"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

SAP - kapitola VIII.

11. listopadu 2015 v 12:00 | Kate Černobílá |  SAP
Mám tu čest vám opožděně přinést ten nejčerstvější SAP. Kvalita je jako obvykle trošku vedle, ale co byste od společné povídky čekali? Tak jako tak já i Karin doufáme, že se vám to bude líbit!

VIII.

Dva poskoci spěchali k dalším dveřím. Na tvářích se jim rozlévaly obrovské úsměvy. Dnes se jim povedlo prodat mnohem více zboží, než bylo obvyklé. Kolem skladu chtěli projít bez povšimnutí. Jeden z nich se však zarazil. Otevřené dveře ho až magicky přitahovaly.

"Hele...tady jsou takové ty blbé kytky, ne?"

"Myslíš...milovaný kytičky toho magora?" Druhý z prodavačů SAPu se zamyslel. "Páni, někdy přemýšlím, že tam půjdu znovu a pořádně se pomstím."

Jeho kolega se ještě zářivěji usmál. Ukázal rukou svému příteli, že má počkat, a nakoukl do škvíry. "On tam není! Ten vědec tam není!" Zamyslel se. "Napadá tě to, co mě?"

"Jakože...ty myslíš..." Zhluboka vydechl. "Kámo, to je nápad! Minule mě ten psychouš tak naštval!"

"Jo. Tak jdem na to! Těším se na ten jeho výraz, až jeho milovaný kytičky zdechnou!" Zasmál se vlastním slovům a vklouzl do skladu. Když se podíval na rostliny cenící zuby, jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Probůh, vidíš je? Ty jsou ale hnusný." Jeho parťák zavrtěl hlavou. "Máš dost herbáče?"

Jeho kolega mu zamával před očima lahvičkou silného herbicidu. "Jsem vždycky připraven." Přistoupil k první rostlině. Pokusila se ho kousnout, ale on si udržoval bezpečnou vzdálenost. Chrstl na ní průzračnou tekutinu. Na to, jak se podobala vodě, však byla jedním z nejsilnějších jedů. Lístky rostliny okamžitě povadly. Poskok přistoupil k další.

"Hele, a nechceš mi tak trochu pomoct? Ještě mě kousnou!"

"Tak jo, dej mi to." Převzal si od něj láhev. "Hej, kytky! Tohle je za to, že máte tak idiotskýho pána!" Šest zbylých kytek zlostně zacvakalo, jakoby mu snad rozumělo. Pomalu k nim přišel a zaklonil k jedné hlavu. Sals vilnis se po něm okamžitě ohnala, ale on se vyhnul, jakoby se jí vysmíval. Natáhl ruku a polil soložravku pálivým roztokem. Podobně pokračovali i u dalších pěti.

"Tak, práce hotova!" zanotoval si vrah. "Teďka rychle zdrhnem, než se vrátí, jo?"

"Ale nandali jsme mu to pěkně!" A s tímhle nadšeným švitořením opustili sklad.


"Cítí to Aydlin také? Deventer zavětřil...herbicid... Myslí si naše jediná spřízněná duše, že už začínám být paranoidní?" Prohodil vědec, zatímco se společně vraceli tam, kde nechali sedm rostlin na hlídání Averinovi a Yenerie.

Dívka také cítila podivný pach, ale nechtěla svého přítele děsit. "Jistě jsi jen paranoidní. Přemýšlej, jak by se dostali přes mého bratra a tu vyšetřovatelku?" Sama si tím ale vůbec nebyla jistá. Přidala do kroku, aby zbytečně nezpanikařila.
Nakonec téměř běžela. Zastavila se až šokem. Květiny se zdály být mrtvé.

Deventer nic neříkal. Pomalu přešel k první z rostlin. "Amire...Co se stalo?" zašeptal. Roztřeseně pohladil ubohou sals vilnis po zvadlém lístečku. Po několika mučivých minutách se obrátil k Aydlin. "Jsou ještě naživu...Deventer je ještě slyší...ale jejich hlasy slábnou!" Po tváři mu stekla slza.

Dívka vůbec nevěděla, co má dělat. Tady nešlo o to, že zemřely rostliny. Nejen. Jednalo se i o to, jak hloupě se to stalo. Mísil se v ní smutek a vztek, ale především lítost k Deventerovi. Věděla, jak je miluje. Přistoupila k němu a lehce se dotkla jeho paže. Když promluvila, snažila se, aby se jí netřásl hlas.

"A ani nezemřou. My s tím něco uděláme, uvidíš! Za chvíli na něco přijdeme, uvidíš! Takto to přece neskončí!" Pokusila se o povzbudivý úsměv.

"Aydlin je tak milá...ale mýlí se. Už to skončilo. Herbicid obsahuje látky, které působí pomalu, ale jistě. Deventerova rodina je nyní na hranici smrti. A já...já..." Vypadalo to, že už si ani není jistý, co by měl vůbec říct. "My...umřeme všichni. Všech osm." Pak si ale uvědomil, jak beznadějně to zní, a pokusil se o slabý úsměv. "Víme, že naše finance jsou pro plán Aydlin a jejích přátel nepostradatelné. Ale to jsou peníze, ne Deventer samotný. A my samozřejmě Aydlin naše bohatství odkážeme. A firmu také, bude-li chtít."

Plavovláska na něj vyděšeně hleděla. "Jak můžeš něco takového vůbec říct?! Vždyť víš, že mě na tobě záleží jako na člověku. I na všech rostlinách. Něco s tím uděláme. A já... já dokonce vím, co." Do žil se jí vlila nová naděje. "Vydržte! Všechno bude v pořádku!"

Bez hlubšího vysvětlení vyběhla ze skladu. Věděla, že je to riskantní, ale byla to jejich jediná možnost. Nedívala se před sebe. Proto také vrazila do něčeho měkkého. Vykřikla. Když však zahlédla, jak něco muži, do kterého vrazila, vypadlo z ruky, její křik se změnil v podrážděné vrčení. Nikdy předtím nevrčela. Ale lahvička vylitého herbicidu mluvila za vše. Vzápětí si však uvědomila, že k nim vůbec nemusí být nepřátelská.

"Dávejte si pozor!" začala hrát svou roli. "Spolupracujeme, takže se nemusíme navzájem shazovat!"

"Spolupr...Kdo jsi, slečinko?" Pak se mu ale něco vybavilo. "Slyšel jsem tvůj hlas tehdy u kytek! Ty jsi holka toho šílenýho vědce, ne?"

Odfrkla si. "Dodnes nechápu, proč jsem si s ním začínala." Ta slova jí nešla na jazyk, ale doufala, že to zní alespoň trochu přirozeně. Poté znovu pohlédla na lahvičku povalující se na zemi. "Vy to prodáváte?" Snažila se, aby to znělo nenuceně.

"Jo. Chceš koupit? Ten herbicid je prvotřídní! Máme sice ještě lepší verzi, se SAPem, ale tu jsme nevzali na loď. Ale tahle taky nemá chybu!"

Pokusila se o úsměv. "Ráda bych, ale nemám peníze. A...moc se omlouvám, že jsem vám jednu lahvičku vylila. Nejspíš jste někomu právě ukazovali účinky té látky, že ano?" Musela z nich dostat, že oni zabili Deventerovy rostliny, za každou cenu. Musela si tím být jistá.

"Jo! Tos měla vidět, jak chcípaly! Šli jsme za těma kytkama toho magora a dali jim pěkně zabrat! Škoda, že neuvidím, jak se ten šmejd asi teďka tváří!" Na celé kolo se rozesmál. "A mimochodem, proč jsi vlastně odtamtud zdrhla? Když sme tam před pár dnama byli, vypadalo to, jako že jste nejmíň kámoši. Co? Zjistilas, že ti nebude dávat peníze?"

Aydlin se musela hodně ovládat, aby se netvářila šokovaně ani naštvaně. Část se zabíjením rostlin raději nekomentovala. "Ne, ne, on by rád platil. Ale je to blázen. Moc velký blázen. I ti ostatní. Vlastně...vlastně...nejspíš si chtějí jen s tím celým plánem hrát na hrdiny. Všechno je hrozná hloupost. Jsem ráda, že jsem na to přišla dříve, než bude pozdě." Bylo to ubohé vysvětlení, ale spoléhala na to, že ho poskoci nebudou rozebírat do hloubky.

"No...to asi jo. A co nám vlastně chceš?"

Aydlin se znovu usmála. "Měla bych plán, jak si přivydělat. Jak prodat více SAPu. Ale chci na tom svůj podíl." Odmlčela se. "Vy musíte mít protilátky na ten herbicid, že ano?"

"Jo, to máme. Proč?"

"No...ten vědec by je možná potřeboval, nemyslíte? Můžete ho tak donutit koupit si něco od vaší firmy."

"Hej, holka, tobě to myslí! A můžem ho tím vydírat! Jako: ,Jestli chceš svoje květinečky zachránit, dej se na SAP!´. To znělo drsně, co?"

"Přesně tak," přikývla. Naoko působila nadšeně, ale v duchu byla naprosto na dně. Skutečně klesli tak hluboko, že použijí SAP? "Tak mi dejte tu protilátku, a já mu jí předám! Peníze si rozdělíme!"

"Tak jo." Vylovil z brašny láhev a podal jí ji. "Pak za náma přiď," křivě se usmál. "Ale až budeme prachatí, můžem si skočit na večeři, jenom já a ty!"

"Tak...dobře," souhlasila, ačkoli jí bylo spíše na omdlení. "Hned jsem zpět!" Pospíchala do skladu.

Mluvčí sedmi rostlin tam na ní čekal, schoulený mezi květináči. U nohou mu ležela pistole. "Aydlin je zpátky," konstatoval a do očí se mu vrátil alespoň zlomek původní jiskry. "Už moc času nezbývá. Deventer si už nechal přinést...nástroje. Moc by si přál, aby byla Aydlin s ním až do konce. Do úplného konce samozřejmě ne, bylo by od nás kruté a sobecké nechávat ji to sledovat."

Dívka jen zavrtěla hlavou. "K tomu nikdy nedojde." Vtiskla mu lahev do ruky. Připravila se na jeho reakci.

Vědec na to očarovaně zíral. "To je...to složení...tohle by mohlo neutralizovat látky v herbicidu!" Samozřejmě, všiml si i těch osudových tří písmen, ale v té chvíli mu to bylo docela jedno. "Aydlin je zázračná! Deventer tomu nemůže uvěřit... Nyní jí vděčíme svými životy."

Rychle obešel své přátele a každému nalil do květináče protilátku. Zdálo se, jakoby i on sám trošku pookřál. Sals vilnis sice pořád ještě nevzhlížely zdravě, ale už nebudou poškozovány víc - a za pár týdnů by se měly vrátit do normálu.

Aydlin se usmála. "Nyní se však musím vrátit za těmi, kteří je otrávili. Deventere..." Nevěděla, jak mu to má říct. V té chvíli si kvůli řečem poskoka opravdu připadala jako zlatokopka. "Oni za to chtějí zaplatit."

"Ale samozřejmě! Naše životy jsou cennější než peníze, takovou cenu zaplatíme s vděkem!" přikyvoval rychle. Poté ale trošku posmutněl. "Jen Deventera trošku mrzí, že peníze jsou to jediné, jak může Aydlin pomoct. Kéž by uměl i něco jiného... Takhle by jeho místo zastala každá kreditní karta."

"Ale to není vůbec pravda! Vždyť pro mě jsi na prvním místě přítelem, ne peněženkou!" Usmála se na něj. "Musím jít, ale pamatuj si, že tě mám opravdu ráda." Nemohla si dovolit čekat na jeho reakci.

Jakmile jeho kamarádka zmizela, vrátil se vědec mezi květináče, nyní ovšem se širokým úsměvem. Kdoví proč si připadal opravdu strašně šťastný, proto, že jeho rodina přestala být v nebezpečí, a také z části kvůli Aydlininým slovům. Došlo mu ale, že v jedné věci tahle úvaha není správná. Ačkoli si nějak uvědomoval, že je na to ještě brzy, upřímně cítil, že celá jeho rodina ohrožena nebyla - na Aydlin totiž herbicidy nefungují.

Náhle se ozvalo zavrzání dveří. Vědec se otočil. Sledoval Averinův veselý výraz, jak se měnil v nechápavý. Nedíval se však na něj, ale na rostliny.

"Zdravím, Deventere. Co- co se tady stalo?"

Majitel Salzu se mírně uklonil, ale jeho obvyklý přátelský pohled nahradilo něco mnohem méně neubližného. "S velkou lítostí vám musíme oznámit, velectěný pane, že zatímco jste nedodržel svou hlídku, jsme byli napadeni a málem nás to všechny stálo život. Zločin byl proveden herbicidem a záchrana odvahou vaší velectěné sestry."

Chvíli na něj jen hleděl. Nejprve proto, že si ta slova musel přeložit do normální řeči, a poté proto, že mu došel jejich smysl. Toto byla jedna z mála chvil v jeho životě, kdy opravdu cítil, že se musí omluvit. "Promiň. Něco takového jsem vůbec nečekal. Myslel jsem si, že Yeneria dobře zavřela dveře..." Jmenovaná stojící za ním se zamračila. Zvedl hlavu, aby se ospravedlnil. "Ale získali jsme všechny civilisty na svou stranu?" Deventer stále nereagoval. "Jak jste to nakonec vlastně vyřešili?"

"Naše drahá spřízněná duše Aydlin riskovala svůj život, vběhla na nepřátelské území a vymámila z těch bezcenných bytostí tuto protilátku." Podal mu lahvičku. "A nyní mimochodem opět hazarduje se svým životem, zatímco vyjednává s těmi zvířaty."

Averin však jeho slova sotva vnímal. "To je...od SAPu." Zděšeně pohlédl na Yeneriu a poté na Deventera. "Jak jsi mohl? Myslel jsem, že víš, za čím jdeme! A jak jsi k tomu mohl přimět někoho, jako je Aydlin? Využil jsi toho, jak je hodná, že ano?" Viditelně soptil vzteky.

Vědec věděl, že to obvinění je jen způli pravdivé, ale rozhodl se to nepopřít. Nechtěl zbytečně vyvolávat spory mezi sourozenci a způsobovat své přítelkyni problémy. "Ano. Deventer to udělal proto, aby zachránil svou rodinu. V porovnání s jejich životy jsou mu vaše ideály vedlejší."

"Myslel jsem, že to jsou i tvé ideály," zašeptal. Neměl totiž již sílu křičet. "Takže ty jsi to všechno udělal jen proto, abys zachránil...květiny. Květiny." Zavrtěl hlavou. "Jsi větší šílenec, než jsem si myslel. A kdo ví, co jsi mé sestře nalhal."

"Nezáleží na tom, co Deventer považuje za své ideály. Nezáleží na ničích ideálech. Záleží jen na tom, aby byla naše rodina v bezpečí. Averin to tak možná nevnímá, ale tím padá v našich očích pod úroveň velectěných bytostí." Zdůraznil jeho jméno, aby si každý všiml, že tam chybí "pan" nebo "lord". "Jen si klidně Deventera nenáviďte! Degradoval jste mou rodinu na něco, pro co je podivuhodné něco obětovat. Myslíte, že vám tohle Deventer odpustí?"

Averin převrátil oči v sloup. "Ale já po tobě nežádám odpuštění. Vyčetl jsem ti to jako chybu, kterou jsi udělal jako spojenec. Nemluvil jsem s tebou jako s nepřítelem. Ale tvá reakce mě jen utvrdila v mých slovech. Dále to nemá cenu probírat. Již se to stalo. Promiň, že jsem nehlídal tvou...rodinu...ale ty by ses měl také omluvit."

"Ačkoli svou omluvou a klidnými slovy pan Averin znovu nabyl svých titulů, Deventer se neomluví. Zachránil své blízké. Urazil velectěného, ale pouze po tom, co se sám cítil být uražen. Nemá se za co omlouvat."

Terorista si založil ruce na prsa. "Dobře. Ale tím pádem nepřáteli možná jsme." Obrátil se na Yeneriu a hledal v jejích očích souhlas.

"Takže ten podivný vědec vypadl? Mám ho zabít, nebo ne?" zeptala se agentka zmateně.

Mluvčí rostlin ho však v odpovědi předběhl. "Zkuste si to, má paní. Sice se vám dozajista podaří vzít život Deventerovi, ale pak už proti sobě budete mít nejen ozbrojené strážce lodi, ale i naše zaměstnance. Nezapomínejte, že ačkoli my sami nejsme cenní, skýtáme cenné zdroje!"

"To se nestane. Nikdo nikoho zabíjet nebude," odvětil Averin a podíval se na vyšetřovatelku, aby si to uvědomila.

"Vskutku. Tím pádem ani Deventer nepřikáže použít násilí," kývl vědec. "Ale nyní, prosíme, vyšlete delegaci najít naši jedinou přítelkyni. Dlouho se nevrací! Je naší povinností zajistit, aby se nedostala do nebezpečí!"

"Já to zařídím," nabídla se Yeneria a v mžiku byla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | Web | 19. srpna 2016 v 8:30 | Reagovat

Tento blog už zanikl nebo se jen přestěhoval? Jsou tu moc pěkné povídky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama