"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Listopad 2015

SAP - kapitola VIII.

11. listopadu 2015 v 12:00 | Kate Černobílá |  SAP
Mám tu čest vám opožděně přinést ten nejčerstvější SAP. Kvalita je jako obvykle trošku vedle, ale co byste od společné povídky čekali? Tak jako tak já i Karin doufáme, že se vám to bude líbit!

VIII.

Dva poskoci spěchali k dalším dveřím. Na tvářích se jim rozlévaly obrovské úsměvy. Dnes se jim povedlo prodat mnohem více zboží, než bylo obvyklé. Kolem skladu chtěli projít bez povšimnutí. Jeden z nich se však zarazil. Otevřené dveře ho až magicky přitahovaly.

"Hele...tady jsou takové ty blbé kytky, ne?"

"Myslíš...milovaný kytičky toho magora?" Druhý z prodavačů SAPu se zamyslel. "Páni, někdy přemýšlím, že tam půjdu znovu a pořádně se pomstím."

Jeho kolega se ještě zářivěji usmál. Ukázal rukou svému příteli, že má počkat, a nakoukl do škvíry. "On tam není! Ten vědec tam není!" Zamyslel se. "Napadá tě to, co mě?"

"Jakože...ty myslíš..." Zhluboka vydechl. "Kámo, to je nápad! Minule mě ten psychouš tak naštval!"

"Jo. Tak jdem na to! Těším se na ten jeho výraz, až jeho milovaný kytičky zdechnou!" Zasmál se vlastním slovům a vklouzl do skladu. Když se podíval na rostliny cenící zuby, jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Probůh, vidíš je? Ty jsou ale hnusný." Jeho parťák zavrtěl hlavou. "Máš dost herbáče?"

Jeho kolega mu zamával před očima lahvičkou silného herbicidu. "Jsem vždycky připraven." Přistoupil k první rostlině. Pokusila se ho kousnout, ale on si udržoval bezpečnou vzdálenost. Chrstl na ní průzračnou tekutinu. Na to, jak se podobala vodě, však byla jedním z nejsilnějších jedů. Lístky rostliny okamžitě povadly. Poskok přistoupil k další.

"Hele, a nechceš mi tak trochu pomoct? Ještě mě kousnou!"

"Tak jo, dej mi to." Převzal si od něj láhev. "Hej, kytky! Tohle je za to, že máte tak idiotskýho pána!" Šest zbylých kytek zlostně zacvakalo, jakoby mu snad rozumělo. Pomalu k nim přišel a zaklonil k jedné hlavu. Sals vilnis se po něm okamžitě ohnala, ale on se vyhnul, jakoby se jí vysmíval. Natáhl ruku a polil soložravku pálivým roztokem. Podobně pokračovali i u dalších pěti.

"Tak, práce hotova!" zanotoval si vrah. "Teďka rychle zdrhnem, než se vrátí, jo?"

"Ale nandali jsme mu to pěkně!" A s tímhle nadšeným švitořením opustili sklad.


"Cítí to Aydlin také? Deventer zavětřil...herbicid... Myslí si naše jediná spřízněná duše, že už začínám být paranoidní?" Prohodil vědec, zatímco se společně vraceli tam, kde nechali sedm rostlin na hlídání Averinovi a Yenerie.

Dívka také cítila podivný pach, ale nechtěla svého přítele děsit. "Jistě jsi jen paranoidní. Přemýšlej, jak by se dostali přes mého bratra a tu vyšetřovatelku?" Sama si tím ale vůbec nebyla jistá. Přidala do kroku, aby zbytečně nezpanikařila.
Nakonec téměř běžela. Zastavila se až šokem. Květiny se zdály být mrtvé.

Deventer nic neříkal. Pomalu přešel k první z rostlin. "Amire...Co se stalo?" zašeptal. Roztřeseně pohladil ubohou sals vilnis po zvadlém lístečku. Po několika mučivých minutách se obrátil k Aydlin. "Jsou ještě naživu...Deventer je ještě slyší...ale jejich hlasy slábnou!" Po tváři mu stekla slza.

Dívka vůbec nevěděla, co má dělat. Tady nešlo o to, že zemřely rostliny. Nejen. Jednalo se i o to, jak hloupě se to stalo. Mísil se v ní smutek a vztek, ale především lítost k Deventerovi. Věděla, jak je miluje. Přistoupila k němu a lehce se dotkla jeho paže. Když promluvila, snažila se, aby se jí netřásl hlas.

"A ani nezemřou. My s tím něco uděláme, uvidíš! Za chvíli na něco přijdeme, uvidíš! Takto to přece neskončí!" Pokusila se o povzbudivý úsměv.

"Aydlin je tak milá...ale mýlí se. Už to skončilo. Herbicid obsahuje látky, které působí pomalu, ale jistě. Deventerova rodina je nyní na hranici smrti. A já...já..." Vypadalo to, že už si ani není jistý, co by měl vůbec říct. "My...umřeme všichni. Všech osm." Pak si ale uvědomil, jak beznadějně to zní, a pokusil se o slabý úsměv. "Víme, že naše finance jsou pro plán Aydlin a jejích přátel nepostradatelné. Ale to jsou peníze, ne Deventer samotný. A my samozřejmě Aydlin naše bohatství odkážeme. A firmu také, bude-li chtít."

Plavovláska na něj vyděšeně hleděla. "Jak můžeš něco takového vůbec říct?! Vždyť víš, že mě na tobě záleží jako na člověku. I na všech rostlinách. Něco s tím uděláme. A já... já dokonce vím, co." Do žil se jí vlila nová naděje. "Vydržte! Všechno bude v pořádku!"

Bez hlubšího vysvětlení vyběhla ze skladu. Věděla, že je to riskantní, ale byla to jejich jediná možnost. Nedívala se před sebe. Proto také vrazila do něčeho měkkého. Vykřikla. Když však zahlédla, jak něco muži, do kterého vrazila, vypadlo z ruky, její křik se změnil v podrážděné vrčení. Nikdy předtím nevrčela. Ale lahvička vylitého herbicidu mluvila za vše. Vzápětí si však uvědomila, že k nim vůbec nemusí být nepřátelská.

"Dávejte si pozor!" začala hrát svou roli. "Spolupracujeme, takže se nemusíme navzájem shazovat!"

"Spolupr...Kdo jsi, slečinko?" Pak se mu ale něco vybavilo. "Slyšel jsem tvůj hlas tehdy u kytek! Ty jsi holka toho šílenýho vědce, ne?"

Odfrkla si. "Dodnes nechápu, proč jsem si s ním začínala." Ta slova jí nešla na jazyk, ale doufala, že to zní alespoň trochu přirozeně. Poté znovu pohlédla na lahvičku povalující se na zemi. "Vy to prodáváte?" Snažila se, aby to znělo nenuceně.

"Jo. Chceš koupit? Ten herbicid je prvotřídní! Máme sice ještě lepší verzi, se SAPem, ale tu jsme nevzali na loď. Ale tahle taky nemá chybu!"

Pokusila se o úsměv. "Ráda bych, ale nemám peníze. A...moc se omlouvám, že jsem vám jednu lahvičku vylila. Nejspíš jste někomu právě ukazovali účinky té látky, že ano?" Musela z nich dostat, že oni zabili Deventerovy rostliny, za každou cenu. Musela si tím být jistá.

"Jo! Tos měla vidět, jak chcípaly! Šli jsme za těma kytkama toho magora a dali jim pěkně zabrat! Škoda, že neuvidím, jak se ten šmejd asi teďka tváří!" Na celé kolo se rozesmál. "A mimochodem, proč jsi vlastně odtamtud zdrhla? Když sme tam před pár dnama byli, vypadalo to, jako že jste nejmíň kámoši. Co? Zjistilas, že ti nebude dávat peníze?"

Aydlin se musela hodně ovládat, aby se netvářila šokovaně ani naštvaně. Část se zabíjením rostlin raději nekomentovala. "Ne, ne, on by rád platil. Ale je to blázen. Moc velký blázen. I ti ostatní. Vlastně...vlastně...nejspíš si chtějí jen s tím celým plánem hrát na hrdiny. Všechno je hrozná hloupost. Jsem ráda, že jsem na to přišla dříve, než bude pozdě." Bylo to ubohé vysvětlení, ale spoléhala na to, že ho poskoci nebudou rozebírat do hloubky.

"No...to asi jo. A co nám vlastně chceš?"

Aydlin se znovu usmála. "Měla bych plán, jak si přivydělat. Jak prodat více SAPu. Ale chci na tom svůj podíl." Odmlčela se. "Vy musíte mít protilátky na ten herbicid, že ano?"

"Jo, to máme. Proč?"

"No...ten vědec by je možná potřeboval, nemyslíte? Můžete ho tak donutit koupit si něco od vaší firmy."

"Hej, holka, tobě to myslí! A můžem ho tím vydírat! Jako: ,Jestli chceš svoje květinečky zachránit, dej se na SAP!´. To znělo drsně, co?"

"Přesně tak," přikývla. Naoko působila nadšeně, ale v duchu byla naprosto na dně. Skutečně klesli tak hluboko, že použijí SAP? "Tak mi dejte tu protilátku, a já mu jí předám! Peníze si rozdělíme!"

"Tak jo." Vylovil z brašny láhev a podal jí ji. "Pak za náma přiď," křivě se usmál. "Ale až budeme prachatí, můžem si skočit na večeři, jenom já a ty!"

"Tak...dobře," souhlasila, ačkoli jí bylo spíše na omdlení. "Hned jsem zpět!" Pospíchala do skladu.

Mluvčí sedmi rostlin tam na ní čekal, schoulený mezi květináči. U nohou mu ležela pistole. "Aydlin je zpátky," konstatoval a do očí se mu vrátil alespoň zlomek původní jiskry. "Už moc času nezbývá. Deventer si už nechal přinést...nástroje. Moc by si přál, aby byla Aydlin s ním až do konce. Do úplného konce samozřejmě ne, bylo by od nás kruté a sobecké nechávat ji to sledovat."

Dívka jen zavrtěla hlavou. "K tomu nikdy nedojde." Vtiskla mu lahev do ruky. Připravila se na jeho reakci.

Vědec na to očarovaně zíral. "To je...to složení...tohle by mohlo neutralizovat látky v herbicidu!" Samozřejmě, všiml si i těch osudových tří písmen, ale v té chvíli mu to bylo docela jedno. "Aydlin je zázračná! Deventer tomu nemůže uvěřit... Nyní jí vděčíme svými životy."

Rychle obešel své přátele a každému nalil do květináče protilátku. Zdálo se, jakoby i on sám trošku pookřál. Sals vilnis sice pořád ještě nevzhlížely zdravě, ale už nebudou poškozovány víc - a za pár týdnů by se měly vrátit do normálu.

Aydlin se usmála. "Nyní se však musím vrátit za těmi, kteří je otrávili. Deventere..." Nevěděla, jak mu to má říct. V té chvíli si kvůli řečem poskoka opravdu připadala jako zlatokopka. "Oni za to chtějí zaplatit."

"Ale samozřejmě! Naše životy jsou cennější než peníze, takovou cenu zaplatíme s vděkem!" přikyvoval rychle. Poté ale trošku posmutněl. "Jen Deventera trošku mrzí, že peníze jsou to jediné, jak může Aydlin pomoct. Kéž by uměl i něco jiného... Takhle by jeho místo zastala každá kreditní karta."

"Ale to není vůbec pravda! Vždyť pro mě jsi na prvním místě přítelem, ne peněženkou!" Usmála se na něj. "Musím jít, ale pamatuj si, že tě mám opravdu ráda." Nemohla si dovolit čekat na jeho reakci.

Jakmile jeho kamarádka zmizela, vrátil se vědec mezi květináče, nyní ovšem se širokým úsměvem. Kdoví proč si připadal opravdu strašně šťastný, proto, že jeho rodina přestala být v nebezpečí, a také z části kvůli Aydlininým slovům. Došlo mu ale, že v jedné věci tahle úvaha není správná. Ačkoli si nějak uvědomoval, že je na to ještě brzy, upřímně cítil, že celá jeho rodina ohrožena nebyla - na Aydlin totiž herbicidy nefungují.

Náhle se ozvalo zavrzání dveří. Vědec se otočil. Sledoval Averinův veselý výraz, jak se měnil v nechápavý. Nedíval se však na něj, ale na rostliny.

"Zdravím, Deventere. Co- co se tady stalo?"

Majitel Salzu se mírně uklonil, ale jeho obvyklý přátelský pohled nahradilo něco mnohem méně neubližného. "S velkou lítostí vám musíme oznámit, velectěný pane, že zatímco jste nedodržel svou hlídku, jsme byli napadeni a málem nás to všechny stálo život. Zločin byl proveden herbicidem a záchrana odvahou vaší velectěné sestry."

Chvíli na něj jen hleděl. Nejprve proto, že si ta slova musel přeložit do normální řeči, a poté proto, že mu došel jejich smysl. Toto byla jedna z mála chvil v jeho životě, kdy opravdu cítil, že se musí omluvit. "Promiň. Něco takového jsem vůbec nečekal. Myslel jsem si, že Yeneria dobře zavřela dveře..." Jmenovaná stojící za ním se zamračila. Zvedl hlavu, aby se ospravedlnil. "Ale získali jsme všechny civilisty na svou stranu?" Deventer stále nereagoval. "Jak jste to nakonec vlastně vyřešili?"

"Naše drahá spřízněná duše Aydlin riskovala svůj život, vběhla na nepřátelské území a vymámila z těch bezcenných bytostí tuto protilátku." Podal mu lahvičku. "A nyní mimochodem opět hazarduje se svým životem, zatímco vyjednává s těmi zvířaty."

Averin však jeho slova sotva vnímal. "To je...od SAPu." Zděšeně pohlédl na Yeneriu a poté na Deventera. "Jak jsi mohl? Myslel jsem, že víš, za čím jdeme! A jak jsi k tomu mohl přimět někoho, jako je Aydlin? Využil jsi toho, jak je hodná, že ano?" Viditelně soptil vzteky.

Vědec věděl, že to obvinění je jen způli pravdivé, ale rozhodl se to nepopřít. Nechtěl zbytečně vyvolávat spory mezi sourozenci a způsobovat své přítelkyni problémy. "Ano. Deventer to udělal proto, aby zachránil svou rodinu. V porovnání s jejich životy jsou mu vaše ideály vedlejší."

"Myslel jsem, že to jsou i tvé ideály," zašeptal. Neměl totiž již sílu křičet. "Takže ty jsi to všechno udělal jen proto, abys zachránil...květiny. Květiny." Zavrtěl hlavou. "Jsi větší šílenec, než jsem si myslel. A kdo ví, co jsi mé sestře nalhal."

"Nezáleží na tom, co Deventer považuje za své ideály. Nezáleží na ničích ideálech. Záleží jen na tom, aby byla naše rodina v bezpečí. Averin to tak možná nevnímá, ale tím padá v našich očích pod úroveň velectěných bytostí." Zdůraznil jeho jméno, aby si každý všiml, že tam chybí "pan" nebo "lord". "Jen si klidně Deventera nenáviďte! Degradoval jste mou rodinu na něco, pro co je podivuhodné něco obětovat. Myslíte, že vám tohle Deventer odpustí?"

Averin převrátil oči v sloup. "Ale já po tobě nežádám odpuštění. Vyčetl jsem ti to jako chybu, kterou jsi udělal jako spojenec. Nemluvil jsem s tebou jako s nepřítelem. Ale tvá reakce mě jen utvrdila v mých slovech. Dále to nemá cenu probírat. Již se to stalo. Promiň, že jsem nehlídal tvou...rodinu...ale ty by ses měl také omluvit."

"Ačkoli svou omluvou a klidnými slovy pan Averin znovu nabyl svých titulů, Deventer se neomluví. Zachránil své blízké. Urazil velectěného, ale pouze po tom, co se sám cítil být uražen. Nemá se za co omlouvat."

Terorista si založil ruce na prsa. "Dobře. Ale tím pádem nepřáteli možná jsme." Obrátil se na Yeneriu a hledal v jejích očích souhlas.

"Takže ten podivný vědec vypadl? Mám ho zabít, nebo ne?" zeptala se agentka zmateně.

Mluvčí rostlin ho však v odpovědi předběhl. "Zkuste si to, má paní. Sice se vám dozajista podaří vzít život Deventerovi, ale pak už proti sobě budete mít nejen ozbrojené strážce lodi, ale i naše zaměstnance. Nezapomínejte, že ačkoli my sami nejsme cenní, skýtáme cenné zdroje!"

"To se nestane. Nikdo nikoho zabíjet nebude," odvětil Averin a podíval se na vyšetřovatelku, aby si to uvědomila.

"Vskutku. Tím pádem ani Deventer nepřikáže použít násilí," kývl vědec. "Ale nyní, prosíme, vyšlete delegaci najít naši jedinou přítelkyni. Dlouho se nevrací! Je naší povinností zajistit, aby se nedostala do nebezpečí!"

"Já to zařídím," nabídla se Yeneria a v mžiku byla pryč.

Prodavač kamenů- kapitola XV.

10. listopadu 2015 v 14:06 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Omlouvám se! Opravdu požehnaně dlouho jsem tady nebyla. Moje komentářové dluhy narostly do takových výšin, že je kterákoli hora proti nim drobeček. Nebyla to ovšem bezdůvodná odmlka. Nejhlavnější důvod je popsán v těch e-mailech, které mám už měsíce rozepsané, a další důvody jsou ty, že jsem z masochistických pohnutek přihlásila Prodavače kamenů do recenzí, které provádí několik uživatelů Wattpadu. To znamená, že jsem sebou samozřejmě musela extrémně hodit s dopisováním nových kapitol, aby recenzéři měli nějaký materiál a dopadlo to tak, že jsem tu povídku už mezitím téměř dopsala. (chybí epitolog) Proto si ty kapitoly, které zde ještě nejsou, předepíšu a zveřejním v následujících dnech/týdnech. Také musím vydat nejnovější kapitolu SAP-u! A pár recenzí! Prostě, svou článkovou odmlku se vám chystám královsky vynahradit.
...
Jedna z kapitol, na kterou jsem se těšila nejvíc. Nakonec se mi bohužel nepovedla v plném efektu, ale... Alespoň se mi to podařilo napsat vcelku krátké (a tím pádem alespoň trošku dějové). No, chtěla bych vás jen tak pro zajímavost požádat, jestli byste mi do komentářů nenapsali, jestli jste to čekali (pokud si to přečtete, pochopíte, o čem mluvím). Mimoto, už zbývají jen přibližně tři kapitoly do konce! (teď, když to píšu zpětně, tak vím, že čtyři.)

Kapitola XV.- Adelaide

současnost

"Hele, Jasnovidko..." Reineteril se rozhlédl kolem. "Jaké národy vlastně kdysi obývaly Melleossefin?"

"Takové, které vyráběly odolné slunečníky."

"Já jen, že některé skály jsou docela zajímavě tvarované... Podívej se třeba tamhle." Ukázal na jedno z podivných skalisek. Štíhlá a velmi vysoká kopa kamení strašně připomínala vlčí hlavu. Pochyboval, že něco takového vytvořila příroda. "Museli mít pokročilé technologie."

"Pokud Reineteril myslí zdejší architekturu, tak to žádná dávná civilizace na svědomí nemá. Nechali to postavit majitelé hrobek."

"Hrobek? Ona tady není jenom jedna?"

Přikývla. "Ale žádný strach, já si cestu nespletu."

"A pak už jen popadneme ten zablešený kámen, Obchodník si ho vyzvedne a já pak budu volný, že ano?"

"Správně by to tak mělo fungovat." pokrčila rameny. "Nemá však Reineteril ještě další cíle?"

"Jak to myslíš?"

"Nezamýšlí svého přítele pomstít?"

"No... Pár dnů bezprostředně po tom jsem to vážně chtěl udělat. Vážně jsem toužil najít tu bělovlasou mrchu a zabít ji znova, ale když pak našla ona mě...bál jsem se." Při vzpomínkách na večer v lese se otřásl. "Byl jsem tak vyděšený, že mě ani nepadlo, že to ona by se měla bát mě. A pak jsem přišel na to, že ona za to vlastně nemůže, že to všechno Adelaide."

"Tak proč Reineteril jednoduše nezabije viníka?"

"Říkáš to, jako by o nic nešlo..." Ušklíbl se. "Navíc, já už si za svůj život vražd odbyl dost. Nechte mě chvilku životy pro změnu zachraňovat..."

"Takže ses nevzdal snu být lékařem?!" vyjekla nadšeně. A to o tom zabíjení mluvila tak klidně...

"Mohl bych to ještě zkusit..."

Zazubila se. "Vidí Reineteril, jak se bez kamene svět rozzářil?"

"Jen ty jsi stále stejně otravná."

Doopravdy se mu všechno zdálo stejně ponuré jako vždycky, jen jedna starost odpadla - a to byla velká úleva. Nepřipadal si ale v pořádku. Cítil, že pořád kráčí po tenké hranici, že stačí jedno slůvko, jeden pohled, jedna náhodná myšlenka, a on se opět zhroutí. Napadlo ho, jestli napojení na Požírač duší nezpůsobilo jeho mozku nějaké fyzické poškození. Tak či tak, nějak tušil, že se záchvatů nezbaví možná až do smrti.

"Děkuji, mám to v popisu práce!" přikývla vesele a zatočila se.

Usmál se na ni a chtěl jí odpovědět nějakou protivnou poznámkou, ale v tom si všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost víc. Nejprve si myslel, že to, co vidí před sebou, je další z podivných útvarů, ale pak rozpoznal vysoký plot a tenkou kovovou věž. Sice to leželo v dolině a nevypadalo to zrovna přátelsky, ale byl si skoro jistý, že našel jejich cíl.

"Je to ono? Ta naše hrobka?" zeptal se zaujatě.

"Zřejmě ano," dívka s úsměvem pokrčila rameny, ale vzápětí ztuhla. "Už ani krok!" vyjekla, ale pozdě.

Její společník už překročil čáru.

Ozval se uši trhající skřípavý zvuk. Znělo to, jakoby zubařská vrtačka velikosti průměrného domu nahrávala duet s padajícím nádobím.

Reineteril si zoufale přitiskl k uším dlaně, ale vůbec to nepomohlo. Podíval se na Jasnovidku. Jen tak tam stála a zírala do dáli. Zdála se mu podivně bledá, ale na zkoumání detailů moc neměl čas, protože sám věnoval plnou energii tomu, aby se nezhroutil. Ten rámus byl tak nepříjemný, až mu připadalo, že ho to rozkládá zevnitř. Modlil se, aby to už skončilo.

A pak najednou to ustalo. Zavládlo ticho. Potom se ovšem ozvala další rána, tentokrát to byl ale zvuk tišší a nárazový, mnohem kratší. Svět se roztřásl.

"Zemětřesení?!" vyjekl student zaskočeně. Vrhl se k zemi, aby ho otřesy nestrhly samovolně.

Jasnovidka udělala to samé. "Bezpečnostní systém." Zavrtěla hlavou. Zněla naprosto klidně.

Dole u hrobky poletovalo něco šedého.

"A co je tohle?!"

"Další část zabezpečení. Jsou to ozbrojené přízraky. Starodávná technologie vynalezena jedním černokněžníkem na přelomu epoch. Až se dostatečně zformují, vyrazí nás zabít," lehce se usmívala.

"A jak se z toho dostaneme?" Mladík se ze všech sil snažil znít stejně vyrovnaně jako ona. Po chvíli si uvědomil, že už se o sebe ani nebojí. Prostě se z toho nějak vylížou, jako se jim to povedlo už tisíckrát.

"Stačí se na chvilku schovat. Jakmile se za pár minut systém deaktivuje, bude mu trvat přes několik dní, než se znovu nabije."

"Takže se zachráníme, když zalezeme třeba za tamtu skálu?" ověřoval si a ukazoval na nedalekou kopu rudých balvanů. Oddechl si. Věděl, že je z toho Jasnovidčina informovanost opět dostane.

Ale když viděl první přízrak letět k nim, klid ho přešel. To černé prostěradlo s rukavicí a mečem nelítostně svištělo vzduchem. Ten pohled mrazil studenta až do morku kostí. Z dálky ten "bezpečnostní systém" tak děsivě nevypadal...
Musím utéct! Zmateně se obrátil na svou průvodkyni. Stála bez hnutí a třásla se. Pak střelil pohledem ke skále, za kterou může najít útočiště. Ta skála je pár desítek stop od něj. Jasnovidka dalších několik, jenže na druhou stranu. Přízrak se nachází ještě relativně daleko. On to jistě stihne ke skále včas. Vstal a už se chtěl rozběhnout, ale svědomí mu v tom zabránilo.

"Věřila jsem mu. A on se mnou jedná jen jako s kusem masa. Pokud se objeví medvědi, udělá ze mě návnadu a sám uteče." Její hlas mu hrál v hlavě. Uvědomoval si, že doopravdy nic takového neřekla, ale ta halucinace předtím byla tak reálná...

Strážce hrobky už se blížil k nim.

Času moc nezbývalo.

Musím utéct!

Proč tam ta blbka jen tak stojí?!

Kašlu na ni! Je to její vina!

Přízrak už se sunul čím dál blíž. A nebyl jeden - nyní už po nich šla celá nehmotná garda.

Černovláska se pořád odmítala pohnout.

Může si za to sama!

Musím utéct a zachránit krk alespoň sobě!

Zatnul zuby a se opravdu toužil rozběhnout do bezpečí, ale vlastní nohy ho neposlouchaly.

Vybavil se mu ten večer. "Reineteril je první člověk, kterého jsem ve svém novém životě potkala. Tudíž ho znám už od úplného začátku. Vím o něm všechno a přeji si, aby on věděl vše o mně. On je má nová rodina."

Musím...musím zachránit alespoň sebe!

Musím...

K čertu s tím!

"Jasnovidko!" vykřikl a natáhl k ní ruku. Jeho hlas ji probral z transu a ona se na něj podívala. V šedých očích se jí zablesklo. Uchopila jeho dlaň a společně běželi ke skále.

Ztratili ale moc času. Přízraky zrychlily. Reineteril se vyděšeně ohlédl za sebe. Bez toho rozmýšlení by už byl dávno zachráněn. Na ostří mečů se odrazilo světlo. On z toho nemohl spustit oči. Srdce mu bušilo jako splašené. Jejich pronásledovatelé pořád nabírali rychlost. Nechci umřít tady! Ne!

Jeden ze strážců hrobky je dohnal, rozpřáhl se a sekl. Zasáhl však jen Jasnovidčin pláštík. Děvče se kdoví proč usmívalo.
A pak se znenadání přízraky zastavily.

Student tomu nemohl uvěřit. Ocitali se v bezpečí. Zvládli to.

"Sem na nás nemohou," zavrněla držitelka kamene, sedla si na zem a opřela se o skálu.

Mladík ji napodobil a marně se snažil uklidnit zvýšený tep. Přeludy kroužily kolem nich, ale držely si odstup a nevypadaly, že by měly zaútočit. Jemu se ovšem utišit své srdce nedařilo.

"Na cos to myslela..." začal udýchaně, hlas mu nějak vynechával. "...vždyť jsi nás málem oba zabila..."

"Pouze sebe. Nikdo Reineterila nenutil mě zachraňovat."

"Páni, jak já toho lituju..." pokusil se usmát. Konečně se mu podařilo trochu se zklidnit. "A jo, mimochodem... víš, jak jsme se včera vsadili, že pokud dokážu přijít na tajemství tvé nesmrtelnosti, budu se tě moct na něco zeptat..."

"Hm?"

Zaklonil hlavu. "Já to vzdávám. Nic mě nenapadá."

"Jasnovidka vyhrála!" dívka zavýskla. "Ale protože Reineteril skončil druhý, za což je stříbrná medaile, bude i přesto moct položit svou otázku."

"Vážně?" ověřoval si.

Přikývla.

"Dobře... Řekla bys mi, proč máš ty...záchvaty? Víš, co myslím. To tvé zasekávání. Před Traldisem. Na lodi. U Deiovy babičky. A teď před chvílí taky!"

"To nic, to se mi jen vrací vzpomínky." Prohodila bezelstně.

"Co...?! Ale to je úžasné, ne?"

"Byly to jenom útržky, ale před chvílí se mi vrátilo úplně všechno."

"Tak..." Nemohl si pomoct a za široka se zazubil. "Jak se jmenuješ?"

Zarazila se. "Ne, ne... tohle řeknu Reineterilovi, až jeho výprava úspěšně skončí. Nechám si to jako slavnostní překvapení." Také se usmála. To zase trošku vyvedlo z míry jeho. Už mu její úsměv mnohokrát připadal šťastný, šílený, krvežíznivý, nakažlivý, půvabný, nebezpečný...ale v tuto chvíli poprvé předstíraný.

Rozhodl se to neřešit. Určitě se mu to jen zdá. "Tak dobře! Budu se těšit!"

Byl si skoro jistý, že jí tahle debata není příjemná, a přemýšlel, jak změnit téma. Naštěstí ho předběhla. "Mimochodem, Reineteril by si měl být vědom, že osoba, o které se zmiňoval jako o ,bílé mrše', se nachází poblíž. A slunečné počasí by se mělo udržet až do zítřka."

Před očima mu přeběhlo spousta vzpomínek. Ta bytost stojící nad mrtvým Morixem. Ona, když utíkala a křičela po něm něco o Adelaide. A pak taky jejich setkání v lese. Ostatní dva obrázky však ale zdaleka nezůstaly v jeho mysli tak dlouho jako ten první.

Jeho jakžtakž ucházející nálada byla ta tam. To se stávalo vždycky, když si vzpomněl na ten den. Když si vzpomněl na něj. Na ty jeho pitomoučké naivní poznámky. Na tu jeho otravnost kompenzovanou psí oddaností. Na jeho podivnou ušlápnutost, za kterou se skrývalo něco zlověstnějšího, a na to jeho ubíjející nadšení. Měl jsem mu říct, že ho taky beru jako brášku...Vždycky si myslel, že ho prostě dohání svědomí, ale teď si poprvé uvědomil, že to není celé. Morix mu chyběl.

"Jakým právem ho mohla Adelaide zabít? Vždyť mu bylo teprv devatenáct a nic zlého neudělal... A ta coura ho zavraždila... Proč...?" V koutku mozku věděl, že to šeptá nahlas, ale bylo mu to jedno. Vždyť Jasnovidka už o tom beztak ví první poslední. "Víš, jak jsi říkala, že ji zabiješ?"

"Možná."

"Nemusíš. Udělám to já. Vážně to udělám. Morix byl...byl tak nevinný a tak hrozně hodný člověk...a ona..." Cítil, jak se mu oči zalévají slzami. Ale rozbrečet se odmítal. Docházelo mu, že musí rychle přejít na jiné myšlenky.

"Obávám se, že Adelaide mu tohle přání nebude moct splnit. Nejspíš se bude bránit." Černovláska mluvila s ledovým klidem. Student se na ni pečlivě zadíval. Zkoumal ji očima, jako by se snažil najít útěchu v její kráse.

"Najdeme ji potom spolu? Říkáš, že bude klást odpor...ale my dva společně..."

"Nejsem si jistá, jestli to půjde."

Její slova pálila jako pochodně. "Proč mluvíš tak chladně?" zeptal se roztřeseně. "Proč sakra mluvíš pořád tak ledově a netečně?" Ani jí nedal prostor k odpovědi. "Nenávidím tě. Nenávidím tě za to!"

Nebyla to pravda. Sám si naprosto uvědomoval, jak moc mu na ní záleží, ale v té zoufalé chvíli pro něj bylo kdoví proč důležité, aby si myslela opak.

"Mým cílem není Reineterilovi ublížit," zavrtěla hlavou. "Ale jsou tu lidé, jejichž cílem ano. Například Adelaide."

"Co proti mně vlastně má? Odkud se známe? Co jsem jí kdy udělal? A kde je?" Jeho myšlenky se však vražedkyně netýkaly. Jen se zoufale snažil se nějak na chvilku osvobodit od obrázku mrtvého Morixe. Něco ho napadlo.

"Nic. Neznáte se. Myslím, že si Reineterila vybrala pouze proto, že-"

"Jasnovidko," přerušil ji. Srdce se mu rozbušilo skoro stejně, jako před chvílí na útěku. Nebyl si jistý, z jakého pitomého důvodu to dělá, ale než si to stihl rozmyslet, přitiskl své rty na její. Přesně jak předpokládal, chutnala mírně po koření.

Čekal, že bude okamžitě odstrčen, ale ona spolupracovala, nejspíš ji to ani nepřekvapilo. Přivinula se k němu a zajela mu rukou do vlasů. Nechtěl ji pouštět. Zamlouvala se mu hebkost jejích rtů i teplo jejího těla, líbil se mu ten euforický pocit, že je tak blízko k ní. Ale pustit ji musel, protože se potřeboval nadechnout.

V té chvíli alespoň trošku přišel k rozumu a rychle ji odsunul dál od sebe. Co jsem to...sakra! "Promiň. To bylo velmi nevhodné." Díval se úplně na jinou stranu. "A n-navíc, nevykládej si to špatně! Prostě jsem to chtěl zkusit, nic víc! Nanejvýš se mi líbíš, ale neber to, jako bys u mě měla nějakou šanci!" Ale byl si naprosto vědom, že ať už teď řekne cokoli, jeho odtažitá maska už je teď stejně v háji.

"Omluvy jsou zbytečné. Jak už jsem vysvětlovala, můj vztah k Reineterilovi je jiný než jeho ke mně. Co jsou pro něj čtyři dny, je pro mě celý život. Také o mě toho zatím moc neví. Časem by se tohle samozřejmě srovnalo, ale chtělo by to léta, než by se jeho pouto ke mně stalo tak hlubokým jako moje k němu. Tím chci říct, že se nemusí omlouvat, protože mně jeho doteky nejsou nepříjemné." Všiml si, že použila podmiňovací způsob. Mírně ho to vyděsilo.

"Když jsi tohleto říkala minule, měl jsem za to, že z tebe mluví alkohol." Povzdechl si. "Teď už mi je jasné, že to nebylo pití, ale trvalá demence."

"To je dobře, že to Reineteril chápe!" zazubila se. Student si nemohl pomoct, její bezstarostný výraz mu připadal hrozně vyhaslý a falešný. Nedokázal si ani představit, jaké trápení v ní musely vzpomínky vyvolat.

"Zdá se, že se bezpečnostní systém deaktivoval. Přeje si Reineteril vykročit vpřed a všechno ukončit?"

Přikývl. "Ať máme tuhle šílenou výpravu už za sebou."

Společně vyšli vstříc hrobce. Do několika minut stanuli před plotem. Nicméně, brána byla zamčená.

Zatímco mladík s nepříjemným pocitem polemizoval o tom, jak chaotických pět dní to zažil, dívka došla k plotu, zalovila v trávě a vytáhla klíč.

Nestaral se, odkud o tom klíči věděla, byl rád, že ho mají. Odemkla bránu, prošli a ona vzápětí znova zamkla.

Tak tohle mu ale už ale trošku divné bylo. "Proč zamykáš?"

Podívala se na něj. "Kvůli bitvě s Adelaide."

"Bitvě...s..." Počkat! "Ona přijde?!" Po zádech mu přejel mráz. Nevěděl, jestli je připravený se se svou úhlavní nepřítelkyní setkat tváří v tvář.

"Ne." zavrtěla hlavou.

"Moment! Ona už tu je?! Kde?" Vyplašeně se rozhlédl kolem. Polil ho studený pot. Teď se konečně dozví, proč musel Morix zemřít...ale pravděpodobně ho to bude stát život.

"Byla tady od samého počátku."

"Čekala tady na nás?"

"Ne, nečekala." černovlásčin tón zněl pobaveně.

"A kde teda je?"

Reineteril nedůvěřivě couvl.

Jasnovidka na něj upřela oči. "Já jsem Adelaide."