Pár desítek hodin...

"Přesně tak. Poté kontrolu převezme kámen, přičemž veškeré funkce tvého mozku, krom těch, které udržují přežití, budou deaktivovány. Za pár let následuje definitivní smrt. Hodně štěstí." Obchodníkův tón zněl, jako by se mu to zdálo vtipné. Obrátil se a odcházel.

Tentokrát ho mladík nezastavil. Svezl se na kolena a jen zíral do prázdna. Už stačí jen chvilka a bude po všem. Jeho fyzická schránka možná přežije ještě nějaký ten rok navíc, ale to už nebude on. Pro něj je už za rohem konečná.

Pozoroval lávu a svět se s ním houpal.

Jak jen mohl být tak pitomý?! Co ho tehdy donutilo si ten zatracený kámen vzít?! Mnohokrát si sice říkal, že chce umřít, jenže když teď konečně přišlo na praxi, zdálo se mu to nějaké...předčasné. V tenhle okamžik po smrti netoužil. Dobře si uvědomoval, že za chvilku to může být úplně naopak- že za pár vteřin může žebrat o vlastní zánik, ale pak se miska vah zase na chvíli převáží a pud sebezáchovy zvítězí.

Navíc, on si přece předepsal jiný trest...svůj plán... Už od doby, co poprvé ve svých snech uviděl Morixe v kaluži krve, si přísahal, že tu myšlenku dovede do konce.

Nepochyboval, že jeho nejlepšího přítele zabila Reineterilova vlastní protivnost, a teď toužil tuhle zbraň namířit proti sobě. K nikomu nikdy neprojevit laskavost, říkat lidem co nejčastěji věci, které bolí, a za každých okolností si hledět jenom sám sebe.

V jeho idealizovaných představách by ho takové chování mělo za pár let dostat do situace, kdy ho všichni kolem budou nenávidět. A pak...pak konečně bude někým zrazen. Někdo mu bodne dýku do zad. Někdo ho duševně zraní tak, že na to nadosmrti nezapomene. Tím by se teoreticky měly zabít dvě mouchy jednou ranou- protože on bude tím potrestán za svá provinění a ještě k tomu bude moct svou nenávist přesměrovat ze sebe na onoho zrádce. Dávalo mu to smysl.

Ale ať se snažil sebevíc, nevyšlo mu to. Zkoušel to uplatnit na Jasnovidce- pilně pracoval na tom, aby si ji obrátil proti sobě, jenže ona mu to nějak prokoukla a zjevně jeho protivnost nebrala vážně. Nechápal to. Nejméně mu na tom šlo do hlavy to, že ačkoli to jde přímo proti jeho současnému životnímu cíli, stejně je kdovíproč rád, že to na ni nefunguje. Samozřejmě, v rámci sebespravedlnosti si přál, aby ho nenáviděl každý- ovšem každý kromě ní.

Sesunul se na kolena a cítil, že se každou minutu rozbrečí. Proč jen to nechal zajít tak daleko? V hlavě se mu mísily scény, které viděl skrz kámen vypravěče, a snažily se vyvodit nějaký závěr samy ze sebe.

Co si to o sobě vůbec myslím...? Vždyť je přirozené, že se bojí umřít. Ale to ještě neznamená, že je správné, aby bojoval o přežití. Ne, za to, co udělal Morixovi, si zaslouží jen tu nejstrašnější smrt. A hned.

Trošku se uklidnil. Snažil se zhluboka dýchat. Teď, když mu zbývá pár desítek hodin života, rozhodně nemá čas na polehávání a sebelítost! Musí najít Jasnovidku a říct jí to! Určitě by stála o to, aby ses s ní alespoň rozloučil...

Jakmile se ovšem rozpomněl na hledání své uprchlé kamarádky, na mysl se mu vrátila skutečnost, na kterou už dlouho nepomyslel.

V sevřené dlani stále svíral svůj kámen. Zvedl ho a podíval se na něj proti světlu. V životě neviděl nic tak nádherného. Pořád z něj sálaly jakési vibrace, které rozechvívaly Reineterilovo srdce, ale už nic...nic víc. Jeho čerstvé zážitky přerušily všechny pokusy o psychické prolnutí, protože jakmile se mu opál začínal opět dostávat pod kůži, tentokrát už o tom mladík dobře věděl a vždy si mezi sebou a Požíračem představil ohavné modro-červené šipky, což byl v tu chvíli jakýsi štít.

Pouto mezi ním a kamenem, jeho závislost, ne, nic z toho se nezlomilo. Ale právě v tento okamžik byl moc šokovaný. A s uvědoměním, že ta věcička ho zabila, jeho zhnusení všechno ostatní přebilo. Dobře věděl, že to se za chvíli změní. Jakmile se srovná s tím, co se dozvěděl, kámen nad ním pravděpodobně opět převezme kontrolu, takže musel přemýšlet rychle.

Snažil se co nejpřesněji si rozpomenout na tu zasněženou noc, kdy opál koupil. Vybavovalo se mu, že mu Deireanez byl v patách a on se mu ztratil v bludišti postranních uliček. A tam, v jedné z nich, pod světlem lampy čekal Obchodník se svým prokletým zbožím.

Všiml si Reineterila a přilákal ho k sobě. Pak mu odrecitoval tu básničku a potom...potom to už šlo prostě z kopce.

Jak ale zněla ta básnička? Určitě obsahovala nějaký návod, jak se kamene zbavit!

Ačkoli mladíka bolelo už jen o takových věcech přemýšlet, musel. Rozhodl se. Dokud mu rozum nezastře slepá oddanost, bude se snažit strávit zbytek svého času užitečně. Například tím, že se omluví Jasnovidce. Ale to jí musí najít- což s kamenem v kapse půjde těžko. Proto musí jeho ochranný artefakt pryč. I za cenu, že tím zničí sám sebe.

"Nejedná se o nějaký amulet. Tohle nosí štěstí- zaručené a věčné štěstí." Tohle přesně mu Obchodník řekl. Na tuhle větu si vzpomínal nejjasněji.

Teď mu to připadalo jenom jako nějaký krutý černý humor.

Zaklonil hlavu k obloze. "Tomuhle říkáte ,štěstí´?" Nevesele se ušklíbl.

Ani o pět minut později na nic nepřišel. Podíval se před sebe a řešení ho napadlo jenom jedno. Pravděpodobně to nezabere, ale zkusit to musí.

"Vážně promiň, brachu." zašeptal kameni a ještě pořádně si ho prohlédl. Poté odvrátil zrak a polkl na prázdno. Ještě chvilku zaváhal. Teď, nebo nikdy! Napřáhl se a hodil opál do lávy.

Těžce vydechl a položil se do lehu na zem. Nedokázal uvěřit tomu, co právě udělal. Jakou blbost to právě spáchal. Měl v rukou zdroj zaručeného a věčného štěstí- a on ho roztavil. Na druhou stranu ale cítil jakési uspokojení. Zničil důvod své existence. Zničil kámen. Ale...jinak nic. Bylo mu to od srdce jedno. Naopak. Kolébala ho úleva.

Nechápal to. Čekal bolest a zoufalství, ten nezastavitelný vztek... Ten hněv, který začíná jako nevinné stažení žeber. Poté vám trhá žilky v krku a vy křičíte, abyste ho dostali z hlasivek. A pak, ještě než bude pokračovat směrem nahoru, se vám rozleze přes ramena k rukou, posype vás zimnicí a zatne vám každičký sval. A zatímco vy zoufale zabořujete prsty do vzduchu a marně se ho snažíte poškodit, alespoň trošku změnit jeho tvar, ta potvora vztek vám šplhá po míše až k samotnému mozku, vytahuje z kapsy pohrabáč a začíná vám pozvolna přejíždět železnými hráběmi po šedých buňkách. Tento typ hněvu měl Reineteril očekával, ale nic takového nepřišlo.

Byl za to celkem rád. Nekontrolovatelný vztek totiž nebývá tou nejhorší fází zhroucení. Tou je procitnutí. Když má vaše vidění pořád ještě barvu krvinek, naprosto si uvědomujete, co děláte. Bývalému studentu přejel mráz po zádech, když si na ten pocit vzpomněl. Ta neobytná chuť řvát, ale ne proto, abyste setřásli tu hroznou zlost, ale abyste donutili ostatní zapomenout na to, co právě viděli, abyste jim nějak prorvali díru do mozku, aby vás už přestali odsuzovat, to zoufalství, z toho, jak hluboko jste se propadli, ta touha vymazat tu hysterickou scénu z historie. Ta žízeň po tom, aby ten, na koho ječíte, tasil meč a uťal vaši už stejně dávno ztracenou hlavu. Představa vaší vlastní krve rozstříknuté kolem... Ne, procitnutí bezpochyby páchá větší škody.

Proto byl Reineteril tak šťastný, že to on samotný přijal s jakousi apatií, že se obvyklý proces nespustil. Když o tom tak přemýšlel, nikdy předtím, než získal kámen, žádným podobným záchvatem neprošel. Poté ano. Poté začaly být na pořadu dne- neúprosně, pravidelně. Ale teď se musel usmát. V té krátké chvíli euforie se cítil, jakoby své zoufalství hodil do lávy spolu s Požíračem duší. Někde hluboko uvnitř věděl, že to není pravda, že se to vrátí, ale v tu minutu byl hrozně moc rád.

Vstal a rozhlédl se kolem. Nedaleko od něj leželo na zemi něco šedého. Bylo to tam už od začátku?

Přešel k tomu. Vypadalo to na kus pletené látky. Zvedl ji. Byla mu něčím povědomá.

"Šála...?" Zaplavila ho nepříjemná nostalgie spojená s čirým děsem. Kdysi také míval takovou. Z heboučké, ale hrubé vlny, šedou a poctivou šálu, přesně takovou, bez které žádný student Severní akademie v zimě nepřežije. Pamatoval si, že ji dostal od Deireaneze k narozeninám. Jeho spolubydlící se tehdy ošíval, že mu ji předala nějaká neznámá spolužačka, která se příliš bála dát ji Reineterilovi osobně, ale on nevěděl, jestli té povídačce věřil. Od té doby tu šálu každý den nosil, z vděčnosti a úcty ke své "neznámé ctitelce", ale tajně podezíral Deie, že to byl doopravdy on, kdo ji upletl.

Jenže potom, co se dozvěděl, že ho Deireanez pronásleduje a chce ho předat spravedlnosti, vzpomínka zhořkla a on se té šály při první příležitosti zbavil. Pokud si pamatoval správně, předal ji Obchodníkovi, zaplatil jí za kámen.

Jakmile si nad tím trošku popřemýšlel, strach ho přešel. To přece nemůže být jeho stará šála. Tu nechala ta prohnaná liška odpařit se. Ale může se o tom jednoduše přesvědčit! Ta jeho měla na konci nenápadnou červenou hvězdičku. Obracel látku křížem krážem, po chvíli už s jemným úsměvem.

A pak ho v jedné vteřině ten úsměv přešel.

Hvězdička.

"Obchodníku!" zavolal vzápětí. Proč...?! Proč ji vrátil?!

Sklonil hlavu k zemi a náhodou si všiml mírně ohořelého lístečku. Zvedl ho.

Stálo tam: "Gratuluji! Došlo ke stornování obchodu. Přeji hodně štěstí do budoucna a doufám, že si pro další nákup opět vyberete nás!"

Tak proto vrátil tu šálu...Reineteril musel nevěřícně zavrtěl hlavou. "Ten parchant..." zamumlal s celkem radostným podtónem. "Ani se nenamáhal mi říct, že prostě stačí kámen zničit..." Asi mě zkoušel, jestli mi to dojde. Pokud bych nejednal dost rychle a nezbavil se té prokleté věci, než se mi stačila dostat do hlavy, zabilo by mě to.

Nebyl si jistý, jestli jeho propojení s kamenem zmizelo, nebo jestli se mu pořád odpočítává těch zlomových pár dní, ale v té chvíli už mu to bylo celkem jedno. Teď, když se z toho všeho vymotal, bude umírat s čistou myslí.

Pak mu ale něco došlo. Obchodník mu sice opravdu neřekl ani slovo, ale přesto není pravda, že by na to přišel sám. Někdo mu to poradil. Někdo mu to opakoval alespoň třikrát denně. To díky někomu ho to podvědomě napadlo.

Jasnovidka... Musím jí poděkovat!

Usmál se a rozhlédl se po krajině. Jeho oči ihned našly skálu, kterou potřebovaly. Nevěděl, odkud to ví, ale byl si naprosto jistý, že to je ono.

Jakmile na to pomyslel, samotného ho to vyděsilo. Proč...odkud se to dozvěděl? Ale dal by za to ruku do ohně...
Po chvíli se ale trochu uklidnil. Cítil velmi známé hřání kamene v kapse- ale tentokrát to nebyl jeho parazit, ale ten, co mu dala do úschovy Jasnovidka. Požírač duší, jehož hlavní funkcí je prozrazovat, radit...a napovídat...

Tak tohle myslela tou "nápovědou"! Proto chtěla, abych měl její kámen u sebe! Pche, ona to plánovala...mrška jedna... Nechtíc se nad tím musel pousmát. On je bez kamene a chystá se ji najít. Všechno dopadlo přesně tak, jak chtěla. Zmanipulovala ho mistrně.

Uvázal si šálu kolem krku a poklusem se vydal k té skále. Už se těšil, až Jasnovidku uvidí. Doufal, že ji svým prozřením alespoň trochu překvapí. Když se blížil místu, kde věděl, že ji najde, nemohl si pomoct a usmíval se od ucha k uchu. Chtěl se jí co nejrychleji omluvit za všechny ty křivdy.

Pak se ale zarazil. Pokud to udělá, úplně tím zlikviduje svůj dosavadní postup ohledně svého plánu. Nesmí se přece nechat přemoct pocity! Musí se chovat jako normálně.

Brzy se mu potvrdilo, že "nápověda" nelhala. Uslyšel totiž notoricky známé morbidní mňoukání, Jasnovidčinu písničku. Zaposlouchal se do textu.

Konečně se čas uložil ke spánku,

už se můry nezachrání,

a já na novou stránku

ti píšu nové varování.

Dokud do cíle zbývá míle,

ještě je pro tebe času dost,

k tomu, abys rozlomil své růžové brýle

a ovládl svou zlost.

Moje varování je jako v lávě květy

-na každé straně se opakují ty samé věty.

Všiml si, že rýmy už nejsou tak flexibilní a výstižné jako v minulých slokách- občas musela dokonce zrychlovat, aby nafrázovala příliš dlouhé verše do správného rytmu. Navíc měl pocit, že poslední rým se nemýlí- bylo to už opravdu jako kolovrátek, sloky se sice lišily, ale v základu všechny říkaly to stejné.

Vyjadřovaly nářek smutné bytosti, která se z nějakého důvodu chystala ublížit svému blízkému příteli a chtěla po něm, aby utekl a zachránil se, ještě než to stihne udělat. Měla dilema- nemohla mlčet, protože jí na něm příliš záleží, a nemohla mu to říct přímo, protože by zničila vlastní plány. Možná, že každá sloka znázorňovala jeden její nezávislý pokus sdělit mu to, ale pokaždé selhala, a proto se pravděpodobně píseň v ději nikam nehnula.

Reineteril si řekl, že se na tu písničku musí někdy Jasnovidky zeptat. Zejména ho zajímalo, kde takový morbidní nápěvek slyšela.

Neomlouvat se, neděkovat. Dokud mě k tomu nepřinutí. Student se zhluboka nadechl a vykročil zpoza skály. "A koho odháníš teď? Další netopýry? Klobouky? Nebo snad mě?"

Seděla na hromadě kamení a když ho uviděla, zazubila se od ucha k uchu. V očích se jí zablesklo. "Neodháním, přilákávám!"

"A co, prosím tě? Problémy?"

"Námořníky!" pronesla hrdě a tvářila se u toho zcela vážně.

Po tomhle se mi docela stýskalo... "Vážně? Hraješ si na sirénu?"

Přikývla. "Reineteril je hlavička!"

"V tom případě nejsi jenom siréna- ty jsi speciální siréna. A přitahuješ jenom speciální námořníky."

Tázavě naklonila hlavu na stranu.

"Hluché námořníky." objasnil.

Usmála se ještě více. Když tam tak seděla na hraně nevysoké skály, culila se a pohupovala nohama, působila jako část obrázku vystřižená z plakátu a dolepená do prostředí pustých lávových jezírek.

"Takže Reineteril si vybral? To jsem ráda. Zítra bude masivní bouřka. Ideální počasí pro obrovskou oslavu. Uspořádáme obří večírek a-"

Její jindy lhostejný hlas se chvěl nadšením, ale mladík byl skeptičtější. "Ještě není co slavit." Když to říkal, vybavil se mu rozhovor, který vedli v tom zaprášeném hostinci. Vrátila se mu i ta myšlenka, která ho napadla tentokrát. "Morixovi žádná pitomá oslava život nevrátí." Tentokrát to vyslovil nahlas.

Stačila čtyři slova... čtyři slova, která dokázala naprosto rozdrtit jeho odlehčenou náladu. Ano, stavy, kdy každý "šel po jeho kameni" možná byly jen výplody toho, jak chapadla Požírače duší jezdila po jeho mozku, ale Morix, ubohý, mladý, nevinný a zavražděný Morix byl naprosto skutečný a s parazitickými drahokamy neměl nic společného.

Mladík zkřivil tvář a schoval obličej do dlaní. "Sakra..." zasyčel. Ale nepomohlo to. Cedulka "zabil jsem svého nejlepšího přítele" blikala v jeho hlavě vesele dál.

"Odpověděl by mi Reineteril na jednu otázku?"

"Hm?" vzhlédl k ní, ale nezněl moc nadšeně.

"Proč se obviňuje?"

"Hele, tak na tohle vážně nemám náladu."

"Detekováno nedorozumění. Myslím tím- proč se obviňuje z Adelaidina zločinu? Brát na sebe vinu za svůj vlastní zločin, to prosím, ale trápit se kvůli provinění někoho, čí tvář v životě neviděl?"

"Adelaidina...zločinu?" Měl silné deja-vu, že podobný rozhovor už několikrát absolvoval. Ale vždycky se to zaseklo právě tady, nikdy se nedozvěděl žádnou odpověď navíc.

"Ano. Řetězec." U normálního člověka bychom ten tón nazvali asi "mrazivý", ale u Jasnovidky byl úplně běžný. "Adelaide zabíjí mrtvou. Mrtvá se mstí na Reineterilově příteli."

"To jsem pochopil, sama mi to řekla, ale... Nezjistil tvůj kámen o Adelaide něco nového? Kdo to je? Kde je? Co chystá? Proč to dělá? Co proti mně má?"

"Nic, nic, nic. Ale je nebezpečná."

"Počkat...ty že shledáváš někoho ,nebezpečným´?"

"Uvidíme v hrobce. Tam končí Reineterilova pouť. Od té chvíle už ona nebude mít žádná vodítka o jeho přesunech."

"Počkat! Jak vůbec ví o naší výpravě...dokonce i o jejím přesném cíli? Ne...řekni, prosím, že Obchodník celou tu dobu nebyl na její straně..."

"Už Reineteril chápe význam důvěry?"

Převrátil oči. "Co sem zase taháš tohle?"

"O žádném Obchodníkovi mi nikdy neříkal. Takže pokud bych neuměla hádat, neznala bych odpověď na jeho otázku."

"Dobře, tak promiň... A ta odpověď je?"

Teď se beztak zatváří tajemně, pak se dramaticky odmlčí a nakonec řekne: "Nevím!". Ha, už tě mám přečtenou!

Zatvářila se tajemně, pak se dramaticky odmlčela a prohlásila: "Obratlovci, kmen ostrozubí."

"Mohla bys to laskavě brát vážně?"

"Promiň. Tentokrát to řeknu pořádně- strunatci, obratlovci, savci, ostrozubí."

"No nic, odpovědi se asi nedočkám. Raději položím další otázku. A prosím, spolupracuj, jde mi o život..."

"Jen se snažím být věrohodná. Přesně takhle odpovídají opravdoví jasnovidci."

Najednou se mu v mozku něco spojilo. "Hele, Jasnovidko... nebyla to náhodou Adelaide, kdo ti vymazal paměť?"
Ne, ne, ne...ona už přece říkala, že o tom nic neví...

Jen tak mimoděk kývla. "U-Um. Byla."

"Co?! A to jsi nemohla říct dříve?"

"Proč? Je to důležité?"

"Celkem. No nic, tak máme stejného nepřítele. Navíc, další zločin, za který tu mrchu poženu před mírovládní soud."

Jasnovidka najednou vytřeštila oči. "Mírovláda je proti ní bezzubá. Jenom dokážu Adelaide chytit!" Hravý podtón z jejího hlasu úplně zmizel. Rty se jí zvlnily do nepřirozeného úšklebku. "Zabiju ji."

"Počkej..." Reineteril zaváhal. "Vždyť ty už ses s ní jednou zřejmě střetla a prohrála jsi. Navíc, není potřeba, aby ses snižovala na její úroveň. Já už vrah jsem, takže to když tak udělám já."

"Chce Reineteril abych mu řekla tajemství...?" zašeptala.

"Do toho."

V jejích očích se leskl jakýsi strach. "Já..." Provinile se zadívala dolů. "Já...odtud asi nebudu umět slézt." Připomínala kočku uvízlou na stromě.

"Tak proč jsi vůbec lezla nahoru?" povzdechl si. "Navíc jsem si doteď myslel, že řešíme vážná témata." zavrtěl hlavou. "A proč mi vůbec takové věci oznamuješ? Až se ti bude chtít dolů, tak na mě stejně bez varování skočíš."

"Přesně tak!" Věnovala mu široký úsměv. Když se na ni díval, neubránil se myšlence, že ta její vyšinutost musí být svým způsobem nakažlivá. Třeba teď mu kvůli tomu bylo úplně jedno, že ho chtějí všichni zabít, když se ta podivínka takhle culila, musel se usmívat taky.

"Copak, Reineteril vypadá obzvláště zamyšleně..."

Ušklíbl se. "To nic, já jen, že by z tebe nakonec byla pěkně inovátorská siréna." A mě bys chytla bez námahy...

Neodpověděla, jen se předklonila a spadla mu do náruče.


"Ztratili ´sme ho. Ani Dei už stopu nechytí." zašeptal jeden ze studentů a ustaraně sklonil zrak k zemi.

Jejich velitel zatnul zuby. "Dejte mi trochu času!" Tečky na přístroji se pořád ne a ne spojit. Asi se málo soustředil.
Poté, co jim došlo, že byli záměrně posláni nesprávnou cestou, nezbývalo jim nic než zoufalství. Reineterilova kamarádka je převezla a jejich cíl se ztratil v nedohlednu.

Jedna z teček konečně našla své místo. Deireanez ale pouze nevěřícně zavrtěl hlavou a hledání resetoval.

"Našel jsi něco?"

"Vůbec nic. Ukazuje mi to, že je Rein v Melleossefinu. Co by tam dělal?"

"Ale to tvé udělátko se nemýlí, ne?"

"To by ses divil. Tyhle přístroje jsou v nesprávných rukou hrozně nespolehlivé. Musíte přesně vědět, jak s nimi zacházet, aby se jim dalo věřit."

"Ale to ty víš, ne?" nedal se odbýt jeden z jeho poskoků.

"Doteď jsem si to myslel. Jenže..." znovu zavrtěl hlavou.

Jeho spolužákům div že nepoklesla čelist. Pyšný Deireanez přiznává chybu a zpochybňuje své schopnosti. Něco takového viděli poprvé v životě.

Mezitím se tečky opět spojily - se stejným výsledkem. "Zase Melleossefin! Ne, sám tomu nevěřím, ale on tam prostě je! Musí být!"

"Tak tam pojďme! Konečně toho parchanta chytíme!" zaradoval se ten užvaněný student.

Stopař jenom přikývl. Už ztrácel trpělivost. Nebavilo ho to. Jak dlouho ještě bude muset pronásledovat svého nejlepšího kamaráda? Navíc, už chtěl jít domů. V zájmu pověsti školy jim jeho teta tento hon sice povolila - aby nemusela do incidentu zatahovat policii - ale ani tak to věci nesvědčilo. Bude muset studovat déle než ostatní, aby to všechno dohnal.

A to navíc nebyl jediný důvod, proč se strašně těšil zpátky na Akademii. Hrozně se mu stýskalo. Pak si ale uvědomil, že by ten pocit nezmizel, ani kdyby celou dobu seděl doma. Ostatně, mohl by jen sedět u jejího lůžka a pozorovat, jak se na přístrojích mění číselka. Ale stejně byl přesvědčený, že by tam měl být. Je jedno, jestli můžou nebo nemůžou komunikovat, teď, když ho potřebuje nejvíce, by neměl odcházet. Navíc, každým dnem by se mohla probudit! Naděje nebyla velká, ale i tak... a Deireanez si u toho hrozně moc přál být.

Jenže moc dobře věděl, že kdyby se teď otočil a dal se na cestu domů, všechny by zradil. Důsledky by byly strašlivé. A jeho teta by z něj asi nadělala hnojivo pro své drahocenné kaktusy.

Teď už z toho nemohl vycouvat. Ale...ještě k tomu všemu Melleossefin! Mezi těmi skalisky, skálami a skalkami by se snadno schoval i průvod slonů a hledat tam Reineterila bude zatraceně složitý úkol. Povzdechl si. Promiň, Foiren, dneska se domů nevrátím...

Kouzlo Sword Art Online

13. října 2015 v 19:58 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Na začátek mám pro vás omluvu. Jak jste si asi všimli, moje aktivita na internetu je vcelku nulová, komentáře nestíhám a čekatelé na můj e-mail to už museli dávno vzdát. Víte, není to jen z nedostatku času. Ale odpusťte prosím, že pravý důvod svého zamzrnutí vysvětlím jen v e-mailech, protože předmluvy nejsou deníčky a tak dále.
Nicméně, na úplatky nezapomínám! Dnes pro vás mám jeden šťavnatý. Zápornou recenzi! Je opět na Sword Art Online. Já vím, že už jsem jednu napsala, ale důvod, proč si to přerecenzovávám znovu, je vysvětlen přímo v článku. Nuže, snad se vám to bude líbit!

Následující článek je velmi dlouhý, průměrně sarkastický a vysoce urážlivý. Není vhodný pro nikoho. Ale najdete tam spoustu obrázků!

(upozornění- ani jeden z těch obrázků není můj. Na některých je zdroj uveden, u ostatních prostě ne, ale na stížnost je samozřejmě vymažu. Pro jistotu to napíšu ještě anglicky. Warning- I do not own any of pictures posted in this article. If author wants me to delete his pictures from my article, of course I´ll delete them immediately and I´ll apologize.)

Víte, recenze jsou můj koníček. Hrozně moc ráda je píšu. Jenže, mám s nimi jeden problém. Většinou (a to zejména u těch záporných), jakmile jednu dopíšu, můj názor na to anime se změní, nebo se alespoň rozšíří. To je přesně případ Sword Art Online. Se svou recenzí na SAO II. jsem spokojená, ale tu na SAO I. po sobě už radši ani nečtu. Proto jsem se rozhodla spravit si chuť a napsat jakýsi upřesňující článek k tomu, co si o SAO-u myslím. (protože si o tomhle "nejlepším anime na světě" toho myslím docela dost)

Proč píšu zrovna o Sword Art Online?

Teď si asi řeknete, proč mě to SAO tak žere? Už o něm píšu třetí článek. Vždyť je to jenom anime, viďte. O FMA nebo Code Geass mám taky jenom jeden článek, o School Days (z opačné strany číselné osy) taky a o skvostném Death Parade zatím ani jeden. Jenže, SAO není prostě jenom anime. Je to v současnosti nejpopulárnější japonský seriál světa (samozřejmě, hned po velikánech 100 dílů a víc- Naruto, Bleach, Dragon Ball, One Piece, Fairy Tail a tak dál...) a svou nejpřečíslitelnou masou fanoušků je považován za nejlepší. Dobře, teď si asi řeknete, že to třeba takové FMA přece taky. Má to taky davy fanoušků, kteří to vyzdvihují do nebe. Ale! Dobře, tvrzení "FMA Brotherhood je nejlepší anime na světě" je subjektivní. Někdo na tom větší chyby nevidí (poníženě přiznávám, že do toho tábora patřím i já) a někdo zase ano. SAO je (alespoň podle mě) trošku jiný případ. Jaký případ? No, to je ostatně účel tohohle článku... Chci znát názor fanynek, jak mi následující argumenty (nebo "argumenty", chcete-li) vyvrátí a chci s nimi přátelsky diskutovat. Chci udělat jakýsi průzkum a zjistit, co lidi na SAO-u tak přitahuje.

Prodavač kamenů- kapitola XIII.

5. října 2015 v 20:46 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Nebojte, na Prodavače kamenů se nezapomnělo a čerstvou kapitolu vám servíruji jako tentokrát opravdu poslední úplatek. Od zítřka už přestanu úplatkovat a začnu své dluhy splácet opravdově. Mimochodem, tahle kapitola měla být o dvě ještě docela zásadní scény delší, jenže pak bych měla problémy to zveřejnit, tak jsem si řekla, že stejně zásadní budou i v další kapitole, takže doufám, že to pitomé rozseknutí omluvíte. Mimochodem, tahle povídka už se blíží konci! Vidím to nanejvýš na pět kapitol a budu to mít konečně z krku! O to nejde, mě to moc baví, ale chci už mít ten příběh sepsaný celý (a chci vám konečně vyslepičit konec). Děkuji moc za přečtení i komentáře a vězte, že si vás, vaší přízně i vaší trpělivosti opravdu vážím!

Kapitola XIII.- Požírače duší

Když se Reineteril probudil, byl v místnosti sám. Zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.

"Zase zmizela..." povzdechl si zoufale, promnul si oči a vstal. "Jasnovidko? Kde jsi?" zavolal, v naivní myšlence, že šla třeba do umývárny, nebo se schovala do skříně, či tak něco- u ní je možné všechno.

Nikdo mu neodpovídal.

Jeho hlavou proběhlo tiché "Sakra!"

Ovšem ani to nepomohlo, černovláska nebyla k nalezení.

Pak ho ale upoutala jiná věc. Na zemi pod dveřmi ležel nějaký kus papíru.

"Jestli je to dopis na rozloučenou, tak..." zaskřípal zuby, ale běžel si to přečíst.

Pár desítek minut na to jen zíral a luštil, protože ať to napsal kdokoli, škrábal jako kocour. Nakonec se ale mladíkovi povedlo tu čmáranici zhruba dešifrovat. Stálo tam:

"Dobré ráno!"

"Prosím, ať napíše, že se šla jen dolů do hospody napít..."

"Když tohle Reineteril čte, já u něj nejsem."

"Ne, na to bych bez tebe vážně nepřišel!"

"Pravděpodobně se už nikdy neuvidíme."

"To si děláš srandu!" vyjekl, ale četl dál.

"Mám pro to tři důvody- jeden obětavý, druhý středně egoistický a třetí učiněně sobecký."

"Hlavně to už vyklop! Ať tě můžu najít!"

"Obětavý důvod: Nadešel čas, aby Reineteril sám rozhodl o svém osudu."

"Chceš tím říct, že jsem to doteď nedělal?!"

"Pokud chce pokračovat v cestě se mnou a dostat se do hrobky, nechť tak učiní z vlastní vůle. Pokud nechce, nemusí se bát, že padne do otroctví. Je to chytrá hlavička, určitě nějak vymyslí, jak utéct."

"No super. Připadám si jako hrdina v nějakém levném fantasy braku."

"Sobecký důvod: Už nemůžu snášet, jak Reineterila pohlcuje Požírač duší. Jednoho dne ho vysaje úplně celého, dokud nezbude jen prázdná fyzická schránka."

K tomu se radši ani nevyjadřoval. "A kdes nechala ten ,středně egoistický´ důvod?" protočil namísto toho oči.

"A teď si zahrajeme hru!"

"Čím dál lepší."

"Budeme hrát na schovku!"

"A pak půjdeme na pískoviště..." zavrčel naštvaně, ale pak mu něco došlo. "Počkat, ty ses schovala někde v okolí?!"

"Šance, že mě Reineteril najde, je jedna ku sedmi tisícům tři sta čtyřiceti pěti. Přeji dobrý lov!"

"Hele, chceš ty vůbec, abych tě našel?!"

"Ale protože je to Reineteril, může použít nápovědu. Proto jsem mu nechala svůj Požírač duší. Nápověda se zaktivuje, až na to bude Reineteril připraven."

"Tohle už tuplem zní jako z nějaké klišé knihy!"

"P.S.: Dneska je moc pěkné počasí, viď? Přesně v pravé poledne bude jeden mrak vypadat úplně jako sova!"

"Díky za užitečnou informaci."

"P.S.S.: Mimochodem, Reineteril příliš spoléhá na mou informovanost. Tak moc mi věřil, že nás vedu správnou cestou, že se ani jednou nepodíval na svou mapu."

"Já mám nějakou mapu?" zamyslel se. "Aha, jo! Dal mi ji Obchodník."

"Jestli si teprve teď uvědomil, že nějakou mapu měl- tak už ji stejně nemá. Vzala jsem mu ji ve spánku už někdy předevčírem. Ani si toho nevšiml. Takže svou misi už stejně nesplní. Pokud mě nebude hledat, měl by prostě utéct a žít dlouhý a šťastný život."

"Tak tohle..." Reineteril se mírně třásl. Bolestně přivřel oči. "...si strč někam!" Jen tak, aby trošku uvolnil svůj vztek a ukázal, co si o tom myslí, rozcupoval dopis na kousky. "Žít dlouhý a šťastný život?! Morix je mrtvý, sakra! Jde po mně Deireanez, Adelaide, ta bílá mrcha, Obchodník k tomu a kdoví, kdo ještě! A ty jsi pryč! Dlouhý a šťastný život, jo?!" Rozrušeně očima hypnotizoval kousíčky roztrhaného papíru.

Pak mu ale došlo, že na tohle není čas. "Jen počkej, já tě najdu!" S těmito slovy a bojovým duchem na maximu vyběhl ze dveří a hodlal se zeptat dole v hostinci, jestli ji někdo neviděl.

Ovšem někdy tak v polovině schodiště bylo jeho ohnivé odhodlání naprosto uhašeno pragmatickou realitou. Jak...jak ji chce najít? Copak nenapsala, že se indicie objeví, až když na to bude "připravený"? A navíc...proč ji chce vůbec hledat? Má to smysl? Vždyť ten příslib "dlouhého a šťastného života" nezní zase tak špatně.

Sklesle došel k baru a posadil se naproti hostinského.

Ten málem vyletěl z kůže, když mladíka uviděl. Ještě si včera dobře pamatoval na Jasnovidčino vydírání a také si až moc dobře vybavoval, že bývalý student patří k ní, takže ho považoval za jejího komplice.

"Ta dívka, co tu se mnou byla...kam šla?" zeptal se Reineteril apaticky.

"Obávám se, že se vaše paní se mnou o cíl své cesty nepodělila."

"Moje...co? Aha. Ne, my nejsme manželé."

"Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!" vyhrkl hospodský a začal se překotně uklánět. Když ale žádná útočná odezva nepřicházela, nesměle dodal: "Ale včera jste tak vypadali..."

"Možná. Co vám řekla, když odcházela?"

"Vaše chobotnatky nestojí za nic!" zařval oslovený najednou.

"Co?"

"Ne, pane, to nebylo na vás! Jen, že tohle přesně ona řekla..." Na chvíli se odmlčel. "Zjevně měla špatnou náladu."

"Můžu si dát snídani?" Reineteril zněl opravdu deprimovaně, až to i vydíraného hostinského trošku zamrzelo.

"Samozřejmě, pro vás všechno, pane!"

"Tak mi udělejte..." upřeně se zadíval na desku stolu. "...palačinky. Prosím."

"Hned to bude!"

"Počkejte..." zašeptal. "Mohl bych mít takový hodně divný požadavek?"

"Pokud si vaše přítelkyně rozmyslí tu policii, snesu vám modré z nebe!"

"Dáte mi...dáte mi na ty palačinky bazalku, prosím?"

"Ba-Bazalku?" hospodský zmateně zamrkal.

Scéna z Traldisu se mu míhala před oči čím dál víc. A Jasnovidka tehdy řekla... "Jak bych mohl vložit do úst palačinky bez bazalky?"

"D-Dobře tedy." majitel podniku přikývl, ale díval se na studenta jako na idiota.

O chvíli později už se před ním skvěla chutně vypadající porce palačinek, kterou hyzdily malé zelené lístky.

"Nechte si chutnat, pane!" popřál mu hostinský a podal mu příbor.

Reineteril si pokrm chvíli dosti nedůvěřivě prohlížel, ale pak sebral odvahu a kousek ochutnal. Jako první ucítil sladkosti těsta, která se naprosto boxovala se zemitou a svěží chutí bylinky. Nebylo to přímo hnusné, ale chutnalo to dost zvláštně- a on byl upřímně rád, že toho na talíři nemá víc.

Necítil se sice tak posilněný jako po pořádném šťavnatém jablku, ale trošku ho to uklidnilo. Měl teď dojem, že Jasnovidce trošku více rozumí. Možná, že kdyby se jí zkoušel více pochopit už předtím, neodešla by.

"A teď mi dejte tu nejsilnější chapadlovku, co máte." pobídl hospodského už trošku veseleji.

Ten se na něj jenom zamračil a poklepal si na čelo.

Pravda...teď na otravu alkoholem není čas...

"Beru to zpět. Máte pravdu! Měl bych už jít!" prudce vstal, otočil se a dal se na odchod.

"Ale já nic takového neříkal..." opáčil hospodský bezradně, nicméně mladík už nebyl v dohledu.


"Hej, Jasnovidko! Ať už jsi, kde sakra jsi!" pronesl jen tak do ticha, zatímco ho přerušovalo jen bublání lávových gejzírů. Kolem ani živáčka, všichni buďto ještě spali, nebo měli lepší věci na práci, než se potloukat kolem odpočívadla pro poutníky v lávové oblasti, kde absolutně chcípl pes.

Ale právě to mu hrálo do karet. On plánoval říkat opravdu hodně trapné věci, takže byl rád, že nemá publikum. "Chci ti říct, že tohle postě neberu! Večer mi říkáš, jak jsem tvoje jediná rodina a jak mě nikdy neopustíš- a ráno se po tobě slehne zem!"

Uviděl v dálce opravdu velké lávové jezero. Vydal se k němu. "Je mi jedno, jestli mě teď slyšíš, já jen, že se vážně nevzdám! Hele, co naše soutěž?! Já tu tvou směšnou teorii o neumírání pořád ještě nerozdrtil! A to se tak těším na výhru! Tu bonusovou otázku, na kterou jsem se tě chtěl zeptat, až vyhraju, mi prostě musíš zodpovědět, rozumíš?! Jinak...jinak to nejde!"

Žádná odpověď.

"Já to myslím vážně! Přemýšlíš ty vůbec?! Vždyť bez tebe není žádná naše výprava, na kterou ses tak mermomocí cpala, blbko jedna pitomá!"

Ale čím více křičel do prázdna, tím více mu docházelo, že to nemá cenu. Ona ho pravděpodobně neslyší. A pokud ano, tak mu nemá zájem odpovědět. Postupně si to uvědomoval a jeho mysl prostupovalo zoufalství. Vůbec nevěděl proč. Vždyť s tou otravnou bytostí strávil nanejvýš tři a půl dne, ale i tak se bez ní po svém boku začínal cítit provinile a prázdně.

Když nad tím tak přemýšlel, po chvíli přišel i na důvod proč. Ona o něm věděla první poslední, ale on pořád neznal ani její jméno. To bylo to, co ho tak trýznilo. Vždyť existuje tolik věcí, které ona skrývá, tolik tajemství, které ještě čekají na odhalení, tolik detailů, které ještě neprojevila... a proto ho tak užíral pocit, že už možná nikdy nebude mít šanci se tohle všechno dozvědět.

Prudce zavrtěl hlavou. Jak by se s něčím takovým mohl smířit?! Ale jak ji najít? V tom pitomém dopise nebyla žádná vodítka.

A vážně je správné ji hledat? Přece jen, ona odešla z vlastní vůle... Takže není od něj sobecké, když se ji chce pokusit přitáhnout zpět?

Jakmile na to ale pomyslel, něco se mu vybavilo. Sobecké...sobecké...sobecké... Ten její "sobecký důvod"! Zmínila můj kámen! To je ono!

Nové odhalení mu okamžitě vylepšilo náladu, ovšem jeho obsah mu ji rázem zase zhoršil. Jinými slovy...je to "buď kámen, nebo ona".

Sám nevěděl, jestli to, co cítí, je plamenný vztek, nebo prázdné zoufalství, ale bylo mu z toho do breku. Jak by jen mohl pomyslet, že by se zbavil kamene? Toho artefaktu, který ho ochraňoval? Který ho vedl? Který by i bil místo jeho srdce? Ne, ne, ne! To se raději zbaví sám sebe!

Ano...to je pravda...vždyť přímo u lávy...co mu brání skočit? Bál se. Hrozně ho děsila vidina bolesti a posmrtného života v pekle. Ale na druhou stranu...komu by tím ublížil? Nikdo, nikdo by po něm neplakal. Ne, naopak! Všichni by se radovali! A těm, kdo ne, by to možná na pár týdnů zlomilo srdce, ale celý zbytek života by jim to ulehčilo. Ano, to je ta nejsnadnější cesta jak právě teď zlepšit svět! Ostatně, alespoň bude o jednoho vraha a kus oživlého odpadu méně.

Vzpomněl si na ty chvíle před vstupem do Melleoseffinu. Morix, Jasnovidka i on sám, tři lidé, kterým ublížil nejvíce. To by bylo na jednu misku vah, ale co dát na tu druhou? Nejistě se ještě více přiblížil k horoucí lávě. Jaké dobro kdy vykonal?

Mohl jsem se stát lékařem. Kdybych zachraňoval lidi, bylo by to spousta, spousta dobra... Jenže ne. Já namísto toho...

Svezl se na kolena. Třásl se. Už zase... Cítil, jak to na něj opět jde. To zoufalství. Ta nezadržitelná hysterie. Obrázky... Obrázky krve... mrtvol...krve...mrtvol...krve...mrtvol...

"Morixi!" zařval k nebi. Oči se mu opět zalévaly slzami. Ale tentokrát se držel, nechtěl si dovolit do toho zase spadnout. Silou vůle se snažil zapudit obrázek svého zavražděného přítele a nahradit ho třeba...třeba, ano! Usměvavá Jasnovidka bude to pravé. Jenže to bylo ještě horší. Jasnovidka, kterou zklamal. Jasnovidka, kterou byl tolikrát připravený bezcitně obětovat. Jasnovidka, která ho opustila.

Nedokázal se přinutit myslet na ni jinak. Už se mu nevybavoval její úsměv, ale jen ta šílená jiskra umírajícího tygřete v jejích šedých očích, kombinovaná se strnulým šklebem. Ten výraz plný zoufalství...něco tak nepřirozeného, děsivého, nelidského- ale přitom tak smutného. A ta slova, která k němu patřila- výhrůžné, ale přitom na její poměry podivně poddajné věty- řeči o tajemstvích, smrti a kamenech. Kdykoli si na to vzpomněl, po zádech mu přejel mráz. Ale v té chvíli si jinak představit nedokázal- jen jako smyslů zbavenou, šílenou, nebezpečnou a hrozně nešťastnou.

Pak se mu ale podařilo se trochu uklidnit. Poslední zbytky pochybností o tom, zda-li ji má hledat, zmizely v nedohlednu. Možná...možná že jí dokáže pomoct. Možná, že by na ni mohl mít stejný účinek, jako ona na něj. Uvědomil si totiž, že ty výčitky ("démoni", jak jim říkala), neútočily tak silně, dokud nepotkal ji, ale na druhou stranu, nebyla jen katalyzátorem, nýbrž zároveň také lékem.

Když s ní mluvil, démoni se dávali na útěk. Už po pár slovech jeho záchvaty mizely a řezavý vztek a paranoia ohledně ztráty kamene byly ty tam, jakmile se ho dotkla. Napadlo ho, že pokud jsou tyhle účinky vzájemné, pak by jí mohla jeho přítomnost trošku ulevit, ať už ji pronásleduje cokoli.

Už se rozhodl. Najde ji. Z miliónů důvodů, ale klidně už jen proto, aby ji našel.

Musel ale sklesle uznat, že tím pádem je zase na začátku. Sice si už ujasnil, co chce, ale pořád ještě nevyřešil své dilema. Vytáhl z kapsy svůj kámen. Najednou si s ním nepřipadal tak svázaný, ale něco na něm ho stále fascinovalo. Způsob, jakým se ten opál leskl...jakým sálal světlo až k Reineterilovu srdci a až skrz něj...

"Je hezké potkat v nehostinných skalách starého přítele." Až teatrálně kamarádský hlas zazněl tak znenadání, až mladík málem nadskočil leknutím.

"To jste...vy!" konstatoval Reineteril překvapeně a prudce obrátil hlavu po směru hlasu. Obchodník stál vedle něj. Student trošku zahanbeně polemizoval, jak dlouho už je ta záhadná bytost poblíž. Jestli všechno slyšel...

"Přesně tak, já. Copak, můj mladý kamaráde, neztratil jsi nic?"

"A-Ano! Hledám tu dívku, která byla vždycky se mnou..."

"Proč? Není to snad skvělé, že ses jí konečně dokázal zbavit?" Obchodníkův hlas zněl až výsměšně. Bývalý student prostě nějak cítil, že se ta bytost vedle něj usmívá.

Srdečně doufal, že se mu podaří ten úsměv smazat, když ho vzápětí ze všech sil praštil.

"Au..." zasyčel starší z nich a mírně se zapotácel. "To bylo od tebe ošklivé, kamaráde."

"Ode mě...ošklivé? Ne, v porovnání s tím, co vy jste udělal mně, jsem vám nezkřivil vlásek!" Reinetrilem proudil vztek. Měl tolik otázek- a tentokrát se hodlal domoct odpovědí...po dobrém, nebo po zlém. "Co jste vlastně sakra zač?!"

Druhý muž si povzdechl. "To kdybych tak věděl, starý příteli..."

"Co...?"

"Nevzpomínám si na nic před tím, než jsem začal prodávat Požírače duší."

"J-Jako Jasnovidka!"

"Možná." prodavač už to zřejmě považoval za uzavřené téma. "Mimochodem, důvod, proč jsem tě navštívil, mladý příteli, je ten, že začínáš zapomínat na dohodu se svým kamenem."

"Jakou dohodu...?"

"Měl by sis pospíšit. Už ti zbývá asi jen pár dní. A protože to nebyl tvůj záměr, nevím, nevím, jestli to dopadne v tvůj prospěch."

"C-Co by mělo nějak dopadnout?! A co nebyl můj záměr?!" vyštěkl oslovený okamžitě.

"No, už musím jít. Sbohem, můj mladý přítelíčku!" Obchodník se otočil a dal se na odchod.

Po pár krocích ale ucítil, jak ho někdo chytil za rukáv.

"Ne! Ještě nemůžete jít pryč! Když mi to neřeknete, tak..."

Záhadná osoba se otočila a podívala se Reineterilovi do tváře. Mladíkovo duševní zdraví už zřejmě viselo jenom na vlásku- což ostatně vysvětlovalo rychlé střídání nálad a nekončící sérii hysterických záchvatů.

"Tak?"

"Tak...mi alespoň řekněte, jak...odkud vzaly kameny svou moc!" Jasnovidka mu to nabízela tolikrát, ale on vždycky odsekl, že to slyšet nechce. Je čas si to konečně poslechnout.

"Jsi skutečně připravený to vědět?"

"Prostě mi to řekněte, prosím!"

"Naštěstí mám zrovna u sebe Kámen vypravěče, takže to nebude problém."

"Kámen vypravěče?"

"Požírač duší, který dokáže prostorově přehrát jakýkoli příběh."

"Dobře...použijte ho, prosím!"

"Jak je libo..." Obchodník vytáhl zářivý onyx a přitiskl ho Reineterilovi na čelo.

Obraz se před jejich očima změnil. Lávové skály i hostinec zmizely a nahradilo je vyprázdněné kasíno. Servírka utírající stoly a nějaký muž krčící se u hracího automatu byly jediné dvě živé bytosti široko daleko.

"Pane..." zabroukala žena poněkud otráveně. "Tento podnik už před deseti minutami zavřel. Neráčil byste už odejít?"

"Ještě...ještě chvilku..." zaúpěl.

"Přijďte zase zítra."

"Ne...! Zítra už bude pozdě... Já...já ty peníze musím mít dneska!"

"To je mi líto, ale-"

"Prosím!" zavřískal zoufale, zatímco zmateně prohledával patrně vlastní peněženku. "Ne...už nejsou..."

"Došly vám peníze?"

"N-Ne!" Otočil se k ní. V opuchlých a unaveně působících očích se mu třpytily slzy. "Já mám... tohle!" Vytáhl z kapsy kámen.

Reineteril zalapal po dechu. Zřetelně poznával svůj Požírač duší.

"T-To je velmi vzácný opál! Moje matka! Patřil mojí matce!"

"Je zajisté krásný, ale teď běžte domů, prosím."

"N-Ne! Já vám ho prodám! Za pár drobných! J-Já...přísahám!"

"Ne. Odejděte, prosím, než zavolám ochranku." Servírce už patrně docházela trpělivost.

"P-Prosím! Já musím ty peníze vyhrát nazpátek!"

"Tak jste je v prvé řadě neměl prohrávat. Ven!" Ukázala na dveře.

Chvilku se nic nedělo, ale pak se zoufalý zákazník konečně začal šourat k východu. "Jste bezcitná." zavrčel na rozloučenou.

Scéna se opět změnila. Nyní se mladík a bytost v kápi dívali na sloup u kolejí, o který se opíral člověk, pravděpodobně jejich starý známý z kasína.

"Nemůžu se vrátit domů..." zašeptal. "Moje výplata je v tahu..." Přes tu tmu nebylo nic moc vidět, ale jeho hlas prozrazoval, že pláče. "Co budeme jíst? Já už si..." hlasitě vzlykl. "Já už si nezasloužím se jim podívat do očí..."

"Mluví o své ženě a jejich dítěti. Mají jedenáctiletého syna." upřesnil Obchodník.

"Ale já jen chtěl, aby´sme toho měli tenhle měsíc víc... Slíbil jsem si, že klukovi koupím k narozeninám to kolo, co si tak přál... Zvoral jsem to..." Zaklonil hlavu k obloze.

"Ale proč mu jeho kámen nepomohl?" zeptal se Reineteril zmateně.

"Protože to tehdy byl ještě obyčejný kus opálu. Své schopnosti a význam získá teprve až za chvíli."

Zhroucený člověk schoval tvář do dlaní. "Vždyť to byl tak dobrý nápad..."

Někde v dálce zahoukal vlak.

"Kdybych tak měl štěstí! Jenom kousek štěstí!" zavzlykal zoufalec a pomalu vstal. Kámen, který dosud svíral, mu vypadl z ruky.

"Nestane se to, co si myslím, že ne?!" vyjekl držitel Požírače duší vyplašeně.

"Jen se dívej." Obchodník zněl celkem potěšeně.

"Promiňte..." popotahoval muž, zatímco se ploužil blíže ke kolejím. Reineterilovi něčím připomněl jeho samotného.

U kolejí se člověk zastavil, klekl si a položil hlavu na chladný kov.

"Ne! Idiote, co to děláš?! Myslíš..." křičel mladík a když oslovený nereagoval, přiskočil k němu a pokoušel se ho od těch kolejí odstrčit silou. "Myslíš, že tímhle svému synovi nějak pomůžeš?!"

Ale nemělo to cenu. Jeho ruce jím jen neškodně procházely a jeho hlas k němu nedoléhal. Přeci jenom, byl to jenom starý příběh.

Ovšem Reineteril se nemohl prostě vzdát. "Nedělej to!"

"Marná snaha, mladý příteli. Do vyprávění nemůžeš zasáhnout."

"Ne!" Bývalý student bezmocně sledoval, jak se světla vlaku přibližují. Ten člověk jenom vzlykal, ale nehodlal se pohnout.

Lokomotiva už byla skoro u nich. "NE!" zaječel vlastník kamene, než o pár vteřin později prakticky přišel o sluch. Neslyšel nic než příšerné skřípění brzd a úderů kol do kovu. Bezbranně si přitiskl dlaně k uším. Byl to ten nejhlasitější a nejpříšernější zvuk, který kdy slyšel.

Vlak projel. Reineteril ztěžka dýchal a pomalu se podíval vedle sebe. V mžiku se odvrátil a snažil se zastavit reflex zvracet. Už se nedokázal přinutit podívat se znovu.

"Je...mrtvý, že?" zašeptal.

"No, lidské bytosti nejsou zrovna přeborníky, když jde o přežití bez hlavy."

Mladíkovi chvilku trvalo, než byl schopen znova vstát. "Obchodníku... Kdyby se ten chlap nenechal rozdrtit rychlíkem, myslíte, že by mu jeho rodina odpustila?"

"To není naše starost." bytost v kápi mávla rukou. "Spíše se podívej, co se stalo s kamenem."

Opál svítil a kapky krve na něm matně poblikávaly.

"Co se stalo...?" zeptal se vyděšený student.

"Kámen nasákl zoufalou tužbou jeho bývalého nositele a zaktivoval se jeho krví. Za pár hodin už bude vydávat dost silné vibrace, aby přilákal hledače z vesnice Hiana, a ti z něj udělají plnohodnotný Požírač duší."

"A...co se bude dít pak?"

"Pak? Požírač se bude snažit naplnit svůj cíl, samozřejmě."

Reineteril cítil, jak se mu mírně točí hlava. "Jaký...jaký cíl?!"

"Příteli, ty nejsi obyvatel Hiany. Tohle tajemství ti nemůžu svěřit."

Oslovený se k němu přiblížil a popadl ho za ramena. "Prosím! Copak nevidíte, jak moc jsem do toho zapletený?! A navíc, tohle všechno jste mi měl říct už tehdy, když jste mi ten kámen prodával!"

"Já věděl, že z tebe bude obzvláště nespokojený zákazník..."

"Chci to vědět...udělám...udělám cokoli!"

"Propána, Reineterile...vždyť ty už jsi udělal všechno, co jsi mohl."

"Prosím...já to vážně nikomu neřeknu..."

Obchodník si povzdechl a vytrhl se mu. "Dobrá, dobrá. Jakmile se to dozvíš, potopí tě to ještě níž. Ale když na tom tak trváš..."

Obraz se opět změnil. Nyní stáli v jakémsi černém prázdnu a před nimi se v éteru točil přenádherný citrín.

Nad polodrahokamem se objevila průhledná lidská silueta. Chvíli padala skrz kámen a pak zase zmizela.

"Požírač duší se zrodí, když je naplněn silnou touhou umírajícího člověka." objasnil prodavač. "Charakter toho přání určuje výsledné schopnosti kamene. Řekněme, že je tohle Mialithan. Kámen vzkříšení."

"Takže aby vznikl, musel někdo spáchat sebevraždu proto, že se mu nedařilo někoho oživit..." odtušil Reineteril.

"Správně. Mialithany fungují tak, že zabraňují duši odejít do světa mrtvých. Drží nebožtíka na zemi, dokud nevyprší časová doba, nebo není efekt přerušen. Daň za jeho použití je vlastní smrt. Samozřejmě, dají se využít jen v případě, že je vaše mrtvola ještě čerstvá. Pokouší se napodobit život, takže zabraňuje rozkladu- ale čas vrátit neumí."

"A dál?"

"Pak si kámen hledá nositele." Vedle Požírače se objevila další humanoidní silueta. "Poskytuje mu své schopnosti..." Mezi citrínem a jeho člověkem se objevila modrá šipka ukazující od drahokamu k bytosti. "...a vyžaduje za to postupný přístup do veškerých koutů jeho mysli." Další šipka, červená, ukazovala od tvora k artefaktu.

"To zatím chápu. A potom?"

"V další fázi, jakmile kámen zmapuje a z jisté části ovládne veškeré jeho vědomí- a tím jej učiní de facto bezbranným..." Figurína se nyní zabarvila do modra. "...udeří a přetáhne jeho duši do sebe." Šipky zmizely a kámen se rozzářil červeně.

"Takže jeho duše...je teď zavřená uvnitř?"

"Ano i ne. Je tam, ale přitom není. Už to totiž dávno ztratilo význam, strukturu a funkce duše. Požírač to totiž nevědomky proměnil spíše v jakési palivo."

"Ale...proč to všechno?"

Obchodník se uchechtl. "Z čeho byl kámen stvořen? Z nerostu a tužby. Celá jeho existence slouží jen k naplnění onoho přání. Proto potřebuje lidskou duši a k ní loutce podobné tělo- neboť sám nemůže do světa lidí téměř nijak zasáhnout." Citrín stále rudě zářil, ale vteřinu za vteřinou ten svit slábl. "Ale tím si vyčerpává palivo, které získal z ulovené duše. A ono nakonec vždycky dojde."

Rudá zmizela.

Reineteril si myslel, že už je konec, jenže prodavač stále pokračoval: "Jenže, jakmile zmizí poslední stopa po jeho původní duši, tělo odumře." Figurína odpadla, ale okamžitě ji nahradila nová. "Mimochodem, bez výjimky aniž by kámen naplnil svůj cíl. A tak hledá novou kořist..." Znovu se objevily dvě šipky. "Chceš, abych ti to přehrál ještě jednou?"

Student zavrtěl hlavou a obraz se rozplynul. Nyní stáli opět u lávového jezera a Obchodník mu zrovna sundával z čela černý onyx.